Jak se dá říct úryvek notoricky známé lidové básničky pro děti “Skákal pes, přes oves” stokrát jinak, ale stále hezky česky.

„Ten náš pes“
Ten náš pes, skákal dnes,
skákal taky včera.
Bude tak skákat zas
zítra do večera.

„Nechoď tam“
Nechoď tam, prší tam,
je tam velký bláto,
upadneš, nevstaneš,
budeš volat táto!

Původ říkánky “Skákal pes, přes oves” není známý.
Žádný konkrétní autor, rok vzniku ani první zápis se nedochoval. Patří mezi anonymní lidové texty, které se předávaly ústně z generace na generaci už po mnoho desetiletí.
Existuje i celá sbírka, kde básníci a autoři (Mácha, Erben, Nezval, Seifert, Kryl, Nohavica, Horáček aj.) přepsali říkanku ve svém stylu.

BĚŽNÁ ČEŠTINA
Skákal pes, přes oves,
přes zelenou louku.
Šel za ním myslivec,
péro na klobouku.
Pejsku náš, co děláš,
žes´ tak vesel stále?
Nevím sám, řek´ bych vám,
hop a skákal dále…

PRAŽSKÁ ČEŠTINA
Skákal pééés přes ovééés,
přes zelenou loukúúú.
Šel za nííím myslivéééc,
pééro na kloboukúúú.
Pééjsku náááš, co děláááš,
žes tak vesél stáálééé ?
Navím sáám,řek´ bych vááám,
hóóp a skákááál dááálé…

OSTRAVSKA ČEŠTINA
Skače čuba přes obile,
šibko hupe přes luku.
Za ňu chachar v kamizole
fajne brko v klobuku.
Jak se vališ, co se chlameš,
co se ščuřiš jako cyp ?
Prd ti řeknu, také zname
a zas vali do kajsik…

HANÁCKÁ ČEŠTINA
Skókal pések přes ovések,
přes zelenó lóko.
Šél za ním meslivéc,
péro na klobóko.
Pésko náš, co stvóřáš,
že sa lóhníš z čoňo ?
Neřéš mja konópko,
valím rychlo, koňo…

VALAŠSKÁ ČEŠTINA
Skáče hafik ces obilé,
ces zelenú pastvinku.
Išél za ním střílač milé,
na klobúku mrcinku.
Hafe víš, co robíš,
že sa řehceš fčílkáj ?
Nevím sám, vykuádám,
hop, skočíl jak pílka…

BRNĚNSKÁ ČEŠTINA
Bere čokl glajze grýnó,
hópe lúpink přes kajzec.
Za nim kópe plótve rýnó,
plotňák jégr na Oltec.
Co se pecní, těžké lochec,
kvaltuj fligny, haltni vály.
Žádné ánunk, čokl borec,
migne cemrem a de pali…

ČEŠTINA NEVZDĚLANCE
Hopy haf haf přes chramst šumi,
přes travyčka mňami mňam.
Pán i flinta naňho čumi,
sako z husi v čapce mam.
Hafik haf, co práca fuj,
že smých tlama široká,
Slovo já však f tlamje hnuj,
hopy hop jak divočák…

POLICEJNÍ ČEŠTINA
Dne 18.8. t.r. jsem prováděl spolu s nstrm. Hyhlíkem pravidelnou obchůzku. Na konci ulice Polní jsme legitimovali osobu mužského pohlaví
konající chůzi po poli spolu se psem, který skákal přes blíže nezjištěné obiloviny. V osobě byl námi zjištěn jistý M. Slivec v uniformě  zaměstnance Správy lesů. Muž i pes jevili známky rozjařenosti. Na přímý dotaz po příčině jejich veselí uvedl pes, že mu to není známo a pokračoval v již výše zmíněné činnosti. Jmenovaný M. Slivec k dotyčné věci doznal, že pes skáče proto, že se nažral tzv. trávy. Provedli jsme zajištění obou pachatelů a sdělili jim obvinění z trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek podle paragrafu 187 trestního zákona.

Ilustrace Mikoláš Aleš

Knihy a online katalogy říkadel:

Karel Jaromír Erben: Prostonárodní české písně a říkadla (vydáno 1862–1864)
Nejstarší a nejvýznamnější vědecká sbírka českých lidových písní a říkadel.

Velká kniha českých říkadel (ilustroval Josef Lada)
Sbírka nejznámějších lidových říkadel, písniček, rozpočítadel a hádanek.

Česká lidová říkadla (různí autoři, např. s ilustracemi manželů Izákových)
Téměř 350 říkadel a písniček, známé i méně známé, velmi pěkně ilustrované.

Katalog lidové písně ONLINE >> https://folksong.eu/
Projekt digitalizace sbírek lidové hudby.
Katalog lidové písně je elektronický nástroj pro srovnávací výzkum melodií a textů lidových písní z různých oblastí Evropy. Projekt založil Jan Koláček v roce 2015.

The post Básnička a říkadlo, Skákal pes, přes oves, sedmkrát jinak a stále česky first appeared on Čítárny.

Jan Werich věděl své o sprostých udavačích, anonymech, vulgárnostech a tak jednoho dne napsal toto naprosto přesné zamyšlení. A hlavně nadčasové!

Měl jsem před pár lety o Štědrý den takový pohovor s dětmi. Já myslím, že děti se bavily, aspoň já jsem se s nimi bavil velmi dobře. A použil jsem tam slova sranda.
Dostal jsem dopisy, jenom dva z nich si všímaly toho slova. Jeden z těch dvou ovšem nebyl normální dopis, byl anonymní. To je zajímavé, že všechny anonymní dopisy jsou tak strašně sprosté. Anonym je vždycky daleko sprostší než to, nad čím se pohoršuje. Anonymové jsou ubozí lidé, nemocní lidé, mně je jich líto. Jsou to lidé s velikánským pocitem méněcennosti, proto si rádi hrají na spasitele a očisťovatele a odhalovatele zla. O věc jim nikdy příliš nejde, to je jen záminka jinak by do svých dopisů nepsali takové sprostoty, pod které se nemohou podepsat.

Nemocný člověk může být někdy trochu na obtíž, ale škodlivost anonymních dopisů nezáleží na anonymech samých, jsou to většinou politováníhodní nešťastníci. Daleko škodlivější, daleko horší a daleko hloupější jsou ti, kdo na anonymy dají, kdo mají moc na ně dát a kdo potom používají ten klacek, který jim ubohý anonym vtiskl do ruky.

Ostatně kdo četl Dumasova Hraběte Monte Christa, ví, jak ten příběh začíná, dopis anonymního udavače uvedl do pohybu události, které vystačily na velice dobrý a velice dlouhý román.

Ale vraťme se raději k tornu podepsanému dopisu.
Pisatel vněm želí dětských duší. A vidí má ústa, jak se z nich řine ono slovo. Považuje je za slovo sprosté. Prosím, řekněme, že to je otázka jazykového citu. Ale z toho, co píše o sprostých slovech vůbec, je vidět, že sprostá slova zřejmě zná. A ted’ bych rád věděl, kde on se je naučil. Já jsem se je naučil jako dítě, jako dítě a od dětí. Neznám dospělého člověka, který by učil děti sprostým slovům, tedy normálního člověka. Kde to ty děti berou, to nevím, nezáleží na tom. Jestliže pisatel poznal sprostá slova až v dospělém věku, je mi ho líto. Přišel totiž o mnoho, když jako dítě nemohl ta slova říkat šeptem, aby je neslyšeli ti, kdo je zakazují, a přitom je sami neustále používají.

