Po celý život byl Gustave Flaubert (12.12. 1821 – 8.5. 1880) důvěřivý a usedlý, protože už v jeho útlém dětství se projevovaly dva hlavní rysy jeho povahy:
nesmírná důvěřivost a odpor k tělesnému pohybu. 
Nemohl se dívat, jak kolem něho někdo chodí nebo se pohybuje . To ho nesmírně rozčilovalo a prohlašoval svým kousavým, zvučným, divadelním hlasem, že to je zcela nefilosofické.

Flaubert byl původně romantik, který naštěstí iluze rychle ztratil, aby se stal mistrem objektivního, ironického a psychologicky hlubokého stylu.
Proslavil se perfekcionismem. Při psaní hledal „le mot juste“ (přesné slovo). Velmi často a dlouho piloval celé věty, podobně jako později Hemingway.
Ostře kritizoval měšťanskou nudu, iluze, hloupost a banalitu života, ale pro lidské slabosti měl porozumění.

Gustave Flaubert byl především umělec.
Narodil se 12. prosince 1821 v Rouenu do lékařské rodiny. Otec Achille-Cléophas Flaubert byl primářem chirurgie v místní nemocnici, matka dcera lékaře.
Už jako dítě miloval literaturu, v 15 letech založil ručně psaný časopis.
V Paříži studoval práva (1841–1844), ale kvůli epileptickým záchvatům studia zanechal a vrátil se domů.
Od roku 1844 žil převážně v Croissetu u Rouenu v domě s matkou (po otcově smrti 1846). Vedl samotářský, disciplinovaný život věnovaný psaní.
Hodně cestoval např. na Blízký východ, do Itálie. Měl dlouholetý vztah s básnířkou Louise Coletovou, ale nikdy se neoženil.
Zemřel 8. května 1880 v Croissetu (Canteleu) na mozkovou mrtvici ve věku 58 let.

Dnešní čtenáři, ve své většině, již nerozumí, co slovo znamená, když jde o spisovatele.
Smysl pro umění, ten jemný, citlivý, neuspokojitelný a nepostižitelný čich je svou povahou darem vnímavých lidí.
Dnešní společnost dnes literární umění bakatelizuje tím nejvulgárnějším způsobem.

„Myslet a psát můžeme jen vsedě,“ říkával.
To jsou slova Guy de Maupassanta v knížce Studie o Gustavu Flaubertovi.

Slova mají duši. Většina čtenářů, dokonce i spisovatelů, po nich chtějí jen smysl.
A tu duši musíme hledat, objeví se při styku s jinými slovy, zajiskří a osvěcuje některé knihy neznámým světlem, které je velmi těžké vykřesat…
Vzdělaní, bystří lidé, dokonce i spisovatelé, také žasnou, když s nimi mluvíme o tomto tajemství, které neznají; a usmívají se, krčíce rameny. Co na tom záleží. Nevědí! To je jako vykládat o hudbě lidem, kteří nemají uši…
Deset slov postačí dvěma duchům, obdařeným tímto smyslem, aby se pochopili, jako by hovořili jazykem, který ostatní neznají.

S Guy de Maupassantem si Flaubert psal často. Jeho korespondence je dodnes považována za jednu z nejvýznamnějších literárních „škol stylu“.
Z těch dopisů ale můžeme také dobře vyčíst Flaubertovu povahu:
Asi nejznámější je Flaubertova odpověď z roku 1878. Maupassantovi bylo 27 let. 

Maupassant si stěžoval:
„Šukání je stejně monotónní jako poslouchat vtipy chlapů, noviny jsou pořád stejné, neřesti jsou triviální a není dost způsobů, jak sestavit větu.“
Flaubert mu odepsal:
“Stěžuješ si, že šukání je monotónní. Existuje jednoduchý lék: na chvíli toho nech. Noviny jsou pořád stejné? To je stížnost realisty – a mimochodem, co o tom víš? Měl bys se na věci dívat pozorněji… Neřesti jsou triviální? – ale všechno je triviální. Není dost způsobů, jak sestavit větu? – hledej a najdeš… Musíš – slyšíš mě, mladý příteli? – pracovat víc, než pracuješ. Podezřívám tě, že jsi trochu lenoch. Příliš mnoho děvek!
Příliš mnoho veslování!
Příliš mnoho cvičení!
Civilizovaný člověk nepotřebuje tolik pohybu, kolik tvrdí doktoři.
Narodil ses, abys byl básník: buď jím. Všechno ostatní je zbytečné – počínaje tvými radovánkami a tvým zdravím… Co ti chybí, jsou principy. Pro umělce existuje jen jeden: všechno se musí obětovat Umění… A na závěr, můj milý Guy, střež se melancholie: je to neřest.“

I dnes by se Flaubert vyřádil neboť měšťák stále žije, i když je pro společnost sice naprosto bezcenný, ale nebezpečný…
„Říkám měšťák každému, kdo má nízké myšlenky.“ Jeho zlost tedy nepostihovala buržoazii, ale jistý druh hlouposti, s níž se v této třídě nejčastěji setkáváme.
Ostatně o „obyčejném lidu“ smýšlel stejně opovržlivě. Ale setkával se s dělníky méně často než s lidmi z vyšší společnosti a trpěl méně hloupostí lidu než hloupostí smetánky.

Dráždila ho neznalost, z níž vychází absolutní víra v tak zvané nesmrtelné zásady, všechny ty konvence, všecky předsudky. Místo aby se jen usmíval všeobecné lidské omezenosti, hrozně tím trpěl.
Přehnaná citlivost v tomto směru ho nesmírně unavovala.
Když vycházel ze salónu, kde celý večer tekly proudy prostředních řečiček, býval unaven, zničen, jako zmlácený, a sám pak byl celý zpitomělý, jak tvrdíval.
Měl totiž neobyčejnou vnímavou schopnost proniknout do myšlenek druhých lidí.

Hloupost ho nesmírně zraňovala…
Byl stále rozechvělý a také přístupný dojmům – přirovnával se proto k člověku, kterému stáhli kůži, a proto trpícímu při každém dotyku hroznou bolestí; lidská hloupost ho určitě zraňovala po celý život, jako zraňují velká utajená vnitřní neštěstí.
Díval se na ni tak trochu jako na osobního nepřítele, který ho zuřivě trýzní, a také ji pronásledoval s takovým zápalem jako lovec honí svou kořist, postihuje ji i v hlubinách velkých mozků.
Objevoval ji tak citlivě jako lovecký pes, bystré oko ji dopadalo, ať se skrývala ve sloupcích novin nebo dokonce v řádcích krásné knihy. Někdy docházel k takovému stupni podrážděnosti, že by rád zničil celé lidstvo.
Podle výpisků Misantropa

Jaké knihy číst od Gustava Flauberta?

Bouvard a Pécuchet, 1881
Poslední, nedokončený román, u nás známý jako televizní seriál Byli jednou dva písaři (režie Ján Roháč, v hlavních rolích Jiří Sovák a Miroslav Horníček).
Je o dvou vysloužilých písařích, kteří dobu, po kterou jsou v důchodu, věnují usilovnému studiu.
Nic se jim ale nedaří a vždy se dočkají pouze posměchu, přesto jejich postřehy jsou svým způsobem trefné a nadčasové.
Kniha je rovněž obrazem neobyčejného zájmu Flauberta o vědu a sebevzdělávání.
Nesmíme zapomenout, že román je z doby rozvíjející se technické revoluce.

Bouvard a Pécuchet pronášeli i při jiných příležitostech své děsivé paradoxy. Pochybovali o poctivosti mužů, o počestnosti žen, o moudrosti vlády, o zdravém rozumu lidu, zkrátka podkopávali základy.
Co je zlého na tom, odhodíme-li břímě, které nás drtí a dopustíme-li se činu, kterým nikomu neublížíme? Kdyby urážel Boha, měli bychom tuto moc? Není to zbabělost, třebaže se tak říká, a jak nádherně zpupné je zesměšnit, třeba na vlastní účet, čeho si lidé nejvíce váží.

Ukázka ze slavného českého tv seriálu: Byli jednou dva písaři (1972). 

Paní Bovaryová, 1857
Román, příběh citového odcizení a manželské nevěry, později začalo být toto dílo uznáváno za vzor realistického románu. Dílo vyšlo původně časopisecky v Revue de Paris v r. 1856. Pro knižní vydání bylo proti původnímu rukopisu radikálně zkráceno. Příběh Emy Bovaryové, ženy venkovského lékaře, která touží po něčem velkém. To jí život na malém městě neumožňuje, a tak východisko hledá v milostných pletkách. Při prvním nárazu s realitou, kdy je konfrontována s důsledky svých činů, (dům Bovaryů propadá exekuci, protože se zadlužila, když si finančně vydržovala milence) situaci neunese a spáchá sebevraždu. Vynikající psychologie postav, do Emy (Bovaryové) vložil hodně ze sebe. Od hlavní hrdinky byl odvozen termín „bovarysmus“, znamenající útěk z reálného světa k iluzím.

„Lidská řeč je jako prasklý kotel, na který vyťukáváme surové rytmy, aby na ně tančili medvědi, zatímco my toužíme po hudbě, která roztaví hvězdy.“
xxx

Každé ráno musela dostat svou čokoládu, vyžadovala nekonečné ohledy. Neustále si stěžovala na nervy, na plíce, na duševní rozpoložení. Zvuk kroků jí působil bolest, když zůstala sama, protivila se jí samota, když za ní někdo přišel, dělal to patrně proto, aby ji viděl umírat.
Když se Charles večer vracel domů, vytahovala zpod pokrývek dlouhé hubené paže, objímala ho kolem krku, a když ho přiměla, aby se k ní posadil na lůžko, začala mu vylévat své strasti: on na ni zapomíná, miluje jinou! Však jí lidé říkali, že bude nešťastná! Končilo to tím, že ho požádala o nějaký sirup na své neduhy a o trochu více lásky.

Citová výchova, 1869
Jedno z nejpesimističtějších děl francouzské prózy. Politická zpověď Flauberta. Popisuje události okolo revolučního roku 1848. Hlavním hrdinou je muž (Frederic) – postava silně autobiografická, který se ze studií dostává do skutečného života a postupně ztrácí své iluze. Propadá zklamání, v jeho životě jsou hlavní citové konflikty. Současně s citovým životem Frédericovým probíhá onen „román o politické moci“. záporně jsou zobrazeni různí demokraté a socialisté. Z Flaubertových pozic si katolictví a socialismus podávají ruce, neboť obojí se obrací k davu a ne k elitě. Stejně jako socialismus, i demokracie, císařství, policie a politika vůbec jsou pro Flauberta projevem téhož „davového“ principu, představujicího pro myslící a povznesenou elitu nesnesitelnou diktaturu.

Noviny jsou stejné obchodní podniky jako jiné. Jejich pisatelé jsou většinou buď hlupáci, nebo nestoudní lháři…
Nic člověka tak nepokořuje, jako vidí-li, že hlupáci mají úspěchy tam, kde on sám ztroskotává…
Cožpak časopisy jsou svobodné? Jsme snad my svobodní? Když si pomyslím, že je zapotřebí snad osmadvaceti formalit, aby se mohla spustit loďka na řeku, dostávám chuť odstěhovat se mezi lidožrouty! Vláda nás požírá! Všechno náleží jí, filosofie, právo, umění, boží vzduch. Připíjím na úplné zničení nynějšího řádu, to jest všeho, čemu se říká výsada, monopol, direkce, hierarchie, autorita, stát!

Salambo, 1862
Historický román ze starověkého Kartága. Vzpoura žoldnéřů proti Kartágu.
Název je odvozen podle jména hlavní hrdinky – dcery hlavního vojevůdce Kartaginců. Zamiluje se do vůdce vzbouřenců. Líčí prostředí, zajímavé postavy, davové scény a otrokářství.

Pokušení svatého Antonína 1851
Tři povídky, 1877 (Prosté srdce, Sv. Julián Pohostinný, Herodias)

The post Gustave Flaubert. Důvěřivý, usedlý, vzdělaný. Bytostně nesnášel maloměšťáctví a hloupost first appeared on Čítárny.

James Thurber vyrostl ve Spojených státech v dalšího vynikajícího humoristu, stejně jako Mark Twain. Je nejen humorista, ale jasně myslící filozof, zjihlý komentátor současného stavu světa, pozorovatel, který zřetelně viděl i poté, co mu jeho vlastní oči přestaly sloužit.

Tak u příležitosti Thurberovy smrti charakterizoval newyorský deník Herald Tribune dílo autora, jež se stalo humorně ironickým komentářem k životu amerického malého člověka (a nejen amerického), „ukápnutého mužíčka“ středních vrstev, který s ustřihnutými kosinkami marně zápasí o rozlet ad astra.

James Thurber pochází z Columbusu v Ohiu. Jeho šťastné dětství poznamenala tragická příhoda, která jej handicapovala na celý život:
když si s bratry hrál na Indiány, poranil mu vystřelený šíp oko. Onemocněl těžkou oční infekcí. Lékařům se podařilo zachránit operací aspoň druhé, nezasažené oko. Po čtyřicet let pak Thurber zápasil s viděním, které se kolem roku 1940 (a k údivu lékařů až tak pozdě) katastrofálně zhoršilo. Následovala řada operací. S nevalným výsledkem. Oslepl úplně. Když se jej při londýnském interview ptali, jak slepotu snáší, vyjmenoval navíc další rány, jimiž jej osud postihl, a řekl:
„Co spisovatel potřebuje, to jsou právě handicapy.“
A celý jeho život by mohl být příkladem jejich hrdinského překonávání.

Thurber, jedinečný spisovatel a karikaturista (po léta byl hlavním přispěvatelem kreslených vtipů a humoristických povídek do časopisu The New Yorker) musel při realizaci svých představ bojovat o každé napsané slovo a o každý centimetr kontur svých kreseb.

Muž ve středním věku na létající hrazdě (The Middle Aged Man on the Flying Trapeze, 1935) patří k nejlepším a také nejčtenějším Thurberovým sbírkám.
V několika výrazných skupinách jsou tu zastoupena základní témata jeho tvorby.

