Jiří Žáček, jeden z nejpopulárnějších českých básníků a spisovatelů píše jak vypadala cenzura kdysi a dnes. Asi naštve hodně lidí, ale ti kteří skutečně myslí a hledají souvislosti, to rozhodně nebudou. Koneckonců znáte to přísloví o potrefené huse, co nejvíc kejhá, ne? (redakce)

CENZURA PŘED ROKEM 1989

„Vzhledem k tomu, že jsem začal publikovat v půli 60. let, bral jsem cenzuru jako samozřejmou součást literárního provozu. Dodnes nevím, zda u nás fungovala systémová cenzura, anebo osobní či skupinové likvidační strategie namířené proti lidem, kteří tak či onak překáželi držitelům moci.
Mluví se o tzv. černých listinách zakázaných autorů, ale nikdy jsem takovou listinu neviděl, ani v letech, kdy jsem byl redaktorem nakladatelství Československý spisovatel. Možná měl takovou listinu šéfredaktor či ředitel, možná byla imaginární. A možná měli své osobní černé listiny všichni šéfové všech vydavatelství, divadel, rozhlasu a televize a ovšem i kádrováci všech sort.

Co bylo předmětem cenzurních zákroků?
Ve většině případů jistě ne literární texty či díla, ale jejich autoři za občanské postoje. Tzv. následná cenzura, která se zabývala texty již publikovanými, naučila většinu spisovatelů autocenzuře. Jako autor jsem si ověřil, že za normalizace se zakazovaly i básně; nemusely být ani příliš kontroverzní, podezření vzbuzoval i čistý humor.

Příklad:
V 80. letech jsem publikoval v Dikobrazu a Kmenu sérii veršovaných humoresek a parodií, a jak mě informoval známý, který měl jakýsi kontakt na ÚV KSČ, „soudruzi se na mě zlobili“. Patrně nacházeli satiru na poměry i tam, kde nebyla. Když mi roku 1982 vyšla humoristická knížka Okurková sezóna, nejhorlivější člen ÚV nechal rozmetat sazbu mé knížky aforismů, připravené k vydání v Mladé frontě.

Nebyl však jen bdělý ÚV KSČ, bdělí likvidátoři působili i v guberniích.
Někdy v 80. letech uvedl mladý herec Zdeněk Mahdal na učilišti v Rokycanech pásmo z mých epigramů a nějaký místní horlivec ho udal, že kazí mládež protisocialistickými srandičkami; začala ho vyšetřovat StB a teprve když se vyšetřovatel informoval na všemocném ÚV, bylo mu řečeno, že podezřelé texty vyšly v oficiálních časopisech, takže o nějaké diverzi nemůže být řeč.
Ano, horliví blbci okresního formátu pravděpodobně napáchali mnohem víc zvěrstev než ti krajští nebo ti z ústředí. Mimopražští disidenti by asi mohli vyprávět.“

A CENZURA DNES, V DOBĚ TZV. DEMOKRACIE PO ROCE 1989?

„A jak je to s cenzurou dnes? Asi bude záležet na tom, jak budeme cenzuru definovat.
Věřím, že systémová cenzura neexistuje, ale jsou redaktoři či jejich šéfové, recenzenti, autoři literárně historických učebnic a slovníků, členové grantových komisí atp., kteří uplatňují cenzurní manýry proti autorům jiného politického vyznání, popř. proti autorům, kteří se „provinili“ tím, že si dovolili publikovat v době, kdy jiní byli zakázaní, anebo si dovolí mít jiný názor na minulost a přítomnost, než se dnes nosí.

Své by o tom mohl říci Michal Černík, těsně předlistopadový předseda Svazu spisovatelů, který se prokazatelně snažil vracet do literatury řadu zakázaných autorů, nebo Jaroslav Čejka, který se pokoušel o totéž během svého několikaměsíčního působení v ÚV KSČ, anebo třeba Karel Sýs, na něhož bývalí vrtichvosti uspořádali mnohaletou štvanici, jež by se dala nazvat „Kopněte si do Sýse“; spojenými silami dosáhli toho, že mnoho knihkupců odmítalo a patrně dodnes odmítá prodávat Sýsovy knihy.
Příznačné je, že horlivými lustrátory jsou nejčastěji lidé, kteří mají sami máslo na hlavě.

Staletá zkušenost: vlastní hříchy nejsnáze zakryjeme mravním rozhořčením nad hříchy svých bližních.
Nemluvím pouze hypoteticky. V 90. letech mi jistá redaktorka rozhlasu sdělila, že jsem u nich na černé listině, ale kdybych to chtěl zveřejnit, ona to z pochopitelných důvodů popře. Proč mi to tedy říkala? Aby mě pobavila? Bral jsem to jako český folklór; kdo by se zabýval paranoiky, kteří si kompenzují mindrák nebo špatné svědomí inkvizičními úlety? …

Kromě toho existuje i cenzura mlčením, která je u nás patrně nejrozšířenější.
A nedokazatelná – každá redakce snadno obhájí soustavné přehlížení díla toho či onoho spisovatele výrokem, že recenzují pouze díla, která považují za literaturu, přičemž co je plnohodnotná literatura, určují oni sami. Stejně nedokazatelné jsou osobní či světonázorové averze editorů literárně historických publikací, antologií a čítanek, případně snaha vyhovět dobovým tancům.

V širším smyslu je celá česká literatura likvidována (cenzurována) našimi nekulturními politiky, kteří na dotaci kvalitní domácí literatury přidělují čím dál méně financí ze státního rozpočtu, jako by chtěli vyhovět globalizačním trendům: proč podporovat českou literaturu, když ji stejně co nevidět převálcuje literatura světová?“

CENZURA ZA FIALOVY VLÁDY 2021-2025 (redakce)

Mezitím se ale situace dost změnila. K horšímu. Od roku 2021-2025 za vlády Fialova gangu.
Fialova vláda po 30 letech vypustila pomalého krakena a rozjela novou totalitní cenzuru názorů občanů. Nejaktivnějším propagátorem byl Vít Rakušan (STAN) ministr vnitra. Fialova vláda začala nezákonně iniciovat blokování a vypínání webů, které mají na politiku a vývoj společnosti jiný názor než probruselská a proukrajinská vláda.
Sám premiér vlády, Petr Fiala (ODS) z Brna, v roce 2022 řekl jasnou dezinformaci:

“My musíme chránit za každou cenu, a na tom záleží i mě, svobodu slova, projevu, všechny atributy, které ke svobodné společnosti patří, na druhé straně lidé mají právo na to, aby informace byly korigovány.“

Neobyčejné politické pokrytectví už na první pohled. Cenzuru jen maskovali údajnou kontrolu dezinformací. Což je v přímém rozporu s ústavou, kde se píše:

Kdo ale bude kontrolovat co je a co není správné?
Ano, tušíte správně. Cenzorské úřady a neziskovky dotované vládou.
A jsme zpátky v nejhlubší totalitě.
Na rozdíl od komunistické, ale i přesto, že máme v ústavě přímo zakotvenou svobodu slova.
Kdo tady porušuje zákon není občan s jiným názorem, ale evidentně vláda s jiným protiobčanským názorem.

