Bez přehánění lze říci, že Neználek ruského autora Nosova patří k nejznámějším postavám dětské literatury 20. století v kotlině zvané české, ale i ruské, polské či maďarské. Jen se v poslední době zdá, že kniha bude zařazena do protiruských nebo proruských knih pro děti. To nám už brzy sdělí odborníci na proputinovské trolly nebo zmatení cenzoři všelikých neziskovek, hlídající tu jedinou a správnou pravdu.

Neználek na Měsící je mezi bibliofily asi nejžádanější.
Sovětská verze obsahuje nejen černobílé kresby „klasického“ dětského ilustrátora Heinricha Valka, ale také jeho vlastní barevné přílohy, které mladým čtenářům vyrazily dech.
V české verzi ilustroval knihu Jaromír Zápal a dal ji ještě zajímavější punc jedinečnosti. Stejně jako Jaroslav Malák.
Pokud byste tuto knihu neopatrně půjčili, riskovali byste její ztrátu. Navíc se tato kniha se za časů komančů těžko sháněla. Nejen v SSSR ale i v Československu.

Celé generace v průběhu posledních padesáti let Neználka četly anebo o něm alespoň slyšely.
Nic na tom nemění fakt, že ruku v ruce s věhlasem tohoto “sovětského” hrdiny jde i stín zcela evidentní ideologické propagandy. Dokonce se zdá, že právě zjevná tendenčnost námětu, budování socialismu, nabyla v průběhu času jistého kuriózního půvabu, který právě dnes může vzbuzovat celkem pochopitelné sympatie díky promyšlené sociální politice.

Koneckonců, kdo by nechtěl žít ve spravedlivějším a mírumilovném světě?
A tak je docela možné, že Neználek bude na seznamu zakázaných knih, zvláště po tom, co ODS, STAN, KDU, TOP i Piráti schválili naprosto nesmyslný zákon o zákazu komunistických symbolů v roce 2025.
Přičemž je zajímavé, že nacismus Fialova vláda v OSN klidně podporovala a nemínila proti němu bojovat. Zvláště na Ukrajině.

Neználek na Měsící (3. díl)
Mimořádně nadčasové sci-fi o cestě do vesmíru, v níž Neználek objeví uvnitř satelitu Země sobě podobné tvory, umožnila autorovi nasytit vyprávění sociálně-kritickým obsahem. Na Měsíci panují zcela odlišné poměry – jeho obyvatelé žijí v těžkých kapitalistických podmínkách; dělí se jednoduše na chudáky a boháče a tato společenská určenost je pevně daná.
Ukazuje se, že žít jako chudý člověk se prostě nedá: těm, kdo nemají žádný příjem, nezbývá než spát na ulici či pod mostem, jenže to je přísně zakázáno a trestáno.
Nejrůznější represivní mechanismy měsíčního společenského systému poznává čtenář společně s hlavním hrdinou, jehož „neználkovství“ doznalo značné proměny: už to není hloupý náfuka z úvodní knihy série ani naivní vesničan zírající s otevřenou pusou na zázraky městské techniky, ale příkladně čistá duše, která teprve poznenáhlu začíná chápat, co to jsou peníze nebo vězení, jak funguje burza a proč se mohou volně prodávat zbraně…
Ilustroval Jaromír Zápal.

Myšlenky z knihy: Neználek na Měsící:

„Lepší malá pravda než velká lež“

“Proč bych si měl vymýšlet pravdu? Pravdu si vymýšlet nemusíš, ta už existuje. “

Každý, kdo si koupil „Noviny pro blázny“, říkal, že si je nekoupil proto, že by se považoval za blázna, ale proto, že ho zajímalo, co tam pro blázny píšou. Mimochodem, tyto noviny byly vedeny velmi rozumně. Všechno v nich bylo srozumitelné i pro blázny. V důsledku toho se „Noviny pro blázny“ vyprodaly ve velkém množství.

„Kdo jsou ti policajti?“ zeptala se.
„Banditi!“ řekl podrážděně.
„Vážně, banditi! Ve skutečnosti je povinností policajtů chránit obyvatelstvo před lupiči, ale ve skutečnosti chrání jen bohaté.“

Takové jsou zvyky měsíčních obyvatel! Měsíční kraťas nikdy nebude jíst bonbóny, perník, chléb, klobásu nebo zmrzlinu z továrny, která netiskne reklamy v novinách, a nepůjde k lékaři, který nevymyslel nějakou ohromující reklamu, aby přilákal pacienty. Obvykle si blázen kupuje jen to, o čem četl v novinách, ale pokud někde na zdi uvidí chytře sestavenou reklamu, může si koupit i něco, co vůbec nepotřebuje.

Byl v práci tak unavený, že když přišel domů, natáhl se na palandu a vstal jen proto, aby něco žvýkal. Ani jídlo mu nepřinášelo stejnou radost. Teď už jeho jedinou radostí bylo jít si ve volný den na břeh a točit se na nějakém ruském kole, paraboloidu, nebo alespoň na vodní klobáse. „To je skvělé!“ zamumlal se zlomyslným úšklebkem. „Celý týden jsem točil různé lenochy a teď ať mě točí jiní lenochi!“

Každý, vidíte, chce ukázat, že je lepší než ostatní, a protože inteligence, laskavost a čestnost se u nás vůbec necení, chlubíme se jeden druhému jen svým bohatstvím.

Mnoho bohatých lidí, kteří přišli o své příjmy spolu s továrnami, bylo nuceno chodit do práce a nakonec si uvědomili, že je to ještě lepší, než se ve dne v noci třást nad svým kapitálem, ztrácet spánek a chuť k jídlu a myslet jen na to, jak někoho obelstít a nenechat ostatní obelstít je.

Konečně sebral dost odvahy, aby přiznal svou zbabělost.

Nakonec se Neználek zeptal, proč lunární astronomové nebo lunární vědci dosud nepostavili létající stroj schopný dosáhnout vnějšího pláště Měsíce. Memega uvedl, že stavba takového stroje by byla příliš drahá, zatímco lunární vědci na to nemají peníze.

“A proč je to vždycky takhle: stačí si vymyslet nějaký nesmysl a všichni ti uvěří, ale zkus říct i tu nejčistší pravdu, tak tě praští a tím to končí!”

Kromě péče o jídlo měl také zájem o čistotu. „Máš v tomhle pokoji nahromaděno příliš mnoho harampádí, drahoušku,“ řekl jednou.
„Ale uklízet to není potřeba. Prostě se přesuneme do jiného pokoje a až tam uděláme nepořádek, přesuneme se do třetího, pak do čtvrtého a tak dále, dokud nezašpiníme celý dům, a pak uvidíme.“

The post Neználek na Měsíci. Bezesporu proruská bestsellerová generační klasika pro malé děti first appeared on Čítárny.

Hans Christian Andersen (1805-1875) byl velmi zajímavý člověk s neobyčejným životním osudem. Dnes si ho automaticky spojujeme se slovem pohádky a matně se nám snad vybaví Ošklivé káčátko, Císařovy nové šaty a třeba i O princezně na hrášku.

Andersen byl však za svého života spisovatel v nejširším smyslu: psal básně, romány, povídky, dramata.
To vše jako syn z chudé rodiny, jejž na výsluní zájmu dánské i světové literatury vyzvedla péče dobrodinců a mecenášů, díky kterým vystudoval střední i vysoké školy své doby. Je zvláštní, že zůstal světu znám právě jako pohádkář, ba jako jeden z nejslavnějších pohádkářů vůbec.

