Český jazyk je jeden z nejkrásnějších a nejbohatších jazyků na této planetě. Znalost rodného jazyka, literatury i poezie je nejen známkou vaší jedinečnosti a vzdělanosti, ale také vizitkou našich učitelů českého jazyka. Jejich moc vás formovat jako skutečnou osobnost je nezastupitelná.

Výuka jazyka českého a literatury je jednou z nejzáslužnějších prací našich učitelů.
Učení češtiny, literatury a poezie má mnoho výhod. Je to způsob, jak hlouběji porozumět jazyku, kultuře, historii a hlavně sobě samému.
Jak jinak se naučit kriticky myslet, hledat hlubší souvislosti a orientovat se v životě.
A to potřebuje každý.

“Žijeme ve zvláštních časech, kdy mladí i staří jsou vzděláváni ve lži a ten, který se odváží říkat pravdu, je nazýván šílencem či bláznem. Přístup k moci by měl být proto zakázán těm, kteří jí milují, nejen proto že taková láska je duševní porucha, ale protože moudří lidé mluví jen, když mají co říci.”
Vladislav Vančura / Konec starých časů

Proto by měli učitelé literatury vést své žáky k lásce k mateřskému jazyku, k rozvoji slovní zásoby, tvorbě jasně formulovaných myšlenek pomoci vhodně volených slov a větné skladby. 
Učit je, že v přesném vyjadřování je skryta míra jejich skutečné vzdělanosti a ne hlouposti.
K tomu napomáhá nejen dobrá znalost gramatiky, ale hlavně široký rozhled v literatuře a poezii.
Literatura a zejména poezie pracují s jazykem na nejvyšší úrovni.
S knihami se velmi rychle učíme používat rytmus, slovní obraty, metafory, emoční tón, zvláště v lehkých nuancích, které se v běžné řeči nepoužívají.
Pak můžeme být vtipní, můžeme okouzlovat svým slovníkem i znalostmi.

Jazyk český a poezie.
Čtením básníků jako Seifert, Holan, Bezruč, Dyk, Mácha, Hora, Dyk, Sládek, Erben, Březina, Seifert, Hrubín, etc. se učíme vyjadřovat myšlenky, chápat skryté významy a obohacovat naši slovní zásobu, chápat okolní svět.
V poezii nejsilněji prožíváme pocity jiných lidí, učíme se chápat emoce, bolest, radost v celé své složitosti.
Poezie oslovuje vždy naše srdce i mysl. Učíme se vychutnávat krásu slova a vět.

Je studánka a plná krve
a každý z ní už jednou pil
a někdo zabil moudivláčka
a kdosi strašně ublížil.

A potom mu to bylo líto
a do dlaní tu vodu bral
a prohlížel ji proti světlu
a moc se bál a neubál.

A držel ale neudržel
tu vodu v prstech bože můj
a v prázdném lomu kámen lámal
a marně prosil: kamenuj.

A prosil ale neuprosil
a bál se ale neubál
a studánka je plná krve
a každý u ní jednou stál.

Jan Skácel / Studánka

Ano, jsou knihy, které nečteme jen pro děj, obsah, ale někdy jen pro neobyčejnou krásu a kombinaci slov s jakou jsou vyjadřovány myšlenky. (Vančura, Kundera, Vladislav, Seifert… )

„Jezme a pijme. Dejte sem večeři! Tučný sýr, zvěřinu, ptáky, jehňata, vše, co se líhne živé, a vše, co se líhne z vejce. Dejte sem vše, co zraje jedlého, vše, co je oploutveno, a všechny druhy plžů, kteří se požívají ve vzdělaných zemích. Dejte to sem! Je večer, země se otočila a tu je obyčej jísti,“
Vladislav Vančura / Rozmarné léto

Česká literatura nám pomáhá pochopit naše historické kořeny a širší souvislosti v historii.
Viz knihy Husa, Komenského, Schulze, Haška, Kaplického, Stehlíka, Hrabala, Kafky, Kundery…etc.
Čtení těchto děl pomáhá pochopit, kdo jsme jako národ, jak naši předkové přežívali přežili těžké období a jak se formovala česká kultura.

