Padesát let je Jakubu Čechovi, mnohočetnému držiteli Českého lva a pomyslnému králi filmových zvukařů, pro mě ale především brilantnímu poutníkovi. Všichni víme, že chodit je zdravé, o tom napsal esej už Thoreau, ale ne každý chůzi potřebujeme tak moc jako chlapíci Čechova ražení. Stačí nám denně doporučovaných deset kilometrů. Ale to jim ne.

Umějí si vytknout až nehorázné cíle. Někdy s mezinárodním dosahem. Jakub Čech víckrát překonal Spojené státy, ale nejen to, vede na vejšlapech deníky a mají zvučné podtituly Pěšky z Mexika do Kanady za 121 dní (realizováno roku 2016 a jde o 4200 kilometrů) nebo Pěšky skrz Skalisté hory. Což bylo (2018) zvládnutí tzv. Continental Divide Trail (4500 kilometrů).

Do třetice dobrého obešel Čech po hranici naši republiku, a to nesplašeně, protože mu nejde o rekord.
Jde mu jen o princip hraniční čáry, ale ani ten naštěstí nevnímá striktně. Ve své tenké knize Jakubův cestovní deník 3. Pěšky po hranici ČR (2021) sice padá zmínka o komsi, kdo se o chůzi přesně po čáře pokusil, ale to je přece šílené! Náš hrdina obkroužil Česko bez hrocení a vlastně „piánko“. Po pěšinách hranici nejbližších. Nechtěl extrémy, ale byl pečlivý a dal si záležet, takže pokorně navštívil veškeré klíčové body. A to bod nejsevernější, bod nejvyšší (odsud vyšel, tam se vrátil), nejzápadnější, nejjižnější (sice na něj zapomněl, ale musel se vracet jen osm kilometrů), nejvýchodnější anebo nejnižší. Nejnižší, dodám, je samozřejmě hladina Labe v místech, kde řeka vtéká do Německa.
Neopomněl ani kóty, na kterých se hranice stýká s jinou, a dokonce ani trojmezí, odkud kdysi vybíhala – přísně a samopalně střežená – čára mezi Německou demokratickou republikou a Německou spolkovou republikou.

Po padesáti dnech a nějakých těch hodinách stál Jakub Čech podruhé živ a zdráv na Sněžce, už ho prý trochu sháněli v práci; ale číslo 50 vážně nemá smysl, anžto dobrodruh držel i ryze odpočinkové dni. Také v té souvislosti mě zaujalo, nakolik „péřově“ pochod v jeho zápiscích vyvstává do plasticity. Je to tak snadné, zdánlivě. Čtete – a připadá vám: „To bych dal.“ A vedle toho víte, že Čech není první a nepochoduje okolo republiky zdaleka jediný.

Vyšla mj. kniha Tomáše Lachmana Kolem česka za 66 dní, o které se úvodem výslovně zmiňuje, a nejméně jeden šílenec, opravuji se: borec, obešel takto bez přerušení celou původní hranici Československa.
To Kuba opakovat nechtěl, ale jeho výkon je stejně pozoruhodný. Rád bych šel s ním, až jej bude opakovat. Nevzal by mě, ale kdyby ano, utekl by mi. Odpadl bych. Podobné „traily“ je koneckonců asi lepší realizovat sólo a osaměle. Jsou pro individualisty. Nikdo vás nevrle nekoriguje, když jdete, a není to jako manželství. Spíte, kdy se vám zlíbí, a pouze sobě dokazujete… Co vlastně? Zbytečná otázka. A máte-li dost kamarádů a kamarádek jako Jakub, už se postarají, aby čekaly – na nějakém tom trojmezí – čokoláda… a jinde – v potůčku – vychlazené pivo.

Jen čtyřikrát přespal u známých, kteří měli chalupu (či hlavní bydlení) zhruba při jeho cestě, ale jinak bivakoval v přírodě a zaujal mě pocit, kterým zůstal prodchnutý po výpravě. Musíte být samozřejmě ze sorty lidí, kteří aspoň krapet chodí, aby vás to samé taky potkalo. Jak si to tak štrádujete po hranici, vynořují se vám totiž samá už známá místa, kde jste byli, a která zdaleka nefotografujete poprvé. Třeba Pravčická brána. Ale teprve díky odhodlání obejít zem tvoří místa šňůru a vy užasnete. Původně jste je nedávali do souvislosti. Teprve vidíte, že existují každé za sebe, a přece píď od druhého. Jsou Čechy rybníček? Možná, ale je stejně výkonem jej obejít. Nezískali jste obejitím sice nad louží žádnou moc a kontrolu, ale víte lépe, kde žijete. Čeho si nevážit a čeho jo.

Co takhle obšlápnout i jiné státy?
To mě napadlo. Řekl bych, že někde by se to blížilo až sebevraždě. Kongo! Nemožné je i Rusko. Asi byste samozřejmě nezapočítali do trasy různé severské ostrovy, ale zmrzli byste stejně. Nebo dopadli ještě hůř.
Sám bych vnímal skromnější cíle.
Obejít Andorru! Vatikán. San Marino. Monako! Dost možná by se ale ukázalo, že bude problém zvládnout i to. Například diplomat Martin Stropnický, jak mě napadá, měl jistě možnost, když ve Vatikánu pracoval, ho obejít zevnitř. Mohli bychom se proto zeptat: „Stalo se?“ Pravděpodobná odpověď: „To mě nenapadlo, na to nebyl čas. Ale obešel jsem Vatikán jako řadový turista: zvnějšku Římem.“

Jakub Čech kdysi absolvoval FAMU a postupně posbíral šest Českých lvů.
S Janem Svěrákem vytvořili četné filmy. Vratné lahve, Kuky se vrací, Tři bratři, Po strništi bos… Dělal i s Marhoulem, tak například na Tobruku, což je nepřiznaná, volná adaptace klasického Craneova románu Rudý odznak odvahy, anebo na Nabarveném ptáčeti.
Pracoval i na volné adaptaci Bondyho vzpomínek Prvních deset let (filmu 3 sezóny v pekle) a vedle toho chodí.

Aniž nosí víc než devět kilo zátěže. Bere spacák, hamaku, moskytiéru, pončo, karimatku, ešus, vařič, filtr na vodu, zapalovač, nůžky, nůž, lžíci, lopatku, nepromokavou bundu, čapku, čelovku, rukavice, mobil a to je takřka všecko. Vlastně i fotoaparát (cestou okolo Česka používal ten značky SONY RX100 m6), powerbanku, sluchátka, špunty do uší, solární nabíječku, lékárničku, (třímetrovou) lepicí pásku a (desetimetrový) provázek. Kompas.

Úvodem přespal přímo na vrcholu Sněžky a ve čtyři ráno 19. května vykročil na západ. Za Harrachovem se napojil na stezku E3, tedy jednu ze tří evropských dálkových tras, vedoucí od Černého moře do Santiaga de Compostela, ale tu opustil u rozvodí Baltu a Severního moře. Šestý den dokráčel na Anenský vrch nad Lobendavou a brzy k nejsevernějšímu bodu země.

