Bratři Arkadij a Boris Strugačtí patří k nejvýznamnějším autorům světové science fiction. Jsou řazeni po bok Asimova, Jefremova, Lema, Bradburyho, Liou Cch’-sina etc. Jejich tvorba prošla výrazným vývojem. Od optimistických vizí budoucnosti k hluboké filozofické skepsi.

Mezi jejich nejčastěji čtené a diskutované tituly patří:
Je těžké být bohem (1964), Pondělí začíná v sobotu (1965) a Město zaslíbených (Град обреченный, napsáno 1969–1972, vydáno 1988–1989).
Tyto tři knihy sice nestojí v přímé dějové kontinuitě, ale tvoří důležitý most v jejich myšlenkovém vývoji a nabízejí silná tematická propojení.

1. Je těžké být bohem

(Трудно быть богом, 1964) Román patří do cyklu tzv. Světa Poledne,  utopické budoucnosti 22. století, kde lidstvo dosáhlo komunistické harmonie, odstranilo války, nemoci a chudobu a vysílá „progresory“ na méně vyspělé planety. Podobné téma zpracoval Jefremov v knize Hodina býka (1968).

Hlavní hrdina Anton (pod jménem don Rumata) působí jako pozorovatel v království Arkanar, které se nachází na úrovni pozdního středověku. Jeho úkolem je pouze sledovat a nezasahovat. Realita je však krutá: mocichtivý don Reba a jeho „Šedí“ systematicky likvidují vzdělance, umělce a všechny, kdo se odchylují od mediokritní ideologie. (nedávný obraz globálního kovidismu)
Rumata, vybavený téměř božskými schopnostmi a znalostmi, prožívá morální agónii. Chce pomáhat, ale je mu to zakázáno. Intervence by mohla zkreslit přirozený historický vývoj.

Kniha je temnou alegorií totalitarismu, meditací o etice moci, limitech humanismu a o tom, že dějiny se nedají uspíšit zvenčí. Napsána byla v době, kdy po „relativním uvolnění“ opět přitvrdila cenzura, a stala se jednou z nejcitovanějších knih sovětské sci-fi 60. let.
AUDIO >>

2. Pondělí začíná v sobotu

(Понедельник начинается в субботу, 1965) O rok později vyšla satira, která je naopak plná humoru, ironie a optimismu.
Mladý leningradský programátor Saša Privalov se náhodou dostane do NIICHAVO – Vědeckého výzkumného ústavu čarodějnictví a kouzelnictví v severoruském Solovci. Zde se mísí ruský folklór (Baba Jaga, mluvící zrcadla, kočky) s přísně vědeckým přístupem k magii.

Vědci pracují s takovým nasazením, že „pondělí začíná v sobotu“ a volný čas prakticky neexistuje. Příběh satiruje byrokracii, kariérismus, pseudovědu (postava Vyběgalla je zjevnou narážkou na Lysenka) a zároveň oslavuje skutečné nadšence, kteří žijí objektivním poznáním. Kniha je veselá, plná slovních hříček a absurdních situací, a stala se kultovní generací sovětských vědců a studentů.
Má i poněkud temnější pokračování Pohádka o Trojce, které byrokracii zesměšňuje ještě ostřeji.

3. Město zaslíbených

(Град обреченный, 1969–1972) Nejdelší a filozoficky nejtěžší román Strugackých vznikl „do šuplíku“. Autoři dobře věděli, že za sovětské éry nevyjde. Odehrává se ve zvláštním Experimentálním městě, kam Mentori (neznámé síly) přivezli dobrovolníky z různých epoch a zemí 20. století. Město leží mezi nekonečnou Pustotinou a neprostupnou Zdí, slunce se rozsvěcí a zhasíná podle libovůle.

Hrdina Andrej Voronin, astronom z Leningradu 50. let, prochází řadou profesí. Od popeláře přes detektiva až po vysokého funkcionáře. Sledujeme, jak se idealista mění, jak se utopický experiment rozpadá do diktatury, chaosu a absurdity. Román je syrovou alegorií sovětského projektu, meditací o lidské přirozenosti, moci, zradě ideálů a o tom, zda vůbec existuje smysl historie. Mnozí ho považují za magnum opus autorů a jejich nejsilnější filozofické dílo.

Bratři Strugačtí a souvislosti všech tří knih.

Společná témata všech tří děl jsou především o roli intelektuálů a vědců ve společnosti. V byrokratickém SSSR vidí autoři jasný konflikt mezi teoriemi a realitou, která ubíjí smysluplnou tvořivost. Ve vzduchu visí otázka jak se dá společnost posunout dál.

V knize “Pondělí začíná v sobotu” autoři věří v nadšené vědce, inteligenci, dobře nastavenou a zabezpečenou vědu i moc. V příběhu najdete hodně humoru, optimismu i naději.

V knize “Je těžké být bohem” ukazují počínající bezmoc. Tzv. “božská” intervence selhává a historie se nám obnažuje ve své nahotě. Plná krve a byrokratické setrvačnosti.

V knize “Město zaslíbených” jdou Strugačtí nejdál. Téměř rezignují na možnost smysluplného společenského experimentu či vývoje. Je to čistá parodie na rozvinutý byrokratický systém, do kterého se sovětský socialismus a UVKSSS beznadějně vnořily. Ideály ztroskotávají na lidské povaze a na samotné struktuře moci.

Bratři Strugačtí v těchto tří knihách přesně mapují své postřehy o tom, jak postupně vnímali fungování a směřování socialistické společnosti, ve které žili. Od naděje 60. let přes ironii až k hluboké skepsi.
Dodnes patří k tomu nejlepšímu, co napsali. Každá kniha má jiný styl, ale všechny jsou si podobné nezaměnitelnou intelektuálním a morálním apelem.

The post Bratři Strugačtí. Znáte souvislosti tři nejzajímavějších knih? first appeared on Čítárny.

Nejznámější knihou Jakoba Christoffela je román Dobrodružný Simplicius Simplicissimus (1668-1671). Prosťáček Nejprostší, jak by se název dal přeložit, je nejen napínavým příběhem z biografickými prvky, ale hlavně neuvěřitelně realistickým obrazem zvrácené společnosti v období 30-leté války (1618–1648). Vyznění celého románu je v podstatě silně protiválečné a humanistické.

Děj románů začíná útěkem hlavního hrdiny (v té době dítětem) před tlupou vojáků, kteří vypálili a vydrancovali jeho domov.
Usazuje se u poustevníka (ve skutečnosti je to šlechtic a jeho vlastní otec). Ten se o něj dva a půl roku stará a kvůli jeho hlouposti a jednoduchosti mu dává jméno Simplicius Simplicissimus. Naučí ho však číst a psát. Po smrti poutníka se Simpilicius vydává do blízké vesnice. Najde ji však zpustošenou a plnou mrtvol. Je zajat a uvězněn vojáky, kteří ho považují za špiona. Když však jejich velitel zjistí, že mrtvý poutník byl jeho švagr, Simplicius je propuštěn a stane se veliteľovým pážetem. V této službě se poprvé setkává s lidskou proradností, nevzdělaností a primitivismem, které ho v různých formách míjí po celý jeho život.

Osud nebyl na Simplicia vlídný. Celý jeho příběh je neobyčejně spletitý a plný dramatických zvratů.
Za svou částečnou prostoduchost a nevzdělanost byl zpočátku považován za blázna, ale postupně se společnosti přizpůsobuje a naučí se v ní žít. Později se například stane hercem, vojákem, mastičkářem, sukničkářem, loupežníkem i kajícným poutníkem. Ze sluhy se stane pánem s vlastním sluhou Skočdopole.

Celá kniha je napínavé spojení historických faktů a románové fikce.
Sledujeme neuvěřitelný životní příběh, prokládaný autorovými postřehy na lidské chování a společnost kolem 30-leté války, kterou mnozí považovali za příchod apokalypsy, díky neuvěřitelným krutostem a narůstajicímu primitivismu v celé nábožensky zblázněné společnosti.

Je to příběh člověka, který dlouho nenachází cestu žít tak, jak by si přál, ale s neznámou silou (osudem), která mu způsobuje tolik utrpení, nepřestává bojovat. To, co však na konci svého putování překvapivě nachází, je touha vidět to neviditelné, které je za našimi smysly. „ Skutečné nekonečno, nový svět bez břehů, absolutno.“ Proto se postupně se odvrací od zblázněného světa a stává se poustevníkem a misantropem.

Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen (cca 1622 – 17.8.1676)
se narodil v německém Gelnhausen nedaleko Frankfurtu nad Mohanem. Žil u dědečka, který byl pekařem a hostinským a staral se o vnuka místo otce, který brzy zemřel. V roce 1634 městečko zpustošili hordy císařských vojáků a vtáhli dvanáctiletého Hanse do marasmu třicetileté války. Stal se válečným dítětem, staral se o koně a podílel se na neklidném a drsném vojenském životě.
O pět let – v roce 1639 se objevuje jako mušketýr ve městě Offenburg. Brzy však začal pracovat v kanceláři pluku a ve vojenské kariéře postoupil na sekretáře pluku. Když se oženil, skončil s vojenskou kariérou a 11 let působil jako správce majetku u svého bývalého plukovníka ve vesničce Gaisbach. Později byl správcem hradu Ullenburg. kde byla bohatá knihovna, čehož Grimmelshausen využil pro své vzdělání.
O tři roky se však vrátil do Gaisbachu, kde si otevřel hospodu. Nakonec dožívá 17. srpna 1676 jako otec 10 dětí a vážený starosta v městečku Renchen.
Své bohaté zážitky z dětství a z válečných let začal sepisovat až po roce 1660 a publikoval je pod různými pseudonymy. Jeho autorství zjistil Hermann Kurz až roku 1837.

