Konstantin Biebl: Kdyby se mne někdo zeptal, odkud pramení má láska k umění, má touha po kráse, na které se někdy zachraňuji, musil bych říci, nehledě k jiným vedlejším příčinám, že to byl především vliv prostředí, v němž jsem se narodil a žil.

Můj otec býval lékařem ve Slavětíně u Loun.
Co volných chvil psal nebo maloval, někdy také učil mluvit své exotické ptáky, které čas od času kupoval v Hamburku! Dodnes nevím, čím byl můj otec víc, zda lékařem, jenž se noc co noc brodil ve vysokých botách blátem svého okresu, nebo malířem, pod jehož rukou rostl úsměv plavých žen, kterými zakrýval ponuré chodby našeho domu starého šest století, nebo snílkem, jenž tolik miloval svou rezavou opici z Jávy, smutnou a ochočenou. Volně se potulovala po dome, zkoumajíc chuť kobaltu nebo cinobru, a často lámala, žárlíc na otce, jeho malířské štětce. Kdykoli se jí zachtělo, vstoupila do ordinace a tvářila se tam vážné a učené jako jeho asistent.

Otcova lékařská praxe byla praxí dítěte-budoucího básníka. Se zatajeným dechem jsem naslouchal nářku, jenž někdy vycházel z ordinace a mísil se s křikem papoušků.
Byl to nezvyklý pláč dětí, které nikdo netrestal, nic neprovedly, a přece tolik trpěly. Tak záhy jsem poznal, co je to vata a krev, co je to nemoc, smrt a jiná neštěstí. S pocitem hrůzy jsem vdechoval pach jódu, karbolky, nicoty a neznáma, všeho toho, co se později stalo stavebním materiálem mého Věrného hlasu, Zlomu, Nového Ikara a jiné poezie.
Přirozené že i otcovy exotické touhy, jimiž jsem nasákl, vlekly se a jdou ještě stále mým dílem a jsou nejstarší příčinou mých zámořských cest do Afriky a Holandské Indie.

Také stopy matčiny výchovy jsou patrny.
Ještě mi nebylo osm let, když mi prvně předčítala (verše). Věděla, že nemohu rozumět, ale věřila, že pochopím, že jde o krásu. Působilo na mne i to, že sama skládala básně. Svým účesem a obočím se trochu podobala Japonkám, zvláště když vysoko držela pero a úhledným písmem psala verše do černého sešitu.

Všechny své prázdniny u nás trávil strýc Arnošt Ráž, již tehdy básník.
Viděli jsem ho psát, malovat, zkoušet dřevoryty a linolea, viděl jsem, když hnětl sochařskou hlínu a tvořil z ní ženy a bohy a hned je zase ničil, věčně nespokojen. Měl na mne rozhodující vliv.

Básníkovo vyznání třeba doplnit hlavními biografickými údaji:
Konstantin Biebl se narodil ve Slavětíně 26. února 1898. Studoval na reálce v Lounech, roku 1914 přestoupil na malostranskou reálku v Praze. Dva roky nato byl odvelen jako jednoroční dobrovolník do Haliče. Koncem října 1916 umírá jeho otec: sloužil ve vojenském lazaretu, onemocněl tyfem, v období rekonvalescence spáchal sebevraždu.

V té době se u Biebla objevuje podezření z tuberkulózy; léčí se v lounské nemocnici, v únoru je z ní propuštěn, v červnu složí válečnou maturitu a znovu odchází na frontu. Je zajat komity, příslušníky černohorského protirakouského odboje, odsouzen k smrti (o tom ve Wolkerově povídce Ilda).

Po útěku se dostává do nemocnice v Sarajevu, odkud se po skončení války vrací do Slavětína. Roku 1921 skládá na klasickém gymnáziu v Praze doplňovací maturitu a přihlašuje se na lékařskou fakultu Karlovy univerzity — studia nedokončí, později, roku 1931, si zapisuje přednášky na filozofické fakultě.

V létě 1921 se seznamuje Biebl s Jiřím Wolkerem, vzniká důvěrné přátelství.
V květnu 1922 jedou spolu k moři do Bašky v Jugoslávii, vyměňují si své verše, navzájem se ovlivňují, oba mají intimní vztah k věcem, které jim nejsou jen mrtvými předměty. (V dopise ze září 1921 Wolker píše Bieblovi, že se mu líbila jeho básnička o telegrafní tyči „hlavně proto, že oživila pro mě zase jednu věc na našich ulicích”.) Bohužel to je přátelství krátké: 3. ledna 1924 Wolker umírá na nemoc, která ohrožovala i Biebla.
Sborníček In memoriam Jiřího Wolkera rediguje Konstantin Biebl; v téže době vstupuje do Devětsilu. Rok po Wolkerovi, 20. ledna 1925, umírá Bieblův strýc Arnošt Ráž.

