Znáte legendární rýmovačku, kterou  napsal svého času filosof Egon Bondy (20. 1. 1930 – 9. 4. 2007)?
“Všechno je v prdeli, ve všední den i v neděli, jenom ty filmy sovětský, ty jsou vědecký.“
A kdoví, co si myslí v tom nebytí, když pozoruje, jak se dnes část pseudointelektuálů snaží znovu ideologizovat českou kultúru. Možná by hlavy dnešních demokratických monarchů opět namočil do jednoho ze svých výroků, že politika je nejnudnější věc na světě.

Bondy jako zenový mistr v galoších a igelitkou v ruce
Ať se to někomu líbí nebo ne, byl velkým znalcem kompozice a stylu a vždy byl otevřený ke svým žákům. Nemilosrdně a úpřimně. Nahrazoval tak často nezkušenost a blábolství docentek literatury, které by samy potřebovaly navštěvovat jeho hodiny.
Bondy často říkal: “Spisovatel potřebuje samotu a sitzfleisch, neboli plechový zadek.” Měl rád vytrvalost a zanícenost pro práci.

V 70. letech 20. století se stává guru psychedelické skupiny Plastic People of the Universe, která zhudebnila řadu jeho textů.
Sám napsal  na 40 básnických sbírek, vyšlo mu přes 20 knih s prózou, vydává řadu filosofických a politologických esejí, překládal Fromma, Lao-c´, Morgensterna, Ferlinghettiho.

„Výkon a spotřeba – to jediné se cení
Ve světě v němž sněj o uplatnění
a kdo nevěří na to omámení
moc brzo zjistí že už člověkem není
je jen nástrojem k upotřebení“
(z básně „Největší radost mám z projevů pana prezidenta“.
Ze sbírky Dvě léta 1991)

Bondy a kulturní Bratislava
Znal ji jako své galoše. Za 15 let ji dokonale prolezl jako samozvaný kulturní hvězdopravec a zanechal po sobě nesmazatelné stopy. Větší než dnes zanechávají všechny kulturní instituce dohromady. Tvrdil, že umění je nejen středobodem, ale samotným smyslem života. A podle toho se i choval. Ačkoliv byl až do konce života modernistou, sám se považoval za prvního postmodernistu v Česku i Slovensku, a možná i na celém světě. Těžko říct, do jaké míry takový názor štval ostatní, ale on jen potvrzoval to, co tvrdil a žil podle toho. Dodnes žijí lidé, kteří nezapomínají na jeho skvělé domácí hudební seance.

Filozof Bondy
Podle Ericha Fromma byl jeden z největších filozofů 20. století. Cituje ho dokonce v Mít či být. V 60. letech Bondy velmi intezívně komunikuje s Frankfurtskou školou a také dost svých textů napsal Bondy v němčině, kterou po stránce textové ovládal naprosto excelentně. Škoda, že v té době nemohl svobodně cestovat po Evropě.
Sám aktivně překládá Ericha Fromma. V Lidových novinách vychází překlad jeho knihy Budete jako bohové. (1993)

Na počátku žili lidé jako divá zvěř. Bil se každý s každým, protože každý jednotlivec měl jiný názor (– jiná kritéria pro posuzování věcí, jak skutečně hezky filosoficky říká Mo Ti). Výsledek – žádný pokrok, hlad a bída, egoismus, nemilovali se navzájem, zkrátka chyběl jim stát. Aspoň tolik rozumu měli, že to nakonec poznali a zvolili si podle vůle boží nejctnostnějšího muže za vůdce. No a ten už dodělal všechno ostatní. Zřídil byrokratickou hierarchii od zdola nahoru k samým Nebesům.
Aby bylo blaho všech lidí zajištěno v úplnosti, nikdo už neměl mít vlastní názor. Vlastní názory – to byl přece ten důvod, proč se lidé ve zvířecím stavu nemilovali všeobjímající láskou. Stát je teď naprosto totalitní, nad byrokracií sedí absolutní vládce pro blaho lidu. Každý musí poslouchat bezprostředně nadřízeného a řídit své chování podle něho.
Každý, jak uslyší něco špatného – tj. něčí vlastní názor – musí to okamžitě hlásit. V zájmu nařízené všeobjímající lásky jsou nejpřísnější tresty. Naprosto zásadně je přípustný v celém státě, v celé společnosti, jen jediný názor, jediné kritérium.
Pak bude trvat blaho na zemi. – Jeho koncepce je stále znovu ohřívaná polívka. Když někdy vládnoucím povolí nervy, řeknou, že přece smí být jen jeden názor, sami, dobrovolně, bez nucení, do televize.
Bondy: Čínská filosofie

Bondy obdivovaný a zatracovaný
Bondy se ve svých textech nikdy neztotožnil s komunistickým režimem a stal se jeho vytrvalým kritikem. Současně však v letech 1952-1955, 1961-1968 (krycí jméno „Klíma“), 1973-1977 (krycí jméno „Mao“) a 1985-1989 (krycí jméno „Oskar“) spolupracoval se Státní bezpečností. Jak, ale dodnes nevíme.

