Spisovatel Karel Čapek byl známý tím, že nerad mluvil na mikrofon. Existuje pouze jediný záznam jeho hlasu. Bylo to 24.12.1937 v Československém rozhlase, v pásmu “Pozdrav lidem dobré vůle”, v něm se Karel Čapek obracel na Rabíndranáta Thákuru, indického básníka (1861 – 1941).

Šlo o zvláštní mírovou výzvu Karla Čapka, poselství v době nastupujícího německého nacismu v Evropě, protože mnoho lidí si neuvědomovalo nebezpečí holocaustu, které z Německa vyřvával Adolf Hitler všem tzv. neárijským kulturám. Mnozí také za svůj naivismus později položili i své životy.
Karel Čapek se ale odpovědi na svůj rozhlasový apel nedočkal.

Spojené státy mlčely, stejně jako politici celé západní demokracie, kteří po 30tá léta podepisovali smlouvy s Hitlerem v bláhovém domnění, že tak zabrání světové válce, ale ne válce Německa se SSSR.
A pak už se válka naplno rozjela.
11.3. 1938 Rakousko, ozbrojený převrat a připojení k Německu
30.9. 1938 Mnichovská zrada a odevzdání pohraničí ČSR Němcům
14.3. 1939 Okupace celé ČSR, Protektorat Böhmen und Mähren
1.9. 1939 Němci napadli Polsko a za pár krvavých týdnů bylo součástí Německa
3.9. 1939 Francie, Austrálie a Velká Británie vyhlašují Německu válku
10.5. 1940 Němci překročil hranice Belgie, Nizozemska a Lucemburska. Francie kapitulovala 22. června 1940 a do listopadu 1942 německá armáda postupně obsadila celou zemi.
22.7. 1941 Němci napadli SSSR. Akce Barbarossa
Naplno se rozhořela nejhorší světová válka, ve které zbytečně zemřelo cca. 60 miliónů lidí!!!!

Vzhledem k historickým zkušenostem a k tomu co se dělo v roce 2022 na Ukrajině a absolutní pasivitě západních státu o mírové ujednání konfliktu s Ruskem, by mohl ten samý projev zaznít i dnes a západní tzv. demokracie by opět mlčely,  protože rok 1937 se opakuje jako přes kopírák. Jako už mnoho událostí v historii lidstva.

Tento pořad vysílaly na Štědrý večer 24.12.1937 všechny stanice Československého rozhlasu od 23 hodin.
Pořad se předtáčel už 21. prosince 1937. Ve studiu tehdy byli Karel Čapek, jeho překladatel do angličtiny Vincenc Lesný, František Křižík, jeho překladatel do angličtiny profesor Otakar Matoušek a hlasatelka Marie Tomanová.

Za uveřejněný objev hlasu Karla Čapka vděčíme Václavu Cibulovi, který se dlouhodobě věnoval záchraně jedinečných rozhlasových dokumentů a jejich zveřejňování, např. v pořadu Fonogram. V archivech Cibula také nalezl i jediný záznam hlasu Vladislava Vančury.

Paradoxem je, že za přesně za rok 25.12. 1938 Karel Čapek zemřel nenáviděn ze strany mnoha pronacistických smýšlejících žurnalistů, kteří ho kritizovali za jeho antifašistické a antinacistické postoje. Zemřel nejen na oslabený organismus, ale hlavně na český mediální hyenismus, na maloměšťácké chování lidí, kteří nebyli schopni prohlédnout přicházející německý nacismus.
Karel Čapek umřel především na své citlivé srdce a nebojácnou touhu po míru.

Karel Čapek / POSELSTVÍ MÍRU

Hlasatelka:

“Karel Čapek posílá pozdrav míru Rábindranáth Thákurovi do Shantiniketanu v Britské Indii. Rábindranáth Thákur uslyší náš vzkaz svými přijímači.
Poněvadž je velmi vzdálen nejbližší rozhlasové stanici, očekáváme, že odpoví obratem telegraficky a že jeho poselství budeme moci vysílat všemi československými stanicemi zítra 25. prosince ve 12 hodin po poledních zvonech.
Promluví Karel Čapek…”

Hovoří Karel Čapek:

“Mistře Thákure, harmonický hlase Východu, zdravíme Vás z Československa, kde nyní padá sníh, z Evropy, kde je nám teskno, ze západního světa, kde ani ty nejvyspělejší národy si nemohou podat ruce jako rodní bratři.
A přece i přes tu dálku zemí a kultur k Vám vztahujeme bratrskou ruku. K Vám, básníku sladké moudrosti, k Vašemu pokojnému Shantiniketanu, k Vaší veliké Indii, k Vaší nesmírné Asii, i té, která je nyní obracena vniveč zbraněmi, jež vynalezl Západ.

