Mark Twain (1835 – 1910) ve svých esejích kritizuje nejen samotnou morálku křesťanství, ale poukazuje na protichůdnost a absurditu obsahu samotné Bible. S vtipem, nadsázkou a logickými argumenty poukazuje na velmi častou nesmyslnost obsahu textu, i když nezapomíná na morální ponaučení, které Bible obsahuje.

Ve své době kniha spustila neuvěřitelnou vlnu odporu, dnes už však je kniha úsměvnou ukázkou katolické demagogie v historii lidstva.
Zajímavý je i závěr knihy, ve kterém Mark Twain popisuje hrůzy, které by nastaly, kdybychom se začali chovat doslovně biblicky, a to ve smyslu Starého Zákona

Ukázka z knihy: Mark Twain / Dopisy z planety Země / Dopis III.

Povšimli jste si, že lidská bytost je prostě kuriozita. Starý a Nový zákon je velice zajímavá kniha. Je v ní kus krví zbrocených dějin, řada mravních naučení a spousta obscenit. A tisíce lží. Bibli nápadně tedy chybí originalita, což je pochopitelné.

Co dělat? Uvěříme-li spolu s lidmi, že krutosti vymyslel Bůh, budeme pomlouvat Boha. Uvěříme-li, že je vymysleli sami lidé, budeme pomlouvat je.
Teď však mohli páchat zlo – a trpět za to; teď si osvojili vlastnost, kterou církev prohlašuje za neocenitelnou: Mravní smysl. Onen smysl, který odlišuje člověka od zvířete a staví ho nad zvíře. Místo toho, aby ho stavěl pod zvíře – našinec by předpokládal, že právě tam by patřil, neboť má stále plnou hlavu špinavostí a je vinen, kdežto zvíře má v hlavě čisto a je nevinné. Je to, jako bychom přikládali větší hodnotu hodinkám, které se prostě musí opožďovat nebo předcházet, a nikoli hodinkám, které za všech okolností musí jít přesně.
Zrodil se stud a někteří lidé si jej od té doby cení, i když by je jistě přivedlo do rozpaků, kdyby měli vysvětlit proč.

Adam a Eva přišli na svět nazí a nestydatí – nazí a nezkažení, a žádný z jejich potomků nikdy nepřišel na svět jiný. Všichni se narodili nazí, nestydatí a s čistým svědomím. Narodili se beze studu. Stud a špinavé myšlenky si museli osvojit, jinak to nešlo. První povinností křesťanské matky je pošpinit mysl svého dítěte, a ona tuto povinnost nezanedbává. Její klouček vyroste, stane se misionářem a vydá se k nevinným divochům a civilizovaným Japoncům, a špiní zase jejich mysli. Načež oni si přivlastní stud, zakryjí si těla a přestanou se společně koupat nazí.

Konvence nesprávně nazývaná nestydatost nemá žádný obecně uznávaný vzor a normu, a ani žádné mít nemůže, protože odporuje přirozenosti a rozumu. Je to předsudek, s nímž může každý nakládat podle svého okamžitého vrtochu, podle svého chorobného rozmaru. A tak tedy v Indii si jemná dáma zakrývá tvář a prsy, a nohy nechává nahé od boků až dolů, zatímco evropská jemná dáma si zakrývá nohy a odhaluje tvář i prsy. V zemích obývaných nevinnými divochy si jemná evropská dáma brzo zvykne na domorodou totální nahotu a přestane se nad ní pohoršovat.
Jeden francouzský hrabě a hraběnka – vysoce kultivovaní lidé, mezi nimiž nebyl žádný příbuzenský vztah – byli po ztroskotání lodi v osmnáctém století vyvrženi na neobydlený ostrov pouze v nočním prádle. Brzo byli nazí. A taky se styděli – asi týden. Pak jim jejich nahota přestala vadit a zakrátko jim ani nepřišla na mysl.
Vy, pánové, jste ještě nikdy neviděli bytost oblečenou do šatů. Mohu vás ujistit, že jste o nic nepřišli.

V našem archandělském prostředí bychom měli právo dělat si z tohoto druhu morálky legraci, ale tady na Zemi se to nesluší. Mnozí z těchto lidí mají rozumové schopnosti, ale žádný z nich jich nevyužívá v náboženských záležitostech.