Cestovatel:
V roce 1925 podniká Biebl cestu do Francie, 1926 na Cejlon, Borneo, Sumatru, Jávu a Celebes, 1931 přes Marseille do dnešního Alžírska a Tunisu (svatební cesta), v letech 1932, 1935 a 1937 znovu navštěvuje Jugoslávii.

S lodí jež dováží čaj a kávu
Konstantin Biebl

S lodí jež dováží čaj a kávu
pojedu jednou na dalekou Jávu

Za měsíc loď když vypluje z Janova
stane u zeleného ostrova

Pojedem spolu já a ty
vezmeš s sebou jen kufřík a svoje rty

Pojedem okolo pyramid
loď počká až přejde Mojžíš a jeho lid

S vysokou holí a zaprášenými opánky
jde první přes mořskou trávu a rozkvetlé sasanky

Hejno ryb na suchu zvedá svá křídla jako ptáci
letí za vodou a ve vlnách se ztrácí

Od roku 1931 pracuje nějaký čas jako zubní technik v ordinaci své matky v Lounech. Za okupace je zaměstnán ve filmu, od roku 1946 na ministerstvu informací jako stálý poradce filmového odboru a člen Filmové rady. V roce 1949 onemocněl pankreatitidou (zánět slinivky břišní); po pobytu v nemocnici se léčil (rovněž následujícího roku) v Karlových Varech.

Večer 11. listopadu 1951 vyskočil z okna svého bytu v Praze na Výtoni. Den poté zemřel.

Z knihy Zrcadlo času / Klub čtenářů, Odeon 1985
Vladimír Justl
Konstantin Biebl (26.2. 1898 – 12.11. 1951)

Ráno 12. listopadu 1951 mi zvonili do Svazu spisovatelů, kde jsem pracoval jako tajemník, abych okamžitě přijel do Bieblova bytu na Výtoni. V bytě byla jeho žena Marie, autorka několika knih. Okno, z kterého se Biebl v noci vrhl na dlažbu, bylo otevřené. Žádný dopis na rozloučenou ani pro vysvětlení. Jen tichý byt, kde básník žil povětšinou sám, kde formoval své poselství čtenářům.
Jan Pilař / Tvorba, asi 1981

V dlouhé básni Za básníkem, kterou napsal po Bieblově smrti Jiří Taufer, řečník nad rakví na hřbitově ve Slavětíně, čteme:

„Tvůj mučitel neměl srdce, ale nerost.
Ne dýkou, ne revolverem do tebe na sta ran dal.
Ti, co tě uštvali, Kosťo, nebyli caballeros,
ale banda.”

Nezval ve své básni Rozloučení s Konstantinem Bieblem připouští politickou verzi sebevraždy:

„Vím, ze žádná noční můra
ti nehodila rozbušku.
Za oprátku pro MacArthura
si vybrali tě na mušku”…

… Na letišti v Bonnu, kam jsem Kryla dovezl, mi skoro v pozoru a slavnostně řekl, jak jsem si pak poznamenal: „Už jsem měl strach, že můj život bude moc jednotvárný. Bál jsem se, že už znám průběh svých dní až do penze… Že umřu, aniž uvidím své publikum. Že vrahům už nikdo neřekne, že jsou vrazi. Že budou moci stále odhalovat pamětní desky svým obětem, jako nedávno Jiří Taufer Konstantinu Bieblovi.“
Karel Hvížďala / Tigrid, Kryl, já a 17. listopad 1989

The post Básník Konstantin Biebl o sobě. Kdo všechno ovlivnil jeho zajímavou životní cestu first appeared on Čítárny.

Svazek básní z nakladatelství Host obsahuje kompletní Bieblovy básnické knihy Věrný hlas, Zlom, Zloděj z Bagdadu, Zlatými řetězy, S lodí jež dováží čaj a kávu, Nový Ikaros, Nebe peklo ráj a Zrcadlo noci.