Kdo se k textu Andersenových pohádek po letech vrátí (třeba H. CH. Andersen: Pohádky, Albatros Praha 1985), bude možná jako já překvapen jakousi nedbalostí, se kterou jsou vyprávěny. Všechno kvapí rychle k cíli, kouzelné, pohádkové věci jsou samozřejmé, ba jako bychom vůbec neopustili úroveň všedního dne – vždyť i ta Andersenova fantazie spíše připomíná podobenství, za nímž se skrývá všední život, než něco výjimečného, zázračného. A s tím je spojen i obsah powww.albatros.czhádek.

Třeba Křesadlo: čarodějnice potká vojáka, poradí mu, jak se dostat k penězům,
ten peníze získá, ale zabije ji a vezme jí kouzelné křesadlo, které jí donesl jako odměnu za radu – posléze peníze promrhá, naučí se však používat křesadlo, díky němuž se nakonec zachrání ze šibenice. Člověk by řekl, že Andersen píše o prázdnotě života, že své pohádky obrátil jako zrcadlo proti bezútěšné změti životních příhod, v nichž se někomu vede náhodou dobře, jinému náhodou zle.

Ilustrace Jiřího Trnky

Jen výjimečně má sklon k patosu a k dojetí
(to např. ve slavném Ošklivém káčátku, kde patrně líčí i svůj vlastní osud), jinde ale naopak tyto emoce ruší, se skrytým swiftovským sarkasmem vůči lidskému osudu převrací v cynismus – tak je tomu třeba v této situaci z pohádky Malenka:

„Uprostřed ležela na podlaze mrtvá vlaštovka s krásnými křídly těsně k tělu přitlačenými, nohy a hlavičku zastrčeny pod peří. Ubohý pták jistě zahynul mrazem. Malence ho bylo líto; měla velice ráda všechny ptáčky, neboť jí celé léto tak krásně zpívali a cvrlikali. Ale krtek strčil do vlaštovky svou krátkou nohu a řekl:
„Teď již nebude pípat! Je asi smutné narodit se malým ptáčkem! Bohudík že se to žádnému z mých dětí nestalo. Vždyť takový pták nemá kromě toho svého cvrlikání docela nic a musí v zimě hladem zahynout!“
„Ano, promluvil jste náramně rozumně,“ řekla polní myš. „Copak má pták za všechno své cvrlikání, když přijde zima? Musí hladovět a mrznout, a to, prosím, už něco znamená!“

Celkově Malenka vyznívá na pozadí ostatních Andersenových pohádek ovšem velmi romanticky a má svou mravní myšlenku. Vlaštovku totiž zachrání, a ta ji zase odnese do teplých krajů před a pomůže jí tak uniknout od nechtěného sňatku, ba z celé té krtčí a myší společnosti měšťáků.

Ilustrace Jiřího Trnky

Andersenovy pohádky jsou jiné než ty ostatní.
Nepěstují možná citovost, hodnoty a nepřekračují přirozený okruh příručnosti. Možná neposkytují to, co jsme paradoxně uvykli od pohádek (přičemž ale právě ty Andersenovy by snad každý bez váhání označil pohádky par excellence) očekávat, nicméně jejich svéráz je předurčuje k úspěchu, protože lidé – dospělí i děti – mohou jaksi instinktivně často mnohem více bažit po obrazu toho chaosu, ve kterém reálně žijí, po jeho shrnutí, po zvýraznění jeho hlavních rysů.

Na Křesadlu mohou třeba vidět, že ne každá dohoda platí, že člověk může přijít k penězům absurdní náhodou a čirou mocí se vymanit z osudného pádu života rozmařilců do bídy a nemilosti.
To je prostě intuitivně, přímo jaksi evolučně bližší miliónům let lidské etologie než přesvědčení o tom, že z dobra se dobro rodí a že ušlechtilý úmysl dojde odměny. Andersen s velkou mocí své fantazie vykresluje děj, ženoucí se jako běh všedních dní, děj s výraznými konturami, z nichž vyniká určitá vlastnost světa.
Navíc se mu daří někdy přímo geniálně, nad jakoukoli pohádkovou úroveň vyzdvihnout třeba hloupou bojácnost a pohrdání pravdou v Císařových nových šatech nebo stejně hloupé povyšování se nad slabé, škaredé, osudem raněné v Ošklivém káčátku – a to v obou případech bez jakékoli skutečné sebereflexe kritizovaných.
Obě tyto pohádky jsou přímo naddějinným podobenstvím, zprávou o člověku.

Ilustrace Jiřího Trnky

Andersena je třeba stavět po bok La Rochefoucaulda, Swifta, Nietzsche nebo také (jak překvapivé!) Burroughse.
Je to ostatně pochopitelné na jeho osudu, jenž se sice po vnější stránce vyvinul dobře, ale nikdy ne z rovné příležitosti Andersenovy, z jeho hrdosti, nýbrž jen za cenu milostivého osudového zvratu bohatých. To, že se jeho hořké slovo zachovalo právě v pohádkách a v pohádkách se stalo populární, to je jeden z paradoxů, který by patřil právě do jeho pohádek samotných.

Pohádky | H. CH. Andersen | Ilustrace: Trnka |  Albatros, 1985
Šesté vydání pohádek v grafické úpravě Gabriely Dubské a vždy s ilustracemi J. Trnky. Kniha byla oceněna i v zahraničí, 1. vydání v roce 1957 a značně přispěla k udělení medaile H. Ch. Andersena J. Trnkovi.

Autor: Boris Cvek / Téma

The post Hans Christian Andersen a jeho slavné pohádky s ilustracemi Jiřího Trnky first appeared on Čítárny.

Pohádky, které si zcela určitě oblíbí především děti přibližně ve věku od šesti do dvanácti let, ale přečtou si ji se zájmem rovněž dospělí čtenáři. Jedná se o pohádkové příběhy zasazené do velmi známého místa, proslaveného především Bohumilem Hrabalem a jeho Slavnostmi sněženek (a samozřejmě filmovým zpracováním Jiřího Menzela).

Kersko má odteď nejen svoji restauraci Hájenku se servírovaným kančím “se zelíčkem” či “na šípkové omáčce”, turistickou trasu “Po místech, která měl Bohumil Hrabal rád”, ale i místa, kde můžete díky pohádkám potkat třeba obra, čerta nebo vodníka.

“Majitelé keramického Lesního ateliéru Kuba v Kersku Jana a Bronislav Kubovi přišli za mnou s nápadem, že by pro svoji prodejnu chtěli svoji vlastní knížku pohádek.
Inspirovala je knížečka S pohádkami do Svatojiřského lesa, kterou jsem před dvěma lety napsal pro Svazek obcí Svatojiřský les a která se tehdy setkala s velikým ohlasem – vyšla v nákladu devět tisíc výtisků…”
říká spisovatel Jan Řehounek (Pohádky z kerského lesa jsou jeho už pátou pohádkovou, celkově dvacátou knížkou).

Hlavním hrdinou knížky je hrnčíř Kuba. On a jeho hrnčírna jsou  průsečíkem všech příběhů, které se odehrávají na konkrétních známých místech v Kersku – u památných borovic, Svatojosefského pramene, svícnového smrku, menhiru, u rybníka Pod Hrází, na Pastviskách, v aleji Nymburačka, v Hajstrech, na Přívlakách u Labe…

“Pro první napsanou pohádku jsem se nechal inspirovat mistní pověstí o zakletých duších dvou panen do památných borovic. Další už se rodily z inspirace  kouzelnou atmosférou kerského lesa,” dodává autor.

