Otokar Březina. Jeho genialita je natolik nadčasová a přesahující průměrné myšlení, že na knihkupeckých pultech básnické dílo téměř nevidíme. Útočiště ale mají jeho knihy v antikvariátech. Jak typické pro velikány. Jeho genialita a věhlas byl tak veliký, že jeho smrt (25.3. 1929) považovali současníci za zlom kulturní epochy.

Otokar Březina o Nobelovu cenu nikdy nestál. A to měl osm nominací. Jeho myšlení je vskutku jedinečné, pochopit jeho dílo je pro mnoho lidí velmi obtížné.
Být zcela ponořen do jeho poezie, je podobné meditaci.

Jeho dílem se zabýval i Petr Holman (1951). Literární historik, editor, indolog, hudebník a spisovatel.
Edičně připravil základní soubory esejů Otokara Březiny (Hudba pramenů a jiné eseje, Odeon 1989, v 2. rozšířeném vydání jako Eseje, Votobia 1996) a dopisů.
Kromě vzájemné korespondence Otokara Březiny se Sigismundem Bouškou (Vlídné setkání, Votobia 1996; spolu s Miroslavem Červenkou) a vzájemných dopisů s Emilií Lakomou (Jediný život, jediná láska, Trigon 1999) a dalších edic vydal soubornou Korespondenci Otokara Březiny (Host 2004), oceněnou Magnesií Literou za nakladatelský čin v roce 2005.

V roce 2004 po desetiletích práce Petr Holman vydal všechny básníkovy tehdy známé dopisy ve dvousvazkové Korespondenci. Jeho edice rozšířila nejen představu o pramenech Březinova díla a jeho stylovém rejstříku, ale také o možnostech edice dopisů.
Je rovněž autorem Frekvenčního slovníku básnického díla Otokara Březiny, který vznikal v letech 1974–1986 (vyšel v samizdatu v devíti exemplářích, knižně pak v Německu, Köln–Weimar–Wien, Böhlau Verlag 1993).
O Březinovi napsal také řadu článků a studií – tři z nich jsou soustředěny v jeho knize Březiniana (Torst 2003). Z původní tvorby vydal část deníkového „amerického“ dopisu Z cest… (Revolver Revue 2005).

Březinovo dílo obsahuje pět básnických sbírek:

Tajemné dálky
Svítání na západě
Větry od pólů
Stavitelé chrámu
Ruce
Torzo poslední sbírky se mělo jmenovat Země a vyšlo až v roce 1939.

Více: http://www.otokarbrezina.cz/

Ukázky…

Čisté jitro

Když za jitra, snů množstvím zemdleni, jsme vyšli do zahrad,
zem celou, jako duši svou, jsme zřeli v ohni rozkvétat;
i ptali jsme se větrů, vod a stromů, ptáků, včel:
kdo dnešní noci, tajemný, zahradou naší šel?

Hrál písek v zlato změněný, kde svaté stopy ležely,
šuměly vody léčivé, jak rozvlněné anděly,
dech každý sílu žití měl jak na sta žhoucích dní,
a v každém pohledu byl úžas znovuzrození.

Tíž tajemství svých bolestných jsme přijali jak vůli tvou,
před rozlomením pečeti list políbený s pokorou;
a nepřítel, jenž číhaje u našich usnul bran,
jak unavený posel tvůj byl od nás uvítán.

Na nebezpečných samotách, navštěvovaných démony,
sad našich přání jemný kvet, jak liliové záhony,
a nejžhavější, nejsladší, nejžádoucnější z žen
jsme pozdravili, zářící, jak bílé sestry jen.

Na zemi růže nepřestávají hořet

Kráčíme, zemdleni jiskřením hvězd, mlčením duchových měst,
slunce jak smolnice vystřídávané hasnou nám uprostřed cest:
za všemi hroby, světy viditelnými, nocemi, věky, oceány
oblaky blesky jsou obtěžkány, klasy srpnovým žárem kolébány.
Kam prchnout ze hřmění věčného díla? Zákona tvého jak zlomiti jho,
mystický šat svůj strhati se sebe v šílenství z úžehu poledního?
Tisíce smrtí v jediné číši jak prahnoucím vypíti rtem?
Tisíce zraků jak navěky zavřít v jediném pohledu oslněném?
Vesmíry duchů! Souznění tragických tich a světel! Krajiny beznadějí,
kde hvězdy se do jezer nezaskvějí a ani jara se neusmějí!
Říše prorockých jiter! Nového času svítání purpurové,
na jehož východ po tisíciletí čekají národové!
Křižovatkou všech světů je zem, vichřice zemí hřmí nedohlednem,
bolestí duší je domov náš hlubší než kosmos, tisíckrát vyšší snem.
V řetězy spjati zajatci jdou, nejposlušnější svobodni jsou,
zahrady knížecí vítězům zrají v úpalu lásky,
zemdleni pracují smrtí a bolestí svou.
Na zemi růže nepřestávají hořet, pod zemí prameny hrát,
v milenců srdce ze slunce jiskry se třást, sladké rty dětí se smát,
a svatí, v závrati úžasu svého, od žití a smrti uzdraveni,
obletují sny svými, jak ranění orlové skalní svá hnízda,
výšiny vůle suverénní.

Z torza šesté knihy básní, citováno podle Básnických spisů (2021)

Chlad vane končinami času našeho a podzim laskavý
nám dal už setbu sluncí předvěkých; teď růže kvetou k ránu
a duše volají se v modru radosti jak ptáci zpěvaví,
v šik řadící se trojhranný ve vůních oceánů.
Stavitelé chrámu

Podzimní večer

Do vzduchu prohřátého hltavě se saje šedivý příval soumraku
a z ohně šlehá krvavý reflex pokojem.

V mé duši taje tlumená hudba snův a zádumčivá něha.

Nad pusté hřbitovy své stíny mlha hází,
jak slabý náčrtek ční kříže z šeré kresby;
a v lampách chrámových zář věčných světel vzchází
na zrudlé fresky zdí a na oltářní řezby.

Do moře šedých vin se pásy lesů noří
a proudy černých vod se zhustlé ke dnu níží;
zpěv panen klášterních se viní z oratoří
a k ložím nemocných se těžký spánek blíží.

Na mramor plačící se slzná rosa sedá;
do plášťů šedivých se kostry stromů choulí;
nad zemí obloha jak těžká klenba šedá
a v kámen tesaná se zdvihá dutou koulí.

Do prázdna vtéká čas a chví se noční stíny.
U černých moří prostoru se strhly hráze.
Vystřikla hustá pěna tmy a do hlubiny
zem pohlcená sesmykla se na své dráze.

