Kniha Problém médií je nezbytným úvodem pro všechny, kteří chtějí rozumět médiím dnešního světa. Sám Noam Chomsky se vyjádřil ke knize takto:
“Práce McChesneyho je mimořádně důležitá. Měla by být čtena pozorně a se zájmem, zejména lidmi, kterým jde o svobodu a základní práva.”

Kniha nastoluje čím dál aktuálnější otázky:

Slouží média obecnému blahu, nebo oligarchii? Je mediální systém založený na velkých korporacích slučitelný s životaschopnou demokratickou veřejnou sférou? Jak fungují zkorumpované politické principy, které takový systém vytvářejí? Pro mnoho lidí je dávno neplatný názor, že novináři jsou hlídacím psem demokracie. e v neoliberálním prostředí poněkud vyžilá a vyprázdněná floskule a pro společnost, která má být skutečně svobodná, je to podstatný problém.

Texty Roberta McChesneyho, mediálního analytika a profesora kadedry komunikace Illinoiské univerzity, zahrnují dvě eseje z knihy “The Political Economy of Media” (New York, 2008):
“Problém žurnalistiky” a “Jak přemýšlet o žurnalistice”.
Autor v nich zkoumá témata politické ekonomie médií, mezi něž patří např. vztah žurnalistiky k demokratické praxi, porozumění propagandě (vládní i komerční), souvislosti mezi komerčními médii a depolitizací společnosti, zvláštní role inzerce ve formování mediálního trhu i obsahu, vztah médií ke globálnímu a současnému kapitalismu, vliv komercializace na kulturu, veřejnoprávní vysílání atd. Autorovy argumenty jsou podloženy dlouholetým výzkumem. Přináší hutnou kritiku probíhajícího procesu degradace žurnalistiky.

Robert W. McChesney je profesorem na Katedře komunikace na Illinoiské univerzitě v Urbaně-Champaign.
Spolu s Benem Bagdikianem, Edwardem Hermanem a Noamem Chomskym patří k nejznámějším představitelům kritiky médií ve Spojených státech. V poslední době vydal k tématu několik knih: Communication Revolution: Critical Junctures and the Future of Media (Komunikační revoluce), The Problem of the Media: U.S. Communication Politics in the 21st Century (Problém médií) a Rich Media, Poor Democracy (Bohatá média, ubohá demokracie).
Robert W. McChesney je jeden z aktérů filmového dokumentu “Orwell se otáčí v hrobě “od režiséra Roberta Kane Pappase, který je propracovanou kritikou médií, která čím dál víc deformují lež na pravdu. Jasně ukazuje, kdo rozhoduje o tom, co se objeví ve večerních zprávách a jakou svobodu mají jednotliví novináři.

V Česku patří naprostá většina médií třem lidem a například holding Time Warner vlastní 31% společnosti CME pod kterou spadá i česká TV Nova, která v roce 2020 přešla do vlastnictví české PPF. Kdo ovládá rádoby veřejnoprávní a objektivní Českou televizi je už taky zřejmé.

Robert McChesney | Problém medií | Z původního anglického vydání: The Political Economy of Media: 1. The Problem of Journalism, 5. How to Think About Journalism: Looking Backward, Going Forward Robert W. McChesney Monthly Review Press, New York 2008

Výpisky z knihy Problém médií

Představa, že by žurnalistika měla být politicky neutrální, nestranná, profesionální, dokonce „objektivní”, se objevila až ve dvacátém století. Během prvních dvou nebo tří generací existence Spojených států by byly takové představy pro tisk nesmyslné, ba nepředstavitelné…

Během devatenáctého století se logika vydávání novin změnila z primární političnosti na primární komerčnost.
Novinářský systém zůstal otevřeně politicky angažovaný, ale více a více se stával nástrojem velkých zisků tím, jak klesaly náklady, přibývala populace a čile narůstala reklama, která se ukázala jako klíčový zdroj příjmů. Během občanské války čelil prezident Lincoln od některých novin v severních státech kritice, vedle které by to, jak se nakládalo s Lyndonem Johnsonem během Vietnamu, Richardem Nixonem během Watergate a Billem Clintonem během jeho impeachmentu, těmto jmenovaným připadalo jako procházka růžovým sadem. (pozn. 3) Například větší město jako 9St. Louis mělo po většinu druhé poloviny devatenáctého století nejméně deset deníků.
Bylo zvykem, že každé noviny představovaly politiku majitele, a byl-li někdo se soudobou nabídkou nespokojený, nebylo nemožné založit si nové noviny. Podle dnešních měřítek šlo o dosti konkurenční trh…

Profesionální žurnalistika kvůli tomu, aby odstranila spornou otázku spojenou s výběrem článků, pokládá cokoli, co je vypracované oficiálními zdroji–například vládními úředníky nebo významnými veřejnými osobami – za základ pro legitimní zprávu.
V časech politické angažovanosti žurnalistiky si noviny za výběrem článků stály, protože představovaly jejich hodnoty, to, co považovaly za důležité. Na takovýto přístup byla v době profesionální žurnalistiky uvalena klatba. Spoléhání se na zdroje jako na základ legitimních zpráv pomohlo tento problém vyřešit. Pokud pak byl redaktor za napsání určitého článku čtenáři napaden, mohl říci: „Hele, nám nic nevyčítejte, řekl to prezident (nebo jakýkoli jiný oficiálnízdroj)amyjsmeotom jen napsali.“