Kerský les oživil nejen lidmi, kteří tu přebývají ve vzájemné pospolitosti
(hajnej Šťovíček, uhlíř Čvančara, tulák Franta, vdova Pavlásková, pastýř Matěj a jeho žena Madlenka, včelař Lojza…), ale i takovými, kteří jim občas dělají problémy (knížepán Hohenlohe, správce Klofáč, loupežníci hejtmana Sakrapráce, zloděj Klokočka…), a také různými nadpřirozenými bytostmi, jimž říká „hemžílci“, což jsou například víly (jednu z nich – lesní vílu Janinku, si Kuba vezme za ženu), vodník Žblabuňka, skřítci, ohniváček Krucajda, hejkal Šupšpajcl, obr Balabán, čerti, čaroděj Koloděj, Smrt…

Laskavé pohádky napsané květnatým jazykem doprovodila krásnými ilustracemi a obrázkovými iniciálami akademická malířka Milada Kudrnová.

Jak čert nesplnil smlouvu a zkameněl

Začalo tenkrát nad celými Čechami a tedy i nad Polabím a samosebou i nad Kerskem pršet a lilo nepřetržitě rovných deset dní a nocí.
Cožpak lidem v kerském lese, těm bylo hej, les dokáže takové deště mechem vypít a co nevypije, odteče strouhami do Labe. Však se také Labe vylilo z břehů, protože nejen strouhy z Kerska, ale i potoky a řeky do něj od samotných Krkonoš se vlévající, především Úpa, Metuje, Orlice, Chrudimka, Cidlina a Mrlina, do jeho koryta přinášely všechnu vodu, kterou při svém toku posbíraly. Proto na tom byli lidé z roviny kolem řeky špatně. Rozlitá voda zaplavila vesnice, jen tak tak stačili zachránit holé životy.
Tehdy také shora, od Krkonoš, plavili voraři spoustu obrovských kmenů, které císařpán potřeboval, aby mohl nechat stavět pro vojáky pevnosti a kasárna. A při té velké vodě se to stalo. Dlouhé prameny vorů se potrhaly. Některé klády uplavaly, ale v zátočině řeky za Hradištkem se všechno to dřevo zdrclo, vytvořila se bariéra, nad kterou stoupla voda ještě výš a obrovskou silou ty kmeny přehazovala a šprajcovala a vršila na sebe. Chudáci voraři! Sice z vorů stačili na břeh uplavat, to víte, celý život jsou na vodě, plavat dovedou jako bobři, ale s tou pohromou si nevěděli rady. Naštěstí přestalo pršet a voda opadla.
Předák vorařů Javůrek posháněl po vsích v okolí mužské, pomoci šli i chlapi z Kerska, aby ty uvízlé a všelijak přes sebe přeskládané a nakupené klády rozebrali a zase z nich uvázali vory. Dřeli se několik dní, ale podařilo se jim z té obrovské, kládami zježené hromady vytahat jen malou část dřeva určeného pro císařpanského vojenského stavitele.
„Čert aby to vzal!“ zaklel rozzlobeně jednoho večera Javůrek. Jenomže jakmile si člověk takto uleví, je to to samé, jakoby satana pozval k sobě domů na večeři. V ten okamžik se objevil rohatý a chlupatý služebník Pekla.
„Co si přeješ, voraři?“ ptá se.
Javůrek viděl, že přestřelil a že se jen tak čerta nezbaví.
„Já jsem tě vlastně ani nevolal, jen tak jsem si povzdechl, ale když už jsi tady, tak bys nám s těmi kládami mohl pomoci.“
„Cha, chááá!“ zasmál se čert. „Já vám pomůžu, ale co za to? Zadarmo ani kuře nehrabe, říkáte vy lidé. My v pekle se zase řídíme pravidlem: Za každou prácičku, upíšeš dušičku!“
„Jak takový obchod probíhá?“ ptá se opatrně Javůrek.
„Sepíšeme smlouvu. Z té smlouvy pak musí být všechno, jak to v ní stojí, do každého písmene, splněno. Já vykonám práci, ty dáš duši!“ vysvětluje čerchmant.

„Musím si to rozmyslet. Přijď ráno, sepíšeme smlouvu,“ nechal si Javůrek trochu času a šel se poradit ke Kubovi.
Kuba se drbe na hlavě, potahuje si ucho, tře si nos a pak Javůrkovi vykládá, co vymyslel.
Ráno stojí ďábel na vršku nad labskou zátočinou, v ruce papír a brk. Javůrek mu do pera diktuje: „Já, Javůrek Josef, vorařský předák z Vrchlabí, dám Peklu duši za to, když mocnosti pekelné splní slovo na této smlouvě podpisem čerta stvrzené. Já, ďábel, zplozenec Pekla, se zavazuji, že do dnešního poledne rozeberu všechny klády nahromaděné v bariéře na Labi pod Hradištkem a svážu z nich osm pramenů, po osmi vorech, každý z osmi kmenů, tak jak byly předtím, než se potrhaly.“
„Víš co, čerte? Ještě mi v té smlouvě chybí, co se stane, když úkol nesplníš,“ obrátil se k čertovi Javůrek.
„Napiš si tam, co chceš! Poradit si s takovou hromádkou třísek, je pro mne hračka!“ naparuje se chlupatec.
Javůrek vzal tedy brk a na spodní okraj papíru dopsal: „Nesplním-li však svůj úkol, stane se ze mne kámen.“
Čert toho nedbal. Rozradostněný, jak lacino dostane vorařovu duši, nepřemýšlel příliš ani nad zněním smlouvy. Ostatně čertí myšlení je zadrhnuté, pomalé. Ceduli okamžitě podepsal. Javůrek se píchl do prstu a ujednání stvrdil svou vlastní krví, jak na tom rohatec trval.
Pak už všichni, co se tady na vysokém břehu shromáždili, nestačili koukat. Čert mával rukama a jak ukázal, klády samy se z té strašné změti hladce vyprošťovaly a při břehu se na hladině rovnaly, houžve se mezi kmeny samy kroutily a vory svazovaly a ty se do pramenů řadily. Za dvě hodiny nebylo po obrovské bariéře ani památky. Jenže co to? Čert běhá po břehu, prstem si ukazuje, oháňkou mává, čárky klacíkem do písku kreslí, prsty na rukou štrykuje, jak usilovně počítá, ale ať počítá, jak počítá, dopočítat se nemůže. Po jedné kládě ve dvou vorech a dvě klády ve třetím voru chybí.
„Jak je to možné?“ vzteká se.
„To máš tak,“ vysvětluje mu Javůrek, „když se stane, že velký proud vory potrhá, obvykle si, než se klády zašprajcujou, nějaké dolů po řece odnese. Proto se nemůžeš dopočítat. Vory nejsou tak, jak byly původně. Z toho vyplývá, že jsi smlouvu nesplnil.“
V ten okamžik v útrobách Země zarachtalo a zabublalo, to se pekelný vládce Luciper rozvzteklil. Zablýsklo se a na vršku, kde ještě před chviličkou dupal kopytem chlupatý čert, stál vysoký černý kámen. Splnila se podmínka, kterou Javůrek dopsal do smlouvy.
Od té doby, když plují podél Hradištka a Kerska voraři a na vysokém břehu vidí kámen, kterému lidé říkají Čertův, nebo také Menhir, vesele halekají: „Čert s dlouhým vocasem, po břehu běhá tam a sem, neumí spočítat prameny, proto je teďka kamenný!“

The post Pohádky z kerského lesa, kde Hrabal napsal Slavnosti sněženek first appeared on Čítárny.