Do první se promítá téma, které by se dalo charakterizovat názvem filmové verze jeho povídek Bitva pohlaví.
Jsou to obrázky rozpadu chatrně vybudovaných manželství středních měšťáckých vrstev, obchodníčků a úředníčků, jejichž manželky si se snubním prstýnkem vzaly zároveň právo na maršálskou hůl, která se často proměňuje ve vševládnoucí kyj uzurpátora. Thurberův rejstřík se pohybuje od úsměvných scének až k předvádění manželských krutostí, nad nimiž nás musí při všem smíchu i lehce zamrazit.

Trpký tón Thurberova humoru byl jistě ovlivněn osudem jeho vlastního prvního manželství, které se právě kolem let 1934 a 1935 nezadržitelně rozpadalo. Ze Thurberovy fiktivní manželské ohrádky není úniku, leda snad do světa snů, jako v povídce o manželce suverénní odbornici na automobily (Pan Pendly a poindexter), v níž Thurber nesporně předjímá kontrastem frustrující reality a povznášejících snů klasickou prózu Dvojí život Waltera Mittyho. Avšak Thurberovy manželky nedopřejí svým partnerům ani iluzorní soukromí a bezohledně vtrhávají i do hájemství snů (Chodník na nebi). Uniknout nelze dokonce ani cestou otevřeně plánované likvidace (Pan Preble se zbavuje manželky).

Jedině v povídce Srážka dopřává Thurber svému uťápnutému tvoru manželskému, jenž trpí nejrůznějšími komplexy, nabýt čirou náhodou někdejšího sebevědomí a strhnout ze šíje nenáviděný chomout. Většinou to ovšem skončí pyrrhickým vítězstvím, jak předvádí povídka Soukromý život pana Bidwella, protože koneckonců lidé žijí ve dvou a „člověk sám je bludný tvor“.

V druhé velké skupině povídek se Thurber inspiroval vlastním životem, většinou dětstvím v ohioském Columbusu nebo chvílemi, jež kdysi trávil u rozvětveného příbuzenstva.
Črty jsou neopakovatelnou kombinací hřejivých vzpomínek a ironického odkrývání slabůstek svérázných amerických charakterů (Portrét tety Idy, Štěstí Jada Peterse, Když jsem chodil do školy, Zpátky ve škamnách, Momentka psa). Thurber v nich navazuje na svou půvabnou práci z roku 1933 Můj život a zlé časy (My Life and Hard Times).

Snad nejroztomilejší a jaksi až mladistvě rošťácké čtení obsahuje třetí skupina povídek v oblíbeném Thurberově žánru – literární parodie.
Literární parodie mají většinou tu nevýhodu, že rychle zastarávají a jejich osud závisí buď na výrazné popularitě, nebo totálním neúspěchu předlohy. Thurberovi se podařilo vytvořit jedinečný brilantní útvar, který je přes původní zacílení na konkrétní dílo maximálně sdělný i bez znalosti faktických souvislostí. Strefuje se do měšťáckých manýrů, ideových i stylistických klišé a nevkusu všeho druhu, jaký přežívá v literaturách nejrůznějších národů dodnes.
Fakta skutečného podhoubí Thurberových literárních satir snad jen osvětlí hloubku pohledu a zvýrazní plasticitu karikovaných detailů.

V povídce Peklo se strhne jen jednou si bere Thurber za terč své satiry vševládnou „drsnou školu“, tak jak ji vytvořil její představitel James Cain.
Proslavil se roku 1934 „tvrdým románem“ Listonoš zvoní vždycky dvakrát. Kniha zahájila sérii populárních variant na trojúhelníkové klišé: krásná manželka osnuje se svým náhle připutovavším tulákem a milencem zabití svého staršího manžela.
Thurber předkládá jakýsi obnažený skelet absurdní zápletky, v níž se zároveň předvádí ona výrazná a obdivuhodně inteligentní zásada „tvrdé školy“ – s fackováním do postele. Muž, který byl „cvak“ karikuje bezduchost intelektuálských výplodů britské literatury v poloze vytváření schématu vzorného anglického džentlmena. Kdyby se byl Grant u Appomattoxu napil patří snad k nejpůvabnějším z těchto parodií a Thurber v ní reaguje na sérii článků v Scribner’s Magazine, v nichž si čtenáři četli jakési pseudohistorické fantazie na téma „co by bývalo bylo, kdyby… Booth nebyl zasáhl Lincolna“ a podobně. Vzácné je, že si Thurber dovede pro svou parodii vybrat historický kontext tak vážné a národem s takovou úctou vzpomínané události, jako byla kapitulace jižních armád ve válce Severu proti Jihu.

V parodii A zase byl duben míří Thurber do „bezbřehosti“ Galsworthyho rodinné ságy, stejně tak jako do jisté umělé „napulérovanosti“ obrazu třídy, v níž sedět za jedním stolem s neznámými lidmi se pokládá za stejně neodpustitelné „porušení etikety“ jako zapomenout si obléknout kalhoty. Při popularitě J. Galsworthyho to byl jistě odvážný krok.

V črtě Jak se dívat na špatnou hru Thurber ironizuje komerční představení, která se na broadwayských scénách objevovala jako houby po dešti.
I když je parodie Má co říct nejsdělnější právě ve své obecné rovině, může nás jistě zajímat, že tu Thurber paroduje tvorbu představitele americké „zjemnělé školy“, autora psychologických románů Henryho Jamese. Píše ironickou variantu povídky Coxenův fond s ústřední postavou nadaného, ale nevýkonného intelektuála Franka Saltrama.
Thurber se vysmívá obecně akceptovanému názoru, že géniovi se musí vše prominout.
Črtu zvýrazňuje jemná kresba přituplého vypravěče s malou poklonkující měšťáckou dušičkou. Takzvanou „intelektuálštinu“ karikuje Thurber i v ironickém komentáři k tvorbě slavné básnířky Gertrudy Steinové (Mám v pokoji sovu).

Thurber se jako málokterý americký spisovatel zasloužil o demaskování některých národních mýtů, v prvé řadě mýtu dravého „selfmademana“, pseudolidového hrdiny, který vyrostl z přežívající tradice Ameriky jako země neomezených možností, v níž se schopný jedinec může vždy prosadit a dosáhnout velikosti přímo báječné.

Thurberův Kámoš Smurch z povídky Nejbáječnější muž na světě předvádí právě takového hrdinu, který je však v podstatě obyčejný hulvát.
Thurber tu rozvíjí tradici obdobných „hrdinů hulvátů“, jak je již dříve předváděl v americké literatuře Ring Lardner (ostatně povídka sama se nese tónem známé Lardnerovy prózy Mistr welterové váhy).

Z příbuzného rodu je i povídka o traumatizující hrůze z gangsterství Podivuhodný případ pana Bruhla. Anachronických předsudků v americké národní povaze si Thurber všímá v příběhu o neobvyklém idolu rodinné tradice, ženě, která pobila houf Indiánů (Indiánské znamení).

Sbírku doplňuje několik dalších črt karikujících drobné absurdity každodenního života.
Do řady z nich se vedle posměchu promítá i hřejivý lidský soucit a hluboké porozumění se samotou a bezbranností malého člověka (Jak odešla Ema Inchová).
Jsou tu i tři povídky, které se vůbec vymykají charakterem ze Thurberovy tvorby: vážné, až s melancholicky tragickým podtextem (Večer je v sedm, Člověk je bludný tvor a Muž ve vlaku). Přestože si na nich Thurber sám zakládal a přestože věrně obrážejí atmosféru jedné nešťastné epochy jeho života, jsou spíše dokladem, že jeho doménou byl humor a ironie.

Další, prý Thurberovou nejoblíbenější povídkou z cyklu, je příběh Černá magie Barneyho Hallera.
Projevuje se v ní autorova rostoucí záliba ve slovních hříčkách. Povídka je satirou na přecitlivělého čtenáře Prousta, který si prosté věci nedovede vykládat prostě a nevinné žvatlání svého německého nádeníka, jenž nezvládl nároky cizího jazyka, chápe jako tajemné mystické věštby. V roztomilém klimaxu povídky dotyčný džentlmen jako by zaříkával vyjeveného prosťáčka verši amerického národního básníka R. Frosta a imitací „nesmyslného jazyka“ Lewise Carrolla. Celý cyklus pak uzavírá vyprávění o „únikové bedně“ (Bedna, abych se do ní mohl schovat) na téma věčně touhy člověka uniknout ze shonu a nástrah světa.

Ve svých bajkách (podobně jako ve svých pohádkách) vytvořil Thurber ojedinělý svérázný útvar, kterým oba žánry povznesl na novou vyšší, ironickou a satirickou rovinu.
Projevilo se to již v jeho první sbírce Bajky pro naši dobu a slavné básně s ilustracemi (Fables for Our Time and Famous Poems Illustrated, 1940). Na rozdíl od bajek typu, jaký vytvořili Ezop nebo La Fontaine, kdy autoři hledají ve světě zvířat možnost hutného vyjádření obecných nadčasových pravd, chce Thurber být co nejaktuálnější: jeho zvířata i lidé jsou bytosti současné Ameriky a jejich osudy v podstatě komentují současné mravy a znešvařené lidské vztahy.

Naučení pak nejsou pouze logicky dedukovanou zhutnělou pravdou, ale značně nadsazeným, většinou až sarkastickým aforismem, v němž si ono zářící zrnko pravdy musí čtenář najít sám. Platí o nich totéž, co Thurber říká na závěr bajky Tkadlec a Bourcová-Morušová: „Moudrému napověz…, ale když to nedává smysl, tak je to stejně na draka.“
Thurberovy Další bajky pro naši dobu (Further Fables for Our Time, 1956) se od první sbírky liší. Jsou napsány brilantněji a září žonglérstvím Thurberových slovních hříček, ale především jsou podstatně trpčí.

Obdobně jako Mark Twain i on v posledních desítiletích života změnil svůj postoj k Americe: v důsledku poválečného vývoje značně potemněl a zhořkl.
Thurber citlivě postřehl onen základní směr vývoje k hmotařské konzumní společnosti, k zbožnění životního stylu pana Babbitta (viz bajka O netopýru, který se na to vykašlal), k přetechnizovanému životnímu stylu (Medvěd a praktické vynálezy) a k novým formám vulgárního hédonismu (O vlku, který si vyrážel).

Celková atmosféra poválečného období, se všemi neblahými důsledky studené války, byla tísnivá a Thurber těžce nesl údobí policejního režimu McCarthyovy vlády. Satiru na mcarthyovskě procesy v USA v padesátých letech 20. století si můžeme přečíst v bajce Jak soudili starého psa).
Jenže z toho, co kritizoval, neviděl východisko. A tak na nás někdy dýchne smutný pocit marnosti.

Avšak stejně tak jako Thurber statečně bojoval se svou slepotou, snažil se překonávat i tento frustrující pesimistický pocit.
Vyjádřil to nakonec v závěrečné bajce o lumíkovi:
„Učený lumík jen potřásal žalostně hlavou, roztrhal všechno, co za ta léta napsal o svém druhu, a pustil se do svých studií úplně znovu a od samého začátku.“

Ukázky:

Jak soudili starého hlídacího psa

Jednoho letního dne zatkli starou zkušenou kolii, která už po mnoho let věrně sloužila co venkovský hlídací pes, a obvinili ji, že se dopustila na jehněti vraždy prvního stupně. Jehňátko ve skutečnosti zabila neblaze proslulá zrzavá liška, která ještě teplé tělíčko své oběti nastrčila kolii do boudy.
Přelíčení se konalo u klokaního soudu, kterému předsedal soudce Klokan Prťatý, pocházející až z Austrálie. V porotě byly samé lišky a mezi obecenstvem jakbysmet. Žalobce byl lišák jménem Reynard. „Brýtro, sudí,“ pozdravil.
„Pámbu ti požehnej, hochu, a zlom vaz,“ odpověděl soudce Klokan Prťatý žoviálně.
Obžalovaného hlídacího psa zastupoval pudl jménem Beau, což byl koliin kamarád a soused. „Dobrého jitra přeji, pane soudce,“ pozdravil pudl.
„Podívej, nechci, aby ses tu předváděl s příliš velkou mazaností,“ varoval ho soudce. „Mazanost by měla být vyhrazena té slabší straně. Tak je to fér.“
Jako první předstoupil před soud slepý svišť a ten svědčil, že viděl, kterak kolie jehně zabila.
„Svědek je slepý,“ protestoval pudl.
„Žádné osobní narážky,“ zarazil jej soudce přísně. „Svědek možná spatřil vraždu ve snu nebo v nějakém transu. To však dodává jeho svědectví autority zjevení.“
„Žádám, aby byl předveden svědek s naprosto bezúhonným charakterem,“ řekl pudl.
„Svědky s bezúhonným charakterem nemáme,“ pravil Reynard, jako by se nechumelilo, „zato máme pár vrahounů s charaktery nadmíru roztomilými.“
A právě jednoho z nich, lišáka jménem Norák, předvolali co svědka. „Já jsem vlastně neviděl, jak ten zabiják jehňat jehně zabil,“ pravil Norák, „ale téměř jsem to viděl.“
„To stačí, jako by se stalo,“ pronesl soudce.
„Vznáším námitku,“ štěkl pudl.
„Námitka se neuznává,“ řekl soudce. „Je už taky dost pozdě. Dospěla porota k rozsudku?“

Předseda poroty, taktéž lišák, se zvedl. „Shledáváme obžalovaného vinným,“ pravil, „ale nicméně se domníváme, že by měl být osvobozen. Jestliže obžalovaného oběsíme, skončí tím i jeho trest. Ale když ho jenom zprostíme obžaloby z takových černých zločinů, jako je vražda, ukrytí mrtvoly, paktování s pudly a advokáty, nikdo mu už nikdy nebude věřit a do konce svého života zůstane podezřelým. Provaz je pro něho moc veliké dobro, pověšení příliš rychlé.“
„Vina uvalená omilostněním,“ vykřikl Reynard. „To je přece ten nejfantastičtější způsob, jak zničit jeho užitečnost.“
A tak byl případ uzavřen, soud skončil a všichni šli domů, aby o procesu vyprávěli v rodinném kruhu.

