Svatopluk Čech. Také jste ho měli ve škole povinného a dodnes o něm nic nevíte? Třeba Nový epochální výlet pana Broučka tentokrát do patnáctého století? Já ano. Bohužel pocit povinnosti mi tuto jedinečnou knihu tak znechutil, že jsem ji po několika kapitolách odložil. Teprve po letech jsem se k Svatopluku Čechovi  (1846-1908) vrátil. A konečně jsem pochopil jeho velikost. A to díky skoro neznámému třetímu a čtvrtému dílu jeho „ságy“ o pražském panu domácím Matěji Broučkovi.

Pravý výlet pana Broučka do Měsíce (1888), mj. obsahuje i velice svébytné přetavení české hymny: Na Měsíci – domov můj!
Bez předmluvy má tato knížka jen třináct kapitol, ale zapsala se do české literatury nesmazatelně. Vlastně i jako jedna z prvních českých sci-fi. Jistě, ve skutečnosti o regulérní science fiction nejde, vždyť se všechno odehraje pouze ve snu…))

Je zajímavé, že kniha nebyla původně určena dětem, a přece ji dnes děti čtou.
Úvodem „Pravého výletu“ se nejprve dovíme, že Svatopluk Čech napsal následující román ve spolupráci s jistým panem Matějem Broučkem, pražským to měšťanem, který tedy skutečně existuje. Onu společnou práci odvedli prý na Pražském hradě a konkrétně ve stínu Chrámu Svatého Víta – na Vikárce. Svatopluk Čech v Předmluvě dále osvětluje význam slova „pravý“ umístěný do názvu – a má k tomu skutečně důvod.

Tou dobou existovala  již knížka jistého B. Rouska o Broučkově výletu na Lunu, která však odhalila, že tam žijí jenom samí trpaslíci.
Ale už v té době Svatopluk Čech věděl, že je to lež.„Ale ta knížka jest zkomoleninou!“ Protestuje skutečný hrdina oněch dobrodružství proti Rouskově podání a znovu si „na to“ sedá ke společnému stolu se Svatoplukem Čechem. U milovaného moku, pochopitelně, a kniha, která o jeho výletu PŮVODNĚ vznikla (a vyšla už roku 1886 pod titulem „Výlet páně Broučkův do měsíce“) je následkem toho dnes již úplně zapomenuta a neznáma. Právě proto, že ji nahradila TA PRAVÁ. Ten PRAVÝ výlet, který začal tak, že pan domácí byl jedné noci – po odchodu ze své hospůdky (a pozor, i po přečtení publikace o Měsíci) přitažen právě na naši oběžnici. A to rovnou ze Starých zámeckých schodů. Přesné místo na těch schodech není bohužel udáno…

A co že Matěj nahoře na Měsící nalezl? Kupodivu opět „jen“ Čechy, ale spokojené. Živili se totiž pouze vůněmi a rosou a zabývali se výhradně uměními, a ten vůbec první umělec, se kterým se tu pan domácí setkal, byl básník Hvězdomír Blankytný.
Ujal se hrdinova provázení na létajícím (pochopitelně) Pegasovi a nejprve ho zavedl k filozofu Lunoborovi, do jehož dcery Etherey byl zamilovaný. Ta se však vbrzku zaláskuje do pana domácího a… Oba prchnou. V podivuhodném městě se poté setkají s mecenášem Čaroskvoucím a Brouček je postupně potrápen snad všemi uměními všehomíra. Znovu proto prchá, a to právě na Pegasovi. Uletí až do kosmu, když tu okolo frčí meteor, který zvířeti urazí křídlo. Následuje pád a… Pan Matěj Brouček se probírá nikoli na schodišti směřujícím kamsi na Malou Stranu (však víme kam), nýbrž rovnou doma v posteli, a až později se dozví, že ho na Starých zámeckých schodech našla policie.

Ale příběh ještě nekončí. Hrdina ocitnuvší se nyní v realitě totiž později skutečně najde a dokonce si i zakoupí jistého „Pegasa“, až na to, že ten koník už nedisponuje křídly. Ani ne snovými, ani ne těmi skutečnými.

