František Marek, původním jménem Müller (1913-1987) byl absolventem studia filosofie na Filosofické fakultě brněnské Masarykovy univerzity, ale jeho odborný zájem směřoval stejně tak do filosofie a jejích dějin, jako do sociologie, psychologie, sociální psychologie, etických a politických studií.

Působil jako učitel anglického jazyka na katedře jazyků jihlavského Pedagogického institutu (do r. 1964) a poté na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem (až do r. 1977). Ovládal latinu, angličtinu, němčinu a francouzštinu, částečně také italštinu a ruštinu. Byl činný literárně (např. román Jeden život nestačí či Alchymista: román o životě Edwarda Kelleyho) i překladatelsky (T. Fielding, G. Meyrink, L. Sterne, J.Swiáft, W. Thackeray, J. Urzidil a d.). Z jeho odborných prací vyšly zejména studie Psychologie propagandy, O psychologické povaze snu či Osobnostní společnost (Personalismus). Je příznačné, že tyto vynikající práce mohly spatřit světlo světa až téměř dvacet let po autorově smrti.

Ukázky z klíčové studie F. Marka / Psychologie propagandy.

Studie vyšla poprvé v roce 2008 ve filosofickém časopise E-logos.

1. Co je propaganda?

V demokracii může být spornou otázkou, jakou funkci má ve státě veřejné mínění, do jaké míry veřejné mínění určuje cíle a způsoby vlády a do jaké míry je samo usměrňováno orgány vlády. Odpověď totiž nemůže být nikdy přesná, neboť i skutečnost je proměnlivá podle případu, vyznačuje se tím, že s nestejnou intenzitou vzájemně působí veřejné mínění na vládu a naopak orgány vlády usměrňují tvorbu veřejného mínění. Ve státě totalitním je věc jednoduchá: veřejné mínění má být pokud možno beze zbytku řízeno.

Soubor prostředků, jimiž se záměrně působí na myšlení a cítění obyvatelstva, označujeme slovem propaganda. Na rozdíl od pouhého informování má propaganda za úkol ideově a citově ovládat obyvatelstvo do té míry, že propagátor je s to řídit názory, city, nálady a postoje v libovolnou dobu a v žádané intenzitě.

Na rozdíl od výchovy propaganda se přitom spoléhá na prostředky iracionální, obcházející inteligentní myšlení těch, jimž je určena. Tím, že místo rozumového výkladu používá prostředků iracionálního působení, stává se propaganda vážným nebezpečím pro duševní život člověka, neboť jej zbavuje vlastního myšlení a cítění a tím také autonomního a odpovědného rozhodování. Vyvolává v člověku trvalý stav nedůvěry ke zprávám, o jejichž pravdivosti se nemůže přesvědčovat, a konec konců i obecnou lhostejnost k pravdě. Proto v demokracii každý občan pociťuje odpovědnost za věci veřejné, kdežto ve státě totalitním, kde se nerozhoduje zcela autonomně, je pocit odpovědnosti značně snížen.

Hlavním předpokladem demokracie je záruka svobody myšlení. Bude tedy napříště největším problémem demokracie: jak zachovat svobodu projevu a přitom uchránit svobodu myšlení před různými zdroji a nástroji duševního nátlaku, tj. před propagandou. Velké prostředky propagandy, tisk, rozhlas a film?, dostávají se příliš snadno do rukou skupin, které jich používají k šíření svých idejí a k uskutečňování svých cílů. Provádí-li se propaganda nepřímo a maskovaně, proniká do myslí lidí, aniž si to kdo uvědomuje, a v žádaném směru ponenáhlu nastupuje na místo vlastního myšlení a hodnocení. Domníváme se proto, že jedním z prvních kroků, jež lze podniknout v zájmu ozdravění člověka a ochrany zdravého myšlení před všemi způsoby duševního nátlaku propagandy, je demaskování propagandy, bezohledné odhalování jejích metod a proteovsky proměnlivých podob.

Přestože vzduch, který naše generace dýchala, byl téměř bez přestávky přesycován propagandou, není snadné ohraničit tento sociální jev definicí. Proměnlivá, pružná a neurčitá povaha propagandy způsobuje, že propaganda nemá přesného vymezení, že zdánlivě splývá s jinými společenskými jevy nebo je prolíná. Nebylo by užitečné, abychom zaznamenávali pokusy všech autorů, kteří se snažili vyjádřit podstatu propagandy definicí. Prozkoumáme-li větší počet definic, vidíme, že se rozcházejí hlavně v tom, jak vymezují rozsah pojmu a jak propagandu hodnotí eticky.

Někteří autoři definují propagandu tak široce, že do ní zahrnují jakoukoliv snahu ovlivňovat druhé, aby přijali totožné postoje. Více méně se jim ztrácí rozdíl mezi propagandou a výchovou, neboť zahrnují do propagandy jakékoliv zájmové podávání informací. V tomto pojetí lze propagandu odlišit jenom od nezaujaté vědy, kdežto například školní výklady dějepisu nebo populární přednášky a články, jež zřídka bývají naprosto nezaujaté a obyčejně sledují i cíle výchovné a ideové, byly by již propagandou. Samozřejmě by pak byly propagandou i všechny výklady filosofické a náboženské, neboť tu bývá vždy zájem posluchače přesvědčit a získat.

Při tak širokém vymezení propagandy nebylo by ovšem možno hodnotit ji eticky jinak než jako neutrální. Jestliže je propagandou každé ideové ovlivňování, přesvědčování a získávání, pak je propagandou i výchova a činnost osvětová a propagandu pak nelze eticky hodnotit záporně. Etické hodnocení nebude se v tomto případě týkat propagandy jako takové, nýbrž pouze jejího obsahu, který může být dobrý nebo špatný. Propaganda je pak jen indiferentním nástrojem, který koná služby dobré nebo zlé, podle úmyslu a cíle toho, kdo ji používá.

Takové široké pojetí propagandy zastává například A. J. Mackenzie, když navrhuje definici: „Propaganda je pokus ovlivňovat druhé, aby přijali identické postoje; toto ovlivňování je buď neuvědomělé nebo je součástí systematického úsilí jedince nebo skupiny, která má určitou víru nebo sleduje jisté cíle.“
Je pak zcela logické, že Mackenzie vytýká jiným autorům, že nepostřehli základní fakt, totiž že propaganda je eticky neutrální. Je-li propagandou každé šíření idejí a postojů, tedy i výchova a zákonodárství, pak ji nelze pokládat za eticky závadnou, neboť v tomto pojetí propaganda by pak byla pojmem nadřazeným, jemuž by byly podřazeny zákonodárství, výchova a výuka, osvěta, náboženská kázání, ba i diskuse, debaty a sdělovací rozhovory mezi lidmi.

Tyto široké definice propagandy jsou čistě abstraktní a vymyšlené, říkají, jaký obsah by pojem mohl mít, ale nikoliv jaký obsah má ve skutečnosti. Ve vědách sociálních – podobně jako ve filologii – musíme se však co nejvíce opírat o živou funkci slova, o obsah, jaký slovo obecně má v lidských myslích a jak se ho používá. Život slova a jeho smysl v dané době je skutečnostním základem, který nelze při definování opomenout, nechceme-li dojít k naprostému rozchodu jazyka živého a jazyka „vědeckého“. Řekne-li někdo: Ale vždyť je to propaganda ! – skrývá se za tím zcela určitý hodnotící obsah a smysl, kterému všichni dobře rozumějí. Naopak se neoznačuje jako propaganda činnost zákonodárného sboru, ani přednáška literáta, který se snaží získat posluchače pro krásu Shakespearových tragedií, nebo přednáška vědce, který usiluje o to, aby přesvědčil posluchače o platnosti nové teorie. Všude na světě se dosti zřetelně pociťuje, že je rozdíl mezi pravdou a propagandou, mezi upřímností a propagandou apod., a tuto skutečnost nelze přehlédnout. Námitka, že propagandy lze užívat k cílům dobrým právě tak jako k cílům špatným, je zajisté, pravdivá, ale nikterak nedokazuje, že propaganda sama jako metoda není ani dobrá ani špatná, tj. že je eticky neutrální. Je-li jako metoda sama o sobě špatná, nepřestává být špatnou ani použitím pro dobrý účel. To však je jiná otázka, otázka použití eticky závadných prostředků pro dobrý účel, která nás při vymezování pojmu propagandy nemusí zajímat.

Kdybychom přijali Mackenzieho širokou definici propagandy, musel by nutně vzniknout nový obraz pro ten specifický obsah slova propaganda, který v něm cítí živý jazyk. Autoři, kteří mají pro tuto skutečnost větší smysl, snaží se ji odstínit větším nebo menším zúžením pojmu. Tak například M. K. Thompson a C. C. North omezují propagandu na vědomé úsilí ovlivňovat a získávat pro nějaký cíl, L. L. Bernard pak dodává: pro cíl, který by nezískával sám svými vlastnostmi.

Zde už je vyjádřena určitá závadnost propagandy, avšak nesprávně, neboť Bernard vidí vadu v nedostatečném nebo nesprávném cíli. Propagandou je mu šíření vadného předmětu a právě nedostatečnost předmětu způsobuje podle něho zároveň závadnost propagandy. Podle toho nebylo by vůbec možno provádět propagandu pro dobrou věc, neboť to už by nebyla propaganda. Je zajímavé, že se tu Bernard vlastně přizpůsobuje běžné zkušenosti, že lidé mají sklon pokládat za propagandu to, co říká a dělá druhá strana, ale nikoli to, co dělá strana vlastní, když šíří svou doktrínu (neboť naše strana přece hlásá pravdu).

Také E. R. A. Seligman definuje propagandu předmětem, když ji charakterizuje jako zájmové šíření nauk, které jsou odmítány veřejným míněním nebo větší částí veřejnosti. Výchovou bylo by podle tohoto pojetí předávání nauk, hodnocení a postojů v dané společnosti uznávaných, kdežto šíření idejí a postojů, jež neodpovídají uznanému standardu, bylo by propagandou. Tytéž ideje by v různých společnostech buď byly, nebo nebyly propagandou, prostě podle toho, uznává-li je menšina či většina obyvatel. Společnost konzervativní by musela zásadně odmítat jakoukoliv propagandu. Skutečnost však ukazuje, že se propagandy neodříká žádná skupina od pravice až po levici. Mimo to bychom aplikací takovéto definice došli k podivnému závěru, že například fašistický stát, na jehož straně je většina obyvatelstva, vůbec nemůže provádět propagandu, aspoň ne uvnitř země, a že propagandu provádějí jen ony malé skupinky, jež se z podzemí snaží ovlivňovat své spoluobčany, aby zavrhli fašistické ideje a přijali ideje demokratické.

Není tedy možno hledat podstatu propagandy v propagovaném předmětu, nemůže být rozhodující ani je-li objektivně dobrý či špatný, ani je-li většinou společnosti uznáván či nikoli.

Kdybychom chtěli definovat nějaký nástroj pouze látkou, kterou zpracovává, buď bychom nedostali definici žádnou nebo špatnou. A propaganda má také povahu nástroje, který může zpracovávat lecjakou látku, ale jenž přitom má své specifické vlastnosti. Nelze tedy definovat propagandu předmětem, na němž se ad hoc uplatňuje, nýbrž vlastnostmi propagandy samé. A poněvadž propaganda je činnost, mohou být jejími vlastnostmi jen její metody. Právě proto je obtížnější definovat propagandu než vymezit jiné pojmy.

Autoři, kteří postřehli, že podstata propagandy je v jejích metodách, liší se ve svých definicích tím, kterou její metodu zvlášť zdůraznili a učinili obsahem pojmu. Jsou to většinou jen charakteristiky nebo definice částečné.

T. G. Masaryk charakterizoval propagandu jako válku ideou proti ideji. Tím vyzdvihl tu vlastnost propagandy, že je zbraní, duchovním nástrojem vnucování vůle, že je studenou válkou, jak byla označována po druhé světové válce. Je to charakteristika masarykovsky pregnantní, avšak příliš všeobecná, neboť nevystihuje zvláštní povahu metod propagandy.

Nejvíce pozornosti u propagandy vzbudila ta okolnost, že propaganda zatajuje své skutečné motivy a cíle. Tak G. S. Viereck definuje propagandu jako „akci maskující svůj původ, své motivy nebo obojí a směřující k tomu, aby dosáhla určitého cíle ovládání m veřejného mínění.“

Také známý sociální psycholog Kimball Young původně u propagandy vyzdvihoval jen tu vlastnost, že zatajuje své pravé cíle a definoval ji jako „šíření idejí, názorů a postojů, jejichž skutečný záměr posluchači nebo čtenáři není objasněn.“ V poválečném vydání své Sociální psychologie však již mluví o propagandě jako o „více méně záměrném plánovaném používání symbolů, hlavně pomocí sugesce a příbuzných psychologických technik, s úmyslem nejprve změnit a kontrolovat názory, ideje a hodnoty, a nakonec změnit i vnější jednání podle určených směrnic.“ Zde je již velký pokrok od definice nebo charakteristiky pomocí jediné vlastnosti k definici cílem a prostředky.

Jiní autoři zdůrazňují buď sugesci, jíž propaganda používá (Quincey Wright), nebo zkreslování fakt, jejich vztahů a závěrů (Calvin Coolidge), zaměření na emoce a předsudky spíše než na rozum a úsudek (John Carter), a jiné další jednotlivé metody propagandy.

Metodu zastírání zdůrazňuje ve své definici také F. E. Lumley, a to velmi důkladně. Podle něho propaganda je „šíření (idejí a postojů), které je zastřeno tak nebo onak, pokud jde o /1/ svůj původ nebo zdroje, /2/ o zájmy, /3/ o použité metody, /4/ o šířený obsah a /5/ o následky, jež z ní vyplynou pro oběti – přičemž může obsahovat kterýkoliv moment, nebo více bodů, nebo všechny.“

Přílišné zdůrazňování momentu zastírání je pro americké definice charakteristické. Je to zřejmě dáno tím, že americká propaganda se vždy snaží být propagandou nepřímou a vystříhá se toho, aby se navenek jevila jako propaganda. Po zkušenostech s evropskou propagandou posledních desetiletí, která neváhala vystupovat přímo – Goebbelsův úřad se jmenoval Propaganda Ministerium – jistě není nutné, aby se momentu zastřenosti dávalo v definici propagandy výhradní místo.

Na základě rozboru dosavadních definic propagandy podle naznačených stanovisek a podle zkušenostních pozorování navrhujeme tuto definici propagandy: Propaganda je záměrné ovlivňování a řízení myšlení a postojů k zamýšlenému cíli, jež se uskutečňuje úpravou formulací i fakt, využitím psychických automatismů v myšlení i emocionálních vlivů, které umožňují přijetí idejí a postojů i bez rozumové kontroly.

Odmítáme tedy každé takové pojetí, které propagandu ztotožňuje s šířením kultury a neodlišuje ji od výchovy a jiných způsobů šíření osvěty. Takové definice jsou pochybené v základě, neboť vlastně neuznávají propagandu jako jev sui generis. Dále zamítáme jako neúplné ty definice, které propagandu charakterizují pouze jedinou vlastností, nebo ji definují jejím předmětem, jenž může být libovolný. Naopak zastáváme, že podstatnými znaky propagandy, jež ji odlišují od jiných způsobů šíření idejí, jsou její metody. Charakteristické pro metody propagandy pak je to, že pronikají do myslí a srdcí lidí takovými cestami, které zmenšují možnost rozumové kontroly a svobodného rozhodování.

