Jaroslav Dušek a jeho Ze-mě. Cestu blázna a jeho vnitřní svět sepsala Pavlína Brzáková. Velmi zajímavé povídání / rozhovor s hercem a improvizátorem J. Duškem. Příjemně poučná koláž příběhů, asociací, samomluv a filozofických úvah o narození, životě, smrti, přítomnosti a setkávání se „Skutečností“. Název „Ze mě“ je slovní hříčka – zároveň „ze mě“ (z Duška) a „země“ nebo prostě „z nitra“. 

Výpisky z knihy Pavlíny Brzákové o Jaroslavu Duškovi.

Máme plnou pusu bezpečnosti na silnici, dítě strčíme do sedačky, spoutáme i psa, protože pes má mít také bezpečnostní pásy, a vedle toho jezdí naše auta dvě stě kilometrů v hodině!
To je to, co považuji za pokrytectví! Kdybychom chtěli opravdovou bezpečnost a záleželo nám na lidech, nikdo by tak rychle nejezdil. Nejezdily by kamiony po stejné silnici, jako jezdí malá auta. Ale tady nikomu o skutečnou bezpečnost nejde. Hlavní je, aby se autosedačky prodávaly, aby se prodávaly helmy! Možná budeme chodit v helmách dokonce i po ulicích, nebo nám přikážou nosit brnění, protože se to bude někomu hodit. Vhodná by byla třeba molitanová vrstva, kdyby do nás někdo narazil, aby to tak nebolelo. Když to někdo vymyslí, tak si to koupíme. Protože to bude předpis.

Taky se rádi věnujeme drogové problematice, protože to vypadá ušlechtile.
Když se však zeptáme skutečných odborníků na drogy, dozvíme se s úžasem, že největší negativní dopad mají léky a alkohol. Jenomže nenápadná, plíživá závislost na lécích a alkoholu je společností tolerována. Stejnou společností, která začne otravovat pěstitele kaktusů, aby v sobě náhodou neměly mescalin!
Za chvilku se jistě dozvíme, že si z pokojových rostlin můžeme vypreparovat nějakou látku, která by nás mohla nějak povzbudit, a pak zakážou i je. A nám to svým způsobem patří. Jestliže si to totiž my, lidé, necháme líbit, tak nebudeme pěstovat žádné kaktusy, ale klidně si necháme do sebe sypat léky ve velkém. Proč se na benzinové pumpě prodává alkohol? To nikomu nevadí? Vadí někomu herny? A co závislost na automatech? Nikomu nevadí ta ohromná závislost?
Tečou z toho prachy, pro stát zisky… Vždyť je to směšné a legrační.
Když přestaneme vidět celek a soustředíme se na detailní pitomosti, vymyslí nějaký blázen zákaz kaktusů určitého typu jen proto, že mu to jeho pozice v politické straně umožňuje.

Když se objevil záměr stavět Kaplického Chobotnici na Letné, všichni o ní diskutovali jako diví, aniž si všimli, že tam roste  víceúrovňová křižovatka jako kráva.
Zdá se, že celá akce okolo budovy Národní knihovny mohla být jenom zástěrkou, měla odvést pozornost. Protože – jak všichni víme – Chobotnice se nakonec nestaví. Byla to jenom taková legrace. Ale ta křižovatka tam nejspíš bude, pokud se tunel Blanka nepropadne celý úplně.

Když totiž předhodíš lidem problematiku kaktusů, jestli je mohou pěstovat, nebo ne, tak odvedeš jejich pozornost od jiných závažných problémů. Třeba od těch, které se týkají medicíny nebo fungování zdravotnictví vůbec, pojišťoven… Odvedeš pozornost od jádra problémů. Bude se řešit, jestli můžeš mít doma kaktus.

Myslím si, že obecně nejvíc vadí látky, které by mohli být lidem opravdu prospěšné.
Které by je vytáhly z celého farmaceutického kolosu, vyjmuly by je z působení černokněžníků. Najednou bychom se vyléčili sami pomocí přírodních látek, díky svému důvtipu. Protože takové ,,nebezpečí” tady skutečně existuje, pořádají se tažení proti těmto látkám. Lobby chce, abychom se cpali ibuprofeny, ibalginy, které má dnes v kabelce každá holka na střední škole. Když ji při menstruaci není dobře, tak šup, a všechno je v nejlepším pořádku. Člověk má pocit, že jde hlavně o to, abychom nezačali být nějak zdraví sami od sebe. Abychom si doma nepěstovali něco, co by nám pomohlo.

Když jsem se ptal kluků, kteří pěstují technické konopí, proč je proti němu takové tažení, řekli mi, že je to obrovský konkurent pro ropu.
Z konopí můžeme totiž vyrobit úplně všechno! Olej, mouku, provazy, látky, pohonné hmoty, laky, masti, krémy, stavební materiál, tepelné izolace, brikety. Je to univerzální materiál, najde využití v odvětví potravinářském, oděvním, energetickém a stavebním. Konopí je přímý konkurent ropy. Proto o něm debatujeme jako o droze, jenže jde hlavně o to, aby se náhodou nerozšířilo. Co kdyby narušilo zavedené hegemonie…

Slyšel jsem přednášku doktora Greena, která zazněla na konferenci v Barceloně v červnu roku 2009. Mluvil o tom, kolik se ročně protáčí peněz v petrolejářském průmyslu.
Pamatujte si to číslo: čtyři sta trilionů eur! Doktor Green je americký obvodní lékař, který celý život bojuje za rozšíření informací kolem tzv. volné energie reprezentované vynálezy Nikoly Tesly a dalších vědců. Hovořil o tom, že komunikoval s prezidenty Clintonem a Obamou, kteří mají snahu tyto informace uvolnit. Tento lékař tvrdí, že od roku 1902 už nemusel být spálen ani litr ropy, ani kilo uhlí. Přístroje, které by to umožnily, už tady v té době byly. Green dokládá, že v Americe je přijato 1600 patentů na volnou energii a na všechny je uvaleno národně bezpečnostní embargo, protože patentovací úřad má v případech některých vynálezů právo na jejich zmrazení. Přijmou je, patentují, ale dál už je nepustí. Green říká, že přístroje na výrobu volné energie viděl, že existují. Vyjmenovává lidi, kteří byli kvůli tomu zabiti, dokonce včetně ředitele CIA, jenž byl ochoten na takovouto komunikaci přistoupit a určité informace uvolnit – v případě malých generátorů pro rodinné domy. Nalezli jej mrtvého dva dny před důležitou schůzkou.