Vrcholem arogance moci, stejné jak o tom píše Mňačko, byl vládní web, kde se přímo vyzývá k udávání, což je v přímém rozporu s předvolebními sliby. Viz. foto
Ladislav Mňačko. Jak chutná moc je politický román, který nepřestává být aktuální

Začátkem listopadu 2025 nejhorší vláda v historii podává demisi na základě zdrcující porážky ve volbách 2025.
Jedno z nejhorších politických období po roce 1989 skončilo. Fialova “totalizující” koalice zanechala za sebou rozdělenou společnost, rozvrácené finance a neuvěřitelný dluh 1.2 bilionu korun.

The post Básník Jiří Žáček popisuje totalitní cenzuru do roku 1989 first appeared on Čítárny.

Jan Karafiát napsal dětskou knížku, která byla od svých počátků cenzurována. O svatojánských broučcích si děti četly už roku 1876 a přesto má kniha dodnes malé tajemství. Nevíme totiž, proč v době svého působení na Valašsku vydal Karafiát knížku anonymně. Zřejmě to nemá nic společného s faktem, že kniha vyšla za finanční podpory jeho mecenášky lady Jane Beaukenen, se kterou se seznámil v době, kdy byl domácím učitelem ve skotském Edinburgu!

Církevní a společenská cenzura?
Mnoho lidí si myslí, že to byl Karafiátův obyčejný strach z toho, co by knize a jeho literární aktivitě řekli církevní hodnostáři a možná i věřící, kteří bývají často stejně prudérní jako církev. To zřejmě zapřičínilo, že kniha čekala na své objevení celých 17 let. Zásluhu na tom má Gustav Jaroš-Gamma, který o příběhu otiskl v časopise Čas krátkou recenzi.
Díky tomu bylo první vydání rozprodáno stejně jako reedice o rok později, v roce 1894. Není nezajímavé, že i nadále kniha vycházela anonymně. Teprve roku 1912 vychází se jménem autora.
Dnes vyšlo víc než sto vydání.

Ilustrace Jiří Trnka ke knize Broucci z roku 1968

Styl poetického vyprávění i samotný příběh byl na svou dobu zcela jistě revoluční. I dnes je kniha oblíbená, ale zároveň problematická.
Jan Karafiát (*4.1. 1846 – †31.1. 1929) byl evangelický kněz a proto i jeho pohled na svět, na chování lidí a morálku je poplatné době. Jako bezmezně věřící křesťan chce děti správně vést, jinak řečeno, správně moralizovat a připravovat je na svět, ve kterém Hospodin je jediný světlý bod našeho snažení a tím i spasení.

Vedou se proto právem diskuse o výchovném vyznění knížky, protože Karafiát plně kladl důraz na absolutní poslušnost.
Protože Brouček často neposlouchal, co mu maminka, tatínek a Janinka říkali, stihl ho za to ho trest. Absolutní podřízenost nejen rodičům, ale i Hospodinovi Karafiát podtrhuje častými motlitbani před spaním:

Ó náš milý Bože, povstali jsme z lože, a pěkně tě prosíme, dejž, ať se tě bojíme, bojíme a posloucháme, a přitom se rádi máme.
Podvečer tvá čeládka / co k slepici kuřátka / k ochraně tvé hledíme, / laskavý Hospodine.

Ilustrace Jiří Trnka ke knize Broucci z roku 1968

Z toho pohledu je kniha evidentně propagandistická, na druhou stranu, ale přesně vystihuje atmosféru své doby, kterou Karafiát ani nechtěl skrýt.
Neidealizuje před dětmi realitu světa, realitu neustálého nebezpečí, které na broučky číhá na každém rohu a které často sebou přináší i smrt. Tu popisuje zcela otevřeně, i když v dimenzích dětského uvažování:

…Tu se teprv dali broučci do náramného křiku. – “Broučci, copak vy nechcete poslouchat?” – “Ach, my chceme poslouchat, ach, my budeme poslouchat, jenom nám neumírejte!”
“Tak, když vy chcete poslouchat, chcete, abych já byla neposlušná? Pán Bůh mně všecky hříchy odpustil, a když si mě nyní chce vzít, měla bych nechtít? Nic neplačte, jenom pěkně poslouchejte!” A když byla ještě každého políbila, položila se naznak a pokojně ležela, všecka sváteční. “A nezeslábly oči její, aniž síla odešla od ní.”
A když tak pokojně ležela, tu jako by jí ještě něco napadlo. “Broučku!” – A tatínek se k ní naklonil. “Tam na dvůr v komoře jsem tomu broukovi kováříkovi něco uchystala. On mi často posluhoval. Ať si pro to přijde! Že ho pozdravuju a děkuju mu.” Pak oči zavřela a víckrát neotevřela.
Ach, ti broučci už Janinku neměli. Ti se naplakali! Pak vykopali před okny v mechu hrobeček, zaplakali, Janinku do něho pěkně uložili a třetí den tam kvetla chudobička bílá jako mléko s kraječkem jako krev červeným. To, že Janinka zůstala pannou.

Ilustrace Jiří Trnka ke knize Broucci z roku 1968

Cenzura smrti v dnešní době.
Je dost nepochopitelné, že v dnešní době si nakladatelé Jan Melvil publishing a Alena Peisertová rozhodli ve vydání z roku 2008 (ilustrovala Baránková) vyškrtnout velmi známý závěr s chudobkami a se smrti. K tomu se dá jen dodat, že se jedná o nesmírně hloupou cenzuru. Úplně stejnou, jako bylo vypuštění poznámek o Bohu v socialistických vydáních. 

Zajímavý paradox kolem knihy nastal prvního září v roce 2022,
To “světový lídr” a premiér Petr Fiala na začátku školního roku rozdával prvňáčkům knihu Broučci. Evidentně knihu nečetl on ani jeho poradci, protože závěr knihy přímo předvídá i politiku této první nečeské vlády. Zdražíme vám energii tak, že všichni pomrznete nebo zkrachujete. 

Úplný závěr knihy, který Fiala a spol. nepochopili:

A byla zima. Ach, to byla zima, zlá zima. Potoky zamrzly až na dno, ptáci padali z povětří – mrzlo, až se jiskřilo. Ach, ti broučci pod jalovcem, jestli oni to vydrží?
Nechť. Však jestli zmrznou, oni poslušně zmrznou.

A bylo jaro. Všecko, všecko kvetlo, ale pravšecko, a tam pod jalovcem kvetlo dvanáct chudobiček, devět bělounkých jako mléko a tři s kraječkem jako krev červeným. Však tam kvetou podnes.

Ilustrace Jiří Trnka ke knize Broucci z roku 1968

Bohužel Broučci před námi defilují velmi často s ilustracemi od vyložených kýčařů:
Jako např. Adolf Dudek, Luba Suchalová, Ivica Augustinová, Ladislava Pechová, Klára Mikulcová, Karel Hejkal, Marek Nenutil, Aleš Čuma, Vlasta Švejdová a další.

Naštěstí se objevují i mistrovské ilustrace Ondřeje Sekory a Jiřího Trnky, které jsou dodnes sběratelským pokladem.

