Proč právě hrůzostrašné pohádky? Prototože je děti milují. Dospělí také, jen jim říkají detektivky, horory, krimi, sci-fi. Domníval jsem se, že strašidelných pohádek existují stovky, ale to byl omyl.
Daleko víc hrůzy a děsu najdeme v lidových baladách, jako by platilo: čím blíže realitě, tím více zvěrstev, krutosti a násilí. To potvrzují i dnešní novinové a televizní zprávy, při nichž naskakuje husí kůže i otrlým.

Hrůzostrašné pohádky rozhodně nejsou hrůzostrašné programově.
Téměř všechny mají ušlechtilé výchovné poslání. Boří klamnou idylu a připravují děti na svět, kde existují bytosti, živočichové a přírodní síly, které nás ohrožují. Však ani pohádkovým hrdinou se nestává nikdo, kdo nepřemůže vlastní strach. Spolu s pohádkovým hrdinou jej překonává i malý čtenář či posluchač. Vědomí, že rodič nebo jiný vyprávěč je nablízku, dítěti pomáhá, ale zápas o statečné srdce musí vybojovat samo.

Slovy psychiatra Jana Cimického:

„Naše emoce jsou polární, na jedné straně láska, na druhé nenávist, na jedné straně smích, na druhé pláč, na jedné statečnost, na druhé strach. Obě polohy jsou pro člověka přirozené, a musí být vyvážené. Při čtení pohádek si dítě hledá a osvojuje etické a morální dimenze myšlení a chování. Průprava dětské emotivity prostřednictvím pohádek, i těch hrůzostrašných, je pro psychický vývoj nejen důležitá, ale i nezbytná.“

Každá pohádka odněkud pochází, avšak pohádkové příběhy a motivy kolují ze země do země a dokonce i z kontinentu na kontinent. Například pohádku o čarodějově učni najdeme nejméně v deseti evropských zemích a známé židovské podobenství o člověku, který rozuměl zvířecí řeči, doputovalo nejen do Evropy, ale i do Afriky.

Jak vidět, pohádky procestovaly svět a zdomácněly v různých kulturách již před dávnými a dávnými časy. To by v nás mělo posílit optimistické očekávání, že přes veškeré odlišnosti by si obyvatelé různých zemí a kontinentů mohli rozumět.

Jiří Žáček vedle notoricky známých (Otesánek, Červená karkulka, O dvanácti měsíčkách, Tři zlaté vlasy děda Vševěda, Sedmero krkavců, Baba Jaga, Dlouhý, Široky a Bystrozraký, Kostěj Nesmrtelný, Krysař z města Hameln, Kráska a Zvíře) obsahuje i pohádky víceméně neznámé. Je to vůbec moje nejtěžší kniha, 300 stran v důkladné vazbě, tím se dá v případě přepadení zuřivým analfabetem i zabít.

Hrůzostrašné pohádky | Jiří Žáček | ilustroval Adolf Born | Slovart, 2011

Tři sta let / ruská lidová pohádka

Před mnoha a mnoha lety, a možná ještě dřív, žili v jedné vsi dva mladí muži, kovář a myslivec. Žili jako dva bratři, kam šel jeden, šel i druhý, mluvili společně, mlčeli společně, byli to přátelé na život a na smrt. A ti dva se domluvili, že až se bude jeden z nich ženit, pozve toho druhého na svatbu.

„I kdybych byl mrtvý?“ zažertoval myslivec.

„Ano, pozvu tě, i kdybys byl na pravdě Boží!“ odpověděl kovář.

Zanedlouho se myslivec roznemohl a zemřel. Oplakali ho, pochovali ho, život šel dál.

A brzy potom se mladý kovář rozhodl, že se ožení. Kdo má tak pěknou a milou nevěstu, jako měl kovář, toho mládenecká svoboda netěší.

Nastal svatební den a ženich se vypravil s vyzdobeným vozem pro nevěstu. Projížděli kolem hřbitova a ženich si vzpomněl na mrtvého přítele. Poručil zastavit koně. Slib je slib, pomyslil si a šel rovnou k myslivcovu hrobu.

„Kamaráde, zvu tě na svatbu!“ zvolal – a vtom se hrob otevřel, nebožtík se vztyčil a promluvil:

„Milý příteli, mám radost, že jsi splnil svůj slib! Dovol mi, abych tě pozval k sobě, vypijeme spolu pohár vína jako za starých časů!“

„Kamaráde,“ bránil se kovář, „před branou na mě čekají svatebčané…“

Ale nebožtík se nenechal odbýt:

„Příteli, vypít sklenku vína trvá jen okamžik!“

Copak člověk může odmítnout nejlepšího přítele? Vždyť je to jen okamžik, řekl si ženich a sestoupil do hrobu. Nebožtík mu nalil víno a popřál příteli hodně štěstí. Ženich pohár vypil – ach, kdyby tak tušil, že za ten okamžik uběhlo sto let!

„Vypijme ještě jeden pohár, příteli!“

Vypili tedy ještě jeden pohár – a uběhlo dalších sto let.

„A do třetice všeho dobrého i zlého,“ podal mu nebožtík třetí pohár. „Pak si spánembohem běž za svou nevěstou!“

Vypili třetí pohár – a zase uběhlo sto let.

Přátelé se rozloučili, nebožtík se položil do rakve a hrob se zavřel.

Ženich se rozběhl k hřbitovní bráně – ale zastavil se v němém úžasu. Kde je, proboha, hřbitov? Kde je cesta, po které sem přijel? A kam se poděl vůz se svatebčany?

Rozhlížel se a nevěřil svým očím. Ze hřbitova zbyla jen rozvalina márnice a pár náhrobků, kde bývala cesta, tam se vypínaly vysoké stromy, a po svatebčanech nebylo ani vidu, ani slechu.

Kovář se vydal do vesnice, ale vůbec ji nepoznával. Stály tu jiné domy, jedině kostel byl na svém místě, ale hodně zchátralý. Nenašel ani svou kovárnu. Lidé, které potkával, byli neznámí a cizí. A jejich oblečení vypadalo jako z masopustního průvodu!

Celý zmatený došel na faru, ale místo známého faráře mu otevřel někdo jiný. A když mu řekl, že má mít ve zdejším kostele svatbu, farář zavrtěl hlavou:

„To je nějaký omyl, takovou věc bych přece musel vědět. Jak se jmenujete?“

Kovář mu řekl jméno, farář hledal v knihách, ale nikoho takového nenašel.

„Dnes u nás nemáme žádnou svatbu,“ opakoval mu farář, „ale vaše jméno mi něco připomíná…“

Otevřel obecní kroniku a začal v ní listovat.

„Ano, tady je ta zvláštní příhoda… Ženich se vypravil na hřbitov a zmizel, jako by se po něm země slehla… Marně ho čekali, nikdy už se neobjevil a nevěsta se nakonec provdala za jiného. Ale stalo se to dávno, už je to dobrých tři sta let…“

The post Hrůzostrašné pohádky Jiřího Žáčka. Děti je milují a mají ušlechtilé výchovné poslání first appeared on Čítárny.

Málokdy se sejde, že nejprodávanější kniha roku je zároveň kvalitní knihou. Takové jsou Ezopovy bajky. Pravda, jedná se sice o převyprávění Jiřím Žáčkem, ilustrované Adolfem Bornem, nicméně oba počiny autorů jsou nadstandardní. 

Za mimořádnou prodejností knihy je nejen oblíbenost obou autorů u čtenářů a všeobecná znalost kvalitních bajek, ale také talent spojený s mimořádnou pracovitostí, vlastnosti, které jiným, neprodejným autorům chybí.

Ezopovy bajky byly písemně zpracovány už ve 3. století př. n. l.
a do veršované podoby je převedl jako jeden z prvních Demétrios Falerón. Autorem latinského, veršovaného textu se stal Phaedrus.
Později na tyto záznamy navázal známý Jean de La Fontaine nebo Ivan Andrejevič Krylov a další, kteří bajky převyprávěli. U nás to byl např. Jiří Kolář, Pavel Šrut a právě Jiří Žáček.

Ezopovy bajky. Převyprávěl Jiří Žáček, Ilustrace Adolf Born, vydal Slovart 2015

Více o knihách… Ezopovy bajky. Světový unikát s nejpovedenějšími ilustracemi Jágra, Borna, Hollara, Mézla

Jiří Žáček a Adolf Born pracovali spolu i na knize pro děti Hrůzostrašné pohádky

O tom, kdo byl Ezop, píše doslovu knihy Jiří Žáček:

„Podle dějepisce Herodota žil v Malé Asii v 6. století před Kristem otrok Aisopos čili Ezop. Byl prý hrbatý, znetvořený a koktavý, ale hlavu měl bystřejší a myšlení pronikavější než lidé urostlí a zdraví. Uměl pobavit posluchače zvířecími bajkami a vtipnými příběhy, ale zdaleka ne všichni jeho současníci byli jeho obdivovatelé. Traduje se, že byl v Delfách popraven za údajné rouhání bohům. Ezopovi byla připisována většina starověkých bajek, zapsány však byly až po třech stoletích od jeho smrti.
Mnohokrát byly převyprávěny prózou i ve verších a najde se jen málo těch, co by nevěděli, kdo byl Ezop. Ale ať už se ten moudrý muž jmenoval Ezop, nebo jinak, ať už žil v 6. století před Kristem, anebo jindy, ať už byl thráckého původu, nebo jiného, hlavní je, že jeho bajky dodnes nezestárly. Svět se za tu dobu změnil od základu, lidé létají do vesmíru a dorozumívají se přes celou zeměkouli, ale ovládají je tytéž radosti, vášně a zlozvyky jako Ezopovy současníky. Proto jim tak dobře rozumíme – dospělí i děti.
Vzít do rukou převyprávění Ezopových bajek od Jiřího Žáčka a číst si s dětmi moudré a vtipné příběhy, prohlížet si ilustrace Adolfa Borna a povídat si o životě, to může být chvíle, která se nám zapíše do paměti.“

Ukázky bajek:

Bouře na moři aneb Příliš mnoho štěstí škodí

Převozník na svém člunu převážel obyvatele jednoho ostrova na druhý ostrov. Vtom se přihnala bouře; moře se rozběsnilo a neovladatelný člun se zmítal ve vlnách. Vyděšení cestující naříkali, volali bohy na pomoc a loučili se se životem.

