Začarovaná třída. Knížka pro děti Ivony Březinové je čtivě napsaný pohádkový příběh pro děti od cca 7 let, který kombinuje humor, kouzla a důležité téma tolerance.

Třída 3. A byla nejdřív úplně obyčejná, ale pak se něco stalo….

Třída 3. A byla nejdřív úplně obyčejná, stejná jako ostatní třídy na škole. Děti se učily, trošku vyrušovaly výklad paní učitelky, občas nedávaly pozor vůbec – jako je tomu všude.
Ale jednou se otevřely dveře a 3. A se rozrostla o tři nové žáky. Byli to bratři – Čáryfuk, Máryfuk a Podkočárník. S maminkou a tatínkem se zastavili ve městě, protože rodiče byli kouzelníci a měli zde svá vystoupení.
A jejich synové? Museli do školy, jak jinak. A od té chvíle se ve 3. A děly věci…

Třída se promění v kluziště nebo bazén, obrázky ožijí, učebnice létají… Děti jsou nadšené, ale objevují se i předsudky a pomluvy vůči novým spolužákům.
Kniha humorně ukazuje, jak snadno vznikají stereotypy, a nakonec zdůrazňuje, že každý je v něčem dobrý a že odlišnost není důvod k vyloučení.

Kniha Začarovaná třída byla v roce 2004 zapsána na Honour List IBBY.

Tato bestsellerová kniha Ivony Březinové o úplně nenormální třídě získává čtenáře po celé Evropě.
Vyšla ve francouzštině, slovinštině, srbštině a slovenštině. V loňském roce dokonce přibylo vydání v romštině.
A také si můžete příběhy žáků z 3. Audioknihu vydává Liberecká vědecká knihovna v rámci projektu Děti čtou nevidomým dětem…

Ivona Březinová / Začarovaná třída / Ilustrace Jaromír F. Palme / vydává JaS nakladatelství, 2014 / Dotisk čtvrtého, přepracované vydání.

www.brezinova.cz  / www.jasknihy.cz

Ilustrace: Jaromír F. Palme

Ukázka z knihy Začarovaná třída:

Vlastík chameleon

„Sedněte si,“ řekla paní učitelka, když za panem ředitelem zase šeptly dveře, a tři noví žáci zamířili k poslední lavici uprostřed.
Čáryfuk a Máryfuk se posadili vedle sebe a Podkočárník se uvelebil na podlaze pod stolkem.
„Ale to přece nejde, chlapče, abys ve škole seděl na zemi,“ namítla paní učitelka přísně. Jenže když se rozhlédla po třídě, zjistila, že tu už žádné volné místo není. „O přestávce poprosíme pana školníka, aby nám sem donesl ještě jednu lavici. Zatím si, chlapče, sedni na moje místo.“
Podkočárník si tedy sedl na místo paní učitelky a zvědavě si prohlížel děti před sebou.
Vlastíkovi se zdálo, že se ten nový kluk tváří nějak moc důležitě, a potají na něj vyplázl jazyk. Podkočárník jen malinko povytáhl obočí, pak tiše luskl prsty a v příští chvíli už se Vlastík zděšeně držel za pusu. Jazyk mu ne a ne zalézt zpátky.
„Zavři ústa, Vlastimile,“ přikázala paní učitelka, když si všimla jeho podivného výrazu. „To se dělá, plazit při vyučování jazyk? Vypadáš jako chameleon, když loví mouchy.“
Všechny děti se se zájmem podívaly, jak vypadá chameleon, když loví mouchy, ale Vlastík jen poděšeně lapal po dechu a koulel očima sem a tam.
„Tak zavři tu pusu,“ přikázala mu přísně paní učitelka.
„Ono mu to asi nejde,“ ozvala se vedle sedící Eliška snaživě. „Já myslím, že už by ji jinak zavřel.“
„Tak ono ti to nejde?“ podivila se paní učitelka. „A jak teď budeš mluvit? A jak teď budeš jíst? Myslím, že dnes je k obědu ve školní jídelně řízek s bramborovým salátem, ale ty tam ani nechoď, protože s vyplazeným jazykem se ještě žádný člověk nikdy nenajedl.“
Vlastík smutně svěsil hlavu, ale po chvíli se ozvalo tiché lusknutí a jazyk mu sám skočil zpátky do pusy, jen to mlasklo. Už už chtěl začít žalovat, ale výstražný pohled naproti sedícího Podkočárníka ho včas zarazil.

The post Začarovaná třída Ivony Březinové. Dlouholetý oceňovaný bestseller českých dětí first appeared on Čítárny.

Kolem Začarované třídy se poslední dobou pořád dějí věci, jaké, na to nám odpověděla u příležitosti vydání dotisku posledního upraveného vydání autorka knížky Ivona Březinová.

Ivono, okolo Začarované třídy se pořád něco děje. Připomeneš nám, co všechno se událo od vydání této tvé knihy v nové úpravě?
Je pravda, že okolo Začarované třídy se toho od začátku děje celkem dost. Je to kniha, která mi dělá radost i starost, té radosti je naštěstí mnohem, mnohem víc. Už když jsem ji před šestnácti lety psala, někteří lidé se divili, proč chci psát o Cikánech. Záměrně teď používám slovo Cikán, připadá mi hezčí. A mně konkrétně odráží odkaz svébytné kultury. Krásná Cikánka, cikánský baron, cikánská kapela, Cikáni Karla Hynka Máchy, to jsou pojmy, které mi evokují tajemnou exotiku. A tak jsem do svého příběhu obsadila exotická trojčata, tři nezbedné kluky, kteří mají problémy ve škole, protože se neustále stěhují. Málem každý měsíc v jiné škole. Kdo by se pak učil na jedničky? Přesto jsou ti tři v něčem nejlepší. A není to ani zlobení ani čarování, které se naučili od svých rodičů – varietních kouzelníků, kteří vždy žijí se svými dětmi tam, kde právě mají angažmá. Můj pohled na tři malé nezbedy je laskavý, i když nezastírá, že ve společnosti někdy bývá s romskou menšinou problém. Možná i proto je úryvek z knihy v několika čítankách. Přesto kniha před časem narazila na nepochopení u ministerských úředníků. Ale to už je doufám uzavřená kapitola.