Ve chvíli, kdy na nejzápadnějším i nejvýchodnějším okraji našeho společného kontinentu duní děla, volá Vás na rozhraní roku slabounký hlas západní demokracie.
Ať žije svět, ale budiž to svět rovných a svobodných lidí.”

Audiozáznam ZDE

The post Karel Čapek. Poselství míru Thakurovi. Jediný jeho dochovaný hlasový záznam first appeared on Čítárny.

Karel Čapek napsal fejeton O různých soudcích a zde s humornou nadsázkou dělí lidi na tři skupiny podle toho, jak se chovají k člověku, který v životě chtě nechtě do něčeho šlápnul, udělal hloupost, nešikovný krok, kterým se nějak zamazal. Karel Höger patřil do té třetí skupiny, mezi ty šlechetné a poctivé, kteří vás očistí a vaši nešikovnost hledí zastřít nejen před veřejností, ale i před vámi samotnými.
Byl vždy jako rytíř, urozený v chování, v myšlení a činech; byl nejen herec, ale byl i filozof, napsala o něm dramaturgyně Jaroslava Strejčková.

17. června 2009 uplynulo již sto let od narození českého divadelního, filmového, televizního a rozhlasového herce Karla Högera, který pro propagaci čtení a knih udělal obrovský kus práce, díky čtením mnoha knih v Českém rozhlase.

Karel Höger začal hrát divadlo jako ochotník, ale po studiu na učitelském ústavu a krátkém učitelování na venkově absolvoval hereckou konzervatoř a v roce 1932 byl angažován do Zemského divadla v Brně.

Od svých brněnských let spolupracoval Höger s rozhlasem, zejména s režisérem Josefem Bezdíčkem (Pohádka máje, Stříbrný vítr). Okamžitě zaujal specifickou barvou hlasu, jakož i schopností přizpůsobit se požadavkům “mikrofonového” herectví.

Zkušenosti z brněnského rozhlasu uplatnil Höger v plné míře po svém příchodu do Národního divadla roku 1940 v pražském rozhlase v režiích Ctibora Sonevenda, Miloslava Jareše, Václava Sommera, Jiřího Vasmuta a dalších. Téměř současně s Högerem přichází z Brna do Prahy režisér Josef Bezdíček, roku 1945 dramaturg a autor Dalibor Chalupa.

Za protektorátu i v prvních poválečných letech hraje Höger kromě rolí v dnes už zapomenutých původních rozhlasových hrách především postavy klasického repertoáru: Kalafa z Gozziho Turandot (1941), titulní postavu v dramatizaci Zeyerova románu Jan Maria Plojhar (1941), Ríšu z Mrštíkovy Pohádky máje (1941), zvonaře Jindru v Hauptmannově Potopeném zvonu (1942), Studenta v Nerudově Prodané lásce (1945), Švandu ve Strakonickém dudákovi (1945), Neklana ve stejnojmenné tragédii Zeyerově (1946), Chvojku ve Šrámkově Létu (1948), Jana Husa v historické hře Tylově (1948); v poslední inscenaci se setkává s Přemyslem Pražským, který patří vedle Bezdíčka a Jareše k předním režisérským osobnostem tehdejšího pražského rozhlasu.
Pod jeho vedením nastudoval další klasiku: Jiráska, znovu Tyla, z cizích autorů především Schillera (Úklady a láska, 1953), Shakespeara (Romeo a Julie, 1953), Rostanda (Cyrano z Bergeracu, 1955).

V té době přebírá rozhlas v původním nastudování řadu divadelních inscenací. Höger hrál v Tylově Strakonickém dudáku (král Alenoros), v Burjakovského hře Lidé, bděte! (komisař Böhm), v Ostrovského Výnosném místě (Bělogubov) a v Tylově Tvrdohlavé ženě (Pěnkava).