Velké výhrady ale měl Bondy také k politické situaci po roce 1989. Angažoval se v levicovém hnutí (strana Levý blok, příspěvky do Haló novin aj.), psal politologické eseje. Hlásil se svého času k trockismu, později k maoismu, blízko měl i k anarchismu.

Měl řadu následovníků a obdivovatelů, ale byl často zatracován a záměrně nechápán především těmi, proti kterým vystoupil.
Z Prahy, mimo jiné, odchází zhnusen konfliktem s prezidentem Havlem a celkovým směřováním nové politiky po roce 1989.

Egon Bondy Webové stránky >>

 

NOVÝ VĚK  (Úryvky z novely ze 17. století)

Uprostřed vírů mlhy kráčel rychle Mojše od Malé Strany k Starému Městu. Most byl prázdný, jen v půli cesty stál ohromný kříž. Jda kolem něho, Mojše si znova přečetl hebrejský nápis kolem hlavy Ukřižovaného: Svatý, svatý, svatý Hospodin, Bůh zástupů. Uklonil se a znovu pocítil prudké tušení radosti. Všelicos se už trousilo mezi lidmi v ghettu, ale dnes měl přijít posel. Nebylo pozdě, ale na svátky Chanuka je už brzo tma. Křesťané se chystají na svoje Vánoce, v uličkách Starého Města blikala v oknech světla a z hospod se šířil hluk a zpěv.
Mojše tedy raději zvolil cestu přes dvorky a sklepy u Pinkasovy synagogy.
Přijde skutečně čas, kdy i my se budeme veselit? – pomyslel si Mojše. To snad ani není možné. Ale je-li to pravda?!
Za rohem byla židovská hospoda, kde nocovali pocestní. V místnosti bylo jakžtakž polosvětlo, ve výklenku ve zdi svítila menora, osmihranná a ze starého cínu, na které byly rozsvíceny teprve čtyři svíčky. Ale kolem stolu seděli muži v kožiších s hlavami těsně u sebe. Mojše se vecpal mezi ně.
A pořád zpívá a zpívá, říkal právě jeden z nich.
Přišel? – zeptal se tlumeně Mojše.
Přišel!
A je to tak?
Je. Co jsme nevěřili, to se stalo.
Rozhlédl se kolem sebe a viděl, že i ostatní muži jsou u vytržení a někteří starci pláčou.
Už odešel?
Ne. Je u vrchního rabína. Ale ještě se vrátí a čekáme tu na něj.
…
Velkorabín Áron Šimon Spira stál v rohu světnice a dával najevo svou nespokojenost a malou úctu k hostu, jež dosud stál v plášti a cestovním klobouku vprostřed sváteční světnice.
Nevěřím ničemu, jak jsem už to dříve vzkázal do Jeruzaléma, řekl velkorabín. Pamatuji se dobře na rok tisíc šest set čtyřicet osm! Všichni věřili, že se v Zoharu píše, že tento rok bude rokem vykoupení. Místo toho – největší krveprolití, jaké kdy náš národ postihlo. Dodnes tu žijí mezi námi zmrzačení uprchlíci z Polska, kde jich Chmelnický dal podřezat statisíce. A toho jmění! – vykřikl rozhořčeně.
Právě jsem se vrátil od soudu, pokračoval Spira. Svědčit proti nějakému křesťanskému lumpovi. Musel jsem stát v koutě, mezi nohama trnitou větev a jednali se mnou jako se psem. Verbež! A ucpávali si nosy, aby mi ukázali, že smrdím. Já! Já, který mám jmění víc jak stovka těch jejich okrejzlíkovaných soudců dohromady!
Velkorabín přecházel po světnici, jako by se k návštěvníkovi ani nechtěl přiblížit.
Však ten váš Šabataj je také pěkný pták! Nemá ani grešli, jak jsem slyšel, a chodí se žebráky a nádeníky po Smyrně jako nějaký ten jejich Ježíš, z kurvy syn. Cožpak takhle vypadá mesiáš? Kdyby skutečně přišel židovský král, přišel by nejdříve k nám, nejdřív bychom to věděli my, nejdřív by se poradil s námi – ale ten? Pchá! Že zpívá žalmy? To je toho! Kde má vojsko?
Návštěvník mlčel.
Jděte, vykřikl Spira, a buďte rád, že vás nepředám úřadům. A zmizte z města. V mé obci nebudete šířit žádné bludy, to nedopustím!