Výpisky z knihy:

Pýchu jsem pokládal za jakýsi druh fantastického blouznění, které má svůj původ v nevědomosti, neboť zná-li se člověk dobře a ví-li, z čeho vzešel a kam nakonec přijde, není možné, aby tak bláznivě zpychl. Vidím-li páva nebo krocana, jak se čepýří a durdí, žasnu nad tím, jak pěkně se tak nerozumná zvířata dovedou vysmívat člověku v jeho těžké nemoci.

„Příčinou prokletí většiny lidí bylo, že ani nevěděli, co vlastně byli a čím býti mohli nebo měli.“ Dále mi vřele radil, abych se vždy vystříhal zlé společnosti, neboť její škodlivost je prý nevýslovná. A hned uvedl příklad: „Kapka vína v octě vínem nezůstane, stejně tak krůpěj octa ve víně zanikne.“

Lupičství je nejšlechtičtější exercitium, jaké je dnes na světě možné. Kolik království a knížectví nebylo založeno a dobyto násilím? Anebo kdo na tomto světě má králi nebo knížeti za zlé, když vykořisťuje obyvatelstvo svých zemí, kterých jeho předchůdci dobyli? Vidím na tobě, jak rád bys mi namítl, že mnozí byli pro vraždu, loupeže a krádeže pověšeni, na kole lámáni nebo o hlavu zkráceni. To vím také, neboť tak velí zákony; ale jistě jsi neviděl věšet nikoho než ubohé, nepatrné zloděje, a to je také správné, neboť ti se neměli ani opovážit tohoto znamenitého zaměstnání, které přece přísluší a je, myslím, vyhrazeno jen srdnatým. Kde jsi viděl někdy trestat nějakého muže vznešeného stavu za to, že příliš zatěžoval svou zem? Co je šlechetnějšího nad toto řemeslo? Nevidíš, jak se den co den navzájem olupují ti největší potentáti? Nevidíš, jak se ten mocnější snaží srazit toho slabšího? Ba nadto ještě: žádný přece netrestá lichváře, který tajně provádí své výnosné řemeslo dokonce pod rouškou křesťanské lásky. Proč bych tedy měl být pronásledován já, jenž páši totéž s německou důkladností, jenže bez pokrytectví?

Tři věci: znáti sebe sama, vystříhati se zlé společnosti a býti vytrvalý, pokládal ten muž patrně za dobré a nutné proto, že sám jich dbal a nepochodil přitom zle; neboť jakmile se poznal, utekl nejen ze zlých společností, ale z celého světa a setrval také v tomto předsevzetí, na němž patrně závisí blaženost, až do konce!

Častý smích není nikterak znakem rozumného muže, podle přísloví: Mnoho smíchu, málo rozumu. Není třeba hledat proti tomu nějaký lék, protože je to nejen veselá nemoc, ale mnohého také přejde dříve, než je mu příjemné.

Mnozí lidé jsou prasáčtější než prasata, vzteklejší než šelmy, chlípnější než kozli, závistivější než psi, splašenější než koně, tupější než osli, chlastavější než krávy, lstivější než lišky, žravější než vlci, bláznivější než opice, jedovatější než hadi a ropuchy a od zvířat se liší jen postavou, při čemž ovšem ani zdaleka nejsou tak nevinní jako telata.

Každý má tolik důvtipu, kolik je mu ho k sebezáchově třeba, a proto si mnozí (doktor sem, doktor tam) marně namlouvají, že jen oni jsou chytří a duchaplní, neboť za horami žijí také lidé.

Smělý voják, který si navykl nevážit si života a odvažovat se každého nebezpečí, je věru hloupé zvíře, které se nechá jako ovce vést na porážku.

Žrát a chlastat, hladovět a žíznit, holkařit a hýřit, podvádět a hrát, hodovat a výskat, zabíjet a být zabíjen, vraždit a být vražděn, sužovat a být sužován, štvát někoho a sám být štván, lekat a sám být lekán, loupit a sám být oloupen, krást a být sám okrádán, bát se a být obáván, rozsévat utrpení a zase sám trpět, bít jiné a býti sám bit, zkrátka ničit a kazit, a naopak zase sám býti ničen a poškozován, to bylo smyslem a jediným cílem jejich života.

Zde platilo právem, kolik hlav tolik rozumu, protože každý byl posedlý jinak než jeho druhové. Bylo by to velmi zábavné, kdyby byl člověk věděl, že se to jednou skončí a beze škody přestane. Ale pokud se týká mne a těch, kteří měli ještě rozum, bylo nám velmi úzko, zvláště proto, že těch bláznů přibývalo a že jsme nevěděli, jak dlouho budeme my sami uchráněni takového stavu.

Domnívá-li se někdo, že vypravuji o svých životních příhodách jen proto, abych čtenáři ukrátil dlouhou chvíli anebo abych po způsobu šprýmařů a vtipkařů ponoukal lidi k smíchu, velice se mýlí! Neboť mně samému se smích protiví, a kdo nechává nenávratný čas uplynout neužitečně, ten plýtvá nadarmo oním darem, který nám byl poskytnut. Jak bych tedy sám mohl k takové ztřeštěnosti ještě ponoukat a být bezdůvodně kratochvilným rádcem jiných lidí? Nejmilejší čtenáři, to bych si rozmyslil, abych se k něčemu takovému propůjčil. Kdo chce kam, pomoz si tam sám. Pakliže však místy povídám něco šprýmovného, děje se to kvůli těm zhýčkancům, kteří nedovedou zhltnout ani jedinou léčivou pilulku, dokud není dobře pocukrována nebo pozlacena, nemluvě ani o tom, že patrně také nejváženější mužové, kdyby četli jen a jen o věcech vážných, odložili by takovou knihu dříve než jinou, která je občas přinutí k mírnému úsměvu.

Žil jsem velmi samotářsky, největší mou radostí a zábavou bylo sedět u knih, jichž jsem si mnoho opatřil o nejrůznějších věcech, zvláště o takových, které vyžadují velikého přemýšlení. Říkal jsem si: „Blázne, co je ti po druhých lidech.“

Úhrnem řečeno, mnozí mě pokládali za bezpříkladného blbce a já jsem každého měl za chytrého blázna. Myslím, že tento obyčej je ve světě dodnes obvyklý, neboť každý je se svým důvtipem spokojen a domnívá se, že je nejchytřejší ze všech; říká se přece trefně: Stultorum plena sunt omnia. (Všude je plno hlupáků. – Ciceron, Dopisy přátelům)

Poznámka Misantropova ke knize:
Jakožto zajímavost bych chtěl na závěr uvést tři pozoruhodné příklady autorova vztahu k češství, jež jsem nalezl při pročítání a vypisování z tohoto díla.
Tak za prvé: nejméně dvakrát Grimmelshausen použil přirovnání „krade jako Čech“;
v druhém případě užil výrazu „česká vesnice“ v téže situaci, kdy my říkáme „je to pro mne španělská vesnice“, ve významu „je mi to zcela neznámé“ (přičemž existuje také stejné hornoněmecké úsloví „tschechische [böhmische] Dorf“, znamenající totéž, co u nás „turecké hospodářství“, ve významu „nepořádné“ či „zanedbané“);
a konečně za třetí se autor zmiňuje, rovněž nejméně dvakrát, o dřevěných tyčinkách na čištění uší jako o „českých“, takže je docela dobře možné, že tato hygienická pomůcka je původně českým vynálezem anebo snad jen českým kulturním importem do německých zemí.

Více úryvků z textu knihy:

The post Simplicius Simplicissimus. Protiválečný překvapivě čtivý román o válkách ze 17. století first appeared on Čítárny.

Existují dvě velmi podobné knihy, které psychologicky rozebírají kruté chování a podstatu lidské povahy v neočekávané extrémní situaci. Vichřice na Jamajce a více slavný Pán much. Obě knihy se zabývají tématem nevinnosti dětí, které se v nepřítomnosti dospělých a kontaktu s novým světem projeví jako amorální, kruté, schopné nepochopitelného násilí.

Kruté chování a dětská nevinnost

Takový mýtus, který je známý z viktoriánského doby, např. z dobrodružného románu “The Coral Island” (1858) od R. M. Ballantyneho.beletrie
V něm se jedná o příběh tři britských chlapců (Ralph, Jack a Peterkin), kteří ztroskotají na pustém korálovém ostrově v Pacifiku. Díky vynalézavosti a přátelství přežívají, bojují s kanibaly a piráty a nakonec se zachrání. Velmi optimistický dobrodružný příběh o civilizovanosti a statečnosti.