Ilustrace Ruda Šváb

Příběh se odehrává už v polovině osmdesátých let devatenáctého století. Je výtečnou satirou na české umělce oné doby, ale i na autora samého. Ano, protože pan Svatopluk Čech byl schopen až kouzelné sebeironie.
I dočetli jsme právě první „román“ o Matěji Broučkovi – a pozor, celý jeho pobyt na Měsíci v něm vylíčený trval pouhé dvě hodiny, ale udivenému hrdinovi se zdál ten čas delší a trpěl tam „nahoře“ prý hrozným hladem. Snad i proto jím trpěl, že byl najednou šestkrát lehčím? Nevím, ale rozhodně jsem jako mladík během četby znejistěl nad tím, že je, tedy podle Svatopluka Čecha, na Luně absolutně dýchatelné ovzduší.

Roku 1889 uveřejnil tentýž Čech druhé a známější ještě pokračování své ságy. Nový epochální výlet pana Broučka tentokrát do patnáctého století.
Tentokrát se rozhodl konfrontovat pohodlného měšťáka Broučka s husitskou Prahou a kromě Předmluvy má jeho románek o kapitolu víc než ten předešlý. Děj se odehrává 12. až 13. července 1888, v podstatě jenom na Vikárce. Když se totiž Brouček rozloučí s hospodským Wurfelem (skutečná postava?), ocitá se v jakési propasti a… Strašidelnou podzemní chodbou doputuje až do jádra nikoli zemského, ale do jádra roku 1420. Ó, běda! Husitské války jsou v plném proudu a on zažije šňůru dobrodružství. Jenže právě jen ve snu, jak zjistí, když se posléze probudí… v sudu.
Zde jsou zajímavé výpisky:

„Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti!“ zvolal pan Brouček a jal se hulákat husitské heslo: „Kdož jste boží bojovníci!“
Ale hned nato, když se ho táborita zeptal, zda je hotov prolít krev za pravdu boží:
„Inu, pravdu boží – to zajisté! Ale krev… ehm… víte, já mám rodinu, činžovní dům… a pak – já jsem spíš na tu duševní stránku…“

„Ach, naši předkové! Jak hrdinní! Jak stateční! Ale já… já jsem přece jen z pokročilejší doby…“

„Já jsem také Čech! A vlastenec! Jenže já mám modernější názory… třeba na hygienu, na pohodlí… a na daně…“

Následují „Pestré cesty po Čechách, díl I.“.
Tato kniha je ale trochu zvláštní.
Působí spíš jen jako torzo rozsáhleji koncipované práce. Snad o takovou mělo i jít. A o jakousi českou variantu Dickensova Pana Pickwicka, v jejímž podtitulu čteme: Společnou prací Matěje Broučka, prof. Vojtěcha Bořivoje Kostlivého, Václava Maliny, dra Dagoberta Špičky, Jana Vraného, Orlanda Furiosa, Břetislava Boubínského, Violy Těšínské a jiných učenců a spisovatelů domácích. Rediguje Svatopluk Čech.

Ve skutečnosti se ale v knize ani zdaleka na všechny úvodem slibované autory nedostane a hned po úvodu následuje pouze báseň Čechám a po ní už jenom čtyři kapitoly. Koncipovány jsou ovšem zajímavě.

Jsme teď už v roce 1890 a dovídáme se, že autor osobně vyslal z Prahy na všechny světové strany své výše jmenované společníky, aby od nich mohl domů dostávat zprávy z jejich cest. To se mu také podařilo, i když očividně jenom částečně, a v první kapitole „Společná cesta prof. Vojtěcha Bořivoje Kostlivého a Jana Vraného“, dlouhé kapitole, která má tři části, popisuje se nám veledůležitá výprava za údajným zbytkem Královédvorského rukopisu.
Najdou ho? No, kdesi v Českém ráji u Sobotky se mu hrdinové skutečně dostanou na stopu…

V druhé kapitole knížky obdařené titulem „Z cestovního deníku Jana Vraného“ se pak nalézá dalších pět básní pocházejících údajně z pera profesorova společníka.

Na Humprechtě

Na Humprechtě stojím já
a dívám se v dál, v šíř, v kraj,
kde se modrá nebe klenba
a země se v kráse skvěje.
Hle, tam Krkonoše bělostné,
tam Bezděz, tam Trosky z dáli,
a tam dole Jičín vroubí
zelené luhy a háje…
Ach, jak krásná je má vlast!

