Češi a jejich samičky aneb Češky a jejich samci jsou prvním souborným vydáním dvou knih známého hudebníka, zpěváka, herce, politika, spisovatele a malíře Františka Ringo Čecha o intimním životě Čechů a Češek.

Sběr materiálu trval přes padesát let a výsledek autorova celoživotního úsilí zrcadlí tisíce, ba miliardy hodin prokecaných s  přáteli na toto téma. Vydání nově doprovázejí autorovy malby a komentovaný jmenný rejstřík zahrnuje všechny známé i neznámé osoby vystupující v  popisovaných příbězích a historkách. Sám autor charakterizuje v předmluvě knihu, psanou v dobré víře pomoci méně zkušeným, takto:

Perla, kterou držíš v ruce, je kritickým přepracováním textů, které původně vyšly samostatně. Spojili jsme je v jednu knihu, zbavenou literární vaty a fakt, která byla v době vzniku zajímavá, ale dnes po nich pes neštěkne. Nelekejte se! Čuňárny zůstaly zachovány!

 
Obsah souborného díla možno nalézt zde

Ukázka ze souborného díla publikována zásadně bez souhlasu Mistra. 🙂

Mušketýr po 14 letech aneb předmluva k soubornému vydání

Mám velikou radost, když dochází k novému vydávání mých knih. A obzvláště když s návrhem na reedici přijde renomované nakladatelství, aniž bych u nich pucoval kliky a snažil se vetřít do pozornosti zodpovědného redaktora drobnými službičkami a úsluhami. O  něčem to svědčí! O čem?

1. V Čechách a na Moravě se pořád hodně šuká, a proto se moje knihy líbí, protože já o ničem jiném nepíšu. A proč taky, vždyť ani vás, moji milí čtenáři, nic jiného nezajímá! A protože si to uvědomuje právě nakladatelství Galén, které má o této činnosti díky své hlavní profesní specializaci dobré informace, vědí ve vedení, že jdou do minimálního rizika.

2. Ocelové jádro mých čtenářů se nerozpadlo (přibližně 6000 dle mých nákladů), ba, řekl bych, stále mohutní. To jsou moji věrní! To je moje generace Beatles, kteří si ode mě koupí všechno, i kdybych vydal třeba CD »Mistrovo půlnoční chrápání« nebo knihu bez textu! Tato Ringova legie (6000 členů) budí strach i v politických kruzích, vždyť soudruh Fidel Castro zaútočil na kasárny Moncada s mnohem menším počtem lidí! Ale chci je uklidnit. Povel k útoku na Hrad dám pouze v krajním případě a navíc jen se souhlasem NATO. Proto poptávka inteligentních, výjimečných lidí po mých knihách roste a vyvolává i fyzické konflikty s knihkupci hlupáčky, kteří moje knihy nemají v regálech. Ač nepřítel fyzického násilí, v tomto případě jednání mých věrných schvaluji: „Nemáš Ringa? Tumáš po hubě!“

3. S velkým úspěchem na trhu se setkala i moje poslední kniha Cucurucuců, o níž mi mnozí z vás napsali, že vůbec nevědí, o čem to je. Musím se přiznat, že i mně také smysl knihy uniká, a nevím, co jsem vlastně svým posledním dílem chtěl říci. Chtěl jsem psát o utrpení chudých lidí v Jižní Americe a zřejmě se mi to vymklo! Přesto si vzpomínám, jak jsem se při psaní Cucurucuců (Cucurucuců je mladá, krásná mulatka, mnohonásobně znásilněná) srdečně nasmál a příjemně sexuálně vzrušil. Ostatně nevědět, o čem čtete, není žádná ostuda! Já sám už podesáté začínám číst Odyssea od Jamese Joyce a pořád vím úplný hovno, co chtěl geniální spisovatel říct. Proto se ke Cucurucuců hrdě hlásím. Podařilo se mi navršením nesmyslů, nelogičností, oplzlosti, vyřizováním účtů, neodbornosti a neznalosti historie a zeměpisu popisované země vytvořit umělecké dílo, které předběhlo svoji dobu! Ano! Takhle nějak bude vypadat literatura přicházejícího století. A Ringo jako vždy v čele avantgardy!

Perla, kterou držíš v ruce teď, je kritickým přepracováním knih, které vyšly samostatně, a sice Češi a jejich samičky a Češky a jejich samci. Spojili jsme je v jednu knihu, zbavenou literární vaty a fakt, která byla v době vzniku zajímavá, ale dnes po nich pes neštěkne. Nelekejte se! Čuňárny zůstaly zachovány! Co mě vyděsilo a  naplnilo zoufalstvím a bezmocí, byl můj úvod napsaný před 14 lety ve Španělsku! Jak se v něm dočtete, filozofuji a naříkám v den svých padesátých narozenin, že je mi padesát a nevidím smysl dál žít! Bože, co bych za to dal, aby ta proklínaná padesátka byla zpátky, ale ani Bohovi!

Teď, když píši tyto řádky, je mi šedesát čtyři! Do prdele! Prokletá příroda! Prokletá evoluce! Prokletá vesmírná inteligence! Prokletí Anunakové na Nibiru!
(Všimněte si, že Boha neproklínám, vždyť co kdyby náhodou byl?!?!? Co potom! Neradno si ho rozházet, ale vzhledem k tomu, že všechno ví, musí vědět, jakej mám vztek! A přesto s tím nic neudělá!!!)

Co mě vyděsilo vzápětí, bylo zadání nakladatelství Galén na jmenný rejstřík. Nemohu si odpustit vsuvku: můj počítač – nenáviděný stroj – mi podtrhl červeně slovo Galén (to technokratický hovado to slovo nezná!) a víte, co mi nabídl za alternativy? Galin / Galon / Galán / Galér. No není to hovado?

Tak to byla chvilka humoru a zpět k jmennému rejstříku! Ten se používá, když čtenář některá jména v knize nezná a neví, o  koho jde. Generace Beatles přece ví všechno! Ale dorostli nám noví spoluobčané – diváci českých televizních seriálů, vyholené, bezvlasé bedny, potetovaní blbečkové a propíchanci. (Viděl jsem na fotce diamant v řitním otvoru – fakt, a byla to bělošská prdel!)

Narodil jsem se v první polovině minulého století a rodný list mám německy od Reinharda Heydricha – říšského protektora! No a protože to, co jsem právě napsal, zatím není ve jmenném rejstříku, hned to pro vyholence, potetovance, propíchance a mladé kreativce z USA vysvětlím, aniž bych se znovu zapletl do podrobností (Gabčík, Opálka, Gorazd, Čurda, Říše, protektorát…). Reinhard Heydrich = zlý člověk, nepřítel Čechů, zabit hodnými lidmi – Čechy vojáky – hrdiny z Velké Británie.

Požadavek na jmenný rejstřík mě zprvu pobouřil, ale vzápětí jsem se znovu vrátil do reálného světa tržní ekonomiky. Vždyť jako autor mám zájem, aby mě četli i výše jmenovaní kreténi, a navíc mám zodpovědnost vůči nakladatelství.

Zde bych známé olympijské Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se! trochu pozměnil na Není důležité být čten, ale být koupen!

To, že nevědí, kdo byl Pete Kaplan, Miki Volek nebo komunisti, to jim odpustím. Kup si knihu, a nazdar! Jestli si ji přečteš, nebo s ní podložíš skříň, už naši honorářovou účtárnu nezajímá. Mě ano, ale není na světě člověk ten, který by se zalíbil lidem všem!

Co mě potěšilo, je fakt, že nyní sdílím nakladatelství se svým velkým oblíbencem akademikem dr. Koukolíkem. Miluji jeho knihy a chodím na všechny jeho přednášky. Doktor Koukolík je Grygar české medicíny! Ptáte se, jak může člověk jako já obdivovat vynikajícího vědce, slušného, taktního, používajícího jasnou, vybranou, pregnantní a srozumitelnou češtinu? Inu, protiklady se přitahují. Ale jedno máme společné! Jsme oba poslové špatných zpráv! Když jsem ještě jako poslanec jezdil po besedách a mluvil ke svým milým Čechům, ptali se mě mladí lidé po vystoupení: „Co máme dělat, pane Čech? Máme se oběsit?“ Tak i já odcházeje z přednášky doktora Koukolíka rozhlížím se a hledám vhodný trám… Má vůbec cenu v tomto světě psát knížky? Ano! Rozhodně! Stále je tu ta možnost podložit s nimi kymácející se skříň!

František Ringo Čech, císař českého hardrocku, básník lásky a sexu
SLÁVA NA VÝSOSTECH BOHU A NA ZEMI POKOJ LIDEM DOBRÉ VŮLE!
Psáno v městě Praze nad Vltavou, řekou, léta Páně 2007

The post Češi a jejich samičky aneb Češky a jejich samci podle Ringo Čecha first appeared on Čítárny.

Už 1965 se stal Ringo Čech nejlepším bubeníkem tehdejšího Československa. Když v tomto směru dosáhl maximum, rozhlížel se a větřil dál. Stal se kapelníkem, ale posléze odložil i paličky. Právě i proto, že na „bicím“ poli nešlo jít dál. A už mezitím začal s texty.

Psaní, a nejen písňových textů, se věnuje dodnes a dokonce tu práci i zábavu označuje za „vrcholnou uměleckou disciplínu”, i když… Ano, snad ještě raději by dal „Anglánům gól hlavou na jejich vlastní půdě”. Ale nepředbíhejme.

Zprvu šlo opravdu jenom o písničkové texty.
Pro kapelu jich prý občas dokázal napsal i třicet za noc, pokud tedy nepřehání. Kvalita? Kolísala, ale stal se bez debaty právě mistrem nadprodukce. Žebříčky časopisu Melodie se počátkem sedmdesátých jeho hity hemžily. I navzdory diskutabilním sykavkám taky Ringo víc a víc zpíval. S postřehem taky začal moderovat (třeba i) bigbítové festivaly a stal se Panem Pohotovým i mistrem bonmotu (asi i proto má tak rád Miloše Zemana).
Tehdy jsem založil jeho fanklub, tzv. Fanrič, a ten měl i hymnu, i když poněkud stupidní:

Každý, každá letí, spěchá
do Fanklubu Ringo Čecha.
Davy borců na mne křičí,
my chceme být ve Fanriči.
Vezmi nás tam, vezmi, Ivo,
žadoníme jak o pivo.
Přijměte nás do Fanriče,
slyším zvenčí davy křičet.
Volám na ně, volte Gotta,
oni na mne, to víš, to tak.
Volám tedy, volte Zicha,
oni na mne, buď už zticha.
Volám, volte Nohavicu,
oni na mne: Vtomhle hicu?
Volám tedy, volte Čecha,
a už každý letí, spěchá!

No comment! Ale co? Šlo o nevinný a navíc vcelku amatérský spolek. Vznikl roku 1983 a dodnes tvrdím, že právě amatérství bylo kladem. A tady se už já, ale ani Ringo se Zemanem neshodneme, vždyť i František se už před lety v Melodii přihlásil právě k pozitivům amatérismu.

