Přečtěte si vybrané vzpomínky osobností dětské knihy o tom co četli ve svém dětství a kdo je vedl ke knihám.


Jiří Žáček, básník, spisovatel, překladatel
Můj otec byl náruživý rodinný předčítač; sotva jsme s bratrem Milanem a sestrou Alenou odrostli pohádkám, vytasil na nás svého oblíbeného Švejka. Netroufám si odhadnout, nakolik jsme Haškovi rozuměli, ale rozhodně nás zaujal plnokrevnou groteskou z c.a k. časů. A když ho naše úzkostlivá maminka pokárala, že nás tou knihou učí mluvit sprostě, opáčil: “Však se jim to v životě bude hodit!”

Markéta Zinnerová, spisovatelka, básnířka, scénáristka
Při nástupu do první třídy venkovské školy mi rodiče dali a předčítali knížku Josefa Barnáše Cestičkou do školy. Kvůli ní jsem četla za dva měsíce. I já se s ní stávala Venouškem, který na vsi prožíval malá velká dobrodružství prvňáčka. Akorát, že jsem byla holka. To ale nevadilo, s knížkami jsem se stávala kýmkoliv. Před Vánocemi Ježíšek obdržel pokaňkanou prosbu, aby mi přinesl panenku kluka. Celuloidové batole mělo vylisované kraťoučké vlásky a nejasný náznak, že je chlapeček. Dostal jméno Venoušek. Moje hýčkaná nejmilovanější panenka dětství. O málo později mě unesla knížka Jana Petruse o blonďaté mudrlantce a černovlasém rodinném čertíkovi Filosof a rarášek. Celé my, já a mladší sestra. Báječně napsaný vstup do ráje dětství.

Svatopluk Hrnčíř, spisovatel, redaktor
Na naší půdě trůnila černá dřevěná truhla, jejíž víko bylo zespoda polepeno barevnými, snad svatými obrázky. Úctyhodná skrýš střežila nejrůznější památky a “poklady” rodiny mojí maminky. (…) Nu a v té truhle jsem objevil objemnou černou knihu. Když jsem ji otevřel, spatřil jsem barevný obrázek balonu, kterého vichr srážel do rozbouřeného moře. Otočil jsem list a seznámil se s prvními řádky: “Stoupáme?” “Ne! Naopak! Klesáme!” “Je to ještě horší, pane Smithi! Padáme!” “Proboha! Vyhoďte přítěž!” “Poslední pytel je už vyprázdněn!” “Co balon? Stoupá?” “Ne!” “Slyším něco jako hukot vln!” “Pod košem je moře!” Začátek příběhu mě zaujal. A název knihy také. Tajuplný ostrov.
Co jsem však zcela opominul, bylo jméno autora. Nevnímal jsem ho, neznal jsem ho. Černou knihu z černé truhly jsem snesl z půdy a četl, četl, četl… Tak jsem se seznámil se svou první verneovkou. Nadchla mě, okouzlila, byl to úžasný čtenářský zážitek. Vůbec mi nevadilo, že šlo o chudičké vydání bez ilustrací, tištěné drobným písmem ve dvou sloupcích. Brzy jsem zjistil, že je to svázané sešitové vydání (snad nakladatele Kočího) a že obrázek ohroženého balonu je vlastně obálkou prvního sešitu. Hltal jsem pozoruhodná dobrodružství pěti trosečníků (šestý byl pes Top), žasl nad záhadami, kterými ostrov oplýval, a vyvrcholení mě namouduši ohromilo. Podmořská jeskyně, zář z podivného ponorného plavidla a – kapitán Nemo! Mám dojem, že větší překvapení mi v životě žádná jiná kniha nepřipravila.

Ivona Březinová, spisovatelka
Vzpomínám si na poličku dětských knížek a leporel, která na mě v době, kdy jsem ještě nechodila ani do mateřské školy, vždy čekala v bytě mé babičky Boženky. Ta mě hlídala, když byla maminka v práci. A opravdu nejvíc mi v paměti utkvělo leporelo Kdo chce koťátko? Říkanky Mileny Lukešové jsem uměla nazpaměť a obrázky Heleny Zmatlíkové mi tehdy učarovaly na celý život. Druhým osudovým setkáním s knížkou pro mě byl okamžik, kdy jsem knihu převzala přímo z rukou její autorky. Anna Sedlmayerová, tehdy už v babičkovském věku, mně, sedmileté, darovala tenkou knížku O zajíčkovi Březňáčkovi a myšce Šišňerce. A to nebylo všechno.
V knize jsem měla věnování: Milé Ivonce s přáním, aby jednou napsala hodně krásných pohádek, Anna Sedlmayerová. V té době už jsem totiž každému tvrdila, že budu spisovatelkou. Nebýt spousty nádherných knih, které mě i díky Albatrosu provázely dětstvím, můj sen by se možná nesplnil.