Maloměstská idylla

V malém městečku mém rodném
pokoj vládne, ticho svaté,
jen občas pes zaštěkne v noci
aneb kohout zapěje zrána…

Třetí kapitola „Z cesty Václava Maliny (Prozatím do minulosti)“ pak půvabný rozjezd knížky bohužel ruší a pět jejích částí už „jenom“ převypráví část životopisu Svatopluka Čecha. Respektive: kus jeho dětství. Ne, není to špatné, ale ony na začátku nádherně načrtnuté charaktery přicházejí vniveč. A nepokračuje se v už tak velice zábavné linka cestovních příhod.

Pak následuje ještě čtvrtá kapitola „Předběžné návěští M. Broučka“.
Ale ta už jenom (ne)vypráví o jeho cestě do Plzně (kam jinam!!!), která se však neuskutečnila pro (skutečně historické) zřícení Karlova mostu, po kterém jedině by totiž bezplatně přešel. A jinak než bezplatně, tedy po jiném mostě… Ne, nebylo lze jíti!
A ještě něco, ovšem. Už na konci tohoto dílu jsme informování, že se Brouček chystá (aspoň) napřesrok (1891) navštívil slavnou Jubilejní výstavu…

Ilustrace zleva: Mario Stretti a Viktor Olíva

„Pestré cesty po Čechách, díl II. M. Brouček na výstavě“.
Právě tak se jmenuje poslední, čtvrtá část Čechovy „ságy“. Tentokrát jde o tucet kapitol, a to velice hutných. „Jubilejní výstava průmyslu a umění Čech“ je nám díky hrdinově návštěvě přiblížena opravdu zevrubně. Brouček se těší, vyráží za poznáním a prožívá pak na výstavišti mnohá takřka pitoreskní dobrodružství často až jaksi pouťového charakteru, přičemž kouzlo jeho optiky tkví mimo jiné i v tom, že je zde na tutéž úroveň stavěn stánek s buřty jako kdekterý významný technický vynález.

Také (samozřejmá) osamělost (a staromládenectví) Matěje Broučka umožňují specifické vnímání okolního světa, jak jsme to už registrovali i dřív, nicméně právě až při střetnutí s realitou může mnohé čtenáře zaujmout nejvíc. Mně samotnému se to aspoň přihodilo, mám  závěrečný díl nejradši a řekl bych, že právě zde je Brouček nejvýraznějším alter egem autora samotného.

„Ach, jaká čest! Takový hrabě! Taková kněžna! To je teprve pravé české panstvo! My, prostí měšťané, se musíme učit od nich…“
(a pak si v duchu stěžuje na prašnost, na drahé vstupné nebo na to, že nemá pořádnou svačinu)

„To je pokrok! To je naše česká píle! Jen kdyby to nebylo tak drahé… a kdybych měl víc času na hospodu…“

A nevyprávějme si děj, protože tohle si opravdu nemůžete nechat ujít a knihu si musíte konečně už přečísti. Jedno ale prozradím. Celá ta návštěva výstavy skončí Matějovým odvedením na policii. Ale ještě předtím…

Ta knížka je zkrátka velenádherným vylíčením jednoho jediného dne na konci léta 1891, jednoho dávného třináctého září, které patřilo jak Čechovi, tak i Broučkovi, a které se už nikdy, nikdy nevrátí.

Knihy Svatopluka Čecha na téma Brouček:
Pravý výlet pana Broučka do Měsíce, 1888
Nový epochální výlet pana Broučka tentokrát do patnáctého století, 1889
Matěj Brouček na výstavě, 1892

Poznámka k velikosti spisovatele Svatopluka Čecha:

“Když v únoru 1908 zemřel básník Svatopluk Čech, začal se národ přít, kde bude pohřben. Noviny připomínaly, že básník kdysi řekl, že nechce být pohřben „mezi těsnými cihlami Slavína”, ale na temeni hory Říp. „Na temeni Řípu měl by být náš Žalov. Tam vkročil náš praotec Čech, tam by měli odpočívat velcí Čechové,” prohlásil prý. Okolnosti spojené s pohřbem Svatopluka Čecha se měnily každým dnem: „Jak se v poslední chvíli dovídáme, nebude Svatopluk Čech pohřben ve Slavínu, nýbrž ve zvláštní hrobce na vyšehradském hřbitově blíže nových arkád,“ psaly noviny.