A z obřích dimensí do temna pohroužených
jak tisícerých křídel vnímám šum a vání;
v něm slyším jásot duší smrtí vykoupených
a nově narozených úpěnlivé lkání.

Až sedneš za můj stůl
V těch krajích duše mé, kde neplá světlo denní
zas dávným šelestem blíží se doba žní;
mé zrní ztracené tam zavál vítr snění
a v klasech mlékem zrá má záře měsíční.

Vod věčných oddechem zas večer tíží prosát,
dech země závratný mi stoupá osením;
v šum větrů zámořských, v klekáních mrtvých osad
pád rosy hřbitovní mi zvoní umdlením.

Jdu, teskný, duší svou, kde setba noci zraje,
bezdětný hospodář po vzkvetlých mezích, sám,
a v hudbě tušení, jež siným světlem hraje,
na noci budoucí své lásky vzpomínám.

Až sedneš za můj stůl, čekaná, Nepozvaná,
se zraky tajemství, se slovy němými,
s bohatstvím neznámým, milostná, obávaná,
s dotknutím ledovým, s polibky věčnými,
v náš nápoj šumivý var času bude vříti,
víc hlasů, barev tíž, sen plný snů a dní,
a chléb až rozlomíš z mé hořké setby žití,
žeň poznáš klasů mých, chuť záře měsíční.

Stavitelé chrámu

Viděli jsme zástupy nesčíslné. Ponurou majestátností věcí kráčeli smutni. Cizí byly si duše jak by každá z jiného světa po tajemném ztroskotání zachránila se na zem. I snily o svých ztrátách.
O samotách uprostřed magických lesů, nad nimiž slunce podobno ptáku zlatými křídly nekonečnými brázdilo ether; celým vesmírem letěla jeho píseň o slávě života harmonického, o zázracích tvůrčího jitra v zahradách země a podmořských nížin, v modrých preriích vzduchu a vody: v oceány se sklánělo v žízni a pijíc rozvlnilo je bouří, v jeskyně ametystové pod ledovci západů do hnízda horských růží šlo spáti a jeho sen viditelný, hra tisíců bratrských sluncí, tančících v rythmech hudby melancholické, vznášel se nekonečnostmi zářící láskou.
Noc dávala hovořit květům o jejich léčivé síle a opojení, jež dřímá v hroznech a máku. Znali jemná slova, jež jako rozhozené zrní lákají ptáky.
A zvířata lesní, která neokusila krve, je přítulně navštěvovala.

Svítání na západě

PLES VĚČNÝCH SVÍTÁNÍ do soumraků mých zpíval, v nach růží západních se třásl rosou jitřní.
Den času nového mé slunce rudě stmíval, však šerem duše mé lil tajnou záři vnitřní.
Most bledých paprsků má píseň zdvihla v pýše nad hlubin zrcadla, kam obraz hvězd jsi protkal; mé touhy, kající, šly po něm v rodné výše a mrtvých předků sen mé snění na něm potkal.
Včel rojem před bouří když myšlenka má vřela a ticha věčný hlas v ní těžkým echem zmíral, když radost života mi dveře uzavřela a pokyn bolesti je dálkám otevíral, své stíny žhavý den na cestu noci metal a z květů jabloní mi leden dýchal v sněhu: ze zrní vteřin mých sad jiných vůní zkvétal a šelest rákosí mi pěl o druhém břehu.
V hod věčných vzkříšení tvůj kvas jsem toužil píti, však žhavých účinků jsem neznal zrání tvého; teď mdlý a opojen v své krvi slyším hřmíti let vichrů z vinic tvých, žár léta tajemného.
U zdrojů nafty tvé, jež zapáleny chvějí se dechem staletí a svítí věčným zořím, jsem lampu doléval; však plnou číši její jsem převrh’ na sebe a v plamenech teď hořím.

Ranní modlitba

Až večer se nakloní k zemi
a zakřiknuté vůně se vrátí,
i já půjdu, pracovník osamělý,
k nebeským příbytkům kouře stoupajícího,
Pod tvým stromem usednu,
jenž všemi prostory korunu košatou zdvíhá
a v jehož černém, ledovém listí
zvoní tichem hvězdy
jak včely všech úlů.

Svítání na západě

Je květen stínů.
Polední parna dávno už za sebou máme.
Sen opilý krví umdlel a čistšími tóny hraje.
Hořící trámoví vězení našeho s praskotem ohně se láme,
a u cesty nezralé ovoce naše reflexem západu zraje.

První sníh

Aj, první sníh! Zem šat má sněhobílý
jak zimy nevěsta – však smutná, bledá…
sta stromů k nebi suché ruce zvedá
a prosí o pomoc, leč marně kvílí…

A jízda větrů po krajině pílí
a k sňatku tomu svědky – mrazy hledá,
a s nebes výšin mlha tmavošedá
jak závoj v lože svatební se chýlí…

Aj, první sníh! Vše jednotvárné kolem –
Ó zemi smutná, kam tvá prchla krása,
jež vábila nás lesem, luhem, polem?

Aj, první sníh! Jak duší to as víří,
když v tmavý vlas nám smutné stáří střásá
svým dechem první sněhobílé chmýří?

Iluse

Já k oknu sedl kouře cigaretu
a zamyšleně před sebe se díval,
kol mojí hlavy dýmu mrak se stmíval,
a duch můj voněl k upomínek květu.

A pojednou – snad z myšlenek těch letu
neb dýmu modrý zavinil to příval –
před zrakem mojím obraz dívky splýval,
dvé na mě špule usměvavých retů…

Jak krása věčně tmavý vlas jí kouzlí!
A líbat, líbat, líbat svůdně volá
těch ňader dvé, jež pod krajkou se kouzlí.

Jak v blahém snu se slastí hlava točí…
Já odfouk dým… Ó marnost, marnost holá!
Jen prázdný soumrak mhouří na mě oči.

Ó sílo extasí a snů…

Ó sílo extasí a snů, z níž umění
plá barev vějířem a v tónech burácí!
Tvým kouzlem z myšlenek se záře pramení,
jak z etheru se světlo nití vibrací.
Na oběť duše mé svůj žhavý sešli příval,
o moci vítězná, jež v inspiraci pláš,
jak v oltář kamenný se oheň s nebe slíval,
když oběť krvavou naň kladl Eliáš!

V mé duši smutek dlí a hořké vůně teskné,
myšlenka má je voskovicí světla mdlého,
jež v těla svícnu nečistém se třesouc leskne
na oltář věčný postavena Neznámého.

Žen žhavý ret mé krve vášní neroznítil
a lásky šílenství mi v zracích nezaplálo,
žár bílý rozkoše mi v nervech nezasvítil
a vůní přátelství jsem v žití vdýchal málo.

