Rajko Doleček píše: “Nějak koncem června 2015 jsem si přečetl s velikým zájmem knihu: Ladislav Špaček / Deset let s Václavem Havlem (2012), ve které vtipně líčí své mnohaleté zkušenosti mluvčího prezidenta Havla. Jeho „střípky“ z cest a z různých setkání po celém světě se daly číst jaksi jedním dechem. Skoro jsem panu Špačkovi odpustil, že se snaží z prezidenta Václava Havla udělat téměř lidového světce, který si za své credo vybral krásné dávné heslo, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.
Odpustil jsem mu i to, že uváděl téměř prezidentovu abstinenci od alkoholu. Na obalu knihy zářila zlatá písmena jejího názvu, kde se v pravém dolním okraji dralo do popředí červené srdíčko, jak ho náš bývalý pan prezident měl ve zvyku občas kreslit, jako projev své lidskosti, své lásky k lidem.

Ale pak přišly dva šoky.
Jeden menší na stránce 135 v kapitolce „Cesta do NATO“ a druhý až trapný svým rozsahem dezinformací na stránkách 183 až 187 v kapitolce „KOSOVO“.
To už nebyla ta celkem přijatelná až milá autorova licentia poetica. kterou spojoval a jednostranně koloroval až idealizoval ty různé střípky z cest, událostí, rozhovorů, úvah. Tady to heslo o pravdě a lásce už zcela přestalo fungovat.

Prezident Havel, jak ho líčil pan Špaček, bohužel vyměnil své heslo o pravdě a lásce za podporu zcela jednostranné a pravdě nekonečně vzdálené politice Západu (USA, Německo, Evropská unie, NATO), následkem které zbytečně ZEMŘELY TISÍCE LIDÍ.

Trapně zní ta nesmyslná věta toho, který osobně viděl následky na místě, že byl prezident Clinton „velmi vnímavý vůči středoevropským a balkánským problémům, hlavně dík své ministryni zahraničí…Madeleine Albrightové…“, kterou kdosi na Západě, ne bez „smutné“ vtipnosti, už před lety nazval „balkánskou řeznicí“, za její vedoucí roli při vzniku 78 dnů i nocí trvající NATO agrese a denně-nočního bombardování, ničení a zabíjení, mrzačení v Srbsku letectvem NATO v 1999.

Vše na základě obrovských dezinformací a smyšlenek o událostech na Kosovu a Metohiji (KosMetu – Metohije je jihozápadní část Kosova), o údajném masovém pronásledování, zabíjení a vyhánění kosovských Albánců z jejich domovů.
A tajemník NATO Javier Solana pak nařídil NATO agresi. Ve středu 24. března 1999 bez povolení Radou bezpečnosti začalo bombardování s tisíci mrtvých a zraněných civilistů, s obrovským ničením infrastruktury, neuvěřitelnými materiálními škodami.

Jako předseda Českého nadačního fondu přátel Srbů a Černohorců jsem mnoho z toho viděl, s následnou ekologickou katastrofou země, vyvrcholenou zcela zbytečným a kriminálním použitím Američany raket s ochuzeným uranem nejen v Srbsku a na Kosovu, ale před tím i v Bosně (např. v okolí osady Hadžići).
Po těch letech je už vidět vzestup výskytu některých druhů rakoviny, leukémie, malformací novorozenců, v oblastech, kde byl Američany ochuzený uran použit.

Kromě výše uvedeného se tu objevuje i morální dekadence těch, co vládnou světu, v rámci nedodržení Rezoluce Rady Bezpečnosti OSN č.1244 z roku 1999, která uváděla setrvání Kosova (Kosova a Metochije, Kosmetu) v rámci Jugoslávie („malé“ Jugoslávie, Srbska), zajištění návratu a ochrana uprchlíků.
Bylo jich hodně přes 200 000. Rezolucí bylo slíbeno v dohledné době obnovení přítomnosti policie i vojska Srbska na KosMetu. Ale nic z toho nebylo dodrženo.

Pan Špaček téměř idylicky líčí ten protizákonný, vlastně zločinecký postup NATO a zcela nepravdivě uvádí, že zásah vznikl následkem pronásledování, vyhánění i zabíjení Albánců armádou i policií, a zapomíná, že útěk statisíců nastal až po zahájení plošného bombardování Kosova letectvem NATO. Vůbec se nezmiňuje o neuvěřitelných dezinformacích šířených v této souvislosti, aby svět lépe „spolknul“ kriminální ničení a zabíjení organizací NATO v Srbsku.

Napřiklad David Scheffer, putující americký velvyslanec (ambassador at large) pro válečné zločiny, vykládal v květnu 1999 o nezvěstných a zřejmě mrtvých (feared dead) 100 000 až 225 000 albánských mužích a chlapcích mezi 14 až 59 lety.
Ani prezident Clinton nebyl troškař. V zahradě Bílého domu 25. června 1999 na tiskové konferenci prohlásil, že na Kosovu leží desetitisíce povražděných Albánců.
„Hitem“ se stala zpráva „očitého albánského svědka“ šířená medii Západu, že Srbové povraždili 700 (!) Albánců a že mrtvoly poházeli do šachet dolu Trepča…

Pak přišly strašlivé odhady (zprávy) od OSN o 44 000 pobitých Albáncích, to číslo bylo brzy „upraveno“ na 22 000, pak na 11 000.
Je strašné takto mluvit o tisících mrtvých! Nakonec se ale objevil, jak již i jinde uvedeno, i článek M. Farleyové „V Kosovu bylo dosud vykopáno 2 109 mrtvol“.
Šlo o mrtvoly lidí všech národností! (Los Angeles Times 11.listopadu 1999) a A.Cockburna „Kde jsou doklady o genocidě kosovských Albánců?“ — Los Angeles Times 29.října 1999).
Mluvčí vyšetřující komise tribunálu v Haagu Jo Kelly-Moore prohlásila 12. října 1999, že v šachtách dolu Trepča žádné mrtvoly ani jejich zbytky nebyly nalezeny…

Ale moc se nešířila zpráva, že američtí (NATO) letci bombardovali z bezpečné výšky 5 000 metrů a jako „vedlejší ztráty“ (collateral damage) omylem zasáhli DVĚ albánské kolony (mysleli, že jsou srbské).
Ty „vedlejší ztráty“ v těch dvou kolonách činily 155 albánských civilů, včetně žen a dětí. Náš pan prezident o tom všem nijak nemluvil. Jak by byl sklidil skutečný obdiv a přátelství, kdyby u svých amerických přátel (vždyť ho vítali v Kongresu ovacemi ve stoje!) zajistil rozumné řešení problému Kosova, a před tím v Bosně a Hercegovině (BaH) bez krveprolití, kde nikdo nebyl zcela bez viny.

