Psychopati mohou ze začátku působit jako vycházející hvězdy či spasitelé firem, záhy se však ukáže, že obratně zneužívají důvěry kolegů, manipulují nadřízenými a na pracovišti po sobě zanechávají spoušť. Autor se sice zaměřuje na firemní psychopaty, ale nacházíme v ní mnoho souvislostí s chováním v politice na jakékoliv úrovni či rodině.

Autoři vyzrazují způsoby, jimiž manipulují ostatními a podvádějí je, a čtenářům pomáhá prohlédnout jejich nečistou a nátlakovou hru. Kniha přináší až děsivý a vědecky podložený pohled na to, jak psychopati fungují v korporátním prostředí a jak uplatňují své „instinktivní“ manipulativní techniky v podnikatelských procesech. Velmi mnoho aspektů, uvedených v knize, platí i v jiném prostředí, včetně rodiny.

Hadi v oblecích aneb Psychopat jde do práce / Paul Babiak, Robert D. Hare / Přeložila Zuzana Gabajová / Academia, 2014

Ukázka… Psychopati. Hadi v oblecích:

Jako by dorazil na focení pro GQ, soudě podle jeho klidného, přesvědčivého a sebe- jistého příchodu. Co se obleků na přijímací pohovory týká, nikdo na sobě snad neměl lepší. Usmíval se od ucha k uchu, košili měl naškrobenou a bílou, jedno- duše z něj vyzařovala dokonalost.
„Dobrý den, já jsem David. Mám schůzku s Frankem,“ řekl recepční, která si ho hned všimla, stejně jako ostatní mladé ženy, které se nenápadně shromáždi- ly ve vestibulu. „Zavolám ho. Zatím se posaďte, prosím,“ odpověděla mu. „Ráda vás zase vidím,“ usmála se. A rozhodně to byla pravda, říkala si a dál se sama pro sebe usmívala, zatímco pohledem probodávala své sokyně.
„Dobrý den, Davide, rád vás vidím,“ radostně na něj zavolal Frank, který se už k němu blížil z opačného konce vstupní haly. „Jaká byla cesta?“
„Dobrá, příjemná,“ řekl David a potřásl Frankovi rukou.
„Na dnešek pro vás máme ještě pár pohovorů,“ řekl Frank. „Jen s někým z osobního a taky máte schůzku s mým šéfem, naším viceprezidentem, a pak oběd a nakonec se projdeme po komplexu.“
„Skvěle, můžeme začít hned,“ řekl David.
Garrideb Technologies byla jedna z těch technologických společností, které se zrodily v nějaké garáži na Středozápadu a jako raketa vletěly do sféry byznysu takovým stylem, o jakém se jejím zakladatelům nikdy ani nesnilo. Protože společnost tak prudce rostla, zoufale potřebovala organizační změny, hlavně přijmout další zaměstnance. Manažerský tým chtěl najít toho nejlepšího z nejlepších, někoho, kdo by dokázal udržet krok se stále větší poptávkou po výrobcích a službách firmy. Mnoho uchazečů se životopisem s požadovaným specializovaným vzdělá- ním a zkušenostmi pochlubit nemohlo, ale David ano.
Pohovory na personálním oddělení proběhly lépe, než obvykle probíhají. Lidé, kteří mají na starosti lidské zdroje, většinou zkoumají motivaci lidí podrobněji než tazatelé z jednotlivých oddělení a vyptávají se na příliš mnoho detailů z předchozích zaměstnání a na reference, ale David byl zdvořilý. „Můžu tu zůstat, jak dlouho budete potřebovat,“ řekl s úsměvem, „takže se mě ptejte na cokoli, od toho tu jsem.“ Když skončili, asistent z personálního Davida doprovodil do oddělení vedoucích pracovníků.
 
„Vítejte, Davide, rád vás konečně poznávám,“ řekl John, viceprezident pro nové produkty, s pohledem zaměřeným na luxusní kravatu na Davidově naškrobené košili. „Jaká byla cesta sem?“
„Skvělá,“ řekl David, „je to tu nádherné. Už se těším, až si to tu projdu. Takovou architekturu jsem ještě neviděl.“
„Díky,“ odvětil John. „Snažíme se, aby se tu zaměstnanci cítili pohodlně. Úspěch přináší odměny a my na pohodlí nešetříme.“
„Od Franka jsem slyšel cosi o vašem strategickému plánu a přečetl jsem si podnikovou brožuru, ale rád bych pár detailů slyšel i od vás jako od hlavního stratéga úspěchu firmy. Jak jste tohle všechno dokázali?“ ptal se David. John, potěšen Davidovým zájmem o budoucnost společnosti, vytáhl ze šanonu v regálu několik složek, aby mu ukázal pár grafů. Začal mu vykládat o svých plánech. „To je úžasné! Máte to všechno dokonale promyšlené!“ vykřikl David.
John měl radost, že se baví s někým, kdo chápe, navzdory svému věku, jak složité je vybudovat firmu. Vynechal tedy otázky, které mu doporučilo personální oddělení, a vyzval ho, ať mu poví něco o sobě. David mu začal nadšeně vyprávět o svých bývalých zaměstnáních a o tom, jak těžce a pilně pracoval. Jeho bohaté zkušenosti – které měl za sebou už v pětatřiceti letech – zdokumentované v životopisu a portfoliu, na jakém by jiní pracovali celý život, na Johna udělaly velký dojem.
Pohovor s Johnem tedy probíhal nad očekávání dobře. Když skončili, David natáhl ruku, usmál se a řekl Johnovi přímo do očí: „Moc děkuji za váš čas. Těším se, že spolu budeme pracovat; jsem si jistý, že vám můžu pomoct s realizací vaší strategické vize.“
„Potěšení bylo na mé straně; doufám, že se ještě uvidíme,“ opáčil John. Johnova sekretářka Davida doprovodila do vestibulu, kde měl počkat na Franka. Lepšího uchazeče jsme si nemohli přát, pomyslel si John, zatímco vytáčel Frankovo telefon- ní číslo, aby mu ho odsouhlasil.
Frank popadl sako, ale než stihl odejít z kanceláře, aby vzal Davida na oběd, zazvonil mu telefon. „Měli bychom se ještě dneska sejít kvůli Davidovi,“ řekla mu personální  ředitelka.
„Melanie, to asi nebude nutné. S Johnem jsme se dohodli, že mu tu práci nabídneme; beru ho právě na oběd a řeknu mu to.“
„Ale dohodli jsme se přece, že se všichni, kdo s ním dělali pohovor, sejdeme a důkladně to probereme; a taky jsme chtěli ještě pozvat Toma, toho z New Yorku, na druhé kolo,“ připomněla Frankovi.
„To nebude třeba; David je evidentně ten nejlepší uchazeč o místo, jakého jsme si mohli přát,“ řekl a zavěsil. Frank byl nadšený, že našel někoho, kdo se hodí jak na to místo, tak do firmy, a nechtěl si ho nechat utéct.
Během oběda Frank tedy Davidovi práci nabídl. Tomu se ale nezamlouval nástupní plat, i když byl ve skutečnosti vyšší než obvykle, a tak Frank nabídku vylepšil nástupním bonusem a slíbil mu přehodnocení po půl roce.
 
Frank byl velmi spokojen, když David jeho vyšší nabídku přijal. Viděl v něm potenciál dobrého vůdce a byl si jistý, že díky jeho stylu, inteligenci a odborným znalostem z něj bude ideální kandidát na pozici manažera v této úspěšné, rychle se rozvíjející technologické firmě. Podle každého, kdo s ním dělal pohovor, byl David perfektní; jeden člověk z laboratoře dokonce prohlásil, že „je příliš dobrý na to, aby to byla pravda“. David měl pro Franka začít pracovat za dva týdny.

Tento výstup se odehrává stále častěji, jak se společnosti snaží zrychlit náborový proces a přilákat, najmout a udržet si nové slibné talenty dřív než konkurence. Dny, kdy se všechno pečlivě prověřovalo, jsou ty tam. Konkurence je nelítostná a kvalifikovaných uchazečů málo. Byznys uhání kupředu, a jak se říká, kdo zaváhá, nežere. Je ale David opravdu tak dobrý úlovek?
Budeme ho v průběhu celé knihy sledovat a pokusíme se přijít na to, proč on a jemu podobní působí v pozici uchazeče tak lákavě, i když mohou firmu zásadně ohrozit. Popíšeme si, jak se dostávají do firmy a jak stoupají její hierarchií na stále významnější a vlivnější pozice, z nichž mohou firmu i její zaměstnance poškozovat velmi zásadním způsobem. Poradíme zaměstnancům a kolegům, kteří se mohou stát jejich obětí, jak se bránit, a vedoucím pracovníkům, jak ochránit firmu před bezohlednou  manipulací.
Jak byste Davidovu osobnost popsali vy? Přijali byste ho do firmy?

The post Psychopati. Hadi v oblecích. Jak je bezpečně rozpoznat ve svém okolí first appeared on Čítárny.

MUDr. Koukolík / Mocenská posedlost. Velmi poučná přednáška v rámci předmětu Konflikty v mediální komunikaci na Vysoké školy mezinárodních a veřejných vztahů.

Jedna z odpovědí na otázku během besedy, která také vysvětluje současný stav světa.
“Jakou roli hrají v dnešní společnosti intelektuálové?”
Koukolík:
“V podstatě žádnou.” 

František Koukolík  Mocenská posedlost (Posedlost mocí) / Nakladatelství Karolinum Praha

Jedna z mála českých knih, která moc bere jako biologický fenomén mozku, nejen jako sociální nebo ekonomický problém. Spojuje vědeckou přesnost s hlubokým porozuměním lidské povaze a ostrým komentářem k aktuálnímu dění.
Pro mnoho čtenářů je šokující, osvobozující a zároveň depresivní – protože po jejím přečtení už těžko budete na politiky, šéfy i mediální hvězdy koukat stejně „naivně“ jako dřív.
Pokud jste četli autory jako Robert Hare (Psychopatie. Hadi v oblecích) nebo Hannah Arendt (Banalita zla), ale chcete to propojené s moderní neurovědou a českou realitou, je Posedlost mocí téměř bez konkurence.

František Koukolík není politolog ani sociolog v klasickém smyslu.
Je přední český neuropatolog, který se celý život zabývá tím, jak mozek funguje, jak vzniká vědomí, emoce, rozhodování a poruchy chování.
Moc pro něj není jen abstraktní společenský jev, ale biologický a neurochemický proces.
Popisuje, jak moc působí na mozek držitele moci (dopaminové odměny, změny v prefrontální kůře, narůstající grandiozita a ztráta empatie) i na mozek těch, kteří se moci podřizují.
Tento „medicínský“ pohled na politiku a historii je v české (a nejen české) literatuře velmi vzácný.

„Mocenská posedlost vzniká sloučením mocenské pýchy a/nebo závislosti se stupiditou.
Stupidita není hloupost, nevědomost, omyl ani ignorance. Stupidita je zhroucení zpětné vazby mezi chováním a prostředím, způsobené maladaptivní funkcí Schématu nebo většího počtu těchto Schémat. Schéma je citově a sociálně vázaný poznávací program.“

„Velmi jednoduchá definice moci říká, že je to možnost přinutit jiného člověka, aby udělal něco proti své vůli, což se činí agresí a manipulací. Ta je výhodnější, neboť je méně nákladná.“

„Temná trojice moci je kombinace sociálně úspěšné psychopatie, machiavellismu a narcismu.“

„Lidé se sociálně úspěšnou neboli subklinickou či neúplnou psychopatií se do střetu se zákonem nebo do péče psychiatra dostanou jen vzácně.
Úspěšná psychopatie se vyskytuje častěji na vyšších stupních mocenské hierarchie.“

„Mocenská pýcha je charakteristická kombinace vlastností, která se u predisponovaných lidí objevuje po několika letech činnosti ve vysokém mocenském postavení.“

„Tak jako existuje závislost na alkoholu, na drogách a hazardní hráčství, může se u některých mocných vyvinout mocenská závislost.“

„Každá válka se vede s nějakou strategií. Nejúčinnější válečná strategie je manipulace nepřítelem tak, že se, aniž by si to uvědomil, krok za krokem zničí sám, a dokonce si tam, kde je to možné, vykope vlastní hrob.“

„Debilizace je úmyslné i neúmyslné, cílené i necílené omezování nebo ničení pozitivně tvořivých, rozumových, citových a sociálních potřeb… Mocenské elity debilizují lidi, které se snaží kontrolovat ve jménu udržení a rozšíření moci.“

„Mocenská posedlost je základní, nikoli jediný, zato málo diskutovaný důvod růstu rizik ohrožujících lidský druh: hladu, chudoby a bídy, poškození životního prostředí, zbrojení a válek.“

„Mocenská posedlost prohlubuje bídu, hlad, globální a regionální stav životního prostředí, války a zbrojení včetně řízené migrace, což jsou rizika, která ohrožují náš druh celosvětově.“

The post František Koukolík a Mocenská posedlost. Přednáška o lidské stupiditě first appeared on Čítárny.

Jiří Žáček se Strážcem majáku cítí na své chalupě ve Frýdlantu. Zde napsal knihu poznámek, aforismů, fejetonů a básní, ve které vysvětluje, že opravdovými strážci majáku jsou pro něj čtenáři.

Básníci a spisovatelé jsou jako mořeplavci na bludných korábech a vratkých kocábkách, vezoucích náklad pravd a lží, metafor a frází, teorií a hypotéz, a nebýt těch, kdo na imaginárních majácích rozsvěcují reflektory a zapínají sirény, dávno by všichni psavci ztroskotali.

Strážce majáku je povolání pro cvoky, píše Jiří Záček.
A mnoho jich také končí v blázinci anebo sebevraždou. Kdo zhlédne film o bouři, která zaplavuje vrcholy bretaňských majáků, začne chápat, proč většina z nich má automatickou obsluhu. Kdepak idyla – tobogan do pekla.

Když Jiří Žáček stoupá od řeky Smědé k chalupě, jejíž okna se vřezávají do tmy jako světlomety, připadá si jako strážce majáku nastupující do služby. To moře pod ním není moře vody, nýbrž moře mlhy, ale i mlha je voda a hukot větru v korunách stromů zní jako hukot příboje. Troubení aut v mlze připomíná sirény lodí. Ve svém majáku zapisuje myšlenky, nápady, poznámky, připomínky, protimluvy i básně.
Básník pracuje, i když spí, vždyť proto je strážce svého majáku.

http://www.jirizacek.cz

Ukázky z knihy / Jiří Žáček / Strážce majáku /

Milý chlapče, před 18 lety a 9 měsíci jsi slavně zvítězil v maratónském běhu spermií k mateřskému vajíčku, při němž jsi předběhl miliony soupeřů. Buď na to hrdý, ale počítej s tím, že srovnatelného úspěchu už nikdy v životě nedosáhneš!

Když se nadšený prvňáček učí číst, ještě netuší, kolik tlustých knih je připraveno, aby mu s nimi strážci mravů vytloukli z hlavy vlastní názor.

Chcete-li si uchovat něžnou vzpomínku na město svého dětství, musíte se včas odstěhovat. A chcete-li si uchovat něžnou vzpomínku na svou první lásku, nesmíte se s ní oženit.

Rodíme se do celoplanetárního blázince, kde všemocné zločinecké mafie, maskované za ctihodné, lidstvu prospěšné instituce, usilují o náš život, o náš majetek, o naši svobodu i duši.
Když se našim rodičům podaří skutečný stav světa před námi aspoň na čas utajit a uchránit nás před všemožnými nástrahami, můžeme mít pocit, že jsme prožili pěkné dětství, a uchovat si duševní zdraví až do věku, kdy budeme dostatečně odolní a otrlí, abychom pravdu o nejlepším z možných světů ve zdraví přežili.

