Je nepochybné, že tzv. konzumní děti se stávají předmětem nevybíravé reklamní manipulace po dlouhá desetiletí. Děti jsou denně znásilňovány hesly jako: „Jsi to, co nakupuješ“, „Nákupem věcí dosáhneš štěstí“ nebo „Věci ti zajistí lepší život“. Navíc tím, že na dětech velký počet dospělých zcela nekriticky lpí, je docela snadné ovlivňovat i je.

Znásilňování dětí reklamou a nastavování metod lživého chování
Jakými způsoby je bombarduje marketing a reklama a jak z nich vychovává konzumní otroky se můžete přesvědčit na vlastní oči. Zvláště šokující je poznání, jakým způsobem politici blokují novými zákony tuto “státem podporovanou trestnou činnost”. Myslící společnosti se takovému rozsáhlému zneužívaní dětí jen velmi těžko brání.
Navíc je nábor malých dětí do reklamních spotů přijímán části společnosti přijímáno jako zcela normální. V novinách můžete proto často číst i takové zrůdnosti: Máte pocit, že v reklamách s dětskými hrdiny by se velmi hezky vyjímal i váš potomek? Pak vězte, že to není až tak složité. Jde jen o to, mít trochu štěstí. Poradíme vám, co pro to můžete udělat vy, pokud chcete mít s dětí idioty.

Konzumní děti na ČT:
Dokonce i veřejnoprávní televize ČT používá zakázanou reklamu
Česká televize již od roku 2011 soustavně porušuje zákon, který reguluje vysílání reklamy. Nejen, že jsou řádní plátci koncesionářského poplatku obtěžováni reklamou, ale především miliony diváků mohou každý den sledovat, jak velká veřejnoprávní instituce explicitně porušuje zákon.
Server Mediář v dubnu 2014 informoval, že příjmy ze „sponzoringu“ na ČT1 už převýšily příjmy z reklamy na kanálu ČT2. „Klasická spotová reklama na ČT2 vynesla v roce 2013 35 milionů Kč, sponzoring – který se z většiny odehrává na ČT1 – přitom 156 milionů, z toho tzv. minipořady činily 30 milionů Kč.
Reklama z ČT Sport přinesla 55 milionů.
Celkem Česká televize v roce 2013 z reklamy a sponzoringu získala 324 milionů Kč,“ uvedl Mediar.cz. Česká televize se reklamy a „sponzoringu“ nehodlá vzdát ani v dalších letech. Dokonce počítá s nárůstem těchto příjmů v roce 2016.

Upozorňujeme, že pro mnohé z vás to bude mít zdrcující poznání. Zvláště v tom, že za to může každý, kdo mlčí.

UPOZORNĚNÍ: Video konzumní děti bývá často stahováno, pokud zde už nebude, najděte se film pod názvem: Konzumní děti / Consuming Children /

Odysee
Consuming Kids The Commercialization of Childhood | Documentary 2008.

Zatím jsme hovořili o vlivu reklamy na děti,
Mezitím se obchod a děti posunul do daleko zrůdnější fáze.
Obchodování s dětmi samotnými.
To znamená, že si můžete objednat a zaplatit za cca 20tisíc dolarů, donošení dítěte cizí ženou, které vám pak bude předáno jako zboží.
Ráj pro pedofily. To asi napadne každého soudného člověka!!!
Více:
Prof. Piťha o neobyčejně zrůdném prodeji dětí v ČR a Ukrajině

The post Konzumní děti. Znásilňování dětí obchodníky, reklamou i politiky first appeared on Čítárny.

Mateřídouška. Jak krásný český název. Časopis pro děti, který měl v kolébce svého vzniku kulturní kultivaci myšlení dětí. A přesto i tady je propaganda a dochází k absolutní degradaci dětských duší tím, že se zde provádí vymývaní mozků. Beze studu, s ideologickým nadšením zde předkládají dětem propagandu. Stejnou jako např. na ČT v tzv. Déčku, kde vysílají čím dál víc novodobých “pohádek” plných levicového aktivismu a ideologie gender. 

Pořád přemýšlím, kde se v mladých lidech bere tupý fanatismus.
Ale znáte to, příklady táhnou. Mladí mají od dětství vzory, které v nich nerozvíjí kritické myšlení, schopnost pochybovat, diskutovat a přemýšlet nezávisle na vnucovaných ideologiích.
Jakou společnost chtěli lidé vybudovat, když v roce 1989 cinkali klíčema.

Žijeme už 30 let v systému, který je programován tak, aby upřednostňoval hloupé lidi, přesto, že nejdůležitějším znakem svobodné společnosti je schopnost diskutovat, pochybovat, hádat se. A na základě těch diskusí vytvářet svůj pohled na svět.
Poznávat nové věci a nezávisle je posuzovat. To je svoboda.
A je to taky důležitý předpoklad vývoje a prosperity.
Když společnost svobodná není, ztratí se pochybnosti a vytěsní se veřejné diskuse, ustrne i vývoj.
Jako příklad lze uvést celý projekt Evropské Unie, která se pomalu ale jistě proměňuje ve fašistickou diktaturu.

Když vidíte mladé lidi, kteří přebírají automaticky a nekriticky svazáckou rétoriku jediného správného vidění světa, musí vás mrazit.
Duch padesátých let je zpátky v hipsterských dresech. Pronikl i do komunit, kde byste stádnost nečekali. Je všude. V hip hopu, v alternativním rocku, v uměleckých komunitách. Největšími fanatiky jsou bohužel FAMáci…

Znakem mladých přece bylo vždy rebelství, snaha se lišit a zpochybňovat vše, co bylo mladým nuceno autoritami. Dnes mladí jakékoliv rebelství potírají a staví se na stranu autorit bez jakéhokoliv zpochybňování. Kdo halasněji projevuje nadšení nad lidmi jako je senátor Drahoš, Fiala, RAkuša, etc. nebo jemu podobní papaláši, ten je king. Za našich časů, době socialismus by to byl člověk odsouzený k vyloučení z jakékoliv normální komunity…

Můžeme jen doufat, že jak bude tlak na vymývání mozků sílit, lidé včetně těch mladých se budou bouřit. Ani těm svazákům to moc dlouho nevydrželo – i ten Pavel Kohout prohlédl.:-) Chvilku to ještě potrvá, protože moderní doba má přece jen víc rafinovanějších nástrojů na blbnutí lidí, ale jednou to skončí.

Podle zdroj: https://www.evahrindova.cz

The post Mateřídouška a propaganda. Vymývání mozků u dětí nejen v ČT, ale i v dětských časopisech first appeared on Čítárny.

Modrý Jelen a Petr Bohuš komentuje probouzejícím stylem prezentaci OH Paříž 2024 ideologickou Českou televizí.
Aneb co všechno ČT jediné jejich pravdy tajila, neodvysílala a občany tak záměrně dezinformovala.

Více Modrý Jelen:
https://www.youtube.com/c/Modr%C3%BDjelen
https://www.modryjelen.com/

Je evidentní, že úvodní ceremoniál OH měl skrytý význam a poselství zasvěceným.
Více: OH 2024 v Paříži. Zrůdná travesti show se zesměšňováním křesťanství

The post OH Paříž 2024. Jaké zrůdnosti Česká televize občanům zatajila first appeared on Čítárny.

Celkem plodný spisovatel (a jinak také lékař) Václav Gruber (*1953) nazval svou nejnovější knihu Černá a bílá jsou jen dva odstíny šedi. Jde o sbírku osmnácti povídek, ve kterých vám autor napráská překvapivosti o zbudování amerického Sillicon Valley (v próze Vítejte v klubu) či o konzervování času (O Anežce a krabici).
Přesto nejde o typické science fiction, ale spíš jakési hrátky se sci-fi. Zásadně se vychází z co nejběžnějších situací a „normálních“ absurdit denního provozu.

Konkrétně příběh Fuck the TV, podle kterého měl knihu autor rovnou pojmenovat (už to ale neudělal), vychází z relativně věrohodné představy: nebyli sice ještě vymýceni televizní opraváři, ale bez televize se koneckonců už obejdeme.

