Karel Sýs (26.8. 1946 – 29.7.2024) znal, byl vlastně introvert a v nejlepším smyslu onoho slova také grafoman, což opravdu nechápejme v pejorativním smyslu. Pracovitý tvůrce, vstřícný redaktor. Zůstává autorem více než sta titulů a po zásluze převzal v říjnu 2018 na Hradě od prezidenta „medaili Za zásluhy prvního stupně“.

KAREL SÝS / Básně / Výběr

Stojí ti hodinky?
Poutníče postůj
pusť se po pohlavní stezce
potkáš milenek dvě stě tři sta pět set
darmo svoláváš planý potlach
těšínská jablíčka z Českého ráje
Tyhle přešívané básně
zčeštil a přebásnil Karel Sýs
Smíšené listnaté a jehličnaté básně
básně složené za pochodu jsou furt na odchodu
smrky khaki listnáče v maskáčích (cizinecké legie spacnazu)
lesní šeď lesní směs
pošli mi báseň ale nejraději vyplaceně zn. „Není podmínkou“

Orwile Wright

Jsme vpiti do země
jak tajné sdělení do pijavého papíru
Většině z nás sudičky řeknou:
dýchej a kráčej
Ale jen jednomu řeknou:
nadechni se a leť!

Takový člověk pak chodí po zemi
jako po plátech pece
a kdesi v mozku mu raší
rudiment křídel
Jejich tlukot ho vzrušuje víc
než tlukot milenčina srdce
A tak se i s bratrem odebere do pustiny
Severní Karoliny k místu Kitty Hawk
kde slídí pouze bělmo moře
většinou roku oslepené pískem
a 17. prosince 1903
se vznese do vzduchu
přistane a opět vzlétne
zase přistane a vzlétne do třetice
Jeho úděl už mu neuteče
Opasek poprvé utažený kolem pasu gravitace
měří 163 metrů

Co mi dává jaro

Mé tělo se raduje jak struna
kterou hubičkuje kalafuna
Když je rozechvěna pravým hráčem
tu se stává dobrovolným spáčem
sníc o zaměstnání v masožravé rostlině
jež by spočívala dívkám na klíně
A kde byl jen pytel hluchých nul
zpívá teď sloup odhodlaných molekul

Prolog

Jaký začátek takový konec
Já slyším zvonění! Já slyším zvonec!

Samota

Samota hřeje samota je plodná
Samota je láhev nedopitá do dna

Mlčení

Slova se rozutekla po zahrádce
Jazyk vlezl za zuby a spí sladce

Tajemství

Před zdí je veselo ptáčkové nebíčko brázdí
květinky voní… Řekni mi co je za zdí!

Stupnice žízně dle Darwina

Nejprv jsme něžní milenci
moravskoslováčtí báječi
stratégové a taktici
Sašové Makedonští
spartakovci pod obojí
unavení zbojí
opice utržené z obojku…

Teprve Šatov z nás udělá člověka

Báseň napůl

Když prázdno polyká
rozbíjejí se sklenice
Když tmy je až po krk
vyjde denice

Až já budu umírat
já se budu držet života
jako svlačec
který se popíná
po prsou slečen

Projdu kabinou poezie
a předstoupím svlečen

Seno a sláma

Žluť plic které žárlí na srdce
žluť vajec pobitých na bojišti
Zelená – sousedka žluté
rosnička obskočená čínským skokanem
Komu se nelení tomu se zelení
Což takhle dát si brčál?
Smrt salámu má zelené oči
čistému je však čistá
i svinibrodská zeleň
Žlutá: Připrav se!
Zelená: Volno! Vpřed!
Zelená sedma – eso psanců země
nakonec bere vše

Cesta do středu země

Zatímco opouštíme Ravennu
město nakloněných věží
v Čechách se nebe kácí
a šikmo sněží

Uprostřed zuřícího jara
vpustím do srdce zimu
Láska má stejně daleko
od léta do podzimu

Horror vacui

Jsem schránka neznámého pána
s neznámým obsahem
neznámého určení
bezúčelná etuje
stravující vlastní prázdno

Malá ranní onanie

Sen má malou dušičku
nemůže hladit
ale jen štípat

V sedm když zavrčí rolety
a klíny se rozevřou vstříc dusnu
dosnívám sen o nočním lízání
o mrdání obouruč čtyřruč šestiruč

Semeno zase trefilo
falešnou desítku

Souboj protikladů

Žárlivé nebe
špicuje slechy
když dole v posteli
mísí se dva dechy

Závistivé peklo
natahuje uši
když nahoře v posteli
úpí duše s duší
SEČ 03.44

Bush v Praze

Upír přilétá za tmy
dolary jen orientačně fosforeskují
nafta šedě kouří
bioplyn trhá žárovky

Jsou pohotově plicaři krčaři kulkaři
zalarmovaní srdcaři
kdyby ho mělo vlastní srdce dost

Nechte maličkých přijíti ke mně

Já nejsem chlípný
to můj bůh je chlípný a stydí se za to
to on mě posílá a nutí čučet do výstřihů
lízat
šukat…
Mě
malého Káju s tákhle maličkým františkem!

