Novela srovnatelná s Vančurovým Rozmarným létem, jeden z prvních postmoderních textů (ještě před tím, než byla postmoderna vynalezena), dlouho nevydávaná perla české literatury – to vše a mnohem víc je Větrník Karla Matěje Čapka-Choda. Zábavné poodkrytí tvůrčího procesu, anebo těžce ironické účtování s kritikou? Autor ve vrcholném období své tvorby ukazuje jasně, že není jen mrtvým čítankovým jménem, ale zcela originálním a moderním spisovatelem.

Karel Matěj Čapek-Chod má v sobě až něco krutého, jde-li o lidskou duši.
Děsí vás, jak bezpečně, neomylně a nepředvídaně nahmátne smyslnost, bezcitnost, hysterii, lidskou vypočítavost. Aniž by za mák odsuzoval nebo za mák omlouval. Má divokou velikost, čiší z něho výsměch bez hořkosti a skleslost. — Karel Čapek

Karel Matěj Čapek-Chod (*21. 2. 1860, Domažlice – †3. 11.1927, Praha)
Spisovatel, novinář Karel Matěj Čapek – Chod, vlastním jménem Karel Matěj Čapek (yby se odlišil od spisovatele Karla Čapka). Maturoval v roce 1879, studia práv ale nedokončil a věnoval se po celý svůj život novinařině. Nejdříve v Olomouci a od roku 1888 v Praze. Pracoval v redakcích Našince, Hlasu národa, Národní politiky a od roku 1900 v redakci Národních listů. Po příchodu Karla Čapka do této redakce začal Karel Matěj Čapek pro rozlišení užívat druhé jméno „Chod“. Věnoval se také výtvarné a divadelní kritice. Aktivní byl až do konce svého života
Knihy Čapka -Choda >>

Větrník / Karel Matěj Čapek-Chod / Dauphin, 2014 / www.dauphin.cz

Ukázka Analyticko-syntetická / I. Milostivá paní!