Proč si krásné ženy opatřují škaredé psy? Vedle šeredného psiska lépe vynikne jejich půvab.

V čem spočívá moudrost mládí? V nedůvěře ke smrtelné skepsi stáří.

Zvířata jsou našimi planetárními bratry, jsou stejně povedenými výtvory evoluce jako my a všechny tzv. vědecké teorie o tom, že zvířata nemyslí a necítí, patří na čelné místo dějin lidské blbosti.

Město, kde místo ptačího zpěvu slyšíme vytí aut, kde místo vzduchu dýcháme výfukové plyny, kde se člověku nepodaří přejít ulici, dokud semafor neukáže zelenou, přestává být svobodným územím a stává se čímsi na způsob koncentračního tábora.

Manžely a manželky nám vybírá náhoda, ale děti máme od Pánaboha. Dokonce i my neznabozi.

Knihy se dnes ucházejí o čtenáře s rafinovaností kurtizán. A když je nenajdou, uchřadnou jako staré panny.

Naprogramované hvězdy českého šoubyznysu jsou programově vydáváni za rebely a rebelky.
Ale to už by se za rebela mohl vydávat i pimprlový Kašpárek!

Práce pro zatvrzelé donkichoty: Z panství kumpánů, spřeženců, sektářů, spiklenců a mafiánů
udělat přátelský svět.

Nic není nemravnějšího než mravokárně vztyčený prst ve chvíli, kdy máš člověku v nouzi podat pomocnou ruku.

Konzumní společnost určuje cenu člověka podle toho, kolik zbytečných nezbytností kupuje.
Čím víc toho koupíš, tím větší máš cenu. A tím méně svobody.
Kamaráde, víš, proč tě tvá žena začala nenávidět? Ne proto, že ji už nemiluješ, nýbrž proto, žes dopustil, aby tě přestala milovat. Neboť tys ji oklamal – vzbudil jsi její lásku, přestože jsi jí nebyl hoden.

Paraziti musejí umět přesvědčit o své nepostradatelnosti. K tomu je zapotřebí vysoká kvalifikace, nejlépe elitní vysoká škola. Bez ní a bez nutných rodinných konexí se z vás těžko stane ministerský dveřník nebo nosič per vyšších hodnostářů.

I slova se opotřebovávají, stárnou, umírají. Jazyk má také své hřbitovy.Postůjme s úctou nad nebožtíky, kteří našim praotcům pomáhali dorozumět se se světem!

AB je emancipovaná žena a je na to hrdá. Na živobytí si vydělává sama, do společnosti chodí s přáteli, na sex má milence, na mazlení psa, na zpověď psychiatra, na domácí práce hospodyni, na výchovu dětí chůvu. Nač tedy potřebuje manžela? Aby si měla komu postěžovat, že musí být emancipovaná.

Ze staré dobré pravdy se stala pouhá informace. Cítíte ten rozdíl? I stará dobrá lež se zmodernizovala, stala se z ní dezinformace. Jak vědecky, jak důvěryhodně to zní!

Vladař nemusí umět vládnout mečem – má své generály, maršály, admirály. Vladař nemusí vládnout moudrostí – má své moudré rádce. Proč se tedy právě on stal vladařem?

Muži se před ženami stydí za to, že jsou hraví, proto svým hrám říkají hobby. A když muž nemá žádné hobby, tak si aspoň hraje na to, že je chlap.

Laskaví lidé nikdy nepochopí, jakou zvrácenou rozkoš přináší ubožákům týrání bližních. Stejně jako ubožáci nikdy nepochopí, jak může někoho těšit být k lidem laskavý.

Bázlivé a zlenivělé lidstvo si vymyslelo specializaci: Vojáci ať za nás bojují, filozofové ať za nás myslí, politikové ať za nás rozhodují, šaškové ať nás baví a básníci ať si za nás drásají duši!

Konzumenti uctívají jen ty nejdražší věci; jak by si mohli vážit radosti, která je zdarma?

„Lásko, vilu, rolls-royce a jachtu ti může koupit každý prachatý blb. Ale napsat ti báseň z lásky jako já a učinit tě nesmrtelnou, na to žádný blb nestačí.“
„Ale může si na to najmout tebe, miláčku!“

Konečně si Západ našel poezii, které rozumí – kuchařské knihy pro lidi i domácí mazlíčky. Kuchař je pravý básník naší epochy, kuchař je hrdina TV pořadů pro gurmány a labužníky, kuchař je čaroděj, který z nestravitelných životů vykouzlí nejlahodnější delikatesu.

Při čtení knih se musí přemýšlet, a to většinu lidí obtěžuje; většina nechce přemýšlet, protože myšlení bolí – oni vyžadují příručky s jednoduchými návody k použití světa, svých bližních, i sebe sama.

Všichni rodičové považují své dcery za nejkrásnější a nejroztomilejší bytosti na světě. Jak to, že to ti natvrdlí mladíci nevidí? Každá dívka si zaslouží aspoň jednoho trubadúra, který jí v noci pod oknem zapěje horoucí vyznání, a aspoň dva horkokrevné kohoutky, kteří se o ni ráno pobijí v souboji.

Naši předkové se báli ostudy jako čert kříže. Jaká hanba, přijít o dobré jméno či dokonce o čest! Dnes, v epoše informací, vnímáme ostudu jako bezplatnou reklamu. Nerozlišujeme už pravdu a lež, ušlechtilý skutek a lumpárnu – rozhodující je už jen intenzita informace.
Raději ostudu než mlčení!

Kde vládne patos bez oponentury humoru, tam se nakonec vždycky začne lhát. Proto všichni lháři milují patos a nenávidí humor.

Porovnáte-li škaredé zadky opic s půvabným pozadím lidských krásek, je jasné, že ženy na rozdíl od mužů nepovstaly z opic, nýbrž z kentaurů.

České dějiny jsou pochopitelné jedině za toho předpokladu, že naše prapraprapraprapředky nepřivedl k Řípu praotec Čech, nýbrž Jára Cimrman.

Proč se vlastně zdokonaluje lidské poznání? Proč vědci celá dlouhá staletí luští pozemská i kosmická tajemství? Proč vynálezci jako na běžícím pásu vymýšlejí čím dál zázračnější vynálezy? Opravdu se tolik úsilí nejgeniálnějších mozků planety vynakládá jen proto, aby pár nejbohatších vydřiduchů udělalo co nejvýnosnější kšefty?

Jen milující muž se dokáže vzdát ráje samoty, aby ženu uchránil před peklem osamění.

Slibovat lidem ráj a zřídit pro ně očistec je nejvýnosnější byznys všech dob. Ten virtuální ráj nám potom prodají ještě desetkrát, stokrát, tisíckrát.

Není právě lidský rozum tím danajským darem, který na nás nastražili zlomyslní bohové?

Úsměv je zbraň slabých – nemá k dispozici žádnou armádu. Ani ji nepotřebuje, protože s armádami se lepší svět vybojovat nedá.

The post Jiří Žáček jako Strážce majáku. Aktuální kniha poznámek, aforismů a fejetonů first appeared on Čítárny.

Když Jerry Mander ve své knize Four Arguments for the Elimination of Television vydané v roce 1978 navrhl , že televizi nelze reformovat bez ohledu na to, kdo ji ovládal, bylo to poprvé, kdy se někdo odvážil navrhnout, abychom televizi úplně skoncovali.

Mander tvrdil, že televize je primárním nástrojem v neustálém zprostředkování lidské zkušenosti , vizuálním opojným prostředkem, který diváka uvede do hypnotického stavu.a tím nahrazuje jiné formy znalostí obrazem svých programátorů. Malým dětem dodává high-tech, vysokorychlostní očekávání od života, takže procházka přírodou by se pravděpodobně zdála nekonečně nudná. Je to nástroj používaný nejen k prodeji zdrojů, které byly vykopány, roztaveny, ukovány a jinak přivlastněny ze země, ale také k prodeji našich pocitů , které vchod zastínil.

Televize kolonizuje své diváky prostřednictvím umělé reality plné vlastních hodnot.
Z politického hlediska je to obzvláště nebezpečné, protože „to je ten, kdo mluví k mnoha“, jak Mander popisuje kohokoli od korporátního sponzora po noční moderátory. A je to špatné i pro naše tělo, protože způsobuje duševní a fyzické nemoci díky fascinující fosforeskující záři jeho umělého světla .

Manderovo poslední dílo In the Absence of the Sacred: The Failure of Technology and the Survival of the Indian Nations mu trvalo deset let, než napsal, třicet let přemýšlel.
Rozšiřuje témata v jeho dřívější knize, včetně přirozené tendence dané technologie předurčit její použití a učinit technologii něčím jiným než neutrálnía snoubení technologií s velkými korporacemi, které mají největší prospěch z jejich manipulace nebo prodeje.

Mander pečlivě analyzuje základní předpoklady, které nás vedly k přijetí téměř každé technologie, která byla uvedena na internet, a připomíná nám cenu, kterou za tyto předpoklady platíme – v ekologických a sociálních katastrofách. Kniha také zkoumá alternativy k technologickému způsobu života – alternativy, které lze nalézt mezi kmenovými národy, které žily tisíce let v harmonickém vztahu se zemí a které existují dodnes.

Mander má tuto vzácnou vlastnost, díky které jsou jeho názory na technologii obzvláště silné – perspektiva zasvěcených.
Jeho zkušenosti s komerční reklamou se v průběhu let posunuly k reklamě pro veřejné zájmové skupiny, především v ekologickém hnutí. Ale poprvé si uvědomil tíživou situaci domorodých národů, když pracoval v komerční reklamě v polovině šedesátých let. Lodní společnost ho vyslala do Mikronésie , aby posoudil její dopad na oblast. Během dvou měsíců v Mikronésii Mander poprvé nahlédl do způsobů tradičních národů. Vrátil se do San Francisca, aby dal klientovi své doporučení: přestěhovat společnost z Mikronésie a nechat ty ostrovy tak, jak jsou.

V této době probíhal u Mandera proces sebezkoumání. Přestože si splnil svůj sen o úspěchu a překonal aspirace svých židovských rodičů přistěhovalců, přestalo ho bavit psát ve dne reklamy na audio zařízení a Land Rovery, aby se v noci věnoval otázkám životního prostředí. Začal pociťovat rozpor mezi prosazováním větší spotřeby a zároveň vnímáním spotřeby jako jedné z hlavních příčin ekologické destrukce.

Mander se také začal cítit osobně odpojený od přírody. Na plavbě u dalmatského pobřeží v roce 1968 si sáhl na „emocionální dno“, když zjistil, že svýma očima „vidí“ nádherné výhledy, ale nedokázal je v sobě zažít. Příroda se stala „irelevantní“ a on se vyděsil, když si uvědomil, že „problémem byl [on], nikoli příroda.

Mezitím si jeho reklamní agenturu najala Sierra Club a později Friends of the Earth, obojí pod vedením Davida Browera, proslulého environmentalisty, který měl na Mandera silný profesionální a vzdělávací vliv. Mander napsal mnoho reklam, které nakonec zachránily Grand Canyon před výstavbou přehrad, zablokovaly rozvoj americké nadzvukové dopravy a založily národní park Redwood a národní park North Cascades. Napsal také reklamu, která způsobila, že Sierra Club ztratil status osvobozeného od daní, a zároveň vytvořil sympatické titulky zpráv a příval podpory. Jak to vysvětluje David Brower, „Lidé v celé zemi, kteří nevěděli, zda se jim Grand Canyon líbí nebo ne, věděli, že nenávidí Internal Revenue Service.

V roce 1972 se Manderova firma rozhodla, že snaha vyvážit komerční a environmentální aktivity nefunguje, a agentura byla rozpuštěna. Mander založil první neziskovou reklamní a public relations agenturu, Public Interest Communications.
O několik let později se několik jejích zakladatelů, včetně Jerryho Mandera, vinulo do Public Media Center (PMC), odnože původní neziskové organizace. PMC od té doby iniciovala téměř všechny velké ekologické reklamní kampaně v zemi, stejně jako kampaně za plánované rodičovství, kontrolu zbraní a zablokování nominace Roberta Borka do Nejvyššího soudu. Jerry Mander napsal mnoho z těchto reklam a jako vedoucí pracovník PMC tam pokračuje ve své práci dodnes. Jak poznamenal David Brower v nedávném rozhovoru,

Ale právě díky jeho knihám se Manderovi podařilo propojit nitky toho, co se naučil při studiu ekologických a sociálních problémů posledních třiceti let. In the Absence of the Sacred vykresluje ucelený obraz toho, jak nadnárodní korporace a velké finanční instituce v kombinaci s novými technologiemi tvoří molocha, kterému nebrání žádná vládní kontrola a který nás den za dnem dále omezuje.

Jak to všechno můžeme napravit? Opravdu Mander navrhuje, abychom se vrátili?
Koneckonců, jsme hodně daleko od loveckých a sběračských komunit z dřívějších dob. Mander říká, že je nepravděpodobné, že se vrátíme a budeme lovit bobry v Hudson Valley. tento proces respektováním jejich práva na existenci. Dále podle Mandera existuje několik základních principů – nejlépe srozumitelných tradičním národům – které budeme potřebovat pro přežití této planety: musíme opustit hodnoty, které zdůrazňují akumulaci komodit a růstovou ekonomiku; musíme snížit světovou populaci; musíme opustit technologie, které jsou neslučitelné s udržitelností a rozmanitostí na planetě, a musíme studovat síly, které způsobily sociální a ekologickou krizi, které nyní čelíme.

“Tohle se nevrátí,” říká Mander. „Směřuje k obnovenému vztahu s nadčasovými hodnotami a principy, které byly pro západní společnost udržovány při životě právě těmi lidmi, které jsme se snažili zničit.“ Mezi těmito lidmi, věří Mander, leží klíč k našemu přežití.

Catherine Ingramová

ROZHOVOR CATHERINE INGRAMOVÉ S JERRYM MANDEREM

Ingram: Amerika měla milostný poměr s každým novým technologickým zázrakem. Naznačujete, že u většiny těchto technologií jsme předpokládali nejlepší možný scénář. Jaké otázky jsme si měli položit, než přišly online?

Mander: Jde o to, jak jsou nám nové technologie zaváděny bez úplné diskuse o tom, jak ovlivní planetu, sociální vztahy, politické vztahy, lidské zdraví, přírodu, naše představy o přírodě a naše představy o nás samých. Každá technologie, která se objeví, tyto věci ovlivňuje. Auta například zcela změnila společnost. Kdyby se vedla debata o existenci aut, zeptali bychom se, zda chceme, aby byla celá krajina vydlážděna? Chceme, aby se společnost přestěhovala do konkrétních městských center? Chceme, aby jeden zdroj – ropa – ovládl lidské a politické vztahy ve světě? Válka v Zálivu vyplynula z našeho výběru auta před sto lety.

Ingram: Ale kdo mohl něco z toho předvídat?

Mander: Když je vynalezena technologie, mnoho z jejích účinků je již známo. Studie na Massachusetts Institute of Technology zkoumala, co se o technologiích říkalo v době jejich vynálezu. Ukazuje se, že většinu efektů technologie ve skutečnosti znají lidé, kteří je vymýšlejí a šíří. Je to logické, protože tito lidé dávají spoustu peněz do vymýšlení všech možných využití těchto technologií. Na základě posouzení pozitivních efektů pak mohou vyvíjet marketingové strategie. Zároveň zjišťují možné negativní dopady a přistupují k jejich bagatelizaci. Auto je propagováno jako svoboda – soukromé a nehlučné cestování, pohodlí a tak dále – bez jakéhokoli náznaku jeho hlubokých vícerozměrných efektů. V naší společnosti neexistuje žádný mechanismus, jak slyšet odvrácenou stranu.