S vulgárností i se sprosťáctvím je to koneckonců relativní jako se vším. Každá doba, každá éra, každá třída a každý národ má své vlastní myšlení a své vlastní pojmy, určuje sám sobě své vlastní meze.
My jsme s Voskovcem před válkou mívali takový dialog, kde jsme používali výraz bludná ledvina, nikomu to tady samozřejmě nevadilo. Když jsme pak týž dialog dělali v Americe, všichni se vyděsili. To nesmíte, na jevišti nemůžete o ledvině, to je sprosté. Dobrá, říkali jsme, ale co tam dáme? No třeba takovou tu košilku porodní, tu blánu, co se ukazuje při porodu. No dovolte, my na to, ale tohle snad je sprosté. Ne, to vůbec není sprosté, to je v pořádku, víte, při tom se člověk rodí a to je přirozené, kdežto ledvina, chápete, ta jaksi slouží k vyměšování.
Když se dostanete do takovéhle situace, nedebatujte, nemá to smysl. V Americe například nesmíte smrkat. Když se chcete vysmrkat, musíte vyjít z pokoje a vysmrkat se já nevím kde, snad v lese. Zato můžete v Americe u stolu klidně říhat, řeknete-li pardon. Mnohé orientální národy dokonce říhají tak, že to můžeme nazvat krkání. A neučiníte-li tak, jsou velice uražení a domnívají se, že vám oběd nechutnal, takže takový dobrý orientální oběd, to je jako když se ladí basy. Tedy to je ta relativnost. To, co jeden nazývá vulgární a sprosté, to je druhému přirozené.

V 19. Století, kdy maloměšťáci začali imitovat noblesu, snažili se mluvit vzdělaně. Ovšem nemajíce vzdělání.
A snažili se chovat vychovaně, nemajíce vychování.
Imitovali. Proto byli tak přepjatí. Považovali za vulgárnost ledacos, co se ani v nejvyšších kruzích za vulgární nepovažovalo. To se zachovává u mnoha lidí dodnes.

Druhý extrém ovšem je, že zase mnoho lidí mluví hrubě a vulgárně a sprostě, aby jaksi zdůraznili svou lidovost. Vykládají si mylně lidovost, jako si tamti vykládali mylně dobré mravy.

Ano, souhlasím, kultura naší řeči hodně upadla.
Obludná úřední slova, která si vymýšlejí docela zbyteční lidé bez jazykového citu, zamořila noviny, úřední spisy i korespondenci, ba i ústní projevy.
Nevzdělanec chce mluvit vzdělaně, a tak se vyhýbá přirozenému jazyku, kterému ho naučila jeho matka. Proto se v posledních letech tak málo mluvilo spatra. Rečníci měli strach, aby se náhodou neuřekli a nevypustili z úst přirozenou českou větu. Souvisí to i s celkovou devalvací myšlení, ale to nechme stranou, mluvíme o jazyce.

Mluvit spatra, to je těžké, ale hezké. Když někdo mluví spatra a formuluje své myšlenky, posluchači jsou účastni jistého děje, jistého dramatu, vidí a slyší myšlení, vidí hledání slov, jsou přítomni tvůrčímu procesu. Takový řečník může strhnout a strhne. Lenin například mluvil spatra, protože něco chtěl, protože měl koncepci. Můžete mi namítnout, že spatra mluvil i Hitler, jenže jeho posluchači byli trochu zvláštní, ti nestáli o to, aby viděli a slyšeli myšlení, proto chodili poslouchat pravě Hitlera.

Jisté je, že bylo mnoho lidí v dějinách, kteří uměli mluvit spatra, hledali slova, křičeli, plakali, mluvili pomalu, mluvili rychle a strhli lidi, protože je to umění. Ze se dá řečnického umění zneužít, to už je věc jiná.

Mizení přirozeného řečnického projevu, které vidíme v dnešní době na celém světě, to je podivný příznak. Politici potřebují hodně řečí, někdo jim je musí psát a oni jen čtou a čtou. A většinou čtou špatně. A při tom častém čtení dochází k takové mechanizaci, že už se nevyslovují myšlenky, ale čtou slova, slova, slova, jak to ostatně říká Shakespearův Hamlet. Jediným skutečným majetkem národa je řeč. Reč žije a roste s národem, anebo hyne s národem. A každá řeč, když se hezky mluví, je hezká. Ale všimněte si, když jdete po ulici, nebo když vejdete do krámu, jak se poslední léta u nás vyslovuje hláska e. Setkal jsem ses tím nedávno u dvou mladých prodavaček a graficky se ta strašlivá výslovnost prostě nedá vyjádřit. Je to lenost, ale ty děti za to nemohou, on je nikdo pořádně mluvit neučí, i učitelé takhle často mluví, hovoří se tak na schůzích. A přece by stačilo ta ústa přitom e zavřít, neprotahovat je do nekonečna, a bylo by to v pořádku.

A když tohleto zazní z televize nebo na divadle, tak se člověk otřese, protože si vzpomene, co Francouzi, Angličané, Rusové dají na krásu řeči, jak na to mají profesory, jak to opravují, protože vědí, že národ bez pěstované řeči, bez milované řeči, může to být sebesilnější národ, je jako silák bez vlasů a bez chlupů, takový holý, takový macarát.

A hezké je taky, jak se vulgarizují cizí slova jako demogracie – to je podle vzoru balgón a cirgus.
Víte, v tomhle já vidím daleko větší nebezpečí pro náš jazyk než ve slově sranda.

Co se tedy skrývá pod tím slovem sranda? Jaký to má význam? Je to šprým? Slovo šprým je skoro ironický pojem, něco to popisuje, něco, co autor považuje za veselé, ale ono to vlastně veselé není, ono je to spíš trapné. Tedy šprým to není. Je to žert? Žertovat, to je takový vyhraněný pojem. Je to veselé, usměvavé, má to budit úsměv, ale ne chechtot. Je to psina? Já nevím, připadá mi, že psinu si lze užít s panem učitelem na školním výletě. Je to tedy prča? Ne, odpusťte, tohle je špatné slovo, to nemám rád. Také už se málo užívá, je to slangové slovo, které už vyšlo z módy. Tak co to tedy je? Je to legrace? Ano, je to takový vyšší stupeň legrace. Taková legrace, že už je to sranda, že se řehtáme a kutálíme smíchy a prohýbáme se smíchem a slzíme a zajíkáme se, je to vrchol veselí, je to veselý orgasmus. Může to být v kresbě, může to být ve fotografii, může to být v přírodě, může to být v dění v divadle, sranda, to je taková téměř nadskutečnost, to je humor, který jako by zde stál sám o sobě, zdánlivě ovšem, protože každý humor je ve vztahu k lidem, bez nich by neexistoval, byly by to jen příhody, ale nikdo by se jim nesmál.