V POTOCE, KDE PLAVE MÁ HLAVA
Trochu nadnesená aby mohla dýchat
havran letí seshora a vrána zprava
budou mou hlavu chytat
Hlava se sama chytá za hlavu
havran je na ní a tahá z ní vlasy
Vrána se topí – volá: uplavu!
a uplave asi
Havran se na vránu vysral: co by s ní dělal
hlava se po vodě točí a otáčí
Něco takovýho jsem hledal
řek havran na tom koláči
Kolem potoka kde moje hlava plove
roste rákosí a na něm rákosník
jsou tam rosničky a žížaly a havran klove
a tam kde není most je převozník
Převozník se postavil když viděl moji hlavu
jak plove s havranem se strany na stranu
a praštil do ní veslem neb byl v právu
a hlava včetně havrana jsou v pánu

Dny se líně táhnou
Pomalu se k hrobu
Takto ubírají 

Ani hrom nepraští
Do těch hovad Všechno
Na ně zapomnělo

TOLIK JSEM VŽDYCKY SNIL O VELIKÉM DÍLE
že teď když jsem vytvořil jeho karikaturu
ani její směšnost nepoznávám
a kochám se v myšlenkách na její prodlužování

Mezi dvěma velkými karikaturami oddávám se kontemplativní lyrice
ať se svět strojí k válkám
v nichž jsem započítán v tisíci miliónech mrtvol i já
dobrodiním generálního štábu ponechávaný dosud při výkonu
svého hnidopišství
jako ostatní při své užitečné práci ve prospěch lidstva
a kladu svou pokroucenou sexualitu na roveň nevinně popraveným
perzekvovaným a umučeným
na Sibiři ve Španělsku a v Jižní Americe
kde Martynov pěje že se nám zachtělo písní
a Neruda o cibuli a dřevorubci
nemluvě ani o těch co opěvají ženu lásku a lidství

Bezpochyby je veškeré básnění onanie
a nechť je proklet ten kdo je vymyslel
a nechť je proklet ten kdo v něm pokračuje
a nechť je proklet ten kdo je čte

Neboť ukolébávám vás v iluzi že tvořím čin
když píši o vraždách a že se proti nim vzpouzím
když píši o svobodě a že pro ni žiji
když mluvím o člověku a že na něj myslím
Avšak činem to není Je to jen řeč
a skutek jak správně říkají utek

Statisíce básní byly a budou napsány
a prostí lidé se chvějí
zbožností nad velikostí ducha
nad vznešeností lidského rodu
Já ale vím a opakuji vám
že je to nejhorší podvod páchaný
na dětech z mateřské školky
Ohavnost spuštění je lidská poesie
neřestná kamufláž příjičných vředů
pozlacený nočník
kolínská stříkaná na lejno

Prašivý stud cítím když tohleto píši
protože to píši místo abych nepsal
Neboť jen přikapávám kolínské do nočníku
kroutím břichem jako tanečník v baru pedofilů
abych jim dodal něco kultury
něco šarmu něco tragičnosti
místo abych je kopl do prdele
spáchal sebevraždu
nebo si k nim přisedl do party – však jiný nejsem

Podlost s níž dovede být člověk naivní
je bezmezná
Ale nejvyšší je podlost básníka
komedianta jenž chce sklízet potlesk
a sklízí ho
neboť dodává vznešených citů

(Básně od ledna 1960 do června 1963)

Pobíhají v jeskyni
Tisíce zvířat
Dávných časů
Sedím před obrazem
ve tmě sotva dýchám

Byly to časy
Kdy člověk žil v
I se sebou samým?

Zmýlili se učenci starověku
že beztřídní společnost
bude?

Za krátký čas
Nebude třeba ani Tajné bezpečnosti
Tak budeme zblblí
Zabijem se sami

ČETL JSEM
že od začátku pouze našeho letopočtu do roku 1900
bylo na světě 18 miliard lidí
Těch kteří pro nás něco udělali za tu dobu
jsou řádově jen tisíce
Na každého kdo něco tvoří
je minimálně jeden milion netvořících
jen vegetujících
byť i oni žijí lidský život s láskou a zklamáním
jídlem pitím souložením
sraním a nějakou prací k obživě
a mají problémy
Jak vzácní jsou tvořící
a potřebovali by všechnu ochranu
ale nikdy se jim jí nedostane
Ostatní lidi je v hloubi nemají rádí
a tak je nechávají jak na vydrholci
Těch pár nás kteří tvoříme
jsme blázni kvůli pánubohu
25.2.1979
(básně z let 1979 – 1982)

ZE SABÍRKY OŽRALA PRAHA

NA ULICI
Po ulici choděj esenbáci
kteří dělají těžkou práci
Nad hlavou mi lítá éro
a já mám u jména numero
v seznamu na policii
neboť nedělám a jenom piji
Na domě mi visí plakát
na něm je Stalin – má modrej kabát
potom tam taky stojí
že se nás Truman bojí
Za vejkladem vidím srnce
a elektrický hrnce
U řezníka je uherskej salám Stojí tisíc korun
s babou jsem se hádal vo rum
u pultu v Metru
Měla díru ve svetru
pustili radio: že se v Ostravě dělá
líp než se dělalo včera
Vokolo jdou na špacír vojáci
to jsou pane junáci
oficíři maj epolety
aby bylo v armádě víc osvěty
Všichni shlédněte film Štědré léto
jak mysleli že to nejde a jde to
V půl šestý hlásej na ulici zprávy
že se maj přihlásit zdravý
že maj jít do výroby
pokud to nejsou veřejně činný vosoby
Taky nedostanou žádný lístky
tak to maj jistý