Naučení
Spravedlnosti nevytřeš jen tak nějakým hadrem zraky.

Filozof a ústřice

Jednoho nádherného jitra se u moře procházel bez cíle filozof – člověk, jenž hledá zvlášť významná vysvětlení pro svou bezvýznamnou existenci – a tu přišel na ústřici, která si v písku ležela ve své lastuře.
„Nemá mysl zatíženou pochybnostmi,“ přemítal filozof, „nemusí a ani nemůže pracovat, až by jí kosti praskaly. Nikdy nemůže říct: ‚Nohy mi už přestávají sloužit‘. Neslyší nic o špatnosti, nedívá se na televizi, nemluví do vzduchu. Nemá knoflíky, aby se jí utrhávaly, ani zipy, aby se jí zadrhávaly, ani vlasy či zuby, aby jí vypadávaly.“ Filozof si hluboce, závistivě povzdychl. „A dojde-li v její anatomii k morbidní souhře podmínek, pokud lze vůbec takovou zastaralou amorfní anomalitu nazývat anatomií, pak produkuje vysoce třpytivou kompaktní hmotu nedozírné ceny,“ řekl filozof, opět vzdychl a přemítal dále. „Kdybych se tak i já mohl probudit z delirického stavu s růžencem diamantů na horečnatém čele. A kdyby i můj dům byl svatyní, pevnou a jistou jako sejfy!“
Právě v tom okamžiku zaskřehotal racek a střemhlav se snesl z oblak k zemi; uchopil do drápů ústřici, vynesl ji vysoko do nebe a pak ji upustil na obrovskou vlhkou skálu, na které se lastura roztříštila a její obyvatelka rozplácla. V troskách se neobjevil žádný třpytivý výtvor nedozírné ceny, neboť zesnulá ústřice byla velice zdravá ústřice, a mimochodem, žádná ústřice ze své vlastní perly nikdy nic neměla.

Dvojí naučení
1. Spočítej si, jaké boží dary máš ty, a nech svého souseda, ať si v klidu spočítá své.
2. I tam, kde není televize, lidé hynou.

Břeh a moře

Jeden osamělý vyplašený lumík se rozhodl k exodu, volaje „Hoří!“ a utíkaje ke břehu moře. Možná že mezi stromy viděl východ slunce nebo se probudil z horečného snu anebo narazil hlavou na kámen, až se mu v hlavě zajiskřilo. ať už bylo co bylo, lumík utíkal a utíkal, a jak tak utíkal, přidávali se k němu další, jedna lumčí maminka s mláďaty, jeden lumík, který měl zrovna po noční hlídce a ubíral se domů do postele a různí vybraní uživatelé nočních radovánek a ranní ptáčata.
„Bude konec světa!“ křičeli všichni, a jak se spěchající stovky rozrůstaly do tisíců, důvody jejich bezhlavého úprku narůstaly krokem skokem, cvalem klusem.
„Luciper přijel na ohnivém voze!“ vykřikl jeden starší lumík. „Drží slunce jako pochodeň! Svět je v jednom plameni!“
„To je zábavní jízda!“ vykvikla jedna starší lumčí dáma.
„Cože se to děje?“ ptali se jí.
„Zabavujou perlorodčí hnízda!“ vykřikoval jeden mužský lumík s divýma očima, který probděl celou noc a přeslechl se. „Ty sloje oceánů temné, dosud nezbádané, kde mořský bůh má drahokamů plné zlaté vozy!“
„Jsou to kozy!“ vykřikla jeho dcera. „ať nás spasí bozi!“ A někteří mezi utíkajícími začali křičet, že se ženou divoké kozy, a jiní hned nato, že se zlobí bozi, až se nakonec vyrojilo tolik důvodů pro úprk, kolik bylo utíkajících.
Jeden lumík, jenž žil po mnoho let samotářským životem, odmítl dát se strhnout tím bezhlavým úprkem, který se kolem jeho doupěte přehnal jako povodeň. Neviděl žádné plameny v lese, ani žádné kozy, ani žádné vozy a nikde nebyli ani žádní bozi. Jelikož to byl veliký vědec, přišel už dávno k závěru, že v slojích oceánu nejsou žádné drahokamy, ale jenom samé mazlavé bláto a obrovské chuchvalce hnusného špinavého svinstva. A tak jen pozoroval, jak ostatní lumíci skáčou do moře a mizí ve vlnách a jak někteří křičí: „Jsme zachráněni!“ a jiní zase: „Jsme ztraceni!“ Učený lumík jen potřásal žalostně hlavou, roztrhal všechno, co za ta léta napsal o svém druhu, a pustil se do svých studií úplně znovu a od samého začátku.

Naučení
Všichni lidé by se měli snažit zjistit, než umřou, před čím utíkají, za čím utíkají a proč utíkají.

Lev a lišky

Lev právě vyložil krávě, koze a ovci, že ten jelen, kterého zabily, patří jemu, když kde se vzaly, tu se vzaly, objevily se tři lištičky.
„Já dostanu třetinu jelena jako pokutu, protože nemáš povolení k honitbě,“ řekla první lištička.
„Já podle zákona zabavím druhou třetinu pro tvou vdovu,“ řekla druhá.
„Ale já žádnou vdovu nemám,“ ohrazoval se lev.
„Nebuďme malicherní, přece se nebudeme přít o jelení chlup,“ uzavřela třetí lištička a vzala si svůj díl jelena jakožto daňovou srážku ze lvova platu. „To je pro případ hladového roku,“ vysvětlovala… „Ale já jsem přece král zvířat,“ řval lev.
„Tak to teda nebudeš potřebovat ani ty parohy, protože máš korunu,“ řekly všechny lišky svorně a vzaly si parohy také.
 
Naučení
Dnes už není tak snadné mít na něčem lví podíl, jako to bývalo dříve.

Lev a ještěrka

Lvovi a ještěrce zůstaly sály, v kterých kdysi spával princ. Princ zemřel, protože i princové umírají, a na paláci začaly hlodat krysy a zkáza. Krysy lev zničil, ale nevypátral ještěrku, neboť ta žila v štěrbině ve zdi. V zchátralé kuchyni zbyly královské zásoby jídla, v zchátralém sklepě královské víno, ale všechno to měl pro sebe jen lev sám, neboť ještěrka se bála vylézt z úkrytu. A tak lev tloustl a tloustl a byl opilejší a opilejší, zatímco ještěrka byla den ze dne hubenější a hubenější a střízlivější a střízlivější. Týdny plynuly, všude se rozbujela plevel, zdi se rozpadaly a lev jedl stále svých šest jídel denně a splachoval je celými osmnácti druhy vín. Jednou večer, zrovna když zlatohnědý pán paláce končil své šesté jídlo korbelem koňaku, zmohl jej ve zlatém křesle v čele zdobně řezaného stolu spánek. Ještěrka sebrala všechnu svou zbývající sílu, které nebylo mnoho, vyšplhala se na stůl a pokoušela se onipovat drobek chleba, ale byla tak zesláblá, že ani jíst nemohla. Lva probudil lehounký cinkot lžiček a hned se pokoušel nevítaného hosta rozdrtit ranou své mocné tlapy, ale byl příliš přejedený a obézní a tlapu už dávno mocnou neměl. Natáhl brka, jak tam byl v tom zlatém křesle, až přitom rozlil zbytek koňaku, zatímco ještěrka vypustila duši mezi kůrkami a stříbrem.

Naučení
Kdo zemře na obžerství a přejídání, je stejně mrtvý jako ten, kdo zemře hlady.

The post Muž na létající hrazdě. Thurber, jedinečný americký humorista first appeared on Čítárny.

Ztracený obzor je nejznámější jeho kniha a nebyla míněna jako science fiction, kterou však bezpochyby je: a zůstává i jednou z nejlepších utopií všech dob.
Doutníky byly téměř dokouřeny a my počínali zakoušet rozčarování, jaké obyčejně skličuje bývalé spolužáky, když se znovu setkají jako muži a shledají, že mají méně společného, než si myslívali, začíná Hilton toto vyprávění a leží před námi i ideální příklad věty, ve které je rovnou obsažen veškerý následující příběh, a minimálně se odsud logicky odvíjí až po zdrcující pointu, ano, přesně podle letitých zásad Edgara Allana Poea.
Když Hilton svůj román psal, tušil do jisté míry, že dojde k další válce, a rozhodně dobře pamatoval prvou světovou. Svět mu připadal nebezpečný – a jeho Ztracený obzor je ryzím příkladem snu o útěku i ryzím příkladem moderního mýtu, u kterého známe na rozdíl od těch řeckých (třeba) autora.

Málokterý spisovatel má talent, s jakým psal Hilton, a málokterý je schopen větší různorodosti při vytváření literárních děl.
Jamesova schopnost vyprávět a bleskově přehluboko vtáhnout jsou fascinující. Čteme-li ho, jako bychom se ponořili do bazénu magie, a minimálně já jsem kdysi četl Ztracený obzor znovu a znovu. Způsobuje občas uhranutí.
Román zaujme jak muže, tak i ženy a…
Pokud opravdu velmi toužíte po manželce jiného muže, náleží ke slušným zvyklostem, že vám ji přenechá. (z kontroverzních tibetských zvyklostí)

Slávu románu o tajemném Tibetu umocnilo i pozdější filmové zpracování.
Především film  Franka Capry Ztracený obzor (Lost Horizon) (1937), který je dnes zajímavý i tím, že se jeho dvě hodiny a dvanáct minut kompletně nedochovaly.
A pak je tady muzikálová parodie Lost Horizon s Liv Ullmannovou a Michaelem Yorkem (1973), která ale ctitele předlohy zklamala, pokud ji rovnou nevnímali jako odpuzující. Vlastně jde o adaptaci staršího divadelního muzikálu (1956).

Co je ale na knize zajímavé?
Asi jistý filozofický přesah představy zbudované na střípcích i střepech filozofie Immanuela Kanta (1724–1804), řekl bych, a zatímco stovky let přežívající vysokohorští mniši žili sami v sobě uvnitř mystického kláštera s vizí, že jsou jediní představitelé lidstva, kteří dál donesou jeho intelektuální potenciál, mladý a impulzivní hrdina Mallinson se tam zamiloval, po čemž zatoužil uprchnout. A vrátit se.

Na tom se vám možná nezdá nic zvláštního, ale připomínám, že se za zdmi lámasérie ani zdaleka nežilo asketicky, nýbrž spíš „podle Budhy”, který skoro ve všem doporučuje „zlatou střední cestu”.

Alter egem autora je ovšem vypravěč knihy, starší Mallisonův druh Hugh Conway. To on se taky má stát lámovým nástupcem, pro což je, jak postupně zjišťuje, vnitřně ustrojen snad od narození. Náhle ale počne kolísat na pomyslném horském hřebeni a jsou to pohyby mezi zcela introvertním a více extrovertním pojetím světa. Právě pod vlivem milenců se ve finále odhodlá pro společný útěk a všichni tři tajemné údolí opouštějí. Ale navzdory Conwayovým zkušenostem dochází k tragédii. K jaké? To už si přečtěte sami.

Conway musí rozhodně volit – mezi zradou Velkého lámy a mezi návratem do světa, který ho bude bolet, jak ví, a tak volí, ale nikoli jen kvůli mladému Mallinsonovi, jenž by jinak s dívkou v Himálajích zahynul. Hilton románem příliš neodpovídá, ale klade jím naopak otázky. A nezanikly náhodou ve stínové izolaci kláštera lidskost i mravnost? Vždyť v chladných, i když tak smírných útrobách skalního ideálu (a pod sněhobílými štíty) ani nemohly vykvést!

Navzdory své touze ZŮSTAT plynoucí z vrozeně stoického založení se Hugh Conway tedy nakonec zachová dle (Kantem hlásaného) práva nás všech a příběh se dá interpretovat rovněž v tom smyslu, že nemáme zůstávat věčnými studenty sami sobě a jen si užívat a odpočívat, ale měli bychom v těch pravých okamžicích i aktivně jednat. Conway, pravda, vnímá i rozpor mezi oběma svými šancemi – a následuje smutek.

Byl však tentýž pesimismus vlastní i autorovi a lze Hiltona chápat jako fatalistu?
To nevím. Mnozí hrdinové jeho knih sice končí sebevraždou anebo smrtí čekající na konci zřetězení řady nešťastných náhod, i tak ale zůstává patrný jeho pozitivní pohled na realitu. A také to, nakolik o našich osudech nerozhodují jen pouhé detaily, nýbrž detaily totožné se špičkami Himálajských ledovců. A ty ledy jako bychom za sebou táhli moři vlastních životů od narození a jako by bylo stvořeny už setkáním a vlastnostmi našich rodičů. Hilton se jednoznačně nepřiklání ani na stranu Mallinsonovu („Šangri-La je vězení!“), ani na stranu Conwayovu („Šangri-La je osvobození), a kdyby si v letech třicátých našel i vlastní Šangri-La, tak by tam asi ještě i dnes, ve svých sto jedenácti letech, žil, jak to umožňovaly příhodné přírodní podmínky.
Hilton však zemřel mlád.

Částečnou předlohou hlavního hrdiny Ztraceného obzoru britský milionář, horolezec a autor cestopisů Martin Conway, baron z Allingtonu (1856–1937),
se kterým se jednou sešel i náš Karel Čapek. Dále připomeňme, že pokračování Návrat do Šangri-La napsal a roku 1987 uveřejnil jistý Leslie Halliwell. Odehrává se po padesáti letech, kdy do ztraceného údolí vstupuje nová expedice a nachází tu Conwaye – a stále ještě živého.
Koluje také příběh, že k napsání této knihy inspiroval Hiltona případ čínského doktora Li, který obdržel od čínského císaře uznání za dlouhověkost při příležitosti oslavy svých 150ti let. Doktor Li se údajně narodil v roce 1777 a zemřel v roce 1933.