Jak čtenáři tvou knihu přijímají?
Myslím, že velmi dobře. Kniha je vlastně řadou veselých, často až bláznivých situací, o kterých nejeden školák sní. Co kdyby se třída najednou proměnila v plavecký bazén? Nebo co kdyby se učebnice zničehonic vznesly do vzduchu a přilepily se na strop? A nebyla by to pořádná legrace, kdyby zvířata z výkresů obživla a rozběhla se po třídě? V Začarované třídě prostě není nuda a malí čtenáři mi často říkají, že do takovéto školy by je bavilo chodit. A přesto je v knize i celá řada otázek k zamyšlení: Co mi jde, a co ne? Co mě baví? Jsem v něčem nejlepší? A pak také: Je můj spolužák horší kamarád jen proto, že vypadá jinak? Je správné, aby se o všech Romech říkalo jen to špatné? Jak by mi bylo, kdyby se mě spolužáci stranili? Není lepší vytvořit si svůj vlastní názor, než podléhat tomu, co slyším? Ono už pak totiž nejde jen o otázku Romů, ale o odlišnost jako takovou.

Ilustrátoři – přebírali někde ilustrace Jaromíra F. Palme, nebo každé zahraniční nakladatelství volilo svého ilustrátora? Měla jsi k tomu možnost vyjádření?
Všechna cizojazyčná vydání Začarované třídy mají svého vlastního ilustrátora. Mám to tak i u jiných knih. Možná je to náhoda, možná trochu funguje odlišný národní vkus, jiné ilustrační zvyklosti nebo třeba jen chuť zahraničních vydavatelů dát prostor svým umělcům. Já tuto rozmanitost vítám. Už proto, že na besedách je pro děti zajímavé, když jim ukážu českou obálku a pak pro porovnání slovenskou, slovinskou, francouzskou a srbskou. Je zajímavé sledovat i to, jaké motivy jednotliví ilustrátoři zvolili při ilustrování obálky, kde se shodují a kde se rozcházejí. Neměla jsem bohužel možnost besedovat ve Francii ani ve Slovinsku či Srbsku, ale mám ověřeno, že českým dětem se nejvíc líbí česká obálka a slovenským ta slovenská. A tak to asi má být.
Jaromír Palme mě jako ilustrátor uchvátil hned napoprvé. Když jsem kdysi při vzniku prvního vydání dostala na ukázku obrázek Vlastíka chameleona, jak plazí jazyk, věděla jsem, že je to ono. Ten obrázek mi pak visel nad počítačem jako posel dobré nálady ještě několik měsíců. Myslím, že i pro Mirka Palmeho mohlo být zajímavé, že se při vydání knihy nakladatelstvím JaS ke knize vrátil s tím, že některé obrázky přepracovával do jiného formátu a také do barevné verze. Asi to není úplně časté, vstoupit takhle podruhé do stejné řeky. Výsledek je každopádně skvělý.
Ale musím říct, že slovenské vydání pro mě má stejný díl dobré nálady. Ilustrátora Mira Regitka znám už několik let a na výstavě jeho ilustrací v Prešově před lety jako bych měla Začarovanou třídu v jeho podání přímo před očima. Byla shoda šťastných náhod, že překladatelka do slovenštiny, Gábika Futová, spolupracuje s nakladatelstvím Perfekt, a že jedním z dvorních ilustrátorů tohoto nakladatelství je Miro Regitko.
Prostě Mirek a Miro, to je dvojice, která Začarovanou třídu poponesla ještě mnohem dál. Vlastně naopak: Oni ji svými ilustracemi poponesli mnohem blíž dětem, než bych to dokázala sama. Ale i ostatní cizojazyčná vydání mají něco do sebe, ve svých černobílých variantách kladou na představivost malých čtenářů větší nároky.

Zajímá mne ta romština – jaký je zájem o knížku v této řeči. Kterými cestičkami ji na Slovensku dopravují k čtenářům?
Romské vydání Začarované třídy je jedním z mých splněných snů. Jsem Perfektu vděčná, že se této charitativní akce ujal. Kniha v romštině se na Slovensku rozdává do některých škol s větším zastoupením romské komunity. Bylo mi řečeno, že slovenská romština je malinko jiná než česká, ale porozumění to nebrání. Ráda bych, aby se kniha Začarimen trieda dostala aspoň do některých knihoven či škol v severních Čechách, odkud pocházím. Sama jsem výtisk poslala i do Muzea romské kultury v Brně.

Audiokniha – skvělý nápad, máš radost, že tvůj text mohou nyní slyšet i ti, co číst nemohou?
Ano, z toho mám velkou radost. Byla jsem potěšena, když jsem zjistila, že si organizátoři projektu, především Radka Vojáčková z liberecké knihovny, která za tím vším stojí, pro letošní rok vybrali právě moji Začarovanou třídu. Kniha tím získá zase další rozměr. A dostane se i k dětem, které samy číst nemohou, nebo jen s velkými obtížemi. Úžasné na tom je, že knihu určenou dětem, načtou zase děti. Křest CD proběhne 25. dubna 2014 na liberecké radnici.

Je Začarovaná třída první tvou knihou v projektu Liberecké vědecké knihovny nebo už jsi na listině kmenových autorů?
Je to moje druhá kniha v tomto projektu, který probíhá už od roku 2003. V roce 2006 děti úžasným způsobem načetly mou knihu Praprázdniny.

Do kterých zemí Začarovaná třída poputuje dál? Máš nějaké náznaky, snad dokonce i smlouvy, že Čáryfuk, Máryfuk a Podkočárník se dostanou k dalším čtenářům?
Smlouvu na další překlad zatím nemám, ale už jsem se doslechla, že kniha se líbí například ukrajinské překladatelce. Tak uvidíme, jestli Čáryfuk, Máryfuk a Podkočárník ještě někam pocestují. Zatím se chystá báječná ochutnávka. Na veletrhu Svět knihy budu hostem společnosti Zaedno, která vydává multikulturní časopis Kamarádi. Časopis je určen hlavně vícejazyčným dětem a oslovuje je v jazycích menšin žijících v České republice. A právě teď se chystá číslo, které bude věnováno Začarované třídě. Budou v něm otištěny úryvky z této knihy v češtině, ruštině, němčině, slovenštině, polštině a ukrajinštině. Tak na to se opravdu těším!

Jsi velmi pilná autorka, besedující autorka – co tě čeká v dubnu a květnu za besedy? Zařadíš dotisk „Začarovanky“ opět do svých povídání s dětmi?
Začíná jaro a s ním mé cesty za čtenáři. Samozřejmě budu od 20. března s sebou v batohu vozit i Začarovanou třídu. Povezu ji do Kadaně, na pasování čtenářů do Lovosic, navštívím s ní Doubravčice, Vrchlabí, bude se mnou přespávat při Noci s Andersenem v Poděbradech, pak spolu poputujeme do Mnichova Hradiště, Chrastavy, Trmic, Liberce a Havířova, na Uherskohradišťsko a kdo ví, kam nás ještě čtenářský vítr zavane.