Kniha odstraní tak jednu z velkých mezer ve vydávání moderní české poezie: dosud básně Konstantina Biebla nevyšly v kritickém vydání.

Jeho dílo, vydávané v padesátých letech, bylo poznamenáno autocenzurou a cenzurou. Následovaly jen antologie, připravované na různé ediční úrovni.
Přítomný svazek vychází z posledních knižních vydání za autorova života před vznikem zmíněného díla. V rozsáhlém komentáři prof. Jiřího Holého srovnává dochované rukopisy, časopisecké a novinové otisky a varianty knižních vydání jednotlivých básní. Výsledkem je první souborná edice jádra básníkova díla a také bohatý materiál pro další literárně vědné bádání.

Básně / Konstantin Biebl / Host, 2014

Básně Konstantina Biebla…

S lodí jež dováží čaj a kávu

S lodí jež dováží čaj a kávu
pojedu jednou na dalekou Jávu

Za měsíc loď když vypluje z Janova
stane u zeleného ostrova

Pojedem spolu já a ty
vezmeš s sebou jen kufřík a svoje rty

Pojedem okolo pyramid
loď počká až přejde Mojžíš a jeho lid

S vysokou holí a zaprášenými opánky
jde první přes mořskou trávu a rozkvetlé sasanky

Hejno ryb na suchu zvedá svá křídla jako ptáci
letí za vodou a ve vlnách se ztrácí

Tichounce

Milenko, broučku malý,
tvůj hoch se o tebe bojí.
Růže ti s tváří opadaly
na šicím stroji.

Od osmi ráno, večer do šesti,
se schýlenou hlavou sníš
ještě o štěstí.

Za čtyři sta korun měsíčně
co se tvé prsty nabolí.
Z chudých rukou chléb roste pomaleji
než na poli.

Milenko, broučku malý,
nedá mi to spáti,
proč za ty ruce, za ty ruce
tak málo se platí?

Já bych dal za ně život.

Na bílém polštáři

Na bílém polštáři vypadáš jako mulatka
beztak ti svědčí teplejší klima
choulíš se ke mně máš na uších sluchátka
a posloucháš koncert z Říma

Tvé vlasy voní jako vzácné koření
Mařenko má
kdo jednou k tvým vlasům přivoní
stane se kuřákem opia

pustil jsem, pustil svou bláznivou volnoběžku

Pustil jsem, pustil svou bláznivou volnoběžku
a bláznivě vlají teď moje vlasy.
Mám za sebou hory! Mám za sebou bílou Sněžku!

Kdypak se zastavím?

Byla hrozně krásná a jako pohřeb líná,
ta doba, než ona dojde z koupelny k zrcadlu
s rukama vzadu za hlavou –

Půl roku, co jsem žádnou ženu nerozpínal.

Na noc jsem přijel, ale ráno, ráno jedu.
Začala prosit na cestě z Turnova
a vybuchla v slzy. Načpak ty slzy?

Dotkla se zvonku u kola.

Pustil jsem, pustil svou bláznivou volnoběžku
a bláznivě vlají teď moje vlasy.
Mám za sebou hory! Mám za sebou bílou Sněžku!

Mám za sebou lásku!

Hvězda

Milenko moje, ty víš, že tě mám rád,
na prsou mých jsi kytičkou jarního kvítí.
Otevři okno a jdi se podívat,
jestli nám hvězda nad hlavou svítí?

Nad černou hruškou jasně zářila,
ale teď je tam tma.
Snad s nebe spadla a o zem se rozbila
hvězda má, hvězda tvá —

Hvězda je snem, tedy věčnost sama,
ta nemůže, milenko, mrtva být,
svítí tu na světě mezi náma,
abychom mohli dále žít.

Není jen mou a není jen tvou,
je hvězdou všech nešťastných lidí:
zeptej se slepce, když jde tmou —
a řekne ti, že ji vidí.

V noci

Veliký révový list
sladké hrozny ukrýval kdysi
a stal se štítem slaměných hnízd.
Vrabečku, neboj se. Spi si!

Fialové blesky navštěvují zámeckou kapli.
Hle, z mokrého zdiva vystupuje uťatá hlava
rytíře z Mooru.

Horečka, úzkost nemocného trápí
a těžké sny.

Rád bych se vás zeptal, vrabci,
zdali vám také tak úzko není,
když najednou v noci zdá se vám o zlém chlapci,
jak po vás hází kamením.