Pořád nějak nechápeme základní princip našeho manipulativního světa, který spočívá v tom, že nějací ,,chytřejší lidé” něco zakazují.
Nacpou nám na hlavy helmy, do těla strčí čipy, oočkují nás, přikážou nám povinnou péči v tom či onom jenom proto, aby se náhodou někdo ze systému nevymanil. To by se jim nehodilo, je přece potřeba pro nějakou úzkou vrstvu lidí, majitelů korporací, aby všichni makali a minimálně padesát procent svých příjmů odevzdávali na daních, pojistkách a poplatcích. Hra je jasná, není na ní nic složitého.

Viděl jsem film Home, který ukazuje, jakým způsobem ničíme planetu.
Všechno jsme ,,zobchodovali” a připadá nám to jako normální. Unikl nám pocit celku. Nechápeme, že když chceme hospodářský růst, roste náš dluh. Myslím hospodářský růst, jak je dnes definovaný. Tím pádem je logické, že nejvíc rostou dluhy. A protože se nedíváme na svět celostně, myslíme si, že je výhodné plundrovat Zemi. Dneska už jsou státy jako Gabon, jejichž představitelé říkají: ,,Ano, budeme těžit vzácné dřeviny z pralesa, ale na jeden hektar pokácíme jen jeden strom za rok. Najdeme způsob, jak udržet celek. Ne že vykácíme všechny krásné stromy na židle, na podlahy a trámy. Nebo že je ztopíme…”

Nemusíme přece krásné stromy zničit, dokud židle, podlahy, trámy slouží. Nemusíme mít přece každý půlrok nové židle. Je to nesmysl a choroba naší mysli. Toužíme po věcech, které nepotřebujeme. Necháme si naoktrojovat nějakou společenskou reklamní masáží, že potřebujeme zbytečnosti, bez kterých bychom se klidně mohli obejít.
Kvůli téhle dysfunkci naší mysli může nekonečně fungovat obrovská nadvýroba a celé se to bude hájit hrozbou nezaměstnanosti. Nakonec se vždycky najde někdo, kdo ti řekne: ,,No, hele, počkej, a co by dělali ti nezaměstnaní?” Já mu na to odpovím: ,,Dělali by to, co by bylo potřeba! Uklidili by ulici, zahrabali by vykopaný výkop, někomu by pomohli.”

Slyšel jsem takovou věc. Nějaký člověk údajně mluví s gorilami. Zná jejich posunkovou řeč.
Zeptal se jich: ,,Proč používáte nástroje mnohem méně, než to dělají šimpanzi?” A gorila mu odpověděla: ,,My používáme nástroje méně, protože od nich je příliš blízko ke zbraním.”
Když toto odpoví gorila, nastavuje nám zrcadlo. Uvidíme svůj strach, ztrátu bdělosti. Uvidíme, jací jsme pitomci. Slovo ,,pitomý” původně znamenalo ,,krmený”. ,,Husa pitomá” byla ,,husa vykrmená”. Naše pitomost spočívá v naší vykrmenosti. Zejména naše civilizace obchodující s čímkoli. A především s našimi dušemi. Pitomci, kteří ztratili bdělost. Neboť jestli gorila toto odpoví, je to vrchol bdělosti. Protože se obejde bez nástrojů, zvládne věci, které potřebuje, a neví, proč by si připravila problém, že se těmi větvemi začnou všichni nakonec mlátit. Téhle příhodě věřím, protože vím třeba od spisovatelky Anick de Souzenelle, že na planetě existují domorodé kmeny, jež ovládají metalurgii, ale záměrně ji nepoužívají. Říkají, že metalurgie je přílišný zásah do těla Země. Že nástroje si mohou vyrobit z kamene a z kostí, a to jim stačí. A viděl jsem filmový dokument o Křovácích, jak kamennými sekyrami pokácejí strom. Slyšel jsem, že dodnes v některých afrických vesnicích je kovář něco jako kat. Žije trochu stranou jako zvláštní bytost.

Při metalurgických procesech se musejí dodržovat velice přísná pravidla, zvyky a očistné rituály. Takže si dovedu připustit myšlenku, že gorily nepoužívají nástroje vědomě.
Stejně jako Mayové neužívali kolo, ačkoli ho museli znát, ale z nějakých důvodů ho nechtěli užívat. My, jak jsme lační a neklidní, nechápeme celek, začneme se rýpat v genech, protože chceme být bohy naší umolousané části světa, a vyrábíme umělé myši. Nenechaví černokněžníci chtějí štěpit atom, chtějí se cpát do genetického kódu. A proč? Co tím získáme? Že vyrobíme umělou myš? Nebo že rozštěpíme půl zeměkoule v atomu a že nebudeme kam pak mít uložit odpad? Že otrávíme všechny podzemní vody kyselinou sírovou, abychom mohli vytěžit uran? Získáme větší pocit důležitosti, který nás ještě více zaslepí? Jak dlouho ještě chceme pěstovat svou nepozornost?

Výpisky z knihy Pavlína Brzáková / Ze-mě /Vydalo nakladatelství Eminent, 2012, www.eminent.cz

The post Jaroslav Dušek Ze-mě. Proč se lidé stávají dobrovolně pokrytci a hlupáky first appeared on Čítárny.

Těžko říci, jestli na této audio knize Dědeček Oge lze vůbec najít nějaký nedostatek. Jestli tam někde vůbec je. Je to doslova posluchačský šperk, něco, co vás vtáhne a svou čistotou a zároveň syrovostí, vás doslova uhrane.
Mluvím tu za prvé o charismatickém hlasu Jaroslava Duška, který umí být chvílemi nesmírně a vzrušujícím způsobem naléhavý, stejně jako hudební podkres, který čas od času prosvítá celým vyprávěním.

A také za druhé, největší dík patří vůbec autorce, Pavlíně Brzákové, která neuvěřitelným způsobem stvořila dokonalý příběh, dokonalé vyprávění sibiřského šamana – od dítěte ke starci…
Zachytila s neskutečnou psychologickou přesností duši malého společností odvrženého  dítěte, které se muselo již v ranném věku o sebe postarat samo uprostřed tajgy… vyrovnávat se svými vnitřními duchovními schopnosti a cestováním do „cherbu buga“, světa zemřelých… a jeho dospívání, změna vnímání světa, jednoduchost a syrovost jeho prvního zážitku se ženou… až po moudrého starce, který se vrací do vesnice, do společnosti lidí a zjišťuje, jak se všechno neuvěřitelně změnilo.
Jak se mění jeho povaha, jeho vnímání, jak kousek po kousku dospívá a dozrává snad v nejmoudřejší možnou lidskou formu – nejen pro tunguzský lid, ale tak nějak vnitřně, pro každého, kdo si jeho příběh poslechne nebo přečte.