Pojí se k tomu i ta důležitá výhoda, že se tím činí psaní zpráv celkem snadným a levným – jen pošlete reportéry tam, kde se koncentrují oficiálnízdroje,a nechte je napsat o tom, co tyto zdroje říkají.
Tento faktor je zásadní pro vysvětlení toho, proč se během dvacátého století dramaticky zvýšil počet článků o úřadu amerického prezidenta: do Bílého domu jsou přidělováni zpravodajové a ti pravidelně odevzdávají články, bez ohledu na to, co se právě děje. Koncem devatenáctého století mohly v novinách ve Spojených státech články o prezidentovi zaujímat dvě nebo tři procenta zpravodajského obsahu. Od poloviny do konce dvacátého století ovládal prezident, podle rozsahu průzkumu, 10 až 25 procent zpráv…

Od padesátých do sedmdesátých let jistě došlo k významnému posunu v referování o tématech týkajících se Afroameričanů a žen, který odrážel vznik hnutí za lidská práva a feministických hnutí. Funguje to i opačným směrem.
Například ve čtyřicátých letech, kdy bylo dělnické hnutí ve Spojených státech na svém vrcholu, se v amerických denících hojně vyskytovali redaktoři a reportéři zabývající se výhradně zaměstnaneckými problémy. Bylo jich několik set. O dělnictvu psaly i zuřivě protidělnické noviny, například Chicago Tribune. Okupační stávka ve Flintu v roce 1937, která podnítila vzestup Unie zaměstnanců v automobilovém průmyslu (United Autoworkers) a odborářského hnutí obecně, byla v celé zemi velmi důležitou zpravodajskou událostí. Nejpozději v roce 1980 ovšem zaměstnanci přestali být zajímavým tématem a v denících ve Spojených státech nezbývalo více než pár desítek reportérů na prostředí zaměstnanců. O tomto tématu už se zkrátka nepsalo. Proto (str. 22) nebyla v roce 1989 v amerických médiích prakticky zaznamenána okupační stávka v Pittstownu – největší od flintské – a nikdo se z ní nepoučil. Jak upadalo hnutí zaměstnanců, bylo opouštěno i jako téma. Lidé stále pracují, chudoba mezi zaměstnanci roste, konfliktynapracovištijsoustejně důležité jako jindy, ale to vše už nestojí za zprávu v novinách jako v dobách, kdy měli zaměstnanci větší moc…

Ukázka a rozbor typické presstituce na ČT

The post Problém médií. Proč se žurnalistika změnila na užitečnou presstituci a aktivismus first appeared on Čítárny.

Strategie odvádění pozornosti od podstatných problémů a změn řízených politickými a ekonomickými elitami, využívá techniky zahlcování veřejnosti bezvýznamnými informacemi. Rozptylování pozornosti rovněž eliminuje zájem o základní poznatky ekonomie, psychologie, sociologie a dalších vědních disciplín a od skutečných sociálních problémů, neboť: „Lidé musí být neustále něčím zaneprázdněni, aby neměli čas na přemýšlení.“

Další metodě můžeme říkat „problém- reakce – řešení“.
Prostě se vytvoří „situace“ za účelem povzbuzení určité reakce, kroků, které potřebujete. Například dojde k vyvolání nebo posílení násilí v určité oblasti, aby veřejnost byla ochotná přijmout přísnější zákony, které omezují občanské svobody. Vznikne ekonomická krize, aby veřejnost přijala nezbytné zlo v podobě omezení občanských práv nebo postupného odstranění veřejných služeb. Média dávají takovým událostem různě velký prostor, a tak s lidmi manipulují v souladu se svými cíli.

Postupná strategie usnadňuje zavedení radikálně nových socio-ekonomických (neoliberálních) podmínek.
V USA došlo během 80. a 90. let k postupnému zavedení destruktivní sociální politiky, která by byla jinak politicky neakceptovatelná. Patří mezi ně masivní privatizace, nejistota, rostoucí nezaměstnanost, snížení kupní síly mezd atd.

Strategie podrobení se probouzí Démona souhlasu s nepopulárními opatřeními, která představuje jako „sice bolestná, ale nutná“.
Příkladem je dočasné utahování opasků, neboť lidé mají tendenci věřit, že v budoucnosti bude lépe. V podstatě dostanou více času na to, aby se připravili na nepříjemné změny, jež později pasivně a klidně přijmou.

Infantilní přístup využívá mnohdy reklama, ale i propaganda zaměřená na veřejnost, kdy způsob projevu, argumenty, písmena i intonace promluvy, pracuje s příjemcem, jako by to bylo malé dítě nebo někdo mentálně zaostalý. Tento přístup svou sugestivností omezuje racionální kritičnost.

Povzbuzení emocionálních reakcí místo racionálních je klasická technika, jak se vyhnout racionální analýze a kritické úvaze. A navíc emocionální přístup otevírá dveře do lidského nevědomí, kam je možno umístit inspiraci, ideje, touhy, obavy, úzkosti nebo vyvolat určité chování.

Udržovat veřejnost v nezájmu a průměrnosti je důležité, aby lidé nechápali, jak je s nimi manipulováno. Kvalita vzdělání poskytovaná nižším sociálním vrstvám je úmyslně udržována co nejhorší, aby propast nevědomosti ležící mezi nižšími a vyššími vrstvami zůstávala stejná a nebylo možné ji překročit.

Podporování myšlenky být šťastný s průměrností utvrzuje veřejnost v tom, aby uvěřila, že je moderní být hloupý, vulgární a nevzdělaný.
Magnesia 2010 – Geislerová Aňa, to naše děcko, prozradila na sebe úplně všecko
Posilování pocitu viny přesvědčujte lidi, že oni sami jsou vinni svým neštěstím, protože jsou hloupí, nešikovní, neschopní nebo líní. Místo aby sebevědomě povstali proti ekonomickému systému, budou si připadat bezmocní a obviňovat sami sebe. Ideální občan nižších tříd má depresi a je neschopný jednat.

