Přepisování historie a pamětních desek. Na debatě u kulatého stolu na téma důležitost výuky o holocaustu na středních a základních školách se mi v hlavě vybavily vzpomínky na můj zážitek se zvláštní, ale existující formou popírání šoa. Ta se nejlépe popíše jako MLČENÍ. Přepisování historie jak ji neznáte.

V létě 2004 vrcholily zuřivé útoky rakouských politiků proti válečnému veteránovi Horalovi, který v Českém Krumlově na nádvoří jím vlastněného hotelu postavil bystu prezidenta Edvarda Beneše.
Více než samotné vyobrazení státníka jim vadil nápis, (jedna deska byla v češtině a jedna s překladem do němčiny), citace slov, která adresoval Beneš především vězňům koncentračních táborů:

”Přijde brzo chvíle, kdy tito viníci se budou před sebou samými a před světem očišťovat z toho, co v těchto letech napáchali.
A budou tomu sami věřit, až tyto nové lži budou přednášet.
A konečně přijdou opět, aby od očišťování přešli k útoku,”

Nakonec došlo dokonce k tomu, že někdo urval a odnesl desku s německým překladem.(viz. poznámka redakce)

President Dr. Edvard Beneš v r. 1947… (o přepisování historie)
Vážení spoluobčané!
V nedávné době jsem podepsal historicky významné dokumenty pro naši Československou republiku, to jest, dekrety prezidenta Československé republiky. Tyto dokumenty nám dávají naději, že se již nikdy nebudou opakovat tragické události let 1938 a 1939. Vědom si neblahých zkušeností národa, zejména z druhé světové války, zanechávám Vám odkaz, ve kterém Vás varuji před možnými dalšími požadavky za znovuosídlení našeho pohraničí sudetskými Němci, kteří byli poprávu na základě mých dekretů z naší republiky odsunuti.

Může se stát, že mé dekrety vydané z rozhodnutí vítězných mocností druhé světové války, budou odstupem času revanšisty prohlašovány za neplatné.
Může se stát, že se najdou „čeští vlastenci“, kteří se budou sudetským Němcům za jejich odsun omlouvat a že budou nakloněni otázce jejich návratu.
Nenechte se oklamat a jejich návratu nedopusťte. Hitlerové odchází, avšak snaha o ovládnutí Evropy Německem zůstává.
Mohou se najít i vlastizrádci, kteří budou opět usilovat i o odtržení Slovenska od České republiky. Bylo by to pošlapání odkazu našeho prvního prezidenta Československé republiky T. G. Masaryka a jeho spoluzakladatele M.R.Štefánika.
Vedlo by to k zániku obou našich národů.
Nezapomeňte, že mé dekrety se týkaly i potrestání vlastizrádců, že mají trvalou platnost a potrestejte všechny případné vlastizrádce ať je to kdokoliv, a v kterékoliv době.

Váš dr. Edvard Beneš, Praha, květen 1947

V té době jsem byl na českobudějovické radnici ve funkci náměstka primátora. Události mne vyprovokovaly k čemusi, co jsem si již dlouho chystal.

Popíši dva proudy, z nichž se slilo to, co se stalo.

1/ V památníků v koncentráku v Mauthausenu (kde byl mimochodem vězněn můj strýc) je mnoho zajímavých dokumentů.
Například fotokopie dopisu selky ze statku ležícího naproti dodnes zlověstně působícího lomu, která protestuje proti dění v okolí lágru.
Protestuje? Ano, proti “špatně zastřeleným”, kteří potom dlouho dodělávají v příkopě a lidé se na to musí dívat. Paní říká, že se takové věci mají dělat v lágru, a ne u jejího statku.

Je tam ale také fotka lineckého mostu, který se stavěl ku větší slávě největšího z Rakušanů, narozeného nedaleko odtud a který údajně sám mostu při návštěvě svého milovaného Linze přiřkl jméno Nibelungenbrücke.

Popisek se vztahuje k jednomu z nejstrašnějších symbolů nacistické hrůzovlády, ke kamenolomu v koncentračním táboře, kde SS vlastněná firma těžila kámen, a kde denně umírali děsivým způsobem desítky lidí.
Říká se v něm, že stavba mostu v Linzi byla zásobována právě granitem z lomu.

2/ Ten druhý proud je jenom stručný a krátký. Kdysi jsem při procházce po Linci zdálky uviděl na zábradlí předmostí připevněnou pamětní desku. S ulehčením jsem si řekl, že je přece jenom vzpomenuto těch, jejichž krev je v základech mostu. Vztek, který následoval po přečtení, mne nikdy docela nepřešel. Na desce je totiž nápis

»Mit dem Überschreiten dieser Brücke endeten im Jahre 1945 die Schrecken der Vertreibung für zehntausende Sudetendeutsche«
Přechodem tohoto mostu skončily v roce 1945 hrůzy vyhnání pro desetitisíce sudetských Němců.

V červenci toho roku vzpomenutého v úvodu jsem si vyhodnotil, že okurková sezóna by mohla pomoci publicitě a vytáhl jsem do boje. Téma jsem nabídl regionálnímu reportérovi ČT, vyrazil jsem s vlastní digitální kamerou do Mauthausenu a Lince.
Výsledkem byla večerní zpráva, která říkala, že českobudějovický náměstek primátora Kubín vzkazuje hejtmanu Pühringerovi, že než začne příště mluvit o Benešově bystě v Krumlově, měl by se zasadit o to, aby na mostě postaveném z kamene vytěženém vězni, byla alespoň nějaká připomínka jejich utrpení.

Trefa do černého! Rakouští politici vylítli jako čertíci z krabičky. Jak se říká – napříč politickým spektrem, ale nejvíce se vztekali poslanci z Haiderovy FPÖ. Dostával jsem vzkazy o tom, že má slova jsou ungeheuerlich a že se jim nemá provinční politik co plést do jejich dějin.

Z jejich dopisu jsem se dozvěděl, že oni se se svou minulostí vyrovnali a my naopak ne atd. Linecký sociálně demokratický starosta Dobusch všemu nasadil korunu, když prohlásil, že to s tím granitem není jisté a že si nechají prověřit, zda některé kameny nepocházejí z Mauthausenu.
Panu starostovi jsem tedy opatřil oficiální vyjádření z jednoho historického institute ve Vídni, kde mu pan Lechner vzkázal, že z lomu v Mauthausenu pocházejí VŠECHNY kameny použité na mostě. Jaksi pod čarou zůstává několik mailů z rakouských adres sdělujících mi, že jsem Arschloch a že prý Heil Hitler, du Jude!

Proč to všechno vyprávím? Závěr přece znáte sami, že?
Přesně tak, nic se nezměnilo. Hejtman prohlásil, že on žádný dopis nedostal a město Linec si najednou vzpomnělo, že most není v jejich kompetenci.
Vše vyvrcholilo výrokem, že kámen v lomu lámali dobrovolníci. (!!!)

Jestli se letos půjdu podívat na Vánoční Christkindlmarkt do Linze a zajdu na most, najdu tam zase jenom tu tabuli o ubohých sudeťácích.
A víte proč?

1/ Protože v Rakousku nacismus nikdy nevyšuměl, protože v Rakousku mohli mít po válce ve vládě člena Einsatzgruppen a prezidentem důstojníka Wehrmachtu.
2/ Protože poměrově k počtu obyvatel bylo vrahů v koncentrácích Rakušanů dvakrát více než Němců. Protože právě v tomto kraji se odehrál strašný Mühlviertler Hasenjagd (hon na zajíce) při němž v únoru 1945 obyvatelé svorně s SS honili a pobíjeli z Mauthausenu uprchlé ruské válečné zajatce.
3/ A protože nikdy nebyli obětí, do kteréžto role je pasovala vypočítavost politických zájmů Rusů, ale pachateli.

Jestli někdy pojedete do Rakouska, udělejte si takový malý výlet, začněte v muzeu v Mauthausenu, potom jeďte do Lince, na most před Dunaj a hoďte dolů na ty kameny třeba nějakou kytku.
Zkuste si představit, že mezi mým příběhem a letošním rokem leží právě tak málo let, jako mezi vítězstvím nacistů ve volbách a začátkem masového vraždění na východě. Že už se to nemůže stát?

Poznámka redakce:
(1) Busta je nyní v zahradě českobudějovické vily společnosti, na kterou přešlo dědictví majitele hotelu Růže pana Horala. Deska s textem je prý někde uložena a nikdy už nebyla vyvěšena.
Pokud se někdo zeptá, kam deska zmizela, občanům se sdělí, že radnice Českého Krumlova desku nemá a že ji má majitel.
Ten pak odpoví, že o instalaci desky ho město nepožádalo. Důležité je, aby deska zmizela a Sudeťáci se nezlobili.

Autor: Tomáš Kubín / Zdroj článku: www.shekel.cz

The post Přepisovaní historie. Benešovy dekrety, zničené pomníky, koncentrák Mauthausen first appeared on Čítárny.

Jan Werich věděl své o sprostých udavačích, anonymech, vulgárnostech a tak jednoho dne napsal toto naprosto přesné zamyšlení. A hlavně nadčasové!

Měl jsem před pár lety o Štědrý den takový pohovor s dětmi. Já myslím, že děti se bavily, aspoň já jsem se s nimi bavil velmi dobře. A použil jsem tam slova sranda.
Dostal jsem dopisy, jenom dva z nich si všímaly toho slova. Jeden z těch dvou ovšem nebyl normální dopis, byl anonymní. To je zajímavé, že všechny anonymní dopisy jsou tak strašně sprosté. Anonym je vždycky daleko sprostší než to, nad čím se pohoršuje. Anonymové jsou ubozí lidé, nemocní lidé, mně je jich líto. Jsou to lidé s velikánským pocitem méněcennosti, proto si rádi hrají na spasitele a očisťovatele a odhalovatele zla. O věc jim nikdy příliš nejde, to je jen záminka jinak by do svých dopisů nepsali takové sprostoty, pod které se nemohou podepsat.

Nemocný člověk může být někdy trochu na obtíž, ale škodlivost anonymních dopisů nezáleží na anonymech samých, jsou to většinou politováníhodní nešťastníci. Daleko škodlivější, daleko horší a daleko hloupější jsou ti, kdo na anonymy dají, kdo mají moc na ně dát a kdo potom používají ten klacek, který jim ubohý anonym vtiskl do ruky.

Ostatně kdo četl Dumasova Hraběte Monte Christa, ví, jak ten příběh začíná, dopis anonymního udavače uvedl do pohybu události, které vystačily na velice dobrý a velice dlouhý román.

Ale vraťme se raději k tornu podepsanému dopisu.
Pisatel vněm želí dětských duší. A vidí má ústa, jak se z nich řine ono slovo. Považuje je za slovo sprosté. Prosím, řekněme, že to je otázka jazykového citu. Ale z toho, co píše o sprostých slovech vůbec, je vidět, že sprostá slova zřejmě zná. A ted’ bych rád věděl, kde on se je naučil. Já jsem se je naučil jako dítě, jako dítě a od dětí. Neznám dospělého člověka, který by učil děti sprostým slovům, tedy normálního člověka. Kde to ty děti berou, to nevím, nezáleží na tom. Jestliže pisatel poznal sprostá slova až v dospělém věku, je mi ho líto. Přišel totiž o mnoho, když jako dítě nemohl ta slova říkat šeptem, aby je neslyšeli ti, kdo je zakazují, a přitom je sami neustále používají.