„Zatímco jeden člen policejní hlídky, která mě tu odchytila, kontroluje doklady, druhý trpí stejným postižením jako já. Chodí. Chci s nimi udělat fotku, ale prý to mají zakázané.“

Jedním z dalších bodů výšlapu se stala Hora Svatého Šebestiána. Následoval Boží Dar, ale upozorňuji, že Jakub města nemá moc rád; a když už jde, prahne, aby mu zpívali ptáci.
Prošel Kraslice a přes Vernéřov doputoval na Dolní Paseky, kde je minerální pramen. V Hranicích si koupil nanuk a stál na trojmezí Čech, Bavorska a Saska. Nejzápadnější bod ČR ale leží o pár kilometrů jižněji, takže ještě jdete po cyklostezce a pěšinou. Musíte pak projít Cheb a 19. den jej obklopila Šumava. 9. června vystoupal na nejvyšší vrchol její české části, což je Plechý, a mj. následovaly Česká Kanada a Staré Město pod Landštejnem. 16. 6. váhal, zda neodbočit do Znojma (já bych to nevydržel), ale neuhnul. Urputně, principiálně se držel hranice a v noci vždycky psal deník. Mimochodem, provází jej kresbami.

Poblíž Lednice zachytil tužkou zámeček Dianin chrám, stylizovaný do podoby vítězného oblouku, ale ještě vyhráno neměl. Pokračoval ke svému známému vinaři Jožkovi a chvíli cupital i Rakouskem – u Dyjákovic. Dorazil k soutoku Dyje a Moravy čili do Moravské Amazonie. Minul zámek Pohansko, kde kdysi pracoval na filmu Král Ubu, a 31. den cesty stál na dalším trojmezí. 25. 6. ještě na jednom (Morava-Slovensko-Polsko), ale musíte po žluté ještě na sever a teprve po pěti kilometrech budete v nejvýchodnějším koutě Moravy, pěkně schovaném ve smrčí na břehu potoka Oleška.

Cituji z Čechova zápisníku (26. 6.):

Na dnešek jsem vyhlásil svůj čtvrtý odpočinkový den, a tak tu končím. Vyzvedává mě Zbyhněv, který se mi se svou ženou Jankou nabídl jako trail angel. Jedeme k nim do nedalekého Koňákova. Hned po příjezdu proskočím sprchou a pak se usazujeme na terase. Mají fantastický výhled na hory. Oba patří k polské menšině a připadá mi krásné, jak přecházejí z jednoho jazyka do druhého. Tohle mě fascinovalo v Gruzii, kde byli lidé schopni během jedné věty třikrát měnit jazyk. Ochutnávám pivo místního malého pivovaru a Zbyhněv řádí u grilů. Bavíme se, jak jinak, o cestování. Jedna jejich dcera žije v Kanadě, takže měli šanci to tam projet a prochodit. Opulentně večeříme, jsou momentálně na paleodietě, takže to není jen kus masa s chlebem, ale spousta zeleniny. Koukáme do mapy, jak se touhle industriální oblastí prokousat. Pro inspiraci volám Romču V., která jde podél hranice o pár dní přede mnou. S omluvou se ve 21. 30 zvedám, děkuji za vše a mířím na kutě. V noci přišla bouřka jak z béčkového hororu. Nebe bylo téměř stále ozářené blesky. Ne že by se nedalo venku pořežít, ale jsem rád, že spím pod střechou… Zbyhněv mě háže autem zpátky na těšínské nádraží.

Kudy dál? Po hraniční řece Olši, od jihu obejít Karvinou a od severu Bohumín. Kus šlapete i po hrázi Odry. Zrovna je 32 nad nulou. Ale nezastavitelně se derete k cíli. Albrechtice, Měsíční Hora, Malý Valdštejn. Petrovice, Zlatý hřeben a Biskupova Kupa. Frývaldov, Lázně Jeseník. Ripperův kámen, Mariánský potok (brodíte se středem). Rychlebské hory – s nejvyšším kopcem Smrk. Broumovské stěny. Buková hora. Adršpach. Lampertice. Jakub Čech ušel 2163 kilometrů a má za to, že se totéž nedá nahradit výjezdem v autě do těch míst. Taky ovšem přiznává:
„Byl to náhradní program, abych se nezbláznil z nicnedělání.“
Pocit z dálkového chození je mu, tvrdí, víc než pocit moci anebo „z tvorby“, ale je samozřejmě otázka, nakolik jsme kdo disponovaní k podobným pocitům. Inspirace, kterou svou cestou poskytl, zůstala určitě.

Jakub Čech: Jakubův cestovní deník 3. Pěšky po hranici ČR. / NAKLADATELSTVÍ XYZ. Praha 2021

The post Jak obejít pěšky Českou republiku. Deník Jakuba Čecha first appeared on Čítárny.

Ulčův román-cestopis, je zajímavé dílo, ve kterém se autor dopouští různých výkladů o politice, kultuře, zemích, ostrovech, přístavech a především popisů různých postav. Činí tak zasvěceně, se znalostí různých typů a národností s humorem a přehledem. Není mu ani zatěžko zesměšnit sám sebe.

Ve své knize nás spisovatel zavede na loď do Kapského města, která popluje západním směrem kolem Jižní Ameriky, Polynésií do Austrálie.
Průvodcem nám bude ne příliš úspěšný český emigrant pracující u federální vlády ve Washingtonu. Je pověřen zjistit identitu osoby, která má převzít pašované diamanty na financování Al-Kajdy. Břetislav Holeček přejmenovaný na Brenta Holma letí z Ameriky do Kapského Města, aby zde nastoupil na výletní zaoceánskou loď s tisícovkou pasažérů a pětisetčlennou posádkou. Holm je expert na vyhledávání podezřelých osob metodou profilování jejich osobnosti, psychologie, předpokládaného jednání a motivace.

Během měsíční plavby jižním Atlantikem a kolem Ohňové země až do Austrálie pátrá na obrovské lodi po diamantech a snaží se odhalit pašeráky i teroristy. Jeho úkol se zkomplikuje záhadné zmizení jednoho pasažéra během plavby a také to, že o diamanty se zajímá několik agentů jiných tajných služeb. Rébus se může vyřešit dvěma vzájemně se vylučujícími způsoby a je na čtenáři, které verzi uvěří. Autor využil řadu svých cestovatelských zkušeností, jeho dobrodružný román je nejen napínavý, ale i poučný.

Hlavní dějové zápletky rozehrál jako šachové partie s více protihráči, kde nechybí dámský gambit, česká obrana, velká rošáda, šach i mat. Ale co když jedna z těch partií skončí remízou?

Čtenář nemusí souhlasit se všemi jeho názory, každopádně ho to však donutí zamyslet se a zaujmout k tomu svůj postoj. Tento způsob psaní je typický pro autora, rozhodně nenudí.

Ukázka

„Neznáte náhodou knížku Slasti plavby od Radbuzy k oceánům, napsal ji nějaký Ulč,“ zeptal se Holma rodák z Moravy.
Otázaný zavrtěl hlavou. Nevěděl, co je Radbuza, a o tom pisálkovi nikdy neslyšel.
„O nic jste nepřišel,“ ujistil ho krajan.
Aspoň nějaká spravedlnost, pomyslel si absolvent studií v oboru library science.