Jinými pokračováními původního bestselleru se stal román Messenger Franka DeMarco a také kniha Shangri-La z pera Eleanor Cooneyové a Daniela Altieriho. A pozor, původní román měl dopad i v realitě, vždyť Adolf Hitler poslal při svém hledání árijské nebo aspoň přidružené rasy právě do Tibetu sedm expedic, přičemž ta nejslavnější symptomaticky vyrazila jen rok po premiéře prvního filmu…

A co skutečná Šangri-La?
Sice nikdy neexistovalo, nechceme-li vydávat za realitu bájné tibetské království Šambala, inspirací ale má hned několik a donekonečna lze pokračovat v diskusích, kterou jako tu úhlavní.
Na mapách ten kraj získal výraznější posvěcení naposledy před deseti lety. Čínská vláda tehdy schválila věru pozoruhodný požadavek jednoho tibetského okresu (v provincii Junnan) – a on dostal právě jméno Šangri-La. Podpořilo to turistický ruch, nicméně tu předtím mohlo klidně dojít i na korupci, protože okres (původně Čung-tien) není ani zdaleka jediným adeptem na pravzor Hiltonova ráje.

Šangri-La, ale existuje jinde. A to u pramenů řeky Indus v údolí Hunza, na severu Pákistánu.
Jde o zelenou horskou kotlinu, kterou Hilton osobně navštívil jen pár roků před uveřejněním své knihy. I dnes zůstává udolí poměrně izolováno.
Ale Hilton se inspiroval i články botanika Josepha Rocka v časopise National Geographic a… kdo se všechno inspiroval Hiltonem, to už nespočítáme, u nás to byl například legendární zubař dr. Ludvík Souček. V 60-tých letech  napsal známou povídku Desetioký. Ta ovšem na zfilmování teprve čeká.

James Hilton (9.9. 1900 – 20.12. 1954)
Narodil se v rodině středoškolského pedagoga a vystudoval Cambridge. Byl velkým milovníkem hudby a později začal psát do novin. Zde si vytrénoval smysl pro vypíchnutí senzace a vypracoval se k popisnému realismu, který zvlášť jeho pozdním dílům škodí. Uvnitř ale naštěstí zůstal romantikem. Od mládí cestoval a delší dobu dlel ve Vídni.

James Hilton a film
Ke své škodě se po zfilmování svého nejslavnějšího románu (1938) uchytil i jako hollywoodský scenárista a například roku 1939 adaptoval pro film další svůj román Nejsme sami (1937). 1942 pak dokonce převzal Oscara za adaptaci románu Joyce Strutherové (1901-53) Paní Miniverová (jehož další filmová verze je z roku 1960), což byl protiválečný kasovní trhák, ve kterém hrdinka čelila mnohým hrůzám, a přece ještě stačila pěstovat výstavní růže.
Následovaly i další Hiltonovy filmy, nicméně literárně tento tvůrce upadal.

James Hilton a literatura…
Svůj první, poněkud pesimistický román o nešťastné pianistce Catherine Herself vydal Hilton už ve dvaceti. Následoval Vášnivý rok (1923) o nepostřehnutelném vlivu otců. Martin Hilský ho má za jeden z Hiltonových nejlepších psychologických románů, a přece je skoro zapomenutý. U tehdejších čtenářů ale jeho autor uspěl až další mistrnou knihou o marném boji s každodenní všedností And Now Good Bye (1931), což je „story“ krajně zodpovědného i sympatického anglikánského faráře, který se den za dnem potýká s pocity jisté marnosti i vlastní zbytečnosti. Ano, je ženatý, ale zamiluje se a marně, zcela marně se pokusí vše už jednou zaběhnuté změnit. Chce odjet do Vídně, aby se mohl cele věnovat hudbě a žít s Elizabeth, ale ta zahyne při srážce vlaků, shrnuje tragédii Hilský, a Freemantle najde mezi troskami vagónů jen ohořelé tělo, když pomáhá raněným.
A pak prožívá absurdní paradox. Je přivezen domů jako hrdina i vzorný duchovní, který úplně praktickým činem dokázal lásku k bližnímu, a na nádraží ho vítá celé městečko i s paní Freemantlovou v čele. Kruh ironie se uzavírá a farář dobrovolně umírá.

Pak ovšem Hilton „obrátil“ a čtenářsky uspěl optimističtější a sentimentální novelou o učiteli, který se zamiluje do vlastní studentky Good Bye, Mr. Chips (1934). Nechal se při psaní inspirovat vlastním otcem a ještě po letech dílo i zdramatizoval a navázal na ně pokračováním To you, Mr. Chips (1938), po čemž následovaly i čtyři filmové a televizní verze.

Prvního filmu se Hilton ještě dožil (1939), další je (opět) muzikálová, byla u nás uvedena jako Sbohem, pane profesore! a životní výkon tu podal Peter O´Toole.

Dalšími výraznými Hiltonovými knihami jsou Bouře na nebesích (1925, zfilmováno 1941 s Ingrid Bergmanovou a u nás uvedeno jako Nebezpečná láska) s neschopným, zato však chorobně ctižádostivým hrdinou a detektivka Byla to vražda? (1931) vydaná i jako Vražda ve škole (a do češtiny převedená roku 1948 Eduardem Fikerem, přičemž opravené vydání vyšlo až roku 1992).

Dále pak krajně nepravděpodobný dobrodružný román z ruské revoluce vnímané očima anglického novináře Rytíř beze zbraně (1933, zfilmováno 1942 opět s Ingrid Bergmanovou) a také stručný a opět sentimentální válečný příběh The Story of dr. Wassell (1944) o přepravě tuctu raněných z Jávy do Austrálie.

Hilton ale dokázal napsat i rádoby špionážní román Nic podivnějšího (1948) a před svou předčasnou smrtí (na Long Beach v Kalifornii) dopsal biografii vévody z Edinburgu (1956).

The post Tibet, Tajemná Šangri-La a James Hilton. Fascinující život autora first appeared on Čítárny.

Roger Zelazny mě dlouho míjel právě kvůli jeho fantasy Kroniky Amberu. Pak jsem otevřel Pána světla a zjistil jsem, že Zelazny umí psát jako bard, ale v nejlepších knihách je nekompromisní inženýr mýtu: ukrade náboženství, sundá z něj posvátný mýtus a ukáže podstatu a řídicí pult.
Nečtu fantasy. Nechci meče, prsteny, vyvolené královské krevní linie ani pohádkové výkladní skříň „světů s mapou“. Je to sice vzrušující, místy i psychologicky velmi poučné, ale pořád fantastická pohádka a mýtus.
Science fiction chci proto, že stojí na zemi a klade nepříjemné otázky. Co s námi udělá technologie, moc a lež, kterou si kolem nich vybudujeme?

Pán světla. Proč knihu číst.

Pán světla (1967) je bezesporu jeho nejsilnější sci-fi román. Vyhrál s ním cenu Hugo. Není to „hinduistická pohádka o vesmíru“. Je to tvrdý koloniální thriller o tom, jak si posádka lodi Star of India na cizí planetě uzurpovala nesmrtelnost a ovládla život pomocí hinduistického božství.

Na kolonizované planetě vládnou původní členové posádky jako hinduističtí bohové.
Obyčejné lidi drží v kastovním nevolnickém středověku a rozhodují, kdo dostane další život. Jedině oni mají technologii přenosu vědomí do nových těl.
Kdo protestuje proti monopolu na reinkarnaci, nedostane příští život, nebo dostane tělo, ve kterém se nedá žít.
Modlitby jdou rádiem.
Nebe je kopule na pólu. 
Bohové jsou unavení první kolonisté, kteří si nechtějí pustit hardware ani software z ruky.

Jeden z nich, Sam (dříve Kalkin, teď Mahásamátman), se proti tomu vzepře.
Přijme roli Buddhy, hlásá, že technologie a reinkarnace mají patřit všem, a začne podkopávat nebeskou hierarchii.

Příběh skáče v čase: Sam je poražen, jeho vědomí je vyhnáno na „Most bohů“ (rádiový přenos), později ho Jama a Ratri stáhnou zpět.
Pak se vrací do minulosti a pokouší se svrhnout Brahmu a Šivu a válčí s démony (rakšasy) etc…

Finále je další kolo téhož konfliktu: Sam proti Nebesům, tentokrát s novými spojenci i starými zradami.
Jde o to, jestli se falešný mocenský pantheon udrží, nebo jestli lidé dostanou šanci přestat být otroky „bohů“.

To je kostra příběhu. Detaily bitev, intrik a zvratů Zelazny schválně rozkládá nelineárně a vytváří jedinečný složitý obraz příběhu.

Pod poezií Zelazného textu je ukryta otázka, kterou sci-fi klade odjakživa:
Kdo smí vlastnit budoucnost?

Co číst dál, když Pán světla zabere

Tento nesmrtelný (This Immortal, 1966)
Poatomová Země, turisté z Vega, polobůh s občankou. Hugo (dělené prvenství s Dunou). Míň barokní než Pán světla, pořád o tom, kdo smí planetu spravovat.

Alej prokletí (Damnation Alley, 1969)
Špína, radiace, jízda napříč zničenou Amerikou. Žádné kasty bohů, jen přežití a špatné počasí. Pro čtenáře, který chce Zelaznyho bez chrámu.

Vchody v písku (Doorways in the Sand, 1976)
Univerzitní podvodník, aliení artefakt, honička. Lehčí, vtipnější, pořád sci-fi. Zelazny, když nechce kázat a chce se bavit konstrukcí záhady.

Ostrov mrtvých (Isle of the Dead, 1969)
Světatvůrce s božským egem a účtem za svědomí. Blízko Pánu světla: člověk, který umí dělat planety, pořád zůstává člověkem.

Tvorové světla a temnoty (Creatures of Light and Darkness, 1969)
Egyptský pantheon jako operační systém vesmíru. Divnější, experimentálnější, občas až proto-New Wave. Není to úvodní kniha, ale po Pánu světla dává smysl.

Povídky z 60. let Zvlášť A Rose for Ecclesiastes a The Doors of His Face, the Lamps of His Mouth – ukazují, proč ho tehdy brali jako novou vlnu.

Výpisky / Mytický tón a samozřejmě jedinečný Zelanského sarkasmus v jedné větě.

Jeho stoupenci mu říkali Mahásamatman a tvrdili, že je bůh. On si však Maha- i -átman odložil a říkal si Sam. Nikdy netvrdil, že je bůh. Ale také nikdy netvrdil, že bůh není.
„Slovo nic neznamená. Člověk ale zapomíná skutečnost a pamatuje si slova.“
„Ani zrcadlo ti neukáže tebe, pokud se nechceš vidět.“
„Ze všech příbuzných mám nejradši sex a nejméně Erica.“
„Bývalí přátelé jsou ti nejhorší nepřátelé.“
„Nesl jsem sira Lancelota k Ganelonovi, kterému jsem věřil jako bratrovi. Tedy vůbec.“
„Jsem samozřejmě duše cti, laskavosti, milosrdenství a dobra. Věřte mi ve všem.“
„Já jsem nevinen všeho kromě zlomyslnosti.“
„Když jsem říkal, že chci umřít ve spánku, myslel jsem, že mě při milování zašlápne slon.“
„Civilizace neexistuje. To slovo jen znamená umění žít ve městech.“
„Život je plný dveří, které se neotevřou, když klepeš — a stejně často těch, které se otevřou, když nechceš.“
„Probuďte mě na konec světa, jen pokud bude mít opravdu dobré speciální efekty.“
„Smrt je jediný bůh, který přijde, když ho zavoláš.“
„Peníze kupují věci. Moc věci způsobuje moc. Když si můžeš vybrat, ber moc.“
„Povinnost a morálka nejsou totéž.“

Co číst až později…

Kroniky Amberu jsou důvod, proč ho fantasy čtenáři milují a skalní scifi čtenáři obcházejí. Princové, trumfy, stíny světů.
Dá se v nich najít hra s identitou a mocí, ale tón je jiný: dobrodružství mezi dimenzemi, ne laboratoř falešného nebe.
Kdo fantasy odmítá principálně, Amber klidně přeskočte. Zelazny tím nestojí ani nepadá.

Jack, Pán stínů je na hraně: polovina planety věda, polovina magie. Zajímavé, ale není to čistý vstup.

Pozdní komerční věci už málokdy mají ostří Pána světla. Bohužel…

Roger Zelazny (13. 5. 1937, Euclid u Clevelandu, Ohio – 14. 6. 1995, Santa Fe, Nové Mexiko)
byl americký autor science fiction a fantasy, známý poetickým stylem, mytologickými narážkami (hinduistickými, řeckými, egyptskými i indiánskými) a postavami na pomezí lidí a bohů.

Byl jedináček polského imigranta Josepha Franka Żelaznyho a irskoamerické matky Josephine Flory Sweet.
Vystudoval angličtinu na Western Reserve University (BA 1959) a alžbětinské a jakubovské drama na Columbii (MA 1962).
Do roku 1969 pracoval u správy sociálního zabezpečení a poté psal na plný úvazek, získal šest cen Hugo a tři Nebula.
Proslul zejména románem Pán světla (Lord of Light, 1967) a desetidílnou ságou Kroniky Amberu.
Ovlivnil mimo jiné George R. R. Martina a Neila Gaimana.
Zemřel v 58 letech na selhání ledvin v souvislosti s rakovinou.

Filmy:

Jediný celovečerní film podle Zelaznyho knihy je Damnation Alley (1977)
Volná a velmi slabá adaptace románu Alej prokletí. Fanoušky Zelazneho knih byl tvrdě odmítnut.

Dreamscape (1984) je jen inspirace podle Pána snů.

Kroniky Amberu se bohužel nikdy nerealizovaly pro velkou náročnost.