Mám vlastně rád i spisovatele Svatopluka Čecha (1846–1908) a knížky Matěj Broučka na výstavě (1892) anebo Pestré cesty po Čechách prací Matěje Broučka a společníků (1891), ale co naděláme, když největšími českými všeuměly stejně již zůstanou dva Cimrmani, z nichž mladším je právě Ringo. „I pojďme – a učme se od něho,” zní i dávná a mírně vychloubačná tajenka křížovky na jedné Ringo Čechově novoročence. A on? Vskutku zabrousil do X oborů!
Je i dramatik, jak víme, a tady začal opatrně: Úpravou hry karlovarského knihkupce Jindřicha Kuno známou jako Loupežníci na Chlumu aneb Síla víry (česky vyšla poprvé už roku 1816, zatímco k premiéře Čechovy verze došlo roku 1985).

Jak Ringo pokračoval?
Mimo jiné komedií Smějeme se se Shakespearem aneb Vraždící maniak! (premiéra 1987 v Plzni). Ale zrovna tak byl scenáristou. Televizním… i filmovým. A Přátelé bermudského trojúhelníku (1987) i Sedm hladových (1988) jsou plody té práce v kinech, na kterých se podílel ještě Petr Novotný.

Dnes už Ringo i autorem takřka dvaceti publikací
a vydal i parodie na společenského rádce (kdysi v časopise Pionýr), povídky Z kapsáře strýčka Františka (Mladý svět 27/77), sešitky dětských veršů jako Půl a půl je celá (1978, jde zároveň o omalovánky) anebo Dívčí válku (kniha poprvé 1990). Dále pak knihy Ringo v Annonci (1991), Můj boj (1993), Ringo (1993), Jiří Schelinger: Život a… (1994), Češi a jejich samičky (1995), Češky a jejich samci (1996), Hú Is Hú is hú is hú is hú (1998), Pra… pra… pra??? (2001), Titanic (2002), Cucurucuců (2003) a další.

Poměrně vysoko bych tu umístil hlavně Ruský týden (1990), k jehož sepsání se zřejmě cítil vnitřně puzen nejvíc. Ale vtipné jsou šířeji pojaté paměti Z mého života (1983) – a vizme třeba jenom kapitolu o jeho setkání s Jiřím Suchým uprostřed normalizace, anebo scénku Jak jsme mučili kritika Síse aneb Co se ho namlátíme, aby nás měl rád, ve které vzpomíná na mládí umělce, který se pak etabloval v USA (nar. 1949) a je dnes taky autorem řady knížek.

Pro Čecha zvlášť příznačná je ovšem v této knize vzpomínka Komické číslo.
Jednou na Silvestra se (neboť je to zřejmě záznam skutečného vystoupení) totiž nechal honorovat za pouhé (ale zato veleúspěšné) půlnoční mlčení vprostřed pódia.
Říkáte, že pro „řádnou“ českou literaturu jsou Františkovy knihy nanejvýš pozadím? A koloritem? Snad, ale přínosem podle mého názoru zůstávají stejně. A s nimi hravé Čechovo veršotepectví.
Jenže často i poměrně vážné, a právě že vážně. „Já dělám šaška, je to jen maska,” zrýmoval kdysi příznačně, ale víc napoví i edice jako Zpíváme s kytarou, již tak často plnil.

Anebo knížka Verše pod osnovou (1987). Suchý nebo Jiří Štaidl jsou jistě většími textaři, ale pouze „císař hardrocku” dokázal propojit nespojitelné. Sice vrávoral na krajích diletantismu, ale povětšinou „nehapal“. To on totiž umí pravou dětskost, jež = i ryzí dospělosti. A tím vítězil a snad i ještě vítězí.

Není přitom bez zajímavosti, nakolik byl (a je) v osobním životě jestřábem alias tím, kdo den co den usíná již okolo osmé večer. Aby se však už okolo páté ráno vzbudil a nutkavě se znovu a znovu dával do tvoření. A že tím přichází o tak důležité ranní sny? Sice ano, věřme však, že právě ty jsou tím spíš sublimovány v díle. I do ráno vymyšlených textů. Jenom jejich rozbor by vystačil na knihu.

{youtube}mhfbEJ4AEJI{/youtube}

Ale nejen v písních byl mistrem zkratky a sloganů. V životě jakbysmet.
Ano, i původcem banalit se stal, autorem až moc krátkých spojení, ale ani tak nic nesmaže třeba tvorbu pro Jiřího Schelingera (1951-1981).
A představa, že ho zničil, již mnozí mají? Podle mého názoru je omylem a každopádně nelze zapomenout, jak se o Jirku starával jako dobrotivá babička, jak to kdysi konstatovala Melodie.
Netlačil ho navíc stále do legrácek. Ringo věděl, jak je důležité „míti Schelingera“, a to vědění uměl zúročil i vážněji. Měřítkům socialismu se ovšem „svěřenec“ a přítel vymkl až příliš a stal se tak trochu nežádoucím. A Ringo se v tu chvíli (a věřme, že nikoli na nějaký pokyn) stáhl z jeviště do pozadí a zůstal doma.
„Chci víc psát,” odůvodnil to. „A soustředit se.“ A Jiří?
Zůstal po sedmi letech spolupráce bez dozoru a zemřel 13. dubna 1981, kdy byl v Bratislavě vyprovokován ke skoku do Dunaje, jak to detailně rozebírám v jiném svém známém článku.

Texty posledního Jiřího elpíčka Nám se líbí znějí od té chvíle až jaksi předzvěstně a zlověstněji…
„Hej, jaro, co mi asi neseš,
proč štědré jako k jiným nejseš?
Proč druhým dáváš a mně bereš?
Mám já to, lidi, převrácený,
pro mne to doba lásky není…“

Čech přiměl navíc Jiřího zpívat i třeba ponurý Pohřeb přítele:

„Varhaní tóny,
prostor a čas,
kamarád dobrý
opouští nás.
Smutný jsem, neslyším tvůj milý hlas,
smutný jsem, nevidím tvé věrné oči,
smutný jsem, nechápu, proč všechno končí?“

Jirkovi fanoušci slyšeli už za zpěvákova života ale i ještě pochmurnější Čechovy texty. Asi jako rub komického třeštění! Určitě. A třeba to byla slova projektu Zemětřesení.
Černě oděný Schelinger je pak na jevištích Československa reprodukoval jen několik měsíců před slovenskou tragédií. A zde máme i příklady. 1. Čechova píseň Hodina H:

Čekám tě ze čtyrech světovejch stran,
možná že zleva, možná že zprava,
královno ze Sáby s očima vraha,
znova se zastaví u městských bran,
v oknech se rozsvítí – už zvoní hrana.

Možná že mě, možná že tobě.
Srdce už nevlastním – voda ho vzala,
leží tam hluboko v studeném hrobě,
kde je ta voda, řeka jí vzala, kde je ta řeka,
voli ji vypili, kde jsou ti voli, páni je snědli,
kde jsou ti páni, na hřbitově zakopáni!

Rožnovské hodiny vizitu odbyly,
ty přicházíš v bílém a jde z tebe chlad,
Když svítí slunce, ty nevrháš stín, vznášíš se v povětří,
zatímco sním. V hodině H má přijít pan Godot,
zatím jdu na špacír. ty koukni se do not.

V těch notách kalená střela je z kuše, chirurgem vyjmutá z rockové duše! 
Hodina H, hodina H. tak noste na stůl, hostina začíná.

A jiný příklad ponuré písně pro Schelingera?

Rožnovské hodiny
vizitu odbily.
Ty přicházíš v bílém
a jde z tebe chlad.
Ač svítí slunce,
ty nevrháš stín.
Vznášíš se v povětří,
zatímco sním.
V hodině H má přijít pan Godot.
Jdu zatím na špacír, koukni se do not.
V těch notách kalená střela je z kuše,
chirurgem vyňatá z rockové duše.

Ještě jinde zpěvák díky textaři takto pochmurně sní:

Lidi už domů jdou,
hostina skončila. I já šel přes celý sál a klouzal v kalužích,
už ne jak pán, v šatech hrůzně zmačkaných. Já zbyl tu sám…
Hej, vstávej, už jsi tady zbytečnej…!

Podobně tomu i v písni Galéra:

Mávej, mávej šťastným dnům,
mávej, neskutečným snům.
Mávej láskám, loukám jarním, mávej stráním, návrším.

A jen o píď dál Jiří – za rachotu hardrocku – zpívá:

Ruce jen krev samou mám
a na zádech od biče samé šrámy.
Za lodí mou jen z pěny štít.
Ta brázda vln
mé já navždy pohřbí…
Nemůžu říct, co je dnes,
a zda bude vůbec nějaké zítra,
a pytel z plátna, lože poslední,
ten mému žalu uleví.
Jen racku leť do velikých výšek,
ať něčí oči vidí můj ztracený svět.
Já ruce teď spoutané mám a bolest nekonečnou v pláni vodní…

I tak se rodí legenda. A tvůrce? Čech? Chová v sobě víc než sedm múz. A jak už to známe, občas se drze kasá: „Na co sáhnu, to se mi daří.”
Přehání? Kdo jiný by ale paralelně s výše uvedenými texty dokázal vyprodukovat i hity pro Pražský výběr jako Hrabě X, Zubatá anebo Můj koníček, které vedly k zákazu prvního LP této skupiny??? A kdo jiný by uměl současně vydat v Melodii 12/81 i takovouto parafrázi lidové písničky:

Když jsem psal texty to první léto,
vysloužil jsem si nadávky za to.
Když jsem psal texty to druhé léto,
zborcenou harfu dostal jsem za to.
Když jsem psal texty to třetí léto,
Titzl mé jméno pokálel za to.
Když jsem psal texty to čtvrté léto,
pomatlán blátem Černým byl za to.
Když jsem psal texty to páté léto,
též na mne plivnul Horáček za to.
Když jsem psal texty to šesté léto,
před penzí Kotek znectil mě za to.
Když jsem psal texty to sedmé léto,
Rejžek má LP rozdupal za to…

Mezi čímž fungoval následující refrén:

Literární blůma Tůma,
Standa Titzl do mě ricl,
Jirka Černý, jménu věrný,
ten Horáček, pěknej ptáček,
dědek Kotek, jedem přetek,
Rejžek jančí, skunk redakční,
Melodie krákoře, věř té potvoře,
skvělý Ringo pláče doma v komoře.

A finále?

Když jsem psal texty třicáté léto,
už si na ně zvykli, díky jim za to.
Melodie krákoře, a to je dobře,
skvělý Ringo čeká na honoráře.

Kdo je tygrem, co vpřed kráčí, singly svoji trasu značí? Kdo s Janečkem meč svůj zkříží, když se doktor k vrchu blíží, amatéra lehkou paží a ještě i hrdlo svlaží? Kdo je mistrem figur tance, chrabrým poslem renesance? Odpověď si přečti v dáli, bicí při ní sólo hrály.
Touto říkankou jsem Františka Ringo Čecha (nar. 1943) pochválil, když jsem zahálel na vojně (1986-88) a obratem Ringo pochválil říkanku. Dávno je pryč onen čas SP desek, které přímo chrlil, ale i konkurenčních Kroků JUDr. Františka Janečka.

