A jaké myšlenky nám předává Ray Bradbury v knize 451 stupňů Fahrenheita?

Můj strýc říká, že architekti se zbavili předních verand, protože nevypadaly dobře.
Ale můj strýc říká, že to byla pouze racionalizace; skutečný důvod, skrytý vespod, mohl být ten, že nechtěli, aby lidé takhle seděli, nic nedělali, houpali se, mluvili; to byl špatný druh společenského života. Lidé příliš mluvili. A měli čas přemýšlet.
A tak utekli s verandami. A zahrady taky. Už není mnoho zahrad, kde by se dalo sedět. A podívejte se na nábytek. Už žádná houpací křesla. Jsou příliš pohodlné. Nechte lidi vstát a pobíhat.

Každý po sobě musí něco zanechat, když zemře, říkával nám dědeček. Dítě nebo kniha nebo obraz nebo dům nebo zeď postavená nebo pár vyrobených bot. Nebo vysazená zahrada s jabloněmi. Něco, čeho se dotkla vaše ruka, aby vaše duše měla kam jít, když zemřete, a když se lidé podívají na ten strom nebo květinu, kterou jste zasadili a která vás přežije, jste tam.

Nezáleží na tom, co děláte, řekl, pokud změníte něco z toho, jak to bylo předtím, než jste se toho dotkli, na něco, co je jako vy poté, co dáte ruce pryč.
Rozdíl mezi člověkem, který jen seká trávníky, a skutečným zahradníkem je v doteku, řekl. Sekáč trávy tam stejně dobře nemusel být vůbec; Zahradník tam bude celý život.

Ray Bradbury, 451 stupňů Fahrenheita

Když byl jednou Ray Bradbury dotázán, proč se jeho příběhy nenaplnily a lidé stále neovládají Mars (kniha Marťanská kronika), spisovatel odpověděl:

„…lidé udělali spoustu hloupých věcí, jako jsou psí kostýmy, práci správce reklam a věci jako iPhone, a na oplátku nedostali nic jiného než kyselou pachuť. Ale kdybychom rozvinuli vědu, prozkoumali Měsíc, Mars, Venuši…
Kdo ví, jak by ten svět vypadal? Lidstvo dostalo příležitost surfovat po vesmíru, ale chce se zapojit do konzumu: pití piva a sledování televizních pořadů.“

The post Ray Bradbury o zlikvidovaných verandách, kde lidé moc mysleli first appeared on Čítárny.

Ray Bradbury a Marťanská kronika je na  seznamu 100 nejdůležitějších knih 20. století deníku Le Monde. Kdo nečetl Raye Bradburyho (*22. 8. 1920 – †5. 6. 2012), jednoho z velikánů světové prózy, neví nic o scifi literatuře.

Marťanská kronika (1950), soubor volně navazujících povídek, z nichž většina jsou samy o sobě literárními skvosty, zasazený do let 1999, 2053.
V knize se objevují příběhy o objevitelských výpravách na Mars, příběhy o osidlování Marsu – o budování lidské civilizace, o setkáních lidí s původními obyvateli Marsu, kteří si vybudovali v průběhu věků vyspělou společnost plnou výstavných měst, umění a vědy. A nakonec jsou zde povídky, které se odehrávají poté, co na planetě Zemi vypukne válka, po níž pozemšťané přerušují kolonizaci Marsu.

„Zaprvé, nepíšu sci-fi. Napsal jsem pouze jednu sci-fi knihu a tou je 451 stupňů Fahrenheita, založená na realitě. Science fiction je zobrazení reálna. Fantasy je zobrazení neskutečného. Takže Marťanská kronika není science fiction, je to fantazie. To by se nemohlo stát, chápete? To je důvod, proč zde bude dlouhou dobu: je to řecký mýtus a mýty se drží.“
Ray Bradbury

Marťanská kronika je ale mnohem víc, než osidlování blízké planety. Je kronikou lidské povahy, lidské neschopnosti tolerance a nepochopení k čemukoli neznámému ukazuje i zde své neblahé důsledky.
A přes všechna potupná negativa lidstva, které Bradbury excelentně a čtivě zasunul do svých povídek, zůstává ve čtenářích optimismus a víra v humanismus a inteligenci lidského pokolení.
Je to dílo navýsost vizionářské a potřebné v době dnešní i té, co bude bezprostředně následovat.

Jedna z nejkrásnějších básní naší doby nese titul Marťanská kronika. Její autor je asi třicetiletý Američan, křesťan na způsob Bernanosův, který se bojí civilizace robotů, člověk plný hněvu a slitování. Jmenuje se Ray Bradbury. Není to, jak se myslí ve Francii, autor science fiction, ale nábožný umělec. Používá témat nejmodernější imaginace, ale navrhuje-li cesty do budoucna a do prostoru, chce jen popisovat nitro člověka a jeho rostoucí neklid.
Jacques Bergier / Louis Pauwels // Jitro kouzelníků

Marťanská kronika /The Martian Chronicles/ Ray Bradbury | V české kotlině nesčetně krát vydána

Podle knihy byl natočený v roce 1980 velmi povedený 4 hodoinový film Marťanská kronika.
Film je o lidech v mezních situacích uprostřed fantastických cizích světů, snů, představ. A právě tento svět z knihy Bradburyho přenesl scénárista Richard Matheson do této filmové ságy téměř dokonale. Film je bezesporu mimořádná pocta Rayi Bradburymu!

Když byl Ray Bradbury dotázán, proč se jeho příběhy nenaplnily a lidé stále neovládají Mars, spisovatel odpověděl:
„…lidé udělali spoustu hloupých věcí, jako jsou psí kostýmy, práci správce reklam a věci jako iPhone, a na oplátku nedostali nic jiného než kyselou pachuť. Ale kdybychom rozvinuli vědu, prozkoumali Měsíc, Mars, Venuši… Kdo ví, jak by ten svět vypadal?
Lidstvo dostalo příležitost surfovat po vesmíru, ale chce se zapojit do konzumu: pití piva a sledování televizních pořadů.“

Výpisky z knihy: Ray Bradbury / Marťanská kronika

Nenechávejte mě v tomhle hrozném světě, musím se dostat pryč! Nenechávejte mě na Zemi!

Potáceli jsme se od ničeho k ničemu a lámali si hlavu, k čemu život vlastně je. Jestli umění není nic víc než zmařené vypětí touhy, jestli náboženství není nic než sebeklam, jaký má život smysl? Až dosud nám na všechny tyhle otázky dávala odpověď víra. Ale ta se rozplynula s Darwinem a s Freudem. Byli jsme a pořád ještě jsme ztracení lidé…

Tak se dohodněme, že se nedohodneme,” navrhl Marťan. Co na tom záleží, kdo je Minulost a kdo Budoucnost, jen když oba žijeme, vždyť co má být, to bude, zítra, nebo za deset tisíc let. Jakpak víte, že támhlety chrámy nejsou chrámy vaší vlastní civilizace za nějakou stovku staletí, zřícené a rozbité?

Bum! Vesmír samej negr! Ježiši, vidíte to! Lítaj z raket jako střevle, protože se do nich strefil meteor…Pěkně padaj, ty smradkavý krabičky plný černejch tresek! A praskaj, jako praská babám v kloubech, lup, lup, lup!

„Dávno před Kristem žil jeden strašně hloupý pták jménem Fénix, vždycky za pár století si vystavěl pohřební hranici a sám se na ní upálil. To byl určitě blízký příbuzný Člověka. Ale pokaždé, když se upálil, vyskočil z popela a sám se zase se vším všudy porodil. Zdá se, že děláme totéž, pořád znova a znova, jenže máme jednu vlastnost, kterou Fénix neměl.
My víme, co to děláme za ničemnou věc. Víme, co jsme za posledních tisíc let nadělali ničemných věcí, a jestliže tohle víme a máme to pořád před očima, přestaneme jednou stavět ty proklaté pohřební hranice a přestaneme na ně skákat. V každé generaci získáme o trošku víc lidí, kteří nezapomínají.“

Nenávidím se za to, že jsem tak rozvážný, když vlastně doopravdy nejsem přesvědčen, že jsem rozvážný, a ani nechci být rozvážný. Slídit tu kolem a spřádat plány s pocitem velikášství. Nenávidím se za to, že si namlouvám, že jednám správně, když si tím ve skutečnosti nejsem jist.
Kdo vlastně jsme, když se to tak vezme? Většina? Je tohle odpověď, kterou hledám? Většina je vždycky posvátná, že? Vždycky, vždycky, ani na jediný malinký bezvýznamný momentíček se nikdy nemýlí, že? Ještě nikdy za celých těch deset miliónů let se nezmýlila? Co je tahle většina a kdo ji tvoří? A co si vlastně myslí a čím to, že jsou takoví, a změní se vůbec někdy, a jak se k čertu stalo to, že i mě pohltila tahle prohnilá většina? Necítím se ve své kůži. Je to klaustrofobie, strach z davů nebo zdravý rozum? Může mít jednotlivec pravdu, když proti němu se svou pravdou stojí celý svět?…