Další ilustrátoři Broučků: Vojtěch Preissig, Al. Halaburtová, Ludmila Jánská, F. V. Eisenreich, Adolf Wenig, Josef Wenig, Václav Náhlíček, Marie Fischerová-Kvěchová, Jar. Vodrážka, Vl. Maisner, Miroslav Slunéčko, J. Burjánek, Otakar Štáfl, Emil Weiss, A. Morávek, Vladimír Kovářík, Marie Vořechová-Vejvodová, Vladimír Valenta, Vojtěch Cinybulk, Rudolf Mates, Kateřina Sládková, Zdeněk Hofman, Vítězslava Klimtová, Milada Kudrnová.

Ilustrace Jiří Trnka ke knize Broucci z roku 1968

The post Jan Karafiát a Broučci. Neustále cenzurovaná dětská knížka a mistrovské ilustrace Trnky first appeared on Čítárny.

Old Shatterhand, Vinnetou. Který kluk by je  neznal. Karel May psal beletrii, ve které jsou historická fakta míchána s fantazii, s obdivem k Indiánům i velkou mírou naivity. Ale i přesto jejich pozitivní lidské poselství ovlivnilo myšlení většiny dětí.

Ale co se nestalo. Nakl. Ravensburger na základě několika kritik!!!, stáhlo dětskou knihu „Mladý náčelník Winnetou“ z trhu.
Někteří progresivní liberálové totiž tvrdí, že kniha reprodukuje rasistické stereotypy, nepatřičně zkresluje historickou pravdu a hlavně zraňujeme city lidí. 

Expert na Karla Maye Andreas Brenne považuje knihu Vinnetoua za neškodnou a kritizoval rozhodnutí vydavatele.
„Nemyslím si, že je správné stáhnout takovou knihu z oběhu jen kvůli bouři na hovno.“
I to je důsledek liberálních demokratických názorů, kde i převlékání se za Inda je považováno za rasistický čin.

Nová kniha byla sepsána na základě nového filmu:
Na festivalu, kde byl promítnut, se pak odehrála diskuse, kde na jedné straně někteří tvrdili, že v naší době je nepřípustné natáčet zejména film pro děti a mládež, v duchu mýticky nabitého a velmi klišovitého ztvárnění „folklóru“ Karla Maye.

Naštěstí většina poroty došla ke zcela jinému hodnocení a považuje film za úspěšný.
Zdá se, že zdravý rozum začíná zase převažovat nad liberálně-zelenou tupostí, která jako infekce zachvátila většinu evropské společnosti.

The post Old Shatterhand a Vinnetou. Nakladatelství zakazuje knihu s hrdiny Karla Maye. Německá neoliberální stupidita first appeared on Čítárny.

Bratři Arkadij a Boris Strugačtí byli legendární sovětští autoři, kteří se dnes řadí jednomyslně mezi světovou špičku literatury science fiction. Spolu Jefremovem, Asimovem, Clarkem, Heinleinem. Herbertem etc.
Ve svých knihách geniálně balancují mezi utopií a dystopií, psali neobyčejně poutavé příběhy s hlubokou filozofií a občas i skrytou kritikou socialistické společnosti. To mimochodem způsobilo jejich mimořádnou čtenářskou oblibu.

Bratři Strugačtí a cenzura knih

Už v době socialismu byli Strugačtí velikým zjevem. Jejich knihy často skrývaly různé politické narážky a tak některé z nich vyšly poprvé nebo v plném znění až na konci 80ých let nebo po roce 1989. Mnohé knihy vycházely opisované na psacím strojí s deseti kopiemi. Tak jsem i já poprvé četl Šneka na svahu a následně jsem knihu opsal v deseti kopiích.

Nejznámější knihy, které byla na tzv indexu cenzorů:
Šnek na svahu – vyšel až 1990 (Odeon)
Ošklivé labutě – vyšly až 1991
Pohádka o Trojce – v plném znění po roce 1989
Město odsouzených – poprvé 1990
Dokonce i Obydlený ostrov nebo Je těžké být bohem vycházely v 70. letech jen v okleštěných verzích nebo byly později stahovány z knihoven nebo “zamlčovány”. Podobně jako v době viktoriánské Anglie, německého nacismu, stejně jako dnes, za doby tzv. demokracie.

„Člověk většinou nemůže bojovat se svými kyselými myšlenkami, proto je člověkem — přechodným stupněm od neandrtálce k mágovi. Ale může jednat proti těmto myšlenkám, a pak si zachovává šance.“
Bratři Strugačtí, „Pondělí začíná v sobotu“.

Nejznámější knihou od Strugackých bývá často označován román Piknik u cesty.

Kniha je považována za jejich nejznámější a klasické dílo.
Dalšími populárními knihami jsou např. Odsouzené město a Nezapomenutelné experimenty.

Piknik u cesty: Ústřední tématem v knize je tajemná zóna na planetě Zemi.
Odsouzené město: Hlavní postava zapojí do záhadného “Experimentu” a ocitne se v podivném Městě.
Nezapomenutelné experimenty: Tento název často odkazuje na sbírku jejich povídek a románů, které se zabývají tajemnými a nadpřirozenými jevy.

Bratři Strugačtí – Piknik u cesty

Téma knihy Piknik u cesty (Пикник на обочине, 1972) je o krátké návštěvě mimozemšťanů na Zemi. Strugackým ale v knize nešlo o klasickou sci-fi o mimozemšťanech, ale o mnohem hlubší sdělení lidstvu.
Po odletu mimozemšťanů zůstalo na Zemi šest „Zón“ – nebezpečných oblastí plných podivných fyzikálních anomálií a artefaktů s téměř zázračnými vlastnostmi. Do těchto uzavřených zón chodí tzv. stalkeři, aby vynesli tyto předměty, prodali je na černém trhu, aniž by kdokoliv tušil, co to je. A příběh jednoho z nich, Rodericka Shoehardta, popisuje kniha.

Název„Piknik u cesty“vymysleli bratři Strugackých přímo při psaní knihy v letech 1969–1971 a je to jedna z jejich největších geniálních a nadčasových vychytávek.

Hlavní myšlenka knihy totiž je:

Mimozemšťané se na Zemi vůbec nezastavili kvůli lidem. Pro ně jsou lidé naprosto nezajímaví, stejně jako pro nás nejsou zajímaví mravenci v lese.

Co znamená Piknik u cesty, hezky vysvětluje v knize Dr. Pillman ve svém legendárním monologu:

„Poslouchejte, když se tak dívám na tyhle věci, napadá mě jediné přirovnání. Představte si les, lesní cestu a že po té cestě projíždějí lidé na piknik. Nějaká studentská parta nebo třeba rodina s dětmi.
Přijedou do lesa, najedí se, napijí, pokřičí si písničky, poházejí odpadky a odjedou. A pak přijdou mravenci. A co najdou?
Plechovky od konzerv, lahve, hadry, zbytky jídla, ohryzky, nedopalky…

A kdyby mravenci byli schopni přemýšlet, mohli by si to vysvětlovat různě.
Jeden by řekl, že to jsou dary bohů.
Druhý, že to jsou zbraně nepřátel.
Třetí by z toho udělal náboženství.
Čtvrtý by se to pokusil prodat.
Pátý by se z toho zbláznil.
A nikdo by nikdy nepochopil, že to byl prostě piknik. Že někdo přijel, najedl se a odjel. A že pro něj ten les nic neznamenal. Jen taková zastávka na kraji cesty.“

„Piknik u cesty… To je přesně to, co se stalo. My jsme ti mravenci. A Zóny – to jsou ty odpadky po pikniku.“

Překlad Libor Dvořák, Odeon 1990

Podle knihy byl natočen světový klubový film Andreje Tarkovského: Stalker.