Tím je tedy řečeno stanovisko k otázce o etické povaze propagandy: co snižuje duševní schopnosti člověka a omezuje jeho přirozené funkce, nemůže být ani dobré ani zdravé. Na této povaze a těchto účincích propagandy nemůže nic změnit ani to, že jí lze použít k účelům objektivně dobrým. Propaganda je studená válka, buď mezinárodní, nebo občanská, je tedy jevem společensky nezdravým. Kdyby nějaká společnost uznala, že trvale nemůže existovat bez propagandy, bylo by to známkou mravního úpadku a předzvěstí jejího konce.

2. Psychologické základy propagandy

Propaganda pracuje dvěma hlavními směry: prostředky psychologickými, využíváním určitých duševních procesů, jež usnadňují přijetí žádoucích myšlenek a postojů, a prostředky obsahově logickými, tj. výběrem a úpravou zpráv. Uvedeme nejprve několik psychologických jevů, které se v propagandě zvlášť uplatňují.

Psychologické procesy

Psychologické procesy, jimiž si osvojujeme něco nového, nazýváme učení. Učíme se neustále, neboť neustále něco získáváme z prostředí. Učení může být buď vědomé a chtěné, nebo může probíhat bez našeho vědomí. Toto neuvědomělé učení děje se denně ve styku vnějším světem a je pro nás nejdůležitější.

Jedním z nejdůležitějších mechanismů neuvědomělého učení je podmíněný reflex. Jeho základ je fyziologický a vzniká tehdy, je-li určitý adekvátní popud několikrát za sebou provázen jiným popudem neadekvátním. Vzniká tím pohotovost organismu reagovat na neadekvátní popud právě tak, jako by to byl popud adekvátní. Při známých pokusech Pavlovových pokusný pes, krmený pravidelně při zvonění zvonku, vyměšuje sliny i při pouhém zazvonění bez předložení potravy.

Stejný substituční automatismus vyskytuje se i u člověka. I když není správné vykládat všechno vnější i vnitřní chování člověka pomocí podmíněných reflexů, jak činí někteří reflexologové a behavioristé, vysvětluje nám podmíněný reflex velmi mnoho v oblasti neuvědomělého osvojování idejí, předsudků a postojů. Chce-li propagátor dosáhnout například toho, aby nějaké slovo, které u většiny lidí je provázeno pocity nelibými nebo působí indiferentně, nabylo kladného obsahu, pomáhá si tím, že s tímto slovem často spojuje jiné představy nebo zážitky, jež samy o sobě vyvolávají kladnou reakci. Může tak činit buď graficky – k dotčenému slovu nebo významu otiskuje obrázky smějících se dětí, dívčí hlavy apod. – nebo pomocí symbolů řeči – přidáváním kladných přívlastků ke jménu (Osvoboditel, Budovatel), ale i jinými prostředky, výzdobou místnosti, podbarvováním hudbou atd. Tím, že se oba druhy popudů často vyskytují spolu, vznikne mezi nimi vztah, který umožňuje zástupné přenášení reakcí na druhý impuls, tj. na význam, který se propagačně zpracovává.

City a emoce

Je známo, že city a emoce mají velký vliv na procesy intelektuální a volní. Myšlení a chtění je ovlivňováno city všech druhů, od tělových až po estetické. Duševnost člověka je v základě jednotná, i když v ní rozlišujeme tři stránky, a proto duševní pochod, který probíhá za silného citového vzrušení, je zcela jiný než duševní pochod probíhající bez citového přízvuku, i když jinak jsou adekvátní popudy stejné.

Zhruba řečeno, je účinek emocí na myšlení a na vůli dvojí, buď tyto činnosti zesiluje a usnadňuje nebo je ruší. Co jsme vnímali za silného citového vzrušení, pamatujeme si obyčejně déle a výrazněji. Při emoci nadšení nebo vzteku rozhodujeme se mnohem snadněji k činům, k jakým bychom se bez pomoci emoce vůbec nerozhodli. Proto propagátor vyvolává přiměřené emoce, chce-li, aby byl přijat nějaký názor nebo vykonán čin. Dovedně přitom využívá různých prostředků podle povahy věci a situace. Schůze se zahajuje slavnostně, vyzdvihuje se prestiž přednašeče, věnuje se pozornost výzdobě, použije se emocionálního účinku státních symbolů, zpívá se sborově, volí se vhodně denní a týdenní doba, osvětlení. Chce-li propagátor pohnout lidi k činu, užívá prostředků silnějších, nejprve soucitu, který dovede převést ve vztek a zuřivost, jak tomu bývá při využívání citů nacionálních, jež v nejvyšším stupni vrcholí tzv. Greuelpropagandou.

Tyto vystupňované emoce účinkují dvojmo: jednak ruší schopnost myslit, jednak vyvolávají tendenci ventilovat nesnesitelný stav citového napětí činem. Cílem psychologické přípravy války není například pouze to, aby se vlastní obyvatelstvo přesvědčilo o hanebnosti protivníka. Stejně důležité je vyvolat v lidech takový stav napětí, aby vypuknutí války pociťovali jako úlevu.

Propagátor, jenž nikdy nespoléhá na klidný objektivní důkaz, neužívá proto v řeči pojmů, nýbrž slov emocionálně nabitých, slov, jež svou iracionální citovou náplní znamenají buď bílé nebo černé, jež neslouží k dorozumívání, nýbrž buď k oslavě nebo zatracení.

Generalizace

Generalizace je umožněna tím, že na podobné popudy reagujeme více méně stejným způsobem. Objektivně je založena ve vztahu části k celku a subjektivně vyplývá z potřeby zjednodušovat rozmanitost a organizovat ji pro sebe pomocí slovních symbolů a postojů. Sama pojmová řeč je výsledkem této praktické potřeby zjednodušovat nepřehledně pestrou rozmanitost, neboť do téhož pojmu zahrnujeme mnoho jednotlivin s individuálními odlišnostmi.

Běžná generalizace, jak se s ní setkáváme v denním životě, je vlastně nedokonalá, povrchní indukce. Máme sklon generalizovat i zkušenosti, které jsme učinili jenom několikrát, ba jen jednou. Takovým způsobem vznikají často předsudky o jiných národech nebo o různých skupinách společnosti, o povoláních apod. Jedna nebo dvě nahodilé nepříjemné zkušenosti s číšníkem nebo s průvodčím v cizím městě disponují nás k odsouzení celého národa. Setkání s představitelem nějakého náboženského vyznání (národa, stavu) rozhoduje často o našem postoji k církvi (nebo jiné skupině), již představuje, i když si souvislost ani neuvědomujeme. Každý ví, jak názor na otázku židovskou, na stav učitelský, na lékaře, na právníky je závislý na osobní zkušenosti generalizované na celou skupinu.

Tohoto přirozeného sklonu ke generalizaci využívá propagátor velmi snadno a v nejrůznějších situacích. Když oslavuje vynikající jedince své skupiny, chce vyvolat přesvědčení, že podobné vlastnosti mají všichni členové jeho skupiny. Naopak zase líčí jednotlivé případy korupce nebo jiné nemorálnosti u protivníka, aby vyvolal dojem, že všichni příslušníci protivného tábora jsou mravně vadní. Ve filmu a časopisech zobrazuje nejlepší stavby a zařízení své země, aby vzbudil dojem, že všechna zařízení země jsou dokonalá. Víme, že státy pro tento účel takové stavby přímo budovaly.

Možnosti využívat generalizace však nejsou neomezené, neboť vlastně každá zpráva, jakkoliv šířená, o straně vlastní nebo nepřátelské vyvolává mimoděk generalizaci u těch, kdo ji slyší. Stačí jen jednou číst, že v určité zemi byla stávka, a za nějaký čas sami mluvíme o tom, že v té zemi jsou neustále stávky. Setkáme se s příslušníkem cizího státu, který svou vládu odsuzuje, a hned si osvojujeme přesvědčení, že v tom státě je obecná nespokojenost. A tak si schematizujeme celý okolní svět. Stačí jen jednou dvakrát mít štěstí v pátek a už jsme sto pokládat pátek za svůj šťastný den. A podobně je to s čísly, se jmény a s čímkoliv.

Generalizace je jedním z prvků, z nichž vznikají předsudky a postoje. Jestliže jsme generalizovali nějakou svou osobní zkušenost na celou skupinu, máme již vůči všem ostatním příslušníkům té skupiny předpojaté stanovisko, předsudek, tj. soud předem hotový, objektivně nepodložený a neověřený. Toto stanovisko bývá úzce spojeno s city a emocemi a vyvolává charakteristické postoje, sklon chovat se určitým ustáleným způsobem. Jakmile se takový předsudek nebo postoj ustálí, nevyvrátí jej ani opětovaná opačná zkušenost, neboť předsudek je zakotven v oblasti citové a zájmové. Opačná zkušenost se přijímá jako výjimka.

Pro propagátora mají předsudky a ostatní ustálené postoje dvojí význam. Především se snaží využít existujících předsudků a postojů pro svou propagandu, neboť ví, že člověk snadno uvěří a snadno přijímá vše, co zapadá do jeho intelektuálního a citového schématu. Viděli jsme, jak snadno lze propagačně využívat předsudků nacionálních a rasových. Ovšem nejzazším cílem propagátorovým je vytvářet předsudky a postoje podle svých záměrů. To je jeho úkolem a zároveň měřítkem jeho úspěchů.

Identifikace

Identifikace je jednou ze základních forem sociální interakce. První podoba identifikace záleží v tom, že dítě se ztotožňuje s matkou a přijímá od ní její gesta, přízvuk hlasu, způsob jednání a později i myšlení a integruje vše jako své vlastní způsoby a součást svého charakteru. Velmi často se stává, že výsledky této interakce se pokládají u dětí za vlastnosti zděděné po rodičích, a věří se, že se dědí i drobná gesta, zvyky a zvláštnosti v chování, ač ve skutečnosti jde o způsoby přejaté od rodičů cestou identifikace. Základem je mechanismus podmíněných reflexů.

Částečná identifikace nastává vždy tam, kde je obdiv a sympatie. Obdivuje-li se dítě staršímu sourozenci nebo dospělému člověku, vzniká v něm podvědomá snaha vyrovnat se mu, a to se projevuje přejímáním znaků vnějšího i vnitřního chování obdivované osoby. Chce-li tedy propagátor využít psychologického jevu identifikace, snaží se pomocí svých propagačních prostředků neustále stavět lidem před oči vybrané vzory a hrdiny, kteří jsou v očích dospělého stejně dokonalí, jako jsou dokonalí rodiče v očích dítěte, a podobně v něm vyvolávají potřeb u identifikace. Tak například chce-li dosáhnout toho, aby mírumilovní občané šli hrdinně do boje, staví jim před oči dokonale vykreslené vzory hrdinů-bojovníků, jde-li o to, zvyšovat pracovní výkonnost, líčí hrdiny nadšené prací a dosahující rekordních výsledků.

Největšího významu nabývá identifikace v absolutních monarchiích a v osobních diktaturách, kde bývá psychologickou základnou celého společenského systému. Propaganda je zde zaměřena k tomu, aby se každý člověk dostal do úzké citové interakce s hlavou státu, jež pro každého nastupuje na místo otce. Rčení jako „otec vlasti“, „tatíček“, „báťuška“, pokud se jich používá o hlavě státu, jsou více než nahodilou metaforou, neboť vyjadřují právě tuto substituční identifikaci, jež nastupuje u dospělého místo identifikace s otcem.

Jiným produktem identifikace je také pocit skupinové totožnosti, myšlení, cítění a vyjadřování v první osobě množného čísla jako „my“. Angličtina pro tento skupinový pocit vytvořila slovo „we-ness“. Identifikace zde probíhá laterálně, horizontálně, a má za následek přejímání vlastností kolektivu. V obou směrech využili identifikace velmi úspěšně vůdcové Třetí říše: vertikální identifikaci měla sloužit idea Vůdce a horizontální identifikaci idea Volksgemeinschaft. Výsledkem byla ztráta individuality u většiny občanů a pro propagátora naprostá snadnost úspěšně šířit jakékoliv ideje a postoje.

Projekce

Opakem identifikace je psychologická projekce. Jestliže při identifikaci člověk přejímá gesta, city a myšlenky svého vzoru, při projekci naopak promítá své vlastní uvědomělé nebo i podvědomé ideje, city a sklony na druhé. Je-li člověk sám pomlouvačný, přisuzuje tuto vlastnost druhým a tím si jaksi vnitřně ulehčuje. Člověk obviňuje druhé z toho, k čemu sám má sklon a co by si sám tajně přál dělat. Projekce je docela výstižně vyjádřena českým úslovím: Podle sebe soudím tebe. Je však důležité, že projekci provází vnitřní uvolnění, neuvědomělé ospravedlnění před sebou. Proto má propagátor vždy úspěch, když si najde nějakou oběť, na niž promítá všechny hříchy, zlé sklony a úmysly své vlastní strany.

Takový obětní beránek, „Sündenbock“, jakým byli například Židé pro propagandisty nacismu, má nesmírný psychologický význam pro společnost, neboť absorbuje všechno její zlo a pocit viny, umožňuje jí vydržet konflikt svědomí a páchat zlo bez obavy z morálního zhroucení. Existence skupiny, rasy nebo třídy, která je označena a stále líčena jako výlupek a zdroj všeho zla, ospravedlňuje vše, co podniká vládnoucí strana. Vlastní zlo je promítnuto mimo sebe a možný konflikt svědomí je likvidován.

Racionalizace

Jiným prostředkem na oklamání svědomí je racionalizace, jež záleží v tom, že se pro určité chování dodatečně vyhledávají dobré důvody, přijatelné pro převládající morálku. Jak vyplývá z povahy věci, uchyluje se propaganda k racionalizaci chování především po iracionálních činech společnosti, po pogromech a násilnostech, po vlně teroru apod., když se vášně a mysli uklidní a vzniká nebezpečí mravních konfliktů ve svědomí lidí, kteří předtím byli propagandou vybičováni k jednání, jež by normálně odmítali.
Tato racionalizace prováděná propagandou bývá úspěšná, protože sklon dodatečně rozumově zdůvodňovat chování instinktivní, emocionální a vůbec jakékoliv zájmové jednání je zcela běžnou vlastností každého člověka, takže propaganda tu jen pomáhá člověku shledávat důvody, jimiž by ospravedlnil své chování. Po kulturní regresu, při němž se uvolňují pudy normálně potlačené a lidé se oddávají davovosti, slouží racionalizace k tomu, aby společnost jako celek nabyla opět psychologické rovnováhy, aby překonala morální kocovinu a vykonaní zlo aby se stalo psychologicky snesitelným.

Sugesce

Nejdůležitějším psychologickým prostředkem propagandy je sugesce, neboť při sugesci se přijímají cizí myšlenky a postoje bez přiměřeného logického důvodu a bez věcné evidence. Sugescí obchází se rozumová kontrola a dosahuje se toho, že se přijímají již hotové závěry.

Účinnost sugesce závisí na podmínkách vnitřních i vnějších a dobrý propagátor je má neustále v patrnosti. Vnitřní podmínky jsou jednak fyziologické, jednak psychologické. Nejdůležitějším fyziologickým činitelem při sugesci je únava, psychologickým předpokladem je celek duševního uzpůsobení, všechny předsudky, postoje, názory, emocionální tendence a hlavně psychická podmíněnost z raného věku.