Co jsem mohl dělat? Hádat se s vámi? Stojím prostě sám proti celé té padoušské, chamtivé a utlačovatelské sebrance na Zemi. Není už dost na tom, že zničili jednu planetu, chtějí zničit další?
Copak musejí zaneřádit i cizí chlév? Ti užvanění prosťáčkové.
Když jsem se dostal sem, cítil jsem se osvobozen nejen od jejich takzvané kultury, cítil jsem se osvobozen i od jejich morálky a ode všech zvyklostí. Myslel jsem si, že jsem se vymanil z jejich způsobu myšlení. Že už nemusím udělat nic jiného, než vás všechny pobít a žít si po svém…

Zahrozil jim pěstmi a řekl jim, že chce ze Země pryč; každý, kdo má aspoň špetku rozumu, chce ze Země pryč. Na Zemi tak do dvou let vypukne obrovská atomová válka a jemu se tady nechce být, až to začne. On a tisíce takových, jako je on, by se sebrali – kdyby měli aspoň špetku rozumu – a letěli by na Mars. O co, že by to udělali! Mít z krku války, cenzuru, státní zřízení, odvody, státní kontrolu všeho možného, umění a vědy! Tu vaši Zem si můžete nechat!..,

Bylo by to cosi jako importované rouhání. Na to bude čas později; čas, kdy se budou odhazovat plechovky od kondenzovaného mléka do pyšných martských kanálů; čas, kdy výtisky newyorkských Timesů budou poletovat, povalovat se a šustit po osamělých dnech šedých martských moří; čas pro banánové slupky a papíry od svačin v nakupených křehkých troskách starých martských měst v údolích. Na to je ještě spousta času.

Marťané odkryli tajemství života zvířat. Zvířata se života neptají na smysl. Zkrátka žijí. Pravý smysl jejich života je život; mají jej ráda a žít je těší.
Také na Marsu se lidé stali příliš lidmi a ne dost zvířaty. Jenže lidé na Marsu si uvědomili, že chtějí-li život zachovat, budou se napříště muset vzdát otázky: Proč žít? Život je sám sobě odpovědí. Život je neustálé plození dalšího života, a to nejlepšího, jaký je možný.

Přestali se snažit všechno zničit a všechno pokořit. Smísili dohromady umění, vědu a náboženství, protože v základě není věda ničím jiným než zkoumáním zázraku, který nikdy nemůžeme vysvětlit, a umění je výkladem toho zázraku. Nikdy nedopustili, aby věda zmrzačila estetiku a krásno.

Tu noc bylo ve vzduchu cítit Čas. Usmál se a oddal se fantazii. Něco ho napadlo. Po čem je cítit Čas? Po prachu, po hodinách a po lidech. A vědět, jak Čas zní, tak tedy zní jako voda valící se tmavou jeskyní a jako volání hlasů a jako odpadky, které dopadají na dutá víka krabic, a jako déšť. A co kdyby chtěl někdo vědět ještě víc, jak Čas vypadá?
Čas vypadá jako sníh, který se tichounce sype do ztemnělého pokoje, nebo jako němý film ve starodávném kině, milióny obličejů padajících jako balóny na Silvestra, dolů, dolů do prázdnoty. Takhle je tedy Čas cítit, tak vypadá a zní. A dnes v noci – Tomás vystrčil z auta ruku do větru – dnes se dá Čas téměř nahmatat.

The post Ray Bradbury, Marťanská kronika. Vizionářské a mistrovské dílo scifi o Marsu first appeared on Čítárny.

Stupidita je dnes fenomén víc, než kdykoliv jindy. Proto i Británie není už dávno ta ideální Anglie z časů Karla Čapka. Levicově-korporátní kulturní revoluce a´la Mao Ce-Tung jede na plné obrátky. Kancelářský liberální proletariát nové doby propaguje zvrácený gender, LGBT, GreenDeal i zákazy knih a revoluci ve vzdělávání, kde učit se míň, je prý víc. Cíle jsou evidentní. Snížení vzdělávání a IQ populace, rozbití rodiny, státnosti a znesvěcování národnosti. A to vše ve jménu tzv. lepší budoucnosti.

Sověti v Kyjevě kdysi říkali, že mají hlavně dva problémy. Blázny a silnice. Když se dnes podíváme do současné Británie, zjistíme, že těch problému mají podstatně víc než v bývalém SSSR. Ale blázni zůstavají na prvním místě.

Začátkem roku 2023 pronikl na veřejnost závěry britského programu Prevence, který má údajně chránit britské ostrovy před terorismem.
Ten, mimo jiné, ale islámský terorismus už vůbec nepostihuje, Antifa je v Preventu označována jako „jednotlivci a skupiny sjednocené vůči rasismu a krajní pravici“ a fanatici z Extinction Rebelliontam nejsou vůbec.
Hlavním teroristickým prvkem v Británii je ale krajní pravice, která se pozná podle toho, že čte klasiky a sleduje nevhodné filmy. Za krajní pravicí  jsou považování všichni, kteří kriticky myslí a mají jiný názor než levicové vládnoucí liberálně korporátní strany.

Jeden z výstupů programu Prevence je prý fakt, že lidé tzv. extrémní pravice čtou tyto knihy:
Pána prstenů od JRR Tolkiena,
Beowulfa, Chaucera,
v podstatě celého Shakespeara,
Ztracený ráj od Miltona,
Canterburské povídky Geoffreyho Chaucera,
Orwella, zvlášť jeho román 1984,
básně GK Chestertona,
Překrásný nový svět Aldouse Huxleyho,
Tajného agenta Josepha Conrada.

Nebezpeční jsou prý i diváci filmů jako:
Most přes řeku Kwai,
Velký útěk a Zulu,
komediálního seriálu Ano, pane ministře.

A proč takto stupidně přemýšlejí mnohé politické neziskovky, kteří např. v Česku jsou dnes soustředěni hlavně kolem politických stran Fialové vlády?
Protože takoví lidé myslí a když myslí, znají historii.
A když znají historii, umí hledat souvislosti.
A pak jím může rychle dojít, o co se snaží prodejní politici a nikým nevolené politické neziskovky a korporace.
Tak jednoduché to je.
A psal o tom velmi dobře i Bradbury.
>>

Naprostá většina lidí jasně vidí, že destrukce západní kultury, nábožeství a civilizace vůbec se vede na všech možných frontách, ale jen málokdo si uvědomuje skutečné a velmi reálné nebezpečí a realistický návrat do doby Temna. Mnohem horšího Temna než byl fašismus nebo nacismus. Začíná se tomu také říkat korporátní globální totalita. Je jenom otázka kolik lidí z té většiny je ochotno něco udělat, aby se takový vývoj zastavil.

Pod čarou:
Program Prevent britská vláda financuje ve výši 49 milionů liber (59 milionů dolarů) ročně, a zcela jsně „upřednostňuje boj proti ultrapravicové aktivitě”. Definici “krajní pravice” ovšem dodávají svoji a diskuse se o tom v podstatě nevede.

A co je ta stupidita?

Co je stupidita. Prof. Koukolík o stupidiním ničení přírody a společnosti Velikonočních ostrovů

The post Stupidita. Jste pravicový extremista? Pak čtete klasiku Tolkiena, Shakespeara, Huxleyho, Conrada, Chestertona etc. first appeared on Čítárny.

Ray Douglas Bradbury (1920-2012) byl nejen geniálním stylistou a tvůrcem Marťanské kroniky a 451 stupňů Fahrenheita, nýbrž i dost pilným scenáristou. Bývá v té souvislosti připomínána Bílá velryba, kterou režíroval John Huston s Orsonem Wellesem a Gregory Peckem; o dekádu později (1967) však Mistr rozpracoval i filmový příběh, který nazval The Halloween Tree.

Snímek sice nakonec byl natočen až šestadvacet let nato (1993), ale už roku 1972 přišla na trh jeho knižní verze a vloni o Vánocích (a dík redaktoru Ondřeji Müllerovi a nakladatelství Plus) doputovala pod Jarmily Emmerové titulem Strom duchů také do našich knihkupectví.

Je to knížka pro mládež, ale který fanoušek Raye Bradburyho by si ji nekoupil (anebo hned nezamluvil ve veřejné knihovně).