„Kniha Strugackých je o tom, co lidé dělají s dary bohů.
Můj film je o tom, že bohové nám žádné dary nedali.“
Tarkovskij

Tarkovského Stalker není přesná adaptace Pikniku u cesty.
Je to ale stejně geniální výpověď. 
Tarkovskij z Pikniku vybral jen tři témata a vytvořil čistou metaforu víry, naděje, zoufalství v lidském nitru.
Existuje Zóna – zakázané, nebezpečné místo.
Stalker je člověk, který do ní vodí lidi.
Uprostřed Zóny je Místnost, která prý splní nejhlubší, nejskrytější přání.
Tři hodiny mlčení a deště. Musíte se umět hluboko vnořit do poselství Tarkovského a teprve pak budete osloveni.

The post Arkadij a Boris Strugačtí. Proč je “Piknik u cesty” geniální název? first appeared on Čítárny.

Podívejme se na jeden aktuální příklad z USA, kde politická korektnost ve své institucionalizované podobě vznikla.
Začal v roce 2007 na univerzitě v Indianapolisu ve státě Indiana.
Osmapadesátiletý uklízeč Keith Sampson si tam jednoho dne přinesl do práce knihu s názvem Notre Dame vs. the Klan: How the Fighting Irish Defeated the Ku Klux Klan.
Byla to historická studie z roku 2004 o srážkách členů rasistického Ku klux klanu se studenty místní katolické univerzity Notre Dame, k nimž došlo v roce 1924. Sampson byl vášnivý čtenář a na škole zároveň na stará kolena studoval komunikaci.
Jeho kolegové ovšem jeho zájmy nesdíleli a na knize si všimli jen slova „Klan” a historické fotografie příslušníků klanu v charakteristických kápích na obálce.
Sampson byl v listopadu předvolán do univerzitní kanceláře afirmativní akce a dozvěděl se, že na základě stížností dvou spolupracovníků proti němu bylo zahájeno kázeňské řízení.

Záhy nato obdržel dopis, v němž mu ředitelka kanceláře Lillian Charlestonová oznamovala, že vyšetřila obvinění, že „rasově obtěžoval” své spolupracovníky tím, že „opakovaně četl” uvedenou knihu „v přítomnosti černošských zaměstnanců.”
A dospěla k závěru:

„Prokázal jste pohrdání a necitlivost vůči svým spolupracovníkům, kteří vás opakovaně žádali, abyste se zdržel čtení knihy s takovýmto pobuřujícím a urážlivým tématem v jejich přítomnosti… Prokázal jste extrémně špatný úsudek tím, že jste záměrně a otevřeně četl knihu týkající se historicky a rasově odpudivého tématu v přítomnosti černých spolupracovníků.”

V dopise bylo Sampsonovi nařízeno, aby knihu nečetl v bezprostřední blízkosti spolupracovníků, a chce-li ji přesto číst, aby si odsedl.
Nechyběla výhrůžka kázeňským řízením a finančním postihem.
Ani spolupracovníci, ani úředníci Kanceláře afirmativní akce neměli zájem se s okolnostmi a knihou blíže seznámit. Sampsonův odborový předák mu řekl, že je to, jako by do práce přinesl pornografii.

Pak se ale Sampsona zastala vlivná liberální organizace ACLU, Americká unie pro občanské svobody, a taky autor knihy.
V únoru následujícího roku se záležitost dostala do novin, načež ředitelka Kanceláře afirmativní akce promptně revidovala svůj závěr. Ne ovšem, že by uznala to, co všichni, kdo o případu psali: že k této absurdní urážce občanských svobod a základních idejí univerzity nikdy nemělo dojít.

„Ráda bych upřesnila, že můj předchozí dopis nelze vykládat tak, že vám není dovoleno číst vědeckou či podobnou literaturu v průběhu pracovních přestávek,” začínal dopis. „Vaši spolupracovníci sc domnívali, že jste jednal se záměrem vytvořit na pracovišti nepřátelskou atmosféru antagonismu. Vy jste se domníval, že čtete o pracovní přestávce vědeckou práci, což by vám mělo být umožněno bez ohledu na to, zda její téma znepokojuje vaše spolupracovníky. Nejsem schopna dospět ke konečnému závěru ohledně toho, co bylo cílem vašeho chování. Samozřejmě, pokud jeho záměrem bylo narušení pracovního prostředí, stalo by se takové chování předmětem kázeňského opatření univerzity. Protože však nejsem schopna dospět ke konečnému závěru, nebudou v předmětné záležitosti proti vám přijata žádná kázeňská opatření.”

Nejen že ústup ředitelky Charlestonové byl trapně alibistický, ale Sampson se navíc dozvěděl, že jeho chování teď vyšetřuje pro změnu oddělení lidských zdrojů. Mezitím se ale na Sampsonovu stranu postavila další organizace, FIRE – Nadace pro individuální práva ve vzdělání, a ta se spolu s další publicitou zasloužila o to, že vedení univerzity v dubnu celé řízení anulovalo a konečně v červenci (po dalším kritickém článku v novinách) se Sampsonovi omluvilo.

Jak mohlo univerzitě trvat, než dospěla k tomuto v civilizované zemi samozřejmému a jedinému možnému kroku, osm dlouhých měsíců?
Vždyť z pozornosti organizace, jako je ACLU, z reakce na blozích, v celostátních novinách i v televizi muselo být univerzitním činitelům jasné, že to bude jen horší. Nikdo samozřejmě neuznává rád chybu, ale v tomto případě nám více napoví pohled na oficiální životopis funkcionářky zodpovědné za celou aféru:

„Lillian Charlestonová je uznávaná v celých USA pro své znalosti a vysokou odbornost v afirmativní akci a souvisejících oborech. Vedle své 16 let trvající práce na pozici referentky pro afirmativní akci na Indiánské univerzitě působila jako specialistka na desegregaci pro správu in-dianapoliských škol. Byla členkou správní rady Americké asociace pro afirmativní akci…” a následuje výčet jejích funkcí v řadě dalších organizací, vesměs rovněž s politicky korektní náplní činnosti. Před svým odchodem do důchodu (jenž nastal příhodně vzápětí po Sampsonově případu) pobírala Lillian Charlestonová roční plat 106 000 dolarů.

A je černoška. Sampson je běloch. Stěžující si spolupracovníci byli černoši.
Nešlo tedy o exces. Nešlo o přehlédnutí nebo opomenutí. Šlo o profesionální jednání odpovídající nárokům „dobré praxe” oboru.