Samozřejmě inspirace románem Robinson Crusoe z roku 1719 je naprosto zřetelná.
Ale i tento příběh robinsona Alexandra Selkirka má původ v knize Henriho Pitmana, který popisuje útěk z nucených prací na ostrově Barbados v roce 1687.

Román Vichřice na Jamajce (originál A High Wind in Jamaica, 1929, česky 1931)
od velšského spisovatele Richarda Hughese vypráví o skupině britských dětí z plantáže na Jamajce.
Po hurikánu a následném zemětřesení je rodiče pošlou lodí do Anglie. Loď přepadnou piráti, děti se omylem ocitnou na jejich lodi. Tam se postupně začíná projevovat jejich schopnost manipulace i neuvěřitelná lhostejnost ke smrti a vraždě. Piráti oproti nim působí relativně dobromyslně a bezradně. Hughes ironicky a psychologicky zobrazuje dětskou psychiku jako ryze egoistickou, naprosto odlišnou od viktoriánských ideálů.

Román Pán much (Lord of the Flies, 1954)
od Williama Goldinga je známější alegorie o skupině chlapců uvízlých na ostrově bez dospělých.
Aby přežili, snaží se vytvořit řád, ale rychle upadají do rituální násilné brutality, což ukazuje na temnou podstatu lidské povahy, protože lidskost je vlastnost naučená a projevuje se pokud jsou k tomu vytvořeny podmínky.

Po přečtení obou knih je jasné, že Golberg zcela okopíroval knihu Hughese.
Spisovatel Truman Capote to dokonce označil za přímé převzetí tématu a motivů.

William Goldin. Nýmand! Pán much? Ten román je jednou z největších literárních krádeží naší doby. Golding dostal tu cenu za to, že kompletně vykradl román Vichřice na Jamajce. Téma, zápletku i charakteristiky postav.
Truman Capote

Rozdíly obou podobných příběhů jsou jen v tónu a formě.
Hughes je sarkastický, s dobrodružným rámcem a důrazem na dětské egoistické chování.
Golding je mnohem temnější a jeho příběh je alegorií o společnosti a věčném zlu v člověku.

Oba romány však rozhodně patří ke klíčovým dílům 20. století, které zásadním způsobem mění zažitou jednostrannou představu o dětské čistotě a nevinnosti.

The post Kruté chování dětí v extrémních situacích ve světových románech first appeared on Čítárny.

Válka. Nejděsivější slovo v lidském slovníku. Nejvarovnější romány s protiválečnou tématikou. Knihy o psychopatech, lidských idiotech i zfanatizovaných lidech, které by měl číst každý rozumný a slušný člověk, který si přeje na světě MÍR A NE VÁLKU!

Válečná literatura není jen o brutálních bitvách a strategických manévrech, ale také o hlubokých úvahách o lidské povaze, utrpení a tichu, když slyšíte tlukot vlastního srdce při pohledu na lidská zvěrstva.
Taková díla nás nutí přemýšlet o tom, proč se lidé nechávají tak lehce zmanipulovat do všech útočných válek.
A na konci každé válečné rovnice zjistíme, že u útočné války jde vždy o zisky, zdroje, moc a nastartování ekonomiky, která kolabuje.

“Vždycky jsem si myslel, že všichni jsou proti válce, dokud jsem nezjistil, že pro válku jsou nejvíce ti, kteří do války nemusí.”
Erich Maria Remarque

„Všichni ti, kteří těží z války a přispívají k jejímu vzniku, by měli být zastřeleni hned první den občany své země.“
Ernest Hemnigway

“Lidé, kteří válku nezažili, ale sami válku vedou nebo ji vyvolávají, netuší, jaké hrozné věci dělají.”
Helmut Schmidt

„Nikdo se zdravým rozumem nedá přednost válce před mírem;
Neboť v jednom pohřbívají otcové své děti a v druhém synové pohřbívají své otce.
Herodot

“Ti, kdo chtějí mír, se musí připravit na mír a ne na válku.”
Robert Jung

„Vy lidé pořád chcete nějaké války nebo co. Strach o peníze, to je to celé. A tomu se říká krize.“ 
Karel Čapek / Válka s Mloky

 

Erich M. Remarque /  Na západní frontě klid
tent klasický román se stal symbolem války, v níž mladí vojáci bojující na frontě čelí hrůzám, které je vytrhávají z normálního života. Remarque mistrovsky zprostředkovává okamžiky ticha a zamyšlení, kdy se hrdina snaží pochopit, co zbylo z lidských hodnot tváří v tvář nekonečnému násilí. V pauzách mezi bitvami prozkoumává vnitřní obavy a naděje a zanechává ve čtenáři otázky po smyslu existence.
Remarque. Na západní frontě klid Nejpravdivější román o zrůdnosti válek a idiotství lidí

Karel Čapek / Válka s mloky
Čapkův scifi bestseller / podobenství Válka s mloky (1936) jsou ve skutečnosti tři knihy, na sebe navazující. Andrias Scheuchzeri, Po stupních civilizace a Válka s mloky. Přesto, že je mnohými román popisován jako utopistický není tomu tak a Karel Čapek sám píše “…to není utopie, nýbrž dnešek…“
Válka s mloky. Podobenství Karla Čapka není utopie, to je bohužel dnešek

Karel Čapek / Bílá nemoc
Vizionářské dílo, drama Bílá nemoc Karla Čapka z roku 1937 jsme docenili plně až v roce 2020, kdy se světem prohnala mediálně-politická hysterie, později nazvaná pandemie Covid-1984.
Bílá nemoc Karla Čapka. Světové vizionářské dílo o nastupující totalitě

Ernest Hemnigway / Sbohem, armádo
Sbohem, armádo (A Farewell to Arms, 1929) je román, který je reakcí Ernest Hemingwaye na životní zážitky z První světové války.
Román sice neodrývá stupiditu a nadšení lidí umírat za pochybnou ideu tak, jak o tom píše Remarque v knize Na západní frontě klid, ale jedinečně popsaným intimním příběhem dvou mladých zamilovaných lidí ve válce dostatečně zdůrazňuje zrůdnost válečnou i a důvod, proč nepodporovat žádnou válku.
Sbohem, armádo. Protiválečný román Hemingwaye pro ty, kteří rádi umírají pro cizí zájmy a zisky

Boris Vasiljev / A jitra jsou zde tichá
Autor vypráví o hrdinství pěti mladých dívek, které pod velením staršiny (rotmistra) Fedota Vaskova bojují proti šestnácti po zuby ozbrojeným německým sabotérům hluboko v týlu.
Příběh začíná šokem staršiny Vaskova, sibiřského zvěda a lovce, který už viděl ledacos, ale nikdy ho nenapadlo, že bude bojovat po boku dívek.
A jitra jsou zde tichá. Vasiljevova krutá obžaloba nesmyslnosti a krutosti války

Jean Malaquais / Válečný deník
Válečný deník je drsné a syrové svědectví o podivné válce mezi Německem a Francií v letech 1939–1940. Vojín Malacki si nebere servítky a navýsost literárním stylem podává obraz válečné mizérie, zbavený všech ilusí o hrdinství.
To v západoevropské literární tradici není vůbec obvyklé a nakolik Malaquais svým Válečným deníkem šokoval Francii, svědčí i skutečnost, že po publikaci v exilovém nakladatelství v USA v roce 1943 se „řádného“ vydání na francouzské půdě dočkal až v roce 1997.
Válečný deník. Čtivý obraz válečné mizérie, zbavený všech iluzí o hrdinství

Joseph Heller / Hlava 22
Hlava XXII se nepodobá žádné knize, kterou jste četli. Má svůj styl, svou logiku, svůj výjimečný charakter a rukopis. Neustále balancuje mezi komikou a hororem. Je výstředně zábavná a působivá až mrazí. Je to kniha, která v plné míře popisuje válečnou mašinérii a zrůdnost zabíjení lidé, ať se děje v kdekoliv.
Hlava 22. Hellerův vynikající román o nesmyslnosti válek, tuposti i stupiditě vojáků

Kurt Vonnegut / Jatka č. 5
V roce 1968, kdy Kurt Vonnegut napsal Jatka č. 5, konečně dozrál natolik, že mohl psát i o vybombardování Drážďan. Byl to největší masakr v evropských dějinách.
Román Kurta Vonneguta není jen protiválečná próza. Je to roztrhaný mechanismus paměti, kde se propojí minulost a přítomnost a realita se rozpadne na úlomky snů a traumat. Příběh o tom, jak člověk ztrácí sám sebe v chaosu a paměť se stává posledním ostrovem přežití.
Kurt Vonnegut a Jatka č.5, které zažil při spojeneckém bombardování Drážďan 1945

Dieter Noll / Dobrodružství Wernera Holta
Dva romány o osudu mladých lidí za druhé světové války a po jejím skončení. Německo ke konci Druhé světové války, kdy do války rukují děti / studenti ze škol, 15tiletí kluci, aby si zničili jednou provždy život. Mezi nimi i Werner Holt.
Dobrodružství a návrat Wernera Holta o nekonečné zrůdnosti války