Ota Ulč / Pachtění za třpytem / Vyd. Šulc-Švarc, 2014

Více o esejích Oty Ulče: http://www.otaulc.com/

The post Pachtění za třpytem. Čtivý románový cestopis Oty Ulče first appeared on Čítárny.

Zdeněk Mahler je báječný vypravěč a moudrý člověk a každé setkání s ním je svátek. Když se ovšem jeho vyprávění pojí s ilustrátorem světového věhlasu Vladimírem Fukem, pak může vzniknou jen ojedinělá kniha, kterou jejich New York opravdu je.

Město, které nikdy nespí. Velké jablko.
Domov jazzu. Metropole světa. Nejameričtější a nejméně americké město zároveň. To všechno – a mnohem víc – je New York. Zachytit jej v jedné knize se zdá být nemožné – ale právě to se v knize New York daří Vladimíru Fukovi, jednomu z největších českých knižních ilustrátorů. Fukovy ilustrace i doprovodné poetické texty Zdeňka Mahlera mají vzácnou schopnost vyhmátnout z americké každodenní reality to podstatné; na jedné dvoustraně dokážou oba autoři pomocí umělecké zkratky vyjádřit bezmála totéž co obsáhlý román.

Zdá se neuvěřitelné, že první podoba knížky byla zničena, když vznikla na objednávku nakladatelství Albatros už v roce 1964.
Později byla vytištěna jako vánoční dárek. Pak však v příběhu neobyčejné publikace nastal zvrat. Zdeněk Mahler vše zmiňuje v doslovu knihy:

„Vladimír Fuka, kterému choroba hrubě krátila čas, se rozhodl strávit zbytek života v americkém exilu… Na to estébáci odsoudili celý náklad do stoupy. Přežil jediný výtisk: stačil jsem odnést aspoň archy nátisků – z nich jsem si slepil maketu. Ležela pak léta zasuta na dně rukopisů. Až když letos přiletěl na prázdniny vnuk z Harvardu, vyhrabali jsme to zpola zapomenuté dílo.“

Zdeněk Mahler svého vnuka poslechl a rozhodl se svazek odnést do Albatrosu, který tak dostal příležitost předložit čtenářům unikátní, nadčasovou uměleckou publikaci.

Ve sběratelské edici je rovněž k dispozici číslovaných 100 ks knihy v papírovém boxu. K dispozici též ve sběratelské edici.

New York / Zdeněk Mahler, Ilustroval Vladimír Fuka / Vydal Albatros 2008,formát: 210 × 235 mm, váz., 1. vydání /oceněná: Zlatá stuha/

Fuka Vladimír
Malíř, knižní grafik a ilustrátor Vladimír Fuka byl městský člověk vzešlý z české krajiny a jejího stesku. Narodil se v roce 1926 v Písku a zemřel v roce 1977 v New Yorku. Na počátku kariéry převažovala krajinomalba, ve figurální tvorbě se pak ohlašoval Daumier. Něco těžkého spočívá na jeho figurách, jednoduše promalované plochy v pozadí vtahují diváka do obrazu, který zachycuje dějiny, čas v něm běží a úděl člověka není záviděníhodný. 50. léta minulého století přinášejí velké Fukovo téma: Labyrint. Prostupuje jeho dílo malířské i grafické ve fragmentech i v celku. Vtíravě se vrací a drásá.
Přes velký úspěch, který Fuka v tehdejším Československu má na poli knižní kultury (ilustroval, vypravil nebo se jinak výtvarně podílel na 252 knihách), ale i výstavnictví (patří k tvůrcům úspěchu čs. pavilonu na světové výstavě EXPO 58 v Bruselu), emigruje v r. 1967 s manželkou Evou a dcerou Ivankou do Spojených států amerických. Jeho jméno mizí z veřejného života i ze slovníků. O jeho předčasné smrti ve Spojených státech se v Čechách dovídají pouze nejbližší příbuzní a přátelé.

Vladimír Fuka byl městský člověk. Před svou emigrací navštívil Spojené státy dvakrát (1964, 1966). Reklama a její výkřiky, svět informací a jejich přenosu, vizuálně neotřelý a monumentální svět moderní architektury, akustická kulisa všemocného a svádějícího jazzu či noblesa interpretace klasických partitur patřily patrně k tomu, co malíře okouzlilo. Byl oddán umění, uchvacován barevností, konstrukcí a kompozicí, průniky skutečností, v nichž lze vytušit vůdčí roli intelektuality….

…O návrat k dílu Vladimíra Fuky a zájem o jeho osobnost se po roce 1989 nejvíce zasloužila jeho žena Eva Fuková (Fuka), dnes světově známá fotografka a organizátorka uměleckého života (v poslední době se podílela mj. na organizaci úspěšného vystoupení českých fotografů na loňské výstavě PARIS FOTO)….
Z textu Dalibora Maliny: Návrat malíře Vladimíra Fuky přes Valašsko, Literární časopis Texty, kráceno,

Mahler Zdeněk se narodil 7. 12. 1928 v Batelově u Telče. Absolvent FF UK v Praze (čeština, angličtina), od roku 1951 působil v Československém rozhlase jako šéfredaktor vzdělávací sekce. V polovině 50. let též krátce přednášel na katedře společenských věd AMU.

V letech 1955–1960 byl tiskovým tajemníkem tehdejšího ministra školství a kultury. V souvislosti s přípravami československé expozice na Mezinárodní výstavě EXPO v Bruselu (1958) začal spolupracovat s divadlem Laterna Magika, nejprve jako dramaturg, později jako umělecký vedoucí. Od roku 1961 je ve svobodném povolání.

Dílo Zdeňka Mahlera zasahuje do mnoha oblastí kultury. Vedle próz pro děti i pro dospělé leží těžiště jeho tvorby v práci pro divadlo (spolupráce s režiséry O. Krejčou, J. Kačerem a J. Schmidtem), film a televizi. Je autorem či spoluautorem scénářů např. ke známým filmům Svatba jako řemen (1967), Nebeští jezdci (1968), Flirt se slečnou Stříbrnou (1969), Božská Ema (1979), jako odborný poradce se podílel na přípravě slavného filmu Miloše Formana Amadeus (1984) a Goyovy přízraky (2007). Napsal řadu scénářů k televizním filmům a inscenacím, velký ohlas vzbudil jako autor a moderátor populárně vzdělávacích pořadů a esejů Katedrála o třech dějstvích (1994-95), To nejlepší z klasiky (1996-97), Ano, Masaryk (1997), Dvořák v Americe (1998) atd.

Trvale se zabývá psaním literatury faktu, zejména o významných hudebních osobnostech (W. A. Mozart, B. Smetana, A. Dvořák), a historické publicistiky (např. Katedrála z r. 1994).

The post New York. Jak vidí velké jablko Zdeněk Mahler a Vladimír Fuka first appeared on Čítárny.