Filmový původ textu je, pravda, očividný, ale vadí to snad nějak výrazně? Neřekl bych.
Očividné ovšem zůstává taktéž to, že jde o film animovaný, a tedy dílko, kde se před našimi vnitřními i vnějšími zraky smí odehrát takřka cokoli. A připomíná to vlastně hry. Snové, či dokonce počítačové. V takovém případě by je ovšem autor vizionářsky tvořil už se značným, značným předstihem (před technologickým vývojem).

Čas ani prostor tu neznamenají pro děti pražádnou nerozlousknutelnou překážku, když pátrají po kamarádovi – po skvělém klukovi jménem Joe Pipkin – a procestují v honbě za ním celý svět a čas. Anebo notné díly toho:
Prastarý Egypt, prehistorii ve chvíli, kdy je objeven oheň, druidský kraj a dobu upalování často nevinných žen, kterou ovšem jako by Bradbury viděl spíš inkvizičníma očima.
A taky chlapci navštíví (ještě budovaný) Chrám Matky Boží v Paříži, vylíčený ovšem dozajista zčásti podle toho, jak si jej autor pamatoval z němého filmového hororu s Lonem Chaneym, kam ho jeho skvělá matka vzala skoro ještě jako batole.
Možná z toho měl mírný šok, ale současně se mu to nepochybně zamlouvalo. Tenkrát.

Dnes je ale dnes a otázka zní: Povede se osmici hrdinů plus děsivému „smrťákovi“ (z tajuplného domu) zachránit stále a stále víc unikajícího Joe Pipkina? – A podaří se jim vytrhnout jej Smrti?- A jestliže ano, kterým z mystických rituálů?
Ty zde totiž fungují – a vše dobře dopadne. Než se tak stane, navštívíme ale ještě mexickou slavnost mrtvých a zvlášť tyto kapitoly působí, jako by se původně jednalo o regulérní povídku pro dospělé, ba text až etnologicky realistický. Bradbury ostatně knihu na straně jedna věnoval MADAME MAN´HA GARREAU-DOMBASLE, již prý „potkal“ už ve čtyřicátých letech na „jednom mexickém hřbitově“ na ostrově Janitzio v jezeře Patzcuaro.

Když psal Strom duchů, přimísil tam i mnoho ingrediencí, které ho fascinovaly už a právě od dětství, a nejde jen o literární odkazy (i když se vedle motivů z Huga dotkneme i Dickensovy Vánoční koledy). Ale hlavně nás může až zarazit autorova horečná fascinace lebkami (a to i těmi jedlými) a v podstatě vesele smířený vhled do magických oslav za Dne mrtvých. Jídlo – a mrtvoly. Pohřeb – a úsměvná hostina. To jsou ovšem aspekty pro mnohé z nás scifoidní.

Je to ale věcí té které kultury a toho kterého přístupu ke smrti. Tak či tak, dítě, které jej čte, nechá Bradbury v podstatě zapomenout na skutečnou podstatu některých trýzní světa a… Kdeže, stroze realistický příběh Strom duchů není. A proč by jím také byl, vlastně? „Realitu tak jako tak a den co den vnímáme,“ ospravedlnil by jeho magickou fantazii Oscar Wilde.

Naštěstí kniha netrpí didaktičností, i když se jí to velice snadno mohlo stát (je to možná na hraně), a není ani moralitou. Byť se sentimentální moralitě podezřelé blíží. To vyprávění ale prvořadě charakterizuje cosi jiného. Svoboda.

Strom duchů / Ray Bradbury / přeložili Jarmila Emmerová a Jiří Josek (verše) / Ilustrovala Markéta Hlinovská / Nakladatelství Plus ve společnosti Albatros Media, 2015

Výpisky z knihy…

„To vše má svůj smysl. Před čtyřmi tisíci let, před sto lety, letos, tady nebo jinde, všude jsou ty oslavy stejné…“ „Slavnost Samhainu –„ „Den zesnulých –„ „Všech svatých, Dušiček.“ „Den mrtvých.“ „El Día de los Muertos.“ „All Hallows.“ „Halloween.“
—
„A takhle se přišlo na Den duchů, na Halloween?“
„Začalo to dlouhým přemítáním za noci, kluci. A vždycky byl středem těch úvah oheň. Slunce. Slunce, které zhasíná na chladné obloze navždy. Jak to muselo tehdejšího člověka děsit! To byla Velká smrt. Kdyby slunce zašlo navždy, co pak.“
Proto se uprostřed podzimu, kdy všechno odumíralo, lidoopové pohnuli ve spánku a vzpomínali na své mrtvé z minulého roku. Duchové jim vstoupili do mysli. Duchové – což jsou přece vzpomínky, jenže to lidooopové nevěděli.
Pozdě v noci vzpomínky pod jejich víčky volaly, mávaly, tančily, a lidoopové se vzbudili, přihodili na oheň pár větví, roztřásli se a dali do pláče. Dokázali zahnat vlky, ale ty vzpomínky, duchy, ne.
A tak se schoulili, modlili se, aby přišlo jaro, pozorovali oheň a děkovali neviditelným bohům za úrodu ovoce a ořechů. To byl Den duchů, Halloween, i s koledou! Před milionem let, na podzim v jeskyni, s duchy v mysli a se sluncem, které se ztratilo.“
Kostroun zmlkl.

The post Strom duchů. Jedinečný Ray Bradbury nejen pro fanoušky Joe Pipkina first appeared on Čítárny.

Bradburyho kanonické mistrovské dílo 451 stupňů Fahrenheita z roku 1953. Bradbury v něm vykreslil naši utopickou budoucnost, jehož základní myšlenkou je:

Myšlení je pro stát nebezpečné a jen státu se má věřit, hlídejte své sousedy a hlavně – spalte všechny knihy.

Sci-fi román patří bezesporu k nejlepším dílům, popisující totalitní společnost.

Guy Montag žije v civilizací tryskových aut, raketových letadel, mechanické hudby, ale také policejních helikoptér a mechanických “ohařů”, kteří svým chemickým čichem neomylně sledují stopu zločince. Žije spokojený život se svou ženou, pracuje jako požárník, ale požáry nehasí, on je zakládá Jeho náplní práce je pálit knihy, protože představují pro budoucnost hrozbu – obsahují vědění.

Jeho známá Clarissa mu poví, že v minulosti požárníci domy hasili. Nedává mu to smysl. Nechápe, proč se lidé nechávají kvůli knihám upálit. Zatouží poznat o co skutečně jde a poprosí o pomoc svou ženu Mildred. Ta ho ale udá.

Guy při zatýkání zabije velitele Beattyho, který se mu snažil vysvětlit, že pálení knih se dělá ve prospěch společnosti. Poté nastává útěk, při kterém se dostává do lesa, kde žijí lidé, kteří se knihy učí nazpaměť a přidává se k nim. Po nějaké době vypukne vojenský konflikt a město je vybombardované. Lidé z lesa se vydávají do města, aby svými vědomostmi získanými z knih lidem pomohli přežít.

“Úžasné věci se dějí před vašima očima… žijeme tak, jako bychom měli padnout k zemi mrtvi za deset sekund. Podívejte na svět. Jaký fantastický sen vyrobený v továrnách.”
Ilustátor Ralph Seadman o knize Bradburyho

Grafický román 451 stupňů Fahrenheita
Tim Hamilton vytvořil na základě Bradburyho románu grafickou adaptaci, tzv. grafický román. (Baronet, 2010) Svět profesionálního hasiče Guy Montaga převedl do barevných obrazů, které vynalézavě zachycují Montagovo prohlédnutí zvrhlosti státem řízeného myšlení a významu literatury. Výsledek jeho práce se stal literární událostí roku.

V roce 2003 ilustroval jedinečně knihu Ralph Seadman k 50. výročí vydání. Mimo jiné fantasticky ilustrpoval Orwellovou Farmu zvířat, Alenku v říši divů etc.

Podle knihy natočil Franzouz Truffaut stejnojmenný film 451° Fahrenheita (1966)
Truffautův film je jednou z nejvěrnějších adaptací knihy. Adaptaci této knihy o společnosti, kde pro knihy není místo, nemohl režírovat nikdo povolanější. Truffaut měl knihy rád skoro stejně jako filmy.
Po přečtení knihy si klidně tento film pusťe nebo i naopak. Nebudete zklamáni.
451° Fahrenheita | Velká Británie, 1966, 112 min
Režie: François Truffaut | Hudba: Bernard Herrmann
Hrají: Oskar Werner, Julie Christie, Cyril Cusack, Anton Diffring, Ann Bell, Mark Lester, Eric Mason

Ukázka z roku 1966 bývá lehce cenzurována na rozdíl od poslední verze 2018, která není zrovna povedená. ))

Výpisky z knihy:

Fotografie. Film na začátku dvacátého století. Rozhlas. Televize. Věci se začaly dělat pro masy. A poněvadž se začaly dělat pro masy, zjednodušily se.