A samozřejmě mne zajímá, co nového píšeš, nač se můžeme těšit.
Mám radost, že Albatros znovu vydává mou knihu Adélka a Zlobidýlko, která vyšla už před lety. Teď navíc vyjde s pracovním sešitem v edici Druhé čtení. A s Mladou frontou chystám čtení pro prvňáčky s názvem Danda má hlad. Další tituly vyjdou v druhém pololetí, další v příštím roce a ještě dalších mám plnou hlavu, protože mě psaní pořád strašně baví.

Děkuji za příjemné popovídání. Pokud se chcete více dozvědět o Ivoniných knížkách, aktivitách, určitě navštivte její stránku na internetu:

Ivona Březinová aktuálně: www.brezinova.cz

Nové vydání knihy: www.jasknihy.cz

The post Začarovaná třída. Co je na bestselleru pomluva a co pravda, prozradí Ivona Březinová first appeared on Čítárny.

Ivona Březinová v knize Řvi potichu, brácho, vypráví tolik potřebný příběh autistického chlapce a jeho okolí, které se svou poruchou musí dennodenně vyrovnávat.
Navíc se nakladatelství Pasparta tentokrát spojilo s profesně lepším Albatrosem a už při prvním otevření knížky je patrno z grafické úpravy, tisku ilustrací Tomáše Kučerovského, že se kniha skutečně povedla. Kniha je čtivá nejen pro starší děti, ale i pro dospělé čtenáře.

O čem vypráví Březinová Ivona …
Jeremiáš žije ve světě, který má svá přísná pravidla, ve světě, kde každý den v týdnu má jinou barvu a kde jsou krajíce chleba kulaté. Se světem, v němž žije maminka se sestrou, si příliš nerozumí, nevyzná se v něm. Ale nevadí mu to, má přece ten svůj. Ostatním sice občas připraví horkou chvilku, ale ani milující maminka, ani dvouvaječné dvojče na něj nedají dopustit. Hlavně aby jim Jeremyho nedali do ústavu, to by nepřežily.

Na této knížce a nejen na ní, je vidět, že se klima v české společnosti přece jen posunulo a že téma autismu není tabu, tak jak tomu bylo např. v roce 2000, kdy detektivní příběh pro starší děti britské autorky Celie Reesové – Truth of Dare, byl již dokonce přeložený, ale nakonec pro jeho vydání nakladatelství Olympia nenašlo odvahu. Přitom si dodnes myslím, že je to takový Rainman pro starší děti. Nezbývá než jen pogratulovat autorce, že napsala rovněž působivý a svůj příběh s touto problematikou a že našla nakladatele pro vydání této závažné knížky.

Řvi potichu, brácho / Ivona Březinová / ilustrace Tomáš Kučerovský / Nakladatelství Pasparta Publishing s. r. o., 2016 /

Nakladatelství Pasparta Publishing s. r. o. je sociální podnik zaměstnávají lidi s poruchou autistického spektra, jehož zřizovatelem je Národní ústav pro autismus, z. ú. (NAUTIS) http://www.pasparta.cz

Ukázka…

..Další!” oznámil Jeremiáš a vmžiku se vrhl na velikého pod­dubáka, jako by honil zajíce.
Po jeho bleskovém zásahu bohužel z houby zbyla jen kašovi­tá drt. Jeremiáš ji očichával a nedal si vymluvit, že rozblemcanou hmotu do košíku seškrabovat nebudou. Po půlhodině kvílení, kte­ré z lesa vyhnalo veškerou zvěř, ale možná i zbylé houbaře, se dal přesvědčit k tomu, že vstane a zkusí najít novou houbu.
Našel štíhlonohou růžolící muchomůrku s bělostnými puntí­ky. Ješte loni takovými nálezy zdobil květináče. Teď houbě neur­vale utrhl nohu, kterou zahodil, a než mu v tom máma s Pamelou mohly zabránit, nadšeně se zakousl do puntíkatého klobouku.
..Jeremy, ne!” vykřikla Pamela varovně.
Máma byla skokem u něj, zbytek muchomůrky mu vyrazila z ruky a pokoušela se Jeremiáše přesvědčit, že to, co má v puse, má urychleně vyplivnout.
Moc se mu nechtělo. Chvílemi dokonce vypadal, že usilovně polyká.
„Já se zblázním!” rozčilovala se máma. ,.On to snad sní! Co budeme dělat? Neměla bych mu strčit prst do krku?”
Jeremy nakonec sousto se zhnuseným výrazem vyplivl sám.
„No konečně,” vydechla si máma. ,.Smrtelně jedovatá houba to není, ale vyvolává halucinace. To by v jeho stavu ješte scházelo. Na, vypláchni si pusu, Remí. Tak. A houby už ne!”
,.Už ne,” zavrtěl hlavou a pro jistotu ještě i přikývl.
Snažily se mít Jeremiáše pořád na očích, ale houbařská vášeň byla silnější, maminka čas od času nadšeně zaklekla a zálibně sklízela.
..Jako kosou, jako kosou,” blábolila nadšeně.
Její sběratelství nakazilo i Pamelu. Houština mladých smrčků se ukázala jako úrodné naleziště a košík se plnil.
„Mami!” ukázala najednou Pamela vytřešteně na výjev, kdy Jeremiáš seděl v mechu, olizoval obvod kulatého červeného klo­bouku a kolem něj se válelo několik osiřelých bílých nožicek.

The post Ivona Březinová napsala poučnou knížku o autismu Řvi potichu first appeared on Čítárny.

Ivona Březinová je velmi známá vynikající vypravěčka. V této pohádce se malý medvídek probudí předčasně ze zimního spánku, vyleze z nory a potká děda Medvěda.
Dají se spolu do řeči a děd Medvěd začne vzpomínat, jaké to bylo, když byl malý. Co obnáší medvědí život – co to jsou rezervace, jak se vede medvědům v cirkuse, a dojde i na pohádku Tři bílé chlupy medvěda Vševěda!

Navíc se malí čtenáři dozvědí spoustu zajímavých věcí z medvědího světa – co je to brloh, jak zacházet se včelami či proč si některá města zvolila do svého znaku medvěda.
Pohádka pro děti už od první třídy je proložena medvědími ilustracemi Jaromíra Zápala.