Michal Černík, básník, spisovatel, redaktor
Mou nejoblíbenější knížkou v předškolním věku se stala Menzelova kniha Míša kulička v rodném lese. Maminka mi z ní musela pořád předčítat a já jsem si pak ukazoval v Trnkových ilustracích a dělal, že čtu. Protože jsem byl stejně kulatý jako medvídek Míša, můj o pět let starší bratr mi začal říkat Míšo. Jméno se ujalo a v dospělosti z Míši vznikl Michal, i když jsem křtěný Josef. Dalšími knížkami toho věku byly knihy o Ferdovi mravencovi. V trávě jsem pak hledal mravence s červeným puntíkatým šátkem, jaký nosil Ferda. Měl jsem rád knížky s obrázky Josefa Lady, které miluji dodnes. Ve čtenářském věku jsem miloval Foglarovu knížku Hoši od Bobří řeky. Bratr Milan založil klub Lasiček a my jsme podle knížky plnili bobříky a snažili se žít jako ti Foglarovi hoši. Další knihou byla Erbenova Kytice.
Asi ve dvanácti jsem si řekl, že tak jako Erben napsal Kytici, tak já zrýmuju Staré pověsti české. Ten sešit mám snad někde doma schovaný. Kytice mne provázela celý život, a mým básnickým přáním bylo napsat právě takovou Zlatou knihu.
Měl jsem svou knihovničku se sto dvaceti knížkami a navíc jsem chodil do městské knihovny v Čelákovicích, miloval jsem Verneovky, Londona, cestopisy, pohádky Němcové, Erbena a další a další. Patřil jsem k těm nejpilnějším čtenářům knihovny.

Markéta Vydrová, ilustrátorka
Ovšem ke knize Pohádek od Boženy Němcové se dokonce váže začátek mé ilustrátorské kariéry. Milovala jsem obrázky z té knihy, ilustrované Karlem Svolinským. Ve čtyřech letech jsem ji neustále ,,studovala” a prohlížela a nesmírně mě udivilo, že v ní existují místa, kde nejsou ani obrázky, ani písmena. (Zpravidla to bylo na koncích kapitol). Musela jsem to uvést do pořádku a prázdné půlstrany v knize jsem pečlivě doilustrovala – přesvědčena, že obrázky ,,k nerozeznání stejnými”, jako původní ilustrace. Strašně mě udivilo, že maminka mě jako autorku ihned odhalila a zlobila se na mě. Ale protože byla výtvarnice, vysvětlila mi, jak se ilustrace do knih dostanou, kdo je to ilustrátor a já se tenkrát v těch čtyřech rozhodla, že budu ilustrátorka. Když tuhle autobiografickou historku vyprávím dětem na besedách, tak pokaždé ještě dodám, že zatímco tenkrát mě za obrázky do knih kárali, dnes mě za ně odměňují a že stojí za to jít za svým snem :).

The post Oblíbené knížky dětství Žáčka, Březinové, Zinnerové, Vydrové, Černíka, Hrnčíře first appeared on Čítárny.

Je to skutečně výjimečný, ale zdařilý nápad Albatrosu. Knihu Jany Čeňkové obsahující obsáhlý výbor z díla Karla Jaromíra Erbena ilustrovala japonská ilustrátorka Iku Dekune. A možno říct, že vsukutku mistrovsky. Je to jedno z nejpřekvapivějších ilustračních událostí roku.

Paní Dekune, můžete nám říct, jak jste zvládala ilustrovat knihu úplně jiné kultury a ještě tak významnou pro českou literaturu?
Iku Dekune: “Když jsem dostala nabídku ilustrovat knihu Karla Jaromíra Erbena, velice mě to překvapilo. Nikdo nečekal – a není se co divit – že já, Japonka Iku Dekune, budu ilustrovat knihu Erbena při příležitosti 200. výročí jeho narození!
Na první schůzce s nakladatelstvím jsem řekla „To bude velké dobrodružství“. Byla jsem štastná, že jsem dostala tak čestný úkol. Neumím moc česky, proto práce s českými texty nebyla snadná. Práce probíhala za pomoci mého manžela a přátelů, kteří Erbenovy texty přeložili do japonštiny.
Trochu jsem se bála, zda mé podrobné interpretace textů, jsou správné. Avšak měla jsem velkou radost, že ilustruju české texty, texty země, kde žiju. Po dokončení úkolu jsem jela do Miletína. Při povídání modlitbičky jsem šla po městě a návštívila Erbenův rodný dům. Na tomto místě jsem znovu pocítila radost z této práce.”

IKU DEKUNE (*28. 1. 1969, Tokio)
V roce 1992 absolvovala na Musashino Art University v Tokiu katedru olejové malby, obor grafika.
Ve své umělecké činnosti se věnuje zejména ilustraci dětské knihy. V Japonsku ilustrovala řadu knih. Jako první ji v 1996 vyšel knižně její vlastní pohádkový příběh „Vana“, v posledních letech to byly „Pán Jaro přichází“ od Noriko Ochi, „Dlouhá cesta Autouberryho“ od Haruki Amanuma, „Das Meerhäschen“ od bratří Grimmů (vše 2001), od Kaho Nashiki „Malíř“ (2002) a Krokodýl (2003) a „Paní Lucie“ od Hoko Takadono (2003). Svými ilustracemi se podílela na knižních přebalech mnoha románů.
Ve volné tvorbě se věnuje grafice a olejomalbě. Své práce vystavuje již několik let po celém Japonsku, pravidelně vystavuje v galerii Kobo v Tokiu. Vystavovala také v České republice se prezentovala výstavou v Galerii La Veinticuatro v Praze (2001) a v několika dalších městech.
V 1998 se zúčastnila Mezinárodního festivalu ilustrované knihy v Boloni, v 2004 vytvořila přebal katalogu Mezinárodního festivalu ilustrované knihy v Boloni a vystavovala zde jako hostující umělec. V 2003 obdržela hlavní cenu Grand Prix na Mezinárodním bienále ilustrací v Bratislavě. V 2006 oceňovala Nippon Ehon Taisho(nejlepsí kniha v Japonsku)
Od roku 2002 žije v Praze.

The post Japonka Iku Dekune ilustrovala Živou vodu. Český literární poklad Karla Jaromíra Erbena first appeared on Čítárny.