Sranda, to je slovo, které nemá kořeny ve sprostotě, jestli v něm někdo sprostotu slyší, je vina na něm, protože má špinavé myšlenky. Sranda nemá kořeny v nemravnosti, je to člověčí, lidské, a tudíž skutečně lidové slovo. Abyste mě chápali, to, co tady říkám, to není vůbec obrana toho slova, to slovo se ubránilo tím, že je, že už v našem jazyce bůhvíjak dlouho existuje. Je nesmrtelné, protože je denně na rtech miliónů slušných a čistých lidí.

Volně přepsáno

The post Jan Werich o sprostých udavačích, anonymech a srandě, která nemá kořeny v primitivnosti first appeared on Čítárny.

Český jazyk je jeden z nejkrásnějších a nejbohatších jazyků na této planetě. Znalost rodného jazyka, literatury i poezie je nejen známkou vaší jedinečnosti a vzdělanosti, ale také vizitkou našich učitelů českého jazyka. Jejich moc vás formovat jako skutečnou osobnost je nezastupitelná.

Výuka jazyka českého a literatury je jednou z nejzáslužnějších prací našich učitelů.
Učení češtiny, literatury a poezie má mnoho výhod. Je to způsob, jak hlouběji porozumět jazyku, kultuře, historii a hlavně sobě samému.
Jak jinak se naučit kriticky myslet, hledat hlubší souvislosti a orientovat se v životě.
A to potřebuje každý.

“Žijeme ve zvláštních časech, kdy mladí i staří jsou vzděláváni ve lži a ten, který se odváží říkat pravdu, je nazýván šílencem či bláznem. Přístup k moci by měl být proto zakázán těm, kteří jí milují, nejen proto že taková láska je duševní porucha, ale protože moudří lidé mluví jen, když mají co říci.”
Vladislav Vančura / Konec starých časů

Proto by měli učitelé literatury vést své žáky k lásce k mateřskému jazyku, k rozvoji slovní zásoby, tvorbě jasně formulovaných myšlenek pomoci vhodně volených slov a větné skladby. 
Učit je, že v přesném vyjadřování je skryta míra jejich skutečné vzdělanosti a ne hlouposti.
K tomu napomáhá nejen dobrá znalost gramatiky, ale hlavně široký rozhled v literatuře a poezii.
Literatura a zejména poezie pracují s jazykem na nejvyšší úrovni.
S knihami se velmi rychle učíme používat rytmus, slovní obraty, metafory, emoční tón, zvláště v lehkých nuancích, které se v běžné řeči nepoužívají.
Pak můžeme být vtipní, můžeme okouzlovat svým slovníkem i znalostmi.

Jazyk český a poezie.
Čtením básníků jako Seifert, Holan, Bezruč, Dyk, Mácha, Hora, Dyk, Sládek, Erben, Březina, Seifert, Hrubín, etc. se učíme vyjadřovat myšlenky, chápat skryté významy a obohacovat naši slovní zásobu, chápat okolní svět.
V poezii nejsilněji prožíváme pocity jiných lidí, učíme se chápat emoce, bolest, radost v celé své složitosti.
Poezie oslovuje vždy naše srdce i mysl. Učíme se vychutnávat krásu slova a vět.

Je studánka a plná krve
a každý z ní už jednou pil
a někdo zabil moudivláčka
a kdosi strašně ublížil.

A potom mu to bylo líto
a do dlaní tu vodu bral
a prohlížel ji proti světlu
a moc se bál a neubál.

A držel ale neudržel
tu vodu v prstech bože můj
a v prázdném lomu kámen lámal
a marně prosil: kamenuj.

A prosil ale neuprosil
a bál se ale neubál
a studánka je plná krve
a každý u ní jednou stál.

Jan Skácel / Studánka

Ano, jsou knihy, které nečteme jen pro děj, obsah, ale někdy jen pro neobyčejnou krásu a kombinaci slov s jakou jsou vyjadřovány myšlenky. (Vančura, Kundera, Vladislav, Seifert… )

„Jezme a pijme. Dejte sem večeři! Tučný sýr, zvěřinu, ptáky, jehňata, vše, co se líhne živé, a vše, co se líhne z vejce. Dejte sem vše, co zraje jedlého, vše, co je oploutveno, a všechny druhy plžů, kteří se požívají ve vzdělaných zemích. Dejte to sem! Je večer, země se otočila a tu je obyčej jísti,“
Vladislav Vančura / Rozmarné léto

Česká literatura nám pomáhá pochopit naše historické kořeny a širší souvislosti v historii.
Viz knihy Husa, Komenského, Schulze, Haška, Kaplického, Stehlíka, Hrabala, Kafky, Kundery…etc.
Čtení těchto děl pomáhá pochopit, kdo jsme jako národ, jak naši předkové přežívali přežili těžké období a jak se formovala česká kultura.

Už vím, kdo jsi. Jsi svobodný člověk! 
Mýlíš se, – odpověděl Armin von der Heide a proti své vůli se musel usmát. Dívčiny ruce zatápaly k jeho obličeji.
Tak mi půjč ruku a poznám, kdo jsi, – chlubilo se děvče.
Nesmím se tě dotknout, – odpověděl. – Jsem mnich! – Ruce opět klesly do klína.
A když se tě dotknu já? – zeptalo se děvče.
Pak přijdeš o ruku, – řekl tvrdě. – A kdybys to udělala s hříšným úmyslem, přišla bys o hlavu. Jsem řádový bratr. 
Dívka slonila hlavu, ale řekla:
Teď máš zcela jiný hlas. To promluvila tvoje duše. Ty jsi zraněn. 
Vladimír Körner – Údolí včel

S tím souvisí i rozvoj kritického myšlení na základě dosažených vědomí a nalezených souvislostí.
To nám pomáhá při rozhodování, pokud jsem schopni rozpoznávat skryté významy, kontexty a manipulace.

To jsou všechno znalosti, které vám napomáhají být výjimečným a vyrovnanějším v různých životních situacích.

Čisté jitro / Otokar Březina

Když za jitra, snů množstvím zemdleni, jsme vyšli do zahrad,
zem celou, jako duši svou, jsme zřeli v ohni rozkvétat;
i ptali jsme se větrů, vod a stromů, ptáků, včel:
kdo dnešní noci, tajemný, zahradou naší šel?

Hrál písek v zlato změněný, kde svaté stopy ležely,
šuměly vody léčivé, jak rozvlněné anděly,
dech každý sílu žití měl jak na sta žhoucích dní,
a v každém pohledu byl úžas znovuzrození.

Tíž tajemství svých bolestných jsme přijali jak vůli tvou,
před rozlomením pečeti list políbený s pokorou;
a nepřítel, jenž číhaje u našich usnul bran,
jak unavený posel tvůj byl od nás uvítán.

Na nebezpečných samotách, navštěvovaných démony,
sad našich přání jemný kvet, jak liliové záhony,
a nejžhavější, nejsladší, nejžádoucnější z žen
jsme pozdravili, zářící, jak bílé sestry jen.