Na nesprávné zeměpisné šířce

Všecky tramvaje jedou k Arktidě
žádná nejede mým směrem
jako když mi někdo nepřeje
skončit se severem

A když se otočím zády k osudu
v touze umenšit své hoře
půlnoční tramvaj mne vyvrhne
na břehu Severního ledového moře

Další pán na holení

Snít o tom co se stalo
zapsáno křídou na setřenou tabuli
Snít o tom co se děje za zády
o tom co přijde až tu nebudeme
až začneme školničit
kdesi v nejhořejším patře
v čekárně na závěrečné vysvědčení
v čekárně poškoláků
kde si podá ruku premiant s propadlíkem
kde se nikdo neptá
na tonus svalů
na světlost mozku
na kapacitu duše

Nástrahy souše

Naděje bývá nebezpečnější než beznaděj
Nad hladinou spatříš tonoucí břeh
a příboj roztrhne loď vedví
Letadlu je na vzduchu volněji
jako v rozepnutém límci
ale země je někdy zlejší než macecha zlá macecha zlá
Uprostřed básně ještě dýcháš
ale poslední verš
zavadí o provázek umíráčku

Pravda někdy zvítězí

Svůj sylván odhazuji v dál…
Cyrano z Prahy 8

Ve víně je pravda
Jak hladina pravdy stoupala
lež začala pěnit
Do půlky láhve jsem útočil
vyznával lásku
přísahal věčný cit
od půlky láhve ustupoval
jak Napoleon zdrcený Borodinem
až jsme oba okusili hrůzy dopitého dna
Vypravdil jsem se do polosyta
vylhal do polopita
Víno nezná zteče
prostě si jen tak teče
Hlučet hrozny
a tiše výt pod kořeny
To je oč tu běží
být pod obojí
Les stáčí víno do ucha
opilá ucha jsou hluchá
motá se jazyk němý
je ticho pod kořeny
slova se vymknou z rukou
je ticho pod opukou

The post Sýs Karel. Básně. Naděje bývá nebezpečnější než beznaděj first appeared on Čítárny.

Píše už dlouho, překládá do své pravidelné rubriky básně, které ho zaujmou, potěší. Jak jeho, tak jeho milou ženu.

Není divu, že mezi jeho oblíbené autory patří český Zdeněk Jirotka nebo populární humorista od řeky Temže Jeroma Klapka Jeroma. Nostalgii starých časů četl také ve vynikajících detektivkách Gilberta Chestertona, Dashiella Hammetta, Raymonda Chandlera etc. A to je známka vytříbeného vkusu.

Ke stolu a psaní zasedl dávno. Stejně jako k vystřihování zajímavých zpráv z novin. Tím byl pověstný i ve vlaku, i na svém populárním webu Macek v botách. Ale jednoho dne zcela vážně zasedl ke stolu, naplněn literárními ambicemi, obklopen svými oblíbenými literárními postavami a začal psát pokračování několika knih. A jsou to knihy rozhodně zajímavé a čtivé. Posuďte sami.

SATURNIN SE VRACÍ
“Slavná humoristická kniha, která baví již několik generací čtenářů, pokračuje! “
Nevypočitatelný sluha Saturnin je zpět! A s ním i další oblíbení hrdinové – laskavý dědeček s novým psím kamarádem Neronem, nesnesitelná teta Kateřina a její poučná přísloví, rozmazlený Milouš i filozofující doktor Vlach. Jaká překvapení si pro všechny připravil Saturnin tentokrát? A co na to podnikavý strýc František, nový manžel tety Kateřiny? Zažijte další nepředvídatelné léto u dědečka!

SATURNIN ZASAHUJE
“Nevypočitatelný sluha, před kterým není žádná mísa koblih v bezpečí, je zpět! “
Legendární sluha Saturnin je zpátky – a pojede lyžovat! Do malebného prostředí zasněžených Orlických hor se vydá opět v doprovodu starých známých: věčně nesnesitelné tety Kateřiny, jejího neotesaného synka Milouše, sarkastického doktora Vlacha i laskavého dědečka, který nosí po kapsách nevyčerpatelnou zásobu povedených historek. Kdo tímto dobrodružstvím prosviští s elegantními obloučky? Komu se podaří salto nazad? A pro koho se tentokrát rozezní svatební zvony?