Sám v tiché klausuře jsem počet žití řešil
a jenom nad svých snů jsem záhonem se shýbal,
víc nežli v životě jen v myšlenkách jsem hřešil
a přelud miloval a páru tuh svých líbal.

Mé jaro bylo smutnou, elegickou písní,
již tichým tremolem mi život zahrál flétnou,
a dny mých radostí, jak v trávy trs, jenž tísní
se při zdích, ve dlažbě, když kapky rosy slétnou.

Mé vzpomínky jsou bez barev a beze vláhy,
jak protěž v herbáři, jenž bílou plísní dýše;
nakyslý parfum chudoby jsem dýchal záhy
a ponížených žeň jsem klidil na své líše.

Zář grandiosní vesmíru když v zrak mi padla
sil věčných tajemstvím a osnovami světla,
v mou duši odražená kosmu od zrcadla
v ohnisko palčivé a krvavé se střetla.

Puch krve sražené jsem dýchal z dějin zvěstí
a hrůzu Neznámého z vlastní duše hloubi,
a zřel jsem v žití hru, kde bledý přelud štěstí,
jak v perleti, se lomem vrchních vrstev snoubí.

Netoužím žízně své u žití svlažit břehů,
jak Gedeonův voj u zdrojů píti z dlaně:
paprsků mystických jsem v duši sebral něhu
a v chrámu Tajemství jsem klekl zadumaně.

Je smutná duše má a plna vůně teskné,
má myšlenka je voskovlcí světla mdlého,
jež v těla svícnu nečistém se třesouc leskne
na oltář věčný postavena Neznámého.

Ó sílo extasí a snů, z níž umění
plá barev vějířem a v tónech burácí!
Tvým kouzlem z myšlenek se záře pramení,
jak z etheru se světlo nití vibrací.
Na oběť duše mé svůj žhavý sešli příval,
ó moci vítězné, jež v inspiraci pláš,
jak v oltář kamenný se oheň s nebe slíval,
když oběť krvavou naň kladl Eliáš !

Zpívaly hořící hvězdy

Každou vteřinou vždy na svém místě
v mystickém tanci světů
kroužíme kosmem.
A zářící sféry duchů sáláme svůdné
krásou.
Kolem hlav našich,
aureolami,
zlaté vlasy se jiskří,
napínané jak zvonící lasa
vichřicí letu.
Do tváří našich, jež v extasi hoří,
chladivé věky nám vanou
a schvácené štěstím letu svého,
zářením bolestné rozkoše vysílené,
s výkřikem, jenž letí nekonečnem,
harmonický a jásající,
klesáme, mystické tanečnice,
a v krvi své, jako pohřbené v růžích,
umíráme.
Vstupují sestry na naše místo,
běloskvoucí,
a v písni, jež soumraky věčna se valí,
vlnami stále vzrůstajícími,
v nové a nové prostory postupuje
v mlhovin prachu pozdviženém
zářící předvoj mysteria.
(Ruce)

Podobná noci…

Zas dávná bolest v záření zraků mých mrazivou mlhou se vssála a řeřavé vydychování barev mi srážela v bělavé kotouče chmur. Touha má, dušená, v třesení chorobném dotknout se bála myšlenek rozžhavených klaviatur.

Modlitba za nepřátele

Tvou mocí náš ruměnec přelil se do tváří nepřátel našich,
když tváře nám zsinaly bázní,
a světla ve zracích nepřátel učinils jasná jak hvězdy soumrakem naším.
Z mlčení našeho se pozdvihly radostné výkřiky jejich
a vzdech našich hrobových květů z poupat svých dýchali líbeznou vůní.
Ale náš přízrak plížil se do jejich snění, v řetěz jejich tančících písní se zapjal,
a nejtišší samoty naše byly místem, kde jsme se potkávali.

Těžký stín tajemství tvého od věků leží mezi dušemi jejich a námi.
Mystické světlo, jež rozsvítils zrakům, jinak se zlomilo do jejich niter
a léto, v němž jejich úroda zrála, našimi nivami táhlo jak požáry stepní.
Z hlasu jejich šumí nám větry, jež staletí nesly nám bouři,
žal pláče zapomenutého a zoufalé mlčení na zříceninách.
Úsměv jejich je pln nebezpečenství a vzpomínek na neznámá vítězství mrtvých
a teskno na čele jejich je stínem záhadných smrtí před staletími.
V myšlenkách našich a jejich zápasí němé víření hlasů ze hlubin duší,
echa myšlenek otců, odkazy smutků a viny vychladlých krví:
těžký stín tajemství tvého leží mezi dušemi jejich a námi.

Všudypřítomný! Úsměve nezměněný staletími!
Objetí rozpjaté nekonečností! Zpívající tepote tisíců srdcí!
Plameni sršící ze zraků rozkoší zhasínajících!

Ty, jehož láska padá jako hořící síra v zahrady pozemské lásky!
Modlíme se modlitbu za nepřátele, kteří jdou proti nám v soumracích žití,
za ty, kteří jdou mimo nás, neznámí pro dálku země a smrti,
a za ty, kteří čekají v budoucích jitrech na jitra našeho rodu!

Těžký stín tajemství tvého leží mezi dušemi jejich a námi.
Vítězství naše jsou cestami k tobě a v přemožení našem vítězství neviditelná.
Svištění mečů šelestí nárazem klasů tajemných zrání. Rány mají echa svá v dálce.
V broušené oceli naší a nepřátel našich odrážíš jedno slunce všech jiter,
a semeni z rukou krvácejících dáváš vykvésti lilijemi.
Nesčetné plameny od věků ztravují tmu. I slunce a tajemná žízeň všech světů,
ale vždy znova se valí z kosmických výší. A přece bude naposled světlo.
A bolestné výkřiky naše zvoniti budou jednou jak včely,
když blíží se k úlům se sladkostí medu, jejž sebraly na nivách věků.
Tvoji tajemnou výpravu bojujeme.
Vůdce setnin jsi určil a výši jich dal jsi přehlédnout tisíciletí,
paprsky pohledu jejich se nezlomily v přechodu z prostředí do prostředí
a šepot rozkazu jejich jsi proměnil v bouři ohlasem hlubin.
Dals sílu útoku našemu, když krajiny světla duněly našimi kroky,
a sílu rameni nepřátel, když jsme osnovali vítězství denní
při pochodních nočních! –
Dni naše vstávají v mlhách jak podzimní slunce a teskno a teskno!
Umdlení naše na nivy nepřátel zasívá růže! A naše cesta vede až k hranicím času!
O Věčný!
Bolest všech vítězství kouří se k tobě azurem staletí příštích jak prosebná oběť
a spjetí všech rukou, svlažené slzami, volá po mystickém odpuštění!
Učiň rány naše sladké a nezmenšující počet živých, ale zvětšující!