Je nutné znát lidi více, než oni znají sami sebe. Vědecký pokrok vede k stále větší propasti mezi tím, co veřejnost ví a mezi tím, co vědí vládnoucí elity. Díky biologii, neurobiologii a aplikované psychologii „systém“ získává pokročilé znalosti člověka, ať z fyzického nebo psychologického hlediska. To vede k tomu, že systém stále více kontroluje a má stále větší moc nad lidmi.

The post Noam Chomsky. Strategie odvádění pozornosti od kvalitního vzdělávání first appeared on Čítárny.

Jako osmého hosta uváděl Ivo Fencl v osmé části cyklu Záhady a záhadologové (iniciovaném Janou Horákovou z Knihovny města Plzně) moderního folkloristu Petra Janečka, jenž na něho udělal veliký dojem. A nedivíme se tomu. Petr Janeček vládne zajímavému oboru, o kterém tvrdí, že struktura moderních mýtů a jejich syžetů je po celém světě fakticky totožná a liší se jen v detailech. Uvedeme příklad: Krvavé koleno je v Londýně mezi dětmi tzv. Starcem ve studni, na Moravě to je Krvavý dědek. V Austrálii si ovšem děti hrají na Ducha na dvoře. Atd.

Možná znáte tu Chomského hypotézu, že v mozku máme již od narození strukturu, do níž zapadne kterákoli řeč?
A co když obdobná struktura pomyslně obaluje svět, myslí si Ivo Fencl. Primární syžety nemigrují, ale v zásadě jsou strnulé a lokálně je tam a onde naplňují obsahy, které nevyužívají místní jazyk nebo nářečí jako u Chomského, ale místní reálie. Například se vypráví, že v Koruně na Václaváku někdo omylem snědl cizí párek, to je stará historka, ale víme, že v New Yorku se to vypráví o čokoládové tyčince.“

Aplikovat Chomského na etnologii je sice možná vtip, nicméně jedna věc je skutečností. Etnologové opakovaně hovoří o MIGRACI historek.
Ale proč by mýty vlastně migrovaly? Prostí lidé v mnoha zemích nemají ani peníze na cestování! Ano, cosi „migruje“ skrze sdělovací prostředky, po internetu, když ho člověk používá, nicméně nemohla by v základě „ležet“ na zeměkouli podobná struktura?
Asi jako ji máme v mozku pro slova a jazyky?

Nu, faktem je minimálně to, že se ty samé historky po celé Zemi vracejí místně i v průběhu času a jedna Petrova kolegyně v USA třeba zarputile pátrala po určitém novodobém mýtu až do jeho patnáctého kolene.
Nicméně i patnáctý vypravěč řekl: „To se stalo někomu jinému a mně o tom člověku vyprávěl můj kamarád.“
Pátračka to v tu chvíli vzdala. Proč? Snad pochopila, že je to jako s anekdotami. Podle vtipné Asimovovy povídky o počítači Vtipálek totiž anekdoty implantují mezi nás Pozemšťany Mimozemšťané, aby lidstvo testovali.
Kdo ví. A z tří set novodobých bájí vykutal jeden vědecký průzkum jen u dvou v základě nějakou knihu nebo film.
A skutečná událost v základě?
Zdá se nám, že jsme ji našli, a pak vždycky zjistíme, že příběh už existoval předtím.

The post Etnologie podle Noama Chomského aneb v mozku máme již od narození strukturu, do níž zapadne kterákoli řeč first appeared on Čítárny.

Fernando Báez napsal nejlepší knihu o ničení a pálení knih v lidské historii. To počalo už v třetím století před Kristem v Číně. Křesťanské ničení knih registrujeme už v roce 367 po Kristu Athanasious, alexandrijský biskup nařídil, aby egyptští mniši zničili nepřijatelné knihy a spisy, kromě těch, které výslovně schválil. Ty prý jsou základem Nového Zákona.
Uděsné ale je, že například soudobá New York Society for the surpression of Vice, založená roku 1873, má zcela hrdě, ve svém emblému pálení knih. Dokonce umělecká díla oslavují pálení knih, na příklad relief na dveřích slavného kostela Santa Maria Maggiore v Římě.

Existuje mnoho prací o dějinách knih, čtení nebo o bibliofiliích, avšak doposud žádná se nezabývala zánikem knih.
O to významnější je kniha Fernanda Báeze, na niž autor dvanáct let sbíral materiál po celém světě. Dílo je rozděleno do tří rozsáhlých částí a je doplněno daty různých případů pálení a ničení knih jak na západní, tak na východní polokouli, ať už na jejich zániku nese vinu přírodní katastrofa nebo člověk. Obecné dějiny ničení knih se dočkaly už více než třiceti vydání v sedmnácti jazycích.

Od chvíle, kdy člověk získal schopnost myšlení, snaží se své myšlenky zaznamenat nejrůznějšími způsoby na nejrozmanitější materiály. Avšak po stejně dlouhou dobu jsou písemné záznamy nuceny svádět tvrdý boj o přežití, potýkat se s plynutím času, přírodními živly i ničivou silou samotného člověka.

Jak vzdělanost a humanitní myšlenky vzrůstaly, obliba veřejného pálení knih klesala. Německý básník Heinrich Heine napsal:
”Dort, wo man Bűcher verbrennt, verbrennt man auch am Ende Menschen.” … Tam, kde se knihy pálí, se nakonec upalují i lidé.
Je ironické, že jeho předpověď se splnila na jeho vlastním díle, jeho knihy nacisté veřejně pálili a nakonec pálili i lidi ve vyhlazovacích táborech.Veřejné pálení knih je výrazem nesnášenlivosti, ať už náboženské či politické. Je také nástrojem útlaku a pokoření. Zakážeme číst, co se nám nelíbí.

