Božena Němcová chodila dobrovolně uklízet a starat se o mládenecký příbytek Viléma Lambla, ačkoliv její manžel si vždycky stěžoval na její nedbalost a nezájem o domácnost. Lamblovi tím oplácela péči v nemoci, Josefovi zřejmě neměla co oplácet. Chtělo by se proto podotknout, že láska je opravdu někdy mocná čarodějka.
Vztahem s Boženou Němcovou (1820–1862) si Vilém Lambl (1824 – 1895) uškodil hlavně v rodině Rottových a znepokojil jím rovněž vlastní matku. Skandální poměr s vdanou ženou mu těžko odpouštěla, notabene když kvůli němu zapomněl na nebohou Sofii, kterou by vedle něj viděla mnohem raději. Přes tyto peripetie, kdy mu nikdo z nejbližších rozhodně nedržel palce, se věnoval nadále medicíně.

Po nocích doháněl to, co přes den zameškal. Vždyť jeho nejmladší sestra Anna ještě po letech vzpomínala, jak mu matka často vytýkala, že doprovází večer Němcovou přes celou Prahu domů a poté do pozdních hodin pracuje. Paní Lamblová se jednoduše bála, aby ohnivá kráska neuštvala nadaného syna. Její lásku považovala za naprosto bezohlednou.

Z Uher se také ozval hlas Josefa Němce, který se o pletkách své ženy s Lamblem dozvěděl a popadl ho znovu vztek.
Posílal manželce vyčítavé dopisy, v nichž žádal, aby se za ním přestěhovala. Jeho postavení se zlepšilo, tudíž i finanční příjem, a rád by se o něj podělil se svou rodinou. Ostatně držet si dvě domácnosti je ekonomicky náročné i v dnešní době, pokud zrovna dotyčný nevlastní majetek v hodnotě desítek miliónů.

Božena kupodivu s jeho racionálním návrhem nesouhlasila. Dávala přednost bídě před slušnějším živobytím s mužem a odmítala, aby synové Hynek s Karlem chodili do maďarských škol, které nepokládala za kvalitní. Zvláště nejstaršího Hynka považovala za budoucího génia. Zřejmě ji na slovo poslechl, dobře se učil a ona se v něm doslova viděla.

Z knihy: Lásky Boženy Němcové / Martina Bittnerová
U příležitosti 195 let od narození jedné z největších českých spisovatelek vzniká jedinečná kniha, která poodhaluje roušku tajemství jejího výjimečného života. Božena Němcová byla totiž víc než kýmkoliv jiným především ženou. Jací muži prošli jejím životem a koho skutečně milovala? Její třinácté komnaty otevírá autorka prostřednictvím životních příběhů nevšedních osobností – V. B. Nebeského, H. Jurenky, J. Helceleta a V. D. Lambla. Každého z nich milovala, mnohdy nekriticky a bezhlavě, ale milovali také oni ji? Nebo za jejich náklonností stála už od počátku vypočítavost?
www.martinabittnerova.cz

The post Skandální milostná aféra Boženy Němcové a medika Viléma Lambla na pozadí obrozenecké doby first appeared on Čítárny.

Arthur Brisky (1885 – 1910) se snažil svou Boženku vychovat v obavě, aby mu z ní „nevyrostla“ typicky středostavovská slípka, kterou zajímá pouze móda a recept na dokonalou bábovku. V tom se dost spletl. Ona rozhodně nepatřila k tomuto druhu něžného pohlaví. Sama jako již zralá žena svému příteli Bohuslavu Koutníkovi svěřila: „A zase se k sobě vrátím a jsem ráda, že království mé není z tohoto světa.“ A měla se kam vracet, protože psala básně, později dokonce přeložila Zolovu Nanu a účastnila se lounského kulturního a veřejného života.

Přesto Arthur Brisky tuto nevšední duši neúnavně zahrnoval doporučováním patřičné literatury a citacemi z děl velkých mistrů.
V jeho dopisech často ustupují očekávaným milostným pasážím. Na lásku si sice čas našel, nicméně jako mladý tvůrce sloužil literatuře a jeho družka ho musela následovat. Musela ho v tom oddaně chápat.  Samotnému studiu bohužel přistupoval vlažněji. Drezúra a poměrně bezduché deklamování pouček mu nesvědčilo. Měl pocit, že ho na rozdíl od četby klasiků nijak nerozvíjí. Odpoledne trávil obvykle s Boženkou a dlouhé večery nad knihami. Do takto nabitého dne se učebnice prostě nevešly. A on jen obtížně nacházel prostor pro všechny školní povinnosti.  