Člověk, který již od dětství byl veden k tomu, aby se bez odporu a bezmyšlenkovitě podroboval autoritě, je pro sugesce zvlášť disponován.

Vnějšími podmínkami sugesce jsou pak všechny prostředky, jimiž se v člověku automaticky vyvolávají dispozice pro autosugesci, od osvětlení, oděvu, hlasového přízvuku a emocionálně zabarvených slov až po prestiž osobnosti a prestiž mlčení.

Sugesce není nějakým zvláštním a samostatným psychickým mechanismem, nýbrž je v podstatě druhem identifikace. Je to nejlépe vidět u sugesce ideomotorické, například když v napínavé situaci při kopané diváci kopou nohami před sebe nebo když zdvihají nohu při pohledu na skok vysoký. Této sugesce používá propagátor tam, kde je pohromadě větší množství lidí. Jestliže část shromáždění začne tleskat, volat, zpívat, pochodovat, strhne ostatní k téže činnosti již pouhou ideomotorickou sugescí. Proto propagátoři s velkou oblibou organizují masové schůze, tábory, sjezdy a jiná shromáždění, v nichž skupina aktivních stoupenců ideomotorickou sugescí strhává indiferentní účastníky.

Nemenší význam má však v propagandě sugesce prestižní. Hlavními nositeli prestiže jsou slavní mužové, umělci nebo odborníci, tedy vynikající odborníci (Pavlov, Mičurin), nebo na druhé straně zase velký počet, většina (mírové hlasování). Otázka prestiže tím ovšem zdaleka není vyčerpána, neboť zdrojem prestiže může být v dané situaci cokoliv. Každý venkovský kulturní pracovník například ví, jakou prestiž má velkoměsto a jak přednáška proslovená hostem z Prahy působí nepoměrně více než stejně hodnotná nebo i hodnotnější přednáška venkovského pracovníka.

Názor většiny má velkou prestiž, jež působí, že jedinec mění své stanovisko pod jejím psychologickým tlakem.

Bylo učiněno zajímavé zjištění při srovnávání prestiže osobností a prestiže většiny, že ve státech demokratických má větší prestiž většina, kdežto ve státech autoritativních osobnost. Je to pochopitelné, neboť účinnost sugesce je závislá, jak jsme řekli, také na dispozici vnitřní, na předsudcích, postojích a hodnoceních, jež bývají do značné míry odrazem kulturního a společenského prostředí.

Účinky psychologie propagandy na duševní život člověka

I praktikové totalitní propagandy si uvědomovali, že propaganda nemůže být pouze nepravdivá, že musí být současně pravdivá i nepravdivá, nemá-li se demaskovat již před účinkem. Lidé nemají ani času ani schopnosti očišťovat pravdu od lži, a proto propagandu přijímají, přestože v srdci o její pravdivosti pochybují. Výsledkem jest, že vzniká nejprve pocit nejistoty o pravdě a posléze lhostejnost k pravdě. U morálně slabších lidí dochází pak k tomu, že přímo schvalují a uznávají za správnou metodu propagační lži a politického podvodu a také sami se přizpůsobují do té míry, že projevují vnější souhlas s věcmi, o nichž nejsou přesvědčeni.

Zdá se, že ovzduší propagandy, jež občané totalitních států denně vsakují všemi póry, vytváří postupem času dva typy lidí. Jde o dvojí mentalitu, již si lidé osvojují, aby se v zájmu života nějak přizpůsobili a mohli existovat ve světě zkreslených a neustále proměnlivých tvarů nepravd a polopravd. Tyto rozdílné účinky propagandy na duševnost jsou dány jednak tím, jaký poměr má jedinec k režimu, zda s ním v zásadě souhlasí či je k němu v odporu, a jednak tím, jaký je jeho dosavadní morální a filosofický postoj.

Člověk, který vcelku souhlasí s režimem, má též sklon přijímat jeho propagandu. Samozřejmě si záhy uvědomí proměnlivost tvrzení propagandy, i to, že dnes se vydává za pravdu to, co se popíralo včera, a naopak se potírá to, co nedávno bylo velebeno.Nicméně povědomí relativnosti propagandy a jejích obsahových i logických protikladů nevyvolá u stoupence režimu takový odpor, aby ji sám u sebe označil pravým jménem, tj. jako lživou, a vyvodil z toho důsledky. Brání mu v tom jednak zájem, který má na režimu, jednak nechuť snášet morální tíseň opozice. Poněvadž však prostý člověk nebývá schopen cynického souhlasu se lží jako prostředkem politického úsilí, uhýbá konfliktu tím, že se sám vnitřně ztotožňuje s relativismem propagandy.

Stává se čistým praktickým typem pragmatisty: to, co se mu dříve jevilo jako lež, přijímá jako funkční pravdu praktickou, jejíž pravdivost je dána prospěšností a může tedy být den ze dne stejně proměnlivá, jako je proměnlivá prospěšnost. Ospravedlněním se stává „dnešek“, anonymní „dnešní doba“, která „vyžaduje“ nebo „přikazuje“. Tuto pragmatickou mentalitu, která přestala být filosofií a stala se v duších lidí životem a praxí, snad nejlépe pochopíme, když si uvědomíme, že podobný sklon mentality se projevuje v poměru k módě. I zde často dochází ke konfliktu mezi estetickým cítěním a módním příkazem doby, ale jedinec přesto proti svému estetickému cítění přehlédne nevkus a neslušivost určité okamžité módy a přizpůsobí se; ba nepřizpůsobí se jen vnějšně, nýbrž i vnitřně v tom smyslu, že se mu každá nová nebo nynější móda jeví jako opravdu vkusná a každá včerejší móda jako nevkusná a směšná.

Není tedy jistě náhodou, že oba hlavní totalitní režimy tohoto století přijaly pragmatismus jako integrální součást své nauky, ať již učinili pravdu a mravnost funkcí zájmů národních nebo třídních. Pragmatická filosofie, která se teoreticky přednáší funkcionářům, dostává se do duší prostých lidí jako psychologický následek propagandy. Byla-li ovšem půda již připravena nějakou formou filosofického pragmatismu, pak oslabení duševní kontinuity pokračuje tím rychleji a propagátor snadněji dosáhne svého cíle, aby občané bez nesnází pokládali za správné a pravdivé, co přinášejí poslední noviny. Pokud jim zdravý lidský rozum ještě říká něco jiného, není jim to už na závadu, neboť si odvykli pokládat za pravdu jen to, co se shoduje se skutečností, a spokojují se s tím, co vypadá, jako by to bylo skutečné, jen když to má znak okamžité prospěšnosti. Pragmatický pluralismus pravd, který před časem zamlžil filosofii a vědu o náboženství (W. James), usazuje se postupně v myslích lidí jako nebezpečná sedlina všech propagačních nepravd a polopravd. Praktický pragmatista již nehledá jasné obrysy skutečnosti, tj. pravdy, nýbrž zvyká si pokládat za skutečnost dočasné předpoklady a jednat tak, jako by byly pravdivé.

Mentalita člověka, který je v odporu k totalitnímu režimu, mění se poněkud jinak. Především je zde zvýšený sklon odmítat propagandu přijímat s podezřením všechny tvrzení, zprávy a nařízení, jež přicházejí od orgánů režimu. V mnohých případech se bystré oko kritického pozorovatele přesvědčí, že předem pojaté podezření bylo oprávněné. Tím se jen ještě zesiluje jeho nedůvěra a podezřívavost, která pak samozřejmě zahrnuje i zprávy pravdivé a především všechny takové zprávy, jejichž pravdivost vůbec ověřit nelze. Trvá-li tento stav dosti dlouho, zesilují se přirozené skeptické sklony mentality a vytvářejí nakonec typ skeptika, který se nejprve bránil propagandě tím, že jejím tvrzením a zprávám zásadně nevěřil, až ponenáhlu cestou podvědomé generalizace přestal věřit jakýmkoli zdrojům informací, i těm, které přicházejí od jeho vlastní strany. Částečná skepse má vždy sklon rozšířit se na skepsi obecnou. Kdo nevěří v dobrotu lidí, začal obyčejně tím, že ztratil víru v jednoho člověka. Avšak skepse je nepřítelem víry. Jakmile dosáhne určité šíře a hloubky, ničí i víru ve vlastní věc a ve vlastní stranu, ba i víru v sebe, podlamuje výbojnost a odolnost, a nezřídka i charakter. Od skepse není daleko k mravnímu cynismu. A tím totalitní propaganda opět dosahuje svého cíle: zlomila odpůrce vnitřně tím, že v něm vyvolala obecnou skepsi. Skeptik není nebezpečný žádnému režimu, nebezpečný je jenom ten, kdo věří v něco jiného.

Praktický pragmatista a skeptik – to jsou v přiměřeném zjednodušení dva základní typy mentality, k níž disponuje totalitní propaganda. Jsou to typy mravně vadné a společensky nežádoucí, typy odosobněné, násilně zbavené vnitřní kontinuity a charakteru. Takoví lidé by nemohli být nositeli demokratické myšlenky a museli by být pro demokracii nejprve převychováni. Demokracie totiž vyžaduje právě opačný typ člověka, člověka odpovědného sobě i těm zákonům a zásadám, ve které věří. Demokracie nemůže být založena na praktickém pragmatismu, rozpadla by se proto, že jí chybí ta hrubá donucovací moc, která si pěstuje a ovládá podle svých záměrů amorální pragmatismus občanů ve státě totalitním. Demokracie však nemůže být budována ani ve skepsi, i když je svou podstatou tolerantní: právě demokratická svoboda totiž vyžaduje silné víry v trvalé hodnoty mravní a v nekonečnou hodnotu člověka, jehož duší nelze směnit ani za celý svět.

Metoda zastírání pravých záměrů bývá uváděna jako hlavní důvod, proč je nutno propagandu eticky odsoudit. Není to však důvod jediný. Stejně jako zastírání cílů a následků jsou v propagandě mravně nepřijatelné i všechny ostatní metody. Propaganda zneužívá iracionálních sil, citů a vášní, psychických automatismů a podmíněných reflexů k cílům, jichž by se jinak nedosáhlo. Vylučuje ve svých obětech to, čím je člověk člověkem, tj. intelekt a svobodnou vůli, užívá záměrně klamu, přetvářky, lichocení, různými psychickými mechanismy vnucuje své představy, znásilňuje mysl člověka sugestivními představami, uměle vyvolávanými city a zdeformovaným jazykem. Zbavuje tak člověka vlastního myšlení a kritické soudnosti, odnímá individualitu, působí zdavovění, nadvládu iracionálna nad intelektem, mýtu nad logem. Konečným a obecným následkem propagandy je postupující snižování inteligenční úrovně národa a nemožnost mezinárodního dorozumění.

Možnosti, které dnes má propaganda v prostředcích technických, vědeckých a organizačních, jsou skličující. Není divu, že někteří myslitelé, kteří pozorují proces odosobnění a zdavovění, vyvolávaný v Evropě na prvém místě propagandou, viděli velmi temné stíny nad zítřkem lidstva. A byl by věru již nejvyšší čas, aby se lidstvo rozhodlo k obraně proti tomuto novému druhu organizovaného zla. Chránit občany před propagandou bude práce stejně obtížná jako záslužná, neboť jakékoliv omezení propagandy zákonem by bylo jen formální a neúčinné. Propagandě bude možno úspěšně a trvale čelit pouze ucelenou výchovou, která neponechává žádných mezer.

Půjde především o výchovu mravní, která bude pěstovat citový odpor k jakékoliv formě lži, neupřímnosti a duševního nátlaku. Půjde o výchovu ke kritičnosti, která nestrpí nepřesné zpravodajství a zpravodajství nesvobodné. A konečně půjde také o cvik v odhalování propagandy, neboť vzdělání samo o sobě není dostatečnou ochranou, jak ukázaly výsledky propagandy u příslušníků inteligence. Snad prospěje tomuto cíli – odhalování a maření propagandy – i náš pokus o rozbor psychologických a technických prostředků propagandy.

František Marek / Psychologie propagandy / Praha: E-logos – Electronic Journal for Philosophy 2008 / ISSN 1211-0442

The post Psychologie propagandy Františka Marka. Základní dílo o informační manipulaci kolem nás first appeared on Čítárny.

Mateřídouška. Jak krásný český název. Časopis pro děti, který měl v kolébce svého vzniku kulturní kultivaci myšlení dětí. A přesto i tady je propaganda a dochází k absolutní degradaci dětských duší tím, že se zde provádí vymývaní mozků. Beze studu, s ideologickým nadšením zde předkládají dětem propagandu. Stejnou jako např. na ČT v tzv. Déčku, kde vysílají čím dál víc novodobých “pohádek” plných levicového aktivismu a ideologie gender. 

Pořád přemýšlím, kde se v mladých lidech bere tupý fanatismus.
Ale znáte to, příklady táhnou. Mladí mají od dětství vzory, které v nich nerozvíjí kritické myšlení, schopnost pochybovat, diskutovat a přemýšlet nezávisle na vnucovaných ideologiích.
Jakou společnost chtěli lidé vybudovat, když v roce 1989 cinkali klíčema.

Žijeme už 30 let v systému, který je programován tak, aby upřednostňoval hloupé lidi, přesto, že nejdůležitějším znakem svobodné společnosti je schopnost diskutovat, pochybovat, hádat se. A na základě těch diskusí vytvářet svůj pohled na svět.
Poznávat nové věci a nezávisle je posuzovat. To je svoboda.
A je to taky důležitý předpoklad vývoje a prosperity.
Když společnost svobodná není, ztratí se pochybnosti a vytěsní se veřejné diskuse, ustrne i vývoj.
Jako příklad lze uvést celý projekt Evropské Unie, která se pomalu ale jistě proměňuje ve fašistickou diktaturu.

Když vidíte mladé lidi, kteří přebírají automaticky a nekriticky svazáckou rétoriku jediného správného vidění světa, musí vás mrazit.
Duch padesátých let je zpátky v hipsterských dresech. Pronikl i do komunit, kde byste stádnost nečekali. Je všude. V hip hopu, v alternativním rocku, v uměleckých komunitách. Největšími fanatiky jsou bohužel FAMáci…

Znakem mladých přece bylo vždy rebelství, snaha se lišit a zpochybňovat vše, co bylo mladým nuceno autoritami. Dnes mladí jakékoliv rebelství potírají a staví se na stranu autorit bez jakéhokoliv zpochybňování. Kdo halasněji projevuje nadšení nad lidmi jako je senátor Drahoš, Fiala, RAkuša, etc. nebo jemu podobní papaláši, ten je king. Za našich časů, době socialismus by to byl člověk odsouzený k vyloučení z jakékoliv normální komunity…

Můžeme jen doufat, že jak bude tlak na vymývání mozků sílit, lidé včetně těch mladých se budou bouřit. Ani těm svazákům to moc dlouho nevydrželo – i ten Pavel Kohout prohlédl.:-) Chvilku to ještě potrvá, protože moderní doba má přece jen víc rafinovanějších nástrojů na blbnutí lidí, ale jednou to skončí.

Podle zdroj: https://www.evahrindova.cz

The post Mateřídouška a propaganda. Vymývání mozků u dětí nejen v ČT, ale i v dětských časopisech first appeared on Čítárny.

