Kdo byl nejtalentovanějším autorem detektivní literatury? jak se to vezme! Možná Raymond Chandler: co se týče literární úrovně a srovnatelnosti s hlavním proudem. Ale úzce žánrově vede John Dickson Carr (1906–1977), původce asi sta povídek a románů, kterého roku 1962 pasovali na „Velmistra“ žánru.
Byl Američanem, ale oženil se s Angličankou a nejpodstatnější roky žití (vč. času druhé světové války) strávil na Ostrovech (1933-1965). A ostatně, i jeho přístup k životu a jeho pohledy na svět působí „poněkud“ britsky.

Pokud byl někdy některý autor naprostým géniem, pak on.
Psaním můžete brilantně vystihnout realitu a budete dobrým spisovatelem. Můžete také dokonale vystihnout psychologii a čísi subjektivní vnímání – a to všecičko bude tvrdý oříšek a nerozlouskne jej každý, pan Carr nicméně svedl cosi, co nikdo jiný. Anebo to aspoň nikdy nikdo před ním a ani po něm nesvedl v podobné kvantitě a souběžně i kvalitě zároveň. Zůstává tu proto jako šiframi popsaná Tabulová hora sám – a budí úžas. A právem. Vždyť to dílo je esencí šarád.

Dokonce i Isaac Asimov se přiznal: Mým zvlášť oblíbeným autorem byl v mládí John Dickson Carr neboli Carter Dickson.
A jeho přiznání věru moc nepokazí dovětek: Později jsem ho četl znovu a zjistil, že mi ty knihy už připadají emocionálně přitažené za vlasy a nepřirozené. Ale zase tolik to naštěstí nevadí.
J. D. Carr navíc přispěl kulturní historii i čtrnácti romány vklíněnými porůznu do historie let 1670-1927.

Pravda, nejblíž dnešku vsazená jeho „historická“ detektivka se odehrává až v roce, kdy mu již bylo jedenadvacet a byl literárně činný, ale vydal ji až roku 1971. A ty případy poutavě mapují vývoj policejních metod a dokumentují i někdejší úroveň laboratoří a vůbec technického vývoje. Jedno odhalení, jak si vzpomínám, závisí třeba na tom, zda čtenář ví, kdy byla vynalezena vzduchovka.
S prací na téhle vcelku systematické mapě starých časů začal ovšem až Nevěstou z Newgate (1950), situovanou do napoleonských válek (1815). I když již roku 1934 vydal román Ďábelský Kinsmere, odehrávavší se roku 1670 a v té nejhlubší z enkláv času, do nichž se postupně odvážil (tento román původně vyšel pod pseudonymem Roger Fairbairn).

A nezapomeňme zdůraznit, že do chvíle, než s tím Carr začal, historická detektivka jako regulérní subžánr fakticky neexistovala.
Osvěžením se ale stalo i Carrovo odhodlání, se kterým občas pasoval na pátrače vlastní kolegy z branže. Edgar Allan Poe tak díky tomu vystupuje v povídce Host v domě a Wilkie Collins (autor zřejmě prvního detektivního románu světa Žena v bílém, 1860) zas pátrá ve vůbec poslední Carrově knize Hladový goblin (1972).

A takový právník Patrick Butler (vystupuje např. v románu Mimo podezření, 1949)? Sice není reálnou figurou, zato ho ale Carr obdivně převzal z díla Gilberta Keith Chestertona, podle jehož vzezření je ostatně formován i nejslavnější jeho detektiv dr. Gideon Fell, vystupují obvykle v plochém klobouku, jaký nosí angličtí duchovní vč. imaginárního otce Browna (a Fell je tudíž kombinací Browna a jeho tvůrce Chestertona).

S nejmladším synem sira Arthura Conana Doyla Adrianem stvořil však J. D. Carr i „nové“ Hrdinské činy Sherlocka Holmese (1952) a na Adrianovu prosbu sepsal oficiální Doylův životopis (1949). A ve Vraždě Sira Edmunda Godfreye (1936) zase formou literatury faktu analyzoval jedem ze skutečných historických zločinů (z roku 1678).
John Dickson Carr (jeho „definitivní“ životopis Muž, který vysvětlil zázraky, 1995, sepsal Douglas G. Greene – a více viz i http://www.classiccrimefiction.com/carrbib.htm anebo http://www.jdcarr.cz/index.php) uveřejnil své první povídky už ve dvaceti letech.