A v tichu bolesti své ať slyšíme šuměti v duši mystické prameny světla,
neboť bolest a světlo jsou formami jediné vibrace tajemství tvého!
V poledne zápasu našeho ať zvoní nám etherné polibky duší, smířených smrtí,
a tváře rozpálené odvěkou vinou ať ochladí rosa nového stínu,
v němž i my duše svých nepřátel proniknem jednou v lítosti lásky,
kterou jsme zapřeli s pláčem a v růžovém dešti polibků mrtvých,
kterým jsi přikázal svadnouti na rtech zápasícího!
(Větry od pólů)

Šat soumraku duši mou oblékal, z doutnavých, palčivých paprsků snován, a ticho do nejhlubších, hrobových poloh sjíždělo klesáním škál. Den odcházel, zarmoucen, útrpným pokynem hodin pozdravován, jak od lože mrtvého ode mne v zádumčivou svou dál.
Jen bolest mi dýchala hlubokým dechem, jenž Vzkříšení zpívá, nepodrobená času, vítězná nepřítelkyně snu, podobná noci, jež jediným pohledem do všech oken se dívá a všem pohledům otvírá jediné okno k věčnému dnu.
Jen bolest mi dýchala hlubokým dechem, v němž utajen leží výkřik mé matky, jak v první mou hodinu chudou síní se táh’, i poslední výkřik, příšerně jásavý, jenž v hlubinách duše mé střeží tohoto snění slzami vlhnoucí práh.
(Svítání na západě)

The post Otokar Březina. Poezie nadčasového génia a myslitele přesahující průměrné myšlení first appeared on Čítárny.

Poetický rok. Zima a zimní poezie ve verších českých básníků. Skácel, Březina, Toman, Mikulášek, Hora, Vrchlický, Neruda, Zahradníček, Hrabě, Hrubín, …

Jan Skácel / Vteřina v lednu

A den je tichý, křehký jako skořápka.
Uvnitř je slunce, také celé bílé.
I sníh je bílý, stromy, střechy, sníh.
I tato vteřina, i tato bílá chvíle.

Oldřich Mikulášek / A potom k večeru

A potom k večeru, když stále, stále sněží,
je slyšet hudbu; komu nezněla,
nemohl, Petrove, na špičkách dvou tvých věží
viděti tancovat bílého anděla.

Trochu se zachvíval a se závanem křídla
zdvihl se vítr, vločky na mě vál.
Jednu z nich polkl jsem, aby se nenastydla
a jako zázrakem sníh kolem roztával.

František Hrubín / Zima

Zmrzl rybník, struha,
už je zima tuhá.
Led už drží na kaluži,
kdo tam bruslí, ať se tuží.
Už je sněhu převelice,
nebojím se metelice.
Ať si hvízdá meluzína,
jenom když je prima zima.

Jan Skácel / Sníh, když se brzy stmívá

Napadl čerstvý sníh,
je noc
a chlapci na kytaře hrají jedním prstem

můj bože, nevím komu,
hrají si v chůzi a není toho moc,

není to nad ticho,
nad tmavá žebra stromů,
není to vůbec nic –

a přece.

Únor / Karel Toman

Kdo ticho miluješ a samotu
a v lesích hlubokých a v míru sněžných polí
nasloucháš rytmu života,
zda někdy neslyšíš
hlas hlubin ?

Zní z dálky karneval vražd, krve, umírání.
Mlčení země bolí.
Však dole
tep srdce chvěje se a skrytý pramen temnot
dere se k světlu.

A píseň mladých vod
tvé srdce opije a hlavu štěstím zmámí,
že v zoufalství snad, ve víře však nejsme sami.

První sníh / Otokar Březina

Aj, první sníh! Zem šat má sněhobílý
jak zimy nevěsta – však smutná, bledá…
sta stromů k nebi suché ruce zvedá
a prosí o pomoc, leč marně kvílí…

A jízda větrů po krajině pílí
a k sňatku tomu svědky – mrazy hledá,
a s nebes výšin mlha tmavošedá
jak závoj v lože svatební se chýlí…

Aj, první sníh! Vše jednotvárné kolem –
Ó zemi smutná, kam tvá prchla krása,
jež vábila nás lesem, luhem, polem?

Aj, první sníh! Jak duší to as víří,
když v tmavý vlas nám smutné stáří střásá
svým dechem první sněhobílé chmýří?

Vánoční / Fráňa Šrámek

Po sněhu půjdu čistém, bílém,
hru v srdci zvonkovou.
Vánoční země je mým cílem.
Až hvězdy vyplovou,
tu budu blízko již.
A budu ještě blíž,
až lesní půjdu tmou.

Tu ztichnu tak, jak housle spící,
a malý náhle, dětinný,
a v rukou žmoule beranici,
včarován v ticho mýtiny
tu budu blízko již.
A budu ještě blíž,
svých slz až přejdu bystřiny.

Mír ovane mne jak by z chléva,
v němž vůl a oslík klímají,
světýlka stříknou zprava, leva,
noc modrá vzlykne šalmají,
tu blízko budu již.
Ach, jsem tak blízko již,
snad pastýři mne poznají…

Zima / Jan Zahradníček

Velurové záclony mrazu střásají přítmí vzpomínek
Vlněné šátky mlh nehybně visí do ticha
Slunce ponurý ledoborec proplouvá krami obzoru
Rtuťový sloupek mícha atmosféry prudce vysýchá
Vyzáblá země tekutým vzduchem balzamovaná
Paralytická obloha kráter vesmírného malstromu
Tetelíme se očekáváním milosrdných katastrof
Do krve nás rozleptává příboj fičících atomů
Nic se nezmění Ach nic se nezmění
Všemi životy bude prosakovat láska k této zemi
Její posupný praporec rozvinuje se do mých snů
Přikrývaje mne soumrakem z kterého teskno je mi.

Báseň skoro jako vánoční pohlednice / Václav Hrabě

Ve sněhu který zrána napad
táhnou se černé šlépěje
jak listí v říjnu žloutne západ
jak stromy staré aleje
Krev slunce stéká po sněhu
a mrazem ztuhlá krajina
zarudlá řeka bez břehů
a bez ryb zvolna usíná
Jen dlouhý řetěz
černých stop
trhá sníh
kdo to tu šel
štěstí či hrob
hledal v závějích?