Maturitní zkouška se však neúprosně blížila.
Jeho rodiče k ní prosebně vzhlíželi, protože mu otec hodlal zajistit úřednické místo pod penzí, aby syn dosáhl jisté ekonomické samostatnosti a hmotného zajištění. Už se mu nechtělo příliš financovat synka, který dbal na parádu a u knihkupců utrácel rovněž nemalé částky. Musel se proto podle otcova mínění začít snažit sám, neboť na pravověrný styl dandyho chyběl šlechtický původ, a především majetek.

Přestože se měl Arthur podle názoru svého okolí připravovat hlavně na zkoušku dospělosti, dále trpělivě čekával za Žateckou bránou na Boženku.
Teď spíše ve smutné náladě. Přípravy na zkoušku jednoduše zanedbal a tížilo ho černé svědomí, které ho dovedlo k odstoupení od maturity. Jednalo se o zbrklé a neuvážené rozhodnutí. Ostatně profesor Krátký, který chápal, že se tak stalo zcela zbytečně, jej osobně vyhledal a domlouval mu, aby se před komisi vrátil.

Jenomže Arthur se už dávno rozhodl jinak. V květnu před maturitou totiž navštívil Prahu a setkal se i s bouřlivákem S. K. Neumannem, jenž mu slíbil redaktorské místo. Arthur si pomyslel, že se bez maturity obejde stejně jako jeho starší druh. Zarazilo ho však, že Neumann„… vypadá teď jako tulák, od doby, kdy jsem ho posledně viděl, sešel pořádně.“

Z knihy Martiny Bittnerové “Zapomenuté osudy”.
Zapomenuté osudy. Profesní i životní osudy zajímavých osobností české historie a literatury
K. H. Mácha, Viktor Dyk, S. K. Neumann, Jiří Karásek ze Lvovic jsou osobnosti známé ze školních učebnic. Vedle nich vystupují i pozapomenutí muži – Jakub Seifert, Arthur Breisky, či J. L. Turnovský. Za jejich učesanými životopisy se skrývají zajímavé profesní i lidské osudy a samozřejmě také ženy. Ani v předchozích dvou stoletích se totiž nevyplácelo vymykat se průměru – a právě o tom nejvíce hovoří jednotlivé příběhy.
www.martinabittnerova.cz

The post Nadějný spisovatel a dandy Arthur Breisky a jeho vztah k ženám, než ho rozdrtil výtah first appeared on Čítárny.

Ve svých jedenačtyřiceti  letech má na svém kontě několik vydaných knih.  Její parketou se stala literatura na pomezí beletrie a faktu, píše o významných,  i dnes již  zapomenutých osobnostech 19. století. Znalosti načerpané v archivech servíruje čtenářům tak trochu v „páralovském“ duchu, sympatie a obdiv k literárnímu stylu Vladimíra Párala ostatně  nepopírá. Nejen její knihy, ale i životní cesta této autorky je zajímavá, a její odvaha, vnitřní síla a někdy až sveřepost mohou být inspirativní.

V loňském roce vyšla vaše kniha Lásky Boženy Němcové. Pro váš přístup je charakteristické, že se nespokojíte s obecně přijímaným a zažitým pohledem na literární klasiky a jejich blízké. Jak si hlídáte, abyste zůstala objektivní a nepodléhala osobním sympatiím nebo podvědomé touze provokovat čtenářskou obec ?
Není rozhodně mým záměrem  ani cílem někoho provokovat, nabízím pouze další pohled. V případě knihy Lásky Boženy Němcové jsem byla postavena před  úkol pokusit se přiblížit muže, jako byl Hanuš Jurenka nebo Jan (Ivan) Helcelet,  kteří nemají v souvislosti s Němcovou zrovna dobrou pověst. A také se o nich spousta věcí neví. Snažila jsem se je proto představit z jiných stránek.