Komunisté měli méně dramatickou, ale za to mnohem účinnější metodu, odstranili po tichu systematicky `závadné` knihy z veřejných knihoven.
A v naší době politické korektnosti existuje neméně účinná metoda, závadné knihy prostě nekoupíme. Universitní knihovna má sice Klausovu knihu: Blue planet, ale městská knihovna ji nemá. Navíc knihy recensované v News Weekly (například The Manchurian President) skoro nikdy nejsou ani v universitní ani v městské knihovně.
Velkou pozornost vzbudilo nedávno veřejné pálení koránu americkým pastorem na Floridě. Element náboženské nesnášenlivosti v tom byl, ale mocenský útlak, ani při největší představivosti, v tom být nemohl.

Tato kniha je fascinující a velice podrobnou exkurzí do světové historie ničení knih, kde se knihy stávají obětí hmyzu, záplav, plamenů, válek a především lidské posedlosti — fanatických politiků, církevních hodnostářů a rovněž dogmatické ostražitosti cenzury. Kniha jakožto pramen vědění musela ve všech civilizacích a ve všech dobách bojovat proti lidské neústupnosti a barbarství.

Obecné dějiny ničení knih / Fernando Báez / vydal Host, 2014

Napsali o knize…

Kniha plná dat, informací a otazníků. Obecné dějiny ničení knih jsou obdivuhodnou knihou, po jejímž přečtení v nás zůstane touha, aby ještě pokračovala. A také děs ze zjištění, nakolik dokážou být lidé barbarští.
Luis Antonio de Villena

Při čtení této knihy vás mrazí.
Umberto Eco

Fernando Báez napsal nejlepší dílo o ničení knih.
Noam Chomsky

The post Obecné dějiny ničení knih. Fernando Báez o nenávisti vůči nepřijatelným knihám first appeared on Čítárny.

Americký lingvista, filozof, politický kritik a aktivista Noam Chomsky správně poukazuje na to, že po éře demokratizace v 60. letech se ocitáme v periodě obecné regrese.

V Česku je tento ústup citelný ve všech směrech už víc jak 15 let. Nejcitelnější je v oblasti  vzdělávání, což velmi souvisí s dlouholetou nekompetencí úředníků ministerstva školství, byrokracií a korupcí. A hlavně ovoce jejich práce je vidět na této generaci, dvacetiletých a náctiletých, jejichž znalosti jsou proti minulým generacím poloviční, zatímco sebevědomí by mohli rozdávat.

Bílá kniha, typický český přístup k maturitám a další nedomyšlené projekty se táhnou českým vzděláváním v takovém chaosu, jako by politici tím vyloženě cílili na vyšší nevzdělanost, a tím i vyšší produkci levné pracovní síly. Dnes žádný myslící člověk nepochybuje, že kvalita a přístup ke vzdělávání, i přes velké ideologické výhrady, byl nepoměrně lepší za éry socialismu. A to je velmi smutné konstatování.

„Dělníci v 19. století v Anglii sice nechodili do školy, ale byli pravděpodobně vzdělanější než aristokracie,“ říká Noam Chomsky. Bohužel i toto bude nejspíš pravda a možná že nás podobný osud znovu čeká.
Učitel historie Daniel Falcone pořídil rozhovor s Chomskym pro server Truthout v jeho kanceláři dne 14. 5. 2013. Každopádně mnohé názory sice směřují do USA, ale i v obecné rovině jsou velmi alarmující.

Daniel Falcone: Chtěl jsem vám položit několik otázek o vzdělávání v 21. století.
Chomsky: Nejsem si jist, jestli téma existuje.

Ano, jistě. Dobrá, mohl byste před diskusí o 21. století okomentovat historii této země spojenou se vzděláváním a to, jakou tradici jsme si ve spojitosti se vzděláváním vypěstovali?
To je zajímavá otázka. Spojené státy byly pionýry v masovém veřejném vzdělávání. Tohle zde je vlastně státem zřízená univerzita, která je součástí velké expanze našeho vzdělávání v 19. století prostřednictvím federálního zřízení. Většina z nich je dál na západě, ale tohle je jedna z nich. Pak je tu veřejné masové vzdělávání, to je taky hezká věc. To nemělo hlavní přínos, ale bylo způsobilé. Jeden příklad, částečně se to týká doby nezávislých farmářů, z nichž někteří byli velmi radikální. Pojďme zpět do 19. století, Farmářská aliance (hnutí rozvíjející se v 70. a 80. letech 19. století v USA, spojující několik politických frakcí a hájící zájmy nezávislých farmářů, pozn. překladatele) vzešla z Texasu a byla nejradikálnější lidovou demokratickou organizací v historii, alespoň si to myslím. Těžko tomu uvěřit, když se podíváte na dnešní Texas.

Tak tedy, tehdy tam žili nezávislí farmáři. Bránili svá práva, nechtěli být otroky. A právě oni měli být přesměrováni do továren a z nich se měly stát nástroje někoho jiného. Tehdy vůči tomu panoval značný odpor. Nu a veřejné vzdělávání se tak ve skutečnosti zaměřilo na to učit nezávislé lidi tomu, jak se stát pracovníky v průmyslovém systému.

Bylo toho ale více. Ralph Waldo Emerson to vlastně komentoval, když řekl něco v tomto smyslu: slyšel jsem mnoho politických lídrů říkat, že musíme mít masové veřejné vzdělávání. Důvodem je, že miliony lidí, kteří volí, je nutno vzdělat, aby je udrželi v dostatečné vzdálenosti od jejich hrdel. Jinými slovy, trénují je v poslušnosti a servilitě, aby nepochopili, jak svět funguje, a nechtěli jejich hlavy.