Realizace filmu Lord of Light se utopil v podvodech a pak v CIA operaci.
V 70. letech Barry Geller koupil práva a chtěl natáčet velký film + postavit sci-fi zábavní park Science Fiction Land v Coloradu (návrhy Jack Kirby).
Projekt se zhroutil kvůli podvodům s financováním a pozemky (1979).
Scénář a Kirbyho kresby pak CIA použila jako krycí historku při evakuaci diplomatů z Íránu. To je základ filmu Argo (20112)
Kniha je plná hinduistické mytologie a filozofie, což Hollywoodu nikdy nesedělo.

The post Pán světla. Roger Zelazny o nesmrtelnosti pomoci hinduismu first appeared on Čítárny.

Mladá garda Alexandra Fadějeva je jeden z nejslavnějších válečných románů sovětské literatury. Kniha vyšla poprvé v roce 1946 a v přepracované podobě v roce 1951. Fadějev popisuje skutečný, ale beletrizovaný příběh mladých lidí, komsomolců za druhé světové války, když Němci okupovali část SSSR a terorizovali obyvatelstvo v okupovaném Krasnodonu. 13. září 1943 byli výnosem Prezidia Nejvyššího sovětu SSSR posmrtně vyznamenáni titulem Hrdiny Sovětského svazu vedoucí představitelé podzemní organizace „Mladá garda“ z města Krasnodon: Uljana Gromovová, Ivan Zemnuchov, Oleg Koševoj, Sergej Ťulenin a Ljubov Ševcovová. Právě díky Fadějevovi se tato jména stala v celém SSSR i v Československu synonymem mimořádné odvahy.

Mladá garda a její příběh

V červenci 1942 bylo město Krasnodon (tehdy ve Vorošilovgradské oblasti Ukrajinské SSR, dnes Luhanská oblast) obsazeno německo-fašistickými okupanty. Prakticky okamžitě začaly ve městě a jeho okolí vznikat malé podzemní organizace mládeže. Do konce září se jim podařilo sjednotit se do jedné struktury, která získala název „Mladá garda“. Do skupiny podle různých odhadů patřilo až sto mladých chlapců a dívek. Nejmladšímu z nich bylo 14 let.

Členové „Mladé gardy“ zahájili odvážný podzemní boj proti nacistům v rodném městě Krasnodon a v Donbasu. Společně s dospělými příslušníky odboje prováděli sabotáže.
V noci z 6. na 7. listopadu 1942, v předvečer 25. výročí Velké říjnové socialistické revoluce, členové „Mladé gardy“ vyvěsili osm červených vlajek na nejvyšších budovách v Krasnodonu a v okolních osadách.
V Den ústavy SSSR zapálili pracovní burzu se seznamy lidí, kteří měli být odvlečeni do Německa k nuceným pracím. Tímto činem bylo zachráněno několik tisíc lidí před nucenými pracemi.

Leden 1943 se stal tragickým obdobím v životě členů „Mladé gardy“. Krátce před ústupem před postupujícími jednotkami Rudé armády zesílilo německé gestapo úsilí o likvidaci komunistického podzemí v Krasnodonu. Pomocí informátorů se nacisté dostali na stopu mladých partyzánů a začala masová razie proti členům „Mladé gardy“.

Ale to byl teprve začátek.

Členové „Mladé gardy“ věděli, že je nacisté nenechají naživu, a statečně odolávali krutému mučení; odmítali spolupracovat s Němci.
15., 16. a 31. ledna 1943 byli zatčení podzemní bojovníci popraveni. Místem jejich smrti byla šachta dolu č. 5 v Krasnodonu.
Uniknout se podařilo jen několika z nich, kteří poté pokračovali v boji proti nacistům.

Po osvobození Krasnodonu Rudou armádou 14. února 1943 se objevily zprávy o desítkách mladých lidí, kteří byli gestapem mučeni a vhozeni do šachty dolu č. 5. Byl to děsivý pohled: černá propast, krev, útržky oblečení a obuvi. Z hloubky přibližně 50 metrů bylo vytaženo 71 těl.

Jak vznikala kniha

Spisovatel a tehdejší funkcionář Svazu sovětských spisovatelů Alexandr Fadějev (1901–1956) přijel na místo tragédie, hovořil s pamětníky a rodinami, studoval dokumenty a už v září 1943 publikoval v Pravdě článek Nesmrtelnost. Z něj rychle vyrostl román. První verze vyšla v letech 1945–1946 a okamžitě získala Stalinovu cenu.
Fadějev mistrně kombinuje kolektivní portrét mladé generace s intimními scénami přátelství, lásky a strachu. Právě tento lidský rozměr, nejen ideologické heslo, způsobil obrovský čtenářský úspěch.

Fadějev sám opakovaně zdůrazňoval, že nenapsal kroniku, ale umělecké dílo:
„Nenapsal jsem skutečnou historii Mladé gardy, ale román, který nejen připouští, ale dokonce vyžaduje fikci.“
Přesto byla kniha dlouho čtena jako téměř dokumentární svědectví.

První verze románu

První verze románu Alexandra Fadějeva (1901–1956) „Mladá garda“ (1946) je unikátním dokumentem své doby, který umožňuje lépe porozumět tvorbě spisovatele a historickému kontextu, v němž byl román vytvořen. Představuje důležité svědectví nejen o hrdinství mladých hrdinů, ale také o složitostech, kterým čelili spisovatelé v éře sovětské cenzury.

První verze „Mladé gardy“ se vyznačuje živými a autentickými postavami a hlubokým vhledem do jejich vnitřního světa. Fadějev mistrně přenáší pocity a myšlenky mladých lidí, kteří se rozhodli bojovat proti okupantům. Pozornost věnovaná psychologické hloubce postav činí román obzvláště dojemným a emocionálně bohatým.

Jednou z klíčových postav románu je Oleg Koševoj – vůdce podzemního hnutí. Mladík se před čtenářem zjevuje jako komplexní a mnohostranná osobnost. Není jen statečný a odhodlaný, ale také zažívá pochybnosti a strachy, což činí jeho obraz realistickým. Fadějev ukazuje, jak Koševoj překonává své vnitřní rozpory a stává se skutečným hrdinou.

Další důležitou postavou je Ljuba Ševcovová. Je zobrazena jako silná a odhodlaná dívka, která je ochotna obětovat vše pro svou vlast. Fadějev zdůrazňuje její odhodlání a obětavost, což činí její obraz inspirujícím.

Román však není pouze o hrdinství a činech. Fadějev také hovoří o tragických aspektech války a ukazuje, jak těžké zkoušky padly na mladé lidi. Jednou z takových tragických scén je zatčení a poprava členů „Mladé gardy“. Fadějev popisuje tyto události s takovou emocionální silou, že čtenář nevědomky prožívá s hrdiny jejich bolest a utrpení.

Stalinova kritika a Fadějev román přepisuje

Úspěch trval krátce. 3. prosince 1947 vyšla v Pravdě ostře kritická stať. Román prý nedostatečně ukázal „vedoucí a usměrňující úlohu strany“. Podle pozdějších svědectví Stalin Fadějevovi osobně řekl, že kniha je ideologicky škodlivá a že mladí bojovníci v ní vypadají skoro jako machnovci, spontánní partyzáni bez stranického vedení.
Fadějev, který byl loajálním straníkem a předsedou Svazu spisovatelů, román v letech 1948–1951 zásadně přepracoval.

V první verzi románu Fadějev kladl důraz na samostatnost a iniciativu mladých lidí, což neodpovídalo oficiální stranické linii.
V pozdějších verzích byl autor nucen zdůraznit vedoucí roli strany a její podporu podzemního hnutí.

Další změnou, která byla zavedena pod tlakem cenzury, bylo zjednodušení a idealizace obrazů hrdinů. V první verzi se Fadějev snažil zobrazit své postavy jako živé lidi s jejich slabostmi a pochybnostmi. V pozdějších verzích však byly mnohé z těchto rysů vyhlazeny a hrdinové se stali jednoznačnějšími a idealizovanějšími.

Jedna z nejvýznamnějších úprav se týkala obrazu Olega Koševého. V první verzi byl prezentován jako komplexní a mnohovrstevná osobnost, která zažívala vnitřní rozpory. V pozdějších verzích se však tento psychologický rozměr ztratil. Stal se z něj spíše hrdina-ideolog.

Byly provedeny změny v zápletkách a událostech románu. Některé z nich byly zjednodušeny nebo změněny v souladu s požadavky cenzury. To vedlo k tomu, že část emocionální bohatosti a dramatičnosti první verze knihy byla ztracena.
Některé postavy jsou složené, některé činy připsány jiným lidem, než jim historicky patřily. Oleg Koševoj je v knize komisařem organizace, ačkoli novější výzkumy ukazují, že skutečné vedení bylo složitější a klíčovou roli mohl hrát Viktor Treťjakevič. Ten byl v románu (pod jménem Stachovič) vykreslen jako zrádce; později byl rehabilitován. Někteří skuteční lidé, kteří se v knize objevili v negativním světle, čelili po válce obviněním.

Fadějev přidal kapitoly o dospělých komunistech (zejména Filippu Ljutikovovi a dalších členech stranického podzemí), zdůraznil jejich organizační a výchovnou roli a rozšířil text o zhruba deset kapitol. Sám ironicky psal, že „přestavuje mladou gardu na starou“.

Druhé vydání z roku 1951 se stalo kanonickým a první verze byla stažena z oběhu.

Navzdory všem změnám a úpravám zůstává román „Mladá garda“ důležitým dílem v historii sovětské literatury.
Vypráví o odvaze a obětavosti mladých lidí, kteří byli ochotni obětovat svůj život pro svou vlast.
První verze románu, i přes následné změny, nám umožňuje lépe porozumět záměru autora a vidět hlubší a složitější obrazy hrdinů.
Odráží nejen tvůrčí záměr Fadějeva, ale také omezení a tlaky, kterým musel čelit. To dává možnost plněji ocenit jeho práci a pochopit, jak cenzura ovlivňovala literaturu té doby.

Po Fadějevově sebevraždě v roce 1956 a po XX. sjezdu KSSS se začaly objevovat otázky.
Dnes se kniha čte dvojím pohledem: jako působivé svědectví o mladém odboji a zároveň jako ukázkový příklad toho, jak sovětský byrokratický režim přepisoval skutečnost, aby vyhovovala stranické linii.

Ohlas v Československu

Do češtiny knihu přeložili už v roce 1947 Anna Nováková a Sergej Machonin. Vydávala ji především Mladá fronta, často s doslovy zdůrazňujícími výchovný význam pro novou generaci.
Stala se povinnou četbou a jedním z nejvydávanějších sovětských románů.

Popularizace knihy

Podle knihy vznikl slavný film Mladá garda Sergeje Gerasimova (1948) i opera Julije Mejtuse.
Film Sergeje Gerasimova „Mladá garda“ byl pravděpodobně nejmasovějším filmovým debutem v celé historii sovětské kinematografie. Celkem zde debutovalo více než čtyřicet lidí. Od herců po kameramany a výtvarníky.
Muzeum věnované hrdinství mladých bojovníků „Molodá gvardija“ bylo otevřeno v Krasnodonu 1. května 1944.

Výpisky z knihy:

“Kdo je prvním vychovatelem naší mládeže? Učitel. Učitel! Jaký význam má to slovo!… V naší zemi, kde se vzdělává každé dítě, je učitel prvním člověkem. Budoucnost našich dětí, našeho národa – je v rukou učitele, v jeho zlatém srdci. Měli bychom, když ho uvidíme na ulici, ze vzdálenosti pěti metrů sundat klobouk jako projev úcty.”

„Pro lásku jsou stejně důležití jak těžké zkoušky života, tak živé vzpomínky na to, jak láska začala. První lidi spojují, druhé jim nedovolují stárnout.“

„Přátelství! Kolik lidí na světě vyslovuje toto slovo, přičemž tím myslí příjemný rozhovor při sklenici vína a shovívavost k slabostem druhých? A co to má společného s přátelstvím? Ne, my jsme se hádali kvůli všemu, vůbec jsme si nešetřili ega – ano, pokud jsme nesouhlasili, tak jsme si navzájem ubližovali, „bodali“ jsme se. A naše přátelství tím jen sílilo, zpevňovalo se, nabývalo váhy…“

The post Mladá garda. Jak Fadějev přepsal svůj slavný válečný román first appeared on Čítárny.

Michel Eyquem de Montaigne (28. února 1533 – 23. září 1592) začal psát své úvahy v roce 1572. Ty se pak rozrostly do třech knih esejí. Jím opravené dílo vyšlo až po jeho smrti 1595. Byl mimořádný myslitel, který se ve svých úvahách zabýval především sám sebou, poznáním člověka a lidského údělu.

Jaký odkaz nám zanechal?
I po pěti staletích můžeme vysledovat, že člověk se změnil jen velmi málo. To nacházíme v jeho myšlenkách a rozjímání o základních otázkách života a smrti, štěstí a lásky, křesťanství a víry a jejich prožívání uvnitř člověka.

Říká nám, že “umění žít” se má zakládat na opatrné moudrosti, založené na dobré vůli a na duchu snášenlivosti.

Michel Montaigne tvrdil, že mysl / rozum jsou statkem nejspravedlivěji distribuovaným na Zemi.
A jak francouzský filozof argumentoval na podporu tohoto tvrzení?
Nikdo si nestěžuje na jeho nedostatek nebo jeho nadbytek.

Koho a jak ovlivnil Montaigne svým dílem?
Jeho eseje měly mimořádný vliv nejen na jeho současníky, ale svým nadčasovým ideovým nábojem zásadním způsobem připravilo duchovní podhoubí nejen pro osvícenské myšlení v 18. století, ale hlavně pro dnešek.
Bez nadsázky je možno říct, že Montaigne svými úvahami ovlivnil prakticky celou moderní západní filozofii od 17. století.
I dnes je považovaný za mimořádně vzdělaného myslitele.

Francis Bacon
Eseje anglického filozofa a zakladatele empirismu jsou považovány za přímou reakci na Montaignovy úvahy.