Rusalčin pramen

Na hlučné promenádě pramenů stero
Jeden z nich chtěl by raději klid
A šero

Dobře žes přišla! Už jsem se zalek
Že je svět bez lásky
A bez rusalek

Cesta k lesu

Vždycky jsem pušku pozorně sňal
     ale nikdy tak tiše
     aby jeden hrob neprocit v Polsku

Nějaký chlad táhne po válce ze všeho železa
     vojáčku ty který máš malárii
mluv jak nás mrazila karabina
     nebo kříž polního kuráta

Studila i železná klika po návratu
     doma u dveří

Vzít pušku znamená radostnou událost za kamny
     Můj pes
už třetí z dynastie ušlechtilých Emírů
     zívá a vstává

Jednou též zahyne postřelen v cizím revíru
     běhával po svých
     domů zkusí to po krvi

O třech se ještě dobelhá k božímu trůnu

Ale teď obojkem cinká a přede mnou cupe k lesu
     za bílou zdí za námi dívá se cherubín
      za nic na světě bych se teď neobrátil

Mám pocit že jednou ten anděl nahlas mě zavolá
     že pískne přes zeď na psa
     až půjdeme spolu kolem kostela

Náš hřbitov tolik se zvětšil za války
     jeden cíp sahá až na Sibiř
padá tam padá modrošedý sníh
     a kolem křížů v houfu táhnou vlci

Hrabou v sněhu a dál se vlekou uboze
     Jejich zelené oči jsou ztracené poklady
     mrtvého cara

Jsou to nejnižší hvězdy na ruské obloze

Jeden cíp sahá až k Piavě
     na hrobě bubnují padající pomeranče
Tělo se rozpadá jako se rozpadá kabát z kopřiv
     i režná košile

Jen v srdci ocelová střela
     jako Venuše z Louvrů
     zůstane chladná

     štíhlá

     a celá

Začarovaná studánka

U kaple písková socha
ta korunovaná vrabčím hnízdem
pamatuje řadu lásek

Večer jdou milenci k lesu
a za nimi v patách se líbají modré stíny

Hlas jeho v aleji vždy náhle zkrásněl
prutem zlehounka bije si do holinek
věří co povídá

Ona se halí v závoj a zelený vínek

Věří trávě stromům a jejich zádumčivému šumotu
neb všecko je nožem psáno
do javorové kůry

Přicházejí letní bouře
pod okny bez únavy tleskající lijáky
V dešti se ztrácejí slzy

Blesk smaže přísaha

Javanky

Ráno jdou na passar
prodávat ananasy
aby jim voněly ruce
až budou si na noc
rozplétat vlasy

A když je rozpletou
osud všech Javanek
usednou tiše před chatou
s očima k moři
a s hřebenem nazpátek

The post Básně Konstantina Biebla. Kompletní Bieblovy básnické knihy first appeared on Čítárny.

Nedovedu si ho představit jako devadesátiletého básníka. I když jako jediný z velké pětky sahal svým zrodem ještě do 19. století a byl jen o tři roky mladší než má maminka, zůstal až do svých 53 let benjamínkem, chlapcem s vlasy na stranu, básníkem rimbaudovského mládí, škádlivým milencem, hravým a usměvavým andílkem poezie. Takový je zapsán v mých očích, kdy jsem ho poprvé poznal na kterési pouti po básnických vinárnách na počátku třicátých let.

Ze středoškolských studií jsem znal jeho jméno z naší poetiky, v níž bylo ocitováno několik veršů ze Zlatých řetězů jako příklad dadaisticky hravé zvukomalebné lyriky. Přihláška k surrealistické Nezvalové skupině ho pro nás jednoznačně přiřadila k typu básnění, který nám mladým byl cizí, protože se nám zdálo, že opomíjí existencionální otázky života v předvečer světové válečné katastrofy.

Po břehu dvě vrby ve stínu
jdou v závoji ze mlýna
na vodě zelené v oblacích leknínů
rybář sítě rozpíná

Rozpíná rybář sítě v rybníce
z kovových hlubin stoupá zář
ve zvonícím čeřenu v záři měsíce
vylovil svou vlastní tvář

Může znít proto paradoxně, když řeknu, že jsme se brzy na počátku okupace sešli v bytě Bohuslava Brouka, syna velkého pražského obchodníka, který se nestal obchodním nástupcem, ale v surrealismu a psychoanalýze nacházel náměty pro své vědecké a sociologické studie. Byl přítelem Nezvala, Teiga, Toyen, Štýrského, Biebla. Shromáždila se tam naše generace s K. Bednářem, J. Ortenem, B. Březovským a dalšími. Uspořádali jsme literární večer ve velkém pokoji, kde kolem dokola visely řadami nad sebou nádherné obrazy moderních českých malířů. Byl tu s námi mladými tenkrát i na pohled stejně mladý Kosťa Biebl, který byl Broukovým švagrem. Vzali si dvě dcery lounského továrníka, s nimiž se dodnes přátelím, zatímco Brouk žil po roce 1948 v Londýně, kde zemřel.