Právě nyní se ocitáme v periodě obecné regrese, a to nejen ve vzdělávání. Mnoho z toho, co se děje, je svým způsobem porážka 60. let; 60. léta byla periodou demokratizace. Společnost se stala mnohem civilizovanější a vzdělávání se dostalo do centra pozornosti napříč politickým spektrem – liberálové, konzervativci, obojí společně. Je svým způsobem zajímavé číst liberální literaturu ze 70. let, ovšem pozornost zasluhuje to, čemu na liberálním konci říkají „chyba institucí odpovědných za indoktrinaci mladých“. Právě tato používaná fráze vystihuje liberální úhel pohledu skutečně přesně. Udržet je od našich hrdel na distanc. Jenže indoktrinace mladých neprobíhala správně. Byl to vlastně Samuel Huntington, profesor politologie z Harvardu, oddaný myšlence liberalismu (Huntington se proslavil zejména knihou o střetu civilizací, The Clash of Civilizations, v níž prognózuje, že po studené válce budou různé kulturní identity hlavním zdrojem konfliktu, pozn. překladatele). Právě on je spoluautorem obsáhlé zprávy krize demokracie (The Crisis of Democracy). Tam je uvedeno, jak zvýšit indoktrinaci a dostat se zpět na demokratizační vlnu. Ekonomika se ostře změnila, když prošla liberální periodou, s čímž přišla radikální nerovnost, stagnace, finanční instituce a všechny tyto problémy. Důležité je, že dluhy studentů za vzdělání začaly vysoce růst. To je ovšem samo o sobě indoktrinací. Nikdy to ovšem nebylo prostudováno. Důležitými věcmi se obvykle nikdo nezabývá; přitom jde jen o to dát dohromady kousky informací. Jedno minimálně zůstává podezřelé, tedy že rostoucí studentské dluhy jsou nástrojem indoktrinace. Je těžké si představit, že by k tomu byl nějaký ekonomický důvod. Vzdělávání v jiných zemích je bezplatné, jako třeba v Mexiku, a to je chudá země.

Finsko, které má nejlepší vzdělávací systém na světě, alespoň podle dostupných údajů, má bezplatné vzdělávání. Německo také. Spojené státy byly v 50. letech mnohem chudší zemí než dnes. Nicméně vzdělávání bylo v podstatě bezplatné: G.I. Bill a podobně (G. I. Bill je zkrácený název pro zákon Servicemen’s Readjustment Act, který zajišťoval válečným veteránům sociální výhody, pozn. překladatele). Chybí zde ekonomický důvod pro vysoce zpoplatněné vysoké školství a vysoké zadlužení studentů.

Roli zde hraje mnoho faktorů. A jedním z nich pravděpodobně je, že studenti jsou chyceni do pasti. Jiným faktorem může být, co se děje s učiteli jako vy. Učitelé se mění na pouhé pomocníky, dočasné pracovníky, kteří nemají žádná práva. Nemusím vám říkat, jak to je, vy o tom můžete povídat mně.

Nicméně čím více můžete mít diplomovaných absolventů, dočasných pracovníků, nerovných odměn za práci (Chomsky zde naráží na tzv. „two-tier payment“, systém, v němž jedna skupina pracovníků dostává nižší odměny a sociální výhody než jiná, pozn. překladatele), tím více lidí máte pod kontrolou – a všechno tohle se děje. Nyní je to institucionalizováno prostřednictvím No Child Left Behind/Race to the Top (kampaně a legislativní úpravy na podporu vzdělávání, první z éry G. W. Bushe, druhá z období Baracka Obamy, pozn. překladatele); učení se na testy – snad nejhorší z možných způsobů učení. Nemáš se jako učitel zabývat myšlením studentů samých, výzvami, vyvoláváním otázek. Můžeme to vidět na té nejdetailnější úrovni. Vedl jsem spoustu rozhovorů na místech, kde se lidé obávají o vzdělávání, a potkal jsem učitele, kteří za mnou přišli a řekli mi, víte, učím v 6. třídě. Malá dívenka za mnou přijde a řekne, že se zajímá o něco, co se stalo ve třídě, že by chtěla vědět, jak se na to dívat. A já jí říkám, že to nejde; musíš se učit na test. Záleží na tom tvoje budoucnost i moje výplata.

Takhle je to všude. A jsou přitom patrné techniky ohlupování populace, stejně jako její kontroly. Pod republikány i demokraty. Obamova administrativa to prosazuje. A taky snaha zlikvidovat prostřednictvím tzv. charter schools (systém škol zakládaných nestátními subjekty se stání dotací, pozn. překladatele), všechno to není nic víc než snaha zničit veřejný vzdělávací systém. Tvrdí, že tak dávají rodičům na výběr, ale to je směšné. Většina lidí žádnou volbu nemá, žádná není. Je to jako když se říká, že každý může být milionář. Jistě, určitým způsobem to možné je, není proti tomu žádný zákon.

V některých vašich textech poukazujete na efekt taylorismu – metody řízení, která rozebere úkoly na drobné části a zvyšuje tak efektivitu – jako formy kontroly práce. Posiluje náš vzdělávací systém způsob kontroly práce?
Posiluje kontrolu mimo práci. Termín taylorismus je vlastně někdy používán i ekonomickým tiskem. Taylorismus rozvíjí kontrolu v práci, ale my bychom se měli zajímat o to, pod jakou kontrolou jsme mimo práci. K tomu existuje mnoho nástrojů a vzdělávání je jedním z nich. Reklama je druhým. Reklamní průmysl je velmi rozsáhlý a každý, kdo má otevřené oči, může vidět, proč tomu tak je. Především, reklamní průmysl je známkou neochoty nechat trhy fungovat. Pokud máme trh, neměli bychom mít reklamu. Pokud někdo chce něco prodat, řekne, co to je a vy si to koupíte, pokud chcete. Ale pokud máme oligopoly, jejich zájem je zastavit cenovou válku o zákazníka. Musejí produkty diferencovat a reklama mate lid v tom, proč by raději měli kupovat tohle než tohle. Stačí prostě lidi obrátit na konzum – pokud se vám to podaří, jsou v pasti.