Takže trikem je vyvinout nejhorší scénáře, ty veřejně vysílat a pak rozvinout všeobecnou debatu o tom, zda se společnost chce nebo nechce ubírat těmito směry. Pak bychom měli mít politickou schopnost říci ne technologii, když se rozhodne, že říci ne je nejlogičtější řešení.

Ingram: Svým způsobem máme tuto zkušenost s jadernou energií. Jaderná energie vznikla bez velkých debat, ale pak přišlo období velkých debat a byla sražena na kolena jako životaschopný zdroj energie. Nyní jsme svědky oživení jeho popularity.

Mander: Jaderná energie je výjimkou, která potvrzuje pravidlo nejlepšího/nejhoršího případu. Nejhorší možný scénář byl vidět, když jsme o té věci slyšeli poprvé, protože nikdo nevěděl o jaderné energii, dokud nezabila osmdesát tisíc lidí v Hirošimě. Mělo to ohromující dopad na vědomí každého a lidé byli vyděšeni možnostmi tohoto jediného kusu technologie, bez ohledu na to, kde žili. Nejlepší scénáře přišly ve druhé fázi veřejné debaty. Cokoli, co se vývojáři jaderné energetiky pokusili říci – že bude poskytovat čistou, bezplatnou a neomezenou energii – bylo v kontextu Hirošimy; všichni se toho báli a zděsili. Málokdy zažijeme nejhorší scénář před gigantickou prodejní kampaní. I tak ale pokračuje prodejní kampaň o pozitivním využití jaderné energie. Jaderná energie přežívá jako životaschopná možnost. Používá se na mnoha místech a nyní dochází k velkému pohybu, abychom jej využili ještě více.

Ingram: Pojďme mluvit o biotechnologiích a transplantacích orgánů, protože to jsou některé z dalších hlavních technologií. Právě jsem četla o ženě, která počala dítě, aby měla dárce kostní dřeně pro svou starší dceru, která umírala na leukémii. Tato situace vyžaduje těžké volby. Která matka by nezachránila své dítě, kdyby na to byla technologie? Když se naše orgány stanou zaměnitelnými, možná se budeme muset rozhodnout, zda dáme nebo nedáme ledvinu, oko nebo cokoli, co můžeme ušetřit, příbuznému. Biotechnologie vyvolávají ještě další otázky: existuje-li geneticky upravený lék na AIDS, řekneme tomuto léku ne jen proto, že si myslíme, že biotechnologie je špatná věc?

Mander: Naše kultura postrádá filozofický základ, pochopení odpovídající lidské role na Zemi, která by informovala o tomto vývoji dříve, než k němu dojde. Takové porozumění by nám umožnilo říci, ne, tímto směrem jít nemůžeme, protože stejně jako v případě genetiky jde o přímou desakralizaci života. Název mé knihy In the Absence of the Sacred odkazuje na selhání jakéhokoli smyslu pro zakotvenost v přirozeném světě a na nedostatek jakéhokoli smyslu pro limity. Vidíte, jakmile žijete v průmyslové, technologické společnosti, volby se stávají mnohem obtížnějšími. I když si myslíte, že auta jsou nevhodná, téměř nemůžete fungovat, pokud nemáte auto. Nemůžete fungovat, pokud nemáte telefon, dokud neodstoupíte od účasti.

Ingram: Se spoustou peněz.

Mander: No, ne nutně. Neřekl bych, že na výběr ze systému potřebujete hodně peněz, ale výběr ze systému znamená nechat systém běžet tak, jak je. Pokud máte zájem o změnu nebo ovlivnění systému, neodstupujete.

Můžete však udělat spoustu osobních rozhodnutí o tom, co budete nebo nebudete dělat. Sám počítače nepoužívám. Nevystupuji v televizi. Snažím se žít relativně low-tech módou. Snažím se omezit množství technologií, které používám. A snažím se žít podle určitých zásad. Nyní všichni žijeme podle svých vlastních zásad a já nikomu neříkám, který soubor zásad je pro něj nebo pro ni vhodný. Ale říkám, že děláš rozhodnutí. Tato společnost odrazuje lidi od informovaných rozhodnutí. Tato společnost vám říká, že způsob, jak žít, je hromadit stále více a že technologie jsou řešením našich problémů.

Nyní můžete vymýšlet otázky o genetice, jak jste to právě udělali. Otázky a individuální odpovědi se mohou měnit; co se nemění, je zásadní fakt, že je špatné a nebezpečné pro společnost jít směrem, kde jsou tato řešení.

V této kultuře máme vědu a techniku ​​jako náboženství. Již nemáme náboženský nebo filozofický základ pro rozhodování ohledně vývoje technologie. Všechna tato rozhodnutí se dělají ve světě korporací. Ale existují i ​​jiné společnosti, kde tabu, samotný koncept tabu , stále existují. Tabu je pravděpodobně jediný pojem, který je v této společnosti tabu. Ale v tradičních společnostech vedli staletí dlouhé diskuse o tom, zda sázet nebo zda zůstat kočovníky nebo zda je určitý druh zemědělského vztahu dobrý nápad, nebo ne. Tabu tvoří filozofický rámec.

Ingram: Přesto by lidé v naší společnosti viděli tento druh kontroly – říkat ne něčemu, než se to vyvinulo – jako fašistické.

Mander: Ano, aniž bychom si uvědomovali, že tento postoj nás drží na cestě vývoje, ze které je velmi těžké se vrátit.

Když se nyní zeptáte na konkrétní otázku ohledně transplantací kostní dřeně, řešíte velmi emocionální situaci – člověk by udělal cokoliv, aby zachránil své dítě. Jsem pro zbavení se těch technologických systémů, kde jsou takové otázky adresovány jednotlivým lidem, a jejich nahrazení dohodnutým životním stylem a filozofickým systémem, který má své požitky a hodnoty na jiné úrovni, než jaké máme nyní, a letadlo, kde se takové otázky jen tak neobjevují.

Ingram: Myslím, že lidé mají často tendenci činit svá rozhodnutí z velmi emocionálního a často sobeckého hlediska. To pohánělo lidský druh v celé historii. Možná existují skvělé příklady lidí, kteří nebyli poháněni touto agresivní silou, ale…

Mander: Mohu vás přerušit a nesouhlasit s tímto bodem? Tvrzení, že lidé jsou poháněni svými vlastními zájmy nebo jejich chamtivostí, platí především pro průmyslovou společnost. Může se také vztahovat na ty, kteří byli zbaveni společenství vlivem industriální společnosti, kde byl zničen dříve integrovaný, kooperativní, reciproční způsob bytí v přírodě. Ale od počátku zaznamenané historie existovalo mnoho komunit, které existovaly vedle takzvaných západních historických civilizací a které dodnes vykazují způsob zkušenosti a života ve světě, který je kooperativní, komunitní, konsensuální. “a ne primárně z hlediska vlastního zájmu.

Právě jsem četl článek v The New Yorkero lidu Penan v Indonésii. Byli souzeni za zablokování mostu, který náklaďáky používají k ničení deštného pralesa. Během procesu se ukázalo, že nerozuměli pojmu zločin, protože zjevně neměli zločin. Byli požádáni, aby ve své společnosti uvedli příklad činu, který by ostatní neschvalovali. Trochu se schoulili a diskutovali o tom a pak řekli, že pokud někdo otevřeně nesdílí to, co má, setká se s nesouhlasem. To byl jediný zločin, na který mohli myslet. Takže musím odmítnout myšlenku, že sobectví je instinktivní. Pochopilo se, že sobectví je součástí lidské přirozenosti, ale myslím, že je to v kontextu životů, které nyní žijeme. Jsme tak izolovaní, že máme tendenci jednat pouze ve svém vlastním zájmu.

Ingram: Nějak jsme se dostali k tomuto bodu. Něco uvnitř nás pohánělo a zdá se, že je to docela nakažlivé. Šíří se.

Mander: Souhlasím, že se to šíří. Jakmile pronikání vnějších modelů naruší tradiční struktury, kde lidé jednali ve shodě a jménem celé komunity, pak je to úlovek.

Ingram: Jak potom řešíme chamtivost, agresi, naši neochotu čehokoli se vzdát? Jak to zvrátit? Jak se máme vrátit do přítomnosti posvátna a jak to máme udělat v masovém měřítku?

Mander: Toto je jedna z velkých záhad – jak toho vlastně dosáhnete a jak se ubráníte zoufalství z obtíží při dosahování toho? Nemám přesnou malou odpověď, která by inspirovala slogan, ale je zřejmé, že to, co nyní máme, nefunguje. Fantazie o utopické existenci podporované zastánci technologického, průmyslového způsobu života posledních sto let jsou nyní prokazatelně falešné. To není to, co jsme dostali. To, co jsme dostali, bylo odcizení, dezorientace, zničení planety, zničení přírodních systémů, zničení rozmanitosti, homogenizace kultur a regionů, kriminalita, bezdomovectví, nemoci, rozklad životního prostředí a obrovská nerovnost. Máme nepořádek na rukou. Tento systém nedostál své reklamě; při vývoji strategie, jak lidem říkat, co mají dělat dál, musíme to nejprve uvést. Život je opravdu lepší, když sestoupíte z technologického / průmyslového kola a vymyslíte nějaký jiný způsob. Dělá to lidi šťastnějšími. Možná jim to nevydělá více peněz, ale získat více peněz se nepodařilo. Naplnění života komoditami se neukáže jako uspokojivé a většina lidí to ví.

Ingram: Říkáte, že v případě počítačů, stejně jako u televize, nejde o to, kdo má z toho prospěch, ale kdo má z toho největší prospěch; že zatímco environmentalista má z počítačů určitý prospěch, největší prospěch mají korporace, armáda a finanční instituce. Ale zeptal bych se vás, proč bychom pak neměli mít žádný prospěch? Pokud dokážeme dát pár větviček do hráze, jsme stále o něco napřed, abychom v hrázi neměli žádné větvičky.

Mander: Neříkám dobrodincům nebo jiným lidem pracujícím na aktivitách Public Media Center, aby nepoužívali televizi. Říkám, že bychom neměli mít vůbec žádnou televizi. Totéž by se dalo říci o počítačích. Tvrdím, že život by byl lepší, mocenské systémy by byly více rovnostářské, měli bychom vyrovnanější podmínky, pokud jde o tok informací, a naše média by byla demokratičtější, kdyby neexistovala televize. Měli bychom také méně odcizenou populaci, méně uklidněnou, méně zaplavenou obrazy jiných lidí. Ale také uznávám, že nemůžete jen odstranit televizi a ponechat vše ostatní na svém místě. Je to nervový systém technologického stroje. Je to součást velmi integrovaného systému, takže když mluvíme o televizi, musíme mluvit o všech technologiích.

Nyní můžete do hráze určitě dát pár větviček. Mým argumentem je, že televize nadělá mnohem více škody než užitku. Je idealistickou, utopickou fantazií myslet si, že médium by mohlo být reformováno, vzhledem k povaze technologie. Je nejúčinnější při centralizovaném použití shora dolů, které lidem vnucuje zobrazování a programuje podle toho. Obraznost v nich zůstává a ony pak obraznost napodobují. Je to výkonný stroj na vymývání mozků a homogenizaci. Je směšné si myslet, že ty a já nebo naši přátelé náhle ovládneme toto médium a ze všech uděláme meditující filozofy. Skutečnou otázkou není, zda dokážete v televizi prosadit jednu nebo dvě dobré věci; skutečnou otázkou je, jaké jsou celkové účinky technologie.

Ingram: Pojďme se bavit o virtuální realitě.

Mander: Virtuální realitu jsem nikdy nezažil. Jsem k tomu velmi skeptický. Myslím, že je to jako každá jiná technologie v tom smyslu, že má nějakou hodnotu pro zábavu a možná má nějaké zajímavé využití. Slyšel jsem, že nové využití programů virtuální reality je ve výcviku pilotů bombardérů. Kromě takového využití, které považuji za znepokojivé, mě štve, jak virtuální realitu přijímají a oslavují ti, kteří by měli být dost chytří, aby viděli cestu ven z tohoto technologického bludiště.

Ingram: Máte na mysli dav nové doby.

Mander: Ano, je to takové znamení, že nový věk o sobě něco nepochopil. Zastánci nového věku kladou primární důraz na expanzi lidského vědomí směrem k nějaké zdánlivě vyšší úrovni porozumění. Považují lidské bytosti za konečný výraz evoluce a považují se za průzkumníky nebo astronauty lidského vědomí, kteří se snaží rozvíjet lidské schopnosti a naplňovat svůj maximální lidský potenciál. Takový pohled ospravedlňuje jakýkoli technologický nebo dokonce politický vývoj, pokud nějakým způsobem podporuje snahu o rozšíření lidského vědomí. To je důvod, proč nová doba tak upřednostňuje průzkum vesmíru a téměř jakoukoli jinou technologii, která nabízí nové hry, nové nápady, nové možnosti pro lidské vyjádření bez jakéhokoli pocitu politických nebo sociálních důsledků.

Například mnoho zastánců New Age tvrdí, že oslavují indiány, ale oni skutečně oslavují pouze to, co považují za indickou mystiku, aniž by si uvědomovali, odkud to pochází, jak je to zakořeněno v komunitě, na Zemi. a v rovnostářství. Jejich zájem o indickou spiritualitu nepřikládá žádný význam politické situaci, které domorodci na planetě čelí. Pokud mají být znalosti původních národů zachovány, musíte se politicky zapojit, abyste jim pomohli. A to nové věkové typy nezajímají; zajímají se o to, co považují za smetanu – mystické aspekty, peyotlové rituály nebo možná umění. To je jen osobní povyšující, ego-orientované sebeuspokojování. Je to politicky pravicové a velmi kontraproduktivní ve vztahu k ideálům životaschopného a udržitelného světa, a zdravé lidské vědomí. Udržuje hodnotový systém, který způsobuje problémy. Tento druh myšlení New Age je pro mě odporný.

Ingram: Někteří říkají, že neexistuje nic, co by nebylo posvátné, že veškerá existence je jen velkým projevem života v jeho různých podobách, a i když hraje svou labutí píseň, je součástí posvátného jako studna.

Mander: Říci, že vše je posvátné, znamená, že vše je přijatelné, což pouze dovoluje, aby jakákoli existující situace nadále existovala, a ponechává na jiných silách, aby tuto situaci změnily.

Ingram: Myslíte si, že je možné pracovat na zmírnění utrpení, kdekoli to člověk vidí, a přitom se držet názoru, že vše je posvátné? Že naše práce na změně, zmírnění utrpení a utrpení samotné jsou součástí velkého obrazu života, který se odvíjí – součástí téhož celku?

Mander: No, ptáte se, zda můžeme říci, že jaderná energie je posvátná, protože je dalším projevem stvoření a stále působí proti jaderné energii. já nevím. Z praktického hlediska tento názor nepřijímám. Nepovažuji to za zvlášť užitečný způsob myšlení. Místo toho o tom přemýšlím ve smyslu, který používají indiáni a další domorodé domorodé společnosti: integrované porozumění a vztah s jiným životem, který je ctěn a udržován. Když lidé v deštném pralese narazí na přehradu, nebudou se na ni dívat a říkat: “Toto je další posvátný projev stvoření.” Budou se na ni dívat a říkat: “ €œTohle zabíjí život. Toto ničí život. To je proti zemi. Myslím, že je to mnohem užitečnější způsob, jak se na věc dívat, než říkat, že všechny věci jsou posvátné. Nejvíc mi záleží na tom, jak se lidé dívají na posvátnost ve světle svých činností. Pohled domorodých národů na posvátno zahrnuje hodnotový úsudek o tom, co je v pořádku a co není v pořádku dělat.