S Bieblem jsem se za války setkával ve vinárně U Supů, která byla dlouho místem schůzek spisovatelů všech generací od Olbrachta a Neffa až po nás nejmladší.

Jednou jsme s Kosťou bloumali smutnými pražskými ulicemi. Na Karlově náměstí jsme zašli do plátěného stanu. Byl napěchován davy diváků, kteří se smáli, když lidé padali na běžícím páse nebo když na jeho konci spodní gejzír vzduchu zdvíhal dívkám sukně nad hlavu. Biebl se bavil. Plátěný stan s manéží, kterou od mládí zbožňoval, mu na chvíli přikouzlil ovzduší cirkusu. Nemohl jsem ho dostat ven.

Byl něžný a neobyčejně cudný. Měl přebujelou fantazii. Často mi vyprávěl o svých viděních na půdě starého domu v rodném Slavětíně.
Rozmlouval s mrtvými a hovořil o zjeveních, která ho pronásledují. Vysvětloval jsem si to jeho obrazností, která se tak zdrženlivě převtělovala v jeho básničky. V roce 1939 mu vyšla sbírka Zrcadla noci. Vydal ji, nemýlím-li se, bibliofil F. ]. Müller, který záhy nato publikoval i mou bibliofilii. Biebl v době národního ohrožení nenapsal básně takového občanského a osudového patosu jako Holan, Halas, Hora nebo Seifert. Proto se zdálo, jako by jeho verše nebyly účastný ve vzedmuté vlně české vlastenecké lyriky, která všechny své “formální experimenty podřídila diktátu básníka občana, jenž proklíná zradu, otřesen pohledem na zmrzačenou vlast.

Biebl jako by to odzrcadloval nepřímo. Měl dva rozhodující prožitky: účast v první světové válce a orientální exotiku cesty na Jávu a Cejlon. Jeho poetika oscilovala mezi dětským viděním světa, jak je rozvíjel jeho přítel J. Wolker:

„Až umřem, staneme se květinami
ve dne budeme lidem pro radost
a v noci budem sami”

a mezi poetizací všedního života prosvětlovaného reflektory fantazie a zachyceného brilantně využívanou apollinairovskou asociační technikou. Vlastně to, fantazie a asociační vidění a pak oddanost V. Nezvalovi, rozhodlo o jeho cestě k poetismu a surrealismu. Ortodoxním surrealistou nikdy nebyl. Zůstal český a úzce spojený s komunistickou stranou až do své smrti. Když jsem ho v roce 1949 požádal o básničku do sborníku Práce zpívá, který měl manifestovat poúnorový postoj českých básníků, poslal mí dopis a verše Píseň práce a míru. Pokoušel se v nich oslovovat dobu. Propukla v něm v následujících měsících velká tvůrčí aktivita, u něj, který vydával knížku jednou za deset let, nebývalá. Psal denně. Psal i v Karlových Varech, kde si léčil pankreas. Věřil, že našel básnický jazyk konkrétního pojmenování zápasů doby. Vrací se k dlouhým veršům, píše občanské a politické básně. Jeho Korejská balada padla do ovzduší doby. Přeložil ji na mé doporučení v hotelu Alcron i největší polský revoluční básník W. Broniewski.

Biebl se vmísil do dobových zápasů o charakter poezie.
Těšilo ho, že ho Štoll ve svém referátě o poezii v roce 1949 ze stínu vyzdvihl. Dalo by se říci, že se rozepsal, že tvořil svěží improvizace a polemické verše proti mladým sektářům z kulturního kádru svazu mládeže, proti kryštůfkům, kteří chtěli industrializovat poezii a vyhnat z ní obraznost a člověčinu.
V té době mě několikrát pozval do svého bytu na Výtoni. Měl potřebu číst své básničky přátelům a slyšet od nich slova souhlasu. Žil v jakémsi permanentním básnickém vytržení. Jeho manifesty mají svou dobovou platnost. Jeden z nich je anonymně určen Josefu Kainarovi. Má název Zůstali v řadě. M. Blahynka před časem tuto dobovou polemiku dešifroval. Připomenu jen její smysl, jak se jeví pamětníkovi.

