Truman Capote, spisovatel a vynálezce románu faktu, by se 30. září 2024 dožil sta roků. Zemřel 25. srpna 1984, což je let čtyřicet, a jeho americký kolega James Michener toho podzimu napsal (do předmluvy knížky Lawrence Grobela Rozhovory s Capotem, překlad Alena Přibáňová):

„Sebejisté a pokrytecké demokracie potřebují lidi, jako byli Jean Cocteau a Oscar Wilde, aby jim šlapali na paty…
Vždycky jsem měl podezření, že takoví umělci pomáhají společnost očistit, udržet ji ve střehu. Že společnost civilizují. A Amerika dnes má jen tři takové muže, jejichž přínos národnímu životu je nedocenitelný. Normana Mailera, Gore Vidala a Trumana Capota.“

Ale Michener nepodlézal a nic nepřeceňoval – a dodává, že ve svém rušném životě poznal pouze dvě skutečně geniální osoby.
Tennesseee Williamse (dokázal „slova a lidské situace ovládat lépe než kdokoli z nás“)
a šachového velmistra Bobby Fischera, který podle jeho názoru asi „musel fungovat na nějaký neznámý, neovladatelný pohon“.
Ale oba tihle velikáni zjistili, že genialita je břímě a byli jím zničeni.

Lawrence Grobel měl po dokončení rozhovoru za to, že je podobným géniem Capote, u kterého „plynulý proud řeči nepramení z žádného obvyklého zdroje“.
Skutečně to působí, jako by odnikud nepramenil, a Truman sám ostatně připsal k jedné své fotografii (otištěné v novinách):

„Jsem alkoholik, jsem drogově závislý, jsem homosexuál, jsem génius.“

Ale během dotyčného rozhovoru s Grobelem popřel veškerá podobná tvrzení, s výjimkou toho třetího. V téhle knize-rozhovoru (česky 1996) hýří nejneuvěřitelnějšími postřehy a namátkou jeden vyzdvihnu.

„Všichni herci pohrdají svou profesí. To herečky k ní mají diametrálně odlišný vztah. Ale všichni profesionální herci, které jsem znal, cítili v skrytu duše, že to, co dělají, není přesně to, co by dělat chtěli a měli. Cítili se tím pádem tak trochu provinile. Jako by to nebylo dost mužné, nebo jako by se pod vlivem profese stávali přirozeně bisexuální… Z herců, které jsem znal, tím pocitem netrpěli jen homosexuálové, ale uvědomte si, že prakticky celé anglické divadlo herecky stojí výhradně na výjimečných a nadaných homosexuálech.“

Dost už je napsáno o kvalitách bestselleru Chladnokrevně (1965) a tom, že po jeho úspěchu Capote tvořil dál méně a méně.
Zrovna tak není tajemství průběh jeho dětství. Po rozvodu rodičů je trávil v péči příbuzných a tvrdí:

„Začal jsem psát, když mi bylo osm. Zničehonic. Nepřivedl mě k psaní ani jeden příklad. Neznal jsem nikoho, kdo by psal, a znal jsem jen málo lidí, co četli, a vlastně jsem se tenkrát zajímal jen o čtyři věci: knihy, biograf, step a o kreslení.“

Už v devatenácti převzal Truman Capote cenu O. Henryho.
Ve čtyřiadvaceti vyšel jeho první román Jiné hlasy, jiné pokoje (1948): okamžitě se proslavil.
Světový bestseller, novelu Snídaně u Tiffaniho vydal roku 1958.

Klíčový moment jeho života nastal v listopadu 1959, kdy si přečetl v časopise New York Times o vyvraždění čtyřčlenné farmářské rodiny Clutterových v kansaském Holcombu.
Už předtím říkával, že se skutečný příběh může díky dobrému spisovateli stát stejně zajímavý jako smyšlenka.
Capote vstal… a přesvědčil časopis (kde o té hrůze psali jen krátce), aby ho do Holcombu oficiálně poslali.
Stalo se – a dorazil na místo hezky spolu s kamarádkou z dětství Harper Leeovou, rovněž spisovatelkou a budoucí laureátkou Pulitzerovy ceny za román Jako zabít ptáčka.

„Mnozí si mysleli, že jsem se zbláznil, když jsem se pak šest let toulal po kansaských pláních,“ napsal dvacet let poté.

„Jiní odmítli celý koncept nebeletristického románu a prohlásili, že seriózního spisovatele není hoden.
Norman Mailer dokonce totéž označil za selhání imaginace. Co tím chtěl říct? Nevím, ale zřejmě to, že by romanopisec měl psát spíš o něčem imaginárním než o čemkoli reálném.
Mým oborem se stala masová vražda.“

Roku 1979 napsal Truman Capote úvodem své poslední sbírky povídek Hudba pro chameleóny (v překladu Martina Svobody):

„Řekl bych, že většina spisovatelů, dokonce i ti nejlepší, píše víc, než musí. Já sám radši píšu méně. Znova jsem přečetl Chladnokrevně a měl tento pocit: příliš míst, kde jsem nepsal tak dobře, jak bych mohl, a kde jsem neuvolnil veškerý potenciál. Pomalu, s rostoucími obavami jsem četl každé slovo, které jsem kdy vydal tiskem, a došel k názoru, že nikdy, ani jednou za celý spisovatelský život, jsem neodpoutal veškerou energii a nepochytal veškeré estetické vzruchy, které materiál obsahoval. Dokonce i tenkrát, když jsem psal dobře, jsem neuvolnil nikdy víc než polovinu a někdy jen třetinu sil, kterými vládnu.“

Ve stejné předmluvě skromně analyzuje vlastní vývoj a říká:

„Zprvu to bylo strašně zábavné. Ale zábavné to být přestalo, když jsem objevil rozdíl mezi dobrým a špatným psaním a když jsem přišel na ještě děsivější věc: na rozdíl mezi velmi dobrým psaním a opravdovým uměním. Ten je nepatrný, ale zničující.“
Bylo to, jako by ucítil bič. Stín jeho osoby je už stoletý a výsledky zůstávají. Taky nemuselo zbýt nic a znal i následující výrok Henry Jamese: „Žijeme v temnotě, děláme, co můžeme, a zbytek je šílenství umění.“

TRUMAN CAPOTE Dark and Mysterious Facts. TOP-15

The post Truman Capote. Sémantický Paganiny a světový spisovatel románu faktu first appeared on Čítárny.