Manželům Korousovým vypínala magická bedýnka mozky patnáctým rokem, když odumřela přímo před jejich zírajícíma očima základní deska.
To sice sami nepochopili, ale prodejce a opravář Babka jim to brzy sdělí. Deska se už pochopitelně (patnáct let je lidská generace a nekonečný věk) neprodává, nicméně na internetu lze přesto objevit servis, kde ji mají. V Jokohamě.

Problém je, že tam požadují celý televizor, a to fyzicky. I následkem toho dojde ke zvratu a novému rodinnému rozhodnutí. Korous najde na webu Evidenční list poplatníka a vyplní „žádost o zrušení“. Trvá to jen pár dní a přijde – spolu s vyúčtováním poplatků – potvrzení, že byla tato pokorná prosba akceptována.

Následující měsíc manželé Korousovi už jen rutinně kontrolovali platby přes SIPO a našli na papíře jen rozhlas. „Pětatřicet za rádio, ale i patnáct korun poště,“ konstatoval pedanticky Korous. Přeptá se ženy: „Poště? Zač?“
„Za provedení platby. Posíláš sice rovnou z účtu, ale ona přeposílá rozhlasu.“
Přímo by to nebylo možné? Jistěže! Koncesionářský poplatek lze zaslat i rovnou do rádia, bez pošty a jejích služeb. Číslo účtu pro přímé platby vám přijde obratem, asi jako manželům Korousovým.

V polovině příštího měsíce však následoval tiskopis, vyžadující 15 Kč alias poplatek za zaslání jinak prázdného přehledu povinných plateb. Rozhlas, ten měli zaplacen do konce roku, a televizor, ano, čekal dávno ve sběrném dvoře.
„Takže po mě chcete, abych vám platil za to, že mi pošlete pouhý upozornění, že nemám nic platit?“ povídá Korous na poště, kde dostane – po jistém slečnině zdržování – dotazník.
Ten vyplní a přeskočím zbytek byrokratické anabáze, abych se dostal k pointě, která je trochu vědeckofantastická a snad lehce banální, bohužel ale smysluplně, i když nadsázkou, reaguje na poměr státu ke koncesionářům.

„Vážený bývalý koncesionáři,“ dopíší Korousovým. „Gratulujeme vám k vašemu rozhodnutí. Život bez televize je určitě pohodlnější a zábavnější. Poplatek za nevlastnění přijímače vám tak zajistí klidné a spokojené večery bez České televize.“

Tento poplatek není z nejnižších a po rozčílení dopisem a částkou způsobeném, inu, nelze nedopsat přímo na Kavčí Hory, ale Česká pošta naši rodinu už natolik znechutila, že se Korous rozhodne využít služeb holuba z holubníku svého kamaráda Dubského. Jistěže holuba poštovního. Anebo… Co kdyby neletěl sám?
„Na začátku musí být už dost velké hejno holubů,“ rozumuje Dubský alias držitel mnoha pohárů a medailí. „K němu se přidávají jednotlivci a skupiny. Než doletí do Prahy, bude jich tolik, že by se mohli připojit i holubi ze Staromáku. V každém případě to bude zajímavý experiment.“
Výsledek?

Kavčí Hory nejsou přímo horami, ale na kopci leží. Je odsud výhled a vedoucí sekretariátu generálního ředitele se tedy může, jak píše Václav Gruber, kochat pohledem z nejvyššího patra správní budovy; když se nebe zatáhne černým mrakem: gigantickým hejnem.

„Pane generální,“ obrátí se vedoucí sekretariátu k nadřízenému. „Kavky se vrací domů.“
Ale nejsou to kavky. Jde o spojená hejna holubů, která počnou kroužit nad areálem televizní společnosti.
Holub je mírumilovný tvor. Neútočí, jako to dovedou někteří ptáci, a to nikoli jen ve stejnojmenném filmu. Holub je dobrák a jako příslušník řádu měkkozobých si holub uvědomuje, že jeho síly tkví jinde.

„Nahoře bylo černo,“ uzavírá Gruber příběh knihy Černá a bílá jsou jen dva odstíny šedi. „Dole postupně čím dál víc bílo.“
Ale jinak: nic proti televizi jako takové.

Seznam povídek:
Já ti ty ženský z hlavy vyženu, Dveře do léta, Pane šéf, kupte tu botu, Anežka a krabice na odchyt času, Ztráty a nálezy, Malý nemocniční příběh, Miláčku, pořídíme si pejska, Konečně v důchodu, Živnostňák pro Stvořitele, Neuvěřitelné věci, Lavička, Zlatá rybka, Vítejte v klubu, Fuck the TV, Výlet do Benátek, Bojovník Pepé, Popeláři, Schody.

Václav Gruber: Černá a bílá jsou jen dva odstíny šedi. Fotografie Eva Hubatová. Vydal Miloslav Krist – ArtKrist. Plzeň 2023. 136 stran

The post Fuck the TV. Jak se zbavit televize. Černá a bílá jsou dva odstíny šedi first appeared on Čítárny.

Kniha popisuje příběh české „televizní krize“ roku 2000. Obsahuje nejen podrobné až detailní, objektivní (tedy vůči ofic. výkladu nekonformní líčení všech tehdejších událostí, ale také svědectví účastníků, řadu dosud nepublikovaných materiálů z oblasti politických i ekonomických souvislostí a dopadů té “stávky”., která nikdy nebyla stávkou, ale pokusem o regulérní státní převrat.

Mediální manipulace a krize v ČT / Petr Žantovský / vydal Institut Václava Klause, 2015

Pravidelné analýzy Petra Žantovského >>

Doslov Ladislava Jakla ke knize Petra Žantovského Mediální manipulace a krize v České televizi v letech 2000 – 2001.

Žijeme v době mediální. Co tato fráze vlastně znamená? Copak člověk v jistém smyslu nežil v „mediálním světě“ odjakživa? Copak vždy nežil v prostředí interpretací, manipulací a zkreslované reality? Ano, to jistě žil. Už od chvíle, kdy spolu s člověkem (nejspíše ve stejný den) vznikla abstraktní komunikace, člověk brzo poznal, že tato komunikace může sloužit k úplně jiným věcem než jen k předávání informací. Může sloužit i k předávání postojových vzorců, k přesvědčování, k získávání druhých pro své vlastní cíle.

Už první šamani a kmenoví čarodějové poznali, jak úžasným nástrojem je například strach a pocit viny. Pokud od svých bližních chtěli získat nějaké výhody, museli je nejdříve vyděsit, vnutit jim pocit, že duchové jsou pohněváni. A pohněvání jsou přece kvůli tomu, že lid porušil nějaká pravidla, to funguje nejlépe. Proto teď lidu hrozí hněv mocných sil. Ale z něj se prý lze vykoupit. Šaman v tom může být ochotným prostředníkem a pomocníkem, potřebuje ale oběti. A vystrašení „viníci“ jsou ti nejochotnější dárci všech možných statků.

Už první sociální struktury, první struktury moci musely těžit jak z hrubé autority, postavené na převaze síly, tak i z autority získané agitací, propagandou, ideologií, přesvědčováním a manipulací. Ale i v běžném interpersonálním kontaktu každý jedinec v rámci maximalizace svého profitu vědomě či pudově selektuje informace, které sděluje druhým, a modifikuje jejich podobu tak, aby vytvořil příznivé klima pro své zájmy.

Proč bychom tedy zrovna nyní měli mluvit o době mediální, když „všechno už tu bylo“? Protože nikdy v historii nebyl poměr mezi informacemi a obsahy získanými vlastní zkušeností a informacemi a obsahy získanými zprostředkovaně (mediálně) tak dramaticky nakloněný ve prospěch oněch zprostředkovaných.

V televizi se objeví zpráva o tom, že uprchlý chovanec psychiatrické léčebny se dopustil znásilnění. Zpráva je přítomna v intimním prostředí každého televizního diváka, u něj doma. A ohromná část žen od dívek po důchodkyně nabude přesvědčení, že uprchlí duševně nemocní násilníci jsou součástí jejich reality, jejich životního obzoru. Navzdory tomu, že v místě, které tvoří rámec jejich skutečného života, se takový případ nestal už sto let a sto let se nestane.