Politická korektnost není hobby pár pseudointelektuálů. Je to rozvětvená mašinérie pevně zachycená ve strukturách, dobře institucionálně a finančně zabezpečená a s velkými finančními a mocenskými zájmy. Lidé podřadného intelektu a charakteru mají díky ní příjmy a moc, na jaké by v případě zhroucení politické korektnosti nikdy nedosáhli.

A další poznatek z posledního případu: od univerzit, založených jako místa svobodného bádání, spásu nečekejme. Od té doby, co se akademické kruhy po marxisticku rozhodly, že jejich cílem bude svět nikoli vykládat, ale měnit, už se na to, že budou chránit svobodu projevu, nedá spolehnout.

Není pochyb o tom, že politická korektnost u nás zatím nemůže počítat s automatickým přijetím. Kdoví, zda za to mohou spíš faktory popsané v úvodu, anebo to, co může někdo vidět jako české buranství – jestliže první generace zdejších demokratických elit trpěla z dnešního hlediska různými civilizačními nedostatky typu neznalosti cizích jazyků či nepoužívání deodorantů, nelze jí na druhé straně upřít i netknutost politickou korektností. Co víc, podobně jako u toho deodorantu si ani nebyla vědoma žádného nedostatku.

Ukázka byla z knihy: Úprk rozumu. Politická korektnost, cenzura, potlačování veřejné diskuse podle Anthonyho Browna

The post Proč je politická korektnost počátkem novodobého barbarství po celém světě first appeared on Čítárny.

Když měl 25. května Dante narozeniny, nikdo se tím na tzv. Západě nezabýval. A ni v roce kdy uběhlo 700 let od jeho úmrtí a v Ravenně byla restaurována jeho hrobka. Oslavovali ho jen Italové a normální vzdělaní lidé. Ti nedovzdělaní a ideově infekční ho podstrčili pod gilotinu polické korektnosti.

Alexandr Dugin ve svém článku problé levicových ideologů jediných pravd problém vysvětluje:

Když se Božská komedie dostala do rukou vzteklých obhájců lidských práv, liberálů a globalistů, zjistili, že Danteho práce byla politicky nekorektní.
A to bylo vše. Už ne Dante. Stal se další obětí liberální kultury. Jeho práce lze nyní tisknout pouze s vysvětlivkami a zřeknutím se „nepoliticky korektního obsahu uvnitř díla“.

Formální důvod pro zrušení Danteho je prý tento:
Autor Božské komedie dal zakladatele islámu do nepříliš příjemné části posvátného vesmíru.
A liberálové, kteří se obecně nestarají o islám, ani o žádné tradiční náboženství obecně, najednou usoudili, že takové čtení může mít negativní dopad na psychiku migrantů z islámských zemí. A že by z toho měli být chráněni, aby nevyvolávali výbuchy nepředvídatelné agrese z jejich strany.
Vypadá to absurdně, ale v současném našem světě se zdá téměř všechno absurdní. Měli bychom si snad zvyknout?

Všichni jsou v pozici úplných idiotů.
1. Hlavně samotní cenzoři. Představte si, jak starý Soros a malá Greta Tunbergová listují společně v Božské komedii a podtrhují podezřelé pasáže.
2. Evropané, kteří nyní musí činit pokání nejen za kolonialismus a vraždu feťáka Floyda (kterého nezabili), ale také za Danteho.
3. Samotní muslimové, kteří jsou považováni za tak slabomyslné, že nedokáží ocenit vzdálenost, která odděluje křesťanský středověk od moderní Evropy, a berou vše doslovně a okamžitě brutálně reagují, jako nekontrolovatelní maniaci.

Ale jednoznačně je přítomnost Mohammeda v tomto díle pouze výmluvou.
Dante je encyklopedie evropského středověku, velký památník teologie, filozofie, poezie a kultury. Dante je vrcholem západoevropského křesťanského ducha, oslavou říše, náboženství a rytířské lásky. V Dante mnoho generací Evropanů čerpalo inspiraci pro formování svých osobností. Podle Danteho si evropští hrdinové vybudovali svůj osud a život.

Fideli d’amore – „Věrní lásce“.
Dante vyjádřil ideály této rytířské společnosti křesťanské aristokratické elity.
Z tohoto důvodu je dnes Dante popraven. Je nositelem jiné Evropy – Evropy ducha a myšlenky, víry a cti, bezplatné služby a velké lásky. Moderní evropští vládci to všechno divoce nenávidí. Proto Danteho zakazují, odstraňují z učebních osnov, obviňují ho z nedostatečné tolerance a vystavují ho hanbě.

Evropa ničí své základy, rozrušuje své podstavce a odhodí nezničitelné ostatky génií z jejich hrobů.
Rusko by v žádném případě nemělo jít touto cestou. To se týká nejen ochrany našich géniů, ale také velkých myslitelů, umělců a básníků v Evropě. Rusko nikdy nebylo evropskou zemí, ale vždy jsme dokázali ocenit evropskou velikost, myšlenku, umění, genialitu. I když nám Evropané nerozuměli, rozuměli jsme jim. A vážili jsme si toho, co na nich bylo nejobdivovanější. Dnes, když Evropané házejí velkého Danteho do koše své zhroucené civilizace, je nejvyšší čas povýšit ho na prapor.

Dante je náš. Známe ho, ctíme, čteme, učíme a rozumíme mu. Aniž bychom si přáli, ocitáme se v roli strážce a ochránce evropských hodnot – ale právě hodnot, skutečných a skutečných – nikoli výsledků dekadence a degenerace.
Liberalismus a globalizace ještě nejsou celou Evropou. Kromě toho představují protievropskou Evropu. Proto se vzdávají evropských kořenů a ničí to, co je pro evropské srdce nejposvátnější.
Nevzdáváme se svých kořenů. A evropští géniové jsou námi stále uctíváni a ctěni.

L’amor che move il sole e l’altre stelle
Musíme být věrni Lásce.
A pokud láska zmizí, co by ještě pohnulo sluncem a hvězdami?

Zdroj: Alexander Dugin / Dante Alighieri: Cancelled Genius

The post Dante a Božská komedie pod gilotinou hloupé dehonestace a stupidní politické korektnosti first appeared on Čítárny.

Prvotinu Zbabělci vydal Josef Škvorecký v roce 1958. Román byl jako blesk v zatuchlém totalitním socialistickém realismu a byl hned podezřelý duchem nepřátelské anglo-americké svobodomyslnosti. Neslýchané! Samozřejmě, že kniha nebyla přivítána s jásotem v komunistických komisích, zvláště, když popisuje zbabělost části české populace na konci druhé světové války.
Poprvé se objevuje autobiografická postava Dannyho Smiřického, dvacetiletého gymnazisty, který má rád jazz, což byla hudba považována komunisty za buržoazně zpátečnickou a tudíž nebezpečnou.

A tak kniha Zbabělci byla zakázána.
Škvorecký byl vyhozen z pozice redaktora Světové literatury a mohl potajmu publikovat pod jménem svého přítele. A teprve po roce 1963 mu strana a vláda dovolila vydat několik málo knih. Nekontroverzních. A pak už Škvorecký odchází do emigrace. Odstěhoval se do kanadského Toronta, kde byl až do konce svého života.