Truman Capote. Jeden z nejgeniálnějších spisovatelů všech dob (1924-1984), jehož také známe z komedie Vražda na večeři (1976), nám na Čítárny už samozřejmě přispět nemůže, připomeňme však pár jeho neotřelých myšlenek a postřehů.
OPRAVDU neotřelých, neboť Truman Capote celý život světu připomínal, že umělci jsou „jiní než normální lidé – a že podstatná část jejich ceny pramení právě z toho, že se chovají tak, jak se jim právě zachce“ (James Michener).

Rodiče Trumana Capoteho se rozvedli, když mu byly čtyři. Většinu dětství pak trávil putováním mezi domovy příbuzných. Už ve čtyřech jej sestřenice naučila číst, od osmi zcela vážně literárně tvořil – a chodil jenom do speciálních škol. „Do šestnácti už jsem byl hotový spisovatel,“ řekl později.
A nikdy v životě neměl literárního agenta, a přece prodal svou první knihu už v sedmnácti: přímo nakladateli. Stal se tehdy i vůbec nejmladším člověkem, který kdy pracoval pro časopis The New Yorkem a…

„Neznám nikoho jiného, komu by byla věnována taková publicita, aniž by o to jakkoli usiloval,“ chlubil se dodatečně.
„Dávno už se s tím nedá nic dělat. Začalo to, už když mi bylo těch šestnáct. Life o mně otiskl velký článek: Zázračný autorský objev! – a od té doby je to hotová věc. Když se jednou proslavíte, jste slavný – a nic s tím nenaděláte.
Každý, kdo chodil do školy, ostatně musel číst aspoň jednu z mých povídek. Jsou ve všech učebnicích, hlavně Vánoční vzpomínka, a každý, kdo prošel jakýmkoli novinářským kursem, četl i můj román Chladnokrevně. Je to kniha používaná v kursech pro budoucí novináře a učitelé skutečně potřebují aspoň jednu knížku, u níž si budou jisti, že ji studenti dočtou až do konce – prostě proto, že má vyprávění spád.
Skutečný důvod, proč ji používají, je ten, že je dobře napsaná a velmi použitelná při vyučování. Chladnokrevně četlo jen ve Státech patnáct milionů lidí, i když…
Tolik se prodalo výtisků, jenomže málokterý výtisk četl jen jeden člověk!“

A teď už dejme místo názorům:

O vysoké škole: Poslední, co by mě napadlo, by bylo plýtvat časem na to, abych chodil na vysokou. I bez ní jsem věděl, co chci dělat. Do sedmnácti jsem měl přečteno fantastické množství knížek a byl uznávaný autor, neměl jsem důvod tam tedy chodit. Jediný důvod, proč to udělat, je, že se chcete stát lékařem anebo právníkem – anebo něčím jiným ve SPECIALIZOVANÉM oboru. Ale pokud chcete být spisovatelem a už JSTE spisovatelem, tak nemáte důvod studovat.
Tou nejlepší školou mi ostatně byla práce v New Yorkeru a těžko bych se na vysoké dověděl to, co jsem se naučil za dva a půl roku tam. A kromě toho, stejně jsem pak dostal spoustu akademických titulů.

Truman Capote a jeho názory na jiné autory:

Kerouac:
To není psaní, ale popisování papíru.
William Burroughs:
Norman Mailer se domnívá, že byl Burroughs génius, což je absolutně směšné. Myslím, že neměl ani špetku talentu.
Joyce:
Přijde mi jako hodně kuriózní autor. Mám strašně rád jeho povídkovou knížku Dubliňané, je opravdu jedinečná. Ty povídky jsou udělány skvěle a jsou to ty nejlepší věci v anglicky psané literatuře. Ale přesto se mi nelíbí ani jedna z jeho dalších knížek.
Updike:
Talentovaný hoch. Píše nádherně – ačkoli o ničem. Nesnáším ho! Nudí mě všechno, co se ho týká. Je jako kapka rtuti na dlani. Utíká sem a tam, uniká nepochopitelně mezi prsty. A je tak afektovaný! Jen klopotně skládá slova do vět¨a jste si toho neustále vědomi – až úplně ztrácíte kontakt s příběhem. Ty jeho věty se tak kroutí – a to jeho texty naprosto ubíjí. A řekl jsem mu to: jak hrozně se mi jeho psaní nelíbí. Asi si myslel, že mi přeskočilo. Ale jenom jsem se nudil, když jsme spolu jednou seděli na pódiu.
Philip Roth:
Docela zábavný, když přijde na návštěvu.
Heller:
Hlavu 22 jsem nikdy nebyl schopen dočíst: nudilo mne to. Už ta látka se mi nelíbí, nemám rád nic, co má něco společného s vojáky.
Gore Vidal:
Nikdy nenapsal jediný román, který by byl ke čtení – s výjimkou Myry Breckinridgeové, která se dá jakž takž prolistovat. Ta jediná nese aspoň nepatrné stopy originality. Ale jeho romány: Jsou neuvěřitelně špatné. Ale mnou je Vidal posedlý. Žárlí, protože nikdy nenapsal nic, co by si lidi pamatovali.
Carol Oatesová:
Směšné monstrum, co by mělo být veřejně sťato před zraky desetitisíců. Nejodpornější stvoření v Americe. Napsala mi několik neuvěřitelně obdivných dopisů, ale vsadím se, že v Americe není jediný známější spisovatel, jemuž by nenapsala. Je to ale křivé stvoření.
Držitel Nobelovy ceny William Golding:
Nýmand! Pán much? Ten román je jednou z největších literárních krádeží naší doby. Golding dostal tu cenu za to, že kompletně vykradl román Vichřice na Jamajce. Téma, zápletku – i charakteristiky postav.
Graham Greene:
TEN měl dostat Nobelovu cenu! Vždyť ASPOŇ JEDNU báječnou knihu napsal: Brightonský špalek. Neuvěřitelně krásný, dokonalý román a má ty nejlepší čtyři závěrečné odstavce, jaké jsem kdy četl v celé moderní literatuře.
Nabokov:
Myslím, že to byl umělec.
Fowles:
Tomu to píše. Strašně se mi líbil Sběratel a kdyby autor vypustil prostřední část líčenou očima té zajaté dívky, šlo by o mistrovské dílo.
Jean Cocteau:
Byl můj přítel, krásný člověk, neskonale velkorysý a velmi, velmi laskavý, ale možná talentovaný až v příliš mnoha směrech.
Virginia Woolfová:
Nemůžu přijít ani na jedinou její věc, která by se mi líbila: kromě kritických článků. Ale její eseje miluju – a taky deník.
Borges:
Příliš okrajový spisovatel. Je velice dobrý, líbí se mi, ale je velice okrajový.
Vzpomínky na Afriku od  Karen Blixenové:
Naprosto dokonale napsané. Skvělá spisovatelka!
Flaubert:
Vždy se staral víc o styl než o obsah a podle mého názoru mu sama paní Bovaryová mohla být ukradena. Záleželo mu na tvaru, ano, byl to velký stylista.
Dostojevskij:
Génius – až právě na styl. Četl jsem ho v ruštině a styl je otřesný.
To třeba Turgeněv, ten má styl!
Twain:
Zlý člověk. Připadá mi až neskutečné, že zrovna on mohl napsat Toma Sawyera a Huckleberryho Finna, když patřil k těm nejzkaženějším lidem na světě a napsal jednu z nejotřesnějších pornografických knih, které kdy v Americe vyšly. No, a napsal i spousty dalších dost podivných věcí.
Hemingway:
Stařec a moře je hrozná kniha. Strašně se mi nelíbí. Ale napsal asi devět dobrých povídek, to ano – i když je nepočítám k nejlepším americkým. Ostatně si nemyslím, že by něco z toho, co Hemingway napsal, patřilo ke špičce. Byl to velice zlý člověk. Třeba o mně… se zmínil nejmíň tisíckrát ve svých drobných textech. Jednou napsal pro New York Times článek jakoby o basketu, ale na každém pátém řádku se otřel o mne. Nevím proč, nikdy jsme se nesetkali! Ale nepopírám, že jsem ho odjakživa nemohl ani cítit a neměl jsem rád nic, co s ním souviselo. Byl pro mne nepřijatelný jeho způsob jednání, nesnášel jsem pózu, do níž se s oblibou stylizoval. Nicméně se domnívám, že byl až neuvěřitelně zranitelný a citlivý, a to do takové míry, o jaké se třeba mně nikdy ani nezdálo. Sám jsem citlivý pokud jde o jiné lidi, ale nejsem citlivý k sobě samotnému.