P.S.: V roce 2015 dostal F.Ringo Čech státní vyznamenání Za zásluhy od prezidenta Zemana.

The post Dvě tváře Ringo Čecha. Bizarní rocková poezie nejen pro Schelingera first appeared on Čítárny.

Je František Ringo Čech (*1943) génius, jak někdy tvrdil? Já nevím, ale pokud jednou uvedl na svou péefku „Ringo je mistr nad mistry, pojďme a učme se od něho,“ neznamená to ještě nutně nepravdu a možná to víc svědčí o egu. Titánské kasání sice umí ledacos signalizovat, kdo se nicméně v této kotlině párkrát nepochválí sám, toho ostatní ČECHOVÉ uklovou; třeba v USA možná nejsou tak úzkoprsí.

Nebo někdy také? F. R. Čech v USA každopádně v šedesátých letech krátce pobyl a rovněž ten pobyt jen asi poněkud nakoplo, jeho původní povahu nicméně utvářela už léta druhé světové války (pokud se povaha skutečně utváří již do třetího roku života).

Čech měl vždycky především značně vyvinutý „čich“ na lidi a je výsostný pragmatik.
Kdysi jej do Semaforu najalo duo Šimek/Grossmann a Ringo (říká si tak podle Ringa Starra) neexceloval jen za bicí soupravou (dovezenou právě z Ameriky), ale i jako herec. Svou semaforskou kapelu později přenesl „ven“ a mj. objevil Jiřího Korna. Později a především Jiřího Schelingera.
I do vlaku Pražského výběru ale naskočil – co spoluautor textů Straky v hrsti – a dodnes natočil asi 1300 písní.

Odvrácenou stranou mince je autistická sebestřednost a nedostatek asertivity, to však jen v jistých směrech.
Nedosahujete Mistrova pocitu výšin? Jen se kol váz mihne. Už mizí! „To máš smůlu!“
Dle mého mínění souvisí Čechova intuice i s částečnou barvoslepostí jako stimulujícím jej handicapem. Odsud plyne i jeho tunelové vidění, ne nepodobné vnímání výstředního šachisty Bobby Fischera. Rozhodně patří mezi lidi, co kráčejí, zatímco okolo jen tančíme „dobové tance“, jak řekl Kafka, a ještě vám stačí vsítit gól. Je dost povolaných. Je méně vyvolených. On k těm druhým náleží. A dle mě si zadal s někdejším režimem minimálně.
A pokud jej (zaprodanější) Petr Janda onehdy nazval Richelieuem, ani on neměl na mysli Františkovy kontakty s papaláši. Čech má ovšem „zdravý“ vztah k penězům a měl jej vždy. K penězům, které nečekají, jak vepsal do slavné Kocábovy písně.

Minimálně od svého uvěznění v „šedesátých“ taky nechtěl být rebel. „Chci milión,“ nechával se spíš slyšet.
Když v „sedmdesátých“ chvíli spolupracoval s plzeňským literátem Zdeňkem Barborkou, sunuli se někdy vozem a městem jen zvolna. „Aby viděli, kdo jede, Zdeňku,“ žertoval provokatér. Má ovšem talent vnímat vlastní limity a ustávat na hraně možného. Není zdaleka jenom neskromný, to je víc póza. V jedné své knize píše i o příteli – astronomu Grygarovi, a to se svěšenou hlavou. Jiří Grygar se totiž pohybuje v oblastech, které Ringovi zcela uletěly již v mládí.

Výjimečné je na Františku Ringo Čechovi rovněž to, že nepouštěl ze zřetele, nakolik je jeho „rodná“ muzika jen jednou z více forem kultury.
Jistě vládl rocku, byť krátce, ale taky sbírá opery, a čtete-li jeho vzpomínky Ruský týden, zjistíte, že na turné uléhal večer do postele s knížkou (na rozdíl od zbytku kapely). Jeho potřeba neutloukat čas je nepochybná.
Anebo snad spíš platí „jednooký král mezi slepými“? urazí někdo spolu s Ringo Čechem celou podvodnou pop-music. Platí to snad? – Já bych ono pořekadlo upravil: „Hůř vidící – císařem vidících.“ A králem zkratky.

„Všiml jsem si,“ řekl, „že nezaujmete-li během prvních X vteřin, tak vámi oslovený (papaláš) vypne. Už neposlouchá. Řeší si své.“
I stal se králem sloganů. V praktickém životě, ale i v prakticky nepraktické tvorbě. Naštěstí vládne i značnou schopností sebeironie a znáte-li jeho píseň Brouk Pytlík či jeho groteskně silvestrovskou povídku Komické číslo, souhlasíte. Kdo jiný, než on, uměl předstupovat před úředníka s teatrálním pláčem a kleknout co šašek? Prosit, ale současně to parodovat? Jen tím, že vzbudil smích, často vyhrál; i to je součást jeho talentu. Realitě obvykle čelit bez její idealizace a mé zvláštní schopnost opakované očisty. Ve Steklačově knížce Dvoreček (1985) je ve 29. kapitole jako František Bivoj Marek a předestírá své záměry: „Právě se kuklím. Už nejsem červ, a ještě ne motýl. Ale až vzlétnu, pak ke slunci.“

Už jako bubeník dokázal maximum oceněn plaketou jako nejlepší v republice. Pak Jiřímu Suchému vedl kapelu a tu ustavil na vlastní nohy jako Shut Up s „králem bubblegumu“ Sodomou.
„A dál?“ ptala se Melodie jich obou. Sodoma řekl, že se chce stát úplným profesionálem. Čech reagoval překvapivě. Ctí amatérismus. I chtěl si uchovat co nejdětštější duši, odmítl profesionální manýrismus a výsledné zcepenění. S Viktorem se rozešli. Velký mág zlanařil od skupiny Faraon chraptícího Jiřího Schelingera. Podle některých jej pak skrze své texty zničil. Je to pravda?
Nevím. Ale následovala jejich nejlepší léta. Ani záhadná zpěvákova smrt v Dunaji ale Ringa nezabrzdila; naopak. Ze zámotku před nás stanul osamělý koncertní hitmaker. „Když vidím, kdo všechno u nás zpívá! A vidíte, jde to.“ Tak nějak to bral.

Ale už vzápětí brzdil a stal se principálem vlastního divadla. Po převratu pak politikem.
Rozptyl jeho cílů je vůbec unikum. A chyba? Další otázka. – Nechtěl se a neuměl specializovat. V ničem se nestal nejlepším, ale ta jiskra! Už citovaný Janda, přezdívaný Čechem Plešatá zpěvačka, svého času vyjádřil podiv nad tím, jak se bývalý člen jeho Olympiku opakovaně kuklí. Neviděl kontinuitu, ta ale existuje a tkví i ve specifickém humoru, i v celoživotním postoji.

Přesto po Čechovi zůstanou, řekl bych, prvořadě písňové texty. Existují daleko, daleko větší jejich mistři, ale odvaha programového amatéra se taky počítá.
Viva Tonda Mahavišnu není zlá píseň, naopak, a některé další jeho texty bych klidně označil za geniální. Možná i pro nezdolný optimismus, pro odvahu skočit. A některé jsou z jiného kosmu. Byl i géniem nadprodukce. Svou první kapelu musel postavit v podstatě přes noc a neměli písničky, tak jich za onu noc otextovat rovnou desítky. Jak přizná, „pro nedostatek času“ někdy pustil i text, se kterým nebyl spokojen, nicméně to je přece jen horší, takže neobstojí ani mnohé další. Osobně mi to nevadí.
Ptají se lidé je třeba písnička, která rozpláče, ale to díky Schelingerovi. Text nestojí za nic. Anebo je – minimálně – sporný. Či si snad umíte představit, že by jej zpíval kdokoli jiný a neztroskotal na obratech?
Čech to však snad věděl a pochopil také, co projde Scheligerovu podání. Nejen u této písně.

Rovněž jeho povídky jsou „jiné“. Vzpomínám, jak jezdil po vlastech s Luďkem Brábníkem a předčítal ze své první knihy Z mého života.
Tu vydala Jazzová sekce a knížka se ve své době vymykala, ale vymyká se dál. Jen málo dnešních mladých však už pochopí to někdejší „oživení v sále“.

Některé Čechovy „vypalovačky“ natolik splynuly s mým dětstvím, že prostě nemám to srdce je zatratit. Jsou strašné? Já to tak necítím.
A Gottovo – Čechovo „račte, slečno, račte dál, já vám zde lekci tance dám, mám vybrané chování, jsem elegán“ (1976) se mi líbí dál. Jako i (horší) text
„jede vlak, jede vlak, jede dálkou; má dívka ještě spí, nic netuší a neví, že nejsem s ní“.
Také jej nazpíval Karel.

Avšak už někdy ve třetí třídě mi spolužák Karel Kuchynka pěl uchváceně do ucha varování:
„Výlet stává se trestnou výpravou
s tvým žárlivým kakadu!
On mě přehlíží, větší úspěch má,
tím mi kazí náladu!“

A téhož roku (1973) připojil Čech k pestrému ptačímu padouchovi i neodolatelné „jen se s tím, hochu, nepárej, ostrou ránou góly rozdávej“.
Jako kluci a fotbalisté jsme věřili, že je ta píseň lidová (a ne hymnou anglického klubu). A pak jsem slavil desátiny a on psal píseň Vodotěsná ponorka (do mrazu i do horka) – na hudbu Johna Gordona Lewise:
Atomový reaktor, silnější je než traktor;
vodu rozhání, zděšen uhání… plankton.

A roky svištěly, už mi bylo osmnáct (1982) a slýchám na strahovské koleji taky tyto rocky:
Stavros Niarchos – boháč z jevíčka,
vlastní lom na kámen, četná políčka!
Ty jen kočku a psa, jsi holka chudičká,
může ti pomoci jen svatba, svatbička.

To již ovšem zpíval Milan Schelinger, mladší to bratr zesnulého Jirky, jenž od své „starostlivé babičky“ svého času obdržel i text Praví muži zkušení (1977):
Já mám ideál, moudrých očí pár
hledám… Půjdu s pochodní, dívku nevšední
potkám… Půjdu s lucernou
dívku nádhernou…

Raději nekomentujme. Nu, a z hitu Držte se módy jsem bezděky vyabstrahoval tuto Čechovu vizi:
„Tepláky s bílým lampasem, zdobené růží za pasem!“

A odjinud jistěže i věty „na Proseku chlapec Willy, sháněl levně autodíly“ (1981).
Následovalo: „Šeptám hop, slůvko hop – a je tu lidoop!“
A jistěže i „zapomněla vážení na jahody mražený“ a dík Schelingerovi také o píď procítěnější:
Jaro je mládí, lásky čas,
k milostným hrám zve čísi hlas
hrdličky, tuším. Či snad jiný?
Tak si to zjisti! Nebuď líný!

Roku 1985 bodoval v Šípově – Uhlířově Hitšarádě šestkrát po sobě pražský playboy Sagvan Tofi s následujícím textem:
Chodím tam a sem a nevím, zda je noc či den
bloumám ulicí – a úplně sám.
Postávám na nárožích, hloupě vypadám
s tvojí fotkou poslední, kterou mám.