­Vybavíte si ze své badatelské činnosti nějakou skutečnost, objev, který vás hodně překvapil ? Věc, která měla být současníkům utajena a kterou kromě vás ví pravděpodobně jen velmi málo osob?
Překvapení zažívám docela dost. Udivilo mě třeba, jak tvrdé dětství měla Marie Majerová, a čím vším si prošla, než se stala autorkou a novinářkou.

Marie Majerová je kromě své literární činnosti  známá jako náruživá žena posedlá muži. Psychoanalytik by možná hledal kořeny jejího  neukojitelného hladu po lásce v citové deprivaci z dětství.  Víte o tom něco bližšího?
Ačkoliv se všude líčí její vztah s nevlastním otcem takřka idylicky, v jednom soukromém nikde nezveřejněném dopise si Marie stěžuje na to, že dostala od otce tolika ran, že by to ani nespočítala. Když jsem to četla, bylo mi jí vlastně velice líto…

Z nedostatku rodičovského zájmu pramenily podle vás i citové zmatky  ve vztazích s muži   krásné Vítězslavy Kaprálové, dcery slavných rodičů, kteří ale byli příliš zaměstnáni sami sebou… Nepomýšlela jste někdy na studium psychologie?
Párkrát v životě mě to napadlo, ale myslím si, že je to profese, u níž člověk velice brzy vyhoří.  Takže jsem se raději držela psaní. I když ani tady to není bez rizika.

­Vztahy zvláště nás ženy odjakživa zaměstnávaly. I když na fyzickou nevěru často vlivem dobových konvencí  v 19. století nedošlo, vy nepodceňujete ani platonická vzplanutí… například ve vztahu Karolíny Světlé a Jana Nerudy.
 Obávám se, že nevěrní jsou si partneři, co svět světem stojí. Přesto , v 19. století a zvláště u žen, se nevěra týkala  především citové oblasti. Přístup k intimním stránkám života byl dost odlišný od současnosti. Nad vším bděla církev.  Sexualita se omezovala pouze na plození potomků, tedy oficiálně.  Úloha ženy spočívala v tom, starat se o rodinný krb a  žena si byla přesně vědoma  svých možností i hranic, které nesmí překročit. Ale samozřejmě našly se ženy, které tu“ pomyslnou čáru“  i tak překročily.  Nepatří k nim ale rozhodně Karolina Světlá. Ta Nerudu zřejmě milovala, aniž by si to byla ochotná zcela připustit. Dozvuky tohoto výjimečného vztahu najdeme u obou literátů i v průběhu jejich dalšího života…

­V kontextu duchovního a společenského klimatu 19. století ­ nedávala náboženská víra a pevný mravní rámec tehdejší společnosti podle vás více síly a jistoty lidem v tom, jak se vypořádat s nástrahami a těžkostmi života?
Pokud náhodou někdo řešil například se třetí osobou své citové  nebo vztahové problémy, moc zmínek o víře a Bohu jsem v této souvislosti nenašla, to spíše v souvislosti se zdravím dětí, penězi a podobně.  Mnohým lidem však náboženství pomáhalo i v tom, že farář jim často nahrazoval psychologa,  mohli se mu vyzpovídat ze svých problémů a hledali u něj  radu.

­Achillovou patou jednoznačných pevných morálních pravidel tehdejší společnosti byla  například nutnost tajit nechtěná těhotenství a odkládání nemanželských dětí…
To se dělo. Například  Mácha, když jeho dívka Lori čekala jejich společného syna,  raději odešel do Litoměřic… v Praze měl z ostudy kabát.  Dcera Boženy  Němcové Theodora, si  odjela ze svého působiště v Jičíně  léčit do Prahy oční chorobu, ale ve skutečnosti potřebovala tajně donosit dítě a porodit ho.  Ale ještě i dnes se najdou matky, které ze strachu rodí doma … a v lepším případě pak odloží dítě do babyboxu.

­Bádání v archivech musí být časově velmi náročné, vstřebávat informace o často pohnutých osudech skutečných lidí emočně vyčerpávající. Prozradíte nám něco o stylu své práce?
Samozřejmě  plánuji  čas, kdy budu psát, protože když jezdím přednášet o svých knížkách po celé republice, nejsem u  počítače a ani se na tvorbu nesoustředím.  Jinak se ale domnívám, že žiju podobně jako většina žen v této zemi.  Do mých povinností patří starost o domácnost, a to včetně dvou domácích mazlíčků,  kteří vyžadují moji pozornost.  Nejtěžší jsou ale fáze, kdy dokončuji knihu. To bývá práce někdy od rána do večera a vysaje ze mne obvykle veškerou sílu.