Psát začal J. D. Carr za studií na pensylvánské Haverford College a tiskl jej studentský časopis The Haverfordian.
Už třetí z těch povídek Stín kozy (listopad-prosinec 1926) řešila přitom vraždu v uzamčené místnosti (a Carr v ní poprvé představil Henri Bencolina, jednoho z několika svých velkých detektivů). Ta povídka navíc luští a řeší hned dvě „pokojové“ záhady naráz. A není to náhoda. Psaní o tomto typu záhad stalo se pro Carra víc než typickým – a mohl si zamčený pokoj pomyslně umístit do erbu.

Jeden z dalších příběhů s Bencolinem Velký Guignol (březen-duben 1929)
se rozrostl i do prvního jeho (děsivého) detektivního románu Obcházelo to nocí (1930) a následovala smršť famózních děl. Hned na čtvrté místo mezi deset nejlepších příběhů o vraždách v uzavřeném pokoji řadí odborníci román Zkřivený pant (1938), točící se nejen kol neexistujících vrahových šlépějí v písku. A v ději se navíc vyskytuje i mrazivá záhada nefunkční mechanické loutky, u níž je – den po vraždě – nalezena služka ochromená hrůzou.

Hned na páté příčce téhož žebříčku se ocitlo Carrovo Židovské okno (1938),
jeho možná nejlépe vystavěná práce. „Je strhující, je překvapivá, je nápaditá, a přesto je věrohodná,“ píše o ní literární kritik Mike Ashley. Nu, a desátou nejlepší detektivkou o uzavřeném pokoji (na světě) je prý Carrových Deset čajových koflíků (1937).

Krajně neobvyklé vraždy obsahují ale třeba i jeho Vraždy na morovém dvoře (1934), jeho Vraždy ve znamení jednorožce (1935) anebo Vraždy rudé vdovy (1935). A roku 1937 uveřejnil novelu Třetí kulka, kde byly v uzavřené místnosti vypáleny hned tři kulky hned ze tří rozličných zbraní, ale jediná další osoba (mimo člověka kulkami ohroženého) u sebe neměla žádnou zbraň. Vše je přitom nakonec vysvětleno přirozeně.

Carr stál i za televizním seriálem Plukovník March ze Scotland Yardu (26 dílů, 1956) v titulní roli s Borisem Karloffem.
Kingsley Amis si pak byl v eseji Moji oblíbení detektivové jist, že je to právě Carrův dr. Gideon Fell, kdo právem náleží mezi tři největší následovníky Sherlocka Holmese (a to s otcem Brownem a Nero Wolfem).

V Československu měl J. D. Carr bohužel poměrně smůlu a do převratu roku 1948 mu tu vyšly jen dvě knihy:
Death in Five Boxes (1938, na Slovensku 1940 jako Čtvrtý host) a Problém telefonní budky (1939, česky 1948 jako Vražda po dešti). Kromě povídek dodnes následovalo jen jedenáct knih, z toho šest za celé období socialismu (a vyšly jen mezi roky 1970 a 1977, přičemž ty poslední tři jen v jediném, vzápětí nesehnatelném svazku edice Třikrát)
„Rodiče mě poslali na univerzitu, abych se stal advokátem, kterým byl i můj otec, americký kongresman,“ napsal o sobě John Dickson Carr, „ale to nebylo nic pro mě. Chtěl jsem psát, a to detektivky. Ne, nikdy jsem netoužil tvořit klasické romány a mou jedinou ctižádostí je i dnes, abych jednou napsal doopravdy vynikající detektivní román. Což se mi ještě nepodařilo. Chci napsat knihu, která by ostatní detektivky dokonale zesměšnila a smetla a vím, že to není reálné, ale… Pokoušet se o to snad mohu, ne?“