Začíná to už u malých dětí. V současnosti je skutečně velká část reklamního průmyslu zaměřená pouze na to zajmout děti. A to dětství poškozuje. Každý, kdo má s dětmi nějakou zkušenost, to vidí. Je to doslova destrukce dětství. Děti nevědí, jak si hrát. Víte, nemohou jít ven, jako když jsme my byli dětmi a měli jsme volné nedělní odpoledne. To jste šel ven na hřiště a tam jste našel tlupu jiných dětí, hráli jste si s balónem nebo jste dělali něco jiného. Dnešní děti nic takového dělat nemohou. Jejich čas začali organizovat dospělí, nebo děti tráví čas doma se svými technologickými hračkami a videohrami.

Ale myšlenka jít ven a tam si hrát se všemi tvůrčími výzvami, s pochopením: to už pominulo. A stalo se tak zcela vědomě s cílem zachytit děti od raného věku a proměnit je v závislé konzumenty. A to znamená být pouze sám pro sebe. Získáváte sociopatické chování ztělesněné Ayn Randovou (americká spisovatelka, původem z Ruska, která obhajovala systém laissez-faire jako ten, který jediný dokáže zaručit individuální práva, v drtivé většině ostře kritizovaná, pozn. překladatele), který vychází přímo z konzumentské kultury. Konzumentská kultura znamená, že jsem tu pouze sám pro sebe; nestarám se o nikoho jiného. Myslím, že tohle skutečně ničí společnost v mnoha ohledech. A vzdělávání je toho součástí.

Máme jako národ nějaký důvod obávat se útoků na veřejné vzdělávání a dokončení privatizace vzdělávání?
Je to součást kontroly a ohlupování populace, to je podstatné. Má to hodně co do činění s blížící se katastrofou, zejména katastrofou v oblasti životního prostředí. Je to velmi vážné. Není to věc současných generací, je to věc vašich dětí a vnoučat. Veřejnost je přitom velmi blízce nakloněna vědeckému konsensu. Pokud se podíváte na průzkumy, lidé to považují za vážný problém. Měli bychom s tím něco dělat. Vláda to dělat nechce, a korporátní sektor nejen že to dělat nechce, stojí v přímé opozici. Vezměme kupříkladu ALEC (American Legislative Exchange Council, konzervativní lobbyistický trust složený ze zástupců zákonodárců, podnikatelů a nadací, pozn. překladatele). Tato organizace je financovaná korporacemi bratří Kochů (Koch Industries je jednou z největších soukromě vlastněných firem v USA, pozn. překladatele) a podobných lidí. Je to organizace, která formuluje legislativu států, formuluje je přímo pro zákonodárce. Má velký vliv a skrze něj může hodně získat. V současnosti mají nový program, který vypadá na první pohled velmi dobře. Chtějí zvyšovat úroveň „kritického myšlení“. Způsob, jakým chtějí zvyšovat kritické myšlení, souvisí s „vyrovnáváním vzdělávání“. „Vyrovnané vzdělávání“ znamená, že pokud děti učíte něco o klimatických změnách, musíte je zároveň učit klimatické změny popírat. Je to jako učit o evoluci a zároveň o kreacionismu, čímž dosáhneme kritického myšlení.

Tohle vše jsou způsoby, jak udělat z populace tlupu imbecilů. Je to skutečně vážné. Myslím, že je to otázka života smrti, nejen problém s tím, že společnost bude horší.

Jaké jsou, podle vás, důležité vlastnosti školy? Na čem je dobrá škola založena?
Dobrá, popíšu školu, do které jsem jako dítě chodil. Byla to škola vedená následovníky Johna Deweyho (John Dewey byl americký filosof přelomu 19. a 20. století, proponent filosofického pragmatismu, výrazně se věnoval otázkám spojeným s reformou vzdělávání, pozn. překladatele), byla to experimentální škola provozovaná Temple University, která měla velice kvalitní pedagogickou fakultu. Byl jsem tam od svých 2 do 12 let. Poté jsem odešel na Central High School ve Filadelfii, střední školu s akademickým zaměřením. Možná ji znáte, byla to chlapecká škola, asi už není.

Ano, dnes už tam probíhá společné vzdělávání.
Byla to škola se všeobecným zaměřením. Než jsem se dostal na střední školu, doslova jsem netušil, že jsem dobrý student, protože taková otázka nikdy nevzešla: každý byl dobrý student. Děti byly povzbuzovány k tomu, aby dělaly, co je baví a co jim jde nejlépe, mělo to strukturu, mělo to program. Přeskočil jsem celý ročník, ale nepřikládal jsem tomu žádnou pozornost a ani nikdo jiný tomu nepřikládal pozornost. Byl jsem sice nejmenší dítě ve třídě, ale otázka, zda-li je někdo dobrý student nebo ne, nikdy nevyvstala. To je něco, co bychom se měli snažit dělat lépe.

Děti nebyly takto zařazovány; nebyly známky. Zato jsme měli hodně společné práce, společných projektů a byli jsme stále povzbuzováni ke studiu, k objevování nových otázek. Mělo to velký úspěch. Všechno si to velmi dobře pamatuju. Zato když jsem přišel na akademicky zaměřenou střední školu, je to jako černá díra. Byl jsem schopen získat nejlepší známky i stipendium na vysokou školu. Také jsem tam dost dobře jít nemusel a vystačit si s tím, co jsem se naučil sám.