S vulgárností i se sprosťáctvím je to koneckonců relativní jako se vším. Každá doba, každá éra, každá třída a každý národ má své vlastní myšlení a své vlastní pojmy, určuje sám sobě své vlastní meze.
My jsme s Voskovcem před válkou mívali takový dialog, kde jsme používali výraz bludná ledvina, nikomu to tady samozřejmě nevadilo. Když jsme pak týž dialog dělali v Americe, všichni se vyděsili. To nesmíte, na jevišti nemůžete o ledvině, to je sprosté. Dobrá, říkali jsme, ale co tam dáme? No třeba takovou tu košilku porodní, tu blánu, co se ukazuje při porodu. No dovolte, my na to, ale tohle snad je sprosté. Ne, to vůbec není sprosté, to je v pořádku, víte, při tom se člověk rodí a to je přirozené, kdežto ledvina, chápete, ta jaksi slouží k vyměšování.
Když se dostanete do takovéhle situace, nedebatujte, nemá to smysl. V Americe například nesmíte smrkat. Když se chcete vysmrkat, musíte vyjít z pokoje a vysmrkat se já nevím kde, snad v lese. Zato můžete v Americe u stolu klidně říhat, řeknete-li pardon. Mnohé orientální národy dokonce říhají tak, že to můžeme nazvat krkání. A neučiníte-li tak, jsou velice uražení a domnívají se, že vám oběd nechutnal, takže takový dobrý orientální oběd, to je jako když se ladí basy. Tedy to je ta relativnost. To, co jeden nazývá vulgární a sprosté, to je druhému přirozené.

V 19. Století, kdy maloměšťáci začali imitovat noblesu, snažili se mluvit vzdělaně. Ovšem nemajíce vzdělání.
A snažili se chovat vychovaně, nemajíce vychování.
Imitovali. Proto byli tak přepjatí. Považovali za vulgárnost ledacos, co se ani v nejvyšších kruzích za vulgární nepovažovalo. To se zachovává u mnoha lidí dodnes.

Druhý extrém ovšem je, že zase mnoho lidí mluví hrubě a vulgárně a sprostě, aby jaksi zdůraznili svou lidovost. Vykládají si mylně lidovost, jako si tamti vykládali mylně dobré mravy.

Ano, souhlasím, kultura naší řeči hodně upadla.
Obludná úřední slova, která si vymýšlejí docela zbyteční lidé bez jazykového citu, zamořila noviny, úřední spisy i korespondenci, ba i ústní projevy.
Nevzdělanec chce mluvit vzdělaně, a tak se vyhýbá přirozenému jazyku, kterému ho naučila jeho matka. Proto se v posledních letech tak málo mluvilo spatra. Rečníci měli strach, aby se náhodou neuřekli a nevypustili z úst přirozenou českou větu. Souvisí to i s celkovou devalvací myšlení, ale to nechme stranou, mluvíme o jazyce.

Mluvit spatra, to je těžké, ale hezké. Když někdo mluví spatra a formuluje své myšlenky, posluchači jsou účastni jistého děje, jistého dramatu, vidí a slyší myšlení, vidí hledání slov, jsou přítomni tvůrčímu procesu. Takový řečník může strhnout a strhne. Lenin například mluvil spatra, protože něco chtěl, protože měl koncepci. Můžete mi namítnout, že spatra mluvil i Hitler, jenže jeho posluchači byli trochu zvláštní, ti nestáli o to, aby viděli a slyšeli myšlení, proto chodili poslouchat pravě Hitlera.

Jisté je, že bylo mnoho lidí v dějinách, kteří uměli mluvit spatra, hledali slova, křičeli, plakali, mluvili pomalu, mluvili rychle a strhli lidi, protože je to umění. Ze se dá řečnického umění zneužít, to už je věc jiná.

Mizení přirozeného řečnického projevu, které vidíme v dnešní době na celém světě, to je podivný příznak. Politici potřebují hodně řečí, někdo jim je musí psát a oni jen čtou a čtou. A většinou čtou špatně. A při tom častém čtení dochází k takové mechanizaci, že už se nevyslovují myšlenky, ale čtou slova, slova, slova, jak to ostatně říká Shakespearův Hamlet. Jediným skutečným majetkem národa je řeč. Reč žije a roste s národem, anebo hyne s národem. A každá řeč, když se hezky mluví, je hezká. Ale všimněte si, když jdete po ulici, nebo když vejdete do krámu, jak se poslední léta u nás vyslovuje hláska e. Setkal jsem ses tím nedávno u dvou mladých prodavaček a graficky se ta strašlivá výslovnost prostě nedá vyjádřit. Je to lenost, ale ty děti za to nemohou, on je nikdo pořádně mluvit neučí, i učitelé takhle často mluví, hovoří se tak na schůzích. A přece by stačilo ta ústa přitom e zavřít, neprotahovat je do nekonečna, a bylo by to v pořádku.

A když tohleto zazní z televize nebo na divadle, tak se člověk otřese, protože si vzpomene, co Francouzi, Angličané, Rusové dají na krásu řeči, jak na to mají profesory, jak to opravují, protože vědí, že národ bez pěstované řeči, bez milované řeči, může to být sebesilnější národ, je jako silák bez vlasů a bez chlupů, takový holý, takový macarát.

A hezké je taky, jak se vulgarizují cizí slova jako demogracie – to je podle vzoru balgón a cirgus.
Víte, v tomhle já vidím daleko větší nebezpečí pro náš jazyk než ve slově sranda.

Co se tedy skrývá pod tím slovem sranda? Jaký to má význam? Je to šprým? Slovo šprým je skoro ironický pojem, něco to popisuje, něco, co autor považuje za veselé, ale ono to vlastně veselé není, ono je to spíš trapné. Tedy šprým to není. Je to žert? Žertovat, to je takový vyhraněný pojem. Je to veselé, usměvavé, má to budit úsměv, ale ne chechtot. Je to psina? Já nevím, připadá mi, že psinu si lze užít s panem učitelem na školním výletě. Je to tedy prča? Ne, odpusťte, tohle je špatné slovo, to nemám rád. Také už se málo užívá, je to slangové slovo, které už vyšlo z módy. Tak co to tedy je? Je to legrace? Ano, je to takový vyšší stupeň legrace. Taková legrace, že už je to sranda, že se řehtáme a kutálíme smíchy a prohýbáme se smíchem a slzíme a zajíkáme se, je to vrchol veselí, je to veselý orgasmus. Může to být v kresbě, může to být ve fotografii, může to být v přírodě, může to být v dění v divadle, sranda, to je taková téměř nadskutečnost, to je humor, který jako by zde stál sám o sobě, zdánlivě ovšem, protože každý humor je ve vztahu k lidem, bez nich by neexistoval, byly by to jen příhody, ale nikdo by se jim nesmál.

Sranda, to je slovo, které nemá kořeny ve sprostotě, jestli v něm někdo sprostotu slyší, je vina na něm, protože má špinavé myšlenky. Sranda nemá kořeny v nemravnosti, je to člověčí, lidské, a tudíž skutečně lidové slovo. Abyste mě chápali, to, co tady říkám, to není vůbec obrana toho slova, to slovo se ubránilo tím, že je, že už v našem jazyce bůhvíjak dlouho existuje. Je nesmrtelné, protože je denně na rtech miliónů slušných a čistých lidí.

Volně přepsáno

The post Jan Werich o sprostých udavačích, anonymech a srandě, která nemá kořeny v primitivnosti first appeared on Čítárny.

Jan Drda (4.4. 1915 – 28.11. 1970) vypráví příběh, odehrávající se za německé okupace, za války, za protektorátu v letech 1939-1945. Je o udavačství ve školství, kdy studenti za názor byli nejen zavřeni, ale dokonce popraveni. Přesto si dovolím tvrdit, že kniha je nadčasová, protože i dnes registrujeme totalitní pokusy o ovládnutí společnosti.

Povídka Vyšší princip je součástí 11 povídek knihy Němá barikáda z roku 1946.
Tedy v době, kdy lidé ještě velmi silně cítili téměř 5 let kruté totality německé okupace. Doby, kdy v novinách vycházely seznamy popravených za to, že schvalovali atentát na Heydricha nebo projevili svůj nesouhlasný názor na německou okupaci nebo německou politiku. V roce 1946 se veřejnost v plné síle dovídá o zvěrstvech páchané za Druhé světové války Němci a jejími přisluhovači. Proto ve společnosti jednoznačně převládala touha po míru a lepší, spravedlivější společnosti bez válek. Komunistický převrat nastal až v roce 1948.

Jan Drda se vrací v povídce Vyšší princip k tomu nejhoršímu, co přináší jakákoliv totalita.
K cenzuře názorů, udávání a ke stíhání lidí za jakýkoliv projev, která nekopíruje státní totalitní propagandu a propagandu státem schválených medií.
Důsledkem jsou vždy mediální dehonestace, vyhazování z práce, ze škol, dochází k jejich policejnímu pronásledování nebo dokonce k jejich popravám.
Tak jak to popsal Jan Drda.

Postavit se proti udavačství není pro mnoho lidí jednoduché, ale je to jediná cesta, jak se podívat sám sobě do oči.
Udavačství je nejhorší a nejubožejší projev pomstychtivosti, zákeřnosti a zbabělosti. Je to morální dno člověka.
Udavači by ale neměli zapomínat, že budou vždy odměněni dvakrát. I když ve své době mohli považovat udávání za nahlašování.

V roce 2022 vyzývala občany k udávání dokonce nejhorší vláda ČR v historii, vláda premiéra Fialy.
Udávání říkali “nahlašování”. Po dlouhých cca. 35 letech od roku 1989 se objevila probruselská vláda, který začala zavádět znovu cenzuru a totalitní manýry.

Vlevo: Fiala s předvolebním slibem. / 2021
Vpravo: Screenshot z vládního webu branmecesko.cz po volbách / 2022

Ukázka je z vládního webu branmecesko.cz:

“Nahlásit dezinformace není práskačství. Možná ti není příjemné někoho „nahlašovat”, uvědom si ale, že lži ve veřejném prostoru jsou nebezpečné. Na dezinformace upozorni standardním způsobem na dané sociální síti, trestné činy neváhej nahlásit Policii ČR.”

Podobně nahlásil někdo své spolužáky v povídce Jana Drdy, protože byl přesvědčený, že dělá dobrou věc nebo se tak chtěl zbavit někoho, kterého neměl rád.
A nechal je vlastně popravit.

Němá barikáda / Jan Drda / Praha 1946

Povídku napsal Jan Drda podle skutečné události.
Ta se odehrála v době  tzv. heydrichiády na gymnáziu v Příbrami v roce 1942. Heydrichiáda je období po atentátu na říšského protektora Heydricha.
Učitel, klasický filolog, se skutečně o politiku nezajímal, ale tváří v tvář bezpráví našel odvahu a sílu k statečnému postoji, skutečně existoval.
Byl o tom dokonce natočený dokument:

Ukázka z knihy:

V neohrabaných, špatně žehlených šatech venkovského střihu, obličej zdolíčkovatělý obrovskými jizvami po černých neštovicích, s aktovkou věčně zatěžkanou klasiky, z nichž citovával dlouhé odstavce opojen krásou textu a zapomínaje na svůj krákoravý hlas, byl pro své septimány figurkou krajně komickou. A třebaže pro svůj zevnějšek sváděl k přezdívkám tak mnohým a trefným, i na této škole jej pokřtili tak jako na všech předešlých, jimiž za dvacet let své učitelské činnosti prošel.