Žantovský k tomu píše: „Novináři jsou přesvědčeni, že jejich činnost jim dává právo zaplňovat média těmi obsahy, jež sami považují za vhodné. Jednoduše se tomu říká „dělat si vlastní politiku“, avšak tento přenesený výraz je nadsázkou jen velmi malou, protože o politiku skutečně jde: novináři mají dojem, že jsou povoláni vstupovat do politických dějů, formovat je, dávat jim směr a obsah. Nestačí jim fakta pouze monitorovat, zaznamenávat, třídit, analyzovat a dávat do souvislostí: mají ambici je vytvářet. Chovají se přesně podle jednoho z Murphyho zákonů: „Když máš v ruce kladivo, vše okolo ti připadá jako hřebík“.

Cokoli marginálního se stane v desetimilionové populaci, může být vybráno a předloženo lidem jako součást jejich běžného světa. A to nemluvíme o věcech, které se staly jen ve fantazii reportérů a propagandistů. Lidé dávno nepoměřují závažnost jevů či událostí podle jejich pravděpodobnosti ve svém reálném životě, ale podle toho, jakou míru závažnosti oněm jevům a událostem přisoudí službukonající editor toho či onoho média.

Jenže pokud míra nasycenosti „pocitem“ závažnosti určitého jevu přesáhne jistou kritickou úroveň, stává se novou skutečností, stává se opravdovou realitou, kterou lidé vidí v očích těch druhých. A taková realita má už svou velice hmatatelnou motivační sílu, uvádí do pohybu společenské děje, mění priority, obrací hodnotové vzorce. To vše jsou fenomény, které jsou velmi dobře využitelné ve prospěch konkrétních zájmových skupin.  A ty tak budou mít vždy eminentní zájem, aby se podílely na „přetlumočení“ reality nepotkané vlastní zkušeností publika do „reality“ přijaté lidmi za vlastní.

Petr Žantovský patří mezi ty žurnalistické analytiky, kteří se těmto praktikám soustavně věnují. A má toho na práci dost a dost. Když dnes nahlédneme do novin nebo si pustíme publicistický pořad v rádiu či televizi, vidíme, že snahou o objektivní informace se už nikdo nezabývá. Žijeme v době permanentního a neskrývaného propagandistického tlaku, jehož cílem je vytvoření takových nálad ve veřejnosti, při kterých by mocným zájmovým silám prošly kroky, za jiných (propagandou nezpracovaných) okolností nemyslitelné a neobhajitelné. Má smysl se tedy vracet k nějaké jiné éře, když dnešek je úplnou školní ukázkovou laboratoří manipulace?

Petr Žantovský si evidentně myslí, že má. A já dodávám, že má pravdu. Vybral si totiž pro demonstraci nejkřiklavějších forem mediální manipulace tzv. televizní krizi z období přelomu milénia. Tehdejší krize kolem České televize přesáhla úrovní znásilnění reality, práva a novinářské poctivosti všechny do té doby představitelné hranice a je dodnes jedovatým pramenem, který otravuje českou žurnalistiku.

Žantovský ale nepíše jen o tzv. televizní krizi samotné. Píše o nás divácích, o nás, kteří si svým vnímáním a chováním o takovou manipulaci říkáme: „Tzv. televizní krize je naprosto exemplární ukázkou porušení všech zásad novinářské profesionality a mediální etiky, přinesla velice destruktivní a znehodnocující tendence do oblasti české žurnalistiky a ukázala, jak občansky nedospělá a tím pádem snadno manipulovatelná je značná část obyvatelstva.“

Možná už trochu zapomínáme, možná i rádi zapomínáme. Stránky této knihy nás ale velmi rázně probudí a vrátí do zoufalé atmosféry tehdejších dnů, kdy brutální lež vítězila nad argumentem, kdy právo ovládli „duchové“ a kdy se veřejnost i politická reprezentace nechala koupit a zastrašit gangsterskými metodami manipulátorů.

Petr Žantovský si dal práci a popsal tehdejší dění krok za krokem. Aktéry jmenuje osobně, přikládá konkrétní fakta a dokumentační aparát, zahrabaný mnohaletým prachem překrucování. Nehraje si na nestranného pozorovatele (i když by někdy větší odstup asi nebyl naškodu), ale dělí se s námi o svá tehdejší východiska.

Televizní krize pro něj nespadla z Marsu, Žantovský ji zasazuje do kontextu „dělostřelecké přípravy“ předchozích epizod boje o moc a ukazuje, že při televizní krizi nešlo o nic menšího než o přepsání výsledku voleb, o zpochybnění základů demokracie. Epizody mocenských bojů v 90. letech vedených prostřednictvím mediálních manipulaci předkládá Žantovský jednu po druhé ve vzájemné návaznosti a ukazuje jednotlivé manipulační metody, dávno popsané, ověřené a vyzkoušené, které při těchto pokusech ukousnout větší podíl na moci byly použity.

To je u této knihy jedním ze zásadních přínosů. Mnohé klasické až školní produkty mediálních manipulací zažíváme dnes a denně, jsou nám prezentovány jako běžný život, jsou nám předkládány jako samozřejmá prvoplánová mediální reflexe. Když si je ale s pomocí Žantovského vysvlékneme donaha a objevíme zadní část barevných kulis, všechny ty nastrojené mechanismy, táhla, plátna, prkna a kladky, už se nám mediální obraz vůbec nejeví jako prvoplánový a samozřejmý, ale právě jako rafinovaný produkt propagandy.

O to průhlednější se nám pak jeví všechny denunciační, agitační, mystifikační a dezinterpretační praktiky, které za tzv. televizní krize zažívaly svůj první zlatý věk (protože – jak se obávám –  uprostřed druhého takového zlatého věku propagandy žijeme právě nyní).

Autor správně vystihl i zdroj politické manipulace. Tím je politika sama, její slabost, její neúcta k mandátu, její neukotvenost: „Čím vice se politici médií bojí, tím větší jim dodávají sílu a tím znatelněji oslabují sami sebe, svou vůli stát pevně za vlastním přesvědčením, díky němuž je voliči do příslušných institucí zvolili. Selhání parlamentu ve věci České televize v zimě 2000-2001 bylo příznakem selhání celého systému neusazených demokratických procedur v zemi a především selháním osobností, od nichž si občané slibovali konstrukci a stabilizaci, nikoli likvidaci či oslabování demokratických procedur a návyků.“

Žantovský po líčení zápletek televizní vzpoury přikládá některé s časovým odstupem provedené analýzy tehdejších dějů, které nám vítězové televizní vzpoury zatajili. V ten moment ale jeho kniha končí. A kde je nějaké poučení, kde katarze, kde naděje? To už Žantovský neříká. Když už mne ale požádal o tento doslov, řeknu to tedy za něj: jaké rozuzlení byste chtěli?  Podívejte se na dnešní stav mediální krajiny! Podívejte se kolem sebe…

The post Mediální manipulace a krize v České televizi v roce 2000 mimořádně objektivně podle Petra Žantovského first appeared on Čítárny.

Manipulace ČTV nebo obyčejná nedovzdělanost redaktorů a moderátorů je do očí bijící. Ať už promyšleně nebo hloupě vytvářejí často virtuální realitu polopravd, která ze skutečností nemá často nic společného. Pokud pomineme častou jasnou cenzuru informací a předkládání vyloženě lživých zpráv je tady ještě další nenápadnější cesta jak ovlivnivnit myšlení.

Proč ČT zásadně nemanipuluje s divákem objasnil radní Michal Janovec na zasedání vedení ČT a Rady ČT dne 5.2. 2015.
“Je to skutečně tak, že Česká televize má určený úhel pohledu. Má ho určen na základě doporučení­ Evropské komise, která povoluje veřejnoprávní­m médií­m fungovat z poplatků nebo z daní jenom za předpokladu, že budou prosazovat, obhajovat a dí­vat se na všechno z úhlu pohledu tradic evropského humanismu a kritického myšlení. Česká televize se na to nesmí­ dí­vat tak, jako kdyby byla součástí současného Ruska, které nikdy žádné humanistické tradice v evropském slova smyslu nemělo. To bychom museli vystoupit z Evropské unie.”