Ingram: Randy Hayes, prezident Rainforest Action Network, mi řekl, že domorodí Američané by mohli zaměnit termín „posvátný“ s pojmem „funkční“ nebo „užitečný“.

Mander: Byl jsem na konferenci, která se zabývala relevanci nativní spirituality a domorodých obřadů pro nepůvodní komunity. Víte, jak na začátku konference chodíte v kruhu a říkáte, kdo jste? Naší tendencí je říkat něco jako: “Jsem Jerry Mander a pracuji na tom a tom.”

Ingram: Ano, když jsme požádáni, abychom řekli, kdo jsme, obvykle říkáme, co děláme.

Mander: Že jo. Ženě z jedné z kanadských indiánských skupin trvalo čtyřicet pět minut, než popsala, kdo je. Začala u svých praprarodičů a popsala, kde bydleli. Někteří z nich byli říční lidé, jiní lidé z hor, jiní byli medvědi, někteří přišli z druhé strany hor. Někteří byli oceánští lidé. Pak mluvila o tom, co věděla o ostatních předcích v okolí, kdo byli, jací byli. Pak řekla, že všichni ti lidé jsou ona. To byla jen historická část. Byla tam také duchovní část, která měla co do činění s tím, co právě teď dělá ve světě a jak je to sloučení všech těch předků. Narážím na to, že když se zeptáte, kdo to je, říká vám něco, co souvisí s jejími předky, s přírodou,

Říkala, že o spiritualitě nelze mluvit, jako by to byl kodifikovaný systém, protože spiritualita pochází z podmínek existujících v místě, kde se všechny tyto integrované vztahy projevují. Výsledkem toho všeho je spiritualita. Když se zabývala tím, jak bychom mohli pracovat na vztahu k přirozené spiritualitě, říkala, že práce spočívá v zachování komunitních podmínek, ze kterých spiritualita vzniká. Zdá se, že to máme obráceně. V nepřítomnosti posvátna jde všechno, protože jsme úplně odděleni, nezakořenění, bez pocitu následků, bez rodiny, bez komunity, bez ničeho.

Ingram: No, žijeme v době ohromného odcizení. Život je tak děsivý, že mnoho lidí nachází útěchu ve sledování televize nebo hraní videoher. Některé technologie slouží jako drogy. Jak je máme odebrat a nahradit něčím jiným?

Mander: Tyto technologie fungují jako drogy. Jsou to, co společnost nabízí, aby nahradila to, co bylo ztraceno. Na oplátku za rodinu, komunitu, vztah k větší, hlubší vizi, společnost nabízí televizi, drogy, jídlo, hluk, vysokou rychlost a bezvědomí. Nejen, že to jsou věci, které jsou k dispozici, ale jsou to věci, které vám brání vědět, že je k dispozici ještě něco jiného. Je snadné pochopit, proč lidé po těchto věcech jdou a proč se na nich stávají závislými, protože každá z nich nabízí určitý prvek uspokojení. Sledování televize vám například brání myslet na jiné věci, ubíjí čas, poskytuje „zábavu“ a někdy vás dokáže rozesmát. Řekne vám trochu o tom, co se zdá, že se děje ve světě, i když to odrazuje od jakéhokoli vztahu, který byste k němu mohli mít. Nyní, pokud se ptáte, jak bychom mohli změnit tento vzorec, mohu pouze říci, že musíte vytvořit alternativní vize; musíte lidi přimět, aby zažili to, co ztratili.

Ingram: Ale jak jste popsal ve své knize, během několika let byly kultury Dene a Inuitů zdecimovány zavedením televize. Čím to je, že sledování „Dallasu“ v televizi bylo přitažlivější než tradiční způsoby zábavy?

Mander: Nebylo to tak, že by jejich kultury byly zdecimovány televizí. Dopad televize byl obrovský a požádali mě, abych tam přišel, protože se jich to týkalo. To byla známka vědomí, ne bezvědomí. A bylo to znamení, že pro ně stále existuje alternativní realita. To je rozdíl mezi domorodými národy a západními národy: stále existují lidé, kteří vědí o tom, co bylo dříve, a kteří vědí, že stále existuje divoká příroda a že k ní mají vztah. Mezi původními kulturami světa stále existuje paměť a filozofická základna odporu.

Pokud jde o to, proč někteří lidé neodolají a jsou z toho vyřízeni, řekl bych, že to vyplývá z komplexu faktorů. Politicky jsou přemoženi. Technologie je přemůže; Nejenže je napadá televize, ale napadají je ropné společnosti a v případě Dene i kanadská vláda, která z nich chtěla, aby se proměnili v Kanaďany a stali se dělníky na ropných polích. Neustále se jim říká, že to, jací jsou, není OK a že by měli být jinak. Díváme se na ně a ptáme se, jak se mohli vzdát toho, co mají, ale už jsme to vzdali. Jsme vykořenění, odcizení obyvatelé Západu, kteří se cítí ospravedlněni skutečností, že nyní do toho jdou i Indiáni. Díváme se na ně a říkáme: ‚Jdou pro sněžné skútry a oni shazují psí spřežení,‘

Poslouchejte, technologie má neodmyslitelnou přitažlivost. Je to lesklé, je to nové; lidské bytosti mají genetické naprogramování, které se týká nových věcí s velkou zvědavostí. Když jsme žili ve vztahu k přírodě, potřebovali jsme vědět, kdy přichází něco nového, co nás ovlivní. Existuje tedy vrozená lidská reakce na něco nového. Kromě toho jsou stroje velmi zajímavé: oznámí, že se chystají něco udělat, například přivést zvíře dolů ze čtyř set yardů nebo přesunout vodu odsud tam nebo vás odvézt někam mnohem rychleji, a dělají tyto věci. . Takže je velmi přirozené, když čelíte nové technologii, myslet si: „Jak skvělé; to je skvělé; pojďme to použít. Ale jakmile to použijete, začnete chápat nevýhodu. V naší kultuře trvalo velmi dlouho, než jsme pochopili nevýhodu.

Ingram: Slyšel jsem, že ve Spojených státech byli někteří mladí indiáni, kteří odešli do měst, rozčarováni a vrátili se do rezervací. Dochází mezi mladými indiány k oživení tradičních způsobů?

Mander: Ano, je to skvělý fenomén a je obzvláště povzbuzující vidět to ve Spojených státech, protože to jsou lidé, kteří byli nejvíce ovlivněni vnějšími silami. Ve Spojených státech existuje spolupráce mezi mladými a starými. Je to ten prostředníček, který je jaksi pryč, ti, kteří byli odtrženi od svých rodin, když byli mladí a nuceni do škol Bureau of Indian Affairs , kde jim nebylo dovoleno mluvit jejich rodným jazykem. jazyk, nesměl nosit dlouhé vlasy, musel nosit pouze západní oblečení. To se stalo po celých Spojených státech; byli odděleni od svých rodin, byla jim vštěpována strašná sebenenávist, byli násilně vycvičeni v křesťanství a mormonismu. Mormonismus učí, že bílá je dobrá a že bílým se stanete tím, že se vzdáte indiána.

Ingram: Ve své knize popisujete korporace jako entity, které mají práva jednotlivce, ale ne povinnosti. Rozvedeš to blíže?

Mander: Doposud nebyly korporace kritizovány jako technologické formy nebo z hlediska jejich inherentních charakteristik, které by odhalovaly, proč se chovají tak, jak se chovají. Obecná moudrost říkala, že můžeme přimět korporace, aby se chovaly zodpovědněji, kdyby se lidé v korporacích mohli vzdělávat v lepších hodnotách a zachraňovat zemi a tak dále. To je naivní. Firemní forma předurčuje způsob, jakým se korporace musí chovat. Aby se udržely a byly finančně životaschopné pro bankovní a jiné instituce, musí korporace produkovat zisk a musí růst. Zisk a růst jsou naprosto nezbytné.

Korporace žijí v jakémsi podsvětí, kde mají všechna práva a ochranu, kterou jednotlivcům přiznávají naše zákony. Například nemůžete žádným způsobem regulovat firemní projev, protože se úspěšně staly „fiktivními osobami“, a proto mají stejná práva na svobodu projevu jako jednotlivci. Rozdíl je ale v tom, že jednotlivec je schopen používat pouze příruční listy a možná občas napsat malý článek do časopisu, zatímco korporace jsou schopny utratit miliardu dolarů za reklamu, aby vám řekly, co si máte myslet.

Korporace mají mnoho lidských práv: mohou vlastnit majetek, mohou se stěhovat, mohou svobodně mluvit, mohou žalovat v případě zranění. Ale nemají žádnou z odpovídajících povinností. Komunity je nemohou ovládat, protože se vždy mohou přesunout do jiných komunit. Nemají tělesnost ; nemohou být vykonány. Můžete uvěznit určité lidi v korporaci, pokud se zapojí do kriminálních činů. Samotná korporace však žije mimo lidi v ní.

Existují dva nedávné příklady, kdy vidíte rozdíl mezi lidskou bytostí a korporací a jaké jsou základní problémy, když se lidská bytost snaží chovat zodpovědně. Jedná se o případy Exxon Valdez, kde tanker rozlil ropu po celé nedotčené divoké oblasti Aljašky, a případ Union Carbide, kde chemický výbuch v indickém Bhópálu zabil 2000 lidí a 200 000 zranil. V obou případech byli generální ředitelé korporací zděšeni a učinili veřejná prohlášení vyjadřující svou lítost. Předseda představenstva Union Carbide řekl, že se chystá zasvětit zbytek svého života nápravě této chyby.

Nyní, když tito manažeři učinili tato prohlášení, učinili tak, jako by cítili lidské bytosti. Ale korporace jim nemůže dovolit, aby se chovali jako lidské bytosti, protože aby korporace přežila, potřebuje růst a musí vytvářet zisk. Podle práva Spojených států, pokud se korporace nechová primárně v zájmu zisku, mohou akcionáři žalovat vedení korporací za nerespektování jejich práv akcionářů. V obou případech generální ředitelé svá původní prohlášení stáhli. Řekli, že nebyli zodpovědní a že budou bojovat proti všem soudním sporům. Předseda Union Carbide později řekl, že zpočátku „reagoval přehnaně“. Nejprve se chovali jako lidské bytosti; později si uvědomili, že jsou součástí stroje a že účely stroje se liší od účelů lidské bytosti. Vidíme to každý den v otázkách životního prostředí. Korporace teď mluví zeleně. Ale to všechno jsou jen vztahy s veřejností.

Ingram: Ve své knize říkáte, že korporace lže, když se prezentuje jako ekologická; pokud by cítila velkou odpovědnost vůči přírodě, nemusela by používat drahé reklamy, které by tvrdily, že ano.

Mander: Korporace budou inzerovat cokoli, co není pravda, protože pokud by to byla pravda, neměly by v první řadě problém s image. Pokud by korporace byla dobrým občanem, nemusela by říkat, že je. Pravdou je, že korporace obecně jednají v přímém rozporu s přírodou, protože zisk je založen na transmogrifikaci surovin do nové, prodejnější formy.

Ingram: Promluvme si o globální fúzi ekonomik, jako je GATT [Všeobecná dohoda o clech a obchodu], EHS [Evropské hospodářské společenství] a tak dále.

Mander: Kromě EHS jsou v plánu Dohoda o volném obchodu mezi USA a Kanadou, Dohoda o volném obchodu mezi USA a Mexikem, Dohoda o volném obchodu v Severní Americe, Dohoda o volném obchodu se západní polokoulí, Dohoda o volném obchodu v jihovýchodní Asii a Tichomoří Dohoda o volném obchodu povodí. Nakonec dojde k dohodě o volném obchodu mezi Východem a Západem.

Všechny tyto fúze jsou koordinovány tak, aby maximalizovaly zisky největších korporací. S GATT by místní normy pro zdraví, bezpečnost, mzdy, normy pro mléko, předpisy proti pesticidům nebo radiaci nebo jakákoli úroveň místní kontroly byly obětovány centrální dohodě. Pokud chce Kalifornie zakázat pesticidy, nebude jí to podle obchodních dohod povoleno. V Japonsku existuje zákon, který zakazuje, aby se velké obchodní domy nacházely ve stejném bloku jako sousedské potraviny – maminky a popové obchody. Je to způsob, jak zachovat tradiční malou ekonomiku, která v Japonsku stále existuje. Ale v dohodě GATT Spojené státy usilují o odstranění tohoto zákona, takže pokud chce velký obchodní dům koupit blok, pak necháte trh, aby určil, zda se tak stane nebo ne. Všechny ochrany pro malé, soběstačné hospodářství budou ztraceny. To, co získáte z GATT a všech těchto dalších dohod, je uhlazení cesty pro největší korporátní giganty. Budou mimo kontrolu jakékoli čtvrti, města, státu nebo dokonce národa.

Ingram: Poslední dvě nezmapované divočiny popisujete jako vesmír a genetiku. Zahrnujete také vědomí samotné jako divočinu, která není probádaná?

Mander: Dá se říci, že lidská mysl je jakousi divočinou, která není probádaná. Ale když mluvíme o vesmíru a genetice, mám na mysli, že jsou to poslední, které korporátní svět hodlá proměnit v průmyslové formy, které mohou být ziskové.

Nyní je televize samozřejmě také hluboce zapojena do tohoto „komodifikačního“ procesu, jehož účelem je komodifikovat pocit, vědomí, touhu, vědomí. Lidská mysl už byla šrotem na mlýn ještě před genetickou strukturou a prostorem. Vědomí již bylo přetvořeno tak, aby vyhovovalo a akceptovalo komodifikaci přírody. K invazi mysli došlo už dávno. Přetváření mysli je to, co má reklama dělat. Tohle dělá televize. Média to dělají. Jsou to efektivnější nástroje, než jsme měli dříve. Reklama vstupuje do lidských pocitů a nabízí je v obrazech. Jsi dost hezká? Jsi dost cool? Jste dostatečně čilý?

Ingram: Zavolal jsi dnes osobě, kterou miluješ?

Mander: Že jo. To vše souvisí s vašimi pocity. Jsou prezentovány v obrazech; reagujete pak sami na sebe ; a pak musíte něco zaplatit, abyste získali zpět city, které vám vzali. Je to úžasný proces.

Ingram: Ve svých popisech West Edmonton Mall, EPCOT Center a San Franciscu jako zábavního parku naznačujete, že nástup těchto uměle řízených prostředí – technotopií – je horší než ekologické zhroucení, kterému čelíme.

Mander: Že jo. To, co máte v těchto tematických komunitách životního stylu a mega-nákupních centrech, jsou utopické výtvory života jako syntetické znovuvytvoření. Snažím se o srovnání těchto míst a klenutých existencí ve vesmíru.

Ingram: V knize tomu říkáte terraformování.