Kainarova Veliká láska, sbírka vyšlá v roce 1950, byla po Únoru nejvýznamnější básnickou skladbou, která chtěla zúčtovat s usedlinami starého myšlení v době, společnosti a v každém z nás.
Lze ji srovnat s poválečnou Hrubínovou Jobovou nocí. Kainar byl v dobách liberalizace mnohokrát za ni kaceřován, dokonce ho nutili, aby se jí zřekl. Nelze popřít, že jeho poezie aplikující s mistrovstvím poetiku Majakovského na český verš má značný umělecký náboj. V nesmiřitelném účtování se do jeho zorného úhlu dostala i generace Devětsilu, která se Kainarovi stejně jako všem mladým z válečného pokolení jevila trochu jako kavárenské koketování s revolucí. Kainar báseň pojmenoval Zůstali vzadu.
Verše, které objasňují zašifrovaný smysl polemického střetnutí, to je básnickou skupinu Devětsil, u Kainara znějí: „devět hlasů, devět chocholů” o nich tvrdě prohlašuje: „A já je kdysi znal, i tu bandu celou.”

Byl to pamflet. Bylo to i zklamání z Nezvalova Velkého orloje, který sice sektářská mladá kritika nespravedlivě odsoudila, ale který vyvolal bez Nezvalova vědomí první politickou aféru s básníky — členy strany, když se Nezvalovy verše začaly parodovat. Ale to je kapitola jiná. Biebl tasil meč.

Chytil se Kainarova slova “banda” a začal svou šestidílnou básnickou odpověď verši:

Ach Caballeros de la banda
vy jste mě znali já vás všechny znal.

Celým svým přesvědčením prohlašuje, že ti Caballeros de la banda “nikdy nezradili meč ani lyru”. A báseň uzavřel patetickým vyznáním:

“Kdyby bylo zapotřebí
na hranicích ohrožené vlasti
s vámi bych v řadě stál
třímaje jak vy v ruce že železa
stejný samopal
Kdyby se však kroky moje mladé
v boji stále vpřed a s vámi v řadě
jednoho dne za vámi zpozdily
pak rány mého samopalu
slyšeli byste po boji na oslavu
vítězství i z mé mohyly.”

To nebyla formální proklamace. Biebl to myslel krutě upřímně.

Událostí byla jeho po jedenácti letech vydaná sbírka Bez obav.
Obsahuje verše z let 1940—1950. Poslední tři oddíly shrnují jeho tvorbu z padesátých let. Kniha jako jediné dílo byla in memoriam poctěna státní cenou. Měla mimořádný ohlas. A proto tím víc ohromilo to, co následovalo.
Ráno 12. listopadu 1951 mi zvonili do Svazu spisovatelů, kde jsem pracoval jako tajemník, abych okamžitě přijel do Bieblova bytu na Výtoni. V bytě byla jeho žena Marie, autorka několika knih. Okno, z kterého se Biebl v noci vrhl na dlažbu, bylo otevřené. Žádný dopis na rozloučenou ani pro vysvětlení. Jen tichý byt, kde básník žil povětšinou sám, kde formoval své poselství čtenářům.

Bieblova sebevražda otřásla spisovatelskou obcí.
Vyrojily se nejrůznější dohady a pověsti, že byl prý jako Majakovskij uštván politickou reakcí a mladými sektáři. Protože jsem byl pár hodin po smrti v jeho bytě a poznal atmosféru, která se v bezprostřední blízkosti nedá předstírat ani zkreslit, považoval jsem tato obvinění za absurdní. Vstupovali jsme ale do období tvrdých zápasů, kdy se vykonstruovaná obvinění proti druhému centru R. Slánského ve straně přenesla i na půdu Svazu spisovatelů. V nich se i tyto hypotézy mnohonásobně zveličily. Znovu se dostala na pořad báseň Josefa Kainara Zůstali vzadu.

V dlouhé básni Za básníkem, kterou napsal po Bieblově smrti Jiří Taufer, řečník nad rakví na hřbitově ve Slavětíně, čteme mimo jiné indicie, které k tomuto spojení míří:

„Tvůj mučitel neměl srdce, ale nerost.
Ne dýkou, ne revolverem do tebe na sta ran dal.
Ti, co tě uštvali, Kosťo, nebyli caballeros,
ale banda.”