O vojácích Albert Einstein velmi přiléhavě řekl, že pochodující voják dostal svůj mozek omylem, protože mu stačí k životu mícha. Má samozřejmě pravdu, že takoví lidé mají svůj mozek vypraný do čista, jako Arielem. Je to ovšem důsledek důkladných praktik, kterým se dnes říká brainwashing.

Kniha historie ovládání mysli a vymývání mozku je fascinující přehled vývoje a podob brainwashingu od jeho počátků až po dnešek, kdy jde o víc než žhavé téma – podle expertů totiž sebevrazi z řad Al- Kajdy či palestinští atentátníci prokazují znaky vymývání mozků za pomoci technik, které některé organizace zdokonalují již řadu let.

Nejde ale jen o praktiky tajných služeb a teroristických organizací, které Dominic Streatfield mapuje na základě donedávna utajovaných materiálů MI5, MI6, CIA a amerických a britských armádních zpravodajských složek. Je zajímavé, že se poprvé o brainwashingu, jako skutečného nástroje ovládání lidí, hovoří až v souvislosti s korejskou válkou.

Kniha si také klade otázku zda vůbec brainwashing existuje. Zda nejde jen o výmysly novinářů, kteří v mnohých  exemplářích sami vykazují prvky vymytého mozku, protože noviny, potažmo média, jsou pro vymývaní mozků jak dělaná.
Kniha Brainwash ukazuje, že manipulace s lidským myšlením je ve skutečnosti fenomén, se kterým se můžeme setkat jak v celé historii lidstva, tak v dnešním každodením životě a před kterým není zcela bezpečný nikdo. Koneckonců mediální hysterie lží, polopravd a zavádějících informací jsme viděli jak po 11.září, tak v Afganistánu, Iráku, Libyi a při politických volbách.

Co je brainwashing

Vymývání mozků nebo též brainwashing je technika směřující k ovlivňování jednoho nebo více lidí tak, aby změnil svoje názory nebo chování, a to ve prospěch toho, kdo brainwashing provádí. Nejčastější důvody této snahy jsou politické, náboženské nebo finanční. Podobné techniky ovlivňování jsou v některých zemích a dobách používány i při policejním a soudním vyšetřování, psychiatrické léčbě, výchovném působení zejména na děti nebo na odsouzené. Pro ovlivnění lidí jsou používány metody jako spánková deprivace, zvukové a filmové smyčky pouštěné stále dokola, drogy, společenská izolace, tvrdý režim a dril, týrání hladem, žízní, zimou a emocemi, které vyvolává bezmocnost.

Zůstává otázkou, zda vůbec existují techniky, které jsou s to měnit lidské myšlení do té míry, aby mohly být nazývány brainwashingem. Tato otázka je čas od času znovu rozebírána.

Brainwash | Streatfield Dominic | Vydala Mladá Fronta,  2009

Jedním z příkladů častých brainwashingových metod jsou Overtonova okna.
To je způsob společensko-mediální manipulace, na konci které je ve společnosti prosazeno to, co dříve nebylo myslitelné. Podle Overtona existuje pro každý společenský problém tzv. okno možností. V rámci něj lze o něm diskutovat tak dlouho až je společnosti nemyslitelné téma akceptováno, případně i legislativně ukotveno.
Overtonova okna aneb šest kroků od nemyslitelného k uzákoněnému

Výpisky:

Pro případné badatele na poli dějin vymývání mozků a kontroly mysli jsou k dispozici dvě klíčová díla: Pátrání po mandžunském kandidátovi (The Search far the Manchurian Candidate, Norton, 1991) od Johna Markse a Manipulátoři mysli (The Mind Manipulators, Paddington Press, 1978) od Alana Scheflina a Edwarda Optona. První z nich se dočkala dotisku, druhá zatím bohužel ne.

Využití provokatérů ve vyšetřování se datuje až k procesům s čarodějnicemi. V knize Malleus maleficarum z roku 1486 se doporučuje umístit do cely čarodějnice „důvěryhodnou osobu”, která ji zatáhne do důvěrného rozhovoru, zatímco „kolem postávají na vhodném místě slídilové” a poslouchají. V roce 1939 byla tato technika v německých špionážních kruzích natolik známá, že každý agent, na kterého Stephens narazil, byl již během základního výcviku upozorněn, že by se mu něco takového mohlo v případě zajetí přihodit.

Kennedyho prohlášení, učiněné v únoru 1960 během přednášky „Vědecké poučení z vyslýchání”, vyvolalo zděšení a vedlo ke zřejmě nejvíce zneklidňujícímu odhalení ohledně britského výzkumu vymývání mozků.

Jehou současník z MI5 souhlasí. „S profesionálem musíte zacházet takřka v rukavičkách,” prozradil v roce 1971 badateli Peteru Deeleyovi. „Posadíte se s ním v pohodlném pokoji a nezkoušíte žádné triky. Jednáte s ním prostě jako chlap s chlapem.” Podle tohoto zdroje je jen malá naděje, že by se podobná osobnost mohla zlomit, ať děláte cokoliv, protože je velmi dobře seznámena s tím, co může od výslechu očekávat.
Zároveň tito lidé bývají příliš chytří, než aby se chytili na obvyklé triky. „Jsou přirozeně mazaní a inteligentní,” pokračoval. Jde přesně o ten typ lidí, kteří dokáží neustále mluvit, a přitom vůbec nic neříct. Může to být velmi matoucí. Navádějí vás na falešné stopy, ale to, co opravdu chcete zjistit, jména a místa, se nikdy neobjeví.”

Stejným způsobem může být užitečný i detektor lži, ne proto, že by dokázal stanovit, kdy lidé lžou, i když v tomto smyslu dokáže být při vyslýchání osob, které nejsou vyškoleny v umění ho obelstít, velmi účinný, ale protože váhajícímu subjektu nabízí možnost uvěřit, že pracuje bez chyb a dokáže ho vědeckými metodami odhalit. Stejně jako u „séra pravdy”, podstatná část takovéto operace má spočívat v „divadélku”, které test doprovází. „Dobrý operátor,” prozradil Johnu Marksovi jeden z pracovníků CIA, „dokáže detektor lži dokonale využít, aniž by ho vůbec zapnul.”

Klíčem k rozvázání jazyka osobám, které by jinak neřekly ani slovo, například válečným zajatcům poučeným o tom, že mají při výslechu mlčet, je přimět je hovořit o záležitostech natolik bezvýznamných, že nemohou být považovány za tajné, a následně tyto drobné skulinky využít pro zahájení dialogu. Jednou z cest, jak vyšetřovaného přimět k první indiskreci, je lež. „Lékaři” provádějící prohlídku nemusí být skutečnými lékaři.
„Zástupci mezinárodních humanitárních organizací” jsou často také nedůvěryhodní. Nabídky na odeslání pohlednic příbuzným, v nichž je může zadržený informovat, že je naživu, jsou jen velmi zřídka upřímné. Ve chvíli, kdy vyšetřovaný přizná, že by byl rád, kdyby se jeho manželka dozvěděla, kde se nachází, je požádán o adresu, telefonní číslo a jména dalších příbuzných. Tímto způsobem je možné se dopracovat k mnoha různorodým informacím, které později pomohou zvýšit tlak na vyslýchaného.

Je třeba poznamenat, že od roku 1971 nesmí britská armáda používat takzvaných „pět technik” souhrnně tvořících „hloubkový výslech” (kápě, stání u stěny, bílý šum, spánková deprivace, ponechání o chlebu a vodě). Vězni smějí mít kápě na hlavách během přepravy, nemohou však v nich být vyslýcháni ani jim nesmějí být ponechány po nadměrnou dobu.

The post Brainwashing. Historie a zákonné i nezákonné praktiky vymývání mozků a ovládání mysli first appeared on Čítárny.

Vymývání mozků nebo též brainwashing je technika směřující k ovlivňování jednoho nebo více lidí tak, aby změnil svoje názory nebo chování, a to ve prospěch toho, kdo brainwashing provádí. Nejčastější důvody této snahy jsou politické, náboženské nebo finanční.
Podobné techniky ovlivňování jsou v některých zemích a dobách používány i při policejním a soudním vyšetřování, psychiatrické léčbě, výchovném působení zejména na děti nebo na odsouzené. Pro ovlivnění lidí jsou používány metody jako spánková deprivace, zvukové a filmové smyčky pouštěné stále dokola, drogy, společenská izolace, tvrdý režim a dril, týrání hladem, žízní, zimou a emocemi, které vyvolává bezmocnost. Zůstává otázkou, zda vůbec existují techniky, které jsou s to měnit lidské myšlení do té míry, aby mohly být nazývány brainwashingem.

Záznam přednášky:

Jmenuji se Dick Sutphen a tahle páska je rozšířenou verzí mojí přednášky na Světovém kongresu profesionálních hypnotizérů v Las Vegas v Nevadě.

Ačkoliv nahrávka je chráněna autorskými právy před neoprávněným kopírováním za účelem prodeje dalšími společnostmi, v tomhle případě vyzývám každého ke tvorbě kopií a šíření mezi přátele, nebo kohokoliv jiného za účelem co největšího rozšíření těchto informací. Ačkoliv jsem měl o tomhle tématu mnoho rozhovorů v místních a regionálních rozhlasových a televizních pořadech, rozsáhlé masové rozšíření je zřejmě zablokováno. Samotné stanice, které to uvedly, nebo případně jejich sponzoři by se totiž mohli stát předmětem vyšetřování. Jisté vládní úřady si zřejmě nepřejí, aby tyto informace vešly v obecnou známost.

Všechno o čem budu vyprávět, představuje pouze povrch problému. Nevím, jak se dá zneužívání těchto technik zastavit. Nemyslím, že je možné mít zákony proti něčemu, co se často nedá ani objevit natož prokázat; a jestliže zákonodárci sami tyto techniky používají, je malá naděje, že by se takové zákony uplatňovaly. Vím, že první krok ke změně, je vzbudit zájem. V tomhle případě to bude pravděpodobně jenom výsledek podzemního úsilí.

Když mluvím o tomhle tématu, mluvím o své vlastní práci. Znám ji, a vím, jak účinná může být. Vyrábím hypnotické a subliminální kazety a na některých mých seminářích používám konverzní taktiku, abych pomohl účastníkům stát se soběstačnými a nezávislými. Ale vždycky když tyto techniky použiji, poukážu na to, že je používám, a účastníci se mohou sami, jestli se jich zúčastní nebo ne. Oni také, jaké budou výsledky toho, čeho se účastní.

Tak, na začátek chci uvést nejzákladnější fakta o brainwashingu.

ZROZENÍ PŘEMĚNY

PŘEMĚNA je eufemismus pro BRAINWASHING … a každá studie o brainwashingu musí začít studiem Křesťanského obrození v Americe osmnáctého století.

 S úplně prvním použitím brainwashingu se Evropani setkali při křížových taženích.
Šlo o mohamedánskou sektu založenou v 11. století. Měla sedm stupňů, z nichž nejhroznější byli fedáviové, vykonavatelé vůle velmistrovy. Velmistr si vybíral za fedávie smyslné a fanatické mladíky a dal je omámené hašišem donést do zahrady plné květin, vůní, drahých jídel a krásných dívek. Ti pak byli ke všemu odhodláni, protože si mysleli, že byli v ráji. Zvlášť vraždili každého, koho jim velmistr označil, i když byl obklopen zástupem ozbrojenců. Odtud pochází francouzské slovo assassin – úkladný vrah.

Jak se zdá, techniku objevil náhodně Jonathan Edwards během náboženských tažení v r. 1735 v Northamptonu, Massachusets.
Ovlivněni pocitem viny a obavami z rostoucího napětí byli “hříšníci” navštěvující jeho obrodná setkání zlomeni a zcela podrobeni. Technicky, to co Edwards dělal, bylo vymazání mozku tak, že mysl přijala nové naprogramování. Problém byl ten, že nový vstup byl negativní. Říkal jim, “Jste hříšníci! Přijdete do pekla!”

Výsledkem bylo, že jeden člověk spáchal sebevraždu a další se o ni pokusil. A sousedé za sebevražedného uváděli, že oni také byli tak hluboce ovlivněni, že ačkoliv měli nalézt “věčnou spásu”, byli zachváceni ďábelským pokušením ukončit vlastní život. Jakmile kazatel, vůdce sekty, manipulátor, nebo autoritativní postava vytvoří takový mozkový stav, že smaže obsah “mozkové tabule”, jeho osoba (subjekt) je mu široce otevřena. Nový vstup ve formě sugesce může nahradit její předchozí myšlenky. Protože Edwards do konce obrození nezměnil své zprávy na pozitivní, mnoho lidí přijalo negativní sugesce a činy.

Charles J. Finny byl další křesťanský obrozenec, který používal stejné techniky při masivních obráceních na víru v New Yorku.
Tyto techniky se stále používají i dnes Obrozenými křesťany, sektami, kulty, středisky výcviku lidského potenciálu, na některých obchodních shromážděních, a vojenskými službami Spojených Států … to abych vyjmenoval jen několik.

Chtěl bych poukázat na to, že si nemyslím, že by většina obroditelských kazatelů prováděla, nebo vůbec znala techniky brainwashingu. Edwards prostě zakopl o techniku, která fungovala a ostatní ji kopírovali více než dvě stě let. A čím sofistikovanější jsou naše znalosti a technologie, tím efektivnějších obrácení se dosahuje. Jsem silně přesvědčen, že to je jedna z hlavních příčin rostoucího vzestupu křesťanského fundamentalismu, specielně v televizních show, zatímco většina skutečných křesťanských církví je na ústupu.

Je potřeba si uvědomit, že tzv. Znovuzrození křesťané a podobné křesťanské proudy, o kterých se tady bude mluvit, nemají s křesťanstvím, jak ho známe my, nic společného. Nejblíže tomu jsou asi sekty jako Jehovisti nebo Mormoni. Účelem pro ně není víra, ale zisk.

TŘI MOZKOVÉ FÁZE

Křesťané možná byli první, kdo úspěšně formuloval brainwashing, ale my se teď podíváme kvůli technickému vysvětlení za ruským vědcem Pavlovem.
Jeho práce se zvířaty otevřela na počátku roku 1900 dveře budoucímu výzkumu člověka. Po ruské revoluci Lenin rychle pochopil význam Pavlovova výzkumu a moc, kterou v sobě skrývá.

Pavlov určil tři rozdílné stavy mezního útlumu. První je rovnocenná (EQUIVALENT) fáze, ve které mozek dává stejnou odezvu na silné i slabé podněty. Druhá je paradoxní fáze, ve které mozek reaguje silněji na slabé podněty. A třetí je ultra-paradoxní fáze, ve které se podmíněné reakce a vzory chování mění od pozitivních k negativním nebo naopak. Jak postupujeme skrze každou fázi, stupeň přeměny se stává efektivnějším a kompletnějším.

Způsoby jak dosáhnout konverze jsou různé, ale prvním krokem v politickém, nebo náboženském brainwashingu je práce s emocemi jednotlivce nebo skupiny tak dlouho, až se dosáhne abnormální míry zlosti, strachu, odevzdání, nebo nervového napětí.
Postupnými výsledky takových duševních stavů je narušení soudnosti a zvýšení sugestibility. Čím víc takových podmínek se uplatní, tím více se projeví. Jakmile dojde ke katarzi, nebo první mozkové fázi, kompletní duševní kontrola se stává snazší. Stávající duševní naprogramování lze nahradit novými vzory myšlení a chování.