Už vím, kdo jsi. Jsi svobodný člověk! 
Mýlíš se, – odpověděl Armin von der Heide a proti své vůli se musel usmát. Dívčiny ruce zatápaly k jeho obličeji.
Tak mi půjč ruku a poznám, kdo jsi, – chlubilo se děvče.
Nesmím se tě dotknout, – odpověděl. – Jsem mnich! – Ruce opět klesly do klína.
A když se tě dotknu já? – zeptalo se děvče.
Pak přijdeš o ruku, – řekl tvrdě. – A kdybys to udělala s hříšným úmyslem, přišla bys o hlavu. Jsem řádový bratr. 
Dívka slonila hlavu, ale řekla:
Teď máš zcela jiný hlas. To promluvila tvoje duše. Ty jsi zraněn. 
Vladimír Körner – Údolí včel

S tím souvisí i rozvoj kritického myšlení na základě dosažených vědomí a nalezených souvislostí.
To nám pomáhá při rozhodování, pokud jsem schopni rozpoznávat skryté významy, kontexty a manipulace.

To jsou všechno znalosti, které vám napomáhají být výjimečným a vyrovnanějším v různých životních situacích.

Čisté jitro / Otokar Březina

Když za jitra, snů množstvím zemdleni, jsme vyšli do zahrad,
zem celou, jako duši svou, jsme zřeli v ohni rozkvétat;
i ptali jsme se větrů, vod a stromů, ptáků, včel:
kdo dnešní noci, tajemný, zahradou naší šel?

Hrál písek v zlato změněný, kde svaté stopy ležely,
šuměly vody léčivé, jak rozvlněné anděly,
dech každý sílu žití měl jak na sta žhoucích dní,
a v každém pohledu byl úžas znovuzrození.

Tíž tajemství svých bolestných jsme přijali jak vůli tvou,
před rozlomením pečeti list políbený s pokorou;
a nepřítel, jenž číhaje u našich usnul bran,
jak unavený posel tvůj byl od nás uvítán.

Na nebezpečných samotách, navštěvovaných démony,
sad našich přání jemný kvet, jak liliové záhony,
a nejžhavější, nejsladší, nejžádoucnější z žen
jsme pozdravili, zářící, jak bílé sestry jen.

JENŽE…
Máme za sebou přes třicet let viditelné degradace vzdělávání na školách napříč politickým spektrem, ve společenském hnoji konzumu.
Přesto se o tom příliš nemluví. media se takovým tématům vyhýbají a na práci mnoha novinářů je to samozřejmě vidět
Nebudeme rozebírat, proč se tak děje, ale podívejme se na důsledky, které vidíme dnes a denně.

Není pravda, že každý rodilý mluvčí umí svůj jazyk. A už vůbec není pravda, že kdo má vysokou školu v České republice umí česky…
Dokonce ani mezi absolventy filozofických a pedagogických fakult to není pravda. Obsah nelze nahradit formou, vzdělanost tituly a mysl tupou arogancí.

Vladimír Franta vytváří zajímavý a poučný videoblog, kde rozebírá mluvené slovo politiků. Plesk

The post Český jazyk. Znalost rodného jazyka, literatury i poezie je známkou vaší jedinečnosti a vzdělanosti first appeared on Čítárny.

Karel Čapek byl nejen vynikající vypravěč s nezaměnitelným stylem psaní, ale také mimořádně bystrý pozorovatel. V knize Marsyas si všímá různých literárních stylů, nachází zajímavé souvislosti a udivuje uměním vystopovat podstatu a pojmenovat ji. Někdy vážně, jindy se svým typickým humorem.

A proč se eseje jmenují Marsyas?
Marsyas byl v řecké mytologii jeden z frýgických Satyrů, který zhynul strašlivou smrtí, kterou mu připravil bůh Apollón.
Marsyas v názvu knihy má být přeneseně symbol zavrženíhodného umění, kterým je bulvár v novinařině nebo brak v litaratuře. Čapek s typickým nadhledem dochází také k závěru, že i toto je pro společnost nutné.
Koneckonců bez znalosti kýče bychom nerozeznali kvalitní literaturu. Bez zla není ani dobro.