Brečely dívky? Některé určitě a snad i já, měl jsem na to roky. Vždycky nicméně utěší Ringem pronášené povely z Parního stroje:
„Zapněte furtošlap funebrálního perigea! Vypusťte kontrolního chrousta!“
Ale v paměti uvízla i Nestálost (1978). Schelinger zpíval:
Když dívka říká ano, tak jistá si moc není.
Zda myslí ne či ano…
V tom to není.

Jistě, dokonalý rým, ale… A poněkud polopatická poučení jsme nacházeli rovněž v jeho Lásce:
Neměňte, přátelé, za drobné bankovky
neberte za vzor si lháře a proroky!

Anebo tu je i následující Ringova zpověď:
I když se bráním lásce, plá jak vích, když ráno domů odchází, jsem náhle otrok svodů lákavých, co na mě její parfém dých. Konec citátu.

Skoro současně zvládal tvořit i burlesky typu hitu Dermacol je ten tam a pro Milana Drobného šlágr (1976) následujícího znění:
Jak jaro zimu léto střídá
na podzim nečas začíná
když láska odchází, kdo z vás by nesnází… se bál. Já chvátám do mléčného baru zapít bol
a tam si žejdlík mléka dám!

Zatímco Věra Špinarová mu přednášela „raketou na Mars poletíme zas ty a já! Já a ty!“ (1973) a Heidy (až později a v písni Krámy) tento neuvěřitelný text:
Lahve s barvou, ředidlo
a výkres, tyč na rogallo!
Mé desky, džíny, kazety,
proč nenecháš je a musí být, kde chceš ty?

Nu, a pro budoucí Dagmar Havlovou vystřihl milostný duet s Lukášem Vaculíkem (1985):
„Už je čas si sbohem dát:
Né, né, tohle nebyl špás!
Až půjdeš kolem, tak se stav,
velí to slušný mrav.“

I Petr Rezek u Mistra začínal a získal od něj pár hitů. Například:
Mávej na mě, mávej, dívko spanilá
cesta má je volná, starosti mi nedělá!

Hledej si mě, hledej,
marný je tvůj pláč,
velmi jsi mě zranila
já nemohu žít s tebou takhle dál.

Z legendární Čechovy Zavolejte na ni Sady (1973) zvíme pro změnu:
Otočí se, přestože je Jarmila,
řekne: Promiň, velmi jsem tě zranila.

Ani to nepředčí dva veleslavné texty Janie (1970) a Malá dívka (1972).
Boty dneska Janie překrásný má
jak se v nich nosí a vypíná
boty má bílý, jsou ode mě
Janie dneska políbí mě – je krásná. Janie jde ulicí
má bílé kalhoty, bílé boty,
Janie zamává mi,
kluci, ó, jak blaze je mi! Janie, pověz, dneska je ten den
měl jsem dneska, Janie, o nás dvou sen,/ až zítra zavolám tě já,
hej, Janie, mojí seš a tady hned teď!

Moje dívka je prý malá
hlavou k pasu se mi dotýká
hodně lásky mi však dává
nevadí, protože je malá, malá, malá!

Což je v refrénu suverénně rozvíjeno takto:
Každý den se s ní procházím/ šalalalali, kdo se odváží – říci jí něco o výšce, uvidí, co je v ní, to vy nevíte!

Citovat by šly i další songy. Smutný holič z Liverpoolu (Olympic 1966). Kluci, držte mě (1970), Tak se, hochu, dobře měj (Voborníková 1971). Vám, madam, růži dám (Korn 1971), Dolů větrací trubkou (1971), Ježek se má (1972), “Ladylí, ladylou, trpaslíci trávou jdou.“ (1973), “Tygr, tygr, tygr z Indie, konce týdne se nedožije.“ (1974) a taky Rybí song (1974) o vodnících, kde se trefně zpívá „to je ta PODVODNÍ pop-music“.

Za pozornost podle mě stojí i Schelingerem přednesené Dělám hú (1975) či jejich společné Miminko z téhož roku:
Mít, mít miminko, chtějte lidi, chtějte lidi malinko.

Zdařilý a atmosféru západočeských lázní zcela vystihující je jistě i Švihák lázeňský (1976) a utkvěla mi rovněž Zpověď nedbalého šoféra (1976):
Myslel jsem si, že jsem Lauda, budu sedět, jaká hanba (1976).

Následovaly další přehršle hitů. Což takhle dát si špenát (1977), Sloní bugy (1978) a vcelku fascinující song pro dva věrné kamarády alias Čecha se Schelingerem Létáme Franta – já, létáme oba dva (1980).

„Nářezem“ téhož roku byl hit Co dělá Indián
Ženu si chytí jinou
stan postaví o kus dál
dny stejně báječně plynou
proč by se Indián bál?
ale i „chmelařská“ country Což to není krásné (1980), kterou Ringo parodoval „vyjmenovávačky“ Ladislava Vodičky.

Všemu pak vévodí mírně provokativní Já jsem básník – mistr péra (1981) i obdobně sebechvalná píseň Slyšte můj hlas lahodný (1982). Rockovou skladbu Praha-Bohumín pro Abraxas (1981) následovalo i „na rallye Praha-Semily/ koně se mi splašily“ (1983) a Žlučník si poručit nedá (hlodá, ta mrška, a hlodá) v podání Sobotově (1981).
A staromládenecká parodie Nech mě mamá (1981) či regge Vemte to zkratkou (1981).
Také písnička Čas jako raketa letí (1982) pro Michala Davida a novovlnné Haťa Paťa (1982) a Můj koníček („krysy už jsou tady“) pro Pražský výběr.

A jistěže také Jó, já se mám, že je Olda přítel můj (1982) či diskotéková Zuzů (1983), ve které zručný textař Franta radí:
Zajdi někdy do Varieté,
chvíli volno hned jak budeš mít,
složit růže k nohám právě té,
o které pak budeš stále snít!
A učil zdravit v Dobrý den (Jó, Franto, ty jsi hlava skopová,1983) a chtěl taktéž dávat rady svůdcům. Zdenda Bum bum kanón (1983) je ovšem hlavně další mistrnou parodií:
Kdo to kráčí ulicí, snad né on
pitralonem vonící
snad né on… Dívky hlavy otáčí, toužící,
zmámené šeptají si, slzící…

Hitem navždy zůstane i Mustafa Ibrahim od skupiny Queen (1984) otextovaný a nazpívaný osobně Čechem takto:
Pavlata Antonín,
moje krásná žena ráno prchla sním! Pavlato, Pavlato,
já nechci nic za to,
vyměním zámek, ztrátu nehlásím!
Mám pocit, že se původně mělo zpívat „Panenka Antonín“, ale to neprošlo. Drsná píseň? Jak pro koho.

Ale dětem drsně zní i Bojím se zubaře (1985) Pepy Melena („že mi vrták jazyk rozpáře!“). Následoval Vinnetou a Tašunko Sapa (1986, inspirováno úspěchem televizního seriálu Můj přítel Vinnetou) a hit Manekýnka (1984), z něhož se dovídáme:
Ta se má, má, má; chodí, nic víc nedělá.

Podle všeho Čech při psaní myslel na svou lásku, zpěvačku Markétu Muchovou (kterou mu přebral František Janeček), ale i zhrzen a právě zhrzen zvládl zásobovat X dalších kapel, i slova z jeho pera zní třeba i v písni skupiny Projektil (1984) Muž ze Železných hor (ví, že ho chrání dermacol. On se naolejuje a nekoroduje, ó, jé!), u které vyniká zvučný refrén: HOLARYJÓ.
Anebo připomeňme Sim-sala-bim (1974) – o elixíru mládí a se sloganem inspirovaným Dívkou na koštěti Miloše Macourka – i obdobný Nápoj lásky č. 10 (1975) pro Karla Gotta.

Své místo v pomyslném pantheonu snad najde i Kocour Číro (1972), kde zvíme:
Přestože byl lásky znalec,
tak ho přejel parní válec.

Jen stěží bych oproti tomu svedl citovat text pro Jiřího Korna Zazpívám si ratata (1971), to spíš už Milostnou píseň (1975), v níž autor směle veršuje: To, co Plzeň proslavilo, mě o pověst připravilo.
Tak ať! Každý má svou za jedinou,
jen jí zpívá: Na ja ta ta ta ta!

Existuje-li také nějaká vyloženě dobová úlitba? Jak by ne – a jedná se o přímo ďábelský text Přehled situací (1976), reflektující mluvu štvavých vysílaček; ale výslovně o Svobodné Evropě ni o Hlase Ameriky nehovoří. „Jsou to staří známí“ slyšíme jen, a netřeba prý „jmenovat“.
Tak hluboko jako Josef Laufer s kapitánem Minaříkem neklesl a Přehled situací navíc očividně odbyl (asi jako když Burian za protektorátu imitoval Jana Masaryka).

Závěrem připomenu už jenom jím samým nazpívanou verzi magahitu Satisfaction, která jej napadla (jak aspoň sděloval divákům na koncertech) poté, co „popil něco výčepní lihoviny“ a šel Prahou škobrtaje. Refrén zní: Sám jsem upad, sám si vstanu.

The post František Ringo Čech. Národem milovaný, hlupáky nenáviděný, jako správný Čech first appeared on Čítárny.

Hrdiny nové knížky Iva Fencla Žiju! Ježek v kleci  jsou tři dvanáctileté děti v srdci džungle, která je sama srdcem pohádkové fantasy knihy čtené tatínkem Jakubem před usnutím jeho dvěma synům poté, co uspávání tou formou omrzelo jejich maminku Joriku.

Jak čtenáři publikace Žiju! Ježek v kleci brzy odhalí, jsou Jakub a Jorika jakousi dospělou verzí dětí z večer předčítaného svazku, uvnitř něhož vypátrají Sandy, Marvin a Jorika prastaré město v pralesích, ve kterém se schyluje od věků ke střetnutí bytostí podobných čolků s tvory připomínajícími veliké ježky.
A pak se ukáže se, že tento „Eryx“ disponuje i půvabnou panovnicí v lidské podobě, která si říká Bankerang a je dospělým vtělením oblíbené, ale kdysi ztracené Joričiny panny, po které se děvčeti stýskalo.
Královna Bankerang uhrane někdejší majitelku panenky a obě Eryxu vládnou, i když se ta dospělá po právu obává příchodu Joričiných kamarádů Sandyho a Marvina.
Marvin šel původně do pralesů zachraňovat svou mámu (a bude se muset nejspíš přeorientovat na Joriku), zatímco Sandy měl po celé dětství sen o „dikobrazovi“, a právě ke zhmotnění téhle vidiny dojde, sotva se chlapci ocitnou v Eryxu. A co víc, Sandy Stilbury figuruje ve zdejších legendách od nepaměti jako Hoch s blatouchem, předurčený rozhodnout válku havěti.
Jsou snad „čolkové“ i metaforou pudové stránky existence a dospění a stane se ústřední „ježura“ opravdu Foglarovi nevědomým předobrazem ježka v kleci? Jakási klec už rozhodně vyčkává vysoko nad Eryxem; je součástí špice ústřední věžičky.