Ze všech živočichů je člověk jediný krutý tvor. Jenom on působí bolest, protože mu to dělá potěšení.
Mark Twain

Člověk je jediný otrok. A jediný živočich, který zotročuje. Byl vždycky otrokem v té či oné formě a vždycky tím či oním způsobem držel jiné otroky v poddanství. V dnešní době vždycky někdo dělá otroka jinému za mzdu, za tu vykonává za jiného jeho práci; jako otrok má pod sebou nižší otroky za menší mzdy a ti opět vykonávají jeho práci za něho. Vyšší živočichové jsou jediní, kdo výlučně pracují sami na sebe, a sami se tak živí.

A v přestávkách mezi vojenskými kampaněmi si smývá krev ze svých rukou a propaguje „bratrství lidí celého světa“ – hubou.

Člověk je zbožný živočich. Je to jediný zbožný živočich. Je to jediný živočich, který vyznává jediné pravé náboženství – a těch je několik. Je to jediný živočich, který miluje svého bližního jako sebe samého, a podřízne mu krk, když jeho teologie není v pořádku. Udělal ze zeměkoule hřbitov, když se co nejlépe snažil urovnat svým bližním cestu ke štěstí a do nebe. Vyšší živočichové žádné náboženství nemají.

Člověk je rozumný živočich. Tak se to aspoň tvrdí. Myslím, že by se o tom dalo diskutovat. Moje experimenty mi naopak potvrdily, že je nerozumný živočich. Zamyslete se nad jeho historií. Zdá se mi jasné, že ať je cokoli, je něco jiného než rozumný živočich. Jeho životopis je fantastický chorobopis maniaka. Za nejsilnější argument proti jeho inteligenci pokládám fakt, že přes takový záznam o své minulosti považuje se lichotivě za hlavu všeho tvorstva, ačkoli podle svých vlastních měřítek je na samém spodku.

Člověk je vpravdě nevyléčitelný blázen. Nedokáže se naučit prosté věci, které se ostatní živočichové naučí snadno. Mezi jinými jsem podnikl takovýhle experiment: Za hodinu jsem naučil kočku a psa, aby se spřátelili. Strčil jsem je do klece. Za další hodinu jsem je naučil, aby se spřátelili s králíkem. Během dvou dnů jsem k nim byl schopen přidat lišku, husu, veverku a pár holubic. Nakonec i opici. Žili spolu v míru, dokonce se měli rádi.

Potom jsem do jiné klece zavřel irského katolíka z Tipperary, a jakmile se zdál krotký, přidal jsem k němu skotského presbyteriána z Aberdeenu. Potom Turka z Cařihradu, řeckého katolíka z Kréty, jednoho Arména, metodistu z arkansaské divočiny a brahmína z indického Benaresu. Nakonec i plukovníka Armády spásy z Wappingu. Potom jsem se na celé dva dny vzdálil. Když jsem se vrátil, abych si zaznamenal výsledky, klec s vyššími živočichy byla v pořádku, ale v té druhé se válela změť zkrvavených zbytků turbanů, fezů, plédů a kostí s masem – ani jeden exemplář nezůstal naživu. Tihle takzvaní rozumní živočichové se neshodli na nějakém teologickém detailu.

The post Dopisy z planety Země. Mark Twain a jeho varující eseje o absurditách lidské morálky first appeared on Čítárny.

V knize Rút se vypráví Věra Provazníková o setkání Bóaze, rodáka z Betléma, s Rút, cizinkou z moábské země. Básnířka, malířka a spisovatelka Věra Provazníková (17.1. 1947 – 5.1. 2023) na toto téma napsala výjimečnou báseň.

Ale vraťme se ještě k příběhu z knihy Rút:

Na začátku příběhu přichází Ruth o svého manžela. Bez muže následuje svou tchyni do oblasti Betléma, aby se začlenila do izraelského lidu a připoutat se k Bohu.

Po přestěhování se Ruth setkává s Bóazem. Ten, jako majitel polí vidí, že Ruth sbírá zbytek úrody na jeho polích a hledá jídlo. Doma se Ruth od své tchyně dozvídá, že Boaz je příbuzný Elimelecha. Podle židovského zvyku má „právo vykoupení“, to znamená, že se může oženit s manželkou některého ze svých příbuzných, aby zplodil potomstvo.
Ruth skutečně stráví noc pod jeho “pláštěm”. Pak mu nabídne mu sňatek s tím, že nechává volbu zcela na něm.