Máte například čas sledovat tisk nebo jiná média?
Noviny ani televizi zrovna nevyhledávám. Zdá se mi, že jejich cílem je šířit negativní energii a paniku, a to mi nevyhovuje. Postrádám v nich  většinou moudrost, laskavost a nadhled.  Navíc tím média vlastně prohlubují stres, který je v naší společnosti již silně zakořeněn. Přitom by stačilo, kdyby každý člověk, co sedí u obrazovky, se raději šel projít do přírody. Zeleň má přímo ozdravné schopnosti a pozitivní vliv na lidskou duši.

­Vím, že jste překonala únavový syndrom. Asi  pro vás není snadné  se k tomuto období vracet.
  Na světě existují mnohem horší nemoci, ale v akutní fázi této choroby jsem si prošla osobním peklem.  Zároveň  to  prověřilo mezilidské vztahy v mém okolí.  Považuji to za hodně zásadní předěl ve svém životě.

Můžete říct,  kdy se to stalo a jaké situace ve vašem životě nemoci předcházely?
Dneska vím, že  za nemoc si  částečně mohu i sama. Tehdy jsem ale měla náročné zaměstnání a vedení firmy považovalo za exces, pokud si člověk s angínou vzal neschopenku. Do práce se jednoduše chodilo i s teplotou. Dnes už bych na nic takového nepřistoupila, před těmi zhruba čtrnácti  lety jsem byla ještě dost mladá a hloupě hazardovala se svým zdravím.  Tudíž jsem přechodila několik angín a chřipek, poslední chřipka se mi protáhla na nějakých osm až deset  měsíců.

Jak jste to  tenkrát prožívala?
Zpočátku jsem spala průměrně osmnáct  hodin denně a v mém těle snad nefungovalo správně vůbec nic. Ztratila jsem chuť k jídlu, paměť, všechno. Pak se to po čase překulilo do dalšího stadia, kdy jsem se cítila strašně unavená, ležela jsem, přitom nemohla spát.  Celých  osm měsíců mi spánek nepřinášel úlevu, odpočinek,  a ještě jsem trpěla řadou jiných fyzických obtíží. Také mi přestala sloužit paměť.  

Co na to říkali doktoři?
Lékaři se k tomu stavěli dost zvláštně.  Všechno zpochybňovali a zlehčovali. Tento postoj je pro nemocného člověka naprosto psychicky devastující a nikomu bych nepřála, aby si něčím podobným musel projít.  Onemocnět neobvyklou nemocí považuji díky této zkušenosti za opravdový trest a očistec.
Pomohl mi částečně až jeden lékař, který mě předávkoval vitaminy a podpůrnými prostředky a poradil mi několik jednoduchých věcí. Musela jsem se naučit poslouchat své tělo.  Abych se vůbec dokázala vrátit do normálního života, tak jsem posléze prošla i psychosomatickou léčbou. To mi zase v dobrém slova smyslu nakoplo psychiku a já se mohla pomalu zařazovat opět do reality. Návrat  bolel po všech stránkách, to je jednoduše nesdělitelné.

Co vám nejvíce pomohlo?
Řídila jsem se  heslem, že pomoc najdeme na konci své pravé ruky.  Musela jsem denně tvrdě trénovat.  Vždycky jsem si přečetla jednu stránku knížky a pak jsem si převyprávěla její obsah. Zpočátku jsem si nepamatovala nic, postupně se to zlepšovalo.  Také jsem luštila křížovky, upravovala své starší povídky a podobně. Naučila jsem se pracovat se svou únavou. Dnes jsem schopná bez problémů přednášet, psát knihy, dělat svou práci. Cesta k cíli netrvala měsíce, ale roky. Přesto nejsem zdravá a už nikdy úplně nebudu, s tím jsem se musela smířit.