Mander: Správně, bublina existuje ve vesmíru. West Edmonton Mall je klenuté město ve vesmíru. EPCOT Center sice nemá střechu, ale každé stéblo trávy a každé zvíře je předem připraveno na to, jak se v něm smísit. Je to konečné předměstí. Představují si život, kde neexistuje vůbec žádný vztah k přírodě a kde bylo uděláno vše pro zničení pocitu spojení s čímkoli mimo to, co může poskytnout korporace a technologický svět. A je to uděláno tak, aby to vypadalo velmi přitažlivě. Kniha EPCOT Center o sobě říká, že jejím účelem je přimět lidi, aby se sžili s vysoce technologickou změnou, ke které v budoucnu dojde. Tyto vize jsou v podstatě prodejním systémem pro budoucnost, kde jsou všechny lidské zkušenosti redukovány na zážitky z tlačítek nebo slavné cestování s batohy na zádech prostorem a časem. Představují si obecnou přeměnu světa, kde by autentická místa, jako je Anglie – stará Anglie nebo staré Norsko – byla znovu vytvořena vlastní zábavou, jako jsou zábavní parky. To je důvod, proč používám frázi „San Francisco, Theme Park“, protože to se již děje zde, ale začíná se to dít i všude jinde; autentická místa začínají propagovat své rysy s cílem podpořit cestovní ruch. Stávají se zkomodifikovanou verzí sebe sama. nebo staré Norsko – by bylo znovu vytvořenou zábavou, jako jsou zábavní parky. To je důvod, proč používám frázi „San Francisco, Theme Park“, protože to se již děje zde, ale začíná se to dít i všude jinde; autentická místa začínají propagovat své rysy s cílem podpořit cestovní ruch. Stávají se zkomodifikovanou verzí sebe sama. nebo staré Norsko – by bylo znovu vytvořenou zábavou, jako jsou zábavní parky. To je důvod, proč používám frázi „San Francisco, Theme Park“, protože to se již děje zde, ale začíná se to dít i všude jinde; autentická místa začínají propagovat své rysy s cílem podpořit cestovní ruch. Stávají se zkomodifikovanou verzí sebe sama.

Ingram: Ironií je, že se snažíme znovu vytvořit to, co jsme celé ty roky zaměstnávali ničením. Je to jako příklad, který uvádíte s reklamami v televizi, které nám prodávají naše pocity spojení. Teď budeme muset koupit zpět Eden – v kupoli.

Mander: Ano, lidé budou mít přírodu uvnitř kopulí, ale venku už málo přírody.

Ingram: V evropském vydání Wall Street Journal jsem viděl článek na titulní straně o nápadu vědce vyhodit do povětří Měsíc, aby se zlepšila atmosféra na Zemi. Ve své knize jste popsal taková technologická řešení, jako je navrhovaný plán podporovaný Národní výzkumnou radou, která radí Kongresu, rozprášit stovky tisíc tun železného prášku do moří, aby se stimuloval růst řas a absorboval oxid uhličitý, jako to dříve dělaly lesy.

Mander: Všechna tato řešení jsou šílená, protože jsou tak odtržená od jakéhokoli smyslu pro důsledky drastické změny ekosystému. Ale jsou poháněny motivem zisku, protože to jsou řešení, která fungují uvnitř kapitalistického systému.

Gary Coates, profesor na Kansas State University, tvrdí, že tyto kroky k znovuvytvoření života v umělých prostředích, genetické inženýrství, vesmírné cestování, bublinové kupole ve vesmíru a parky životního stylu jsou skutečnými příklady toho, že jsme již ztraceni ve vesmíru. Už jsme zmítaní jako astronauti, bez pocitu uzemnění, aniž bychom věděli, odkud jsme přišli, kudy je nahoru, kudy dolů. A to, o co se v tom všem opravdu snažíme, je dostat se zpět do Edenu. Snažíme se vrátit ke zdroji. Ztráta Edenu je operativní mýtus západní společnosti.

Ingram: Promluvme si o některých stereotypech a vzorcích, které ovlivňují vnímání domorodých národů, jako je představa, že mezi sebou neustále bojují a že nejsou schopni si sami vládnout.

Mander: Na Západě se náš pohled na Indy vrací k debatě před několika staletími v katolické církvi o tom, zda Indové byli nebo nebyli vůbec lidmi. Církev se snažila zjistit, zda mají Indové duše, a proto stojí za to je zachránit, nebo zda by z nich měli být pobiti nebo z nich udělat otroci. Nikdy se neuvažovalo o tom, zda mají Indové platnost podle svých vlastních podmínek. Člověk rychle vidí analogii s přírodou, protože právě teď lidé začínají mluvit o tom, zda má příroda platnost podle svých vlastních podmínek, spíše než aby sloužila lidem.

V případě západních průmyslových zemí jsou Indové považováni zásadně za minulost, zastaralou; primitivní v negativním smyslu, což znamená neschopný udržet vlády nebo společnosti, neschopný myslet velké myšlenky, přispívat k západním myšlenkám nebo zanechat krásnou architekturu. Jsou kritizováni ve všech oblastech, o kterých si myslíme, že jsme dobří. Existuje však podstatný důkaz, že filozofický základ americké ústavy pochází z Velkého závazného zákona Irokézů, který sahá přinejmenším do 16. století; Irokézové říkají, že to sahá tisíc let před tím. Velký závazný zákon je systém rovnostářského, federovaného vládnutí s absolutní demokracií a silnými kontrolami a protiváhami a ve skutečnosti v některých ohledech v současnosti přetrvává. Nyní USA Ústava si musela mnohé z těchto principů vypůjčit, protože ve světě v té době neexistovaly žádné jiné demokratické a federativní modely. Ve své knize jsem si dal spoustu problémů, abych mluvil o indických vládních systémech.

Mluvím také o indických ekonomických systémech, protože rétorikou západní společnosti je, že technologie a západní formy rozvoje osvobozují lidi od utrpení a otroctví. Malý průzkum tradičních domorodých ekonomik ukazuje, že lidé byli schopni přežít ve většině částí světa, jistě v mírných pásmech, ale dokonce i v extrémních pásmech, s velmi malou prací, maximálním potěšením a zábavou a minimem technologií.

Ingram: A pracovali jen tři až pět hodin denně.

Mander: V průměru. A tehdy pracovali. Bylo mnoho měsíců, kdy nebyla vůbec žádná práce.

Ingram: Co dělali celé ty hodiny a dny volna?

Mander: Poflakovali se. Flirtovali. Hráli hodně muziky. Spali. Zdálo se, že se dobře bavili. Souviseli. Bylo tam hodně komunitního života. Ale kdo ví? Chci říct, že byste teď museli jít do komunity z doby kamenné, kde jsou některé z těchto aktivit stále živé. Lidé, kteří jdou dovnitř, říkají, že se skvěle baví. Ne všechno je dokonalé. Existují různé druhy intrik a tabu a tak dále, věci, které nesmíte dělat, věci, kterým se snažíte uniknout, a existují odplaty. Ale je to velmi intenzivní osobní zkušenost.

Ingram: Musí cítit zvýšený pocit sounáležitosti.

Mander: To je to, co mají. Vidíte, západní pohled na indiány je založen na žádném kontaktu s indiány. Průměrný Američan nikdy nepotkal Inda, snad kromě opilého Inda ve městě. Indové žijí většinou v oblastech divočiny – v oblastech, kde my nejsme – takže s nimi ve skutečnosti nekomunikujeme a v médiích nejsou zastoupeni žádným přesným způsobem. Všechny mediální prezentace byly stereotypní. Nejprve byli Indiáni prezentováni jako divoši; pak to bylo jako ušlechtilí divoši. Obojí je nepřesné. Jsou to opravdu jen obyčejní lidé žijící v běžné společnosti, která má určité struktury, které byly velmi funkční. Takže naše povědomí o Indiánech je jen fantazie. Opravdu nemáme způsob, jak zjistit, jaké byly jejich společnosti.

Původní tradice je filozofická tradice. Domorodé společnosti se úspěšně udržovaly po tisíce let, protože si vyvinuly filozofický systém zakořeněný v jejich vztahu k přírodě.

Ingram: Jsou to především ústní tradice?

Mander: Jsou to přísně ústní tradice. Nevěří v kodifikaci stejným způsobem jako my. Oren Lyons, vůdce Onondaga , zdůrazňuje důležitost ústní tradice práva. Když byl Velký zákon sepsán, byl plný zkreslení, protože je ve skutečnosti proměnlivější. Všichni se sejdou a promluví si o tom a zjistí, co je v dané situaci správné. Pokud trávíte čas s indiány, zjistíte hodně o tom, jak funguje ústní tradice, protože jejich vzpomínky jsou neuvěřitelné. Pamatují si, co říkáte, velmi jasně, po velmi dlouhou dobu a bez použití magnetofonu nebo poznámek.

Ingram: Co za to stojí?

Mander: Je to proto, že jsou v tomto procesu vzhůru. Poslouchají. Věřím, že ústní tradice trénuje naslouchání. Pokud máte například digitální hodinky, nemusíte čas zjišťovat stejným způsobem. Je to všechno hotovo za vás. Kalkulačky ničí schopnost počítat. Pokud máme systémy zaznamenávání toho, co se děje, pak tomu nevěnujeme tolik pozornosti a nevyužíváme svou paměť. Tak často jsem to viděl. V polovině šedesátých let jsem se účastnil schůzky dole v rezervaci Hopi. Šel jsem tam o něčem diskutovat a všichni seděli v kruhu a schůzka trvala celý den, než se řešilo jedno téma. Když setkání začalo, všichni tito lidé seděli kolem kruhu se zavřenýma očima. Myslel jsem, že spí. Až mnohem později na schůzce mi bylo jasné, že jsou úplně vzhůru, a slyšeli všechno, co bylo řečeno. A nejen to, měli toho hodně co říct ke všemu, co se říkalo, ale vyjadřovali se velmi pomalu, postupně, velmi zdlouhavě a s absolutní, živou vzpomínkou.

Ingram: Ve své knize říkáte, že jedním z důvodů, proč se nám v historii neříká pravda o Indiánech, je to, že nechceme čelit vlastní vině, nepovažuje se za dobrou televizi ukázat, co jsme udělali lidé této země, když jsme sem přišli. Slyšel jsem, že když testovacímu publiku ukázali verzi „Tance s vlky“, která skončila vyvražděním kmene, vyvolalo to hroznou reakci, takže to změnili, aby kmen utekl.

Mander: No, byl jsem vděčný, že ve filmu nedošlo k žádné porážce.

Ingram: Jde mi o to, že nechceme vidět, co jsme dělali v minulosti; navíc to není starý příběh, děje se to po celé planetě – tady a teď.

Mander: Američané jsou nejodolnější vůči přiznání svých chyb. V poslední době se mnoho národů omlouvalo za různé činy. Němci se Izraelcům omluvili. Rusové se Polákům omluvili. Poláci se svým lidem omluvili. To byly formální omluvy; byly vyjednány a vyřešeny. Indiáni žádají, abychom se omluvili za minulost i za současnost a abychom vrátili spoustu zemí, které jsme Indiánům ukradli, protože země je klíčová pro přežití tradičních kultur.

Je načase, abychom to udělali, a pokud ano, určitě by nám to prospělo přinejmenším stejně jako Indiánům. Nemluvím jen o psychické úlevě – o zbavení se té viny – ale co je důležitější, o výhodách udržování kultur a komunit, které mají stále přístup ke starodávným znalostem na Zemi, které jsme ztratili, znalostem. o vhodném způsobu života lidských bytostí na planetě.

The post Jerry Mander. Čtyři argumenty pro zrušení televize. Vynikající rozhovor first appeared on Čítárny.

Bohužel kniha je posledním a nedokončeným románem Flauberta (1881), ve kterém popisuje humorné soužití dvou vysloužilých pařížských písařů. Ti se seznámí na lavičce Bourbonského bulváru v Paříži a zjistí, že:

Kancelářská jednotvárnost se jim zhnusila. Věčné škrabátko a hladítko, týž kalamář, táž pera a tíž kolegové! Zdáli se jim omezení a mluvili s nimi čím dál méně. Dříve byli téměř šťastni; ale od chvíle, kdy si začali sebe více vážit, ponižovala je jejich práce… „Tisíckrát radši bych dělal šaška na poutích!“

Začnou tedy kout pikle. Po odchodu na důchod kupují na vesnici statek, aby se spontánně věnovali vědeckému bádání.
Nic se jim však nedaří a pro lidi v okolí jsou jen pro smích. Nicméně způsob jakým Flaubert popisuje jejich komické kousky, hloubání a pseudovědecké rozjímání není jen bláznivým obrazem povrchního a maloměšťáckého přístupu k životu, ale je Flaubertovým výsměchem tehdejšímu? způsobu vědeckému bádání, kde vědcům, donekonečna se dohadujícím a prosazujícím své objevy, jde většinou jen o prosazení svého ega.
Proto se v knize Flaubert tak často vysmívá mnoha vědeckým názorům či tzv. objevům, encyklopediím či populárně vědeckým článkům, které v té době skutečně existovaly.
Dnes ale věda v mnoha oblastech dosáhla mnohem bizarnějších projevů, které mají na společnost mnohem zrůdnější dopad. Pokud vás to zajímá, zde je zajímavý dokument nebo velmi fundovaný rozhovor.

https://www.youtube.com/watch?v=Xc4fQ2mOcRY

Ve dopise z července 1879 popisuje Flaubert práci na této knize takto:

Každý den trávím, odpoledne v Národní knihovně, kde čtu pitomé věci, teď samou křesťanskou apologetiku. Je to tak blbé, že by to mohlo udělat bezbožníky i z největších věřících.

V lednu 1880 píše poslední kapitolu…

Víte, jakého čísla dosahuje počet svazků, které jsem musel strávit pro své strejdy? Víc než 1500! Můj svazek poznámek má osm palců tloušťky, a to vše a nic je totéž.
Ale toto bohatství dokumentů mi umožnilo nebýt pedantem; tím jsem si jist.

A tak v průběhu nedokončeného románu začínáme tušit, že závěr neměl být happyendem.
Pécuchet se nakazí syfilidou a příběh směřuje k poznání, že naše vědecké poznatky nejsou zdaleka na takové úrovní, jak ji samotní vědci prezentují v různých časopisech či knihách.

“Věda je založena na poznatcích, které získala z jednoho kousku vesmíru. Možná, že to neodpovídá celému vesmíru, který neznáme, který je mnohem větší a který nemůžeme prozkoumat… Nemůže-li jedinec nic vědět, proč by všichni jedinci dohromady měli vědět víc? Blud, třeba sto tisíc let starý, nestává se pravdou tím, že je starý! Dav jde vždy vyšlapanou cestou. A naopak, jen hrstka lidí stojí v čele pokroku.

O svém románu 18. dubna 1880, krátce před svou smrti, píše jedné ze svých přítelkyň:

Rozkoš má tam asi tolik místa jako v matematickém díle. A žádné drama, žádná zápletka, žádné zajímavé prostředí. Poslední kapitola jedná o pedagogice a mravních zásadách, ale chci tím čtenáře pobavit. Kdybych znal někoho, kdo by chtěl udělat knihu za takovýchto podmínek, považoval bych ho za zralého pro blázinec.

Gustav Flaubert (12.12. 1821 – 8.5. 1880) byl především vnímavý umělec.
Dnešní čtenáři, ve své většině, již nerozumí, co slovo “umělec” znamená, když jde o spisovatele. Smysl pro umění, ten jemný, citlivý, neuspokojitelný a nepostižitelný čich je svou povahou darem vnímavých lidí. Dnešní společnost dnes literární umění bagatelizuje tím nejvulgárnějším způsobem. Sám Flaubert v této knize napsal: Lid je spokojen s každým tyranem, jen nechá-li mu rypák v korytě. Jen ať mu zacpe pusu, ať po něm šlape, ať ho zničí! To bude ještě málo za jeho nenávist k právu, za jeho zbabělost, netečnost a zaslepenost!