Pohřeb Svatopluka Čecha připadl na neděli 1. března 1908. „Žádnému účastníku nedělního pohřbu nevymizí z paměti úchvatný a tklivý obraz, jakého pohřeb poskytoval.” Z velkolepých popisů pohřbu je znám údaj o počtu účastníků, který nejlépe dosvědčuje význam celého obřadu pro český národ: „Odhadovalo se, že na Václavském náměstí a ve špalíru v ulicích, jimiž se průvod ubíral, přítomno bylo na 200 000 účastníků. V průvodu samotném bylo 20 000 osob.”
(Miroslav Sígl)

The post Svatopluk Čech a polozapomenuté, nadčasové výlety Matěje Broučka first appeared on Čítárny.

Budoucnost lidstva velmi zajímavě charakterizoval Edward L Bernays, zakladatel oboru politické propagandy Public relations v USA.
Řekl: “Nejlepší způsob jak lidi přesvědčit je chytit je za jejich emoce. Za jejich podvědomí a pudy. Nepředkládejte masám žádná fakta. Musíte je vyděsit k smrti”.
Na základě této myšlenky jsou napsána všechna velká vizionářská díla, která se v mnoha případech realizují už dnes.

Edward L Bernays ale jen definoval součastnost i minulost. Jak ale víme, moment překvapení však netrvá dlouho a lidé procitnou.
Východiskem jsou vždy dvě cesty.
Dyspotická, o které Jefremov říka, že je bezvýchodným zacyklením vývoje do inferna, odkud už není cesty zpátky a vede k destrukci.
Druhá představuje pochopení podstaty bytí nejen jednotlivce, ale harmonické propojení do kolektivního myšlení.

Stručně řečeno, vždy záleží na příklonu ke zvířecímu, pudovému chování nebo k vyšším duchovním hodnotám.

Budoucnost lidstva. Knihy napsané do roku 1945.

Platón
Zákony” (Nomoi, Leges), Ústava (Politeia, Republica).
Platón obě knihy napsal pod bezprostředním dojmem ze ztroskotání athénské demokracie a snažil se z něho vyvodit velmi podrobné poučení pro budoucnost.

Sebastian Brant
Loď bláznů (1494)
Loď s bláznivou posádkou, která se v naprostém chaosu a jakési nepříčetnosti plaví do ráje bláznů, Narragonie. 500 let stará kniha není jen satirou na tehdější společnost, ale také nepřímou vizi, kam taková společnost směřuje.
Sebastian Brant a Loď bláznů. Neuvěřitelně aktuální, 500 let stará kniha s dřevoryty Albrechta Dürera

Sir Thomas More
Utopie (1516)
Dílo významného anglického právníka sestává ze dvou částí – Kritika společnosti a O ideálním státě. Lidé v této společnosti žijí v hojnosti, a šťastně, skromně a prostě – navštěvují společné jídelny, společně obdělávají půdu a konají řemeslné práce.

Tommaso Campanella
O slunečním státě (1623)
Jeho cílem bylo popsat ideální model společnosti, který, na rozdíl od násilí, nepořádku a iracionalitě skutečného světa, by byl v harmonii s přírodou a chápal božské “umění” a moudrost. Campanella byl ve skutečnosti přesvědčen, že současná společnost je labyrintem nespravedlnosti a neštěstí právě proto, že se odchýlila od tohoto přírodního modelu.

Francis Bacon
Nová Atlantis (1627)
Utopický spis Nová Atlantida. je asi nejslavnější dílo Francise Bacona (1561 – 1626). Na rozdíl od Moora není jeho stát Bensalem naprosto ideální, ale spokojenost obyvatel funguje na základě kritického poznání a rozvoje vědeckých disciplín. Základem společnosti je heterosexuální manželství a rodina. Obyvatelé vykazují nejvyšší míru inteligence a touhy po vzdělávání.
Utopický román Nová Atlantida Francise Bacona vychází až po jeho smrti 1627

Robert Owen
Nový pohled na společnost (1813)
Jako manažer a spoluvlastník mnoha výrobních podniků a společností se pokoušel humanizovat podmínky v anglických továrnách. Ve své továrně vytvářel vhodné prostředí pro dělníky. Stavěl jim školy, knihovny a domy, upravil délku pracovní doby a změnil pohled na práci dětí. Je označován za otce družstevního hnutí a zároveň je na něj pohlíženo jako na představitele předklasické teorie managementu.