Jak zvládáte  zátěž  související s cestováním a pořádáním  besed o svých knížkách?
Byla jsem vždycky aktivní a činorodý člověk, což jsem opět, i když dnes to má své určité hranice. Naštěstí mi stačí zdřímnout si třeba ve vlaku cestou na besedu. Spánek už mě zase posiluje. Osobně věřím , že lidský organismus v sobě skrývá neskutečnou sílu a může se s ledasčím  úspěšně poprat.

Martina Bittnerová, spisovatelka (1975)
Vydané knihy:
Historické osobnosti: Spisovatelky a Erós (2011), Utajené životy slavných Čechů(2012),
Utajené životy slavných Češek (2014), Lásky Boženy Němcové (2015).
Beletrie: Na nevěru se neumírá (2013), Moje milované tchyně a já (2015)
 Beletrie pro mládež: V průšvihu (2013)
Další aktivity: Pořádá přednášky a besedy pro veřejnost a školy o historických osobnostech 19. století. V současné době připravila k vydání nové přepracované a rozšířené vydání knihy „Utajené životy slavných Čechů s názvem                                                                                      
Zapomenuté osudy. Kniha vyjde i jako e-book.

Zdroj: Marie Budíková , http://suzkyjova.blogspot.cz

The post I klasik z čítanky byl jenom člověk, říká spisovatelka Martina Bittnerová first appeared on Čítárny.

Rozhovor s publicistkou a spisovatelkou Martinou Bittnerovou o knihách a vůbec o spoustě zajímavých věcí, které život dal…

Chtěla bys být redaktorkou Čítáren, Martino (na mně to ovšem nezáleží)?
Ráda píši kamkoliv, kde se cítím dobře. Mimochodem, na Čítárnách mi už vyšel rozhovor s Ivonou Březinovou.
Je to netradiční pokračování, ale vyjmenuji teď několik spisovatelů. Mohla bys reagovat?
Šimek a Grossmann.
Absurdistán v ještě absurdnějším světě, ale mám je moc ráda.
Josef Lada.
Kouzelník Vánoc, to především.
Stephen King.
Chrlič bestsellerů.
Ray Bradbury.
Jeho kolega vizionář
Edgar Allan Poe.
Temná strana síly, ale nikoli ve Hvězdných válkách. Tady.
A co ty, Martino? Jak píšeš?
Kdyby mi před osmnácti lety prsty nerozklepala tréma, měla jsem dnes státnici z psaní na stroji. Stejně ale píši všemi deseti a myslím, že rychle. Problém jenom je, že já do té klávesnice hrozně buším.
Ale to já taky. Jednu jsem tak odepsal.
Opravdu? U mě to je zlozvyk z doby, kdy jsem klepala do stařičkého Consulu.
A psaní perem či tužkou?
Jsem pro. Já většinu rukopisů odjakživa psala rukou a teprve pak přepisovala na počítači, ty první ještě na stroji. Ale postupně ten zvyk opouštím.
Přejděme od technické stránky věci rovnýma nohama k té nejjemnější. Co poezie?
Začalo to asi kolem dvacítky. Proč? Neumím odpovědět. Ale jednoho krásného dne jsem napsala první a jiného i poslední básničku.
A pak?
Nepřišla další. A nechtěla jsem stát u okna a pokoušet se ždímat ze sebe rýmy. Myslím, že poezie, ta musí vytrysknout, a když netryská, je pramen vyschlý.
A co tvůj výtvarný a hudební talent, Martino?
V deseti jsem vyhrála výtvarnou soutěž, ale jednalo se o linoryt. Chodila jsem malovat k akademické malířce, ale ke svým schopnostem jsem dnes velmi skeptická. A zpěv? Zpívala jsem ve sboru a nejméně učitel hudby mé sestry tvrdil, že mám krásný alt. Jenomže… Všechno nejde stihnout. Nejde, ale já přesto pořád pěstuji i myšlenku, že alespoň pro sebe se naučím u zpěvu lépe i techniku.
Tak, a zamířím k literatuře, což je (cestou od výtvarna) trať přes kreslené seriály. Měla jsi v dětství oblíbené?
Hm, táta mi kupoval časopis Kometa a znám Tomanova Kruanova dobrodružství z Abc, což se mi líbilo hrozně, i když pak tento seriál vyšel v knížce. Zažila jsem ale stěhování a jako řadu jiných věcí, ani tohle nemohu najít.

