Pohádky, říkadla, balady, texty známé, ale také některé téměř zapomenuté. Nový výbor k dvoustému výročí autorova narození pokrývá celou šíři sběratelských zájmů Karla Jaromíra Erbena. Ilustrace japonské ilustrátorky Iku Dekune povyšují knihu na úroveň umělecké publikace.

Pohádka o Zlatovlásce, písnička Holka modrooká nebo říkadla jako Houpy, houpy, kočka snědla kroupy… – dodnes je čteme, říkáme a zpíváme a netušíme, že je známe díky Karlu Jaromíru Erbenovi (1811–1870), který je vyhledal a zapsal.
Už za studií Erben poznal Karla Hynka Máchu, později navázal přátelství s Františkem Palackým i Boženou Němcovou, účastnil se vlasteneckých setkání, seznámil se s významnými zahraničními folklórními badateli a cestoval po archivech. Sbíral a tvořil pohádky, písně, balady, hádanky, zaříkadla, psal hesla do Riegrova naučného slovníku, vydával staročeská díla i své bájeslovné studie, překládal občanský zákoník a trestní řád, byl redaktorem i členem delegací na vídeňský sněm. To všechno stihl za necelých šedesát let života.

V novém výboru, který uspořádala Jana Čeňková, mají největší zastoupení pohádky. Podle Erbena v pohádkách probíhá věčný zápas zimy a jara, tmy a světla, smrti a života, který symbolizuje právě mrtvá ledová a živá tekoucí voda. Nechybějí ale ani ukázky koled, hádanek a písní z monumentální sbírky Prostonárodní české písně a říkadla (1864), ani tři balady z jeho nejznámějšího díla Kytice (1853). Živou vodu uzavírá překvapivý a téměř neznámý text o „měsíčních kruhových obrazech“ Josefa Mánesa na Staroměstské radnici.

Starší výbor Erbena s názvem Poklad vyšel např. už v roce 1958
Ten vybral Jiří Kolář s ilustracemi Ludmily Jiřincové a vyšel v Našem vojsku. Výbor obsahoval: Kytice, České pohádky, Prostonárodní české písně a říkadla, Slovanské báje a pověsti, Básně-Písně-Překlady, Próza, Drobné práce-zlomky-dopisy. Doslov napsal Rudolf Lužík, texty připravila a vysvětlivkami opatřila dr. Jitka Křesálková. (poznámka redakce)

Ilustrátorka Iku Dekune
japonská ilustrátorka, absolvovala obor grafiky na Musashino Art University v Tokiu, od roku 2002 žije v Praze. Její ilustrační tvorba je oceňována jak v Japonsku, tak i ve světě, za ilustraci pohádky „Das Meerhäschen“ bratří Grimmů dostala Grand Prix BIB 2003 na Bienále ilustrací Bratislava.

Pohádky bratří Grimmů s jejími ilustracemi vyšly v roce 2007. Iku Dekune zkouší stále nové výtvarné techniky, např. ilustrovala středověkou technikou temperových a olejových barev Divoké husy (česky pod názvem Divoké labutě) Michaila Bulatova, jež byla oceněna v Japonsku jako nejkrásnější kniha roku 2005. Je rozkročena mezi evropskou kulturou a principy japonského umění (Tantara, kouzelná babička z hor, 2006). Pro japonské nakladatelství Kaisei-sha ilustrovala pohádku Boženy Němcové O dvanácti měsíčkách (2008).

Výbor Karla Jaromíra Erbena Živá voda malovala temperami, vytvářela celostránkové a záhlavní ilustrace, které jsou nové v pojetí pohádkové fantazie, v baladách na nás působí šerosvitné záblesky, v pohádkách je tlumená barevnost obohacena o přírodní detaily, jako jsou zvířecí bytosti a ptáci. Dokázala vnímat i tradiční české zvyky a ústní slovesné projevy, v nichž se nejednou její ilustrace blíží i jemné nadsázce.

Živá voda – Karel Jaromír Erben – Pohádky, říkadla, balady… | Jana Čeňková | Ilustrace Iku Dekune | Albatros, 2011