Ukázky z knihy:

Bouvard a Pécuchet pronášeli i při jiných příležitostech své děsivé paradoxy. Pochybovali o poctivosti mužů, o počestnosti žen, o moudrosti vlády, o zdravém rozumu lidu, zkrátka podkopávali základy.
Co je zlého na tom, odhodíme-li břímě, které nás drtí a dopustíme-li se činu, kterým nikomu neublížíme? Kdyby urážel Boha, měli bychom tuto moc? Není to zbabělost, třebaže se tak říká, a jak nádherně zpupné je zesměšnit, třeba na vlastní účet, čeho si lidé nejvíce váží.
…
Děti nejsou ničím povinny svým zploditelům, ale rodiče naopak mají povinnost je živit, dát jim vzdělání, pečovat o ně, prostě jsou jim povinni vším… Ano, manželé mají žít věčně spolu, aby byli potrestáni za hloupost, že se vzali.
…
Lid je hloupý. Jen si vzpomeň na všechny ty, co kupují posilující prostředky; Dupuytrenovu pomádu, vodičku kastelánek atd. Ti hlupáci tvoří valnou část voličů a my se podrobujeme jejich vůli.
…
Lid je spokojen s každým tyranem, jen nechá-li mu rypák v korytě. Jen ať mu zacpe pusu, ať po něm šlape, ať ho zničí! To bude ještě málo za jeho nenávist k právu, za jeho zbabělost, netečnost a zaslepenost!
…
Tehdy se v jejich duši vyvinula politováníhodná schopnost: viděli hloupost a už ji nesnášeli. Rmoutily je bezvýznamné věci: reklamy v novinách, profil nějakého měšťáka, hloupý úsudek, který náhodou zaslechli… A vzpomněli si na dobu, kdy byli šťastni.
…
Zvířata mají také svá práva, neboť mají duši jako my, ovšem máme-li my vůbec nějakou!
…
Všichni dějepisci pracovali se zřetelem k zvláštnímu zájmu, k náboženství, národu, straně, systému, nebo aby kárali krále, radili lidu, poskytli příklady mravnosti.

The post Byli jednou dva písaři Bouvard a Pécuchet. Flaubert humorně o lidské hlouposti a pseudovědě first appeared on Čítárny.

Henry David Thoreau napsal esej Občanská neposlušnost v roce 1849. Dodnes je inspirující svou přímosti a poučným pohledem na podstatu demokracie jako takové.
Henry David Thoreau (1817-1862) ji napsal pod názvem Občanská neposlušnost (Civil Disobedience) a inspiroval tímto dílem dokonce i Lva Nikolajeviče Tolstého, Martina Luthera Kinga.
Thoreauovy myšlenky se staly základem filosofie nenásilí M. K. Gándhího.

Část eseje o volbách nás navíc ujistí, že od doby, kdy o volbách Thoreau přemýšlel, se nic podstatného nezměnilo.

Volby jsou vždy tak trochu hazardní hrou, jako dáma nebo vrhcáby, s lehkým morálním nádechem, je to hra s dobrem a zlem, která klade otázky o morálce, a určitá sázka tuto hru přirozeně doprovází.
Povaha voličů není v sázce. Odevzdám svůj hlas, jak uznám za správné, ale nejsem příliš znepokojen tím, zdali moje pravda převáží. Jsem připraven přenechat to většině. Závaznost rozhodnutí většiny proto nikdy nesahá za hranice účelnosti. Volit pravdu ještě neznamená něco pro tuto pravdu udělat. Je to jenom chabé vyjádření touhy po tom, aby se této pravdě dostalo vítězství.

Moudrý člověk ale nemůže ponechat pravdu v rukou náhody, nebo doufat, že se pravda uplatní prostřednictvím vlády většiny. V činech mas je jenom málo mravnosti. Až bude většina konečně hlasovat za zrušení otroctví, to už jenom projev netečnosti nebo skutečnosti, že období otroctví se i tak chýlí ke konci. Tito voliči budou posledními otroky. Urychlit zrušení otroctví můžou jenom hlasy lidí, kteří touto volbou chtějí potvrdit svou vlastní svobodu.

Doslechl jsem se, že se má v Baltimore sejít shromáždění pro výběr prezidentského kandidáta, kterého se zúčastní především velcí vydavatelé a profesionální politici.
Co ale znamená rozhodnutí, které tam přijmou, pro nezávislého, inteligentního a poctivého člověka?
Cožpak se nemůžeme spolehnout na nezávislé hlasy?
Cožpak není v této zemi mnoho lidí, kteří se shromáždění nezúčastňují?

Ale ne; zdá se, že všichni takzvaní vážení občané už opustili své pozice a zoufají si nad osudem země, i když by měla země zoufat nad nimi. Okamžitě jsou připraveni přijmout shromážděním zvoleného kandidáta jako jediného, který je k dispozici, čímž dokazují, že oni sami jsou plně k dispozici jakýmkoli účelům demagoga. Volební hlas takovýchto lidí nemá větší hodnotu, než hlas kteréhokoli cizince bez principů nebo prodejného domorodce, které je oba možno koupit.

Kde jsou lidé, kteří, jak říká můj soused, mají páteř, kterou neprostrčíš ruku?
Naše statistiky se mýlí, údaje o populaci jsou přehnané. Protože kolik lidí se v této zemi najde na tisíci čtverečních mílí? Stěží jediný člověk.
Jako by Amerika nenabídla svým novousedlíkům žádný stimul.

Američané se ale proměnili v členy všelijakých sdružení, které poznáte podle jejich mimořádně vyvinutého smyslu pro stádnost a příkladného nedostatku intelektu a zdravé sebedůvěry. Jejich prvním a hlavním zájmem jako by byly starobince a sbírky pro vdovy a sirotky, jejich je společnost vzájemné závislosti, která je pro ně především zárukou důstojného pohřbu.

The post Občanská neposlušnost. Henry David Thoreau o volbách a občanské angažovanosti i tuposti first appeared on Čítárny.

Citadela Exupéryho. Jsou knihy, které s vámi proputují celý život. A pokaždé, když do nich nahlédnete, jste autorem vyprovokováni k přemýšlení.
Takové knihy jsou hodny, aby byly ve vašich knihovnách a vašich myslích.

Saint-Exupery v jednom ze svých dopisů matce přiznal:
„Nenávidím lidi, kteří píší pro zábavu a hledají efekty. Musíš mít co říct.”

V této knize můžete začít číst kdekoliv, nemá počátek a nemá konec, ale každá strana je výzvou pro ty, kteří chtějí hledat odpovědi na otázky, jenž si kladou všichni přemýšlející na tomto světě.

Antoine de Saint-Exupéry: Citadela, Vyšehrad spol. s r. o., Praha 1994, překl. Věra Dvořáková, výběr
Antoine de Saint-Exupéry: Citadelle, Gallimard, France 1997, kompletní vydání
Antoine de Saint-Exupéry: Citadela, Vyšehrad spol. s r. o., Praha 2002, překl. Věra Dvořáková, kompletní vydání

Výpisky z knihy Citadela:

Vedu-li válku proto, abych dosáhl míru, vytvářím válku.
Mír není stav, jehož by se dalo dosáhnout válkou.
Jestliže uvěřím v mír dosažený zbraní, pak zemřu, sotva odzbrojím.
Mír mohu nastolit jen tehdy, pokud ho sám vytvářím.

Není důležité, co zanecháš, ale co zaseješ. Katedrála není kameny, ale duší těch, kdo ji stavěli.

Člověk je jako citadela. Zboří zdi, aby získal svobodu, ale stane se jen zříceninou otevřenou hvězdám. Pravá svoboda není v rozbití zdí, ale v tom, co si v sobě vybuduješ.

Litovat ran, které jste utrpěli, je stejné jako litovat toho, že jste se narodili na tento svět nebo že jste se narodili ve špatnou dobu. Minulost je to, co utká vaši přítomnost. Nedá se s ním nic dělat. Přijměte to a nepřenášejte v tom hory. Stále s nimi nelze pohnout.

Bůh není něco, co bys mohl spatřit nebo pojmenovat. Je v tichu mezi slovy, v prázdnotě mezi věcmi, v touze, která tě vede dál.

Přikázal jsem proto povolat vychovatele a řekl jim: “Vaším úkolem není zabíjet v lidských mláďatech člověka, ani dělat z nich mravence, kteří mají žít v mraveništi. Nepovažují za důležité, bude-li člověk více nebo méně uspokojen. Důležité je, bude-li více nebo méně člověkem. První pro mne není otázka, bude-li člověk nebo nebude šťasten. A nejsou pro mne důležitá tučná břicha lenivců, kteří jsou jako dobytek v chlévě.
Nebudete je přecpávat prázdnými formulkami, nýbrž obrazy, které jsou nositeli struktur.
Nebudete je sytit především mrtvými znalostmi. Ale ukujete jim styl, aby mohli věci uchopit.
Nebudete jejich způsobilost posuzovat podle schopností, které snad projeví v tom či onom směru. Neboť nejdále dojde a nejúspěšnější bude ten, kdo nejvíc zápasil sám se sebou. Budete proto přihlížet především k lásce. Nebudete zdůrazňovat užitek. Ale lidskou tvorbu, aby určitý člověk hobloval své prkno poctivě a věrně, a on je pak ohobluje lépe.
Budete učit úctě, neboť ironie je věcí darmochleba a znamená, že byly zapomenuty tváře.
Budete bojovat proti poutům, která člověka svazují s hmotnými statky. Budete vytvářet z lidského mláděte člověka, a to tak, že je budete učit především směně, neboť kde není směny, zbývá jen zkornatění. Budete učit rozjímání a modlitbě, neboť jimi se duše stává širší. A lásce. Neboť co může nahradit lásku? A sebeláska je opak lásky. Trestat budete především lež a také udavačství, i když to obojí může být zajisté člověku prospěšné a obci zdánlivě také. Ale silní se rodí pouze z věrnosti. A není možné být věrný na jedné straně a na druhé ne. Věrný člověk je věrný vždycky. A není věrný ten, kdo dokáže zradit druha, s nímž pracuje. Já potřebuji silné město a nehodlám opřít jeho sílu o lidskou hnilobu.

Byl jsem až příliš často svědkem, jak se dal soucit nepravou cestou. Ale my, kdo vládneme lidem, jsme se naučili zpytovat jejich srdce a věnovat pozornost jen tomu, co si jí opravdu zaslouží. Odmítám cítit lítost nad okázalými bolestmi, jež trápí srdce žen, a stejně tak nad umírajícími, a stejné tak nad mrtvými. A vím proč.
V jedné době mého mládí ve mně probouzeli soucit žebráci a jejich vředy. Najímal jsem pro ně ranhojiče a nakupoval balzámy. Karavany mi přivážely z jednoho ostrova zlaté masti, po nichž kůže znovu přirůstá k masu. To všechno až do dne, kdy jsem pochopil, že si na svém zápachu zakládají jako na vzácném přepychu, kdy jsem je přistihl, jak se škrabou a pomazávají lejnem, jako by hnojili zemi, aby z ní vydobyli purpurový květ. Chlubili se jeden druhému svou hnilobou, byli pyšní na almužny, které dostali, neboť ten, kdo vydělal nejvíc, připadal sám sobě jako velekněz, vystavující tu nejkrásnější modlu. Pokud svolili poradit se s mým lékařem, pak jen v naději, že ho ohromí morovým zápachem a velikostí svého vředu. Mávali svými pahýly, aby si vydobyli místo na světě. A přijímali léčbu jako poctu, polichoceně si nechávali čistit a omývat údy, ale sotvaže nemoc zmizela, připadali si náhle bezvýznamní a jaksi zbyteční, neboť už svým tělem nic neživili. A první jejich starostí bylo, vzkřísit znovu vřed, který z nich žil. A vyšňořeni opět nemocí, vítězoslavní a marniví se vraceli s miskou v ruce zpátky na cestu karavan, aby tu ve jménu svého nečistého boha vydírali pocestné.

Byla i doba, kdy jsem měl soucit s mrtvými. Domníval jsem se, že člověk, kterého obětuji v poušti, upadá v beznadějnou samotu. Neměl jsem ještě potuchy, že není samoty pro toho, kdo umírá. V té době jsem ještě neznal jejich odevzdanost. Potom jsem však zažil, jak sobec nebo lakomec, kdykoli ochotný křičet, že ho okrádají, v poslední hodince žádal, aby se kolem něho shromáždili jeho blízcí, a s pohrdavou rovností jim rozděloval majetek jako bezcenné hračky dětem. Nebo jak raněný ve chvíli, kdy byl skutečně zlomen, odmítl jakoukoli pomocnou ruku, protože by to mohlo být pro jeho druhy nebezpečné, ačkoli jindy by ve zcela nepatrném ohrožení malomyslně křičel o pomoc. Podobné sebezapření obdivujeme. Já však i tady nalezl jen skrytou známku pohrdání. Vím, že se člověk dokáže podělit o polní láhev, třebaže sám už usychá v slunci, anebo o kůrku chleba v nejhorším hladu. Hlavně však proto, že už je nepotřebuje, a tak s královskou lhostejností nechává kost ohryzat druhému.

Zažil jsem, jak ženy oplakávaly padlé bojovníky. Ale to jsme je oklamali my sami! Víš přece, s jakou slávou a hlukem se navracejí ti, kdo přežili, jak vykřikují o svých úspěších a jako důkaz nebezpečí, které podstoupili, přinášejí smrt těch druhých, smrt, které říkají strašlivá, protože mohla potkat je. I mně se v mládí líbilo nést kolem čela tuhle aureolu sečných ran, jež utržili druzí. Vracel jsem se a oháněl mrtvými kamarády a jejich strašnou beznadějí. Avšak koho si vybrala smrt, kdo už jen zvrací krev nebo si přidržuje vnitřnosti, ten jediný odhaluje pravdu — že totiž hrůza ze smrti neexistuje. Vlastní tělo mu náhle připadá jako zbytečný nástroj, který dosloužil a on ho odhazuje. Zničené tělo, které se ukazuje ve svém opotřebení. A když to tělo žízní, pro umírajícího už je to jen žízeň, jíž bude dobré se zbavit. A zbytečné je všechno, co mu kdy patřilo, co zdobilo, živilo, oslavovalo to zpola cizí tělo, z něhož je už jen jakési domovní příslušenství, něco jako osel přivázaný ke kůlu.

V tu chvíli nastává agónie, a to už se vědomí jen kolébá, jak je střídavě vyprazdňují a zase naplňují vlny paměti. Odcházejí a přicházejí jako odliv a příliv a odnášejí a zase přinášejí veškerou zásobu obrazů, ulity vzpomínek, mušle znějící veškerými kdy zaslechnutými hlasy. Zvednou se, zalijí poznovu srdeční řasy a všechny city zase ožijí. Ale obratník už chystá rozhodující odliv, srdce se vyprázdní a vlny i se všemi svými zásobami se navrátí v Boha. Ano, viděl jsem, jak lidé před smrtí utíkali, už předem zděšeni tím setkáním. Avšak neklamte se, nikdy jsem neviděl, že by propadl hrůze ten, kdo umírá.

Chátrou však nazývám ty, kteří jsou živi z činů druhých lidí a podle nich se mění jako chameleóni a hledí s láskou jen tam, odkud jim plynou dary, a mají rádi potlesk a soudí sami sebe z pohledu davů: nikde je nelze najít, nejsou podobni citadele, uzavřené nad vlastním pokladem, a nepředávají své heslo z pokolení na pokolení, ale nechávají své děti naopak vyrůstat, aniž je hnětou. A vyrážejí po světě jako houby.

