Borovský zemřel roku 1856 na tyfus, který dostal od své ženy, ale teprve po 20 letech, nejspíš to bylo v roce 1877,  vychází poprvé jeho “Křest svatého Vladimíra.
Borovský  zmíněnou báseň bohužel nikdy nedokončil, ale jeho desátý Zpěv s názvem Konkurs vás pobaví i dnes. Vlastně celá jeho báseň stojí stále za čtení, protože je nadčasová.

“Křest svatého Vladimíra” Karla Havlíčka Borovského  (31. října 1821 a zemřel 29. července 1856)  je satirická báseň, která kriticky reflektuje období křesťanské misie na východě, konkrétně křest ruského cara Vladimíra Velikého.
V rozsáhlé básni Borosvký ironicky zobrazuje, jak se křesťanská víra a její šíření staly prostředkem mocenských her a manipulací, zároveň kritizuje pokrytectví a násilí spojené s tímto procesem.
Z básně vyloženě cítíte skepticismu vůči náboženským a politickým institucím a odhaluje jeho touhu po osvobození od dogmat a násilí, což je v jeho velé tvorbě dominantní.

O čem je báseň Křest sv. Vladimíra aneb velmi trefné nadčasové poučení o historii.
Za dávných časů sloužil ruskému carovi bůh Perun. Měl za úkol udržovat lid v poslušnosti a pokoře. Lidé se k němu modlili jak vzteklí, ale také ho žádali o kdejaký nesmysl. A Peruna to velmi rozčilovalo. Jednou ho car požádal, aby zahřměl na oslavu jeho svátku. Perun se naštval a odmítl to. Za urážku cara byl vlečen za koněm a následně utopen v Dněpru.

Tak se z maličké příčiny
stala velká mela:
Ruský národ neměl boha,
církev ovdověla.

Od té chvíle si lidé dělali, co chtělí, protože se vypařila víra i strach. Církev na to doplatila nejvíc. Ztratila své věřící poddané a moc.

Ale církevní mašinka
ta se zarazila,
neboť kněžím u pytlíku
zaťata jest žíla.

Vypíše proto konkurz na boha nového. Nabídky se hrnou odevšad. Od muslimů, křesťanů, židů,… Vše končí takzvaným pochodem do Říma, jinak řečeno jezuitským maršem, ve kterém se Havlíček vypořádává s jezuitským pokrytectvím v tzv makaronském verši, kdy střídá latinu a češtinu.

„Te Deum laudamus –
V Kyjově je rámus,
Dies irae dies illa –
Nastane tam naše víra.“

Konkurs

Věje vítr černomorský,
travou v stěpi klátí;
sbíhají se do Kyjova
páni kandidáti.

Věje vítr od západu,
v Kyjově se práší;
každá firma haní jiné,
sama se vynáší. –

Poslal papež dekret z Říma,
pečeť jako talíř:
„Co je po té řecké víře,
nedám za ni halíř!

Není církev jako církev,
cáre nejmilejší,
římská církev mezi všemi
nejcírkvovatější!“ –

A carhradský patriarcha,
pečeť jako miska:
„Nevěř tomu, Vladimíre,
co ancikrist píská.

Není církev jako církev,
cáre nejmilejší,
řecká církev mezi všemi
nejcirkvovatější!“

A rabínské synedrium
„Šulem, šulem“ píše,
„nevěř Římu, nevěř Řekům,
drž se jen Mojžíše.

Není církev jako církev,
cáre nejmilejší,
židovská je mezi všemi
nejcírkvovatější.“

Také mufti muhamedský
překřičet se nedá:
„Potluč ty psy nevěřící,
uvěř v Muhameda!

Není církev jako církev,
cáre nejmilejší,
musulmanská mezi všemi
nejcírkvovatější!“ –

V carském dvoru na Podolu
psi se o kost hryzli:
také ty ostatní sekty
konkurovat přišly.

Čert zná všechna jejich jména!
Ale jak se ctily,
z toho se ruské hokyně
mnoho naučily.

Tenkrát byly zlaté časy
pro dohazovače,
rosolku pili z krajáčů,
jedli jen koláče.

Protože jim v tom konkursu
obchody tak květly,
jmenují se od té doby
také „boží metly“.

Knihu ilustroval například František Gellner nebo výroční vydání z roku 1946 doprovodil svými ilustracemi Josef Lada. Viz obrázek.

The post Borovského Konkurs pobaví i po 150 letech. Křest sv. Vladimíra jakoby psal dnes first appeared on Čítárny.

V roce 2011 tomu bylo 160 let, co ve vězení v Brixenu trpěl za český národ Karel Havlíček Borovský (1821 – 1856). Určitě si vzpomínáte na hrdinské písně, které o něm pěli naši učitelé na základních školách. Mám na mysli ten krutý obraz, kdy zcela vyhoštěn z českého prostředí, trpí ve vězení v alpském Brixenu a ztuhlou rukou píše svoje ostré satiry v promrzlé místnosti.