Charles Fourier
Nová metamorfóza (1808-1837)
Humanistický podnikatel, který ve svých spisech doporučoval zakládat družstva – falangy (základní jednotka, obec skládající se asi z 1600 lidí), v nichž se společně pracovalo a výsledky práce se dělily v kolektivu. Kniha Velká metarmorfóza je českým výběrem z jeho díla ve třech základních kapitolách. Člověk a dějiny, Kritika civilizace, Harmonická společnost

Bernard Bolzano
O nejlepším státě (cca1832)
Bolzano ve svém díle v mnohém předběhl svoji dobu. Požaduje odstranění majetové nerovnosti, účast lidí na vládě, zrovnoprávnění ženy, odstranění dědického práva, zajištění práva na práci, odstranění meziobchodu, odstranění tříd. rozdílů a mnoha dalších podnětných postřehů z fungování nové společnosti.

Svatopluk Čech
Hanuman (1884)
Svatopluk Čech ve svém podobenství a zvířecím eposu poukázal na věčné problémy, s kterými zápasí lidská civilizace, v kterékoliv době.
Hanuman. Nadčasové podobenství geniálního Svatopluka Čecha o lidském světě

Edward Bellamy
Pohled z roku 2000 na rok 1887 (1888)
Pohled do budoucího ráje. Jaký asi bude svět, až zavládne všude rovnost, volnost a bratrství. O světě řízeném jedinou velkou korporací.
Hlavní hrdina tohoto příběhu v hypnotickém spánku prochází světem roku 2000, v němž žije „ideální“ racionální společnost, kterou bychom mohli nazvat korporátní totalitou. Román byl mocným podnětem pro utopistické hnutí a celou řadu utopických děl jiných autorů.
Edward Bellamy a jeho pohled do budoucího ráje. Vize globální korporatní totality v roce 1888!

Herbert George Wells
Moderní utopie (1905)
Vize o novém uspořádání dokonalejší lidské společnosti. Svoboda jednotlivce je omezena pouze svobodou ostatních a zároveň bezpečností celku. Vědeckotechnický pokrok a jeho správné využití je pro něj prostředkem k maximálnímu využití všech přírodních zdrojů a k osvobození člověka od těžké fyzické práce. Stát se musí stát syntézou všech ras, kultur, politik a náboženství. Zásadně odmítá války jako prostředek dosahování moci.
Stroj času. Wells popisuje budoucnost lidstva, parazity z roku 802 701

Anatole France
Ostrov Tučňáků (1908)
Anatole France (1844-1924) napsal mimořádné a dnes už téměř neznámé dílo, reagující na aktuální společenské šílenství tehdějšího světa. Svatý muž Mael ve své ideové horlivosti omylem pokřtí tučňáky, kteří se pak po nebeském sporu mezi Bohem a anděly stávají částečně lidmi. A jejich dějiny jsou věrnou kopií lidské civilizace, jak s tím dobrým, tak s přemírou chyb, špatností i ukrutností. Přesto, že nám mohou uniknout satirické přesahy na konkretní osoby i události doby na přelomu roku 1900, je dílo velmi nadčasové.
Anatole France. Nadčasový Ostrov Tučňáků o šílenství lidské civilizace

Alfred Kubin
Země Snivců (1908)
Výjimečná a jediná kniha známého malíře Alfreda Kubina. Jeho umění psychologického, ale klidného vyprávění hraničí s groteskou. Čtivá alegorie na hranicích reality a fantazie v utopickém státě někde v Asii, zvaném Země Snivců. Zakladatel této monstrózně úřednické velestavby zve do své země jen snílky. Tito senzitivní a nepraktičtí lidé, zde mohou svobodně vyjádřit svou individualitu, mohou dát průchod jakékoliv své náladě a mohou přiměřeným způsobem ukájet své sklony.
Země snivců. Utopie, sny a dnešní realita. Fantastická kniha slavného rakouského malíře Alfreda Kubina