Dřív měly knihy vliv na několik málo lidí. Mohly si dovolit být různé. Na světě bylo dost místa. Ale postupně přibyla spousta dalších očí, loktů, hlasů… Počet obyvatel se zdvojnásobil, ztrojnásobil, zčtveronásobil. Filmy a rozhlas, časopisy, knihy, všechno se vyrovnalo na stejnou limonádovou úroveň. Člověk devatenáctého století se svým pomalým tempem.

A pak, ve dvacátém století – to už se dá sotva sledovat! Knihy se zkrátily. Zkondenzovaly. Vykuchali je. Víc obrázků než textu. Všechno se sesychá na překvapivý obrat, na senzační závěr. Seškrtali klasiky na patnáctiminutový rozhlasový program, pak je znova seškrtali, aby se vešli na jednu stránku, a nakonec to dotáhli na deseti nebo dvanáctiřádkové heslo v naučném slovníku.
Já samozřejmě přeháním. Slovníky byly pro rychlou informaci. Ale našlo se mnoho těch, kteří všechno, co věděli o Hamletovi, vyčetli z jednostránkového výtahu v knížce, která na obálce inzerovala: Teď si konečně můžete přečíst všechny klasiky! Vyrovnáte se všem knihomolům! Je ti jasné, kam to vede? Z mateřské školky na univerzitu a zpátky do mateřské školky.

To je graf intelektuálního vývoje za posledních pět století. A pusť film ještě rychleji, honem! Vezmi si jen všechny ty obrázkové magazíny: Blesk, Čas, Cink, Tip, Ze světa celebrit, Styl, Chvilka pro tebe, Bulvár, Kdo s kým a za kolik, Super, Bravo, Plesk, Cák, Bum, Buch, Bác, Aha! Výtah z výtahu, výtah z výtahu výtahu. Sloupek, dvě věty, palcový titulek! A pak jde všechno k čertu! Roztočte lidskou mysl, rozpumpujte ji rukama vydavatelů, literárních zlodějů, rozhlasových podnikatelů tak rychle, aby ta odstředivka odmrštila všechny nepotřebné myšlenky, které jen ukrádají čas! Školní docházka se zkracuje, kázeň se uvolňuje, přestává se učit filozofie, dějepis, cizí jazyky.

Jazyk a pravopis se postupně čím dál víc zanedbávají, až se nakonec ignorují skoro úplně.
Žije se ze dne na den, lidé se starají jen o výhodné místo a po práci je všude plno zábavy. Nač se učit něco víc než mačkat knoflíky, otáčet vypínačem, utahovat matky a spínat kontakty? Zip úplně nahradí knoflík, a právě tahle chvilka chybí člověku na přemýšlení, když se ráno strojí. Ráno je filozofická doba, a proto melancholická doba. Ze života se stává jeden jediný kotrmelec, všechno je samé bum, bác a hej! Více sportu pro každého, kolektivní duch, zábava, a myslet se vůbec nemusí. Organizujte a organizujte a víc a víc organizujte stále skvělejší sportovní podívanou. Víc kreslených seriálů do knih! Víc obrázků! Duch potřebuje míň a míň. Roztěkanost. Silnice plné zástupů, které se ženou někam, někam, někam, nikam. Benzínoví štvanci.

Teď si vezměme menšiny v naší civilizaci. Čím víc je obyvatelstva, tím víc je menšin. Hlavně abychom se nějak nedotkli citů milovníků psů, citů lékařů, advokátů, obchodníků, ředitelů, věřících, cikánů a negrů. Čím víc se rozšiřují trhy, tím spíš si musíš dát pozor, aby ses nedotkl něčích názorů.
Je třeba šetřit nejvnitřnější cítění těch nejnepatrnějších menšin. Spisovatelé, plní zlých myšlenek, zavřete své psací stroje! A oni je zavřeli. Z časopisů se stala příjemná limonádová selanka. Knihy rozbředly ve špínu. Není divu, že přestaly jít na odbyt. Ale čtenáři, kteří věděli, co chtějí, byli spokojeni a udrželi při životě obrázkové seriály. A samozřejmě také pornografické časopisy se stereoskopickými fotografiemi. Tady to máš. Nepřišlo to shora od vlády cestou nařizovací. Nezačalo to žádným výnosem, žádným usnesením, žádnou cenzurou, kdepak! Celý ten kousek provedla technika, masové využití zdrojů a tlak menšin. Jim poděkuj za to, že dnes můžeš být neustále veselý, smíš číst obrázkové seriály, oblíbené senzační životopisy nebo týdeníky plné inzerátů a reklam.

Co se dá vysvětlit líp a přirozeněji? Když školy začaly chrlit víc a víc běžců, skokanů, závodníků, hráčů, příživníků, hltalů, letců a plavců namísto badatelů, vědců, kritiků a tvůrčích pracovníků, potom se ovšem slovo „intelektuál“ stalo nadávkou.
Z neobvyklých věcí máš vždycky strach. Jistě se pamatuješ na spolužáka ve škole, který byl obzvlášť „nadaný“, který se nejčastěji hlásil a odpovídal na učitelovy otázky, zatímco ostatní dřepěli jako hromada vycpaných panáků a měli na něho vztek. A nevybrali jste si náhodou právě tohohle nadaného chlapce, když jste po vyučování chtěli někoho zmlátit nebo potýrat? Samozřejmě že ano. Všichni musíme být stejní. Nejsou všichni zrozeni svobodni a rovni, jak říká Ústava, ale všichni jsou srovnáni. Jeden každý je věrný obraz všech ostatních – teprve pak jsou všichni šťastní, protože tu nejsou žádní velikáni, před kterými by ses cítil bezvýznamný nebo podle nichž by ses mohl měřit. Tak je to! Kniha v sousedství je jako nabitá puška. Spal ji! Vyndej ze zbraně náboj! Zlom lidskou mysl! Bůhví, kdo by se stal terčem sečtělého člověka? Já? To nestrpím ani minutu.

Můj strýc říká, že architekti se zbavili předních verand, protože nevypadaly dobře.
Ale můj strýc říká, že to byla pouze racionalizace; skutečný důvod, skrytý vespod, mohl být ten, že nechtěli, aby lidé takhle seděli, nic nedělali, houpali se, mluvili; to byl špatný druh společenského života. Lidé příliš mluvili. A měli čas přemýšlet. A tak utekli s verandami. A zahrady taky. Už není mnoho zahrad, kde by se dalo sedět. A podívejte se na nábytek. Už žádná houpací křesla. Jsou příliš pohodlné. Nechte lidi vstát a pobíhat.

Každý po sobě musí něco zanechat, když zemře, říkal dědeček. Dítě nebo kniha nebo obraz nebo dům nebo zeď postavená nebo pár bot vyrobených. Nebo zahrada vysazená. Něco, čeho se dotkla vaše ruka, aby vaše duše měla kam jít, když zemřete, a když se lidé podívají na ten strom nebo květinu, kterou jste zasadili, jste tam.
Nezáleží na tom, co děláte, řekl, pokud změníte něco z toho, jak to bylo předtím, než jste se toho dotkli, na něco, co je jako vy poté, co dáte ruce pryč. Rozdíl mezi člověkem, který jen seká trávníky, a skutečným zahradníkem je v doteku, řekl. Sekáč trávy tam stejně dobře nemusel být vůbec; Zahradník tam bude celý život.

The post 451 stupňů Fahrenheita, kanonické dílo Ray Bradburyho o totalitní společnosti z roku 1953! first appeared on Čítárny.

Ray Douglas Bradbury (22.8. 1920 – 5.6. 2012) byl geniální, ale zcela jistě by se podařilo odhalit nějaký nedostatek. Není k tomu důvod, ale třeba překladatelka Ludmila Kosatíková má sice Raye taky ráda, ale vadí jí jeho sklony k sentimentalitě (a podle některých názorů, je sentimentalita i typickou vlastností krutých lidí) a absence smyslu pro humor. Tento názor sdílejí taky další čtenáři, nicméně 99% těch, co Raye Bradburyho poznali, ho adoruje a sleduje.