William Shakespeare
Vliv Montaignových esejů je patrný v dílech jako Hamlet, Bouře nebo Král Lear. Pasáže o kanibalech, skepticismu a lidské přirozenosti.

René Descartes
Montaigneův skepticismus:  “Que sais-je?“ – Co vím?” , pravděpodobně stimuloval Descartese při jeho hledání pevného základu poznání.

Blaise Pascal 
Silný vliv je patrný v jeho úvahách o lidské slabosti, v Pensées.

Voltaire a osvícenští myslitelé
U těchto autorů se objevuje stejný nebo spíš podobný skepticism vůči autoritě, toleranci a individualismu.

Jean-Jacques Rousseau
Jeho styl vyznání ve Zpovědi nese montaignovské stopy.

Ralph Waldo Emerson
Autor napsal esej přímo o Montaignovi („Montaigne; or, the Skeptic“). Přebírá jeho styl zvláště, když klade důraz na sebe-spolehnutí.

Friedrich Nietzsche
Autor obdivoval Montaigneovu upřímnost, radost ze života a anti-dogmatismus; Montaigne byl jedním z jeho nejoblíbenějších autorů.

Výpisky z knihy:

…Náš svět jen žvaní,. Ještě jsem neviděl člověka, který by nemluvil spíše více než méně…

Ti, kteří tvrdí, že mají v hlavě spoustu nápadů, ale nedokážou je vyjádřit kvůli nedostatku výřečnosti, se nenaučili porozumět ani sami sobě.

…Tázali se Diogena, proč se plete do filosofie, když nemá žádné vzdělání. „Právě proto,“ řekl, „se mi to lépe hodí.“…

Nevědomost je ten nejměkčí polštář, na který si člověk může opřít hlavu

…Znám lidi, kteří se vymlouvají, že se nemohou náležitě vyjádřit, a přece předstírají, jako by měli hlavu plnou nejkrásnějších idejí. Je to pouhá pošetilost. Můj názor na to je tento: Jsou to domněnky, plynoucí z nejasných pojmů, které si neumějí uvnitř ani rozmotat, ani vyjasnit, tedy je také nedovedou řečí podat. Takoví lidé nerozumějí ani sobě samým; jen si poslechněte, jak koktají, chtějí-li ze sebe něco vydat, a poznáte, že chtějí porodit. Jejich plod je pak dosud nezralý a teprve v zárodku. Zvracejí ze sebe nezažitou potravu. Domnívám se – a Sókratés je mi svědkem – že kdo má na mysli pojmy živé a jasné, dovede je také vyjádřit, byť to byly třeba banality, nebo je-li němý, posunky…

…Školy jsou učiněné žaláře uvězněné mládeže. Vejděte do školy, když se vyučuje: uslyšíte toliko křik trestaných dětí a zuřících učitelů. Věru rozkošný způsob, jak vzbudit v útlých a bojácných duších lásku k učení, nutí-li se k tomu s tváří hněvem rozpálenou a s metlou v ruce!…

…Jsme notní pošetilci. „Prožil svůj život v zahálce“, říkáme. (narážka na dílo Danteho)
Anebo: „Dnes jsem neudělal nic.“ Cože? Copak jste nežil?
To je přece netoliko prazákladní, ale i nejznamenitější ze všech vašich zaměstnání!…

…Naším velikým a slavným vrcholným dílem je vhodně žít. Všechny ostatní věci jako kralování, hromadění bohatství, budování jsou nanejvýš dodatky a drobné prostředky tohoto díla hlavního…

…Absolutní dokonalostí, a dokonalostí právě jakoby božskou, je umět se naprosto a beze zbytku těšit ze své podstaty. Bažíme po jiných údělech, protože nevíme, jak požívat vlastního. A namáháme se vyjít ze svých mezí, protože nevíme, jak si v nich vést. Avšak nadarmo si stoupáme na chůdy. Vždyť i na chůdách musíme chodit vlastníma nohama…

…Studia již nemají žádného jiného účelu nežli zisk. A tak zbývají jen tací, již se oddávají studiím jen proto, aby jimi nabyli budoucího živobytí. A poněvadž je mysl těch lidí od přirozenosti, vychováním i příkladem z domova nízká, nenese proto učenost žádoucího ovoce. Neboť není s to, aby osvítila mysl, jež zhola žádného světla nemá, ani aby slepého učinila vidoucím.
Nepropůjčujíc nikomu zraku, oči jeho šidí; vede ho po cestě, ačkoli má nohy k chůzi zdravé. Je dobrým lékem; ale žádný lék nezůstává nezměněn a neporušen v nádobě  neschopné. – Aristón Chijský tvrdil kdysi správně, že filosofové posluchačům škodí, neboť většina z nich není prý tak duševně silná, aby měla z vyučování prospěch…

…Velmi málo si vážím chtíčů, které se v nás bez vlastního přičinění probouzejí. Z toho důvodu také nikdy neschvaluji a neschválím, že dítě sotva narozené, je tak náruživě milováno, protože se na něm neprozrazuje ani duševní činnost, ani nemá dost výraznou tělesnou podobu, jež by mu zjednala naši lásku.
Pravé a rozumné lásky by mělo přibývat, čím větších vědomostí děti nabývají. Obyčejně se to děje naopak. Dojímá nás dětské žvatlání, žert a hra více nežli později skutky již promyšlené, jako bychom je milovali jen pro ukrácení chvíle. Pak by bylo bývalo lépe, kdybychom je ani nezplodili…

…Jako náš duch sílí, stýká-li se s povahami mohutnými, tak se kupodivu ztrácí a hyne, je-li nucen se stýkat a bavit s povahami sprostými a chorobnými. Tato nemoc je nakažlivější než kterákoli jiná…

Nevědomost je ten nejměkčí polštář, na který si člověk může opřít hlavu.

…Za našich dnů obohacuje sice vědění u nás kapsu, nikoli však ducha…

…Oddech a snadná nenucenost je, po mém zdání, duši silné a vznešené dokonale ke cti a svědčí jí lépe než opak.

…A není vědy tak nesnadné jako umět dobře a přirozeně prožít tento život.

…Absolutní dokonalostí, a dokonalostí právě jakoby božskou, je umět se naprosto a beze zbytku těšit ze své podstaty.
Bažíme po jiných údělech, protože nevíme, jak požívat vlastního. A namáháme se vyjít ze svých mezí, protože nevíme, jak si v nich vést. Avšak nadarmo si stoupáme na chůdy. Vždyť i na chůdách musíme chodit vlastníma nohama.

The post Michel de Montaigne. Eseje. Pět set let staré úvahy o životě, společnosti, o chování lidí first appeared on Čítárny.

Když řeknete Boris Pasternak (9.1. 1890 – 30.5. 1960), pak jedním dechem dodáte Doktor Živago. Bezesporu nejslavnější dílo, které psal od roku 1945 celých 10 let.
Tento velkolepý válečný milostný příběh odehrávající se během ruské revoluce byl v Sovětském svazu až do roku 1988 zakázán pro svůj realistický obraz společnosti v době nastupujícího socialismu.

Na jaře roku 1956 Boris Pasternak nabídl literárním a uměleckým časopisům rukopis svého právě dokončeného románu „Doktor Živago“. Ale všude mě odmítli.
Pak Pasternak předal rukopis italskému reportérovi Sergiu D’Angelovi a ten jej předal nakladateli Giangiacomu Feltrinellimu.
V listopadu 1957 román poprvé vyšel – v italštině.

CIA A PASTERNAK. POTVRDILO SE, CO V ZÁSADĚ VĚDĚLI SKORO VŠICHNI…

V lednu 2015 CIA odtajnila původní archiv, do té doby nedostupný. Světlo světa spatřilo asi sto dokumentů o románu Borise Pasternaka Doktor Živago.
Ukazuje se, že CIA věřila, že kniha Doktor Živago „má obrovský propagandistický potenciál proti komunismu v zemích sovětského bloku”.
V červenci 1959 CIA vytiskla devět tisíc výtisků románu v miniaturním vydání (v knize samotné nebylo uvedeno, kdo ji vydal). Distribučním kanálem byl tentokrát Světový festival mládeže a studentstva ve Vídni.
Podle některých zpráv k distribuci knihy v socialistických zemích přispěla americká CIA a britské ministerstvo zahraničí použilo knihu jako propagandu proti komunistickému systému.

Paradoxem ale je, že propagací této knihy CIA zároveň kritizovala i západní kulturu a společnost.
Kniha je ve svých mnoha jedinečných projevech opravdu nadčasová.

DÍKY CIA OBDRŽEL BORIS PASTERNAK V ROCE 1958 NOBELOVU CENU ZA LITERATURU.

Díky CIA vyšla kniha v ruštině (Španělsko 1958) a mohla být proto nominována na Nobelovku.
Jasný příklad, jak jsou literární díla a aktivity lidí využívány zpravodajskými službami ke “správným účelům”. Jde o Nobelovu komisi a západní vliv. A to se děje dodnes.
Když Pasternak získal Nobelovu cenu za literaturu, bylo rozhořčení UV KSSS a jeho krajanů tak velké, že tuto poctu raději odmítl.
Ústřední výbor KSSS přesto vydal okamžitě rezoluci, o jeho „pomlouvačné knize“. Hned potom byl vyloučen ze Svazu spisovatelů, vyzván k odebrání pasu a vyhoštění ze země.
V Rusku (SSSR) směl Pasternak publikovat až v roce 1988, o 31 let později, Stalo se tak v časopisu “Novyj mir”.

„… když jsem viděl rozsah politické kampaně kolem mého románu a byl jsem přesvědčen, že toto ocenění bylo politickým krokem, který nyní vede k obludným následkům, poslal jsem z vlastní vůle, nikým nenucený, své dobrovolné zamítnutí.”
Boris Pasternak. Z otevřeného dopisu deníku Pravda v roce 1958 k udělení Nobelovy ceny.

O ČEM JE KNIHA?

Pasternak vypráví tragický příběh lékaře a básníka Jurije Andrejeviče Živaga na pozadí velkých a převratných historických událostí Ruské revoluce v roce 1905, 1. světové války, Říjnové revoluce v roce 1917 a dále příběh pokračuje během Ruské občanské války. Jedná se o mimořádné dílo, velkou fresku ruské společnosti v nejkomplikovanějším období ruské historie.

Proč se hlavní postava románu jmenuje Živago?
Jako dítě opisoval církevní modlitbu „Ty jsi skutečně Kristus, syn živého Boha“. A dal čárku za slovy „syn Boží“. Myslel si, že „Zhivago“ je jiné jméno pro Ježíše. O mnoho let později si Pasternak na tento příběh vzpomněl a rozhodl se dát hlavní postavě takové příjmení a přidat k symbolickému významu románu.

„Ty jsi skutečně Kristus, syn živého Boha“.
«Ты еси воистину Христос, сын Бога живаго.»
ale Pasternak napsal: «Ты еси воистину Христос, сын Бога, Живаго.»

Boris Pasternak psal Doktora Živaga také v Peredelkinu.
Historie spisovatelské sovětské vesnice Peredelkino začíná v roce 1933. Předpokládá se, že iniciátorem vytvoření místa odpočinku pro spisovatele byl Maxim Gorkij, který řekl Josefu Stalinovi o evropských venkovských sídlech kulturních osobností.

PASTERNAKŮV ROMÁN BYL NĚKOLIKRÁT ZFILMOVÁN.

První adaptace Doktora Živaga se objevila již v roce 1959 v brazilské televizi.

V roce 1965 natočil Doktor Živago David Lynn s Omarem Sharifem a film získal pět Oscarů.
V roce 1965 byl natočen i 9 minutový dokument Pasternak ve kterém vystupují:
David Lean, Omar Sharif, Geraldine Chaplin, Alec Guinness, Julie Christie…
Dobová kritika ale Leanovi zcela oprávněně (dle mého soudu) vytýkala zjednodušené, příliš idealizované zobrazení bolševické revoluce a násilné zapojení milostného příběhu do bouřlivých historických událostí.
Navíc ve filmu nezazní ani jedna z Živagových básní. Koneckonců nevzpomínám si, kdy by Hollywood zfilmoval uvěřitelně ruskou klasiku. Ne, že by ty filmy byly špatné, jsou vynikající, ale ruskou duši nemají.

V Rusku byly natočeny dvě verze v letech 1990 a 2006.
Ta poslední je minisérie a má všechny znaky literárního Pasternaka. Ruskou rozvláčnost, brilantní patos, tragický závěr, který bohužel v Hollywoodu velmi otupili. (viz. ukázka  ze závěrečné scény filmu)
Rovněž herecké výkony Menšikova, Jankovsjého i Chanmatové jako Lary jsou mimořádné.
Jednou větou. Ruskou klasiku mohou pochopit a podle toho natočit film jen skuteční ruští mistři.

Boris Pasternak
Klouzajíc vonnou ratolestí…

Klouzajíc vonnou ratolestí
s kalíšku na kalíšek zas,
vpíjela po tmě toto štěstí
vláha, již zlekal bouře hlas.

S kalíšku na kalíšek kanouc
sklouzla po dvou a ve dvou teď
ohromnou kapkou agátovou,
nesmělá, leskne se tam, hleď.

Nechť větry po stepi se nesou,
tu kapičku mučí a stiskají,
je nerozdělená a dvě jsou
a pijí se a líbají.

Kalíšky v smíchu, bez oddychu
by chtěly stát samy, jak bývaly.
Kapka však z objetí nepospíchá
a neloučí se, byť ji trhali.

Překlad Josef Hora

ZAJÍMAVOSTÍ JE TAKÉ VZTAH JESENINA A PASTERNAKA.

Jesenin prý nemohl vystát Pasternakovu poezii a proti jejich setkání končilo často sporem a i bitkou. Spisovatel Valentin Katajev o jednom incidentu psal jako o trapném boji mezi opilým Jeseninem a střízlivým Pasternakem.
Poezie obou básníků v překladu Josefa Hory ZDE

Zajímavostí je populární hudební motiv z filmu 1965 tzv. “Lara’s Theme”.
Ten složil francouzský skladatel Maurice Jarre. V češtině nazpíval Milan Chladil “Krásné je žít”.