Když jsme se loňského roku počátkem listopadu v Praze zase sešli, domluvili jsme se o tom i onom a také o ledačemž, jakž se tomu ani lidé tak duchaplní jako Vy a – – já neubrání.
Hovořilo se o všech možných věcech, živou mocí se mi však tentokráte nepodařilo zlákati Vás k zábavě o věcech nemožných, jindy či vlastně druhdy – ach, předruhdy! – tak rozkošné…
Vždycky Jste se mi vymkla v obratnosti Sobě vlastní, vězíť ve Vaší štíhlé postavě duše neméně štíhlá a mrštná. Ráčíte být swelt jak vnější, tak vnitřní údobou, ačli dovolíte, abych užil této patetické novinky, kteráž se v české slovotvorbě (i tento výraz jsem už kdesi četl!) spolu s údobím, rovněž novorozenětem z téhož kmene, domáhá legitimního uznání svého diskrétního původu.
Jaký vzlet v tomto náslovném ú z ou zestručnělém! Jak vysoko stojí „údoba“ s „údobím“ nad „nádobou“ s „nádobím“. Vezme-li si naše lidové, dosud nešlechtěné „ouha!“ podobné stavovské povýšení do hlavy, může našemu spisovnému pokladu přibýti krásné „citoslovce pobízecí“. (Viz Gebauerovu Mluvnici 386.)
Než úha! Vraťme se raději k naší rozmluvě na konci loňského nádherného podzimku.
Záhy pozbyla point, ačkoli Vy jindy ráda mívala Jste dráždivé to nebezpečí konversace, provázené jemným praskotem jako ze skleněného kotouče otáčené elektriky, až pojednou třeskne jiskra, směšný obraz hromu, jejž pocítí kotník, samochtě propůjčivší se za hromosvod.
Naše zábava naopak nabyla povahy konversační vycpávky, zvlákněla a ztenčila jako řídký vatelin, který hřeje tak málo či docela nic a tak snadno dostane trhlinu, dosti velikou, aby prolétl němý andělíček nudy.
Už pouhé pomyšlení, že by se mi s Vámi něco podobného přihoditi mohlo, je s to, aby vehnalo ruměnec do mých tváří, ačkoli jsem se už dávno nezačervenal.
Pamatujete se, kdy to bylo posledně, že mé tváře Vaším původem vzplály, ať nedím – zbrunátněly!?
Je tomu bezmála, ano, je tomu jisté už více než patnáct let – na nějakém pětiletí při tom zajisté nesejde! – co jste se pokusila ohníček mého zanícení pro Vás, ovšem ani potom nikdy neutlumený, tehdáž však v zhoubný požár propuknouti hrozící, uhasiti jediným ovšem vydatným chladným chrstnutím.
Řekla jste mi tentokráte ovšem: „miláčku“, však co následovalo!
„Miláčku,“ jste řekla, „mám sice úctu před vašimi šedinami, ale…“
Jaké to bylo „ale“, a co na ně následovalo, nechci se už ani pamatovati; nemohlť jsem aspoň pro ten okamžik ztratiti vědomí dokonaleji ani, kdyby mi byla na mé šediny spadla cihla ze střechy.
A ne-li vědomí, tož přece pozbyl jsem tolik rozvahy, že jsem nedovedl potlačiti hořkost, jež mne svedla odvětiti Vám:
„Jenom počkejte, milostivá“ – tehdáž jste byla ještě slečna – „však jednou přijde doba, kdy vám budu moci tuto úctu oplatiti.“
Málem bych byl vylítl za těmito slovy do vzduchu, abych je nazpět polapil, avšak Vy jste byla příliš milostiva, než abyste se zlobila.
Udělala jste něco lepšího.
Vítězně se usmívajíc, podškrtla jste ukazováčkem svůj nosík několikráte sem tam: šmik – šmik – šmik! a věc tím odbyta.
Slušelo Vám to výborně, poněvadž máte nosík rozkošný i ručku překrásnou, stále, ještě i dnes, po patnácti či kolika letech.
Apropos: „ukazováček“!
Navrhoval bych, aby se v češtině našlo pro nejbližšího palcova souseda jiné pojmenování, než toto, jež příliš připomíná německý „Zeigefinger“.
Na příklad, nemohlo by se mu říkat tykač?
Myslím, že by tu byla etymologie dost nenucená, je to prst, kterým se „tyká“, jeho funkce jest nejdůraznější a nejdramatičtější, vyslovuje-li se při zájmenu druhé osoby jednotného čísla, vyjma ovšem funkce tragické, ukazují-li se dveře.
Nuže: podškrtla jste svým něžným tykáčkem…
Cože?
Smějete se mi a namítáte, že mezi námi je tykač dosud „vykačem“ a že by se ukazováček raději mohl nazývati „hrozínkem“, ježto hrozí i těm, s nimiž si vykáme?
Máte pravdu: s novotvary jazykovými je to jako s novotvary v lékařství, kdež se rozeznávají benigní a maligní novotvary, ačkoliv i ty benigní nestojí za nic. Ani nejnevinnější z nich, a to jsou tuším bradavice, nejsou právě žádnou ozdobou, a to ani v tvářnosti řeči české.
Leč s tehdejším svým vítězným ústavem měla jste dokonalou pravdu – šedin mám už tak málo a přece mi stále padají, i věřte, že tato reminiscence není tak frivolní, jak na první pohled vypadá… avšak chraň nás pánbůh, ať už osobní či neosobní, před nejhorší metlou prosaiků: sentimentem – zvláště jástevným.
A tak se stalo, že já už za malou chvíli nebudu míti ani jediné šediny, čímž odpadne už i poslední stopa předmětu Vaší úcty, kdežto já, i kdybych žil ještě dvacet let, nedožiju se svrchu zmíněné a slíbené uctivé revanše. Vaše kštice je dnes stále stejně zlatým vlasem královny Elsy, anebo ještě lépe, vlasem královny Bereniky, ještě zlatším, pak možno na věky zřítí ve hvězdách mezi Pannou a Lvem za krásných nocí červnových…
