Řeknu to na rovinu. Nechápu jak souvisí básník Jan Skácel, jeho poezie a nerezové trubky. I když moravský básník je svou přímočarou a zemitou poezií velmi oblíbený, v žádné své básní trubky neopěvuje a pravděpodobně k nim ani neměl poetický vztah. Jedině s výjimkou heveru (trubkovitého skla, pro tahání vína ze sudu), kterou vinaři používají v příjemném rituálu koštování. Proč právě takový paskvilový produkt nakonec vyhrál?

O důvodech brněnské poroty, jež vyhodnotila trubkovitou sochu Jiřího Sobotky jako vítěznou, čteme v PL (28. 5. 2015) kuriózní vysvětlení:

“Celkové pojetí je silně ovlivněno současnou estetikou 3D modelování, která se dnes dostává ke slovu nejen v oblasti sochařství, ale především v odvětví produktového designu.”

A autor dál dílo porovnává s údajně úspěšným projektem národního kýčaře Davida Černého, jehož podobně znetvořený, otáčivý portrét France Kafky (Praha, Quadrio) musel být původně určen pro kolotočářskou společnost v Hornídolní.

Vypadá to, že uměleckost a estetičnost na veřejném prostranství, které by měly být hlavními kritériemi hodnocení, je zde bez okolků nahrazeno produktem, ke kterému se směřují hodnotící argumenty stejné, jako u kelímku na jogurty.
Jako velmi komické vyznívá další konstatování poroty, že:

“struktura povrchu kopírujícího tvar básníkova obličeje je oživena průhledy skrz jednotlivé komponenty a umožňuje tak jak živou interakci objektu s okolím, tak neotřelý interpretační rámec: návštěvník parku může vnímat okolní realitu prizmatem básníka.”

A nakonec, skutečná bomba.
QR kod, který bude na díle přítomen, má seznámit návštěvníka s dílem autora a jeho životem. Pokud ovšem návštěvník má patřičný app a phone, aby si data mohl stáhnout. Jinak smůla. Nebude mít tušení, před čím stojí. Ano je to socha Jana Skácela, která s jeho dílem nemá nic společného.

Podtrženo a sečteno:
Už při prvním pohledu na “dílo” je jasné, že hlavním kritériem nebyla uměleckost ani smysluplnost a už vůbec ne úcta k básníkovi, ale limitující finanční částka silně komunikující s limitem myšlení kvalifikované poroty. V Brně tak vznikl za dva a půl miliónů korun neobyčejný kýč. (původně několik set tisíc korun) Ten spolu s podivnou sochou Mozarta nebo s dalším povedeným kýčem, žárovkami na Malinovského náměstí, ocení každý facebookovský návštěvník, protože se před nimi dobře dělá selfie.
My ostatní musíme být nadšeni, že poprvé na světě se budeme moci seznámit s dílem a myšlením moravského barda skrze nerezové trubky a vlastního mobilu. Zároveň svým nadšením přispějeme “k ozvláštnění a kultivaci daného prostoru.”

Od října 2016 je v Brně další povedená taškařice brněnských radních, podobně jako trapně stupidní propagační video, lákající k návštěvě Jihomoravského kraje především dementní návštěvníky.
A jsme konečně doma. Známe hlavní důvod, kterým se různobarevní soudruzi z brněnské radnice řídí.

The post Jan Skácel Kýčovitý. Brno má další paskvil z nerezových trubek. Prý pocta básníkovi first appeared on Čítárny.