Karel Čapek / Marsyas čili na okraj literatury̟ / 11 esejí z let 1919-1931 / Praha 1931

Já nevím, jak si kdo definuje národ.
Možná že se definuje rasou; ale když se dívám na lidi běhající po ulici a mluvící českým jazykem, vidím chlapíky krátkolebé a dlouholebé, vyloženě dinárské nebo vyloženě mediteránní, chlupu černého, plavého i zrzavého, rovného i kudrnatého, typu prsního, břišního, svalového i mozkového a všech konstitucí, jaké si jenom můžete přát. Ne, s tím se nedá nic dělat; spíše najde profesor Rádl nějaké české národní poslání než profesor Matiegka nějakou českou národní lebku s národními indexy a rasovými znaky. Znám zapřisáhlé Čechy mongoloidního typu, kteří závodí v národním přesvědčení s dokonalým plavým dlouholebcem; netroufám si říci, čí rasová legitimace je češtější. Možná že prababička naší maminky byla Němkyně, kdežto jeden český básník má za to, že jeho pramáteř se za třicetileté války zapomněla s nějakým Švédem. Za těch okolností by se velmi těžko mluvilo o rasovém českém typu.

Snadnější je definovat národ společnými dějinami; avšak zdá se mi, že prakticky tento motiv mnoho nevydá.
Není to požehnaná vláda Karla IV., co mne pojí dejme tomu s českým bližním, který mi zasklívá okno; radost ze setkání s krajanem v cizině nepramení, pokud mohu soudit, z historického utrpení v době protireformace; dokonce nejsou to ani husitské války, co ve mně vyvolává pocit solidarity s mým politicky hovorným papírníkem. Nemluvím proti národnímu pokladu dějin; míním toliko, že tato veliká hodnota není směnitelná v drobné; je spíše symbolická a lze jí užíti jen za slavnostních příležitostí, popřípadě v akademické diskusi.

Ani společným osudem v přítomnosti nemůžete vymezit příslušníky jednoho národa; myslím, že nezaměstnaný dělník a prezident velkobanky by se nesnadno shodli o tom, co v jejich osobním osudu je společné.
Profesor Rádl, obraceje pozornost k statkům ideálním, by rád definoval národ společným duchovním cílem čili národním programem. Bojím se, že v tom případě nejsem z téhož národa jako profesor Rádl; nebo naopak neodvážil bych se říci, že kterýkoliv abstinent, jsa nesporně jiného světového názoru než většina národa, do tohoto národa nepatří. Dokonce pak už nelze mluvit o společné české povaze; od té doby, co (bohudík) vyšel z užívání něžný názor o holubičí povaze, nemůžeme se jaksi shodnout o tom, jací vlastně jsme. Posléze nebudeme definovat národ ani územní jednotou, už z ohledu k americkým Čechům.

Nezbývá nám tedy než říci s moudrostí sčítacích archů, že český národ je souhrn lidí, pro něž čeština je řečí mateřskou; ačkoliv ani tato primitivní definice nevyjadřuje všechny případy (znal jsem šlechtice z minulých dob, který mluvil, myslil, a dokonce básnil německy, což mu nebránilo být nejnáruživějším státoprávním a protiněmeckým Čechem), nenajdete myslím nic konkrétnějšího ani obecnějšího než jazyk, čím byste vymezili tajemnou podstatu národa.

To vše pravím, abych mohl zapěti chválu české řeči, která odlišuje českou duši ode všech jiných na světě. Neřekneme bratru svému “rácha”, nýbrž “blázne”; i když si navzájem nadáváme, činíme to týmž jazykem, a už to je hluboké srozumění mezi námi, mocné a kouzelné pouto a zrovna cosi jako jedna duše. Vědomí nás všech myslí týmiž slovy; je to, jako by to bylo jedno vědomí ve všech těch paličatých hlavách. Řekneme-li třeba “sněženka” nebo “dobrý den”, nikdo jiný nám nerozumí, ale my si rozumíme, jako bychom na sebe spiklenecky mrkli. A kdyby to bylo sebe nepatrnější a bezcennější slovo, dejme tomu “pápěrka” nebo “padavče”, považte, že to je kousek vědomí miliónů lidí, a tedy něco tak ohromného, že se to vylíčit nedá. Řeč je duše a vědomí národa.

