Tak nám odněkud z Islandu přilétla zima, jako samec, řekl by děda nebo jako v Rusku. Jenže co my víme o zimě, když ji krutou nazýváme, máme-li na teploměru mínus deset. Copak to je zima? Zima je, když praskají struny od piána, řekl prý Čajkovskij. Aspoň takové zimy jsou v Petrohradě.
Je to země širokého srdce, teskných písní a rodiště géniů hudby. Co Rus to muzikant a klavírů v této zemi bylo nakonec nejvíc po Velké říjnové socialistické revoluci.

Ale dokážete si například představit jak pašujete v druhé polovině 19.století klavír na palubu velkého dřevěného korábu, zvláště, když loď měla před sebou tříletou plavbu kolem světa?
Nebývalo to zvykem ani později a dneska už vůbec ne. Koneckonců do plovoucích tankerových kriminálů by klavír těžko někdo pašoval a i kdyby se to podařilo, kdo by na něm hrál? Kdysi titiž byli železni chlapi na dřevěných lodích, ale dnes jsou na železných lodích muži dřevění.
Ale v předminulém století se to povedlo mladému důstojníkovi námořnictva, který se učil na obrovském plachetníku nejen tajemství navigace, ale i teorii hudby. Jmenoval se Nikolaj Andrejevič Rimsky, vlastním jménem Korsakov. Jméno známé, ale po pravdě řečeno, kdo z nás si vybaví čarokrásnou muziku, jednoho z nejhranějších ruských skladatelů?

Jeho symfonie Šeherezáda je snad nejznámější skladbu do které vložil Korsakov všechnu něhu, kterou kdy poznal, aby zachytil příběh všech příběhů, tisíciletou pohádkovou legendu sultána a jeho okouzlující Šeherezády.
Jak uchopit a ztvárnit téma tak obehrané, to byla určitě otázka, která musela trápit skladatele dlouho po nocích. Ale Korsakov to dokázal, oblouznil notové linky koloritem bájných příběhů, vůni tržnic orientálních zemí, poezii moří a oceánů, svitem slunce a chladem bouří. Byl mistr a možná bychom dnes mohli říct, že byl géniem poetických, barokně rozvětvených hudebních obrazů.
Musel být nevyléčitelným romantikem, když v jednom dopise napsal:
“Kouzelný je tropický oceán se svým azurem a fosforeskujícím svitem, unášející je tropické slunce a obloha…”

Nikolaj Andrejevič Rimsky-Korsakov – Šeherezáda. Symfonická suita op. 35.
{youtube}gWc8W3L3pSY{/youtube}

The post Jak Rimsky-Korsakov pašoval klavír na dřevěný koráb, aby nakonec napsal nejznámější skladbu Šeherezádu first appeared on Čítárny.

Přestože Friedrich Schiller zemřel velice mladý ve 45-ti letech, dokázal se nesmazatelně zapsat do německé literární historie. I po jeho smrti jsou jeho díla silná a inspirující. Patrně nejznámější příkladem bude báseň Óda na radost (Ode an die Freude).

Báseň byla napsaná Friedrichem Schillerem v létě 1785 a oslavuje přátelství mezi lidmi.
Vznikla jako hold Schillerovu příteli a nakladateli. Báseň byla zhudebněna Ludwigem van Beethovenem, který ji použil jako čtvrtou a závěrečnou část Deváté smyfonie v roce 1824.
{youtube}WrluytDFbwc{/youtube}

Mnohem méně známé jsou zhudebněné verze Franze Schuberta z roku 1815 nebo Petra Iljiče Čajkovského z roku 1865 a dalších.
{youtube}Gch2ho5dx2Q{/youtube}
{youtube}wr8bMF2RjIU{/youtube}

Óda na radost/ Friedrich Schiller

Radosti, ty jiskro boží,
dcero, již nám ráj dal sám!
Srdce vzňaté žárem touží,
nebeský tvůj krásy chrám.

Kouzlo tvé teď opět víže,
co kdy čas tak dělil rád,
zástup lidstva sbratřen blíže
cítí van tvých křídel vát.

Komu štěstí v žití přálo,
v příteli že štít svůj máš,
komu věrnou ženu dalo,
mísit pojď se v jásot náš!

Sám byť jenom jednu duši
svojí na tom světě zval!
V díle tom kdo nezdar tuší,
od nás ber se s pláčem dál!

Radost každá bytost sáti,
přírodo, chce z ňader tvých;
zlý a dobrý chce se bráti
v jejích stopách růžových.

Révy žár nám, pocel smavý,
na smrt věrný přítel dán;
vášně plam dán červu žhavý,
světlý cherub dlí, kde Pán.

Dál, jak jeho slunci roje
nebes modrou nádherou,
spějte, bratří, drahou svou
směle, jak by rek šel v boje.

V náruč spějte, milióny!
Zlíbat svět kéž dáno nám!
Bratři! Hvězd kde žárný stan,
dobrý Otec zří z mlh clony.

Dlíte v prachu, milióny?
V bázni Tvůrce tuší svět?
Pátrej, hvězd kde bezpočet!
V záři ční tam Božské trůny.

(překlad Pavel Eisner)

An die Freude / Friedrich Schiller

Freude, schöner Götterfunken,
Tochter aus Elysium!
Wir betreten feuertrunken,
Himmlische, Dein Heiligtum.

Deine Zauber binden wieder,
Was die Mode streng geteilt,
Alle Menschen werden Brüder,
Wo Dein sanfter Flügel weilt.

Wem der große Wurf gelungen,
Eines Freundes Freund zu sein,
Wer ein holdes Weib errungen,
Mische seinen Jubel ein!

Ja, wer auch nur eine Seele
Sein nennt auf dem Erdenrund!
Und wer’s nie gekonnt, der stehle
Weinend sich aus diesem Bund.

Freude trinken alle Wesen
An den Brüsten der Natur;
Alle Guten, alle Bösen
Folgen ihrer Rosenspur.

Küße gab sie uns und Reben,
Einen Freund, geprüft im Tod;
Wollust ward dem Wurm gegeben,
Und der Cherub steht vor Gott!

Froh, wie seine Sonnen Fliegen
Durch des Himmels prächt’gen Plan,
Laufet, Brüder, eure Bahn,
Freudig, wie ein Held zum Siegen.

Seid umschlungen, Millionen.
Diesen Kuß der ganzen Welt!
Brüder! Über’m Sternenzelt
Muß ein lieber Vater wohnen.

Ihr stürzt nieder, Millionen?
Ahnest du den Schöpfer, Welt?
Such’ ihn über’m Sternenzelt!
über Sternen muß er wohnen.

The post Óda na radost Friedricha Schillera je asi nejznámější zhudebněnou básní first appeared on Čítárny.