Viktor Fischl / Dvorní šašci
Krátká próza, která se díky vypravěčskému, spisovatelskému umění a díky neobyčejnému příběhu čte jedním dechem. Patří k těm několika málo knihám o holocaustu, která mají neuvěřitelný přesah až do dnešních dnů. Ojedinělý příběh hrbatého soudce, kejklíře Wahna, hvězdopravce Max a liliputána, které si velitel koncentračního tábora za své dvorní šašky a díky tomu přežili. Viktor Fischl vypráví příběh těch čtyř nejen v koncentračním táboře, ale i v předvečer šestidenní války v roce 1967 v Jeruzalémě.
Viktor Fischl. Dvorní šašci, mistrovská kniha vynikajíícho vypravěče

Jiří Beneš / V německém zajetí
Jiří Beneš, synovec prezidenta Edvarda Beneš, napsal knihu “V německém zajetí” jako jedno z nejsilnějších českých svědectví o holokaustu a zrůdnostech nacistických německých táborech Osvětim, Buchenwald, Dachau a Dora–Mittelbau. V knize autor s mrazivou dokumentární přesností popisuje brutalitu německého gestapa, nelidské zacházení s vězni, jejich týrání a zabíjení i celkovou děsivou atmosféru vyhlazovacích táborů.
Jiří Beneš. V německém zajetí o zrůdnostech Němců za války

William Faulkner / Srpnové světlo
V tomto díle Faulkner zkoumá, jak válka (i když ne vždy otevřeně) ovlivňuje osudy lidí v dobách míru. Vytváří klid mezi konflikty, do kterých se vetkávají osobní dramata a social aspekty. tent kousek je připomínkou toho, jak může být pauza stejně důležitá jako akce samotná.

Michail Šolochov / Tichý Don
Román se zabývá ruskou občanskou válkou a ukazuje, jak se životy donských kozáků mění pod vlivem historických zvratů. Pauzy ve vyprávění umožňují čtenářům vidět každodenní životy a vnitřní konflikty postav – jejich lásku, touhu a smutek. Sholokhov mistrovsky ukazuje, jak válka rozděluje rodiny a ničí osudy.

William Golding / Pán much
Ačkoli nejde o válečný román v klasickém slova smyslu, příběh dětí uvízlých na pustém ostrově slouží jako metafora pro méně ožehavou stránku lidské povahy. Pauzy mezi konflikty odhalují vnitřní strachy a vášně a zdůrazňují, jak rychle se může civilizace zhroutit.
Golding. Pán much o ztrátě iluzí o civilizovaném lidstvu

Norman Mailer / Nazí a mrtví
Opravdu strhující obraz války v Tichomoří. Líčí invasi amerických jednotek na ostrovy Anopopei a boj o jeho vyčištění od Japonců, hlavně se však zaměřuje na charakterizaci amerických vojáků a velitelů, zachycení jejich životních osudů, pohnutek a názorů.

Pierre Boulle / Most přes řeku Kwai
Vojevůdci obou válčících stran na japonský zajatecký tábor v asijské džungli a jeho obyvatele již zapomněli, protože válka jim přináší denně nové starosti. Rozkaz však už byl vydán: v džungli roste prakticky nepotřebný most. Pohled do mikrosvěta vězňů a věznitelů tohoto proslulého románu skýtá mnohem širší výhled na absurditu války.

Michail Šolochov / Osud člověka
Legendární příběh válečného hrdinství, známý i z filmového zpracování.
Jeden z nejlépe zpracovaných filmů o druhé světové válce!!!
Michail Šolochov. Osud člověka. Jedno z nejsilnějších protiválečných děl

Lev Nikolajevič Tolstoj / Vojna a mír (1865–1869)
Jedno z největších děl světové literatury – čtyřdílná historicko-filozofická epopej (přes 1200–1600 stran podle vydání), která spojuje osudy několika ruských aristokratických rodin s reálnými událostmi napoleonských válek (1805–1820), zejména s francouzskou invazí do Ruska v roce 1812.
Proč Tolstoj, Vojna a mír a další jeho knihy patří k základnímu vzdělání?

Jakob Christoffel / Simplicius Simplicissimus
Nejznámější knihou Jakoba Christoffela je román Dobrodružný Simplicius Simplicissimus (1668-1671). Prosťáček Nejprostší, jak by se název dal přeložit, je nejen napínavým příběhem z biografickými prvky, ale hlavně neuvěřitelně realistickým obrazem zvrácené společnosti v období 30-leté války (1618–1648). Vyznění celého románu je v podstatě silně protiválečné a humanistické.
Simplicius Simplicissimus. Protiválečný překvapivě čtivý román o válkách ze 17. století

Bedřich Golombek / Co nebude v dějepise
Mimořádná, možná schválně opomíjená kniha /1946/, popisující neobyčejnou dobu předválečnou a hlavně průběh a zrůdnosti okupace německými vojsky v Protektorátu Böhmen und Mähren v letech 1939 – 1945. Syrové svědectví o všedním životě za nacistické okupace v Brně.
Bedřich Golombek. Co nikdy nebude v dějepise o zrůdné německé okupaci ČSR 1939–1945 v Brně

The post Protiválečné romány. Nejpůsobivěji napsané světové a české knihy o válce first appeared on Čítárny.

Vědomosti o současné struktuře světa v knize Tajraga – Cesta světlých, by se měly stát základem pro budoucí civilizaci. Příběh člověka, který se dobrovolně uzavřel před civilizaci uprostřed tajgy.

Román Ivana Andrjuščenka “Tajraga” je vícevrstvý.
Někteří v něm najdou dobrodružství. Jiní znalosti předchozích generací a vyprávění o fungování vesmíru, jeho zákonech, i o existenci Volochů, kteří sehrají významnou roli při existenci lidstva.

Příběh Tajraga, Svetloslava – poustevníka, který se na 16 let dobrovolně uzavřel před civilizací. Odešel do altajské tajgy, aby našel východisko z bezútěšné reality světa. Hledá a nachází budoucnost lidstva.
Z chladné lesní pustiny se před ním vynořuje postava Starce, který mu předává moudrost předků.
Zasvěcuje ho do fungování hmotného světa Javi a nehmotného prostoru Navi, do boje světlých sil s temnými.
V pustině nachází po nehodě na sněžném skútru zraněná a promrzlá dívka a její mrtvého přítele a vynaloží veškeré úsilí, aby ji zachránil. Pomáhá mu nevidomá léčitelka Darja i další přátelé, se kterými čelí útokům temna.

Ivan Andrjuščenko se narodil v roce 1968 na území Altaje.
Byl vychován a vyrůstal v rodině sibiřských lovců. Lov a rybaření nejsou koníčky. jeho života Autor získal vzdělání v rodině, ve které příroda je součástí života. Dokázal ji zachovat a nosit v sobě, aniž by o ni přišel. V roce 1985 absolvoval střední školu v Barnaulu, v roce 1989 absolvoval Permskou vyšší vojenskou velitelskou školu.

Tajgara 1-2 díl, Cesta světlých / Ivan Andrjuščenko / vydal www.torden.sk

Výpisky z knihy Tajraga:

V zemi, kde základní zásadou bylo, že je třeba pomáhat bližnímu, být připraven pomoci a nežít na úkor štěstí druhého, ale žít společně, bok po boku. A v případě potřeby nehledat vlastní blahobyt.
V průběhu let se jakoby z vůle zlého démona vše změnilo. To, co bylo dříve cenné a důležité, se stalo zbytečným a směšným. Základy, na nichž lidé budovali své životy a vychovávali své děti, byly prohlášeny za hloupé. Tehdy ty jedovaté houby začaly růst, zalévané deštěm nové morálky. Vyrostly na zdravém mase a žily jen na jeho úkor, plodily jedy. Lhaní a podlost se staly normou.
Život na úkor druhých se stal základem života.
xxx

Život mimo civilizaci učí člověka šetřit námahu a čas. Na rozdíl od rozmarného obyvatele města, který se vydává do divočiny a touží po nejrůznějších vzrušeních, je člověk žijící v tajze racionální. Jedná intuitivně na základě úvah o rozumném dostatku.
xxx

„Všimli jste si, že život ve světě, který vytvořili lidé, odkud jste přišli, a život zde se liší? Život zde je harmonický a vyvážený. Nic nenarušuje procesy probíhající v přírodě. Vše je v harmonickém vztahu: kameny, tráva, stromy, listí, které z nich opadalo, roční období, která následují jedno po druhém. Nejenže si neodporují, protože v tento svět věří, ale naopak se vzájemně doplňují.
Ptáci a zvířata žijící v tomto světě jsou jeho neoddělitelnou a nepostradatelnou součástí. Každý zde má své místo, svůj účel. Dokonce i život a smrt se zde vzájemně podmiňují. Když vlk sežere srnce nebo zajíce, sežere pouze maso, nikdy se nedotkne duše, aby měla možnost se dále rozvíjet. Žere jen to, co kotě potřebuje, nikdy nejí pro potěšení nebo zábavu. Nikdy se nevydává na lov, když je syté.“
xxx

„Až půjdeš po cestě ke světlu a budeš se v každém okamžiku cítit jako součást obrovské rozmanitosti světa, které dovolíš, aby do tebe pronikla a stala se tvou podstatou, bude to začátek druhého kroku.“
xxx