Poté, co svým způsobem lstivě vyřeší právní problém, Bóaz si vezme Ruth za manželku. Její víra a věrnost umožnily toto spojení. Jejich vzájemný respekt umožňuje překonat všechny společenské překážky. Jejich spojení je požehnáno Bohem, který jim dává syna Obeda, dědečka krále Davida. Rut a Boaz tak zaujímají své místo v Kristově genealogii.

Ilustrace Bohuslav Reynek: Ruth a Booz

Ruth a Booz
Věra Provazníková

Co oni mají – čím se modlí stoh
a pokleká tráva – nemá než je

Už ohnuli pramen v němém úsilí
a drží pohár přímo na ráně

Už – prořezání stříbrem –
zlatě se zajizvili

Už jim vítr do očí vmetl
písek zrn
Už postavili klas,
rozváli bláznovu mouku
a s dlaněmi na sobě čekají
až se upeče chléb –

Už poznali trvání i déšť
i věrnost šípů
které se chvějí v luku nemožného…

Kraj si navléká dva prsteny
na pravici tmy

Oheň si lehá – popel stává

Soumrak se prodírá trním
a unáší i slunce
menší než krůpěj únavy
na čele Booze…

Keř vzpomínek se ježí
a vítr rozhoupá bolavé šípky –

Jen na krok snu bylo by k Ruth,
ale spánek nepřichází.

Vždyť Ruth – ukrytá jako plamen
v slámě,
svírá kohouta bdění

A jak poplašně ji v prstech bije
kohoutí krev,
nepoznává se s hodinou…

The post Věra Provazníková. Ruth a Booz. Báseň o příběhu z knihy Rút first appeared on Čítárny.

Kladivo na čarodějnice je mimořádně syrový román o zvůli jednotlivce, který pod ochranou elit, v tomto případě pod ochranou katolické církve a šlechtické vrchnosti, důmyslně vede procesy proti nevinným lidem za účelem získání jejich majetku a prosazení své touhy po moci. Záminkou vraždění byla obrana a očista křesťanství před tzv. pokušením ďáblovým.

Celá kniha Kladivo na čarodějnice popisuje skutečnou událost, která se odehrála v letech 1678 – 1692 na Šumpersku a svým rozsahem nemá ve světě obdoby.

Hlavní historickou i románovou postavou je Boblig z Edelstadtu.
Částečně vystudovaný soudce, který byl požádán, aby vysvětlil údajné čarodějnictví na hrabství hraběnky z Galle (Velké Losiny na Šumpersku). Kniha začíná příběhem, kdy žebračka Maryna Schuchová v kostele nesní hostii, ale přinese jí porodní bábě Dorotě Groerové, která jí chtěla dát své krávě, aby měla více mléka. O tomto zhřešení se dovídá hraběnka z Galle a povolává na doporučení Bobliga z Edelstadtu. Po léta ne příliš úspěšný muž vidí ve svých 66 letech velkou životní příležitost k vlastnímu obohacení.
Postupně si získává důvěru šlechty i církve v Olomouci a začíná promyšleně a cílevědomě obviňovat nevinné lidi z čarodějnictví. Všichni jsou postupně mučení, upalování a další oběti jsou zatýkány na základě výslechů a doznání učiněných na mučidlech tzv. tortuře. Celkem bylo za 14 let upáleno kolem sta lidí.

Celkem Boblig ve jménu Boha pozabíjel 104 lidí a o jejich majetek se podělil se šlechtou a církví,
která všechno schvalovala. Vrcholem čarodějnického vraždění bylo zabití šumperského děkana Kryštofa Aloise Lautnera, který marně poukazoval na nesmyslné zločiny a snažil se řádění zastavit. Za to byl uvržen do vězení, později zde odolával i tortuře, ale nakonec se po druhém strašném mučení doznal ke všemu, co po něm chtěli. Byl zřejmě jako jediný kněz v celé historii čarodějnických procesů v Evropě upálen, když mu předtím olomoucký biskup po dvakrát odepřel milost.

Podle historiků se jedná o jeden z nejhorších zločinů v pobělohorské historie katolické církve v Čechách a na Moravě, za který se katolická církev dodnes ani neomluvila.