Pracovníci veřejnoprávní České televize si většinou do svých pořadů zvou vhodné herce, herečky zpěváky, režiséry, novináře, politiky či úředníky k danému tématu, kteří jsou prověření ve svých názorech a tím jim pomáhají modelovat předem daný názorový výstup, který by měl pochopit i ten nejhloupější divák.
I člověk prostý, nenakažený vzděláváním, tak získává z těchto televizních nalejváren dojem, že se jedná o “moudré VIP tvory”, kteří jim nejlíp poradí se záležitostmi jejich životů a jsou pak ochotněji přijmout nějaký politický nebo společenský názor. Prosťáček hned ví, co si má myslet a jak se chovat, čeho se bát. Co je správné a co ne. Naprostá většina tzv. VIP nedělá nic jiného než pomáhá shánět občany do jednoho stáda. Samozřejmě, že to není zadarmo.

Moderátorský a žurnalistický amatérismus a naprostá arogance
moderátorky Barbory Kroužkové vůči svému hostu doc. Konvičkovi v Hyde Parku 28.1.2014, kterého asi měla asi za úkol znemožnit, ohledně jeho názorů na islám a muslimy v České republice. V pořadu, který není diskusní, ale je o názorech pozvaného hosta na dané téma, ho neustále poučovala, skákala mu do řeči, zpochybňovala jeho názory apod. Už dlouho neproběhlo v ČTV něco tak příšerného, i když host propagoval názory, které byly na hraně s otevřeným rasismem.
Více zde Hyde Park

Historická dezinformace ohledně 2.světové války 18. 9. 2014 na ČT1
Ve vysílání pořadu Studio 6 řekla moderátorka (v čase cca od 34:28 až 34:36) tyto lži:
„Polsko si připomnělo 75 let od ruské invaze, akce, která se odehrála 17. září 1939, zahájila druhou světovou válku v Evropě. Proběhla v souladu s tajnými dodatky k rusko-německému paktu.“
Moderátorka přečetla dvě zásadní dezinformace.
První je, že uvedla nesprávné/lživé datum začátku druhé světové války. Druhé propagandistické sdělení je to, že invazi do Polska v roce 1939 neprovedlo Rusko, nýbrž Sovětský svaz, šlo tedy o invazi sovětskou, nikoli ruskou.

ČTV a Déčko: Planeta YO, dětský pořad a jednoznačná manipulace s dětmi. 7.9. 2015
V pořadu na Déčku, tedy dětské televizní stanici České televize, jde o pořad, který se stal terčem široké kritiky a vyvolal vlnu kontroverze. V něm totiž dětem náctiletí moderátoři vysvětlovali, že není třeba se uprchlíků bát a že lidé, kteří jim nechtějí pomoci, jsou zlí. A to pomocí planety YO a NE.
https://www.youtube.com/watch?v=LrvJzySi87I
http://decko.ceskatelevize.cz/planeta-yo

Stoprocentní rasismus v Dobrém ránu na ČT. 11.09. 2015
„Přijdu domů, ani jsem se nepřevlík, za barákem, u bazénu, uprchlík.“ To je dvojverší, ze kterého vychází v pořadí již druhá písnička na téma uprchlické krize. Její autor, písničkář Slávek Janoušek, píseň, jejíž refrén zní „Tutti frutti ramadán“, poprvé zahrál v pátečním Dobrém ránu na České televizi a bohužel ukázal, že texty skládat opravdu neumí, zatímco moderátoři se v pozadí usmívají a kývou se do rytmu. Fakt síla…
Písnička pojednává o tom, jak se člověk vrátí z práce a najde doma na zahradě uprchlíka, jak mu „ožírá ve skleníku papriky, tutti frutti ham ham ham“. Poté se jej rozhodne ujmout, nechá jej spát v boudě a jíst z misky, tak jak to dělá jeho pes Azor. „Je to lepší, nežli chovat andulku,“ zpívá Janoušek s tím, že další uprchlíky již bude brát z útulku…

Záměrná manipulace s historickými daty
V pořadu Horizont ČT24 (26.1. 2014) je reportáž zahraničního zpravodaje Josefa Pazderky ze 70. výročí osvobození Osvětimi. Ten svoji reportáž končí slovy:
Josef Pazderka, Auschwitz, jižní Polsko.
Proč používá redaktor místo slova Osvětim německý název, který v čase existence koncentráku používali nacisté, nechápu. Chce snad Česká televize zpochybnit kdo je skutečná oběť nacistického holocastu? Neuvěřitelná podlost a překrucování faktů o druhé světové válce. V podobném duchu probíhaly další přenosy a reportáže ČTV z událostí kolem 70. výročí osvobození koncentračníhio tábora Osvětim, ve kterém ČTV zcela evidentně do velké míry pomíjela historický fakt, že Osvětim osvobodila Rudá armáda.

Hysterická cenzura proslovu prezidenta Zemana
Dne 13. listopadu 2014 pronesl na konferenci k 25. výročí podnikání v České republice Miloš Zeman tuto větu: “Jdeme po stoupající cestě, na které jsou některé zbytečné kameny. Tu Viktor Kožený, tu Zdeněk Bakala, tu mnozí další.” Česká televize ve zpravodajství týž den odvysílala jen: “Jdeme po stoupající cestě, na které jsou některé zbytečné kameny. Tu Viktor Kožený, tu mnozí další.
Alexandr Vojta, provozovatel portálu Debatní klub, který se s odkazem na zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím obrátil na Českou televizi s dotazem, kdo byl autorem cenzorského zásahu do projevu prezidenta Miloše Zemana, ze kterého po slově Kožený vystřihl slovo Bakala.
Odpovídá pracovnice diváckého centra paní Miroslava Pevná: “Jsme přesvědčeni, že zveřejnění jména editora, který zasáhl do projevu prezidenta České republiky Miloše Zemana, nereflektuje požadavek na vytvoření takového pracovního prostředí, které umožní zaměstnanci kvalitní pracovní výkon“

Česká televize v září 2012 odstranila ze svého webu výsledky studentských voleb a odmítá dodržovat zákon o svobodném přístupu k informacím. Česká pirátská strana jí totiž ve čtvrtek 10. října 2012 zaslala předžalobní výzvu ve věci porušování práva na informace. Informuje Jakub Michálek z Pirátské strany.
Před krajskými volbami 2012 proběhla rozsáhlá anketa o volebních  preferencích středoškoláků starších 15 let, takzvané studentské volby.  Česká televize o průběhu studentských voleb, kterých se účastnilo přes  22 000 středoškoláků, několikrát informovala v krátké reportáži. Poté, co organizace Člověk v tísni, která výzkum organizovala, vydala  oficiální výsledky, vydala ČT zpravodajský článek, ve kterém správně  uvedla, že drtivě zvítězila Česká pirátská strana (přes 20 % hlasů),  následována TOP 09 (15 %) a DSSS (10 %). Potom zřejmě kdosi zvedl  telefon. O pět minut později byl článek smazán z webu a ve vysílání ČT už o  studentských volbách nepadla ani zmínka. Na sociálních sítích Česká televize dotazy a kritické komentáře diváků rovnou mazala. Vítejte ve světě  veřejnoprávních médií České republiky.