Lákají vás dobrodružné cesty do tajuplných končin naší vlasti, kde ožívají mýty a zjevují se nadpřirozené bytosti? Chcete na vlastní kůži pocítit sílu a magičnost posvátných míst, které uctívali už naši dávní předkové? Máte rádi tajemstvím opředené příběhy a dodnes neodhalené a provokující záhady? Přitahují vás místa, o nichž se říká, že z nich vyzařuje pozitivní či negativní energie nebo nás neviditelným poutem spojují s jinými dimenzemi či zvláštním, trochu mrazivým světem „nelidí“?

Vydejte se tedy s autory této knihy na toulky po místech možná zdánlivě známých a všedních, avšak skrývajících záhady a neobyčejné události, z nichž se vám bude tajit dech.

Navštívíte nejen romantické hrady a zámky či vznosné chrámy, kláštery a kostely, ale i bezedná jezera, hluboké lesy, podivuhodné jeskyně, oblá návrší, rozeklané hory i bizarní skály čnící k nebi na věčnou připomínku „čertovského“ díla. Na této mystické pouti vás čeká nejedno překvapení: poodhalíte tajemství starobylých podzemních chodeb, seznámíte se s mnoha těžko vysvětlitelnými jevy, nahlédnete pod temnou roušku dávných historických okamžiků i do kuriózních alchymistických dílen, navštívíte dějiště pohanských a křesťanských kultů i území, kde se to kdysi hemžilo ďábly, čarodějnicemi, duchy a rozličnými strašidly.

Ukázky z knihy>>

Encyklopedie magických míst / Thomová Soňa, Thoma Zdeněk / Nakladatel: Universum
http://www.thoma.cz

The post Encyklopedie magických míst. Zdeněk a Soňa Thomovi objevují místa skrývajících záhady a neobyčejné události first appeared on Čítárny.

Byl cestovatel, dobrodruh, spisovatel, který o svých cestách dokázal také poutavě vyprávět. Svá dobrodružství si vymýšlel a také realizoval. Richard Halliburton se narodil 9. ledna 1900 v Tennessee, ale ze čtvrtiny byl Francouz a takřka celým zbytkem Skot. Už v dětství se vernovsky pokusil o útěk z domova. Sotva však tehdy ještě tušil, že se mu jednou bude říkat Romantický Richard a Smělý Dick. Smělý proto, že riskoval snad ještě radši než Amelie. Ale to v obou jako by vězela tajná touha po sebezničení. Nebo její notná dávka.

Po ukončení univerzity (1922) se dal Halliburton najmout jako námořník na dobytčí loď plující do Evropy. Z dopisu otci: „Vím, že absolventi Princetonu začnou obvykle pracovat někde v bance anebo se věnují teologii. Vidíš, já se dal na cestování. A do psaní. A chci obé brát stejně vážně jako oni absolventi a hodlám se tím i živit a uživit – také jako oni.”
A jinde pokračoval: “Mou povinností teď bude uspět články a knihou. Ne, otče, nejsem na prázdninách. Tato cesta není útěk. Je to vážná práce. Zaměstnání. Dal jsem se na vojnu a nezběhnu, dokud neuspěji. Denně jsem si uložil kvótu tisíc slov. Neměj o mne strach, pro cestování jsem stvořen.“ A plánoval, jak při psaní zůstane dalek účelovosti i “ponuré svědomitosti, jaká dělá z cestopisů nudu. Bedekrovství se vystříhám. Musím si jen osvojit vlastní styl…“

Přitom jeho knihy samy nebyly nikdy tím hlavním. Ne, Halliburton nechtěl jen snít. V první řadě toužil po silných vjemech, a tak za nimi šel. Brzy byl navíc objeven i jako neodolatelný přednašeč – a vše, o čem hovořil, a vše, o čem psal, předtím prodělal na vlastní kůži. A to byl jeho trumf.
Svlékl se do plavek a šup z Atlantiku do Pacifiku Panamským průplavem – čubičkou. Byl mu tehdy dokonce vyměřen poplatek, tak jako každé “lodi”. Šestatřicet centů, vůbec nejnižší taxa v historii kanálu. Ale to je jen jedno z Richardových dobrodružství, jediné z tisíce.

Málokdo ví, že Halliburton byl gay.
Měl zvláštní zálibu zůstávat na YMCA a bylo veřejným tajemstvím, že měl románek s hollywoodským idolem Ramonem Navarro. Svou sexualitu ale uchovával ve velké tajnosti a tak i dnes málokdo ví o jeho sexuální orientaci.

Putoval dál. V Řecku strávil noc na Olympu, v Egyptě na vrcholku Cheopsovy pyramidy a v Indii v zahradách Tádž Mahalu. Zkusil žít na Robinsonově ostrově a nechal se uvěznit na ostrovech Ďábelských, jak je známe z Charriérova Motýlka (1969). Přešel na slonu Alpy jako Hannibal roku 216 před Kristem a v Mexiku se bez váhání vrhl do 21 metrů hluboké Studny smrti – po vzoru obětí starých Mayů. Ten skok i zopakoval a přitom si málem zlomil vaz. Nic ho stejně neodradilo. Jako Ovidiův hrdina Leandros (a později lord Byron) přeplaval z Evropy do Asie Dardanelly (pověstné nepřekonatelným proudem) a obdobně zdolal ještě prudší úžinu Mesinskou mezi Sicílií a Itálií, tedy mezi bájnou Charybdou a Skyllou. V tomto případě si ovšem vypomohl člunem.

Troufl si i mezi malomocné na ostrůvek Spinaloga u Kréty a odvážil se hrát v Monte Carlu, byť nepříliš úspěšně. V indické džungli číhal na tygra skoro jako slavný lovec a spisovatel Jim Corbett (1875 – 1957) a spřátelil se s lovci lebek na Borneu. V africké poušti navštívil záhadné město Timbuktu a zúčastnil se manévrů cizinecké legie. Putoval v stopách Odysseových, Alexandrových i Cortésových. Shlédl zvědavě do zuřícího kráteru sopky Stromboli a rozhlížel se z božského Olympu, japonské Fudži i mexického Popocatépetlu. Ve státečku Athos se nechal vyfotografovat jako mnich, a tak bychom mohli pokračovat. Smělý Dick nakonec vlastně nezvládl jen dvě věci (tedy když si odmyslíme, že se nikdy neoženil): vystoupit na špičku Matterhornu (ale s otcem se dostali hodně, hodně vysoko – na to, že neměl žádnou horolezeckou průpravu) a dokončit Feidippův běh z Marathónu do Athén. Ten by ovšem možná nakonec taktéž absolvoval celý, kdyby si tenkrát tak nepřihnul. Maratón radši dokončil taxíkem. Pro nás, jeho čtenáře ale dnes zůstává tím nejpodstatnějším, že o tom všem dokázal vždycky i poutavě psát.

A přece jeho první cestopis Královskou cestou za romantikou (Indianopolis 1925) odmítlo deset velkých nakladatelů. Nakonec přece vyšel a následovaly tituly Nádherné dobrodružství (1927), Za novými světy (1929), Létající koberec (1932) a Sedmimílové boty (1935) – a mezitím i další dvě, spíše obrázkové knihy, česky nikdy nevydané. Posmrtně (1940) vyšla i tisícovka jeho dopisů matce a otci z let 1912 až 1939.