TŘI MUŽI V AUTOMOBILU
“Pokračování legendárního britského románu od Jerome Klapky Jerome.
Nerozluční přátelé Jiří, Harris, Jerome a jejich psí společník Montmorency vyrážejí na další společnou dovolenou. Po zážitcích na lodi a bicyklu se vydávají do Hamburku, Berlína, Prahy, Chocně a Kopřivnice. Svou cestou plnou dobrodružství i přátelského špičkování vzdávají hold anglickému humoru, nádherné době přelomu 19. a 20. století, kdy se zdálo být všechno možné, i průkopníkům automobilismu. A to obzvláště těm kopřivnickým.

SAMOMLUVY MIROSLAVA MACKA
Miroslav Macek o sobě rád říká, že je snob. Mnoho takových vzdělaných a zábavných snobů není. A už vůbec ne takových, kteří umějí vyprávět. Miroslav Macek vypráví s gustem, moudře a vtipně, kouzelnou poetickou češtinou o svém dětství, rodičích, prarodičích, studiích, svých láskách, manželkách i dětech a pochopitelně i o dobrém jídle a pití, jak to jen gourmet umí. Miroslav Macek svou knihu představuje takto: „Vážení a milí, na světě je konečně knížka, ve které vyprávím o všelikých zajímavostech, které mne potkaly cestou od narození (téměř) do smrti, a které by Vám, jak doufám, mohly poskytnout jak zábavu, tak i trochu poučení. V knize jsou též ukázky z mé letité novinové a časopisecké tvorby, výběr z překladů poezie i prózy a také něco z vlastního literárního šuplíku.“
Samomluvy Miroslava Macka. Neobyčejná kniha lékaře, politika, milovníka dobrých vín a staromilce

3X NA HORKÉ STOPĚ
“Tři detektivní příběhy, tři různé styly vyprávění. Literární senzace pro milovníky detektivek.”
Miroslav Macek přichází s další čtenářskou lahůdkou. Ve třech povídkách si láskyplně pohrává se třemi klasickými detektivními přístupy – policejním a la inspektor French, intuitivně hloubavým a la páter Brown a ironicky cynickým a la Sam Spade. Autor čtenáře navíc pobaví odlehčenou parodií, přičemž nezesměšňuje, ale naopak vychází z hluboké a důkladné znalosti parodovaného vzoru, a opět tak dokazuje, že je mistr slova!

ZÁHADA ZAMČENÉHO POKOJE
Přijdete na to, kdo spáchal tento zločin, mon ami? Miroslav Macek ve sbírce dvanácti rafinovaných variací vzdává hold klasickým detektivkám. S lehkostí, nadhledem a detailní znalostí předlohy se pohybuje mezi různými autory a jejich detektivními přístupy – od Agathy Christie přes Emila Vachka až po Iana Fleminga. Vydejte se do atmosférického světa prohnaných zločinců a proslulých vyšetřovatelů, v němž může každá stopa vést k překvapivému rozuzlení!

LABUŽNÍKEM NA PLNÝ ÚVAZEK
Miroslav Macek, Petra Macková Hrochová
“Humorný průvodce kulinářskou etiketou. “
Požitkářství sice nemusí hrát ve Vašem životě takovou roli jako ve starém Římě, přesto nezapomínejte, že v pravé lásce (i v té k dobrému jídlu a pití) je vždy skryta smyslnost. Neváhejte tedy a přistupte, abyste se dozvěděli, jak se stát labužníkem, jaké vybrat prostředí, jak důležitá je hudba, jak zvolit správné suroviny… Knížka obsahuje i 112 receptů pro opravdové gurmány a zvláštní kapitolu pro milovníky vína…

ONI A JÁ ANEB VYCHOVATELEM SNADNO A RYCHLE
“Suchý anglický humor na českém venkově. Vítejte ve světě, ve kterém není místo pro špatnou náladu a kde se nakonec vše v dobré obrátí! Mladík z dobře situované rodiny, s břitkým humorem a zálibou v krásných ženách, se za účelem bližšího seznámení s (další) půvabnou dívkou nechává najmout na místo vychovatele dvou devítiletých chlapců. Poradí si v láskyplném a humorném příběhu nejen s nimi, ale i s dalšími obyvateli zámku a členy rodiny zámožného velkoobchodníka s vepřovým dobytkem?

ONA A JÁ ANEB MANŽELEM SNADNO A RYCHLE
Úsměvné příhody mladého páru na startu společné cesty životem
“Druhý díl série Ona, oni a já od autora bestselleru Saturnin se vrací”
Ačkoliv si náš oblíbený hrdina libuje v suchém anglickém humoru, tentokrát nevtipkuje – hodlá se oženit. Půvabná Sandra přijme jeho nabídku, a tak se rozjíždí bláznivý kolotoč příprav, který má završit svatba na hradě v Dolních Rakousech. A to je teprve začátek veselých příhod… Svatební cesta zaměřená na degustaci vín a vybraného jídla na sebe nenechá dlouho čekat. Co všechno dvojici (kromě hord rodinných příslušníků a neméně zábavných známých) potká?