V PRDELI
Všechno je v prdeli
ve všední den i v neděli
Jenom ty filmy sovětský
ty jsou vědecký

NA UMPRUMU VISÍ STALIN
jak ho maloval Salvador Dali
Má veliký fousy
těma to nabrousí
Pod nim choděj Umprumáci
maj nový flaušáci

NA FILOSOFICKÝ FAKULTĚ
jsem se polekal
seděl jsem tam na schodech
a šel kolem Dočekal
To je skutečná vosoba
to nejni jen kvůli rýmu –
a je hrozně sympatickej
voku mýmu

STARÝ MĚSTO
Starý Město to je moje
to mi nedá pokoje
Už mě tu znaj esenbáci –
to se mně vyplácí
Taky mě znaj putykáři
těm se dobře daří
Když jsem vožralej klusám
vokolo svatýho Husa
Jindy zas mám náladu
honit tady parádu
Vezmu si svý malý perka
poskakuju jak veverka
Mám americkej uzel
ten mně sluší tůze
Kdo mě zná tak kouká
že mám v hlavě brouka
Kdyby Starý Město nebylo
to by mě zabilo

Viděl jsem Paní sobů
Kopyty tepala sluneční paprsky
Nad zemí se nesla
Paní sobů štíhlá a ohebná jak luk
Běžela po ledových pláních
Paní sněhu

Tak jsem viděl dívku
Paní sobů jež na chvíli přišla mezi nás
Šla po slunečním paprsku
Byl to deštivý den
Šla pryč a zůstávala stejně velká

Stejně velká
Neboť i když šla pryč
Naše duše zůstávaly při ní
Naše duše si odváděla sebou
Pro svoji krásu

VÁNOČNÍ STROM REPUBLIKY
Věnováno dr. Hrabalovi
Pod Vánočním stromem Republiky
žrali dva esenbáci fíky
přivezený z Afriky
Stáli tam voba dva na mraze
přes den napadaly po Praze
na sníh saze
Pak přišel primátor Vacek a mluvil
jeden tajnej za ním hulil
nakonec se ulil
Pamatujete si soudruzi
na ty předválečný hrůzy
kdy všechno měli jen ti druzí?

JARO LÉTO PODZIM ZIMA
čí je to vina? –
Jaro léto
podzim
zima
(klasická poezie GreenDealu )))

NEDALEKO DVEŘÍ
poletuje peří
zatím se k večeři
šeří
Sestra nudle měří
možná že snad věří
že venku na keři
je korejské příměří

SÁM
jdu po ulici
po Národní třídě

EPITAF
Teď už ležím v hrobě
teď už je pozdě

The post Egon Bondy. Zenový mistr v galoších a s igelitkou v ruce stále živý first appeared on Čítárny.

Projekt Bondyho sebraných básnických spisů si klade za cíl představit poprvé v úplnosti jeho básnickou tvorbu, včetně nově objevených či rekonstruovaných textových materiálů. Proponované tři svazky nepřinesou „pouze“ Bondyho vlastní texty, nýbrž i ediční aparát; naše edice se tak svými parametry v mnohém přibližuje kritickému vydání.

Proponované tři svazky nepřinesou „pouze“ Bondyho vlastní texty, nýbrž i ediční aparát; naše edice se tak svými parametry v mnohém přibližuje kritickému vydání. Zárukou kvalitního edičního zpracování je Martin Machovec, přední český editor, literární historik, znalec Bondyho díla a kronikář českého undergroundu.

Prvý svazek obsahuje texty z let 1947 – 1963. Rok vydání 2015

Egon Bondy (1930–2007)
je jedním z nejvýznamnějších českých básníků, prozaiků a myslitelů 20. století. Patří k „otcům zakladatelům“ českého undergroundu, jeho dílo má dodnes zásadní vliv na českou kulturu jako celek.

V období, které pokrývá první svazek jeho Básnických spisů, přerušil básník studium na gymnáziu a vydal se na cestu bohémského života bez stálého pracovního poměru. Jak napsal ve vzpomínkové knize Prvních deset let, žil počátkem 50. let:

„zjevně jako individuum práce se štítící, kriminální živel a sanktusák – po několik dlouhých let. Byl jsem za tu dobu i párkrát v blázinci, ale nepomohlo to. Pro pivo jsem byl schopen všeho.“

V té době se ovšem znal s Karlem Teigem, Závišem Kalandrou, navázal přátelství s básníkem Ivo Vodseďálkem, nonkonformní literátkou Honzou Krejcarovou, později s výtvarníkem Vladimírem Boudníkem a spisovatelem Bohumilem Hrabalem. Zájem o filozofii, především marxistickou, čínskou a indickou ho přiměl  k návratu ke studiu. V roce 1957 odmaturoval, téhož roku se dostal na dálkové studium filozofie a psychologie na FF UK. Studium absolvoval v roce 1961, v letech 1957 – 1962 navíc pracoval jako noční hlídač v Národním muzeu.