Řeč je jediný autentický projev duše národa.
Náboženství, zvyky, národní poslání a všechny poměry se mohou zvrátit revolucí; jen v řeči není revoluce, nýbrž věčná kontinuita, věčné přejímání, tichý a hluboký vývoj jako v tvořící přírodě. Řeč je sama souvislost národa; nedá se uměle předělat, nedá se do ní nepřirozeně zasáhnout, může se vyhubit, ale nemůže se převracet; má houževnaté, organické bytí přírodních věcí. Tisíciletá minulost protéká každým slovem; děláme něco velkolepě starého a historického, když mluvíme česky. A přece každý z nás musel nově a původně objevit každé slovo; mateřská řeč je řeč dětství, první řeč duše, poklad prvních dobrodružství, nálezů a poznatků; věčně navazuješ na své dětství, mluvíš-li mateřským jazykem.

Řeč je sama duše a kultura národa.
Její zvučnost a melodie dává svědectví o poetických radostech kmene; její skladba a čistota projevuje tajemné zákony myšlení; její přesnost a logičnost udává míru rozumových darů národa. Tam, kde skřípá a vrže řeč, skřípá a haraší něco v hlubokém bytí lidu; každá nechutnost a jalovost řeči, každá fráze a ošumělost je symptomem něčeho zkaženého v kolektivním životě. Myšlenky jsou naše, ale řeč patří národu. Každá korupce jazyka porušuje národní vědomí. Zdokonaluje-li se národ, musí se zdokonalovat i jazyk; neboť je živý a vyvíjí se s námi všemi, stále nesen výškou duševního napětí národního.

Proto si vážím literatury nad veškeru lidskou činnost.
Látka, s níž pracuje spisovatel, je samo vědomí národa; každé jeho slovo je mu předříkáváno ústy národa; běda, zneužije-li řeči, aby říkal nízké věci. Věřím, že býti spisovatelem je především veliké poslání jazykové; je to úkol udržovat národní řeč a tvořit v ní hodnoty zpěvné a rytmické, hodnoty věcné přesnosti, čistoty, formy a souvislosti. Ať jsou kořeny básnictví v jakékoli hlubině osobního podvědomí, jeho koruna šumí pojmovým bohatstvím národního vědomí.

Mezi všemi lidmi se vyznačuje nebo má vyznačovat spisovatel ne tím, že píše, nýbrž tím, že umí česky; avšak umět znamená pracovat, stále zkoušet, stále hledat a soustředit se; nikdy nebudeš hotov s mateřskou řečí.
Básník, udávaje nejvyšší úroveň jazyka, udává zároveň nejvyšší stupeň národního vědomí; pravím, že toto dílo není méně užitečné než národní hospodářství nebo národní obrana. Říká se, že svatý žije v Bohu; spisovatel, jenž obyčejně není svatý, žije přímo v duši národa, neboť žije v jeho jazyce jako ryba ve vodě. Nedovedu si představit, že by básník mohl být nenárodní; je to, jako by se ryba zásadně vyslovovala proti vodě, jež ji nese a živí. Vše, co dáváte řeči, dáváte národnímu vědomí.
Učiníte-li řeč zpěvnou a líbeznou, nebo dáte-li jí zvuk zvonu či děloviny, nebo učiníte-li ji jasnou a moudrou, pružnou, věcnou, lehkou, logickou nebo vzletnou, vnukli jste tyto ctnosti samotné duši národa; ale je-li vaše mluva těžká, zmatená, beztvará, obnošená a falešná, buďte zlořečeni, neboť jste se prohřešili na duchovním bytí národa.

Spisovatel pracuje s mluvící a zpívající duší národa; z praktické řeči činí hodnotu duchovní a kulturní; každý nový slovní obrat, každý vyšší stupeň jazykové obsažnosti a přesnosti zvyšuje obsah a jasnost národního vědomí. Neznám dobrého spisovatele, který by nebyl jazykovým tvůrcem; není dobré literatury bez dokonalé řeči. Kdo neumí dát slovu prvotní svěžest nebo hudební valér, myšlenkovou čistotu nebo věcnou srostitost, není spisovatel; ať jde a píše úvodníky nebo kazí národ jiným způsobem.