MIROSLAV MACEK (*7. prosince 1944 v Litomyšli)
Vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor stomatologie. Je zakládající místopředseda ODS, místopředseda vlády ČSFR, ministr práce a sociálních věcí, předseda federálního Výboru pro životní prostředí.
Je překladatel a publicista.

——————-

Upozorňuji na několik dalších knih.

Je to Návrat psa baskervilského (2022) a zatím dvě „normální“ detektivky Případ přelétavého starožitníka a Případ zamilovaného zahradníka.

U první (nejméně první) knihy série Ona, oni a já… Macek vyšel ze známého bestselleru starých časů od Johna Habbertona Hýta a Batul.
Téma adaptovala Zdena Frýbová pod názvem Otcem i matkou proti své vůli.

The post Knihy Miroslava Macka. Od zajímavých pokračování světových bestsellerů přes samomluvy k mimořádným knihám lahůdkovým first appeared on Čítárny.

Když ve věku 84 let zemřel Umberto Eco, autor rozsáhlého vědeckého díla a romanopisec, jehož nejznámější román Jméno růže (1980), znaly ho miliony čtenářů na celém světě.
Zatímco vědecká rada Univezity Karlovy neudělila v roce 2013 Ecovi ani čestný titul, z důvodů ryze stupidních a to, že nemá žádný vztah k Praze a k místní univerzitě, ve světě si Ecova díla právem cení. V roce 2014 obdržel významnou cenu “Gutenberg-Preis”, kterou uděluje každé dva roky mezinárodní společnost Gutenberg-Gesellschaft spolu s městem Mohuč za mimořádný umělecký, technický a vědecký přínos na poli knižní kultury.

V překladu přinášíme příspěvek, publikovaný v ročence Gutenberg-Jahrbuch 2015, v němž Umberto Eco s nadsázkou odkrývá některé zvláštní rysy milovníků knih.

Umberto Eco / Digrese bibliofila

Každý sběratel starých knih, jako jsem já, se neustále ve snech obrací k Mohuči. Často sním o tom, že mi zavolá devadesátiletá osamělá a nemocná vdova, která mi řekne, že by chtěla prodat starou knihu, kterou našla na půdě. Člověk se často setkává s lidmi, kteří věří, že mají v domě vzácný poklad, ale pak se ukáže, že se jedná o práci teologickou nebo právně historickou z 16. století, kterou je možné sehnat i u pouličního prodavače knih.
Spíš ze soucitu než kvůli opravdovému zájmu navštívím onu starou dámu a na první pohled vidím, že podle všeho jde jen o jedno z levnějších vydání opatřené nevzhlednou papírovou vazbou, která se už na půl rozpadá. Přece jen však trochu připomíná inkunábuli a stránky i přes skvrny od vlhkosti působí stále jaksi nově. Beru tedy tu věc do ruky, přepočítávám řádky na stránce a vidím, že jich je 42.
Dívám se na kolofon a hledám místo tisku – Mohuč bez udání tiskaře. V minulosti jsem měl možnost vidět několik exemplářů této knihy, dva v New Yorku – v knihovně Morgan Library, další pak v univerzitní knihovně na Yaleu (Beineke Library of Yale University) a jeden exemplář vytištěný na pergamenu, který je uložen ve vatikánské knihovně. Nad vší pochybnost držím v ruce Gutenbergovu Bibli.
Rychle si spočítám, že té staré dámě zbývá už jen několik málo let života a že potřebuje lékařskou péči. Jsem rozhodnutý uchránit ji před chamtivostí podlého antikváře, který by ji za knihu dal pravděpodobně jen pár stovek eur. Na místo toho ji nabízím dvě stě tisíc, s nimiž pěkně vystačí až do konce života, a odnáším si poklad nevyčíslitelné hodnoty domů.

Jak by se však příběh odvíjel dál? Bibliomaniak by vzácnou knihu uchovával v tajnosti, jen pro vlastní potěšení, neboť by si byl vědom toho, že kdyby ji někomu ukázal, tak jen pouhá fáma o ní by zmobilizovala zloděje v polovině světa.
Takže by se musel spokojit s tím, že si v ní bude listovat po večerech sám, podobně jako strýček Skrblík od Walta Disneyho, který se „topil“ ve svých penězích. Naproti tomu bibliofil by chtěl, aby si všichni mohli vzácné dílo prohlédnout a aby věděli, že patří právě jemu. Takže by se obrátil na starostu města s žádostí, aby cennost vystavil v hlavním sále městské knihovny a aby ohromné částky za pojištění a ochranu byly hrazeny z veřejného sektoru. Pro sebe by si vymínil právo, že si bude moci vzácný tisk přijít kdykoli prohlédnout, aniž by musel on či jeho bibliofilsky orientovaní přátelé stát ve frontě.
Jaké by to však bylo potěšení vlastnit nejdražší knihu světa, aniž by člověk nemohl ve tři v noci vstát a zalistovat si v ní. Přesně tohle je tím neštěstím, které postihne vlastníka Gutenbergovy Bible. Být majitelem drahocenného exempláře znamená jej ve skutečnosti nevlastnit. K čemu tedy pak sen o staré vdově?