Proč právě hrůzostrašné pohádky? Prototože je děti milují. Dospělí také, jen jim říkají detektivky, horory, krimi, sci-fi. Domníval jsem se, že strašidelných pohádek existují stovky, ale to byl omyl.
Daleko víc hrůzy a děsu najdeme v lidových baladách, jako by platilo: čím blíže realitě, tím více zvěrstev, krutosti a násilí. To potvrzují i dnešní novinové a televizní zprávy, při nichž naskakuje husí kůže i otrlým.

Hrůzostrašné pohádky rozhodně nejsou hrůzostrašné programově.
Téměř všechny mají ušlechtilé výchovné poslání. Boří klamnou idylu a připravují děti na svět, kde existují bytosti, živočichové a přírodní síly, které nás ohrožují. Však ani pohádkovým hrdinou se nestává nikdo, kdo nepřemůže vlastní strach. Spolu s pohádkovým hrdinou jej překonává i malý čtenář či posluchač. Vědomí, že rodič nebo jiný vyprávěč je nablízku, dítěti pomáhá, ale zápas o statečné srdce musí vybojovat samo.

Slovy psychiatra Jana Cimického:

„Naše emoce jsou polární, na jedné straně láska, na druhé nenávist, na jedné straně smích, na druhé pláč, na jedné statečnost, na druhé strach. Obě polohy jsou pro člověka přirozené, a musí být vyvážené. Při čtení pohádek si dítě hledá a osvojuje etické a morální dimenze myšlení a chování. Průprava dětské emotivity prostřednictvím pohádek, i těch hrůzostrašných, je pro psychický vývoj nejen důležitá, ale i nezbytná.“

Každá pohádka odněkud pochází, avšak pohádkové příběhy a motivy kolují ze země do země a dokonce i z kontinentu na kontinent. Například pohádku o čarodějově učni najdeme nejméně v deseti evropských zemích a známé židovské podobenství o člověku, který rozuměl zvířecí řeči, doputovalo nejen do Evropy, ale i do Afriky.

Jak vidět, pohádky procestovaly svět a zdomácněly v různých kulturách již před dávnými a dávnými časy. To by v nás mělo posílit optimistické očekávání, že přes veškeré odlišnosti by si obyvatelé různých zemí a kontinentů mohli rozumět.

Jiří Žáček vedle notoricky známých (Otesánek, Červená karkulka, O dvanácti měsíčkách, Tři zlaté vlasy děda Vševěda, Sedmero krkavců, Baba Jaga, Dlouhý, Široky a Bystrozraký, Kostěj Nesmrtelný, Krysař z města Hameln, Kráska a Zvíře) obsahuje i pohádky víceméně neznámé. Je to vůbec moje nejtěžší kniha, 300 stran v důkladné vazbě, tím se dá v případě přepadení zuřivým analfabetem i zabít.

Hrůzostrašné pohádky | Jiří Žáček | ilustroval Adolf Born | Slovart, 2011

Tři sta let / ruská lidová pohádka

Před mnoha a mnoha lety, a možná ještě dřív, žili v jedné vsi dva mladí muži, kovář a myslivec. Žili jako dva bratři, kam šel jeden, šel i druhý, mluvili společně, mlčeli společně, byli to přátelé na život a na smrt. A ti dva se domluvili, že až se bude jeden z nich ženit, pozve toho druhého na svatbu.

„I kdybych byl mrtvý?“ zažertoval myslivec.

„Ano, pozvu tě, i kdybys byl na pravdě Boží!“ odpověděl kovář.

Zanedlouho se myslivec roznemohl a zemřel. Oplakali ho, pochovali ho, život šel dál.

A brzy potom se mladý kovář rozhodl, že se ožení. Kdo má tak pěknou a milou nevěstu, jako měl kovář, toho mládenecká svoboda netěší.

Nastal svatební den a ženich se vypravil s vyzdobeným vozem pro nevěstu. Projížděli kolem hřbitova a ženich si vzpomněl na mrtvého přítele. Poručil zastavit koně. Slib je slib, pomyslil si a šel rovnou k myslivcovu hrobu.

„Kamaráde, zvu tě na svatbu!“ zvolal – a vtom se hrob otevřel, nebožtík se vztyčil a promluvil:

„Milý příteli, mám radost, že jsi splnil svůj slib! Dovol mi, abych tě pozval k sobě, vypijeme spolu pohár vína jako za starých časů!“

„Kamaráde,“ bránil se kovář, „před branou na mě čekají svatebčané…“

Ale nebožtík se nenechal odbýt:

„Příteli, vypít sklenku vína trvá jen okamžik!“

Copak člověk může odmítnout nejlepšího přítele? Vždyť je to jen okamžik, řekl si ženich a sestoupil do hrobu. Nebožtík mu nalil víno a popřál příteli hodně štěstí. Ženich pohár vypil – ach, kdyby tak tušil, že za ten okamžik uběhlo sto let!

„Vypijme ještě jeden pohár, příteli!“

Vypili tedy ještě jeden pohár – a uběhlo dalších sto let.

„A do třetice všeho dobrého i zlého,“ podal mu nebožtík třetí pohár. „Pak si spánembohem běž za svou nevěstou!“

Vypili třetí pohár – a zase uběhlo sto let.

Přátelé se rozloučili, nebožtík se položil do rakve a hrob se zavřel.

Ženich se rozběhl k hřbitovní bráně – ale zastavil se v němém úžasu. Kde je, proboha, hřbitov? Kde je cesta, po které sem přijel? A kam se poděl vůz se svatebčany?

Rozhlížel se a nevěřil svým očím. Ze hřbitova zbyla jen rozvalina márnice a pár náhrobků, kde bývala cesta, tam se vypínaly vysoké stromy, a po svatebčanech nebylo ani vidu, ani slechu.

Kovář se vydal do vesnice, ale vůbec ji nepoznával. Stály tu jiné domy, jedině kostel byl na svém místě, ale hodně zchátralý. Nenašel ani svou kovárnu. Lidé, které potkával, byli neznámí a cizí. A jejich oblečení vypadalo jako z masopustního průvodu!

Celý zmatený došel na faru, ale místo známého faráře mu otevřel někdo jiný. A když mu řekl, že má mít ve zdejším kostele svatbu, farář zavrtěl hlavou:

„To je nějaký omyl, takovou věc bych přece musel vědět. Jak se jmenujete?“

Kovář mu řekl jméno, farář hledal v knihách, ale nikoho takového nenašel.

„Dnes u nás nemáme žádnou svatbu,“ opakoval mu farář, „ale vaše jméno mi něco připomíná…“

Otevřel obecní kroniku a začal v ní listovat.

„Ano, tady je ta zvláštní příhoda… Ženich se vypravil na hřbitov a zmizel, jako by se po něm země slehla… Marně ho čekali, nikdy už se neobjevil a nevěsta se nakonec provdala za jiného. Ale stalo se to dávno, už je to dobrých tři sta let…“

The post Hrůzostrašné pohádky Jiřího Žáčka. Děti je milují a mají ušlechtilé výchovné poslání first appeared on Čítárny.