Jiná často používaná fyziologická zbraň k modifikaci normálních mozkových funkcí je odepření jídla, cukrová dieta, fyzické nepohodlí, řízené dýchání, prozpěvování manter v meditacích, odhalení děsivých tajemství, speciální světelné a zvukové efekty, nebo intoxikace drogami.
Stejných výsledků se dá dosáhnout v současných psychiatrických ústavech elektrickými šoky, a dokonce snížením hladiny cukru v krvi pomocí inzulínových injekcí.

Než začnu mluvit o tom, jak se některé z těchto metod aplikují, chtěl bych poznamenat, že hypnóza a konverzní metody jsou dvě odlišné věci, a že konverzní techniky jsou daleko účinnější. Nicméně se tyhle dvě techniky často kombinují – se sinými výsledky.

JAK PRACUJÍ OBRODNÍ KAZATELÉ

Chcete-li vidět obrodného kazatele při práci, nejspíš jich pár najdete ve vašem městě. Jděte do jejich modlitebny či stanu před zahájením bohoslužeb, sedněte si dozadu, asi do třech čtvrtin sálu. S největší pravděpodobností bude hrát tichá opakující se hudba, zatímco lidé přicházejí na bohoslužbu.
Opakované bubnování, nejlépe v rozmezí 45 – 72 úderů za minutu (rytmus blízký tlukotu lidského srdce), je velmi hypnotický a může navodit u velké většiny lidí změněný stav vědomí při otevřených očích. A jakmile jste v alfa stavu, jste nejméně 25krát vnímavější a přístupnější sugescím než v plném beta vědomí. Hudba je pravděpodobně stejná při každé bohoslužbě, nebo alespoň obsahuje stejné bicí, a mnoho lidí se dostane do změněného stavu skoro okamžitě po vstupu do svatyně. Podvědomě vyvolají svůj stav mysli při poslední bohoslužbě a reagují v souladu s post-hypnotickou sugescí.

To že v alfa stavu je člověk vnímavější, se využívá při metodě výuky zvané superlearning, či sugestopedie. Vyvinul ji v r. 1956 bulharský profesor a v r. 1971 bylo ve Varně pořádáno její první sympózium.

Sledujte lidi čekající na začátek bohoslužby. Mnoho jich bude jevit vnější známky strnulé tělesné relaxace a lehce rozšířených očí. Často se začnou kývat v křesle dopředu a dozadu s rukama ve vzduchu. Posléze pravděpodobně přijde pastorův asistent. Obvykle mluví s dobrým “hlasovým trylkem”.

TECHNIKA HLASOVÉHO TRYLKU

“Hlasový trylek” je tempový styl řeči, užívaný hypnotizéry když navozují trans.
Také ho užívá mnoho právníků, někteří z nich jsou dobře trénovaní hypnotizéři, když chtějí nějakou myšlenku pevně zakotvit v hlavách poroty. Hlasový trylek může znít jako by řečník mluvil do tikotu metronomu, nebo to může znít jako že zdůrazňuje každé slovo v jednotvárném vzorovém stylu. Slova budou obvykle pronášena rychlostí 45 – 60 za minutu, k dosažení maximálního hypnotického efektu.

Teď začne pomocný pastor “výstavbový proces”. Začne vyvolávat změněný stav vědomí anebo vytvářet vzrušení a očekávání obecenstva. Potom může vystoupit skupina mladých dívek oblečených do “něžných a neposkvrněných” šatů a začít zpívat. Gospely jsou ohromné při vytváření vzrušení a angažovanosti. Uprostřed písně může být některá z dívek “sražena duchem” a upadnout, nebo se chovat jako ovládaná Duchem Svatým. To velmi účinně zvedne napětí v sále. Tady se už začíná míchat taktika hypnózy a konverze. Výsledek je ten, že se pozornost obecenstva zcela zaměří na přinášené sdělení, zatímco okolní prostředí se stává ještě více vzrušené nebo napjaté.

Právě teď, když je vyvolán masový alfa stav, obvykle přinesou koš nebo sběrnou nádobu. V pozadí je slyšet hlas kazatelova asistenta jak v taktu 45 slov za minutu trylkuje,
“Dávejte Bohu . . . Dávejte Bohu . . . Dávejte Bohu . . .”
A publikum dává. Bůh sice tyto peníze nikdy neuvidí, ale jeho zazobaní představitelé ano.

A teď přichází kazatel ohně a síry. Vyvolává strach a zvyšuje napětí řečmi o Ďáblu, “přijití do pekla”, nebo o nadcházejícím Armagedonu. Na posledním podobném shromáždění, které jsem navštívil, mluvil kazatel o krvi, která brzo poteče z každého kohoutku v celé zemi. Také byl posedlý “krvavou sekerou Boží” kterou měl předchozí týden každý vidět nad kazatelnou. Nepochybuji o tom, že ji všichni viděli — síla sugesce stovky lidí v hypnóze zajistí, že minimálně 10 – 25 procent lidí uvidí cokoliv, co jim bylo sugerováno.

Na většině obrozeneckých shromáždění obvykle následují po kázání “svědectví”. Lidé z publika vystupují na jeviště a vyprávějí své příběhy. “Byl jsem mrzák a teď chodím!” “Míval jsem artritidu a teď je pryč!” Je to psychologická manipulace, která funguje. Po vyslechnutí mnoha případů zázračných uzdravení, si průměrný člověk s menšími problémy je jist, že může být vyléčen. Místnost je naplněna strachem, pocity viny, silným vzrušením a očekáváním.

Nyní se ti, kdo se chtějí uzdravit, seřadí podél zdí, nebo jsou vyzváni, aby vystoupili dopředu. Kazatel je může uchopit za hlavu a vykřikuje, “Budiž uzdraven!” To uvolní psychickou energii, a pro mnohé přivodí katarzi a očištění. Katarze znamená očištění od potlačených emocí. Jednotliví lidé mohou křičet, padat, nebo dokonce dostat křeče. A je-li katarze účinná, mají šanci, že se uzdraví. Při katarzi (jedna z mozkových fází zmíněných výše), je mozková tabule dočasně smazána a přijímá nové sugesce. Pro někoho může být uzdravení trvalé. Pro většinu to budou tak čtyři dny, po které vydrží hypnotická sugesce daná subjektu v somnambulním stavu. Dokonce když uzdravení nevydrží, pokud se vrací dotyční každý týden, síla sugesce může průběžně problém potlačovat … nebo občas může maskovat skutečné problémy, které mohou nakonec napáchat velkou škodu.

Neříkám, že nedochází ke skutečným uzdravením. Dochází. Možná že dotyčný byl připraven zanechat negativní činnosti, která působila jeho potíže, možná to byla Boží práce. Lze to ale vysvětlit se současnými znalostmi funkcí mozku a mysli. Techniky se liší chrám od chrámu. Mnoho používá k vyvolání katarze “mluvení jazyky”, zatímco příslušná podívaná vytváří vzrušení a poutá pozornost.

Použití hypnózy v různých náboženstvích je sofistikované, a profesionálové ujišťují, že se stává dokonce ještě efektivnějším.
Jeden člověk v Los Angeles navrhuje, staví a přestavuje mnoho kostelů po celé zemi. Říká duchovním, co potřebují a jak to používat. Tento člověk ukazuje, že sbírky a finanční příjmy budou dvojnásobné, pokud duchovní použijí jeho instrukce. Sám připouští, že 80 procent jeho snažení se týká osvětlení a zvukového systému. Vlivný zvuk a náležitě použité osvětlení má základní význam při navozování změněných stavů vědomí – sám jsem je léta používal ve svých seminářích. Moji účastníci byli ale plně seznámeni s procesem, který podstupují a s tím co od něho mohou očekávat.

ŠEST KONVERZNÍCH TECHNIK

Kulty a organizace lidského potenciálu vždy hledají nové členy. Aby je získali, musí navodit správný mozkový stav. A potřebují to často udělat během krátké doby — víkendu nebo dokonce během jediného dne. Následuje popis šesti základních technik používaných pro navození konverze.

Setkání, či trénink se uskutečňuje na místě, kde je účastník odříznut od vnějšího světa. Může to být kdekoliv: v soukromém domě, v odlehlém či venkovském prostředí, nebo dokonce v hotelové tělocvičně, kde je účastníkům povolena jen nejnutnější hygiena.

Při výcviku lidského potenciálu má vedoucí tréninku dlouhou řeč o důležitosti “zachovávání úmluvy” v životě. Účastníci se dozvědí, že pokud nebudou zachovávat dohodu, jejich život nebude fungovat.
Dodržovat smlouvy je dobrá věc, ale vedoucí tréninků ničí lidské hodnoty a zaměňují je za sobecké cíle. Účastníci přísahají sami sobě a svému trenéru, že budou dodržovat jejich dohodu. Kdokoli, kdo to neudělá, bude k dohodě donucen zastrašováním, nebo donucen opustit shromáždění. Další krok je souhlasit s kompletním tréninkem, tedy zaručit vysoké procento obrácených pro organizaci. Musí VĚTŠINOU souhlasit že nebudou brát drogy, kouřit a někdy i jíst … nebo dostanou tak krátký čas na jídlo, že to v nich vyvolává napětí. Pravý účel této dohody je pozměnit vnitřní chemii (metabolismus), což způsobí úzkost a nejspíše vyvolá alespoň lehké poruchy nervového systému, což způsobí zvýšení účinnosti konverze.

Než shromáždění skončí, dohodami se zajistí, že noví konvertité půjdou a hledat nové účastníky. Než odejdou, jsou zastrašováním přinuceni, aby to udělali. Protože význam dodržování dohody je v jejich hodnotovém žebříčku vysoko, konvertité budou všechny známé přemlouvat k návštěvě úvodní lekce zdarma, kde jim nabídnou další schůzku. Noví konvertité jsou fanatici. Ve skutečnosti interní výraz pro obchod s jedním s největších a nejúspěšnějších výcviků “lidského potenciálu” je “prodej fanatismu”.

Nejméně milión lidí to absolvoval a velké procento z nich odchází s aktivovaným duševním “spínačem”, který zajistí jejich budoucí loajalitu a podporu když guru nebo organizace zavolá. Představte si politické důsledky a moc těch stovek a tisíců fanatiků naprogramovaných aby podporovali svého guru.
Vyvarujte se organizací toho typu, které nabízejí po seminářích další schůzky. Následující schůzky mohou být týdenní setkání, nebo nenákladné semináře na kterých se vás organizace pokusí přemlouvat – nebo si alespoň pravidelně udržovat nad vámi kontrolu. Jak křesťanští obrozenci brzo zjistili, dlouhodobá kontrola je závislá na dobrém systému řízení a opakování.

Dobře, teď se podíváme na druhý znak, které ukazuje na použití nějaké konverzní taktiky. Pracovní plán je udržován tak dlouho, že způsobí fyzickou a duševní únavu. Toho se dosáhne hlavně dlouhými hodinami během kterých účastníci nedostanou příležitost k odpočinku, nebo přemýšlení.

Třetí známka: techniky používané ke zvýšení napětí v sále.

Za čtvrté: nejistota. Mohl bych strávit celé hodiny vypočítáváním různých technik ke zvýšení napětí a vyvolávání nejistoty a očekávání. V principu, účastnící jsou donuceni odhalit své nitro. Nebo je trenér hrající na pocit viny vyzývá, aby vypravovali svá nejvnitřnější tajemství a pocity ostatním účastníkům. Nebo jsou donuceni účastnit se nějaké činnosti, která zdůrazní jejich demaskování. Jedna z nejúspěšnějších metod na human-potential seminářích spočívá v tom, že účastníci se postaví na pódium před obecenstvo a trenér na ně slovně útočí. Průzkum veřejného mínění, prováděný před několika lety ukázal, že pro lidi je jedna z nejnepříjemnějších situací když mají mluvit k publiku. Je to asi na úrovni mytí oken zvenku v 85. patře výškové budovy. Takže si umíte představit jaký strach a napětí to v účastnících vyvolá. Mnoho lidí omdlí, ale většina se vyrovná se stresem pomocí duševního úniku. Doslova vstoupí do alfa stavu, kde se automaticky stanou mnohokrát sugestibilnějšími než jsou normálně. A další smyčka směřující k obrácení je utažená. Dalším znakem používání těchto technik, je zavedení nových odborných termínů, které mají význam pouze pro “zasvěcené” účastníky. Často se také záměrně používá zvrácené nebo nemravné vyjadřování – účastníci se pak necítí ve své kůži, je jim to nepříjemné.

Posledním znakem je, že hovor naprosto postrádá veškerý humor, alespoň dokud nejsou účastníci obráceni. Potom už jsou veselice a smích velice žádoucí, jako symbol “jaké štěstí účastníky potkalo a jakou radost našli”. Neříkám, že účast na takových shromážděních nemá dobré výsledky. Může mít. Tvrdím pouze, že účastnící musí vědět co se s nimi děje a musí si uvědomovat, že dlouhodobá účast nemusí být v jejich zájmu.

Před lety jsem vedl profesionální semináře, kde jsem lidi učil jak se stát hypnotizéry, trenéry a rádci. Měl jsem tam mnoho těch, kteří vedli tréninky a shromáždění, přišli a říkali, “Jsem tady, protože vím že to, co dělám, funguje, ale nevím proč.” Když zjistili, co a jak, mnoho z nich toho nechalo, nebo se rozhodli to dělat jinak, nebo lépe.

Mnoho z těchto trenérů se stalo osobními přáteli, a varovali nás všechny, protože měli zkušenost s tím, jakou moc má jediná osoby s mikrofonem a sálem plným lidí. Přidejte trošičku charisma a dosáhnete velkého počtu konvertitů. Smutná pravda je, že velké procento těch kdo se chtějí podělit o svoji moc, jsou – “praví věřící”!

Kultovní shromáždění a tréninky potenciálu jsou ideálním prostředím, kde se dá získat zkušenost z první ruky o tom, co se odborně nazývané “Stokholmský syndrom”. Je to situace, ve které začnou ti, kdo jsou zastrašováni, ovládáni nebo utiskováni, obdivovat, milovat, nebo dokonce být sexuálně přitahováni svými strážci a utiskovateli.

Dovolte mi ale uvést varování: Pokud si myslíte, že můžete navštěvovat podobná shromáždění a nezapůsobí to na vás, pravděpodobně jste na omylu.
Perfektní příklad je případ ženy, která přišla na Haiti do Guggenheimovy nadace studovat haitský kult Voodoo. Ve své zprávě uváděla, jak může hudba vyvolat nekontrolovatelné tělesné pohyby a změněné stavy vědomí. Ačkoliv dobře rozuměla procesům, které to vyvolávají, a myslela si že je nad věcí, když začala cítit, že se ji hudba začíná zmocňovat, pokoušela se proti tomu bojovat a odvrátit to. Hněv nebo odpor téměř vždy zajistí konverzi. O chvilku později už byla zcela posedlá hudbou a začala tančit v extázi okolo chatrče Voodoo. Mozková fáze byla vyvolána hudbou a vzrušením a ona se cítila jako znovuzrozená. Jediná šance jak se nenechat ovlivnit takovými setkáními, je být jako Buddha a nedovolit žádným, pozitivním ani negativním, emocím vystoupit na povrch. Takového odstupu je ale schopno pouze pár lidí.