Ivona Březinová | Medvědí pohádka | Ilustrace Jaromír Zápal | Vydává Euromedia Group, Knižní Klub, 2010
Ivona Březinová website >>

Ukázka z knížky

Je zima. Les i louky jsou pod sněhem a to je čas, kdy každý správný medvěd zaleze do brlohu a spí. Zabalený do svého huňatého kožichu se občas ve spánku převalí na druhý bok. Nejí ani nechodí na záchod, jen tak pomaličku dýchá.

Ale jeden malý medvídek nespal. Pořád se převracel ze strany na stranu, zkoušel usnout na bříšku a pak i na zádech, ale nešlo to. Nejraději by vylezl ven. Utíkal by mezi stromy, vyválel by se v trávě a kapradí.

A pak by vylezl na ten krásný rovný smrk, který má až skoro na hoře ve větvích sojčí hnízdo.
Jenže je zima a ven se nesmí. Maminka mu to před tím, než zalezli do brlohu, důrazně vysvětlila.
„Slušně vychovaný medvěd se přes zimu nikde necourá,“ řekla přísně a medvídkovi bylo jasné, že vstup do jejich brlohu zůstane až do jara zavřený.

Brloh

Brloh je chráněné  místo, kde medvěd přečká zimu. Bývá někde v ústraní, kde je ticho a klid. Může to být dutina u kořene stromu, malá jeskyně nebo třeba opuštěné mraveniště. Někteří medvědi si vyhrabou v zemi asi metr hlubokou díru, jiní se zavrtají do hromady klestí. Své zimní příbytky si vystýlají jehličnatými větvemi, drny a mechem, aby se jim dobře leželo.

Jenže pak se stalo něco zvláštního. Skulinou, kterou do brlohu pronikal vzduch a trochu světla, se prodral i podivný zvuk. Medvídek by přísahal, že to znělo skoro jako medvědí zívnutí.
Copak je někdo venku? A dokonce snad nějaký medvěd? Teď, když všichni slušně vychovaní medvědi mají spát?
Malý medvídek horečně přemýšlel. Na spánek už neměl ani pomyšlení. A když se medvědí zívnutí ozvalo znovu, už se na nic neohlížel. Teda jen jednou na maminku medvědici, jestli opravdu tvrdě spí. Spala. A medvídek se zarazil. Nedělá něco špatného, když teď půjde bez dovolení ven? Nakonec se natáhl pro čepici a nasadil si ji na hlavu, protože maminky svým dětem vždycky říkají „vezmi si čepici,“ když jdou ven, a potichounku se vyhrabal z brlohu.

Nejdřív ho oslnilo prudké světlo. Krajina byla pod sněhem a na mýtinu dopadaly sluneční paprsky, až sníh jiskřil.
„Páni medvědi, to je krása!“ vydechl medvídek a promnul si oči.

Pak se rozhlédl znovu a uviděl, jak kousek od něj sedí na pařezu starý medvěd a vyhřívá se.
„Dědo,“ vydechl překvapeně medvídek, „ty nespíš?“
Starý medvěd zvedl hlavu, zavětřil a obrátil se na medvídka.
„Copak já,“ zabručel, „já už jsem starej a moc toho nenaspím. Ale co ty tady děláš?“
„Já… já se jen tak dívám,“ vykoktal malý medvídek. Pořád se mu nechtělo věřit, že jeho děda není slušně vychovaný medvěd. No, ale co jiného si myslet, když tu děda courá po mýtině, ačkoliv by přece měl spát.
Děda medvěd pohlédl k obloze, pak se postavil, protáhl se, až mu v kloubech luplo, a důležitě pronesl:
„Bude sněžit, už jdou mraky.“
„Mraky uměj chodit?“ vykulil medvídek oči.
„Ale jdi, copak mají nohy? Zato my je máme. A máme je proto, aby nás teď odnesly zpátky do brlohu.“
„Už?“ broukl medvídek zklamaně. „Já ještě nechci, dědo. Sotva jsem přišel. A v brlohu je nuda, máma pořád jen spí.“
„Taky bys měl.“
„Jenže mně to nejde,“ fňukal medvídek. „Já jsem se snažil a nic.“
Děda medvěd se tlapou podrbal na břiše, podíval se na medvídka a pak směrem k hustému mlází, kde měl svůj brloh, a nakonec řekl:
„Tak víš co? Já tě vezmu k sobě. Když jsem já byl malý a nemohl jsem někdy usnout, vyprávěla mi moje maminka medvědí pohádky.“
„Pohádky? A medvědí?“ poskočil medvídek tak radostně, až mu čepice spadla z hlavy do sněhu. Honem ji sebral, oprášil a rychle pelášil za dědou, který už vykročil mezi husté nízké smrčky.

The post Ivona Březinová vypráví Medvědí pohádku o medvědím životě first appeared on Čítárny.

Jsou horory, které někdy děsí i příjemně, protože jsou vzdálené skutečnosti a my je vnímáme z bezpečí. Ale jsou situace, které mnohý takový horor předčí, protože jsou drsnou součástí našeho života. Někdy se uvnitř nás pere spousta strachů, aniž bychom se je o to prosili. Který vyhraje? A mohou se nakonec stát vítězové z nás samotných?

Kryšpín chodí do páté třídy. Je to citlivý kluk, v mnohém ohledu vnímavější než jeho okolí. Žije jen se svou skvělou babičkou, které říká baminko. Kamarádů moc nemá. Přátelí se vlastně jen s vietnamskou dívkou Hangh, která chodí do vedlejší třídy. Spolužáci ho moc neberou, kvůli zdravotnímu omezení jim připadá divný. V lepším případě ho ignorují, v horším mu ubližují. Situace se vyhrotí na škole v přírodě. Šikana nabývá takové intenzity, že Kryšpín jedné noci z horské ubytovny raději utíká pryč. Do lesa, kde je sám, ve tmě nic nevidí, neslyší, a přesto se cítí bezpečněji než v pokoji plném spolužáků. Nikdo však neví, kde je. A tak se rozjíždí pátrání, do kterého je zapojen i policejní pes…

Útěk Kryšpína N. / Březinová, Ivona / Ilustrovala Barbora Kyšková / Praha : Albatros, 2014, 96 stran. ISBN: 978-80-00-03712-7