„Vyšší princip“ říkali mu hned třetího dne, jakmile prožili pár čtvrthodinek jeho nadšených výkladů v hodinách latiny a řečtiny, a tento přídomek za krátký čas docela překryl jeho občanské jméno.
„Vyšší princip … ehm … mravnosti, jejž si musíte osvojit, studenti, vám prostě nedovolí počínání tak směšně podlé, jako jest opisování od sousedů,“ pravil toho dne nad modrofialovými sešity latinských kompozic. Tak soustředěně promýšlel v posledních dnech jednotlivé věty úkolu, jímž chtěl v této septimě uzavřít celoroční práci, že ostatní svět, třeba pln strašných událostí, míjel bez povšimnutí jeho sluch i jeho ducha.Leč právě když zvedal kostnatý, inkoustem věčně potřísněný ukazovák, se starodávnou důstojností ohlašuje, že bude diktovat první větu, enuntiationem primam, ozvalo se nervózní zaklepání a úzkou škvírou dveří chvatně přivíraných vešel ředitel ústavu.
Dusil se nějakým strašným přetlakem, zhroutil se zády na dveře, jako když přemáhá mrtvičnatý záchvat, a mdlým mávnutím ruky naznačil žákům, aby zůstali sedět.
„Ó Sparťané, já spěchám od Thermopyl!“ zašeptal septimán Ryšánek svému sousedovi Moučkovi, snaže se vtipem potlačit vnitřní vzrušení, které ho v tu chvíli rozrazilo. Ale Moučka, bledý, znervóznělý náhlou předtuchou, docela přeslechl kamarádovu průpovídku.
Bezúčelně namočil pero a stejně nesmyslně je položil nad horní okraj sešitu. Násadka se začala kutálet po čisté stránce, třísníc ji při každé obrátce mokvavou černou stopou.

„Havelka … Moučka … Ryšánek – pojďte se mnou,“ ozval se ředitelův hlas, vysílený vzrušením. Kolega Vyšší princip, jehož zdvižený prst, připravený k diktandu, ustrnul při tomto překvapení v nepřirozené poloze, se důrazně ohradil:

„Pane řediteli, chystáme se právě k latinské kompozici … a tu z vyššího principu … nepřítomnost právě těchto žáků …“
Tři septimáni zmateně vstali, chrastíce učením. Rozhlíželi se po kamarádech, jako by hledali znamení svého příštího osudu, a všem stejně tanula na mysli ostrá vzpomínka na včerejší pošetilou debatu na plovárně.
Ryšánek, neúnavný hovorka třídy, utrousil tichou poznámku:
„Tak zas jedna kóna v suchu!“

Řediteli bylo nesnesitelné prodlévat dál ve třídě. Rychle vyšel na chodbu. Ale kolega Vyšší princip, rozrušen představou, že právě tři z velmi dobrých žáků, na jejichž latinské formulace byl s dětinskou žíznivostí zvědav, budou nepřítomni, rozběhl se za ním, zjitřeně gestikuluje.

V této vteřině pohlédli septimáni Havelka, Moučka a Ryšánek, přistupující už ke dveřím, svému osudu naplno do tváře. Průhledem dveří bylo vidět, jak proti velkému světlému oknu chodby stojí tři muži v kožených šedozelených kabátech. Moučka se ohlédl do třídy, celou ji objal úpěnlivýma očima, jako by nepřipraven prosil o nápověď na strašnou otázku. Na čele mu vyrazily zřetelné krupičky potu. Franta Havelka, jenž sedával v první lavici, se ještě jednou rozběhl k svému místu, vyděšeným, zrovna nepříčetným pohybem zašoupl víčko kalamáře, a zas se vrátil k Ryšánkovi, který už sahal na kliku. Bez ohlédnutí. Bez rozloučení.
Když za nimi zaklaply dveře, všem zbývajícím septimánům přejel po zádech mrazivý dráp hrůzy. Neboť byl červen 1942.

Kolega Vyšší princip se vrátil do třídy za pět minut. Nohy se pod ním chvěly, že sotva došel ke katedře. Zhroutil se na židli, sevřel své obrovské vypouklé čelo kostnatými prsty, a dočista přejinačeným, dětsky naříkavým hlasem tiše bědoval:
„Neslýchané … Neslýchané!“

Pak se přece jenom vzmužil, a pohlédnuv do očí své třídy, zkamenělé zlou předtuchou, chraplavě koktal:
„Vaši … vaši … spolužáci … byli zatčeni … Jaké absurdní … nedorozumění … moji … moji žáci …“
O sedmé večer pouliční rozhlas, jenž rozkřikoval jména těch, kdo byli toho dne zastřeleni pro schvalování atentátu, vyslovil hroznou jistotu: František Havelka, Karel Moučka, Vlastimil Ryšánek.

Mlčky, neschopni pronést jediné slovo, sešli se profesoři už po sedmé ranní ve sborovně. Červnové slunce padalo na desku konferenčního stolu. Rozptýlený prach zlátl v jeho proudech. Dvacet lidí, docela vykořeněných hrůzou, se v něm potácelo jak v nejstrašnější tmě. Příchod každého dalšího násobil jejich bezmocnost, češtinář Kaltner, černovlasý chlapík chmurného vzezření, jenž psával vlastenecké rýmovačky k osmadvacátým říjnům, přecházel mezi okny, přerušuje svým tělem ten sluneční proud. Najednou popadl židli, zády obrácen k oknům, rukama sevřel její lenoch, hledaje oporu pro myšlenku, která při tom přecházení uzrála pod nízkým čelem, a napůl podoben přeludu, nezřetelný pro zátopu ranního slunce, která ho oblévala a do níž nebylo možno pro oslnění pohledět, začal hystericky křičet:
„To máte z té vaší rebelantštiny*! Postřílejí nás všecky! Tak jako v Táboře!“

Ředitel ústavu slabě zaúpěl, přemáhaje srdeční záchvat. Ostatní byli tiši. I dech se v nich zastavil, jako by už bylo po ortelu. Jenom profesor dějepisu, kulatohubý tichošlápek, nabral odvahu k řeči. Vytáhl z aktovky čtvermo přeložený arch papíru, rozložil jej na stolní desku, a hlasem, jehož navyklou sladkost nemohl setřít ani strach, prohlásil:
„Páni kolegové, považuji za nezbytné, abychom neprodleně poslali projev upřímné loajality panu státnímu tajemníku a panu ministru Moravcovi. Dovolil jsem si jej nastylizovat…“

Do strašného ticha četl dvacet řádek, plných podlosti a devótnosti. Pak rozšrouboval plnicí pero, posunul papír před nejstaršího člena sboru a úslužným gestem ho vybídl k podpisu. Profesor náboženství, sedmdesátiletý stařec, jenž bůhvíkolik roků přesluhoval, vzal papír do roztřesených prstů a důkladně přeslabikoval text, odděluje slabiku od slabiky. Když byl hotov, upustil papír na stůl.
„Jsem starý muž. Na sklonku života už nebudu lhát…“

I bylo rozhodnuto, že náhradou za tento akt je třeba pronést k žákům postižené septimy projev, jenž odsoudí zvrhlost činu jejich kamarádů, a jenž bude patřičně zaprotokolován v třídní knize.
„Ale kdo to má, prokristapána, udělat?“ Češtinář i dějepisec řekli jedněmi ústy:
„Samozřejmě profesor třídní!“
Oddechli si všichni, které to břímě minulo. Vyšší princip mlčky, soustředěně pozoroval klouby svých sepjatých rukou. Třídním septimy byl on.

Jako kdyby bylo prázdno za těmi dveřmi s číslicí VII.
Kde je to nepřestajné hučení včelího roje, jemuž byly ještě včera česnem? Kolega Vyšší princip otevírá dveře své třídy. Ale ti, kteří mu ze školních lavic vstávají vstříc, jsou docela jiní než včera. Jen po obrysech je matně rozlišuje, jen po navyklém zasedacím pořádku, který nosí v hlavě. Neboť té noci každý z nich přešel přes řeku Acheron, doprovázeje ty tři, jejichž místa jsou prázdná.

Posadili se jako stroje, když on dosedl za katedru. Ne třída. Už ne společenství. Každý z nich sám, oddělen vlastní skořápkou strachu. Či nenávisti?
„Žáci,“ řekl jim, ale hlas se mu zadrhl už na prvním slově. Nemohl ani vydechnout. Vstal, aby si uvolnil hrudník. V ubohém zmačkaném sáčku starého mládence, s kalhotami vyboulenými na kolenou, ošklivec zďobaný neštovicemi se postavil na samý okraj stupínku.
„Žáci,“ vykoktal po druhé, škrtě se v límečku, „profesorský sbor mne pověřil abych … ehm
… včerejší … smutnou událost … uvedl … na pravou míru … Z hlediska … vyššího principu mravního …“

V tu vteřinu se k němu zvedlo dvacet párů očí. Jako by ta stará, častým užíváním znevážená fráze najednou nabyla nové, strašné chuti a tvaru. Jako by byla nepřátelstvím, které pokládá mezi ně a sebe. Anebo… S největším úsilím popadl dech. A potom naráz, s chvatem tonoucího, jenž se bojí, že bude zahlcen a nedořekne, vykřikl na své žáky:
„S hlediska vyššího principu mravního … vám mohu říci jenom jedno: vražda na tyranu není zločinem!“
Tou jedinou větou se zbavil všeho napětí a zmatku. V hlavě se mu rozjasnilo, s nesmírnou přesností a podrobností rozeznával každého z těch dvaceti, které vedl už od kvinty a jejichž oči teď visely na jeho ústech: dobráky, zarputilce, úskočníky, chlapce čestné a mírné vedle divochů a ulejváků, tvrdohlavce, šplhouny i pomalé, těžkopádné dříče a nemotory. Dost možná, že právě mezi nimi je ten, kdo udal Ryšánka, možná, že nějaké drobné příkoří, nedorozumění nebo nepostřehnutelná nenávist přinese nové úděsné ovoce. Leč přes to všecko: kterému z nich je možno lhát do očí? Popadla ho žíznivá potřeba, zrovna před těmito chlapci říci větu, kterou už od včera v sobě přemáhal, kterou div nevyslovil ráno ve sborovně, s kterou se musel svěřit stůj co stůj. Pomalým, tichým, uvnitř klidným hlasem řekl své třídě, vydávaje se jí docela do rukou:
„Také já … schvaluji atentát na Heydricha!“

Cítil, že bylo vyřčeno všecko. Obrátil se proto ke katedře, usedl a začal zapisovat do třídní knihy. Ale sotva se dotkl perem stránky, ozval se z lavic povědomý hluk. Vyšší princip zvedl pomalu oči ke své třídě.
Dvacet septimánů stálo před ním v pozoru, se zdviženými hlavami, s očima planoucíma.

The post Nadčasový Jan Drda. Z hlediska vyššího principu mravního o udavačství, nejubožejším lidském konání first appeared on Čítárny.

„Jde o to, aby už nikdo nemusel zbytečně myslet, pane Gullivere. Považte, co zbytečného myšlení se všude děje. I děti musí myslet, i staří a nemocní, i lidé, kteří nemají na myšlení vůbec čas. I ti, o nichž si myslíme, že nemyslí: blázni, notoričtí pijáci, idioti, všichni bez výjimky myslí.
Přivezli mi kreťena. Močil pod sebe, neuměl se najíst, ovládal lidskou řeč. Ale myslel.
Pozoroval jsem kojence, pane Gullivere, a mohu vám říci, že se u nich vyskytují sny.

Ale proč vám to všechno povídám. Protože budete mluvit s guvernérem a ten se vás určitě bude ptát na můj myslící stroj na ruční pohon.
Myslící ústrojí.
Ruční pohon.
Zde se tvoří myšlenky.
Ptali se mě na kapacitu. Řekl jsem, že zdravý muž docílí až deseti tisíc myšlenek denně, ale jim, jim se to zdálo málo.
A tak tedy někoho napadlo použít k pohonu tohoto aparátu žentouru. Chtějí zapřáhnout dobytče, pane Gullivere, ale já jim to nedovolím! Řekněte jim to.
Já nepřipustím, aby tímto strojem otáčel vůl!“

The post Pavel Juráček a jeho geniální myslící stroj na ruční pohon first appeared on Čítárny.