JENŽE…
Máme za sebou přes třicet let viditelné degradace vzdělávání na školách napříč politickým spektrem, ve společenském hnoji konzumu.
Přesto se o tom příliš nemluví. media se takovým tématům vyhýbají a na práci mnoha novinářů je to samozřejmě vidět
Nebudeme rozebírat, proč se tak děje, ale podívejme se na důsledky, které vidíme dnes a denně.

Není pravda, že každý rodilý mluvčí umí svůj jazyk. A už vůbec není pravda, že kdo má vysokou školu v České republice umí česky…
Dokonce ani mezi absolventy filozofických a pedagogických fakult to není pravda. Obsah nelze nahradit formou, vzdělanost tituly a mysl tupou arogancí.

Vladimír Franta vytváří zajímavý a poučný videoblog, kde rozebírá mluvené slovo politiků. Plesk

The post Český jazyk. Znalost rodného jazyka, literatury i poezie je známkou vaší jedinečnosti a vzdělanosti first appeared on Čítárny.

PLESK. Jak mluví naši politici, poslanci, ministři… Mohou být vzorem?
Pravidelné okénko češtiny.

Plesk. Známý novinář Vladimír Franta komentuje slušně a vtipně češtinu politiků i ministrů. 

Plesk!
Sledujte Youtube kanál / @vladimirfranta-plesk
https://www.youtube.com/@vladimirfranta-PLESK 
https://www.vladimirfranta.cz/5

The post Plesk. Vladimír Franta komentuje češtinu politiků i ministrů first appeared on Čítárny.

Čeština je založená na slovese, to znamená, že je ohromně ohebná a akční, píše Zdeněk Mahlerr. Má otevřené slabiky, žádné shluky souhlásek, je zpěvná. Písničku jsme nakonec povýšili na hymnu. A co se tam zpívá? Že je u nás hezky, nic víc a nic míň.

Kdysi byly z českého prostředí vypuzeny desítky šlechtických rodů. Desetitisíce měšťanských rodin, byla vypuzena intelektuální elita, univerzitní učenci, kněží. Tady prakticky zůstali jen nevolníci, připoutaní k feudálnímu panství.. my, co se dá dělat, jsme v podstatě plebejského původu. Jsme z vesnických chalup a se šlechtou jsme byli zbaveni i jejich vlastností.

To plebejství je na jedné straně přikrčenost, často i nízkost, lstivost, nesebevědomí, sklon neustále si stěžovat, pěstování závisti, tedy vlastnosti, které vůbec nejsou oslnivé. Ale na druhé straně právě díky plebejcům jsme nakonec všechno přežili…

Zdeněk Mahler. Příčina naší krize nespočívá v odklonu od víry, nýbrž v odklonu od rozumu

The post Zdeněk Mahler o kráse češtiny i české hymny a vtipně o českém plebejství first appeared on Čítárny.

Čeština je hezký, i když těžký jazyk. Že má zdrobněliny, chápeme odmalička. Takřka instinktivně to víme. Ani nás většinou nenapadne, že jsou na zeměkouli jiné jazyky bez těchto „zmenšenin“. Ale co dojde každému, kdo se jen trochu věnuje psaní, velmi rychle? Bezpečnější je omezit užívání zdrobnělin.

A pádněji řečeno, zkuste (rada) zdrobněliny ignorovat.
Sice tím dáte šanci jejich postupujícímu zániku, ale žádné strachy; ono se dost lidí bude ke zdrobnělinám radostně i kýčovitě uchylovat dál. Nic to nezmění na prosté skutečnosti, že se ony potvory budou v knize i článku vyjímat kontraproduktivně (a je-li jich příliš, na autora možná rovnou hodí síť).

Nakonec jsem našel jediný lán, kam se víceméně hodí zdrobnělinky sít.
Máte (příklad) ratolest, která překvapivě vydrží předčítání, a tak jí předčítáte. Ale roztěkanost dnešní doby ohrozila rovněž vaše dítě, a tak se pokoušíte příběhy předčítat co nejpoutavěji. Sem tam něco vynecháte, něco klidně přidáte. Takřka stejně funguje rozhlasový redaktor nad každým textem a dítě, ejhle, ještě pořád vnímá a neusnulo.

Dítě se dá, uznávám, upoutat i vystrašením – a strach je zdravá emoce.
Nezapomenu, jak jsem kdysi synovi předčítal povídku Žlutá tvář. Jde o méně známý příběh se Sherlockem Holmesem, který je docela kuriózní:
Sherlock tu nepátrá. Ale je to trochu horor a přijde působivý moment, kdy klient dovypráví k momentu zjevení se žluté tváře v okně.

Syn sebou sice netrhl, jak se psává v knihách, ale dostal se do stavu skutečně napjatého očekávání, co prý bude dál. Skoro zajektal, užasl.
Je proto nejlepší číst dětem umírněné horory? Ano. Ale taky přece chcete, aby se smály, což je stejně zdravá emoce… a jenom je otázka, zda je snáze vyvolatelnější než ona zmiňovaná hrůza. Možná ne.
A osobně jsem asi neměl dost humoristického materiálu k předčítání, i uchýlil jsem se k velice laciné metodě ozvláštnění. Všude, kde to bylo možné, jsem výrazy předělával na pitvorné zdrobněliny.
A tomu se malý i velký posluchač směje, i když, uznávám, pouze chvíli.
Většinou je nadále fádní i to. Záleží ovšem i na obsahu textu a kvalitách příběhu, a jestliže něco čtete nově a jinak, tj. zdrobněle, děj se vyjeví podstatně důrazněji a pojednou vám připadá nezapomenutelný.
Každé slovo má jaksi silnější podstatnost.

Nevěříte? Uvedu ukázky.

První příklad je z klasické novely mého oblíbence Roberta Louise Stevensona o doktoru Jekyllovi a nebudu uvádět originál textu v původním překladu Jarmily Fastrové, nýbrž rovnou mou úpravu-improvizaci při předčítání:

Tenkrát jsem ale ještě v pracovničce neměl zrcadélko a dal jsem je přinést teprve později, a to právě proto, abych mohl sledovat své proměničky. A nocička se už blížila raničku a za toho rána raníčka byli spolubydlící z domečku pohřížeňoučcí (pohřížení) do hlubokého spánečku; a proto jsem se v zápalíčku své nadějičky a svého vítězstvíčka rozhodl, že se v nové podobičce odvážím až do ložničky. Prošel jsem dvorečkem, kam na mě shora shlížela souhvězdíčka, a skoro se mi zdálo, že shlížejí s údivečkem nad vůbec prvním tvorečkem, jakého zbádala ta jejich bdělá hlídečka.
Proplížil jsem se chodbičkami jako cizáček v tom vlastním domečku, a když jsem dorazil do ložničky, spatřil jsem ve sklíčku poprvé Edwardečka Hydečka.

Tady jsem navíc opravil původní zdrobněliny Boženy Němcové.
Ale ano, uznávám, že je to vtipné leda hodně prvoplánově, nicméně to překvapivě funguje a představte si, že máte spratka, který skutečně jinak nechce poslouchat.