Dobří bohové pomohli, bouře se utišila a nešťastníky, kteří si před chvílí zoufali, zaplavila obrovská radost. Jásali, objímali se, dali se do tance, až se rozkymácený člun převrhl a všichni se utopili.

Ach ano, kdyby té radosti nebylo tolik, mohl ten příběh skončit pěkným happy endem!

Poutník a pes aneb Kdo se loudá

Jeden muž se chystal na dalekou cestu. Byl to člověk důkladný a rozvážný, a tak i jeho přípravy byly důkladné a rozvážné.

Oblékl se do cestovního oděvu, zabalil náhradní oblečení, přidal zásobu jídla, nezapomněl na psací náčiní, rozmyslel si, kam ukrýt peníze.

Venku na něj celou tu dobu čekal jeho pes.

„Proč se tu jen tak povaluješ?“ pokáral ho člověk. „Copak musím všechno dělat já? Hoď sebou a přichystej se na cestu!“

„Já jsem připravený,“ štěkl pes a zavrtěl ohonem. „Čekám jenom na tebe!“

Bůh a opice aneb Kdo je nejkrásnější

Boha Dia napadlo odměnit nejkrásnější mládě, proto k sobě sezval všechna zvířata. Přišli živáčkové ze souše, připlavali obyvatelé moří, přiletěli ptáci.

Za zvuků fanfár sestoupil z Olympu Zeus a procházel sem a tam. I bohu se těžko vybírá z tolika roztomilých mláďátek.

Jak si tak lámal hlavu, koho vybrat, padl mu zrak na opici, která chovala v náručí malé ušaté opičátko s vykulenýma očima. Bůh se rozesmál:

„Tvé opičátko je nejošklivější stvoření, které jsem kdy spatřil!“

Pak důležitě odkráčel.

Opice k sobě něžně přivinula své děťátko a řekla mu:

„Je mi jedno, co se líbí mocnému Diovi. Já znám jen jedno nejkrásnější mláďátko na celém světě, a to jsi ty!“

The post Ezopovy bajky, za které Jiří Žáček a Adolf Born obdrželi cenu Český bestseller 2015 first appeared on Čítárny.

Světové Ezopovy bajky. V jedné z nejvtipnějších a nejmoudřejších bajek se vrací Ezop přes město do domu svého pána a nese rozžatou lucernu, aby od ní zapálil oheň a mohl uvařit oběd. Na úsměvný dotaz jednoho z okolojdoucích, co dělá v poledne se svítilnou, odpověděl: “Hledám člověka”.
Možná, že právě tato věta, latinsky HOMINEM QUÆRO, by mohla být mottem celé knihy, ale i celé historie lidské společnosti.

Ezopovy bajky byly písemně zpracovány teprve ve 3. století př. n. l.
Do veršované podoby je převedl Demétrios Falerón, autorem latinského, veršovaného textu je Phaedrus. Později na tyto záznamy navázal známý Jean de La Fontaine nebo Ivan Andrejevič Krylov a další, kteří bajky převyprávěli. U nás to byl např Jiří Kolář, Pavel Šrut, Jiří Žáček.

Ezop pravděpodobně skutečně žil v 6 stol. př. n. l.
Pocházel z Malé Asie a byl nějakou dobou jako otrok. Po propustění se toulal po celém řeckém poloostrově a vyprávěl lidem své moudré příběhy, které se pak několik set let ústně tradovaly. Nakonec byl pravděpodobně shozen ze skály za údajnou svatokrádež v Delfách. Kdoví jak všechno nakonec bylo.
Podle některých historiků byl Ezop tělesně postižený a jeho myšlení nezapadalo do davu, což mohl být nakonec hlavní důvod jeho zavraždění.
Lidi často dráždí názor, který je ojedinělý, ať už v tom dobrém slova smyslu nebo ve zlém.

Adolf Born o tom, proč rád ilustruje bajky:

Mě vycvičili bajkaři, třeba La Fontaine, když se posmíval určitému politikovi a kreslíř, který pro něj pracoval, použil přesně kostým toho politika, ale do toho kostýmu posadil prase nebo jiné zvíře. A když přišel cenzor – cenzoři budou v každé době – a říkal: „Vy si děláte legraci z našeho ministerského předsedy.“ Tehdy to byl samozřejmě nějaký šlechtic. A ten bajkař se na něj podíval hlubokým pohledem a povídal: „Vy v tom vidíte našeho ministerského předsedu?“ Ten cenzor se zalekl, protože za to mohl následovat pouze žalář, a nechal to být. Takže bajkaři – ti tři nejslavnější La Fontaine, Krylov a Ezop – nás vycvičili všechny. Takže nechť žijí bajkaři. Bajkaři jsou jediným oslazením jinak chmurně hořké současnosti. Politiky ve svých kresbách ale používám jen jako typy. Abych kreslil je samotné, tak to si nezaslouží.
(Parlamentní Listy, 2.2.2016)

Ezopove bájky Pavla Šruta a Miloslava Jágra ve slovenštině

Ezopovy bajky v kvalitních českých překladech nebo převyprávěních.
V českém prostředí se bajky objevily např. v Prostějovském sborníku z 16. století. Roku 1791 vydal Václav Matěj Kramerius Ezopovy básně, později Václav Rodomil Kramerius překlad pod názvem Obnovený Ezop. V roce 1816 vydal Martin Neureutter Ezopovy bajky pod názvem Ezopowy básně pro mládež.

Z novějších překladů připomínáme překlady Rudolfa Kuthana, které byly vydány pod názvem Ezopovy bajky (1941).
Dále je známé převyprávění Pavla Šruta s ilustracemi Miloslava Jágra (Ezopovy bajky, 1998).
Známé je také přebásnění Jiřího Koláře (Ezop, 2000).
Dalším převyprávěním je kniha Josefa Lady i s autorovými obrázky (posl. vyd. 2002).
Nejnovější je převyprávění Jiřího Žáčka s ilustracemi Adolfa Borna (Ezopovy bajky, 2015).

Ezopovy bajky. Vypravuje Pavel Šrut, Ilustrace Miloslav Jágr, vydal Albatros 1998 (viz. obrázky výše)

Osel a vlk  (Pavel Šrut)
Není osel jako osel. Jeden osel měl za ušima. Pásl se na louce, když tu najednou spatřil, že se k němu žene vlk.
Náš osel se rozběhl, ale běžel docela pomalu a klopýtavě. Předstíral, že kulhá, a při každém kroku zahýkal bolestí.
To vlka zarazilo. „Ty osle,“ povídá, „tak jako tak tě sežeru, ale nejdřív mi pověz, co se ti stalo?“
„Ale skákal jsem přes ohradu na cizí louku a zadřel jsem si do kopýtka třísku. Au, to bolí! Už se těším, až mě sežereš!“
„Ty se těšíš?“ divil se vlk. „A proč, ty osle?“
„Protože mě sežereš i s mou bolestí. Až mě spolykáš, sám si zarazíš tu mou třísku do žaludku!“
„Takový hlupák nebudu,“ prohlásil pyšně vlk. „Já ti tu třísku napřed vytáhnu. Ukaž kopyto!“
Osel nastavil kopyto, a jak vlk pěkně zblízka hledal třísku, zatmělo se mu najednou před očima. Osel totiž pořádně vykopl a vyrazil vlkovi všechny zuby. A povídá: „Teď mi, vlku, pověz, kdo z nás dvou je větší osel? Ty jsi přece od přírody řezník, tak proč si hraješ na lékaře?“

: A takhle to dopadne často i s lidmi, kteří se hrnou do věcí, které jim nepřísluší.

Ezopovy bajky. Převyprávěl Jiří Žáček, Ilustrace Adolf Born, vydal Slovart 2015

Jak osel napálil vlka aneb Jen chytří přežijí  (Jiří Žáček)

Na světě jsou i hloupé lišky, zbabělí lvi a mazaní osli. Potkal jednou jeden osel vlka. Bylo mu jasné, že rychlonohému vlkovi neuteče. Co teď? Dal se do kulhání a přitom zasmušile hýkal.
„Proč naříkáš?” zeptal se vlk. „A proč kulháš?“
Vrazil jsem si do kopyta trn a bolí to jako čert,“ svěřil se mu osel. „Vytáhni mi ho, prosím tě! Vyděláš na tom, kdybys mě čirou náhodou chtěl sežrat, trn by ti rozpíchal břicho a ty bys bídně pošel!“
„To bych vážně nerad,“ pravil vlk. „Kdo by chtěl mít díru do břicha? Raději ti ten trn vytáhnu! Kde ho máš?“
„V levém zadním kopytu,“ upřesnil osel a zvedl kopyto.
„Nic nevidím,“ hlásil vlk.
„Musíš se podívat zblízka!“
Ale sotva se vlk sklonil ke kopytu, osel vykopl takovou silou, že vlka omráčil. Chytrý osel nemeškal a upaloval domů do bezpečí.
Když se vlk probral z bezvědomí, tiše se odplížil do svého pelechu. Lízal se rány a velice se styděl, že se nechal napálit obyčejným oslem.