Svetoslava nikdy netížila samota. Užíval si samoty, aniž by se cítil nepříjemně a aniž by měl potřebu kontaktovat lidi. Poté, co objevil jeho obydlí, spěchal ho už po dvou dnech znovu navštívit. Najednou bylo všechno jinak. Potřeba komunikovat s tímto novým známým, malým suchým mužem, byla jako žízeň.
xxx

„Bratři! Přišel čas, kdy už civilizaci planety nelze udržovat a starat se o ni. Nastal čas, kdy se Lidé musí naučit najít cestu ke světlu, naučit se žít se Zdravým rozumem a Přiměřeným dostatkem.
Cesta našich příbuzným bude dlouhá, obtížná a ne vždy bude pro ně pro ně jasná, ale takové jsou zákony vývoje vesmíru. Na počátku byla tato planeta opuštěna našimi předky z BoGa, kteří nás vychovali a stvořiil Viditelný svět v této části vesmíru.
Při svém odchodu zanechali tuto planetu a lidi v naší péči. Nyní je řada na nás, abychom odešli. Tak to určili bohové.
Nenecháme však ty, kteří kráčejí po světle stezce bez naší podpory, stejně jako Bogovia zanechali nás. V naší nepřítomnosti za sebou zanecháváme ochránce poznání VeRaHa a ty, kteří dostanou dar, aby Lidem pomáhali, aby se neztratili v labyrintu evolučních pokušení. Jste připraveni?
„Proč se ptáš, Svetoslave? Všichni Volochové jsou zde. A to rozhodnutí je naše společné rozhodnutí, učiněné v kruhu. Není to pro nás nic nového, řekl jeden ze starších přítomných.
xxx

Život v tajze je těžký a netoleruje slabé. V každé živé bytosti, která se v jejím rozmezí ocitne se probouzí především ten nejzákladnější instinkt, a to přežít za každou cenu! Tajga učí nechat se vést pouze jím. Po zvládnutí prvních úkolů nás učí žít ve svém vlastním prostoru, aniž bychom narušovali hranice jiným a nedovolily nikomu jinému narušovat své vlastní.
Každé zvíře získává tyto návyky od narození. Kterékoli zvíře, jen člověk ne…

The post Tajraga. Cesta světlých. Tajemný román z altajské tajgy o budoucnosti lidí first appeared on Čítárny.

Nazval jsem knihu ‚Příběh opravdového člověka‘, protože Alexej Meresjev je opravdový sovětský člověk, kterého nikdy nechápal a až do své hanebné smrti nepochopil Hermann Göring a kterého nechápou až doposud všichni ti, kdo zapomínají na poučení dějin…“ napsal Boris Polevoj o své knize.

Boris Polevoj (1908–1981) byl sovětský spisovatel, novinář, válečný korespondent a scenárista. Jeho styl byl silně dokumentární až faktografický. To bylo dáno jeho prací publicisty. Vynikal rozhovory s hrdiny 2. světové války a vlastních válečných zkušeností, protože byl po celou válku

frontovým korespondentem. Patřil k představitelům socialistického realismu a stal se jedním z nejvýznamnějších autorů sovětské válečné prózy.

Svou pracovní kariéru zahájil budoucí spisovatel jako technolog v textilní továrně „Proletarka“.
Jeho první kniha „Vzpomínky člověka s vši“ byla vydána pod jeho skutečným jménem Boris Nikolajevič Kampov. Když se kniha chystala k vydání, editor navrhl autorovi, aby si „přeložil“ své „divně znějící“ jméno a používal pseudonym Polevoj (campus (lat.) – „pole“).

Už před válkou se stal známým. V časopise „Říjen“ vyšel jeho debutový román „Horká dílna“.

Za Druhé světové války Polevoj bojoval ve Finské válce. V roce 1941 byl povolán na Kalininskou frontu jako válečný zpravodaj.
V roce 1943 se Polevoj setkal s pilotem Alexejem Maresijevem, který dokázal sestřelit hned dva německé letouny. Vyprávění nového známého natolik zaujalo spisovatele, že přespal v jeho srubu. Když ho probudil podivný tlukot, Polevoj uviděl nějaké nohy v botách a myslel si, že se k nim dostal nepřítel. Ale pilot s úsměvem vysvětlil, že to byly jeho protézy.
Tato podrobnost natolik dojala spisovatele, že se rozhodl napsat dílo o tomto skutečném člověku.
Knihu napsal za pouhých 19 dní hned po válce (1946). Změnil jen jedno písmeno v příjmení (Maresjev → Meresjev) a přidal některé literární prvky, ale základ je věrný skutečnosti.
Tak vznikla jeho slavná kniha Příběh opravdového člověka, který se nevzdává.

Skutečný příběh Maresjeva
V dubnu 1942 byl Maresjev sestřelen nad okupovaným územím (oblast Staré Rusi, u Kurska).
Při havárii si těžce poranil nohy. Bez jídla a vody se 18 dní plazil hustým lesem a bažinami směrem k sovětským liniím (na rukou a kolenou, s gangrénou).
Zachránili ho partyzáni, kteří ho dopravili do nemocnice. Kvůli gangréně mu museli amputovat obě nohy nad koleny.
Maresjev se rozhodl vrátit do bojů. Po náročné rehabilitaci a cvičení s protézami se naučil létat a v létě 1943 se vrátil k bojovému létání (na stíhačce s protézami). Absolvoval desítky bojových letů, sestřelil několik německých letadel a stal se Hrdinou Sovětského svazu.

„Člověk je schopen všeho, pokud opravdu chce. Skutečný člověk – to je ten, kdo překoná všechny překážky, které mu život postaví do cesty.“

„Hlavní je – věřit v člověka. Skutečný člověk se nezlomí.“

Polevoj / Příběh opravdového člověka

Po druhé světové válce byly jeho válečné příběhy vydány v souborné sbírce „Od Belgorodu po Karpaty“ (1945).
Dodnes je Polevoj oceňován především jako kronikář Velké vlastenecké války.

Jako válečný zpravodaj „Pravdy“ byl Polevoj vyslán na Norimberský proces.
Poté napsal jedinečnou knihu-reportáž o soudu s nacisty v Norimberku.

V roce 1961 Polevoj nahradil na postu prvního šéfredaktora časopisu „Mládež“ Valentina Katajeva. Zde působil dvacet let.
Během této doby se na stránkách časopisu poprvé objevila díla mnoha slavných spisovatelů:
„A zde je ticho“ B. Vasiljeva,
„Babij Jar“ A. Kuzněcova,
„Buzhma“ S. Laskina a mnoho dalších.

Mnoho jeho románů bylo zfilmováno:
„Příběh opravdového člověka“ (1948)
„Já jsem „Bereza““ (1964)
„Na divokém břehu“ (1967)
„Zlato“ (1969).
Koncem ledna 2025 bylo dokončeno natáčení seriálu „Doktor Vera“ podle Polejovovy stejnojmenné novely.

„Co to je: zvíře, člověk? – pomyslel si Alexej a zdálo se mu, že v křoví někdo také tázavě řekl: Člověk?
Zdálo se, nebo opravdu? Ano, mluvili rusky! A od té chvíle cítil takovou šílenou radost, že bez rozmýšlení vykřikl, vyskočil – a hned padl se sténáním, protože nohy už nebyly jeho…
Ale žil. A to bylo hlavní.“
xxx

„A teď – do vzduchu!
Motor zařval plným hlasem. Letadlo se prudce rozjelo po dráze, odlepilo se od země a začalo stoupat. Meresjev cítil, jak se mu nohy – ty umělé, cizí – pevně opírají o pedály. Žádná bolest, žádná nejistota. Jen radost z letu, z rychlosti, z boje.
Vzadu za ním letěly jeho wingmany. Věděl, že teď už není sám – je součástí velkého celku, sovětského nebe.
A když se nad ním objevily nepřátelské stíhačky, neucítil strach. Jen klidnou, pevnou jistotu: já to dokážu. Protože jsem opravdový člověk.“
xxx

„V těchto končinách zuřila od podzimu válka. Pronikla i sem, do zapovězené divočiny, kam dříve jen zřídka zavítali lesníci nebo lovci. Hluk blízkého boje vyhnal medvěda z brlohu ještě na podzim a teď, hladový a zlý, bloudil lesem bez odpočinku.

xxx

Ach ty hříchu, člověk se úplně vyčerpal! Do čeho se to dostal… Ach bože můj, samá kost a kůže! A co jen ta válka s lidmi dělá. Aj-jaj-jaj!
Opatrně, jako novorozeně, položil ho na saně, přivázal provazem, svlékl z sebe kabát, složil ho a podložil mu pod hlavu.“
xxx

„Srdce Alexeje se zachvělo neklidně. Sotva by se Němci dostali do takové divočiny! A i kdyby, jsou tu přece naši, a ti by ho určitě ukryli, schovali raněného a pomohli mu.
xxx

V srdci se mu nahromadila táhlá a strašná touha. Nepustit je dál! Bojovat s nimi, dokud je dech v těle, jako ten ruský voják, který ležel na lesní mýtině na hromadě nepřátelských těl.“
xxx

„Všude ležely mrtvé postavy v vatovaných kabátech a prošívaných kalhotách, v špinavě zelených blůzách a rohatých pilotkách… Vykukovaly z závějí ohnutá kolena, zakloněné brady, voskové tváře vytažené z ledu, ohlodané liškami, oklované strakami a vranami.“

The post Boris Polevoj. Uvěřitelný příběh opravdového člověka first appeared on Čítárny.