Lidé se ptají: “Kam chodíte na svoje nápady?” Je to všechno tady… Tady o ně nikdy nebudu mít nouzi…
(Ray Bradbury vystupující ve vlastním TV seriálu)

Raymond Douglas Bradbury se narodil 22. srpna 1920 v městečku Waunegan v Illinois.
Kulturní matka Bradburyho často brala za ruku do kina a odmalička plnila synka starými bájemi (nejen severoevropskými). Hrůzný herec bezpočtu tváří Lon Chaney zase pětiletého Raye ohromil ze stříbrného plátna. Zamiloval si taky cirkus, kouzelníky a zrovna tak divadlo. Bradbury jako chlapec SNIL nad psanými knihami, které by nikdy nespálil, a zrovna tak miloval barevné komiksy. Na rozdíl od spolužáků jimi nepohrdl a čistě na mylnou chviličku je zahodil. Potom ale Bucka Rogerse zase vytáhl z odpadkového koše a vícekrát už si dospíváním sebrat nic nenechal.
Když mu bylo dvanáct let, přestěhovali se do Tusconu, stát Arizona. Už tehdy byl Bradbury i hercem a pracoval pro rozhlas! A začal psát. Když mu bylo třináct, odjela rodina za prací do Kalifornie.

V osmnácti ukončil školní vzdělání a stal se spisovatelem přiživujícím se zprvu jako kamelot.
S budoucí manželkou se Bradbury seznámil v nakladatelství a vzali se roku 1947, kdy i debutoval pochmurnou knihou Temný karneval. Slavná Marťanská kronika vyšla poprvé roku 1950, v Anglii pod titulem Stříbrné kobylky, a 451° Fahrenheita bylo časopisecky uveřejněno jen rok poté. Následovala řada titulů obsahujících na půl tisícovky dalších literárních děl. Ta díla se už šedesát roků prodávají “na” slavné jméno, ale autor na to naprosto nehřeší. Už roku 1962 taky knižně vydal výbor ze tří vlastních dopisů s titulem Podstata tvůrčího psaní: Listy mladému, ctižádostivému autoru, a podstatu svého neskutečně předvídavého románů o pálení, ale i všeobecném ignorování literatury přetavil roku 1972 též do divadelní hry Sloup ohně (česky ve Světové literatuře 1980/6, stejnojmenná povídka česky vyšla roku 1993 v souboru Sloup ohně a jiné povídky).

Roku 1981 vyšly rovněž Kompletní básně Raye Bradburyho
a připomínám Mistrův zábrus do říše hard-boiled fiction: Zatímco sborník Vzpomínka na vraždu (1984, česky 2002) oprášil povídky už z let čtyřicátých, román Smrt je vždycky osamělá (1985, česky 1992) se stal novinkou, byť někomu jistě i poněkud nudnou.
Další verše Bradbury knižně vydal roku 1987 v publikaci Smrt pro mě má své ztracené kouzlo, ale především i dnes pokračuje v psaní a publikování povídek a nejnověji osobně převedl do komiksu i nejslavnější svůj román o hasičích.

Počínaje rokem 1964, kdy se objevila v nákladu pouhých 280 výtisků Bradburyho povídka Chodec, je taky autorem mnoha cenných bibliofilií. Tak např. divadelní hra Plán rytmu času vyšla roku 1965 nákladem čtyřiceti výtisků, verše Noemův a Achabův přítel (1971) byly vydány nákladem 485 výtisků a pamflet Syn Richarda III. (1974) nákladem čtyř set výtisků. Z roku 1977 pochází tři sta číslovaných a autorem osobně podepsaných kusů knížky Tak tohle podkroví byla luka zelená, z roku1980 je pro změnu limitovaná edice knihy Poslední cirkus a poprava na elektrickém křesle a Bradburyho poéma Je tedy všecko láskou? Ano, ano! (1981) existuje v nákladu dvou set třiceti autorem signovaných výtisků.

Naprostá dokonalost vede k totální prázdnotě.
Lidské myšlení běží šíleným tempem – nebo se pokorně sune ve strojích tvořených člověkem.
(Ray Bradbury)


Objektem literárních analýz.
Roku 1952 připravil spisovatel a editor William F. Nolan Revue Raye Bradburyho a roku 1975 ji přetavil v nezbytného Průvodce Rayem Bradburym zahrnujícím třeba i faksimile různých dosud nevydaných Mistrových prací.

Roku 1977 přišel pak Georgie Edgar Slusser s Bradburyho kronikou a Martin Harry Greenberg se roku 1980 stal editorem sebraných kritických esejů – o Bradburym. Biografie Mistra sepsali kupř. David Morgan (1986), Wayne L. Johnson (1988) či William F. Touponce (1989).
Poznámky ke 451° Fahrenheita dodal roku 1974 v taktéž knižní podobě Joseph Blakey a knižní studii o téže knize vytvořil roku 1994 Samuel J. Umland. Roku 1987 vznikl díky Walteru Jamesi Millerovi i knižní “kritický komentář” k Marťanské kronice. O Bradburym dramatikovi pak napsal knihy (1977, 1989) Ben P. Indick, a tak bychom mohli pokračovat, ale Bradbury zůstane i schopným autorem bezpočtu televizních a více než deseti filmových scénářů počínaje známým Hustonovým filmem Moby Dick (1956).
Roku 1959 adaptoval i román Petera Viertela Bílá lovec, černé srdce – o africké epizodě života svého přítele, režiséra Johna Hustona (pobývali spolu při práci na Velrybě asi půl roku v Irsku), nicméně pozdější film Clinta Eastwooda (1990) využil jiný scénář.

Filmy podle jeho knížek
Vůbec prvním filmem dle Bradburyho ale zůstane pověstná Příšera z hloubky dvacet tisíc sáhů (1952) natočená na podkladě krátké povídky Žabí roh, a jak se nejen zdá, právě ten film inspiroval Godzillu (1954). Tím fakticky i celý nový filmový subžánr, za jehož zrodem tedy Ray Bradbury taky stojí: A Ray Harryhausen, nepřekonaný mistr triků (nar. 29. 6. 1920), zůstává i dál jeho přítelem!

Podle Bradburyho povídky Meteor byla natočena i další známá sci-fi let padesátých Přišlo to z vesmíru (1967) a sám Francois Truffaut se pak roku 1967 ujal 451° Fahrenheita.

Počínaje učebním Příběhem spisovatele (1963) vznikla ovšem taky řada filmů o Bradburym samém vč. dílu cyklu Mistři fantasy (Ray Bradbury: americká ikona, 1997) a hezký krátký dokument (s ukázkou z televizní adaptace známé povídky Jezero).

The post Ray Douglas Bradbury. Neobyčejná životní pouť geniálního spisovatele first appeared on Čítárny.

Povídková sbírka k uctění Raye Bradburyho nese název Shadow Show, u nás Rej stínů, a sestává z šestadvaceti povídek. Nejsou to ani pastiše, ani plagiáty, ani epigonská pokračování, ale jen práce 18 autorů a 8 osmi autorek. Všichni se přitom inspirovali Bradburym a každý za svůj opus či opusek připojil dovětek.

Povídka byl Bradburyho nejoblíbenější žánr i rozmilá proň záliba.
„Především tady nacházíme to, co je z jeho díla nezapomenutelné,“ podotýkají hned úvodem sestavitelé svazku Sam Weller a Mort Castle. Rovněž oni pak přispívají každý svým „bradburyovským“ příběhem. Sam Weller povídkou Dívka v rakvi a Mort Castle povídkou Světlo.
Sam Weller (nar. 1967) je oficiální Mistrův životopisec a navíc shromáždil rozhovory s Rayem. Obě ty knihy, tedy biografie i komplet interview, se staly bestsellery. Wellerova Dívka v rakvi vznikla pak pod vlivem Bradburyho příběhu Labuť, který je součástí knihy Pampeliškové víno.

Druhý z editorů Mort Castle (nar. 1946) je autor půl tisíce povídek, především hororových. On i Weller už posbírali řadu literárních cen. Ale do jejich knihy přispěli i slavný Neil Gaiman (povídkou Muž, který zapomněl Raye Bradburyho), Kanaďanka Margaret Atwoodová (nar. 1939), autor Ramba a mnoha jiných knih David Morrell (nar. 1943), syn Stephena Kinga Joe Hill (nar. 1972), vůbec nejuznávanější žijící autor britského hororu Ramsey Campbell a v neposlední řadě Bradburyho kamarád, klasik sci-fi Harlan Ellison (nar. 1934).

Povídkovou verzí své hry Kdo to klepe? přispěl i Dave Eggers (nar. 1970),
jinak autor knihy The Wild Thinks, založené na stejnojmenné dětské knížce Maurice Sendaka u nás známé jako Tam kde žijí divočiny. Česky vyšel i Eggersův částečně autobiografický příběh Srdceryvné dílo ohromujícího génia a tento „génius“ ve svém dovětku rád připomíná, jak v americké škole, již zažil, zadávali žákům rok co rok nějaký Bradburyho text. Bydlil tenkrát, pravda, hodně blízko Waukeganu v Illinois, kde Bradbury padesát let předtím vyrůstal.