Karel Čapek
R.U.R (1920)
R.U.R. znamená Rossumovi univerzální roboti a Čapek v tomto scifi románu/hře poukazuje na možné prolémy mezi člověkem a umělou biobytostí – robotem. V této hře vlastně poprvé zaznělo slovo robot, které na Karlovu výzvu navrhl jeho bratr Josef. Karel Čapek původně uvažoval o slově „labor“. Čapkuv robot je montován jako automobil, ale z nikoliv technickych prvků, ale z biologických entit.
První roboti v české i světové literatuře aneb od Tálose po Čapka


Zamjatin Jevgenij Ivanovič
My (1921)
Jeden z prvních utopistických románů. Zamjatinův příběh varuje před odlidštěním, mravním vakuem a umrtvením myšlení.
Jevgenij Zamjatin a vizionářská kniha My, která inspirovala velikány jako Orwell, Huxley, Vonnegut, Boyle etc.

Jaromír Rašín
Sláva strojů a měst (1929)
Rašínova kniha je velmi zajímavá vize o budoucnosti lidstva v podobě rozhovoru u včelaře a včel. Překvapivě aktuální kritika kritizující počínající technokratismus, hektický rozvoj městské civilizace, konzumního způsobu života a tím počínající odlidštění člověka.
Sláva strojů a měst. Dystopická vize odlidštěné civilizace

Jan Barda (vl. jménem Ferdinand Krejčí)
Převychovaní  (1931)
Děj knihy je varováním před nastupem socialistické totality. Děj se odehrává v roce 358 socialistického řádu, tj roku 2276 ve společnosti, která odmítá vše staré. Dokonce i staré knihy se zakazují pod trestem smrti. Lidé jsou označování čísly a symboly.
Převychovaní. Překvapivě přesná vize totalitní budoucnosti Jana Brady z roku 1931

Huxley Aldous
Překrásný nový svět, Konec civilizace (1932)
Budoucnost totalitní civilazace, ke které se společnost rozhodla dobrovolně na základě touhy po pudové rozkoši.
Huxley popsal Překrásný nový svět, kde otroci jsou dobrovolně šťastni

Karel Čapek
Válka s mloky (1936)
Čapkův bestseller Válka s mloky (1936) jsou ve skutečnosti tři knihy, na sebe navazující. Andrias Scheuchzeri, Po stupních civilizace a Válka s mloky. Přesto, že je mnohými román popisován jako utopistický není tomu tak a Karel Čapek sám píše “…to není utopie, nýbrž dnešek…“
Téma ovládnutí lidského světa zotročeným zvířetem – mloky je nejen podobenství se světem Čapkovým a nástupem fašismu, ale v mnohém je i světem naším.
Válka s mloky. Karel Čapek napsal aktuální podobenství, ale ne utopii

Ayn Rand
Chvalozpěv (1937)
Představte si budoucnost a společnost, v níž by každý přemýšlel jen v rámci kolektivu a v každém ohledu by mu sám sebe podřídil. Bez kolektivu by nebylo nic. Člověk by plně patřil a podléhal kolektivu a ten by s ním mohl plně disponovat. Představte si lidskou společnost jako obrovské mraveniště, v němž největším hříchem by bylo použití nebo i pouhé rozpomenutí se na jedno dávno zapomenuté slovo – na slovo “já”.
Ayn Rand. Chvalozpěv o infikované společnosti, kde existuje pouze MY a nikoliv JÁ

Boye Karin
Kallocain (1940)
Kallocain je droga pravdy, po jejímž požití každý vyzradí na sebe i na své nejbližší i ta nejskrytější tajemství. Droga je používána k ovládání společnosti. Dyspotická budoucnost na základě vzestupu Hitlera k moci.
Karin Boye. Kallocain. Proslulý vizionářský román o fašistickém a totalitním státě

George Orwell 
Farma zvířat (1945), 1984 (1949)
Obě knihy popisují budoucnost lidstva jako totalitní společnost, která je postavena na síle a násilí, kde lidé jsou ovládáni strachem z bolesti.
Farma zvířat jako stát prasat. Orwell a jeho popis kolektivní stupidity

——————–
Budoucnost lidstva 1. Nejzávažnější vizionářské knihy do roku 1945

Budoucnost lidstva 2. Nejzávažnější vizionářské knihy po roce 1945

The post Budoucnost lidstva 1. Nejzávažnější vizionářské knihy do roku 1945 first appeared on Čítárny.