A škola je právě tohle. Není přitom žádný důvod, proč by nebylo možné realizovat ji tak kdekoliv. Zrovna dnes jsem obědval s jedním z členů fakulty, kterého znám dlouhá léta a který pracuje na vzdělávacích programech v přírodních vědách pro střední školy. Popisoval mi programy podobné těm, které se snaží zavádět do škol po celém světě, shodou okolností ale nikoliv zde. Tak mi tedy popisoval jeden, který začíná otázkou „Jak může komár létat v dešti“? A následuje otázka, proč by to měl být vlastně nějaký problém? Takže studuješ sílu dešťové kapky zasahující komára – je to jako když člověka strefí lokomotiva. Jak je tedy možné, že se nerozbije na kousky? A co jim umožní zůstat nahoře? Pak následuje milion dalších otázek. Začneš je řešit. Začneš se učit fyziku, biologii, mnoho dalšího. Je řada věcí, které studenti mohou, mohou klást otázky, usilovat o jejich řešení, dělat experimenty a jiné věci. Toto je podle mého vzdělávání. Nejde jen o to naučit se, jak létá komár v dešti, zároveň se učíte, jak být tvůrčí a proč je vzrušující se věcem učit, věci vytvářet a vynalézat. A to lze dělat už od mateřské školy.

Jeden takový vzdělávací program pro mateřské školy byl popsán v Science Magazine: zabývali se otázkou, proč vzdělávací systém ničí zájem. Ve zmíněném vzdělávacím programu dostaly děti nádoby, v nichž byly různé objekty, oblázky, skořápky, semínka a jiné. Jejich úkolem bylo vybrat pouze semena. Děti si tedy udělaly vědeckou konferenci, na které diskutovaly způsoby řešení, které by mohly vyzkoušet. Byť učitel zůstává v pozadí a radí, děti jednají vcelku nezávisle. Nakonec se jim podařilo semínka vybrat. V tom okamžiku dostaly děti lupu, učitel semena otevřel a děti se podívaly dovnitř. Objevily zárodek, který může vzklíčit. Děti se tím neučily jen biologii, učily se také, že je zábavné věcem rozumět a objevovat je. A na tom záleží. Je úplně jedno, jak moc se ve škole učíte. Jde o to, zda se snažíte přijít věcem na kloub a pracovat či studovat sám od sebe. A to se dá dělat na jakékoliv úrovni. Takové může být studium na vysoké škole; tohle všechno lze dělat na dobré vysoké škole, například na této vysoké škole k tomu nepotřebujete známky. Nepřikládají jim žádnou pozornost.

Stejně tak je možné dělat to i v mateřské škole. Tohle je způsob, jak dělat dobrou školu; místo, kde je všechno možné.

A tohle jsou přirozené impulsy?
Děti jsou přirozeně tvůrčí, pochopitelně v nich ale nesmíte jejich přirozenou kreativitu udusit. Právě přirozená zvídavost je vede k neustálým otázkám „proč?“

Skvělá předměstská škola, bohatá na prostředky. Někdy musejí čelit apatii a indoktrinaci, úzkému ideologickému spektru. Je to podle vás dáno kulturními podmínkami, nebo je našemu vzdělávacímu systému vlastní?
Tak to bylo i ve škole, na kterou jsem chodil ve Filadelfii, v dobách mnohem nižší korporátní kontroly nad společností. Nemyslím si, že by to bylo čemukoliv jakkoliv vlastní. Můžeme mít školy, které pracují s programy, o nichž jsem mluvil. A nejenom v oblasti přírodních věd, v mnoha jiných oblastech to jde stejně dobře. Vezměme si třeba historii. Mám přítelkyni, která byla učitelkou na škole v Lexingtonu, kde žiju, učila děti v 6. třídě. Byla dobrou učitelkou, velmi úspěšnou. Popisovala mi, jakým způsobem učila děti téma americké revoluce za nezávislost. Několik týdnů před tím, než měli látku probírat, začala žáky podrobovat svévolným restrikcím, nutila děti dělat věci, které neměly rády a které jim nedávaly žádny smysl. Po krátké době toho měly děti plné zuby a začaly se dávat dohromady, aby v tom učitelce nějak zabránily. A v tom okamžiku jim učitelka začala vykládat o revoluci za nezávislost. Děti velmi dobře porozuměly, o co jde.

To je chytré.
Neexistuje žádná úroveň, kdy takové věci nemůžete dělat, pokud jste učitelem, který má kontrolu nad tím, co dělá. Pokud je nějaký respekt k učení, vychází z toho, že učitel má kontrolu. Avšak právě to podléhá destrukci: učitelova kontrola nad třídou jako kontrola pracovníka nad dílnou. To nelze připustit, to je taylorismus.

Kontrola shora, kontrola administrativní. Žádný respekt k osobě pracovníka, ať už se jedná o učitele, nebo strojníka. Je pozoruhodné, jak se to událo. Mám na mysli velkou studii jednoho z členů naší fakulty, Davida Noblea, který pracoval na historii technologií. Studoval strojní průmysl v 50. a 60. letech 20. století. Tehdy se začínala prosazovat počítačová kontrola strojů. Numerická kontrola výrobního procesu, velký pokrok.

Noble provedl detailní studii a je ohromující, jak to fungovalo. Byly sledovány dva modely: v prvním bylo ponecháno kvalifikovaným strojníkům, aby celý výrobní systém řídili sami se svou detailní znalostí a dovedností napravovat problémy, přicházet s novými nápady atd. Ve druhém modelu totéž dělali manažeři. Studie ukázaly, že model, v němž systém řídili strojníci, byl úspěšnější, ale vybrán byl opačný model: model s disciplinovanými pracovníky. I když mohli mít vyšší profit, důležitější bylo mít disciplinované, poslušné pracovníky. Ne pracovníky, kteří dělají věci pro sebe, tedy z velmi jasných motivů. Pokud mohou pracovat pro sebe, začnou se velmi brzy ptát, k čemu mít šéfy. No a pak jsou šéfové v problémech. Něco jako okupační stávky, to je pro ně velké nebezpečí. To se dělo, a stejné je to ve školách.