V padesátých letech také začala výjimečná a plodná spolupráce Karla Högera s mladým režisérem Jiřím Horčičkou, který vzpomínal takto:

“Bylo mi tehdy pětadvacet let, když jsem se odvážil pozvat tohoto Mistra českého jeviště a hvězdu filmového plátna první velikosti do rozhlasového studia a představit se mu jako režisér. Pamatuji si přesně jeho první slova: „Tak jak si tu moji roli představujete a jak bych to měl podle vás hrát, pane Horčičko?” Bylo to řečeno bez ironie, naprosto věcně, ale postřehl jsem, že se vyhnul pojmu „režisér”. Nechal mě chvíli mluvit, potit se, topit se ve vlastních myšlenkách. Několika v pravý čas řečenými slovy a tím, jak soustředěně mě poslouchal, mi pomohl najít pevnou půdu pod nohama. Cítil jsem, že se mnou souhlasí, ale neřekl víc než: „Uvidíme, až začneme zkoušet. Pokusím se udělat to tak, jak si to představujete.”
Pak začala vlastní práce. Zkouška probíhala úporně a těžce. Scéna, která byla na programu, vypadala jednoduše, ale hledal jsem jiný rytmus, než na jaký byli herci zvyklí. Jeden z nich, k jehož práci jsem měl řadu připomínek, se cítil dotčen a podrážděně mi oponoval. V kritickém momentu, kdy atmosféra ve studiu povážlivě zhoustla, Karel Höger lakonicky poznamenal: „Pan režisér má pravdu.” Řekl to klidně, jaksi mimochodem, a decentně — avšak zřetelně — tentokrát podtrhl můj pracovní titul. V tom okamžiku se hladina zklidnila. Högerova autorita zahrála v můj prospěch. A ještě navíc: Karel Höger si ode mne přede všemi herci vyžádal připomínky k svému výkonu, pozorně je vyslechl — a souhlasil s nimi.
To rozhodlo snad o všem, byl to dominantní impuls pro moji další práci. A nevýslovně jsem byl potěšen, že po třech týdnech na konci natáčení mne už nazýval křestním jménem, ačkoliv on sám byl až do konce svého života pro mne vždy „panem Högerem”. (…) Režírovat Högera znamenalo pro mne velké úsilí, jež bylo nutné vynaložit na přípravu natáčení. Když jsem před započetím práce spokojeně odkládal text s pocitem, že už vím o hře všechno, skutečnost, že Höger bude ve studiu, mě přiměla znovu a znovu si prověřovat svůj inscenační plán a připravit varianty pro nečekanou inspiraci, kterou svým dokonalým herectvím přinášel do rozhlasového studia. Herecké umění prý pomíjí nejdříve. Avšak magnetofonové pásky budou stále a stále vydávat svá svědectví o velkém herci a vzácném člověku.”
(J. Horčička, Rozhlas 4. 6. 1979)

Z řady rozhlasových dramatizací a her nelze zapomenout:
Suchovo-Kobylin, Svatba Krečinského (1955); Karel Čapek, Válka s Mloky (1958); Jaroslav Putík, Případ Oppenheimer (1962); Ludvík Aškenazy, Bylo to na váš učet (1964, (Cena italského rozhlasu a televize v mezinárodní soutěži Prix Italia v Janově 1964); Peter Karvaš, Sedm svědků (1967); Ivan Klíma, Ženich pro Marcelu (1969); Arthur Miller, O kočičce a mistru instalatérském, který se nezalekl (1975); Robert Merle, Až delfín promluví (1976); Derek Raby, Tygr (1975); Karel Čapek, Věc Makropulos (1975).

Vzácným uměleckým zážitkem se v roce 1971 staly dramatické variace na motiv Dickensova románu Skvělé vyhlídky. Do osmidílného seriálu je připravil Jaroslav Tafel za dramaturgické spolupráce Josefa Hlavničky. Režisérem byl Josef Henke.

Kromě dramatizací, rozhlasových kompozic, inscenací klasických dramatických textů a původních her, do nichž patří i tituly určené dětem a mládeži (za všechny jmenujme dramatizace Kiplingovy Knihy džunglí a Spáčilovy pohádky O Ječmínkovi), účinkoval Karel Höger v bezpočtu pořadů nejrůznějších žánrů: poezie, povídky, ukázky z románů, literární a dokumentární pásma, fejetony a reportáže, kabarety, cykly redakce humoru a satiry, průvodní slova, vzpomínky a osobní vyznání a nejrozmanitější četby pro děti, od pohádek přes večerníčky Hajaja až po vzdělávací pořady.

Zvláštní kapitolu tvoří samostatné i dramatizované četby na pokračování: Eduard Bass, Klapzubova jedenáctka (1953) ; Karel Poláček, Muži v offsidu (1954); Ernest Claes, Veselí občané sichemští (příhody Bělohřívkovy, 1957); Jan Vrba, Borovice (1960); Rudolf Těsnohlídek, Liška Bystrouška; Karel Čapek, Továrna na absolutno; Gabriel Chevallier, Zvonokosy (1967); Zikmund Winter, Mistr Kampanus (1967); l. S. Turgeněv, Šlechtické hnízdo (1973) ; Josef Toman-Miroslava Tomanová, Sokrates — hledač blaženosti (1975); N. V. Gogol, Mrtvé duše (1976) aj.