Než budeme pokračovat, vraťme se k šesti známkám konverze.
Chci se zmínit o výcvikových táborech americké vlády a armády. Námořní jednotky hovoří o zlomení mužů než je “přestaví” na nové lidi – na námořníky! Tohle přesně dělají, stejně jako sekty které musí zlomit své lidi a přestavět je na šťastné prodavače květin u vás na rohu. Ve výcvikových táborech se používá každá z těch šesti technik. Vzhledem k potřebám vojska nechci soudit, jestli je to dobře nebo špatně. FAKT ALE JE, že tito muži jsou podrobováni efektivnímu brainwashingu. Ti kdo se nepodrobí, musí být vyloučeni, nebo musí strávit víc času ve výcviku.

DECOGNITION PROCESS (DECOGNITION – POZNÁVACÍ)

Jakmile je provedena počáteční konverze, sekty, armádní služby a podobné skupiny nemůžou mít mezi členy netečnost. Členové musí přijímat rozkazy a dělat co se jim řekne, jinak jsou nebezpeční pro organizovanou kontrolu. Toho se běžně dosahuje třemi kroky decognition process.

Prvním krokem je REDUKCE OSTRAŽITOSTI. Dozorci vyvolají špatnou funkci nervového systému, což způsobí obtížné rozlišování mezi fantazií a realitou. Toho se dá docílit několika způsoby. Jeden z nich je špatná strava. Bez Brownies a Koolaid. Cukr vysadí nervový systém. Jemnější je “SPIRITUÁLNÍ DIETA” kterou používá mnoho kultů. Jedí pouze zeleninu a ovoce. Bez obilnin, ořechů, semen, mléčných výrobků, ryb a masa, se jedinec stane duševně “vyprázdněným”. NEDOSTATEK SPÁNKU je další způsob jak redukovat ostražitost, zvlášť pokud je kombinován s dlouhými hodinami práce, nebo fyzické činnosti. Stejné výsledky dává také nápor silných a neobvyklých zážitků.

Krok dva je PROGRAMOVÝ ZMATEK: Jste duševně napadán, zatímco vaše ostražitost se zmenšuje jako v kroku jedna. Toho se dosáhne záplavou nových informací, přednášek, diskusních skupin, setkání nebo osobních pohovorů, které obvykle spočívají v tom, že dozorce bombarduje jedince otázkami. Během této fáze decognition často splývá realita a iluze a pravděpodobně bude přijata překroucená logika.

Krok tři je ZASTAVENÍ MYSLI: Technika se používá, aby došlo k “vyprázdnění” mysli. Jsou tři techniky změněných stavů vědomí, které nejprve vyvolají neklid tím, že dají mysli něco jednoduchého, čím se může zabývat a zaměřit na to vědomí. Opakované použití přináší povznášející pocit a nakonec halucinace. Výsledkem je redukce myšlení a případně, pokud se používá dost dlouho, zastavení všech myšlenek a odstup od kohokoli a čehokoli kromě dozorcova řízení. Převzetí je kompletní. Je důležité si uvědomit, že členové a účastníci, kteří jsou vyzýváni k použití techniky “zastavení myšlení” jim říkají že z toho budou mít prospěch: stanou se “lepšími vojáky” nebo “najdou osvícení”.

Jsou tři základní metody zastavování myšlení.

První je pochodování: dus, dus, dus. Údery doslova vyvolávají samohypnózu, a tedy velkou vnímavost k sugescím.

Druhá zastavovací technika je meditace.
Strávíte-li hodinu za hodinou půl dne v meditaci, po několika týdnech je velká pravděpodobnost že se nevrátíte do plného beta vědomí. Budete zůstávat ve stavu alfa vědomí tak dlouho, jak budete meditovat. Neříkám, že je to špatně, pokud to děláte vy sami. Může to být velmi prospěšné. Ale je fakt, že to způsobuje vyprázdnění mysli. Pracoval jsem meditujícími na EEG a výsledky jsou přesvědčivé: čím více meditujete, tím prázdnější se stává vaše mysl, dokud se všechno myšlení nezastaví, zvlášť pokud to děláte často nebo kombinujete s decognition. Některé duchovní skupiny v tom vidí nirvánu — což je kravina. Je to prostě předvídatelný fyziologický výsledek. A pokud nebe na zemi spočívá v nemyšlení a netečnosti, pak se ptám, proč tu tedy jsme.

Třetí technika zastavování je CHVALOZPĚV, a často chvalozpěv v meditaci.
Do téhle kategorie se dá také zahrnout “mluvení jazyky”.

Všechny tři zastavovací techniky produkují změněný stav vědomí. Může to být velmi prospěšné, pokud jste to VY kdo kontroluje přísun instrukcí a celý proces. Já osobně provádím nejméně jednu samohypnózu denně a vím, jak užitečné to pro mně je. Musíte ale vědět, že když používáte tyhle techniky k navození alfa stavu, jste daleko sugestibilnější.

PRAVÍ VĚŘÍCÍ A MASOVÁ HNUTÍ

Než uzavřeme tuhle kapitolu o konverzi, chci říct něco o lidech, kteří jsou pro to velmi přístupní (náchylní) a o masových hnutích. Jsem přesvědčen, že nejméně třetina populace je to, co Eric Hoffer nazývá “praví věřící”. Jsou to účastníci a stoupenci… lidé kteří chtějí odevzdat svou moc. Hledají odpovědi, smysl a osvícení zvenku, mimo sebe.

Hoffer, který napsal PRAVÝ VĚŘÍCÍ, klasické dílo o masových hnutích říká, “pravý věřící netouží po opoře nebo rozvoji sebe sama, ale touží se zbavit nepotřebného já. Nejsou stoupenci proto, že by toužili po osobním rozvoji, ale proto že to může uspokojit jejich hněv na sebe samé!” Hoffer také říká, že praví věřící “jsou věčně nedostateční a věčně nejistí”!

Znám to z vlastní zkušenosti. V mých letech řídících tréninků jsem na to stále znovu narážel. Jediné co mohu udělat, je ukázat jim, že to co hledají je Pravé JÁ uvnitř. Říkám jim, že základ spirituality je zodpovědnost za sebe a seberealizace. Ale většina pravých věřících prostě řekne, že nejsem dost duchovní a jdou hledat někoho, kdo jim poskytne dogma a to po čem touží.

NIKDY NEPODCEŇUJTE MOŽNÉ NEBEZPEČÍ Z TĚCHTO LIDÍ.
Mohou se snadno stát fanatiky, kteří budou ochotně pracovat a umírat pro své svaté důvody. Je to náhrada za jejich ztracenou sebedůvěru a nabízí jim to individuální naději. The Moral Majority (Morální většina) je tvořena pravými věřícími. Všechny kulty sestávají z pravých věřících. Najdete je v politice, kostelech, byznysu a skupinách bojovníků za cokoli. V těchhle organizacích jsou fanatici.

Masová hnutí mají obvykle charismatického vůdce. Stoupenci chtějí obrátit ostatní na svůj způsob života, nebo ho nařídit, je-li to nutné, zákony které vnutí ostatním jejich názor. Dokazují to aktivity Morální většiny. Znamená to donutit ostatní za pomoci zbraní a trestů, což je na hranici zákonného nátlaku.

Pro úspěch masového hnutí je zapotřebí obecná nenávist, nepřítel, nebo ďábel. Znovuzrození křesťané mají Satana, ale to ještě není dost, tak přidali záhadno, a v poslední době všechny kdo se staví proti spojování kostelů a politiky. V případě revolucí ďábla obvykle nahrazuje vládnoucí moc, nebo šlechta.

Existují i masová hnutí bez ďábla, ale zřídka dojdou většího rozšíření. Praví věřící jsou duševně nevyrovnaní nebo nejistí lidé, nebo ti kdo jsou beznadějní, či bez přátel. Lidé nehledají spříznění když milují, ale pokud nenávidí, tak ano. A ti kdo touží po novém životě a novém řádu cítí, že staré zvyky musí být zlikvidovány, než vybudují nový řád.

PŘESVĚDČOVACÍ TECHNIKY

Přesvědčování není technicky vzato brainwashing, ale je to manipulace s lidskou myslí někým jiným, aniž by si manipulovaná společnost byla vědoma co způsobilo posun jejího mínění. Máme čas uvést pouze ty základní z tisíců dnes používaných technik, ale základem přesvědčování je vždy přístup k vašemu PRAVÉMU MOZKU.

Levá část vašeho mozku je analytická a racionální. Pravá je tvořivá a imaginativní. To je sice velmi zjednodušené, ale pro vysvětlení to stačí. Takže účelem je rozptýlit levou polokouli a udržet ji v činnosti. V ideálním případě přesvědčovač navodí změněný stav vědomí při otevřených očích, což způsobí posun od beta vědomí k alfa; dá se to zjistit na EEG.

Nejdřív si ukážeme příklad zaneprázdnění levé poloviny. Inteligentní a zkušení politici používají tyhle účinné techniky pořád; právníci používají mnoho variant. Jak jsem říkal “utahují smyčky”.

Předpokládejme teď, že se díváte na politika při projevu. Nejdřív může navodit to, čemu se říká “vyvolání souhlasu”. Jsou to tvrzení která způsobí, že posluchači začnou přitakávat; můžou dokonce nevědomky pokyvovat hlavami. Teď přijde utvrzování. Jsou to obvykle tvrzení, o kterých by se dalo debatovat, jakmile však má politik souhlas obecenstva, je ve výhodě protože všichni souhlasí dál. Nakonec přichází sugesce. Tedy to co politik chce, abyste udělali. Protože jste souhlasili po celou dobu, je pravděpodobné, že se necháte přesvědčit a přijmete sugesci.

Když teď budete poslouchat politický projev pozorně, zjistíte že první tři body jsou “vyvolávání souhlasu”, další tři jsou utvrzování a nakonec následuje sugesce.
“Dámy a pánové: nelíbí se vám vysoké ceny potravin? Vadí vám astronomické ceny benzínu? Jste znechuceni nekontrolovatelnou inflací? Jo, víte, že strana Taata připustila za minulý rok 18 procent inflace; víte, že kriminalita se zvýšila o 50 procent za posledních 12 měsíců, a víte také, že vaše platy sotva pokryjí vaše výdaje. Dobrá, odpověď na všechny problémy je zvolit do Senátu mně, Johna Tohoatoho.”

Myslím že už jste to někde slyšeli. Můžete si také počkat na to, čemu se říká Vložený příkaz. V hlavní části řečník začne gestikulovat levou rukou, což jak ukazuje výzkum, má lepší přístup k vašemu pravému mozku. Dnešní politici a řečníci orientovaní na veřejná média jsou často pečlivě trénováni specialisty, kteří použijí každý trik – starý i nový – aby vás zmanipulovali tak, že přijmete jejich kandidáta.

Koncepce a techniky Neuro-lingvistiky jsou tak pečlivě chráněny, že jsem s obtížemi zjistil, že dokonce i mluvit o nich nebo něco publikovat může přivodit právní problémy. Přesto je Neuro-lingvistický trénink snadno dostupný každému, kdo je ochoten tomu věnovat čas a peníze. Je to jedna z nejdůvtipnějších a nejůčinějších manipulací, s jakou jsem se zatím setkal. Jeden přítel, který nedávno navštěvoval dvoutýdenní seminář neurolingvistiky zjistil, že mnoho lidí, se kterými v pauzách mluvil, byli vládní lidé.

Neurolingvistické programování (NLP) je podle toho, co jsem zjistil v podstatě snobský výraz pro autosugesci. Je to trochu propracovanější metoda.

Jiná technika, se kterou se právě seznamuji, je neuvěřitelně choulostivá. Říká se tomu Roztrušovací technika. Princip je ten, že slovy říkáte jednu věc, ale do podvědomí posluchačů vštípíte něco docela jiného.

Vezměme si příklad: řekněme že se díváte na televizního komentátora, který říká tohle:
SENÁTOR JOHNSON pomáhá místním úřadům objasnit hloupé chyby společností přispívajících k jadernému znečišťování.
Zní to jako zpráva o prostém faktu, ale když komentátor zdůrazňuje ta správná slova, a zvlášť když při určitých slovech správně gestikuluje rukama, můžete si odnést dojem, že senátor Johnson je idiot. To byl podsunutý význam zprávy a komentátor nemůže být nařčen, že něco takového řekl.

Přesvědčovací techniky se také často používají v menším měřítku se stejnou účinností.
Pojišťováci například vědí, že jejich historky jsou daleko efektivnější, když vás přimějí v duchu si je představit. To je komunikace s pravým mozkem. Tak například můžou přestat v rozhovoru, rozhlédnout se vaším obývákem a říct, “Umíte si jen představit tenhle krásný dům do základů vyhořelý?” Jasně že umíte! Je to jedna z vašich podvědomých obav, a když vás přiměje si to představit, snáz vás potom dostrká k podpisu pojistky.

Členové hnutí Hare Krishna, kteří operují na každém letišti, používají to, čemu říkám technika ŠOKU A ZMATKU k zaneprázdnění levého mozku a komunikaci přímo s pravým. Když jsem jednou čekal na letadlo, sledoval jsem jednoho víc než hodinu.
Používal techniku, při které vždy před někoho téměř skočil. Zpočátku vykřikoval, pak klesl hlasem, vytáhl knížku a požadoval nějaké peníze jako příspěvek. Když jsou lidé šokováni, obvykle ucouvnou. V tomhle případě byli šokováni podivným zjevem který se před nimi zhmotnil, a křikem Krishnova vyznavače. Při další rozmluvě se dostali do alfa stavu, protože se chtěli podvědomě ochránit před realitou před nimi. V alfa stavu byli velmi sugestibilní a tak si knížku vzali; v okamžiku kdy vzali knihu, cítili vinu a tak podlehli i druhé sugesci: dali peníze. Všichni máme v sobě zakódováno, že když něco dostaneme, musíme za to něco dát — v tomhle případě peníze. Když jsem to sledoval, byl jsem dost blízko, abych si všiml, že mnoho lidí jeví vnější známky alfa stavu — jejich zorničky byly rozšířené.

PODVĚDOMÉ (SUBLIMINÁLNÍ) PROGRAMOVÁNÍ

Subliminaly jsou skryté sugesce, které přijímáte pouze podvědomě. Mohou být zvukové, skryté v hudbě, nebo vizuální, rozptýlené v promítaném filmu tak že je nedokážete postřehnout, nebo chytře vkomponované do obrazu nebo kresby.

Většina podprahových reprogramovacích kazet nabízí slovní sugesce zaznamenané s nízkou hlasitostí (těsně pod prahem slyšitelnosti). O účinnosti této techniky pochybuji — když sugesce není slyšet, nemůže působit a proto jsou záznamy pod prahem slyšitelnosti neúčinné. Starší subliminální techniky používaly hlasitost, která sledovala hlasitost hudby, takže se sugesce nedala rozlišit bez parametrického ekvalizéru. Tahle technologie je ale patentovaná, a když jsem chtěl vyvinout vlastní sérii subliminálních audiokazet, ukázala se vyjednávání s držiteli patentů bezvýsledná.
Můj advokát získal kopie patentů, které jsem dal jednomu nadanému hollywoodskému zvukaři a požádal ho, aby vytvořil nějakou novou techniku. Přišel na způsob psycho-akustické modifikace sugescí, takže jsou modifikovány stejnými akordy a frekvencemi jako hudba, což způsobí, že se stanou její součástí. Zjistili jsme, že při použití téhle technologie neexistuje způsob jak sugesce redukcí některých frekvencí objevit. Jinými slovy, ačkoliv podvědomí sugesce slyší, nelze je objevit ani s tím nejlepším vybavením.