Učitelům nelze nechat kontrolu nad třídou. Proto učení na testy; tehdy jsou učitelé disciplinovaní. Udělají, co se jim řekne. Jsou na tom závislé jejich platy, je na tom závislá jejich práce. Stávají se sociopaty, jako každý jiný. Tím pádem máme společnost, ve které platí „starám se sám o sebe, zapomenu na všechny statní“. A z toho plyne, že se zbavujeme sociálního zabezpečení a zdravotní péče. Proč bych měl platit za to, že dítě z domu naproti chodí do školy, když moje dítě do školy nechodí? Proč bych se měl starat o postižené vdovy? A tak dále.

A je tohle snaha demokratů i republikánů?
Ano, obou. Obama tvrdil, že sníží výdaje na sociální zabezpečení. Následně předstírali překvapení nad tím, co z toho vzešlo. Velmi komický příběh se objevil na první straně New York Times. Součástí programu Medicaid (forma podpory zdravotní péče pro nízkopříjmové skupiny, pozn. překladatele) jsou smlouvy se soukromými společnostmi na poskytování péče starým lidem, postiženým apod. Jedna studie zjistila, že to, co tyto společnosti poskytují, jsou kurzy jógy pro zámožné, a řada dalších podobných způsobů vydělávajících peníze. Jak to, že soukromé společnosti, místo aby pomáhaly lidem, vydělávají peníze? Tedy pokud se nad tím zamyslíme hlouběji, má soukromá firma za úkol pomáhat lidem, nebo má za úkol vydělávat peníze?

Co umění a hudba? Jsme svědky ořezávání nákladů …
Ořezává se tím kreativita, ořezává se nezávislost. Domnívám se, že to je fáze, v níž mohou děti, v podstatě dospělí, vyjádřit sami sebe. Je důležité to omezovat.

Vyrůstal jsem v období velké ekonomické deprese. Moje rodina byla chudá, řekněme zaměstnanecká dělnická třída, řada z nich nikdy nechodila ani do první třídy, ale přitom jim byla blízká velmi vysoká kultura. Shakespearovy hry v parku, představení organizovaná WPA (Work Projects Administration, někdejší americká federální agentura, která v letech 1935 – 1943 poskytovala pomoc nezaměstnaným, pozn. překladatele), koncerty, a to je jen část života. Odbory poskytovaly vzdělávací programy pro své pracovníky, stejně jako kulturní programy. Vysoká kultura byla prostě součástí života. Pokud vás to zajímá, jedna studie pojednává o dělnické třídě v Anglii devatenáctého století a o tom, co četli, je to úžasné. Ukázalo se, že většinou nechodili do školy. Nicméně žili na vysoké kulturní úrovni. Četli současnou literaturu a klasiku.
Autor studie dochází k závěru, že byli pravděpodobně vzdělanější než aristokraté.

The post Noam Chomsky. Alarmující názory na vývoj demokracie a vzdělávání first appeared on Čítárny.

Populární filosof a spisovatel, emeritní profesor z Massachusettského technologického institutu Noam Chomsky přijel do České republiky. Po dvou přednáškách v Praze a v Olomouci se na něho vylil český mediální hnůj skrze nejbulvárnější média (MFDnes, Lidovky, Reflex apod.)
V podstatě nic nového. I to svědčí o úrovni myšlení a žurnalistiky mnoha lidí v Česku.
Více informací o návštěvě zde:

Noam Chomsky je ve světě uznávaná osobnost v oblasti lingvistiky, ale i společenský kritik a myslitel levicového ražení, který je kritický k politice USA a ke kapitalistickému uspořádání společnosti. Je uznávaný v kontextu západního akademického světa, který představuje stále centrum současné vědy a výzkumu. Do ČR přijela tedy renomovaná osobnost, která má světové uznání – uznání neznamená, že s jeho názory, jak odbornými, tak i politickými, všichni všeobecně souhlasí.

V Praze
2. června ve 14 hodin vystoupil s přednáškou na půdě Akademie věd ČR, Národní 3, Praha 1, kde přezal čestnou medaili AV ČR „De scientia et humanitate optime meritis“.
http://www.flu.cas.cz/images/aktuality/2014/Noam_Chomsky-oznameni.pdf

V Olomouci
4. června v 19:00 bude mít Chomsky přednášku na téma současná politika a filozofie v kině Metropol v Olomouci, kam přijede na pozvání Univerzity Palackého.
http://www.chomsky.upol.cz/
{youtube}s1M6E1qGtKo{/youtube}

Noam Chomsky se zúčastnil lingvistické konference Olinco (5. – 7. 6.) na Univerzitě Palackého v Olomouci.
Při této výjimečné příležitosti se ve čtvrtek 5. 6. od 18 hodin ve filmovém klubu Pastiche filmz (Konvikt UP, Univerzitní 5) v Olomouci uskutečnila předpremiéra dokumentu režiséra Michela Gondryho Je muž, který je vysoký, šťastný? Animovaná konverzace s Noamem Chomským.
Oficiální premiéra nejnovějšího Gondryho filmu, který zachycuje unikátní setkání dvou výjimečných mozků – zvídavého režiséra Gondryho a hvězdného intelektuála Noama Chomského, byla součástí programu 40. Letní filmové školy Uherské Hradiště.

{youtube}IDQBz984h5c{/youtube}
{youtube}8nOshiBH5Ls{/youtube}
Rozhovor Jana Tamáše s prof. Noamem Chomskym.
N. Chomsky: “Zápas o zabránění rozvoje vojenských základen a systému raketové obrany v Polsku a České republice má mimořádný význam.
{youtube}Zgsy5wIqhRU{/youtube}

The post Noam Chomsky, světově uznávaný lingvista, filosof a spisovatel přednášel v Česku. first appeared on Čítárny.