Betty MacDonaldová Vejce a já. Příčiny extrémního úspěchu románu (je-li to vůbec román) vysvětluje Jiří Trávníček ve své knize Betty a my (2022).

Deník i každá kniha ztrácejí smysl bez posledního čtenáře.
Vlastně už bez toho předposledního. Teprve čtoucí bytosti dělají knihu knihou tím. S autory se doplňují.
Záhady této „čtenářské recepce“ již po roky luští vysokoškolský profesor a literární badatel Jiří Trávníček (*1960). I své nejteoretičtější práce přitom píše, myslím, docela přístupně. Jistě i proto je tak píše, aby se neřeklo, že on sám na čtenáře nemyslí.

A to především jeho úspěchu v našich luzích. Nejen to. Knihu Vejce a já srovnává se spoustami děl jinačích a rozebírá kupříkladu méně známá díla Evy Beštákové Hajný a já (1986) nebo Mileny Kozderkové Mám ráda hajného (1987). I jejich hrdinky se totiž svým manželům – stejně jako alter ego Betty MacDonaldové – podřídí, ale tu podřízenost umí dát partnerům občas „sežrat“.

Trávníček si dal s dvě stě padesátistránkovou analýzou práci a ve čtyřech částech vypráví nejprve osudy spisovatelky (ani jedno její manželství moc nevyšlo), pak i příběh jejích knih v České republice. Na čtyřiceti stranách dá slovo i přímo čtenářkám a jejich nijak nekorigovaným vysvětlením. Vysvětlením, proč je právě kniha Vejce a já magnetizovala.

Fakticky pobavující přitom je, že byl Trávníček hned na začátku svého vědeckého výzkumu stroze odkázán (právě kterousi dámou) až „za čáru“. Nemá prý do věci co rýt, anžto je chlap. Proč to Vejce vůbec čte, když podstatu může pochopit jen a pouze žena?

Celé první jaro a léto byly samozřejmě nepřátelské, ale pasívní. S příchodem září si přetáhly přes hlavu mlhu jako kápi Ku-Klux-Klanu a začaly nám dávat osvědčenou vodoléčbu. Pršelo a pršelo a pršelo a pršelo. Mžilo, mrholilo, teklo, kapalo, lilo nebo jenom docela obyčejně pršelo. Některá rána byla černá a divoká bouřemi, které řádily po horách.
…
Neděle! Na venkově je neděle dnem, kdy děláte přesně tolik práce jako jiné dny, ale celou dobu se cítíte provinile, protože neděle je den odpočinku.
…

Paní Kettlová si sedla, vytáhla z kapsy špinavou kapesník a začala si utírat obličej. „No, jak se máte, děvče?“ zeptala se. „Vidím, že jste ještě nezemřela. To je dobře. Některý ženský tady vydrží tak rok, maximálně dva.“

Betty MacDonaldová Vejce a já.

Podstatou úspěchu knihy v Americe, který byl především poválečný, se stalo i to, že se trefila svým specifickým humorem do pravé doby, kdy si (roku 1946) vojáci chtěli „odfrknout“.
A kdy jim partnerky, když se našly, sklesly v náruč. Ne každý měl to štěstí, ale když je měli, chtěli čísti něco uvolňujícího, i nadchl je postoj vypravěčky, která je – po „ideálním“ dětství v intelektuální rodině – pomyslně vyslána s prvním manželem na venkovskou misi.

A to slepičí farmu. Mj. mezi burany. A neumí se úplně přizpůsobit. Betty MacDonaldová líčí ty stavy vesele a malinko oponuje samotnému Thoreauovi, když venkov předestírá v pravé podobě. Ne tak, jak ho prožíval osamělec v chatě, ani ne tak, jak si ho idealizujeme ve městě. Hrdinka přišla ze Seattlu a nečekala ji idyla.

Je snad vylíčení toho dost na bestseller? Nikdo to nečekal. Přesto…
Roku 2009 dokonce v Čechách vyšla publikace Sto nejvýznamnějších knih světové historie, kde Vejce v poklidu „pije džin“ hned vedle Hlavy XXII, Toma Sawyera, Tří mužů ze člunu a Salingera. Právem? Sotva.
Přesto je to kniha nesporně zajímavá. Její hrdinka sice je statečná i soběstačná, ale Trávníček si všímá, že snad v celé knize nečteme popis, který by nebyl „krajně subjektivně pojat“. A pokaždé rovnou přichází ironizování. Výsledkem je způsob psaní, který úplně napodobit nedokázal nikdo.

Ať Betty popisuje cokoli, vždycky mísí do popisu vlastní postoj, takže sama příroda je antropomorfizována a text jako by se stával dokladem toho, že si ženy a muži nerozumějí. Právě to čtenářky vyciťují – a hrdince drží palce. Úspěch knihy byl nečekaný a obrovský.

Matka nás učila, že je povinností ženy postarat se, aby byl její manžel šťastný ve své práci. Nejprve se ujistěte, že váš manžel dělá práci, kterou má rád a ke které se hodí, a pak mu v ní pomáhejte.
Bob chtěl chovat slepice. Tak jsme šli chovat slepice. A já jsem mu pomáhala. Celých pět let.
…
Změníte-li tak úplně způsob života, jako jsem změnila já svůj, zjistíte, že spolu se zvláštnostmi nového života, které do sebe vstřebáte, se vyskytnou jiné, na které si nezvyknete nikdy.
Některé věci, na které jsem si nezvykla já:
• Slepice.
• Petrolejová lampa.
• Záchod na dvoře, kde jsem měla v noci dvojí hroznou volbu: buď sedět potmě a nevědět, co po mně leze, nebo si vzít svítilnu a přilákat můry, komáry, lelky a netopýry.
• Život bez rádia.
• Život bez telefonu.
…
Slepice jsou podle mě nejnevděčnější tvorové na světě. Když jim dáte to nejlepší krmení, nejteplejší kurník a nejlepší péči, odpoví vám tím, že snášejí vejce s krví, s dvojitým žloutkem nebo vůbec žádná. A když se jim něco nelíbí, prostě přestanou snášet. Nebo začnou klovat vlastní vejce. Nebo se rozhodnou, že budou sedět na vejcích a nechtějí se zvednout ani za nic.

Betty MacDonaldová Vejce a já.

Betty MacDonaldová už ho nezopakovala, nebo ne docela. Ani třemi úspěšnými pokračováními.
Na světě pak jde najít jedinou zem, které pojetí knihy „mentálně“ vyhovovalo na 100%. Čechy.
Úspěch zde trvá, což Trávníček dokládá i pobavujícím úryvkem z Pražských orgií.

Taky v nich zjistíme, nakolik všeobecná známost romány paní MacDonaldové zaskočila Philipa Rotha.
Jeho snad zaskočit mohla, ale monografistky Betty MacDonaldové o „českém zázraku“ bez orgií už dávno svěděly a já sám bych fenomén srovnal se zdejším postavením Richarda Halliburtona. Taky jemu se náhodou, ač náhod není, dostalo v naší kotlině všech výsad, zatímco ve Spojených státech jeho jméno už neříká moc. Jako tam dnes ani neznají Vejce a já.

„Podobných bestsellerů bylo,“ prohodil jen kdosi. „Pár let se hřály na výsluní, posléze po nich po právu pes neštěkl. Tak co s tím Vejcetem v Praze pořád máte? Co se vám na povaze hrdinky zamlouvá?“

That is the question!
A jedna z Trávníčkových narátorek Vejce dokonce přirovná k filmu Mrazík. Ani ten v Rusku není nijak populární, zatímco u nás okolo něj byl po desetiletí kult (který ostatně už nezmizí).
Všichni znali Mrazíka zpaměti (vyšel i jako kniha), a kdo ho neznal, byl páprda. Musel jsem se na film nakonec taky podívat, abych mohl mezi spolužáky (a to i na vysoké škole). Možná to dnes podobně funguje i kol knihy Vejce a já.

Až překvapující paralely taky Trávníček vykutal a uznal mezi tímto románem a Babičkou! Rovnou nicméně poukazuje k tomu, že mají čtenáři chybnou tendenci srovnávat životy obou spisovatelek. Což skřípe.

Raději proto mapuje další paralely, například mezi Vejcem a Svéhlavičkou (1898) od Elišky Krásnohorské (která však adaptovala německou předlohu Emmy von Rhoden Der Trotzkopf, 1895).

„No, tak vy jste ta nová nevěsta,“ řekla paní Kettleová a posadila se na židli, která pod ní hlasitě zapraskala. „Slyšela jsem, že jste z města. To bude těžký, děvče. Tady se nežije jako v kině.“
„Ano, už jsem si všimla,“ odpověděla jsem slabě.
„A váš muž chtěl slepice, co? Chudák blázen. Všichni tady chtějí slepice, dokud je nemají. Pak chtějí pryč.“
Zasmála se svým hlasitým, chraplavým smíchem. „Ale vy to zvládnete. Aspoň na chvíli.“
…
„Jak jste to dokázala s patnácti dětmi?“ zeptala jsem se jednou.