Podobná zrůdná inkvizice proběhla v Americe, Salemský proces.
Obviněno z čarodějnictví bylo převážně 150 žen. Celkem v této puritánské komunitě zemřelo 20 lidí.
10. června roku 1692 první popravenou oběšením byla Bridget Biskupová ze Salemu. Stalo se ve státě Massachusetts léta páně 1692.

Václav Kaplický při psaní románu Kladivo na čarodějnice čerpal především z historických pramenů:
z Velkých Losin na Šumpersku, kde čarodějnické procesy proběhly v letech 1678 až 1692 a také z údajů o jiných čarodějnických procesech v Evropě. Například z knihy Malleus maleficarum (česky Kladivo na čarodějnice). Ta byla napsána v roce 1486 dominikány Kramnerem a Sprengerem, když předtím jejich úsilí podpořil sám papež Inocenc VIII, protože už v roce 1484 vydal bulu „Summis desiderantes affectibus“. Podle knihy Malleus maleficarum pocházela moc čarodějnice ze soulože s mužským démonem, jímž byl incubus; čaroděje s ženským démonem, jíž byla succubus; čarodějnice byly autory knihy považovány za pozemské zástupce knížete zla.

Podle knihy Václava Kaplického byl v roce 1969 natočen vynikající černobílý film
Kladivo na čarodějnice Otakara Vávry.
Hlavní roli Bobliga zahrál, v té době velmi populární herec, Vladimír Šmeral a vynikajícím způsobem se ve filmu projevil také Josef Kemr, jakožto jeho pomocník.
Tento film patří k tomu nejlepšímu, co bylo v česko-slovenské kinematografii natočeno. Během roku 1970, jej v kinech shlédlo více než milión diváků.

Václav Kaplický (*28.08.1895 – †04.10.1982)
je znám především  jako autor historické beletrie, i když byl také známý publicista.
V médiích pracoval od roku 1919 (Čin, Pokrok, Družstevní práce, Melantrich).
Od roku 1950 se věnoval pouze literatuře a těžištěm jeho tvorby se stala doba husitská, doba čarodějnických procesů a bezpráví, a také různá povstání, vzpoury a lidový odpor.

Doporučená literatura: Možná se někomu může hodit.
František Jiří Eberl, Pragmatické dějiny města Olomouce, ed. V. Spáčil, Olomouc 1994.
Jan Kašpar, Hony na čarodějnice na Šumpersku trvaly osmnáct let, LN, 11.7. 1998, s. 30.
Václav Medek, Čarodějnické procesy a upálení děkana K. Al. Lautnera v Mohelnici, DP 1962, č. 7., s. 128-130, č. 8., s. 151-153, č. 9., s.166-169, č. 10, 188-189.
Václav Medek, „Čarodějnický děkan“ Kryštof Alois Lautner, SM 1966, 13, s. 9-18.
Václav Medek, „Čarodějnický děkan“ Kryštof Alois Lautner, VZ 1973, 80. František Spurný, Severomoravské čarodějnické procesy, VZ 1970, 1. František Spurný – Vojtěch Cekota – Miloš Kouřil, Šumperský farář a děkan Kryštof Alois Lautner, oběť čarodějnických inkvizičních procesů, Šumperk 2000.
František Štěpán, K životopisu inkvizitora J.F. Bobliga, SM 1992, 64, s. 52-54.
Marek Tomaštík, Čarodějnické modlitby jako specifický problém čarodějnických procesů, SBORNÍK Z SVK OU, 1996, s. 69-80.

The post Kladivo na čarodějnice. Kaplického obžaloba katolické církve a její touhy po moci first appeared on Čítárny.

V Kralicích nad Oslavou (jižní Morava) je první pomník knihy na světě. Je věnován šestidílné Bibli kralické, která zde byla vytištěna v letech 1579 – 93 a  je mistrovským dílem tiskařského umění v našich zemích.

Základní kámen pomníku byl položený v roce 1909, ale protože se brzy celá Evropa vrhla do láskyplného vraždění, byl pomník nakonec postaven až v roce 1936.
Na pomníku je vyryt nápis Bůh láska jest a všechna jména lidí, kteří měli zásluhu na jejím vytištění. První návrh byl od sochaře Štursy, ale nakonec byl realizován jiný projekt. Památník leží v blízkosti známého Památníku Bible Kralické.