O ostatních lidech:
Vedu si osobní seznam mimořádně opovrženíhodných jedinců. K dnešnímu dni je na něm asi 4000 jmen.
O Andy Warholovi:
Když jsem byl ještě dítě a on chodil na střední školu, byl mnou posedlý. Pořád mi psal – až dokud mu to nezatrhla matka. A když přišel do New Yorku, stával často před naším domem. Jen tam celé dny stál a čekal, až vyjdu ven. Chtěl se se mnou spřátelit, povídat si! Dohnal mě málem k šílenství – ale zažil jsem víc lidí, kteří mnou byli takhle posedlí.
O skutečném géniovi:
Je docela možné, že šachista Bobby Fischer… je génius.
O spisovatelově mozku:
Myšlení umělce pracuje horečně, přímo zběsile a mnohem rychleji a citlivěji než u jiných lidí. Řekněme, že zatímco většina lidí má 10 vjemů za minutu, umělec jich má kolem 60 anebo 70. A právě proto spisovatelé tak často pijí nebo užívají prášky: aby se zklidnili a utišili na chvilku tu šílenou mašinu, která se bez zastávky žene vpřed. Vím, že to dělal můj přítel dramatik Tennessee Williams. Musel užívat sedativa a pít, protože jeho mysl byla jedna z nejvnímavějších a nejhorečněji pracujících na světě. Nemohl proto ani spát.
O vnímání:
Sám mám dvojí. Vidím dobré i špatné současně. Ale abych řekl pravdu, myslím si, že špatného je víc. Ale dobro se tu a tam taky najde.
O rozjíždění se k práci:
Každý den jsem strašně nervózní, když se mám pustit do psaní. Trvá mi to dost dlouho, než se přinutím začít. Jakmile jednou začnu, postupně se uklidním, ale udělal bych všechno na světě, abych mohl tu práci ještě chvilku oddálit. Ořezávám si pět set tužek, ostřím je znovu a znovu, až z nich nic nezbude. Přesto se mi daří pracovat každý den tak čtyři hodiny. Zápasím zkrátka, abych se dostal na odrazový můstek a nenávidím chvíli, kdy už skutečně musím začít. Ale jakmile odstartuju, už je to dobré.
O psaní povídek:
Pro člověka, který povídku OPRAVDU UMÍ NAPSAT, je to vůbec ta nejtěžší literární forma. Ale většina lidí to neumí, takže u těch je to samozřejmě jedno. Napsat skutečně mistrovskou povídku vyžaduje značné sebeovládání – a přesnost. O povídky se pokouší spousta spisovatelů, ale málokdo ví, jak vlastně mají vypadat.
O diktafonu:
Nadiktovat skutečné literární dílo mi připadá nemožné. Henry James to musel ze zdravotních důvodů praktikovat v poslední třetině života a všimněte si, že je na první pohled poznat, která jeho stránka byla nadiktovaná: jsou nesrovnatelně komplikovanější. Obdivuji ho proto, že dokázal nadiktovat tak skvělý román jako Utažení šroubu.
O psaní rozhovorů:
Celé tajemství dobrého rozhovoru je v umění vynechat z něj sebe.
O psaní filmových scénářů:
Jsou jediným, co se mi píše opravdu snadno. Co je přitom náročné, nejsou dialogy, ale kompozice. Právě stavba příběhu je totiž hrozně těžká, a proto mají v Hollywoodu takový úspěch nejrůznější podivíni. Nikdy v životě jste o nich neslyšeli, ale umějí konstruovat. No, a já má pro konstrukci taky cit.
O kriticích:
Zásadně nepíšu do redakcí a bez ohledu na to, co o mně uveřejnili, si nikdy nestěžuji. Mám takovou zásadu: nikdy nic nevysvětluj a nikdy si nestěžuj. A nikdy také nehodlám kohokoli žalovat. Aspoň mám pak pocit, že si i já mohu dělat, co uznám za vhodné.
O dopisech:
Jednou z prvních věcí, kterou jsem publikoval, byl článek o herci Marlonu Brandovi. Jeho ale rozčílil až do té míry, že dalších dvacet let nikomu neposkytl rozhovor. Poslal mi také velmi dlouhý a hustě psaný dopis a vím, že byl moc rozzuřený: ale to je taky všechno, co k tomu mohu říct. Nikdy si totiž dopisy neschovávám, všechno jde rovnou do kotelny a dokonce je všechny ani neotvírám. Mám je doma narovnané na hromádky a připravené ke spálení. Přicházím tak bohužel i o spoustu šeků.
Novinář Lawrence Grobel:
Napsal jste vůbec někdy o někom článek k jeho spokojenosti? Capote: Musíte vědět stejně dobře jako já, že to není možné (smích). Je to zcela vyloučené. Leda snad kdybych pracoval pro společnost zabývající se rozesíláním gratulací.
O citových vztazích:
Na světě neexistuje člověk, kterého byste nezískali, jestliže skutečně chcete a soustředíte na to všechny síly. Musíte ho však chtít víc než cokoli jiného. K partnerovi se ovšem pak musíte chovat velmi pozorně a být mu i dobrým přítelem. Pokud se nedokážete s člověkem, kterého milujete, i přátelit, nechte to plavat. Stejně by to bylo k ničemu.
O ženách:
Znám několik skvělých spisovatelek, ale prosadily se ženy někdy v něčem jiném?
O střelbě:
Jsem opravdu dobrý střelec. Nevystřelil jsem sice ani jednou za posledních sedm let, ale skutečně výborně střílím z pistole a mohl bych to zkusit třeba hned. Kdybyste mi házel do vzduchu plechovky, trefil bych osmatřicítkou všechny dřív, než dopadnou na zem.
O tetování:
Ono je tou jedinou věcí společnou všem masovým vrahům: má ho 80% jich. S valnou většinou lidí, kteří se dají tetovat, není podle mne něco v pořádku. Vždycky je tu nejmíň jedna ošklivá historka, škraloup, drobnost ze kdysi. Každopádně je to varovné znamení. A u většiny je tetování i znakem pocitu méněcennosti: chtějí se identifikovat jako siláci.
O penězích:
Ani jedinkrát jsem v životě nebyl v situaci, že bych musel něco udělat pro peníze. Sám nevím, jak je to možné, když uvážím, jak nákladný život vedu. Jsem ovšem, pravda, nejlépe placený americký spisovatel.
O šťastných dnech:
Nejlepší je středa. Úterý a čtvrtek jsou taky dobré. Zbytek je diskutabilní.

O herečkách a hercích:

Greta Garbo:
Byli jsme dobří přátelé a neznám nikoho, koho by neupoutala. Měla neuvěřitelný smysl pro humor a nádherně se smála, ale byla hodně bázlivá. Znal jsem ji celé roky, než jsem si to uvědomil, jak hodně se bojí.
Jodi Fosterová:
Na ni jsem odpradávna velký fanda. Mám dům ve Švýcarsku, a tam jsem viděl její první filmy, které se v Americe nikdy nedávaly, i báječný muzikál Bugsy Malone (1976), kde ona zpívá písničku Jmenuju se Tallulah. Připadalo mi to kouzelné. Většině mých přátel se to nelíbilo, ale já z toho byl nadšený.
Meryl Streepová:
Vypadá jako kuře. Podle mne nemá špetku nadání.
Rod Steiger:
Nejhorší herec všech dob. Zvracím, už když slyším jeho jméno. Jeden z nejhorších šmíráků na světě.
Robert De Niro:
Nikdy ho ve filmu nepoznám, takže nevím, kdo to je. Pro mne je neviditelný. Neexistuje. Neznám nikoho, kdo by stál za víc.
Woody Allen:
Velmi nadaný, ale hrozně nevyrovnaný. Určitě bych nešel lán světa, abych viděl nějaký jeho film.
Ronald Reagan:
Byl mnohem inteligentnější, než si většina lidí myslí, a často mne dokázal rozesmát.