A Foglar? Ten o pohádkové existenci národa ježků dojista neměl ponětí, nicméně to přece nikdo netušíme, odkud se uvnitř nás rodí nápady a jak přicházejí vnuknutí.
Aby toho nebylo málo, setká se dospělá Jorika u biografu s autorem doma předčítané knihy a zajdou spolu na film podle ní, takže zatímco otec Jakub doma poctivě čte, sleduje jeho žena s autorem totéž na plátně; a jedna věc je bez debaty. Tři děti spolupracují trochu méně žárlivě než tři dospělí.

O citacích.
Knížka cituje písně S pomocí přátel (text Františka Ringo Čech) a Stormbringer (od skupiny Deep Purple), dále sekvenci z klasické povídky Howarda Phillipse Lovecrafta Účastník slavnosti (1922) v překladu Andreje Stankoviče, výroky spisovatelky Shirley Jacksonové a básníka Jeana Paula a taky autentický rozhovor mezi Jaroslavem Foglarem a Karlem Hvížďalou z deníku Mladá fronta (1992). A konečně i Foglarovu báseň Měsíční noci (1920), která je fakticky jeho debutem a již složil ve stejném věku, v jakém ji v Žiju! ježek v kleci zpívá džungli dvanáctiletý Sandy Stilbury.

Žiju! Ježek v kleci / Ivo Fencl / (ISBN 978-80-971704-5-5) Pine Tree Enterprises, 2015, 158 stran)

Seznam částí a kapitol.
Část první. Město krutých čolků neboli Jako Haggard
1. Předběžné varování všem zvědavcům
2. To největší tajemství Jaroslava Foglara
3. Předčitatelka Jorika
4. Sandy
5. Pátrající trojice
6. Muroň, Duroň, Hudroň a Ramirez
7. Z Joričina soukromého deníku
8. Sandy se propadá
9. Ono žije
10. Ta zlověstná věc tam nahoře
11. Sny o Eryxu, sny o Bankerang
12. Tak pravil Stilbury
13. Propadne se Jorika
14. V šlépějích čtyřprstých příšer
15. Hrůza a pád
16. Jorika míří do kina
17. Doupě Toho, kdo přináší bouři
18. Zběsilá řeka Raš
19. Líhniště
20. Hravá je mezihra
21. Bič
22. Žádný živý organismus
23. Nadějné vyhlídky Sandy Stilburyho neboli Dominuji Eryxu
24. Bubeník v dešti
25. Ty kecáš, Lorenci
26. Šroub
27. Vetřelcem v mraveništi neboli Báječné podsvětí Glubdrubu
28. Kde jen ježka za druha bych měl
29. Podsvětní opera lepkavé hrůzy
Část druhá. S něhou tvá Bankerang neboli Jako Dalí
30. Vítejte v Eryxu, Stilbury neboli Tak pravil ježek
31. Chlapec se žlutým blatouchem neboli Eryx umírající
32. Příšerné podkroví
33. Oni mi tančí. Vynoří se Muroň, Duroň, Hudroň a Ramirez, Stilburyho oběžnice
34. „Stilbury. Sestup do války.“
35. Tak si mě opatři
36. Tak pravil čolek neboli Marvin nastupuje do války
37. Koushow aneb Čolek a jeho chlapec
38. Vevnitř
39. Shledání s Bankerang
40. S pomocí čolků
41. Život s Bankerang
42. S pomocí Bankerang
43. Už ji nikdy neuvidím
44. Sémě Eryxu
45. S něhou Tvá Bankerang
46. Zase tam nahoře aneb Všechny barvy bouře
47. Sám sobě doupětem neboli Kontakt
48. Kapitola, ve které konečně uhodí i do biografu a kde jsou oddělány jedny pendlovky
49. Ramirez
50. Týden cesty k tobě
51. O nejpokornějším Joričině návratu do lůna rodiny
Epilog aneb Setkal jsem se se Stilburym
Závěrečná omluva čolkům a ježkům
O citacích
Po stopách skutečného Foglarova ježka v kleci

Žiju! Ježek v kleci (ukázka):

A tak jsem v noci utekla.“
„Za Bankerang?“
„Jistěže. Zpočátku jsem sice přesně nechápala, kde ji najdu, ale cosi mě přesto dovedlo až k branám Eryxu.“ Zarazila se.
„A tam? Co bylo dál, Joriko?“
„Připadá mi, jako by se to stalo už před strašidelně dávnými časy, víš? Sama, tak sama jsem vstoupila do Eryxu a dlouho, velice dlouho a tesklivě bloudila neskutečnými, bortícími se labyrinty. Mé volání znělo a obsahovalo jen jediné slovo. Bankerang.
Bankerang! znělo opuštěnými, zarůstajícími ulicemi a já si tou ozvěnou zoufala. Tu… Z ulic a uliček, kterým jsem zkusmo začala říkat Stínadla, mě to vábení vyvedlo k výšině. Po nesčetných křivolakých schodištích jsem k ní stoupala jako skřivan a hle, stanula jsem zrovna proti bráně ústředního paláce.“
„A tam uvnitř?“
„Ticho. Jen. Nic víc. Procházela jsem pak velmi zvláštními interiéry, až mrtvolně dunivými síněmi, a to dlouho, zase tak dlouho a až do zarudlého večera, kdy za vysokými okny síní zářila jen červená. Šla jsem a šla skrze opakující se, různobarevné sály neuvěřitelné prázdnoty, až na mě z onoho věčného koloběhu světů popadala dřímota. Abych neusnula, začala jsem si opakovat zaříkávadlo. Dnes večer ti tu usínám o samotě, milá Bankerang, a jsem tou nejsoucitnější z užovek tvých snů. Chci se svíjet, chci toužebně syčet. Proč? Aby sis mě konečně navlékla jako prsten. Jsi královnou Eryxu? Vím, že jsi, a chci být obtočena okolo tvého prstu. Tak si mě opatři. Proč mi necháváš svobodu a nezajatou krásu? Tak a podobně jsem Bankerang vzývala – a ona přišla. Chcete-li opravdu upřímně potkat Bankerang, volejte ji z celého srdce a ona přijde.
Tak se i stalo. Prudce jsem se otočila. Stála tam. Nejzvláštnější dívka, jakou jsem kdy potkala. Oživlá panna. Žily jsme už předtím jedna v druhé, tak jako ona vyšla z panny. Tak jako vyšla z hrací panny. A tady byla. Hračka letitých vzpomínek. I děti mohou mít letité vzpomínky. Nevěříš? I děti. A tak jsme se shledaly.“

40. S pomocí čolků
Asi jako se na chvíli shledaly i ruce dospělé Joriky a Lorence. Když si propletli prsty, seděli i dál vedle sebe a jako odjakživa se dotýkali rameny. „A od té chvíle jsem se v Eryxu zamilovávala do všeho, co měla ráda i Bankerang,“ vyprávěla přitom před nimi ve filmu (ale i ve škebli) dvanáctiletá Jorika. „A toužila jsem být druhou Bankerang. Nic víc. A na celý širý ostatní svět včetně Marvina a Sandyho jsem zapomněla. Jako na smrt.“
„A Bankerang?“
„Vážně ti měla na obličeji druhý obličej. Tvář mé staré, krásné panny. Jenže hračky tady v Eryxu neznamenají nic!
Nebo přece? Ta ztracená se rozhodně stala šipkou k dospělé ženě, jíž je Bankerang. Ó, s jakým uspokojením jsem to pochopila, jak šťastna se cítím i teď. Začal nový život. Věděla jsem, že začal. Objímaly jsme se a jen čas od času od sebe ostražitě poodstoupily, ale Bankerang si mě pokaždé přitáhla a nikdy mě nezradila. Ve všem jsme se dokázaly i napodobit, což je zvláštní. Až ti to bylo k popukání. Doplňovaly jsme se! Měla jsem tím Bankerang i stále radši. Radši a radši, byla tak zvláštní. Zároveň magicky útlou vílou. Ale stále v černém. Vždycky. Z jiskrných očích zíral sám Eryx. Ale i dokonalá radost. Právě tou jsem zatoužila také být prostoupena a já ji získávala. Pane jo! V tom to vězelo. A Bankerang? Usmívala se. Usmívala se na mě občas – asi jako na svou hračku. Taky jako na pannu. Ale co budeme dělat? povídám jí hned první den, když už se smrákalo.
Hledat! řekla.
Jenže co? Já už všechno našla. Já všechno našla, má zlatá, povídám jí. Avšak má panna Bankerang mechanicky vrtěla hlavou a tvářila se rozpustile. Stála tam od ucha k uchu rozzářena, ale i podobna groteskní dřevořezbě. Hrůza!
I když na Eryx svítilo slunce naplno, půvabná Bankerang vždycky připomínala vybledlou dřevořezbu vyhlazenou staletími. Celými. A přece v jejích žilách kolotala krev, a přece jí z hlavy vlála jako nejhebčí pavučina lesklá hříva vlasů – a nepopsatelně jí dopadala na šíji. Ale nejzvláštnější měla rty. Spodní vyzýval k uchopení.“
„Nějakého muže?“ zeptal se Marvin.
„Asi. Ale věnovala se mně. Nikdy nezapomenu na její rty, a když ke mně hovořila, zněl komnatami Eryxu zvláštně chraplavý, jako by hrdelní a neuvěřitelně příjemný hlas.“
„O čem jste se bavily?“
„O tom, o čem se holky bavívají ve snu.“
„Ach tak. Pak to je jasné.“
„Vysvětlovala mi – v šeru sálů – i věci nevěci. Ty, které mě uváděly v naprostý úžas. A zatímco dříve žila v Eryxu naprosto sama, teď jsme se procházívaly ruku v ruce ruinami. Označila se za královnu.“
„Přece jste však neexistovaly ve vzduchoprázdnu. Ne?“
Jorika zavrtěla hlavou. „Jistěže ne. Eryx není mrtvý. Brzy mě seznámila s poddanými.“
„S kým?“
„S čolky. S tou nejohavnější havětí. Hotová hrůza, povídám jí, ale řekla: Úplně beznadějně je miluji! A já? Vzala jsem taky za své sladké plémě, jak nazývá Bankerang slizouny.
Ale má Joriko, dodávala vždy. I kdyby ono plémě nebylo sladké, budu mu panovat spravedlivě. Tak jsem pravila.
Brzy jsem ovšem přišla na to, že trochu vládnou oni jí. Nebyla svobodná. Žila pod vlivem čolků, asi jako já žila pod jejím vlivem, a svedla je sice dokonale zfanatizovat (a oni ji bezmezně obdivovali), ale vrozen mají sklon dodržovat rituály, které nelze vykořenit. Vykořeňovat ostatně nechci, nejsem Pizarro! obhájila rituály Bankerang a já po čase odhalila i další její strašná tajemství.“
„A to?“
„Občas se potřebovala odreagovat či co… a účastnila se všeho, co čolci dělali. I kdyby nic jiného, tohle mi šlo proti srsti. Ale jí ne. Zdráhala jsem se, ale konečně jsem jí to řekla. Předestřela jsem bezelstně výhrady. Tenkrát. Stály jsme v Rudé kapli. K západu se sklánějící odraz slunce klouzal jako chumáč propletených prstů okolo oltáře. Proč to děláš? zeptala jsem se Bankerang.
To bys nikdy nepochopila.
Ale ano. Chápu tě.
A tu… Zvěděla jsem od Bankerang, že neexistuje jen tento svět, ale i plno jiných světů, a každý se tomu sousednímu podobá. Každý něčím trochu jiným.
Proč mi to povídáš? pohodila jsem hlavou.
Protože ani nám, Joriko, se nikdy nepřihodí nic dvakrát úplně stejně. Dokonce ani mě bys už v Eryxu podruhé nenašla.
Ale já tě našla! povídám. Právě že, má zlatá Bankerang!
Objala mě: Měly jsme štěstí. To ano, řekla. Ale dozrály jsme a blíží se časy sklizně. A jako by si uvědomovala nějakou odpornost nebo odpovědnost, zmlkla. Snad odpovědnost za čolky? Nevím, ale začala o dozrávání. Stejně jako za královnu se totiž považovala za kouzelnou zahradnici i pěstitelku a vyslovila slova, o kterých dodnes přemýšlím.“
„A to?“
„Co se jednou narodit má v mysli píšícího snílka, to se musí nejprve obalit realitou.“
„Obalit? A kde?“ divila jsem se.
„Tady. V Eryxu. To tady dozrávají mýty, Joriko. Od toho Eryx je.“
Jorika se odmlčela. Až po chvíli Marvinovi řekla: „Právě v ten den zrání skončilo.“
„Jak to?“
„Tak. To se poznalo. Čolkové začali vyloženě zlobit. Chtěli Eryx rozbourat a opanovat. Ne, přírodu nepředěláš. Přírodu nepřestavíš jako město, Joriko, komentovala to má Bankerang a chtěla být samozřejmá, ale já poznala, že se nachází ve velikém zmatku. Zadumaně si mě prohlížela od hlavy po paty a to, co se dělo dál, nemůžu vyprávět.“