Na vyvrácení výmyslů až lží západní propagandy o masových vraždách Albánců na Kosovu se podíleli i španělští lékaři, forenzní (soudní) i policejní experti, které OSN poslala na Kosovo, aby pitvali zabité Albánce, jako hlavní oběti. Po návratu z Kosova napsal člen týmu Pablo Ortiz do španělského časopisu (El Pais 23. září 1999) –

„Zločiny války – Ano; Genocida – Ne: Říkali nám, že odjíždíme do nejhorší zóny Kosova (na severu, s městem Istok), že se máme připravit na více než 2 000 pitev do konce listopadu. Výsledek je ale zcela rozdílný. Našli jsme pouze 187 těl k pitvě a tak jsme už doma (září).“

„Těla byla bez známek mučení, nebyly tu masové hroby (Emilio Perez Pujol, forenzní pracovník).

O myšlenkách bývalého premiéra Austrálie Malcolma Frazera o NATO napsal Michael Madigan (Herold Sun, 9. března 2000) článek „Bývalý premiér buší do role Západu v Kosovu“:

„Bývalý premiér M. Frazer označil NATO za organizaci lhářů, přirovnal roli NATO v Jugoslávii ke španělské inkvizici … Angažování a válka na Balkáně byly ilegální a imorální … činnost NATO se podobala akcím španělské inkvizice a křižáků, kteří pobili milióny lidí ve jménu křesťanství…“

Pan prezident Havel pošlapal tradiční česko-srbské přátelství a celým svým vystupováním v létech 1993-1999 působil až trapně proti srbsky – viz např. jeho projevy za spektakulárního uvítání muslimského vůdce BaH Aliji Izetbegoviće na podzim 1995 v Praze – kdy se premiér Klaus odmítl setkat s Izetbegovićem a odjel z Prahy.

Prezident Havel se nikdy ani nepokusil vyslechnout tu druhou, srbskou stranu a její problémy během konfliktu v Bosně a co jim předcházelo v poslední válce 1941-45. Nedržel se jedině správného již snad od římských dob přístupu za podobných situací Audiatur et altera pars – Ať je slyšena i druhá strana. Věřil jen tomu, co mu sděloval oficiální Západ, nic si neověřoval. Pro něho ty NATO bomby co zabíjely i Albánce i Srby byly „humanitární“.

V pařížském Le Monde (29.dubna 1999) vydali téměř výsměšně prezidentova slova:

„Během zásahu NATO na Kosovu se domnívám, že existuje element, který nelze popřít: nálety, bomby, nebyly vyvolány hmotným zájmem .Jejich povaha je výlučně humanitární…“

Když jsem to četl, nějak jsem se za ta slova tehdejšího našeho prezidenta styděl!!!

Pan Špaček píše o „chirurgické přesnosti“ NATO náletů. Musím ho tvrdě opravit.
Jako předseda Českého nadačního fondů přátel Srbů a Černohorců jsem některá bombardovaná srbská města navštívil, například hornický Aleksinac, pak, dalo by se říci i jihosrbskou Guernicu Surdulicu, nedlouho po bombardování i významné město Niš, kde jsem na obědě u rektora univerzity mluvil o událostech na Kosovu i s velitelem 3. kosovské armády generálem Nebojšou Pavkovićem…
Dobře jsem si zapamatoval jeho slova:

„Věřte mi, profesore, že by se moji vojáci celý den smáli, jak nejsofistikovanější letectvo světa ničí naše atrapy mostů, tanků, děl, kdyby nevěděli, jak toto letectvo ničí naši zem, naši infrastrukturu, jak zabíjí a zraňuje naše civilní obyvatelstvo, kolik neštěstí přináší do jeho životů…“

Tříměsíční bombardování “vojenských cílů“ zničilo dohromady řádově jen desítky tanků, děl, obrněných transportérů – dodatečně to hlásily i zklamané zprávy agresora.
V Bělehradě byla vybombardována jedna z významných nemocnic…
Byly zničeny rafinerie nafty, veliké chemické závody (Pančevo, Novi Sad), mnoho škol, zdravotnických zařízení, nejrůznější továrny pro zcela civilní potřeby, desítky významných mostů (např. tři u Nového Sadu přes Dunaj), byly postiženy řady civilních čtvrtí, některé cesty, atd.

Když Německem vyzbrojená a pod strategickým velením penzionovaných amerických generálů chorvatská armáda, za letecké podpory (bombardování) NATO, před 20 lety v srpnu 1995 vyhnala na 230 000 Srbů z jejich staletých sídlišť v Chorvatsku (Kninska Krajina) a přes tisíc jich povraždila), prezident Havel nenašel slova útěchy pro vyhnané, nesponzoroval žádné rezoluce proti tomu, nenabídl jako Západem uznávaný a ctěný politik pomoc.
Do té doby Srbové představovali kolem 12% obyvatel Chorvatska, pak jich zbyla už jen kolem 4,5%.

Známý britský novinář Misha Glenny rozhořčeně napsal:

„Role Spojených států v chorvatské ofenzivě je skutečně hanebný a odporný šrám v amerických diplomatických dějinách“
(The Boston Globe, 16. srpna 1995).

To je jen tak pár nahodile vybraných informací a úvah po přečtení jinak čtivé a vtipně napsané, i když bohužel zcela jednostranné a s mnoha nepravdami knihy našeho populárního učitele etikety pana Ladislava Špačka.

Děkujeme panu Prof. Dr. Rajko Dolečkovi, DrSc. za souhlas ke zveřejnění !!!!