Zlatá valuta Vašeho vlasu je stále stejně solidní a své, jak dosvědčiti mohu, zcela mimořádně nemalé utrpení nezaplatila jste dosud ani jediným stříbrňákem, ačkoli i toho jsem byl očitým svědkem, co vlasů jste si vyrvala tenkráte, když k Vám poslali kostelníka, jenž na místě Vašeho duchovního správce, a tudíž i na místě božím, Vám sdělil, že Váš choť, jako tisíce jiných českých zajatců, v dálném Taškentě zahynul tyfem.
Říkává se, že muž, to jest manžel, jest největším nepřítelem ženiny krásy, ve Vašem případě může se jejím zhoubcem státi i z předalekého svého záhrobí.
V mé krajině, truchlí-li vdova tak, že až chřadne, přítelkyně ji od toho odvracejí útěchou, jaká nepostrádá hloubky; říkají:
„Má milá, to on si na tobě nežádá. Zlobil by se, kdyby tě takhle viděl!“
Vezměte si to k srdci!
Kdykoli na něho vzpomenete dnes, ještě po letech, objeví se po stranách Vašich úst trpké uvozovky, po dvou jemných komách; hned sice mizívají, ale jsou dojemnější než prudká larmoyance, která po krátkém trvání připravuje zapomenutí.
Neodvyknete-li si je brzy, zpozorujete jednou, že tyto trpké uvozovky už nemizejí. Úsměv Mony Lisy už se Vám potom nepodaří a pokus o něj musel by božský Leonardo namalovati tenkým, ale tvrdým rysem štětce.
Nebyla byste ani ženou, kdyby Vám to bylo lhostejno.
Já Vám to smím říci, jako i lecco jiného, co byste od jiného nesnesla, za výhodu tuto, pro mne nikoli veselou, děkuji Vašemu desinteressement o mne, v tom jistém smyslu, starém už léta, jež pomalu už budou dávna.
Jsem také jediný muž, kterého se jednou za rok vždycky na podzim ptáváte:
„Jak se vám letos líbím?“
Když jste mne i tentokráte vyzvala k obvyklé posaisonní kritice a já po delším rozboru ve studii Vašeho vnějšku došel k poznání a tvrzení, že kratší ose nádherného oválu Vaší tváře znatelně přibylo na délce, čímž trpí nejsvérázněji Váš půvab, totiž útlost, stalo se něco nenadálého.
Vy, kteráž mluvíváte jenom vybranou řečí rekyň Růženy Svobodové, vzkřikla jste: „Ježíšmarjájosef; Já třikráte týdně neobědvám, abych netloustla, já že bych…“
Pravím, že jste vzkřikla, ačkoli nikdy nemluvíváte docela nahlas, a tak vzkřikla, že Vás výkřik pozdvihl z křesla a nadnesl k velikému Vašemu empirovému trumeau, o jehož pravosti nic nesvědčí tak, jako jeho původní sklo zastřené naprosto sic průhlednými, ale tím magičtějšími clonami minulosti – oxidovaného amalgamu.
Nadnesl, ale nedonesl, příliš záhy jste se vzpamatovala a do zrcadla jste už nepohlédla.
Za to však na mne pronikavě zvědavýma očima ženy, když se prozradí tak ryze ženským hnutím, jako bylo Vaše.
Já s pohotovostí sobě vlastní ihned načal kapitolu o askesi v pěstění krásy, ale Vy jste ji okamžitě ukončila návrhem, aby se mluvilo o něčem jiném, a hned sama jste ráčila obrátiti list.
Co jiného mohlo býti tímto něčím jiným než literatura?
Patříme k ní oba dva, třebaže Vy jako dr. fil. ve smyslu snad i mužnějším než já, který píšu romány. Mohu tak říci docela bez nebezpečí, že ohrozím intimitu tohoto našeho tête a tête, nikdo neuhodne dámu v závoji, kteréž věnovány tyto řádky.
S literátem nejsnáze zahájí se řeč o literatuře, když se ho optáme na jeho nejvlastnější literaturu:
„Co právě píšete?“
Hrozně mu tím zalichotíte…
Nejsladší zpovědí hned za vyznáním lásky, bývá konfese literáta; nemůže přece býti nic rozkošnějšího než přiznávati se bez mučení ke krásným činům, a takovými jsou podle subjektivního jich přesvědčení díla všech autorů v kterémkoli stadiu jich vzniku a dokonání.
Pokud se však týče mne, jistě že bylo svatému Šebestiánu lépe při prvním mauretánském šípu než mně při této Vaší otázce.
Lekl jsem se tak, že se podařilo mému svědomí, jemuž jsem ve dne v noci oběma dlaněma ústa ucpával, osvoboditi se a řev jeho, potom už neustávající, rozeřval se pojednou všemi koridory mého nitra.
Datum naší rozmluvy, bylo to dne 3. listopadu, zaplamenilo na tmavé stěně hlavní síně téhož mého nitra ohnivými literami, neboť, jak jsem koktaje ihned doznal, do onoho dne neměl napsáno ani jediné řádky, ačkoli jsem jich měl míti, počítám-li září „neodvolatelně“ za první měsíc nové pracovní kampaně, pohromadě 1770, slovy: tisíc sedm set sedmdesát, mám-li být do konce roku hotov se svým úkolem 65 sloupců po 58 řádkách; na celý rok je jich 144, moje drahocenná – tolik sloupců snad nestojí ani ve lvím dvoře v Alhambře (rozuměj granadské, ačkoli i v pražské prý lvové jsou).