41. kapitola. Život s Bankerang
Tak či tak žily Jorika a Bankerang ve městě „dlouhá léta“ a na sta, tisíce detailů Eryxu v nich utkvělo. „Dokonce i pocit,“ pokračovala, „že jsme s královnou Bankerang postupně prošly změtí až neskutečně rozvětvených příběhů a přesto zůstaly mladé, zatímco čolci mezitím dozrávali znova a znova. A Bankerang už nebyla na ně sama, protože ze mě stvořila svou partnerku a rovnocennou společnici. Druhou pěstitelku. A naučila mě, jak manipulovat s Králem bílých květů, ve kterém teď sedíme, a umím ho tedy spouštět sem do hnízdiště.
I ty budeš královnou, Joriko, nasadila mi úžasnou perlovou čelenku. Pyšni se! Pyšni, má drahá, vyzývala mě, a pak mě detailně zasvětila i do ostatních svých povinností. Co však bylo nejkrásnější? Jak jsme se zařídily v ústředním paláci. Žily jsme jako bohyně. Samy, bez lidí, ale nikdo mi nechyběl. A neexistovala jediná věc, kterou bych si v těch šťastných letech musela odříct, anebo jsem aspoň přetrvávala s podobnými pocity.“
„A ona taky?“
„Asi. S vervou a pravidelně krotila naše poddané, hlavně když se zpěčovali, a nevím, jak bych to blíž vysvětlila, ale je to s čolky, jako když každý měsíc přijde úplněk. I tehdy přece někteří lidi mívají víc práce, aby se krotili. Stejně to mají čolci. Ale jinak ubíhal život v Eryxu klidně a obě jsme velmi vitálně pečovaly o setbu, jak tomu říkala. Se smíchem mě zasvětila i do nejstrašlivějších zvyklostí slizkého národa a učily jsme se věru podivným tancům včetně Tance Velkého Luoítu. Ani to však nestačilo, protože stále toužila, abych se po jejím vzoru do čolků (toho sémě Eryxu) zamilovala. A to hluboce. I já. Chtěla to po mně a moc a stalo se to posléze i takovým jejím modem vivendi. Jednou za horkého poledne mi řekla: Joriko! Jsme přítelkyně a já jsem ráda. Ale abys obstála, budeš muset prahnout stejně divoce a stejně upřímně jako já.
Rozčílilo mě to a asi jsem něco neprozřetelně odsekla. Už nevím. Ale vždyť tě mám ráda, Bankerang, zatímco molochy ne. Jsou akorát ohyzdnými požírači voskovitého mazu a provždycky zůstanou leda tím. Leda tím, co se naučilo chodit, ačkoli se to mělo jen plazit. To přece uznej, má Bankerang! Zkrátka ti ani nechci, ani nemůžu být rovna.
Pak pláču! odsekla.
Konejšivě ihned dodala: I mě jsou hry Zlatookých cizí a občas odporné. Tak jako to lidské bahno dole v uličkách. Přesto se divím. Divím se tomu, co mi tu povídáš. Musíme pokračovat. Obě. Přece musíme plnit poslání. Žít. Pečovat o Zlatooké. A její tváří poprvé přešel mráček. Stala se náhle rytinou víc, než jí dosud byla. A já řekla: Měla sis možná najít jinou sestru.
Jinou, která by s tebou udržela krok. Ne pomalici. Nějakou lenivou a neobratnou Joriku. Vždyť já se snad hodím leda do kavárny.
A to bylo čímsi klíčové. Odpočívaly jsme zrovna v tom nejprostornějším sále paláce, který jsme si vystlaly pěknými koberci, a sotva jsem to dořekla, s úžasem jsem pozorovala, jak si Bankerang zakryla tvář polštářem a zarývá do něj nehty. Chtěla něco říct, ale nic ze sebe nebyla s to vypravit hlubokým dojetím. Tak mě objala a ne, já ji nechtěla ranit, jenže už se stalo. Zaťala se mi do zápěstí a přišly dny, kdy nadešla sklizeň, a stále vidím rudý kotouč slunce, který na nás na obě mrká a krvavě září okny. A dole, kdesi ve zborcených krovech Eryxu, se zlomyslně proháněl večerní vítr. Budeme se muset rozloučit, Joriko, řekla Bankerang.
Rozloučit? Zacloumala jsme s ní a žasla. Rozloučit? Co to povídáš? Jaký rozloučit! To neexistuje. Nikdy.
Objala jsem ji. Pevně: Zůstanu s tebou! Navždycky. Jak jsme si slíbily. Ale Bankerang potřásla hlavou. V ruce náhle držela mačetu. Ničemu nerozumíš! řekla.
A čemu bych měla rozumět?
Ničemu. Dochází k osvícení. Lidstvo, to támhle za obzorem, pochopí veškeré nové významy symbolů a ti vyvolení a teď ještě tápající proroci nahmatají konce nitek. Napíší, co měli. Vynaleznou, co měli vynalézt. A to znamená i konec Eryxu. Jako všude ve vesmíru. Jako všude ve fantazii. Už nás není zapotřebí.
Ale já si tu zvykla, povídám.
Věřím ti, odsekla štiplavě a štípla mě. Ale i lidi za obzorem občas mění zaměstnání.
To je možný, má Bankerang, ale neblázni. Mě nikdy ani nenapadne utéct zpátky do džungle kteroukoli z bran.
Stály jsme si tváří v tvář v hodovní síni. Zarudlými okny jsem v hrozné dáli registrovala pahorky, co rostly z džunglí co hříbky. Vždy mi připomínaly kulisy zastaveného času a nepochybně to jen kulisy byly a žily jsme v bezčasí přece tak spokojeně! Ano, já uznávám, Bankerang, že neumím mít ráda sprosté čolky, povídám. To je má chyba. Ale jistou autoritu u nich přece mám. Ne? Toho jsme ve své symbióze dosáhli.
Odfrkla si.
Pak mi bohužel připomněla pravdu. Měla jsem autoritu, to ano, ale jen u jednoho jediného ze Zlatookých. U Luoíta. Jen on mi sloužil věrně. Ostatní…
Jak by ostatně mohli ti druzí ubohou Joriku poslouchat, když se spolu s nimi ani jediné ráno neráchala ve slizu jako nepokrytecká Bankerang?“
„A dál?“
„Pak, jednoho oslnivě vybuchnuvšího rána, jsme vstoupily do Rudé kaple ve východním bloku. Bankerang se zrovna vrátila od nižší rasy. Klečela u oltáře. Zimničně, přerývaně se modlila. Ne, nezasloužím si, abyste se ke mně vraceli, ale řekni jen slovo a má duše bude umrtvena. To stále opakovala. Už jsem to znala.
Stalo se něco? zeptala jsem se v divné předtuše. Tu vyskočila jako tygřice a zaútočila na oltář. Pak se k němu obrátila zády a udeřila i mě, což se nikdy předtím nestalo. Jsou tu! šeptala.
Kdo?
Tvoji přátelé! Hryzala si dokonalejší spodní ret do krve: Přicházejí. Jsou skoro tady a tys to nejspíš věděla, Joriko! Celou dobu jsi tak trochu čekala, že tě najdou!
Prudce se odvrátila od zrůdné modly (sestávající z nesčetných šklebících se hlaviček) a koutky jejích úst se ohyzdně zkřivily. Užasla jsem nad tou proměnou a tu mi také došlo, že Bankerang žárlí. Rozhodně byla bez sebe vzteky a nikoli tedy taková, jakou jsem ji znala. Ba ne. Doslova se klepala. A mně se naopak zdálo úžasné, že vy dva přicházíte. I když jsem na vás oba mezitím zapomněla. Ale teď jsem se nadchla. A přece zůstala na povrchu klidná jako Buddha.
To jen Bankerang se mohla pominout.
I koukám na ni a prý…
I Cortez dobyl Mexiko, zkusím žert. A Pizarro Peru. Co je proti tomu Eryx a dva kluci na obzoru?
Vždyť jsme doteď byly zakleté! Nechápeš to? Zakleté. Ale ti dva mě našli. Tak přece! Hurá. Obě je přijmeme a fantasticky pohostíme! Co?
Bankerang si mě prohlížela jako tygřice před skokem, ale když pochopila, že se cítím šťastná, poraněně zplihla. Obrátila se ke zrůdnému oltáři. Sama. Ale já k ní přistoupila a jemně se dotkla jejích vlasů a jejího ramene. Vyvlékla se mi chladně jako had: S nimi si užij. Ažaž! Stála tu přihrbeně jako čarodějnice.
Ale dřív s čolky! hlesla. Sémě Eryxu! To bude tvá příležitost.
Kvapně vyšla z prozářené kaple, přičemž se o mě zlehka otřela.“
„A dál?“
„Poslechla jsem, vstoupila do tohoto umělého květu, spustila se sem do svatyně, jako to Banhkerang udělala předtím tisíckrát, ale ať dělám, co chci, nefunguji jako správná královna a oni chtějí tu pravou.“

42. kapitola. S pomocí Bankerang
„A nepřijde pravá?“ zeptal se starší Jakubův syn.
Měl už dávno chrupat, ale usínání se bohužel stále nekonalo. Venku duněla bouřka a zlobílci vesele skákali z jedné postele na druhou. Dokonce začali i s písničkou, kterou pohotově složili:
S pomocí Bankerang, jak to hezky zní!
S pomocí Bankerang šedí všedních dní!
S malou, s malou, s malou pomocí
A bavili se. Pro hrdiny Města krutých čolků nicméně nešlo o zábavu.