Byla jsem v každé chvíli na straně  Ogeho.  Je to skvělý spisovatelský tah, který Pavlína Brzáková učinila.
Umí nechat čtenáře na jedné straně a očima hlavního hrdiny nestranně pozorovat okolí. I kdybyste se chtěli jakkoliv odpoutat a získat si k Ogemu odpor, nejde to. Nejde to, protože on je dokonalým ztělesněním klidu lidské duše. Klidu, míru, lásky, ale i krutosti a syrovosti přírody, tak, jak to lidé v tajze zažívají. I když třeba vůbec nechcete, tak vás příběh zcela pohltí, upoutá, nenechá vydechnout, protože je prostě takový.
Vpravdě jsem se s něčím takovým setkala poprvé.

Snad podobně  strhující pro mne byla trilogie Millenium, ale i v ní bylo několik hluchých míst, díky kterým jsem rádio vypnula a dala si pauzu. Oge taková místa nemá. Žasla jsem i nad tím, jak autorka naprosto dokonale vybrala a vytříbila použitá slova, poskládala věty. Není tu naprosto nic navíc, nic, co by zbytečně plevelilo a ševelilo jen tak, aby „toho bylo víc“.
A to dává Ogemu přidanou hodnotu.

Stejně snad jako každou knihu Pavlíny Brzákové, jako každé čtení či knihu Jaroslava Duška, se nedá očekávat nic jiného  – i tady si jejich díla můžete pustit či otevřít kdykoliv. Kdekoliv.
Pokaždé na vás dýchne moudrost stejně jako když náhodně otevřete jinou moudrou knihu a hledáte v ní poučení nebo jen pohlazení duše. Poslouchala jsem Dědečka Ogeho několikrát. Nejprve v kuse… potom po částech, kam mne prsty na ovladači zanesly… Vím, že to budu ještě nějaký čas určitě dělat. I když ten příběh znáte, uhrane vás. Uhrane vás dokonale poskládaný příběh a dokonalý naléhavý hlas Jaroslava Duška.

Za vše mluví věta, kterou jsem si navždy zapamatovala, protože je pro mě ztělesněním klidu a moudrosti.
„Seděl uvnitř ve svém těle a celý mlčel.“

Kdy Dědečka Oge poslouchat:
– Pro relaxaci, před spaním (dokonale uvede vaši duši do usebraného stavu)
– Pro letní lenošení (Oge vám nehoní hlavou myšlenky, mysl odpočívá… pracují jen emoce)
– Pro srovnání duše a uklidnění, kdy chcete získat něco ze své vlastní hluboké moudrosti, ke kořenům své trpělivosti.

Pavlína Brzáková:
je spisovatelka a etnoložka, zabývá se studiem sibiřských kočovných pastevců. Vadala dvě knihy jejich pohádek a příběhů, v roce 2008 pak vydala volné pokračování Dědečka Oge  s názvem Dva světy. Ve spoluautorství napsala několik knih a působí jako šéfredaktorka měsíčníků Regenerace.

Vydalo nakladatelství Eminent, 2015
Zdroj: www.cajovnaumodrekocky.cz

Pavlína Brzáková. Přednáška o šamanismu

The post Dědeček Oge. Učení sibiřského šamana. Příběh Pavlíny Brzákové first appeared on Čítárny.

ZeMě. Jaroslav Dušek aneb cesta blázna a jeho vnitřní svět. Kniha z pera Pavlíny Brzákové je vždycky něčím, s čím člověk touží se zaizolovat pěkně do peřin nebo kamkoliv, kde na něj vnější svět nemůže. A konkrétně kniha ZeMě je nesmírně intimní a hluboká, obnažená do morku kostí. Její čtení mi pohltilo celou mou pozornost. Svět kolem přestával existovat.

No jistě, dá se přečíst i ve vlaku, ale ten čtenářský zážitek by pro mne nebyl to pravé.  A to bych měla být jakože Blíženec, poměrně extrovert. Nejsem. Na tohle nejsem. V porovnání s knihou Tvarytmy, kterou jsem četla před ZeMí, je toto kniha temnější, smutnější, jdoucí více do hloubky, která mne zasáhla na nejcitlivějších místech. Na místech strach, obav, pochybností o svém místě na světě.

Možná je to tím, že Jaroslav Dušek otvírá řadu témat, jež jsou na jednu stranu vtipná a hluboká, ale někde uvnitř se dotýkají nějakého obnaženého duchovního nervu.
Probírá své dětství, své rodiče i jejich smrt. Vidí očima dospělého své dětství, pohnutky a život svých rodičů. Umí vzít do rukou své vlastní zkušenosti a podívat se na svůj život očima úplně jinýma. Za řadu let… Umí vystihnout a popsat běh svého vlastního života. Vidět retro a vidět současnýma očima. Vše je protknuto jeho moudrostí, která v něm zrála od samého jeho dětství.

Tato kniha je jemným vyprávěním, ve kterém pozorný čtenář prochází opatrně a našlapuje s lehkostí, protože se bojí jen nahlas otočit list.
Tak něžná a tenounká je nit, kterou jsem v textu cítila – nic lehkého, leč vytrvalého vývoje moudrosti Jaroslava Duška. Nit, která se bude pokaždé jevit jinak. Když si ZeMi přečtu za půl roku, uvidím ve vyprávění něco jiného. Jiná fakta, jiné zásadní životní kroky a události, které formovaly jeho duši.  A to je na této knize zajímavé.

Neřehtala jsem se smíchy, ale moje srdce se otevíralo dokořán.
A potřebovala jsem pokaždé trochu klidu, abych vše vstřebala – proto se to nedá číst ve vlaku, ve chvíli, kdy by přišel průvodčí, asi bych vypadala jako naprostý  mimoň.

Považuji tuto knihu za čtenářskou i životní příležitost. Pro každého.