Pro děti a mládež to byly mimo jiné tyto tituly, dodnes velmi ceněné.
Kenneth Grahame, Žabákova dobrodružství (1966); Jiří Trnka, Zahrada (1962); Jan Ryska, Anička z I. A; Vítězslav Nezval, Anička skřítek a Slaměný Hubert; Karel Čapek, Dášeňka (1964); A. A. Milné, Medvídek Pú.

Karel Höger často přispíval svými úvahami do tisku a připravoval své herecké paměti, které však vyšly až po jeho smrti (Z hercova zápisníku). V letech 1945-71 byl na konzervatoři i na DAMU učitelem mnoha budoucích českých herců, přednášel i na FAMU. Působení v Národním divadle, které tolik miloval, Högerovi v 70. letech neurvalí normalizátoři české kultury (v čele s Přemyslem Kočím) natolik ztrpčili, že zemřel několik dní nato, co dal sám výpověď ze svazku činohry ND.

Kniha Z hercova zápisníku
Kromě umělcova podrobného životopisu najdeme na stránkách knihy Högerovy úvahy o umění, o povaze a smyslu herectví, o češtině a češství, ale také třeba o významných postavách české historie, např. o Bedřichu Smetanovi, Mikoláši Alšovi či Karlu Čapkovi; a nechybějí ani postřehy o umělcích světového formátu, např. Čechovovi či Goethovi. Karel Höger se ve svých textech vyznává z lásky ke své profesi, k mateřskému jazyku, jenž mu byl nástrojem, s nímž dovedl nad jiné mistrovsky zacházet, a také z lásky životu a lidství. A právě ona lidskost, jež byla charakteristickým znakem nejen Högerova herectví, ale především celé jeho osobnosti, činí z této knihy mimořádný a vskutku nezapomenutelný čtenářský zážitek.

Karel Höger | Z hercova zápisníku | vydal XYZ, 2009

Karel Höger se narodil 17. června 1909 v rodině dělníka z královopolské cihelny v Brně jako poslední z třinácti sourozenců. Nejprve pracoval jako učitel a od roku 1924 byl členem ochotnického divadla. Souběžně s vojenskou službou absolvoval konzervatoř v Brně, roku 1932 se stal členem Zemského divadla v Brně, odkud roku 1940 přešel do Národního divadla v Praze, na jehož scéně vytvořil víc než sto postav. Účinkoval v mnoha rozhlasových hrách, s televizí spolupracoval od jejího vzniku.
Ztvárnil desítky hlavních postav v předních inscenacích, jako například Romeo a Julie na konci listopadu nebo Lístek do památníku, a vystupoval v bezpočtu nejrůznějších pořadů. Nezapomenutelným se stal mimo jiné jeho televizní hlas, jež propůjčil postavám v loupežníku Rumcajsovi.
Ve filmu si zahrál přes šedesát postav, například Turbina, Za tichých nocí, Krakatit, Mikoláš Aleš, Jan Hus, Jan Žižka, Občas Brych, 105 % alibi, Ošklivá slečna, Srpnová neděle nebo  Noc na Karlštejně.
Působil i jako pedagog na konzervatoři v Praze a přes 25 let vyučoval na DAMU. Karel Höger zemřel 4. května 1977 v Praze.

Zpracováno částečně podle článku Přemysla Hniličky: http://mluveny.panacek.com/ 

The post Karel Höger a audioknihy. Dodnes nám přináší lásku k češtině first appeared on Čítárny.

Chtěla jste být od dětství spisovatelkou? Jak vás ovlivnily dětské knížky Vašeho dětství?

Ano. Jsem jeden z těch osudů, které neměly alternativu. Nikdy jsem nechtěla být ničím jiným a nic jiného taky neumím. Už v raném dětství jsem byla takové to dítě-rozumbrada, brzo jsem se naučila číst a náruživě jsem louskala, co mi přišlo pod ruku, včetně divadelních her Goldoniho, Tyla a Klicpery, které jsme měli doma. Možná proto mi dodnes nepřipadá zvláštní číst dramatický text jako knihu, ani dramata sama psát.

Kdy a jak vznikla Vaše první knížka pro děti?