Výše zmíněné ovšem bibliofila netrápí. Jeho skutečné utrpení spočívá v tom, že nikdy neví, komu má své poklady ukázat. Na rozdíl od člověka sbírajícího renesanční obrazy nebo čínský porcelán, který si svou sbírku může vystavit v obývacím pokoji, kde si ji se zaujetím prohlédne každá návštěva, zůstává bibliofil nepochopen.
Lidé, kteří nepatří mezi sběratele krásných či vzácných knih, se na knižní sbírku zpravidla jen letmo podívají a většinou stejně nepochopí, jak je možné, že tři sta let starý dvanácterkový svazek se zažloutlými listy může v někom vzbuzovat pýchu, i kdyby se jednalo o poslední exemplář, který bylo možné sehnat na volném trhu. Dokonce ani u ostatních bibliofilů nemusí jeho sbírka vyvolat patřičný zájem. Není vyloučeno, že sběratel knih o architektuře z doby renesance zůstane netečný při pohledu na sbírku alchymistických pamfletů ze 17. století.

Knihomolové / Luis Jimenez y Aranda / 1879

Hlavním důvodem nezájmu normálních lidí je skutečnost, že bibliofilii považují za nákladnou zálibu.
Avšak láska ke knihám se může projevovat také sbíráním prvních vydání současné literatury, které lze často získat za přijatelnou cenu u stánků s knihami na náměstích a trzích … a mladík se skromným kapesným tady může najít i drobnější tisky ze 16. století, které nestojí víc než tři obědy v pizzerii nebo tři návštěvy kina. Jeden můj přítel, zesnulý básník Elio Pagliarini, který podobně jako jiní básníci neoplýval penězi, sbíral originální vydání starších italských básníků, neboť se domníval, že když bude číst básně na původním papíře vysázené tehdy běžným typem písma, bude jejich četba působivější, než kdyby je četl v paperbackovém vydání.

Bibliofilie sice označuje lásku ke knihám, avšak nikoli nutně kvůli jejich obsahu.
Jistěže existují bibliofilové, kteří sbírají literaturu podle tématu a kteří nashromážděné knihy také čtou. Avšak proto, aby člověk přečetl mnoho knih, stačí, když bude jen vášnivým čtenářem. Naproti tomu bibliofil se sice zajímá o obsah, ale zároveň touží daný objekt vlastnit, a navíc pokud možno první vydání. Tato vášeň může jít až tak daleko, že někteří bibliofilové, s nimiž sice nesouhlasím, ale chápu je – dokonce ani nerozřežou listy u nerozříznuté knihy, aby nepoškodili právě získaný předmět. Uvolnit dosud spojené a nerozřezané archy by pro ně znamenalo totéž, jako kdyby sběratel hodinek násilím otevřel kryt hodinek jen proto, aby si prohlédl hodinový strojek.

Knihomolové a vědci si rádi podtrhávají některá místa v knihách také proto, že si o mnoho let později rozpomenou na svůj čtenářský zážitek díky určitému způsobu podtrhávání, prostřednictvím poznámky na okraji, střídáním černé a červené.
Sám vlastním jedno vydání Gilsonovy Philosophie au Moyen Age z padesátých let 20. století, které mě provází od dob mé doktorského studia. Papír byl tehdy velmi špatný a kniha se už téměř rozpadá, když se jí člověk dotkne nebo ji chce prolistovat. Kdyby pro mne byla jen pracovním nástrojem, obstaral bych si prostě nové vydání, které je k dostání za výhodnou cenu. Já ale stále užívám ono staré vydání, které mi svou vetchostí a opotřebovaností připomíná dávná studijní léta i období následující, a zůstává tak částí mých vzpomínek.