P.S. První bomby a rakety dopadly na Srbsko a Černou Horu 24.3. 1999. Akce trvala do 10. června 1999
Původní text: NOVÁ REPUBLIKA

Omluva Miloše Zemana za bombardování Jugoslávie při příležitosti setkání s prezidentem Srbska Vučiće 18.5. 2021.

Prosím srbský národ o odpuštění

Mluvili jsme s panem prezidentem o tradičním česko-srbském přátelství, které se odehrávalo například v roce 1938, kdy jsme byli zrazeni svými západními spojenci, ale i v roce 1968, kdy jsme byli zrazeni východními spojenci. Člověk si nevybere. V obou případech nám srbský národ vyjádřil svoji podporu.

A my jsme se mu odvděčili bombardováním.

Právě proto bych při této příležitosti chtěl za svoji osobu se omluvit za bombardování tehdejší Jugoslávie. Talleyrand by řekl, bylo to horší než zločin, byla to chyba. A já bych chtěl srbský národ jako osoba poprosit za odpuštění.

Celou dobu mě to trápilo.

Ano, v době, když se rozhodovalo o bombardování Jugoslávie, byla Česká republika několik týdnů v Severoatlantické alianci, byli jsme poslední, kdo dal souhlas a zoufale jsme se ohlíželi alespoň po jedné zemi, která by se s námi spojila a byla by proti, ale zůstali jsme sami.

Přesto nás to neomlouvá, přesto to byl nedostatek odvahy.

A touto omluvou a prosbou za odpuštění jsem se zbavil mnohaletého traumatu, protože pokání osvobozuje a, jak říkávají latiníci, dixi et salvavi animam meam, řekl jsem a spasil jsem svoji duši.

Miloš Zeman
prezident republiky

The post Rajko Doleček o Špačkových lžích v knize Deset let s Václavem Havlem. Kosovo i Srbsko etc. first appeared on Čítárny.

V roce 1968, kdy Kurt Vonnegut napsal Jatka č. 5, konečně dozrál natolik, že mohl psát i o vybombardování Drážďan. Byl to největší masakr v evropských dějinách.
Román Kurta Vonneguta není jen protiválečná próza. Je to roztrhaný mechanismus paměti, kde se propojí minulost a přítomnost a realita se rozpadne na úlomky snů a traumat. Příběh o tom, jak člověk ztrácí sám sebe v chaosu a paměť se stává posledním ostrovem přežití.

Hlavní postavou je Billy Pilgrim: voják, vězeň, očitý svědek bombardování Drážďan a… cestovatel časem.
Scény se mění jako záběry snů: zajatecký tábor, poté mimozemská planeta Tralfamadore. Vonnegut skrze tento chaos ukazuje nesmyslnost a opakovatelnost války.

Vonnegut nenapsal kroniku válečných akcí, ale hořkou ironickou snahu porozumět tomu, co válka dělá s lidskou psychikou.
Struktura vyprávění je roztrhaná, jako film vědomí po vší té hrůze, kterou dokáže jen člověk člověku.
Opakování v knize „Tak to je“ zní jako refrén naučené bezmocnosti před smrtí.

Román nedává hotové odpovědi, pouze ukazuje.
Se suchým humorem, fantazií a hrůzou mezi řádky román odhaluje, jak velice snadno svět ztrácí lidskost a jak člověk je schopen všeho, co mu umožní, aby zůstal na živu.

Kurt Vonnegut v knize Muž bez vlasti o válce píše:

“Samozřejmě vím o Osvětimi, ale masakr je něco, co se odehraje náhle, pobití velkého množství lidí za velmi krátkou dobu. V Drážďanech 13. února 1945 zabily britské zápalné pumy asi 135 000 lidí za jedinou noc.

Byl to čirý nesmysl, neúčelné ničení.
Celé město vyhořelo do základů, a bylo to britské zvěrstvo, ne naše. Poslali tam noční bombardéry, přiletěli a celé město zapálili novým druhem zápalné pumy. Všechno organické, s výjimkou naší malé skupiny válečných zajatců, strávil oheň. Byl to vojenský experiment, který měl zjistit, jestli lze spálit celé město tím, že nad ním roztrousíte zápalné látky.

Jako váleční zajatci jsme pochopitelně vlast níma rukama odklízeli mrtvé Němce, vykopávali jsme je ze sklepů, kde se udusili, a odnášeli je k velké pohřební hranici. A slyšel jsem — na vlastní oči jsem to neviděl — že pak na tuto proceduru rezignovali, protože byla příliš pomalá a město pochopitelně začínalo dost škaredě páchnout. A poslali tam chlapy s plamenomety.
Proč to nepobilo naši zajateckou skupinku, to nevím.

V roce 1968 jsem byl spisovatel. Psal jsem na kšeft. Napsal bych cokoliv, abych si vydělal, chápete.
A k čertu, viděl jsem něco takového, prožil jsem to na vlastní kůži, tak napíšu na kšeft knížku o Drážďanech. Rozumíte, takovou tu knížku, kterou potom zfilmují a budou nás hrát Dean Martin a Frank Sinatra a tak.

Začal jsem psát, ale pořád to nebylo ono. Psal jsem samé kecy.
Tak jsem šel na návštěvu k příteli — dávnému kamarádovi Berniemu O’Harovi. A snažili jsme se vzpomenout si na všechno zábavné z doby válečného zajetí v Drážďanech, na ten drsný jazyk a to všechno, na věci, které by daly dohromady parádní válečný film. A jeho žena, Mary O’Harová, z toho rostla. Poznamenala: „Byli jste tehdy jenom malé děti.“

A tak to s vojáky je. Ve skutečnosti jsou to malé děti. Nejsou to filmové hvězdy. Nejsou Duke Wayne. A když jsem si tohle uvědomil, byl to klíč, konečně jsem mohl svobodně říct pravdu. Byli jsme děti, a Jatka č. 5 dostala podtitul Křížová výprava dětí.