Zbabělci vyšli 13 let po válce a 10 let po komunistickém parlamentním převratu v roce 1948.
Zrůdnost a hektičnost války byla mezi lidmi ještě velmi aktuální, stejně jako totalita nastupujícího komunistického režimu, který v 50 letech prošel tou nejzrůdnější části.
Škvorecký proto v knize uvádí citát Hemingwaye:

“Osoby a události líčené v této knize jsou naprosto smyšlené, a připomínají-li někomu doby a události, které znal, jde o podobnost čistě náhodnou.”

Přesně tak, jak by tomu mohlo být v podobné knize 10 let po roce 1989. Přisluhovači režimu dělají vždy všechno možné, aby se na jejich udavačství a zrádné chování zapomnělo.

Román popisuje jedno z nejhektičtějších období naší historie v malém pohraničním městě. Je to doba osvobozování ČSR po 2. světové válce.
Osm dní od pátku 4. května do 11. května 1945.
Po necelých 6 letech zrůdné německé okupace, po miliónech zavražděných lidí, po neskutečných genocidních zvěrstev, milónech padlých vojáků na frontách, po období, kdy se v novinách vyvěšovaly seznamy popravených občanů za jejich názor, přichází konečně svoboda. Po vyčerpávajících bojích se přibližuje Rudá armáda a její spojenci a osvobozuje Československo.
Jenže mnozí němečtí vojáci nikam neutíkají a z různých důvodů se nevzdávají. V československých městech dochází k povstáním, lidé berou do ruky zbraně, aby Němce vykopali z okupované země.
Začíná jedno z mnoha období skutečného hrdinství, ale i převlékání kabátů. Udavači a zrádní Jidáši cítí, že se definitivně otáčí kormidlo světa a snaží se být aktivní v boji proti svým chleobodárcům a zachránit si tak na poslední chvíli život. Však také po válce se vyrojilo několikanásobně víc partyzánů a odbojářů než jich vůbec bylo. Od nepaměti typické chování pro každý takový převrat.

A o takovém čase vypráví Škvorecký příběh dvacetiletého Dannyho, který má stejný zájem o hru na saxofon a o černošský jazz, jako o holky a samozřejmě jako každý chce, aby němečtí fašisti a banderovci odtáhli a a přijela Rudá armáda.

Prozrazovat děj nechci. Knihu si přečtěte.
Je nejen o neuchopitelném traumatu konci války, ale svým způsobem i o roce 1989 jakož o každé velké změně epoch a systémů. Je to příběh plný zvratů a střetu mladických pohledů na svět a kruté reality válečných časů. Je o hrdinech i zbabělcích. Mnoho napoví o morálce, jak o ní psal Karel Čapek:

„Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstali stejní; jenomže teď víme líp, kdo je kdo. Kdo je slušný, byl slušný vždycky; kdo byl věrný, byl věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív. Kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslí vždycky jenom na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky. Kdo mění víru, neměl žádnou. Člověka nepředěláš, jenom se Ti vybarví.“
Karel Čapek

Každopádně na svou dobu mimořádně drzý nesocialistický závěr knihy bez oslavy falešných socialistických hrdinů musel cenzory ještě dlouho strašit. Byl to totiž po 10 letech jeden z prvních náznaků svobodného myšlení.

Výpisky: Škvorecký Josef / Zbabělci

První věta:
4. V. 1945. Seděli jsme v Port Arthuru a Benno řekl: “Tak revoluce se vodkládá na neurčito.”

Sobota, 5. 5. 1945
To byl můj život. Tohle byl můj život. Irena. A bavilo mě to. Celý Kostelec a revoluce a kluci a Irena.
Vzpomněl jsem si, že se v Praze bojuje a že Staroměstská radnice hoří. Bratranci možná umírají na barikádách. Nebo spíš jsou zalezlí ve vile ve sklepě. Bylo mi pěkně. V Praze se bojovalo. Senzace. Ležel jsem v posteli a bylo mi příjemně teplo…

Neděle, 6. 5. 1945
Sotva jsem vylez z baráku, už jsem věděl, že je to s revolucí vážné. Lidi v turistických šatech a s rádiovkama na hlavách se trousili směrem k pivováru. Zbraně neměli, aspoň jsem neviděl, ale na rádiovkách měli našité trikolóry a na zadnicích si nesli chlebníky. Já měl na sobě taky sportovní šaty, protože pršelo a nechtěl jsem si ničit sváteční kvádro. Pod viaduktem u Skočdopolovic skladu jsem potkal pana Mozola, celého bledého a kulhavého, jak se hrdinně belhá do pivováru. U pasu měl připevněnou starou rakouskou šavli a vypadal jako z americké crazy komedie. On musel být hrdinný. Protože za války moc hrdinný nebyl a dotáh to ve fabrice až na kontrolora Bauaufsichtu des deutschen Luftfahrtministeriums. Tak proto měl teď proč být hrdinný. Byl jsem zvědav, jestli
v pivováře budou taky ostatní Balové. Asi budou. Museli teď být, chudáci, všichni hrdinní.

Octli jsme se zase na Jiráskově třídě a už jsem necítil slzy v očích. Skoro mi to bylo nepříjemné, že je už necítím. Mašírovali jsme po pravé straně ulice, byla skoro prázdná a mě už bolely nohy a měl jsem hlad a bylo mi zima. Už mě vůbec povstání nebavilo. Všechno bylo šílenost a pitomost. Všechno to vraždění židů a povstávání proti Němcům a celé to vojančení pana doktora Bohadly. Co z toho kdo měl. Teď mně to bylo všechno protivné. Proti nám šla četa po zuby ozbrojených Němců. Na chvíli jsem pocítil napětí a čekal jsem, co bude. Ale oni si nás nevšimli. Přešli kolem nás a jen jsem zpozoroval, jak se na nás zpod železných helmic zvědavě dívají. Ovšem. Pan doktor Šabata uzavřel příměří. Mašírovali jsme ulicí dál k nádraží a kolem Okresního domu a přes most a zpátky k pivováru.

Najednou mi napadlo, že bych měl myslet na Irenu, když ji miluju. Tak jsem na ni začal myslet. Ze začátku mi to nešlo. Snažil jsem se si ji představit, a nešlo mi to, tak jsem si vzpomněl, jak jsem jí nedávno v lázních viděl za ňadra, a už mi to šlo. Myslel jsem, že by bylo dobré s ní spát a že Zdeněk s ní spí, a začal jsem příjemně žárlit a bylo to dobré. Přišlo na mě tenorové sólo a já se začal zalykat ve středních polohách, jak je to na tenoru nejlepší, a zapomněl jsem na Irenu, jenom jsem si tak jí byl vědom a hrál jsem svoje velké sólo z Bob Catse.

“Poďte, nač tu stojíte? Nemá to cenu,” říkal naléhavě Benno. Automat za plotem se znova rozštěkal. Najednou se nalevo rozsvítil reflektor. Otočil jsem se a viděl jsem, jak kolem rohu skladiště pádí Němci s bodáky a automaty. Za sebou jsem zaslechl plesknutí. Ohlédl jsem se a viděl jsem, že Benno leží natažen v blátě. Doktor Bohadlo stál pevně. Němci přiběhli k nám a zastavili se. Nějaký oficír si na nás posvítil.