Na druhém sjezdu Svazu spisovatelů v roce 1956, tedy o čtyři roky později, musela se zákonitě dostat na pořad i otázka motivace Bieblova odchodu.
Mezi obžalovanými byl uveden i Michal Sedloň. Byl to křehký básník ze Skálovy generace, který se po obvinění zhroutil. Tato věc také přispěla k bouřlivé atmosféře druhého sjezdu.

Po sjezdu konečně dostaly slovo dokumenty, které rozptýlily i tuto verzi o šikanování Biebla v době stranické prověrky na Barrandově, kde byl Biebl zaměstnán. To už jsem řídil Literární noviny. V několika pokračováních jsme otiskli celou dokumentaci a dopisy vedoucího stranické skupiny, který dlouho marně sháněl básníka, aby s ním projednal prověrkové formality. Tím u Biebla vznikl dojem, že je zpochybňována jeho příslušnost ke straně.

Byl jsem přesvědčen, že u Biebla rozhodla nemoc a jeho křehký habituš, sklon k přeludnosti, jak jsem jej poznal za války i po ní. Konečně i genetická predestinace. Stejně odešel za války i jeho otec. I když Nezval ve své básni Rozloučení s Konstantinem Bieblem připouští politickou verzi sebevraždy:

„Vím, ze žádná noční můra
ti nehodila rozbušku.
Za oprátku pro MacArthura
si vybrali tě na mušku”…

Pravdě blíž je jeho vzpomínka, z níž obšírně cituji:

“Krátce před Dušičkami volal mě Kosťa, že se mnou musí mluvit. Ihned jsem se vypravil k jeho bytu, poslal šoféra něco vyřídit a procházel se s Kosťou po smíchovské straně nábřeží. Z toho, co mi Biebl vypravoval tichým horečným hlasem, mohlo mně být leccos nápadné, ale nebylo mi naneštěstí nápadné nic. Biebl vypravoval o muži v dělnické blůze, který skládá židle v nějaké malé hospůdce a spílá na poměry, které přirovnává ke koloniálním poměrům”.

Biebl v něm vidí agenta provokatéra, který ví, že byl Kosťa v koloniích, a proto mluví o koloniálním útlaku.

Biebla děsí série takových zážitků, které bych u každého jiného člověka pokládal za projevy stihomamu, ale jež mi zní z Bieblových úst jako nějaká bretonská politická Nadja.
Kosťa také tvrdí, že všichni příslušníci mé domácnosti Jsou sledováni a oběd, který jí se mnou, žvýká na prázdno, jel jsem s ním do přírody a procházeli jsme se dlouho na kopci nad Oněticemi. Jsem s Bieblem takřka do půlnoci a přičítám jeho rozrušení za důsledek jeho složitých osobních poměrů.

Nemohl jsem při příležitosti Bieblových 90. narozenin přejít tyto věci mlčením, protože třicet let se o nich nemluvilo ani nepsalo.
Bieblova poezie žije. My dneska budeme patrně klást akcenty jinam, než to bylo v 50 letech, kdy meziválečnou tvorbu Bieblovu zařazovali i jeho vyznavači mezi formalistické hříčky. Mladá generace hledá k Bieblovi cestu, tak jako ji našla k Nezvalovi. Nový výbor pro Klub přátel poezie sestavil Jaromír Pelc. A to je myslím pro renesanci tohoto spanilého milence poezie rozhodující.

JAN PILAŘ / Tvorba cca 1981

The post Jan Pilař o básniku Konstantinu Bieblovi a jeho záhadném skoku z okna first appeared on Čítárny.

Mnoho básní vážných i nevážných natolik zlidovělo, že málokdo ví, kdo je skutečně napsal, Tak namátkou.
Pokud znáte další, napište nám.

FRANTIŠEK GELLNER (1981 – 1914)
PERSPEKTIVA

Má milá rozmilá, neplakej!
Život už není jinakej.

Dnes buďme ještě veselí
na naší bílé posteli!

Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví.
Zejtra si lehneme do rakví.

ADOLF HEYDUK (1835 – 1923)
ŠTĚSTÍ! CO JE ŠTĚSTÍ?