Proč mi trvalo třiadvacet let, než jsem o svých zážitcích z Drážďan napsal? Všichni jsme se vrátili plni příběhů a všichni jsme je chtěli tak či onak zúročit. A Mary O’Harová mi vlastně řek la: „Proč pro změnu neřekneš pravdu?“
Ernest Hemingway napsal po I. světové válce povídku Vojákův návrat o tom, jak je hrozně hrubé ptát se vojáka po návratu domů na to, co viděl. Myslím, že když se nějaký civil vyptával na válčení a na válku, spousta lidí včetně mě schválně držela jazyk za zuby. Bylo to módní. Víte, jedna z nejpůsobivějších možností, jak vykládat válečnou historku, je odmítnout ji vykládat. Civilům pak nezbývá, než si představovat ty nejúžasnější hrdinské činy.

Myslím ale, že mě i ostatní spisovatele osvobodila vietnamská válka, protože v jejím světle se vůdčí postavení Ameriky i její motivy zdály tak šupácké a ve své podstatě tak hloupé. Konečně jsme dokázali mluvit o tom špatném, co jsme dělali nejhorším možným lidem, nacistům.
A z toho, co jsem viděl, co jsem mohl popsat, vycházela válka hodně odporně. Víte, pravda může být opravdu silná. Protože ji nečekáte.
Ovšem další důvod, proč o válce nemluvit, je její nepopsatelnost.”

Z knihy:
Kurt Vonnegut. Muž bez vlasti je výzva a velmi poučná i čtivá kniha

The post Kurt Vonnegut a Jatka č.5, které zažil při spojeneckém bombardování Drážďan 1945 first appeared on Čítárny.

Bombardování Prahy 14. února 1945 byla jedna z nejzbytečnějších válečných akcí spojeneckých armád na konci Druhé světové války. Den, který se zapsal do dějin Prahy jako “Krvavá popeleční středa”. Zbytečně zemřelo 701 lidí a více než tisíc bylo zraněno.

Po americkém bombardování Prahy bylo vystaveno 400 rakví před kostelem sv. Ludmily na náměstí Míru.
Aby lidé nezapomněli.
Aby si připomínali, že válka je nejzrůdnější lidská činnost.

„Za starých časů psali, že je něžné a vhodné zemřít pro svou zemi. Ale v moderní válce není v smrti nic něžného ani vhodného. Jde pouze o bezdůvodné umírání.“
Ernest Hemingway

V ten den, 14.2. 1945 zemřela šestnáctiletá Eva, dcera malíře Josefa Lady.
Krátce po poledni šla na hodinu klavíru. Byla považována ze velmi talentovanou klavíristku. Pak uslyšela bombardéry. Na ulicích byla panika a Eva utíkala domů, aby varovala rodiče. Bydleli nedaleko Výtoně, dnešní Ladova ulice. Nedoběhla. Zahynula někde v okolí Emauzského kláštera, který zničily americké bomby.
Rodina malíře Josefa Lady se s její smrtí nikdy nevyrovnala. Šest let po smrti své dcery Evy (1951), zemřela usoužená Ladova manželka Hana.

„Věřím, že všichni ti, kteří z války těží a přispívají k jejímu vyvolání, by měli být zastřeleni hned první den akreditovanými zástupci loajálních občanů své země, kteří v ní budou bojovat.“
E. Hemingway / Sbohem armádo / předmluva 1948

Historické souvislosti:
Jaltská konference se konala 11. února 1945. Na konferenci si Sovětský svaz, USA a Velká Británie zhruba rozdělily sféry vlivu po vítězství nad nacistickým Německem, na němž měl největší podíl Sovětský svaz. Byla potvrzena demarkační linie a tak bylo jasné, že Československo bude spadat do sféry vlivu Sovětského svazu.
Nenávist vůči SSSR nebyla jen ze strany Německa, ale i ze strany USA i Británie, kteří by nejraději viděli SSSR poražený. Zničení průmyslové infrastruktury i obytných civilních budov v těchto oblastech bylo jednoznačně záměrem. Dokonce se počítalo i s následnou další válkou se Sovětským Svazem.

Američané se později snažili bombardování Prahy vysvětlit jako chybu navigátora.
Ve dnech 13.-15.2. 1945 byly totiž Drážďany mohutně bombardovány spojeneckými vojsky, přesto, že byly plné civilního obyvatelstva a německých utečenců.
A tak jedna bombardovací vlna bombardérů si údajně spletla Drážďany a Prahu. Američané to vysvětlovali tím, že navigátorovi akce vysadila navigace a musel se orientovat podle hodinek. Pro úplnost uvádíme, že Praha a Drážďany jsou od sebe vzdáleny cca. 200 km. Přesto na Prahu shodili cca. 200 tun bomb.

Americké bomby zcela evidentně zasypávaly hustě obydlený střed Prahy.
Zničeno a poškozeno bylo přes 2000 domů. Byl rozbombardovaný klášter Emauzy (Praha 2), jeden z “pomníků” Karla IV. Byl poničený barokní Faustův dům v jižní části Karlova náměstí, Vinohradská synagoga. Bomby zasáhly také tři nemocniční objekty. Výbuchy se ozývaly také z Vinohrad v okolí dnešní Vinohradské třídy, na Pankráci, ale i na druhé straně Vltavy. Všechno civilní objekty.

„Nikdy nevěř tomu, že válka jakkoliv nutná a ospravedlnitelná, není zločin.“
Ernest Hemingway

Dobový tisk bombardování Prahy ostře odsoudil.

Časopis Pestrý týden (24. února 1945):
„Anglo-americké teroristické letectvo svým náletem na pražské obytné čtvrti, nemocnice, dětské útulky, porodnice a kulturní klenoty naší země znovu dokázalo, že teror je systémem spojeneckého vedení války po všech stránkách.“

Národní politika (23. února 1945):
„Vražedný cynismus nepřítele vybil se výhradně na bezbranném civilním obyvatelstvu, kulturních památkách, nemocnicích a městských obytných čtvrtích.“

Bombardování Drážďan 13.2. -15.2. 1945.
V Drážďanech 13.-15. února 1945 zabily britské zápalné pumy 25 000 až 135 000 lidí. V drtivé většině civilní obyvatelstvo. Americké a britské bombardéry B17 během bombového útoku takřka srovnaly se zemí Drážďany v době, kdy už bylo jasné, že Německo válku prohrálo. Viz kniha: Kurt Vonnegut / Jatka č.5.
O válce Kurt Vonnegut píše:

Ernest Hemingway napsal po I. světové válce povídku Vojákův návrat o tom, jak je hrozně hrubé ptát se vojáka po návratu domů na to, co viděl.
Myslím, že když se nějaký civil vyptával na válčení a na válku, spousta lidí včetně mě schválně držela jazyk za zuby. Bylo to módní.
Víte, jedna z nejpůsobivějších možností, jak vykládat válečnou historku, je odmítnout ji vykládat. Civilům pak nezbývá, než si představovat ty nejúžasnější hrdinské činy.