Z vozíčku slézá ženička v bílé plachetičce, selském oblečku. Dětičky zůstaly stát, ani z báby očička nespustily. Táta jí tiskl ručku ručičku, máma ji plačíc objímala… a ona pak je též líbala na obě líčka.

I hle, jak zní zdrobnělinový Edgar Wallace a Mrtvé oči Londýna:

„Už jsem měl strášek, strašíček, aby neuhnuli do parčíku, protože soukromoučká autíčka tam můžou, zatímco taxíčky ne; ale vzali to Edgwareskou třídičkou. Stávala tam kdysi šibenička a za stara se tam věšívalo,“ dodal jen tak mimochodem, „což jsem četl v jedné knížečce, když jsem seděl.“
„Tyhle vzpomínečky na stařičký Londýneček ale můžete vynechat,“ zaprosil vyslýchaného Larrýček.

Geniální doktor Ludvík Souček pak dopadá v obdobně debilní úpravě následovně (Tušení souvislosti):

K Marsíčku už byla vyslána celičká řadička kosmických sondiček a sovětští vědáčci iniciovali konkrétně sondičky Marsíček 1 až Marsíček 7 (1973).
Američánci zvolili Marsík za cíl Marineríčku 4 až Marineríčku 9 (1971) a získali pozoruhodné výsledečky měřeníček i fotografičky. Objevili kráterky a vulkánky impozantních rozměrečků a například i sopečku-sopčičku v oblastičce Nix Olympica, která má výšku 18 kilometříčků.

Vůbec si nemyslím, že je tomu podobňoučké ZDROBNĚNÍČKO textu lehounce přenositelné do většinky cizích jazýčků a nezávidím věru překladatelíčkovi, který se do podobné prácičky omylíčkem pustí, i kdyby s fortelíčkem, anžto se brzičko potká s mrtvičkou.

Poznámka redakce:

Nelze při té příležitosti nevzpomenout pohádku Petra Nikla z knihy LIngvistické pohádky:

Byl jednou jeden malinkatý lesíček.

Droboučcí broučínci v něm cupitali po cestičce mezi kapradinkami. Kolem ševelily lístečky a poletovaly padáčky se semínky pampelišek.

Vzdoušek nad cestičkou, plný muchniček, se tetelil v šňůrkách slunečního světýlka a stínky traviček hladily broučínky přes krovečky.

Byl to jejich lesíček. Tady znali každičkou jehličku, každičký kouteček. Rostlinky i lesní plůdky se chvěly na tenounkých nožičkách.

Štíhlounké houbičky houpaly houpaly na kloboučcích slimáčky. Pavučinky mezi smrčky blýskaly stříbřitými světýlečky, kolem kytiček se rojily včeličky a v úžlabince bublal potůček. Ráchaly se v něm žabičky.

Vtom jedno pampeliščí semínko trefilo hlavinku toho nejmenšího z broučínků a zapadlo mu mezi krovečky.

„Tenhleten broučínek má ale deštníček,“ podivovali se ostatní broučínci. A když přišli na krajíček úžlabinky, roztáhli krovečky.

Když se zvedl větýrek, vzal padáček i s broučínkem a unášel ho podél potůčku vysoko nad loučku přes přes kopečky, až se broučínek zachytil v křovíčku. Jakmile se z něho vysoukal, zkusil to zpět ke svému lesíčku. Avšak bez křidélek mu to šlo jako slimáčkovi.

Broučínek šel a šel, trvalo to několik měsíčků, než ušel tu dlouhou pouť přes kopečky. Po pěšince se pomaličku k lesíčku přibližovala žluťoučká pampeliška. V tu chviličku však už všechno osazenstvo spalo, protože dlouho nezafoukal vichříček, který by přivedl bouřtičku, z níž by se spustil deštíček. Lístky ze stromečků opadaly, potůček vyschl a žabičky na suchu usnuly, kvítečka bez včeliček povadla a všichni broučínci pochrupkávali pod šípkovým keříčkem.

A tehdy se konečně vrátil odvátý broučínek. Velká, odkvetlá pampeliška, plná padáčků, stanula uprostřed lesíčka a rozhlížela se.

Ani lísteček nezaševelil, všecko strnule spalo. Broučínek vylezl na nejvyšší stromeček a skočil. Padáčky nad jeho zádíčky se rozletěly na všechny strany a dopadly nocležníkům na nosíčky.

Nejdřív se probudily muchničky v pavučinkách a začaly vířit vichříček. Pak se probrali ostatní broučci, motýlci a včeličky. Vichříček přinesl bouřtičku a ta zase deštíček. Deštíček vodu do potůčku a ta propláchla malátné žabičky. Nakonec se probudili i slimáčci. To všecko dohromady znovu zaševelilo, zacupitalo a zatetelilo se.

Jen broučínek s tenounkým stonečkem na zádíčkách po té dlouhé cestičce chrupkal v chládečku…

The post O zdrobnělinách. Jak předčítat dětem knihy ve zdrobnělinách first appeared on Čítárny.

Není to tak dávno, co v SSSR chtěli podojit kozla. Jenže u nás jsme dál. V mediální mlze se vynořují expertky, které chtějí podojit češtinu. Proč? Protože naše rodná řeč prý straní mužům, upozorňuje údajná socioložka Jana Valdrová (1955), podle které čeština staví ženy automaticky do podřadné pozice. A napsala dokonce příručku Reprezentace ženství z perspektivy lingvistiky genderových a sexuálních identit, kterou financoval Sociologický ústav AV.

A v rukávě má další trumfy, aby přesvědčila veřejnost, že nám citelně chybí znalosti o fungování genderu v jazyce českém.
Např. ke studijnímu oboru kondiční trenér Valdrová říká: „Název studijního nebo učebního oboru v maskulinu čili v mužském rodě může odrazovat ženy, přestože pro něj mají stejné vlohy jako muži.“
Nebo:
„Když mluvíme o ženě a psovi, pes je z hlediska jazyka víc. V přísudku budeme tedy psát měkké i.”, tvrdí expertka.
“Mluvnický rod nemá striktně vzato nic společného s pohlavím ani lidstvím. U maskulin máme kategorii životnosti, u feminin ne. Proto z hlediska jazyka je “víc” než žena dokonce i sněhulák a strašák do zelí.” reaguje velmi vtipně C. Sangrail na její další příklad.

A my se ptáme. Jsou studijní obory matematika, čeština, fyzika víc nebo míň, když jsou ženského rodu?
Co když ženu označíme za toho člověka, je snad něco míň nebo když muže ocejchujeme jako tu osobu, je to genderově v oukeji? A co teprve ten gender, proboha vždyť je mužského rodu!

Slova, slova, slova. Paní Valdrová vytváří problém, který ve společnosti není, modeluje ho a vytváří podivná řešení, neboť těžko nám tato dáma sdělí, kde je v zákoně zneprávněna žena proti muži?
Osobně neznám nikoho, kdo by pociťoval aspoň promile problémů s větou? „Jeden muž a sto žen přišli.“

Pokud vezmeme v úvahu přechylování, pak v češtině je nebo není znevýhodněna žena, používající koncovku – ová?  Na rozdíl od angličtiny, kde už zřejmě dávno pochopili rovnoprávnost a žena i muž mají stejné příjmení. Je maďarská společnost méně patriarchální nebo dokonce sexistická než zbytek světa, když vůbec nepoužívá kategorii mluvnického rodu?