Ukázka z knížky…

Terén pod Kryšpínovýma nohama je teď nerovnější. Jde se mu čím dál hůř. Navíc má neodbytný pocit, že ho sledují. Někdo. Nebo něco. Vystrašeně se otáčí, ale vidět není nic. Nebo ano? Co ten stín vzadu? Kryšpín se znovu dává do běhu. Rukama vztaženýma před sebe si chrání obličej. I tak ho má poškrábaný až běda. Ale to nevadí. Hlavně aby ho to za ním nechytilo!
Náhle cítí, jak se mu cosi otře o tvář. To nebyla větev. Ani list. A teď zase! Tak už ho mají. Nebo má. Kdoví jaké zvuky tvor vydává? Mlčení je někdy horší než sebeděsivější hlas.
„Áááá,“ řve Kryšpín hrůzou a mlátí kolem sebe rukama, aby zvíře, které po něm chňapá, odehnal.
Náhle mu mezi prsty uvízne cíp látky.
„Já se picnu! To je můj šátek,“ mumlá ulehčeně a sám nad sebou vrtí hlavou, jak ho taková hloupost jako šátek vlající mu kolem obličeje mohla tak příšerně vystrašit.
Na chvíli se zastavuje, ale vnitřní nejistota ho hned žene dál. Musí odtud pryč, prostě musí. Na zemi leží spousta spadaných větví plných ostrých výčnělků. Jako stvořené se tady přerazit, zvlášť když zašel měsíc, napadne ho a vzápětí leží na zemi. Jako by ten karambol přivolal.
„Já do toho kopnu!“ vzteká se a s bolestivým sykotem se zvedá ze země.
Dlaň pravé ruky má tentokrát pořádně sedřenou. Moc na ránu nevidí, ale mazlavá tekutina s typickým pachem krve mluví za všechno.
„Snad to není hluboký a přestane to téct,“ bručí si sám pro sebe a bez váhání si dlaň ošetří mohutným plivnutím. „Tak, ještě ovázat kapesníkem a… bude to dobrý.“
Navyklým pohybem zkontroluje, jestli krabička je tam, kde má být, a už chce vykročit, když mu dochází, že kolena má úplně mokrá.
„No, to snad ne,“ vyjekne a očima se snaží proniknout tmu. „Je tu nějaká bažina nebo co.“
Kryšpínovi je jasné, že musí postupovat velmi obezřetně. Pohybuje se v předklonu, opatrně našlapuje a nezraněnou rukou ohmatává terén před sebou. To je jeho štěstí. V příští chvíli ruka máchne do prázdna a Kryšpín má co dělat, aby se po hlavě nezřítil do jakési strouhy. Pevně se zapře nohama a znovu hrábne rukou dolů. Prsty mu obklopí chladná spěchající voda.

The post Útěk Kryšpína N. Dobrodružná knížka pro děti od Ivony Březinové a Barbory Kyškové first appeared on Čítárny.

Možná znáte Dárek pro Sáru, Žofinku Ofinku nebo Rozpustilou ozvěnu a pokud Vás nadchly nejen znovuzrozené obrázky Heleny Zmatlíkové, ale také naivně fantazijní styl Ivony Březinové jakožto autorky příběhu, pak vás jistě zaujme právě nová knížka s názvem Eliáš a liška. Příběh vytvořený z obrázků z původní knihy Borise Aprilova: Lišákova dobrodružství.

Libozvučný název skrývá příběh, který je opět – jak jinak – úžasným spojením té jednoduché a bezbřehé dětské fantazie, která nemá hranic a může se v jakékoliv chvíli odklonit směry nevídanými a rozhodně ne logickými.

Máte-li chuť na takový výlet s dvěma chlapci Hugem a Kvidem, směle do něj.
Budou tu pršet lišky a takzvané liščí deště mají výsadu dle mého, nejlepší ilustrace. Lišky padající s deštníky, hezky jedna za druhou, nevím proč, ale tenhle obrázek hned zkraje knihy mne velmi zaujal. Podivných pohádkových věcí je tu víc, nejen ten fialový mužík Eliáš kouzelník, který je tak trochu popleta, kterému se z vlasů líhnou ptáčci.
Četbu moc hezky rodičům (ale i dětem posluchačům) osvěží občasné rýmy v přímých řečech a rýmovačky, které text jaksi prolehčí, prozpěvní a celý příběh nádherně oživí. Vše navíc velmi vtipně občasně glosuje zelená žába, žabina Sabina, která také obstarává báječný úvod, který vás doslova strhne v té báječné hře slov a zvláštních dějů. Prostě se musíte dozvědět, co se bude dít dál.

Abych řekla pravdu, měla jsem tuto knížku přečtenou za jedno dopoledne
a to ve chvíli, kdy jsme s její četbou začala malé dceři – která sice ještě textu pranic nerozuměla, ale líbil se jí asi jeho přednes. A samozřejmě obrázky Heleny Zmatlíkové.  Na každé stránce je něco k dívání, to je IDEÁLNÍ knížka pro děti, což bohužel často nakladatelé nerespektují. Kdo však jde do rizika „dívacích“ knížek, má vyhráno. Nevím, jak jinde, ale u nás doma určitě.
Dcera sice po pár stránkách usnula blaženým spánkem, ale mě to nedalo a přečetla jsem ji celou na jeden zátah. Nenudila mě a pevně věřím, že nápaditý příběh, který je prezentací právě té nevypočitatelné dětské fantazie pobaví i vás a vaše děti.

Eliáš a liška | Ivona Březinová | Ilustruje Helena Zmatlíková | Vydal Artur, 2010

The post Eliáš a liška. Knížka pro děti plná fantazie a nápadů first appeared on Čítárny.

Je to neuvěřitelné, ale v roce 2016 vychází další dotisk neustále žádané knížky Ivony Březinové, Začarovaná třída. Příběh třeťáků z jedné školy dobývá čtenáře po celé Evropě – vyšla ve francouzštině, slovinštině, srbštině, slovenštině i romštině. Má svou audioverzi díky Liberecká vědecká knihovně, která ji vydala v rámci projektu Děti čtou nevidomým dětem. V roce 2004 byla zapsána na Honour List IBBY.