Od doby, kdy lidé zaznamenávali své myšlenky pomocí písma, se názory na chování společnosti, jedince i davu nezměnily. Jsou až podezřele stejné. A tak stejně jako Ezop své bajky, Orwell svoji Farmu zvířat, napsal i Svatopluk Čech svůj zvířecí epos Hanuman, aby v podobenství poukázal na věčné problémy, s kterými zápasí lidská civilizace.
Dílo je skoro zapomenuté, ale svou výpovědí je aktuální i dnes. Kniha vyšla v roce 1884.

Epos Hanuman Svatopluka Čecha byl prý psán, aby zesměšnil tehdejší český život, tvrdili literární kritici.
Ti také dílo zaškatulkovali jako satiru mělkou a dílo nepříliš podařené. Dá se o tom zcela jistě polemizovat. Dnes je jisté, že myšlenky byly na svou dobu příliš odvážné a velké části veřejnosti nepochopitelné, jako každý názor, které svou výpovědí předbíhá dobu. O podobném nepochopení už před sto lety psal G.B. Shaw nebo Chesterton.
Osobně si myslím, že toto příběh bude oslovovat ještě mnoho generací, protože téma, které Svatopluk Čech zvolil, nezná hranic času.

Hanumán je historicky jedním z nejuctívanějších hinduistických bohů, syn boha větru, který pomohl hrdinovi básně Ramovi zvítězit nad zlými duchy..
Je mu připisováno mnoho vlastností, jako je moudrost, odvaha a bojovnost.
• Je zobrazován jako opice a je považován za jednu z hlavních postav eposu Rámajána (cca 8 stol.n.l.).
• Bůh je známý svou loajalitou a oddaností Rámovi, hlavnímu hrdinovi eposu, kterému pomáhal ve všech jeho bitvách. Je také považován za patrona astrologie a zdraví a mnoho lidí se na něj obrací s žádostí o pomoc a ochranu.
• Mezi jemu zasvěcenými rituály jsou zvláště známé praktiky čtení modliteb a meditací zasvěcených tomuto bohu. Oblíbeným zvykem je také uctívání jeho obrazu a rituály spojené s modlitbou za zdraví, pohodu a ochranu.

Hanuman symbolizuje mnoho hodnot, které jsou v kultuře ceněny, jako je oddanost, spiritualita, moudrost a síla vůle.

V příběu S. Čecha mladý opičí král Hanuman se po zajetí a životě v evropském prostředí vrací zpět do své země, aby zde zavedl jinou kulturu, o které si myslí, že je lepší a civilizovanější.
Čech v něm poukazuje na podobné jevy, které dnes a denně můžeme pozorovat ve všech “chudších” zemích světa. Podobenství příběhu s chaotickým vývojem lidské civilizace nám ukazuje, že vzhlížení ke kulturám, které jsou údajně civilizovanější ještě neznamená, že jsou vyspělejší. Materiální bohatství rozvinuté civilizace sebou přináší řadu výhod pro život lidí, ale bohužel rozvíjí paradoxně i chudobu myšlení u většiny populace a tím její postupnou degradaci.

Opičí král Hanuman se snaží poevropštit svou říši, ale bezúspěšně.
Nelze bez velkých kulturních a morálních následků měnit násilím kulturu, která má tisícileté kořeny.

Taková hloupá rozhodnutí vedou jen k velkým rozporům, jejíž následky často řeší celá generace v nesnášenlivosti a válkách.
Invaze amerických a evropských okupantů do Afganistanu, Iráku, Libye má podobné následky, které se mohou řešit celá staletí. I když v pozadí války jde o nadvládu nad ropnými zdroji a potažmo nad kontrolou velké části světa, je tato okupace ve velké míře chápána jako násilné vměšování do cizí kultury. Výsledkem jsou milióny mrtvých lidí a zasetá nenávist uvnitř země, kterou budou trpět další generace.

Příběh Svatopluka Čecha proto nemůže končit jinak než tragicky, stejně jako každý podobný válečný příběh na této planetě.