O tom kam vede takové bláznění bych demonstroval na příkladu schvalování textů učebnic:
„V jedné učebnici byl příběh Terezy, která navléká korálky. Chybí jí poslední, červený. Seděla, plakala a přišel k ní chlapec se slovy: ‚Nebreč, utrhnu ti šípek.‘,“ vypráví Anna Babanová. Příběh bylo třeba upravit tak, aby byl citlivější. „Nakonec jsem autorce navrhla: ‚To nic není, utrhnu si šípek.‘ Ponechala jsem tedy dívce tradiční zdobení se, ale už ji ukazuji jako samostatnou bytost,“ vysvětlila.
Myslím, že není třeba komentáře. Bohudík i takové zrůdné věci, které se dějí na ministerstvu školství mohou zvrátit jen učitelé a hlavně rodiče.

Je třeba ale říct, že za vším tím vědeckým blázněním, v narudlé záři jakési nedefinované ideje nového světa, vidím pořád to samé. Organizovanou nebo stupidní neúctu k tradicím, k národním kořenů, k národnímu jazyku jako způsobu, jak zlikvidovat pojem národ a postupně pomocí Owenových oken vytvořit nového člověka nemající historické kořeny, pohlaví, barvu, náboženství a tudíž se stává lehce manipulovatelným individuem.

Takový trend není žádná konspirační teorie, ale holý fakt, který si můžete ověřit každý den v médiích, díky stupidním proslovům některých politiků a novinářů, kteří svou práci dostali právě proto, že jsou schopni, a hlavně ochotni o takových věcech poslušně nebo z vlastní fanatičnosti psát.

Jenže lidé opravdu nejsou pitomí, jak samozvaní revolucionáři nové doby doufají.
Valdrová údajně studovala tyhle pitominy 20 let, ale zdá se, že nic nepochopila? Svědčí o tom její poznámka, která je takovou hezkou tečkou za nepěkným tématem:
“Píšu o tom blog a dostávám nelichotivé reakce. Někteří lidé ani pořádně nevědí, co je gender, ale kritizují. Často ale kritizujeme to, čeho se bojíme. Nálada se zostřuje.”

2019

The post Proč některé genderové expertky chtějí podojit češtinu a mainstream je propaguje first appeared on Čítárny.

Je horké rozmarné léto v lázních Krokovy Vary a my se ocitáme u kanovníka, bývalého majora, lázeňského a jeho žárlivé ženy Kateřiny. Poklidné a ospalé město rozvíří příjezd malé cirkusové kočovné společnosti s krásnou Annou a kouzelníkem Arnoštkem. Vnímavý čtenář je od první věty unášen bohatou češtinou a příběhem jednoduchým i milostným, jehož pomalou a jedinečnou atmosféru nelze popsat, ale jen se jí oddat.

Vančura je básník slova a tím je dána jeho kouzelná nenapodobitelnost.
Jsem si jistý, že nikdo z vás nebyl pozván k večeři s takovým proslovem, jaký pronesl Hugo v hospodě U Čtrnácti pomocníků:

“Jezme a pijme. Dejte sem večeři! Tučný sýr, zvěřinu, ptáky, jehňata, vše, co se líhne živé, a vše, co se líhne z vejce. Dejte sem vše, co zraje jedlého, vše, co je oploutveno, a všechny druhy plžů, kteří se požívají ve vzdělaných zemích. Dejte to sem! Je večer, země se otočila a tu je obyčej jísti.”

Film Rozmarné léto
Kniha byla překvapivě dobře převedena na filmové plátno Jiřím Menzlem v roce 1967.

Vychutnejte se tuto mimořádnou knihu.
Je to opravdu balzám na duši v labyrintu neobyčejně krásné češtiny.

Ilustrace Josef Čapek

Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastný.
x

Na podivuhodné řece Orši leží město dobré pověsti a dobré vody. Voda vyvěrá na stinných místech a devět nejmohutnějších pramenů, zachycených devaterou studnicí, je označeno jmény devíti Múz. Jde o lázně Krokovy Vary. Jde o město otevřené, vystavené zpola z cihel, zpola z bláta a z kamene, o město pochybeného stavitelství a stálého zdraví.
x

„Horlivost přátelství,“ pravil pozdravuje mistra a majora, „měla mě k tomu, pánové, abych vás vyhledal. Jste zdrávi? Daří se vám dobře?“ – „Ach“, odvětil Antonín, „nemůže býti spravedlivější příčiny ke stížnosti, než je moje, neboť vězte, že Kateřina se vrátila.“ – „U všech rohatých,“ vykřikl kněz, „kde je lidská stálost? Co si ta ženská myslí? Proč jste ji nevyhnal.“ Antonín pokrčil rameny a neodpověděl.
x

Kalendář more Gregoriano rudl prvou nedělí červnovou a zněly veliké zvony. Čas šel vpřed rychlým krokem, jako tomu bývá vždy ve chvílích prázdně a o velikých svátcích. Blížila se hodina osmá, hodina, o níž se vypráví, že je to čenich smečky denního času a že vás vyslídí, stůj co stůj.
x

Můj manžel je otevřhuba. Říkávám mu dosti často, aby v letních měsících mluvil tiše a ušlechtileji, neboť příkaz naší živnosti je vítati zákazníka, byť by to byl i špinavec, jenž krade mýdlo a čtvrtí si v kabině moji utěrku na onuce.
x

Mohla jsem voliti z pěkné smečky chlapíků a hle, co jsem si vyvolila. Chlupatce, jehož kníry trčí jako plátenický loket, když jej pes nese v hubě. Ňumu, který miluje rozpálená kamna, nunváře shánějícího cizí peroutku, třebaže je doma plno peří!
x

Jsem zde a slyším vás, pane. Latina jest prý jazyk Římanů a vypravuje se, že tento jazyk zemřel a že je mrtev. Jaké nesmysly, abbé, mluvil jste dosti hbitě a dosti dlouho, abychom je odsoudili.
Avšak nyní si odpočiňte a vypravujte mi něco v naší mateřštině, neboť jest se mi přiznati, že chápu jen zpola smysl latinských řečí. Jsou tak obšírné! Zdá se mi poněkud přehnané toto učleněné vyjadřování, jež připomíná krupobití, nechci však pochybovati, že jste promlouval o počestných citech.
x

Máte zcela pravdu,“ odvětil major, „je dobře míti veselou přítelkyni, znám to. Jejich tlamičky a jejich uši jsou malé a růžové.
x

Za těchto hovorů Anna vyšla z vozu, a vstoupivši na koberec opět rozestřený, zjednala si záhy ticho. Byla již málem hluboká noc, trochu měsíčního světla kanulo z nebe propůjčujíc něco krásy i ohavníkům. Mihotavá krůpěj jasu a záře, jež se bezpochyby dotkla úst andělských, padala na Anniny rty vzbuzujíc takovou lahodu a takovou krásu, že se nikdo neodvážil dýchati. Mužové potlačili všechny kony tělesné, nekašlali a nikdo nekýchl.
x