The post Větrník Čapka-Choda. Srovnatelná s Vančurovým Rozmarným létem first appeared on Čítárny.

Je dvacet dva hodin čtyřicet minut. Je čtvrtek třetího listopadu 1927. Po těžké operaci střevního nádoru dodýchal v Podolském sanatoriu Karel Matěj Čapek-Chod, o němž literární a divadelní kritik Jindřich Vodák napsal, že „našel nadšené vyznavače právě a spíše také v mladších řadách, byl v nich s upřímnou horlivostí stavěn všude na první místo a čten i vykládán se zjevnou zálibou jako mistr mistrů, jako hlava zvlášť bystrá, úrodná a moderní“.

Čtenář se zřejmě dovtípil – to zemřel spisovatel. Karel Matěj Čapek-Chod. Stalo se tak několik málo dnů – a řekněme hodin – poté, kdy ministr školství a národní osvěty prohlásil Čapka-Choda laureátem Státní ceny za literaturu. Té cti se dostalo Čapku-Chodovi už potřetí, tentokrát za román Řešany – právě ve dvacátém sedmém poprvé vydaném.

Tím uznalým ministrem je Milan Hodža, v pomateném čase předválečném předseda vlády, jenž v devátém roce pojal za manželku Irenu Pivkovou. Čapek-Chod přivádí ve třiadvacátém do literárního komparsu mladého Československa továrníka Rudolfa Pivku – ten přijde o rozum v bizarně pomateném kruhu rodinném…

Život vskutku tvoří příběhy vyrážející dech v každém společensko-historickém románu veřejného dění. Jsou to příběhy nefabulované a v různé míře až absurdně komplikované. Spisovatel ovšem fabulovat musí a tak donutí k pravidlům hry třebas –, ví už čtenář, takového démona bizarnosti. A romanopisec Karel Matěj Čapek-Chod (1860 – 1927) z takových spisovatelů je.

Byť naprosto nepodceňujeme Čapkovu-Chodovu tvorbu celoživotní, půjde nám v tomto textu o bizarnost jako filozofii nad jiné hutně vyjevenou v prvním spisovatelově čtenářsky přeúspěšném románu Turbina – třebaže čtyř set stránkovém, v jediném roce napsaném i vydaném: 1916.

V Turbině, ostatně čtenářským publikem proto milované, že šlo o tematické i filozofické novum (!), autor předestřel, jak bude v jeho podání gradovat pesimistické nazření života individuální lidské bytosti i života kolektiva lidských bytostí: totiž od ironie (nu i výsměchu) přes grotesknost až k bizarnosti dekorované tragikomikou.

Ano, Čapek-Chod už se pohybuje zatím jen na okraji, ale přece jen (vlastního, osobitého) výhonku existencialismu, po světové válce tak výrazně se prosadivšího v německé literatuře.
Právě ten Čapek-Chod, který je autoritami jednou srážen na čítankového naturalistu, druhdy naopak spontánně veleben jako do detailů jdoucí realista, právě ten Čapek-Chod nás snadno donutí pochopit bizarnost v jeho příbězích jako n á s t r o j   s v ě t o n á z o r o v ý .

Turbina je v Čapkově-Chodově románu pojem trojvýznamový:
poprvé importované výkonné technické zařízení, dvorním radou a továrníkem Úllikem objednané pro povznesení hospodářských výsledků upadající firmy (a také pro znovunabytí společenské vážnosti rodiny),
potom Úllikem souběžně a účelově založená akciová společnost k obrábění dřeva a výrobě klavírů Harwey,
nu a naposledy přezdívka smíšků adresovaná slečně Klementině Úllikové, velmi talentované pěvkyni.