Autorka Ivona Březinová o své možná nejúspěšnější knize říká:

„Okolo Začarované třídy se toho od začátku děje celkem dost. Je to kniha, která mi dělá radost i starost, té radosti je naštěstí mnohem, mnohem víc. Už když jsem ji před lety psala, někteří lidé se divili, proč chci psát o Cikánech. Záměrně teď používám slovo Cikán, připadá mi hezčí. A mně konkrétně odráží odkaz svébytné kultury. Krásná Cikánka, cikánský baron, cikánská kapela, Cikáni Karla Hynka Máchy, to jsou pojmy, které mi evokují tajemnou exotiku. A tak jsem do svého příběhu obsadila exotická trojčata, tři nezbedné kluky, kteří mají problémy ve škole, protože se neustále stěhují. Málem každý měsíc v jiné škole. Kdo by se pak učil na jedničky? Přesto jsou ti tři v něčem nejlepší. A není to ani zlobení ani čarování, které se naučili od svých rodičů – varietních kouzelníků, kteří vždy žijí se svými dětmi tam, kde právě mají angažmá. Můj pohled na tři malé nezbedy je laskavý, i když nezastírá, že ve společnosti někdy bývá s romskou menšinou problém. Možná i proto je úryvek z knihy v několika čítankách. Přesto kniha v roce 2012 narazila na nepochopení u ministerských úředníků. Ale to už je doufám uzavřená kapitola.“
Ivona Březinová: Způsob napadení mého textu za údajné propagování rasismu považuji za neprofesionální a nešťastné

Malí čtenáři mají příběh tří kluků, kteří dokážou čarovat rádi. Chtějí se jistojistě do podobné třídy dostat a zažít ony bláznivé situace, jichž je příběh plný. Právě nyní mají šanci knížku sehnat i ti, co ji doma ještě v knihovničce nemají

Ivona Březinová / Začarovaná třída / Ilustrace Jaromír F. Palme / vydává JaS knihy / http://www.jasknihy.cz/

 
Ukázka z knihy…

Vlastík chameleon
„Sedněte si,“ řekla paní učitelka, když za panem ředitelem zase šeptly dveře, a tři noví žáci zamířili k poslední lavici uprostřed.
Čáryfuk a Máryfuk se posadili vedle sebe a Podkočárník se uvelebil na podlaze pod stolkem.
„Ale to přece nejde, chlapče, abys ve škole seděl na zemi,“ namítla paní učitelka přísně. Jenže když se rozhlédla po třídě, zjistila, že tu už žádné volné místo není. „O přestávce poprosíme pana školníka, aby nám sem donesl ještě jednu lavici. Zatím si, chlapče, sedni na moje místo.“
Podkočárník si tedy sedl na místo paní učitelky a zvědavě si prohlížel děti před sebou.
Vlastíkovi se zdálo, že se ten nový kluk tváří nějak moc důležitě, a potají na něj vyplázl jazyk. Podkočárník jen malinko povytáhl obočí, pak tiše luskl prsty a v příští chvíli už se Vlastík zděšeně držel za pusu. Jazyk mu ne a ne zalézt zpátky.
„Zavři ústa, Vlastimile,“ přikázala paní učitelka, když si všimla jeho podivného výrazu. „To se dělá, plazit při vyučování jazyk? Vypadáš jako chameleon, když loví mouchy.“
Všechny děti se se zájmem podívaly, jak vypadá chameleon, když loví mouchy, ale Vlastík jen poděšeně lapal po dechu a koulel očima sem a tam.
„Tak zavři tu pusu,“ přikázala mu přísně paní učitelka.
„Ono mu to asi nejde,“ ozvala se vedle sedící Eliška snaživě. „Já myslím, že už by ji jinak zavřel.“
„Tak ono ti to nejde?“ podivila se paní učitelka. „A jak teď budeš mluvit? A jak teď budeš jíst? Myslím, že dnes je k obědu ve školní jídelně řízek s bramborovým salátem, ale ty tam ani nechoď, protože s vyplazeným jazykem se ještě žádný člověk nikdy nenajedl.“
Vlastík smutně svěsil hlavu, ale po chvíli se ozvalo tiché lusknutí a jazyk mu sám skočil zpátky do pusy, jen to mlasklo. Už už chtěl začít žalovat, ale výstražný pohled naproti sedícího Podkočárníka ho včas zarazil.

The post Bestseller Začarovaná třída Ivony Březinové je stále oblíbená kniha dětí first appeared on Čítárny.

Ivona Březinová vyslala do světa svou další knížku pro děti. Je určena čtenářům od osmi let a jmenuje se Kluk a pes. Kluk se jmenuje Julin Váša a má to těžší, než jeho vrstevníci.

„Tak jedeme, Juline,“ usměje se tatínek a přistrčí k synovi vozík. „Pojedeš jako Hamilton ve formuli I. To budou kluci čubrnět, co?“
Jo, to tedy budou, povzdychl si Julin v duchu. Ještě loni chodil po škole o berlích. Hm, tak letos to bude jiné. Ale vlastně lepší. Berle jsou dřina. Teď se bude vozit. Všude. Po chodbách ke třídám i do jídelny. A po tělocvičně. To bude jízda! Když dá plnou rychlost, kluci budou muset pěkně natáhnout nohy…

Julin je správný kluk, i když nemůže běhat jako ostatní. Proto ho spolužáci berou, někteří mu dokonce trochu „závidí“ jeho pojízdné křeslo na baterky. Nikdo ho nelituje. A tak si užívá podle možností jako ostatní děti ze třetí třídy.  

Pes se jmenuje César a chystá se na kariéru osobního asistenta. Julina miluje a udělal by pro něj první poslední. Ale musí se ještě mnohé naučit, než bude se svým malým páníčkem smět do jeho školy. Proto se chystá na roli „žáka“ v opravdové psí škole.

Tak tohle je ta škola? Páni, voní to tu, hmmm. Docela se mi to tady zamlouvá. Jé, tady toho kluka znám ze školky, kam jsem chvíli chodil. Rone! Pamatuješ si na mě? Já jsem César. No jasně, já věděl, že si vzpomeneš. Kámoši? Aha, máme být zticha a dávat pozor. Tak jo, už mlčím. Bude zábava? Bude.

Jak vidíte, oba dva jdou do školy. Julin do třetí a César do první třídy. Oba si také dovedou pěkně užívat, ale to až poté, co udělají domácí úkoly. Ty Césarovy jsou zvláštní, ale nesmírně důležité. Učí se podat všechny možné věci, které bude Julin potřebovat, otvírat dveře, přinášet dobroty z ledničky, sundávat oblečení – nejvíc se mu líbí nošení bot a stahování ponožek… To všechno se musí naučit, aby měl Julin snazší život. A taky musí být pořád ve střehu. Aby se nic, ale vůbec nic nepřihodilo…

Všechny peripetie školní docházky i příhod, které se udály po zazvonění, nám prozradí jak Julin, tak jeho čtvernohý asistent. Dozvíme taky se o závodech, které Julin zorganizoval v parku, o pátrání po ztraceném klukovi, o veselém dovádění s rodiči na horách, které ale vůbec nemuselo skončit vesele. Také nám oba povypráví o svých spolužácích, oba jich mají hodně, a César nám k tomu navíc vyštěká své názory na dvounožce.