Není dnes krásné jitro? Není vám vhod tato desátá hodina, jež právě slétá ze starobylé věže baziliky svatého Vavřince? Domníváme se, že čas propůjčuje více vděku než cokoliv jiného, a vskutku, deset je více než devět…
Neboť, ať poznovu dím, čas propůjčuje důstojnost i zrůdám.
x

Hodiny prchají,“ pravil, „a není v mé moci, abych je zadržel.
x

Lékařské knihy, které čítávám, necení si nic více než vleklou chorobu a v jejich smyslu je hrubý vědecký omyl dát se čtvrtit na soubojovém stanovišti.
Svoji k svému, majore. Jste povinován tomuto pokročilému století, abyste zemřel na proleženiny, jsa stižen úbytěmi míchy a dosáhna devadesáti let.
x

Rovněž je pravda, že jsem chodil s knihami podél Orše a že jsem s nimi přicházel na plovárnu. Byl to Shakespeare, Rabelais a Cervantes; chtěl bych za ně položiti hlavu, jako jsem za Annu položil málem ucho.
„Pak,“ děl major, „vznešené a krásné jest umírati jedině na bojištích, básníci však bývají špatní vojáci. Mistr má pravdu.
x

„Pane,“ děl Důra vylézaje z vody, „major nečetl vaši knihy a nebude jí čísti, ani kdyby byla ještě starší. Což je tak pošetilý, aby věřil, že staří oslové hýkají lépe?
x

„Vaše sklenice,“ děl Hugo, „je příliš dlouho plná. Nebylo by lépe ji nepíti?“
„Vylévati víno?“ odvětil kanovník, „vylévati víno a kaziti knihy jsou těžká provinění, pane!“
x

Moudrost kráčívá s věkem. Paní Důrová dosáhla čtyřiceti pěti let v dobré společnosti a vzdělávala se naslouchajíc vašim rozpravám; jsem jist, že ví, co činí, jsem jist, že uvážila všechny důvody, než se rozhodla, že odejde, a jsem jist, že zná nepatrnost své ceny. Avšak abbé je zhýralec!
Byl jsem dnes ráno u něho, řekl major, má natržené ucho a zpuchlý obličej. Četl dvě knihy a byl vesel.
x

Míra dálky je toulka, míra hojnosti je hlad a hra předchází před činy. Je rovněž pravda, že čas, který se měřívá vězením, lze měřiti stopou – a hrome! Ať je to stopa daktylská, při níž se vesele kráčí!“
Hle,“ řekl abbé utíraje si čelo šátkem, vám se, Antoníne, mění povaha, neboť pozoruji, že mluvíte pro básnictví.
x

Jak je krásné strojiti dějství od počátku do konce a opakovati je znovu a znovu před lidmi, z nichž nikdo mimo nás neví, co se stane.
Lampy! Kouzelný klobouk! A strmý provaz! Vizte mě, divákové, jak oděna jsouc trikotem flanderským podpírám Arnoštka, neboť je to slaboučký kouzelník.
Jak je to krásné. Jak je krásné býti kadeřavým.

The post Rozmarné léto. Vančurovo poklidné pábení s libozvučnou češtinou first appeared on Čítárny.

Kouzlo nechtěného, texty naivistických autorů vzniklé bez uměleckých aspirací, která uspořádal Antonín Přidal, si získaly velkou popularitu koncem šedesátých let v časopise Host do domu.
Je to bezesporu zajímavé čtení hlavně pro ty, kteří se chtějí dozvědět, jestli nepíši jako pitomci nebo jiný druh literárních magorů, a nejsou podobni třeba jednomu  z nejpopulárnějších ve své době, Janu Jakubu Metánovskému, jehož texty ve výběru samozřejmě nechybí.

Antonín Přidal, (*13. 10. 1935 – †7. 2. 2017) editor knihy, rubriku redigoval až do roku 1970, kdy bylo vydávání Hosta z úřední moci zakázáno. Texty přichystané do dalších čísel tak zůstaly jen ve složkách.

Kouzlo nechtěného je
— když z klobouku, odkud měla vzlétnout holubice, se vybatolí myš —
— když před vojáky jako ze škatulky pochoduje státník v kalhotách nad kotníky —
— když prodej kozy se vylíčí s řečnickým vzletem anebo slohem úředního šimla —
— když učenec káže o řádu a drmolí páté přes deváté —
— když rozevlátá láska se vyznává kostrbatě anebo v učesaných formulích —
— když slova nestačí proudům vzpomínek a řítí se za nimi hlava nehlava —
— když vedle velikánů kráčejících dějinami hopsají po svých trasách malinkatí kmáni —
— a tak dál a tak dál a různě podobně

Zvláštní lahůdkou knihy jsou také staré úřední zápisy a kuriozity.
Mezi nejzábavnější patří zápis besedy (či spíš hádky) “prostého lidu” s Janem Zrzavým v Městské galerii v Poličce. A jedna z největších lahůdek, také se týkajících výtvarného umění, knihu otevírá.
Výtvarně knihu dokresluje velké množství reprodukcí českých naivních výtvarníků ze sbírky prof. Antona Kollára. Obrazová a textová složka spolu dokonale korespondují a tvoří tak jeden z nejpozoruhodnějších knižních titulů poslední doby.

Co je Kouzlo nechtěného vysvětluje Antonín Přidal sám ..

Je to kouzlo, které vzniká, když se obsah nějakého sdělení dostane do rozporu s jeho vyjádřením. Uvedu příklad, který v knížce není: „Je možné, že budova byla zapálena bleskem, pocházejícím z bouře, což potvrzují dva očití svědci toto slyšící a vylučující zapálení špačkem.“ Takové úřední perličky se vyčerpávají dvěma větami, ale jsou také delší texty jako dopisy, amatérské básně nebo vyprávění, kde způsob vyjadřování koliduje s dojmem, jaký měly vyvolat. Jejich účel byl vážný, měly někoho dojmout nebo přesvědčit, ale jazykové vyjádření je takové, že spíše rozesměje – nebo aspoň přiměje k ironickému úsměvu.
Rubriku s takovými podivuhodnými texty, které něco jiného chtěly a něco jiného sdělily, založil v polovině 60. let minulého století Jan Skácel v literárním měsíčníku Host do domu. Po několik let se v ní objevovaly ukázky z dopisů, deníků, ze vzpomínek, vyprávění a podobně. Posléze jsem byl správou rubriky pověřen já jako externista, a to až do doby, kdy byl Host zakázán. Najednou byl všemu konec, ne však té obsáhlé složce, ve které jsem měl připraveny texty pro další, už nevydaná čísla. Do té jsem s postupem času přidával nové a nové výstřižky, výpisky, kopie a nejrozmanitější texty, které se mi naskytly a připomínaly dávnou atmosféru Kouzla nechtěného.
Říkal jsem si, že by z toho byla pěkná knížka, ale na tu nebylo nejméně dvacet let pomyšlení a teprve nedávno se naskytla možnost vydat ji v nakladatelství Druhé město. Podařila se tak, jak jsem si ji představoval – je to něco jako pestrá čítanka, kterou lze otevřít na kterémkoli místě a všude najít něco jiného. Má různé typy písma, je proložena reprodukcemi naivistických obrázků a plastik, je to, řekl bych, knížka na noční stolek, když na člověka přijde noční můra a chce ji rozptýlit.