Ezopovy bajky. Přebásnil Jiří Kolář, Ilustrace Václav Hollar, vydalo Naše vojsko, 1957

Lev a osel  (Pavel Šrut)

Jeden osel si připadal náramně silný a rád by se přátelil ještě s někým silnějším. Tak se dostal do spolku se lvem.
„Budeme lovit spolu,“ navrhl mu. „Ty máš tesáky a spáry a já mám silný hlas. Vyplaším zvěř z úkrytu a budu ti ji nahánět rovnou do chřtánu.“
Lev spokojeně zamručel a dovedl osla k jeskyni, kde přenocovaly divoké kozy.
„Já se schovám tady v houští před jeskyní a ty mi kozy vyženeš,“ povídá.
Osel hned nadšeně souhlasil. Vpadl do jeskyně a začal hýkat tak silným hlasem, že kozy z úkrytu vypudil.
Lev všechny pohodlně pochytal a zadávil.
Osel vyšel z jeskyně a tuze se holedbal. „Neříkal jsem ti, že mám silný hlas?“
„Opravdu,“ odpověděl lev. „Kdybych nevěděl, že jsi osel, sám bych ze samé hrůzy utekl. Ale protože vím, že jsi osel – a navíc ještě vychloubačný osel – musím tě zadávit jako ty nebohé kozy!“
Osla chlubivost hned přešla. Začal hýkat silným hlasem o pomoc, ale nikoho nepřivolal.

: Skončil tak jako každý, kdo ztratí soudnost a dá se do spolku s nepřítelem.

Ilustrace Zdeňka Mézla k Ezopovým bajkám z roku 1975.

O lvu a oslu aneb Král zvířat  (Jiří Žáček)

Osel přišel za lvem a začal se vychloubat:
„Já bych měl být králem zvířat, protože mě se každý bojí!“
„Myslíš?“ usmál se lev, král zvířat. „Dokaž mi to!“
Osel ho zavedl na kopec a začal hýkat. Jeho hrůzostrašný hlas vyděsil nejen kachny, zajíce a srnky, ale i lišky, jezevce a vlky.  Celý průvod zvířat prchal z lesa pryč.
„Viděl jsi?“ pravil pyšně osel. „Všichni utekli, protože jsem jim nahnal strach!“
„Já se jim nedivím,“ přikývl lev. „Kdybych nevěděl, že to je hýkání osla, tvůj křik by vyděsil i mne. Ale protože to vím, nebojím se tě a zachovám se jako král zvířat.“
Skočil a bez váhání chlubivého osla zardousil.
Osel je osel a lev je lev, ale když se savanou valí stádo rohatých buvolů, i král zvířat jim uctivě ustoupí z cesty.

The post Ezopovy bajky. Světový unikát s nejpovedenějšími ilustracemi Jágra, Borna, Hollara, Mézla first appeared on Čítárny.

Já, Baryk. Příběh malého pejska přibližuje dětem život na vesnici, v lese a na Barykově dvorku po dobu celého kalendářního roku. A aby Baryk, coby pes také myslivecký, dětem přiblížil jednotlivé měsíce v roce, připravil František Nepil na každý měsíc nové vyprávění. Co kapitola, to nový Barykův příběh

Každé roční období sebou přináší jiné počasí a tím pádem změnu Barykova pobývání v boudě na dvorku. Baryk nám vypráví o svých zajímavých setkáních s ostatními zvířátky a srovnává jejich život se svým životem psím. Baryk se má jako pes dobře, proto přemýšlí, jak by ostatní zvířátka přeučil také na psa.
Takže učí například srnce štěkat a vyčítá mu nošení parohů a kousání trávy, tahle by z něho pořádný pes přeci nebyl!.:-)
Postupně si takhle vezme do parády vlaštovku, bažanta, vránu, sýkorky, zajíce, ježka, čápa, šneka, slepýše, krtka a žábu.
Každá kapitola tak podává dětem téměř pohádkovou formou zajímavé informace o ostatních zvířátkách s nádechem bajky, kdy zvířátka mluví lidskou řečí.

Baryk a jeho projevy kamarádství, soucitu a spojenectví k ostatním zvířátkům ukazují dětem, jak se k sobě pěkně chovat a jak pomoci kamarádovi, který je v úzkých.
Autor si hraje se slovy a vkládá Barykovi do tlamičky slova jako: „blešata” a myslí tím mláďata blech. Také předpokládá, že knihu čtou děti dle věty začínající: „Řekněte, prosím vás, tátovi,..” Kapitoly na sebe navazují jen měsíci, návaznost vyprávění jako taková tu není. Kapitoly lze číst i „napřeskáčku”, což rodiče jistě uvítají:-)

Trefné a veselé ilustrace Heleny Zmatlíkové i Adolfa Borna, příběhy výborně dokreslují.
Knížka byla vydána již v roce 1977 je vhodná jak pro pro předškoláky, tak pro školáky, kteří již číst umí.

František Nepil | JÁ, BARYK
vyd, 1977, 1988 Albatros s ilustracemi Heleny Zmatlikové
vyd. 1994 Sedistra s ilustracemi Ireny Vyčítalové
vyd. 2001 Albatros s ilustracemi Adolfa Borna
vyd. 2009, Euromedia s ilustracemi Heleny Zmatlíkové

Jenže naši lidé nestojí o to, aby se jim psí plemena posrnčila. Nestojí o to, aby se psem stal kdekdo. Když vidí, že těch srnců běhá po lese přece jen moc, vezmou bouchačku a jdou na ně.

Můj člověk mě vždycky brává s sebou. Mám na to školy: vím, že se v lese nesmí ani ceknout. A ještě nikdy v životě jsem v lese necekl. Tentokrát jsme však přišli do dubiny, a kdo myslíte, že se zjevil na paloučku? – Nu ovšem, můj srnec! Čichl semhle, čichl tamhle a začal se pást, jako by se nechumelilo. Můj člověk tedy přiložil pušku k líci a já se díval, kdy to bouchne. Kdy se ten srnec, ťuňťa jeden, složí do trávy. Bylo mi ho líto. Tak rád bych ho ještě slyšel špatně štěkat.

A tak jsem poprvé v životě udělal to, co vzdělaný pes v lese nikdy provést nesmí. Udělal jsem haf! Můj srnec vyskočil, jako by byl na péro, a v ten ráz byl pryč. A můj člověk na mě udiveně koukal a nevěřil svým uším. Já ty svoje sklopil, protože jsem věděl, co bude. A taky že bylo! Neumíte si představit, jak to štípalo.

Pak jsem ležel před boudou a čekal, až mi to zchladne. A představte si, že k půlnoci přišel ten srnec na kraj smrčiny a odštěkal mi poděkování!

Já Baryk a můj ježek

Ježek má ovšem i jiné nectnosti. Dupe, funí a mlaská. Mlaská, třebaže jeho jídelníček není vůbec tak noblesní jako jídelníček můj. Vy nevíte, co je to noblesní, že ne? Tak např. noblesní pes si nestoupá packami do kastrůlku s jídlem, nedrbe si blechy na koberci, když se jeho člověk dívá, neštěká svým lidem do řeči, a když vyleze z řeky, nevytřepává si vodu z kožichu u deky, na které hraje jeho člověk se svými mláďaty pexeso. Nu, a noblesní jídelníček je zrovna tak vznešený jako noblesní pes, ale ježčí jídelníček takový rozhodně není.

Ježek stláská dohromady larvy, kukly, žížaly, slimáka, myš, ptačí vejce, ještěrku i hada. Žaludy, bukvice či spadané švestky jí jenom z nouze. Když vidím, jak za plotem večeří pavouka nebo stonožku, tak mu říkám: ty čunče píchavý. Ale když jsem viděl, jak dovede vyřídit zmiji, šel bych mu olíznout čumák. My psi, jak už jsem to jednou vysvětloval, před nikým nesmekáme. Hlavně proto, že nenosíme klobouk, i v zimě chodíme prostochlupí. Místo smekání však olizujeme čumák.

On totiž takový ježek vypadá trošku jako „mouchy, vemte si mě“. V trávě se spíš kutálí, než chodí. Ale jak zaútočí na hada, promění se v blesk. A zmije, když jí jde o krk, není také žádná spící panna. Dali se do sebe a já fandil ježkovi, až se třásl plot. Vždyť byl můj, byl z naší hromady dřeva a reprezentoval náš dvorek. To se ví, že nakonec vyhrál. Ale na mě vyletěl uprostřed fandění můj člověk ve štráfovaném pyžamu a znectil mě, že má před sebou noční a že se kvůli mně ani nevyspí.

Utekl jsem k boudě, ježek si to za chvíli přimlaskal ke mně, stočil se do klubíčka, nastrčil proti mně všechny své bodliny a povídal:
„Počítej!“
Mockrát jsem už na něho vyletěl a nikdy neutekl. Vždycky se stočil do klubíčka, abych mu spočítal bodliny. Tentokrát jsem si tu práci dal.
„Šestnáct tisíc,“ povídám, když jsem dopočítal. „Máš šestnáct tisíc jehliček a sem tam nějakou navíc.“
„Správně, Baryk,“ pochválil mě ježek, „píšu ti jedničku.“

The post Já, Baryk. Humorné příběhy pejska pro děti vypráví František Nepil first appeared on Čítárny.