Ukázka – Erbenova „živá voda“

Odmala slyšíte říkadla nebo pohádky, které jsou vám důvěrně známé, a netušíte, odkud se vzaly. Kdo by také neznal Zlatovlásku nebo některé z říkadel a písní, jako třeba Houpy, houpy, houpy, kočka snědla kroupy… nebo Holka modrooká.. Dodnes si je říkáme a zpíváme, třebaže málokdo víme, že je sebral a zapsal Karel Jaromír Erben. Cesta k vysněné práci ale nebyla jednoduchá. Erbenův život byl poznamenán mnoha předčasnými úmrtími jeho nejbližších a také on sám si na svět přinesl chatrné zdraví. Narodil se 7. listopadu 1811 v Miletíně v Podkrkonoší, kam později jezdil jako student a kde se začínal zajímat o lidovou slovesnost. Je doloženo, že inspirace pro baladu Svatební košile pochází z jeho rodného Miletína. Karel se narodil jako dvojče a bratr Jan zemřel sedm týdnů po porodu. Rodina Erbenova měla celkem devět dětí, ale kromě Karla a jeho mladší sestry Josefky všechny krátce po narození zemřely. Básníkův otec Jan Erben byl švec a sadař, matka Anna byla dcerou učitele, takže ze strany matčiných příbuzných se mu dostalo péče zejména ve vzdělání. Gymnázium absolvoval v Hradci Králové, poté studoval filosofii a nakonec práva. Již za studií poznal Karla Hynka Máchu, navázal přátelství s Františkem Palackým, později také s Boženou Němcovou, účastnil se vlasteneckých setkání, seznámil se s významnými zahraničními folklórními badateli a cestoval po archivech.

Do roku 1843 pracoval na nejistém postu nebo v nejisté existenci soudního úředníka, poté jako asistent v Národním muzeu, kde v roce 1851 získal nakonec místo archiváře města Prahy a později byl jmenován ředitelem kancelářských úřadů města Prahy. Byl dvakrát ženatý, první žena Barbora (Betynka) Mečířová ze Žebráku zemřela v roce 1857, po její smrti se oženil s Žofií Mastnou z Lomnice nad Popelkou. Z prvního manželství měl tři dcery; Erbenovi synové zemřeli v kojeneckém věku. Erben umírá 21. listopadu 1870, rok před šedesátinami. V současnosti rychlých informačních kanálů musíme obdivovat, kolik se do Erbenova života vešlo pracovního a vlasteneckého zaujetí. Tento ilustrovaný výbor jen zčásti přibližuje rozsáhlou Erbenovu písemnou a badatelskou činnost.

Erben sbíral a tvořil pohádky, písně, balady, hádanky, zaříkadla, psal hesla do Riegrova naučného slovníku, z něhož je ve výboru ukázka (Původ Smrtné neděle a pomlázky), vydával staročeská díla (např. Sebrané spisy mistra Jana Husi) a své bájeslovné studie, překládal občanský zákoník a trestní řád, podílel se na vědeckém pojmosloví pro gymnázia, byl redaktorem Pražských novin a také cestoval jako člen delegací na sněmy do Vídně, Záhřebu a Moskvy. V souvislost se svou vědeckou prací byl členem mnoha významných společností, např. řádným členem Královské české společnosti nauk, členem Archeologické společnosti v Moskvě, členem rady Charkovské univerzity, korespondentem císařsko-královského geologického ústavu ve Vídni; obdržel řadu vyznamenání, pro zajímavost uveďme rytířský řád třetího stupně udělený černohorským knížetem Nikolajem I. Dostal také uctivé oznámení o zařazení Kytice do soukromé císařské knihovny.

V našem výboru mají největší zastoupení pohádky. Erben již ve čtyřicátých letech 19. století začal pohádky otiskovat v České včele (jednou z prvních byla Dobře tak, že je smrt na světě).  Byl příznivcem mytologického původu pohádek, jejich písemnou podobu rekonstruoval na základě dvou nebo více variant (Zlatovláska, Tři zlaté vlasy děda Vševěda aj.). Mezi jeho vzory patřila sběratelská a adaptátorská činnost bratří Grimmů,  seznámil se s Německou mytologií Jacoba Grimma. Podle Erbena v pohádkách probíhávěčný zápas zimy a jara, tmy a světla, smrti a života,  který symbolizuje právě mrtvá ledová a živá tekoucí voda.  