Další zbytečné bombardování Prahy bylo 25. března 1945.
Cílená akce amerického letectva na zneškodnění důležitých továrních provozů v Libni a Vysočanech a vojenských letišť ve Kbelích a Letňanech. Do konce války zbývalo několik týdnů.
Bombardovalo se v neděli, prý aby byly co nejmenší ztráty na lidských životech. Přesto zemřelo přes 550 lidí.

Bombardování Prahy, Drážďan, Plzně na úplném konci války lze bez nadsázky považovat za válečný zločin.
Politici Spojených států ani Británie se Československu ani České republice nikdy neomluvili.

The post Bombardování Prahy 1945. Američané zabíjí dceru Josefa Lady a 700 Pražanů first appeared on Čítárny.

Už vyvražďování Srbů za druhé světové války Rajka nekonečně hnětlo, i líčí je a nejinak se opakovaně vrací k nejjednoznačnějšímu z omylů let devadesátých let, k dvaasedmdesátidennímu „humanitárnímu“ bombardování Srbka. A nikoli, ani málo se mu nedivím, píše v roce 2017 zesnulý profesor Rajko Doleček (1925-2017). Na jeho život zavzpomínal i profesor Václav Klaus, podle kterého byl Doleček bezesporu zajímavý, charismatický chlap.

A přenesu-li se v myšlenkách do vlastního dětství, jak bych nemohl téhož džentlmena opět a opět sledovat na televizní obrazovce v populárním seriálu Nebezpečný svět kalorií. Ne, neměli jsme v socialistickém Československu roku 75 slavnějšího lékaře, to říkám úplně bez ironie, a dokonce ani taktéž známý MUDr. Miroslav Plzák se jeho magnetismu dost nepřiblížil. Tak to aspoň já vidím.
A Rajka Dolečka, tohoto popularizátora zdravé výživy a hubnutí, snad již ono „vdolkové“ příjmení předurčilo k pouti zapáleného endokrinologa a diabetologa a měl věru tuhý kořínek: praxi nakonec vykonával takřka sedmdesát let.

Důležité však taky zůstalo, že to byl po mamince Srb a minimálně v šesti svých knihách (mj. Necenzurované obrazy z dějin Kosova, Žaluji (vyšla i anglicky), Hovory s generálem Mladicem – Dopisy z vězení) vlastenecky a zapáleně hájil svou mučenou, rodnou zem.
Připomínal tamní genocidy i to „obyčejné“ tamní vraždění a nelze, podotýkám, než stanout po čtení Dolečkových prací na straně dotyčného národa, ba nakonec i na straně Gavrilo Principově alias toho nešťastníka, který zabil arcivévodu Ferdinanda.

Nebo aspoň mě tam Rajko svými výklady dostal. Možná přesune i vás. A po autobiografické Inventuře po 89 letech – ve stínu Balkánu (2014) přišel pak ještě loni s objemnější (526 stran) prací Sága českého lékaře po 92 letech. A pozor, i tady zní podtitul: Srebrenica – NATO – Kosovo. A vari, publikace jest připsána „všem“, co byli nespravedlivě souzeni a zahubeni Tribunálem ICTY v Haagu.

Už vyvražďování Srbů za druhé světové války Rajka nekonečně hnětlo, i líčí je a nejinak se opakovaně vrací k nejjednoznačnějšímu z omylů let devadesátých let, k dvaasedmdesátidennímu „humanitárnímu“ bombardování Srbka. A nikoli, ani málo se mu nedivím.
Ale i bez ohledu na všechno tohle je Dolečkova biografie (byť je místy snad až nekriticky zevrubná a občas rozmarně samožerná) fascinující… a věru že uhrančivou četbou. Asi jako byl uhrančivou osobností sám Rajko.

Charisma totiž máte nebo nemáte. Charisma buď obdržíte již do vínku, anebo nikoli. Nu, a Rajku Dolečkovi i toto genově vyšlo. I byl více i méně skrytým casanovou, jemuž (by) klesaly ženy do náruče, kdyby se nebránil.
Ve vší diskrétnosti jim to ostatně občas dovolil, ale ani v této knize nakonec diskrétně neprozrazuje vše a jenom naznačuje.
Naznačuje, se samozřejmostí nicméně jinak velice upřímně líčí běh svého života a byl to dozajista život, jaký je přemnohým odepřen. A život, během kterého si Rajko generoval četné kamarády i mezi muži, což se mu samovolně dařilo, kamkoli vstoupil.

A co pak je úžasným bonusem knihy? Bezpochyby to, nakolik skvěle a bezvadně se dají právě figurami podobných mužů-magnetů OBECNĚ charakterizovat celá evropská desetiletí!
Ta, jimiž prošli. A podobné paměti, i když vás to, historici, štve, prostě předčí vaše pracné elaboráty; a právě a teprve skrz muže jako Doleček spatříme svět nejzřetelněji. A jistě, jistě, řekneme se: „Být takovým mužem, není dáno většině. Takže opatrně!“ Ale…
Ale jaké opatrně? Právě a hlavně s Dolečkem čteme a zažíváme pravdu a myslím, že mu lze jeho pozici jen pokorně závidět. Obdivuji ho. A částečně se jistě „zbudoval“ sám, ale náhle, právě při čtení jeho pamětí, pochopíte, že predestinace existuje, osud také… a že existují i předpoklady víc než genetické.
Nu, a tuto propojenost života a doby teď i doložím aspoň krátkou citací. Pochází z té sekvence, kde lze sledovat, jak se také bavili někdejší lékaři. I vraťme se časem. Hle. Rajko Doleček se právě přesunul z krásného pražského bytu svých rodičů v Praze až do periferní Ostravy, a jak se zdá, vůbec mu to nevadilo. Naopak. Počátkem let padesátých se tu energicky vrhl do práce. A…