Celá kauza:
http://domaci.eurozpravy.cz/politika/78928-ceska-televize-dostala-ultimatum-zverejnete-cenzurovany-clanek/

Další komickým vstupem je pokus cenzurovat ČT negativní příspěvky na Facebooku:
K pořadu Herbář ČT jsme se například na Facebooku ČTV vyjádřili takto:
Opravdu příšerný pořad, nejen výběrem nevzdělaných moderátorek, ale i samotným obsahem, který je zavádějící a propaguje často neověřené či dokonce lživé informace o výživě.
Reakce ČT:
Dobrý den, děkujeme za Váš názor. Přispívejte však, prosíme, pod osobním profilem. Propagace jiných facebookových stránek, ať už jakýmkoliv způsobem, není na našich stránkách vítána. Děkujeme za pochopení.
Popravdě řečeno jsme si myseli, že veřejnoprávní televizi zajímá názor diváka. Evidentně ji ale nezajímá negativní reakce a začnou na vás okamžitě útočit. Asi si nevšimli, že Facebook je veřejný prostor a za druhé Česká televize také nevystupuje pod jménem nějakého redaktora.
Pokud jsme ale jejich pořad olajkovali nebo se vyjádřili pozitivně, nikomu profil nevadil. )) Jsou to komici!

Manipulovatelné Volby 2013
Komedie, kterou sehrála Česká televize v předvolevním období, hraničí s trestním oznámením. Evidentně na předvolební grafy nepřidávala Piráty a Svobodné. Prostě a sprostě je vynechali, jako kdyby neexsitovali. Na facebookové stránce ČT se objevil záběr z vysílání, který měl ukazovat výsledek voleb. Z ne zcela jasně pochopitelných důvodů se na něm objevuje SPOZ, která propadla s 1,51 % na samé dno, zatímco Piráty (2,66 %) ani Svobodné (2,46 %) s více procenty v něm nenajdete. Navíc všechny kritické poznámky jak na stránkách ČT nebo Facebooku postupně mazali a nakonec smazali i příspěvky, které byly nejvíc kritizované pro evidentní neobjektivnost.
O tom, že se jedná o jasnou manipulaci, která je mnohem horší jak za komunistického režimu, je dnes jasné už každému.

Umělá kauza “ty vole, Mandela”,
kterou rozpoutal parlamentní tým redakce zpravodajství České televize zveřejněním záznamu soukromého rozhovoru premiéra Rusnoka, generála Picka a ministra Fischera z omylem nevypnutého ruchového mikrofonu o přestávce jednání Sněmovny (ČT24 tvrdí, že zvuk zaznamenaly mikrofony Poslanecké sněmovny… režie ČT ovšem zvuk přestávky neztlumila, naopak k zesílenému zvuku dodala prostřihy kamer), ukazuje míru neschopnosti a záštiplnosti týmu televize, která by měla plnit veřejnou službu. Místo toho se vyžívá v bulvárnosti a rozdmychávání nenávisti. Akreditace médií v Parlamentu či na vládě není nároková. Zneužívání akreditace ke šmírování a rádoby “investigacím” může vést k tomu, že Česká televize o akreditace přijde a přijde o možnost referovat o jednáních Sněmovny jinak, než komentováním oficiálního přenosu záznamu parlamentních kamer, který je na internetu. Nedivil bych se.

Matematická nedovzdělanost redaktorů ČTV
V hlavních událostech na ČT ve čtvrtek v 19.00 byl opět jeden skvost – ve sportovních zprávách. Na liště běžela informace, že za “fanoušky” dostala Sparta pokutu 120,000 Kč a Teplice pokutu 80,000. Komentátor nám sdělil, asi přečetl napsané editorem, že Sparta dostala o třetinu vyšší pokutu než Teplice.
Ve stejných zprávách jsme se dozvěděli, že se úroveň maturantů v matematice zhoršila – není co dodat.

Odpověď ČT na stižnost diváka vás však dorazí úplně:
Vážený pane B.,
děkujeme za Vámi zaslaný názor.
Velice rádi bychom Vaši připomínku předali odpovědným pracovníkům, ale 1/3 ze 120 000 je 40 000, což je navýšení částky pokuty Sparty o 1/3 oproti fotbalovému klubu z Teplic.
S pozdravem a přáním hezkého dne
Zuzana Bohatová / Česká televize / Divácké centrum

Dalším geniálním matematikem v ČTV je Václav Moravec. Ve volebním studiu (26.05.2014) srovnal procenta voličů v našich Eurovolbách 2009 (28 a něco%) a 2014 (18,2) a prohlásil, že se tedy letos dostavilo k volbám o 10% méně voličů. (tož aby se Moravec vrátil na základní školu)

Normandie – přímý přenos a mistrovské překlady.
Při přímím přenosu rozhodně nešlo přehlédnout, že překladatelkou byla tato mimořádně významná vojenská operace překřtěna z krycího názvu „Overlord“ (překl. suverén; vládce) na nově nalezený název „Overload“ (překl. přetížení). Z generála Bradlyho udělala Bradleje /asi vzor Harlej/ a z německého Reichstagu vznikl Reisen… cosi. Jen tyto tři chyby svědčí o obecném vzdělání. Chtělo by to číst dvacet minut nejen dětem, ale už od dětství. Jinak se to, jak slyšno, špatně dohání. Z projevu F. Hollanda je třeba mj. vyzdvihnout, že připomenul, na rozdíl od minulých výročí, utrpení německých obyvatel, kteří nestáli na straně nacistů a též zvýraznění role Rudé armády během válečných bojů, což v minulosti též nebylo zvykem.

Sledování OH na české veřejnoprávní ČT je poučné.
Například pro kvalifikované komentátory české televize není v horách u Soči Krasnaja Poljana, ale Krásná Poljana. Těším se na další vzdělaný postřeh. Třeba Krasnaja ploščaď v Moskvě bude najednou v ČT Krásné náměstí. Taktéž může dojít k přejmenování Červené Karkulky na Krásnou Karkulku.
V několika textech českých presstitutů jsem se dočetl, že s Krasnou Poljanou je spjato jméno spisovatele Lva Nikolajeviče Tolstého. Je to lež. Tolstoj sice žil v Poljaně, ale v Jasné.

Naprosto nepravdivá reportáž ČTV o zaplněném stadiónu na Ukrajine.
https://www.youtube.com/watch?v=_ZsBa4mVafY#t=58

Kterak Česká televize banalizuje jadernou anihilaci Hirošimy a Nagasaki 70 let poté
Kupříkladu moderátor ČT Jakub Železný bez hnutí brvou prohlásil, že teprve jaderná anihilace dvou japonských měst přiměla Japonce ke kapitulaci a 2. válka definitivně skončila. V reportáži zed ne 6. 8. 2015, která trvala pouhé 2 minuty a 34 vteřin, dostal prostor k vyjádření téměř neznámý japonský historik Takeo Sato, který použití jaderných bomb schvaloval; aby tak byla potvrzena výchozí teze Železného. Takhle by vyvážená reportáž skutečně vypadat neměla, když si uvědomíme, kolik významných výzkumníků tuto oficiální verzi na základě pečlivého bádání odmítá. Jak to, že slovo nedostal třeba tehdejší vrchní velitel spojeneckých vojsk v Evropě a pozdější americký prezident Dwight Eisenhower, který před použitím jaderné pumy varoval a posléze tento zločin odsoudil?
Zdroj: ZDE

The post Jak Česká televize cenzuruje informace a manipuluje s divákem. Příklady… first appeared on Čítárny.

Když slyšíme slova blonďatého generála o tom, jak chtějí zabránit válce, kterou si ale nejdřív musí vymyslet a stvořit, měli bychom si připomenout slova Jana Masaryka: “Pamatujte, že dokud budeme generálům platit víc než učitelům, nebude na světě mír!”

Myslím, že slovo mír je dnes chápáno pomalu jako sprosté slovo, i když slovník spisovné češtiny to netvrdí.
Jeho četnost v českých médiích je v poslední době úplně mizivá. Místo toho se nesmyslně skloňuje slovo válka a ti, kteří válku propagují jsou dokonce na to pyšní. Na vyhledávači Google se objevuje slovo válka třikrát víc než mír. (peace 767,000,000, war 2,160,000,000 – 11/2017).