„Na rozdíl od devíti svazků Básnického díla Egona Bondyho (Pražská imaginace, Praha 1990 – 1993), k nimž možno přiřadit ještě tři následující svazky obsahující Bondyho básnické sbírky z posledních let jeho života (Básně 1988 aneb Čas spíše chmurný, Dvě léta. Básně 1989 a 1990 a Ples upírů), přinášejí Bondyho Básnické spisy opravdu veškeré známé básnické texty Egona Bondyho, tedy nejen ty, které autor v 90. letech vybral pro většinou první (a vesměs ovšem též poslední) tištěná vydání. Tzv. vydání poslední ruky sice respektujeme, ale v naší komentované souborné edici ještě rozšiřujeme o texty, které byly tak či onak za autorova života vydány, a to bez ohledu na to, zda šlo o vydání samizdatová či pořízená regulérním, legálním tiskem. (…)

Ústředním principem a hlavním smyslem Básnických spisů je tedy restituce nejpůvodnějších, nejstarších textových vrstev Bondyho básnického díla, na jejichž základě pak sledujeme případný následný vývoj jednotlivých textů, přičemž hlavním kritériem pro zařazení textů je skutečnost, že ten který text či textový soubor byl v jakékoliv podobě a ve kterémkoli období autorem opravdu vydán, byť třeba jen v podobě strojopisu, jenž byl distribuován v úzkém okruhu autorových přátel.“
Z Ediční zprávy Martina Machovce

OTOČ LIST: https://www.egonbondy.info/

TOLIK JSEM VŽDYCKY SNIL O VELIKÉM DÍLE

že teď když jsem vytvořil jeho karikaturu
ani její směšnost nepoznávám
a kochám se v myšlenkách na její prodlužování

Mezi dvěma velkými karikaturami oddávám se kontemplativní lyrice
ať se svět strojí k válkám
v nichž jsem započítán v tisíci miliónech mrtvol i já
dobrodiním generálního štábu ponechávaný dosud při výkonu
svého hnidopišství
jako ostatní při své užitečné práci ve prospěch lidstva
a kladu svou pokroucenou sexualitu na roveň nevinně popraveným
perzekvovaným a umučeným
na Sibiři ve Španělsku a v Jižní Americe
kde Martynov pěje že se nám zachtělo písní
a Neruda o cibuli a dřevorubci
nemluvě ani o těch co opěvají ženu lásku a lidství

Bezpochyby je veškeré básnění onanie
a nechť je proklet ten kdo je vymyslel
a nechť je proklet ten kdo v něm pokračuje
a nechť je proklet ten kdo je čte

Neboť ukolébávám vás v iluzi že tvořím čin
když píši o vraždách a že se proti nim vzpouzím
když píši o svobodě a že pro ni žiji
když mluvím o člověku a že na něj myslím
Avšak činem to není Je to jen řeč
a skutek jak správně říkají utek

Statisíce básní byly a budou napsány
a prostí lidé se chvějí
zbožností nad velikostí ducha
nad vznešeností lidského rodu
Já ale vím a opakuji vám
že je to nejhorší podvod páchaný
na dětech z mateřské školky
Ohavnost spuštění je lidská poesie
neřestná kamufláž příjičných vředů
pozlacený nočník
kolínská stříkaná na lejno

Prašivý stud cítím když tohleto píši
protože to píši místo abych nepsal
Neboť jen přikapávám kolínské do nočníku
kroutím břichem jako tanečník v baru pedofilů
abych jim dodal něco kultury
něco šarmu něco tragičnosti
místo abych je kopl do prdele
spáchal sebevraždu
nebo si k nim přisedl do party – však jiný nejsem

Podlost s níž dovede být člověk naivní
je bezmezná
Ale nejvyšší je podlost básníka
komedianta jenž chce sklízet potlesk
a sklízí ho
neboť dodává vznešených citů

(Básně od ledna 1960 do června 1963)

Ožralá Praha

Na ulici

Po ulici choděj esenbáci
kteří dělají těžkou práci
Nad hlavou mi lítá éro
a já mám u jména numero
v seznamu na policii
neboť nedělám a jenom piji
Na domě mi visí plakát
na něm je Stalin – má modrej kabát
potom tam taky stojí
že se nás Truman bojí
Za vejkladem vidím srnce
a elektrický hrnce
U řezníka je uherskej salám Stojí tisíc korun
s babou jsem se hádal vo rum
u pultu v Metru
Měla díru ve svetru
pustili radio: že se v Ostravě dělá
líp než se dělalo včera
Vokolo jdou na špacír vojáci
to jsou pane junáci
oficíři maj epolety
aby bylo v armádě víc osvěty
Všichni shlédněte film Štědré léto
jak mysleli že to nejde a jde to
V půl šestý hlásej na ulici zprávy
že se maj přihlásit zdravý
že maj jít do výroby
pokud to nejsou veřejně činný vosoby
Taky nedostanou žádný lístky
tak to maj jistý