Byl Carr přehnaně skromným?
Snad. Poněvadž za tu nejlepší záhadnou detektivku všech časů byl vyhlášen právě jeho román Tři rakve (1935, česky 1979). Stojí vskutku za přečtení – a mimo smrti ve střežené, uzamčené místnosti obsahuje i smrt na zasněžené ulici bez jediné šlépěje. Sestává z tří dílů nazvaných První rakev, Druhá rakev a Třetí rakev, a do dílu třetího Carr pamětihodně zasadil slavnou přednášku o problematice vražd v uzavřených místnostech.
„Proč?“ ptají se hrdinové románu oxfordského amatérského detektiva profesora Fella, ale on podobné dotazy smete: „Protože jsme v detektivce a čtenáře neošálíme předstíráním, že nejsme. Nesnažme se hledat komplikované záminky, abychom mohli diskutovat o metodách vražd, a radši se nepokrytě vyhřívejme na výsluní slávy při nejušlechtilejší činnosti, kterou si hrdinové knihy mohou dopřát.“

Co je vlastně obsahem Fellova výkladu? Shrňme si to a mírně to doplňme.
Banální tajné štoly a podzemní chodby na místě činu Fell vylučuje jako řešení už z principu a předem. „Vybočují z mezí slušnosti,“ míní po anglicku, „a žádný autor jen se špetkou sebeúcty se jistě ani nemusí zmiňovat, že na místě vraždy nebude nic podobného.“

A zbývající alternativy?

1. Vrah vůbec neexistuje.
Nešlo totiž o vraždu, ale o neštěstí se smrtelnými následky, a jako vražda jen vypadalo. „Nejdůkladnější a nejuspokojivější řešení toho typu představuje román Tajemství žluté komnaty Gastona Lerouxe, nejlepší detektivka, jaká byla kdy napsána,“ mínil roku 1935 Gideon Fell.

2. Kamuflovaná sebevražda.
Ta bývá spáchána i proto, aby uvrhla v podezření z vraždy nevinného. A tak sebevrah např. přidrží sebevražednou zbraň tak, aby vůbec nezanechal otisky, ale ani nesetřel ty narafičené. A zabíjet se, pravda, lze i rampouchem, a to nejlépe rampouchem vyrobeným z vlastní krve. Sebevražda se ale dá kamuflovat třeba i pomocí gumičky, která po činu vytáhne pistoli krbem až do komína, a jindy se zbraň „vypaří“ se závažím přes zábradlí (Doylova Záhada na Thorském mostě). Modelovou pokojovou vraždu přitom vnímejme jako širší problém obecnějšího rázu a umístěný pod společnou střecho třeba i Čapkovými povídkami o šlépějích (jsou dvě) či se Škvoreckého Smrtí na Jehle.

Ve zbytku situací už jde o skutečnou vraždu. 3. možnost:
Oběť se taky zlikvidovala sama, ale nucena k tomu. Ať už psychicky nebo drogou. Smrtelně zraněný se kupříkladu dá na útěk a nepořádek v pokoji natropí, když umírá. Variantou téhož „s výpary“ je Doylova hororová detektivka Ďáblovo kopyto, a tady se již kategorie prolíná s

4. Vraždou ďábelským vynálezem.
Jak vypadá? Například jako těžké, vražedné závaží, padajícího nám na temeno z vysokého opěradla. Nebo je to lůžko uvolňující jed (když lůžko zahřeje spáč). Anebo jde o samostříl „stopený“ až těsně po objevení mrtvoly. Ten způsob dosti přesvědčivě vylíčil S. S. Van Dine ve Vyvraždění rodiny Greenů (1928).

5. Vraždy typu „škvírkou vstřelený rampouch“.
Rampouchem, pokud to nevíte, vraždili už Medicejští a metodu líčí Martialis. Také akurátní britský autor Richard Austin Freeman (1862-1943) napsal modelovou povídku tohoto zaměření Hliníková dýka. Nejedná se, pravda, o úplně regulérní způsob „hermetické“ vraždy, ale což. A zlé není ani Proroctví psa od G. K. Chestertona, kde se zabíjí čepelí uvnitř hole a prostrčenou živým plotem. Ale lze nastrčit i štíra či hada, anebo využijme slunce a láhev pálenky (tu jako čočku, soustřeďující paprsky na zápalku náboje). Aha! Už to spáchal Melville Davisson Post (1871-1930) a jeho povídka Doomdorfova záhada.