A dokázala by sis teď vybavit první knížku, kterou ti četli?
Prvním favoritem se stalo Kožíškovo leporelo Polámal se mraveneček (také od Sekory). Naučila jsem se ho nazpaměť, prohlížela, u každé stránky poctivě odrecitovala sama pro sebe text a měla poprvé pocit, že čtu. Ano, možná to působí směšně, nicméně mým tehdejším třem rokům věku to asi bylo adekvátní.
Zase odbočuji, ale někdo si i z tak raného věku zapamatuje rovněž první viděný film.
Já ne. Já od útlého věku milovala mluvené slovo. Poslouchala jsem pohádky z audiokazet a nejvíc si oblíbila Rumcajse. Hlas pana Högra je nepřekonatelný. Ta obliba mluveného slova mě drží dodnes a dávám mu i dál přednost před filmem. Proč, ptáš se očima? Dává samo sebou prostor pro vlastní fantazii.
Přibliž teď čtenářům Čítáren pár svých povídek, prosím!
Vzpomenu na Ples popelek, je to už sedm let, co vznikl. Inspirovala mě návštěva plesu mé bývalé mé střední školy, kde jsem si uvědomila, jak zoufale stárneme. Ctitelku mi zase vyprávěla paní Jitka Splítková co absurdní příhodu z vlastního života a já ji poněkud upravila a změnila jména (to je pět let). Mně samé se však nejvíc otiskl do paměti první z mých cyklů Ženy z karnevalu, který vznikl již před osmnácti lety pod vlivem hudby skupiny XIII. století.
Co tě ale od povídek vedlo až k napsání knížky?
Mrzelo mě, že jsou některé osobnosti minulosti předkládány veřejnosti neobjektivně. I já sice přináším subjektivní pohled, myslím si však, že jsem značně empatická. Konkrétním dámám jsem se aspoň snažila proniknout do duše a neohýbala je přitom k obrazu svému, nýbrž uctivě pozorovala.
Co takový přístup chce?
Respektovat dobu, kdy žily, i spousty dalších okolností. Některé jejich způsoby by dnes, pravda, už neuspěly.
Ta kniha ovšem není úplně cudná.
Rozhodně však ne ani erotická. Líčí složité životy. Ony si prožily vrcholy, prožily si i pády. Lásky – i zklamání. A já nepíšu o robotech, píšu o lidských bytostech. Pokud se některá v něčem vymyká… Třeba u Boženy Němcové jsem nastavila trochu nový úhel pohledu. Může podráždit, podobně jako dráždil v Novotného Prstenu od vévodkyně. Ani já si nebrala servítky, a to ani v případě pana manžela Antonie Reissové Ladislava Čelakovského. Ne, nemám ráda, když se něco či někdo zbytečně adoruje, anebo naopak podceňuje. Vy jste možná anděl, ale vesměs oplýváme i dobrými, i špatnými vlastnostmi.
Co připojit i obdobnou knihu o spisovatelích – mužích?
To plánuji, i když něco podobného teď vyšlo. Záleží tedy na tom, jak se domluvím s nakladatelem. Mám rozhodně připravený fragment a ráda bych pokračovala. Ostatně, já si původně představovala, že vyjde jen jedna kniha a že z jedné strany budou ženy a z druhé muži.
Marino, nemusíš uvádět číslo, ale jsi únosně honorována?
Mám standardní smlouvu s nakladatelem, co se týče aktuální knížky.
A plány na další knihy, tedy mimo té o mužích?
Povídky. Chci napsat něco i pro děti anebo dospívající, ale uvidím, jak mi to půjde a jaký bude o mé knížky zájem.
A co je vůbec lepší, psát beletrii nebo literaturu faktu?
Rozhodně nejsem románový typ. Na romanopisce jsem asi moc stručná a nikdy mě nebavilo ani číst pět stran popisů přírody, byť obdivuji, když to někdo krásně dokáže vylíčit. Ale má knížka o ženách není čistá literatura faktu.
Dovedeš si představit, že by podle ní vznikl televizní dokument?