Erben nestačil za svého života ani vydat české pohádky, ani dokončit své plány týkající se dalšího studia folklóru, přesto je zakladatelem českého národopisu a jeho vůdčím zjevem v období romantismu u nás i ve světě. Erbenovy České pohádky později vydal Václav Tille (1905) a v kritickém vydání Antonín Grund. Slovanské pohádky otiskl Erben nejdříve v nářečích původních, v tzv. Slovanské čítance, a posléze ve sbírce Vybrané báje a pověsti národníjiných větví slovanských (1869), která obsahuje 90 přeložených a upravených bájí a pohádek, vyprávěných vytříbeným jazykem. Čerpal ze sbírek A. N. Afanasjeva (ruské a ukrajinské), K. Balinského (polské), A. I. Glińského (polské a běloruské), V. S. Karadžiče (srbochorvatské a slovinské), G. S. Rakovského (bulharské) a jiných sběratelů, se kterými byl v  korespondenčním styku. Ve výboru jsou také ukázky koled, hádanek a písní z monumentální sbírky Prostonárodní české písně a říkadla (1864), jejichž sběru se věnoval od třicátých let 19. století (první vydání ve 40. letech pod názvem Písně národní v Čechách).  Nejznámější Erbenovo dílo – Kytice – vyšlo nejdříve jako Kytice z pověstí národních (1853) a v roce 1861 ji autor rozšířil (Kytice z básní Karla Jaromíra Erbena). Kytice je velmi často interpretována, zhudebňována, filmována a vracejí se k ní malíři i ilustrátoři. Erben sám chtěl povznést a zachovat bájeslovné látky, ale nakonec se mu podařilo stvořit dílo trvalé umělecké hodnoty. Ve všech baladách vybraných do našeho výboru (Poklad, Svatební košile, Vrba) vnímáme základní téma Kytice. Prožíváme nezvratitelnost osudu a viny hrdinek a hrdinů, přičemž nám jsou a budou blízcí ve své tragické vzpouře nebo vykoupení.

Živou vodu uzavíráme překvapivým a téměř neznámým textem o „měsíčních kruhových obrazech“ Josefa Mánesa na Staroměstské radnici s přáním, abyste si jich, až půjdete kolem této památky, více všimli. A tím se okruhem vracím k lidové tradici a zvyklostem, celoživotnímu zájmu a vášni Karla Jaromíra Erbena, jehož dvousté výročí narození letos slavíme.

The post Živá voda. Erbenovy pohádky, říkadla a balady ilustruje Japonka Iku Dekune first appeared on Čítárny.

Přečtěte si vybrané vzpomínky osobností dětské knihy o tom co četli ve svém dětství a kdo je vedl ke knihám.


Jiří Žáček, básník, spisovatel, překladatel
Můj otec byl náruživý rodinný předčítač; sotva jsme s bratrem Milanem a sestrou Alenou odrostli pohádkám, vytasil na nás svého oblíbeného Švejka. Netroufám si odhadnout, nakolik jsme Haškovi rozuměli, ale rozhodně nás zaujal plnokrevnou groteskou z c.a k. časů. A když ho naše úzkostlivá maminka pokárala, že nás tou knihou učí mluvit sprostě, opáčil: “Však se jim to v životě bude hodit!”

Markéta Zinnerová, spisovatelka, básnířka, scénáristka
Při nástupu do první třídy venkovské školy mi rodiče dali a předčítali knížku Josefa Barnáše Cestičkou do školy. Kvůli ní jsem četla za dva měsíce. I já se s ní stávala Venouškem, který na vsi prožíval malá velká dobrodružství prvňáčka. Akorát, že jsem byla holka. To ale nevadilo, s knížkami jsem se stávala kýmkoliv. Před Vánocemi Ježíšek obdržel pokaňkanou prosbu, aby mi přinesl panenku kluka. Celuloidové batole mělo vylisované kraťoučké vlásky a nejasný náznak, že je chlapeček. Dostal jméno Venoušek. Moje hýčkaná nejmilovanější panenka dětství. O málo později mě unesla knížka Jana Petruse o blonďaté mudrlantce a černovlasém rodinném čertíkovi Filosof a rarášek. Celé my, já a mladší sestra. Báječně napsaný vstup do ráje dětství.

Svatopluk Hrnčíř, spisovatel, redaktor
Na naší půdě trůnila černá dřevěná truhla, jejíž víko bylo zespoda polepeno barevnými, snad svatými obrázky. Úctyhodná skrýš střežila nejrůznější památky a “poklady” rodiny mojí maminky. (…) Nu a v té truhle jsem objevil objemnou černou knihu. Když jsem ji otevřel, spatřil jsem barevný obrázek balonu, kterého vichr srážel do rozbouřeného moře. Otočil jsem list a seznámil se s prvními řádky: “Stoupáme?” “Ne! Naopak! Klesáme!” “Je to ještě horší, pane Smithi! Padáme!” “Proboha! Vyhoďte přítěž!” “Poslední pytel je už vyprázdněn!” “Co balon? Stoupá?” “Ne!” “Slyším něco jako hukot vln!” “Pod košem je moře!” Začátek příběhu mě zaujal. A název knihy také. Tajuplný ostrov.
Co jsem však zcela opominul, bylo jméno autora. Nevnímal jsem ho, neznal jsem ho. Černou knihu z černé truhly jsem snesl z půdy a četl, četl, četl… Tak jsem se seznámil se svou první verneovkou. Nadchla mě, okouzlila, byl to úžasný čtenářský zážitek. Vůbec mi nevadilo, že šlo o chudičké vydání bez ilustrací, tištěné drobným písmem ve dvou sloupcích. Brzy jsem zjistil, že je to svázané sešitové vydání (snad nakladatele Kočího) a že obrázek ohroženého balonu je vlastně obálkou prvního sešitu. Hltal jsem pozoruhodná dobrodružství pěti trosečníků (šestý byl pes Top), žasl nad záhadami, kterými ostrov oplýval, a vyvrcholení mě namouduši ohromilo. Podmořská jeskyně, zář z podivného ponorného plavidla a – kapitán Nemo! Mám dojem, že větší překvapení mi v životě žádná jiná kniha nepřipravila.