O autorech:

Knihu sepsala jako autorizované vyprávění Jaroslava Duška Pavlína Brzáková
Etnoložka, která se zbývá studiem kultur sibiřských kočovných pastevců. Vydala dvě knihy jejich pohádek a příběhů – Goromomo goroló – vyprávění sibiřskejch Evenků (1996) a Jamtana – vyprávění sibiřskejch Něnců (1997). V roce 2000 vyšla její novela Stíny na kupecké stezce a kniha Goromomo goroló – Davnym davno na území Evenckého autonomního okruhu, kterou napsala v ruštině spolu s ruským lovcem Vitalijem Voronovem.
Poté nsáledovala mytologie Cesta medvěda (2002), román Dědeček Oge  – Učení sibiřského šamana (2004), obnovené vydání prvních sběrů Až odejdu za horu (2004) a sibiřský cestopis Modřínová duše (2005). V roce 2006 vyšly její příběhy pěti světadílů Co přináší vítr a v roce 2008 volné pokračování románu Dědeček Oge s názvem Dva světy. Je spoluautorkou knih Květa Fialová – štěstí tady a teď (2009) a Květa Fialová – Zákony štěstí (2010). Je také autorkou pohádkových příběhů pro děti Helinda a klekánice (2009). V roce 2014 napsala s Jaroslavem Duškem další knihu, která dostala název TVA RY TMY – TMA RI MY. Působí jako šéfredaktorka  měsíčníku Regenerace.

Kresby do knihy vytvořil Zbyněk Zenkl
Narodil se 7. Listopadu 1964 v Ostrově nad Ohří. Toho dne byl úplněk. Dětství strávil v Sezimově Ústí u Tábora, než jeho rodiče postavili dům, bydleli v upravené stodole. Rád si hrál na pískovišti s vláčky, v mládí jezdil s rodinou na vodu a chodil pěší túry. Vyučil se ovocnářem-sadařem a nějakou dobu v tomto oboru pracoval. Nyní působí v chráněné dílně Rolnička, kde pracuje v dřevodílně, navštěvuje výtvarný kroužek a vyrábí máčené svíčky.

Dovolenou tráví s tatínkem, často v Čechách, ale také v zahraničí. Zbyněk je nadšený turista a výborný plavec. Rád houbaří, má výbornou orientaci a nikdy se neztratí. Říká, že má s Jardou Duškem hodně společného: oba rádi maskují a obarvují život, jsou dobrodruzi, přívětiví, magnetičtí, mají v sobě dramatickou lehkost.
Myslí si, že si ho Jarda zvolil jako ilustrátora proto, že dokáže vidět v mracích a neklepe se u malování. Nabídka ilustrovat knihu ZeMě ho potěšila a na obrázcích pracoval s velkým zájmem. Má za sebou několik samostatných výstav. Okolí si moc cení jeho výjimečného chápání světa.

Vydalo nakladatelství Eminent, 2012, www.eminent.cz

„Cítím, že Vesmír se raduje nejvíc, když se člověk chová unikátně. Všichni jsme unikátní, protože máme svoje parametry, které jsou nezaměnitelné.  A Vesmír od nás očekává unikátní odpovědi.
Někdo rád říká, že máme odpovědnost za své chování. Myslím si, že jediná naše odpovědnost spočívá v tom, že odpovídáme  Zdroji, Vesmíru, proudu života, svou realizací, tvořivostí a zkušeností. Takhle mu odpovídáme zpátky na to, že nás emanoval.  Jsme tu a reagujeme na jeho výzvu. Člověka nejvíc obohatí, když  pozná sebe sama, když odhalí a rozkryje své skutečné jméno. Co mu bude platné, když bude opakovat mechanicky nějaké stanovené pohyby?…“

A knihu velmi příjemně občas přerušují intermezza autorky, která ji sepsala. Vždy jsou příjemná, protože mi připomínají lidskost, kterou ona s Jaroslavem Duškem sdílela. V jemných okamžicích jejího života jsou to prchavé chvíle, kdy ji ON ovlivnil.V restauraci Phenix se díváme na řeku. Jaroslav je svěží, zatímco slunce klesá.

…Intermezzo Pavlíny Brzákové…
Jsou obzorem domy na protějším břehu?
Nebo je obzor až za domy?
Se sluncem klesajícím do Vltavy jsme stále vážnější. Při štrúdlu již mluvíme o konci světa. Které kultury ho znají? Úzkost zaháním šlehačkou. Nořím se do sladkosti…
Konec odešel, přichází Ráj!
Při loučení jsme zase Konci o kus blíž. Jarda o něm mluví lehce, jako by se těšil.
V metru mě zastavuje cizí starý pán. Čte mi z očí. Hovoří laskavě:
„Všimla jste si, jak svět končí? Nemějte strach, ten konec bude jemný. Jemňounký tak, abychom jej všichni přežili…“
Určitě každý z nás má někdy životní chvíle, náhody, příjemná setkání s cizími lidmi, při kterých se cítí podobně – očarován a okouzlen životem.
A celá ZeMě je podobná. Okouzlí vás životem.

Mřížka

Sníh není tady, pojeďme tam! * Pozor, nové objevy ohrožují staré * Jsme strnulí a Duch si vane… * Pusťme se, uvolní nás Půst

Technická společnost ráda staví přehrady, tunely a mosty. Vypadá to výhodně. Nepřejdeme řeku přes brod, my ji překleneme. Nemusíme se namočit, dostaneme se suchou nohou. Silnici nestavíme tak, že bychom objížděli horu, ale horu prorazíme, vyhloubíme tunel, uděláme díru. Nelíbí se nám silnice, která se kroutí a zatáčí, my chceme jet rovně a rychle. Je to pohodlné. Ale potřebujeme to doopravdy? Nekonečná energie víří svobodně v životadárných spirálách a křivkách, Duch si vane, kam chce, a my jsme se zamilovali do mrtvých přímek či zadržování a hromadění energií. Je to jen diktát naší mřížky. V realitě jsme pořád všude, můžeme se kamkoliv rozprostřít. To, co nás brzdí, co nám překáží, je naše ulpění na individuu. Na bodu energií – Teď sedím tady. Opomíjím, že jsem všude, proto se dopouštím všech těch vzdálenostních zkratek. Nerespektuji proud, který mě může nést. Zimní olympiáda bude, i kdyby sníh letos nenapadl. Prostě si jej přivezeme. To je naše mřížka. Nemůžeme čekat na sníh, protože mezi tím bude ještě jiné mistrovství. Sportovci jsou domluveni na dalších místech, mají své zakázky na půl roku dopředu. Nemůžeme říci: „Tady sníh není, ale je támhle, tak pojeďme tam.“ Proudění respektuje daný stav, přítomnost, my děláme opak.