Ukázka: Svatopluk Čech / Hanuman

Divně upírá se na mne
pohled opa zádumčivý,
do hlubin mé duše vniká
výraz jeho bolně tklivý – –
Poznávám tě, Hanumane,
ponížení tvoje zřím
a té slze, která kane
z oka tvého, rozumím.

Ty, jenžs osvícenou myslí
dbával salonního vkusu
a své opy pilně brousil
na francouzském jemném brusu,
musíš vhodně doplňovat
fantastických barev žár,
jímžto po vzdělaném světě
straší divošský ten pár.

Chápu bol tvůj, Hanumane!
Ale poslyš, co ti pravím:
Přijdou časy, o nichž sníme
se zápalem nedočkavým,
které v širém světě shlédnou
jeden kroj a jeden zvyk
a lid jeden s řečí jednou,
s krásnou řečí volapük.

Všichni budou jedno myslit,
jedno cítit, jedno robit,
uniformou vzdělanosti
jedinou své duchy zdobit;
pak i rod tvůj, Hanumane,
uzrá pro všelidství ráj
a snad pravdou též se stane
moje pošetilá báj.

volapük
první mezinárodní pomocný jazyk (1879); obdoba známějšího esperanta

The post Hanuman. Nadčasové podobenství geniálního Svatopluka Čecha o lidském světě first appeared on Čítárny.

Antologie Vládcové vesmíru přináší objevný průřez scifi tvorbou uznávaných klasiků české literatury, jakými byli Jan Neruda, Svatopluk Čech či Eduard Bass, mistrů české fantastiky Karla Čapka i J. M. Trosky, jakož i kuriózní dílka dnes již zapomenutých fantastů.

Společně s detailními medailonky o autorech tak představuje reprezentativní výbor a čítanku české povídky žánru science fiction od jejích počátků do roku 1948.

Kniha obsahuje 20 scifi textů včetně raritního antiutopického románu Převychování a knižně nikdy nevydané novely Emila Vachka.

Obsah:

Svatopluk Čech: Náčrtky z r. 2070
Jan Neruda: 1890
Karel L. Kukla: Zvířata a lidé za 10 000 let
Josef Skružný: Roku 2907
Ladislav Velinský: Síla chtěn
Jan Havlasa: Podmoří
Eduard Bass: Susin
Jiří Haussmann: Výlet
Karel Hloucha: Uvolněný běs
Vladimír Raffel: Elektrická Galatea
František Langer: Muž, který se ztratil ve své utopii
Fráňa Levý: Neviditelný poměr
Emil Vachek: Mor profesora Solomitnikova
Adolf Hoffmeister: Milenci
Jan Barda: Převychovaní
Karel Čapek: Bajky z let budoucích
A. J. Urban: Druhé pozemské intermezzo z roku 2003 po Kristu
J. M. Troska: Vládcové vesmíru
Nikolaj Terlecký: Potopa
Jan Weiss: Po operaci

pokračování vládců vesmíru
NA KONCI APOKALYPSY
To nejlepší z české sci-fi povídky od poloviny 80. let do žhavé současnosti v jedné knize.
Legendární povídky Ondřeje Neffa a Jaroslava Veise, které založily současnou podobu žánru. Vzestup kyberpunku v Čechách ve znamení Jiřího W. Procházky a záznam o jeho skonu z pera Jiřího Pavlovského. U nás dosud nepublikovaná exilová povídka Nikolaje Terleckého. Kulhánkovská vypalovačka od Štěpána Kopřivy a nelítostná military sci-fi populárního Miroslava Žambocha. Sci-fi intervence klasiků současné prózy Jiřího Kratochvila a Jáchyma Topola. Zbrusu nová, dosud nepublikovaná povídka Vilmy Kadlečkové z fascinujícího světa Argenitu… a mnohem víc!

Nechybí zasvěcené úvodní texty o autorech a trendech v domácí tvorbě, ani autorské doslovy k povídkám napsané přímo pro tuto knihu.
A jako bonus na závěr – dosud nejúplnější bibliografie české scifi od Jakuba Arbesa až po loňský rok. Praktická pomůcka k orientaci v domácí produkci tohoto žánru.

The post Nejlepší české scifi povídky. Vládcové vesmíru. Na konci apokalpsy. first appeared on Čítárny.