Josef Čapek vydal svou knížku Povídání o pejskovi a kočičce roku 1929. Od té doby patří k tomu nejlepšímu, co pro děti u nás vzniklo. Josef Čapek s nebývalým porozuměním pro dětskou duši, napsal pohádky o pejskovi a kočičce, kteří spolu hospodaří v malém domečku a zažívají jednoduché a humorné příběhy.

A protože pejsek a kočička lidmi nejsou, nedopadne všechno vždy tak, jak by si přáli. V některých příbězích vystupuje postava spisovatele pana Čapka, kterého pejsek a kočička navštěvují, hovoří s ním o vážných věcech a pomáhají mu s psaním příběhů pro děti.

Ukázka z knihy:

Jak to bylo na vánoce s pejskem a kočičkou

“Heč,” povídala kočička pejskovi, “já něco vím.” – “A copak?” divil se pejsek. “Heč,” povídá kočička, “já vím, že pan Čapek má napsat na vánoce nějaké povídání pro ty malé děti, zase něco o nás, o kočičce a pejskovi.” – “Hehe,” těšil se pejsek, “ale jen aby to tam o mně pěkně napsal!” – “Ba ne,” řekla kočička, “on nemůže na nic připadnout, sedí u toho stolu, pořád přemýšlí, a pořád neví, co by napsal. Sedí a sedí, a pořád nic.” – “To je chyba,” prohlásil pejsek, “pak ho třeba nic správného nenapadne a napíše o nás nějaké hlouposti.” – “No právě,” povídala kočička, “taky mám z toho trochu strach. Měli bychom mu něco poradit. Mně ani není tak o toho pana Čapka, ale o ty děti, co jim to budou číst.”

“To je pravda,” řekl pejsek, “jakpak by ty dětičky k tomu přišly, aby měly o vánocích o nás nějaké špatné povídání? Pojď a poradíme tomu panu Čapkovi něco!” – “Tak půjdeme,” rozhodla kočička, “ale zadarmo to neuděláme, jsou vánoce a my tady nemáme ani kousek vánočky; musí nám za tu radu něco dát.”

Tak se pejsek s kočičkou sebrali a šli dát radu panu Čapkovi, který nevěděl, co o nich na ty vánoce dětem napsat. “Já už vím,” povídá pejsek cestou, “já už vím, co mu poradím! Řeknu mu, aby napsal povídám o tom, že ty jsi zakletá princezna a já že jsem zakletý princ.” – “Jakýpak zakletý princ,” smála se mu kočička, “když máš blechy! To princové nemají, kdopak ti tohle bude věřit, princové nemají blechy, ty mají jen psi.” – “Však ty taky nejsi žádná zakletá princezna,” řekl pejsek, “však jsem zrovna tuhle viděl, že jsi se drbala.” – “Proč bych se nedrbala,” řekla kočka, “když mě to štípalo! Ale kdybych chtěla, mohla bych třeba panu Čapkovi říci, že já jsem zakletá princezna a ty blechy že jsou zakleté komorné.” – “A já bych mohl říci,” chlubil se pejsek, “že ty moje blechy, to že jsou zakletí rytíři, a že jich mám celé vojsko.” – “Nu, víš, pejsku, tohle nebudeme povídat,” usoudila kočka, “ten pan Čapek by nám to ještě možná uvěřil, ale ty děti by to jistě nevěřily a řekly by, že to špatně napsal. Poradíme mu raději něco šikovnějšího, co by nám bylo dobré, když si s námi dětičky chtějí hrát. To víš, někdy to bývá trápení, jak nás ty dětičky tahají. Tak ať něco o tom pan Čapek dětem napíše a my z toho budeme mít užitek.” – “Ba, to je pravda,” řekl pejsek, “od některých dětí jsem zkusil moc, až jsem raději utek.”

Tak si pejsek s kočičkou povídali, až došli k panu Čapkovi.

Pan Čapek seděl za stolem, pero držel v ruce, nemohl na nic připadnout a nevěděl, co psát. “Propánajána,” povídá si, “copak já mám na vánoce napsat těm dětem o pejskovi a kočičce, když mě nic nenapadá? Kdyby mně tak někdo přišel poradit!”

Vtom něco zaťukalo na dveře, vstoupili pejsek s kočičkou a řekli: “Pane Čapek, my vám jdeme poradit.” – “Děkuji vám,” zvolal pan Čapek radostně, “vy jste mne vysvobodili! V zemi, která se jmenuje Redakce, panuje zlý obr jménem Klíma, jenž sídlí za devaterými dveřmi v jeskyni, která se zove Šéfárna. Ten mně uložil přetěžkou práci, abych rychle napsal Vánoční povídání pro děti, ale já pořád nevím co, a nic mě nemůže napadnout. Tak si tu lámu hlavu a přemýšlím již sedm dní a sedm nocí, a pořád mně nemůže nic napadnout a pořád nevím, co bych těm dětem o pejskovi a kočičce napsal. ‚Nenapíšeš-li,’ rozkázal mně strašným hlasem obr Klíma, ‚proměním tě v tvarohový sloup a budeš tak u psacího stolu přemýšlet až do konce světa a budeme tě těm dětem ukazovat pro hanbu za vstupné padesáti haléřů.’ Tak tu tedy, milý pejsku a kočičko, sedím a nevím co, až vy jste přišli mně poradit. Vysvobodili jste mne od toho strašlivého osudu, že bych se měl stát sochou z tvarohu, i dám vám za to, čeho si jen budete přát.”

“Uděláme vám to, pane Čapek, lacino,” povídá na to kočka, “třebaže teď na vánoce všechno přidražilo. Tak já vám radím, abyste napsal, že kočka má ocas.” – “To vím,” podivil se pan Čapek, “ale co s tím?” – “Ó panečku, s tím je mnoho,” řekla kočka, “kočičí ocas je pro kočku ta největší ozdoba. Jak by to na světě vypadalo, kdyby kočka měla ocas kravský nebo koňský a kůň nebo kráva měli ocas kočičí? Ale ono je to na světě kupodivu všechno tak správně zařízeno, že kočka má ocas kočičí a žádný jiný, a proto si ho váží a je na něj hrdá. Když si kočka sedne nebo lehne, založí si jej pěkně kolem sebe, když kočka kráčí, nese jej tak vznešeně za sebou, že se každý ohlíží, jak jí to krásně sluší. A když se kočka zlobí, tak tím svým ocasem tak přísně mává, že se každý lekne. Na to všechno, pane, má kočka svůj ocas.”

“To taky vím,” povídá pan Čapek, “však vám, kočkám, také nikdo ten váš ocas nebere. Aspoň jsem nic takového v novinách nečetl, a čtu je přece denně.”

“Jakpak nebere?” řekla kočka, “malé děti nás za něj berou! Tuhle si chtěla jedna holčička se mnou hrát a chytla mne za ocas, jako kdyby to bylo držadlo od lívanečníku. Neptejte se, jak jsem se o ten ocas bála a jak to bolelo! Tak vám mě za něj táhla, že jsem namouduši myslila, že mně jej utrhne. Já vám nejdřív plakala, pak jsem vrčela, nato skuhrala a nakonec syčela, a když už jsem si nevěděla rady, tak jsem ji ťapičkou sekla. Jenom trochu, ale to svět neviděl, co ta holka nadělala křiku! Tak byste měl, pane Čapek, do těch vánočních novin napsat, aby děti netahaly nás kočky za ocas, nebo si nikdy s nimi nebudeme hrát.” “Máme to my zvířátka vůbec někdy s dětmi trápení,” připojil se pejsek. “Nás, pejsky, zas tahají za uši, a to vám bolí, že se to ani vypovědět nedá. Pes má uši na hlídání, pořád jen poslouchá, kde se co šustne, aby to tak nebyl zloděj nebo loupežník; pes má, panečku, ouška nějak citlivá! A teď si představte, že přijde takový kluk, sám má uši třebas nemyté, a teď vás tahá za ouška a cásá za ně, jako kdyby to byl nějaký hadr. A ještě vám přitom třeba šlápne na nohu, až to kvikne. To pak, pane, jak jsem dobrák od kosti (já nejraději takhle ty měkčí, z drůbeže nebo telecí), to pak přestávají všechny špásy a usápnu se na kluka a zařvu na něj: ‚Jedeš, ztrať se, ztrať, nebo bych tě raf!’ – nu a pak kluk utíká a brečí, že byl pes na něho zlý.