Kralická bible byla vytištěna díky nevěře
Kousek nad památníkem jsou zříceniny bývalé tvrze a renesančního zámečku Jindřicha Kralického z Kralic, který později toto místo prodal. Důvod byl prostý. Za jeho nepřítomnosti ho žena podvedla. Jindřich pak nechal v Brně mladíka rozčvrtit  a ženu zazdil za živa do jednoho výklenku zámku, což byl v té době docela hezký zvyk. Nový majitel panství Jan ze Žerotína pak zámeček přenechal roku 1579 Jednotě bratrské, která zde založila tiskárnu na náboženské knihy. Takže ať se to někomu líbí nebo ne, Kralická bible byla nakonec vytištěna jen kvůli nevěře. Jinak by asi nebylo kde.

Bible Kralická 1613 PDF >>

Bible kralická z roku 1615

Dnes je zde Památník Bible kralické, který byl otevřený 28. září 1969 a funguje dodnes. V Památníku je k vidění stálá expozice díla tiskařů Jednoty bratrské a expozice věnována nejslavnějšímu  a nejvzdělanějšímu českému Honzovi, Janu Amosu Komenskému.

Více o tiskárně bible >>

The post Bible Kralická. První pomník knize na světě, která byla vytištěna díky nevěře first appeared on Čítárny.

 To, že kniha Na cestě je o ničem, práskl na sebe Kerouac sám (1922-1969) . Tvrdil totiž, že text mu osobně nadiktoval Duch svatý. Přesto nebo právě proto se kniha stala biblí, jakýmsi reklamním protestongem revoltující mládeže, která Bohem, náboženstvím a desaterem jednoznačně pohrdala.

Paradox, který je v knize nepřímo rozebírán, je ale v tom, že se v mládí snažíme být jinými než ostatní, nechceme jít s davem, nicméně svým chováním se stáváme davem jiným.
Protestujeme proti uniformované společnosti našich rodičů, ale stáváme se jen jinými uniformovanými, až se znovu vrátíme do stavu, který jsme kritizovali. Že nemám pravdu?
V Řecku a také na Krétě jsem viděl americké beatniky, ty děti nevázané v sexu a s květinami na hlavě, kteří pohrdali konzumní společností, jak dnes jezdí po světě s kreditkami a v kravatách a sní o starých časech v luxusních hotelích a restauracích. Ptám se tedy, kde zůstaly ideály Beatníků a jaké je to NIC, které  nám odkazuje jejich generace a Bible Kerouacova? Zůstaly jen vzpomínky, podobně jako v tom strašném filmovém kliše Mamma, Mia.

Čím víc prorůstá nadvláda peněz mezi lidmi, tím méně je humanity, tím méně jsme lidmi… To jsou slova profesora Macháčka, které nám říkal už za socialismu. Ale jaké vlastnosti a zkušenosti musí mít člověk, aby nepodlehl náboženské hysterii zvané peníze?

Ohlédnutím do historie, kterou si každá společnost přetvořila k obrazu svému, vidíme pořád to samé. 
Mládí protestuje a postupně degeneruje. Touha po materiálním blahobytu je zatím silnější a nezměnil to ani z drog a alkoholu vyšinutý Kerouac a rádoby hnutí Hippies. A právě v tom je kniha podobná křesťanské bibli.
Touha po blahobytu a strach ze smrti jsou naším jediným skutečným stresem. A s tím souvisí i ty nekonečné hry, které hrajeme se sebou a mezi sebou navzájem, ty líbezné podrazy plné ješitnosti a sebestředu na kolotoči zvaném konzum, zvyk, stereotyp, pohodlnost, blahobyt, peníze.

Truman Capote o Kerouacovi: “To není psaní, ale popisování papíru.”

Česky knížka vyšla 4x, poprvé v Odeonu v 1978, naposledy u Arga v 1997, vždy v překladu Jiřího Joska.