Za pár týdnů jsem byl už na interně jako doma. V budově interního pavilónu sídlila i ústavní lékárna a o něco mladší magistr Zdeněk Kock, jeden z našich lékárníků, se stal mým dobrým přítelem i do budoucna, na celý život. Spolu s rentgenologem Pavlem Sedláčkem jsme pak tvořili nerozlučnou trojici.
Někdy jsme trochu blbli a stříleli pro recesi po sobě kolem křoví u plotu poplašňáky. Náš pan primář to však vždycky „vyžehlil“ u vedení ústavu, které to kupodivu celkem dobře tolerovalo, protože s naší prací bylo spokojené. Do strany mě ani moc v těch letech ani později nijak nenutili, byl jsem přece jen trochu jiný, pravoslavný, ke všem přátelský, v práci snaživý a začal jsem publikovat…
Více měsíců, snad i rok dva po mém příchodu měl pan primář narozeniny (myslím, že nějaké „kulaté“) a já si vzpomněl , jak se oslavovaly „pitvou medvěda“ narozeniny známého pražského patologa profesora Heřmana Šikla, na jehož přednášky jsem jako medik chodil. Vysvětlil jsem „sestersko-lékařské mládeži“ oddělení, co to znamená, a hned vznikl jakýsi přípravný výbor pro „pitvu medvěda“.
Praktickou duší přípravy a jak vše provést byli Dobra (pozdější Dolečkova celoživotní družka. Pozn. IF), paní vrchní sestra Fanynka, Zdeněk Kock a kolega Pavel Reil. Finančně („pitva“ však nebyla drahá) zajistilo akci oddělení.
Práce na „medvědovi“ se konala tajně v rozsáhlých prostorách lékárny. Vystřihali jsme z kartonu asi dva metry dlouhé obrysy člověka ležícího na znak a přišili a přilepili k dolnímu obrysu kolem 15-20 cm vysoký obvod z kartonu. Takto vzniklý prostor jsme vyplnili zmačkaným papírem. Do oblasti srdce jsme dali velikou láhev červeného vína, místy nepravidelně přelepenou bílým papírem (to byly jeho infarkty), do oblasti plic na jedné straně láhev vaječného koňaku, která zazátkovanou hadičkou vycházela z „plic“, a vedle byla papírová vata a lahvička slivovice k „dezinfekci“ hadičky.
V „plicích“ byly uloženy šálky s kávovými zrnky a několik tlustých řezů uherského salámu. V oblasti jater byl vodou naplněný kondom s kávovými zrnky uvnitř a vedle něho několik kusů špeku. Tlusté střevo imitoval pletenec buřtů, na jednom místě přetlačen do boku kusem tlačenky, na konci s kusem čokolády. V krajině hlavy byl nevelký seznam léků SPOFA, lidově nazývaný „Spofák“.
Po rozložení „orgánů“ a patologických nálezů ve figuríně jsme přišili a částečně přilepili její horní stranu. Při výrobě „medvěda k pitvě“ jsem byl blízko Dobry a obdivoval její zručnost. Několikrát jsem jí jemně foukal za krk a políbil jí ucho. Smála se tomu a nenápadně mi řekla. že se jí to docela líbí, to foukání za krk.
Naše paní vrchní Fanynka přivedla v den jeho narozenin pana primáře, aby „prohlédl neznámé tělo v denní místnosti a provedl pitvu“. Pan primář, který o „pitvě medvěda“ nic netušil, byl docela mile překvapen vtipností projektu, i když netušil, co ho čeká, a doslova se radostně pustil do práce a diktoval „pitevní“ nález. Diagnózy se sypaly: srdce se stavem po několika infarktech, empyém (hnisavý zánět) pohrudnice (to ten vaječný koňak), v plicích tuberkulózní kaverny plné tuberkulózních Kochových bacilů (to ta zrnka kávy v hrníčcích) a metastázy nádoru (to ten uherák). Sám špek představoval tukovou degeneraci jater. Tlačenka dělala nádor, který stlačoval tlusté střevo, téměř černá čokoláda byla černá stolice po krvácení do zažívací trubice.
Jen ten prezervativ (kondom) plný vody s kávovými zrnky představoval diagnostický problém. Pan primář se ale zamyslel a nakonec vítězně zakončil „pitvu medvěda“ prohlášením, že v játrech je cysta echinokoka, tedy parazita měchožila.
Všichni jsme primáři zatleskali a blahopřáli k narozeninám i úspěšně provedené pitvě. K tomu se připojil i ředitel našeho KÚNZ, který se objevil už na začátku „pitvy“. Po dezinfekci hadičky slivovicí se pak ženy pustily do vaječno-koňakového empyému hrudníku…

Dosti však malin nezralých! A je tu i druhá, už kratší část knihy (str. 263-408), kde se autor takřka úplně ponořuje do politiky.
Ne, neumím popřít, že místy jde o pohled snad až moc jednostranný.
Vysvětluje však přesto se záviděníhodnou jistotou, proč NEMÁ rád NATO, hodnotí Havla a Klause a chápe, proč Němci nemilují Srby. Vzpomíná na maršála Josipa Broze Tita a zvíme mnohé i o Masarykovu vztahu ke Kosovu, o současných lžích OSN i o tom, jak Chorvati olupují Srby. Doleček předestírá i skutečnou pravdu o událostech v Srebrenici a cituje vysoce vřele ze vzpomínek svého přítele generála Ratka Mladice. Vzpomíná ovšem i na Slobodana Miloševiče, anebo zase kritizuje knihu Ladislava Špačka Deset let s Václavem Havlem (2012). Jsa, pravda, šokován rozsahem dezinformací o Kosovu na stranách 183-187.