Adolf Born: Robinson Crusoe

Od začátku sedmdesátých let se dostal i ke spolupráci s Milošem Macourkem a Jaroslavem Doubravou a tím začaly vznikat jeho nejznámější ilustrace, kupříkladu pro knihy Miloše Macourka „Mach a Šebestová“ a „Žofka“, dále třeba Čapkovu „Válku s mloky“, nebo Erbenovu „Kytici“. V poslední době ilustroval Bajky La Fontaina, Tři Mušketýry od Alexandra Dumase a Kiplingovu Knihu džunglí.

Během své kariéry dosud ilustroval okolo 400 knižních titulů a k mnoha dalším navrhoval obaly.

Adolf Born: Gerald Durell, Mluvící balík

Ve výčtu jeho děl nesmíme zapomenout i na tvorbu animovaných filmů, například o již zmíněném Machovi a Šebestové nebo loutkový film Robinson Crusoe.

Za zmínku stojí také jeho scénické návrhy, především k opeře „Čert a Káča“ od Antonína Dvořáka, inscenované v Národním divadle, nebo ke hře „Ze života hmyzu“ Karla Čapka ve Velkém divadle ve Freiburgu im Breisgau. Cena Thalie je nemyslitelná bez jeho plakátu.

Adolf Born: O červené Karkulce

Za své dílo obdržel mnoho domácích i zahraničních ocenění, například Nejkrásnější kniha roku, nebo Higly Commended H. Ch. Andersena za přínos v ilustraci dětské knihy.

Jeho poslední obraz, který domaloval večer před svým odchodem do nebytí, nazval Nezvaní hosté k poslední večeři.
Jakoby tušil, jakoby věděl, co všechno se bude dít.

The post Adolf Born. Jeden z nejoblíbenějších českých ilustrátorů ozdobil přes 400 knih first appeared on Čítárny.

Čarodějné pohádky Jiřího Žáčka s ilustracemi Adolfa Borna jsou o pohádkovém světě, který je vždy kouzelnější a zábavnější než obyčejná skutečnost. Svět, ve kterém žijeme, by lidem z počátku minulého století připadal neuvěřitelný a plný kouzel. Díky televizi dnes vidíme, co se děje na druhém konci světa, díky letadlům létáme rychleji a výš než ptáci.
A přece nás čtení pohádek fascinuje mnohem víc než dnešní, velmi stupidní programy pro děti v České televize.
Proč? Protože pohádky čteme a  tím vstupujeme do našeho magického světa fantazie. A to vám žádná televize nedopřeje.

Jiří Žáček a Adolf Born vyprávějí pohádky z celého světa plné kouzelníků, čarodějnic, kouzelných předmětů. A umí to znamenitě!
Je to svět magický, zázračných schopností a divotvorných proměn, veselé i strašidelné, uvěřitelné i neuvěřitelné.
A pak, malí kouzelníci po přečtení pohádek najednou pochopí, že na nejmocnější ze všech kouzel – lásku – jsou i nejstrašnější čarodějové krátcí.

A co vzkazuje dětem oblíbený Jiří Žáček…

Dobrý večer, kluci a děvčata. Mám nápad – budeme čarovat! Chcete?
Chcete se proběhnout po světě? Vykouzlíme si botky samochodky.
Chcete vědět, co zrovna dělá váš kamarád? Vyčarujeme si kouzelné kukátko.
Chcete se proletět v povětří? Vykouzlíme si létající koberec.
Chcete rozumět řeči zvířat? Zařídíme u hadího krále.
Jste nemocní? Vyčarujeme si jablíčko, které uzdravuje z každé nemoci.
Chcete být bohatí? Vykouzlíme si oslíčka, který třese dukáty.
Anebo raději slípku, která snáší zlatá vejce?
Máte nějaké nesplnitelné přání? Přivoláme džina z Aladinovy lampy.
Anebo zlatou rybku, která plní každé přání?
A víte, které kouzlo je ze všech nejmocnější? Můžete třikrát hádat – však vy na to přijdete sami. A kdyby snad ne, nápovědu najdete v poslední pohádce.

Čarodějné pohádky | Jiří Žáček | Adolf Born | Slovart, 2013
http://www.jirizacek.cz

Tato výpravná sbírka pohádkových příběhů je pokračováním úspěšných Hrůzostrašných pohádek pro malé strašpytlíky, oceněných Zlatou stuhou. Kdysi velmi prestižní cenou pro dětské knihy.

The post Čarodějné pohádky a svět plný kouzel Jiřího Žáčka a Adolfa Borna first appeared on Čítárny.

Zdeněk Jirotka napsal Saturnina jako skvělý lék na špatnou náladu. Stačí se jen začíst do několika stránek a máte oči plné smíchu. Neustálá proměna sluhy v pána svého pána doslova voní skvělým anglickým humorem. A to je v českém prostředí moc vzácná věc i dnes.

Kniha je bohužel jediný majstrštyk Zdeňka Jiroutka (*7.1. 1911 – 12.4. 2003), ale i kdyby už nenapsal vůbec nic, kniha mu přinesla nesmrtelnost.
Zajímavostí je, že Saturnin poprvé spatřil světlo světa 24.8. 1940 v Lidových novinách za německé okupace.
Tehdy v novinách vyšla povídka “Můj sluha Saturnin” a o dva roky později vychází celý román, který Jirotka napsal v koupelně bez oken svého bytu kvůli německému protektorátnímu příkazu zatemnění.

Od té doby kniha pořád okouzluje nové a nové čtenáře množstvím parodií a nadsázky a zejména absurdními situacemi, do kterých uvádí svérázný sluha Saturnin nejen svého pána, ale i celé své okolí.

“Všechno lze říci uhlazenou mluvou dobré společnosti.
Četl jsem jednou, že diplomat nikdy neřekne, že někdo lže. Použije v takovém případě věty:
Domnívám se, že o správnosti vašich informací dalo by se s úspěchem pochybovat,”
řekl Zdeněk Jiroutka. Budiž nám tento citát jakýmsi mementem, který nám zanechal

Ukázka z knihy:

Když někdo chápe přísloví doslovně, může vést k tragédii, řekl doktor Vlach. Znám případ muže, kterého pětkrát přivezli do nemocnice zle potrhaného, neboť tvrdil, že pes, který štěká, nekouše. Kousali všichni.

Dědečkův dům se otřásal v základech. Seděl jsem v hlubokém křesle a díval jsem se, jak se obývací pokoj střídavě naplňuje fialovým světlem a zase tone v zsinalém šeru. Po okenních tabulích tekly proudy deště. Teta Kateřina se po každém zablesknutí pokřižovala, podívala se starostlivě k oknu a zase mluvila dál.

Sehnat masku čerta a Mikuláše v červenci, to je jeden z nejtěžších úkolů, jaké jsem kdy dostal.

Saturnine? Marcus Aurelius je lvice.
Nikdo není dokonalý.

Více děr, více syslů. Více hlav, více smyslů. Mnoho psů, zajícova smrt.

Pravil, že není vyloučeno, že třeba za nějakých jiných okolností by třeba paní Kateřina byla ochotná pro někoho obětovat život, a naopak, kdokoli z nás by se mohl dopustit skutku, který by nás všechny překvapil. Člověk se často nevyzná sám v sobě, natož aby se v něm vyznali jiní.

Povídala, že by to člověk nevěřil, když v těch letech ještě někdo nemá rozum. Vždyť je to o život. Nemůže to dobře skončit. Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Takovému starému člověku stačí, aby se nachladil, a jede. Copak to někdy někdo slyšel? To se rozumí, on má vždycky svou hlavu jako všichni mužští. To by jich ubylo, kdyby dali na to, co ženská povídá.

Saturnine, proboha, proč jste nepozdravil tetu Kateřinu?!
Jasně si vzpomínám, že jsem řekl milostivé paní „Má úcta“, řekl Saturnin
“Ne!” odmítla teta Kateřina. “Jakmile mě uviděl, ušklíbl se a řekl „No, maucta“.
Tak přece pozdravil! A máme po problému!

Poslouchal jsem tetu jen jako ve snu a myslil jsem na jiné, docela příjemné věci. To, že slečna Barbora čekala, kdy se vrátím z nemocnice a když to trvalo příliš dlouho, skočila do rapidu a jela pro mne, bylo tak milé, že jsem neváhal uvědomovat si to znovu a znovu. Stačilo, abych přivřel oči, a zase jsem viděl, jak se zářivým úsměvem vstupuje do vestibulu nemocnice a kamarádsky se ptá, co je s námi a kde vězíme.

Divím se lidem, kteří jsou nespokojeni s dnešními dívkami a mají proti nim spoustu námitek. Říkají opovržlivě, že dnešní mladé dámy jsou samý sport, kavárna, biograf, auto a cigareta, ale vařečku prý berou do ruky obráceně. Sportem zhrubly a pozbyly něžné ženskosti. Chodí dlouhými kroky, místo aby půvabně cupitaly.

Popírám, že by sport zbavoval ženy jejich dívčího kouzla, a slečna Barbora je toho oslňujícím důkazem. Dovedu si ženu jako životního druha docela dobře představit bez koketní bezradnosti, bez pískání při spatření myšky a občasného omdlévání. Jestli si někdo myslí, že mladá žena bude špatnou matkou proto, že umí řídit vůz a že ve dvaceti letech vyhrála na lyžích alpskou kombinaci, tak snad jakživ neviděl mladou mámu nad kolébkou. Co jsou všechny světové rekordy proti tomu, když máte malé děťátko!

Snad někdo namítne, že jsou případy, kdy mateřská láska nedovede přehlušit spoustu ostatních zájmů, které si mladá žena do manželství přinesla a pro které své dítě zanedbává. Ano, docela správně, a jsou též případy, kdy matka své dítě zabije. Ale to jsou zjevy výjimečné, vyskytovaly se vždy a není možno o nich mluvit jako o vlastnosti generace.