Zkratky, mosty a tunely děláme také proto, abychom přepravili odněkud někam zboží. Běžně se stává, že nějaký druh, produkt nebo plodinu vezeme odsud tam a to samé nám jede naproti zpátky. Pročítal jsem například statistiku, ve které se psalo: Za loňský rok vyvezla Česká republika 57 tisíc tun jablek a přivezlo se 59 tisíc tun jablek. To je nějaká blbost, řekl jsem si. Proč jsme tedy nepřivezli dva tisíce tun jablek rovnou? Jenže to by neodpovídalo mřížce, kterou jsme si nasadili na život. My přece nebudeme jíst jablko, které vyroste tady! My si ho musíme přivést ze Španělska nebo z Austrálie, protože naše mřížka, naše mánie, nám řekla, že to bude tak. Už jsme si domluvili kontrakty, obchody, tak ať to sviští na kluzišti. Hop, a už jsme mimo Rytmus…

Jak se do Rytmu vrátit, když se nám nechce? Do rytmu jsme vráceni nejtvrdšími způsoby, když už selhaly ty jemné. Život k nám promlouvá nejprve v mírných náznacích, nad kterými většinou mávneme rukou. Potom varování sílí. Nakonec přijdou signály, nad nimiž rukou mávnout nelze… Nemoci, krize, vichry, hurikány, povodně, požáry, zemětřesení… Všechny tyhle živelní události nám nekompromisně sdělují, že tady je ten Rytmus. Je tady! Jestli ho neslyšíme, tak přidáme více, až se Země zatřese. Udělá to jednou, dvakrát, víckrát, dokud nám nedojde, že je potřeba se vrátit. Vstoupit do proudu se všemi zkušenostmi. Vnímat a chápat Proud je záležitostí pravé hemisféry, a proto je potřeba ji znovuobjevit. Probudit intuici, sestoupit k sobě dovnitř. K tomu je dobrým pomocníkem meditace. Meditujme! Uvidíme, že každá „věc“ skrývá ještě další smysl. Zklidníme své vědomí, vyladíme mysl, naše vyzařování se stane ladným, napomůžeme i zklidněním Matky Země, která je vzájemným zrcadlem stavu našeho vědomí.

Zdá se, že jsme podlehli kšeftu, obchodu, a ten nám všechno zatemnil. Na všem je třeba vydělat. Dokonce jsme si navykli obchodovat i s duchovnem. Tohle slovo je mi občas až protivné, protože se stalo zvykem, že když si zaplatím kurz, dostanu duchovní razítko. Stalo se, že jsme zaměnili slovo „výměna“ za „obchod“. Zatímco při „výměně“ bohatnou stejnou měrou oba, při „obchodu“ má jeden víc a druhý míň. Obchodník bohatne více než zákazník. Tenhle vztah je v nerovnováze a my jsme si na tu nerovnováhu zvykli. Zpeněžujeme duchovní hodnoty a přestali jsme vést v patrnosti, že vědění tu není od toho, abychom s ním kšeftovali.

Zarážející je paranoia zadržování mnohých vědeckých objevů, o nichž informace nikdo nezveřejňuje. Údajně existují stroje, které mohou pracovat se zcela jinou účinností, než jsme zvyklí. V tuto chvíli prý existuje 1600 patentů na volnou energii, na něž je uvaleno národně-bezpečnostní embargo. Četl jsem o tom v pojednání doktora Stevena Greera (Dr. Steven M. Greer – Utajovaná pravda – Zapovězené poznání), jenž píše, že několik strojů na volnou (zero-point) energii viděl. Jedná se například o auto na vodu, jehož možná výroba byla pozastavena, protože patentovací úřad projekt zapečetil. Úředníci se ohánějí zákonem, jenž jim umožňuje zmrazit takové patenty, které ohrožují národní bezpečnost. Důvody jsou srozumitelné. Nové objevy ohrožují staré. Obchod jsme povýšili natolik, že nepustíme lidem energii jen tak. A geniální nápady jsou příliš nenáročné. Autoři zmíněných projektů žijí ve strachu, mnozí z nich byli zavražděni. Tohle všechno se zřejmě děje!

A přesto přicházejí další nespoutaní duchové. Objevil jsem na Moravě kamaráda, jenž postavil vodíkový generátor do osobního auta a může snížit spotřebu vozu až o 40%. Sám ho používá, takže ví, že to funguje navzdory všem zatvrzelým teoretikům, kteří dokážou matematicky doložit, že to fungovat nemůže. Číňané říkají: „Ať ten, jenž tvrdí, že něco nejde, nezdržuje toho, který to dělá.“ Nejvíce ho překvapilo, jak je ten generátor ve skutečnosti jednoduchý. Každý si ho může v podstatě vyrobit v dílně sám a také výrobců takových generátorů přibývá…

Jiným z nenáročných objevů, tentokrát v oblasti zdraví, je léčba pitím vody. Autorem a propagátorem této metody je Flemingův žák, doktor Fereydoon Batmanghelidj, autor knihy – Water for Health, for Healing, for Life a Your Body’s Many Cries for Water (Voda pro zdraví, pro uzdravování, pro život, Mnohá volání vašeho těla po vodě), který přišel na to, že většina bolesti v lidském těle je způsobena dlouhodobou dehydratací. Doporučuje vypít denně dva litry čisté vody. Doktor Batmanghelidj byl také zakladatelem Národní asociace pro čestnost v medicíně (National Association for Honesty in Medicine). Pitím vody léčil od osmdesátých let. Lékařská obec jeho závěry ignorovala a bránila mu, aby své poznatky šířil. Takový je svět, ve kterém žijeme. Necháme lidi, aby si kupovali drahé léky, a přitom se mohou léčit přirozenějším způsobem. Zatímco medicína s oblibou předepisuje antihistaminika, která proudění vody v těle zadržují, existují daleko přirozenější způsoby, jak si můžeme zdraví upevnit. Podle doktora Batmanghelidje působí tyto medikamenty kontraproduktivně a lidskému organizmu velmi škodí.
Takzvaný normální člověk namítne: „Kdyby tohle všechno byla pravda, tak by vodu pili všichni a byli by zdraví!“ „Tak to zkus a uvidíš!“ Ale on se nedá: „Prosím tě, kdyby to byla pravda, tak by do toho šli už dávno všichni!“ Takto uvažuje a raději to ani nezkusí. Přitom ho to nic nestojí, když každé tři hodiny vypije dvě sklenky vody. Kdyby to zkusil, viděl by, jestli se cítí líp, nebo hůř. Doktor Batmanghelidj léčil lidi vodou z různých nemocí dvacet let a nikdo o něm neví. Je to snílek? Blázen? Smějí se mu v obavě, aby jim nezrušil obchod se strachem, se všemi nemocemi a očkováním. Přitom je tu Vesmír, Proud Života. Existuje miliony let! Formy života jsou pospolu a fungují v souladu.