The post Žiju! Ježek v kleci jako pohádková pocta Jaroslavu Foglarovi first appeared on Čítárny.

Čtenář by se měl naučit jedno umění. Schopnost si vybrat a číst smysluplné knihy inteligentních autorů. Neinteligentní autor nenapíše smysluplnou knihu a nedostatek talentu rád a často kompenzuje mimo literaturu. K takovým rádoby umělcům patří celá řada současných spisovatelů, tvářící se jako uznávání autoři, plnící svými plky obsah bulvárních Lidovek, IDnes a dalších pochybných plátků.

Nedávno veřejnost pobavili kavárenští angažovaní literáti tzv. Darovacím dopisem Putinovi, ve kterém píši, že by rádi darovali Putinovi českého prezidenta Zemana.
Aktéři listu chtějí prý s humorem vyjádřit nesouhlas s názory prezidenta na konflikt Ruska a Ukrajiny. Ovšem s jakými názory nesouhlasí a proč, si nechali pro sebe. Myslím, že normálně uvažující člověk ani dopis nemusí číst, aby souzněl s názorem F.R. Čecha. Ten na DVTV (11. 5. 2015) řekl:

“To je tak idiotská záležitost, prostě bezvýznamní kumštýři, nuly, se chtějí zviditelnit a vymýšlejí takové kraviny… Je to projev magorů…”

Dopis odevzdal ČTK Jaroslav Rudiš, který mimo jiné řekl:
“Proti hlouposti se nejlíp bojuje s humorem a je to silná česká zbraň…”
Proti jaké hlouposti, vlastní hlouposti?  Zřejmě ano, neboť čeští plkači napsali blbinu, znevažující milióny zavražděných lidí ve druhé světové válce, blbinu, kterou lze stvořit pouze pod vlivem alkoholu a nikoliv za účasti zdravého rozumu.
O nedovzdělanosti autorů svědčí i samotná podstata daru, s kterým aktéři nemají vůbec nic společného, ani fakticky ani morálně, protože prezidenta rozhodně nevolili, na rozdíl od drtivé většiny občanů. Ti by pubertálním umělcům jasně řekli co si myslí a možná by jim dali pár na holou. Navíc mezi veřejností panuje silné podezření, že dotyční jsou napadeni tzv. Klvaňovou infekcí, která u infikovaných lidí vyvolává přesvědčení, že Rudá armáda českou kotlinu dobyla a diagnóza pokračuje ve zdrcující zklamání Rudou armádou, která nacistickou říši vlastně napadla.

A jací literární a herečtí chytráci jsou podepsaní v dopise?
Jaroslav Rudiš, Igor Malijevský, Jan Němec, Kateřina Tučková, Ester Kočičková, Markéta Pilátová, Jaroslav Valečka, Petra Hůlová a další. Údajně desítky podpisů. Bylo by docela zajímavé zveřejnit, kdo všechno je pod pseudo-dopisem podepsaný. (Nikde se nelze dopátrat.)

Přál bych všem v tomto podivném “Klubu hlupců” jednu jedinou hodinu v první linii u Stalingradu, na Dukle nebo u Berlína, jeden den v nacistickém koncentráku nebo jedinou minutu u výslechu gestapa a jsem přesvědčený, že by nikdy nepřistoupili na takovou puberťáckou kratochvíli a nikdy by je nenapadlo útočit tak uboze na prezidenta, který se jel poklonit památce miliónů lidí, kterým “zasraná válka” s fašistickým Německem zcela změnila životy nebo je jim dokonce vzala.

Jenže, co o zrůdnosti válek tihle pisálkové vlastně ví?

—
Text komického dopisu…
Vážený pane prezidente Ruské Federace, Vladimíre Vladimíroviči Putine,
u příležitosti výročí konce druhé světové války a jako výraz vděčnosti za podíl ruského národa na osvobození naší země jsme se rozhodli Vám, nejvyššímu představiteli Ruské Federace, věnovat darem nejvyššího představitele České Republiky, prezidenta Miloše Zemana. Náš dar by k Vám měl dorazit nejpozději v den výročí.
Jsme malá země a nemáme nic cennějšího než svého prezidenta. Přesto věříme, že si tento výjimečný dar z rukou českého národa ponecháte.
S bratrským pozdravem
Igor Malijevský, Jaroslav Rudiš

The post Rudišův literární kroužek by rád daroval Putinovi Zemana. Idiotská záležitost bezvýznamných kumštýřů first appeared on Čítárny.

Domnívám se, že mytologická figura Jiřího Schelingera (6. března 1951 – 13. dubna 1981) překročila hradby popu a zaslouží výjimku potvrzující pravidlo. Aby však nedošlo na další banální vzpomínání na jeden chrapot a vlasatce, představme si, že je každá nebožtíkova písnička jakousi uzavřenou (či raději právě otevřenou) knížkou.

Asi první byla příběhem mladíka, který se chopil s absolutním nadšením ryze ženské aktivity. Příběh se jmenoval Dráty pletací.
Text napsal Karel Šíp a skladba byla natočena 12. 12. 1972.

Následovala zpověď kamarádů upřednostňujících (buržoazní) golf a náležité “hůlky” před ženami René, já a Rudolf, také od Karla Šípa. Ti tři vystoupili z léta 1973 a není bez zajímavosti, že téhož dne (24. 7) Jiří stihl nahrát i Svěrákův Holubí dům. Ne, skutečné romány se skutečně nepíší tak rychle.

I typicky ženské fobie stávaly se ovšem předmětem zpěvákova posměchu (Moje milá má strach z myší, 1973 opět Karel Šíp) a ve vážně míněné story z pera Mirka Černého Jsem svítání (1973) se zase Jiří Schelinger pokusil vcítit do pocitů úsvitu.

Situaci muže chyceného ve vodní hlubině křečí nám Šíp zase přiblížil v Proč potápěč pláče z 20. 12. 1973 a Svěrák a Jaroslav Uhlíř zatím (a opět téhož dne) připojili za Holubí dům i další krásnou písničku Jabloňový list. Až daleko později a po Schelingerově smrti ji Uhlíř nazpíval i sám.

1974 vznikla i Šípova adorace bicyklu Šlapací kolo (“šlapu, jak šlapat se má, já – se – mám!”) a dobrá rada Kupte zvíře z Ringo Čechova pera navázala na zvířecí songy Sodomovy.
Nějakou dobu koncertovali oba zpěváci na jediném pódiu, ale jenom než František “málo amatérského” Sodomu vyrazil.

V televizním filmu Hodinky bez vodotrysku (1974) je pak ukryto jedno z prvních velkých Schelingerových vyznání Lásko, dej mi sílu – s hudbou Karla Svobody a Jiří již raketově stoupal, což by ale jen stěží mohl sám a jinak, než…
S pomocí přátel (14. 5. 1974) – a tehdejšího manažera skupiny Františka Janečka. S pomocí přátel (otextované Čechem) složil Oldřich Říha a přešlo i do repertoáru skupiny Katapult, nicméně “Olda” Jiřímu oddaně přihodil i Sólo pro housle, dále hudebně minimalistické Co je to mezi námi a hezkou romanci Láska na první pohled (“… přichází nesmělá”).
{youtube}5lLeeaqdqwk{/youtube}

Ptají se lidé

Ptají se lidé zda-li vím,
že potají se scházíš s ním,
ptají se lidé kolem, co na to já,
zda-li to vím co udělám.

Ptají se lidé zda-li znám,
že na tvou lásku nejsem sám,
ptají se lidé kolem, co na to já,
zda-li to vím co udělám.

Mám klít a vyčítat ti stále po celý rok,
mám bdít a hlídat neustále každý tvůj krok.

Nikdo z mých přátel netuší,
že trpím víc než přísluší,
krutá je pravda celá, věc háček má,
láska je silnější než já.

Já vím, že trápení a stesky pominou,
já vím, ty zpátky se mi vrátíš zas budeš mou.

Ptají se lidé zda-li vím,
jak na zábavách tančíš s ním,
já vím, co chlap udělá, věc háček má,
láska je silnější než já,

já vím, co chlap udělá, věc háček má,
láska je silnější než já.

Za snad nejslabší Schelingerovu píseň z těch, které lze brát aspoň trochu vážně, považuji Tornádo (1974) s hudbou Jana Obermayera, a téhož roku jsme uslyšeli i rozverné sdělení Miloslava Procházky Já fotím rád a Grossmannovu posmrtnou Namále mám, v níž si Jiří za již zesnulého Jiřího stěžoval “žena mě trestá a působí šrám”. V originální verzi songu zpívá Ringo Starr falešně.

Z podzimu téhož roku, kdy mi bylo deset let, jest pak geniální Čechovo Dělám hú, které bylo šito přímo pro Jiřího nakřáplý hlas. Anglický originál Terry Stampa má zajímavý název: Hit Me Across The Head With A Spoon Mama.

Téhož dne jako Dělám hú (23. 9.) vznikl v Mozarteu i slavný sen o lásce v patnácti Sim-sala-bim, a tedy i píseň, na kterou jsem v dětství tančil pokojem s mladší sestrou. A kterou jsem Jirku oba (teprve) objevili. K ústřednímu sloganu inspirovala Ringa Dívka na koštěti a na rozdíl od Petra Jandy (v dobové Melodii) si nemyslím, že text postrádá smysl. Naopak, je až překvapivě promyšlený.

Datum 23. 9. 1974 nesou Báječní muži – převzatí od “Sabatů” (Into The Void) a textově inspirovaní dalším známým filmem Báječní muži na létajících strojích. Z téhož studiového dne je Formule. Čech se jí zhoupl na vlně našeho klukovského zbožštění “velkých závodníků”, nicméně titul korespondoval i se Sim-sala-bim na líci singlu, že ano!

Začátkem roku 1975 vzniká Matko má, nedovol (…”hudbě hrát”) a Jan Krůta se vytáhl vylíčením situace v Severním Irsku Belfast v sedm hodin ráno. Ne, jistě nemusíte věřit, ale podobné úlitby režimu tenkrát byly k lukrativnímu fungování rockové kapely nezbytné. Textař a kapelník Čech to dobře věděl.

Ve Studiu Československého filmu vznikl song Hudba radost dává, ale i další skladby pro film Romance za korunu vč. Vyskoč, vstávej, k nám se dej složené Karlem Svobodou a z 11. 12. 1975 pochází jedna z nejhezčích Schelingerových a Čechových písniček Léto s tebou – s nezapomenutelně vystupňovaným zpěvem.