Kluk a pes je knížka plná jemného humoru, přestože její hrdina žije s hendikepem.
Autorka nám v ní připomněla, jak je důležité, mít kolem sebe přátele, na které je spolehnutí. A Julin to štěstí má – vedle prima spolužáků mu pomáhá skvělý čtyřnohý kamarád César. A nejen díky Césarovi tento malý kluk s vozíkem může prožívat dobrodružství všedního dne jako jeho zdraví kamarádi. Kluk a pes je zkrátka výtečná kniha pro společnou četbu ve třetí třídě. Určitě bude bavit holky i kluky a navíc, je plná podnětů k následným debatám nad textem.

Ivonu Březinovou znám léta, vím, že si ráda hraje se slovíčky, ale také že ji lákají závažná témata. Nebojí se o nich psát ani v knížkách pro nejmenší. Už dříve napsala příběh, ve kterém se setkává dítě s nemocí v rodině. Byla to Lentilka pro dědu Edu – veselé vyprávění o neveselé nemoci. Teď tedy hendikepovaný Julin…

Ivono, knížku Kluk a pes jsi psala pro malé čtenáře, nebála ses, že je tématem odradíš?
Nebála. Nebát se vyprávět malým čtenářům o věcech opravdu závažných, mě naučila Lentilka pro dědu Edu. Tam jsem se bála. A jak! Nevěřila jsem si, že dokážu napsat příběh, který se točí kolem tématu Alzheimerovy nemoci, tak, aby byl poutavý pro malé děti. Dlouho jsem kolem toho tématu kroužila. Ale sotva jsem tenkrát napsala první větu, věděla jsem, že to půjde. Kluk a pes už vychází z podobného autorského přístupu – použít optiku legrace a samozřejmého smíchu i tam, kde na první pohled samozřejmý není.

Psí škola, o které tak pěkně vyprávíš, je pro mnohé z nás absolutně neznámým pojmem. Jak jsi získávala informace o tom, jak to v ní chodí?
Už samotná existence psí školy mě naprosto fascinuje. Fakt, že psi chodí do školy, mají tam své spolužáky, své učitele, oblíbené a neoblíbené předměty, dělají úkoly a skládají zkoušky, mě prostě uhranul. A začala jsem pátrat. Nakoukala jsem velké množství internetových šotů  na toto téma, hlavně informace společností Helppes, Psi pro život nebo Pomocné tlapky.
Ale měla jsem i konkrétní informátory, především Míšu Skokanovou, tehdy studentku, dnes už mladou učitelku, která sama do školy také nechodí, ale jezdí, a navíc vychovává nejen děti, ale právě i asistenční psy. Sama ví nejlíp, co lidé v její situaci potřebují. Měla jsem i další poradce, například knihovnici Ivanu Hutařovou a jejího manžela, kteří byli mými prvními čtenáři a zasvěcenými rádci. Nebo kamarádku Ilonu Fryčovou, která přes zrakový hendikep vystudovala tvůrčí psaní na Literární akademii, snad i díky svému vodicímu psu Athosovi.

Julin to nemá v životě snadné, přesto je to kluk, jak má být. Jak se ti psal takový hrdina?
Vnímám Julina jako úplně obyčejného chytrého kluka, který nepodléhá žádným smutkům. V jeho rodině se žádné bolestínství nenosí. Mají dva „kluky“, Julina a Césara. A César je pro Julina opravdu spíš jako brácha než jako pes. Všichni se mají moc rádi, ale z Julina kvůli jeho velkým zdravotním problémům nikdo nedělá chudinku. A proč taky? Julin se jako chudinka v žádném případě necítí. Ze svého hendikepu často dokáže udělat i přednost. A tak ho také jeho kamarádi berou.

Po „lentilce“ přišla „psí škola“. Prozradíš nám, jaké závažné téma připomeneš malým čtenářům příště?
Mám v sobě jedno velké téma – téma přežití. Už dlouho. Zatím nevím, pro jak staré děti to bude. Ani kdy se k tomuto psaní dostanu (a jestli vůbec), jen to ve mně tak naléhavě doutná. Tak uvidíme, radši o tom víc nechci mluvit, abych tu jiskřičku třeba neuhasila.

Kluk a pes | Ivona Březinová | Ilustrace: Eva Švrčková | Albatros, 2011

The post Julin a César jdou do školy aneb proč napsala Ivona Březinová psí knížku first appeared on Čítárny.

Jak uvedlo v listopadu 2011 IDnes, Lidovky a ČTK, Monika Šimůnková, zmocněnkyně pro lidská práva, vyzvala ministra školství, aby posoudil stažení čítanky pro druháky, kde je závadný text o Rómech. V čítance je uvedena pasáž z knihy Začarovaná třída, kapitola Mýdlová Madla a praví se v něm: “Máma mi povídala, že se s těmi Demeterovic kluky vůbec nemám bavit… říkala, že jsou to cikáni. A cikáni jsou prý špinaví a kradou.”  … A na konci svého článku novináři jen připouští. “Na konci příběhu hlavní hrdinka uvažuje, že “všichni cikáni třeba nekradou …a nemusejí být špinaví…někteří cikáni mohou být i docela hodní…Budu to muset mamince říct. Vypadá to, že maminka některé věci vůbec neví.”

Nechci nyní komentovat přístup k tomuto textu ze strany vládní zmocněnkyně. K tomu se vrátím později. Na celém článku mě zaráží jiná věc. Je to způsob, jakým událost popsali novináři IDnes, Lidovek, ČTK.

Ti zcela neomaleně napsali text, ve kterém slepě vychází z původního textu ČTK a v souvislosti s rasistickým textem v čítance uvádí autorku celým jménem, aniž by zveřejnili její názor nebo se hlouběji vyjádřili k podstatě kritizovaného příběhu.
Pro mnoho čtenářů, kteří třeba ani článek nedočtou, se může populární spisovatelka Ivona Březinová jevit jako rasistka, která veřejně píše o cikánech, pomlouvá je a navíc si “dovolila propašovat” ukázku do čítanky pro malé děti. Tento názor mi potvrdili všichni, kteří si článek přečetli. A vzhledem k tomu, že v případě Ivony Březinové jde o veřejně činnou osobu, nelze takové “profesionální” chování ničím ospravedlnit a na místě je přinejmenším velké omluva.