Nevím, jak já, ale ty ženy by si ho zasloužily a nemělo by zůstat u jednoho.
V televizi se objevuješ i sama! U příležitosti Dne poezie a…
Nebo v jistém pořadu o svých zvířatech a způsobech chovu.
Necítíš se ale jako posluchačka (také Jiří Lábus je takový) lépe v rozhlase?
Ne. U rozhlasových mikrofonů kupodivu trpím větší trémou než v televizi. Povídání před kamerou je naopak příjemné. Bylo to ale posledně i díky velice milé moderátorce Daně Syslové.
A teš se vrátím k osobnostem.
Marie Majerová.
Robinsonka, která si uměla užívat života.
Němcová.
Osobnost, která by měla problémy i dnes a tady.
Krásnohorská.
Duchaplná žena, která se ale kvůli nemoci nikdy nevdala. Nikoli tedy ze svéhlavosti Svéhlavičky.
Marie Wagnerová.
To babička mi četla Káju Maříka na pokračování.
A co současné kolegyně, i když třeba paní Monyová už bohužel…
Ta? Typická představitelka znamení ryby, to se mi vybaví.
A třeba Nesvadbová.
(úsměv) Dcera výtečného autora sci-fi Josefa Nesvadby.
A Irena Obermannová?
Touha po skandálu silnější než psaní? Nevím. Na rozdíl od novinářů-moralistů ji svým způsobem chápu.
A paní Březinová?
Moje laskavá literární sudička.
A já? (Za drzost se omlouvám.)
Ctitel bujarého mládí.
To tedy nevím. Píši nejvíc o autorech devatenáctého století a celý letošek ve Tvaru o Stevensonovi. A udělal jsem teď pořady o Charmsovi a Prutkovovi, což jsou starší básníci. Ty však máš s vystupováním taky zkušenosti, ne?
Od začátků se věnuji autorským čtením. Slyšel jsi někdy mou Pomstu či Ples popelek?
Jako veřejně čteš, také jsi recitovala?
Po šesti letech psaní jsem s verši skončila a myslím, že svět poezie o nic nepřišel, i když je fakt, že jsem obeslala některé literární soutěže a mám ceny. Přednáším taky, ale v jiném smyslu.
Snad na univerzitě?
Podívej se na mé stránky http://martinabittnerova.cz/. A dostala jsem se tomu díky autorským večerům. Jednou mě totiž napadlo, že by vůbec nebylo špatné přiblížit dětem i dospělým některé osobnosti minulosti. Začala jsem s tím v knihovnách.
Neopakujete ale školní látku?
Přijď, uvidíš. Naopak se snažím doplnit informace, které za katedrou nikdy nezazněly, a chci přednáškovou činnost rozšířit. Nelíbí se mi totiž, jak se zapomíná na některé autory devatenáctého století. Žijeme sice v době Pottera, ale kdyby nebylo Němcové, Máchy a Nerudy, budou učebnice jako prázdné, nemyslíš?
Jaké máš, Martino, vůbec vzdělání?
Přiznávám, že z formálního hlediska jen maturitu, ale vlastně víc. Loni jsem ji doplnila o akreditované vzdělání v oborech mediální výchova, medializace a pedagogika volného času.
Každopádně vím, že se máme celoživotně vzdělávat sami. Což dělám jako ty.
A teď druhá z indiskrétních dotazů: Jsti vdaná?
Velice vtipná. Mohu říct jediné: Vdaná už nejsem.
Kdyby šlo vybírat, nebyla bys radši tou zpěvačkou? Anebo malířkou? Herečkou?
(smích) Herečkou, malířkou a spisovatelkou dohromady. Divadlo miluji, ale psaní už je, myslím, můj život.
A jako dítě jsi také už psala?
Ve třetí třídě do sešitu – příběh o indiánech. Pod vlivem mayovek. A maminka mé spolužačky to četla a chválila mě. Ale nastala dlouhá pauza a já se k psaní vrátila až…
V důchodu?
Kolem šestnácti.
Asi jako Fan Vavřincová (pozdravuji). A psala jsi ze šťastné nebo nešťastné lásky?
Já neměla nešťastné lásky v tom smyslu, že bych dotyčného chtěla a on mě ne. Tak to nebylo. Když muž nechtěl, šla jsem dál.
Hm, to právě neumím.