Zatímco všude hořelo v kamnech
zpocenou tváří
do sněhu pad
ta jarní vůně dýchla až na mne
když pod jeho tělem zem začala tát
Bylo to dobré divadlo
přes sklo se dívat jak byl sám

Poslední dobou špatně usínám
Tak málo sněhu napadlo
a mně který jsem za sklem v teple
zbývá pramálo naděje
že vůbec někdy vítr sněhem
ty černé stopy zavěje

Jan Skácel / Zimní krajina srdce

Na stromech černé plody zimy
země až na kost
prázdno dálka

A zůstat sám a mezi svými
jak nad zamrzlou vodou lávka

Zimní / Jan Neruda

Své čelo mi do okna vtlačila
a bílým svým okem se dívá –
já vidím ji, zimu, tu paní zlou,
jak mlhavým prstem svým kývá.

Je ticho, je mráz a mdlá noha má
si na prahu vykročit váhá,
však zima po horoucí dlani mé
již mlhavou rukou svou sáhá.

A pozvolna ruku tu pozvedá
a klade ji kolem mé šíje –
ta vražedná žena! Vždyť cítím již,
jak ze prsou dechy mi pije!

A cítím, jak v ledovém objetí
tvář bledne, ret rychle jak chladne,
jak tepna se ve skoku zaráží
a srdce jak klesá a vadne.

Zima / Jan Neruda

Přede dvorem stará vrba,

pně už vydoutnalé,

samá jizva, samá troucheň-

kdy ji podtít ale?

Z jara, když jí zbylá větev

květem pookřeje?

V létě, když své staré tělo

na sluníčku hřeje?

Či snad v zimě? Spí pak jistě?

Necítí to ani?

Starý strom a starý člověk

má tak málo spaní!

Zimní pohádka / Josef Vrchlický

K nám z jihu přišel divný host
na sever chladný, mrazivý,
ret jeho sterou písní zněl,
zrak něhou háral blouznivý.

A dokud leto trvalo,
žil u nás tich a spokojen,
však v podjeseni zaplakal
a po prvé byl nešťasten.

A když napadnul první sníh,
pad’ v srdce hosta divný žel,
zamyšlen stával u okna,
až všecky písně zapomněl.

Vlas jemu zbělel pomalu
jak sněhy, které spadnuly,
a oči, druhdy jeden lesk,
hluboko v důlkách zhasnuly.

A denně stával u okna,
uvadlé růže na skráni,
a zíral, plání sněhovou
jak poletují havrani.

Oh, což se jeho kalný zrak
tím sněžným polem natěká!
jak líto mi ho u srdce,
oh, zda se jara dočeká?

I usnul kdys – a divný sen
se sklonil jeho do duše,
to zdálo se mu o jaru,
a on se usmál v předtuše.

A myslí jeho táhlo to
jak ptačí zpěv, jak dívčí smích,
že kalné oči zaleskly
se opět v slzných krůpějích.

I snil, že k němu kloní se
postava plna božských krás
a fialkami propletá
ten zšedivělý jeho vlas.

A venku náhle, jaký div!
tam roztál sníh a zmizel led,
a země stála v kráse své,
nevěsta jara na pohled.

Na stromech květy, v houští zpěv
a sedmikrásky po pláni –
cizinec mrtev – v duši klid
a na rtu blahé usmání…

Jan Skácel / Andělé

Jestli vám vydám všechny svoje čerty
odejdou s nimi moji andělé

Zůstanu sám a bude mi to líto
a ptát se budu kde je naděje

A marně za mne z rozbořených zvonic
dřevěné zvony budou vyzvánět

Zelené sněhy nedosněží
andělé bílí nevrátí se zpět

Zima / Josef Hora

Někde v noci mezi topoly
zvoní zvonky, křupe koní klus.
Ale ne. To jen tak pobolí
vzpomínka na široširou Rus.
Štíhlé břízy do nedohledna,
na závějích měkký, modrý stín.
A těch oblak hloubka bezedná,
v nichž si koupal oči Jesenin.
Někde v noci mezi topoly
zvoní z cerkve na kost zmrzlá zem.
Mrtvý Jesenin tam blábolí
modrý verš nad černým traktorem.

Zimní den / Jan Skácel

Za stromy které bez nás samy
pohubly tolik od mrazu
vychází slunce z čerstvé rány
při zemi trav se drží tma
je velké ticho mezi námi
neznámá zvěř už ustala
brodit se lesy Zotvírány
zůstaly sny a do rána
počalo hojně sypce sněžit
Kam oko dohlédne sníh leží
a přes pole kdo cestu má
pevně se halí do kožichu
A dospělý v tom přísném tichu
prosí a žebrá o něhu
a chtěl by všechno teplé zlato
čurané dětmi do sněhu

Sníh / Vladimír Holan

Sníh začal padat o půlnoci. A je věru pravda,
že se nejlíp sedí v kuchyni,
i kdyby to byla kuchyně nespavosti.
Je tam teplo, vaříš si něco, piješ víno
a hledíš oknem do důvěrné věčnosti.
Co by ses trápil, zda narození a smrt jsou jenom body,
když přece život není přímka.
Co by ses mučil pohledem do kalendáře
a staral se, kolik je ve hře.
A co bys doznával, že nemáš
na střevíčky pro Saskii?
A pročpak by ses holedbal,
že trpíš víc než jiní.
I kdyby na zemi nebylo ticha,
to sněžení je už vysnilo.
Jsi sám. Co nejmíň gest. Nic na odiv.

The post Poetický rok. Zima a zimní poezie. Skácel, Březina, Toman, Mikulášek, Hora, Vrchlický, Neruda, Zahradníček, Hrabě… first appeared on Čítárny.

Tato druhá Březinova kniha esejů měla následovat po Hudbě pramenů (1903). Měla obsahovat deset statí: Jediné dílo, Zrcadlení hlubin, Smysl boje, Přítomnost, Dílo smrti, Skryté dějiny, Stavba ve výši, Slovo, Oslnění svobody, Mír.
Čtyři první byly skutečně také v letech 1903 až 1908 publikovány časopisecky. Za svého života se již Březina nerozhodl pro vydání zamýšlené knihy a čistopis prý spálil. V jeho pozůstalosti se pak našly některé koncepty, z nichž postupně rekonstruoval O. Fiala zbývající eseje.

Proč O. Březina Skryté dějiny nedokončil a nevydal je?
A obdobně, proč po své páté knize básní Ruce nevydal další básnickou knihu, z níž řadu básní otiskl v časopisech? Ne, že by snad neměl pro své knihy nakladatele; naopak sami se mu nabízeli a mohl si vybrat! Také snad nebyl příčinou nedostatek volné chvíle k práci. Vždyť všechny knihy vytvořil ještě v době své učitelské aktivity v Nové Říši, tedy do roku 1901 a jen několik básní a esejů napsal v Jaroměřicích. Od února 1925 byl na trvalém odpočinku.