Ukázka z knihy : Jack Kerouac – Na cestě – On the Road. Vlastní názor přijde sám po přečtení, ale pozor, neklepe na dveře… ))

„Kam se ženeš, Ameriko, v tom nablejskaným fáru do noci?“ …
Seděli jsme a nevěděli, co říct. Vím, že tam kdesi podél patníků budou holky a vize a všechno: vím, že tam kdesi podél patníků mi někdo podá perlu.
Poněvadž kluci a holky v Americe si teď toho moc spolu neužijou; aby se nezdálo, že jsou fajnovky, tak se vrhají do sexu přímo, bez toho předchozího dohovoru.
Tohle je celá Amerika. Každý dělá jen to, o čem je přesvědčenej, že musí.
Víš co říkal prezident Truman: „Je třeba neustále zvyšovat životní úroveň“.
Každý den jsem vydělal průměrně dolar a půl. Stačilo to zrovna tak na to jídlo, co jsem vždycky večer jezdil na kole nakupovat. Dny ubíhaly.
Copak každý člověk nevstupuje do života jako sladké robě, které věří všemu, co najde pod tátovým krovem? Až později přijde ten den prozření, kdy poznáte, že jste zoufalí a zubožení – a slepí a nazí a rozklepaní a s děsivou vizáží truchlivého přízraku putujete pak dál tím hrůzným snem svého života.
Tohle je celá Amerika. Každý dělá jen to, o čem je přesvědčenej, že musí.
„Chci se oženit,“ vyprávěl jsem, „abych měl někoho, s kým bych mohl žít v klidu až do stáří. Takhle to přece pořád nejde – pořád jen blbnout a flákat se po světě. Musíme se někam dostat, najít si něco pro sebe.
Courám se za lidma, kteří mě zajímají, protože lidi, jediní opravdoví lidi, co znám jsou blázni, blázni do života, ukecaní blázni, cvoci k spasení, kteří chtějí mít všechno – a hned!, kteří nikdy nezívají a nikdy neříkají věci-co-se-sluší, ale hoří, hoří, hoří.
Válely se tu kalhoty a jiné šatstvo, vajgly od cigaret, špinavé talíře, otevřené knížky – to bylo naše velké fórum, na kterém jsme žili.
Já mám rád až příliš moc věcí a často se dostávám do zmatků a trablům, jak z jedné padající hvězdy přeskakuju na druhou, dokud stejně nakonec nepadnu. Taková je noc a takový jsi ty. Nemám na rozdávání nic, než své vlastní zmatky.
Bůh existuje, ale s ničím se nemazlí. Duch svatej mi nadiktoval celu tu knihu.

{youtube}TmRJtcyqqAQ{/youtube}

The post Jak chtěl bláznivý Jack Kerouac změnit svět pomocí vlastní bible first appeared on Čítárny.

V knize Pilát Ponský jedna z posledních vět francouzského spisovatele Cailoise Rogera zní: “Zásluhou člověka, kterému se proti všem očekáváním podařilo zachovat statečně, křesťanství nevzniklo”. Pokud si myslíte, že víte všechno o osudu Ježíše Krista a jeho soudce Piláta Pontského, pak si přečtěte knihu, ve které je příběh Ježíše stejně pravděpodobný jako příběh v bibli. A přemýšlejte.

Pokud by křesťanství nevzniklo, co by se stalo?
Ptá se svých čtenářů Caillois Roger. Osobně si myslím, že by vzniklo jiné náboženství podobné naboženství kříže, které by mohlo zastávat podobné desatero, jako ideál ke kterému míří vědomí všech normálních lidí. Vzniklo by jiné mocenské uskupení na náboženské bázi, které by po mnoho set let ovládalo chování lidí, politické ambice národů a omezování vzdělávání. Nevznikly by Bachovy kantáty a oratoria, Leonardovy malby, sochy Michelangela a mnoho jiných kreativních výtvorů, ale narodili by se jiní géniové a vznikla by jiná díla, kterým bychom se dnes obdivovali. A možná bychom se neklaněli Kříži, ale Ohnivému kruhu či Prstenu, ale rozhodně by neskončilo vraždění a ponižování lidí, kteří by nesouhlasili s jedinou hlásanou pravdou.

Každou chvíli je lidstvo na rozcestí
a jedinci, aniž by to tušili, rozhodují o dalším osudu celých generací. Stejně jako Pilát Pontský, který rozhodl o dalším osudu Ježíše Nazaretského a změnil svět. A právě v knize Pilát Pontský dostane tento legendární soudce šanci říct vše, co Bible, sepsaná až po 300 až 450 letech, vynechala.