A ještě musím pochválit tebe, tebe, česká řeči, jazyku z nejtěžších mezi všemi, jazyku z nejbohatších všemi významy a odstíny, řeči nejdokonalejší, nejcitlivější, nejkadencovanější ze všech řečí, které znám nebo jsem slyšel mluvit.
Chtěl bych umět napsat vše, co dovedeš vyjádřit; chtěl bych užít aspoň jedinkrát všech krásných, určitých, živoucích slov, která jsou v tobě.
Nikdy jsi mi neselhala; jen já jsem selhával, nenacházeje ve své tvrdé hlavě dosti vědomí, dosti povzletu, dosti poznání, abych to vše přesně vyjádřil.
Musel bych žít sterým životem, abych tě plně poznal; doposud nikdo neshlédl vše, co jsi; ještě jsi před námi, tajemná, překypující a plná dalekých výhledů, budoucí vědomí národa, který vzestupuje.

The post Karel Čapek. Jak definovat český národ. Marsyas aneb chvála české řeči first appeared on Čítárny.

Sestřičky Verunka a Viktorka se začnou přetahovat o pohádkovou knížku a u toho jim tři písmenka vypadnou ze stránek na podlahu a poskládají se sama do slova – CAR. Děvčata se začnou dohadovat, co vypadlé slovo znamená. Ta starší z nich tvrdí, že to je auto anglicky, ale mladší má za to, že je to ruský car. Tak začíná nesmírně zajímavá knižka pro menší děti od Daniely Kroluperové o tom, jak vznikají slova …

A co se dělo dál ?
Ve chvíli, kdy se děvčata dohodajé o významu slov, slovo jim ožije před očima a ukáže se, že je vlastně oboje – může se proměňovat v auto, a může být i malým carem.
S pomocí malého cara a jeho kouzel se sestřičky postupně dostanou do Země slov, Země řeči a Země zvláštních zvyků kde se dovědí mnoho zajímavých a užitečných informací o jazyce a jeho vývoji, o tvorbě slov a vyjadřování vztahů mezi nimi, o podobnostech a odlišnostech v různých jazycích atd.

Daniele Krolupperové se podařilo napsat svého druhu úvod do jakési jazykovědy pro malé děti, a to tak, že spojila informační výklad s vyprávěním fikčního příběhu.
Text je strukturován tak, aby nenudil a neunavoval, informační pasáže se v něm střídají s pasážemi „oddechovými“, které dítěti umožňují se od „probírané látky“ na chvíli odpoutat a jen vychutnávat napínavé vyprávění.

V textu je často užívána forma dialogu, nebo spíš otázek a odpovědí, kdy obě sestřičky kladou všetečné otázky a malý car jim všechno vysvětluje.

Kapitoly jsou krátké a jejich názvy jsou voleny tak, aby vzbuzovaly zájem a zvědavost:
„O slonovi, který štěkal“,
„Poklad (a to největší)“,
„Háček bude v háčku“.

Co mě osobně potěšilo nejvíc, je autorčin obrazný jazyk plný metafor, zajímavých přirovnání, personifikací neživých objektů… Obrazný jazyk při vysvětlování teorie pomáhá dětem lépe pochopit abstraktní pojmy, ale nejenom to.
Díky takovému jazyku se v nich rozvíjí také představivost a asociativní myšlení, a to je pro jejich další vývoj velmi důležité.

Oproti komerčně úspěšné knižní řadě Drazí zesnulí a jiným jí podobným, z nichž čtenář zůstává s dojmem, že dnes nejvíc naláká děti na čtení o faktech ten, kdo je největší vtipálek, knížka Daniely Krolupperové předvádí docela jiný, a mnohem kulturnější přístup – spojení znalosti svého oboru s výtečným ovládáním jazyka a technik vyprávění.

A co říká o své úspěšné knížce pro děti autorka ?

Proč mluvíme česky? Proč právě česky? A proč právě my? Odkud se vzala slova? K čemu je vlastně máme? Kdy a jak vznikala? Kdo je vyslovoval před námi? Kdo je poprvé napsal? Jak vypadalo první slovo? Jak rychle slova stárnou? A kde se berou stále nová a nová? Odkud se vzala čeština? A ostatní jazyky?   