Ilustrace (c) Josef Váchal k básním a esejím Otokara Březiny

Snad básník překonal svým myšlenkovým vývojem ono stadium, kdy byl vnitřně nutkán vyjadřovat se psaným slovem, a oddával se už jen tiché meditaci. Tvůrčí zápas o slovo a jeho písemné vyjádření se zvolna stalo minulostí. Odmlčel se, ale přesto povoloval nová vydání i básní nezařazených do sbírek. Pak se symbolistnímu a ornamentálnímu způsobu vyjadřování odcizil. Nebylo možno se k němu již vrátit, navázat na něj a uzavřít dílo. Jeho vnitřní vývoj i stále silnější a silnější autokritika způsobily, že nedokončil úpravu posledních tří esejů, když podle Zdeňka Záhoře jich měl roku 1920 sedm zcela hotových a krasopisně opsaných.

Ilustrace (c) Josef Váchal k básním a esejům Otokara Březiny

Adolf Veselý uvádí, že Březina v letech 1920 – 1924 stále na knize pracoval, jednotlivé eseje opravoval a doplňoval a že se zabýval plánem dát tak knize novou podobu, která by
odpovídala jeho pozdějšímu stupni vývoje a stavu.
Při návštěvě r. 1922 vyložil A. Veselému, který ho přijel požádat o některou z nových statí Skrytých dějin pro sváteční číslo Lidových novin a jednal s ním o možnosti vydání hotové knihy, jak by chtěl mluvit k veřejnosti: Být jasný a srozumitelný všem čtenářům – tak jak je třeba Bible. Ukázal mu na pracovní stolek u okna (rukopisy měl v zásuvce tohoto stolku, seděli u druhého většího stolu u knihovny blíž dveří) a sdělil, že na knize stále ještě pracuje (nezmínil se, že by snad nebyla hotova), že dává jejím deseti statím v jednotlivostech definitivní výraz a upravuje jejich celkovou stavbu. Znění statí, které tehdy měl, nepovažoval za konečné a vyhovující; proto také žádal o posečkání.

Ilustrace (c) Josef Váchal k básním a esejům Otokara Březiny

O několik let později, 5. září 1928, napsal básník Veselému z lesní samoty nedaleko Nové Říše – hájenky Sv. Magdaleny u Krásonic:

Přál bych si, aby má šedesátka prošla pokud možno tiše a nepovšimnuta. Co mi bylo přáno říci lidem, vyslovil jsem ve svých knihách a byl jsem vždy ochoten říci důvěrným bratrským slovem každému, kdo mne navštívil. Také na naše setkání rád vzpomínám a těším se, že se ještě někdy v našem kraji uvidíme.

Tato slova, řečená již dříve i jiným přátelům, dávají nahlédnout do konečného stanoviska básníkova ke svému dílu. Podle své vůle už jen hovořil jako zasvěcený učitel, těšitel i povzbuzovatel. Můžeme litovat, že alespoň některé tyto dlouhé hovory a samomluvy k usazenému návštěvníkovi nebyly zachovány buď stenograficky nebo na zvukové desky. Uchvacovaly jak definitivní formou, tak závažným obsahem. Jistě v nich Březina reprodukoval i nedokončené eseje, byť hovořil ještě o mnoha jiných věcech a problémech a měřil je přírodou, věčností a závažností života.
Volně upraveno podle Adolfa Veselého.

Možno číst a stáhnout obsáhlé bulletiny Společnosti Otokara Březiny ZDE

Ilustrace (c) Josef Váchal k básním a esejům Otokara Březiny

Bulletin Otakara Březiny >>pdf

The post Skryté dějiny. Proč Otokar Březina vynikající dílo nikdy nedokončil first appeared on Čítárny.

O sexu a manželství bylo napsáno tisíce knih. Představte si ale rok 1889, kdy vychází Tolstého útlá novela Kreutzerova sonáta. Představte si nepředstavitelné. Někdo v té době poruší všechny morální tabu křesťanské společnosti a vydá dílo, které pobouří nejen Rusko, ale i celou Evropu.

Lev Nikolajevič Tolstoj (1828-1910) napsal několik desítek stran textu, které narušily do té doby tabulizované představy o lásce mezi mužem a ženou tím, že otevřeně a kontroverzně popsal příběh o sexu, žárlivosti, manželství, nevěře a vraždě. Tedy o všem, co se nejen v ruské společnosti běžně dělo, ale nikdo o tom nemluvil. A při tom příběh je velmi prostý.

V kupé vlaku se rozpoutá diskuze o manželství a rozvodech, které naslouchá. Vypravěč nakonec zůstává v kupé s člověkem, který mu převypráví svůj příšerný příběh o svém vnitřním boji se žárlivostí. Základní myšlenkou, převyprávěnou vrahem, je přesvědčení, že za všemi vznešenými zájmy lidí se skrývá jen zvrhlost a manželství je jen obyčejná fraška plná chlípnosti. Už jen představa, že na večírku v jeho domě hraje jeho manželka s houslistou Kreutzerovu sonátu od Beethovena, která v něm nevzbuzuje nic vznešeného, jenom ho dohání k šílenství a žárlivosti, až se nakonec stává vrahem.

V Rusku byla novela zakázána
Okamžitě po vydání byla v Rusku cenzurou zakázána a představitelé pravoslavné církve velice ostře odsuzovali Tolstého, že se v díle negativně vyjadřuje o rodině, která byla podle nich nejpevnějším pilířem církve a státu. Tím ovšem novela získala na popularitě, ale rusky poprvé vychází až v roce 1890 v Berlíně. Nicméně už v roce 1889 byla novela přeložena do angličtiny, francouzštiny, španělštiny, bulharštiny, dánštiny, němčiny, srbštiny, maďarštiny. V roce 1891 vychází kniha italsky a švédsky, v roce 1892 portugalsky a v roce 1894, slovensky. Do roku 1900 vychází novela v překladu finském, holandském a polském, po tomto roce se objevují překlady ještě v jazyce řeckém, čínském, rumunském, japonském a tureckém.  

České vydání Kreutzerovy sonáty bylo rovněž dramatické
Pražský nakladatel Otto má samozřejmě zájem o takový populární titul a jeho spolupracovník Hrubý píše v únoru 1890 Tolstému o povolení překladu do češtiny. Jenže už v květnu 1890 přeložil dílo do češtiny 22-letý student filozofie Antonín Hain a ne zcela správnou ruštinou o tom píše Tolstému. Překlad uveřejnil v prvním svazku Vzdělávací bibliotéky při Časopise českého studentstva, jehož byl zakladatelem a redaktorem.