Ivan Štěpanovič Koněv. Paměti, které se čtou jedním dechem, zvláště pokud víme o událostech kolem neobyčejně stupidního odstranění Koněvovy pražské sochy v roce 2020 arogantním politikem Ondřejem Kolářem (TOP09).

Kniha je rozhodně plná zajímavých faktů, autentických vzpomínek na nejzrůdnější dny německé expanze do SSSR a jeho razantní potlačení Rudou armádou za nesmírných obětí. Padlo na 10 miliónů sovětských vojáků. Celkem padlo 27 miliónů obyvatel SSSR.

The post Maršál Koněv. Osvobození Prahy Rudou armádou v roce 1945 a ideologické zkreslování historických faktů first appeared on Čítárny.

Edward Snowden v roce 2013 odhalil, že Národní bezpečnostní agentura (NSA) si upravila oddíl 702 zákona Foreign Intelligence Surveillance tak, že špicluje kohokoli a kdekoli.

Tento program je znám pod názvem Upstream. NSA není povinna prokázat pravděpodobnou příčinu trestného činu před soudem nebo před soudcem, který zkoumá oprávnění sběru dat.
Další program z oddílu 702 nazvaný PRISM sbírá komunikaci cílenou na jednotlivce od poskytovatelů jako je Facebook, Yahoo a Skype.
Vláda USA monitoruje i provoz na velkých serverových stanicích, které procházejí citlivá data velkých evropských firem a jejich obchodní zájmy jsou tak přímo ohroženy.

Velkou část špionáže neuskutečňují vládní agentury, ale kontraktované soukromé firmy jako například firma Booz Allen Hamilton, ve které pracoval Edward Snowden.
Ten v knize popisuje, jak sám tento systém pomáhal vytvářet a proč porušením mlčenlivosti riskoval svou budoucnost.

„Když řeknete, že vám na právu na soukromí nezáleží, protože nemáte co skrývat,
není to nic jiného, než kdybyste řekli,
že vám nezáleží na svobodě projevu, protože nemáte co říct, nebo na svobodě tisku, protože nemáte co napsat.“
Edward Snowden, 2015

Snowden odhalil veřejnosti, že americká vláda potají buduje systém ke shromažďování dat, jehož výsledkem měl být bezprecedentní způsob masového sledování, který se dokáže vetřít do soukromého života každého člověka na zemi. Snowden popisuje, jak sám tento systém pomáhal vytvářet a proč porušením mlčenlivosti riskoval svou budoucnost.

Snowden / Nesmazatelné záznamy / ukázka:

Jmenuji se Edward Joseph Snowden. Pracoval jsem pro vládu, ale teď pracuji pro veřejnost. Trvalo mi bezmála tři desítky let, než jsem pochopil, že je v tom rozdíl, a když jsem prozřel, přineslo mi to v úřadě jisté problémy. Výsledkem je, že teď věnuji čas snaze chránit veřejnost před jednáním lidí, k nimž jsem sám patříval: špionů ve službách Central Intelligence Agency (CIA), totiž americké Ústřední zpravodajské služby. A také National Security Agency (NSA), tedy Národní bezpečnostní agentury. Jako jeden z četných mladých techniků, kteří pracují pro rozvědku, jsem byl přesvědčený o tom, že se podílím na vytvoření – jak jsem tehdy věřil – budoucího lepšího světa.

Moje kariéra v Americké zpravodajské komunitě (American Intelligence Community, IC)1 trvala jenom krátkých sedm let, a překvapilo mě, když jsem si uvědomil, že to bylo jen o rok déle, než trvá můj exil v zemi, kterou jsem si sám nezvolil. Během onoho sedmiletého období jsem se ovšem podílel na té nejvýznačnější změně v historii americké zpravodajské služby – přechodu od cíleného sledování jednotlivců k masovému dohledu nad vším obyvatelstvem.
Napomáhal jsem tomu, aby se jediné vládě technicky umožnilo shromažďovat veškerou světovou digitální komunikaci, celé věky ji skladovat a po libosti ji prozkoumávat. Po 11. září 2001 dolehl na IC trýznivý pocit viny, že selhala ve svěřené roli ochraňovat Ameriku a že připustila uskutečnění nejničivějšího a nejpustošivějšího útoku na naši zemi od napadení Pearl Harboru.

V reakci na tuto událost se vedoucí činitelé IC snažili vybudovat systém, který by napříště zamezil tomu, aby je někdo znovu podobně zaskočil. Podstatou plánovaného systému musela být technická základna, přičemž pro jejich armádu specialistů na politologii a odborníků na obchodní administrativu byl takový úkol španělskou vesnicí. Mladým technikům, jako jsem byl já, se náhle dokořán otevřely dveře do těch nejtajnějších zpravodajských agentur.
A tak geekové zdědili celou zemi.

Jestli jsem se tehdy v něčem vyznal, byly to počítače, a tak jsem stoupal rychle vzhůru. Ve dvaadvaceti jsem od NSA poprvé dostal nejvyšší bezpečnostní prověrku, kterou jsem potřeboval i pro pracovní pozici na samém dně organizačního pavouka zpravodajských služeb.
O necelý rok později už jsem pracoval v CIA jako systémový inženýr a měl jsem stále širší a širší přístup k některým z nejcitlivějších sítí na planetě. Jediným mým dospělým dohlížitelem byl chlapík, který trávil služby tím, že četl paperbacky od Roberta Ludluma a Toma Clancyho. Agentury se honily za získáním technicky nadaných lidí, a přitom porušovaly všechna pravidla, která samy zavedly.

Normálně by do zpravodajské služby nikdy nepřijali člověka, který neměl alespoň bakalářský titul, později však brali i lidi, kteří sice studovali vysokou školu, ale na bakaláře to nedotáhli. Já jsem nevyhovoval ani jednomu z těchto kritérií. Podle všech pravidel mě nikdy ani neměli vpustit do budovy.

V letech 2007–2009 jsem byl přidělen na americké velvyslanectví v Ženevě jako jeden z velmi mála techniků, který obdržel diplomatické krytí.
Dostal jsem za úkol popostrčit CIA kousek do budoucnosti tím, že její evropské pobočky propojím online a digitalizuji a zautomatizuji síť, která sloužila americké vládě ke špehování. Lidé z mojí generace nejenže popohnali kupředu zpravodajskou činnost, my jsme od základu znovu definovali, co je zpravodajská služba. Pro nás to nemělo nic společného s nějakými tajnými schůzkami nebo mrtvými schránkami, ale jenom s daty.

Když mi bylo dvacet šest, stal jsem se formálním zaměstnancem firmy Dell, ovšem znovu jsem pracoval pro NSA. Pracovní poměr mi sloužil jako
krytí, a totéž platilo téměř pro všechny technicky zaměřené špiony z mé legie. Poslali mě do Japonska, kde jsem pomáhal s vývojem systému, jenž agentuře poskytoval globální informační zálohu v podobě mohutné tajné sítě, která zajišťovala, že i kdyby jaderný úder obrátil hlavní stan NSA v prach a popel, nedošlo by k žádné ztrátě shromážděných dat.
V té době jsem si neuvědomoval, že vývojem systému, který je schopen trvale uchovávat záznamy o životě každého člověka, se dopouštím tragické chyby.

V osmadvaceti letech jsem se vrátil do Spojených států a čekalo mě raketové povýšení do styčného technického týmu zajišťujícího spojení firmy Dell s CIA. Mým úkolem bylo vysedávat s šéfy technických sekcí CIA, abychom vymysleli a uplatnili řešení všech možných problémů, jaké si jen dokážete představit.
Moje skupina pomáhala agentuře vytvořit nový typ počítačové architektury – „cloud“, první technologii, která umožňovala každému agentovi bez ohledu na to, kde se fyzicky vyskytuje, přístup ke všem datům, která právě potřeboval, a umožňovala mu dál s nimi pracovat, přičemž vzdálenost nehrála žádnou roli.

Mé dřívější zaměření na zpracování a propojení toků zpravodajských informací tehdy ustoupilo novému úkolu – přijít na to, jak data navěky uchovávat, z čehož se vyvinulo mé další poslání: zajistit, aby tato data byla všeobecně dostupná a zpracovatelná. Těmto projektům jsem se začal věnovat na Havaji, kam jsem se přesunul v devětadvaceti letech v rámci nového kontraktu pro NSA.
Do té doby jsem pracoval podle pravidla „pouze to, co potřebuje vědět“, takže jsem nedokázal chápat souborný účel, který se skrýval za mými specializovanými, úzce vymezenými úkoly. Až v havajském ráji jsem se konečně dostal do takové pozice, z níž jsem mohl vidět, jak všechna má práce zapadá do sebe, spojuje se jako převody nějakého obrovského stroje a spoluvytváří systém globálního masového sledování.

V tunelu táhnoucím se hluboko pod ananasovým polem – v bývalé podzemní letecké továrně z dob Pearl Harboru – jsem seděl u terminálu, z něhož jsem měl prakticky neomezený přístup ke komunikaci téměř každého muže, ženy i dítěte na planetě, kteří kdy vytočili číslo na telefonu nebo použili počítač.

Mezi ně spadalo i zhruba 320 milionů mých amerických spoluobčanů, jejichž každodenní život se ocitl pod dohledem v míře, která protiřečila nejen Ústavě Spojených států, ale i základním hodnotám každé svobodné společnosti.
Tuto knihu můžete číst díky tomu, že jsem podnikl věc pro člověka v mém postavení krajně nebezpečnou: rozhodl jsem se povědět pravdu. Shromáždil jsem dokumenty dostupné v rámci IC, které dokazovaly, čím americká vláda porušila zákony, a předal jsem je novinářům, kteří je prověřili, publikovali a vyvolali celosvětové pozdvižení.

V knize popisuji, co mě k tomuto rozhodnutí vedlo, jakými morálními a etickými principy jsem se řídil a jak se to všechno odehrálo – jinak řečeno popisuji i svůj život.
Co vlastně tvoří život? Víc, než co říkáme, ba ještě víc, než co děláme. Život je i to, co milujeme a v co věříme. Pro mě je to, co miluji a v co věřím, především propojení, spojení mezi lidmi a materiální základna, která jim to umožňuje. Do této základny spadají samozřejmě knihy. Avšak pro mou generaci se spojení do valné míry ztotožňuje s internetem.

Než se nad tímto tvrzením zarazíte, protože víte, že tohle informační mraveniště trpí jedovatou nákazou, pochopte prosím, že v době, kdy jsem se s tímto fenoménem seznámil, pro mě představoval internet něco velmi odlišného.
Byl to kamarád, a taky rodič. Komunita bez hranic a omezení, jeden a milion hlasů, společná neprozkoumaná oblast, kterou osídlily, ale nezneužívaly rozličné kmeny žijící přátelsky bok po boku, a každý jejich příslušník si mohl svobodně vybírat vlastní jméno, historii a zvyky. Všichni nosili masky, a přece tahle komunita, pro niž byly příznačné anonymita a množství různých označení pro totéž, vytvářela víc pravdy než lží, protože namísto komerčního soupeření tvůrčím způsobem kooperovala.
Nepochybně i zde docházelo ke konfliktům, ty ale převážila dobrá vůle a přátelské city v pravém pionýrském duchu.

Pochopíte mě tedy, když prohlásím, že internet dnešní doby je nepoznatelný.
Vůbec nesejde na tom, že tato změna je výsledkem uvážené volby, výsledkem systematického úsilí ze strany nevelkého počtu privilegovaných.
Počáteční nápor na přeměnu obchodu v e-obchod rychle vedl k překypění a zakrátko, těsně po zlomu milénia, ke kolapsu. Tehdy si obchodní společnosti uvědomily, že lidé připojení online se daleko méně zajímají o utrácení než o sdílení informací, ale že je možné zpeněžit i propojení lidí, které umožnil internet.
Jestliže lidé nejvíc stojí o spojení online proto, aby rodině, přátelům i cizím lidem vyložili, co mají za lubem, a nechali si povědět od rodinných příslušníků, přátel i neznámých lidí, co mají za lubem oni, potom všem společnostem stačilo přijít na to, jakým způsobem se přimíchat do této společenské výměny informací, aby z toho vytěžily zisk.
To znamenalo počátek kapitalistického dohledu a konec internetu, jak jsem ho znával já.