Výpisky z knihy Doktor Živago…

“Člověk v jiných lidech je duší člověka. To je to, co jsi, to je to, co tvé vědomí dýchalo, živilo, libovalo si v celém tvém životě. Tvá duše, tvá nesmrtelnost, tvůj život v druhých.
Tak co? Byl jsi v jiných a v jiných zůstaneš. A jaký rozdíl pro tebe znamená, že se to později bude nazývat pamětí.

„Na světě je tak dobře, ale proč to vždycky tak bolí?

“Děti jsou upřímné bez rozpaků a nestydí se za pravdu, ale ze strachu, abychom nevypadali zaostale, jsme připraveni zradit to, co je nám nejdražší, chválíme odpudivé a souhlasíme s nepochopitelnými.”

“Je lepší nikdy neříkat příliš mnoho.” To slovo je stříbro a ticho je zlato.”

„Vládci tvých myšlenek se provinili výroky, ale zapomněli na to hlavní, že nelze být milý násilím, a zakořenili ve zvyku osvobozovat a dělat radost – zvláště těm, kteří o to nežádají.“

“Nesvobodný člověk si své otroctví vždy idealizuje.”

“Pouze jednotlivci hledají pravdu a rozejdou se s každým, kdo pravdu dostatečně nemiluje.”

“Pokud by bestie dřímající v člověku mohla být zastavena hrozbou uvěznění nebo posmrtnou odplatou, pak nejvyšším znakem lidstva by byl krotitel cirkusu s bičem, a ne obětavý kazatel.”

„Byla hrozná zbabělá a smrtelně se bála mužů. Proto ze strachu a zmatku neustále padala z jednoho objetí do druhého.“

„Obyčejně se má za to, že v noci člověk obvykle sní o tom, co během dne, když je vzhůru, udělalo nejsilnější dojem. Mám právě opačné postřehy.
Více než jednou jsem si všiml, že jsou to právě věci, které si během dne sotva všimneme, myšlenky nevyjasněné, slova vyřčená bez duše a ponechaná bez pozornosti, které se v noci vracejí, oděné do masa a krve, a stávají se tématy snů. , jakoby v náhradě za den jsou zanedbány.“

Báseň ” Zimní noc ” je součástí románu “Doktor Živago”.

Křída, křída po celé zemi
Na všechny meze.
Svíčka hořela na stole.
Svíčka hořela.
Jako hejno pakomárů v létě
Letí do plamenů.
Ze dvora létaly vločky
K rámu okna.
Na skle se rýsovala sněhová bouře
Kruhy a šipky.
Svíčka hořela na stole.
Svíčka hořela.
K osvětlenému stropu
Stíny padaly
Překřížení rukou, překřížení nohou,
Křížení osudů.
A spadly dvoje boty
S klepáním na podlahu,
A vosk se slzami z nočního světla
Kapalo mi na šaty.
A vše se ztratilo v zasněžené tmě
Šedá a bílá.
Svíčka hořela na stole.
Svíčka hořela.
Z rohu se ozvala rána na svíčku,
A žár pokušení
Zvedl dvě křídla jako anděl
Křížem.
V únoru celý měsíc sněžilo,
Tu a tam
Svíčka hořela na stole,
svíčka hořela.

The post Boris Pasternak. Doktor Živago. Proč CIA propagovala světový bestseller? first appeared on Čítárny.

Světový a ve své době velmi populární H. G. Wells. Většina lidí si při tom jméně vybaví stroj času, Marťany nebo neviditelného muže. Málokdo ale ví, že týž autor napsal v roce 1937 ostrý, ironický román o tom, jak se spisovatel snaží ovládnout vlastní veřejnou tvář a přitom ztrácí tu soukromou. Brynhilda (Brynhild, or The Show of Things) je Wellsův pozdní, téměř zapomenutý román. Není to science fiction. Je to satira na literární svět, publicitu a manželství, která je i po téměř 90 letech překvapivě aktuální.

Brynhild není mistrovské dílo. Ale je to chytrý, sarkastický a místy velmi zábavný román o tom, jak se lidé schovávají za své veřejné masky a co se stane, když ty masky začnou praskat.
Právě proto stojí za knihu číst, i když román skoro nikdo nezná.

O čem Wells psal?

Rowland Palace je uznávaný romanopisec. Je citlivý na kritiku, obsedantně sleduje, jak ho vidí veřejnost, a pomalu se odcizuje své o dvanáct let mladší manželce Brynhildě. Když se objeví nepovedená fotografie, na které vypadá jako „méně slušný společník císaře Nerona“, rozhodne se, že už nenechá svůj image náhodě.

Tajně najme publicistu Immanuela Clootea, energického, bezskrupulózního muže, který umí budovat image a likvidovat konkurenci. Palace se začíná chovat jako florentský šlechtic, který má svého „žoldnéře“.

Mezitím se Brynhilda, tichá a inteligentní žena, která dlouho žila ve stínu manželovy slávy, sblíží s mladším spisovatelem Alfredem Bunterem.
Ten jí svěří své největší tajemství: ve skutečnosti je David Lewis z Cardiffu, který opustil manželku a vytvořil si novou identitu. Cloote toto tajemství odhalí. Brynhilda, která se až do té doby cítila „příliš odtažitá od života“, díky krátkému vztahu nabude sebevědomí.

Román končí zprávou, že Brynhilda čeká dítě. Palaceova první reakce je příznačná: „To bude drahé.“

Brynhilda satirizuje především tři věci:
vznikající kulturu literární publicity a image,
falešnost a rivalitu v literárním světě,
manželské odcizení a vzájemné nevidění.

Nejsilnější je právě první linie.
Wells už v roce 1937 popsal mechanismy, které o desítky let později ovládly celý kulturní literární svět:
branding autora, řízení veřejného obrazu a neustálý mediální boj o pozornost.
V tom je kniha i dnes překvapivě živá, přestože ji skoro nikdo nezná.

Proč je kniha tak málo známá?

Wells je dnes skoro výhradně „ten od Stroj času“. Brynhilda je dílo ze sklonku kariéry (autorovi bylo 71 let) a nemá v sobě nic z toho, za co je Wells slavný. Je to společenská satira, ne vědeckofantastický román.

Wells byl extrémně plodný. Napsal přes 50 románů. Literární historie si z něj vybrala jen rané „scientific romances“ a pár sociálních románů typu Tono-Bungay nebo Kipps. Pozdní tvorba z 30. let se považuje za slabší, rozvláčnější a didaktičtější.

Dobové recenze byly slušné (New York Times knihu chválil jako návrat k Wellsovu vtipu), ale nestačilo to. Kniha neměla velký komerční úspěch, nikdy se nedočkala filmového zpracování a téměř se nepřekládala.
Česky nevyšla dodnes. První ruský překlad se objevil teprve nedávno.

K tomu se přidává ještě jeden faktor: modernisté (Virginia Woolf a další) Wellse odsoudili jako staromódního Edwardiána. Po druhé světové válce se jeho pozdní „prorocká“ persona úplně vytratila. Zůstaly jen Marťani a stroj času.

Výpisky z knihy: Wells / Brynhilda

„Spisovatel není to, čím je. Spisovatel, má drahá Bryn, je to, čím se zdá být. Je to efekt – dojem.“
…

„Žádná lidská bytost nikdy skutečně neviděla sama sebe. Vyprávějí si o sobě příběhy. Pózují a hrají. Život je bitva předstírání, univerzální bluff.“
…

Vypadal „jako jeden z méně slušných a méně draze oblečených společníků císaře Nerona. Plný vína a chtíče.“
…

„Můj žoldnéř. Můj bravo. Můj minion. Moje stvoření. Můj henchman. Mimochodem – co to vlastně je hench?
Nějaký kůň, možná? V plné zbroji. Rowland Palace na vysokém henchi a vedle něj jeho věrný henchman.
…

„Žert stranou, Cloote je nutný. V tomto rychlém, přeplněném, násilném novém světě, ve kterém žijeme, jsou takoví agenti nutní. S popelářem neobědváte, ale jeho služeb musíte využívat stejně.“

…

Člověk. Všechen zdravý rozum v člověku se pořád snaží uniknout minulosti. Pořád. Odpusť nám naše viny! Co to znamená? Po staletí lidé stírají dluhy, jako se stírá špína.“

…

„Buď jsem já posměvačná skeptička, nebo je Rowly urážlivé osmiletý dítě.“
…

Závěrečná scéna:
Brynhilda: „Víš, já budu mít děti, Rowly… To je to, k čemu jsem. Příliš dlouho jsem si se sexem jen tak hrála.“
Palaceova první reakce: „To bude drahé.“
…

„Stala se skutečnou. Byla jí stržena přezíravost.
Teď byla podvodnice — jako všichni.
Byla pokrytec — jako všichni.
Byla tajemství za fasádou.
A úplně lidská. Konečně vyrostla…Fasádou být musela. Každá sebevědomá, jednající bytost musí být fasádou, musí světu ukazovat tvář a být si sebe vědoma…
Přesto ty šťávy v krvi, které se jí zmocnily a naplnily ji hlubokým, iracionálním uspokojením, měly velmi naléhavé zdání skutečnosti.
Jestli v lidské zkušenosti vůbec něco jako skutečnost zatím existuje.“

The post H. G. Wells a zapomenutý román Brynhilda o image spisovatele, lži a manželství first appeared on Čítárny.

Když Jack London napsal: „Snad největším kouzlem vandráckeho života je vzácný nedostatek jednotvárnosti,” popsal tak jednu z nejdůležitějších etap svého života.
Jack London (*12. 1. 1876 – †22. 11. 1916), spisovatel a dobrodruh zúročil tyto své nevšední zážitky z cest Spojenými státy a Kanadou v letech 1892 až 1894 v autobiografickém románu Cesta. Jedna z nejpůsobivějších biografií co jsme kdy četli.
Barvitě a hlavně zajímavě nás seznamuje se svým životním obdobím vagabunda, v americkém názvu „hobo“.  A i když se tato kniha představuje v jiném světle, než Londonovy dobrodružné příběhy, jednotvárností a nudou při jejím čtení trpět nebudete.

Někteří nezasvěcení tvrdí, že London se stal tulákem, aby mohl studovat sociologii.
Pravdou však je, že se stal vagabundem, protože kypěl životem a v žilách mu vřela krev, která mu nedopřávala pokoje.
Sociologie přišla náhodně, tak jako se namočíte, když skočíte do vody.

Vydal se na Cestu, poněvadž nemohl jinak, neměl zkrátka na „lupen“ a nedovedl si představit, že by celý život „sjížděl jednu šichtu“. V 16ti letech se nechal zlákat kouzlem dálek. Stačilo k tomu jedno odpoledne strávené ve společnosti tuláků, které potkal v Sacramentu. Zážitky, které vyprávěli, překypovaly dobrodružstvím a tak ještě toho dne s nimi Jack odešel ke trati

Všechno to zmatené pachtění po nesmrtelnosti je jen výrazem strachu, který má jeho duše před smrtí, a je prokleto třikrát prokletým darem představivosti. Takové myšlenky člověku nalhávají, že přelstí smrt, že dosáhne jakéhosi budoucího života, zatímco ostatní tvory tu zanechá temnotám hrobu nebo ničivému žáru krematoria. Avšak on ve chvilce své čiré logiky ví, že takoví lidé se obelhávají a chtějí se přelstít. Toto postihne všechny stejně.

Nic nového není pod sluncem, ba ani ne ta vytoužená hříčka chabých duší – nesmrtelnost. Je složen z masa, vína a jisker, ze slunečního svitu a pozemského prachu, je pouhý křehký stroj, který smí být jistou dobu v chodu, pokud ho ošetřují doktoři bohosloví a medicíny, aby pak byl nakonec odhozen na smetiště. Prohlédá všechny iluze a přehodnocuje všechny hodnoty.

Dobro je zlo, pravda je podvod a život je žert. Z výšin svého tichého šílení hledí s jistotou boha na celý život jako na zlo. Žena, děti, přátelé – ti všichni se mu v jasném, čirém světle jeho logiky jeví jako šalba a klam. Zkoumá je a vše, co na nich spatřuje, jsou pouze jejich chyby, jejich špína, jejich ubohost. Ti ho přece už nijak nemohou ošálit. Jsou to jen ubozí, nepatrní sobci jako všechny jiné bytosti lidské, jež se na chvíli třepetají v jepičí hodince života. Neznají svobodu, jsou hříčkou náhod, nejinak než on sám. (Démon alkohol)

„Zvládnutí vlaku“ se London naučil od bandy „hobos“, kteří mladého Jacka naučili tuláckým dovednostem jako: žebrat, okrádat opilce, honit se s brzdaři nákladních vlaků, naskakovat a seskakovat z rozjetých rychlíků.
London sám předtím nikdy nežebral a bylo to pro něj tvrdé sousto, když na Cestě začínal. „Hobo“ nevlastní žádný majetek, nebo jen ten, co se mu vejde do kapes. Cestuje na lehko a žije ze dne na den. Z Londonova vyprávění získáváme dojem, že dle jeho popisu jsme schopni také takto cestovat a považovat to za zábavu.
Nezáleží na tom, kolik let oplynulo od dob, kdy se London a ostatní „hobos“ přepravovali na vlacích.