Vy domýšlivci, kteří sledujete tanec stínů na zdi a myslíte si, že znáte, kteří čtete krok za krokem geometrické poučky a nenapadne vás, že tu byl někdo, kdo kráčel, aby je nastolil, kteří čtete ze stop v písku a nepřijdete na to, že tady zas byl někdo, kdo odmítl lásku, kteří sledujete vzestup života od výchozího materiálu a nevíte, že tu byl někdo, kdo zamítl a volil, vy otroci, vyzbrojení kladivem na hřebíky, nechoďte za mnou a nechtějte mi namluvit, že jste vymysleli a spustili na vodu loď.

Všechno jsme pochopili,” začali vykřikovat logikové a navzájem si blahopřáli.

Jen si nedělej iluze,” řekl mi otec. “Nemysli si, že je ten člověk zoufalý, že v noci nespí a lomí rukama a bouří hněvem proti Bohu nebo proti sobě či lidem. Není v něm totiž nic, jen čím dál větší nepřítomnost. Co by mohl mít společného s lidmi? Teče mu z očí a paže z něho visí jako větve. Z celého města už k němu doléhá pouze vzdálený šum. Život už ho vyživuje jen matnou podívanou. Podívaná nic není. Žít můžeš jen z toho, co přetváříš. Ne však z toho, co je do tebe ukládáno jako do skladiště. Kdyby ten člověk mohl vzít bič a šlehat koně a nosit kameny a pomáhat při stavbě chrámu, žil by. Ale jemu je všechno dáváno.

Podobal jsem se také člověku, který na své cestě zvedl dívku, probodenou dýkou. Nese ji v sukovitých pažích zhroucenou, odevzdanou jako náruč růží, tichounce uspanou zábleskem ocele a skoro s úsměvem opírající bledé čelo o okřídlené rameno smrti, ale nese ji k planině, k lidem, kteří ji uzdraví.
“Ty spící krasavice, kterou naplním svým životem, neboť mi už nezáleží na lidských marnostech, hněvech a pachtění, ani na majetku, který bych mohl získat, ani na bolestech, jež by mne mohly potkat, ale jen na tom, za co se směňuji. A nesu teď své břemeno k ranhojičům v pláni a stanu se světlem očí, kadeří vlasů na čistém čele, a jestli ji, až se uzdraví, naučím modlitbě, celá se vzpřímí vnitřní dokonalostí jako stvol květu, pevně podpíraný kořeny …”
Mé tělo praská jako stará skořápka a už mi není vězením. Pozvolna sestupuji z horského svahu a připadá mi, že vleču za sebou jako široký plášť všechny kopce a pláně a tu a tam, jako zlaté hvězdy, světelné body příbytků. Ohýbám se jako strom obtěžkaný dary.
Žehnám ti, můj spící lide, ještě spi.

The post Citadela Saint-Exupéryho. Neobyčejně inspirující hledání svorníků našeho chování a myšlení first appeared on Čítárny.

Nadčasový román Proces (1914-15) France Kafky (1883-1924) o posledním roce života Josepha K., uvízlého v mlýnských kamenech hloupé a nelítostné, zkorumpované soudní mašinérie, je nelichotivým portrétem byrokracie (nebo totality), kterou znají čtenáři 21. století neméně než současníci Franze Kafky a metafora monotónního lidského života bez radosti, lásky a smyslu.

Bankovní manažer K. je souzen, ale není jasné proč. Hrdina se nedokáže domoci spravedlnosti, nerozezná manipulaci od vřelosti a svědomitost od svévole úředníků a až do posledního dechu bere svůj absurdní stav jako samozřejmost.

Franc Kafka byl mistrem ve vytváření atmosféry nejistoty a absurdity. Jeho styl je často popisován jako kafkovský a jeho vliv je vidět v díle mnoha spisovatelů.

S podobnou absurditou, jako v tomto románu, se v reálném životě setkával evidentně i Kafka, který často psal o odcizení a nesmyslnosti existence.
Při práci pro pojišťovnu ale svou spisovatelskou činnost pečlivě skrýval.

Ne zcela v pohodě byl i jeho osobní život:
Např. Jeho největší láskou je Felicia Bauerová.
Jeho osobní život se však nevyvíjel dobře. Dvakrát byl zasnoubený s Felicií a dvakrát zasnoubení přerušil. Existuje hypotéza, že potíže s budováním rodiny jsou způsobeny Kafkovým vztahem s jeho otcem. Krátce před svou smrtí se oženil s 19letou dívkou Dorou Diamant.

„Všechny mé myšlenky byly pod Tvým těžkým útlakem, včetně myšlenek, které se neshodovaly s Tvými, a především byly. Od samého počátku nad všemi těmito myšlenkami údajně nezávislými na Tobě těžce zatěžoval tvůj nesouhlas; bylo téměř nemožné jej udržet, dokud nebyl plán plně a důsledně realizován. Nemluvím tu o nějakých vznešených myšlenkách, ale o nápadech malých dětí.”
Franz Kafka, z dopisu otci.

Kvůli chronické nemoci, která mu také bránila žít naplno, se Kafka obával, že jeho díla nebudou nikdy plně pochopena.
Proto před svou smrtí požádal přítele, nakladatele Maxe Broda, aby spálil všechna jeho díla, včetně „Soudu“. Naštěstí k tomu nedošlo.

Problém Kafkových problémů – zoufalství a ztráta člověka v životě, konflikt mezi vášnivou touhou najít smysl života a pochybností o jakémkoli smyslu, ať je dán jakýkoli, je doveden do ostrosti zoufalství v tento velkolepý a vzrušující román; Tohle je děsivá, skoro krutá kniha.
G. Hesse o románu „Proces“ od F. Kafky.

Výpisky z knihy: Franc Kafka / Proces:

Když žijete ve světě třicet let, a i když jste si v životě museli udělat vlastní cestu, nevyhnutelně si zvyknete na nejrůznější překvapení a neberete je příliš vážně.
—–

“Někdo musel Josefa K. pomlouvat, protože jednoho rána, aniž by udělal něco skutečně špatného, ​​byl zatčen.”
—–

“Mluví o věcech, kterým stejně nerozumějí.” Jen díky své hlouposti si mohou být sami sebou tak jisti.“
—–

“Ne,” řekl kněz, “nemusíš všechno přijímat jako pravdu, musíš to přijmout jen jako nutné.” “Deprimující pohled,” řekl K. “Lež se stala vládou světa.”
—–

„Knihy, které potřebujeme, jsou toho druhu, který na nás působí jako neštěstí, kvůli kterým trpíme jako smrt někoho, koho milujeme víc než sebe, díky nim se cítíme, jako bychom byli na pokraji sebevraždy, ztraceni v lese. daleko od všech lidských obydlí.”
—–

“Vidím, že tyto knihy jsou pravděpodobně právními knihami a je nezbytnou součástí spravedlnosti, která se zde uděluje, že byste měli být odsouzeni nejen pro nevinu, ale také pro nevědomost.”
—–

„Nesmíte věnovat příliš velkou pozornost názorům. Psané slovo je neměnné a názory jsou často jen výrazem zoufalství.“
—–

„Než zemře, všechny jeho zkušenosti z těchto dlouhých let se mu shromáždí v hlavě do jednoho bodu, na otázku, kterou ještě nepoložil vrátnému. Zamává mu blíž, protože už nemůže zvednout své tuhnoucí tělo. Vrátný se k němu musí sklonit, protože výškový rozdíl mezi nimi se hodně změnil v mužovu neprospěch.
“Co chceš teď vědět?” ptá se vrátný; “jsi nenasytný.”
“Každý se snaží dosáhnout Zákona,” říká muž, “tak jak se to stalo, že po tolik let nikdo kromě mě nikdy neprosil o přiznání?”
Vrátný pozná, že muž dosáhl svého konce, a aby jeho selhávající smysly zachytily slova do jeho ucha, zařvala mu do ucha:
“Nikdo jiný sem nemohl být nikdy vpuštěn, protože tato brána byla vytvořena pouze pro tebe. Teď se zavřu.” to.”
—–

“Někdy je až s podivem, že jediný průměrný život stačí k tomu, aby obsáhl tolik, že je vůbec možné někdy dosáhnout úspěchu ve své práci.”
—–

„Než zemře, všechny jeho zkušenosti z těchto dlouhých let se mu shromáždí v hlavě do jednoho bodu, na otázku, kterou ještě nepoložil vrátnému.
—–

„Soud nepřichází náhle; řízení postupně přechází v rozsudek.“
—–

“…je v povaze tohoto soudního systému, že člověk je odsouzen nejen pro nevinu, ale také pro nevědomost.”
—–

„Nemusíte všechno považovat za pravdivé, musíte to prostě považovat za nutné. Ze lží se dělá univerzální systém.”
—–

„Logika může být skutečně neotřesitelná, ale nemůže odolat muži, který je odhodlaný žít. Kde byl soudce, kterého nikdy neviděl? Kde byl Vrchní soud, ke kterému se nikdy nedostal? Zvedl ruce a roztáhl všechny prsty. Ale ruce jednoho z mužů se mu sevřely kolem krku, stejně jako druhý mu zabodl nůž hluboko do srdce a dvakrát jím otočil.”

“Neexistuje vůbec žádný způsob, jak se můžete bránit proti tomuto soudu, musíte přiznat svou vinu.” Udělejte úplné doznání, jakmile to bude možné“
—–

“Bylo to velmi naučené, ale ve skutečnosti to nic neříkalo.”
—–

“Co chceš teď vědět?” ptá se vrátný: “Jsi nenasytný.”
“Všichni se snaží dosáhnout Zákona,” odpovídá muž, “jak se to tedy stalo, že po celá ta léta nikdo nehledal přijetí kromě mě?”
Vrátný si všimne, že muž je na konci svých sil a že mu selhává sluch, a tak mu zařve do ucha:
„Těmito dveřmi se nemohl dostat nikdo jiný než vy, protože tyto dveře byly určeny jen vám. Teď je zavřu.”
—–

“Jediná správná věc, kterou můžete udělat, je naučit se řešit situaci tak, jaká je.”
—-

— Asi vás velmi překvapily události dnešního rána? — zeptal se inspektor a oběma rukama si přisunul k sobě několik věcí ležících na stolku — svíčku se zápalkami, knížku, polštářek na špendlíky, jako by tyto předměty potřeboval k výslechu.
— Samozřejmě, — řekl K. a zaplavilo ho příjemné pocit: konečně před ním stojí rozumný člověk, s nímž může mluvit o svých záležitostech.
— Samozřejmě, že jsem překvapen, ale vlastně ani ne tak moc.
— Ne tak moc? — zopakoval inspektor a posunul svíčku doprostřed stolku, začal kolem ní rozkládat ostatní věci.
— Možná jste mě nepochopil správně, — pospíchal K.
— Chtěl jsem jen říct… — Zastavil se a hledal, kam by si sedl. — Můžu si sednout? — zeptal se.
— To se nepatří, — odpověděl inspektor.
— Chtěl jsem jen říct, — pokračoval K. bez prodlení, — že jsem samozřejmě velmi překvapen, ale když člověk prožije třicet let na světě, a navíc když si musel sám v životě prosadit cestu, jak jsem to musel já, tak si nevyhnutelně zvykne na různé nečekané věci a nebere je příliš k srdci. Zejména takové, jako jsou dnešní.
— Proč zejména takové, jako jsou dnešní?
— Neříkám, že všechno považuji za žert, podle mě to pro žert už šlo příliš daleko. Zjevně se na tom podíleli všichni obyvatelé penzionu, a také všichni vy, a to už překračuje hranice žertu. Takže si nemyslím, že by to byla jenom legrace.
— A správně, — řekl inspektor a podíval se, kolik zápalek zbylo v krabičce.

---

The post Proces. Nadčasový Kafka o monotónnosti života a korupci justiční mafie first appeared on Čítárny.

Profesor Jiří Krupička (1913-2014) byl legendární postava české geologie, emeritní profesor geologie na edmontonské University of Alberta, ale především je to člověk mimořádných kvalit, který obohatil naší literauru o několik vynikajících knih: Renesance rozumu, Flagelantska civilzace, Zkouška dospělosti, Stará pevnost, Rozmanitosti života, Kosmický mozek.
Ovlivnil svým uvažováním mnoho lidí, kteří hledají odpovědi na současný stav a vývoj jak filosofie, přírodních věd, tak i lidského myšlení. Prof. RNDr. PhDr. Jiří Krupička byl vyznamenán v roce 2009 Za zásluhy o stát v oblasti vědy.

Začátkem roku 2008 vydalo nakladatelství Paseka Krupičkovo další knihu Zmatek.
Starý moudrý muž v ní uvažuje o problémech současného světa lidí, které jsou často protichůdné a vzbuzují obavy, nepokoj a beznaději. Jiří Krupička přes to, že chápe dobře tuto rozpolcenost dnešního světa, se přiklání k životní naději pro příští generace.

Namátkou o úvahách pana profesora. Snad vás budou inspirovat ke čtení jeho knih.

1. Zatím to podle všech nám dostupných důkazů a indicií vypadá, že v námi přehlédnutelném vesmíru jsme jedinou civilizací bytostí nadaných rozumem (záměrně nepíšu „rozumných bytostí“, protože k nim máme v průměru ještě hodně daleko…), jedinou entitou, která si dokáže uvědomit sama sebe a reflektovat své okolí. Tato skutečnost sama o sobě je dostatečným vyjádřením jinak nezměřitelné hodnoty existence lidstva a zároveň dostatečným důvodem k tomu, aby se lidstvo pokusilo svou civilizaci zachránit.

2. Jediným nástrojem, který máme k dispozici a který nám k tomu může napomoci, je to, co nás odlišuje od našich živočišných předků, tj. rozum.

3. Hlavní morální povinností každého člověka je chovat se podle uvedených skutečností a nadřadit je všem ostatním morálním zásadám.

Doporučujeme knihy od Jiřího Krupičky:

Krupička, Jiří. Dopis z Ruska (1987), Cramerius Publishing House, Helvetia,
Krupička, Jiří. Renesance rozumu (1993/94), 556 s., Čs. spisovatel, Praha
Krupička, Jiří. Flagelantská civilizace (1999), 340 s., Vyd. Hynek, Praha
Krupička, Jiří. Zkouška dospělosti (2000), 249 s., Nakl. Paseka, Praha
Krupička, Jiří. Stará pevnost (2001), 100 s., Nakl. Paseka, Praha
Krupička, Jiří. Rozmanitost života (2002), 414 s., Nakl. Paseka
Krupička, Jiří. Kosmický mozek (2005), 158 s., Nakl. Paseka
Krupička, Jiří. Zmatek (2008), 448 s., Nakl. Paseka, Praha

Ukázka z knihy Flagelantská civilizace:

Z předmluvy Jiřího Krupičky:

Hledá-li někdo náměty k přemýšlení, najde jich v této knize bohatý výběr z řady oblastí života lidské společnoxi. Čtenář se setká s problémy, které jej zajímají asi už dlouhou dobu, a narazí také na jiné, pro něho nové a třeba i překvapivé. Možná právě taková sethání v něm vzbudí zájem.
Nejúspěšnější výzvou k přemýšlení bývá provokace; autor se této metodě rozhodně nevyhýbá. Pokládal by za svůj úspěch, kdyby se mu podařilo přivést aspoň pár dogmatichých myslí do varu – především u vyznavačů neomezeného liberalismu, mravního relativismu a nádhery naprosté svobody lidského jedince. Ani deset let, strávených v komunistických kriminálech, nenapravilo autorovou nedůvěru v slasti neomezené tolerance a nezměnilo jeho tvrdý odpor vůči jejím výstřelkům. Třicet let života na Západě dodalo tomuto postoji téměř nepřeberné množství argumentů.
Kulturní pokrytectví, maskované jaho antirasismus, je jedním z nich.
——
Lidstvo se rychle blíží stadiu, kdy jeho vlastní síla, kdy úžasné dílo jeho kolektivního mozku se může obrátit proti základům existence lidské společnosti. Jeden výbuch masového zla stačí proměnit život na této planetě v řetěz utrpení. Je-li takové zlo možno potlačit pouze násilím, i za cenu krve, musí lidé proto sami sebe odsoudit k bezbrannosti?