Již výše poukázáno na autorův fabulační systém vygradovávající příběhy od ironického výsměchu přes grotesknost až k (sarkastické) tragikomedii.
Příklad toho. Pro bardějovského Žida Leiba Blumendufta, takto mezinárodního šejdíře, je převelikým problémem vnější úprava hlavy tak, aby si v pražské společnosti nenadělal ostudy. Ale je žensky trpělivý a úzkostlivý, přepečlivý autovizážista, grimasami a posunky do zrcadla se povzbuzující, až z toho ortodoxního Žida opravdu vyumělkuje laxního Pražáka. Co na to On? Je přece šábes! (Šábes nešábes, v Blumenduftově hierarchii hodnot je na té nejvyšší příčce kšeft, potažmo peníze, velké peníze.)

Grotesknost, ta je vůbec nejsvrchovanějším spisovatelovým mistrovstvím.
Když je Blumenduftovi předložen falzifikát i předloha středověkého spisu, padělateli Freyovi nedělá žádnou potíž objednavatele Blumendufta zmást tak, že ten ani nedokáže rozpoznat co originál a co padělek.
Jenže aby toho nebylo málo: též domnělý originál, Blumenduftovi za úplatu zapůjčený londýnským knihovníkem, je ve skutečnosti falzifikát – z jednostejné dílny Freyovy.

Tragikomičnost? Havárie sotva spuštěné reakční turbíny poničí Freyovu věž, pětadvacet let mu skýtající bydlo, a pitvorný krasavec, který je složkou maniaka, dětiny, šarlatána a umělce,
vyvine to největší možné úsilí, aby přesvědčil milenku, že musí bortící se prastarou stavbu bez omeškání opustit, on že chce v troskách zemřít. (Narodil se zde, zemře zde!) Jen ovšem zví, že milenka nosí pod srdcem jeho dítě, zatouží být žijícím tátou. Z nejvyššího místa věže ho ještě poprosí o záchranu jeho kotě – a tomu Frey nedokáže odmítnout. Když zvířátku po akrobatickém čísle přece jen pomůže, zřítí se i s ním z věže do řeky a zemře.

Vzdor tomu, že posledních dvacet třicet stran románu jakoby nedopsala spisovatelova tvůrčí invence, ale rutinně popisné pero novináře, opouští čtenář děj, do něhož vtažen, jen velmi nerad. Tvůrcův smysl pro bizarní, jak jsme již napřed zmínili, je v literatuře první třetiny dvacátého věku nepřekonán.
Připodotkneme-li pouhou namátkou, že básník Antonín Vondrejc se ožení s matkou své dcery upoután na smrtelné lože, přičemž – bezmocný, všemu odevzdaný – z téhož lože vidí novomanželčinu koketérii s lékařem jej ošetřujícím (pomysleme, je to ženský lékař!), nejeden čtenář se patrně zeptá, měl-li Karel Matěj Čapek-Chod vůbec rád lidi, nebyl-li misantropem. A rozpomeneme-li se na nevěstu Evičku Hirschauerovou-Pivkovou opustivší lože novomanželské, aby svatební noc strávila v posteli sochaře Viléma Rozkoče, načež se úřední manžel zastřelí, odpovíme si ovšemže, že takový spisovatel člověka přece rád mít nemohl.

Jaká, jaká mýlka! Křivdili bychom Čapkovi-Chodovi velice. Nešťastný člověk, to ano, ale…
Ale jenom si namátkou povšimněme! Po devastující havárii diletantsky zvoleného typu turbíny a po zpackaném debutu Klementiny na scéně Národního divadla přetrvává jako jediná nezničitelná hodnota ryzí cit – ten otcovský ke Klementině, ten Klementin k otci.

Napsal sice Josef Šach (1949), že Karel Matěj Čapek-Chod „nosil často masku, protože mnoha ranami zasažen a mnoha lidmi zklamán, nedovedl nabýt plné důvěry k lidem“, a napsal stejný Josef Šach, že „tento rys jeho povahy nezůstal bez vlivu na literární tvorbu“, my vzdor tomu všemu soudíme, že zpoza bezútěšnosti, jíž jsou autorovy romány plny, prosakuje do samé historie literatury duchovní portrét humanisty, důvěru majícího především v člověka prostého. Právě takovému spisovatel vpisuje do osudových zápletek naději či rovnou perspektivu.

The post Karel Matěj Čapek-Chod. Spisovatel Turbíny – a k tomu ritualista first appeared on Čítárny.

Literární věda ho vřadila k naturalistům, romanopisce par excellence. Jeho opusy zachycují nepřikrášlenou dobovou společnost způsobem, na který nedosáhl leckterý tak zvaný realista. Třikrát dostal Čapek-Chod Státní cenu za literaturu. Druhou v pořadí právě před devadesáti lety.