O hudebnících:

John Lennon:
Toho jsem měl moc rád. Znali jsme se jen trochu, ale měl jsem ho moc rád. Byl velice, velice inteligentní. Citlivý a strašně dobrosrdečný člověk. Zato tu jeho Japonku jsem nemohl vystát, vždycky byla šíleně paranoidní. Ta nejprotivnější osoba pod sluncem. Neuvěřitelná ženská.
Bob Dylan:
Toho jsem nikdy neměl v lásce, vždycky jsem ho považoval za podvodníka. Jen další prospěchář s velmi cílevědomým a důsledným uvažování, který přesně ví, co chce, a jakými prostředky toho dosáhne. A jak je neupřímný! Nikdy jsem nechápal, proč ho mají lidi rádi. Vždyť vůbec neumí zpívat.
Rolling Stones:
Keith Richard má z nich sice největší talent, ale je úplně mimo. Byl jsem s nimi na turné, asi dva týdny. Mick mě pozval. Ale brzy jsem jich měl plné zuby a do smrti nechtěl slyšet jejich nahrávku ani cokoli, co by mi je třeba jen vzdáleně připomínalo, prostě jsem zjistil, že jsou všichni nějak na hlavu. Lítali tím jejich letadlem a hned po koncertě se tam do jednoho okamžitě zlinkovali – čímkoli, co bylo první po ruce. Letuška nebo kdo chodila uličkou s podnosem plným pilulek a čekalo se, že to budete polykat a zapíjet tequila sunrise a vepředu seděl člověk sice proslavený svými dokumenty, ale natáčel pornofilmy, v kterých účinkovali nejrůznější členové osazenstva, Rolling Stones nevyjímaje, a to zpravidla s někým cizím, koho naložili tam, kde předtím hráli. Bylo to jako sedět čtrnáct dní v pornokině. A Mick je otrava – ale všichni jsou nudní. Kdybyste viděl Micka vystupovat živě tolikrát jako já, řekli byste o jeho schopnostech jenom: „Není to obdivuhodné, že je schopen říkat a dělat stejné věci znovu a znovu s tak precizní přesností?“ Jejich koncerty se vůbec, ale ani o vlásek nelišily. Vše do puntíku stejné. Až do posledního úderu bubnu, písmenka textu, pohybu ruky. Ta totální absence improvizace, kdy jen předstírají, jak celý čas improvizují a odvazují se, je úmorná. Ale myslím, že Jagger je nebývale hbitý, energický, ostražitý a mazaný obchodník. Jakmile sleze z jeviště, vytáhne z kapsy kalkulačku. A je stejně spořádaný jako třeba vy. Ale pak je tam ještě jeden takový strašný sluňák, bože můj, ten je tak strašně ulízaný! Vždycky mě bavilo sledovat, jak přišel do práce – uhlazený jako prodavač z oddělení klobouků u Brooksů. Pak vlezl do své šatny, převlékl se do svého hávu a vyšel připravený na scénu. Při koncertu šílí a s divokým nasazením se odvazuje, ale když to skončí, odpochoduje jako cínový vojáček do šatny, navlíkne si svůj šedý obleček a zcela inkognito odpluje s davem – k východu.

Capoteho definice literatury:
Klepy. A nic víc. Ty jsou aspoň určitě základem. Veškerá literatura jsou klepy. Od životopisů přes eseje až po povídky a romány.
I třeba Gulliver: tím, jak komentuje dobovou společnost, a když začnete zkoumat Alenku v říši divů, tak se nejdřív doberete klepů o incestu – a potom klepů o znásilňování dětí. O té knize by se dal napsat esej, z něhož by Lewis Carroll vyšel jako úplná stvůra.

Lehoučký, ale zásadní rozdíl mezi dobrým psaním a skutečným uměním podle Traumana Capoteho:
Thackeray byl dobrý spisovatel – a Dickens velký umělec. Colette byla dobrá spisovatelka – a Proust velký umělec…Grobel: William Faulkner o tomhle řekl, že dobrý spisovatel musí být naprosto nemilosrdný. Capote: Nno, on byl každopádně naprosto neukázněný. Nepatřím k jeho obdivovatelům! A nikdy na mne neměl nejmenší vliv. Dobrá je ale třeba jeho povídka To večerní slunce. A hodně se mi líbí román Srpnové světlo. Ale většinou je Faulkner matoucí. Nevážím si ho. Znal jsem ho moc dobře, hodně jsme se přátelili. Tedy přesněji řečeno: tak, jak se s ním mohl přátelit ten, kdo nebyl čtrnáctiletá nymfička. Jedině ta totiž mohla být jeho nejlepším kamarádem.

A na závěr o pravdě: Někteří lidé si pravdu o sobě samých – anebo tom, co někdy provedli – nepřipustí, dokud je opravdu tvrdě nezmáčknete.

Poznámka: Kniha Lawrence Grobela Rozhovory s Capotem (1996), ze které jsme citovali, vyšla česky právě před deseti lety v nakladatelství Petrov – v překladu Aleny Přibáňové.      

The post Truman Capote a jeho názory na světové autory. Veškerá literatura jsou jen klepy first appeared on Čítárny.

Slavný spisovatel a publicista Truman Capote (1924-1984) by se v roce 2024 dožil sta let (a uplyne navíc i čtyřicet roků od jeho předčasné smrti). – Ledacos z jeho umu, a to nejen sémiotického, analyzuje nově přední polský novinář Mariusz Szczygiel (*1966), mj. autor bestselleru Gottland (2006, česky 2007), dlouholetý reportér listu Gazeta Wyborcza, zakladatel Institutu reportáže (www.instytutr.pl). V jeho nakladatelství, mimochodem řečeno, dnes vycházejí rovněž překlady českých knih.

Ve své práci Fakta musí tančit (2022, česky 2023) uvažuje nad uměním reportáže a klade ho do krajní souvislosti se schopností „vypíchnout“ u zprostředkovávaných příběhů pravé detaily. Píše:
„Slovo plní často úlohu svědka; ale svědkové se bohužel čas od času míjejí s pravdou. I když přísahali, že lhát nebudou.“

Vzápětí Mariusz zdůrazňuje ještě něco.
Například ve sportu neexistuje „trojitý klinč“. Ale v novinářské práci ano. Pravý reportér se právě v čemsi jako „trojitý klinč“ ocitá denně. Jak to? Okolo sebe má svět, jehož setrvačník bývá mnohdy lež; ve kterém paměť zpovídaných není zdaleka stoprocentní; to za prvé. Za druhé má k dispozici – samozřejmě – jen vlastní oči, uši a mozek, to vše rovněž samozřejmě s přirozenými hranicemi. Ani přes ně nemůže. A na třetí straně se vlní neobjektivní svévolnost jazyka. Polštiny, češtiny, kterékoli řeči. Ani řeč bohužel neumí být věrohodným svědkem, i ona má limity; a právě slova mohou být pramenem nedorozumění.