Ivona Březinová, spisovatelka
Vzpomínám si na poličku dětských knížek a leporel, která na mě v době, kdy jsem ještě nechodila ani do mateřské školy, vždy čekala v bytě mé babičky Boženky. Ta mě hlídala, když byla maminka v práci. A opravdu nejvíc mi v paměti utkvělo leporelo Kdo chce koťátko? Říkanky Mileny Lukešové jsem uměla nazpaměť a obrázky Heleny Zmatlíkové mi tehdy učarovaly na celý život. Druhým osudovým setkáním s knížkou pro mě byl okamžik, kdy jsem knihu převzala přímo z rukou její autorky. Anna Sedlmayerová, tehdy už v babičkovském věku, mně, sedmileté, darovala tenkou knížku O zajíčkovi Březňáčkovi a myšce Šišňerce. A to nebylo všechno.
V knize jsem měla věnování: Milé Ivonce s přáním, aby jednou napsala hodně krásných pohádek, Anna Sedlmayerová. V té době už jsem totiž každému tvrdila, že budu spisovatelkou. Nebýt spousty nádherných knih, které mě i díky Albatrosu provázely dětstvím, můj sen by se možná nesplnil.

Michal Černík, básník, spisovatel, redaktor
Mou nejoblíbenější knížkou v předškolním věku se stala Menzelova kniha Míša kulička v rodném lese. Maminka mi z ní musela pořád předčítat a já jsem si pak ukazoval v Trnkových ilustracích a dělal, že čtu. Protože jsem byl stejně kulatý jako medvídek Míša, můj o pět let starší bratr mi začal říkat Míšo. Jméno se ujalo a v dospělosti z Míši vznikl Michal, i když jsem křtěný Josef. Dalšími knížkami toho věku byly knihy o Ferdovi mravencovi. V trávě jsem pak hledal mravence s červeným puntíkatým šátkem, jaký nosil Ferda. Měl jsem rád knížky s obrázky Josefa Lady, které miluji dodnes. Ve čtenářském věku jsem miloval Foglarovu knížku Hoši od Bobří řeky. Bratr Milan založil klub Lasiček a my jsme podle knížky plnili bobříky a snažili se žít jako ti Foglarovi hoši. Další knihou byla Erbenova Kytice.
Asi ve dvanácti jsem si řekl, že tak jako Erben napsal Kytici, tak já zrýmuju Staré pověsti české. Ten sešit mám snad někde doma schovaný. Kytice mne provázela celý život, a mým básnickým přáním bylo napsat právě takovou Zlatou knihu.
Měl jsem svou knihovničku se sto dvaceti knížkami a navíc jsem chodil do městské knihovny v Čelákovicích, miloval jsem Verneovky, Londona, cestopisy, pohádky Němcové, Erbena a další a další. Patřil jsem k těm nejpilnějším čtenářům knihovny.

Markéta Vydrová, ilustrátorka
Ovšem ke knize Pohádek od Boženy Němcové se dokonce váže začátek mé ilustrátorské kariéry. Milovala jsem obrázky z té knihy, ilustrované Karlem Svolinským. Ve čtyřech letech jsem ji neustále ,,studovala” a prohlížela a nesmírně mě udivilo, že v ní existují místa, kde nejsou ani obrázky, ani písmena. (Zpravidla to bylo na koncích kapitol). Musela jsem to uvést do pořádku a prázdné půlstrany v knize jsem pečlivě doilustrovala – přesvědčena, že obrázky ,,k nerozeznání stejnými”, jako původní ilustrace. Strašně mě udivilo, že maminka mě jako autorku ihned odhalila a zlobila se na mě. Ale protože byla výtvarnice, vysvětlila mi, jak se ilustrace do knih dostanou, kdo je to ilustrátor a já se tenkrát v těch čtyřech rozhodla, že budu ilustrátorka. Když tuhle autobiografickou historku vyprávím dětem na besedách, tak pokaždé ještě dodám, že zatímco tenkrát mě za obrázky do knih kárali, dnes mě za ně odměňují a že stojí za to jít za svým snem :).

The post Oblíbené knížky dětství Žáčka, Březinové, Zinnerové, Vydrové, Černíka, Hrnčíře first appeared on Čítárny.