Takže se zhroutil tvůrčí web a došlo k zániku nesčetných krásných i nepříjemných individuálních webových stránek. Příslib pohodlí vedl lidi k tomu, aby opustili své osobní stránky, jež vyžadovaly trvalou a pracnou aktualizaci, a přešli na stránky Facebooku nebo účet Gmailu. Zdání, že tyto stránky jsou jejich, snadno zastínilo skutečnou realitu.
V té době chápali jenom nemnozí z nás, že nic z věcí, které jsme takto sdíleli, už nám nepatří. Následníci e-společností, které selhaly, protože nedokázaly přijít na nic, co jsme měli zájem koupit, získali nový produkt, který mohli prodávat.
Tím produktem jsme se stali my sami.

Projekt Tor původně vytvořily státní orgány, nakonec se však stal jedním z mála účinných štítů proti špehování ze strany státu. The Onion Router.

Tor je volně přístupný software, který při obezřetném pracovním režimu svému uživateli umožní brouzdat online s téměř dokonalou anonymitou, nejlepší, jakou je možno bez potíži získat.
Protokoly tohoto softwarového systému vyvinula výzkumná laboratoř amerického námořnictva v polovině devadesátých let a v roce 2003 byl program uvolněn pro veřejnost čili pro civilní obyvatelstvo na celém světě, a jeho fungování je v současnosti závislé na zainteresování množství obyčejných lidí. Je tomu tak proto, že Tor pracuje na principu kooperační komunity, a to zejména díky technicky zdatným dobrovolníkům po celém světě, kteří provozují vlastní servery Toru po sklepech, podkrovích a garážích. Tím, že Tor navádí internetový provoz svých uživatelů přes tyto servery, dělá pro ochranu původu internetového provozu tutéž práci jako „neatributivní pátrací systém“ CIA, ovšem s tím základním rozdílem, že Tor to dělá lépe, nebo přinejmenším efektivněji. Já jsem o tom byl přesvědčen, ale přesvědčit nevrlého řídicího důstojníka nebylo tak snadné.

Podle protokolu Toru se vaše internetové spojení distribuuje a odesílá náhodně generovanými cestami z jednoho serveru Toru na druhý s cílem nahradit vaši identitu coby zdroje komunikace identitou posledního serveru Toru v jejich neustále se měnícím řetězci.
Prakticky žádný z torovských serverů označovaných „vrstvy“ nezná identitu ani žádné identifikační údaje o počátečním bodu komunikace. Genialita systému spočívá v tom, že jeden server Toru zná počátek propojení, a sice ten zcela první v řetězci, ale neví, kam propojení směřuje. Nebo jinak: První server Toru, který vás připojí k síti, takže se mu říká vchod, ví, že jste to vy, kdo požadavek odesílá, ale protože jeho obsah nedokáže číst, nemá potuchy, zda pátráte po informacích o domácích mazlíčcích, nebo o protestním hnutí, a poslední server Toru, který váš požadavek propouští, čili východ, ví přesně, co hledáte, ale nemá žádnou informaci o identitě subjektu, který se ptá.

Tato vrstvící metoda se nazývá cibulové směrování, a podle tohoto dostal Tor své pojmenování: The Onion Router. Mezi námi zasvěcenci se říkávalo, že špionovi, který se snaží rozlousknout Tor, je z toho do breku. Ironie systému Toru spočívá v jeho samotné podstatě: jde o technologii vyvinutou americkými ozbrojenými silami, která děla kyberrozvědku obtížnější a současně jednodušší a aplikace hackerské know-how na ochranu anonymity důstojníků Americké zpravodajské komunity, ovšem za tu cenu, že stejnou anonymitu zaručuji i jejich protivníkům a průměrným uživatelům internetu po celé planetě. V tomto smyslu je Tor ještě důsledněji neutrální než Švýcarsko. Mně osobně Tor změnil život a přivedl mě zpátky k internetu z dob mého dětství tím, že mi dal aspoň trochu ochutnat svobody a chránil mě před sledováním.“

The post Acta Edward Snowden. Nesmazatelné záznamy. Cenzura internetu, cenzura názorů a business korporaci first appeared on Čítárny.

Druhá světová válka začala jednoduše. Podvodem. Němečtí vojáci v polských uniformách zahájili 31.8.1938 vražedný konflikt na hranicích v Gliwici. Provokace se povedla. Den poté vstupují připravení Němci s celou armádou do Polska.

Mnozí západní politici jásali, že Němci táhnou na východ, na SSSR a tiše mlčeli, když Němci v Polsku bombardovali civilní obyvatelstvo, zničili města Wielun, Frampol, Sulejow, Janow Lubelski, Bilgoraj. 10 % Varšavy bylo srovnáno se zemí. Vypálili kolem 400 vesnic, mnoho vesnic bylo vystěhováno a předáno Němcům. Během prvních 26 dní vykonali Němci 764 hromadných poprav polských válečných zajatců. Němci začali vraždit jak vyšší vrstvu, intelektuály, tak hlavně Židy. Jen během podzimu 1939 je jich popraveno na 65 tisíc.

Radost mnoha západních politiků, že Němci porazí SSSR a při tom se vzájemně oslabí tak, že budou plně ekonomicky závislí na Británii, USA, Francii, se ale zhroutila!
Strategické chyby Hitlera, odhodlanost sovětských lidí vedly k zásadnímu obratu války u Stalingradu. A nakonec to byl Stalin, který přinutil západní politiky na Teheránské konferenci, aby po letech váhání konečně otevřeli druhou frontu tam, kde to potřeboval. Společně pak ukončili nejkrutější světovou válku v historii.

Druhá světová válka skončila v Evropě 9.5. 1945 porážkou nacistického Německa a jeho spojenců.
Konečné celosvětové datum je 2.9. 1945, po kapitulaci Japonska.

Naprosto jednoznačně má rozhodující zásluhu na vítězství měla SSSR a Rudá armáda.
Vše začalo bitvou o Moskvu a drtivou porážkou Němců u Stalingradu.
Teprve v roce 1944 se k boji proti Německu v Evropě fakticky připojila i vojska USA a dalších zemí.

Finální útok sovětských jednotek na obklíčený Berlín začal 27.dubna 1945.
Na budově Říšského kancléřství zavlála sovětská vlajka 1.května 1945. (30.4.)
2. května 1945 se zdecimované zbytky wehrmachtu vzdaly. Třetí Říše přestala existovat, druhá světová válka v Evropě končila…

ČSR osvobodila z naprosté většiny Rudá armáda s pomocí české, rumunské. americké a polské armády.

Rudá armáda bojovala na československém území 235 dní – od 20.9. 1944 do 11.5. 1945.
Podle historiků padlo na československém území 138 000 až 144 000 sovětských vojáků.
Německými koncentračními tábory, věznicemi a káznicemi prošlo cca. 450 tisíc československých občanů.
Jak se s ČSR vyrovnalo poražené Německo? Zaplatilo všechny škody? Ne? Proč?

Druhá světová válka a ztráty na lidských životech.
Celkově německo-hitlerovské válečné snažení znamenalo za 6 let válečného běsnění smrt pro cca. 26 milionů sovětských občanů, sedm milionů Němců, šest milionů Poláků, 407 tisíc Američanů, 350 tisíc Čechoslováků.
Po válce zůstalo 35 milionů invalidů a 20 milionů sirotků.

Bedřich Golombek. Co nikdy nebude v dějepise o průběhu německé okupace ČSR 1938–1945
Druhá světová válka. Nefalšovaná historie. Operace Barbarossa, bombardování německých měst, Hirošima etc.

Na celém světě zahynulo přes 72 milionů lidí – v boji i při vyhlazovacích akcích. Z toho civilistů zemřelo 47 milionů.

DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA / DŮLEŽITÁ DATA 1937–1945

5. 3. 1933 Hitler se dosává k moci na základě federálních voleb v Německu. Pouhých šest dní po požáru Reichstag.
1933-1939 Během celé doby má Hitler podporu mezinárodního kapitálu (Británie, USA) a buduje svůj vojenský průmysl.
7. 7. 1937 Japonská invaze do Číny
11.3. 1938 Rakousko, ozbrojený převrat a připojení k nacistickému Německu
30.9. 1938 Mnichovská zrada a odevzdání ČSR Němcům
14.3. 1939 Okupace ČSR, Protektorat Böhmen und Mähren
1.9. 1939 Němci napadli Polsko
3.9. 1939 Francie, Austrálie a Velká Británie vyhlašují Německu válku
10.5. 1940 Němci překročil hranice Belgie, Nizozemska a Lucemburska. Francie kapitulovala 22. června 1940 a do listopadu 1942 německá armáda postupně obsadila celou zemi.
22.7. 1941 Němci napadli SSSR – Sovětský svaz. Akce Barbarossa
7.12. 1941 Japonci bombardovali Pearl Harbour
19.11. 1942 SSSR / Rudá armáda poráží Němce u Stalingradu. Nastává první velký zvrat války.
Konec roku 1942 Západní Spojenci prolomili německé šifrovací zařízení Enigma, používané německými ponorkami.
13. 5. 1943 Kapitulovaly německé a italské vojska (OSA) v Africe
5.7. – 23.8. 1943 Tanková bitva u Kurska. Poslední velká obranná bitva druhé světové války. Porážkou něm. vojska Rudá armáda a spojenci už jen útočili až do Berlína.
26. 8. 1943 Bitva o řeku Dněpr. Začala jedna z největších a nejvýznamnějších bitev světových dějin.  Zúčastnily se jí až 4 miliony vojáků a důstojníků z obou stran a fronta se táhla v délce 750 kilometrů. Trvala 4 měsíce. V bitvě o Dněpr položilo své životy přibližně 400 tisíc sovětských vojáků a důstojníků. Více než 2,4 tisíce lidí dostalo titul Hrdina Sovětského svazu.
9.9. 1943 Den po zveřejnění italské kapitulace 3.9., se Američané vylodili u Neapole v Itálii.
28.11. – 1.12. 1943 Teheránská konference. První společné setkání vůdců SSSR (Stalin), USA (Roosevelt) a Velké Británie (Churchill)
27.1. 1944 Skončila genocidní blokáda Leningradu (Petrohrad) německými vojsky, která trvala 872 dní od 8.9. 1941
6.6. 1944 Vylodění Spojenců v Normandii!!!!! Otevření druhé fronty po třech letech slibů, na přímou žádost Stalina. Teheránská konference.
4. – 11. 2. 1945 Jaltská konference / SSSR, Británie a USA domlouvají poválečné uspořádaní Evropy a světa
27.4. 1945 Rudá armáda začala finální útok na berlínský Reichstag na přímý rozkaz Stalina.
30. 4. 1945 Umírá Adolf Hitler, když se zastřelil ve svém bunkru v Berlíně. Jeho žena Eva Braunová spáchala sebevraždu společně s ním požitím silně jedovatého kyanidu.
1.5. 1945  Poručík A. P. Berest, seržant M. A. Jegorov a mladší seržant M. V. Kantaria s podporou kulometníků z roty I. A. Sjanova vztyčili nad Reichstagem útočnou vlajku 150. pěší divize, která se později stala „Vítězným praporem“.
2.5. 1945 Zbytky wermachtu a SS se vzdaly a se Spojenci (bez účasti SSSR) podepisují v Remeši smlouvu o příměří na protiněmeckých frontách druhé světové války (západní a východní fronta), která zavazovala německé ozbrojené síly k zastavení bojů. Ve skutečnosti smlouva signalizovala pouze vystoupení Německa z války a ne jeho jasnou kapitulaci.
Proti tomu Stalin ostře vystoupil a požadoval bezpodmínečnou kapitulaci Německa!!!
8.5. 1945 Bezpodmínečná kapitulace byla podepsána v Eisenhowerově hlavním stanu. Eisenhower slíbil německému generálplukovníku Jodlovi, že nepřátelské akce budou ukončeny 9. května 1945 v 0:00 hodin německého letního času…“
Na Stalinovo naléhání byla ceremonie kapitulace přesunuta na berlínské předměstí Karlshorst a konala se v noci z 8. na 9. května.
Kapitulace byla podepsána v 23:43h letního středoevropského času (0:43h moskevského času). Termín platnosti kapitulace zůstal nezměněn.
9.5. 1945 Den, kdy začala být platná bezpodmínečná kapitulace Německa. Podle dohody z Jalty podpesaná všemi vítěznými mocnostmi.
6. a 9.8. 1945 Američané naprosto zbytečně svrhli atomové bomby na civilní města Hirošimu a Nagasaki.
12. 8. 1945 porazila Rudá armáda po 4 dnech miliónovou japonskou armádu v Číně ve všech směrech. Japonský císař je konečně bez vojska a proto o pár dní uznává porážku Japonska.
15.8. 1945 Císař Hirohito oznámil kapitulaci Japonska.
2.9. 1945 Oficiálně skočila 2. svět. válka.
20. 11. 1945 – 1. 10. 1946  Norimberský proces