Venku zaburácel hrom a teta Kateřina vykřikla. Potom pravila, že komu není rady, tomu není pomoci. Ona ho varovala, ale kdepak, je jako malé dítě. Žádala, aby jí někdo řekl, jaký to má smysl. Celé dny sedí doma, ale jak začne takové dopuštění, tak zrovna musí jít ven.

Zatímco jsem mluvil s tetou, odešla slečna Barbora k vzdálenějšímu ohništi. Teta se na mne chvíli dívala se vztekle stisknutými rty a pak řekla, že kdo se směje naposled, směje se nejlépe. Odpověděl jsem jí, že se nesměju vůbec a že už mám těch jejích přísloví až po krk.

Teta se zatvářila kysele a servírovala nám přísloví máš-li škodu, o posměch se nestarej. Vzdorně se na mě podívala, jako by chtěla říci, že bude užívat tolika přísloví, kolik jí bude libo, a pravila, že v nouzi poznáš přítele.

“Tvoje loď nemá plachtu, synovče?! Hned zítra je třeba spravit stožárovou plachtu!” Řekla teta Kateřina.
Načež se do rozhovoru vložil Saturnin. “Stožár se nazývá předmět, na který při slavnostních příležitostech stoupá vlajka. To, na co stoupá plachta, se jmenuje stěžeň. Na této lodi nemá plachta na co stoupat. Tato loď nemá stěžeň”.

Všechno to povídání se týkalo dědečka. On totiž má bouřku vášnivě rád, a jak začne venku třískat hrom, nikdo ho doma neudrží. Vezme si gumový plášť, klopený klobouk do deště a v juchtových botách brouzdá venku tak dlouho, až ten ohňostroj skončí. Doktor Vlach říká, že je to odbornický komplex a že se dědeček chodí dívat, jak dělá elektřinu konkurence.

Teta pravila, že by jednoho ranila mrtvice a že budeme obědvat. Na dědečka nebudem čekat, kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Odešla do kuchyně vydat příslušné rozkazy. Pokoj příjemně ztichl a já jsem toužil, aby se otevřely dveře a vstoupila slečna Barbora.

Dveře se opravdu otevřely a vstoupil Milouš. Měl na sobě jasně žlutý župan a v koutku úst nezbytnou cigaretu. Když mne uviděl, nadzvedl poněkud pravé obočí a řekl mi servus. To ví bůh, jestli někdo toho klacka naučí způsobům.

The post Zdeněk Jirotka a legendární Saturnin. Nepřekonatelné hlášky a jedinečný lék na špatnou náladu first appeared on Čítárny.

Čapkův scifi bestseller / podobenství Válka s mloky (1936) jsou ve skutečnosti tři knihy, na sebe navazující. Andrias Scheuchzeri, Po stupních civilizace a Válka s mloky. Přesto, že je mnohými román popisován jako utopistický není tomu tak a Karel Čapek sám píše “…to není utopie, nýbrž dnešek…“

Téma ovládnutí lidského světa zotročeným zvířetem – mloky je nejen podobenství se světem Čapkovým a nástupem fašismu, ale v mnohém je i světem naším.
Vždyť pořád dokola vidíme jak jedna civilizace zaslepená svou technologickou převahou či pocitem kulturní, civilizační či náboženské nadřazenosti zotročuje jinou. A je jedno jakou formu k tomu používá. Výsledek je stejný. Chaos a uchopování politické či ekonomické moci nadnárodními syndikáty, v Čapkově případě je to tzv. Mločí syndikát, který si prosadil copyright nad otrockou práci Mloků.

Ilustrace Adolf Born

Čapek rovněž neuvěřitelně přesně popisuje podstatu mediální propagandy, která se prolíná celou knihou, ať už z pohledu lidského nebo mločího.
Čapek popisuje mediální metodu, která systematicky nálepkuje určité skupiny, vytváří umělé problémy a zcela záměrně vytváří ve společnosti nenávist a zášť, jenž je základem pro vytváření konfliktů, rozbrojů a  válek na jejímž mají být nastavená nová pravidla společnosti založené nikoliv na rovnosti, ale na novodobé kastovní nesouměřitelnosti.

V knize tak Čapek popisuje nejen svůj svět na konci 30. let 19. století, ale i svět počátku evropské kolonizace zamoří, svět dnešních nesmyslných válek, hledání nepřítele a potažmo i svět budoucí.
Je to navýsost reálný svět současnosti, kde se dá koupit všechno, čest, vědci, politici. Svět plný sebestředného a prázdného umění, otupělé výchovy a školství, posluhujících médií s autocenzurou novinářů, nic neřešící kongresy a zasedání. Zmatený svět, který v Čapkově románu vyústí v šílenství ničení pevnin, jediného místa pro přežití lidstva a rozšíření mločího mořského impéria na celou planetu bez lidí.

Katastrofickému konci se Čapek ale obratně vyhýbá a nabízí několik řešení, které vyplývají z úvah o podstatě lidství a lidskosti samotné.

Válka s mloky je jeden z největších českých románů,  který svým obsahem je navýsost aktuální  a proto je logicky tak málo propagován.

Byla mi položena otázka, jak jsem k tomu přišel, že jsem napsal Válku s Mloky; a proč prý jsem si vybral zrovna mloky, abych z nich udělal nositele své takzvané románové utopie o zániku lidské civilizace.
Tedy mám-li upřímně vylíčit, jak jsem k tomu přišel, musím poctivě říci, že jsem zprvu vlastně žádnou utopii psát nemínil.
Nemám zvláštní záliby v utopiích; než jsem začal psát své Mloky, měl jsem na mysli docela jiný román; vymýšlel jsem figuru hodného člověka tak trochu k podobenství svého nebožtíka tatínka, postavu venkovského lékaře mezi jeho pacienty; měla to být lékařská idyla a zároveň kus společenské patologie. Dost jsem se na tu látku těšil, když jsem si ji po týdny a měsíce srovnával v hlavě, ale pořád jsem se do ní nemohl naplno zabrat.
Měl jsem nejistý pocit, má-li ten dobrák doktor co dělat ve světě tak rozmíchaném, jako tehdy byl a je dosud. Ano, mohl hojit lidi a jejich bolesti; ale byl příliš beze vztahu k nemocem a bolestem, kterými trpí náš svět. Myslel jsem na dobrého doktora, zatímco celý svět mluvil o hospodářské krizi, národních expanzích a budoucí válce. Nemohl jsem se plně ztotožnit se svým doktorem, protože i já – ačkoliv se to patrně na spisovatelích nežádá – jsem byl a jsem stále pln starostí o to, co hrozí lidskému světu.
Tož pravda, nemohu celkem nijak odvracet, co ohrožuje lidskou civilizaci; ale aspoň nemohu se na to nedívat a nemyslet na to skoro ustavičně.
Karel Čapek, předmluva k románu Válka s mloky

Ilustrace Adolf Born

Karel Čapek a Nobelova cena za Válku s mloky:
Karel Čapek dopsal  na svou dobu jedinečný román Válka s mloky v roce 1936. Téhož roku byl Čapek znovu nominován na Nobelovu cenu za literaturu. Kritici psali pochvalné recenze a důrazně doporučovali jeho nobelovské ocenění.
Jaký byl závěr Nobelova výboru?
Začíná chválou, ale poté následuje závěr:
„…Nicméně Válku s mloky nelze považovat za významné dílo.“
Román údajně vykazuje „nepředstavitelné odtržení od reality“, „nevkusný styl“, „skurilní apokalypsu“ a „banalitu uměleckého hledání“, …
a to vše podle sterilních akademiků Nobelova výboru brání Čapkovi v tom, aby byl „skutečným velkým spisovatelem“.

Skutečný důvod byl ale samozřejmě úplně jiný.
„Válka s mloky“ je mimořádně aktuální antifašistický román, namířený evidentně proti Hitlerovi, nacistickému Německu a jeho rasistické, militaristické politice. Karel Čapek varuje svět před hitlerovským Německem, které se už podruhé chystalo na válku. Zatímco Západ s Hitlerem kolaboroval kde se dalo, Čapek viděl přicházející katastrofu.

Na základě Čapkova románu vznikly nejen divadelní a rozhlasové hry, ale i opera a film.

Opera Válka s mloky
Hudba: Vladimír Franz
Libreto Rostislava Křivánka se neblíží klasické dramatizaci. Základem dějové linky libreta jsou pouhé dvě stránky ze závěru románu Karla Čapka, na nichž poštovní úředník Fred Dalton rozesílá na všechny strany telegramy o noční obrovské přílivové vlně, která smetla půl města do moře, posílá prosby o pomoc a nakonec vždy připojí doušku s prosbou o vyřízení pozdravu své milé Minnie.

Rozhlasová adaptace Válka s mloky
Z roku 1958 pochází rozhlasová adaptace díla s Karlem Högerem, Janem Pivcem, Rudolfem Hrušínským, Františkem Filipovským a dalšími režírovaná Jiřím Horčičkou.

Film
V roce 2020 měla mít premiéru filmová adaptace Války s mloky, která vznikala pod režií Tomáše Krejčího. Film není dokončen.

Výpisky…

Vy lidé pořád chcete nějaké války nebo co. Strach o peníze, to je to celé. A tomu se říká krize.