Další přispěvatel sborníku Lee Martin ze Státní university v Ohiu se při psaní svého příspěvku nechal ovlivnit Bradburyho povídkou Nikdy vás už neuvidím, kterou úspěšně požívá při výuce tvůrčího psaní. Kingův syn prý pročetl Bradburyho komplet mezi svým dvanáctým a dvaadvacátým rokem a jeho pocta se jmenuje Stříbrné vody jezera Champlain.

Dlouhý dovětek připojil Dan Chaon (nar. 1964),
který se tu vyzpovídal, že už jako dítě látal svá pokračování Bradburyho povídek. A jejich plagiáty. Nemohl se svého vzoru nabažit a v sedmé třídě mu milovaný autor napsat první dopis:
„Milý Dane Chaone, nesmíš nikdy nikomu dovolit, aby ti říkal, čím máš být. Pokud chceš být spisovatelem, buď spisovatelem. Nehledej v tom nic složitého.
V tvém věku jsem psal každý den a mé věci nebyly ani z půlky tak dobré jako ty tvoje. Důležité je, aby sis uvědomil, že nezáleží na kvalitě, ale na kvantitě. Čím víc píšeš, tím v tom budeš lepší. Jen si představ, jak se zlepšíš, pokud napíšeš po dobu příštích tří nebo čtyř let jednu povídku týdně. A co je nejdůležitější, jaká to bude zábava! Chodíš hodně do knihovny? Doufám, že ano. Pokud ne, od nynějška musíš být v knihovně vždycky, když právě nepíšeš, a musíš pořád číst, objevovat, seznamovat se s poezií, s esejemi, s historií a tak dále! Buď vytrvalý!“
Chaon dík Bradburymu (který mu věnoval svůj Zen a umění psát) psaní propadl a Zen četl kol dokola. K rozporu mezi nimi došlo až po následujícím (a diskutabilním) Bradburyho dopise.
„Proč jdeš na vysokou školu?“ psal Ray. „Jestli si nedáš pozor, bude ti to ukusovat čas na psaní, až nakonec s psaním povídek přestaneš. Opravdu si to přeješ? Přemýšlej. Chceš být spisovatelem z povolání? Co ti dá vysoká škola takového, aby ti to pomohlo stát se spisovatelem? Už máš plně rozvinutý styl, potřebuješ jen víc cviku ve struktuře příběhů. Odepiš mi. A brzy.“
Je to názorný příklad toho, že vám géniové jen stěží mohou radit. I využívání Bradburyho Zenu je ostatně podle mě na diskusi, byť je to úžasná kniha.
A Chaona, který se ostatně zrovna dostal pod vliv Raymonda Carvera, tím Bradbury vyděsil, takže mu pak Chaon léta neodepsal. Bradbury jemu už nikdy. Ale Chaon ani tehdy nevěděl, co odepsat, a možná byste na tom byli stejně. Spasil by Ray nás?

Ramsey Campbell (nar. 1946) ve svém dovětku
upozorňuje právě na četné spasitelské rysy Bradburyho díla a také na dvě méně známá zpracování „smrti knih“ v prózách Sloup ohně a Psanci.

Autor víc než pěti set povídek, básní, článků a komiksů Mort Caste (nar. 1946),
který je i autorem knihy Jak psát horory, bible to začínajích tvůrců, pojednává ve své povídce o Marylin Monroe, asi jako Bradbury nejednou pojednal o Laurelovi s Hardym (ani Caste přitom o Marylin nepíše poprvé).

Gary Braunbecka (nar. 1960) naučil zas Ray si nikdy nedržet „srdce od těla“ a Audrey Niffeneggerová (nar. 1953) reaguje svou povídkou na bardovu známou prózu Playground.

Charles Yu (nar. 1976) se inspiroval Bradburyho textem Přijdou vlahé deště a držitelka Pulizterovy ceny Julia Kellerová (z Princentonské i Chicagské university) doslova píše:
„Čtou se (tj. Bradburyho prózy. Pozn. IF) jako přirozená fakta, ne jako slova, která někdo napsal, což je ten nejjistější důkaz fenomenální nebetyčné představivosti. Jeho povídky působí jako nevyhnutelné.“
Inspirovala se pak „ďábelským“ hororem Celé město spí a Ray pro ni je „žoviální génius disponující magickou mocí a nenapodobitelnou bravurou“. Zen a umění psát pro Kellerovou znamenal zvrat v jejích ambicích. I dík němu se naučila snít, jak aspoň tvrdí, a přestala se bát být nekonvenční. Vzala si za vzor i Mistrovo nadšení. Jeho vzrušení. Jeho zápal a… Slova spisovatele by přece měla z knihy pokaždé „vyrazit jako úder blesku“, jak Bradbury radí.

Autorkou toho nejdelšího ze všech dovětků je však Jacquelyn Mitchardová (nar. 1956),
vzpomínající dojatě na své slzy nad Bradburyho stránkami. Po dočtení povídky Opěvuji elektrické tělo se „cítila, jako když naleznete něco dávno ztraceného, co je vám drahé, něco vzácného, co bylo ztraceno tak dlouho, že jste sami sebe přesvědčili, že máte zapomenout, jak dobré to bylo, aby se vám po tom nestýskalo.“ Ale popírá přitom, že by snad Bradbury byl kdy sentimentální, nebo nějak přehnaně. Na víc než posledních třicet let jeho života, po něž si psali, se stala jeho kamarádkou.

A Harlan Ellison, tento „židovský ateista“? Jako jediný připojuje dovětek delší své vlastní povídky a označuje v něm Bradburyho za takřka jediného svého bratra.
Prý jej tak sám Mistr nazval a Bradburyho úsměv líčí tedy Ellison nebohorovně jako výraz „středozápadního prosťáčka, který spadl z valníku s tuřínem. A vzpomíná. Vzpomíná i na společné setkání s Bradburym a dvěma dalšími Rayovými přáteli, totiž spisovatelskou manželskou dvojicí Edmondem Hamiltonem a Leigh Brackettovou. Vůči nim se prý Bradbury v jistém smyslu cítil jako syn.
A Ellison také prozrazuje, že Ray Bradbury nikdy neměl řidičský průkaz. „Vždy, když jsme oba jeli na stejnou přednášku na nějaké zapadlé literární merendě, já řídil a on přednášel. I za mě.“

Knihu jako celek uvádí i slova překladatelky Jarmily Emmerové,
která připomíná i roli Josefa Škvoreckého při objevení Bradburyho v Československu. Právě tento spisovatel a ona se totiž kdysi rozhodli přeložit 451 stupňů Fahrenheita, a to bez smlouvy a za jazykové spolupráce jistého černošského kontrabasisty z FOK. Ale bez úspěchu pak s překladem obcházeli pražské redakce (to bylo v letech padesátých), až dokud jej Škvorecký neuplatnil v časopise Světová literatura (kde začal pracovat a pro který přeložil i povídku Emisar).

Potěšen, nakolik je jiným ideálem, vybavuje si Bradbury sám v úvodním eseji Druhá rodinná sešlost některé vlastní vzory. Na čelném místě s Edgarem Allanem Poem, ale jmenuje i Verna a Wellse, pozoruhodného „fantasy pohádkáře“ Franka Lymana Bauma, autora Čaroděje ze země Oz a mnoha jejích pokračování, ale i Bibli, Shakespera nebo Emily Dickinsonovou a Willu Catherovou.

Ocenění pro Raye:
Roku 2000 převzal „Mistr zázraků“ cenu nadace National Book Foundation za významný přínos americké literatuře.
V roce 2004 obdržel od presidenta USA Státní vyznamenání za umění.
Roku 2007 získal i zvláštní ocenění v rámci Pulitzerovy ceny. „Ray Bradbury a H. P. Lovecraft mi každý svým specifickým způsobem ukázali, jakou sílu může mít jazyk a jak čirou, syrovou energii může vyzařovat představivost,“ vzpomíná spoluautor této knihy Thomas F. Monteleone (nar. 1946). „Kdybych řekl, že mě oba tito autoři inspirovali, připadal bych si ale divně a jaksi nedostatečně. Spíš bych tedy uvedl, že po mně oba něco chtěli.“
Bradbury něco chce i po nás všech. Lásku ke knihám.

„Mistr zázraků“ Ray Douglas Bradbury není už mezi námi a zemřel náhodou toho dne, kdy do pražského nakladatelství Plus dorazila smlouva na české vydání sbírky povídek k jeho poctě. Zemřel 5. června 2012.

The post Ray Bradbury a Rej stínů. Povídky světových autorů vydané k jeho poctě first appeared on Čítárny.

Bradburyho nadčasová kniha Fahrenheit 451 je v stručně řečeno o nebezpečí cenzury jediné pravdy, o škodlivosti kolektivní stupidity na jednotlivce a celou společnost, ale také o naději.