Rozum přebírá zde úlohu, vyhrazenou obvykle morálce. Musí zvažovat poměr dvou zel v situacích velkého dosahu pro miliony lidí. Kant by nesouhlasil. Jeho deontologie soudí pouze ryzost motivace, dobrotu vůle při mravním hodnocení činu; důsledky jsou mimo oblast mravního kritéria. Avšak v realitě životního dění, především ve střetech a interakcích velkých lidských skupin hrají právě důsledky rozhodující úlohu. Pouze inteiekt, nikoli svědomí nám může říci něco o očekávaných konkrétních důsledcích jednání ve velmi složirych situacích.
A vztahy mezi lidskými kolektivy, zvláště mezi emocemi prosycenými národními celky, jsou vždy velmi složité, Ve všech konfliktních situacích přicházejí obrykle mravní úsudky ex post. Pravidelně vycházejí z faktického výsledku, ktery zhodnocení příslušně upraví.

Dobro a Zlo jsou Popelky v soudobé filosofii. Pro ryzi mravní relativisty obojí představuje strašidlo zatuhlých myslí. Pod jejich praporem, právě tak jako pod praporem jejich partnerů zvaných Pravda a Lež, kvetlo vždy nási|í za vlády fanatiků a tyranů. Budoucnost by přinesla totéž, ještě v horším mčřítku, kdyby lidé nebděli dost ostražitě a opustili věčnou Pravdu relativity.

The post Profesor Jiří Krupička. Neúnavný hledač souvislostí a autor vynikajících knih first appeared on Čítárny.

Neuvědomělá činnost davů, vstupující na místo vědomělé činnosti jedinců, je jedním z hlavních znaků současné doby. Davy hrály vždy významnou úlohu v dějinách lidstva.

Souhrn společných vlastností, které vznikají působením prostředí a dědičnosti u všech jedinců určitého národa, tvoří duši tohoto národa. Tyto vlastnosti mají původ v dávných dobách a jsou velmi stálé. Shromáždí-li se však náhodně jistý počet lidí, pozorujeme, že z jejich pouhého sblížení mohou se zrodit ještě nové duševní vlastnosti, které se navršují na vlastnosti rasové a často se od nich hluboce liší.
Jejich souhrn tvoří mocnou, ale krátce trvající kolektivní duši.

Le Bon / Psychologie davu /
Kniha byla poprvé publikována v roce 1895. Do češtiny byla přeložena o několik let později.

Gustave Le Bon (1841–1931)
byl francouzský antropolog, sociolog, sociální psycholog a lékař. Ve svých knihách se zaměřoval především na poruchy chování a psychologii davu. Le Bon byl přesvědčený, že jedinci v davu se neřídí vlastním svědomím, ale dělají to, co ostatní a jsou tak mnohem snáze ovlivnitelní. Jedinec, který je součástí davu, je podle něj o několik stádií civilizačního vývoje níže.

Obsah:
období davů
duše davů
obecná charakteristika davů
city a mravnost davu
ideje, způsob uvažování a obrazotvornost davů
náboženská forma všech davových přesvědčení
názory a přesvědčení davů
faktory působící nepřímo na přesvědčení a názory davů
faktory působící bezprostředně na názory davů
vůdcové davu a prostředky, jimiž přesvědčují
hranice proměnlivosti přesvědčení a názorů davů
roztřídení a popis různých druhů davů
roztřídění davů
davy tzv. Zločinné
porotní soudy
davy voličské
shromáždění parlamentní

Z knihy… OBDOBÍ DAVŮ

Na první pohled by se mohlo zdát, že veliké převraty, které předcházejí změnám civilizací, jsou určovány důležitými politickými změnami, vpády národů nebo svržením dynastií. Ale pečlivé studium těchto událostí velmi často zjišťuje, že za jejich zdánlivými příčinami tkví, jako vlastní příčina, nějaká hluboká proměna v myšlení národů.

Opravdové historické převraty nejsou ty, které nás překvapují svou velikostí a prudkostí.
Změny, které jsou jedině důležité, takové, z nichž vyplývá obnova civilizací, odehrávají se v názorech, představách a vírách. Významné události jsou viditelnými výsledky neviditelných změn lidského cítění. Projevují-li se tak zřídka, je to z toho důvodu, že nejstálejším prvkem rasy je dědičný základ jejích citů.
Přítomná doba je právě jedním z těch kritických okamžiků, kdy se lidské myšlení počalo přetvářet.

Podkladem tohoto přerodu jsou dva hlavní faktory.
Prvním je rozvrat náboženských, politických a sociálních názorů, z nichž pramení všechny prvky naší civilizace.
Druhým je vznik úplně nových existenčních a myšlenkových podmínek, vyvolaných moderními objevy přírodních věd a průmyslu.

Přesto, že názory minulosti jsou již otřeseny, mají dosud veliký vliv. Ideje, které je mají nahradit, se teprve tvoří, a proto současná doba představuje období přechodu a anarchie.

Je nesnadné již nyní říci, co jednou vzejde z takovéhoto nezbytně poněkud chaotického období. Jaké budou základní ideje, na kterých budou založeny společnosti, které přijdou po nás? To ještě nevíme. Ale můžeme již nyní předvídat, že budou muset ve své organizaci určitě počítat s novou mocí, nejnovější vládkyní moderní doby – s mocí davů. Na troskách tolika idejí, které byly kdysi považovány za správné a které jsou dnes mrtvy, tolika mocností, které byly postupně zlomené revolucemi, jedině tato moc se pozvedla a zdá se, že pohltí již brzy všechny ostatní. Zatím co se naše staré názory viklají a mizí, a staré opory společnosti se postupně rozpadávají, moc mas je jedinou silou, kterou nic neohrožuje a jejíž význam neustále vzrůstá. Věk, do něhož vstupujeme, bude opravdu věkem davů.

Ještě neuplynulo ani století od té doby, kdy tradiční politika států a soupeřství panovníků byly hlavními faktory historického dění. Mínění davů nemělo zpravidla žádného významu. Tradice politické, osobní snahy vládců a jejich soupeřství znamenají dnes málo. Hlas davů nabyl převahy. Ten diktuje králům, jak se mají chovat. Duše davů a nikoliv již rozhodnutí panovníků určují osudy národů.

Vstup lidových tříd do politického života, jejich postupná přeměna ve třídy vládnoucí je jedním z nejnápadnějších znaků naší přechodné doby. Známkou tohoto vstupu nebylo vlastně všeobecné hlasovací právo, jehož řízení bylo z počátku tak snadné a které mělo po dlouhou dobu tak malý vliv. Zrození moci davů počalo šířením jistých idejí, které se v duších zvolna ujímaly a pokračovalo sdružováním jedinců k uskutečnění názorů, do té doby teoretických. Sdružování umožnilo davům, aby si utvořily, i když ne správné, tedy alespoň velmi určité mínění o svých zájmech a aby si uvědomily svou sílu.

Zakládají syndikáty, před kterými kapituluje každá moc, burzy práce, které navzdory všem hospodářským zákonům se snaží upravovat samy poměr práce a mzdy. Posílají do národních shromáždění své zástupce zbavené veškeré iniciativy a nezávislosti, kteří jsou většinou pouhými mluvčími výborů, které je zvolily.
Dnes nabývají požadavky davů čím dále tím určitější povahy a snaží se vyvrátit přímo z kořene nynější společnost, aby ji přivedly zpět k onomu původnímu komunismu, který byl normálním stavem všech lidských skupin před příchodem civilizace. Omezení pracovní doby, vyvlastnění dolů, železnic, továren a půdy, rovnoměrné rozdělení výrobků, vyřazení tříd vyšších ve prospěch tříd lidových atd. Takové jsou tyto požadavky.

Davy mají malou schopnost uvažovat, ale naopak jsou velmi dobře uzpůsobeny k činům. Současnou organizací stoupla nesmírně jejich síla. Dogmata, která nyní vznikají, dosáhnou záhy moci dogmat starých, tj. tyranské a suverénní moci, která vylučuje jakoukoliv diskusi. Božské právo králů bude nahrazeno božským právem davů.

Oblíbení spisovatelé naší buržoazie, kteří jsou s to nejlépe tlumočit její poněkud omezené ideje, její úzký rozhled, její poněkud sumární skepticismus a někdy téměř výstřední egoismus, jsou poblázněni touto novou mocí, kterou vidí růst. Volají zoufale na pomoc mravní sílu církve do boje proti zmatení duchů, té církve, kterou dříve tolik pohrdali. Mluví o úpadku vědy a připomínají nám nauky zjevených pravd. Ale tito nově na víru obrácení zapomínají, že dotkla-li se jich skutečně milost, nemá tutéž moc nad dušemi, které se málo starají o zájmy nadpozemského rázu. Dav dnes již nechce bohy, které včera jeho bývalí učitelé odmítli a pomáhali bořit. Řeky netečou zpět ke svým pramenům.

Věda naprosto neudělala úpadek a nenese za nic odpovědnost v dnešní anarchii duší, ani v nové moci, která vyrostla z lůna této anarchie. Slíbila nám pravdu nebo alespoň znalost vztahů, které naše inteligence může obsáhnout; nikdy však nám neslíbila ani mír, ani štěstí. Jsouc suverénně lhostejná k našim citům, neslyší naše nářky a nic již nemůže vzkřísit iluze, které zahnala.

Obecné příznaky rychlého vzrůstání moci davů vidíme u všech národů. Ať nám přináší cokoliv, musíme se jí podrobit. Obviňování této moci je jenom prázdným mluvením. Možná že převzetí moci davy je jedním z posledních údobí západních civilizací, že znamená návrat k obdobím zmatené anarchie, jež předcházejí vytvoření nové společnosti. Ale jak tomu zabránit?

Až dosud byly nejsamozřejmější úlohou davů velké rozvraty zastaralých civilizací. Historie učí, že v okamžiku, kdy pozbyly své moci mravní síly, které tvořily páteř určité společnosti, byl konečný rozklad proveden brutálními a neuvědomělými davy, které byly právem pokládány za barbarské. Civilizace byly až dodnes vytvářeny a vedeny malou aristokracií vzdělanců, nikdy však davy.

Davy mají pouze ničivou moc. Jejich vláda představuje vždy období zmatků. Civilizace předpokládá jistá pevná pravidla, kázeň, přechod od pudového k rozumovému, předvídání budoucnosti, vysoký stupeň kultury, což jsou podmínky, které davy, ponechané sobě samým, nedovedou nikdy splnit. Svou výlučně ničivou mocí podobají se mikrobům, které rozkládají vyčerpaná nebo mrtvá těla. Je-li stavba některé civilizace prohnilá, přivodí davy její zřícení. V tomto okamžiku začíná jejich úloha. Slepá síla množství stává se na okamžik jedinou filozofií dějin.

Bude tomu tak i s naší civilizací? Můžeme se toho obávat, avšak dosud to nevíme.

Musíme se s rezignací podrobit vládě davů, poněvadž neprozíravé ruce prolomily postupně všechny hráze, které by je byly mohly zadržet.
Tyto davy, o kterých se počíná tolik mluvit, známe velmi málo. Odbomí psychologové, žijíce daleko od nich, je vždy opomíjeli a nezabývali se jimi jinak, než z hlediska zločinů, jichž se mohou dopustit. Beze vší pochybnosti existují také davy zločinné, ale jsou i davy ctnostné, hrdinské a mnoho jiných. Zločiny davů tvoří jenom zvláštní případ jejich psychologie a jako nepoznáme povahu jedince pouze podle jeho neřestí, tak nemůžeme poznat davy, podrobíme-li studiu jen jejich zločiny.

Máme-li říci pravdu, vládci světa, zakladatelé náboženství nebo říší, apoštolové všech věr, vynikající státníci a v menším okruhu prostí vůdci malých lidských skupin byli vždy neuvědomělými psychology a znali instinktivně a často velmi bezpečně duši davů. Znajíce je dobře, stali se snadno jejich pány.
Napoleon úžasně vystihl psychologii davů francouzských, nebyl však někdy s to pochopit psychologii těch, které patřily k jiným rasám. (Jeho nejlepší rádci jí také nerozuměli lépe. Talleyrand mu psal, že “Španělsko přijme jeho vojáky jako osvoboditele” a zatím byli přijati jako dravé šelmy. Psycholog, který by znal dědičné rasové pudy, byl by to mohl snadno předvídat.) Tato neznalost způsobila. že se pustil do válek, zvláště ve Španělsku a Rusku, které připravily jeho pád.

Znalost psychologie davů je pomůckou pro státníka, který je sice nechce ovládat – což se stalo dnes velmi nesnadným – ale nemíní se alespoň od nich dát příliš ovlivnit.

Psychologie davů ukazuje, do jaké míry mají zákony a instituce malý vliv na jejich impulsívní povahu, a jak jsou neschopny jiných mínění kromě těch, která jim byla vnuknuta. Nelze je vést pravidly, vybudovanými na čistě teoretické spravedlnosti. Zlákat je mohou jen dojmy, které byly vyvolány v jejich duši.

Chce-li např. zákonodárce stanovit novou daň, má snad volit tu, která by byla teoreticky nejspravedlivější? V žádném případě. Ta nejméně spravedlivá daň může být prakticky pro davy nejlepší, je-li nejméně nápadná a na pohled nejméně těžká.
Proto sebetíživější daň nepřímá bude davem přijata vždy, poněvadž se odvádí denně ve zlomcích haléře z předmětů spotřeby, nepřekáží nikomu v jeho zvycích a působí na něj malým dojmem. Nahraďte ji daní, úměrnou mzdě nebo jiným příjmům, která by se odváděla najednou, a vzbudí jednohlasný protest, i kdyby byla třeba desetkrát lehčí. Místo denně splácených neviditelných haléřů přišla by celková částka, která je skutečně poměrně vysoká a tím vyvolá veliký dojem. Ušla by pozornosti jen tehdy, kdyby si ji někdo ukládal stranou po haléřích; tento ekonomický postup předpokládá však jistou dávku prozíravosti, které jsou davy neschopny.

Uvedený příklad osvětluje naráz davovou mentalitu. Ta také neunikla psychologu, jakým byl Napoleon; ale zákonodárci, neznalí duše davů, nemohou ji pochopit. Dosud nebyli zkušeností dostatečně poučeni, že lidi nelze nikdy vést předpisy čistého rozumu.

Psychologii davů bylo by možno znázornit ještě dalšími příkazy. Její znalost objasňuje množství historických a ekonomických jevů, které by byly bez ní úplně nepochopitelné.

I kdybychom neměli jiný zájem, než ten, který vyplývá z čisté zvídavosti, zasloužilo by si studium psychologie davů, abychom se o ně pokusili. Je stejně zajímavé rozluštit pohnutky lidských činů, jako probádat nerost nebo květinu.

Toto studium psychologie davů bude pouze krátkou syntézou, prostým souhrnem našeho bádání. Proto je možno od něho žádat jenom několik podnětných hledisek. Jiní badatelé prohloubí brázdu více; my se dnes pohybujeme ve zcela nedotčených oblastech.

The post Psychologie davu Le Bona. Davy hrají čím dál větší úlohu ve společnosti first appeared on Čítárny.