Smyslem života je prostě ho žít. Ne ho nežít. Ne před ním utíkat. Spousta lidí utíká před životem, schová se do nějaké karantény, někam zalezou, mají pocit, že život je nebezpečný. Pochopit, že život je tu od toho, aby ho člověk žil, a šel ho žít naplno…
Pohybují se, ale pohybují se i mořské medúzy. Pohybují se, aby jedli, a proto pokračují v pohybu. To je pro vás vše. Žijí pro žaludek a žaludek existuje pro jejich pohyb.
To je začarovaný kruh a není kam uniknout. Nejsou vyvolení. Nakonec dojde k zastavení. Už se nehýbou.
Jack London / 6. dubna 1901 / 25 let

Při čtení hustě popsaných řádků máte pocit, jakoby ta Cesta probíhala právě teď a tady.
Děj vás pohltí natolik, až cítíte závan studeného vzduchu, který vám proudí kolem hlavy a otřepete se zimou, stejně jako London za mrazivého počasí. Nebylo to cestování nikterak přepychové a bezpečné, ale přesto nejrychlejší a nejdobrodružnější, jaké mohl „hobo“ v té době zažít. Nešlo jen o cestování a poznávání nových míst, London život trampa na čas přijal jako svůj životní styl, ve kterém si liboval.

Jen stěží mohl uvěřit, že kdy znal jiný život než život v divočině, a ještě těžší bylo pro něho smířit se se skutečností, že kdysi zmarnil a prolelkoval čas v bohémském vření městského života. Nyní, když byl sám a neměl s kým hovořit, mnoho přemýšlel, hluboce a prostě. Děsila ho marnost let strávených ve městě, laciná malichernost – jak se mu teď zdálo – školských, knižních filozofií…
Nevěděli, co je to jídlo, spánek, zdraví. Nemohli nikdy poznat, co je sžíravý pocit opravdové chuti k jídlu, nádherná bolest z únavy, příval divoké, silné krve, jež při práci žhnula v celém těle jako víno.
(Smoke Belew)

Jack London, 1905

London zpestřuje své vyprávění o tím, koho zajímavého potkal, co zažil, co se mu nesmazatelně vrylo do paměti.
Například jednoho odpoledne, při čekání na vlak do Baltimoru, se setkává se s americkými cikány, kteří bivakují na volném prostranství v obytných vozech. London se v mezičase stává pasivním pozorovatelem života a nepsaného zákona jejich komunity. Barvitě také zmiňuje svoji smůlu v Niagara Falls, kde byl zatčen a na třicet dní uvězněn za potulku. Stal se tak nechtěným svědkem hrůz vězeňského pekla, aby se již jednou pro vždy na míle vyhýbal policejním příslušníkům a nemusel si pobyt v cele zopakovat.

Ani tato zkušenost ho však nevedla k ukončení jeho trampského života. V den propuštění znovu naskakuje na vlak. Ke konci svého vyprávění se nezapomíná zmínit o krátké době, kterou strávil s dalšími tuláky v armádě generála Kellyho. Tvořili Kellyho dvoutisícový zadní voj cestující z Kalifornie přes celý Divoký západ ve vlacích. S Kellyho armádou dopluli po řece Mississippi až do Hanibalu, státu Missouri.

Konečně našel lék na svou nemoc. Zvedl knihu a četl tu strofu pomalu nahlas:

„Zproštěni vášně žití,
strachu a naděje,
vzdáváme bohu díky,
ať kdokoli to je,
za to, že vždycky čeká
věčná smrt na člověka,
a sebedelší řeka
do moře dospěje.“

Swinburne mu opatřil klíč. Život je chorý, anebo spíš se stal chorobným – něčím nesnesitelným. „…vždycky čeká věčná smrt na člověka…“
Ty verše v něm vzbudily hlubokou vděčnost. To byla jediná blahodárnost vesmíru. Když se život stane jen únavnou bolestí, čeká tu smrt, aby člověka ukonejšila k věčnému spánku. Na co ale čeká? Je načase, aby odešel.
Smrt nebolí. To život, strasti života.

Báseň Jacka Londona Swan song, Labutí píseň. (přeložil Jan Pilař)

Cesta / Jack London
4. vydání, nakl. Tok, 1999, 1. české vydání Nakl. B. Procházka, 1922
Neuvěřitelná, biografická kniha nejpopulárnějšího amerického spisovatele
Velký dík patří překladatelce paní Olze Špilarové!!!!
Paní překladatelka si dala obrovskou práci s překladem, ve snaze zachovat jazykovou polohu originálu.
Čerpala z dobových materiálů, argotu a slangu 20. a 30. let, ze slangu současného, trampského i železničářského, podobu bychom také našli s brněnským hantecem. Její překlad Cesty dodává příběhu na autentičnosti. Sám London při jeho psaní využil autentické mluvy amerických tuláků.

The post Jack London. Neuvěřitelně inspirativní vandrácka Cesta first appeared on Čítárny.

Erich Maria Remarque napsal jen 80 stran. Přesto v nich autor dokázal říct téměř všechno o nesmyslnosti válek. Mistrovské povídky poukazují nejen na zběsilost lidského chování, hysterickou propagaci válek s naprosto lživými argumenty, ale vyzdvihuje i hodnoty plné lidskosti, soucitnosti, přátelství a rozumu. Jsou to příběhy, které vám nedají spát.

Remarque ve většině svých knihách psal o lidech, jejichž životy ovlivnila válka.
Jeho scéna z knihy Na západní frontě klid, kdy se voják ocitá v jámě po výbuchu s umírajícím vojákem ” z druhé strany”, je tím nejlepším, co bylo ve zkratce o válce napsáno. Není výmluvnější popis nesmyslnosti zabíjení, než ten, když si voják prohlíží fotky rodiny vojáka, kterého před chvíli zabil.

Kniha povídek s příznačným názvem Nepřítel je plná příběhů člověka, který válku osobně protrpěl.
Nemusíte mít obavy, že tématem je jen zabíjení, nenávist. Remarque nepopisuje tyto hrůzy jako fanatický televizní reportér s neprůstřelnou vestou daleko od dění.
Vtáhne vás přímo mezi účastníky, ale nastavuje úplně jiné zrcadlo.
Popíše příběh vojáků z nepřátelených stran, kteří se náhodně setkají a zjistí, že nejsou naplněni nenávisti, že neexistuje žádné nepřátelství. Další povídka vás donutí zamyslet se nad tím, jak zbraně mění myšlení lidí, co udělá člověk, když se ocitne v davu. Ukáže vám místa, které jsou zasypané olovem a krví mrtvých a vy objevíte hrůzné ticho, které se nad tím prostorem bez života klene jak memento.
Prožijete příběh člověka, který při zabíjení ztratí paměť, ucítíte lidský hyenismus a strach, který trvá ještě dlouho po válce. Bude vám vyprávěn příběh muže, který díky válce přijde o všechno a skoro na konci svého života se postaví na nohy a začne naplno žit.

Remarque ukazuje člověka ve své duševní nahotě a ubohosti, ale také ve své síle pochopit a chovat se podle toho.
Na několika stránkách autor popíše válku aniž byste museli číst obsáhle kroniky, studovat historii nebo shlédnout desítky akčních filmů. V tom byl Ramarque skutečný mistr, stejně jako Hemingway.

Kniha vyšla poprvé v roce 1993 v Německu (v Československu v roce 1998)
ale dnes je opět aktuální, když nejen česká média šíří strach z války mezi lidmi. Tyto povídky jsou skutečné, na rozdíl od akčních válečných filmů plné falešných hrdinů a hvězdnatých vlajek nebo přímých tv přenosů ze současného válečného násilí s reportéry, kteří o válce a lidském chování neví vůbec nic. Což často nacházíme i v knihách českých tzv. válečných reportérů České televize, které vzbuzují jen smích.

Nepřítel / Maria Erich Remarque / Překlad: Ivana Vízdalová / Vydavatel: Euromedia Group-Ikar, 2007 (2. vyd., 1. vyd. 1995, Brána)
Povídky byly napsány krátce po vydání nejslavnějšího autorova díla Na západní frontě klid a vyšly v americkém časopisu Collier’s Weekly v letech 1930 a 1931.

Ukázky z knihy: Nepřítel / Maria Erich Remarque

Po chvíli se bílá látka na druhé straně zvedla a objevila se helma. Mávali jsme košilí ještě horlivěji, až z ní musely padat vši. Zvedla se ruka a držela balíček. A pak pomalu prolézal ostnatým drátem muž; plazil se k nám na rukou a kolenou, přitom čas od času zamával kapesníkem a vzrušeně se usmíval. Asi v polovině země nikoho se zastavil a položil balíček na zem. Několikrát na něj ukázal, zasmál se, pokýval hlavou a lezl zpátky. To nás neobvykle rozrušilo. Spolu s téměř klukovským pocitem, že děláme něco zakázaného, že někomu vytřeme zrak, a s prostě čirou touhou dostat se na ty dobré věci, které tam před námi ležely, získal závan svobody, nezávislosti a triumfu vrch nad celým mechanismem smrti. Stejný pocit jsem měl, když jsem stál uprostřed vězňů, jako kdyby do pouhého obrazu „nepřítele” vítězně prorazilo něco lidského a já chtěl svým dílem k tomu triumfu přispět.

Rychle jsme shledali dohromady pár dárků, opravdu ubohých věcí, protože my jsme měli daleko méně k darování než kamarádi naproti. Pak jsme opět signalizovali košilí a okamžitě jsme dostali odpověď. Pomalu jsem se zvedal; hlavu a ramena jsem měl nekrytá. Můžu ti říct, že to byla zatraceně těžká minutka, jen tak tam nechráněně stát, ve volném prostoru nad pažením.

Pak jsem lezl přímo dopředu; a teď se mé myšlenky úplně změnily, jako by najednou zařadily zpátečku. Ta zvláštní situace se mě zmocnila; cítil jsem, jak ve mně stoupá velká, překypující radost; šťastně a se smíchem jsem hbitě lezl po čtyřech. A prožíval jsem nádherný okamžik míru – osobního, soukromého míru, míru na celém světě mně kvůli.

Položil jsem věci, zvedl ty druhé a lezl zpátky. A v tom okamžiku se mír zhroutil. Cítil jsem zase, jak mi stovky pušek míří do zad. Zaplavil mě hrozný strach a pot po mně tekl v potůčkách. Ale dorazil jsem k zákopu nezraněn a bez dechu jsem tam zalehl.
…
Naštěstí byl pošmourný den; poprchávalo a brzy se setmělo. Bylo už čtvrt hodiny po našem domluveném čase. Pomalu jsme zase byli schopni dýchat. Pak se ale můj zrak zastavil; jazyk mi ležel v puse jako onuce; chtěl jsem křičet a nemohl jsem; ztuhlý zděšením jsem se díval přes zemi nikoho a viděl, jak se pomalu objevuje ruka, pak tělo. Bühler se hnal kolem pažení a zoufale se pokoušel dávat znamení. Ale bylo už pozdě. Major vypálil. Ozval se slabý výkřik a tělo kleslo zpátky.

Na okamžik zavládlo podivné ticho. Pak jsem uslyšeli řev a spustila strašná palba. „Střílejte! Přicházejí!” křičel major.
Pak jsme i my zahájili palbu. Nabíjeli jsme a stříleli jako šílenci, nabíjeli a stříleli, jen abychom měli ten hrozný okamžik za sebou. Celá fronta se dala do pohybu, začala pálit i děla a tak to pokračovalo celou noc. Do rána jsme ztratili dvanáct mužů, mezi nimi i majora a Bühlera.

Od té doby nepřátelství řádně pokračovalo. Už se nevyměňovaly cigarety a ztráty rostly. Od té doby se mi přihodila spousta věcí. Viděl jsem umírat mnoho mužů. Sám jsem nejednoho zabil. Ztvrdl jsem a ztratil cit. Léta plynula. Po celou tu dlouhou dobu jsem se neodvážil myslet na ten slabý výkřik v dešti.
…
Strašné mlčení u Verdunu. Mlčení po bitvě. Mlčení, jemuž není ve světě rovno; neboť dosud ve všech bojích nakonec zvítězila příroda. Ze zmaru zase vyrůstal život, města byla znovu vybudována, lesům se opět dařilo a za několik měsíců na polích vzrostlo nové osení. Ale v této poslední, nejstrašnější válce poprvé zvítězil zmar.
Stávaly tu vesnice, které už nikdy nebyly obnoveny; vesnice, ze kterých teď už nezbyl kámen na kameni. Země pod nimi je ještě tak plná smrtelného nebezpečí, živého výbušného potenciálu, plná granátů, min a otravných plynů, že každé kopnutí motykou, každý záběr rýče je nebezpečný. Byly tu stromy, které už nikdy nevyrašily, protože nebyly zničeny jen koruny a kmeny, ale rozdrceny a podsekány i nejhlubší kořeny. Byla tu pole, po nichž už nikdy nepřejede pluh, neboť jejich setba je ocel, ocel a zase ocel.

V trychtýřích po vybuchlých granátech ale v této proděravělé zemi skutečně roste pocuchaná, matná divoká tráva. Na jejich okrajích kvetou rudé vlčí máky a heřmánek, uprostřed odpadu občas nepořádně a nesměle vyrazí ojedinělý keřík. Ale tento řídký porost jen zesiluje dojem mlčení a bezútěšnosti. Je to jako by na tomto místě byla díra v běžícím pásu událostí, jako by se tu zastavil čas, jako by čas, jenž s sebou nese nejen minulé, ale i budoucí, tady ze soucitu vypnul motor. Nikde na světě není taková země; poušť je živější, neboť její mlčení je organické.
…
Někteří hledači tvrdí, že podle tvaru dolní čelisti mohou říct, zda mají před sebou německou nebo francouzskou lebku. A je důležité, aby se kosti večer odnesly do hlavního skladu, jinak by je do rána sežraly lišky. Je to divné, že tady lišky žerou kosti. Jistě nemají k žrádlu nic jiného. A přesto tady žije hodně lišek. Hledači dřepí ve svých nespočetných malých dírách a hrabou jako krtci. Je pravda, že kosti, které najdou, jsou identifikovány a soustřeďovány na hřbitovech, v mauzoleích, v obrovských kamenných rakvích. A přece by snad bylo lepší nechat vojáky odpočívat, kde odpočívají už deset nebo dvanáct let; všichni jsou tam kamarády.

The post Nepřítel. Remarque a jeho mistrovské povídky o zrůdnosti válek a nesmyslného zabíjení first appeared on Čítárny.