Na počátku je jeden z hlavních hrdinů Montag pozorovatelem, který jakoby z Platónovy jeskyně pozoruje totalitní loutkovou maškarádu. Pak ale do jeho světa přichází Clarisse. Je jako zjeveni, která odhaluje další možnou cestu a vyvede ho z jeskyně. Stejně tak každý člověk může žít se svou autocenzurou a strachem v jeskyni nebo jednoho dne najít odvahu a vykročit ke světlu.

Nezapomínejme, že Bradburyho kniha byla jasnou reakcí na tzv. mccarthismus v době studené války, který se dá jednoduše definovat jako totalitní obrana proti totalitě. Zhruba od roku 1950 se mediálně produkoval v americké společnosti strach z komunismu.
Jeho hlavní aktér McCarthy dosáhl nebývalé kolektivní hysterie po celých státech, která vedla k nebývalému cenzorování a udávání kohokoliv, kdo měl jen nějaký pozitivnější názor na komunismus. Lidé byli rozděleni a žili ve strachu. Byli vyhazování z práce, předvádění k výslechu na policii nebo Senátu, veřejně dehonestováni. Na špici této totalitní nálady byla poprava manželů Rosenbergových v roce 1953 pro údajnou špionáž ve prospěch SSSR.

Ukázky z knihy: Ray Bradbury (1953) Fahrenheit 451

“Teď si vezměme například menšiny v naší civilizaci. Čím víc je obyvatelstva, tím víc je menšin. Hlavně abyste se nějak nedotkli citů milovníků psů a chovatelů koček, citů lékařů, advokátů, obchodníků, ředitelů, mormonů, baptistů, unitářů, Číňanů, Švédů, Italů, Němců druhé generace, Texasanů, Brooklyňanů, Irčanů, lidí z Oregonu nebo z Mexika. Postavy vystupující v této knize, v této hře, v tomto televizním programu jsou osobnosti čistě smyšlené, nemají představovat skutečné malíře, kartografy nebo řemeslníky kdekoli na světě. Čím víc se zvětšují trhy, Montagu, tím spíš si musíš dát pozor, aby ses nedotkl něčích názorů. Je třeba šetřit nejvnitrnější cítění těch nejnepatrnějších menšin.
Spisovatelé plní zlých myšlenek, zavřete své psací stroje! A oni je zavřeli! Z časopisů se stala příjemná limonádová selanka. Knihy, tak to alespoň prohlašovali ti zatracení snobští kritici, rozbředli ve špínu. Není divu, že přestaly jít na odbyt, říkali kritikové. Ale čtenáři, kteří věděli, co chtějí, byli spokojení a udrželi při životě obrázkové seriály. A samozřejmě také pornografické časopisy se stereoskopickými fotografiemi. Tady to máš, Montagu.
Nepřišlo to shora od vlády, cestou nařizovací. Nezačalo to žádným výnosem, žádným usnesením, žádnou cenzurou, vůbec ne! Bohudíky, celý ten kousek provedla technika, masové využití zdrojů a tlak menšin. Jim poděkuj za to, že dnes můžeš být neustále veselý, smíš číst obrázkové seriály, oblíbené senzační životopisy nebo týdeníky plné inzerátů.”
xxx

“Černoši nemají rádi Černouška Sambo. Spalte ho. Bělochům je proti srsti Chaloupka strýčka Toma. Spalte ji. Napsal snad někdo knihu o vlivu kouření na rakovinu plic? A kuřáci brečí? Spalte tu knihu! Žádá se klid, Montagu. Mír, Montagu. Nezatěžujte svými problémy ostatní. Anebo ještě líp: hoďte je do spalovací pece. Pohřby že jsou nevhodné a pohanské zařízení? Tak je rovněž zlikvidujte. Když někdo umře, za pět minut už se veze k Veliké peci, všude po celé zemi jsou vám k službám přenosná krematoria, která jsou přenášená helikoptérami. Deset minut po smrti je z člověka jenom obláček prachu. Nepářejme se se zásluhami jednotlivce v nekrolozích. Zapomeňte na ně. Spalte všechny, všechno spalte. Oheň je jasný a oheň je čistý.”
xxx

Když školy začaly chrlit víc a víc běžců, skokanů, závodníků, hračičkářů, příživníků, hltalů, letců a plavců namísto badatelů, vědců, kritiků a tvůrčích pracovníků, potom se ovšem slovo “intelektuál” stalo nadávkou, jak si také zasloužilo. Z neobvyklých věcí máš vždycky strach. Jistě se pamatuješ na
spolužáka ve škole, který byl obzvlášť nadaný, který se nejčastěji hlásil a odpovídal na učitelovy otázky, zatímco ostatní dřepěli jako hromada vycpaných panáků a měli na něho vztek. A nevybrali jste si právě tohohle nadaného chlapce, když jste po vyučování chtěli někoho zmlátit nebo potýrat? Samozřejmě že ano. Všichni musíme být stejní.
Nejsou všichni zrozeni svobodní a sobě rovní, jak říká Ústava, ale všichni jsou srovnaní. Jeden každý je věrný obraz všech ostatních; teprve pak jsou všichni šťastní, protože tu nejsou žádní velikáni, před kterými by se člověk cítil bezvýznamný nebo podle nichž by se mohl měřit. Tak je to! Kniha v sousedství je jako nabitá puška. Spal ji! Vyndej ze zbraně náboj! Zlom lidskou mysl ! Bůh ví, kdo by se stal terčem sečtělého člověka? Já? Nestrpím to ani minutu. A tak když se všude na světě stavěly domy ohnivzdorné (tvoje domněnka včera v noci byla správná), nikdo už nepotřeboval požárníky pro staré účely. Dostali novou práci, stali se ochránci klidu naší mysli, lidmi kteří odstraňují náš palčivý, snadno pochopitelný a oprávněný strach z méněcennosti. Stali se oficiálními cenzory, soudci a katy. To jsi ty, Montagu, a to jsem já.”

The post Světový Ray Bradbury o menšinách, cenzuře, autocenzuře, totalitní šikaně již v roce 1953 first appeared on Čítárny.

Text, který budete číst, napsal  Ray Bradbury (22. srpen 1920 – 5. červen 2012) v roce 1953, kdy vydal knihu 451° Fahrenheita. V té době byly myšlenky uvedené v knize na úrovni sci-fi. Po více jak půl století se staly neuvěřitelnou realitou. Tak jak je tomu často i dnes, kdy scifi a konspirační teorie se stávají pravdou a otevírají lidem oči.

Ukázky z knihy:

Z časopisů se stala příjemná limonádová selanka. Knihy rozbředly ve špínu. Není divu, že přestaly jít na odbyt. Ale čtenáři, kteří věděli, co chtějí, byli spokojeni a udrželi při životě obrázkové seriály. A samozřejmě také pornografické časopisy se stereoskopickými fotografiemi. Tady to máš. Nepřišlo to shora od vlády cestou nařizovací. Nezačalo to žádným výnosem, žádným usnesením, žádnou cenzurou, kdepak! Celý ten kousek provedla technika, masové využití zdrojů a tlak menšin. Jim poděkuj za to, že dnes můžeš být neustále veselý, smíš číst obrázkové seriály, oblíbené senzační životopisy nebo týdeníky plné inzerátů a reklam…

---

…Fotografie. Film na začátku dvacátého století. Rozhlas. Televize. Věci se začaly dělat pro masy. A poněvadž se začaly dělat pro masy, zjednodušily se.

Dřív měly knihy vliv na několik málo lidí. Mohly si dovolit být různé. Na světě bylo dost místa. Ale postupně přibyla spousta dalších očí, loktů, hlasů… Počet obyvatel se zdvojnásobil, ztrojnásobil, zčtveronásobil.

Filmy a rozhlas, časopisy, knihy, všechno se vyrovnalo na stejnou limonádovou úroveň. Člověk devatenáctého století se svým pomalým tempem. A pak, ve dvacátém století – to už se dá sotva sledovat! Knihy se zkrátily. Zkondenzovaly. Vykuchali je. Víc obrázků než textu. Všechno se sesychá na překvapivý obrat, na senzační závěr. Seškrtali klasiky na patnáctiminutový rozhlasový program, pak je znova seškrtali, aby se vešli na jednu stránku, a nakonec to dotáhli na deseti nebo dvanáctiřádkové heslo v naučném slovníku.

Já samozřejmě přeháním. Slovníky byly pro rychlou informaci. Ale našlo se mnoho těch, kteří všechno, co věděli o Hamletovi, vyčetli z jednostránkového výtahu v knížce, která na obálce inzerovala: Teď si konečně můžete přečíst všechny klasiky! Vyrovnáte se všem knihomolům! Je ti jasné, kam to vede?