Proces, kterým se člověk pokouší nějak se zorganizovat v lidstvo, je tak starý jako sama civilizace, jako první zákony a první obce; dospělo-li se nakonec po tolika tisíciletích jenom k tomu, že propasti mezi rasami, národy, třídami a světovými názory se prohloubily tak ostře a bezedně, jak to vidíme dnes, pak už nebudeme zavírat oči před tím, že nešťastný dějinný pokus utvořit ze všech lidí jakés takés lidstvo definitivně a tragicky ztroskotal. Koneckonců si to už začínáme uvědomovat; odtud ty pokusy a plány sjednotit lidskou společnost jinak, tím, že se radikálně udělá místo jen pro jeden národ, jednu třídu nebo jednu víru. Ale kdo může říci, jak hluboko jsme už infikováni nevyhojitelnou chorobou diferenciace? Dříve nebo později se každý domněle homogenní celek nevyhnutelně opět rozpadne v nesourodý shluk různých zájmů, stran, stavů a tak dále, které se buď budou potírat, nebo budou opět trpět svým soužitím. Není žádného východiska. Pohybujeme se v bludném kruhu; ale vývoj se nebude věčně točit dokolečka. O to se sama příroda postarala tím, že udělala na světě místo pro Mloky.
…

Otázka zní: Je a byl vůbec kdy člověk schopen štěstí? Člověk jistě, jako každý živoucí tvor; ale lidstvo nikoliv.
Celé neštěstí člověka je v tom, že byl nucen stát se lidstvem, nebo že se jím stal příliš pozdě, kdy byl už nenapravitelně diferencován v národy, rasy, víry, stavy a třídy, v bohaté a chudé, ve vzdělané a nevzdělané, v panující a porobené. Nažeňte do jednoho stáda koně, vlky, ovce a kočky, lišky a srnce, medvědy a kozy; zamkněte je do jedné ohrady a přinuťte je žít v tomto nesmyslném houfu, jejž nazvete Společenský Řád, a dodržovat společná životní pravidla; bude to nešťastné, nespokojené, fatálně rozklížené stádo, ve kterém se ani jeden boží tvor nebude cítit doma. To je celkem přesný obraz velikého a beznadějného heterogenního stáda, které se nazývá lidstvo. Národy, stavy, třídy nemohou natrvalo žít společně, aniž se navzájem tísní a překážejí si až do pocitu nesnesitelnosti; mohou buď žít navěky mimo sebe – což bylo možno jen tak dlouho, pokud byl svět pro ně dost veliký –, nebo proti sobě, v boji na život a na smrt. Pro biologické lidské celky, jako je rasa, národ nebo třída, je jediná přirozená cesta k homogenní a neporušené blaženosti: udělat místo jen pro sebe a vyhubit ty druhé. A to je právě to, co lidský rod opomenul včas vykonat.
Dnes už je na to pozdě.
Pořídili jsme si až příliš mnoho doktrín a závazků, kterými chráníme „ty druhé“, místo abychom se jich zbavili; vymysleli jsme mravní řád, lidská práva, smlouvy, zákony, rovnost, humanitu a kdeco; vytvořili jsme fikci lidstva, které zahrnuje nás i „ty druhé“ v jakési pomyslné vyšší jednotě. Jaký osudný omyl! Postavili jsme mravní zákon nad zákon biologický.
Porušili jsme veliký přírodní předpoklad veškeré pospolitosti: že jenom homogenní společnost muže být společností šťastnou. A toto dosažitelné blaho jsme obětovali velikému, ale nemožnému snu: vytvořit jedno lidstvo a jeden řád ze všech lidí, národů, tříd a úrovní.
Byla to velkodušná hloupost. Byl to svým způsobem jediný úctyhodný pokus člověka vystoupit nad sebe sama. A na tento svůj svrchovaný idealismus doplácí nyní rod lidský svým nezadržitelným rozvratem.
…

V dějinné epoše, kterou ohlásil G. H. Bondy na památné valné hromadě Pacifické Exportní Společnosti svými prorockými slovy o počínající se utopii, nemůžeme už měřit historické dění staletími ani desítkami let, jako se dálo v dosavadních dějinách světa, nýbrž čtvrtletími, ve kterých vycházejí kvartální hospodářské statistiky. V té době je totiž výroba dějin, smíme-li tak říci, podnikána ve velkém; proto se tempo dějin neobyčejně (podle odhadu pateronásobně) zrychluje. Dnes prostě nemůžeme čekat několik set let, aby se se světem stalo něco dobrého nebo zlého.
Například stěhování národů, které se kdysi vleklo po několik věků, by se při dnešní organizaci transportu dalo se vším všudy pořídit za tři léta; jinak se na něm nemůže vydělat. Podobně je tomu s likvidací Římské říše, s kolonizováním pevnin, vyvražděním indiánů a tak dále. To vše by se dalo dnes absolvovat nesrovnatelně rychleji, kdyby to bylo svěřeno kapitálově silným podnikatelům. V tomto směru obrovský úspěch Mločího Syndikátu a jeho mohutný vliv na světové dějiny nepochybně ukazuje cestu budoucím.
…

Což je civilizace něco jiného než schopnost používat věcí, jež vymyslel někdo jiný? I když Mloci, řekněme, nemají svých vlastních myšlenek, mohou mít docela dobře svou vědu. Nemají sice své hudby nebo literatury, ale obejdou se bez nich dokonale; a lidé počínají shledávat, že to je od těch Salamandrů báječně moderní.
Tak vida, už se může člověk u Mloků ledačemus učit – a není divu: což nejsou Mloci ohromně úspěšní, a z čeho jiného si mají lidé brát příklad, ne-li z úspěchu? Ještě nikdy v dějinách lidstva se tolik nevyrábělo, nebudovalo a nevydělávalo jako v této veliké době. Nic platno, s Mloky přišel do světa obrovský pokrok a ideál, který se jmenuje Kvantita.
„My lidé Mločího Věku,“ říká se s oprávněnou hrdostí; kam by se hrabal zastaralý Lidský Věk se svou pomalou, titěrnou a neužitečnou páračkou, které se říkalo kultura, umění, čistá věda nebo jak! Praví, uvedomělí lidé Mločího Věku už nebudou mařit svůj čas hloubáním o Podstatě Věcí; budou mít co dělat jenom s jejich počtem a s hromadnou výrobou. Celá budoucnost světa je v tom, aby se pořád zvyšovala výroba i konzum; pročež musí být ještě víc Mloků, aby mohli ještě víc vyrobit a sežrat. Mloci jsou jednoduše Množství; jejich epochální čin je v tom, že jich je tak mnoho. Teprve nyní může lidský důmysl pracovat naplno, neboť pracuje ve velkém, s krajní výrobní kapacitou a rekordním hospodářským obratem; zkrátka je to veliká doba. – Co tedy ještě chybí, aby se za obecné spokojenosti a prosperity uskutečnil Šťastný Nový Věk? Co překáží, aby se zrodila kýžená Utopie, v níž by byly sklizeny všechny ty technické triumfy a nádherné možnosti, které se lidskému blahobytu a mločí píli otvírají dál a dál, až do nedozírna?
…

Neviděl jsem nikdy žádného Mloka; ale jsem přesvědčen, že tvorové, kteří nemají své hudby, nemají ani duši.
Nechme stranou otázku duše; ale pokud jsem mohl Andriase pozorovat, řekl bych, že nemají individuality; zdají se být jeden jako druhý, stejně snaživí, stejně schopní – a stejně bezvýrazní. Jedním slovem: splňují jistý ideál moderní civilizace, totiž Průměr.
Rozhodně nemají duši. V tom se shodují s člověkem.
…

„Račte vzít tužku a pište. Šest miliónů. Máte to? Násobte je padesáti. To je tři sta miliónů, že ano? Násobte je zase padesáti. To je patnáct miliard, že? A teď mi, pánové, laskavě poraďte, co budeme za tři roky dělat s patnácti miliardami Mloků. Čím je zaměstnáme, jak je budeme živit a tak dále.“ (Tak je nechte vychcípat!) „Ano, ale není to škoda, pane? Nemyslíte, že jeden každý Mlok představuje jakousi hospodářskou hodnotu, hodnotu pracovní síly, která v něm čeká na své využití? Pánové, s šesti milióny Mloků můžeme ještě jakžtakž hospodařit. S třemi sty milióny to bude těžší. Ale patnáct miliard Mloků, pánové, to už nám naprosto přerostou přes hlavu. Mloci sežerou Společnost. Tak je to.“
…

“…Otázka zní: Je a byl kdy člověk vůbec schopen štěstí? Člověk jistě, jako každý živoucí tvor, ale lidstvo nikoliv. Celé neštěstí člověka je v tom, že byl nucen se stát lidstvem nebo že se jím stal příliš pozdě, kdy byl už nenapravitelně diferencován v národy, rasy, víry stavy a třídy, v bohaté a chudé, ve vzdělané a nevzdělané, v panující a porobené. Nažeňte do jednoho stáda koně, vlky, ovce a kočky, lišky a srnce, medvědy a kozy, zamkněte je do jedné ohrady a přinuťte je žít v tom nesmyslném houfu, jejž nazvete Společenský řád, a dodržovat společná pravidla, bude to nešťastné, nespokojené, fatálně rozklížené stádo, ve kterém se ani jeden boží tvor nebude cítit jako doma.”
…

Mlok disponuje asi čtyřmi sty slovy; říká jen to, co slyšel nebo četl. O samostatném myšlení u něho nelze ovšem mluvit. Mlok dovede číst, ale jenom večerníky novin. Zajímá se o tytéž věci jako průměrný Angličan a reaguje na ně podobným způsobem, to jest ve směru ustálených, obecných názorů. Jeho duševní život – pokud lze o nějakém mluvit – pozůstává právě z představ a mínění toho času běžných. Jeho inteligenci není naprosto třeba přeceňovat, neboť v žádném ohledu nepřekračuje inteligenci průměrného člověka našich dnů.