Smí se ve vzácných knihách něco podtrhnout nebo vepsat poznámku na okraj?
Teoreticky ne, ale dříve, když ještě nebývaly vzácné, to jejich čtenáři dělávali. Kdysi jsem získal svazek Paracelsa, který z pohledu antikváře neměl valnou hodnotu, neboť se jednalo jen o jeden svazek prvního vydání Huserova souborného díla (Opera omnia) z let 1589-91. Jakou cenu má jeden osamocený svazek souborného díla? Nutno dodat, že dílo je svázáno v dobové polokožené vazbě s šitými vazy na hřbetě, s rovnoměrným zahnědnutím a vlastnickým přípisem na titulním listu. Kromě toho je plné červených a černých podškrtů a opatřeno soudobými čtenářskými margináliemi a nadpisy psanými červenými kapitálkami, včetně latinsky psaných přehledů shrnujících německé texty. Celek vypadá nádherně. Rukopisné poznámky se mísí s tištěným textem, a proto si v něm s radostí a často listuji, abych znovu „prožil“ ono duchovní dobrodružství toho, jenž svými vlastnoručními přípisky zanechal v knize své svědectví.

Každý milovník knih touží po Collonově Hypnerotomachii Poliphili, jedné z nejkrásnějších knih v dějinách knihtisku.

Nejlépe po exempláři s širokými okraji v dokonalém stavu, bez skvrn a stop po červotoči. Ale co bychom si my (bibliofilové) nebo antikváři počali, kdyby se někde objevil jeden výtisk, který by byl hustě opoznámkován Jamesem Joycem a nadto ještě v irštině?
Nejsem zaslepen takovou domýšlivostí, abych si vlastní exemplář Hypnerotomachie zohyzdil propiskou v naději, že by tím mohla v následujících stoletích stoupnout její cena. Na druhé straně připouštím, že když studuji vzácnou knihu, odvažuji se dělat si na okraj poznámky tužkou jen lehce, abych je mohl jednoho dne zase vygumovat. To mi pomáhá vnímat knihu jako svou vlastní. Proto se považuji za bibliofila, ale nikoli za bibliomana.

O rozdílu mezi bibliofilií a bibliomanií bylo napsáno již mnohé. Říká se, že biblioman je nemocný člověk, který se leckdy dopouští i krádeže. Stejného činu by sice byl schopen také bibliofil, ale jen v krajní nouzi. Obvykle zastává názor, že pro radost z vlastnictví knihy, je třeba vykonat nějakou oběť. Podobný rozdíl panuje mezi dvěma muži. Prvním, který získal ženu tím, že ji okouzlil a druhým, který si ji podmanil znásilněním.

Biblioman využívá při krádeži knih lsti a úskoků.
Zatímco se baví s antikvářem a ukazuje na vzácné vydání uložené v horní polici, nechá stejně cenný výtisk zmizet ve své kapse, anebo v knihovně vyřízne žiletkou nejkrásnější stránky. Jsem hrdý, že vlastním výtisk Schedelovy Liber chronicarum, který obsahuje sběrateli velmi ceněnou mapu světa (fol. XII – XIII) s vyobrazením monster. Zejména poté co jsem si mohl prohlédnout jiný exemplář této kroniky v cambridgské knihovně, avšak bez zmíněné dvoustrany. Ta se totiž zřejmě stala obětí ďábelského bibliomana.

Existují vysoce vážení lidé s dobrým vzděláním, uspokojivým ekonomickým postavením a bezvadnou pověstí, kteří kradou knih.
Styděli by se štípnout hrušku u stánku s ovocem, ale krádež knih považují za něco dráždivého s přídechem rytířskosti, jakoby důstojnost objektu ospravedlňovala zloděje. Já osobně chování bibliomanů neschvaluji, ale fascinuje mě jejich zběsilá vášeň.

Největším zlodějem knih v dějinách bibliomanie byl šlechtic s příznačným jménem Guglielmo Libri. (1803 – 1869)
Jmenovaný aristokrat byl uznávaným italským matematikem 19. století, který kvůli politickým nepokojům musel roku 1833 uprchnout do Francie, kde získal občanství a dosáhl vysokých poct a vyznamenání (Légion d´honeur, College de France, členství v Akademii věd, generální inspektor francouzských knihoven). Bezpochyby měl Libri velkou zásluhu na tom, že některé vzácné knihy neupadly v zapomnění. Navštěvoval zapadlé místní knihovny v nejodlehlejších koutech země, kde pátral po nejcennějších exemplářích, které náležitě klasifikoval. Přitom si však počínal podobně jako i jiní význační archeologové, kteří zasvětili svůj život objevování pokladů třetího světa, a považovali za správné a legitimní nechat si část nalezeného pokladu jako odměnu za svou námahu. Libri to však musel bezpochyby přehnat.

V každém případě došlo k veřejnému skandálu, v jehož důsledku byl zbaven výkonu všech úřadů, přišel o dobré jméno a zbytek života strávil v londýnském exilu, kde unikal před zatčením, navzdory tomu, že se ho zastávaly některé slavné osobnosti francouzské i italské kultury jako Guizot, Mérimée, Lacroix, Guerrazzi, Mamiani a Gioberti, kteří byli odhodlaní odpřisáhnout, že se Libri stal obětí politické perzekuce. Sám nevím, do jaké míry se Libri cítil vinen. Faktem však je, že nashromáždil kolem čtyřiceti tisíc antikvárních textů, mezi nimi rovněž nejvzácnější tisky a rukopisy, a takovéto množství budí přirozeně podezření.