Když jsme byli schopni vytvořit podobnou techniku tak snadno, můžu si jen představovat, kam až byla dovedena s neomezenými vládními fondy, nebo příjmy z reklamy.
A třesu se při pomyšlení na propagandistické a obchodní manipulace, kterým jsme denně vystavováni. Neexistuje prostě způsob jak zjistit, co je pod hudbou skryto. Možná je dokonce možné skrýt další hlas za ten, který posloucháte.

Seriál Phdr. Bryana Wilsona o subliminalech v reklamních a politických kampaních dobře dokumentuje zneužívání téhle techniky v mnoha oblastech, zvlášť tištěné reklamy v novinách, časopisech a na plakátech.

Důležitá otázka je: a funguje to? Zaručuji vám, že funguje. Ne pouze na základě ohlasů na moje kazety, ale podle výsledků programu používání sugescí pod hudbou v obchodních domech.

Pravděpodobně jediná sugerovaná instrukce je nekrást. Jeden z řetězců obchodních domů na východním pobřeží ohlásil, že po devíti měsících testování, klesl počet krádeží o 37%.

Článek v technickém magazínu “Brain-Mind Bulletin” z r. 1984 od ředitele Laboratoře poznávací psychofyziologie na University of Illinois tvrdí, že až 99% naší poznávací činnosti může být podvědomé.
Obsáhlá zpráva končí tvrzením, “tato zjištění podporují subliminální přístup, jako jsou nahrané sugesce pro hubnutí a terapeutické použití pro hypnózu a Neuro Linguistic Programming (NLP).”
Masové zneužití (davová psychóza)

Mohl bych vypravovat mnoho historek na podporu subliminálního programování, ale raději využiji čas k tomu abych vám ukázal, že se používají daleko důmyslnější formy takového programování.

Mám osobní zkušenost z Los Angeleského auditoria, kde se sešlo přes 10 000 lidí, aby si poslechli obvyklou charismatickou osobu.
Dvacet minut po vstupu do auditoria jsem si uvědomil, že se dostávám do změněného stavu. Moji společníci zažívali to samé. Protože je to naše práce, uvědomovali jsme si co se to s námi děje, ostatní ale ne. To co vypadalo jako spontánní projev, se při bližším pozorování ukázalo být rafinovanou manipulací.
Jediná věc, která mohla způsobit vznik transu, byly vibrace 6 – 7 cyklů za sekundu, které se ozývaly pod zvukem klimatizace. Ty zvláštní vibrace navozovaly alfa stav, což činilo posluchače vysoce vnímavými. 10 – 25% populace je schopno dosáhnout ve změněném stavu vědomí somnambulního stavu. Tito lidé mohou přijímat řečníkovy sugesce jako příkazy.

VIBRATO

To vede ke zmínce o vibratu. Vibrato je třaslavý, chvějivý efekt, používaný pro vokální nebo instrumentální hudbu. A cyklické těkání způsobuje, že se lidé dostávají do změněného stavu vědomí. V jedné epoše anglických dějin nesměli zpěváci, jejichž hlas obsahoval výrazné vibrato, vystupovat na veřejnosti, protože posluchači by se dostávali do změněných stavů a měli vidiny, často sexuální povahy. Lidé, kteří navštěvují operu, nebo kteří mají rádi zpěváky jako Mario Lanza, znají důvěrně tento stav vyvolávaný umělci.

ELF

Teď se přenesme trochu dál. Existují také neslyšitelné ELF (extra-low-frequency). Jsou elektromagnetické povahy. Jedním ze základních využití ELF je komunikace s našimi ponorkami. Dr.Andria Puharich, vysoce uznávaný výzkumník, pokoušející se varovat U.S úřady že Rusové používají ELF, provedl experiment. Dobrovolníci byli připojeni na EEG. Byli uzavřeni do kovové místnosti, kam nemohl proniknout normální signál.

Puharich pak vysílal na dobrovolníky ELF vlny. ELF procházejí přímo zemí a samozřejmě i kovovými zdmi. Ti,kdo byli vevnitř, nemohli vědět, jestli signál byl, nebo nebyl vyslán. A Pluharich sledoval přístroje: 30 procent těch co byli uvnitř, přijali ELF signál během šesti až deseti sekund.

Když říkám “přijali” myslím tím, že jejich chování odpovídalo předpokládaným změnám při určitých frekvencích. Vlny pod 6 Hz způsobily, že se osoby staly emočně velmi zmatené, a dokonce došlo k poruše tělesných funkcí. Při 8.2 se cítili velmi dobře … asi jako při mistrovské meditaci, kterou se učili po mnoho let. 11 – 11.3 Hz vyvolaly vlny depresí, vedoucí k odbojnému chování.

NEUROFON (NEURO TELEFON)

Dr. Patrick Flanagan je můj osobní přítel. Na počátku šedesátých let byl jako teeneager uváděn jako jeden z předních světových vědců v magazínu “Life”. Mezi mnoha jeho vynálezy byl přístroj nazývaný Neurophon — elektronická pomůcka umožňující úspěšné programování sugescí přímo kontaktem s kůží. Když chtěl toto zařízení patentovat, požadovala vláda, aby dokázal, že funguje. Když to udělal, Národní bezpečnostní agentura (NSA) neurophon zkonfiskovala. Patrikovi trvalo dva roky právních bojů, než ho získal zpátky.

Při použití tohoto zařízení nic neslyšíte, ani nevidíte. Působí přímo na kůži, což je jak Patrik tvrdí, zdroj zvláštního smyslu.
Kůže obsahuje více čidel pro teplo, dotyk, bolest, vibrace a elektrická pole, než jiné části lidského těla. V jednom ze svých nedávných testů, vedl Patrik dva identické semináře pro vojáky – jednu noc jeden a následující noc další, protože by se místnosti najednou všichni nevešli. První skupina se ukázala jako velmi upjatá a neochotná odpovídat. Patrik proto strávil další den výrobou speciální pásky pro přehrávání na druhém semináři. Páska instruovala posluchače, aby byli velmi srdeční a vnímaví, aby je “svrběly” ruce. Páska byla přehrávána neurophonem připojeným k drátu vedoucímu pod stropem místnosti. Nebyly tam žádné reproduktory, takže nebylo nic slyšet, a přesto byla zpráva úspěšně vyslána přímo do mozku posluchačů. Posluchači byli srdeční a spolupracující přesně jak byli naprogramováni, jinak bych se o tom samozřejmě nezmiňoval.

Zjistili jsme, že čím víc se v dnešních vysoce pokročilých technologiích naučíme o fungování lidských bytostí, tím víc se naučíme o tom jak je ovládat. A co mě děsí pravděpodobně nejvíc je to, že prostředí pro převzetí kontroly je již vhodné! Televize u vás v obýváku a v ložnici, dělá daleko víc, než že vás jen baví.

Než budu pokračovat, dovolte mi poukázat ještě na něco jiného o změněných stavech vědomí. Když se dostanete do změněného stavu, přenesete se přímo do pravého mozku, což způsobí uvolnění tělesných opiátů: enkefalinů a beta endorfinů, které jsou chemicky téměř totožné s opiem. Jinými slovy, cítíte se dobře… a chcete se do podobného stavu zase vrátit.

Endorfiny se samozřejmě vyplavují i při ostatních činnostech, zejména po jídle, při sportu a sexu. Zkrátka když je nám dobře. Od enkefalinů se liší především svým umístěním. Zatímco enkefaliny jsou obsaženy převážně v místech, kde se stýkají nervové buňky, endorfiny jsou obsaženy v hypofýze – tj.žláza s vnitřní sekrecí, která má výsadní, řídící postavení. Jsou taky v ledvinách, placentě a jinde.

Nedávný výzkum Herberta Krugmana ukazuje, že když diváci sledují televizi, převyšuje aktivita pravého mozku levý v poměru dvě ku jedné. Jednodušeji, diváci jsou ve změněném stavu vědomí … často až v transu. Získávají beta-endorfinovou “závislost”.

Aby změřil rozpětí pozornosti, psychofyziolog Thomas Mulholland z Veterans Hospital v Bedfordu v Massachusetts připojil malé diváky na EEG tak, že se televizor vypnul vždy, když dětský mozek produkoval většinu alfa vln. Ačkoli dětem řekli, aby se soustředily, jen pár z nich dokázalo udržet pozornost víc než 30 sekund!

Mnoho diváků je už hypnotizováno. Prohloubení transu je snadné. Jeden jednoduchý způsob je vložit do filmu prázdné černé políčko na každých 32 promítaných políček. To vytvoří pulsování 45 bliků za minutu, které může zaznamenat pouze podvědomí — ideální tempo k navození hluboké hypnózy.

Reklamy nebo sugesce uváděné v takovém alfa stav navozujícím vysílání divák daleko lépe přijme. Velké procento diváků kteří jsou schopni upadnout do hlubokého somnambulního stavu může všechny takové sugesce a návrhy přijímat jako příkazy — dokud mu nepřikáží něco, co odporuje jeho morálce, víře, nebo pudu sebezáchovy.

Prostředí pro to je už tady. Ve věku 16 let děti už strávily 10.000 až 15.000 hodin sledováním televize — to je víc času než stráví ve škole! V průměrné rodině je televize zapnutá 6 hodin a 44 minut denně. To je o devět minut víc než vloni a třikrát víc než v 70 letech. Samozřejmě to není lepší. Rapidně se blížíme ke světu alfa-stavu — Orwellovskému světu “1984” – mírní, se skelným pohledem a poslušně přijímající rozkazy.

Výzkum Jacoba Jacobiho, psychologa na Purdue University, zjistil, že z 2700 testovaných osob, 90 procent neporozumělo dokonce ani jednoduchému komerčnímu programu. Pouhou minutu po sledování, typický divák nezodpoví 23 – 36 procent otázek o tom co viděl. Samozřejmě, že nezodpoví — byl v transu! Když jste v hlubokém transu, musíte dostat příkaz k zapamatování, jinak zapomínáte automaticky.

To, o čem jsem se tady zmínil, představuje pouze špičku ledovce. Když začnete kombinovat subliminální zprávy skryté v hudbě, podvědomé vjemy na obrazovce a hypnotické zrakové efekty podporované trans navozujícím rytmem … jste vystaveni velice efektivnímu brainwashingu. Každou hodinou, kterou strávíte u televize, jste závislejší. A pokud si myslíte, že proti tomu jsou zákony, jste na omylu. Nejsou! Existují zřejmě mocní lidé, kterým věci vyhovují tak jak jsou. Asi mají své plány.

PŘEDNÁŠKA V ANGLIČTINĚ:
Battle For Your Mind by Dick Sutphen
Přeložil Jan Kreps – ZAZ 5/2001

KDO JE DICK SUTPHEN

Dick je průkopníkem v oblasti hypnózy a během celé své kariéry získal řadu ocenění. Je celoživotním čestným členem International Hypnosis Federation. Jeho posledním oceněním je Cena celoživotního humanitárního ocenění, kterou mu v květnu roku 2019 poskytla Hypnoterapická akademie. Dick je nyní v důchodu a žije se svou ženou Robertou a jejich štěňaty Lhasa Apso ve Phoenixu v Arizoně.
vÍCE: https://www.dicksutphen.com/

The post Brainwashing, stručná historie a principy metody vymývání mozku jednotlivcům i celému davu first appeared on Čítárny.

Chtěl bych se společně s vámi na chvíli zamyslet nad spoustami peněz promarňovaných ve školství a nad tím, proč vlastně zaměstnáváme takové spousty lidí pletoucích se do cesty vyrůstajícím dětem. A také nad tím, že za tyto peníze všichni ti lidé po celou dobu školní docházky a vzdělávání vlastně okrádají děti o dětství tím, že je odvádějí od jejich domovů a rodin a vlastního poznávání světa.

Já vím, že vám tento pohled bude připadat radikální, vždyť život v moderní technologické společnosti nepochybně znamená spoustu vzdělávání úměrného financím, vynaloženým na dosažení potřebných hodnot. A přesto jsem vloni v St. Louis slyšel viceprezidenta IBM říkat lidem, shromážděným k přepracování procesu certifikace učitelů, že společnost ve Spojených státech se z jeho pohledu stala „počítačově gramotnou“ zásluhou samouků, bez přispění školního vyučování. Řekl, že 45 miliónů lidí dnes umí zacházet s počítači jen proto, že se tomu naučili sami pomocí tuctů nesystematických přístupů, z nichž žádný nebyl moc metodický a dodal, že kdyby měly přednostní právo vyučovat použití počítače školy, nacházeli bychom se dnes v hrůzném zmatku a neřadili se k prvním ve světě.

Podívejme se třeba na Švédsko.
Je to krásná, prospívající a vzkvétající moderní země s velkolepou pověstí kvality všeho, co produkuje. Člověk by si myslel, že s tím musí mít něco společného jejich školy. Jak pak ale rozumět tomu, že dítě ve Švédsku nemůže jít do školy dokud mu není přes 7 let?  

Důvod proč nesentimentální Švédi zrušili první a druhé stupně spočívá v tom, že nechtějí platit velký sociální účet, který rychle vyvstane, když jsou děti příliš brzy odtrženy od svých nejlepších učitelů – rodičů. Švédi říkají, že se nevyplatí poskytovat práci učitelům a terapeutům, jsou-li výsledkem nezralé děti, které pak nelze tak snadno dát opět dohromady. Celkově netrvá švédská školní docházka 12, ale jen 9 let. A neobsahuje více, ale naopak méně týdenní výuky.  

Přímé úspory by v USA za takového přístupu znamenaly 75 – 100 miliard dolarů ročních úspor a hodně uvolněného času, v němž člověk může usilovat o sebevzdělání.         

Kdopak se asi rozhodl odvést pozornost od Švédů k Japoncům?
Japonsko se svým dlouhým školním rokem a státním nátlakem, namísto Švédska s krátkým školním rokem, krátkými vyučovacími hodinami a svobodnou volbou toho kam děcko půjde do školy? Kdo rozhodl, že byste měli vědět spíš o Japoncích, a ne třeba jeho asijských sousedech v Hongkongu s krátkým školním rokem, jejichž děti vysoce překonávají Japonce v matematice i vědě? Čím zájmům slouží skrývání těchto prostých fakt?        

Jedním z hlavních důvodů proč jsme se ocitli v této situaci je to, že jsme připustili aby ze vzdělávání vznikl nesmírně ziskový monopol garantovaný státní mocí. Je paradoxní, že systematické vyučování přitahuje investice jen pokud funguje uboze, a protože za mizerný výkon neexistují postihy je zde nepřekonatelné pokušení nedělat to dobře. Významné také je, že školské sbory, jak učitelé tak i vedení, jsou příslušníky jednoho cechovního systému. V této starověké formě asociace nemá žádná z obou stran povoleno převýšit druhou, a proto nikdo nesmí propagovat nebo dokonce zavést novou vyučovací praxi, nebo improvizovat aniž by to předem nebylo schváleno cechem. Přestupky proti tomuto pravidlu jsou krutě sankcionovány – jak zjistila Marva Collins, Jaime Escalante a spousta jiných bývalých brilantních učitelů.  

Kontinuitu cechovní reality nelze přerušit bez návratu primárního rozhodování do rukou rodičů, kteří musí mít právo pořídit svým dětem takové vzdělání, které jim pořídit chtějí a podpořit tak podnikatelskou realitu, která zde byla až do roku 1852.