6. možnost:
Vrah se ukrývá v pokoji ještě ve chvíli, kdy je tělo objeveno. Třeba stojí v komíně nad krbem a po chvíli se nenápadně vmísí mezi přítomné. To řešení ovšem sám J. D. Carr nepovažoval za fér (vůbec ho neuvádí).

7. Vražda se záměnou osob.
Vrah se „ve Fantomasově duchu“ nejprve převlékne za budoucí oběť. Pak se nechá vidět, jak vstupuje do dveří. Zdraví ale prázdný pokoj. Je-li břichomluvcem, pak si snadno i odpoví. Teprve poté se obrátí čelem k „nastraženým“ svědkům, ale vyjde ven už ve své pravé podobě. A tento jednoduchý princip je samo sebou složitě obalen spoustou „vychytávek“, pod nimiž se docela ztratí.

8. alternativa:
Vrah před svědky vyrazí dveře a nikdo nepostřehne, že domněle mrtvý je pouze omámen. Skutečná vražda se (nenápadně) odehraje až vzápětí. A pokud je pachatelem náhodou lékař, může i lživě konstatovat smrt a vraždu odložit, zatímco všechny pošle pryč.
V jedné detektivce se dokonce nic netušící oběť sama dohodla se svým budoucím vrahem a předstírala – v rámci aprílového žertu, že ji probodli. Dýku ale jen držela v podpaží, asi jako teploměr. Anebo někdo zakopne uprostřed Trafalgar Square a ztratí vědomí a jelikož „náhoda přává připraveným“, vrahovi to stačí. Skloní se a… Etika v podobných příbězích roli nehrává.

Co dodat?
Možná mohu v této souvislosti připomněl i wallaceovku Stopa nové jehly, která vyšla česky pod názvem Záhada podzemí a již připomněl už výtečný autor detektivek Radko Vyhlíd (Knokaut 6/1990).
„Edgar Wallace podal návod,“ vzpomíná pan Vyhlíd, „jak zamknout podzemní betonovou místnost s mrtvolou a klíč nechat na stole vedle hlavy oběti. Do onoho stolu zapíchněme jehlu s nití, protažena klíčem, a protáhněte nit škvírou pode dveřmi. Její konec vraťme do uzavřené místnosti ventilačním otvorem (škvíra a tento otvor tedy, pravda, nesmějí chybět).
Potom mrtvolu zamkněme a táhněme za nit, až se počne zkracovat a klíč na ní zmizí v pokoji. A jak se bude nit víc a více napínat, bude klíč v místnosti stoupat, až jako skluzavkou sjede na stůl. Trhněme. Jehla se uvolní a…
A chyba lávky. Ona jehla se totiž pachateli v praxi a jako z udělání vzpříčila v dotyčném ventilačním otvoru – a cinkla o podlahu, kde ji později objevil detektiv a mohl triumfovat.
Tolik tedy Edgar Wallace.

A John Dickson Carr (známý i jako Carter Dickson)?
Nu, ani ty jeho nejrafinovanější kombinace by nestačily, aby nás jeho knížky dodnes lákaly, ale on se naštěstí řídil (právě) Wallaceovým heslem. I navzdory chladné realitě a banalitě světa je podle něj žádoucí ukout  přesvědčivě nadpřirozenou (a viz třeba jeho mistrný román Ten, kdo šeptá, 1946) a pokud možno i hororovou atmosféru, poněvadž (jak řekl Wallace) „opravdu dobrá detektivka může jen získat dotekem bizarnosti“.
Asi jako dobrá žena obyčejně může jen získat špetkou duchaplnosti, dodal bych.
A „ukažte mi člověka, který nesnáší detektivky, a já vám ukážu hlupáka.
Možná chytrého hlupáka, ale přesto hlupáka,“ mínil sám klasik drsné školy Raymond Chandler (1888-1959).
A táž slova udělal vlastním mottem i Josef Škvorecký, když psal Nápady čtenáře detektivek (knižně poprvé 1965).

The post John Dickson Carr byl králem hrůzy a uzavřenosti, pravděpodobně nejtalenovanější král detektivek first appeared on Čítárny.