Libri byl bezpochyby bibliofil. Pravděpodobně si myslel, že knihám bude lépe v jeho domě, kde budou hýčkány a milovány, než kdesi v provinční knihovně, kde je nikdo nebude hledat a ani se o ně starat. Ale protože miloval tolik knih, mohl stěží věnovat pozornost každé z nich. A tak vysvobozeny z temnoty zapomnění upadly drahocenné svazky zpět do polovičního zapomnění. Z tohoto důvodu považuji zmíněného matematika současně také za bibliomana.

Ostatně pojem „biblioklasmus“ znamená totéž co ničení knih. Existují tři druhy biblioklasmu či destrukce knih – fundamentalistický, z nedbalosti a z hamižnosti.
Člověk ničící knihy kvůli svému fundamentalistickému přesvědčení necítí nenávist vůči knihám jakožto objektům, ale má strach z jejich obsahu a proto nechce, aby je jiní četli. Z tohoto důvodu pálili knihy nacisté. Stejné pohnutky prý vedly i ke zničení alexandrijské knihovny. Podle legendy, která je ovšem dnes považována za mylnou, stojí za jejím zánikem údajně jakýsi kalif, který se domníval, že buďto je ve všech alexandrijských knihách uvedeno totéž co v Koránu a pak jsou nadbytečné, anebo říkají něco jiného, a pak jsou škodlivé.

S biblioklasmem z nedbalosti se lze setkat prakticky ve všech chudých knihovnách v Itálii.
Naprostý nedostatek finančních prostředků nezřídka způsobí, že se knihovny stávají místem zkázy. Existuje totiž způsob destrukce knih spočívající pouze v tom, že se knihy nechají chátrat, anebo se uzavřou do nepřístupných prostor.

Člověk ničící knihy z hamižnosti tak činí proto, že je pro něj mnohem výhodnější prodat knihu po částech než jako celek.
Prvotisk jako například norimberské vydání Liber Chronicarum z roku 1493 obsahuje 600 stran s více než 1800 dřevořezovými ilustracemi, mezi kterými najdeme jak veduty malých rozměrů, tak i mapy zaplňující jednu celou dvoustranu. Cena jednotlivých stran se liší i podle toho, zda se jedná o ručně kolorované ilustrace nebo jen o vyobrazení černobílá. Obecně je však možné říci, že v průměru stojí jedna stránka, tedy list s více ilustracemi po obou stranách, několik stovek eur. Avšak jedná-li se o velké obrazy tak jako v případě mapy světa s monstry, může cena vyšplhat i do výše několika tisíce eur. Udělejme si nyní jednoduchý výpočet a řekněme, že pokud se podaří prodat po jednotlivých stránkách 300 listů za průměrnou cenu 500 eur za stránku, získáme částku 150 000 eur. Nedávno se sice v jednom katalogu objevil velmi pěkný exemplář této kroniky za 125 000 eur, ale v posledních letech bylo možné získat dobře zachovaný výtisk jen za cenu 75 000 eur. Když se tedy kniha rozebere, je možné za ni dostat až dvojnásobek. Ovšem stal-li se člověk majitelem Světové kroniky už v osmdesátých letech 20. století, kdy bylo možné ji sehnat jen za 20 000 eur, přináší její demontáž daleko větší zisk.

Kdysi dávno žil v New Yorku na rohu 9. ulice a Třetí Avenue jeden starý antikvář mistr Salomon, u něhož jsem mohl za cenu jednoho či dvou dolarů koupit nádherné stránky ze starých tisků, které se skvěle hodily k výzdobě našeho domu na venkově a já tak mohl za cenu několika málo dolarů pokrýt dvě stěny obrázky koní, mnichů a jeptišek, Bonanniho rytinami, kolorovanými pomocí šablon.
Sám pro sebe jsem si říkal: „Dopouštím se vandalismu ve jménu lidu. Přenechám jeden list z norimberské kroniky za pár dolarů někomu, kdo by si nikdy nemohl dovolit vlastnit vzácný exemplář tohoto tisku. Ale aby bylo jasno, kupuji pouze knihy, které by jinak skončily ve stoupě.“
Samozřejmě, že když je jeden výtisk rozřezán a nabízen po částech, pak úplný exemplář stejného vydání, který se později objeví na trhu, stojí dvojnásobek, neboť se stane vzácnějším. Podobně pak vzroste i cena jednotlivých listů. Jedním takovým činem jsou zničena díla nevyčíslitelné hodnoty, sběratelé jsou nuceni ke strašlivým obětem a ceny jednotlivých listů dále stoupají.