Měla jsem v roce 1979 politický malér s dramatem Hodina mezi psem a vlkem, který byl na příkaz ÚV KSČ stažen z repertoáru, a věděla jsem, že jako dramatička jsem na dlouhý čas mimo hru. Živila jsem se tehdy psaním pro úplně malé děti: omalovánky, leporela, takové to spotřební zboží, které cenzuru asi nezajímalo. Pocvičila jsem se v rýmování a napsala jsem řadu maličkých pohádek. Byla to hezká čistá práce, kterou jsem nedělala jenom z donucení, ale s radostí.

Napsala jste soubor pohádek Duhové pohádky , kde vysvětlujete dětem, jak vznikly jednotlivé barvy a jak vstupují do povah lidí. Kde vznikl tak báječný nápad?

To kdybych věděla! To kdyby nějaký autor vůbec věděl! Nápad přichází sám od sebe jako sen. Nedá se vymodlit, vybrečet, nedá se nastudovat na nejlepší literární škole . Prostě buď přijde, nebo nepřijde. Zbytek už je obyčejná práce: jeden díl talentu, pět dílů zkušenosti a deset dílů trpělivého dřepění na židli a psaní a škrtání, z novu psaní a znovu škrtání…

Máte nějakou zpětnou vazbu na své nejmenší čtenáře? Chodí vám od dětí dopisy či zprávy, jak se jim Vaše knížky líbí?

Každý rok na začátku dubna, když se po knihovnách slaví Noc s Andersenem, dostávám desítky pohlednic a ručně malovaných obrázků od dětských čtenářů.Mám z nich radost, ale jestli mě opravdu četli, nebo jestli jsem jenom někde v seznamu dětských autorů, kterým každoročně posílají pozdrav, to nemohu vědět. Ale občas dětem něco předčítám nahlas a ještě mě nevypískaly.

Píšete také rozhlasové hry, jak se liší práce na rozhlasové hře od ostatních?

Rozhlasová hra je nádherná tvůrčí disciplína, nejtěžší, jakou vůbec znám. Autor nemá k dispozici nic jiného než repliky a herec nemá k dispozici nic jiného než hlas. V próze můžete donekonečna žvatlat o všem, co vás napadne, ale v dramatu musíte mluvit výhradně „za figuru“. A taky musíte respektovat, že nic není vidět, není žádná kulisa, maska, kostým, rekvizita, mimika, gesto, žádný z těch desítek prostředků, které pomáhají jevištnímu herci…a cokoli chcete vyprávět, musíte vyprávět jen prostřednictvím holé repliky.

V pořadu Českého rozhlasu Pardubice jste v roce 2005 velmi zajímavě vyprávěla o teorii teritoria domu. Připadalo mi to nadmíru zajímavé, můžete se o tuhle hřejivou domácí teorii podělit i s námi?

Je krásný pojem „srdce teritoria“. Je to místečko, kde se v celém tom pustém a nekonečném vesmíru cítíme nejvíc doma, nejvíc u sebe, je to naše místo ve světě. Pro mě je to jednoznačně postel, kterou v noci sdílím se svým mužem a přes den si v ní čtu, vymýšlím, odpočívám a sním.

Přiznala jste, že jste se setkala s dalajlámou, což je rozhodně zážitek na celý život. Jak se to stalo?

Při první návštěvě Jeho svatosti mě vyzval Václav Havel, abych s dalajlámou udělala v televizi rozhovor. Dalajláma byl neobyčejně milý a čišela z něj až dětská veselost. Těsně před živým přenosem se mě zeptal, jestli mám strach. Odpověděla jsem, že ano, a on mě povzbudivě poplácal mezi lopatkami. To mě těší dodnes.

Jak na Vás tento zvláštní muž zapůsobil?

Je to člověk mimořádné tolerance. Kdosi se ho na veřejné přednášce zeptal, jestli pro zdejší křesťanské prostředí není ten buddhimus přece jenom cizí. On odpověděl ve smyslu, že všechna náboženství a velké spirituality jsou jen cesty ke stejnému cíli. A řekl „Já jsem buddhista, protože jsem se do toho narodil a nemám důvod na tom něco měnit. Ale nemyslím si, že buddhismus je jediná cesta, to rozhodně ne.“ Když to slyšíte od nejvyššího představitele duchovnosti, která je tady už dva a půl tisíce let a má za sebou v historii miliardy stoupenců, je to velmi svěží a hluboký pohled na věc.

Mnohokrát Vám, paní Fischerová, děkuji za pozitivní energií nabitý rozhovor a přeji mnoho úspěchů v budoucí práci!

The post Daniela Fischerová o psaní, knihách pro děti, srdci teritoria i Dalajlámovi first appeared on Čítárny.