Kladivo na čarodějnice je mimořádně syrový román o zvůli jednotlivce, který pod ochranou elit, v tomto případě pod ochranou katolické církve a šlechtické vrchnosti, důmyslně vede procesy proti nevinným lidem za účelem získání jejich majetku a prosazení své touhy po moci. Záminkou vraždění byla obrana a očista křesťanství před tzv. pokušením ďáblovým.

Celá kniha Kladivo na čarodějnice popisuje skutečnou událost, která se odehrála v letech 1678 – 1692 na Šumpersku a svým rozsahem nemá ve světě obdoby.

Hlavní historickou i románovou postavou je Boblig z Edelstadtu.
Částečně vystudovaný soudce, který byl požádán, aby vysvětlil údajné čarodějnictví na hrabství hraběnky z Galle (Velké Losiny na Šumpersku). Kniha začíná příběhem, kdy žebračka Maryna Schuchová v kostele nesní hostii, ale přinese jí porodní bábě Dorotě Groerové, která jí chtěla dát své krávě, aby měla více mléka. O tomto zhřešení se dovídá hraběnka z Galle a povolává na doporučení Bobliga z Edelstadtu. Po léta ne příliš úspěšný muž vidí ve svých 66 letech velkou životní příležitost k vlastnímu obohacení.
Postupně si získává důvěru šlechty i církve v Olomouci a začíná promyšleně a cílevědomě obviňovat nevinné lidi z čarodějnictví. Všichni jsou postupně mučení, upalování a další oběti jsou zatýkány na základě výslechů a doznání učiněných na mučidlech tzv. tortuře. Celkem bylo za 14 let upáleno kolem sta lidí.

Celkem Boblig ve jménu Boha pozabíjel 104 lidí a o jejich majetek se podělil se šlechtou a církví,
která všechno schvalovala. Vrcholem čarodějnického vraždění bylo zabití šumperského děkana Kryštofa Aloise Lautnera, který marně poukazoval na nesmyslné zločiny a snažil se řádění zastavit. Za to byl uvržen do vězení, později zde odolával i tortuře, ale nakonec se po druhém strašném mučení doznal ke všemu, co po něm chtěli. Byl zřejmě jako jediný kněz v celé historii čarodějnických procesů v Evropě upálen, když mu předtím olomoucký biskup po dvakrát odepřel milost.

Podle historiků se jedná o jeden z nejhorších zločinů v pobělohorské historie katolické církve v Čechách a na Moravě, za který se katolická církev dodnes ani neomluvila.

Podobná zrůdná inkvizice proběhla v Americe, Salemský proces.
Obviněno z čarodějnictví bylo převážně 150 žen. Celkem v této puritánské komunitě zemřelo 20 lidí.
10. června roku 1692 první popravenou oběšením byla Bridget Biskupová ze Salemu. Stalo se ve státě Massachusetts léta páně 1692.

Václav Kaplický při psaní románu Kladivo na čarodějnice čerpal především z historických pramenů:
z Velkých Losin na Šumpersku, kde čarodějnické procesy proběhly v letech 1678 až 1692 a také z údajů o jiných čarodějnických procesech v Evropě. Například z knihy Malleus maleficarum (česky Kladivo na čarodějnice). Ta byla napsána v roce 1486 dominikány Kramnerem a Sprengerem, když předtím jejich úsilí podpořil sám papež Inocenc VIII, protože už v roce 1484 vydal bulu „Summis desiderantes affectibus“. Podle knihy Malleus maleficarum pocházela moc čarodějnice ze soulože s mužským démonem, jímž byl incubus; čaroděje s ženským démonem, jíž byla succubus; čarodějnice byly autory knihy považovány za pozemské zástupce knížete zla.

Podle knihy Václava Kaplického byl v roce 1969 natočen vynikající černobílý film
Kladivo na čarodějnice Otakara Vávry.
Hlavní roli Bobliga zahrál, v té době velmi populární herec, Vladimír Šmeral a vynikajícím způsobem se ve filmu projevil také Josef Kemr, jakožto jeho pomocník.
Tento film patří k tomu nejlepšímu, co bylo v česko-slovenské kinematografii natočeno. Během roku 1970, jej v kinech shlédlo více než milión diváků.