Jaký význam má označení „neúplný exemplář“ v případě některých děl?
Nemýlím-li se, vlastní newyorská knihovna založená finančníkem Pierpontem Morganen (Morgan Library) dva výtisky Gutenbergovy Bible, z nichž jeden je neúplný, ale přesto vysoce ceněný. Člověk, který by dnes rozřezal dvaačtyřiceti řádkovou bibli jen proto, že není kompletní, by se choval podobně jako člověk, který by zboural Parthenon, jen aby pak prodal jednotlivé kameny za babku. Tímto způsobem jsou ohrožovány knihy těmi, kteří je tak velice (nebo tak málo) milují, že je chtějí vlastnit také v tisíci částech.

Bez ohledu na biblioklasmus spočívá problém také v tom, že kniha je předmětem obchodu – antikvárním zbožím, které ve stále větší míře mizí nevyhnutelně z trhu.
Jestliže jste po rodičích zdědili nábytek ve stylu Ludvíka XV. nebo diamantový náhrdelník, můžete se rozhodnout jej prodat. Z toho žije trh se starožitnostmi. Pokud byl ale váš otec opravdovým milovníkem knih a skutečným sběratelem, který shromažďoval tematicky zaměřenou literaturu a nechtěl, aby se knižní sbírka po jeho smrti rozpadla, odkázal svou sbírku pravděpodobně některé z veřejných institucí.
Ani dědicové ovšem nebudou tak hloupí, aby ji střelili za babku do antikvariátu, ale obrátí se na některý z renomovaných aukčních domů jako je Christie´s nebo Sotheby´s. Sbírku poté získá v dražbě jakási americká knihovna nebo japonská banka a knihy již nikdy neopustí zdi zmíněných institucí. Jsem přesvědčen, že jednou přijde den, kdy bude ještě stále existovat trh se starými šperky, barokním nábytkem a renesančními obrazy, zatímco staré knihy se stanou neprodejnými předměty.

Na závěr bych ještě rád pronesl několik vět, které ilustrují životní tragédii každého, který kvůli své práci nashromáždil rozsáhlejší knihovnu.
Člověku, který vlastní více než pět set svazků, totiž hrozí neustále nebezpečí, že jej navštíví tupec či zabedněnec, který při pohledu na množství polic zvolá: „Takové množství knih! A přečetl jste je všechny?“ Z osobní zkušenosti musím bohužel konstatovat, že podobné otázky kladou i osoby s vyšším IQ.

Na uvedenou dotěrnost existují dle mého názoru tři standardní odpovědi.

Ta první zarazí návštěvníka a vede k přerušení dalších styků, zní totiž: „Žádnou z nich jsem nečetl, pročpak bych je tady jinak měl?“ Ovšemže tato odpověď je pro dotěrného člověka dostatečným zadostiučiněním, protože u něj zdánlivě vzbudí pocit převahy. Ostatně stejně bych nenašel lepší způsob, jak dotyčnému prokázat podobnou laskavost.

Druhá odpověď vrhne drzého tazatele do stavu hlubokého ponížení, neboť odpověď zní: „Nejen tyto, vážený pane, zdaleka nejen tyto.“

Třetí je variantou té druhé. Používám ji tehdy, když chci, aby návštěvník upadl do stavu děsivé strnulosti: „Nikoli“, odpovídám, „to jsou jen ty, které musím přečíst do konce příštího týdne, ostatní mám na univerzitě.“ Vzhledem k tomu, že moje milánská knihovna čítá na třicet tisíc svazků, vymluví se tazatel na nenadálé povinnosti a snaží se pokud možno uspíšit okamžik svého odchodu.
Onen nešťastník však netuší, že knihovna není jen místem vzpomínek, kam si ukládáme vše, co jsme přečetli, ale místem univerzální paměti, kde jednoho dne v osudovém okamžiku můžeme nalézt i to, co jiní četli před námi.

Tolik tedy v krátkosti k slastem a strastem bibliofilů. Avšak dnešní večer prožívám radostné okamžiky. Přestože mi pravděpodobně nevěnujete dvaačtyřiceti řádkovou Bibli, jak se domnívám, dopřáli jste mi v těchto dnech putování k pravé „kolébce“ tištěné knihy. Pro milovníka knih je to jako pouť do Jeruzaléma nebo do Mekky.

Z německého překladu Burkharta Kroebera publikovaného v ročence Gutenberg-Jahrbuch 2015, 90. Jhr. (Wiesbaden: Harrassowitz Verlag, 2015) do češtiny přeložila Veronika Sladká.

The post Digrese bibliofila. Jeden z posledních slavných příspěvků Umberta Eca first appeared on Čítárny.