Šli jsme a já si vzpomněl na Ledečské skály a vrchol Sokolího hnízda, kde jsme seděli před týdnem, celí odření po hnusném výstupu kónickým komínem, já a Zdeněk a Irena a Vašek, a poslouchali jsme krásné hovoření fronty v Německu. Tam nahoře bylo slyšet všechno. Kulomety a děla tygrů a pantherů a těch sovětských T 34, a obloha nad námi byla modrá a krásná a pod ní se za obzorem válčilo. Sedělo se tam hezky, na sklonku války, a byl jsem z toho skoro smutný, že už to končí, ty odpoledne, kdy nás vyháněli z fabriky do jarních polí a potom se daleko na obloze objevovaly bílé pruhy pár a třpytily se lesklé aparáty Amerikánů, a vůbec to všechno. A taky, samozřejmě, mi bylo smutno z Ireny a Zdeňka, kteří seděli vedle sebe a Zdeněk omotal svoje jistící lano kolem sebe a Ireny, takže byli k sobě přivázáni, a blbec Zdeněk si myslel, že to je symbolické, a já přemýšlel o tom, že bych ho moh jako náhodou shodit dolů, ale samozřejmě jsem jenom přemýšlel. Houby jsem udělal. Jako vždycky.

Poslední věta:
Dole tancovali pásci, které jsem měl rád a které jsem měl za pár dní opustit a měl jsem jít jinam, zase někam, a já jim hrál a myslel jsem na všechny ty obvyklé věci, na které jsem vždycky myslel, na holky a na jazz a na tu neznámou holku, kterou potkám v Praze.

The post Josef Škvorecký. Zbabělci o zrůdnosti války, udavačích pohledem 20letého jazzového muzikanta first appeared on Čítárny.

Woke kultura dosáhla dalšího dna. Podle kulturních idiotů v Británii Shakespeare musí být přepsán. Jeho hry propagují bílou nadřazenost, rasismus, sexismus, homofobii, nerovnost etc.

Výsledky výzkumného projektu provedeného Shakespeare’s Birthplace Trust a Dr. Helen Hopkinsovou z University of Birmingham naznačily, že spisovatelova díla „prospívají ideologii bílé evropské nadřazenosti,“ uvádí The Telegraph.
Tito “wokevýzkumníci” naléhali na Shakespeare’s Birthplace Trust, aby přestal o dramatikovi mluvit jako o „největším“ spisovateli. je považován za symbol britské kulturní nadřazenosti.

Proto jsou při uvádění jeho her prováděny různé úpravy, takže s jeho původním dílem pak hra nemá mnoho společného.
A pokud skutečně dojde k tomu, že se jeho hra uvádí bez cenzury, pak je do představení vložena až 200 varování, což může znamenat, že během představení dojde k mnoha nelogickým přerušení, během nichž jsou diváci varováni a upozorňování, jak mají dílo chápat..

V případě Shakespeara ale nedošlo jen k úpravám jeho her – ať už v divadelní nebo psané formě.
Také jeho rodiště má projít významnými změnami a především již nemá být Shakespeare prezentován jako jedna z největších osobností své doby…

Organizace Shakespeare’s Birthplace Trust vlastní řadu budov po celém Stratfordu nad Avonou a také sbírku osobních dokumentů slavného dramatika.

Kurátoři muzea provádějí další analýzy „dopadu kolonialismu“ na světové dějiny a způsobů, jakými v tom hrálo roli Shakespearovo dílo.

Část Shakespearova díla by měla být přepracována do podoby, která je přijatelná.
“Urážlivé” výrazy budou proto z jeho děl odstraněny.
Pracuje se na tom, jak by mohly být Shakespearovy hry různě interpretovány, aby vyprávěly rozmanitější a inkluzivnější příběhy.

Zdroj:   Zdroj:

Ano, katastrofa dnešní společnosti je jen důsledek nesmírné stupidity a dlouhodobé degradace vzdělávání.
Bude třeba schovávat knihy Shakespeara, aby ho v budoucnosti neobjevila ideopolicie, tak jako v knize 451 stupňů Fahrenheita od Bradburyho.
Dante Alighieriho (1265 – 1321) ve své Božské komedii nás varoval:

Otrocká zemi, kam to dospělo?
Paní krajů? Ne, peleš pro tělo!
Naše města jsou v moci tyranů,
každý křupan se stane pohlavárem,
když přeběhne ze strany na stranu.
Leckdo má ještě tolik charakteru,
že nechce úřad, ale u nás hned,
i nepovolán, kdekdo volá: „Beru!“
Co změn, co nových opatření, řádů,
reforem měny, a nic nekončí,
jen nekonečně vyměňuješ vládu!

The post Shakespeare je likvidován. Jeho dílo prý podporuje bílou nadřazenost. Uschovejte si originály! first appeared on Čítárny.

Jak jsem hledal a bránil historii. Kniha MUDr. T. Syrovátka, si určitě najde své místo v každé rozumné školní knihovně a bude velkým pomocníkem při vyučování dějin českých. Pevně věříme, že existuje stále dost učitelů, včetně těch mladých, kteří nechtějí jít cestou zašlapování dějin a kteří žákům a studentům dají správné základy české historie.

První část knihy Jak jsem hledal historii:
Obsahuje 8 kapitol o historii všeobecně známé, ale jen na první pohled.
Např. Menhiry, Čertova brázda, Kounovské kamenné řady, Bitva u Wogastisburku etc.
Vznikly v časově nejvzdálenějších dobách, na území našeho státu. Existují jen určité teorie. A tak se i čtenář může účastnit a hledat vysvětlení.
Ambicí tohoto textu a přiložených vysvětlení, samozřejmě není tvrzení, že jsou všechny nejasnosti kolem dávných událostí vyřešené. Udávají se zde jen další souvislosti, které mohou pomoci dosud nejasnou historickou skutečnost – událost objasnit, nebo řešení přiblížit. Čtenář také nalezne, proč má být hrdý na své předky, kteří si v této zemi vybojovali a udrželi svou existenci od počátků před tisíciletím a staletími.

Druhá část knihy Jak jsem bránil historii:
Zabývá se dnešní dobou, jejíž mladá historie čelí už dnes mnoha pokusům o změny v souladu s ideologickými pravdami prosazovaných názorů. Dnes tyto změny prosazují především neoliberálové a jejich “progresivní” vidění světa, To je ale mnohem horší, než přepisovaní dějin v 50ých letech minulého století.
Z třinácti kapitol druhé části jsou rozhodně zajímavé kapitoly:
Historie je učitelka generací nových, Kde je pravda, Kdo a proč zaorává dějiny Čechů etc.

S tím samozřejmě souvisí i likvidace památníků naší historie za účelem totálního vymazání z podvědomí lidí.
Přesně podle přísloví: Sejde z očí sejde z mysli.
Např. pomník Jana Nerudy byl přesunut mezi keře na Petříně, kde ho je sotva vidět.
Petr Bezruč přišel o bustu v Bezručových sadech, které za několik byly přejmenovány.
Zmizela deska připomínajíc krále Vratislava, který založil Pražský hrad ve vestibulu metra Hradčanská v Praze.