Slyšel jsem, že dnes lékaři ve Spojených státech povinně očkují děti proti chřipce. Každý rok. Podle některých výzkumů prý vyvstává podezření, že následkem očkování vzrůstá u dětí výskyt autismu, alergií, astmatu, atopického ekzému. Japonci nedávno zakázali dávat lék Tamiflu mladým lidem, protože zjistili, že po jeho požití ztrácejí pud sebezáchovy – skáčou z okna a vrhají se pod auta. Kvůli „dobrému“ obchodu. Co kdyby zkusili pít vodu? Organismus má nesmírné sebeúzdravné schopnosti. Proč tedy nezkusit vysadit léky a prolít se vodou? Pročistit se? Nemusíme tomu přece bezmezně věřit, ale můžeme být otevřeni a mít chuť experimentovat…

Začal jsem působení vody chápat, když jsem procházel dlouhodobějšími půsty. Pil jsem vodu a sledoval její účinky. Dříve jsem četl o případech lidí, jimž při půstech začaly mizet nejrůznější nemoci a bolesti. Příčinou možná nebyl půst samotný, ale působení vody. Voda tělo vymývá a očišťuje. Můj kamarád držel půst čtyřicet dnů a poprvé v životě se zbavil úporných bolestí zad, které měl po celý život. Zkoušel všechno – lékaře, léčitele, cvičení, všelijaké manipulace. Pak se rozhodl držet půst, pil destilovanou vodu z destilačního přístroje a přestala ho bolet záda. Dokonce se mu vyléčil kotník, který měl kdysi zlomený a méně pohyblivý. To půst mu ho uvolnil. A zázračné očistné schopnosti vody.
Doktor Batmanghelidj tvrdí, že čistou vodu žádný jiný nápoj nenahradí. Limonády likvidují vodní hospodářství, o kofeinu a alkoholu ani nemluvě. Můžeme pít čerstvé džusy, ale kromě nich potřebujeme také neutrální vodu. Obrazně řečeno – voda vstupuje do těla otevřeně a napojuje se na tělesné informace podle potřeby. Ostatní tekutiny vnášejí do těla již svůj názor. Co umí voda udělat v přírodě, provede i v těle. Náš organismus potřebuje její neustálý přísun. Prahne po uvolnění, čistění, proudění, potřebuje „pravdu“.

A tak to zkouším, nepotřebuji předem vynášet nějaké soudy… Neříkám, že to nejde, ale jednoduše se do toho pustím. Jedině tak na sobě poznám, jak voda působí. Piju ji a je mi stále lépe. Když mě něco bolí nebo onemocním, už nepřemýšlím, jakou bylinou se léčit, ale dám si půst a piju vodu. A funguje to… Jenom našemu složitému mozku se to nelíbí – té levé hemisféře, která všechno zkomplikovala a vytváří překážky Proudu. Zamotala všechno vysvětlováním, vytvářením mřížky a všelijakými rádoby vědeckými dohady.

Ještě teď někteří lékaři říkají, že vysoká hladina cholesterolu je nebezpečná, přestože bylo jinými lékaři dokázáno, že tomu tak není. Mnohem nebezpečnější je nízká hladina, protože cholesterol funguje jako důležitá ochrana cév. Tělo zvyšuje hladinu cholesterolu v případě, když potřebuje cévy chránit. Batmanghelidj říká, že neexistuje zdokumentovaný příklad ve vědecké literatuře, který by potvrzoval, že cholesterol cévy ucpává. Nikdy se nic takového nestalo, přestože to lecjaký lékař tvrdí. Medicína hladinu cholesterolu snižuje, ačkoli je cholesterol nezbytný k tomu, aby krev cévami klouzala hladce. Když se hladina cholesterolu zvýší, chce tělo na něco upozornit. Někde je příčina, proč to dělá, a my bychom měli zjistit, co nám tím chce říct. Podobné je to se zvýšenou tělesnou teplotou. Tělo jejím prostřednictvím něco likviduje, s něčím se vypořádává. Snížíme-li mechanicky cholesterol nebo teplotu, jdeme proti Proudu. Nepřijímáme jej, stavíme proti němu překážku. Tělo zvyšuje cholesterol, teplotu nebo tlak proto, že chce nastolit harmonii, ale něco mu v tom brání. Oslabíme je, když nevhodně zakročíme. Jdeme proti toku přirozenosti, protože máme dojem, že jsme chytřejší. Pro tohle naše myšlení, nepochopení, chybné konání a jednání možná přibývá alergiků, astmatiků, takzvaných autistů a mentálně postižených, lidí s depresemi a syndromem vyhoření.

Naší společností prorůstá omezené uvažování jako zvláštní plíseň. Vyzkoušejme proto pití vody! Prolijme se, propláchněme se… Možná zmizí naše deprese a smutky. Levá hemisféra nás zamotává do složitostí, přijměme do života jednoduché rozhodnutí. Pokud nás levá polokoule zotročí, ochabne naše intuice a schopnost předvídat a správně reagovat. Zaměřme se tudíž na své tělo, rozmlouvejme s ním a nechme se jím vést.

The post ZeMě. Jaroslav Dušek aneb cesta blázna a jeho vnitřní svět first appeared on Čítárny.

Pokud znáte předchozí knihu Pavlíny Brzákové, Dědečka Ogeho, tak věřte, že toto je další skvost do sbírky těch do duše nejpronikavějších knih! Je to příběh, do něhož tentokrát ale výrazně vstupuje ženský prvek, krásná cizinka Alapču (která si mimochodem po celou dobu zachovává vzrušující tajemství) a celá tunguzská oblast, vesnice i život pastevců v tajze se stává zase úplně jinou. Dědeček Oge byl hlubší, věnoval se podsvětí, minulosti, dlouhému hlubokému vyprávění, vzpomínání, dlouhé časové linii s propojením dalekých předků.  Tady je to více o běžném životě, o příběhu těžkých životů místních lidí, příběh je situován v krátkém časovém úseku.