Na starejch zámeckejch schodech

jsem si voddech
Dole vidim Prahu
a elektrickou dráhu
Naproti je Rudolfinum
a za nim věže vod Týnu
Na řece se koupaj ženský
můžou bejt hezký
A nade mnou Hradčana
ty tvořej panoráma

V prdeli

Všechno je v prdeli
ve všední den i v neděli
Jenom ty filmy sovětský
ty jsou vědecký

Na Umprumu visí Stalin

jak ho maloval Salvador Dali
Má veliký fousy
těma to nabrousí
Pod nim choděj Umprumáci
maj nový flaušáci

The post Egon Bondy. Básnické spisy I – III a český underground first appeared on Čítárny.

Egon Bondy a rozbouřené vody jeho života. 3. ledna 1991 zveřejnil Mladý svět výhradu Evy Drvotové z Uničova k rozhovoru Romana Lipčíka s Egonem Bondym.
Tento rozhovor se v časopise objevil nějakou dobu předtím, zaujatě jsem ho louskal, ale teď ocitujme onu výhradu:

„Rozhovor jsem přečetla se zájmem. Co však ten úděsný nadpis? Jestli chtěl autor tímto originálním způsobem vyjádřit uznání partnerovi v rozhovoru, pak bych se nedivila, kdyby mu bylo poděkováno ručně.
Samozřejmě se tak může vyjádřit před svými kolegy a dokladovat tím svou i jejich kulturní úroveň, ale v novinách se obracíte na nás, na čtenáře, a my (mluvím za více osob) se důrazně proti těmto výrazům ohrazujeme, protože nás to uráží.“

Redakce dopis uveřejnila, ale Roman Lipčík se ohradil, že jsou přece formulí „kurva fix“ špikovány Bondym se obírající Hrabalovy texty, přičemž v úhrnu nejde jenom o ty v knihách Moryáty a legendy a Něžný barbar.

Reakci paní Drvotové jsem si tenkrát vystřihl. Den poté jsem se vrátil do práce – a koneckonců i ten Egon Bondy měl pár let v životě „fair“ zaměstnání; tak třeba za nocí hlídal Národní muzeum. Já tenkrát nic nehlídal a něco jsme zrovna měli dělat ve sklepě, anebo jen já sám, to už nevím. V mých šestadvaceti letech mi ten úkol (nevím již jaký) připadal sice romantický, současně však zoufalý. Deptající. S ním i má situace – a cítil jsem se takto rozdvojen a přitom psal Bondymu, protože adresa byla k mání.

Odpověď dorazila, ne ale z Nerudovy ulice, nýbrž z daleké Telče, kam se Bondy se svou družkou Julií mezitím přestěhovali.
Psal přátelsky, až mě dopjal, a kopii dopisu přikládám. Vyjadřuje soucit a upozorňuje mě na své Sklepní práce. Reagoval jistě podobně i na psaníčka dalších svých obdivovatelů, občas i nějaké té obdivovatelky, a znal jsem se už tenkrát s Monikou Brůžkovou, která se později přestěhovala do Spojených států, kde si vzala signatáře Charty a performera Milana Kohouta (Milan Kohout – Wikipedie (wikipedia.org). V letech devadesátých však ještě byla svobodnou studentkou vysoké školy v Praze, zatímco já už také šťastně unikl ze sklepa a byl nadšeným zaměstnancem vlakové pošty. Skvělá to práce, již sto let přede mnou vykonával i Jiří Karásek ze Lvovic. Za těch (necelých) sto let se ani moc nezměnila. A protože jsem (stejně jako Milan Kohout) Plzeňák, užíval jsem cest s poštou do Prahy k celodenním výpravám po metropoli. Tam jsme, jak si vzpomínám, přijížděli večer či v noci, abychom se vracívali teprve nazítří zvečera.

Jednu takovou výpravu městem jsem podnikl i s kolegyní Ivanou, jinou s Monikou. Vedle zahrad Pražského hradu, kde se mi to líbilo, jsem dívku vedl taky Nerudovou ulicí a až ke zvonku s nápisem BONDY, který jsem odvážně stlačil. Odvážně, ale zbytečně. Sám zvonek zůstal pod hradem a EGON žil už ve zmíněné Telči. Hm, a mě nenapadlo, že natrvalo. Natož abych si představil, že vzápětí „emigruje“ na Slovensko, zažádá si ta o občanství a dokonce v tamním jazyce počne psát knihy. Tak či onak už Bondy v Nerudovce nebyl a mohu si proto leda představovat, jak by nás asi s Monikou vypakoval a za jak dlouho a o čem bychom snad hovořili.