Paní Kettleová mávla rukou: „Jednoduše. Když brečí, dejte jim na zadek. Když nekřičí, taky. A když jsou nemocné, nalijte jim do krku trochu whiskey a modlete se.“
„A co když to nefunguje?“
„Tak je pošlete ven a řeknete jim, ať si hrajou v dešti. To je vyléčí, nebo je zabije – jedno z toho.“
…

Pan Kettle vešel do kuchyně bez zaklepání. „Dobrý den, Betty. Máte nějaký tabák? Můj došel.“
„Bohužel nemám, pane Kettle.“
„No nic, tak aspoň trochu cukru? Nebo mouku? Nebo vajíčka?“
„Vajíčka máme jen na prodej.“
„Ale no tak, jedno nebo dvě přece můžete postrádat. Vždyť jsme sousedi!“
Nakonec odešel s pytlíkem mouky, balíčkem tabáku (který jsem mu „našla“) a několika vejci „na zkoušku“.

Betty MacDonaldová Vejce a já.

Trávníček putuje také k dalším podobným knihám (Eva tropí hlouposti Fan Vavřincové) a hledáček rozostří: dojde tak na postavu Švejka i televizní seriál Chalupáři nebo film Na samotě u lesa. Nakonec i na Receptář Přemka Podlahy. Spolužití měšťana s vesničanem se mu zdá jako téma nevyčerpatelné. Vlastně se nemýlí a koneckonců není vedle ani paralela s knížkou scénáristky Haliny Pawlowské Zoufalé ženy dělají zoufalé věci (1993).

Čtyři roky před Vejcem (tedy roku 1942) přitom v USA vyšel ve stejném nakladatelství román Odebrali jsme se do lesů (We Took to the Woods) / Louise Dickinson Rich – a jasně plul thoreauovským proudem.
Odehrává se v Maine, tady zakotví manželský pár. Docela podobně, jako na slepičí farmě zakotvili Betty a její muž. Ono přesídlení z ryčné civilizace „k ryčícím medvědům“ je u Dickinsonové splnění snu a oslavou přírody v duchu (poněkud geniálnějšího) Waldenu (1854).

Čím je lopota uprostřed lesů náruživější, tím větší uspokojení páru přináší, a fazetu toho samého vlastně známe z Čapkovy pohádky s „dr. Voštěpem“. – Dickinsonové kniha stojí – stejně jako Vejce a já – na hrdinčiných postřezích a úsečných komentářích, jenže vyznění je zcela protikladné. Je tu smír. A je to méně pravděpodobné, ba nereálně romantické. V Česku plném skeptiků by zdejší rozuzlení sedělo čtenářkám ještě méně.

Brněnský badatel potom přece zajde možná daleko, když vnáší do problému i kapitolu Robert Fulghum – pokračování Betty jinými prostředky.
Velice široce vzápětí hodnotí manželství všech „žalářovaných“ dam a jmenuje Noru, Paní Bovary, Annu Kareninu, ba Maryšu. Taky Klimentovu Marii a romány Žalář nejtemnější (Olbracht), Advent (Glazarová) a Petrolejové lampy.

Radoslav Nenadál ovšem vnímal problém románu Vejce a já velmi prostě. Kniha sice zastarala, míní, ale Betty má dar tlumočit i největší banality života s „neobyčejným humorem“.
Asi je to pravda a roku 1948 nemohl mít Viktor Fischl ještě tušení, jakých obřích nákladů u nás dílo dosáhne, když nepotlačil vlastní uštěpačnost v Lidových novinách:

Vezmi plnou hrst příběhů, ale vyber jen takové, které jsi opravdu prožil. Nemusíš je promísit valným dějem, ale prohněť je do vláčnosti a naplň životní moudrostí. Pak nech nakynout v teple lidskosti, a pokud možno peč v romantickém prostředí. Polevu udělej ze dvou dílů sentimentálnosti a dílu hrdinského přijímání života. Celé posyp mandlemi laskavosti, dobře pocukruj humorem – a nes na stůl.

Je zajímavé, že Jiřího Trávníčka kniha Vejce a já původně ani moc nezajímala.
Bádal si ve vyšších sférách literatury a nikdy Vejde a já nečetl. Jen o dílu slýchal, tak jako mnozí z mužů. Ale posléze ve čtenářských výzkumech postřehl, že se „jisté dílo“ stále vrací. Bylo to trochu podobné, jako když se filmově zesnulý Zdeněk Řehoř postupně vynořuje na všech záběrech z vlastního pohřbu v komedii Trhák, a tomu Trávníčkova zvědavost neodolala.

Psal – a snad i pochopil podstatu hrdinky a příčinu jejího úspěchu zde. Betty je, jak odvážně píše, jakási „Soft-Nora“. A i Svéhlavičkou, ale bez moralistních tónů. Navíc funguje jako chytrá horákyně. Nabourává patriarchální vzorec, ale možná málo. Po česku. – Ale její úděl je nejspíš údělem většiny žen napříč režimy.

Jiří Trávníček. Betty a my. O jednom českém kulturním fenoménu. Vydalo nakladatelství Host a Ústav pro českou literaturu AV ČR. Brno/Praha. 2022. 248 stran

Dovětek:
Než se v Americe na román zapomnělo, studio Universal koupilo práva za rovných 100 000 dolarů a vznikl film (1947). Hrdinčina sršatá hubatost a kousavý humor se v něm poněkud ztrácejí. Rovněž nesvár obou manželů je závěrem smířen. Nenapravil to ani pozdější televizní seriál.

The post Vejce a já. Proč je humoristická kniha McDonaldové tak nesmírně populární first appeared on Čítárny.

Čechov napsal šest světových dramat a na 500 povídek, ve kterých prokázal svůj mimořádný pozorovací talent a schopnost popsat nadčasově chování lidské společnosti. Jedna povídka se ale poněkud vymyká jeho stylu. Černý mnich“ (Чёрный монах, 1894)

Traduje se, že A.P. Čechov  spolu s bratrem Michalem pozorovali na statku Melichovo západ slunce a přemýšleli. Jejich představivost zaujala fata morgána a možnost jejího zhmotnění. To byl zřejmě základ děje povídky, kterou Čechov umístil do příjemného prostředí venkovské usedlosti Pesockých s rozlehlým ovocným sadem a záhony květin.

Sem přijíždí přepracovaný vědec Kovrin aby si odpočinul. Ten svým způsobem zosobňuje samotného Čechova, jenž dlouho trpěl tuberkulózou a narůstající chmurnou beznadějí z této téměř nevyléčitelné nemoci.
Svému hrdinovi vtiskl stejný osud. Chrlení krve v závěru povídky je vlastně předobrazem jeho vlastního skonu v německých lázních Badenweiler roku 1904.

Melichovo. Čechovův statek, který byl svým způsobem předobrazem prostředí, ve kterém se povídka odehrává.

„Nevysvětlitelná věc je duše. Nikdo skutečně neví, kde se nachází, ale každý ví, jak často bolí…“
A.P. Čechov

Ústřední myšlenkou povídky je Černý tajemný mnich, zjevující se jednou za tisíc let, aby předal poznání, že všichni géniové jsou vlastně vyvolení blázni, kteří musí žít jinak než lidé, žijící obyčejné a všední životy.
Černý mnich se Kovrinovi zjeví a zcela ho okouzlí. Ten se začne se chovat jako blázen, který ostře kritizuje své okolí, jejich malost a omezenost. Poučná povídka o nebezpečí průměrnosti, stádnosti, kolektivní stupidity i rádoby užitečnosti lékařské vědy.
Skrze Kovrina Čechov nastiňuje mnohé souvislosti a klade spoustu otázek, ale nedává jednoznačné odpovědi. 
Mních vysvětluje, že cílem věčného života je požitek, a proto pravý požitek spočívá v poznání, které je nekonečné.
Ostatně jak je jeho zvykem, nechává závěry na inteligenci svých čtenářů.

Povídka byla namluvena jako audio a to opravdu vynikajícím způsobem Viktorem Preisse v roce 2017!!!