Podobně specificky pak vyznívá i úplně poslední kapitola Hvězdné chvíle. Těchto chvil Radko po právu připomíná ve svém životě víc, i vrací se – opět a opět – až do let padesátých. Je hrdý i na moment roku 1971, kdy mu byla rozhodnutím Akademie věd udělena hodnost Doktora lékařských věc, a takto a podobně pokračuje. Zajímavá však je i rozsáhlá fotopříloha (118 stran) a hle, Rajka tu zříme při promoci na Karlově universitě 20. 10. 1950 a poté už v bílém, ale jako úspěšného judistu. A dál pak v nezapomenutelném seriálu Nebezpečný svět kalorií (třikrát opakovaném roku 1975) či rovnou na rodinném obědě s docentem ing. Františkem Čubou ve Slušovicích. Nu, a jistěže jej vidíme také na kongresech. V Římě (1963), v Buenos Aires (1974), v Sydney (1980), v Bombaji (1981), v Leningradě (1965), v Edinburghu (1965). A také na plese u primátora Stockholmu (1978) či v Istanbulu (1988). Ale ocitáme se rovněž v Jeruzalémě, Japonsku a na Athosu, v San Francisku, v arizonském Phoenixu (1986), v Cincinnati.
A nechybí Moulin Rouge, ani Šikmá věž, ani zámky na Loiře. Ani snímky z Madridu a z Anglie (1981). A zaujme i fotka s Nepraktovou manželkou Danielou Winterovou (z Librexu 2014), snímek s Milošem Zemanem (2015) a konečně společná podobenka Radka, jeho paní a MUDr. Radovana Karadžiče. Nu, a jistěže i snímeček přítelem-poslancem Janem Kellerem.

Pro zajímavost už jen uvedu, že Doleček získal od patriarchy srbské pravoslavné církve Pana Pavla Řád Svaté Sávy I. stupně, což je nejvyšší vyznamenání této církve, které má (mimochodem řečeno) i Vladimír Putin.

Rajko Doleček žil s rodiči od roku 1926 v Bělehradě, kde jeho otec zastupovat ČKD.
Tamtéž absolvoval obecnou školu, gymnázium a dva semestry lékařské fakulty. U nás pak začínal jako internista-endokrinolog v Ostravě, od roku 1970 je nositel titulu DrSc. a od roku 1993 je profesor. Přednášel na mnoha univerzitách a mimo jiné napsal i dětskou knížku Příběh strakatého Billa. Doma i v zahraničí publikoval nejméně 215 odborných prací a pouze Nebezpečný svět kalorií dosáhl (a to jen v prvních verzích vydání) nákladu dvě stě tisíc výtisků.

Ukázky:

Je čtvrtek 24. dubna 2014, deset hodin dopoledne.
V rozlehlém pokoji pro návštěvy vazební věznice v Scheveningenu (Haag) v Holandsku se bratrským obětím zdravím s generálem Ratko Mladicem, kterého jsem přijel navštívit ze vzdáleného Česka. Právě o něm jsem také napsal knihu, která vyšla v češtině (2010), v češtině + srbštině (2010) i jenom v srbštině v Banja Luce, v Bosně a Hercegovině (2012).
Zdravím i Bosu, sympatickou Ratkovu manželku, která je tu na povolené návštěvě.
Mé návštěvě předcházelo mnoho formalit, včetně podepsaného prohlášení, o čem nesmím psát. Při vstupu do vazební věznice byla prohlídka přísnější než na mezinárodním letišti.
„Rajko, nevidíš tam v rohu Radovana, který se na tebe usmívá?“ najednou se mě zeptá Ratko.
Otáčím se a vidím, že mi z protilehlého rohu pokoje jde v ústrety usmívající se MUDr. Radovan Karadžic, bývalý prezident Republiky Srbské, s kterým se také bratrsky zdravíme. Známe se od návštěvy u něho v Pale s Dobrou (1995), kdy jsme od něho dostali pár knih jeho veršů, včetně veršů pro děti.
Tehdy mi odpověděl na můj dotaz a teď má radost, že jsem nezapomněl, co říkal o hanebném postoji oficiálního Západu, tj. větší části jeho politiků a médií, k němu osobně a k bosensko-hercegovským Srbům a Srbům vůbec:
„Je neuvěřitelné, jak nás západní média vylíčila v absolutně jednostranných , tendenčních zprávách – z neznalosti a za peníze.“