Tak to taky byste měl, pane Čapek, do těch vánočních novin napsat, aby děti netahaly psy za ouška a nešlapaly jim na tlapičky.”

“A to tam zároveň napište, aby taky kočkám nešlapaly na tlapičky a netahaly je za ouška,” připojila se kočka, “nás to taky bolí, zrovna tak jako psy.” – “A pejsky ať taky netahají za ocas, to my také nemáme rádi,” řekl pes. “Tak teď to všechno napište a dejte nám něco za dobrou radu.”

Tak tedy pan Čapek dal kočičce za dobrou radu kus vánočky a – protože jsou vánoce – k tomu měchýř z ryby. Psovi – ten fíky, datle ani pomeranče nejí – dal pořádný konec salámu, tři syrečky a několik kostek cukru. “Tak vidějí, vašnosti, dali jsme jim tu radu lacino,” řekli pes s kočičkou, “zrovna jsme si něco takového na zub přáli. Tak jim děkujeme, má úcta a veselé vánoce! A ať je to v těch novinách napsáno všechno tak, jak jsme to řekli!”

Odešli spokojeně domů a pan Čapek sedl ke stolu a všechno to teď začal psát, jak to bylo, až to všechno napsal, jak mu to kočička a pejsek řekli.

Napsal on to tak dobře, jak mu to kočička a pejsek řekli? Jestli on to nenapsal jinak, než to bylo? My to dobře víme, jak mu to ten pejsek s kočičkou všechno řekli! povídají děti. Jestli to akorát tak nenapsal, ať je z něho sloup z tvarohu a my se na něj budeme chodit dívat za padesát haléřů. – Nu tak, děti, když víte, jak to bylo, a pan Čapek to teď zrovna dopsal, tak si to musíte přečíst znovu, abyste se přesvědčily, napsal-li to zrovna tak, jak to víte, jak to bylo s panem Čapkem, pejskem a kočičkou.

Z knihy Josefa Čapka:  Povídání o pejskovi a kočičce

The post Josef Čapek. Povídání o pejskovi a kočičce je stále nejoblíbenější kniha dětí i rodičů first appeared on Čítárny.

Dášeňka čili Život štěněte

Jedna z nejoblíbenějších českých dětských knížek vznikla v roce 1933. Karel Čapek si pořídil do domu na Vinohradech nejprve airdala, pak drsnosrstého teriéra Iris, mámu Dášeňky, o které ja tato legendární knížka. Popisuje v ní první dny, týdny a měsíce života štěňátka, foxteriéra Dášenky, s tak neopakovatelným humorem, zaujetím, do té míry vřele a s láskou, že se jeho vyprávění stalo jakousi biblí chovatelů psů.

Přesné postřehy, porozumění, se kterým Čapek sleduje svého milovaného pejska, chytré a vtipné pohádky, které mu vypráví, aby už konečně usnul a přestal se svou neposedností, jsou nejen literárním skvostem, ale i láskyplným vyjádřením onoho podivuhodného vztahu mezi člověkem a jeho psem. Ilustrace a fotografie si vytvořil pro tuto knížku Karel Čapek sám.

Je třeba také připomenout Karla Hogera, který knihu nezapomenutelným způsobem namluvil pro Český rozhlas. Dášeňku také později zpracoval Břetislav Pojar v roce 1979 do seriálu Večerníčku, původní lehkost však překreslené obrázky nemají.

Dášeňka vyšla poprvé v roce 1933, a od té doby již v 28 vydáních v českém jazyce a také pak ve všech možných zemích a jazycích na světě. Slavná kniha Karla Čapka Dášeňka která bezesporu patří do zlatého fondu české literatury.

Tahle knížka kromě Života štěněte obsahuje i kapitoly Jak se fotografuje štěně a Pohádky pro Dášeňku, O psích zvycích nebo třeba O lidech. Půvabné vyprávění i obrázky budou provázet vaše děti po celý život; jednou s nimi seznámí zase svoje děti.

Dášeňka / Karel Čapek / Knižní Klub, 2004, celk. 28. vyd.

Pudlenka aneb Měl jsem psa a kočku

Pokročilejší čtenáři se mohou více dovědět o vztahu spisovatele nejen ke psům ve výboru Pudlenka aneb Měl jsem psa a kočku, kterou doprovázejí nejen obrázky a fotografie Karla Čapka, ale také ilustrace jeho bratra Josefa. Kočka drží vždycky s domem, ale pes s pánem. Platnost tohoto starého přísloví si Karel Čapek mnohokrát ověřil v praxi. Psi a kočky byli nedílnou součástí domova velkého českého spisovatele.

Humorná vyprávění o životě se čtyřnohými přáteli, zařazená do této knihy, vznikala nejdříve ve formě fejetonů, sloupků a črt. Některým je už více než 80 let, přesto jim neublížil zub času a jistě znovu potěší čtenáře a milovníky zvířat bez rozdílu věku. Vtipné vyprávění doplňují fotografie a řada kreseb, jejichž autorem je kromě Karla Čapka i jeho bratr Josef.

Pudlenka / Karel Čapek, fotografie Karel Čapek, ilustrace Josef Čapek a Karel Čapek
Knižní Klub, 2004, (Měl jsem psa a kočku 11. vyd., Člověk a pes – 5. vyd., Olga Scheinpflugová: O Karlu Čapkovi a jeho zvířátkách 3. vyd.)

O pejskovi a kočičce

Čapkovým nejsilnějším zdrojem podnětů a nejstálejší inspirací mu v této době byla jeho dcera Alenka, která právě dorůstala do školních let. Pro svou šestiletou posluchačku napsal a ilustroval knížku Povídání o pejskovi a kočičce s podtitulem jak spolu hospodařili a ještě o všelijakých jiných věcech (1929).
Tato knížka se do dnešní doby dočkala sedmnácti vydání, k čemuž jistě přispělo i to, že se děti s řadou těchto příběhů setkávaly nejen při školní četbě, ale i v televizních, divadelních a rozhlasových úpravách. Původně se jednalo o soubor devíti Čapkových příspěvků, které psal v letech 1927 – 1929 pro Lidové noviny.

V pozdější době k nim přibyl ještě příběh, který je spojen s 10. výročím vzniku ČSR – O pejskovi a kočičce, jak slavili 28. říjen.25)

V této knize Čapek vytvořil nový typ umělé pohádky se zvířecím hrdinou, jejímiž hlavními postavami jsou polidštěná domácí zvířátka, ale bez kouzelných rekvizit. Pejsek s kočičkou a ostatní hrdinové knížky zpodobňují chování, jednání a vztahy současných lidí, zvláště pak dětí. Autor v knize postihl svůj velice hezký vztah k dětem jemným a citlivým přístupem. Dokonale vykreslil dětskou “dušičku” – co ji trápí, ale i dělá radost. Stejně jako děti, jsou i pejsek s kočičkou hraví, naivní a nezbední, mají bohatou představivost a fantazii, smysl pro humor.