Osudnou se Smělému Dickovi stala až čínská džunka Mořský drak.
Furiantsky v ní chtěl překonat Pacifik. Ale nebyl až takový blázen. Stěny džunky dal zesílit. Přidal i pomocný motor. Ale jak se mělo záhy ukázat, šlo tentokrát přece jen o příliš velké sousto. Ucho džbánu se utrhlo a 24. března 1939 Halliburton zmizel i s džunkou z TOHOTO světa a nikdy už ho nikdo nespatřil. Loďka, jež se měla po doplutí do cíle stát exponátem světové výstavy v San Francisku, jako by se vypařila. “Odešel v pravý čas. Dřív, než mohl zestárnout. I ve smrti zůstane legendou,” konstatoval později Dickův český napodobitel, světoběžník Bohuslav Šnajder.

P. S. A takto zněla poslední Halliburtonova známá slova, která odvysílal právě v okamžicích, kdy se pokoušel udržet kurs na Midway (radiotelegram cituji podle doslovu Jiřího Pobera):
BOUŘE OD JIHU. DÉŠT. SILNÉ PORYVY VICHŘICE. ZÁBRADLÍ NA NÁVĚTRNÉ STRANĚ POD VODOU. LŮŽKA MOKRÁ. STĚŽÍ UDRŽUJEME KURS. MÁM SE BÁJEČNÉ. PŘÁL BYCH VÁM, ABYSTE BYLI NA MÉM MÍSTĚ. STOP.

The post Richard Halliburton. Dobrodruh, spisovatel, romantický gay a smělý Dick first appeared on Čítárny.

The post Legendární autor dobrodružných knih Halliburton měl širokou duši tuláka, ale každým coulem byl Američan first appeared on Čítárny.

Dříve se na mapách neprobádaná místa označovala symbolem lvů. Dnes už taková místa na souši nejsou.  Ale ještě před 130 lety bylo území na sever od Nordkapu zemí tajemnou, která nejen vábila, ale také vyzývala dobrodruhy, obchodníky i badatelé. Jedním z nich, který podlehl kouzlu severu byl Čech Julius Payer  (2.9. 1841 – 29.8. 1915), který se ve své době stal jedním z nejznámějších polárních badatelů v Evropě.

Jenže kdo dneska zná tohoto nenápadného absolventa vojenské akademie, který od mládí dával přednost studiu kartografie, malířství a jazyků než šaškování v uniformě. Byl sice Čech, protože se narodil  v Teplicích, 2. září 1841, ale spíš je považován za Rakušana a pro mnohé rakouské badatelé je totéž, co pro Čechy znamená Emil Holub. Ale je to důležité? Určitě ne.

První výprava do severních končin
Vojenský život  umožnil mladému a neduživému Payerovi nejen kariéru poručíka, ale také jednu dobrou věc. Stal se zdatným horolezcem, který zdolal celkem 92 vrcholů Ortlerských Alp a 26 vrcholů Adamallských Alp. Dokonce podnikl prvovýstup na Gross-Glockner. Z těchto pohoří pořídil své první kvalitní topografické mapy.

Když mu bylo 28 let všiml si německý geograf August Petermann jeho výjimečných schopností při mapování v terénu a doporučil ho k účasti na druhé německé polární expedici k východním břehům Grónska severně od 75º severní šířky v roce 1869.
Na ní Payer, jako vedoucí saňových výprav, prozkoumal a zmapoval pobřeží s četnými ostrovy až k 77º sev. šířky. Poprvé se dokázalo, že domněnka o volném polárním moři je mylná. Expedice se zúčastnily dvě lodě, ale ta, na které nebyl Payer, byla ledem rozdrcena a se štěstím se zachránilo jen pár námořníků. Při výzkumech ujel Payer na saních přes 500 km, objevil Zemi krále Viléma, získal cenné geologické poznatky a jako první zavedl do arktického výzkumu horolezectví. Zdolal řadu hor o výšce přes 2000 m. Hora, na kterou sám vystoupil z Fjordu císaře Františka Josefa, dostala po něm název Payer – Spitze (nyní Payers Bjerg).

Druhá výprava – průzkumný pokus v Barentsově moři
Jako ostřílený kartograf a polárník byl přizván na průzkumnou plavbu do Severního ledového moře, kterou vůbec poprvé pořádalo Rakousko-Uhersko. Expedice, kterou vedl společně s kapitánem lodi “Isbjörn” (Lední medvěd) Karlem Weyprechtem, měla prozkoumat oblast Barentsova moře mezi Špicberky a Novou Zemí a tím i možnost tzv. severovýchodního průjezdu, když se severozápadní průjezd kolem Grónska ukázal jako nereálný. Výprava se dostala až nad 78º severní šířky, kam až sahalo volné moře a vrátila se zpět, na tu dobu s velmi cennými zkušenostmi.

Třetí výprava – co nejblíže k severnímu pólu a následná katastrofa
Příznivý ohlas veřejnosti na tuto první polární expedici a nové znalostí z oblasti Arktidy využili organizátoři k zorganizování další velké polární výpravy, která vyplula v roce 1872. Ta měla za cíl buď doplout co nejblíže k severnímu pólu a nebo se plavit podél severního pobřeží Sibiře k východu, až do Asie (tzv. Severovýchodním průjezdem). Výpravě opět velel Payer, tentokrát společně s kapitánem Karl Weyprechtem. Na jachtě Viceadmiral Tagetthoff, propluli toho roku kolem pobřeží Norska a u Nordkapu zamířila na severovýchod. Před posádkou byl neznámý Severní ledový oceán, ve kterém nakonec zamrzli.

Ledem sevřená loď draftovala neznámou Arktidou skoro rok, než se dostali k nějakému pobřeží, které nakonec prozkoumali především po souši.
V létě 1873 tak došlo k objevu Země Františka Josefa, která patří na východní polokouli vůbec k nejsevernější zemi. Jenže zima přišla stejně rychle jako odezněla a tak je čekala další krutá zima v zajetí ledových vánic. Dnes si těžko dokážeme představit, v jakých podmínkách se žilo na dřevěné lodi, když teplota venku dosahovala mínus 50ºCelsia. Mezi 29 členy expedice byli, kromě Payera, i další čtyři Češi a Moraváci, kteří se tak stali prvními českými polárními badateli v historii. Byli to Josef Pospíšil, Eduard Orel, Ota Kříž, Gustav Brosch.

Loď zůstala uvězněna v ledu i v dalším roce, a tak se z posádky stali trosečníci. Po dlouhé tříměsíční cestě ledovou pustinou, na saních a člunech,  se jim podařilo dosáhnout Nové Země, kde je vzala na palubu ruská rybářská loď, která je odvezla až do norského přístavu Vardö. V září 1874 mohli být proto přivítáni opět ve Vídni, kde už se všichni domnívali, že členové výpravy zahynuli. Expedici však přesto poznamenala jedna tragická událost. Na zpátečním pochodu pochovali nemocného Otu Kříže.