Studenty byl překlad přijat s nadšením, zatímco jiné reakce byly velmi rozporuplné. Dílo mělo své zastánce, ale i odpůrce. O Březina, J. V. Frič například striktně dílo odsuzují, zatímco jiní je chválí a podporují, V. Mrštík, H. G. Schauer. Nakonec polemika byla přerušena 2.6.1890 konfiskaci Kreutzerovy sonáty a litoměřický soud to zdůvodnil takto:

“Obsah tiskopisu vzdělávací bibliotéka svazek I Lev N. Tolstoj Kreutzerova sonáta, z ruského přeložil Ant. Hain tištěno v národní tiskárně severočeské v Terezíně časopisu českého studenstva zahrnuje v sobě skutkovou povahu přečinu proti veřejnému pokoji a řádu… a proti veřejné mravopočestnosti.”
První důvod pro konfiskaci nákladu byl prý soudem shledán v tom, že “…citovaná z něho místa zlehčují a rozviklati hledí ústav manželský a rodiný.” Druhý přečin z toho vyplývající je “… přečin proti veřejné mravopočestnosti… poněvadž prý citovaná místa onoho románu stydlivost a mravopočestnost hrubě uráží.”
Další důvody, které vedly k zabavení nákladu Kreutzerovy sonáty například byly: “Tak se uvádí, že manželství za našich dob jest podvod a násilí, ženy že mají tytéž zájmy a spůsoby jako prostituované, že panuje v manželství jen smyslnost a že člověk v tom směru jest horší zvířete, že ženy pokládají děti za obtíž a že hledí se státi neplodnými, čímž úkol se zmařiti má.”

Ve roce 1890 vyšel také v českém překladu Ant. Hajna Tolstého Doslov ke Kreutzerově sonátě a v roce 1891 si studenti sami vydali nákladem svého časopisu ještě úvahy Tolstého a Elisy Burnsové O poměru pohlavním.
Novela Tolstého způsobila přímo revoluci v názorech tehdější mládeže a Kreutzerova sonáta se samozřejmě četla v německém překladu a ruském originálu, které byly v té době dostupné. Dušan Makovický překládá knihu do slovenštiny 1894 a v témže roce je v Česku zrušeno soudní rozhodnutí.

Další české vydání v roce 1908 přeložil Ferdinand Kraupner, v roce 1909 v překladu V. Červinka, v roce 1910 J. Zvolský, 1912 Fr. Husák a Jar. Janeček, 1923 Aleš Silva a Hanuš Hackenschmied, 1929 V. Cháb, 1930 B. Ilek a L. Ryšavý, 1974 Zdeňka Psůtková – celkem česky 18 vydání

Od té doby se stala Tolstého novela bestsellerem. Dokonce byla několikrát zfilmována.
Kreutzerova sonata  – 1911, režie: Pjotr Čardynin       
Kreutzerova sonáta – 1926, režie: Gustav Machatý
Kreutzerova sonáta – 1987, režie: Michail Švejcer   
Kreutzerova sonáta – 1974 – Jan Špáta (14 min.)    

Za pozornost stojí rovněž kniha Kreutzerova sonáta od Margriet de Moorové (Paseka 2003) která příběh o hudbě, lásce a žárlivosti vystavěla podobně jako Tolstoj, odehrává se však v Amsterdamu a závěr skrýva jiný překvapivý konec. Rozhodně knihu doporučuji číst, je to opravdu mistrovský milostný příběh s poutavým dějem, zajímavými vstupy do hudební sféry ve kterém se nezapře citlivé a hledající ženské srdce.

Ukázky z knihy…

Otroctví nezakládá se na ničem jiném, než že jedni lidé užívají práce mnohých. A proto, aby otroctví nebylo, je třeba, aby lidé nechtěli využitkovávati práce druhých, aby to považovali za hřích či za hanbu. Zatím však vezmou, odstraní vnější formu otroctví, zařídí všecko tak, že nelze už otroků kupovati a domnívají se i ujišťují, že otroctví neexistuje a nevidí i nechtějí vidět, že ono trvá dále, poněvadž lidé ve skutečnosti i nadále rádi užívají práce jiných lidí, majíce to za věc dobrou i spravedlivou.

V městě se žije nešťastným lidem lépe. V městě může člověk prožíti sto let a ani mu nenapadne, že už dávno umřel a shnil. Není kdy obírati se samým sebou, všecko je zaměstnáno: povinnosti, společenské styky, hudba…

Když však, jak to bývá až nejčastěji, muž a žena vzali na sebe povinnost žíti spolu po celý život a nevědí sami proč a zač a už na druhý měsíc by si přáli rozejíti se zase a přece spolu dále žijí, pak z toho povstává ono strašné peklo, v němž se lidé zpíjejí, střílejí, zabíjejí a otravují, otravují sebe i jeden druhého…

Láska, manželství, rodina! Všecko je lež, lež, lež!…

„Pouze v hloupých románech se píše, že ti dva se milovali po celý život. A pouze děti tomu mohou věřiti. Milovat po celý život jediného muže, či jedinou ženu, – toť asi totéž, jako byste řekli, že jedna svíčka vydrží hořeti po celý život.“

Žijeme až po uši v takovém bahně lží, že netřísknou-li nás po hlavě, nevzpamatujeme se z toho.

Hudba je strašlivá věc! Co to je hudba? Co působí? Říkají, že hudba působí dojmem duši povznášejícím – nesmysl, nepravda! Nepůsobí ani povznášejícím dojmem, ani ponižujícím, nýbrž rozdražďujícím. Hudba mě nutí vždycky zapomínati sebe, svého skutečného stavu. Přenáší mě ve stav jakýsi druhý – nikoli svůj.

Byli jsme dva vězňové druh druha nenávidějící, ale svázaní jedním řetězem, otravující si navzájem život a snažící se neviděti toho. Nevěděl jsem tenkrát ještě, že 99% manželstev žijí v podobném pekle, v jakém jsem žil já, a že tomu jinak býti nemůže.

Pod vlivem hudby se mi zdává, že cítím to, čeho vlastně necítím, že chápu to, čeho jinak nechápu, že mohu to, čeho jinak nejsem schopen. Vysvětluju si to tím, že hudba působí jako zívání, či jako smích: nechce se mi spát, ale zívám, když se dívám na zívající; není čemu smáti se, ale směji se, slyším-li jiné, jak se smějí. Ona, hudba, rázem a bezprostředně mě přenáší v onen duševní stav, v jakém nacházel se ten, jenž ji skládal. Splývám s ním duševně, a společně s ním přenáším se z jednoho stavu v druhý. Ale proč to dělám, nevím.