Literární publicistika (neřkuli věda) se problémem literární (rozuměj filozoficko-umělecké) závěti Karla Matěje Čapka-Choda nijak zvlášť sofistikovaně nezaobírala, a pokud přece aspoň několikavětou vsuvkou, panuje shoda, že takovou závětí může být a také prý jedině je román „Řešany“, v němž hlavní postavou je umělec Vilém Rozkoč. Toho – žižkovského bohéma – již známe z románu předešlého („Vilém Rozkoč“, Pražská akciová tiskárna, 1923), v němž prochází jaksepatří peripetiemi jsoucna své rozporuplné existence: nadaný umprumák – flákač – sukničkář – vykrádač tvůrčích nápadů a plagiátor – tvůrce umělecky hodnotného díla – „všivák“ – ředitel kamenické dílny – zavržený manžel – opuštěný chuďas – opět tvůrce hodnotného díla – stipendista v Paříži. Život tohoto Rozkoče, toť vpravdě bárka na rozbouřených vodách.

Proč mu narátor nenalinkoval lepší osud, proč jej neobdařil kvalitnějším lidským profilem, proč … ?
Pro pochopení poslyšme Čapka-Choda: „Byl prostě silnější, než by byl býval každý pokus o jeho vydatnější zethisování, neboť má svůj vlastní zákon jakožto dítě svého prostředí a zákon jeho stal se i nepřekročitelným příkazem jeho autoru. Tenť pak čekal trpělivě, kdy a kde z jeho Rozkoče vyprýští jen trochu půvabnějšího šlechetnictví, ale nestalo se.“

Úvod, jímž jsme začali, je naší rešerši potřeba, chceme-li se dobrat neiracionálního úsudku, zda jsou, či naopak nejsou právě „Řešany“ autorovou literární závětí.
Tvrdíme totiž že nikoli, třebaže je nad jiné zjevné, že tentokrát je to na smrt nemocný spisovatel, kdo přikazuje a kdo vede sochaře Rozkoče k pozitivním vnitřním hodnotám. Vede, žel, umělecky nepřesvědčivě. Sužován bolestí a předtuchou neodvratitelného konce (spisovatel dopsal a vydal „Řešany“ v sedmadvacátém, kdy i zemřel), upnul se zbývající tvůrčí silou k myšlenkám, které si troufneme parafrázovat Villonovým veršem „já u pramene jsem a žízní hynu“. Pochopme k smrti odsouzeného: chce odejít ze světa smířlivě a kdo mu s tím pomůže, to je nový Vilém Rozkoč, přece jenom dobrák.

Něco více k domnělému testamentu.
Do románku „Řešany“ vjedeme vlakem, kterým se deportovaný, na těle i na duchu poraněný dobrovolník francouzské armády Vilém Rozkoč vrací do Čech a jeho návrat neplánovaně skončí v řešanské nemocnici. Rozkoč ne a ne přemoci stále se vracející válečný prožitek: zabil dva pruské vojáky – otce a syna, ještě holobrádka. Tyto partie textu jsou z celého románu nejsilnější a nejvydařenější. Rozkočovým psychologickým proměnám věříme a zdá se nám, že jiný výsledek než vyléčený charakter dřívějšího „všiváka“ ani nemůže být.

Ale co se to děje dále? Pravda, sochař v tvůrčích horečkách roste v Mistra, ovšem co dalšího spisovatel předkládá? Byl už přespříliš unaven, anebo se tu potvrzuje stará pravda, že postihnout vývoj kladného hrdiny je nesrovnatelně obtížnější než vykreslit typ záporný? Rozkoč chodí kochat se za tmy pohledem na koupající se odstrojené mlynářovy dcery, takřka pubertálně se zamiluje, aby dívku svého srdce při první příležitosti potajmu sledoval do lesa a do pole, kde – svedený svůdce –  propadne vášni a teprve po opakovaném koitu se dozví, že si to děvče spletl; uchvácen spořádaným davem hasičů a Sokolů uvědomí si, že štěstí je v kolektivismu a v lásce k vlasti, stihne přesvědčit nevidomou novicku, aby mu stála modelem k aktu a když se s vavříny a s jistotou dobrého místa navrátí do Prahy, na zavolání se do Řešan ještě vrátí pro nešťastnou polní milostenku – ona je totiž v požehnaném stavu …

Nu, je jiný ten Rozkoč, je to docela jiný chlapík, než v románu „Vilém Rozkoč“ býval a diktoval romanopisci. Ale jak takovému protagonistovi uvěřit?
Ty řešanské p(r)ožitky … Cožpak nestojí na vodě? Cožpak nejsou nepřipravené? Postavy snad koření v trpělivě obdělané půdě logického a důvěryhodného vývoje? Nejsou-li tedy jen z vaty stvořeny? Nikde hloubka procesu myšlenkového, procesu citového … Zkrátka: předsevzatá stůj co stůj idea spolehlivě rozmělnila zákonitosti dobrého románového díla.