Payer spisovatel a uznávaný malíř
Přes relativní neúspěch se výpravě podařilo přivést spoustu nových poznatků z oblasti oceánografie, sledování polární záře, metamorfózy polárního ledu. Nejvýznamnějším objevem však bylo zaznamenání neznámého souostroví Země Františka Josefa, na kterém má Payer největší zásluhu. Je tam po něm pojmenován jeden ostrov a také fjord. Payer sám na mapách Země Františka Josefa zvěčnil rodné Teplice – najdete tam Teplický záliv na Rudolfově ostrově nebo Šanovský ostrov na jihu souostroví, Brněnský mys. Uplatnil i jiné názvy z Čech a Rakouska a ty jsou na mapách souostroví dodnes.

Po skončení expedice se Payer stal rázem velmi slavným mužem. Přesto vystoupil z armády a začal úplně jiný život.
Začal psát svůj cestopis: Die Österreichchisch -Ungarrische Nordpol-Expedition in den Jahren 1872-1874. Oficiální zásluhy za objevy a vedení expedice mu byly přiznány povýšením do rytířského stavu roku 1876, ale tím jeho cestovatelská, námořní a vědecká činnost víceméně končí.

Málokdo však ví, že Payer byl talentovaný malíř a dodnes je považován za největšího realistického malíře polárních krajin.
Na studia malířství se přihlásil sice až v roce 1876, ale už brzy po skončení studia se svými obrazy proslavil. Známé jsou jeho obrazy Franklinova smrt, Záliv smrti, Opuštění lodě, které získávaly ocenění na světových výstavách v Mnichově i v Paříži. Snad nejznámější dílo namaloval pro císaře Josefa Františka. Byl to obraz “Nikdy zpět” o velikosti čtyři krát tři a půl metru, který dnes visí v zasedací síni filozofické fakulty vídeňské university. Ale přesto jeho život neměl šťastný konec. Jak už bývá u výjimečných osobností zvykem, zemřel i Julius Payer skoro zapomenut v době, kdy smrt byla až příliš všední záležitostí. Psal se 29. srpen 1915.

Další literatura:
Julius Payer: Die österreichisch-ungarische Nordpolarexpedition 1872-74. Wien, 1876 (česky pod názvem V ledovém zajetí. Praha, 1969)
Ota Kříž: Tagebuch. Wien, 1875 (český překlad J. Kunský ve Sborníku Československé společnosti zeměpisné, 62, 1957)
Martin Müller: Julius von Payer. Wien, 1956
Jitka Ortová: Julius Payer. Severočeské nakladatelství, 1976
Ivan Hrbek: ABC cestovatelů, mořeplavců, objevitelů. Praha 1979
Julius Payer:  Expedice Severní pól, Dauphin, 2015

The post Julius Payer. Zapomenutý malíř, spisovatel, vědec, spoluobjevitel Špicberků first appeared on Čítárny.

Když si přečtete příběh Václava Vojtěcha, možná se usmějete, nicméně nám nic nebrání tomu, abychom se nad jeho konáním aspoň zamysleli. Protože není na světě člověka, který nemá sny. Takové, které se rodí u prvních knih, na prvních dobrodružných výpravách. Sny, které vymýšlíme s kamarády u ohňů a na vrcholcích hor. Sny, které v nás zůstávají. Přesto sny jsou pro mnohé jen sny, které v poklidu všedního života umírají spolu s jejími vlastníky, jednoduše proto, že splnit si své cestovatelské sny znamená žít v nejistotě, být chudý a bohatý zároveň. Zažít přátelství i závist, bojovat s nepohodou a nemít nic jistého.

Jak se rodí sny o Antarktidě
Psal se rok 1922, byl sychravý podzim a jednadvacetiletý student historie Václav Vojtěch se poprvé objevil v Paříži. Měl zde prostudovat prameny k dějinám české kolonie na počátku století pro Český zemský archiv. Byl poprvé mimo hranice nového Československa a splnil se mu první cestovatelský sen, který kdysi zažehl profesor zeměpisu na gymnáziu. Později o svém pobytu ve Francii napsal:

“Právě tady v Paříži jsem vdechoval plnými plícemi vůni ciziny a nedalekého moře. Kdo chce, cítí zde slanou vodu na každém kroku podél Seiny a stačí k tomu kousek fantazie a řada cestopisných knih před tím přečtených, aby se touha tuláctví probudila v člověku plnou silou…. Slaná voda mě hrozně lákala a věděl jsem, že neodolám, až přijde ta pravá chvíle.”

A tam u kina, kousek od Sorbony, objevil plakát na film o Robertu Scottovi a jeho antarktické výpravě k jižnímu pólu. Vešel do kina a jeho osud byl zpečetěný. Jeho novým snem se stává až do konce života jižní točna a neutuchající touha stát se polárním cestovatelem.

Naděje i zklamání aneb krušné začátky
Po návratu do Prahy začal studovat jeden cestopis za druhým a nakonec opustil studium historie, z něhož měl doktorát. Stal se novinářem a dál studoval a hledal cestičky, jak se dostat na nějakou expedici. V té době byl v médiích velmi populární Nansen. Mladý Vojtěch, nadšený jeho odvahou, mu napsal dopis, ve kterém žádá o přijetí do jeho expedičního týmu. Nansen ho však odmítá. Uběhlo ještě několik dlouhých let než Američan Richard Byrd oznámil světu svůj plán o průzkumu jižní točny ze vzduchu, ze země a z moře. Jakmile se to Vojtěch z tisku doví, okamžitě mu píše.
Po počátečních odmítavých dopisech ho nakonec Byrd vyzývá, aby přijel na Nový Zéland, kde se začínala formovat celá expediční mašinérie. Vojtěch, povzbuzený úspěchem tvrdě pracuje, aby vydělal peníze na cestu. Když konečně našetří, je Byrdem odvolán.
Vojtěch však porážku odmítá. Za vydělané peníze odjíždí na vlastní pěst do Anglie a odsud odplouvá přes Panamu na Nový Zéland, kde dál bombarduje Byrda jedním dopisem za druhým. Ten ho nakonec přijímá jako topiče na loď Eleanor Bolling, která měla zásobovat antarktickou stanici Little America, hlavní stan Byrdovy expedice.

O svém přijetí do expedičního týmu s trochou pýchy píše:

„Teď jsem byl řádným a pravoplatně přijatým členem jihotočnové expedice komandéra Byrda a doba posledních několika týdnů vyplněná řadou nezapomenutelných příhod, náležela nadobro minulosti. Byl to nejdobrodružnější případ, jakým se kdo stal členem některé polární výpravy. Ale nebylo to touhou po dobrodružství, nýbrž z nekompromisního zájmu a nadšení pro polární výzkumy. Riskoval jsem všecko, čest, peníze i existenci, než se mi podařilo dočkati se 1. prosince 1928, ale právě toto odhodlání považuji dnes za svoje vybojované právo. Můj zápas nebyl ale ukončen tímto dnem. Teprve začínal. Nebyl jsem Američanem, ale cizincem.“

Už při první plavbě ke břehům Antarktidy zaznamenal Vojtěch pro Československo úspěch.
Jako první Čech překročil jižní polární kruh. Stalo se tak 10. 12. 1929. Bílé břehy posledního objeveného světadílu však ke svému zklamání viděl pouze z lodě. Topičem však Vojtěch dlouho nebyl. Nebyl navyklý tak tvrdé dřině a proto už při druhé plavbě funguje na lodi jako stevard. Podruhé vidí břeh vysněné Velrybí zátoky, ale tentokrát má konečně možnost na břeh vystoupit. 27. ledna 1929, jako první Čech vystupuje na led Rossovy bariéry. Jak píše, bylo to přesně na 78^o 30´ j.z.š. a 163^o 53´ z.z.d. Další Vojtěchův sen byl naplněn.