Štěstí! Co je štěstí?
Muška jenom zlatá,
která za večera
kol tvé hlavy chvátá;
oblétá ti skráně,
v kadeři se kryje,
v dlaně hlavu skládáš,
ruka utlačí je.

štěstí jako rosa
na květech se skvěje,
ale bludná noha
náhle zašlápne je;
zašlápnuto vzdechne,
v oblacích se tratí,
snad se jinovatkou
na tvou kadeř vrátí…

(Dědův odkaz, 1879)

K.J. ERBEN (1811 – 1870)
HOLKA MODROOKÁ

Holka modrooká, nesedávej u potoka,
holka modrooká, nesedávej tam:
v potoce je velká voda, vezme-li tě, bude škoda;
holka modrooká, nesedávej tam!

Holka modrooká, nesedávej u potoka,
holka modrooká, nesedávej tam:
v potoce se voda točí, podemele tvoje oči;
holka modrooká, nesedávej tam!

Holka modrooká, nesedávej u potoka,
holka modrooká, nesedávej tam:
přijde na tě mysliveček, připraví tě o věneček;
holka modrooká, nesedávej tam!

JAROSLAV SEIFERT (1901 – 1986)
BÍLÝM ŠÁTKEM MÁVÁ

Bílým šátkem mává,
kdo se loučí,
každého dne se něco končí,
něco překrásného se končí…

Setři si slzy a usměj se
uplakanýma očima,
každého dne se něco počíná,
něco překrásného se počíná.

JOSEF HAIS TÝNECKÝ (1885 – 1964)
ČECHY KRÁSNÉ, ČECHY MÉ

Čechy krásné, Čechy mé,
duše má se s touhou pne.
Kde ty naše hory jsou,
zasnoubeny s oblohou.
S oblohou a nebesy.
Kdo pomýšlí na plesy,
anděl světlem oděný,
slávě Páně stvořený.
Pán, ten stvořil také vás,
slavné Čechy, vlasti krás.
Anděla vám z nebe dal,
váš by národ k zpěvu zval.

FRANTIŠEK HALAS (1901 – 1949)
LYRICKÉ SMETÍ

Slečno, řekněte mi,
jak to děláte,
že hodiny neoněmí,
když se svlékáte.
Dejte jí Nobelovu cenu
za gesto, jímž zvedá sukni svou,
ale ta se dává jen básníkům,
kteří nic podobného nesvedou.

(Doznání, Lyrické smetí napsáno ve 20. letech, souborně ve sb. Doznání 1973)

ABBE PRÉVOST (1697 – 1763)
MANON LESCAUT
/překlad Vitězslav Nezval /

Čím to že já Manon
Tak šťastna jsem
Čím to že já Manon
Se líbím všem
Co na mně lidé mají
Mě nezajímají
Jen jeden jen jeden jen jeden…

Čím to že já Manon
Si přesto všímám jich
Čím to že já Manon
Si tropím z nich ráda smích
Každý mi něco slíbí
Mně se však mně se líbí
Jen jeden jen jeden jen jeden
…

Manon je můj osud Manon je můj osud
Manon je všecko co neznal jsem dosud
Manon je první a poslední můj hřích
Nepoznat Manon nemiloval bych
Manon je motýl Manon je včela
Manon je růže hozená do kostela
Manon je všecko co neztratí nikdy svůj pel
Manon je rozum který mi uletěl
Manon je dítě Manon je plavovláska
Manon je první a poslední má láska
Manon ach Manon Manon z Arrasu
Manon je moje umřít pro krásu…

KAREL JAROMÍR ERBEN (1811 – 1870)
VODNÍK

I
Na topole nad jezerem
seděl vodník podvečerem:
„Sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.

Šiju, šiju si botičky
do sucha i do vodičky:
sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.

Dnes je čtvrtek, zejtra pátek –
šiju, šiju si kabátek:
sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.

Zelené šaty, botky rudé,
zejtra moje svatba bude:
sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.”

(první část básně Vodník ze sbírky Kytice. Jedná se o sbírku 13 balad z let 1851-1852.)

KONSTANTIN BIEBL (1898 – 1951)
NA BÍLÉM POLŠTÁŘI

Na bílém polštáři vypadáš jako mulatka
beztak ti svědčí teplejší klima
choulíš se ke mně máš na uších sluchátka
a posloucháš koncert z Říma

The post Velmi známé básničky a básně? Ale víte, kdo je skutečně napsal? first appeared on Čítárny.