Kniha Fakta musí zatančit se dá vnímat jako přínosná a praktická příručka o umění reportáže a listovat jí by asi měl každý, kdo kdy zapochyboval o důvěrohodnosti tzv. non-fiction literatury.

Vedle oddílu Reportáž krok za krokem. Půjčovat, nikoli krást! se autor obírá i klasickým románem Chladnokrevně (1966), a to aniž by mu nakonec zůstal stoprocentní ikonou. Jeho autor Truman Capote (1924-1984) sice mínil, že napsal „první plnohodnotný román non-fiction“, ale měl podle očekávání předchůdce. Možná nebyli tak dobří a možná všechny neznal, ale je zde mj. John Hersey (1914-1993), který roku 1946 zveřejnil dosti působivý text faktu Hirošima, který je skutečným románem a příběhem šestice reálných Japonců.

Oni sice „zdárně“ přežili vlastní město, jenomže to nebude úplná výhra. Přežití žádného z nich nakonec úplně nespasí a všecky nějak dohání prokletí! Těsně před napsáním Hirošimy pracoval Hersey jako válečný dopisovatel pro Life a pro The New Yorker a spojenecká vojska provázel za invaze v Itálii v létě 1943. Stal se jedním z prvních západních novinářů, kteří po explozi spatřili místo, kde Hirošima stála, a vedl rozhovory s desítkami osob. Měl čich a dokázal vybrat jen šest z nich, aby právě na jejich ramenou postavil svůj román faktu; tedy dvacet let před Capotem. Hersey sleduje jen pouhý rok jejich života po katastrofě a výsledek prvně zveřejnil 31. 8. 1946 v časopise The New Yorker.

Ten zrušil toho dne stálé rubriky a na obálku umístil idylickou kresbu letního pikniku. Nic nenaznačovalo čtenáři, co jej čeká uvnitř. Ale ještě ve stejném roce vyšla Herseyho reportáž knižně – a prodaly se tři miliony výtisků.
O postavách tu referuje úplně bez vlastních emocí, k čemuž řekl:
„Vysoký literární styl a autorské zaujetí by mě zapojilo. Stal bych se komentátorem. Tomu jsem se vyhnul a chtěl jsem, aby měl čtenář nejbezprostřednější prožitek.“

Jistě, je to pouze jeden z možných přístupů. „V čem tedy tkví moc této knihy?“ ptá se Mariusz Szczygiel.
V zachycení výjevů a záznamu prožitků – a dost reportérů zastává v té souvislosti názor, že je dobrá reportáž rovna informaci. Nic víc nepotřebuje. Ale Szczygiel si tohle nemyslí. V reportáži jsou, říká, ještě důležitější duševní stavy.
Proč? Ani největší solidnost prezentovaných informací se žádným pomyslným nožem nezařízne do lidské paměti. Umí to ale vhodný detail-metafora. A trefný detail-syntéza. Detail-emoce.
Jak si přitom představit podobné detaily? Polský autor upozorňuje třeba na to, že hrdinou reportáže zdaleka nemusí být člověk-vypravěč, ale může to být předmět (tabatěrka) anebo zvíře či rostlina.
Je někdy funkčnější pozorovat svět z jejich úhlů; ale přeženeme-li to, je z detailu fetiš. To už se neodpouští a detail má sloužit jen příběhu. Není, pravda, problém kocábku textu detaily přetížit, ale je realitou, že si čtenář prahne vědomě i podvědomě detaily pamatovat. Má pocit, že je bude potřebovat, že sehrají roli; ale když jimi text mocně překypuje, jsou samozřejmě kontraproduktivní. Všechno se pamatovat nedá a my si říkáme: „Možná se tenhle autor jen chlubí, jak moc byl v terénu pozorný.“ Knihu odložíme.

Mariusz Szczygiel k tomu říká: „Ať je opodstatněnost každého detailu vysvětlena.“ A také z toho hlediska listuje právě románem Chladnokrevně: příběhem o vyvraždění čtyřčlenné rodiny v Kansasu roku 1959. Od roku 1965 vycházel na pokračování v The New Yorkeru a Capote k věci řekl:

„Mnozí mě vinili z nedostatku fantazie, ale zklamala ta jejich. Co jsem udělal, je náročnější než běžný román. Musíte se odpoutat od vlastní vize světa. Až moc spisovatelů je zahleděno do svého pupku a já sám mám ten problém.“

Je však Chladnokrevně (při zpětném pohledu) snad přeceněno?
Mariusz Szczygiel si to nemyslí a kritika román ostatně většinou obdivovala. Jeho autor byl tvrdošíjný a vytrvalý a i vychytralý. Když se dostal do terénu, schopností vyprávět nejen na papíře si uměl získat důvěru, a již v polovině padesátých let realizoval rozhovor s Marlonem Brandem, který herce analyzuje právě pomocí detailů. Brando až později prozradil, že mu Capote v opilosti vylíčil vlastní pády. To ale do finálního textu neproniklo a zůstala intimní tajemství herce i jeho matky. Brando po zveřejnění rozhovoru zuřil a Capote si prvně uvědomil, že i zdánlivě „podřadná“ reportáž o filmové hvězdě může být cizelované umění.