Dodnes totiž nevíme téměř nic o muži, který podle Bible odsoudil Ježíše k smrti.
Byl to darebák nebo slušný člověk a oběť okolností? Co bychom udělali my na jeho místě a v jeho postavení? Pilát Pontský bude pro někoho velmi provokativní příběh, pro další bude kniha poutavý román, který zdařile rekonstruje Pilatův stav mysli při odsuzování Ježíše Nazaratského. Autor doslova vykouzlil příběh stejně pravděpodobný, jako je Bible. Nabízí zde čtivý a fascinující příběh muže, jehož rozhodnutí ovlivnilo osud miliardy lidí na dalších dva tisíce let. Caillois Roger pečlivě zkoumá jak možné psychologické pohnutky Piláta Pontského, tak politické souhry s fanaticko-naboženským prostředím, neopomíná ani osobní pohnutky jednotlivců. A hlavně klade otázku, co by se stalo, kdyby Pilát osvobodil Ježíše.

A pokud se ptáme, proč je příběh stejně pravděpodobný jako biblické příběhy,
pak nesmíme zapomenout, že lidská mysl a chování nedoznala za dlouhá tisíciletí žádné podstané změny. A proto chování Piláta Pontského je možné přirovnat k chování jakéhokoliv člověka, který je dnes na podobné mocenské pozici.
V tomto směru se totiž nezměnilo nic, co by nás opravňovalo k označení Homo Sapiens a odlišilo nás výrazným způsobem od zvířat, se kterými žijeme na jedné planetě, odděleni slabou slupkou atmosféry od nebytí ve vesmíru.

Kniha vyšla v Československu už v roce 1964, ale na svém významu neztratila vůbec nic. Právě naopak.

Titulní foto / obraz: Ecce Homo (1871) od Antonia Ciseriho.

Roger Caillois (3.03 1913 – 21.12. 1978)
byl francouzský spisovatel, sociolog, filozof a literární kritik. Snažil se o vytvoření tzv. všeobecné estetiky založené na estetice přírody – za tím účelem studoval řadu fenoménů, od mimetismu po kameny. Roku 1939 emigroval do Argentiny. Do francouzštiny překládal díla Jorge Luis Borgese, jemuž věnoval i teoretickou studii. V nakladatelství Gallimard vedl edici Le croix du sud (Jižní kříž) věnovanou jihoamerické literatuře.

The post Pilát Pontský a Ježíš Kristus je stejně pravděpodobný jako Bible first appeared on Čítárny.

Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů v roce 2017 zakoupila rukopis Book of Mormon, nejstarší dochovanou kopii původního rukopisu. Podle zprávy církev zakoupila text od Komunity Kristovy za 35 milionů dolarů.

Jedná se o nejvyšší cenu, jakou kdy za rukopis někdo zaplatil. Poslední velká koupě knihy byla v roce 1994 a jednalo se o Codex Leicester Leonarda da Vinciho za necelých 31 milionů dolarů.

První vydání Book of Mormon vyšlo v roce 1830 a podle ní byl nastaven typ knihy pro další vydání. Originál z tiskárny je podle společenství Krista téměř kompletní.

Komunita Krista má rukopis tiskárny od roku 1903. Ta byla dříve známá jako Reorganizovaná církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů, vznikla po Smithově smrti v roce 1844.

http://www.mormonism.com/

The post Book of Mormon. Nejdražší rukopis za 35 miliónů dolarů first appeared on Čítárny.

Jeden z nejvzácnějších z anglosaských pokladů, úplná křesťanská bible, psaná latinou, se do Británie vrátila po 1.302 letech z italské Florencie.

CODEX AMIATINUS je zdobená bible vytvořená průkopnickými mnichy v samých počátcích křesťanství v roce 716. Po dokončení, byla bible převezena do Itálie, jako dar papeži Řehoři II.
Kniha je na výšku téměř 50cm vysoká a váží 34kg.
Na výrobu pergamenu bylo údajně zapotřebí kůží z tisíce zvířat.

V roce 2017 byla definitivně uložena v The British Library a je víc než symbolické, že se do zkomírající křesťanské země vrací právě nyní.

Stručnější historie ZDE

Fotokredit: Wikipida

The post Codex amiatinus, vzácná latinská bible je po 1302 letech zpátky v Británii first appeared on Čítárny.