A co je vlastně MÍR?
Podle Wikipedie je to stav, kdy mezi lidmi, skupinami a státy nevládne nenávist a konflikty mezi nimi nevedou k hromadnému násilí. Ze starého Řecka, ale víme, že latinské slovo pax (mír) se odvozuje od slovesa pacisco, uzavírat smlouvy, a říká, že mír se chápal jako dočasné překonání konfliktních vztahů domluvou…

Abychom si objasnili skutečný význam slova válka, čtěme třeba L. N. Tolstého, podle něhož je cílem války vraždění, zbraní války je vyzvědačství, zrada a povzbuzování k ní, přivádění obyvatel na mizinu, drancování nebo kradení ve prospěch armády, podvod a lež, nazývané válečnou lstí.
Mravem vojenského stavu je nedostatek svobody, to znamená kázeň, zahálka, nevzdělanost, krutost, nemravnost, opilství. A přes to všechno je to mezi mnohými lidmi nejvyšší stav a mnozí ho mají dokonce v úctě.

Bylo by proto velmi potřebné, zvláště v ČTV a jiném ideologickém bulváru, aby před každými tzv. objektivními zprávami z různých dnešních front a bojů byly úvodem připomenuty všechny propagandistické špinavé metody z válek minulých a hlavně slova z eposu Illiada, napsané asi v 8 stol. př. n. l.:
“Války jsou produkty rozpínavosti a lidské pýchy, agrese i nelidskosti.”
Zvláště o válkách bychom se měli vyjadřovat jasně a bez propagačních vsuvek a záměrného překrucování pojmů i historie. Třeba slovo Rudá armáda je zřejmě také mimořádně sprosté slovo, protože ČTV ho skoro nepoužívá ve zprávách, tv dokumentech. Stejně jako v tzv. historické knize 1945, pětačtyřicátý (2015). V anotaci této knihy slovo Rudá armáda není vůbec, v obsahu jednou a šikovné nebo hloupé překrucování historie, které je zřejmě hlavním důvodem vydání, je inplantováno do každé kapitoly. Narovnávání historických skutečností je naopak minimální. Není ale pochyb, že vítězná mocnost si diktuje své vlastní podmínky. Tak tomu bylo u Stalina, stejně jako v prohlášeních amerických prezidentů po válce a platí to dodnes.

Není vůbec na škodu si znovu připomenout pár čísel, týkající se 2.světové války.
Za 2.světové války pouze na území Sovětského svazu Němci a jejich spojenci zničili 70 tisíc měst, městeček a vesnic.
Oficiálně uváděné ztráty jsou tyto:
6 milionů domů, 98 tisíc kolchozů, 32 tisíc továren, 82 tisíc škol, 43 tisíc knihoven, 6 tisíc nemocnic a tisíce kilometrů železničních tratí a silnic. Všeobecně přijímaný počet lidských obětí je 25 milionů, z toho dvě třetiny civilních obyvatel. (kniha: G. Roberts, Stalinovy války).

Výrok Tomáše Klvaňy, novináře a učitele na New York University, poukazuje na fanatickou tendenci měnit historii za každou cenu:

„Říkat obsazení Československa Rudou armádou v květnu 1945 osvobození, vyžaduje zavřít oči nad tím, co se dělo v následujících třech letech: posílení komunistů, podrývání demokracie a nakonec puč nastolující totalitu. Nešlo podle mě o žádné osvobození. Rudá armáda Československo dobyla. Jeden totalitní režim byl v krátké době nahrazen jiným. Osvobození se konalo v západní Evropě, kde naopak západní spojenci z diktatur udělali prosperující demokracie.“

Další, a řekněme až děsivou, úvahu nad propagandou měnící historii předválečných a poválečných Sudet najdeme u Zdeňka Mahlera.

“Právě u nás vyšla německá biografie o Heydrichovi, v níž je historik značně fascinován padlým géniem. Z četby získáte dojem, že když parašutisté Kubiš a Gabčík tohoto zločince zlikvidovali, znemožnili možná jeho proměnu ve svatého Fridolína. A že vlastně oni jsou zločinci. Takovým „dějinám” musí čelit třeba i stát.”

Je všeobecně známo, že většina tzv. objektivních zpráv z válečných zón ve většině médií je důkazem, že první obětí každého válečného konfliktu je pravda.
Nezapomeňme na to, kdykoliv omylem čteme štvavé kometáře vyzývající k válkám či dokonce k válkám jaderným.
Například zděšení musí vyvolat naprosto stupidní odpověď bývalé místopředsedkyně TOP 09 Heleny Langšádlové na zcela irelevantní a hypotetickou otázku, jestli by mělo jít NATO kvůli eventuálnímu obsazení Pobaltí do války s Ruskem a to i jaderné.

„Ano, bylo by to naší povinností. Byl by to boj i o naši svobodu.“
Helena Langšádlová, TOP09 (Parlamentní listy, 28.5.2015).

Možná, že ji inspiroval generální tajemník NATO Jens Stoltenberg, který prohlásil: Kybernetický útok budeme brát jako napadení a odpovíme konvenčními zbraněmi.

Stín táhne nad hrobem,
bubeník vzduchoprázdna.
I mrtví žárlí, věz!
Smuteční vrba srázná
tříští svou němotou hlas.
Tam dole pomlouvají nás.
(Josef Hora: Tam dole)

Čteme-li mainstreamový český tisk, pak je zřejmé, že český lid má nabýt pocitu, že ten pravý a civilizovaný svět je severní Amerika a my, Evropa. Zbytek světa jsou kolonie. Téma široce rozebrané v knize ekonomky Ilony Švihlíkové, která ovšem poukazuje na to, že kolonii jsme my také. 
Jak jsme se stali kolonií. Ilona Švihlíková rozebírá Lisabonskou smlouvu a její katastrofální důsledky

Neobjektivitu také zřetelně vidíme na (ne)řešení imigrace od roku 2015, které evidentně vede k velkému evropskému konfliktu.
Informace, které předhazují mnozí politici a média lidem jako kost psovi je prvoplánovitá a´la sto krát řečena lež se stává pravdou. Nejzrůdněji se v tom libuje ČTV. Paradoxně. Objektivita zůstává hluboko skryta v analýzách spolupracujících médií, někdy šikovně, ale většinou neuvěřitelně hloupě. Je ale zajímavé, že mnozí lidé nechápou takové chování jen jako projev primitivní individuální stupidity, ale místy i jako cílený mediální záměr. Něco jako výrok Dr. Zaiuse v knize Pierra Boulleho Planeta opic: „Lidská moudrost jde ruku v ruce s idiotstvím”.

Viz knihy Petra Žantovského, Černá kniha České televize
Černá kniha České televize. O nehorázných a dlouhodobých manipulacích veřejnoprávního média

kniha Klause a Weigla, Stěhování národů s.r.o. Manuál k pochopení současné migrační krize
Stěhování národů s.r.o. Varující manuál k pochopení současné migrační krize nejen v Evropě

Rozhovor prof. Billa Warnera, Co je politický Islám
Kniha: Politický islám v kostce >>

populární kniha advokátky Kláry Samkové, Proč se nebát islámu
Klára Samková bez nenávisti o tom, proč se nebát islámu

nebo historický exkurz do Indie s Dušanem Zbavitelem, Starobylá Indie
Moudrost a umění starých Indů. Odpovědi Dušana Zbavitele na pomatenost křesťansko – islámské civilizace

Dnešní realita je ale taková, že většina společnosti nemá názory menšiny politické či mediální. Je proto hloupá? Co vlastně chce?
Odjakživa chce naprostá většina lidí MÍR, dostatek jídla a vody, střechu nad hlavou, jednoduše řečeno klidný život. Proč to do dnešního dne žádný velký politik nechce chápat? Ano, to je základní otázka, za kterou hledejme pouze jednu věc. Osobní prospěch, peníze a spolu s nimi touhu po moci. Tak jak to napsal Karel Čapek ve své nadčasové Válce s mloky: 

“Vy lidé pořád chcete nějaké války nebo co. Strach o peníze, to je to celé. A tomu se říká krize.”

„V kom je více síly, ten má pravdu,
nikdo se neptá, z čeho bohatství, kde vzato
– válkou obchodem či pirátstvím…“
Pravil Mefistofeles Faustovi.

The post Válka a mír. Sprosté slovo mír, populární slovo válka aneb když stupidita vládne first appeared on Čítárny.