Výpisky:

„Úvahy o nervózním věku vyčerpanosti, degeneraci apod. mohou vážně zneklidňovat jen ty, kteří vidí cíl života v přítomnosti, tedy stádních lidi. Chceš-li být zdráv a normální, jdi od stáda.“

„Bez vás, služebníků vyšších principů, kteří žijete uvědoměle a svobodně, by lidstvo bylo nicotné, kdyby se vyvíjelo přirozeným pořádkem, dlouho by ještě čekalo na konec své pozemské historie.
Kdežto vy je o několik tisíciletí dříve uvedete do říše věčné pravdy – a v tom je vaše vznešená zásluha. Vy vtělujete požehnání boží, které spočinulo na lidech.“
…
„To málo, co mu řekl černý mnich, lichotilo ne samolibosti, ale nýbrž celé duši, celé jeho bytosti. Být vyvolencem, sloužit věčné pravdě, stát v řadě těch, kteří o několik tisíciletí dříve učiní lidstvo hodným království božího, a tedy zbaví lidi několika zbytečných tisíciletí boje, hříchu a utrpení, dát ideji vše – mládí, síly, zdraví, být hotov položit život za obecné blaho – jaký vznešený, jaký šťastný úděl.“
…
„Ano, patříš k těm málo, kteří jsou právem nazýváni vyvolenými Božími. Sloužíš věčné pravdě. Tvé myšlenky, tvé plány, úžasné studie, kterým se věnuješ, a celý tvůj život nesou božskou, nebeskou pečeť, protože jsou zasvěceny rozumnému a krásnému – tedy věčnému.“
…
„Šílel jsem, měl jsem megalomanii, zato ale jsem byl veselý, čilý, a dokonce i šťastný, byl jsem zajímavý a originální. Teď jsem rozvážnější a solidnější, ale zato takový, jako všichni: jsem průměr – mrzí mě žít…
Jak krutě jste se mnou naložili!
Míval jsem halucinace, ale komu to překáželo? Ptám se: Komu to překáželo?“
…
„Kovrin si teď jasně uvědomoval, že je – prostřednost sama, a ochotně se s tím smiřoval, neboť byl toho názoru, že každý člověk má být spokojen s tím, čím jest.“
…
Legenda o Černém mnichovi

„Před tisíci lety se mních v černém rouchu potuloval po poušti někde v Sýrii nebo Arábii… Několik mil od něj viděli rybáři dalšího černého mnicha, který se pomalu pohyboval po hladině jezera. Tento druhý mních byl fata morgána. Teď zapomeň na všechny zákony optiky, které legenda neuznává, a poslouchej dál. Z této fata morgány vznikla další, z ní třetí, takže obraz černého mnicha se začal nekonečně opakovat z jedné vrstvy atmosféry do druhé. Takže ho bylo možno vidět jednou v Africe, jindy ve Španělsku, pak v Itálii, pak na dalekém severu…
Potom opustil zemskou atmosféru a teď se potuluje po celém vesmíru, stále bez podmínek, v nichž by mohl zmizet. Možná ho teď lze spatřit na Marsu nebo na nějaké hvězdě Jižního kříže. Ale skutečný smysl celé legendy spočívá v tom, že přesně tisíc let od dne, kdy mních kráčel pouští, se fata morgána vrátí do zemské atmosféry a zjeví se lidem. A zdá se, že těch tisíc let je téměř u konce…
Podle legendy můžeme očekávat černého mnicha dnes nebo zítra.“
…
„Z horizontu se zvedl k nebi jako vír nebo vodní sloup vysoký černý sloup…
Mních v černém, se šedou hlavou a černým obočím, s rukama zkříženýma na prsou, se vznášel kolem něj…
Jeho bosé nohy se nedotýkaly země.“
…
Kovrin: „Ale ty jsi fata morgána. Proč jsi tu a sedíš? To neodpovídá legendě.“
Mních: „To nevadí. Legenda, fata morgána i já jsme všechno produkty tvé rozrušené fantazie. Jsem přízrak.“
Kovrin: „Takže ty neexistuješ?“
Mních: „Můžeš si myslet, co chceš. Existuji v tvé fantazii a tvoje fantazie je součástí přírody, takže existuji v přírodě.“
…
Kovrin: „Říkal jsi ‚věčná pravda‘… Ale je věčná pravda užitečná pro člověka a dosažitelná, pokud není věčný život?“
Mních: „Věčný život existuje. Velká, skvělá budoucnost čeká na lidstvo. A čím více je takových jako ty na zemi, tím dříve se tato budoucnost uskuteční. Bez vás, kteří sloužíte vyššímu principu a žijete v plném porozumění a svobodě, by lidstvo nemělo velkou cenu…
Vy ho přivedete o tisíce let dříve do království věčné pravdy a v tom spočívá vaše nejvyšší služba. Jste vtělením Božího požehnání, které spočívá na lidech.“

The post A. P. Čechov v Černém mnichu o geniálnosti, stádnosti a průměrnosti lidské společnosti first appeared on Čítárny.

Pokud řeknete „Boris Vasiljev – A jitra jsou zde tichá“, většina lidí si vybaví film než knihu. A není divu. Existují dvě výborné filmové adaptace (1972 a 2015), které jsou ale stejně silné jako původní povídka. Příběh rezonoval už v socialistických filmových klubech, díky mimořádnému vyprávění o lidském utrpení, přirozené odvaze a zrůdnostech Druhé světové války na území napadeného Sovětského svazu.

O čem je povídka …a jitra jsou zde tichá?

Proč je příběh tak silný?

„Člověk v nebezpečí buď úplně ztratí hlavu, nebo se stane mnohem lepším, než byl.“

FILM: …a jitra jsou zde tichá / 2015/ Režie: Renat Davleťarov

FILM …a jitra jsou zde tichá / 1972/ Režie: Stanislav Rostockij
Ocenění – Academy Awards / Oskar 1973
Osobně si myslím, že starší verze je jen o něco málo lepší, možná proto film vidělo přes 66 milionů diváků v SSSR (jeden z nejnavštěvovanějších filmů své doby).
Získal Státní cenu SSSR (1975) a byl zařazen do školních osnov.
V roce 2002 byl v anketě vyhlášen nejoblíbenějším sovětským filmem o Velké vlastenecké válce.

The post A jitra jsou zde tichá. Vasiljevova krutá obžaloba nesmyslnosti a krutosti války first appeared on Čítárny.

William Golding napsal román Pán Much v roce 1954 a dnes patří mezi nejvýznamnější díla poválečné literatury. Jeho příběh jednoznačně zpochybňuje optimismus 19. století a varuje před temnými stránkami lidské povahy. Lidská přirozenost není v jádru dobrá, jak např. tvrdil Rousseau, ale ve své podstatě divoká , destruktivní, sebezničující.
Pro Goldinga je civilizace jen tenká slupka, která se v krizových situacích, jako je válka, izolace, absence autority, velmi rychle rozpadá.

Druhá světová válka měla na něho obrovský vliv.
Sloužil jako důstojník britského námořnictva (Royal Navy), účastnil se např. invaze v Normandii (D-Day) a bojů proti ponorkám. Na vlastní oči viděl, čeho je člověk schopný v extrémních podmínkách.

Román vznikl v době,
kdy byly plně odhaleny německé nacistické zločiny a hrůzy koncentračních táborů,
pouhých 9 let po Hirošimě a Nagasaki a plošném bombardování Japonska, kdy USA tam zmasakrovala milióny lidí
a v době rozpadu staleté koloniální nadvlády Británie.
Toto vše román reflektuje a přivádí Goldinga ke ztrátě iluzí o „civilizovaném“ světě a člověku.

Golding v knize paroduje optimistický viktoriánský dobrodružný román “The Coral Island” (1858) od R. M. Ballantyneho, kde chlapci na ostrově vytvoří idylickou společnost.
U Goldinga je výsledek úplně opačný. Společenství se rychle a krutě rozpadá.

Skupina britských školáků (od malých po starší chlapce) přežije leteckou havárii a ocitne se na neobydleném tropickém ostrově. Zpočátku se snaží vytvořit uspořádanou společnost: zvolí si vůdce Ralpha, používají lasturu (conch) jako symbol moci a pořádku a zapalují signální oheň, aby je někdo zachránil.
Postupně se však objevují strach, neshody a touha po moci.
Chlapci se rozdělí na dvě skupiny. Jednu vedenou demokratickým Ralphem a druhou loveckou, kterou vede charismatický, ale autoritářský Jack.
Civilizační pravidla se rozpadají, objeví se pověry, lov se stává rituálem a celá situace se zvrhne v násilí a divokost.

Kniha je opravdu velmi vydařenou alegorií o lidské přirozenosti, křehkosti civilizace a boji mezi jasně stanoveným řádem a destrukčním chaosem.

William Golding / Pán much (1954) První české vydání : Naše vojsko, 1969

Výpisky, které vystihují Goldingovo poselství lidstvu!

„Musíme mít pravidla a poslouchat je. Koneckonců nejsme přece divoši. Jsme Angličané a Angličané jsou nejlepší ve všem.“

„Zabij prase. Podřež mu krk. Vylej krev.“

„Možná, že bestie vůbec není… možná je to jenom v nás.“

„Co je lepší – mít zákony a dohodnout se, nebo lovit a zabíjet?“

„Jsi si myslel, že bestii můžeš ulovit a zabít? … Já jsem součást tebe. Jsem důvod, proč to všechno nefunguje… Proč jsou věci takové, jaké jsou.“

„Lidé nejsou nikdy úplně takoví, za jaké je člověk má.“

„Strach ti nemůže ublížit víc než sen.“

„Jsme lidé? Nebo zvířata? Nebo divoši?“

„Ralph plakal pro konec nevinnosti, pro temnotu lidského srdce a pro pád svého moudrého, opravdového přítele zvaného Prasátko.“

The post Golding. Pán much o ztrátě iluzí o civilizovaném lidstvu first appeared on Čítárny.