V Evropě se novináři zeptali ruského herce Lanovoje:
„Co tady stále připomínáš vaše vítězství? Vždyť my jsme už zapomněli.”
Zeptal se jich: “Kolik dní vzdorovaly vaše země Hitlerovi?”
Potom pokračoval:
„Polsko bylo dobyto za 28 dní a za stejných 28 dní ve Stalingradu dokázali Němci dobýt jen několik domů.
Dánsko vydrželo přesně den.
A celá Evropa byla pokořena za tři měsíce.
A naši vojáci ji museli osvobodit. A za jakou cenu!
Milion životů sovětských vojáků obětovaných za osvobození Evropanů od fašismu.“
Ale vy jste se rozhodli na to zapomenout!”

Takže malá rekapitulace:
Jak dlouho vzdorovali evropské státy německému vojsku?
Dánsko – 6 hodin;
Československo – 1 den;
Lucembursko – 1 den;
Nizozemsko – 5 dní;
Jugoslávie – 11 dní;
Belgie – 18 dní;
Řecko – 24 dní;
Polsko – 27 dní;
Francie – 1 měsíc a 12 dní;
Norsko – 2 měsíce a 1 den.

Jen samotný Pavlovův dům ve Stalingradu vydržel se bránit 58 dní
Jen při obraně Pavlova domu obránci zabili více Němců, než je ztratili Němci při dobytí Paříže.
Sovětský svaz vydržel čtyři roky (1418 dní) a ukončil válku v doupěti nepřítele – Německo kapitulovalo.

Toto by si měl pamatovat každý!!!!!!!!!

The post Druhá světová válka 1.9. 1939 – 9.5. 1945. Důležitá data německé zrůdnosti a jejich porážky first appeared on Čítárny.

Profesor Piťha a jeho vynikající projev v kostele Všech svatých na Pražském hradě 2015. Nemusíte být věřící, abyste pochopili v plné šíři moudrá slova pana profesora Piťhy, které se vážou k zásadním problémům této doby, k poničeným vztahům mezi lidmi, k chaotické a stupidně se chovající společnosti. Kultivovaný projev je tak nadčasový, že by měl prezentovaný ve všech médiích dnes a denně.

Ano. Jsme lidé. Nejsme čísla bez kritického uvažovaní. Nejsme ovládání roboti, kterým se musí říkat, co a jak mají dělat a jak myslet, jak by si přáli mnozí psychopati nového světového řádu.

Zde je text proslovu profesora Piťhy ze stránek Arcibiskupství pražského:

Lidé, lidé,

Dovoluji si vás oslovit tímto nejvyšším možným titulem, protože člověk je obrazem Boha a je ozdoben výsostnými znaky: rozumem, svědomím a zodpovědností.

Sešli jsme se tu, abychom vzpomenuli obětí válek a totalitních režimů, zejména toho, který je nám historicky nejblíž. Dnešní pietní slavnost dostala jméno Mene Tekel. Tato tajemná slova se objevila na zdi paláce Nabukadnesorova syna, když hodoval a zneuctil posvátné nádoby odcizené z Jeruzalémského chrámu. Oznámila pád jeho říše, protože se nepoučil z příběhu vlastního otce.

Jsme přitom na místě, které je symbolem našich národních dějin. Je to chrám, který po staletí vznikal podle přesně stanoveného řádu a stal se ztělesněním ideálu, který vedl naše otce a dědy. Sama o sobě tato katedrála oním ideálem není, protože ten stojí vysoko nad ní směrem označeným odvážně vzpřímenými věžemi. Odtud k lidem promluvil Bůh. Slyšeli jsme jeho slova platná pro Izraelity v zajetí stejně jako pro stavitele tohoto chrámu. Jsou bolestně platná i dnes. Odtud k nám poslal svého Syna, Ježíše Krista, aby nám ukázal, kdo jsme. Že jsme lidé, jen lidé spěchající ke smrti. Ale také, aby nám zvěstoval, že ideálem člověka je být obrazem Boha. Podobat se Kristu. To je pravda života, celý jeho smysl – jít k tomuto ideálu.

Pokaždé tu někdo mluví. Dnes ten úkol připadl mně. Je mi úzko, protože mluvím před Vševědoucím, a uvědomuji si, že nestojím před vámi, ale před těmi, kdo pro tento ideál, pro pravdu života, byli schopni svůj pozemský život nasadit. Dělat to pro sebe by nedávalo smysl. Život se pokládá za druhé. Ti, na něž tu myslíme, to udělali kvůli nám. Je mi určeno promluvit. Zde jsem, abych konal, co mám konat.

Více než vzpomínat, je třeba se poučit.
Ti, o nichž přemýšlíme, zemřeli především proto, že si lidé včas nepřipustili, že jsou ohroženi. Je třeba se poučit, neboť jsme opět ohroženi a opět si to nechceme přiznat. Říkáme: Žijeme v míru, přitom se bojuje, útočí a zabíjí. Ve své hlouposti a pýše poučujeme celý svět.
Říkáme: Náboženské války jsou středověký nesmysl. Očekáváme, že všichni odhodí svého Boha, protože my jsme to udělali. Ale oni to neudělají, protože na nás vidí, kam to vede – naše kultura se rozpadá a vymíráme.
Říkáme, že s nimi musíme vést dialog, ale oni nás nebudou poslouchat, protože chtějí mluvit o náboženství a my žádné nemáme, protože jsme nekonečně liberální.
Říkáme, že si máme jeden druhého vážit, ale oni si nás vážit nemohou, protože oni jsou schopni pro svou pravdu položit život, ale my budeme ustupovat a podle jejich diktátu zakročíme proti každému, kdo se přizná ke znamení Kristova kříže.
Říkají nám, že nejsme tolerantní, a mají pravdu, protože nejsme tolerantní ani k sobě navzájem. A nedejme se mýlit, naši politici se vůbec nezajímají o Islám, ale o petrolej a prodej obnošených zbraní. My jim to nemůžeme vytknout, neboť je sice máme za krátkozraké hlupáky, ale nesmíme to přiznat, protože jsme je zvolili. Navíc cítíme, že to jsou ti nejhodnější z nás, protože na slovo poslouchají jiné, kteří jim, sami bez tváře, odněkud nařizují. Tušíme, že odněkud, kde se hraje ruleta s fiktivními penězi, které ovšem někdy musí být podloženy naší prací, popřípadě životy.

Usilujeme o mír na Ukrajině, ale sami jsme připustili, aby byl ohrožen, a spěcháme se přiživit, protože nepřiznáme, že nejde ani o Ukrajince, ani o Rusy, ale opět o peníze a rovnováhy bank, které se rozkymácely jako lodě, když se zvednou vlny.
Říkáme: musíme být silní, abychom uhájili mír, ale k čemu nám budou zbraně, když nemáme muže, kteří by je zvedli. Proč by to dělali, když nemají ideál? Ideál, za který by někdo byl ochoten zemřít.
Jsme věru ubozí a směšní. Vzali jsme své oblasti vazebnost kultury a naše katedrály se hroutí a společenství lidí se mění v hromadu rozhádaných sobců. Ztratili jsme hodnotu a míru člověka, neboť je zcela logické, že když odhodíme své křesťanství a zbavíme se Boha, zbavíme se i člověka, protože přestaneme vědět, jak má vypadat. Jak si nás muslimové mohou vážit, když oni mají Boha a my žádného nemáme. A proč by se měli u nás chovat slušně a jednat s námi lidsky, když vidí, jak se chováme my k sobě navzájem.
Hovoříme o míru, chceme ho bránit, ale sami ho nemáme. Ani v sobě, ani mezi sebou.
Chceme zachránit spravedlnost, ale jen množíme zákazy. Jenže spravedlnost ani mír nikdo nezavede, protože vyrůstají ze slušnosti.

Vím, co teď nastane, co uslyším. Má slova narazí na zeď sobecké spokojenosti, která je jako křivé zrcadlo.
Všechno překroutí. Kdybych řekl jakoukoli moudrost, ozvěnou se ke mně vrátí fráze prázdnější než žvást opilce. I kdybych přinesl přímo z fronty usmrcené dítě, ozve se jen lživý nářek představitelů elit, a to takový, jaký si bude přát ke všemu lhostejný dav, který je má znovu postavit do čela. Nikdo se nezvedne, aby se šel pokusit zachránit sourozence či matku toho dítěte. Ozvou se proti mně hlasy: Na co si hraješ? Nečárej čerty na zeď!…, až zazní protest:
Ten blázen nakonec způsobí válku – umlčte ho! Ale já se hrozím toho, co si připravujeme a přivodíme. Našimi nepřáteli nejsou ani Arabové ani Ukrajinci ani Rusové a vůbec nikdo. Stačíme si sami, protože si nevážíme zákona života, zapomněli jsme, že život je láska a láska je oběť. Život bez nich nedává smysl. A to je, na co můžeme zahynout. Neměli bychom žádné nepřátele, kdybychom byli jako tato katedrála, poutáni k sobě pevným řádem, a byli bychom váženi a ctěni jako tvůrci. Jenže my nic nevytváříme, protože za sebe necháváme jedny pracovat a druhé myslet.
Podle pokynů shora jen posunujeme dílo těch zdola. Nemáme proč žít. Jsme tu zbyteční. Kdybychom takoví nebyli a byli platnými lidmi, neodvážili by se nás nepřátelé ohrozit, protože bychom byli pevnější, než oni. Naší cestou je návrat k rozumu a jeho zkáznění a důsledné, věrohodné, hluboce žité křesťanství.

Nemohu mlčet. Byl jsem vyzván, abych promluvil před Bohem a mrtvými předky, a to ve chvíli, kdy se nás cizinci s úsměškem ptají:
Co vy jste vlastně zač? Nemohu mluvit za druhé, ale odpovím za sebe, byť se chvěji:

Vyznávám, že jsem běloch, uznávám odlišnost lidských ras, a tudíž lidskou důstojnost všech, ale odmítám zčernat či zežloutnout a změnit proporci a barvu svých očí.