„ Na jednom takovym ostrově. To já nemůžu jmenovat, chlapče. To je moc veliké secret, worth of millions.“ Kapitán van Toch si utřel kapesníkem čelo. „Tak sakra, kde je to pivo?“
„Hned přijde, kapitáne.“
„Ja. Tož dobrá. Abyste věděl, pane Bondy, to jsou moc mily a hodny zvířata, ty ještěrkove. Já je znám, chlapče.“ Kapitán plácl prudce do stolu. „A že by to byli čerti, to je lež. A damned lie, sir. To spíš vy jste čert a já jsem čert, já, Captain van Toch, pane. To mně možete věřit.“
G. H. Bondy se lekl. Delirium, řekl si. Kde je ten zatracený Povondra?
„Ono jich tam je několik tisíc, tech ještěrků, ale oni je moc žrali ty – sakra, ty, jak se jim tady říká, sharks.“
„Žraloci?“
„Ja, žraloci. Proto jsou ty ještěrkove tak vzácny, pane, a jenom na tom jednom místě, v tom zálivu, co já nemožu jmenovat.“
…

To není náhoda, hloubal Wolf Meynert, že Mloci se životně uplatnili teprve v době, kdy chronická choroba lidstva, tohoto špatně srostlého a stále se rozpadávajícího veleorganismu, přechází v agónii. Až na bezvýznamné odchylky se Mloci představují jako jediný ohromný a homogenní celek; nevytvořili dosud svých hlouběji rozlišených plemen, jazyků, národů, států, věr, tříd nebo kast; není mezi nimi pánů a otroků, svobodných a nesvobodných, bohatých a chudých; jsou sice mezi nimi rozdíly uložené jim dělbou práce, ale sama v sobě je to stejnorodá, jednolitá, tak říkajíc stejnozrnná masa, ve všech svých částech stejně biologicky primitivní, stejně chudě vybavená přírodou, stejně ujařmená a žijící na stejně nízké životní úrovni. Poslední negr nebo Eskymák žije za nesrovnatelně lepších životních podmínek, užívaje neskonale bohatších statků hmotných i kulturních, než tyto miliardy civilizovaných Mloků.
A přece není známek, že by tím Mloci trpěli. Naopak. Vidíme přece, že nepotřebují celkem ničeho z toho, v čem hledá úlevu i útěchu metafyzická hrůza a životní tíseň člověka; obejdou se bez filosofie, bez posmrtného života i bez umění; neznají, co je fantazie, humor, mystika, hra nebo sen; jsou naprostí životní realisté.
Jsou nám lidem stejně dalecí jako mravenci nebo sledi; liší se od nich jenom tím, že se zařídili na jiné životní prostředí, totiž na lidskou civilizaci. Usadili se v ní tak, jako se psi usadili v lidských příbytcích; nemohou bez ní být živi, ale nepřestanou proto být tím, čím jsou: velmi primitivní a málo diferencovanou zvířecí čeledí.
Stačí jim žít a množit se; mohou být dokonce šťastni, neboť nejsou rušeni žádným pocitem nerovnosti mezi sebou. Jsou prostě homogenní. Proto mohou jednoho dne, ano, kteréhokoliv příštího dne uskutečnit bez obtíží to, co se nemohlo podařit lidem: svou druhovou jednotu na celém světě, své světové společenství, jedním slovem univerzální Mloctvo. Toho dne se skončí tisíciletá agónie lidského rodu. Na naší planetě nebude dost místa pro dvě tendence, které se snaží ovládnout celý svět. Jedna musí ustoupit. Víme už, která to bude.

The post Válka s mloky. Karel Čapek napsal aktuální podobenství, ale ne utopii first appeared on Čítárny.

Nejzajímavější Němec, o jakém jsem kdy četl, byl Robinson, míní hrdina wallaceovky Černý opat a slyší námitku: „Měl jsem podobné charaktery za typicky anglické.” “Ne, byl Němec. A jeho otec kupec z Brém. Brémy jsou v Německu.“ Tolik Edgar Wallace. Ale není to úplně pravda.

Uvádí jen polovinu pravdy, a tak dočtěme:
„Má matka byla Angličankou. Z dobré rodiny.“ A Defoeovi (asi 1660-1731) předkové? Přišli z Vlámska. On sám se však jako host nechoval. Už v první významnější satiře Čistokrevný Angličan (1700) nazývá místní obyvatelstvo „nejzparchantělejší rasou bastardů, co kdy žila“ a „míchanými vejci všech národů“.

Kariéru Defoe zahájil tím, že se dobře oženil (1684). Pak se kupodivu postavil králi. Asi však ne kupodivu, ale pouze na oko.
Když povstání potlačili, popravili jen jeho tři spolužáky, a tak záhadně Defoe vyvázne ještě mnohokrát. Prokazatelně byl i konfidentem krále Viléma, ale jinak zkoušel mnohé: Dovážel tabák. Najímal lodě a stavěl je i pojišťoval(bankrot 1692). Prodával galanterii, ale společník prý ho okradl. Vedl cihelnu a vyhořela. Tchánovi pomáhal v obchodě s vínem, dělal do ústřic, do soli, do sýrů, do vlny, do lnu. Neúspěšně pěstoval cibetky. Podpořil stavbu ponorky, která marně plula pro poklad. Vybíral daně. Radil královně se zahradou. Řídil královskou loterii (1695) a byl švihák, vyhlášený. Rozhazoval. Spekuloval. Měl domy. Pozemky.

Pak zas čelil žalobám a mizel za mřížemi a kvůli věřitelům nakonec „pošel“ v úkrytu a byl pohřben pod jménem Dubow. Nesymbolizuje to snad nejlépe i jeho pravou „práci“? Vždyť byl i donašeč. Udavač! Organizátor výzvědné služby. Podle mnohých byl i jedním ze zakladatelů Britské tajné služby. (viz knihy P.R. Backscheider: Daniel Defoe and Early Modern Intelligence, 1996 // S. Peterson: Defoe and Westminster 1696-1706 pozn. redakce)
Co asi úspěšný tajný agent putoval Skotskem i Evropou v přestrojení a pod řadou jmen (kapitán Turner) a jindy se jako špicl vtíral do redakcí, aby tam kradl rukopisy! „Jako by si však některé z intrik i vymýšlel jen tak pro zábavu,” žasne encyklopedie špionáže a možná to signalizuje další Defoeovu schopnost.

Vše, co zažil, využil. Jak? Popsal to a prodal. A tak nám zanechal díla Dokonalý anglický obchodník i Úvahy nad pouličním lupičstvím i Politické dějiny ďábla. A když už je psal, měnil se v moralistu. A byl tak zažraný puritán, až to badatelé interpretují jako rafinovanou ironii…

Daniel Defoe na pranýři. Obraz: Anonym z roku 1862.

Jonathan Swift (1667–1745) ho však jednoduše nazval ničemou a „nesnesitelným dogmatikem“.
Sám stvořil, jak víme, fantaskní Gulliverovy cesty (1726), avšak jeho politický protivník svedl realitu sugerovat daleko záludněji, když mystifikoval a byl mistrem v řetězení detailů budících dojem seriózna. Schopnost balamutit Defoe rozvinul až do umění, jak dosvědčuje i jeho novinářská kachna o „zkáze“ ostrova Sv. Vincenc (1718). Je šokujícím, jak se právě i díky notorické prolhanosti stal uznávaným zakladatelem moderního románu.

Knih, letáků a článků napsal 1850, do rozsáhlejších děl se však pustil až před šedesátkou – a začal „literaturou faktu“, jak bychom dnes nazvali dokumentu.
Kapitán Avery aneb Král pirátů (1719). S pomocí fantazie ho pak Defoe předělal, a tak vznikl Život, dobrodružství a pirátské činy slavného kapitána Singletona (1720).
Mezi dalšími jeho díly se skví i slavná kniha s věru kratičkým titulem Štěstí a neštěstí slavné Moll Flandersové.
Ta se narodila v newgateském vězení, a nepočítaje dětství, byla za 60 let přepestrého života 12 let prodejnou děvkou, pětkrát se vdala (z toho jednou za svého bratra), 12 let byla zlodějkou, 8 roků žila ve Virginii deportována za krádeže, až posléze zbohatla a zemřela jako kajícnice (1722).

A Robinson? Vyšel přesně 25. 4. 1719 a jeho půvabně překotnou formu naprosto nelze napodobit.
A ducha? Už vůbec ne. Plný titul zní:
„Život a nezvyklá a překvapující dobrodružství Robinsona Crusoea z Yorku, námořníka, který prožil 28 let na neobydleném ostrově Ameriky, blízko ústí řeky Orinoko, když byl vyvržen na břeh po ztroskotání lodi, při němž zahynuli všichni muži kromě něho. S vylíčením toho, jak byl nakonec podivně zachráněn piráty. Psáno jím samým…”
Přičemž pokoutné vydání z podzimu 1719 záhadně dodává: „Doručeno příteli.”

První vydání z roku 1719.

Jak vlastně Robinson vznikl?

Existuje teorie, že autor pouze ukradl a upravil dílo (Robinson) státníka Roberta Harleye, pro něhož pracoval a jehož zradil.
Sám Defoe však prohlašoval něco jiného:
Jde o alegorickou autobiografii a tři klíčové scény (útěk, ztroskotání, šlépěj) jsou metafory. Co přesně znamenají, ovšem neupřesnil, a ztroskotání tak lze ztotožnit jak s mladickým odchodem z akademie (tady sedí věk), tak se zmíněným bankrotem. A od bankrotu do napsání Robinsona skutečně uplynulo právě 28 let, přičemž v půli onoho období si Defoe poznamenal:
“Už čtrnáct roků žiji v ústraní za útoků a svárů, většinu času odloučen od rodiny.”