V některých vztazích jsem, pravda, prožívala poněkud nešťastné chvíle. A z nich se snažila vypsat.
U mě to nebyly chvíle, ale roky, což trvá. Mimochodem, čeština je těžká na pravopis, jak vím jako syn dvou profesorů češtiny snad nejlépe, a ten odradí od literární tvorby hodně adeptů už na základní škole. Co ty na to?
Já jsem pyšná, že mluvíme jazykem se složitou gramatikou. Mnoho přece nechybělo a všichni jsme šprechtili německy.
Ale to ještě můžeme – a viz poslední výzvy mnoha zaměstnavatelů. Češtinu ale budeme mít vždycky jako rodný jazyk.
Tíží mě, jak s přibývajícím věkem některá pravidla opravdu zapomínám, a měl by existovat kurs, kde by si lidé ty znalosti mohli oživit.
Kromě toho Kožíška, jaké jsi měla nejoblíbenější dětské knížky?
Měla jsem hlavně různá období a hltala vždy jeden žánr či jediného spisovatele. A favorité? Chronologicky: Rumcajs, Pipi Dlouhá punčocha, Děti z Bullerbynu, Villette.
Villette není pro děti!
Já ji četla ve dvanácti a měla husí kůži. Tak si představuji dobře napsaný román.
A ostatní dospělé knihy?
Jednoznačně Dykův Krysař, právě znovu vyšel. V té knize je všechno.
Jako v bibli?
Ne. Ale přečtěte si. Svého času mě zaujaly i Medojedky Roberta Ruarka, co však nečtu, je ženská literatura (kam Villette nepočítám).
Brojíte proti ní?
V žádném případě ne. Já ji nezatracuji. Jen mi nevyhovuje.
Nu, a psaní vytlačuje civění… I jako scenáristky telenovel se některé ženy živí. Co vy na to?
Nejsem opravdu filmový typ, já poslouchám. V kině jsem nebyla tři roky.
A když už jdete?
Ráda mám snímky s poselstvím jako Ďáblova past či tragikomická Nuda v Brně a nesmím zapomenout na smutný a nádherný snímek Sedím na konári a je mi dobre.
Máte možná v oblibě i nějaký televizní seriál(?)
Podle mého názoru byl jedním z nejlepších F. L. Věk (1971) Otto Zelenky, zrežíroval ho pan Filip a na pozadí pomrkává Alois Jirásek. Netvrdím, že se mi tu líbí všechno a třeba paní Brejchovou bych oželela, ale jedná se o vydařené dílo s dobrým hereckým obsazením.
A kreslené televizní seriály?
Za bývalého režimu se vysílali maďarští Smolíkovi. Mně utkvěli. A bavili mě. Ale když jsem je však po letech, už se mi tolik nelíbili.
A vlastní psaní si umíte zkritizovat?
Mohla bych ti vyprávět pohádku, jak desetiletá holka z politicky nespolehlivé rodiny ve třídě plné dětí komunistických prominentů prohlásila, že bude spisovatelkou, a jak to nesměle špitla a slyšela hurónský smích. Dokonce i soudružka se tvářila pobaveně. Tak či tak mi Daranus vydává Spisovatelky a Erós a představuji významné ženy vč. Němcové, Kvapilové či Růženy Svobodové. Na některé se zapomnělo neprávem a mou ambicí bylo ukázat, že to nejsou postavy ze zaprášených učebnic, ale lidi z masa a kostí. Měly i vlastní touhy, přání, vášně. Všech si velice vážím a prostřednictvím příběhů ukazuji archetypy lidského chování. Kéž se čtenáři z těchto životů poučí jako já, a pokud se mi povede přitáhnout pozornost k tvorbě těch žen, nebyl promarněný ani čas, ve kterém jsem jako Sherlock Holmes pátrala ve starých knížkách, chodila po antikvariátech a hledala v archivu.
A do třetice pár jmen! Ano? Kryl.
Básník s kytarou.
Bondy.
Podivín.
Klaus.
Pragmatik.
Vlasta Burian.
Fenomén.
Verne.
Klučičí autor.
Lindgrenová.
Pramen dětské fantazie. A taky mé.

Děkuji ti za rozhovor.

The post Spisovatelka Martina Bittnerová – rozhovor o tom, co život dal first appeared on Čítárny.