Další z bezpočtu zpovědí v zklamané lásce a přebrání holky se stalo Ptají se lidé (… “zdali vím, jak na zábavách tančíš s ním”) a musím přiznat, že jsem nad tímhle textem vícekrát přemýšlel. Písnička v podstatě hraničí s kýčem, na druhé straně však asi vystihuje pocity teenagera na taneční zábavě. Problém je spíš v závěrečném obratu “láska je silnější než já”, který působí jako klišé.

Čech mezitím nutil Schelingera skládat hudbu a stříhal na ty melodie (tvořené na španělce) jednu legrácku za druhou i včetně Evženie, která má “pár nohou krásných a pár očí zrádných”, a bombastické recese Držte se módy. Ano, něco podobného skutečně mohl napsat jedině Ringo a… “Tepláky s bílým lampasem, zdobené růží za pasem,” rýmuje tu poslušně Jiří.

Obdobnými taškařicemi jsou i doporučení zmíněné už písničky Kupte zvíře, ve které už Sodoma před Schelingerem kolovrátkově opakoval, která že zvířata je “v paneláku radost mít”, a již zdobí recitativ jako z absurdního dramatu: “Tak vidíš, synu, sloni už letí na jih, brzo přijde zima, musíme si koupit rukavice a kulicha.” “Ano, tatínku, a taky zebru, ta v zimě obzvlášť potěší!” A nelze přitom nevidět jako tatínka právě Čecha a v roli syna poddajného Schelingera.
A další hit Praví muži zkušení (1977) varoval před ženěním, a to i slovy “to, co Plzeň proslavilo, o pověst mě připravilo! Každý jen tu svou, má za jedinou…”
Inu, další dobrý příklad recese od sběratele oper(!) Ringo Čecha.

Jak textoval po svém Ringo Čech, Schelinger po svém skládal, a František ho prý dokonce musel nutit do refrénů. “Říkal jsem mu: Něco se zkrátka musí opakovat,” vzpomíná.

Song Trambus ze 17. 9. 1976 je sice příkladem jednoho ze slabších Jiřího skladatelských výkonů (o textu nemluvě), ale jen o tři dni mu předcházela Holka bláhová se zajímavým textem Petra Markova.

Na apríla 1976 pak dostal šanci i Františkův kamarád Václav Zahradník a ve studiu Břevnov byl natočen věru nezapomenutelný valčíkový “románek” začínající: V teplý letní den/ hudba tiše zní/ bloumá si a sní/ švihák lázeňský… Pocta všem západočeským lázním zabrala a zůstala možná jedním z nejlepších Čechových textů, i když protahování “ý” ve slovech “Mariánských, Františkových, denně ho potkáš v ulicích” působí skutečně hodně specificky.

Vedle lepších i horších říkanek (a sám Čech přiznával, že někdy pustí text i předčasně) se “Císař českého hardrocku” pokoušel po léta napsat druhý Holubí dům, což se mu nepodařilo, a tak se musel vrátit Zdeněk Svěrák a přetextoval Soldier Of Fortune od Deep Purple jako Šípkovou Růženku (21. 6. 1976). Domnívám se (a to i proto, abych tu předvedl nějaké odhalení), že tento – vcelku geniální – text (dá se poslouchat donekonečna) mohl být inspirován anonymní českou knížkou Světem pohádek a kouzel, kterou – možná, neptal jsem se – Svěrák vlastnil v dětství (kdopak ví). A v níž stojí:

Znáš tam tichý zámek ten / jenž v šípkoví je ponořen?
Kdys hrdě k nebi v kráse čněl / teď vprostřed křovisk oněměl.
Hrad Růženky to Šípkové / kam marně míříš kroky své,
zlé víly kouzlem hrad je klet/ a těžce uspán na sto let.
Tam spí teď celá družina / i prapor věžní usíná,
kůň ve stáji, i v díře myš / spát kuchaře i krále zříš.
A ve věži u okénka / tam Šípková spí Růženka,
sní – na podušce sličnou líc / vysvobození čekajíc.

{youtube}gpnYdXV4uxs{/youtube}

Šípková Růženka

Ještě spí a spí a spí zámek šípkový,
žádný princ tam v lesích ptáky neloví,
ještě spí a spí a spí dívka zakletá,
u lůžka jí planá růže rozkvétá.

To se schválně dětem říká,
aby s důvěrou šly spát, klidně spát,
že se dům probouzí a ta kráska procitá,
zatím spí tam dál, spí tam v růžích.

Kdo ji ústa k ústům dá, kdo ji zachrání,
kdo si dívku pobledlou, vezme za paní,
vyjdi zítra za ní a nevěř pohádkám,
žádný princ už není, musíš tam jít sám.

To se schválně dětem říká,
aby s důvěrou šly spát, klidně spát,
že se dům probouzí a ta kráska procitá,
zatím spí tam dál, spí tam v růžích.

Musíš vyjít sám, nesmíš věřit pohádkám,
čeká dívka dál, spí tam v růžích,
čeká dívka dál, spí tam v růžích.

Pokud Svěráka skutečně ovlivnila atmosféra této zapomenuté knížky, musíme uznat, že se vlastní verze Růženky zhostil se ctí.

Z téhož dne jako Růženka bylo i tesklivě snivé (“a smutku já se poddávám”) Čechovo vyprávění na hudbu Jiřího Havelky Sníh a mráz začínající: Bílý je plášť nad krajinou. Co velmistr kontrastu však Čech koncem toho samého léta nahrál se Schelingerem i takřka neuvěřitelnou “kritiku” zběsilých řidičů Zpověď (nedbalého šoféra) s textovými perlami typu “myslel jsem si, že jsem Lauda,/ budu sedět, jaká hanba!” a příbuzná (i Formuli) Štaidlova písnička Závodník (3. 3. 1977) zazněla rok poté v televizním filmu s Jiřím Hrzánem Přikázaný směr jízdy. Zůstává to i provždy jedinou chvílí, kdy se Jiří Hrzán a Jiří Schelinger ocitli na téže lodi, tedy samozřejmě s výjimkou smrti.

Ladislav Štaidl (který Čecha v Romanci za korunu, kde hráli sami sebe, nazývá králem boveráků), dodal jeho stáji i skučivou Kde jsi, moje lásko (kde jsi) (14. 2. 1977) a ze 3. 3. i stejnojmenného filmu vystupuje Což takhle dát si špenát Karla Svobody alias hit, který členové Ringovy kapely sice na přání diváků hrávali, ale jen se zaťatými zuby a do podlahy zarytými pohledy.
V říjnu 1977 následovala ještě méně úspěšná titulní filmová píseň Angelo Michajlova Hop, a je tu lidoop, jejíž text, myslím, dokazuje, že tvrdě pracující textař-génius nadprodukce neměl při psaní ani sebemenší ponětí, o co ve filmu půjde. Anebo… jen stopově.

Z listopadu 1977 pak pochází opravdu hezká (a to bez ironie) písnička “všech mladých” Tvůj první velký kluk jsem já (Ondráček/Čech) o dívce, která stále říká “nééé”, a ještě lepší “song všech zoufalců” Jsem prý blázen jen složil Jiřímu na tělo kytarista Standa Kubeš – a je za to dodnes rád.
Jen čtrnáct dní nato vyrašil v Mozarteu doják Už není pro mě k mání a z ledna 1978 je vyjukaná Co se děje (Ondráček/Borovec). Popravdě, Schelinger nazpíval pod Čechovým, ale nejen Čechovým vlivem prakticky cokoli – a většinou dobře .
2. 5. 1978 vznikl oblíbený rockový duet Létáme Franta-já, létáme oba dva. Už dřív i písně na texty typu Jitka tká (1977) a ještě větší kuriozitou se stala skladba Bača to nepřežil z “totálního” seriálu Zpívá a hovoří F. R. Čech, která prostřednictvím Čechova “textíku” brilantně kritizuje turisty na horské louce za to, že si tam “loupaj vejce”.

Roku 1978 ale poprvé zaznělo i Sloní bugy, úderný Schelingerův duet s Helenou Maršálkovou, a draculovské Nám se líbí, kde jest Frankenstein (jako obvykle) zaměněn za monstrum, které vytvořil. Zdatně v písni sekunduje Vančurově Barbuchovi.

Roku 1980 následovaly hypertrvrdé hity Lupič Willy – o bídném zloději autodílů z Proseka (v klipu ho svébytně hraje F. R. Čech) – a Co dělá Indián. Co? “Ženu si chytí jinou, stan postaví o kus dál.” Dochovala se bohužel jen verze v Ringově podání.

Jahody mražený (1979) mi vždy přijdou textově trochu až moc mechanické, ale příběh to taky je – a kolikrát a o čem to řeknete? Veze se ovšem příliš na “vlně Špenátu”, i když jako skladatel tu Schelinger vcelku boduje. Dodnes.
5. 3. 1979 natočil i působivé vlastní skladby s Čechovými texty Znám tisíc důvodů (“… pro tisíc špatných rán”) a Už mě nelíbej. Sestra má mě hýká (s hudbou Václava Zahradníka) je snad trochu unylou adorací sourozeneckého vztahu, ale proti Díky za všechno, mámo má z téhož posmrtného singlu by bylo ohavným vznášet výhrady.
“Tahem na bránu” pak disponuje sebevědomé Jen ty, právě ty (Ondráček/Borovec 21. 3. 1979) a téhož dne natočená Klaudie stejných autorů předvádí Jiřího hlas na hranici hlasových možností. Nezaměňujme s méně dokonalou slovenskou písní Sylvia (o holčice), která dodnes zůstává nevydána – podobně jako podřadné Hej, štartér.
A zřejmě navždycky ztracena kdes v brněnském studiu už zůstane skladba Kufr. Pro Česko ztracené je i Schelingerovo tělo (v pražském hrobě pravděpodobně neleží), nicméně jeho hlas se éteru vytratí teprve s koncem vesmíru.
{youtube}ctiRoBoIlbI{/youtube}

Holubí dům

Zpívám ptákům a zvlášť holubům,
stával v údolí mém starý dům.
Ptáků houf zalétal ke krovům,
měl jsem rád holubích křídel šum.

Vlídná dívka jim házela hrách,
mávání perutí víří prach.
Ptáci krouží a neznají strach,
měl jsem rád starý dům, jeho práh.

Hledám dům holubí, kdopak z vás cestu ví,
míval stáj roubenou, bílý štít.
Kde je dům holubí a ta dívka kde spí,
vždyť to ví, že jsem chtěl pro ni žít.

Sdílný déšť vypráví okapům,
bláhový, kdo hledá tenhle dům.
Odrůstáš chlapeckým střevícům,
neslyšíš holubích křídel šum.

Nabízej úplatou cokoli,
nepojíš cukrových homolí.
Můžeš mít třeba zrak sokolí,
nespatříš ztracené údolí.

Hledám dům holubí, kdopak z vás cestu ví,
míval stáj roubenou, bílý štít.
Kde je dům holubí a ta dívka kde spí,
vždyť to ví, že jsem chtěl pro ni žít.

Zpívám ptákům a zvlášť holubům,
stával v údolí mém starý dům.

The post Jirka Schelinger. Vzpomínáme na jeho betální rockový songy first appeared on Čítárny.