Nestrávíte tedy čas nějakou osamocenou cestou jedné postavy, ale sdílíte například příběh i rozdílné povahy Alapču a dvou mužů, jež o ni zprvu „bojovali“ a každý byl úplně jiný, a také se jí báli. Vyvstává otázka, proč se jí báli, co k ní opravdu cítili, a co vlastně byla ona vůbec zač? Všechny otázky na vás příjemně naskákají ve chvíli, kdy knihu dočtete do samého konce. Otázky, které snad ani nemohly být v knize přímo řečeny nebo nakonec, nedejbože, zodpovězeny,  protože by se tak ztratil ten úžasný nádech a atmosféra, která se úplně vlní tajemnou podzimní tajgou v měsíci vran (tedy těsně před prvním sněhovým popraškem) a její až děsuplnou hloubkou.

Už na přebalu se naladíte, protože autorka tuto knihu patrně psala v absolutním spisovatelském rauši:

„Psaní Stínů na kupecké stezce bylo pro mě neskutečným dobrodružstvím. Realita formovaná do slov za nočního bdění a denního snění se prolnula s reálným životem. Když jsem v knize řešila, proč se požár v tajze šíří i tam, kam nefouká vítr, zdál se mi v noci sen. Viděla jsem v něm ptáky – brali do zobáků hořící větvičky a roznášeli je po tajze. Zapalovali les, kam nefoukal vítr. Tak vznikla po probuzení vize „lesních čertů“ podobajících se ptákům. Korunou všeho bylo ovšem to, co přišlo potom…
Toho rána jsem šla jako vždycky vybrat dopisní schránku. Ležel v ní dopis, neměl známku ani razítko. Když jsem jej otevřela, našla jsem kopii pravoslavného věstníku. Na druhé stránce byl červenou tužkou zatržený malý článek. Psalo se v něm, že sibiřská tajga hoří a požár šíří ptáci. V zobácích roznášejí hořící větvičky po lese a zapalují požár i tam, kam nefouká vítr.“

A řekla bych, že něco takového na přebalu knihy naladí mnohem víc, než tisíckrát tajemně popisovaný děj v anotaci.
Znát rozpoložení autorky ve chvílích, kdy tuto knihu psala, je jako nahlédnout pod intimní pokličku každého spisovatele. S pokorou a nesmírnou zvědavostí jsem potom přistupovala ke čtení, navíc jsem v hlavě měla ještě úžasný poslech Jaroslava Duška a Dědečka Ogeho, takže to byla směs napjatého očekávání, kdy má člověk skoro strach číst dál, aby si tu knížku moc brzo nevypotřeboval. A faktem je, že kniha je právě taková – hluboce mlsavá – pokaždé, když se do ní začtete, rozvine se před vámi příběh, emoce, tajga… a pokaždé je to jako návrat do mimořádně příjemného místa v lidské duši.

Bude Jaroslav Dušek? Ať ano, ať ano!
Otázka, kterou určitě budu směřovat na Pavlínu Brzákovou. Četba je to excelentní a její brilantnost vynikne ve chvíli, kdy se dáte do hlasitého předčítání. Uklidňuje. Jde z ní přesně ten svěží vítr naprostého klidu a míru, na kterém se houpala autorka při psaní. A tak nezbývá než se zeptat, zda-li se tato kniha také dočká své audiopodoby ztvárněné Jardou Duškem? Doufám, že ano. Zaslouží si to.

UKÁZKA
„Ve spánku se jí zjevila šamanka. Tvářila se nasupeně. Vlasy měla špinavé a rozcuchané. Mezi světy to pěkně profukovalo.
„Měla by ses učesat,“ řekla jí Alapču namísto pozdravu.
„Je to vaše vina,“ odsekla šamanka a dlouhou hůl opřela o ohořelý pahýl stromu. Usedla na pahorek, pod nímž spal Kulisó, a svou jedinou nohu skrčila pod sebe.
„Bloudíme. A taky jsme dlouho neměli vodu,“ rychle jí vysvětlovala Alapču.
„Od čeho máš kámen, který jsem ti tenkrát dala?“ řekla šamanka tvrdě.
„Nevím, jak ho užívat,“ odvětila Alapču.
„Břichem! Najdi cestu břichem!“ poradila jí šamanka a při tom nevěřícně zavrtěla hlavou. „Měli byste rychle najít moje nuku. Poletují tu Chatamachovi chargíové a rozšiřují požár. Bojím se, že to včas nestihnete a nuku shoří.“
…“… Chargíové dělají prostě to, co jim Ekšarí uložil a co Tunguzové sami dopustili,“ vysvětlovala šamanka dál. „Tunguzové z vlastní vůle přestali poslouchat svou duši a začali ji umlčovat bezbřehým pitím, až se scvrkla a udělala v těle místo čertům. Někteří chargíové duši úplně vytěsnili. Před několika lety se stalo, že čemdalští lovci vykradli Chatamachovo nuku a jeho kosti rozmetali po planině mezi kosti losů. Chatamach teď po smrti nemá klid a mstí se podobně jako Ohnivák. Zkrátka, lidé jim velmi ublížili.“
O autorech
Pavlína Brzáková je etnoložka a zabývá se studiem kultur sibiřských kočovníků a působí jako šéfredaktorka časopisu Regenerace. Vydala řadu knih s tématikou sibiřských pověstí a příběhů nebo cestopisů, jednu knihu také napsala v ruštině spolu s lovcem V. Voronovem. Je spoluautorkou knih o známých osobnostech, jako je Květa Fialová, čínská zpěvačka Feng-yün Song nebo Jaroslav Dušek. Jaroslav Dušek jí v roce 2015 brilantně namluvil román Dědeček Oge. Napsala také příběh pro děti s názvem Helinda a Klekánice. Vyniká schopností psát strhujícím stylem a hlubokou znalostí kultur, o kterých píše.
Jan Novosad vytvořil řadu ilustrací, které provázejí tuto knihu i tu, jež vytvořila Pavlína Brzáková před ní (Až odejdu za horu). Je rovněž autorem obrazu na obálce románu Dva světy – Učení sibiřského šamana. Jeho naivní styl vzniká ze změti vrstvené malby, z níž nakonec vystupují kontury postav a podivuhodná krajina, v lecčems připomínající Novosadovo rodné Pošumaví. Jeho hlavními tématy jsou promrzlé bažiny, hluboké lesy plné medvědů, sobích stád, borůvek, divotvorných hub, lišejníků i zapomenutých šamanů. Je nadšeným buddhistou a milovníkem čaje.