Černá kniha České televize autorů Petra Žantovského a Jiřího Hroníka je ohlédnutím za jejich zhruba pětiletou spoluprací na rubrice Týden v médiích, která vychází na portálu Parlamentní Listy.cz.

Týden co týden tu společně glosují mediální události uplynulých dní a kladou si otázku, zda způsob, jakým sdělovací prostředky zobrazují skutečnost, je odpovídající a reálný, nebo zda je zkreslující a manipulativní, případně proč to tak je.

Zvláštní a neustálou pozornost věnují zejména České televizi, protože to je veřejnoprávní médium, ze zákona financované občany České republiky, kteří však mají pramalý dosah na to, co se v ČT děje a jak se to děje.
Proto každé profesní a etické pochybení, které učiní právě ČT, je citelné dvojnásob a zaslouží nejpřísnější kritiku.

Tato knížka neaspiruje na to být odbornou literaturou, je to spíše mozaika postřehů, zachycujících chyby a přešlapy tohoto média, a může být i odrazovým můstkem k věcnému zhodnocení toho, jaká je ČT, jaká by mohla být – a zda ji vůbec k něčemu potřebujeme.

Černá kniha České televize  / Žantovský Petr, Hroník Jiří / Olympia, 2017

DOPORUČUJEME: Pravidelné analýzy Petra Žantovského >>

The post Černá kniha České televize. O nehorázných a dlouhodobých manipulacích veřejnoprávního média first appeared on Čítárny.

Mimořádně zdařilý pohled na českou žurnalistiku podává jeden z nejlepších mediálních expertů v Česku, Petr Žantovský. Vtipnou formou rozebírá zcela vážné souvislosti o českých novinářích po roce 1989, jejich praktikách i důvodech jejich velmi časté falešné loajality, které se projevují prezentováním polopravdivých a zavádějících informací určené široké veřejnosti.

Petr Žantovský (1962)
dosud vydal řadu knižních interview (s Evou Urbanovou, Janem Potměšilem, Otakarem Vávrou, Václavem Klausem, Milošem Zemanem, Vladimírem Železným, Milanem Knížákem a řadou dalších), tři soubory fejetonů, komentářů a jiných publicistických textů (Dobře nám tak, 2001, V síti aneb My všichni, žejo, chceme tu demogracii, 2002, (O)bludiště, 2003) a několik odborných publikací o médiích (Média na pranýři, 2005, Hovory o médiích, 2006, Manipulace v médiích – spolu s T.Ilowieckim, 2009, Česká politika a média po roce 1989, 2013, Mediální manipulace a krize v ČT, 2015).
Autor studoval koncem 80. let minulého století žurnalistiku. Protože však žurnalistiku dost dobře studovati nelze (talent se nenaučíte a pro zvládnutí jazyka českého si vystačíte s maturitou a citem pro věc), pojednal tato studia především jako příležitost se něco dovědět a naučit v bezedných pražských antikvariátech. (Až mnohem později si neformální studia doplnil o doktorát z dějin a teorie žurnalistiky, ale to jen na okraj).

Po více než dvaceti letech, během nichž řadu let do novin psal a řadu let nepsal, a to víceméně bez ohledu na momentálně panující politické ovzduší, pokusil se, byť v jazykově vylehčené podobě, ale v podstatě velmi vážně, pozastavit se nad vývojem české žurnalistiky po mnoha letech od listopadu 1989, tedy od okamžiku, kdy žurnalistika mohla začít působit a existovat svobodně. Podívat se zblízka na to, nakolik a jak se česká žurnalistika této svobody zhostila a čemu všemu dobrému a špatnému se za pochodu (ne)naučila. To celé v důvěře, že tento pohled může být užitečný pro ty, kdo zatouží či budou nuceni se vydat na procházku minovým polem našich médií.

Průvodce minovým polem žurnalistiky / Petr Žantovsky / Vydalo OREGO productions, 2015
Knihu lze objednat na jeho e-mailové adrese: pzantovsky@seznam.cz.

Pravidelné analýzy Petra Žantovského >>

Ukázka z knihy pochází z kapitoly Typologie českého novináře:

Neomylný

Neomylnost je nejčastější, a též nejnebezpečnější, žel téměř všudypřítomnou chorobou českého politického (a ve zvláště hypertrofované podobě i kulturního) žurnalismu. Je to jakýsi zastřešující rys, společný velké většině příslušníků řečeného cechu.

Neomylný novinář se nikdy nemýlí, to vyplývá z definice. Neomylný novinář se nemýlí ani tehdy, když se mýlí a dokonce všichni kolem vidí, že se mýlí. Neomylný novinář totiž vždy dokáže najít zdůvodnění, proč se mýlí všichni kolem, a nikoli právě on.

Neomylný novinář uplatňuje svou neomylnost dokonce retroaktivně. On se totiž nemýlil ani nikdy v minulosti, a to ani tehdy, když všechny historické události mezi „tehdy“ a „nyní“ prokázaly, že minimálně v jednom z těch okamžiků se mýlit musel, prostě jen proto, že v každém z těch okamžiků tvrdil pravý opak toho, co tvrdil v druhém z okamžiků.

Příklad: Novinář, který před 50, resp. 30 lety tvrdil, že nejlepší na světě je socialismus, je mnohdy týž novinář, který před 20 lety tvrdil, že nejlepší na světě je kapitalismus. Jsou dokonce i vzácné případy, kdy stále týž novinář něco podobného o kapitalismu tvrdil před 70 lety, dříve než pochopil novou pravdu o socialismu. A velmi časté jsou případy těch, kteří se po dočasném poblouznění kapitalismem vrátili zpět ke své dávné pravdě o socialismu.

Tento novinář se nikdy na této časové přímce nemýlil, protože k mýlce není uzpůsoben. Vysvětlení, proč mnohokrát tvrdil různé, navíc protichůdné věci, je prosté: mýlil se svět. Novinář přece vždy myslel: „Svět se nemýlí, tedy to potvrzuji já, jenž se nemýlím. Pokud se několikrát na ploše jediného století svět zmýlil, nikdo to nemůže dávat za vinu mně, neomylnému novináři, který vždycky věrně popíše neomylný svět.“

V konkrétnější praxi to lze dobře ukázat na jednom známém a věru uctívaném novináři, který proslul tím, že napsal první knižní rozhovor s tvůrcem polistopadové ekonomické reformy, přičemž tuto vynesl do nebe. Jen pár let poté se stal jedním z ústředních mluvčích názoru, že dotyčný tvůrce ekonomické reformy je zločinec a jeho reforma je zločin, což přece všichni už dávno věděli. Tehdy i dnes má pravdu, protože je neomylný.

Podržtaška

Jeden z nejsmutnějších úkazů na mapě žurnalistického živočichopisu. Jejich svět lze charakterizovat stručně a decentně slovy básníka Gregoryho Corsa: „Poněvadž jsem ve svých názorech a ctěních závislý na hrdinech, jednám podle pravých pravd a bludů“. Podržtaška byl až do konce roku 1989 víceméně prototypem českého novináře. Tehdy se též dalo říci Držhuba, vyšlo to skoro nastejno. Mezi Držhubou a Podržtaškou byl jen ten rozdíl, že Podržtaška držel hubu jaksi aktivněji, snaživěji. Proto se dopracovával funkcí, na rozdíl od řadových Držhubů, kteří v lepším případě v novinářské profesi přežívali, v horším, avšak důstojnějším (ne však častém) ji více či méně dobrovolně opouštěli.

Dnes Držhubové téměř vymizeli, respektive transformovali se, prostě proto, že zmizelo nebo se proměnilo prostředí, které je generovalo. Zůstali Podržtaškové. Nemylme se však: mnozí dnešní Podržtaškové vyrostli právě z tehdejších Držhubů, a v horším případě setrvali u svého podržtaškovství i přes průvan věků, neboť tato vlastnost je nedělitelnou součástí jejich osobnosti, a nikoli jen z nouze přijatou stylizací.