Na další lodi, kam byl zanedlouho převelený, plachetnici s pomocným motorem City of New York, se plavil třikrát, ale nikdy se jim nepodařilo přistát na západním konci Rossovy bariéry, na pobřeží Země krále Eduarda.
Nakonec se vrací zpět na Nový Zéland, kde je poslán do výcvikového tábora psovodů na úpatí Tasmanova ledovce, mezi horami Mt. Cook a Malte Brun. Zde se podrobil tvrdému výcviku ve vedení psích spřežení a vrací se toutéž lodí zpět do Velrybí zátoky. Tentokrát jako člen první palubní hlídky. Zde pomáhá likvidovat antarktickou stanici Little America. Později ve své knize píše:

“Psi v saních trpělivě přešlapovali. Až konečně! Go on boys! Smečka se rozjela k velrybí zátoce. Než psi sjeli z bariéry dolů na zátokový led, ještě jednou jsem se ohlédl. Tři rádiové stožáry smutně trčely k obloze a vzadu nad nimi kynula křídla letadel. Úžas rozevřel naše zraky, jižní točna dávala nám sbohem. Slunce rudě plálo nad obzorem a obklopilo se dvěma jinými, bledšími po obou stranách. Bílý kruh utvořil kolem nich hradbu do čtvrtiny oblohy. A nad tím vším oranžová opona čekala na spadnutí. Poslední dějství skončilo, sjeli jsme z bariéry. Od těch dob nikdo z nás Malou Ameriku nespatřil. Jel jsem vzadu jako poslední. Psalo se 19. února 1930.“

Po ukončení všech likvidačních prací v Antarktidě se vrací na Nový Zéland a norskou velrybářskou lodí „Larsen“ odplouvá do New Yorku. Zde ještě zůstává asi dva měsíce, ale po Byrdově příjezdu do Ameriky se nakonec vrací 28. června 1930 do Evropy a do Čech.

Návrat do Prahy byl jeho velký triumf. Konečně mohl jasně odpovědět českým pochybovačům, kteří si do té doby mysleli, že je jen obyčejný baron Prášil.
Konečně mohl ukázat, co zmůže umanutost, houževnatost, poháněná jedním velkým snem. V Praze podniká řadu přednášek, kde rovněž promítá anglickou kopii Byrdova filmu o výpravě. Po několika měsících je vyznamenán Byrdem kongresní medaili, kterou získali všichni účastníci expedice a získává konečně i uznání a slávu. Povzbuzen uznáním, začíná se připravovat na svou vlastní expedici k severnímu pólu. Zajišťuje si sponzory a od jednoho z nich získává Waltrův letecký motor. Staví letadlo a konečně se učí létat. Svůj další velký sen se mu splnil. A nakonec vydává v roce 1932 ve vlastním nákladu knihu: Námořníkem, topičem a psovodem za jižním polárním kruhem. Popisuje v ní svoje usilování o účast v Byrdově výpravě a taky život na expedičních lodích a svůj krátký pobyt v Antarktidě. Zdá se, že v cestě stát se prvním českým polárním cestovatelem mu už nic nemůže zabránit.

Podivné jsou vrtochy osudu…
Mezitím je další cesta k neprobádaným oblastem sněhu a ledu na spadnutí. Chystá se nová expedice v arktické Kanadě a Vojtěch neváhá a kupuje si lodní lístek na loď Montcalm do USA. Datum vyplutí je stanoven na pátek 5. 8. 1932. Jenže loď odložila svůj odjezd z technických důvodů o jeden týden a Vojtěch zůstává ještě v Praze. Odjíždí na pár dní do Sadské, kde si půjčuje kajak a vyjíždí na Labe. Snad si chtěl ukrátit čekání nebo možná chtěl trénovat, ale to už nikdy nezjistíme. Při vyjížďce se kajak nešťastně převrhl, Vojtěch narazil hlavou o kámen a utopil se. Bylo to v sobotu 6. 8. 1932.

Bohužel lidská závist a hloupost se projevila i nad jeho rakví, kde zazněly znovu pochybovačné projevy o smyslu jeho konání.
Pravdou však je jenom jedna věc. Ať už měl Dr. Václav Vojtěch jakékoliv vědecké předpoklady stát se polárním cestovatelem, dokázal, že při naplňování snů nic není nemožné. A to, jestli skutečně přinesl nebo mohl přinést lidstvu svůj díl na pokroku při objevování polárních oblastí, není vůbec důležité.

Daleko důležitější je, že on si svůj život dokázal prožít na rozdíl od jiných, kteří ho jen přežívají.

The post Václav Vojtěch. První Čech v Antarktidě, který nestačil napsat knihu first appeared on Čítárny.

Víte, co jsou to literární cestopisy? Stojí za nima Ivona Březinová a vyšlo jich už sedm. Jsou čtenářsky velmi úspěšné, což u původních českých knížek pro mládežje spíš vyjímka. Ale není se čemu divit. Březinová umí psát a umí vymýšlůet. Taky se jim říká Projekt B a víte proč?

Tady máme 7xB. Ale co to vlastně znamená o kom bude v knihách hlavně řeč?

B jako Básník v báglu (K.H. Mácha)
B jako Blonďatá Kerolajn (Karolína Světlá)
B jako Báro, nebreč (Božena Němcová)
B jako Bojíš se, Margito? (M.Figuli, Slovensko)
B jako Blázniví donkichoti (Miguel de Cervantes y Saavedra, Španělsko)
B jako Blbnutí s Oskarem (Oskar Wilde, Irsko)
B jako Bleděmodrá kafkárna (Franz Kafka)
{youtube}Y7DIZtS3uqM{/youtube}
A jak psaní všech sedmi knih probíhalo nám řekne Ivona Březinová.
Po vydání první knihy Básník v báglu, ve které se trojice patnáctiletých dívek a skupinka chlapců o prázdninách vydala Kokořínským dolem k Máchovu jezeru, jsem se pustila do sbírání materiálu pro další díl.
Tentokrát jsem svou partičku mladých hodlala poslat na Ještěd a do míst, kam jezdívala na prázdniny Karolina Světlá. Prakticky hned po dopsání Blonďaté Kerolajn jsem se ponořila do studia korespondence Boženy Němcové a vznikla kniha Báro, nebreč!
Následovaly tituly Bojíš se, Margito? o slovenské spisovatelce Margitě Figuli, Blázniví donkichoti o nejslavnějším španělském spisovateli všech dob, Migueli de Cervantes, a Blbnutí s Oscarem o autorovi, který z vrcholu slávy padl na úplné dno, Angličanu irského původu, Oscaru Wildovi.