Pravdou je, že jeho verše jsou dodnes ostré a nadčasové. 
Odloučení od českého prostředí v Brixenu a volný čas způsobily, že Borovský opravdu intezivně psal. Koneckonců byl do značné míry světoobčan, zajímal se o světové dění, znal několik jazyků a byl velmi inteligentní.
Díky tomu vznikla tří stěžejní díla:
Tyrolské elegie,
Křest sv. Vladimíra
Král Lávra.

Tyrolské elegie se dodnes dají použít jako zrcadlo českého politického prostředí, neboť v nich sarkasticky poukazuje na “nesmírnou péči,” kterou lidu věnují absolustické vlády ať už monarchistické, komunistické nebo tzv. demokratické.
V Brixenu si Havlíček přečetl klasickou irskou pohádku o králi s oslíma ušima, a tak vznikl Král Lávra, který se vymívá hlouposti všech korunovaných hlav a přímo říká, že osel na trůnu je velmi nebezpečný, má-li neomezenou moc nad osudy lidí.  To platí samozřejmě i dnes.
A pokud nahlédneme do nedokončeného Křtu sv. Vladimíra, kde kamarádičkování absolustické vlády s církvi je i v Česku za poslední léta nejen aktuální, ale veskrze tragické, pak nemůžeme říct, že nás Havlíček nevaroval. Jen církev musíte vyměnit za nadnárodní korporátní firmy, které dnes v podstatě vládnou a politici jim slouží.

Jen tak pro doplnění si přečtěte Píseň Čechů o Švarcenbercích”, která je ale z roku 1850.
Co vás napadá?

Zle, matičko, zle!
Švarcenberci zde:
jeden, ten je generál,
a druhý je kardinál;
zle, matičko, zle!

Zle, matičko, zle!
Švarcenberci zde:
jeden drží karabáč,
druhý říká »Otčenáš«;
zle, matičko, zle!

Zle, matičko, zle!
Švarcenberci zde:
jeden, ten je arcibiskup,
druhý je taky špicbub.

Málo známá fakta z Brixenu aneb jak to skutečně bylo…
Do Brixenu byl deportovaný 8 dní před Vánocemi 1851. Jeho vězením ale byla jen odloučenost od veřejného českého dění. Ve skutečnosti mu rakouský režim přiznal podporu ve výši 400 zlatých ročně a po protestech byla částka navýšena o 100 zlatých tj. na 500. To byl mimochodem plat tehdejšího vyššího státního üředníka, průměrný plat byl tehdy cca 150 zlatých ročně. Za ty peníze Havlíček bydlel v hotelu U Slonů, ale po měsíci se přestěhoval do podnájmu. Po půl roce za ním přijela manželka Julie s dcerkou a Havlíček si pronajal domek, kde měli i služku. Jídlo bezpečně dodával hotel U Slonů.
Smůlu mu ovšem přinesla jeho manželka, která na něho přenesla tuberkulózu, na kterou sama zemřela, a rok po návratu do Čech zemřel na tuberkulózu i Borovský 29. července 1856 ve věku 35let. Nebýt toho, kdoví co by ještě napsal a kam by ho monarchie deportovala.
(Bohužel bacil tuberkulózy objevil až v roce 1882 Robert Koch a prevence této nemoci, hygiena, vymýtila nemoc až po 2.světové válce. )

“Nechoď, Vašku, s pány na led. Mnohý příklad mám: že pán sklouzne a sedlák si za něj nohu zláme.”

Jaká byla odměna Čechů za to, že za ně Havlíček Borovský bojoval?
Když se vrátil v roce 1855 do Čech, nestačil se divit. Žádné hrdinské písně se nekonaly. Naopak jeho staří kamarádi, známí se mu vyhýbali i na chodníku. Jen pár nejbližších se ho nestranilo. Dokud Borovský žil, byl kritizován mnohými tzv. vlastenci za to, že veřejně odkrýval jejich řečnickou povrchnost, laciný šovinismus a zbabělost. Dost často útočil na vysokou církevní hierarchii a byl nesmlouvavý, ironický kritik. Když zemřel stala se z něho brzy ikona a symbol, který je od doby obrození zneužíván dodnes. Koneckonců není to jen česká specialita vytvářet hrdiny z mrtvých, když se nemohou bránit. Přesně to napsala paní Tydlidátová:

“Karel Havlíček Borovský, ostrý kritik každého kýče a laciného sentimentálního vlastenčení byl mnohokrát zneužit právě pro kýčovité a sentimentální pojetí patriotismu a malicherného českého politikaření…”
Všichni blázni, milý synu,
ti se snadno obživí;
kdo má rozum,
ten má vinu a za ni trpět musí.

Havlíček Borovský aktuálně
V Muzeu Vysočiny (Havlíčkův Brod) byla v roce 2011 otevřena nová expozice o spisovateli a novináři Karlu Havlíčku Borovském (*31. října 1821 v Borové, zemřel v Praze 29. července 1856).
Na jeho narozeniny 31. října 2011 byl u Havlíčkovy sochy v parku položen věnec a také na Havlíčkův hrob na Olšanech v Praze.

Z publikace Novák, B., Žantovský J.: Karel Havlíček Borovský 1856 – 1956, Havlíčkův Brod 1956

The post Borovský a jeho fajnový exil v Brixenu. Nadčasové hrdinské písně first appeared on Čítárny.