Materiál pro Chladnokrevně shromažďoval pak šest let.
A dokonce líčí, jak si cvičil mozek. „Vstřebávání a věrná reprodukce faktů vyžadují praktickou přípravu,“ říká. „Děláte-li si během rozhovoru poznámky, zfalšuje to atmosféru. Deformuje to vyznění.“ I trénoval „zapisování“ rozhovorů přímo do paměti. Je to samozřejmě na diskusi:

„Přítel mi předčítal katalogy a nekonečné řady slov a já se snažil vtlouct si je do hlavy. Pomocí dvou magnetofonů jsme kontrolovali, co se mi povedlo uložit. Zpočátku jsem si dokázal zapamatovat čtyřicet procent rozhovoru, později šedesát, nakonec jsem se dostal k devadesáti a jako bych měl nahrávací zařízení v hlavě.“

Aby Capote pochopil charaktery všech zúčastněných, realizoval následně rozhovorů stovky. Zároveň pragmaticky využil známostí a směl odsouzené delikventy navštěvovat uvnitř cel. Navázali hodně blízký vztah.
Především se to stalo s jedním z nich, s Perry Smithem, a zdá se, že právě tenhle „zdroj“ prodchnul zpovědníka moc. Capote byl do případu vtažen a částečně je to vidět i ve dvou pozdějších hraných filmech z let 2005 a 2006.

A když se Capota zeptali, zda snad zabijáka miloval, řekl: „Jako byste se ptali, zda mám rád sebe. Já ty dva zločince znal. To je podstatné.“

Charakteristika obětí i vyšetřovatelů i obyvatel onoho městečka v Kansasu je zdařilá a knize nechybí psychologická hloubka i ještě něco, kvůli čemu se jinak uchylujeme k románům. Zachycení subjektivního citového života. U čehož je zajímavé, že i velcí autoři beletrie (a třeba Raskolnikova, dona Quijota, Hamleta či Oblomova) psali, ano, fakticky reportáže. Své hrdiny viděli, dýchali za mě a měli je před vnitřním zrakem.
„Viděli, jak se pohybují, jak se stravují, jak se smějí, jak křičí, jak nadávají, jak šeptají.“

A snad jediný nedostatek románu Chladnokrevně? Někde uprostřed zůstaly vícestránkové citace celých dokumentů a výpovědí, a tak dějová linka ostrouhala. Capote ovšem právě přes ten kloub překlopil příběh někam jinam. „Obrací uprostřed knihy znenadání dalekohled o 180 stupňů, ale při piruetě to zaskřípe a na povrch vyplouvá lokální a řemeslné, i když investigativní novinářství…“ Román se však vrací do původních kolejí a jenom s jinými hrdiny (vrahy) i jinou pozicí autora. Polský publicista shrnuje:
„Jsou to tím nakonec dva romány v jednom.“

V Herseyově, Capoteově i třeba Mailerově případě je přitom hodné pozornosti, že se nadčasovými stala právě jejich díla faktu; ne fikční tvorba, kterou se chtěli proslavit, ale cosi, u čeho se postupuje asi následovně. 1. Dovíme se o události. 2. Vypozorujeme v ní téma. 3. Vypreparujeme aspekty dramatu. 4. V maximální míře událost rekonstruujeme. 5. Odstraníme nadbytečnosti. 6. Příběh komprimujeme a dokomponujeme.

Když se nad postupem zamýšlíme, dojde nám, co podobná práce obnáší. Nutně i jisté deformování reality, takže… Při menší zkušenosti může deformace přejít do nevědomého falšování. Což se zkušenému nestane. I navzdory tomu, že již Hemingway řekl:
„Ve smyslu vědy není žádná historie psána poctivě.“

—
Mariusz Szczygiel: Fakta musí zatančit. Překlad Martin Veselka. Fotografie Pawel Bobrowski, Petr Dubjak a Hubert Gostomski. Nakladatelství Dokořán 2023. 352 stran.
Fakta musí zatančit – Mariusz Szczygiel | KOSMAS.cz – vaše internetové knihkupectví

The post Světový Capote. Fakta musí tančit aneb jak čtivě napsat pravdu first appeared on Čítárny.

Novela Snídaně u Tiffaniho je příběhem o hledání identity a hlubokého citu, kterému říkáme láska. Napsal ji Truman Capote. Jeho příběh nespoutané a pošetilé Holly Golightlyová oslovil nejen čtenáře, ale i filmaře.
Kdo by neznal legendární film s Andrey Hepburnovou v hlavní roli a ústřední hudební melodií Moon River (Stříbrná řeka)!

Příběh dívky, která se rozhodla, že se jí bude dařit dobře a za svým snem jde hlava nehlava,  začíná v okamžiku, kdy jeho vypravěči majitel baru Joe Bell ukáže novinový výstřižek s fotografií, na níž je Holly vyfocena někde v Africe.
Oba muži jsou tím překvapeni, dívka jim zmizela ze zorného úhlu dávno a jim se tak nějak po ní stýská, proto okamžitě začnou vzpomínat na čas s ní prožitý. Vypravěč ji poznal nedlouho poté, co se přistěhoval do New Yorku.

Říkala mu Fredy, připomínal jí milovaného bratra. Stal se jejím důvěrníkem, trochu i ochráncem, milencem. Jeho láska, ale nebyla opětována tak, jak by si představoval. Holly hledala štěstí u movitějších a naprosto bezelstně žila z prostředků, které jí poskytovali. Díky tomu se dostala i do maléru s policií a musela se vzdát snu posnídat jednou u Tiffanyho. Opustila svého milovaného bezejmenného kocoura i New York a divoké večírky, a s tím vším opustila i vypravěče, svého možná jediného přítele, který ji opravdu miloval.

Příběh o lidských ambicích, osobní svobodě a hledání identity samozřejmě oslovil i vydavatele audioknih. Je košatý, plný zvratů, dramatický.  Pro audionahrávku jako stvořený.
Čtenář i posluchač má dojem, že je vyprávěn jen jemu, je plný intimity a vyzařuje z něho světlo neopakovatelné atmosféry. Posluchač jako kdyby se stal součástí děje. Během chvilky se ocitne v dívčím pokoji plném zvuků a vůní, v pokoji, kde snít je dovoleno.