—
Změňme však opět téma a konstatujme, že se Rajko stal po smrti své paní na čas i až jakýmsi Goethem, Gothem provázeným svou Ulrikou. Anebo si to snad nemyslíte? Měli byste – a vždyť už první část hrdě a nepokrytecky uzavírá soubor jejích konejšivých a přátelských e-mailů. A jak sám Rajko Doleček píše, manželku naposled políbil na čelo 1. srpna 2006… a e-maily mezi ním a „Ulrikou“ začaly pak kolovat koncem roku 2007. „Když někdy na chvíli zavřu oči a vzpomenu si na Tamaru,“ vzpomíná na str. 230, „objeví se mi dost často jedna mně velmi milá scéna: Přišli jsme na lehkou večeři a jsme před premiérou opery Paula Hindemitha Cardillac na pátém poschodí v restauraci Pelikán. Tamara má elegantní toaletu, já mám smoking. Jdeme se posadit proti sobě za perfektně upravený stůl, obejme mne a plna jakési vnitřní radosti mne dlouze políbí… A pak se obraz rozplyne…
„Pěkný den, drahý příteli, tisíceré díky za mail a za to, že jsi si na mne vzpomněl. Byla jsem dva dny v Rakousku (služebně), dnes jsem se vrátila. Do divadla s Tebou se moc těším, pozvání ráda přijímám, procházku jarní přírodou bychom měli brzy uskutečnit, je mi smutno na duši, chybíš mi!!!“
„Pěkný den, drahý příteli, představ si, že včera k nám zavítal pan pošťák a donesl mi nádherný dárek od Tebe. Moc děkuji!!!!!! Začínám opět studovat (abys byl na mne pyšný) a v práci makám na plný výkon. K tomu domácnost a dům. Já vím, řekneš si… výmluva. Ale věř, že ženy to mají opravdu mnohem složitější. Stíhám si tak pro sebe urvat 1 x za týden saunu a to je vše. Žádný čas pro mne, žádná sklenička vína s přítelem. Ale musím to napravit. Je fakt, že život je krátký a je třeba si užívat hezkých chvil a ne se pohybovat od jedné povinnosti k druhé. Pokud souhlasíš, domluvím si příští týden hlídání pro Honzíka a ráda Tě přijdu navštívit… Dáme si dobrý salát a v klidu povykládáme, jak se kdo má apod. Myslím na Tebe často…“
„Děkuji za upřímný mail, ještě nyní mi tečou slzy… Děkuji za drahocenné rady, velmi si jich vážím… Mám Tě moc ráda a těším se na úterní kulturní zážitek s Tebou. Tamara s lesklýma očima.“
„Pěkné ráno, drahý příteli, ano, shon vládne dnešní dobou a mne zcela pohltil. Pokud si však během dnešního dne či zítra najdeš chviličku k posezení u čaje, budu moc ráda. Jsem v práci i každý den mezi svátky, ale dobrou kávu Ti zde ráda uvařím a budeme moci ukrást aspoň chvilku pro sebe. Tvoje Tamara.“
„Ahoj, jak se daří? Od plesu jsi se neozval. Byl úžasný, že???“
„Krásný mail drahý příteli. Posílám také pohlazení z dálky…“
„Co se týká studia, musím přiznat, že už máme vypsány termíny některých zkoušek a je opravdu náročné se připravovat. Ale také vím, že jsi trpělivý a fandíš mi!! Mám v Tobě veliký poklad!!! Děkuji!!! Děkuji ze verše… Jsou kouzelné“
„Drahý příteli, jsem doma s dítětem, je opět nemocný!!! Tchyně pomáhá, manžel pracovně vytížen nebo spíše přetížen!!! Je mi za Tebou smutno, zvláště v tomto dušičkovém čase! Myslím na tebe, tak buď, prosím, trpělivý a věř, že se na Tebe moc těším!!! Tamara“
„Pěkný den, pokud Ti to časově bude vycházet, ráda bych Tě pozvala kouknout se na mou promoci dne 25. 6. 2008, v 11.00. VŠB TU Ostrava.“
„Pěkný den, drahý příteli, pozvání na výlet do republiky Arboreta přijímám, ale mohu jen 24. 4. 2009. Vyhovuje??? S pozdravem ing. Tamara Tůmová.“
„Drahý příteli, opravdu děkuji za krásné pozvání. Potvrzuji, dne 23. 6. 2011 je náš večer. Moc se těším.“
„Pěkný den, kdy něco podnikneme?? Tento týden mohu. TT.“
„Pěkné ráno, procházím si maily a úplně krásná fotka Tebe… V sobotu mám zkoušku z angličtiny, ale pak měsíc přestávku. Vynahradím Ti to, že jsme se neviděli. Tak příští týden na viděnou. Tůmovic.“
„Pěkný den drahý příteli, dnes jsem si vyzvedla na poště krásnou knihu. Moc děkuji!!! Omlouvám se, že se neozvu, jak je den dlouhý. Mám tzv. oheň v zadečku. Do poloviny dubna odevzdat diplomovou práci, pak koncem května státnice. Vůbec nestíhám, tak formou e-mailu bychom to mohli napravit. A od května si už snad začneme užívat i společných chvil a krásného počasí procházkami a výlety společně. Tamara.“
„Dnes odjíždím na 3 dny služebně pryč a už bude červen. Vím, že máš 1. 6. narozeniny a ráda bych Ti v tom dalším týdnu osobně popřála. Tamara.“
„Tak tě zdravím v krásném září. Musím Ti oznámit, že jsem také práskla do koní!! Vyhrála jsem výběrové řízení a odcházím dohodou koncem září. Budu dělat managera v oblasti ekonomie, v souvislosti se sportem.“
Dodejme už jen, že dotyčná TT prodělala v tomtéž čase i operaci štítné žlázy a současně jí Rajko pomáhal bojovat s „každým dekem navíc“. On sám pak končí tento příběh následujícími slovy.
„Tamara byla vždy zamyšlená, když jsem po n-té jí říkal Dučičův verš:
„Buď nedosažitelná, němá a daleká,
protože sen o štěstí je větší nežli štěstí samo…“

The post Sága Rajko Dolečka. Populárního lékaře, profesora, dlouhodobého kritika genocidy na srbském obyvatelstvu first appeared on Čítárny.

Omluva Miloše Zemana za bombardování Jugoslávie při příležitosti setkání s prezidentem Srbska Vučićem 18.5. 2021.

Prosím srbský národ o odpuštění

Mluvili jsme s panem prezidentem o tradičním česko-srbském přátelství, které se odehrávalo například v roce 1938, kdy jsme byli zrazeni svými západními spojenci, ale i v roce 1968, kdy jsme byli zrazeni východními spojenci. Člověk si nevybere. V obou případech nám srbský národ vyjádřil svoji podporu.
A my jsme se mu odvděčili bombardováním.

Právě proto bych při této příležitosti chtěl za svoji osobu se omluvit za bombardování tehdejší Jugoslávie. Talleyrand by řekl, bylo to horší než zločin, byla to chyba. A já bych chtěl srbský národ jako osoba poprosit za odpuštění. Celou dobu mě to trápilo.

Ano, v době, když se rozhodovalo o bombardování Jugoslávie, byla Česká republika několik týdnů v Severoatlantické alianci, byli jsme poslední, kdo dal souhlas a zoufale jsme se ohlíželi alespoň po jedné zemi, která by se s námi spojila a byla by proti, ale zůstali jsme sami.
Přesto nás to neomlouvá, přesto to byl nedostatek odvahy.

A touto omluvou a prosbou za odpuštění jsem se zbavil mnohaletého traumatu, protože pokání osvobozuje a, jak říkávají latiníci, dixi et salvavi animam meam, řekl jsem a spasil jsem svoji duši.

Miloš Zeman
prezident republiky

The post Omluva Miloše Zemana za bombardování Jugoslávie vojsky NATO first appeared on Čítárny.