Hledat odpovědi na tyto otázky znamená odhalovat záhady jazyka, pátrat, hloubat a také trochu hádat, jak to vlastně bylo.
Odkrývat tajemství slov je velké dobrodružství. A na takové napínavé putování do světa slov a kouzel jednoho dne vyrazily dvě docela malé školačky, sestřičky Verunka s Viktorkou.
Ten den to na dobrodružství vůbec nevypadalo. Natož na výlet do pohádkové země. Bylo deštivé odpoledne, maminka v kuchyni právě vařila kakao…

Daniela Krolupperová / Proč mluvíme česky / Vydal Albatros asi 2006
Ilustrace Libor Páv
OCENĚNÍ SUK 2003 / Cena učitelů

Netradiční první seznámení se základy českého jazyka nás zavede na pohádkový výlet do Země řeči. Dětský čtenář se nenásilným způsobem seznámí s mnoha jazykovými jevy jako např.slovní zásoba,tvoření a ohýbání slov,přísloví a slovní spojení,poučí se o tom,jak slova vznikají a odkud k nám přišla ta cizí.V slovomorně uvidí slova,kterým by se měl raději vyhýbat. Zejména si však uvědomí,že jazyk je živý, proměnlivý a vyvíjející se systém,k jehož úplnému osvojení musíme vynaložit nemalé úsilí.

The post Proč mluvíme česky aneb jak vznikají slova. Kniha do školních knihoven first appeared on Čítárny.

Obecná pokleslost úrovně znalosti českého jazyka mluveného či psaného ve státní správě je do očí bijící. Hrubky, neobratné a komolené obraty v psané češtině začínají být v celé společnosti velkým problémem.  Sám jsem musel před dvěma lety po “velmi svědomité” úřednici opravovat oficiální dokument, kde ve dvou větách byly dvě hrubky.

Nepřekvapuje proto, že i prezident Zeman veřejně upozorňoval premiéra České republiky Sobotku, že v jeho návrzích na jmenování ministrů bylo šest chyb.
Ve skutečnosti jich tam bylo devět, včetně nesprávných jmen ministrů.
A pokud občas čtete noviny nebo sledujete televizi a v ní vystoupení moderátorů, poltiků či úředníků, obraz si můžete velmi snadno udělat sami.

Jak by asi dopadl test, který by museli podstoupit všichni úředníci státní správy, aby prokázali znalost českého jazyka?
Pravděpodobně by víc jak polovina nebyla připuštěna ani k maturitě. Zdá se však, že brzo bude nutností takové testy zadávat pravidelně. Komolené výrazy v úřednických dokumentech se velmi snadno stávají předmětem mnoha dalších vážných pochybení. Menší vzdělanost totiž přináší další problém, kterým je porozumění psanému textu.
Co si máme například myslet o stránkách http://obcanstvi.cestina-pro-cizince.cz, kde autoři testů češtiny pro cizince sami bojují s mateřským jazykem víc než zkoušení cizinci.

A kde je základní problém?
Nic nového, nic tajného. Samozřejmě chyba je v prvé řadě u rodičů. Bohužel většina z nich má ještě větší problémy s češtinou než jejich děti. Škola má zase prioritní problém nastavit vyšší požadavky, protože ze škol se stávají firmy, kde hospodaření závisí na počtu žáků.
Navíc nikdo ze zodpovědných už léta nechce odpovědět na otázku, kterou mnozí učitelé opakovaně kladou, jak nastavit systém, aby pro středoškoláky nebyla maturita tak směšně jednoduchá. To platí pro výstupy u všech typů škol.

Je tedy zřejmé, že podstatné snížení znalostních požadavků u studentů souvisí se všeobecně chybným nastavením celého vzdělávacího systému, kde víc jak na vzdělání záleží na ekonomických výsledcích a teď už dokonce na inkluzi, která je zcela evidentním nástrojem na snižování úrovně vzdělávání. Viz:
Zkušená kantorka Lubomíra Moudrá o nesmyslnosti současné inkluze v českém školství

Důsledky takové nezodpovědné politiky se nám projevují degradaci základního vzdělání na znalost kupeckých počtů, obecné komunikace při nákupech a čtení titulků, nadpisů a cenovek, ovšem bez větší schopnosti porozumět psanému textu. Stáváme se tak dobrovolně oblastí levné pracovní síly. Koneckonců společnost, která nedbá na kvalitní vzdělávání, si nic jiného nezaslouží.

The post Otřesná úroveň znalostí českého jazyka úředníků je jedním z ukazatelů upadající společnosti first appeared on Čítárny.