Z mateřské školky na univerzitu a zpátky do mateřské školky. To je graf intelektuálního vývoje za posledních pět století.
A pusť film ještě rychleji, honem! Vezmi si jen všechny ty obrázkové magazíny: Blesk, Čas, Cink, Tip, Ze světa celebrit, Styl, Chvilka pro tebe, Bulvár, Kdo s kým a za kolik, Super, Bravo, Plesk, Cák, Bum, Buch, Bác, Aha! Výtah z výtahu, výtah z výtahu výtahu. Sloupek, dvě věty, palcový titulek! A pak jde všechno k čertu!

Roztočte lidskou mysl, rozpumpujte ji rukama vydavatelů, literárních zlodějů, rozhlasových podnikatelů tak rychle, aby ta odstředivka odmrštila všechny nepotřebné myšlenky, které jen ukrádají čas! Školní docházka se zkracuje, kázeň se uvolňuje, přestává se učit filozofie, dějepis, cizí jazyky. Jazyk a pravopis se postupně čím dál víc zanedbávají, až se nakonec ignorují skoro úplně.

Žije se ze dne na den, lidé se starají jen o výhodné místo a po práci je všude plno zábavy. Nač se učit něco víc než mačkat knoflíky, otáčet vypínačem, utahovat matky a spínat kontakty? Zip úplně nahradí knoflík, a právě tahle chvilka chybí člověku na přemýšlení, když se ráno strojí. Ráno je filozofická doba, a proto melancholická doba. Ze života se stává jeden jediný kotrmelec, všechno je samé bum, bác a hej! Více sportu pro každého, kolektivní duch, zábava, a myslet se vůbec nemusí. Organizujte a organizujte a víc a víc organizujte stále skvělejší sportovní podívanou. Víc kreslených seriálů do knih! Víc obrázků! Duch potřebuje míň a míň. Roztěkanost. Silnice plné zástupů, které se ženou někam, někam, někam, nikam. Benzínoví štvanci…

---

V dnešní době koneckonců nikomu na ničem moc nezáleží. Vykašlete se na nějakého člověka, otřete to, kapesník zahodíte, vyberete si jiného, vykašlete se na něho, otřete, zahodíte. Každý se škrábe nahoru druhému po zádech. Jak chcete zahořet pro svoje mužstvo, když ani nevíte, s kým hraje, a neznáte hráče jménem? Anebo když ani nevíte, jaké budou mít dresy, až vyběhnou na hřiště.
Celý svět se sype.
Jeho žena v televizním salóně vzhlédla na chviličku od novin, které četla, a zvolala: „Podívejme se – ten člověk snad přemýšlí!“

---

To byl nesprávný společenský život. Lidé měli čas na přemýšlení. Proto zmizely verandy. A zrovna tak zahrádky. Už nejsou zahrádky, ve kterých by se dalo sedět. Vyžeňte lidi ven, ať se hemží sem tam.

---

Nepotřebujete knihy, potřebujete něco z toho, co kdysi v knihách bývalo. Přesně totéž by dnes mohlo být v televizních pořadech. Tytéž nevyčerpatelné detaily a postřehy by mohli vysílat rádiem a televizí, jenže oni je nevysílají. Ne, ne, to, co hledáte, není jen v knihách. Sáhněte po tom všude, kde to objevíte, ve starých gramofonových deskách, ve starých filmech. Hledejte to v přírodě a hledejte to v sobě samém.
Knihy byly jenom jedním z rezervoárů, kam jsme ukládali všemožné věci, když jsme se báli, abychom je nezapomněli. Není v nich žádné kouzlo. Kouzlo je pouze v tom, co knihy říkají, v tom, jak sestehovaly útržky světa dohromady v jediné roucho. Nám scházejí dvě věci:

Za prvé: hodnota. Čím víc pravdivě zachycených detailů života dokážete dostat na jeden čtvereční centimetr papíru, tím jste „literárnější“. Ať je to jak chce, tohle je moje definice. Říkat detaily. Stále nové detaily. Dobří spisovatelé se života dotýkají často. Prostřední po něm jen občas rychle přejedou rukou. Špatní ho znásilní a dál se o něj nestarají.

A druhá? Volný čas. Ano, volno máme. Ale máme čas přemýšlet? Jestli se zrovna neženete rychlostí sto padesáti kilometrů za hodinu – a při takové honičce nemůžete myslet na nic než na nebezpečí –, potom hrajete nějakou hru nebo sedíte někde v pokoji, kde nemůžete debatovat se čtyřstěnovým televizorem. Proč? Televizor je „skutečný“. Je na dosah ruky, má rozměry. Řekne vám, co si máte myslet, a natluče vám to do hlavy. Určitě má pravdu. Vypadá tak věrohodně. Žene vás tak rychle ke svým vlastním závěrům, že vaše mysl nemá čas, aby protestovala: „Vždyť tohle je nesmysl!“

Knihy nejsou „skutečné“. Naštěstí nejsou. Můžete je zavřít, říci jim: „Počkej.“ Máte nad nimi moc jako Pánbůh. Ale kdo kdy dokázal vyrvat se z drápů, které člověka sevřou, když jednou zapustí kořeny v televizním pokoji? Ten z něho udělá, co bude chtít. Je to prostředí stejně skutečné jako svět. Stane se pravdivým a je pravdivé.

Kudy dál? Jak se z toho dostat? Pomohly by nám knihy?

Jen tehdy, kdybychom mohli mít tu třetí nezbytnou věc.
První je, jak jsem řekl, hodnota toho, o čem se v knize píše.
Druhá – volný čas, aby to člověk mohl strávit.
A třetí – právo podniknout příslušné kroky na základě toho, co vyšlo najevo ze vzájemného působení prvních dvou.
A já velmi pochybuji, že bychom mohli v této hře takhle pozdě ještě něco zmoci…

The post Geniální vizionář Ray Bradbury o postupné debilizaci lidí, krácení obsahů knih a vymývání mozků first appeared on Čítárny.

 Řekněme si na rovinu, že muzikál není příliš náročné umění, ale zábavná hudebně-divadelní šou, jak si může každý ověřit na mnoha uplakaných muzikálových kusech. Převádění literárních děl do muzikálové polohy tak v naprosté většině zohledňuje děj a silné emotivní scény.
Svého muzikálu se dočkal nedávno zesnulý Ray Bradbury, geniální spisovatel scifi literatury.
Premiéra muzikálu Ray Bradbury’s ‘2116’ byla v Praze 18. srpna 2016 se v Divadle Semafor.

Vzhledem k tomu, že premiéra muzikálu je v Praze a v angličtině mohou se skalní Čechové a fanoušci Bradburyho jen dohadovat do jaké míry naplní vize Bradburyho a do jaké míry by byl sám Bradbury zklamán. Navíc špatný překlad titulků a jejich umístění je jen ke vzteku.
I když v muzikálu nejde ani tak o slova, jako o emoce, převádět knihy bRadburyho do muzikálu je ještě větší tragédie jak filmová adaptace a muzikál to potvrdil. To co dělají knihy Bradburyho světovými, kupodivu jeho text a bonmoty se v muzikalu neobjevi skoro vůbec, Spíš se díváte na jakýsi obraz pseudoumění a postupně jste čím dál víc nastvaní, že jste se k takové artkomedii nechali zlákat.
Muzikál Steve Josephsona není nejvhodnější forma pro předání tak důležitého poselství, které ve svých knihách Ray Bradbury předal  celému lidstvu.

Děj muzikálové show vychází údajně z několika knih jako je např. 451 stupňů Fahrenheita, Marťanská kronika, ale marně bychom v ději muizikálu pátrali. Zůstala jen chabá ozvěna literárního velikána, který by potěšený zrovna nebyl.
Na jedné straně vidíme Stínovou show Mr. Marionetta, která je divadelní společností lidí na útěku před tzv. Universal Security Agency, jež je z různých důvodů považuje za teroristy. Společnost zároveň hraje malý vánoční příběh o manželském páru Wycherlyových, který po čtyřiceti letech soužití hledá cestu jak znovu začít žít.

Pokud ale chcete vyhodit českém koruny oknem, aby bylo o čem v práci mluvit, pak vám muzikálmohu jen doporučit.

Muzikál Ray Bradbury’s ‘2116 / Hudba: John Hoke / Libreto: Ray Bradbury, Steve Josephson / Režie a choreografie: Steve Josephson
{youtube}xj_-lo4LdCc?si=fIKbJkC612z9IoHz{/youtube}

The post Ray Bradbury’s 2116 sci-fi musical. Premiéra byla v Praze. first appeared on Čítárny.