Nemůžeme tedy aplaudovat. Tomuto Rozkočovi nevěříme – narychlo vymodelován v sádře, není přesvědčivě propracovaný. Ani Státní cena za literaturu 1927, kterou spisovatel za „Řešany“ dostal, nás nemůže přesvědčit. Soudíme, že poslední román těžce nemocného solitéra Čapka-Choda je jeho románem nejméně vydařeným, a také proto nemůže být považován za literární závěť.

„Ferdinande Vojtěše!“ zašeptalo tu v něm. „Víš, proč vlastně musíš zemřít? Protože jsi v celém životě nikdy nikoho nemiloval!!“
Nesvádí snad citované vnitřní memento sebevraha ze samého závěru novely „Psychologie bez duše“  k tomu, abychom je považovali za působivé, překrásné, humánní krédo a vzkaz příštím? Ovšemže ano, a našli bychom někdejší nakladatelské redaktory, kterým se tak zalíbilo, že jej vydávali za ideu celého dílka. Což je nám ovšem zhola nepřijatelným. Memento je s celým předchozím dějem nesourodé, není jakousi explicitně vyjevenou ideou „bizarerie filozofické“, jak zní podtitul, je vnitřním zvoláním nepraktického osamělého intelektuála phil. Dr. Ferdinanda Čemuse, smrti se právě svěřujícího, a je výkřikem k lidem, výkřikem nedůvěřivého, vnitřně osamělého, prý podivínského intelektuála Karla Matěje Čapka-Choda, umírajícího.

Co literární historikové, generace spisovatelových vydavatelů a recenzentů nota bene opomíjejí: vnímat Čapkovu-Chodovu „Psychologii bez duše“ (vyd. posmrtně, 1928) v kontextu všech stejnojmenných děl.
Je jedno, zda budeme spisovatelovu novelu považovat za zpožděný, uměleckou formou vyjádřený, názor v trojdiskursu, nebo už „jen“ za nutkavý vzkaz v předešlém desetiletí diskutujícím vědcům. (Přikláníme se ovšem k prvnímu – spisovatel zřejmě četl spisky svých předchůdců s větším časovým odstupem.) Jisté je, že polemika profesora fyziologie Františka Mareše a profesora psychologie Františka Krejčího spisovatele natolik oslovila, že měl potřebu vyjádřit se k ní a přispět vlastním stanoviskem.

První „Psychologii bez duše“ napsal František Mareš už v roce 1912. Spiskem zostra zaútočil na Krejčího několikadílný opus „Základy psychologie“ – viní Františka Krejčího z naturalistického pojetí člověka i člověkova konání.
„Celý naturalism,“ píše, „jest  p r o t i  povznesení člověka nad přírodu; přirozený spojenec všech mocí  a n t i k r i s t o v ý c h , bránících povýšení člověka za syna božího.“ Mareš je tak rozhořčen, že ani neovládne emoce a Krejčímu vyčte: „Marně si namlouváme, že člověk je strůjcem svého osudu… Proto podrobte se nevyhnutelné nutnosti, přizpůsobte se trpně daným poměrům, kterých nemůžete změniti; jste i tak sami prosté přírodní dějství, vaše já, vaše osoby, pouhé představy.“

František Krejčí odpověděl Marešovi ještě téhož roku – 1912 – svým vlastním spiskem, také „Psychologií bez duše“.
Odpověděl nezviklán: „Chtění člověka jest složkou dění světového, jako jest jí každé individuum organické i anorganické skrze potenciální nebo činnou svou energii; je činitelem v celku dění světového, spolupodmínkou toho, co se děje a co se díti bude. Poněvadž však chtění jakožto součástka či spíše representant uvědoměné reakce organismu podléhá zákonitosti přírodní, nelze, aby chtěním něco se způsobilo, popřípadě vytvořilo…“