Příhodu mi připomnělo letošní sedmnácté číslo Tvaru z 21. října, věnované právě Bondymu, na kterého tu v rozhovorech vzpomínají syn i vnuk.
„Co? Měl syna? Má vnuka?“ uslyšel jsem vzápětí od kohosi. „A kdo to vůbec je?“
„Kdo?“
„No, ten Bondy.“
Zasmál jsem se. „Vy to nevíte?“ Zdálo se mi to neuvěřitelným, ale není na druhé straně sporu o tom, že Egon Bondy umíral poněkud zapomenut.

Zbyněk Fišer si pseudonym Egon Bondy zvolil roku 1949 ve vzdoru proti antisemitskému zbarvení politických procesů v Rusku i v Československu a původně jsem jej znal pouze jako figurku z děl Bohumila Hrabala, ztvárněnou ve filmu Něžný barbar Arnoštem Goldflamem.
Dotyčný snímek Petra Kolihy, na jehož scénáři spolupracoval Václav Nývlt, měl premiéru v listopadu 1990 a v padesátých letech, kdy jeho příběh začíná, bylo Bondymu teprve přes dvacet a ještě neměl žádný doktorát z filozofie a ani se nenacházel v invalidním důchodu. Znal už nicméně doktora práv Bohumila Hrabala, a to nikoli pouze z libeňského automatu Svět. V závěru Kolihova filmu pak vidíme Egona Bondyho o deset či patnáct let později. Je u Hrabala doma a my sledujeme, jak zoufalého spisovatele marně konejší poté, co jejich společný kamarád Vladimír Boudník (17. března 1924 – 5. prosince 1968) spáchal ve čtyřiačtyřiceti letech sebevraždu.

Není to, mimochodem jediný hraný snímek o Bondym a již od roku 2009 existují 3 sezóny v pekle.
Napsal je Tomáš Mašín, mj. spoluautor filmu Šeptej (1996), a Bondyho zde představuje Kryštof Hádek. Scenárista přitom děj usadil do časů ještě před Bondyho dvacátým rokem (1947-1949) a současně až moc popustil uzdu fantazii.
Zbyněk Fišer je tu „Ivanem“, avšak poznáváme jeho skutečnou milenku Janu Krejcarovou (1928-1981), dceru Mileny Jesenské, která byla nakonec zabita náklaďákem s kládami. Zosobňuje ji polská herečka Karolina Gruszka, známá z filmu Davida Lynche Inland Empire (2006).

Sám Bondy zemřel následkem popálenin třetího stupně, které si v Bratislavě způsobil kouřením v posteli, kde se na něm ve spánku vzňalo pyžamo. Zemřel 9. dubna 2007 a filmovou adaptaci vlastních vzpomínek Prvních deset let (1981, vydáno 2003) proto zhlédnout už nemohl.

K večeru
na všechno seru
Pak si u Umprumu
koupím flašku rumu
Sedím u ní sám
cejtím se jak pán
Za malou chvíli
jsem už opilý
Pěkně koukám dolu
na trnože stolu
Nikdo o mně neví
že jsem marxist levý

Fascinující kniha (ó, jen to šílené překračování rakouské státní hranice) zachytila zhruba roky 1947-1957, nicméně ledacos zamlčuje. A co třeba?
Zbyněk Fišer byl – s přestávkami – takřka dvacet let placeným agentem, ba rozvědčíkem Státní bezpečnosti, a to v letech 1952-1955, 1961-1968 pod krycím jménem Klíma, mezi roky 1973-1977 jako Mao a v letech 1985-1989 jako Oskar. Špicloval a udával nepochybně pro peníze, tak jako všichni špiclové a udavači, a snad mu to ulehčilo studia, avšak nedělal to pouze naoko, nýbrž poměrně bezohledně. Psal kupříkladu udání na „konkurenčního“ filozofa Jana Patočku (1907-1977).
Bondy byl vůbec specifický muž a jako filozof se do určité míry vždy ztotožňoval s marxismem, trockismem, anarchismem a maoismem.

Československá filmová databáze přitom shrnuje přes dvacet dokumentárních filmů, ve kterých se právě Fišer objevuje.
Především jde o dvojdílný snímek Fišer alias Bondy (1999-2000, režie Jordi Niubó) a taktéž o slovenský film režiséra Martina Hanzlíčka Egon Bondy (2005).
Ale už za minulého režimu vznikly dokumenty Klukovice (1974), což je záznam Fišerova předčítání z jeho knihy Invalidní sourozenci, Židovský hřbitov (1984, režie Tomáš Mazal) a My žijeme v Praze… (1985, režie Tomáš Mazal a Pablo de Sax).

Pobíhají v jeskyni
Tisíce zvířat
Dávných časů
Sedím před obrazem
ve tmě sotva dýchám

Byly to časy
Kdy člověk žil v
I se sebou samým?

Zmýlili se učenci starověku
že beztřídní společnost
bude?