Členové mé vymyšlené partičky postupně procházeli střední školou, prožívali lásky i rozchody, nalézali nová přátelství a čelili nejrůznějším průšvihům. Najednou však stáli na prahu dospělosti a mně bylo jasné, že se s nimi budu muset rozloučit.

Pro poslední díl jsem zvolila prostředí centra Prahy, uliček a náměstí, kde téměř celý život prožil jeden z nejvýznamnějších spisovatelů 20. století. Znají ho čtenáři po celém světě, k jeho hrobu na Olšanech přijíždějí Američané i Japonci, ale čeští středoškoláci o něm mnoho nevědí. I proto jsem se rozhodla, že poslední díl věnuji jemu – Franzi Kafkovi.

The post 7xB Ivony Březinové. Úspěšné literární cestopisy pro chytré děti first appeared on Čítárny.

A když mně bylo nejsmutněji v zemi anglické – bylať anglická neděle, zamořená nevýslovnou nudou – pustil jsem se po Oxford Street; chtěl jsem jít prostě na východ, abych byl blíže vlasti, ale spletl jsem si směr a putoval jsem přímo k západu, pročež jsem se ocitl u Hyde Parku; říká se tam Marble Arch, protože je tam mramorová brána, která nikam nevede; nevím vlastně, proč tam stojí. Bylo mi jí poněkud líto, i šel jsem se na ni podívat a přitom jsem to uviděl, a běžel jsem se tam kouknout, protože tam byly zástupy lidu. A když jsem pochopil, co se děje, bylo mi hnedle radostněji.

To je takové velké prostranství, a kdo chce, může si přinésti židli nebo řečniště nebo vůbec nic a může začít povídat.
Za chvíli ho poslouchá pět nebo dvacet nebo tři sta lidí, odpovídají mu, odporují, kývají hlavami a někdy zpívají s řečníkem pobožné nebo světské hymny. Někdy oponent získá lid na svou stranu a chopí se slova sám; někdy se zástup dělí pouhým štěpením nebo pučením jako nejnižší organismy a buněčné kolonie. Některé hloučky mají pevnou a vytrvalou konzistenci, jiné se neustále drobí a přelévají, rostou, bobtnají, množí se nebo se rozptylují. Větší církve mají takové pojízdné kazatelničky, ale nejvíc řečníků stojí prostě na zemi, cucají mokrou cigaretu a kážou o vegetariánství, o Pánu Bohu, o výchově, o reparacích nebo o spiritismu. Jakživ jsem neviděl něco podobného.

Protože jsem já hříšný už mnoho let nebyl na žádném kázání, šel jsem poslouchat. Přidal jsem se ze skromnosti k malému a tichému hloučku; mluvil tam hrbatý mladík s krásnýma očima, patrně polský žid; po delší době jsem pochopil, že jeho tématem je jenom školství, i přešel jsem k velkému zástupu, kde na kazatelničce poskakoval starý pán v cylindru. Zjistil jsem, že zastupuje jakousi Hyde Park Mission; házel rukama tak, že jsem se bál, že přeletí přes zábradlíčko.

Dalšímu zástupu kázala starší dáma; nejsem nijak proti ženské emancipaci, ale ženský hlas, víte, člověk to zkrátka nemůže poslouchat; přece jen ženská je pro veřejnost od přírody handicapována svým orgánem (myslím hlasovým). Když řeční dáma, mám vždycky pocit, že jsem malý hoch a že mne maminka hubuje. Proč hubovala ta anglická lady se skřipcem, jsem dobře nepochopil; vím jen, že křičela, abychom šli do sebe.

V dalším zástupu kázal katolík před vysokým krucifixem; poprvé v životě jsem viděl hlásání víry kacířům; bylo to moc hezké, a končilo to zpěvem, v němž jsem se pokoušel zpívat druhý hlas; bohužel jsem neznal melodii. Několik zástupů se věnovalo výhradně zpěvu; to se postaví doprostřed mužíček s taktovkou, udá áčko, a celý zástup zpívá, dokonce velmi slušně a polyfonicky; chtěl jsem jen mlčky poslouchat, neboť nejsem z téhle farnosti, ale soused, gentleman v cylindru, mě vybídl, abych také zpíval, i pěl jsem nahlas a velebil Hospodina beze slov i bez melodie. Jde tudy zamilovaný párek, mládenec vytáhne z úst cigaretu a zpívá, dívka taky zpívá, zpívá starý lord a mladík s pálkou pod paží, a ošoupaný mužík uprostřed kruhu diriguje graciézně jako ve Velké Opeře; nic se mi tady dosud tak nelíbilo.
Zpíval jsem ještě se dvěma jinými církvemi a naslouchal kázání o socialismu a zvěstování nějaké Metropolitan Secular Society; postál jsem chvíli u maličkých debatních hloučků; jeden neobyčejně otrhaný gentleman zastával konzervativní společenské zásady, ale mluvil tak strašně cockney, že jsem mu vůbec nerozuměl; jeho odpůrcem byl evoluční socialista, podle všech známek lepší bankovní úředník.

Další hlouček byl jenom pětičlenný; byl tam jeden hnědý Ind, jeden jednooký v placaté čepici, jeden tlustý arménský žid a ještě dva mlčenliví muži s lulkami; jednooký tvrdil v jakémsi strašlivém pesimismu, že ”něco je někdy nic”, kdežto Ind zastával radostnější názor, že ”něco je vždycky něco”, což opakoval dvacetkrát v docela chatrné angličtině.

Pak tam stál jeden dědeček, měl v ruce dlouhý kříž a na něm standartu s nápisem ”Thy Lord calleth thee”; povídal něco slabým a chraptivým hláskem, ale nikdo ho neposlouchal. I zastavil jsem se, ztracený cizinec, a dělal jsem mu posluchače.

Potom jsem chtěl jít po svém, neboť byla už noc; ale zastavil mne nějaký nervózní člověk a nevím, co mi říkal; odpověděl jsem mu, že jsem tu cizí, že Londýn je strašná věc, ale Angličany že mám rád; že jsem už viděl kus světa, ale že máloco se mi tak líbilo jako řečníci v Hyde Parku. Než jsem to vše pověděl, stálo kolem nás deset lidí a tiše poslouchali; mohl jsem se pokusit o založení nové církve, ale nenapadl mne žádný dosti nepochybný článek víry a krom toho neumím dosti dobře anglicky, a proto jsem se vytratil.

Za mříží v Hyde Parku se pásly ovce; a když jsem se na ně díval, jedna, patrně nejstarší, vstala a začala bečet; i naslouchal jsem jejímu ovčímu kázání, a teprve když domluvila, šel jsem domů, spokojen a očištěn jako po bohoslužbě. Mohl bych na to navázat výtečné úvahy o demokracii, anglické povaze, potřebě víry a jiných věcech; ale raději nechávám celé události její přirozenou krásu.

The post Hyde Park v Londýně. Karel Čapek píše o svobodě slova, která je dnes znovu omezována first appeared on Čítárny.