Do akademického sporu dvou znesvářených intelektuálů tedy přidal Karel M. Čapek-Chod vlastní, v kontextu tématu již třetí „Psychologii bez duše“, novelu, jíž připsal podtitul bizarerie filosofická a již pojmenoval podle názvu spisu svého literárního hrdiny phil. D. Ferdinanda Čemuse, spisu-závěrku to protagonistovy publicistické činnosti. (Jakože i Čapkovy-Chodovy, přirozeně.) „Soukromý učenec“ Čemus (o sobě že stoikem a materialistou): Neexistuje duše. Není boha. Vesmír jest zřízenost sama o sobě a sama sebou.

Nešťastný Čemus. Vydal závěrek své publicistické činnosti, a třebas v Čechách vysmíván, za hranicemi ctěn, a třebas v soukromí „domova“ primitivní partnerkou Mariannou  soustavně drásán a dehonestován, jako redaktor vědeckého časopisu přece respektován.
Je však nenapravitelně  – čtenář promine – zdevastován duševně. Už ne latentní, ale zcela zjevná POHROMA v osobě Marianny, před třemi desetiletími smyslné, bezskrupulózní milostenky, pak samozvané hospodyně, která po třiceti letech dožene odevzdaného Čemuse k sňatku a které psychotyranie neslýchaně graduje, tato POHROMA zle pustoší nitro tvořivé individuality. Avšak Čemus, nastojte, je pasivnější a pasivnější, před Mariannou neustále na útěku. Nežádej, aby se věci děly jak chceš, ale chtěj, aby se věci děly tak jak se dějí a bude ti v životě dobře (pravil přece Epiktétos)… Každý člověk zaplatí za špatné skutky. Ten kdo má tohle na paměti, se nebude na nikoho zlobit, nikoho nebude nenávidět, nikoho obviňovat, osočovat ani urážet (ten Epiktétos!). Čemus odevzdanec, jen odevzdanec… Kouří, pije, štamgast vinárny, polykač antidepresiv. Což je vzácným, že jednoduchost s neurotickou nesmiřitelností a zvrhlým zaujetím udupává každé výrazné, ji převyšující? Někdy smyslná hospodyně, která se vnutila kubovi, nyní manželka uhnavší kubu k oltáři, škodolibá, s potřebou ovládat odlišující se svět, jde tak daleko, jak jen to je možné. „Máš švába na mozku!“( „Závoj“ na mozku.) „Víš vůbec, jak se jmenuješ?“ (Neví.) Maminky jím straší  děti. Zatkne jej a vyslýchá četník. „Té ňákejch horací! To sem si taky ale lízla! Stala sem se paní soukromou učencovou! Cha-cha-cha!“

Utíká. Zpustošený Čemus utíká od oběda – před Mariannou, aby jej nestihla popadnout za knoflík a nezalomcovat jím jako s panchartem. Utíká z pracovny, jediném místě na světě, kde měl ještě klid a soustředění na práci. Měl. Teď si Marianna přisvojila také jeho nebeskou oázu a – a – a prozpěvuje, bože na nebi!, ona v ní pro-zpě-vu jéé!!

Doktor Kničemuž má už jen vinárnu.

A tak přijde chvíle nočního návratu a – nelze za žádnou cenu přežíti chvíli setkání s Marianou. A nelze-li ji přežíti, nesmí se jí vůbec dožíti … Čemus má v zásuvce bambitku, s níž se zastřelil už jeho otec. Ale – Doktor Kničemuž?! Když natáhne kohoutek, bambitka mu vypadne z ruky a samovolně vystřelí. Takový je nešika!

Probuzená Marianna už šátrá po klice. Jemu zbude okno.

A tak se uzavřel život primitivismem uštvaného intelektuála Ferdinanda Čemuse. Umělecký testament domažlického rodáka Karla Matěje Čapka-Choda stejně.
S živočišným Primitivním měl spisovatel bezpočet neblahých zkušeností. Byl jím obklíčen. (Ostatně jak to  musí snášet vždy ten odlišný.) Živočišně Primitivní Čapka-Choda  ztrápilo a poznamenalo vpravdě osudově – zatrpklého, nedůvěřivého, citově strádajícího solitéra. Tvořitele životů, otce moderního českého románu.

The post Napsal Karel M. Čapek-Chod literární testament? first appeared on Čítárny.