Jsem muž, který může zplodit, ale nemůže porodit dítě, a proto trvám na spořádané, trvající rodině, neboť je to základ společnosti a záruka výchovy. Trvám na tom, že muž a žena jsou odlišní ve stavbě těla i biologické funkci, že žena je slabší a vzácnější než muž, který ji má chránit, milovat a vážit si jí.

Jsem zatím zdravý a budu pomáhat nemocným, ale odmítnu fňukání slabochů, kteří se na nemoc jen vymlouvají.

Jsem zároveň bohatý i chudý. Svůj chléb si dosud vydělávám a mám ho dost, abych se podělil, ale odmítám živit lenochy. Mám mnohem méně než skutečně majetní, nezávidím jim a radoval bych se, kdyby svůj majetek užívali rozumně.

Jsem Evropan, protože jsem Čech. Narodil jsem se českým rodičům, vyrostl v české zemi a beru vážně bídu i slávu svého národa. Odmítám se rozplynout v bezduché uniformitě konzumní multikultury.

Jsem křesťan, uctivý k lidem jiného náboženství či názoru, a vím s určitostí, že se jimi budou řídit v celém svém jednání. Ale hlásím se pevně ke svému křesťanskému Bohu a řádu, který stanovil, protože je moudrý, spravedlivý a k lidem soucitný.

Jsem člověk, vděčný za své lidství a hrdý na svou tvář.

Jsem člověk, jmenuji se Petr Piťha a nejsem nějaké 361106/038 rodné číslo ani 37-22/015 identifikační číslo oprávnění, ani PIN ani VIPN ani jakékoli jiné číslo.
Jsem člověk, protože mám svědomí a nesu zodpovědnost. Jsem člověk a jako člověk chci také zemřít.
Amen.

Petr Piťha

The post Prof. Piťha. Jsem člověk, nejsem číslo. A jako člověk chci zemřít first appeared on Čítárny.

Nový zákon EU zvaný DSA (Digital Services Act) nutí platformy aktivně bojovat proti tzv. „nezákonnému obsahu“, mezi který patří i velmi vágně definované kategorie jako hate speech, podněcování k nenávisti, dezinformace apod. Při tom není vůbec jasné, kdo bude arbitrem jediného správného výkladu těchto pojmů a nevede se žádná diskuse o zneužití zákona v absolutní totalitní nástroj, propagující jediný správný názor vládnoucí menšiny.

Největší kritické výhrady vůči DSA (Digital Services Act) se dají shrnout do několika hlavních proudů.

Ohrožení svobody slova / de facto cenzura
Extrateritoriální efekt – DSA cenzuruje i mimo EU
Vágní a subjektivní definice „nezákonného“ a „škodlivého“ obsahu
Příliš velká moc Evropské komise a národních regulátorů
Přehnané dodržování má autocenzurní efekt
Nedostatečná transparentnost a nepřehlednost vymáhání
Administrativní a ekonomická zátěž + brzda inovací

ROZBOR DSA

Autor: Drieu Godefridi, právnik a filozof, absolvent Saint-Louis University of Louvain.

Nařízení o digitálních službách (DSA, Digital Services Act) zacílené na „velmi velké online platformy“ (VLOP, very large online platforms), jako jsou X, Facebook, TikTok a Google, které bylo Evropskou unií přijato v roce 2022 a začalo platit v únoru 2024, není oficiálně prezentováno jako nástroj „organizované cenzury“. Údajně má jít o legislativní rámec, jehož cílem je regulovat digitální služby, a tak chránit uživatele před nezákonným obsahem, systémovými riziky a netransparentními praktikami platforem.

Rostoucí počet kritiků – zejména ve Spojených státech amerických, včetně Elona Muska a několika republikánských kongresmanů – však považuje DSA za mechanismus masové cenzury. DSA podle jejich názoru zatěžuje svobodu projevu přísným byrokratickým dohledem a umožňuje selektivní potlačování odlišných názorů a prosazování hlavních idejí stejně, jako za socialimsu.

Hned na začátku je třeba zdůraznit, že DSA se vztahuje na všechny digitální zprostředkovatele (platformy i poskytovatele hostingu a souvisejících služeb), ale na velmi velké on-line platformy, které jsou definované jako platformy s více než 45 miliony uživatelů měsíčně v EU, dopadá nejpřísněji.

Kdo cenzuruje? (Aktéři)

Cenzura – přejmenovaná na „moderování“ – není prováděna v první řadě Evropskou unií a národními vládami, ale je delegována na samotné digitální platformy a je podrobena přísnému regulačnímu dohledu národních správních orgánů. Výsledkem je decentralizovaný, ale vysoce regulovaný systém, který kritici popisují jako byrokratickou „industrializaci moderování“.

Hlavními vykonavateli jsou digitální platformy.
Jsou povinny aktivně moderovat obsah a v případě velmi velkých on-line platforem formálně definovaných Evropskou komisí jsou jejich povinnosti obzvláště náročné. Tyto platformy musí provádět hodnocení „systémových rizik“, jako je šíření dezinformací, a zavádět proaktivní opatření, včetně detekčních algoritmů a velkých týmů lidských moderátorů. Platformy s méně než 45 miliony uživatelů měsíčně v EU podléhají mírnějším požadavkům, ale i ony musí reagovat na hlášení uživatelů.

Podle kritiků tento rámec v podstatě nutí americké digitální platformy, aby jménem EU pod neustálou hrozbou přísných sankcí vykonávaly funkci ideopolicie. Nařízení o digitálních službách (DSA) tak sahá daleko za hranice Evropy. Tento bod je zásadní: každý americký uživatel platformy X může být například sankcionován za to, že na X vyjádří svůj názor. Ve skutečnosti tedy DSA dopadá i na všechny Američany. Toto je jasný příklad normativního imperialismu, který je pro EU posledních 20 let tak charakteristický.

Technicky by se tento problém dal vyřešit jedině vytvořením samostatných platforem zvlášť pro USA a pro EU – X-USA a X-EU – což by ale popíralo ideu globální sítě a samotného internetu. V důsledku toho jsou digitální platformy systémově nuceny uplatňovat DSA nejen na evropské uživatele, ale také na Američany, a nakonec na uživatele po celém světě.

Ústředním orgánem dohledu nad velmi velkými on-line platformami je nikým nevolená Evropská komise.
Zajišťuje dodržování předpisů tím, že zahajuje vyšetřování, požaduje přístup k údajům a ukládá pokuty. V prosinci 2025 například uložila platformě X pokutu ve výši 120 milionů eur za údajný nedostatek transparentnosti v moderování. Případ se týkal uživatelských účtů označených „modrou fajfkou“, které byly obviněny z potenciálního šíření dezinformací. Modrá fajfka dříve znamenala ověření identity, ale později došlo ke změně a nyní jen indikuje to, že účet má aktivní placené předplatné (X Premium). Tento model prosazování vyvolává vážné obavy ohledně oddělení pravomocí: Evropská komise DSA navrhla a nyní jej také sama prosazuje.

Kromě toho EU ustanovila „důvěryhodné oznamovatele“ – obvykle nevládní organizace – jejichž upozorněním se musí digitální platformy věnovat přednostně.
Na oficiálním seznamu důvěryhodných oznamovatelů jsou i organizace, které se řadí k levici a krajní levici, jako jsou německá HateAid a belgická UNIA.

Každý členský stát EU také jmenuje národního koordinátora digitálních služeb (DSC, Digital Services Coordinator) – například ve Francii vykonává tuto funkci ARCOM a v Německu BNetzA – jehož úkolem je dohlížet na digitální platformy, které nepatří mezi velmi velké on-line platformy, a koordinovat svoji činnost s EU. Tito národní koordinátoři vyřizují místní stížnosti a ukládají sankce.

Výsledkem je decentralizovaná síť prosazování, v níž nejrestriktivnější země – zejména Německo a Francie – prostřednictvím svých radikálních vnitrostátních zákonů o „nenávistných projevech“ vyvíjejí disproporční tlak. Tato dynamika vede k omezování svobody projevu v celé Evropské unii: obsah označený jako nevhodný v jedné zemi je fakticky označen jako nevhodný pro celou EU.

Nakonec, každý jednotlivec může nahlásit obsah prostřednictvím funkce „oznámení“.
Důvěryhodní oznamovatelé akreditovaní národními koordinátory digitálních služeb mají privilegované postavení: jejich hlášení jsou vyřizována přednostně a často vedou k rychlému odstranění obsahu, který považují za sporný nebo nepřesný. Spojené státy americké nedávno zašly tak daleko, že zakázaly vstup do země pěti Evropanům – bývalému evropskému komisaři Thierry Bretonovi a několika aktivistům – za jejich roli při vyvíjení tlaku na americké on-line platformy.

Americké platformy sociálních médií tvoří první linii cenzury, ale fungují v rámci jasného řetězce velení vycházejícího z EU a evropských národních vlád, které stanovují požadovanou míru transparentnosti a nařizují audity a neustálý dohled.

Výbor pro soudnictví Sněmovny reprezentantů USA tento systém odsoudil jako „organizovanou cenzuru“, v rámci níž EU účinně „vyzbrojuje“ nevládní organizace k tomu, aby nutily americké technologické společnosti odstraňovat obsah, který je v USA legální, ale v Evropě je považován za „problematický“.

Jak to funguje DSA? (Mechanismy)

Nařízení o digitálních službách (DSA) zavádí vysoce strukturovaný proces, který má podle kritiků průmyslový charakter. DSA v masovém měřítku produkuje moderování obsahu způsobem připomínajícím byrokratickou montážní linku.

Za prvé, mechanismus oznámení umožňuje každému jednotlivci nahlásit údajně nezákonný obsah. Platformy jsou povinny taková oznámení „neprodleně“ přezkoumat, v naléhavých situacích často do 24 až 48 hodin. Pokud je obsah shledán nezákonným, je jeho odstranění povinné. U velmi velkých on-line platforem se k prohledávání obsahu používají také automatizované nástroje – umělá inteligence a algoritmické detekční systémy.

Za druhé, velmi velké on-line platformy musí povinně posuzovat systémová rizika. Tyto platformy musí provádět roční audity zaměřené na rizika, jako jsou misinformace, riziko narušení duševního zdraví a ohrožení demokratických procesů, a musí navrhovat opatření ke zmírnění těchto rizik – třeba omezením dosahu podezřelých virálních příspěvků.
Například TikTok byl po vyhodnocení rizik pro nezletilé osoby povinen odstranit funkce považované za „návykové“. Evropská komise může kdykoliv požadovat přístup k interním údajům a zahájit formální vyšetřování, jak tomu bylo v případě platformy X ohledně reklamních praktik a přítomnosti botů.

Zatřetí, platformy podléhají rozsáhlým požadavkům na transparentnost. Musí zajistit jasné a konkrétní odůvodnění každého přijatého opatření (viz článek 17 DSA), zveřejňovat pololetní zprávy o moderování – jako je například informace o tom, že mezi lednem a červnem 2025 bylo v Evropě odstraněno 41,4 milionu částí obsahu – a nabízet interní i externí mechanismy pro odvolání, včetně mediace a soudního přezkumu. Ve skutečnosti jsou však tyto zprávy neprůhledné a odvolací řízení jsou pomalá, což platformy silně motivuje k preventivní cenzuře.

EU a národní koordinátoři digitálních služeb (DSC) také provádějí vyšetřování, včetně používání technik jako „mystery shopping“, k testování dodržování předpisů, jako v případě údajného prodeje nelegálních produktů v e-shopech a on-line tržištích, jako je Temu.
Pokuty mohou dosáhnout až 6 % globálního obratu společnosti, což pro firmy jako Meta a Google může představovat potenciálně miliardy eur. Když nebudou platformy spolupracovat, tak jim hrozí i dočasný zákaz činnosti v rámci EU.