Snídaně u Tiffanyho je nabita humornými i tragickými okamžiky, které nám v audionahrávce z roku 1992 zprostředkovali jedinečně a neopakovatelně Hana Maciuchová a Jiří Adamíra. Jejich hlasy posluchače přikovají do křesel a nepustí od přehrávačů. A není to jen skvostným textem, je to také barevností a sílou mistrného herectví obou protagonistů. Hana Maciuchová dokáže být mazlivá, hřejivá, rozpustilá, břitká, odsuzující – svým hlasem hladí i bičuje. Přesně modeluje postavu své hrdinky do kýžených tvarů. Jiří Adamíra jí odpovídá klidným, rozvážným hlasem – on je ten, kdo ve dvojici tvoří uzemnění, je ten, kdo stojí pevně nohama na zemi a touží nespoutanou Holly sevřít v náručí, ochránit ji a probudit ze sna. Jedinečně!

Herecký koncert pro dva hlasy režíroval v roce 1992, kdy byla nahrávka pořízena, Jan Berger.

Název: Snídaně u Tiffanyho
Autor: Truman Capote
Protagonisté: Hana Maciuchová, Jiří Adamíra
Režie: Jan Berger

a bonus…ústřední melodie z filmu. No kterej chlap by ji nemiloval, že? )) myslím jedinečnou Audrey Hepburn

The post Snídaně u Tiffanyho. Capotův světový bestseller, audiokniha, film first appeared on Čítárny.

V knize deníků Celý život, básník Jan Zábrana píše: Zjara 1961, tři měsíce před smrtí, vysvětloval Hemingway A. E. Hotchnerovi, kterého omylem pokládal za svého přítele, ačkoli to byl ten nejhorší had, kterého si mohl hřát na prsou, proč se pro něho stal život nesnesitelným:

„What does a man care about? Staying healthy. Working good. Eating and drinking with his friends. Enjoying himself in bed. I haven’t got any of them, Hotch. Do you understand, goddam it? None of them…“

“Na čem muži záleží? Zůstat zdravý. Dobře pracovat. Jíst a pít s přáteli. Užívat si v posteli. Nic z toho nemám, Hotchi. Rozumíš tomu, sakra? Nic z toho…”

Ten, kdo se celý život proklamoval za tvrdého chlapíka, za chlapáka, který se hned tak nevzdá, který dokáže bojovat doposledka jako jeho stařec s rybou, tady de facto říká, že život ztratil cenu a nemá smysl, pokud přestal být příjemný.

Podle téhle argumentace by k zoufalství na tomhle světě stačilo zestárnout a onemocnět nějakou tou vleklou, nevyléčitelnou nemocí, která po padesátce postihne každého druhého…
Podle téhle argumentace by každý, kdo při autohavárce přijde o ruku nebo o nohu, měl plné právo spáchat sebevraždu, poněvadž další pobyt na světě pro něho přestal být příjemný…

To se ví, že Hemingwayovi rozumím, to se ví, že tyhle pocity chápu. Že by mi ale připadaly nějak hrdinské, že bych tohle pokládal za boj doposledka, to říct nemohu. Ve chvíli, kdy – ostatně jako vždycky – je svět plný hrbáčů, slepců (nebo osleplých), lidí visících na nitce inzulínu, lidí s přeraženou páteří, s amputovanými prsty… Umím to pochopit, poněvadž žít jako mrzák je pro člověka zvyklého na zdraví ponižující, potupné a zoufalé, ale statečné to není, to není, to není.

Já, člověk jako já, si představuje peklo jako místnost plnou lidí, ve které je neustále zapnutý televizor a z níž je na jediný okamžik zakázáno odejít.

Kniha: Jan Zábrana / Celý život /
Jan Zábrana. Celý život. Deníky z let 1948 až 1984

Truman Capote, známý americký autor, o něm napsal:

Stařec a moře je hrozná kniha. Strašně se mi nelíbí. Ale napsal asi devět dobrých povídek, to ano – i když je nepočítám k nejlepším americkým. Ostatně si nemyslím, že by něco z toho, co Hemingway napsal, patřilo ke špičce. Byl to velice zlý člověk. Třeba o mně… se zmínil nejmíň tisíckrát ve svých drobných textech. Jednou napsal pro New York Times článek jakoby o basketu, ale na každém pátém řádku se otřel o mne. Nevím proč, nikdy jsme se nesetkali! Ale nepopírám, že jsem ho odjakživa nemohl ani cítit a neměl jsem rád nic, co s ním souviselo. Byl pro mne nepřijatelný jeho způsob jednání, nesnášel jsem pózu, do níž se s oblibou stylizoval. Nicméně se domnívám, že byl až neuvěřitelně zranitelný a citlivý, a to do takové míry, o jaké se třeba mně nikdy ani nezdálo. Sám jsem citlivý pokud jde o jiné lidi, ale nejsem citlivý k sobě samotnému.   

Oficiální verze smrti Hemingwaye je taková:

Jednoho časného rána roku 1961, když jeho žena Maria ještě spala v ložnici v patře, vešel Ernest Hemingway do foyer svého domu v Idahu, vybral si ze stojanu loveckých pušek svou oblíbenou brokovnici a zabil se.

Během svého života si neustále stěžoval přátelům a rodině, že ho sledují agenti FBI. Nejednou byl poslán na psychiatrické kliniky, odkud také volal a stěžoval si na štěnice a odposlechy. Jako léčbu byl Hemingwayovi předepsán elektrický šok, který se v té době používal k léčbě všech duševních poruch.

O desítky let později FBI přiznala, že ho sledovala od 40. let. Vláda byla vůči jeho aktivitám na Kubě a jeho vztahu s Castrem podezřelá. Agenti skrývali štěnice v spisovatelově domě, autě a nemocničním pokoji, odposlouchávali telefonní hovory, otevírali poštu a kontrolovali bankovní účty.

Sledování bylo provedeno tak dobře, že nikdo z jejich blízkých ani nemohl přiznat, že měl Hemingway pravdu.

The post Proč nebyl Hemingway tím, o čem psal. Proč byl v podstatě obyčejný zbabělec first appeared on Čítárny.