Neomalenost novinářů, kteří nepovažují zmíněný způsob psaní za nic špatného, můžeme vidět velmi často.
Vzpomeňme jen hyenistické zvolání na titulní straně papírového vydání MFDnes: Sláva! Je po něm! Myšlena byla smrt Kaddáfího a za tímto zcela nepochybně civilizovaným prohlášením stojí část vedení deníku, které tím ale samo kleslo na úroveň primitivního a lynčujícího davu. Nebo časté určení násilníků jako Rómů. Např. “Útočníci zničili večerku v Jablonci. Šlo o Romy, tvrdí napadená obsluha.” Takové uchopení příběhu (IDnes), který už v titulcích a bez právních důkazů obviňuje nějakou rasu z trestního činu, je silně rasistické a v mnoha západních slušných médiích by nebylo možné takovou větu v novinách zveřejnit.

Chci tím říct, že zvláště novináři, kteří oslovují statisíce lidí, by měli u psaní myslet, prověřovat informace a zvažovat důsledek svého psaní, protože skutečná novinařina je zodpovědná práce a ne literární výpotek, jako v případě jejich článků.
Zřejmě ale skutečnost, která se na novinářských fakuktách už neučí. Takový přístup se týká celého rómského problému. Neprofesinální přebírání údajů, bezduché analýzy, necitlivé formulování vět, jen aby přitáhly pozornost, zavádějící informace celý rómský problém ještě víc prohlubuje, místo aby ho pomáhal řešit. Což mnohokrát novináži hrdině dokázali při psaní reportáží o nepokojích na Šluknovsku.
Zmíněný článek je navíc důkazem, jak nezodpovědnost novinářů dostane do problémů člověka, jehož názor je zcela opačný a který svým psaním už roky vychovává děti k toleranci, respektu a k vnímavému pohledu na svět. Což evidentně všem novinářům uniklo.

A tak se ptám: Došlo těm chlapcům od novin, jak se asi paní Březinová cítila, když četla jejich výpotky? Co si myslela o úrovní českých médií a inteligenci novinářů? A spolu s ní se ptá mnoho dalších lidí … a není to poprvé. Nedivme se, že lidé už nechtějí kupovat jejich práci a stojí o ní čím dál míň.

Spisovatelka Ivona Březinová
patří nejen ke slušným a poctivým lidem, ale je navíc společností dlouhodobě uznávána a oceňovaná za svou tvorbu pro děti a mládež a rozhodně nemá rasistické názory, jak z článku hloupě vyplývá. Dokázala to, na rozdíl od zmíněného novináře, nejen ve svých knihách, ale na stovkách besedách s dětmi a dobrovolnou prací pro společnost.

Celý článek na IDnes…

KNIHA ZAČAROVANÁ TŘÍDA, KTERÁ OBSAHUJE RASISTICKÉ TEXTY A JEJÍ OCENĚNÍ.

Začarovaná třída vyšla česky už třikrát a momentálně je zcela rozebraná. Vyšla ve Francii (La classe ensorcelée, Paris 2006), v Srbsku (Začarana učionica, Beograd 2010) a v jednání jsou další překlady.

Kniha Začarovaná třída dostala v roce 2002 Zlatou stuhu, asi nejprestižnější ocenění knih pro děti a mládež u nás.

Začarovaná třída byla v kategorii Literatura pro děti a mládež nominovaná na Magnesii Literu (2002).

V roce 2004 byla kniha zapsaná na Čestnou listinu mezinárodní organizace IBBY (International Board of Book for Young People), kam jsou každé dva roky zapisována nejlepší díla spisovatelů šedesáti členských zemí.

Ukázka z knihy:  Začarovaná třída. Co je na bestselleru pomluva, lež a co pravda, prozradí Ivona Březinová
Začarovaná třída byla zařazena do mezinárodní kolekce knih podporující rasovou snášenlivost, projektu BARFIE, který zastřešovala rakouská sekce IBBY. Ukázky byly přeloženy do tří světových jazyků a rozeslány do všech členských zemí IBBY

The post Monika Šimůnková a novináři lživě označili Ivonu Březinovou za rasistku first appeared on Čítárny.

Tato bestsellerová kniha dobývá čtenáře po celé Evropě – vyšla ve francouzštině, slovinštině, srbštině a slovenštině. V loňském roce dokonce přibylo vydání v romštině. A také si můžete  příběhy žáků z 3. Audioknihu vydává Liberecká vědecká knihovna v rámci projektu Děti čtou nevidomým dětem...

Třída 3. A byla nejdřív úplně obyčejná, stejná jako ostatní třídy na škole. Děti se učily, trošku vyrušovaly výklad paní učitelky, občas nedávaly pozor vůbec – jako je tomu všude. Ale jednou se otevřely dveře a 3. A se rozrostla o tři nové žáky. Byli to bratři – Čáryfuk, Máryfuk a Podkočárník. S maminkou a tatínkem se zastavili ve městě, protože rodiče byli kouzelníci a měli zde svá vystoupení. A jejich synové? Museli do školy, jak jinak. A od té chvíle se ve 3. A děly věci…

No řekněte, nechtěli byste, aby ožily vaše obrázky v hodině kreslení? Nebo aby byla tabule najednou bílá, takže se na ni bílou křídou nedalo nic napsat? Případně aby se učebna proměnila v kluziště? A tohle všechno a ještě mnohem víc můžete s holkami a kluky z 3. A prožít. Taky se seznámit s dětmi, které vypadají trošku odlišně, ale které jsou ve skutečnosti úplně stejné, jako ostatní – chtějí si hrát, chtějí se smát a chtějí se kamarádit.
A možná potřebují i zjistit, v čem jsou nejlepší. Protože každý je v něčem nejlepší.

Kniha Začarovaná třída byla v roce 2004 zapsána na Honour List IBBY.

Ivona Březinová / Začarovaná třída / Ilustrace Jaromír F. Palme / vydává JaS nakladatelství, 2014
Dotisk čtvrtého, přepracované vydání
www.brezinova.cz / www.jasknihy.cz

Ukázka z knihy:

The post Začarovaná třída Ivony Březinové je bestseller českých dětí first appeared on Čítárny.