Správný Podržtaška za minulého režimu vedl stranickou či aspoň svazáckou buňku již na fakultě, kam se díky svým aktivitám toho druhu zpravidla dostal na první pokus. Též se ihned po absolutoriu dostal hned na první pokus do prestižního média, lze-li vůbec některé z tehdejších médií nazvat prestižním. V takto získané pozici postupoval dále, poučovav za pochodu národ o kvalitách socialistického soutěžení, důležitosti boje o zrno, významu přejímání sovětských zkušeností a nepřijatelnosti imperialismu v jakékoli jeho podobě. Převrat v listopadu 1989 uvítali tací jedinci zpravidla s trikolórou na klopě a akciemi domovského listu, velmi záhy zprivatizovaného stylem „kdo dřív přijde, ten víc mele“, v šupleti.

Velice záhy pochopili všechny kvality kapitalismu a málem se slzou v oku vzpomněli, jak jim zlý socialismus bránil v rozletu. (Zde si, prosím, připomeňte stručně kapitolku Neomylní.)

Mnozí z těchto Podržtašků se stali opěvateli nového řádu, někteří z nich aspirovali na pozice tiskových mluvčích kapitalistických politických stran. Točili televizní seriály, v nichž léčili socialismem nemocný lid novou myšlenkou a perspektivou.

Těžko říci, v kterém přesně okamžiku se tento trend chování Podržtašků zlomil. Patrně tehdy, když noví pánové jevili málo zájmu o služby Podržtašků a někteří některým to dali pádně a nevybíravým způsobem najevo. To je však pro Podržtašku největší myslitelná potupa: Hleďte, chtěl jsem sloužit, jak nejlíp umím a jak jsem koneckonců po léta zvyklý, a oni takhle! Najdu si jiné, jimž tu tašku podržím a kteří to náležitě ocení.

Stalo se. Ze zástupu Podržtašků se začaly odlupovat nejprve skupinky, pak celé roje, až nezbyl žádný. Všichni přeběhli tam, kde mohou držet tašku. Kde se to žádá a cení.

Je třeba říci, že podržtaškovství není jen ryze novinářskou úchylkou. Potkává i jiné profese, bohaté podnikatelské kruhy nevyjímaje. Takovou exemplární ukázku předvedl jeden znamenitý obchodník se sportem a jiným zbožím. Ještě pár týdnů před volbami byl přítelem předsedy Y. Den po volbách o témž prohlásil, že je trubec, domýšlivec, ňouma a muž bez budoucnosti. Načež začal adorovat předsedu Z. Co byste neřekli: předseda Z přece vyhrál ty volby, jaká náhodička!

Abychom však nenechali ladem svrchu zmíněné Držhuby. Ani držhubovství totiž, tak jako žádná jiná fyzikální veličina, neodplynulo jen tak do astrálu. Držhubovství jen získalo trochu novou podobu a trochu jiné důvody. Dnešní Držhuba drží hubu nikoli ze strachu před politickou perzekucí, nýbrž před vyloučením z elitní party „hochů, co spolu mluví“. Ačkoli jsme úvodem vznesli vážné pochybnosti o intelektuálních schopnostech většiny českých novinářů, tu a tam se stane, že výjimka stvrdí pravidlo. Občas některý novinář pochopí, že to, co tvrdí jeho kolegové, nadřízení, majitelé a političtí guruové, je nesmysl jak dům. Přesto drží hubu. Proč? Protože v opačném případě by byl vyobcován nejprve ze zasvěceného kruhu profesního okolí, možná by dokonce přišel i o výhodný flek, v horším případě by se ocitl na černé listině a už by si nevrzl v žádném médiu, protože všechna média a novináři v nich nade vše jiné ctí loajalitu ke svému souručenství. Ne že by nebyli demokratičtí: „Klidně si mysli, co chceš, jen to prosím nikde nevykládej, nebo…“ V mediální teorii se tomu říká „spirála mlčení“. Komunisté tomu za svých časů říkali prostěji: „Kdo nejde s námi, jde proti nám.“ A na tomto žírném záhumenku prosperuje dnešní české novinářské držhubovství.

The post Průvodce minovým polem žurnalistiky. Petra Žantovského mimořádně zdařilá sonda do bahna české novinařiny first appeared on Čítárny.

Některé pořady České televize hrubě porušují sliby svého ředitele, který po svém jednohlasném znovuzvolení tvrdil, že se chce ve zpravodajství zaměřit na poskytování ověřených důvěryhodných informací. Pořad Co dokáže lež, režiséra Tomáše Kudrny, produkovaný přímo Českou televizí ve spolupráci s ARTE G.E.I.E, to zcela evidentně dokazuje. Je jako vystřižený z celé řady podobně vyznívajících pořadů socialistické éry, která na propagandistické dokumenty nebyla věru skoupá.
Stačí vzpomenout propagandistický pořad “Atentát na kulturu” socialistické ČT o Plastic People dne 7. 4. 1976, po kterém sám ředitel Zelenka označuje tuto uměleckou skupinu, ve svém vystoupení 10. 4. 1976 k XV. sjezdu KSČ, za “spodinu, jak se praví v dopise Havla a dalších,  zaslaném ředitelství Československé televize dne 23. 9. 1976.

V pořadu nebývalé propagandistické kvality jsou představovány ukázkovým způsobem manipulativní techniky jako např. svalování viny, fabulace, nálepkování nebo apel na strach.
Slovy Petra Žantovského, který se tímto televizním balastem zabýval je:

„celá ta ambaláž zarámovaná do záběrů ze sovětské okupace v roce 68 měla vyvolávat dojem, že se jedná o současné události a že je tady stále stejný efekt nebezpečí. To je tak průhledná a triviální, musím říct,” pokračuje Petr Žantovský, “že je to velmi banální a pitomá propaganda, až to bučí. Myslím si, že tohle se České televizi vskutku nepovedlo. Všichni, kdo to komentovali, pan docent Valenčíka, pan Schneider a další, na webu je těch reakcí spousta, si všimli jedné základní věci. A sice, že ti hlavní bojovníci proti tzv. dezinformacím vlastně nemají vůbec žádné věcné argumenty. Když se jich někdo na něco zeptá, tak velice mlží, říkají polopravdy nebo velmi kusé obecné fráze, ale nejsou schopni dokázat doopravdy vůbec nic.“

Co se týče některých aktérů v pořadu, tak snad jen dvě humorné připomínky:
V celém pořadu je asi nejsměšnější, že jeden z vystupujících “expertů”, bývalý amatérský porno-předváděč Jakub Janda z think-tanku Evropské hodnoty, je asi nejúspěšnějším agentem Moskvy v Česku. Vždyť cokoliv tento člověk řekne, má právě opačný účinek, než sám aktér zamýšlel.
Paradoxní na tomto pořadu je, že o nefunkčnosti použitých “argumentů” mluví sama Slonková, která přiznala, že nemůže najít spojnici mezi „pro kremelskými weby“ a Kremlem. Můžeme prý těmito weby opovrhovat, ale důkazy bohužel nejsou. „Ale myslím si, že z devadesáti procent to tak je.“
Což připomíná slavný výrok Stropnického na DVTV:  …nevíme co se stalo, ale věříme, že to víme.

K titulku a zdůvodnění použití slova stupidita podle dr. Koukolíka:
Katastrofa této společnosti je důsledkem stupidity. Stupidita není hloupost, stupidita není nevědomost, stupidita není omyl ani nedostatek informací. Stupidita je rozpad zpětné vazby mezi chováním a prostředím, podmíněná rozpadem takzvaných schémat. Schémata jsou poznávací programy, určené k řešení problémů. Jenže úspěšné poznávací programy z minulosti vůbec nemusí být úspěšné při řešení zcela nových problémů…

Zdroje k dalšímu studiu:
Šaškování Stropnického a Jandy v ČT2 o “lži”
Týden v médiích Petra Žantovského.
Co dokáže lež. Propagandistický dokument ČTV.
Atentát na kulturu / socialistická propaganda

Dokument: Co dokáže lež
{youtube}5q749Wdjgo4{/youtube}

The post Co dokáže lež. Dokument Kudrny, čistá propaganda z dob komunistické éry Československé televize first appeared on Čítárny.