Povídání o pejskovi a kočičce / Josef Čapek / Albatros, 2006, celk. 27. vyd.

The post Karel Čapek, Josef Čapek a jejich nejmilejší společníci, Dášeňka, Iris, Pudlenka first appeared on Čítárny.

Alenka z planety Země od Kira Bulyčova? Ti starší možná vzpomenou Ohníček a pak knížku, která vyšla v roce 1985 s ilustracemi Jaroslava Maláka. Pokud vás napadá podobnost z knihou Alenka z Říše divů Lewise Carrolla, pak je opravdu okrajová.

Neuvěřitelné příběhy Alenky Selezněvové na různých planetách naší Galaxie mají společného s Alenkou z Říše divů Lewise Carrolla snad jen dvě věci.
Nestane se ji nic zlého. Jak to dělá, bude pořád pro malé čtenáře velká zahada. Ale dělo se to, a její tatínek, vypravěč, to nikdy neprozradí. A potom něuvěřitelná smršť různých příhod, která svědčí o nesmírné vnímavosti Kira Bulčova s dětským čtenářem. Fantazie a schopnost nekomplikovaného vyprávění mu rozhodně nechyběla. Proto i dnes jsou jeho příběhy tak napínavé, že se od nich děti jen těžko odpoutávají.

Mimochodem první vědeckofantastickou povídku napsal Kir Bulyčov v roce 1966. Jmenovala se Děvčátko, kterému se nestane nic zlého. V Československu pak vyšly knížky: Alenka z planety Země (1985),  Alenčiny narozeniny (1987), Milión Alenčiných dobrodružství (1989). A pokud bychom se podívali do starých časopisů, tak nalistujte Ohníček Alenčina putování ročník XXX (1979/80) / Za sto let v ročníku XXXI (1980/1).

Ilustrace Jaroslav Malák

Kir Bulyčov (1934 – 2003)
je pseudonym vášnivého sběratele starých přileb a vyznamenání, doktora historických věd Igora Vselovodoviče Možejka, světoznámého spisovatele. Jeho knížky už byly vydány v Bulharsku, Maďarsku, Německé demokratické republice, Německé spolkové republice, Rumunsku, Švédsku, USA a samozřejmě také v Československu. Nejslavnější je jeho cyklus Alenčiných dobrodružství (Приключения Алисы). Velmi známé jsou desítky jeho krátkých povídek o provinčním městečku Guslar.

Kir Bulyčov / Alenka z planety Země / Ilustroval Jaroslav Malák / Z ruského originálu Děvočka s Zemli, Dětskaja litěratura 1974, přeložil ing. Pavel Weigel / Praha, 1985

Ilustrace Jaroslav Malák

Výpisky z knihy Alenka z planety Země…

Zítra jde Alenka poprvé do školy. Bude to neobyčejně zajímavý den. Dnes už od rána videofonují Alenčini přátelé a známí a všichni jí blahopřejí. Alenka ostatně už tři měsíce nedá nikomu pokoj – stále vypráví o své budoucí škole.
Marťan Bus jí poslal nějaký podivný penál, který dosud nikdo nedokázal otevřít. Ani já, ani moji spolupracovníci, mezi nimi i dva doktoři věd a hlavní mechanik zoologické zahrady.
Šuša prohlásil, že půjde do školy společně s Alenkou a přesvědčí se, zda je její učitelka dostatečně vzdělaná.
Nesmírný zmatek. Mám pocit, že když jsem šel poprvé do školy já, byl zmatek mnohem menší.

O dva měsíce později jsem si přečetl v časopise KOLEM SVĚTA článek s názvem TAKOVÍ BYLI TUTEXI. Psali v něm, že se v mar-ťanské poušti podařilo nalézt cenné památky kultury Tutexů. Vědci se nyní zabývají luštěním nápisů nalezených uvnitř obydlí. Nejzají-mavější však je, že se na pyramidě našel skvěle zachovaný portrét Tutexe. A hned vedle byla fotografie pyramidy s tímto portrétem.
Portrét mi připadal povědomý. Zmocnilo se mě strašlivé pode-zření.
„Alenko,“ řekl jsem přísně, „přiznej se. Nenakreslila jsi něco na pyramidu, když ses ztratila v poušti?“

„Neprodal byste mi ho pro moskevskou zoologickou zahradu?“
„Ne,“ odvětila jedna a hadových hlav, druhá mezitím klesla dolů. „Ale mohu ho vyměnit.“
„Bohužel nemám nic na výměnu.“
„Třeba za tento kousek, za toto zvířátko,“ pravil had a ukázal de-seti nožkami na Alenku.
„To nejde,“ pokusil jsem se neurazit, protože sám jsem nedávno pokládal rozumnou bytost za nerozumného ptáka. „To je moje dcera.“
„Tfu, to je hrůza!“ vzplanul had hněvem. „Hned zavolám stráž. To je přísně zakázáno!“
„Co je zakázáno?“ podivil jsem se.
„Prodávat vlastní děti a vyměňovat je za zvířata je také zakázáno. Nečetl jste u vchodu tržní řád? Jste netvor a barbar!“
„Ale kdepak,“ zasmál jsem se. „Se stejným úspěchem mohu pro-dat Alenku jako ona mne.“
„Ještě líp!“ vykřikl had a přitiskl barevnou kouli k hrudi. Indikátor se zřejmě polekal, zbělal a na zádech mu vyskočily červené tečky. „Dcera prodává vlastního otce! Kdo to kdy viděl?“

„Kam se chystáte teď?“ zeptal se Poloskov kapitánů.
„Pospíchám k Plutu, kde se stavějí lodě s motory na galaxium, odpověděl Druhý kapitán. „Doufám, že mi svěří jednu z prvních.“
„Nejdřív poletím domů, na planetu Fix,“ řekl Třetí kapitán. „Ne-byl jsem doma moc dlouho. Potom také začneme stavět loď s novým pohonem.“
„Já musím na Venuši,“ pravil První kapitán. „Venuše se už stěhuje na novou oběžnou dráhu. Ještě několik měsíců a moje práce tam skončí. Potom se připojím ke svým druhům.“

The post Alenka z planety Země. Tři nezapomenutelné dětské knížky talentovaného vědce Kira Bulyčova first appeared on Čítárny.

Když Věra Provazníková poprvé přinesla do redakce Listopadovou pohádku bylo jasné, že svět spatřila jedna z nejhezčích moderních pohádek pro děti. Portál rozsvítil druhé vydání na pěkném papíru, na kterém vynikly příjemné ilustrace Evy Šedivé. Změnili také obálku a s nápadnými předsádkami a šňůrkou na založení textu je na světě moc milá knížka pro děti, kterou by rodiče neměli přehlédnout, pokud chtějí dětem kupovat jen hezké a rozumné knížky.

Věra Provazníková (1947 – 2023) je známá a oblíbená autorka literatury pro děti. Její tvorba zahrnuje říkanky, písňové texty, hádanky, především však pohádky, publikované knižně nebo upravené pro divadlo či televizní zpracování.