Ukázky z knihy:

Když se v brněnské galerii konala výstava z exponátů drážďanské galerie, upoutaly obrazy, sochy, kresby pozornost mnoha návštěvníků. Tak se stalo, že v dubnu roku 1960 přinesl pošťák do galerie dopis:
Vážení,
při návštěvě galerie loni v této době průvodkyně litovala, že nemají sixtínskou madonu. Později jsem si uvědomila, že tuto madonu mám uschovanou doma. Máte-li o ní zájem, přijeďte si pro ni. Jsem vždy doma dopoledne do 11 hodin a odpoledne od 14 hodin.

Obchodník:
Mám rád své povolání proto, že mně umožňuje být lehko živ na útraty jiných, a jednou mi dovolí přechod k povolání rolnickému, kde budu živ ze své vlastní síly a budu moci mluvit i pravdu.

Účetní :
Mé povolání jest hledáním pravdy a zjišťováním stavu výsledků práce. Počítal jsem rád od svého dětství, a na štěstí zakotvil jsem v povolání, ve kterém téměř stále počítám. Přál bych si, aby v naší vlasti byla co největší péče věnována statistice, neboť tato, je-li správná, je neklamným barometrem národního života.

Kominík:

Všechno lidé napodobují, řemeslo, spisovatelství, básnictví a tak dále, ale dosud se mi nestalo, aby si někdo za mne vlezl do komína a vymeil jej. Tomu jsem tedy rád, že bez radění a povídání mohu klidně pracovat jako svůj pán.

Krejčí:
Mám radost, že mou dovedností dělám z křivých lidí rovné.

Antonín Přidal / Kouzlo nechtěného / Grafická úprava Bedřich Vémola / Vydalo Druhé město 2007

Host do domu – časopis …
Na počátku 50. let probojoval tehdejší tajemník brněnské pobočky Svazu spisovatelů Ivan Kříž spolu s Jaromírem Tomečkem (oba svou autoritou a výmluvností zaštítil jazykovědec František Trávníček ) zřízení literárního časopisu, který byl pojmenován Host do domu. Jak vzpomíná Ludvík Kundera, v názvu se odrazila dobová preference ?wolkerovsko-nezvalovské? linie české poezie, zatímco redaktoři Hosta do domu byli pak jednoznačně ?halasovci?. Prvním šéfredaktorem byl ustanoven Bohumír Macák, toho vystřídal Jan Skácel a před ukončením vydávání Hosta do domu na samém počátku 70. let vykonával práci šéfredaktora Jan Trefulka.
Tvář časopis byla do značné míry utvářena kritickým ostřím Olega Suse a básnickým talentem Jana Skácela a Oldřicha Mikuláška. Proslulou se stala polemika nad schematickou poezií Pavla Kohouta, kterou svou kritikou rozpoutal Jan Trefulka. Na takovýto časopis (na nějž budou v Pátečním večeru vzpomínat jeho někdejší redaktoři a spolupracovníci) tedy nepřímo navázal současný časopis Host, jehož kořeny tkví v samizdatu.

The post Kouzlo nechtěného je: Když politik hovoří o demokracii a zároveň káže o cenzurní totalitě first appeared on Čítárny.

Český titul Avlež Kífla přitom je třeba číst pozpátku jako Želva Alfík, protože želvy jen občas, ale POVĚSTNĚ chodívají pozpátku. COUVAJÍ. To znamená: „Ovlež, ovlež, rebu ukšort, rebu ukšort.“ A jak autor Roald Dahl hned úvodem vzpomíná, tak za časů, kdy on sám ještě měl malé děti, chovali obyčejně na zahradě hned několik želviček. Právě pro děti na hraní.

Tehdy se tito tvorečkové dováželi ze severní Afriky po tisících do Británie v bednách, a to natolik namačkáni a natolik nekrmeni, že mnozí plavbu nepřežili. Britská vláda následkem toho obchodníkům zarazila veškerý dovoz podobného „materiálu“ – a Roald Dahl tedy děti upozorňuje, že se události vylíčené jeho knížkou odehrály ještě před tímto rozhodnutím.

MAGICKÉ ZAŘÍKÁVADLO PRO ZMENŠENÍ ŽELVY PODLE KNIHY ROALDA DAHLA:
„Ovlež, ovlež, rebu ukšort, rebu ukšort.“
Čtěte pozpátku…

Vlastní příběh pak postavil na dvou premisách.
Prvá říká, že jsou si želvičky z Afriky přinejmenším v očích člověka podobné jak vejce vejci.
Druhá tvrdí, že jsme-li extrémně nesmělí, mohly by nám možná (a například u některé ženy) pomoct ohromující a fascinující vlastnosti kouzelníka, tedy svedeme-li je dost věrohodně fingovat.

Hlavní hrdina Dahlovy bizarní knihy Jups bydlí o patro nad vdovou Stříbrnou, kterou platonicky miluje, aniž jí to dokáže vyjádřit, a Stříbrná zas miluje (a po krunýři hladívá) svou želvičku Alfíka. Ta ovšem ne a ne vyrůst.
A příčina stagnace?
Želvinky i želváci zkrátka a dobře rostou moc pomalu. Nicméně Jups dostane skvělý nápad, jak imitovat rychlejší Alfíkův růst poté, co se vysloví jisté zaříkávadlo, a jak napodobit jeho zmenšování naopak poté, co proneseme další magická slova.
A ona slova obou zaříkávadel jsou přitom obrácená, stejně jako titul knihy, a klíčem k realizaci plánu Pana Nesmělého pak je to, že porůznu koupí asi 140 různě velkých želv a… Zaplní jimi podlahu svého bytu. Potom…

Roald Dahl se závěrem zamýšlí nad dlouhověkostí želv, které fakticky můžeme chovat i po několik lidských generací, a je rád, že už podobné tvory nedovážejí oním surově ohyzdným způsobem.
Ano, tuto práci jistě lze nazvat jen hříčkou, ale důstojné místo jí už v řádce Dahlových kratších příběhů pro děti zůstane a svou petikou přitom kniha Avlež Kífla jednoznačně asociuje ten typ příběhů – s dětsky absurdní logikou -, které jsou silně příbuzné dílu Edwarda Leara či Lewise Carrolla.
A autor sám se minimálně uvnitř vlastní duše musel stát dítětem, aby vůbec dokázal podobnou knížku vymyslet a vysnít!

V české řeči doposud nikdy nezveřejněná dětská povídka Esio Trot (1990) se letos na podzim objevila v knihkupectvích v překladu Lucie Šavlíkové a s původními barevnými ilustracemi Dahlova dvorního ilustrátora Quentina Blakea.
Roald Dahl: Avlež Kífla. Ilustroval Quentin Blake. Přeložila Lucie Šavlíková. V edici Pikola vydala Euromedia Group. Praha 2019. 64 stran

The post Avlež Kífla, magická řeč Roalda Dahla pro děti s fantazií first appeared on Čítárny.