Pavlína Brzáková / Stíny na kupecké stezce / Vydalo nakladatelství Eminent, 2015, www.eminent.cz

The post Stíny na kupecké stezce. Román Pavlíny Brzákové o šamanismu na Sibiři a dalších světech first appeared on Čítárny.

První Duškův titul, který jsem četla, Země, byl syrový a drsný, plný vzpurné energie a dušeného rozčilení nad stavem lidské duše a dnešního světa…. Tvarytmy mají podobnou syrovost, ale tady se autorovi nějak podařilo vyprávění zaobalit do většího nadhledu, ba až do hladivosti, ve které se bude vaše duše s blahem převalovat. Možná je znát i odstup dvou let mezi oběma knihami.

Autor sám se posunul ve svém životě, ve svém přemýšlení někam dál. A kam? Do tmy.
No ano – celá kniha začíná vyprávěním jeho zážitků z tzv. „pobytů ve tmě“, které se stávají údajně čím dál víc populární. Nejde o nic jiného, než o pobyt v chatce, mít uspokojeny jen základní potřeba a celý čas strávit obklopen jen černočernou tmou. TMA má TVARY.  Jaroslav Dušek si hraje se slovy, s pocity, se zážitky, které měl při tomto pobytu a jak jeho vyprávění plyne k jiným tématům, stále z něj cítíte tu jemnost a hladkost, kterou načerpal v té tmavé chladné chatce, v té svatyni lidské duše.

Kniha je báječně poskládaná! Musím smeknout před nápadem začít celé toto typicky duškovské povídání právě tímto niterným zážitkem.
Zcela jemně a nenásilně totiž zavede čtenáře až do mystických hlubin. Ani se nenadějete a jste tam! Uprostřed snění, bdění a vlastně vůbec nevíte, kde se nacházíte. Toto je jedna z věcí, kterou si z této knihy navždy zapamatuju. Při pobytu ve tmě se postupně dostáváte do stavu, kdy spánek a bdění ztrácí pevné kontury. Myšlenky se stávají vláčné, jemné…

„V chatičce bylo nádherně. Den za dnem se prohlubovala blaženost, která prostupovala celým tělem. Poslední den byl omamný. V posvátném tichém úžasu jsem pozoroval nekonečný prostor svého těla. Myšlenky už téměř nepřicházely. Občas nějaká osamělá připlula z nedohledna jako ryba, postavila se proti mně a žádala si mou pozornost. Ležel jsem nehybně na posteli snad několik hodin a blaženě sledoval vnitřní pohyby těla, když připlula myšlenka: „Co kdybych se posadil?“ Pozoroval jsem jemně tuto myšlenku a začal ji zvažovat.  Cítil jsem ten rozdíl mezi zvažováním, uvažováním a běžným myšlením. Nakonec jsem tuto myšlenku přijal a nekonečně pomalu jsem se na posteli posadil. Spustil jsem nohy na zem.  Seděl jsem.  Několik minut jsem jen seděl a vychutnával sezení. Dar těla. Připlula myšlenka: „Co kdybych se napil?“ Zvažoval jsem ji na jemných vážkách. Přijal jsem ji. Natáhl jsem ruku dozadu k lahvi na poličce a setrval v této zdánlivě nepohodlné pozici několik minut. Vciťoval jsem se do vědomí lenochoda a chameleona, zkoumal jsem vnitřní stav nehybného aligárota…“

Takže na této ukázce mohu zhruba shrnout pocit, který mi Tvarytmy daly… zpomalily mne.

Měla jsem dojem, že se v této knize, kterou od té první (Země) dělí dva roky, něco s autorem událo.
Zpomalil se, přestal být tak syrově úderný, ale více… já nevím, pokorný? Asi to není to správné slovo, protože pokora je z Jaroslava Duška v jeho textech cítit všude. Ale zjemnil se, jeho myšlenky se staly vláčnější. Ačkoliv většina knihy není o pobytu ve tmě, celou dobu máte pocit, že povídal a vyprávěl vše další v jakémsi mírném opojení z té čistoty, kterou v té chatičce zažil.

Jaroslav Dušek má úžasný dar povídat a povídat a vy máte dojem, že se vznášíte nikoliv v jeho slovech, ale ve své vlastní duši.
Zároveň se čtením této knihy pracuje něco ve vás a výsledek? Najednou víte, co chcete a i když jsem knihu začala číst jako unavená a vyprahlá a téměř bez chuti jí vůbec číst, skončila jsem oživená, veselá a věděla jsem s neutuchajícím nadšením, co právě chci dělat.
A TO JE POCIT, KTERÝ BYCH PŘÁLA KAŽDÉMU ČTENÁŘI TVARYTMŮ. Aby našel své vlastní rytmy, srovnal sám sebe, nadechl se a rozhlédl kolem. Náhle mi celý svět a mé směřování v něm připadalo slunečné, krásné, jasné a čisté…

Knihu sepsala jako autorizované vyprávění Jaroslava Duška Pavlína Brzáková
Etnoložka, která se zbývá studiem kultur sibiřských kočovných pastevců. Vydala dvě knihy jejich pohádek a příběhů – Goromomo goroló – vyprávění sibiřskejch Evenků (1996) a Jamtana – vyprávění sibiřskejch Něnců (1997). V roce 2000 vyšla její novela Stíny na kupecké stezce a kniha Goromomo goroló – Davnym davno na území Evenckého autonomního okruhu, kterou napsala v ruštině spolu s ruským lovcem Vitalijem Voronovem. Poté nsáledovala mytologie Cesta medvěda (2002), román Dědeček Oge  – Učení sibiřského šamana (2004), obnovené vydání prvních sběrů Až odejdu za horu (2004) a sibiřský cestopis Modřínová duše (2005). V roce 2006 vyšly její příběhy pěti světadílů Co přináší vítr a v roce 2008 volné pokračování románu Dědeček Oge s názvem Dva světy. Je spoluautorkou knih Květa Fialová – štěstí tady a teď (2009) a Květa Fialová – Zákony štěstí (2010). Je také autorkou pohádkových příběhů pro děti Helinda a klekánice (2009). V roce 2012 napsala s Jaroslavem Duškem další knihu, která dostala název Země. Působí jako šéfredaktorka měsíčníku Regenerace.

Vydalo nakladatelství Eminent, 2014, www.eminent.cz
Foto: Eminent a foto ze křtu: Kamil Vancoller

The post Jaroslav Dušek. Tvarytmy lidské duše ve tmě first appeared on Čítárny.