Malá ukázka:
„S domácími skřítky nemám a nechci mít nic společného. Domácí skřítkové jsou hlupáci a nevzdělanci. Pořád se musí točit někde v kuchyni kolem hrnců. Jediné, co je povznáší, je pára, která uniká zpod pokliček. Ani hrát si neumějí. Jen slídí, kde by co olízli nebo uďobli.
Když se někdy náhodou posadí na kuchařskou knihu, hned si myslí, že snědli všechnu moudrost světa.
Když se mohou líně povalovat ve spíži, na hromadě brambor, jsou nejšťastnější.
Nebo si zalezou do trouby od kamen a hospodyně je pak nemůže dostat ven ani měchačkou.
Krom toho rádi skáčou o narozeninách dětem do šlehačkových dortů, sfoukávají svíčky a mají radost, když si všichni myslí, že to udělal vítr.

Listopadová pohádka | Věra Provazníková | ilustrovala Eva Šedivá  | Portál, 2011, celk. 2. vydání

The post Věra Provazníková napsala Listopadovou pohádku, jednu z nejhezčích pro první čtení first appeared on Čítárny.

Já, Baryk. Příběh malého pejska přibližuje dětem život na vesnici, v lese a na Barykově dvorku po dobu celého kalendářního roku. A aby Baryk, coby pes také myslivecký, dětem přiblížil jednotlivé měsíce v roce, připravil František Nepil na každý měsíc nové vyprávění. Co kapitola, to nový Barykův příběh

Každé roční období sebou přináší jiné počasí a tím pádem změnu Barykova pobývání v boudě na dvorku. Baryk nám vypráví o svých zajímavých setkáních s ostatními zvířátky a srovnává jejich život se svým životem psím. Baryk se má jako pes dobře, proto přemýšlí, jak by ostatní zvířátka přeučil také na psa.
Takže učí například srnce štěkat a vyčítá mu nošení parohů a kousání trávy, tahle by z něho pořádný pes přeci nebyl!.:-)
Postupně si takhle vezme do parády vlaštovku, bažanta, vránu, sýkorky, zajíce, ježka, čápa, šneka, slepýše, krtka a žábu.
Každá kapitola tak podává dětem téměř pohádkovou formou zajímavé informace o ostatních zvířátkách s nádechem bajky, kdy zvířátka mluví lidskou řečí.

Baryk a jeho projevy kamarádství, soucitu a spojenectví k ostatním zvířátkům ukazují dětem, jak se k sobě pěkně chovat a jak pomoci kamarádovi, který je v úzkých.
Autor si hraje se slovy a vkládá Barykovi do tlamičky slova jako: „blešata” a myslí tím mláďata blech. Také předpokládá, že knihu čtou děti dle věty začínající: „Řekněte, prosím vás, tátovi,..” Kapitoly na sebe navazují jen měsíci, návaznost vyprávění jako taková tu není. Kapitoly lze číst i „napřeskáčku”, což rodiče jistě uvítají:-)

Trefné a veselé ilustrace Heleny Zmatlíkové i Adolfa Borna, příběhy výborně dokreslují.
Knížka byla vydána již v roce 1977 je vhodná jak pro pro předškoláky, tak pro školáky, kteří již číst umí.

František Nepil | JÁ, BARYK
vyd, 1977, 1988 Albatros s ilustracemi Heleny Zmatlikové
vyd. 1994 Sedistra s ilustracemi Ireny Vyčítalové
vyd. 2001 Albatros s ilustracemi Adolfa Borna
vyd. 2009, Euromedia s ilustracemi Heleny Zmatlíkové

Jenže naši lidé nestojí o to, aby se jim psí plemena posrnčila. Nestojí o to, aby se psem stal kdekdo. Když vidí, že těch srnců běhá po lese přece jen moc, vezmou bouchačku a jdou na ně.

Můj člověk mě vždycky brává s sebou. Mám na to školy: vím, že se v lese nesmí ani ceknout. A ještě nikdy v životě jsem v lese necekl. Tentokrát jsme však přišli do dubiny, a kdo myslíte, že se zjevil na paloučku? – Nu ovšem, můj srnec! Čichl semhle, čichl tamhle a začal se pást, jako by se nechumelilo. Můj člověk tedy přiložil pušku k líci a já se díval, kdy to bouchne. Kdy se ten srnec, ťuňťa jeden, složí do trávy. Bylo mi ho líto. Tak rád bych ho ještě slyšel špatně štěkat.

A tak jsem poprvé v životě udělal to, co vzdělaný pes v lese nikdy provést nesmí. Udělal jsem haf! Můj srnec vyskočil, jako by byl na péro, a v ten ráz byl pryč. A můj člověk na mě udiveně koukal a nevěřil svým uším. Já ty svoje sklopil, protože jsem věděl, co bude. A taky že bylo! Neumíte si představit, jak to štípalo.

Pak jsem ležel před boudou a čekal, až mi to zchladne. A představte si, že k půlnoci přišel ten srnec na kraj smrčiny a odštěkal mi poděkování!

Já Baryk a můj ježek

Ježek má ovšem i jiné nectnosti. Dupe, funí a mlaská. Mlaská, třebaže jeho jídelníček není vůbec tak noblesní jako jídelníček můj. Vy nevíte, co je to noblesní, že ne? Tak např. noblesní pes si nestoupá packami do kastrůlku s jídlem, nedrbe si blechy na koberci, když se jeho člověk dívá, neštěká svým lidem do řeči, a když vyleze z řeky, nevytřepává si vodu z kožichu u deky, na které hraje jeho člověk se svými mláďaty pexeso. Nu, a noblesní jídelníček je zrovna tak vznešený jako noblesní pes, ale ježčí jídelníček takový rozhodně není.

Ježek stláská dohromady larvy, kukly, žížaly, slimáka, myš, ptačí vejce, ještěrku i hada. Žaludy, bukvice či spadané švestky jí jenom z nouze. Když vidím, jak za plotem večeří pavouka nebo stonožku, tak mu říkám: ty čunče píchavý. Ale když jsem viděl, jak dovede vyřídit zmiji, šel bych mu olíznout čumák. My psi, jak už jsem to jednou vysvětloval, před nikým nesmekáme. Hlavně proto, že nenosíme klobouk, i v zimě chodíme prostochlupí. Místo smekání však olizujeme čumák.

On totiž takový ježek vypadá trošku jako „mouchy, vemte si mě“. V trávě se spíš kutálí, než chodí. Ale jak zaútočí na hada, promění se v blesk. A zmije, když jí jde o krk, není také žádná spící panna. Dali se do sebe a já fandil ježkovi, až se třásl plot. Vždyť byl můj, byl z naší hromady dřeva a reprezentoval náš dvorek. To se ví, že nakonec vyhrál. Ale na mě vyletěl uprostřed fandění můj člověk ve štráfovaném pyžamu a znectil mě, že má před sebou noční a že se kvůli mně ani nevyspí.

Utekl jsem k boudě, ježek si to za chvíli přimlaskal ke mně, stočil se do klubíčka, nastrčil proti mně všechny své bodliny a povídal:
„Počítej!“
Mockrát jsem už na něho vyletěl a nikdy neutekl. Vždycky se stočil do klubíčka, abych mu spočítal bodliny. Tentokrát jsem si tu práci dal.
„Šestnáct tisíc,“ povídám, když jsem dopočítal. „Máš šestnáct tisíc jehliček a sem tam nějakou navíc.“
„Správně, Baryk,“ pochválil mě ježek, „píšu ti jedničku.“

The post Já, Baryk. Humorné příběhy pejska pro děti vypráví František Nepil first appeared on Čítárny.