Každá doba má své ideo – falzifikátory a “historiky” jediné pravdy.
O dějinách je ale třeba vědět a dál je učit mladou generaci. Češi se svými dějinami shodnou lehce, na rozdíl od Němců, kteří po druhé světové válce by nejraději na část své historie zapomněla a proto ji ani nehodnotí a neučí o ní. Tento jev se pomocí plánované degenerace celého národa přesunul i do našich škol, kde zfanatizovaní aktivisté o historii mlží nebo ji dokonce neučí. Stejně jako je tomu už desítky let na americkém kontinentě. Tam dokonce počátkem 20ých let 21 století neoliberální viceprezidentka Kamala Harris veřejně a fanaticky hlásá: „Nebuďte zatíženi tím, co se stalo“

Změnit historii ale půjde těžko. Jsme zhruba padesátou generací a ty předchozí generace nezávisle na nás nějak žily, uvažovaly a zanechávaly o sobě zprávy.
Řada našich historiků tyto minulé doby zpracovala natolik dostatečně, že nová významná a převratná fakta o minulosti lze těžko nalézt. V minulých dobách se k problémům své doby vyjadřovali naši výjimečně schopní jedinci, kteří se současně snažili i svou dobu spoluvytvářet z hlediska českého národa a působit v jeho prospěch. Většinou se opírali o hledání pravdy, svobody, rovnosti, lidských práv a demokracie. Nelze se lépe vyjádřit než tak, že občas cituji názory právě těch mimořádných jedinců.
Nechybí mezi nimi Hus, Komenský, Havlíček, Masaryk, Beneš, Hašek, Hrabal, Mahler a další.

“Přejem sobě na Čechy novou potopu, potopu to knihami způsobenou, které musí být poučné a dobré.”
Jan Neruda (1834-1891)

Naštěstí reinterpretace českých dějin probíhá dnes na mnoha frontách popularizační cestou.
Jedině tak lze čelit mediálním presstitutům, rádoby historikům a fanatikům, kteří by nejraději přepsali nebo dokonce zašlapali do ztracena celou historii českou.

Pamatujme, že nové národní obrozování 2.0 už začalo.

MUDr. T. Syrovátka / Jak jsem hledal a bránil historii / Vydal Orego production, 2023
ISBN 9788087528686

MUDr. Tomáš Syrovátka
Doktor a spisovatel, badatel v oblasti pěstování rostlin.
Narodil se v Praze na Vinohradech roku 1942. Studoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, poté medicínu na UK. Jako lékař vskutku praktický propojil své dvě milované profese – přírodovědu a medicínu v celoživotní poslání.
Jako přírodovědec se zaměřil na unikátní pěstování květin, zeleniny i hub v tzv. samozavlažovacích truhlících či květináčích. Jedná se o jedinečný nápad knotové závlahy.
Syrovátkovy samozavlažovací květináče se jako první začaly vyrábět ve Vyskeři u Turnova, odkud se následně výrobek rozšířil po celém světě.
V oblasti medicíny má řadu patentů, jako např. přístroj na sedimentaci červených krvinek, nebo léčení nádoru pomocí elektroforézy.

The post Jak jsem hledal a bránil historii. Neznámá historie česká a falšování dějin first appeared on Čítárny.

Stupidita je dnes fenomén víc, než kdykoliv jindy. Proto i Británie není už dávno ta ideální Anglie z časů Karla Čapka. Levicově-korporátní kulturní revoluce a´la Mao Ce-Tung jede na plné obrátky. Kancelářský liberální proletariát nové doby propaguje zvrácený gender, LGBT, GreenDeal i zákazy knih a revoluci ve vzdělávání, kde učit se míň, je prý víc. Cíle jsou evidentní. Snížení vzdělávání a IQ populace, rozbití rodiny, státnosti a znesvěcování národnosti. A to vše ve jménu tzv. lepší budoucnosti.

Sověti v Kyjevě kdysi říkali, že mají hlavně dva problémy. Blázny a silnice. Když se dnes podíváme do současné Británie, zjistíme, že těch problému mají podstatně víc než v bývalém SSSR. Ale blázni zůstavají na prvním místě.

Začátkem roku 2023 pronikl na veřejnost závěry britského programu Prevence, který má údajně chránit britské ostrovy před terorismem.
Ten, mimo jiné, ale islámský terorismus už vůbec nepostihuje, Antifa je v Preventu označována jako „jednotlivci a skupiny sjednocené vůči rasismu a krajní pravici“ a fanatici z Extinction Rebelliontam nejsou vůbec.
Hlavním teroristickým prvkem v Británii je ale krajní pravice, která se pozná podle toho, že čte klasiky a sleduje nevhodné filmy. Za krajní pravicí  jsou považování všichni, kteří kriticky myslí a mají jiný názor než levicové vládnoucí liberálně korporátní strany.

Jeden z výstupů programu Prevence je prý fakt, že lidé tzv. extrémní pravice čtou tyto knihy:
Pána prstenů od JRR Tolkiena,
Beowulfa, Chaucera,
v podstatě celého Shakespeara,
Ztracený ráj od Miltona,
Canterburské povídky Geoffreyho Chaucera,
Orwella, zvlášť jeho román 1984,
básně GK Chestertona,
Překrásný nový svět Aldouse Huxleyho,
Tajného agenta Josepha Conrada.

Nebezpeční jsou prý i diváci filmů jako:
Most přes řeku Kwai,
Velký útěk a Zulu,
komediálního seriálu Ano, pane ministře.

A proč takto stupidně přemýšlejí mnohé politické neziskovky, kteří např. v Česku jsou dnes soustředěni hlavně kolem politických stran Fialové vlády?
Protože takoví lidé myslí a když myslí, znají historii.
A když znají historii, umí hledat souvislosti.
A pak jím může rychle dojít, o co se snaží prodejní politici a nikým nevolené politické neziskovky a korporace.
Tak jednoduché to je.
A psal o tom velmi dobře i Bradbury.
>>

Naprostá většina lidí jasně vidí, že destrukce západní kultury, nábožeství a civilizace vůbec se vede na všech možných frontách, ale jen málokdo si uvědomuje skutečné a velmi reálné nebezpečí a realistický návrat do doby Temna. Mnohem horšího Temna než byl fašismus nebo nacismus. Začíná se tomu také říkat korporátní globální totalita. Je jenom otázka kolik lidí z té většiny je ochotno něco udělat, aby se takový vývoj zastavil.

Pod čarou:
Program Prevent britská vláda financuje ve výši 49 milionů liber (59 milionů dolarů) ročně, a zcela jsně „upřednostňuje boj proti ultrapravicové aktivitě”. Definici “krajní pravice” ovšem dodávají svoji a diskuse se o tom v podstatě nevede.

A co je ta stupidita?

Co je stupidita. Prof. Koukolík o stupidiním ničení přírody a společnosti Velikonočních ostrovů

The post Stupidita. Jste pravicový extremista? Pak čtete klasiku Tolkiena, Shakespeara, Huxleyho, Conrada, Chestertona etc. first appeared on Čítárny.