Za krátký čas
Nebude třeba ani Tajné bezpečnosti
Tak budeme zblblí
Zabijem se sami

Na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy byl Zbyněk Fišer přijat až v sedmadvaceti letech (1957) a roku 1959 se mu narodil (stejnojmenný) syn, dnešní literární badatel.
Vědeckou hodnost kandidáta věd (CSc.) a svůj doktorát získal Fišer teprve deset let nato (1967), přičemž zároveň s radostí odešel do invalidního důchodu.
Titul i hodnost obdržel především za filozofické práce Otázky bytí a existence (1967, napsáno již 1961) a Útěcha z ontologie (1967).
Druhá z knih představuje dle Milana Machovce (1925-2003) ten „největší filozofický přínos světového významu“ měřitelný s přínosy Aristotela, Kanta a Hegela.

Bondy ovšem zdaleka nezůstával jen u filozofie; psal taky básně (shrnuté dnes vzorně do tří objemných svazků), prózu a dokonce vytvořil nějakých patnáct divadelních her! Co víc, byl překladatel, a jako takový se věnoval natolik odlišným tvůrcům jako Erich Fromm, Ferlinghetti, Morgenstern, Lao-c´ a „sám“ Mao.

Dny se líně táhnou
Pomalu se k hrobu
Takto ubírají 

Ani hrom nepraští
Do těch hovad Všechno
Na ně zapomnělo

Bibliografii rozsáhlého Fišerova díla
sestavil syn Milana Machovce Martin, ale nemá nejspíš smysl studovat rozporuplné dílo komplexně. Pochopit v její celistvosti samu rozporuplnou figuru Egona Bondyho, to za to ovšem stojí.

The post „Kurva fix, ten Bondy!“ Vzpomínky na velmi zajímavou osobnost z doby socialistické totality first appeared on Čítárny.

Dílo filozofa, básníka, myslitele, spisovatele Egona Bondyho je celé na internetu. Najdete ho na adrese www.egonbondy.info  .

Na stránkách naleznete úryvky a plné texty děl Egona Bondyho. Jedná  se zejména o texty filozofické – ontologické a politické. Prostor je věnován i jeho poezii, beletrii a uměleckým recenzím. Dále zde naleznete množství rozhovorů s EB, které vyšly v médiích, recenzí jeho knih a různé biografické materiály… Konečně jsou zde publikovány i komentáře a rozvinutí myšlenek EB dalšími autory.

Z myšlenek Egona Bondyho:

Určitá struktura se začne chovat podle vlastního algoritmu, má svůj vlastní život, je jako živý organismus. To je maximálně důležité. Je to jeden z hlavních momentů Příběhu o příběhu (Bondyho poslední ontologická studie).

Kapitalismus je v prvé řadě sebežeroucí struktura. Zatímco feudalismus měl tendenci měl se konsolidovat, a nepovedlo se mu to, kapitalismus je od počátku založen na sebežrání. Ale i sebežeroucí se struktura chce ostat živá. Instinktivně si je vědomá, že nechce končit tím, že sama sebe sežere. Aby mohla pokračovat v autodestrukci, musí se živit z něčeho jiného. Pak vymýšlí strategie stále nové a rafinovanější.

Některé příklady samopohlcování jsou klasické a dály se už před 150 lety běžně. Některé se objevily až v současnosti, když finanční toky jsou na úrovni kasinového kapitalismu, lítá to přes počítačové sítě a švindlování je na takové technické úrovni, která dřív nebyla možná.

Sám princip kapitalismu zůstává nezměněn. Marx říká, že žádný výrobní způsob neodejde z dějin dřív, dokud nevyčerpá všechny své možnosti Proteovských proměn.
Nám připadá, že už je dosaženo posledního stadia, ale pravděpodobně asi ne, asi jsou ještě rezervy, ale už to začíná být stále obtížnější, riskantnější a zranitelnější. Sebežeroucí se struktura se začíná dostávat do kolize sama uvnitř sebe. V dnešní struktuře kasinového kapitalismu neudrží svůj kapitál stabilní, ten kapitál musí být neustále in fluxu. Ten kdo kapitál vlastní si není ani minutu jist. Keller (Vzestup a pád středních vrstev, SLON, 2000) píše o panice středních vrstev, které se domnívali ještě před 30-40 lety, že s nimi nikdo nehne, že jsou tak potřebné pro chod kapitalistické ekonomiky, že jejich místo je zaručené. Dokonce teorie manažerské revoluce, byla skutečně jeden čas plně akceptována. Tak oni jsou dneska, jak Keller říká, ve statusové panice. Nevědí dne ani hodiny, a to ani ty největší špičky, kdy budou mít šmytec. V této situaci, kdy neví, jestli jim zůstane halíř v kapse, je dneska každá i z těch nejvyšších společností.

Burian, Jan: Rozhovor s Egonem Bondym

Info web: www.egonbondy.info

{youtube}gBy-eOYwpW8{/youtube}

{youtube}Efv3sepE-qk{/youtube}

{youtube}FQ8ktl1FNqc{/youtube}

The post Filozof a básník Egon Bondy na internetu first appeared on Čítárny.