Chodil jsem jednou o velikonocích po všech komediích a zašel jsem podívat se podle vyvěšených plakátů také na bradatou ženskou a na vodního psa. Ukázalo se, že to nebylo nic jiného než mužský, dekoltovaný, v ženských šatech a pes nastrčený do mroží kůže a plovoucí ve vaně naplněné vodou. Všechno bylo velmi málo zajímavé, ale když jsem vycházel z boudy, tu vyvolávač mě doprovázel velmi uctivě a obraceje se před východem k obecenstvu a ukazuje na mne, vyvolával: „Tu se zeptejte toho pána, stojí-li to za podívání. Vstupte, vstupte, po franku za osobu!“

xxx

My všichni, všichni, mužové i ženy, všichni jsme vychováni v jakémsi zbožném uctívání toho citu, který nazýváme všeobecně láskou. Už od dětství jsem se chystal, jak se zamiluju a zamilovával jsem se po celou mladost svou a měl jsem z toho radost, že jsem zamilován. Bylo mi vnuknuto, že to je nejšlechetnější a nejvznešenější zaměstnání na světě – být zamilován.

Ale v tom je právě klam. V theorii předpokládá se láska ideální, vznešená, kdežto v praxi jest láska cosi mrzkého, svinského, o čem i mluvit i vzpomínat je hanba a stydno. A jestliže hanba a stydno, tož třeba to tak i pojímat. Ale tu lidé naopak se tváří, jako by mrzké a hanebné bylo – krásné a vznešené.

xxx

Svobodní lidé, pokud nechtějí žít podle, povinni jsou zdržovat se všech žen – zrovna tak, jako by zachovávali zdrženlivost, kdyby kolem nich nebylo jiných žen, než jejich matky a sestry.

Jest třeba naprosté změny názoru o smyslné lásce; mužové i ženy musí být svojí rodinou i veřejným míněním vedeni k takové výchově, aby se nedívali na zamilovanost a spojenou s ní smyslnou lásku jako na nějaký poetický a bůhvíjak povznesený stav, jak se dívají nyní, nýbrž jako na stav člověka snižující.

U mužů je to vyhledávání předmětu lásky, za jehož dosažením každá lež a každý podvod považují se za odpustitelný; u žen pak i dívek vábení a zavlékání mužů v manželství, a za takovým účelem ženy neštítí se používat prostředků nejnižších – třeba i napodobení módy prostitutek a vystavování těch částí těla, které nejvíce vyzývají smyslnost.

„Ale,“ říkají, „což pokolení lidské? Jestliže přiznáme, že věčné panictví je lepší než manželství a že cílem lidstva jest – ideál cudnosti, pak vyhyne lidské pokolení. A jestliže důsledek všeho toho uvažování jest ten, že pokolení lidské musí vyhynouti, pak je nesprávné všecko to usuzování!“

Ale to usuzování není moje: já jsem si ho nevymyslil. To, že člověk povinen jest míti ideál cudnosti a že panictví jest lepší než manželství, toť pravda, objevená Kristem už před 19 sty lety. V Evangeliu pověděno jest jasně a bez možnosti jakéhokoli jiného výkladu, že neženatec lépe učiní, neožení-li se vůbec a zachová nadále úplnou cudnost (Ev. Matouše XIX., 10-12.).

Tak řekl Kristus. Nemluvíc už ani o tom, že vymření pokolení lidského není lidem našeho světa pojmem novým, nýbrž lidem zbožným jest článkem víry, lidem vědeckým nevyhnutelným důsledkem vychládání slunce i naší planety.

The post Kreutzerova sonáta. Zakázaná a cenzurovaná Tolstého kniha o sexu pobouřila celou Evropu first appeared on Čítárny.

Březinův rodný dům se stálou expozicí je v Počátkách na Vysočině, v Březinové 224, ale jeho muzeum je v Jaroměřicích nad Rokytnou.
Muzeum je otevřeno od dubna do konce října denně mimo pondělí od 9,00 – 11,00 a 14,00 – 16,00 h.
Studijní knihovna mimo pondělí po celý rok.
http://www.otokarbrezina.cz/

Stručná historie muzea….

Psal se rok 1901 a do jaroměřické školy přichází nový učitel Václav Jebavý, už v té době známý básník Otokar Březina. Stalo se tak zásluhou tehdejšího ředitele školy Josefa Moučky, který prosadil, aby na učitelské místo zdejší měšťanky ze tří uchazečů nastoupil právě Otokar Březina.

Od roku 1913 až do své smrti obýval Otokar Březina první patro domu pekaře Vlčka – dnešní Muzeum Otokara Březiny. Během básníkova pohřbu 28.3.1929 se sešlo několik jeho nejbližších přátel: Fr. Bílek, J. Deml, učitelka E. Lakomá, školní inspektor M. Lukšů, prof. Jech a dohodli se, že v místech, kde básník žil a zemřel zřídí památník (muzeum), ve kterém budou památky na velkého básníka a vzácného člověka trvale uchovány.

Již v roce 1930 byla na domě odhalena pamětní deska od sochaře Fr. Bílka. Správu nad nově otevřeným muzeem převzala po založení v r. 1932 Společnost Otokara Březiny. Muzeum bylo v té době prvním literárním muzeem na Moravě.

Po druhé světové válce vykoupil tento dům od dědiců MNV Jaroměřice a je v majetku města dodnes. Pak budova chátrala až do 80. let, kdy díky pamatkářům se začaly první opravy. Po roce 1989 byla budova kompletně zrekostruována a 11.9.1993 bylo muzeum slavnostně otevřeno.  O muzeum se opět stará Společnost Otokara Březiny, která svou činnost znovu obnovila v roce 1990.

V prvním patře muzea je zachovalý byt básníka v původní podobě s nábytkem, obrazy, grafikami a menšími plastikami darovanými sochařem Fr. Bílkem O. Březinovi ještě za jeho života, dále jsou zde vitríny se vzácnými dokumenty a další památky. V přízemí je studijní knihovna, která slouží editorům díla O. Březiny, studentům k diplomovým pracím i ostatním zájemcům. V chodbě před knihovnou je expozice z historie muzea a Společnosti a několik zasklených stolových vitrín pro pořádání tematických výstav.
Muzeum dále slouží Společnosti O.B., která zde pořádá zasedání svého výboru a různé menší akce.

Muzeum je od roku 2005 Kulturní památka.

The post Muzeum Otokara Březiny je v Jaroměřicích nad Rokytnou first appeared on Čítárny.