Toto prostředí přísného vymáhání silně motivuje platformy k nadměrnému moderování obsahu za účelem minimalizace regulačního rizika, což vede k odstraňování obsahu, který je zcela legální. Bavíme se zde přibližně o osmi milionech příspěvků smazaných měsíčně v Evropské unii, bez započítání úplných zákazů, jako jsou zákazy uvalené na ruská média.

Podle jakých kritérií funguje DSA? (Základy „moderování“)

Kritéria, na nichž je založeno moderování obsahu, nejsou jednotná ani jasně definovaná. Opírají se o stávající právní předpisy EU a vnitrostátní právní předpisy, což činí systém nejasným a velmi náchylným ke zneužití. Pojmy jako „nenávist“ nejsou nikdy přesně definovány a to umožňuje jejich široký a svévolný výklad.

Nejvyšší priorita je dávána nezákonnému obsahu.
Podle definice EU a vnitrostátních právních předpisů nezákonný obsah zahrnuje nenávistné projevy (například podněcování k násilí na základě rasy nebo náboženství), teroristický obsah, materiály zobrazující sexuální zneužívání dětí, padělané zboží a nebezpečné výrobky.
Vyšetřování se zaměřilo například na společnost Temu kvůli prodeji hraček vyrobených ze zdravotně závadných materiálů a erotických panen s dětským vzhledem (tzv. pedofilních panen).

Hlavní problém však zůstává: samotný pojem „nenávist“ není v právních předpisech definován.
Za nenávistné by mohlo být považováno například označení politika za pravicového extremistu, ale takovými případy se DSA ani příslušné donucovací orgány nikdy nezabývají. Upozorňování na možný vztah mezi islámskou imigrací a antisemitismem nebo politickým násilím je naproti tomu jako „nenávistné“ běžně klasifikováno.

Ve skutečnosti nemá výraz „nenávist“ žádný koherentní právní význam a slouží především jako záminka pro cenzuru jiných než ortodoxně levicových názorů.
Ve Spojených státech amerických „stát nesmí zakázat projevy podporující použití síly a protiprávní jednání, pokud tato podpora nesměřuje k podněcování nebo vyvolání bezprostředního protiprávního jednání a není pravděpodobné, že by k takovému jednání podněcovala nebo vedla.“ Svoboda projevu je v USA chráněna prvním dodatkem Ústavy.

Další kategorie se týká tzv. „systémových rizik,“ přičemž tato úprava dopadá výlučně na velmi velké online platformy.
Jedná se o nejpružnější a nejnebezpečnější kategorii, která zahrnuje ochranu nezletilých před návykovým a násilným obsahem a tím, co se obecně označuje jako „dezinformace“.
Příklady dezinformací zahrnují údajně nepravdivé informace o volbách nebo veřejném zdraví a algoritmickou manipulaci. Takový obsah není nutně nezákonný, ale jeho šíření je považováno za „škodlivé“, pokud má velký dosah – to vede k opatřením, jako je snížení dosahu příspěvků o COVIDu-19 a vakcínách, které jsou považovány za nepravdivé.

Je třeba zdůraznit, že dezinformace sama o sobě není nezákonná.
Nařízení o digitálních službách (DSA) proto nařizuje aktivní cenzuru obsahu, který je legální, ale nelíbí se evropským vládcům a kohortám jejich cenzorů.

V roce 2025 sto odborníků na svobodu projevu varovalo, že nařízení o digitálních službách povede k „narušení“ globální svobody projevu.

Je třeba si uvědomit, že americká svoboda projevu nemůže přežít „Velkého bratra“ zhmotnělého v podobě DSA.

Author: Drieu Godefridi
Právník a filozof, absolvent Saint-Louis University of Louvain. Godefridi  doktorát z právní teorie na Université Paris IV-Sorbonne a je generálním ředitelem evropské soukromé vzdělávací skupiny a ředitelem PAN Medias Group. Je autorem knihy  The Green Reich (Zelená říše).
https://www.gatestoneinstitute.org/22180/digital-services-act-censorship

The post DSA. Nový mechanismus totální cenzury a kontroly internetu first appeared on Čítárny.

Jiří Žáček, jeden z nejpopulárnějších českých básníků a spisovatelů píše jak vypadala cenzura kdysi a dnes. Asi naštve hodně lidí, ale ti kteří skutečně myslí a hledají souvislosti, to rozhodně nebudou. Koneckonců znáte to přísloví o potrefené huse, co nejvíc kejhá, ne? (redakce)

CENZURA PŘED ROKEM 1989

„Vzhledem k tomu, že jsem začal publikovat v půli 60. let, bral jsem cenzuru jako samozřejmou součást literárního provozu. Dodnes nevím, zda u nás fungovala systémová cenzura, anebo osobní či skupinové likvidační strategie namířené proti lidem, kteří tak či onak překáželi držitelům moci.
Mluví se o tzv. černých listinách zakázaných autorů, ale nikdy jsem takovou listinu neviděl, ani v letech, kdy jsem byl redaktorem nakladatelství Československý spisovatel. Možná měl takovou listinu šéfredaktor či ředitel, možná byla imaginární. A možná měli své osobní černé listiny všichni šéfové všech vydavatelství, divadel, rozhlasu a televize a ovšem i kádrováci všech sort.

Co bylo předmětem cenzurních zákroků?
Ve většině případů jistě ne literární texty či díla, ale jejich autoři za občanské postoje. Tzv. následná cenzura, která se zabývala texty již publikovanými, naučila většinu spisovatelů autocenzuře. Jako autor jsem si ověřil, že za normalizace se zakazovaly i básně; nemusely být ani příliš kontroverzní, podezření vzbuzoval i čistý humor.

Příklad:
V 80. letech jsem publikoval v Dikobrazu a Kmenu sérii veršovaných humoresek a parodií, a jak mě informoval známý, který měl jakýsi kontakt na ÚV KSČ, „soudruzi se na mě zlobili“. Patrně nacházeli satiru na poměry i tam, kde nebyla. Když mi roku 1982 vyšla humoristická knížka Okurková sezóna, nejhorlivější člen ÚV nechal rozmetat sazbu mé knížky aforismů, připravené k vydání v Mladé frontě.

Nebyl však jen bdělý ÚV KSČ, bdělí likvidátoři působili i v guberniích.
Někdy v 80. letech uvedl mladý herec Zdeněk Mahdal na učilišti v Rokycanech pásmo z mých epigramů a nějaký místní horlivec ho udal, že kazí mládež protisocialistickými srandičkami; začala ho vyšetřovat StB a teprve když se vyšetřovatel informoval na všemocném ÚV, bylo mu řečeno, že podezřelé texty vyšly v oficiálních časopisech, takže o nějaké diverzi nemůže být řeč.
Ano, horliví blbci okresního formátu pravděpodobně napáchali mnohem víc zvěrstev než ti krajští nebo ti z ústředí. Mimopražští disidenti by asi mohli vyprávět.“

A CENZURA DNES, V DOBĚ TZV. DEMOKRACIE PO ROCE 1989?

„A jak je to s cenzurou dnes? Asi bude záležet na tom, jak budeme cenzuru definovat.
Věřím, že systémová cenzura neexistuje, ale jsou redaktoři či jejich šéfové, recenzenti, autoři literárně historických učebnic a slovníků, členové grantových komisí atp., kteří uplatňují cenzurní manýry proti autorům jiného politického vyznání, popř. proti autorům, kteří se „provinili“ tím, že si dovolili publikovat v době, kdy jiní byli zakázaní, anebo si dovolí mít jiný názor na minulost a přítomnost, než se dnes nosí.

Své by o tom mohl říci Michal Černík, těsně předlistopadový předseda Svazu spisovatelů, který se prokazatelně snažil vracet do literatury řadu zakázaných autorů, nebo Jaroslav Čejka, který se pokoušel o totéž během svého několikaměsíčního působení v ÚV KSČ, anebo třeba Karel Sýs, na něhož bývalí vrtichvosti uspořádali mnohaletou štvanici, jež by se dala nazvat „Kopněte si do Sýse“; spojenými silami dosáhli toho, že mnoho knihkupců odmítalo a patrně dodnes odmítá prodávat Sýsovy knihy.
Příznačné je, že horlivými lustrátory jsou nejčastěji lidé, kteří mají sami máslo na hlavě.

Staletá zkušenost: vlastní hříchy nejsnáze zakryjeme mravním rozhořčením nad hříchy svých bližních.
Nemluvím pouze hypoteticky. V 90. letech mi jistá redaktorka rozhlasu sdělila, že jsem u nich na černé listině, ale kdybych to chtěl zveřejnit, ona to z pochopitelných důvodů popře. Proč mi to tedy říkala? Aby mě pobavila? Bral jsem to jako český folklór; kdo by se zabýval paranoiky, kteří si kompenzují mindrák nebo špatné svědomí inkvizičními úlety? …

Kromě toho existuje i cenzura mlčením, která je u nás patrně nejrozšířenější.
A nedokazatelná – každá redakce snadno obhájí soustavné přehlížení díla toho či onoho spisovatele výrokem, že recenzují pouze díla, která považují za literaturu, přičemž co je plnohodnotná literatura, určují oni sami. Stejně nedokazatelné jsou osobní či světonázorové averze editorů literárně historických publikací, antologií a čítanek, případně snaha vyhovět dobovým tancům.

V širším smyslu je celá česká literatura likvidována (cenzurována) našimi nekulturními politiky, kteří na dotaci kvalitní domácí literatury přidělují čím dál méně financí ze státního rozpočtu, jako by chtěli vyhovět globalizačním trendům: proč podporovat českou literaturu, když ji stejně co nevidět převálcuje literatura světová?“

CENZURA ZA FIALOVY VLÁDY 2021-2025 (redakce)

Mezitím se ale situace dost změnila. K horšímu. Od roku 2021-2025 za vlády Fialova gangu.
Fialova vláda po 30 letech vypustila pomalého krakena a rozjela novou totalitní cenzuru názorů občanů. Nejaktivnějším propagátorem byl Vít Rakušan (STAN) ministr vnitra. Fialova vláda začala nezákonně iniciovat blokování a vypínání webů, které mají na politiku a vývoj společnosti jiný názor než probruselská a proukrajinská vláda.
Sám premiér vlády, Petr Fiala (ODS) z Brna, v roce 2022 řekl jasnou dezinformaci:

“My musíme chránit za každou cenu, a na tom záleží i mě, svobodu slova, projevu, všechny atributy, které ke svobodné společnosti patří, na druhé straně lidé mají právo na to, aby informace byly korigovány.“

Neobyčejné politické pokrytectví už na první pohled. Cenzuru jen maskovali údajnou kontrolu dezinformací. Což je v přímém rozporu s ústavou, kde se píše:

Kdo ale bude kontrolovat co je a co není správné?
Ano, tušíte správně. Cenzorské úřady a neziskovky dotované vládou.
A jsme zpátky v nejhlubší totalitě.
Na rozdíl od komunistické, ale i přesto, že máme v ústavě přímo zakotvenou svobodu slova.
Kdo tady porušuje zákon není občan s jiným názorem, ale evidentně vláda s jiným protiobčanským názorem.

Vrcholem arogance moci, stejné jak o tom píše Mňačko, byl vládní web, kde se přímo vyzývá k udávání, což je v přímém rozporu s předvolebními sliby. Viz. foto
Ladislav Mňačko. Jak chutná moc je politický román, který nepřestává být aktuální

Začátkem listopadu 2025 nejhorší vláda v historii podává demisi na základě zdrcující porážky ve volbách 2025.
Jedno z nejhorších politických období po roce 1989 skončilo. Fialova “totalizující” koalice zanechala za sebou rozdělenou společnost, rozvrácené finance a neuvěřitelný dluh 1.2 bilionu korun.

The post Básník Jiří Žáček popisuje totalitní cenzuru do roku 1989 first appeared on Čítárny.