Tady však připomeňme i známý lapsus. Robinson žil na ostrově 27 let (24 sám), ale Defoe jich napočítal 28 a dal to i do názvu.
Vážil si asi času, a tak jednou nahozené víckrát nečetl, na to měl příliš nepokojného ducha a po nečekaném úspěchu ihned vydal i Další dobrodružství Robinsona Crusoea, která jsou druhou a poslední částí jeho života (20. 8. 1719). Hrdina (už 70 let) se vrací se synovcem na ostrov, urovná tam poměry a pluje do Brazílie, ale cestou ztratí v řeži s Indiány Pátka. Pak je na Madagaskaru svědkem, jak jeho synovec masakruje domorodce, a dá najevo znechucení. Musí proto opustit loď, ale v Indii se spřátelí s anglickým obchodníkem. Podnikají plavby do Indonésie. Při třetí je považují za piráty a zaženou do Číny, odkud se Robinson vrátí přes Sibiř.

Ilustrace z prvního vydání knihy z roku 1719, která vyšla pod názvem: Serious reflections during the life and surprising adventures of Robinson Crusoe

Třetí díl Vážné úvahy během života a podivných dobrodružství Robinsona Crusoea (6. 8. 1720) už je sešpendlen jen z úvah pro časopisy a překvapeně čteme:

„Pravý poustevník nepotřebuje ostrov. Má ho v sobě… Tím nejostudnějším hříchem je lhaní a vymýšlení historek. Ne však vytváření podobenství.“

Pak autor-Robinson ostře zaútočí na celý pohanský zbytek světa:

„Nemyslím, že by se náboženství mělo hlásat mečem, ale kdyby se tak evropská knížata spojila! Jak snadno by smetla Turky. Persii. A vyhladila jméno Mohameda, toho nejhoršího podvodníka. Spojme se proti pohanství a divošská část lidstva spočine na kolenou. Válka přinese věčnou čest dobyvatelům.“

Načež Robinson těchto názorů putuje sluneční soustavou a najde rozumný život, byť jenom na Měsíci. Na Satana však naráží všude a…

„jeho nespočetné legie jsou nepřetržitě zaměstnány. Oponují Bohu a vládnou divošství obou Amerik i Tatarů i Číně a Japonsku a Africe. Tam všude Satan zaměstnává miliony poslů. A mnozí byli i na mém ostrově. Copak by se tam jinak lidojedi vraceli přes moře? Až z takové dálky a jen aby žrali jeden druhého?“

Kvalitními ilustracemi doplnil knihu Robinson Crusoe i známý malíř a ilustrátor František Tichý (1896 – 1961)

Robinsona II a III nekomentuji, ale ten úvodní se stal neuvěřitelným bestsellerem. Jen roku 1719 vyšel devětkrát, a to včetně vůbec prvního případu dějin, kdy byl nějaký román tištěn na pokračování v novinách.

Další knihy s tématem Robinsona
V Německu dílo zpracovali G. A. Grabner a J. H. Campe, jehož „Mladší Robinson“ (1779–1780, 2 díly) vycházel od roku 1797 opakovaně u nás – a žánr robinsoniád vzkvétal. Klasikou se stal Švýcarský Robinson (autor J. D. Wyss, 1812) i Kormidelník Vlnovský (F. Marryat, 1841) i Korálový ostrov (R. M. Ballantyne, 1857), oddaný přítel E. A. Poea, kapitán Thomas Mayne Reid (1818–1883) napsal Nejnovějšího Robinsona (česky 1854) a Francouz Gustave Aimard (rovněž 1818-1883) Alpského Robinsona (1888, česky 1913) a vznikl Dvanáctiletý Robinson (Mollarová) i Robinson písků (de Mirvallová).

Česká díla inspirované Robinsonem.
Houška: Dvacet měsíců na pustém ostrově (1874), Doucha: Robinson a jeho divodružné příhody (1875), Šulc: Robinson (1872), týž: Malý Robinson Crusoe (1885), Anderlík: Český Robinson Crusoe (1886), týž: Robinsonka (1893), týž: Robinsonka na Balkáně (1893), Klostermann: Robinson na Otavě (1911), Hanuš: Robinson na Želetavce (1929), Thiele: Robinzon Véna Kuk (1948), Pleva (vykrádaje Grabnera): Robinson Crusoe (1956).

Poněkud groteskní charakter mají ilustrace Robinsona od Adolfa Borna (1930)

A ještě připomínka: Ten, kdo dá žánru název, ho ještě nemusel vynalézt. To je i Defoeův případ a už např. kniha Henry Nevila Pinesův ostrov (1668) byla pravou předlohou Wyssova Robinsona…
Nicméně je pravda, že už zapadly příběhy ZCELA osamělých trosečníků z časů „před Robinsonem“.
A ještě něco? Že jsem opomněl Alexandra Selkirka (1676–1721)? A že ten přece žil na ostrůvku Juana Fernandeze (1704-1709)?
Ale ne. A každá souvislost už je dnes prokázaným mýtem. Ostatně srovnám-li osudy obou trosečníků, zbude mimo pobytu na opuštěném ostrově jen jediný společný aspekt. Kozy… A právě ty v deltě Orinoka (kam Defoe ostrov lokalizuje) dozajista nikdy nežily.

The post Daniel Defoe. Novinář grafoman, udavač, špion, obchodník. Historie knihy Robinson Crusoe z roku 1716 first appeared on Čítárny.

Jiří Žáček napsal legrační knížka Chytrolíni z Hloupětína, která je inspirovaná příběhy svérázných obyvatel pohádkového městečka Hloupětína, legračních popletů a trumberů, kteří uvěří každému nesmyslu a nechají se napálit kdejakým kuliferdou.

Těm sečtělejším možná připomene legendární knihu Saltykova-Ščedrina: Kronika města Hloupětína, Odeon, Praha, 1990. Ale ta je určena dospělým. I když…

V knize Chytrolíni z Hloupětína se dozvíte, jak pěstovali koláče, jak pytlovali vítr pro případ bezvětří, jak stavěli most na kopci, jak slavili masopust s uprchlým medvědem, jak vynalezli ponorku, jakou medicínu užívali na zmoudření, jak si poradili s bezhlavým rytířem, jak si nechali prodloužit léto a zkrátit zimu, jak chovali v rybníku velryby, jak přemohli čerta, jak se dostalo prase do hloupětínského erbu, a prožijete s nimi řadu dalších dobrodružství.

Ale jak připomíná autor, čím víc bláhovostí provádějí hloupětínští sousedé, tím víc s těmi zoufalci začneme sympatizovat a nakonec nám jejich zápas se zlomyslným osudem začne tak trochu imponovat.
Nejsme vlastně jejich potomci? Stačí se rozhlédnout, otevřít noviny nebo pustit televizor, abychom viděli, že i my žijeme v epoše bláznivin a pošetilostí. Máme se tím jen užírat a trápit? Raději se tomu upřímně zasmějme, ale také pochopíme, proč takové pošetilosti ve světě vznikají.

Po Hrůzostrašných pohádkách pro malé strašpytlíky, Čarodějných pohádkách pro malé kouzelníky, Chytrých pohádkách pro malé rozumbrady a svazku Ezopových bajek
přicházejí tak básník Jiří Žáček a malíř Adolf Born s další knihou pro malé čtenáře.

Ukázka z knihy / Pánbůh to má těžké

Hloupětínští byli lidé bohabojní, ale hašteřiví. Nejen že se hašteřili manželé s manželkami, děti s rodiči, soused se sousedem, ale oni se hašteřili se samotným Pánembohem.

Jednou se v kostelíčku sešel soused Křapáč se sousedem Střapáčem.
„Abys věděl, Panebože,“ modlí se Křapáč, který je vinařem, „když zařídíš, aby bylo tři neděle teplo a slunečno, hrozny budou pěkně zrát a sládnout, a já ti za to přispěju na kostelíček kulatou sumičkou.“
„Dobrotivý Bože,“ drmolí Střapáč, který sedlačí, „je strašný sucho, všechna zeleň usychá a vadne. Když na mý pole každej den sešleš vláhu nebeskou, budu mít pěknou úrodu a rád se ti za to odvděčím hromádkou zlatých.“
„Nenaslouchej mu, Panebože,“ volá Křapáč, „když bude pršet, přijdu na mizinu! A to bych se na tebe musel vážně zlobit!“
„A když bude sucho,“ kontroval Střapáč, „budu mít po úrodě já. Panebože, pořádně si rozmysli, komu pomáháš!“

Druhý den vypukla bouřka, blesky křižovaly oblohu a hromy burácely. Navečer přišel do kostelíčka zamračený Křapáč, před oltářem si stáhl kalhoty, ukázal holou panimandu a zavrčel:
„Na kostelíček ať ti přispěje Střapáč! U mě máš utrum!“

Ano, v Hloupětíně to má Pánbůh těžké. Když vyhoví jedněm, zlobí se na něj druzí, a když se zavděčí druhým, hněvají se třetí. Ale ani Pánbůh není bez viny – kdo stvořil lidské pokolení, ten si nemá co stěžovat!

The post Chytrolíni z Hloupětína. Jiří Žáček vypráví o nadčasovém pošetilém městečku hloupých lidí. Ilustroval Adolf Born first appeared on Čítárny.