Proto tvrdím, že je věcí každého, aby dvakrát zvážil spolupráci se současnými školami. Taková kooperace totiž vše jen zhorší. 

Struktura amerického školství ve stylu 20. století má kořeny v roce 1806.
Tehdy Napoleonovi amatérští vojáci zvítězili nad pruskou profesionální armádou v bitvě u Jeny. Je-li vaším povoláním prodávat vojáky, je ztratit bitvu jako tuto vážná věc. Téměř ihned poté zveřejnil německý filozof Fichte proslulé „Provolání k německému národu“, jenž se stalo jedním z nejvlivnějších dokumentů moderní historie.            

V podstatě Prusům sdělil, že flám skončil a celý národ bude muset být reformován pomocí utopické instituce všeobecně povinné školní docházky.           

Takto svět poprvé v historii získal nucené vzdělávání nesené na bajonetech státní moci; moderní povinné školní vzdělávání bylo v Prusku zavedeno roku 1819 s jasnou představivou o tom, co musí centralizované školy produkovat:
1. Poslušné vojáky;
2. Poslušné horníky;
3. Správně podřízené státní úředníky pro vládu;
4. Správně podřízené kancelisty do průmyslu;
5. Občany, kteří podobně smýšlejí o významných problémech.

Školy měly vytvořit umělý národní konsensus v záležitostech, které předem vypracovaly vůdčí německé rodiny a hlavy institucí. Státní školství mělo mezi všemi německými státy vytvořit soulad s cílem jejich konečného sjednocení do Velkého Pruska.           

Pruský průmysl zpočátku vzkvétal. Mělo úspěchy ve válečnictví a jeho mezinárodní reputace byla velmi vysoká. Dvacet šest let po spuštění této formy vzdělávání byl pruský král pozván do Severní Ameriky u příležitosti vymezení území mezi Spojenými státy a Kanadou.  

Třicet tři léta po osudovém vynálezu školy coby centrální instituce, jsme si na příkaz Horace Manna a mnoha jiných předních občanů vypůjčili styl pruského vzdělávání a přijali jej za vlastní.          
Je nutné to vědět, protože v prvních 50 letech naše nové školství podle pruského vzoru – určené k zformování státního socializmu – postupně vypudilo tradiční americký způsob, jehož hlavním smyslem bylo připravovat jedince na samostatný život. Ovšem účelem pruské Lidové školy (Volksschule), již navštěvovalo 92% dětí, vůbec nebyl nějaký intelektuální vývoj, ale socializace v poslušnosti a subordinaci. Myšlení bylo ponecháno studentům Reálných škol (Real Schule) navštěvovaných 8% dětí. Na intelektuální vývoj mas pohlížely nadřízené orgány s hrůzou, jako na cosi, co způsobuje, že armády prohrávají v bitvách.           

Prusy vyvinutá metoda spočívala v komplexní fragmentaci zajišťující, aby produkty jejich školství zapadly do celospolečenského plánu. Mnohé jejich metody zahrnovaly roztříštění předtím komplexních představ do jednotlivých „předmětů“, z nichž každý byl dále rozdrobitelný. Některé lekce sestávaly z krátkých období rozdělených přestávkami, tak aby  ustavičná přerušování potlačila motivaci k vlastnímu studiu.           

Podobných školících technik bylo ještě mnohem více, ale všechny stály na předpokladu, že výsledkem izolace od informací z první ruky a fragmentace abstraktních informací v podání učitelů, jsouu poslušní a podřízení absolventi respektující libovolné příkazy.           

„Malí lidé“ se měli stát nezpůsobilými zasahovat do výrobní politiky, protože, ačkoli si sice mohli naříkat, nebyli schopni vytrvalého či komplexního myšlení. Správně vyškolená mládež neschopná kritického myšlení nemůže účinně argumentovat.           

Jedním z nejzajímavějších vedlejších produktů pruského vzdělávání byly dvě nejpustošivější války moderní historie. Erich Maria Remarque ve svém díle „Na západní frontě klid“ konstatuje, že první světovou válku způsobily triky pedagogů a známý protestantský teolog Dietrich Bonhöffer mínil, že druhá světová válka byla „nezbytným produktem správného vzdělávání“. Je důležité zdůraznit, že to nemínil obrazně, ale doslova – vzdělávání podle pruského modelu totiž vymaže duchovní schopnost myslet sám za sebe. Učí lidi čekat, až jim učitel řekne co je třeba udělat… a zda to, co udělali, je dobré nebo špatné. Pruská výuka paralyzuje morální vůli i intelekt. Je sice pravda, že správně vyškolení studenti někdy zní chytře, jelikož memorují spousty názorů významných myslitelů, ale skutečností je, že jsou těžce poškození tím, že jejich schopnost samostatně uvažovat zůstala zakrnělá.

Nahlédli jsme ze Spojených států do Pruska a teď se můžeme opět vrátit zpět; v první polovině 19. století navštívilo Prusko několik velmi zanícených amerických ideových vůdců, kteří v tamních postupech, poslušnosti a efektivitě pruského systému našli zalíbení a tvrdě získávali stoupence pro přenesení pruské vize k našim břehům.

Zatímco konečným cílem Pruska bylo sjednocení Německa, naším hlavním cílem, jak si tito lidé mysleli, bylo sjednocení hord přistěhovaleckých katolíků pod národní konsens, spočívající na severoevropském kulturním modelu. Aby toho bylo možné dosáhnout, musely být děti vyňaty z nevhodného kulturního vlivu vlastních rodičů.           

V tomto stylu bylo nucené školní vzdělání špatný nápad, přinejmenším diskutabilní od dob Platonovy republiky, jenže tentýž špatný nápad, který se v roce 1650 pokoušeli bez jakéhokoliv úspěchu prosadit v Nové Anglii, nakonec roku 1852 prosadila legislativa v Massachusetts.

Zavedli tím pověstnou „ignorantskou“ legislativu, která byla přední frontou famózního tajného společenství, kdysi vzkvétajícího pod názvem „Řád hvězdné vlajky“, jehož heslem byla prostá věta „Nevím nic.“ – odtud i populární označení politického ramene této tajné společnosti – „Americká strana“.

V příštích padesáti letech následoval jejich příkladu jeden stát po druhém, svobodná volba školy skončila a vyklidila pole čerstvému státnímu monopolu. Je zde jen jedna významná výjimka – děti, které si mohou dovolit být vzdělávány soukromě (přičemž NE VŠECHNY soukromé školy jsou schopny poskytnout „reálné vzdělání“, jsou jednoduše většinou stejné jako státní, ale jsou propagovány jako něco vyhrazeného elitě).           

Je důležité si povšimnout, že základ pruského školství spočívá na předpokladu, že skutečným rodičem dětí se stává státní systém – suverénním vládcem nad rodinou je tedy stát. Nejextrémnějším pólem tohoto názoru je tvrzení, že biologičtí rodiče jsou v podstatě nepřáteli svých dětí a nelze jim věřit.  

Jak se mohl pruský systém dělající z dětí hlupáky uchytit a udržet v amerických školách?
V 19. století do Pruska a dalších zemí Německa cestovaly tisíce a tisíce mladíků z prominentních amerických rodin, kteří pak domů, do země kde takové akademické hodnosti neznali, přicházeli s doktorskými tituly (PhD). Tito muži obsadili vrcholné pozice v akademickém světě, výzkumu a ve vládě do té míry, že ti, kteří v Německu nestudovali nebo nebyli přímými žáky nositelů německého PhD (jako třeba John Dewey, který byl odchovancem G. Stanley Halla na Johns Hopkins) v podstatě neměli šanci se uchytit. Prakticky každý ze zakladatelů amerického školství podnikl pouť do Německa, a mnozí z nich napsali široce cirkulující zprávy vychvalující teutonské metody. Asi nejdůležitější byla proslulá „7. zpráva 1844“ Horace Manna, dosud dostupná ve velkých knihovnách.  

Před zhruba stoletím, roku 1889, byla úroda připravena k sklizni. V tomto roce mohl US vládní zmocněnec pro vzdělávání, William Torrey Harris, železničního magnáta Collise Huntingtona ujistit: „Americké školy jsou dimenzovány vědecky, tak aby bylo zamezeno zbytečně velkému vzdělání“. „Průměrnému Američanovi nezbývá, než se pokorně spokojit se svou životní rolí,“ řekl komisař, „protože se ani nepokouší přemýšlet o jiném postavení.“            

Domnívám se, že Harris mínil, že o jiné roli vůbec nebude schopen přemýšlet.           

Proslulý John Dewey roku 1896 na University of Chicago prohlásil, že samostatní na sebe se spoléhající lidé budou v budoucí kolektivní společnosti kontraproduktivním anachronismem. „V moderní společnosti,“ řekl Dewey, „nebudou lidé charakterizováni svými individuálními, ale společenstvem. Takovému světu jsou například lidé, kteří příliš brzy a hodně čtou nebezpeční, protože je to soukromě posílí, příliš mnoho vědí a dokáží sami zjistit, co ještě nevědí aniž by přitom brali ohled na experty.“

Dewey dále řekl, že největší chybou tradiční pedagogiky bylo učit lidi číst a psát už odpočátku školní docházky. Obhajoval fonetickou metodu, kde bylo vyučování čtení nahrazeno metodou slova, ne snad proto, že by to bylo účinnější (přiznal, že je to méně vhodné), ale protože zde jsou nepříjemné knihy nezávislých myslitelů, kteří nemohli být tak snadno socializováni.            

Socializací Dewey mínil program sociálních cílů spravovaných předními společenskými filozofy státní správy. To už byl gigantický krok na cestě k státnímu socializmu prosazovanému Prusy, a právě tato vize nakonec radikálně skoncovala s americkou minulostí, historickými nadějemi i sny.           

G. Stanley Hall, Deweyův dřívější profesor a blízký přítel, tehdy prohlásil: „Četba by už neměla být modlou. Měla by jí být věnována jen nevelká pozornost.“            

Hall byl jedním ze tří mužů nesoucích lví podíl zodpovědnosti za zbudování gigantické administrativní infrastruktury bdící nad školami. Jak enormní tato struktura ve skutečnosti je, lze pochopit jen z přirovnání:

Jen stát New York zaměstnává více školské administrativy než dříve všechny státy Evropského hospodářského společenství dohromady.

Pokud pochopíte, že školy dělá tím, čím jsou, neustálá kontrola vedením, nabývá slovo „reforma“ velice delikátní smysl. Reforma totiž znamená uzpůsobení této mašinérie tak, aby mládež neždímala a nebyla promyšleně deformovaná ovládáním mysli a osobnosti. Přitom je pomoc dětem, aby se lépe naučily užívat vlastního myšlení, naprosto vedlejší.           

Bertrand Russell jednou řekl, že americké školství patří k nejradikálnějším experimentům lidské historie, v jehož průběhu Amerika po zralé úvaze svým dětem upřela nástroj kritického myšlení.            
Když chcete děti naučit samostatně uvažovat začnete s nimi jednat vážně už když jsou malé, přidělíte jim povinnosti a přenecháte odpovědnost, hovoříte s nimi upřímně, dopřejete jim soukromí a uděláte z nich čtenáře, aby se hned odpočátku mohly seznamovat s myšlenkami významných myslitelů. Tedy v případě, že je chcete naučit myslet. Neexistuje však žádný důkaz, že by právě toto byl státní záměr povinné školní docházky.           

Když v 19. století zakladatel mateřské školy Friedrich Fröbel utvářel v Německu svou myšlenku, neměl na mysli něco jako „zahrádku pro děti“, ale metaforu učitelů jako zahradníků a předškolních dětí v roli okopávané zeleniny.            
Mateřská škola vznikla jako způsob umožňující přerušit vliv matek na vlastní děti, ještě dříve než předtím. Se zájmem si všímám přibývajících zařízení denní péče o děti v USA a opakovaného pobízení k rozšíření školní docházky už od věku 4 let. Tento trend k státnímu socializmu není historickou kuriozitou, ale naopak mocnou dynamickou silou v konkrétním světě kolem nás.

Přesun k státnímu socializmu byl bojem za jeho přežití, vedeným vůči všem, jež odporovali státnímu nátlaku požadujícímu ještě větší kontrolu nad dětskými životy, chtěli ho prostřednictvím stvrzenek či daňových dobropisů oloupit o finanční zdroje a další peníze na vydržování prodlouženého školního dne a roku, což kontrola státem vyžaduje. Jelikož trend systému státního školství byl tak viditelně zhoubný pro individualitu, rodinu i společenství, zdálo by se, že vzhledem k bezútěšným výsledkům provázeným stále agresivnějším odíráním daňových poplatníků musí zkolabovat. K tomu však nedošlo.

Vysvětlení lze najít hlavně v transformaci školy z prosté služby rodinám a státu na enormní, centralizovanou kapitálovou společnost. Ačkoli měl tento trend na naše lidi i demokratické tradice značně nepříznivý vliv, udělal ze školství v USA jedinečného a největšího zaměstnavatele a největšího poskytovatele zakázek, hned po Ministerstvu obrany. Oba tyto nepřehledné fenomény zajišťují školství monopol podporovaný vlivnými politickými přáteli, publicisty, právníky a dalšími užitečnými spojenci. Zde je i větší část vysvětlení, proč kvůli žádným, ani těm sebevětším nedostatkům, ve školství nikdy nedochází k žádným změnám. Lidé ve školství mohou přečkat libovolnou bouři a důsledně udržovat pozornost veřejnosti v případě volání po veřejném skrutiniu ve zmatku.                   

Nemůže být nikdy dostatečně zdůrazněno, že neexistuje žádná teorie přesně definující způsob jak děti učit, anebo jaký druh učení je nejkvalitnější. V důsledku předstírání existence takové teorie jsme se sami odřízli od informací a inovací, které může poskytnout jen skutečně tržní prostředí. Naštěstí byl náš národ po většinu své historie v natolik příznivé, dominantní pozici, takže přípustná tolerance chyb byla obrovská. Budoucnost však není tak jasná. Násilí, narkomanie, rozvody, alkoholismus, osamělost – to vše jsou signály reálné chudoby vzdělání. Kvůli tomu mohou být zajisté volány k odpovědnosti školy,  instituce monopolizující denní čas dětství. V demokracii nemohou hrát finální role soudců experti, ale pouze lidé.           

Důvěřujme lidem, dejme jim volbu – a noční můra školství se vytratí za jedinou generaci.  

Tento článek patrně nevzbudí nadšení učitelů státních škol. Ledaže by skutečně měli opravdový zájem o vyučování, a co je ještě důležitější – učit své žáky tak, aby se z nich staly samostatně myslící lidské bytosti – tak jako pan Gatto, předtím, než tento systém dobrovolně navždy opustil.
Učitelé druhé sorty mají samozřejmě jen velice málo možností než pod byrokratickou školní administrativou přikazovat v diktátorské pozici. V rámci daného systému jsou pak přirozeně nadměrně odškodňováni, zatímco ti, kteří jsou v první řadě učiteli sbírají paběrky. Rodiče by měli uvažovat o spojení svých sil k hledání dobrých učitelů a najímat je k soukromému hromadnému domácímu vzdělávání.  

Autor úvahy John Taylor Gatto byl dvakrát jmenován učitelem roku ve státě New York.
Překlad je z webové stránky http://www.gewo.applet.cz

The post Vzdělávací systém škol jako brainwashing aneb pruská metoda vymývání mozků first appeared on Čítárny.