Václav Kaplický (*28.08.1895 – †04.10.1982)
je znám především  jako autor historické beletrie, i když byl také známý publicista.
V médiích pracoval od roku 1919 (Čin, Pokrok, Družstevní práce, Melantrich).
Od roku 1950 se věnoval pouze literatuře a těžištěm jeho tvorby se stala doba husitská, doba čarodějnických procesů a bezpráví, a také různá povstání, vzpoury a lidový odpor.

Doporučená literatura: Možná se někomu může hodit.
František Jiří Eberl, Pragmatické dějiny města Olomouce, ed. V. Spáčil, Olomouc 1994.
Jan Kašpar, Hony na čarodějnice na Šumpersku trvaly osmnáct let, LN, 11.7. 1998, s. 30.
Václav Medek, Čarodějnické procesy a upálení děkana K. Al. Lautnera v Mohelnici, DP 1962, č. 7., s. 128-130, č. 8., s. 151-153, č. 9., s.166-169, č. 10, 188-189.
Václav Medek, „Čarodějnický děkan“ Kryštof Alois Lautner, SM 1966, 13, s. 9-18.
Václav Medek, „Čarodějnický děkan“ Kryštof Alois Lautner, VZ 1973, 80. František Spurný, Severomoravské čarodějnické procesy, VZ 1970, 1. František Spurný – Vojtěch Cekota – Miloš Kouřil, Šumperský farář a děkan Kryštof Alois Lautner, oběť čarodějnických inkvizičních procesů, Šumperk 2000.
František Štěpán, K životopisu inkvizitora J.F. Bobliga, SM 1992, 64, s. 52-54.
Marek Tomaštík, Čarodějnické modlitby jako specifický problém čarodějnických procesů, SBORNÍK Z SVK OU, 1996, s. 69-80.

The post Kladivo na čarodějnice. Kaplického obžaloba katolické církve a její touhy po moci first appeared on Čítárny.

Borovský zemřel roku 1856 na tyfus, který dostal od své ženy, ale teprve po 20 letech, nejspíš to bylo v roce 1877,  vychází poprvé jeho “Křest svatého Vladimíra.
Borovský  zmíněnou báseň bohužel nikdy nedokončil, ale jeho desátý Zpěv s názvem Konkurs vás pobaví i dnes. Vlastně celá jeho báseň stojí stále za čtení, protože je nadčasová.

“Křest svatého Vladimíra” Karla Havlíčka Borovského  (31. října 1821 a zemřel 29. července 1856)  je satirická báseň, která kriticky reflektuje období křesťanské misie na východě, konkrétně křest ruského cara Vladimíra Velikého.
V rozsáhlé básni Borosvký ironicky zobrazuje, jak se křesťanská víra a její šíření staly prostředkem mocenských her a manipulací, zároveň kritizuje pokrytectví a násilí spojené s tímto procesem.
Z básně vyloženě cítíte skepticismu vůči náboženským a politickým institucím a odhaluje jeho touhu po osvobození od dogmat a násilí, což je v jeho velé tvorbě dominantní.

O čem je báseň Křest sv. Vladimíra aneb velmi trefné nadčasové poučení o historii.
Za dávných časů sloužil ruskému carovi bůh Perun. Měl za úkol udržovat lid v poslušnosti a pokoře. Lidé se k němu modlili jak vzteklí, ale také ho žádali o kdejaký nesmysl. A Peruna to velmi rozčilovalo. Jednou ho car požádal, aby zahřměl na oslavu jeho svátku. Perun se naštval a odmítl to. Za urážku cara byl vlečen za koněm a následně utopen v Dněpru.

Tak se z maličké příčiny
stala velká mela:
Ruský národ neměl boha,
církev ovdověla.

Od té chvíle si lidé dělali, co chtělí, protože se vypařila víra i strach. Církev na to doplatila nejvíc. Ztratila své věřící poddané a moc.

Ale církevní mašinka
ta se zarazila,
neboť kněžím u pytlíku
zaťata jest žíla.

Vypíše proto konkurz na boha nového. Nabídky se hrnou odevšad. Od muslimů, křesťanů, židů,… Vše končí takzvaným pochodem do Říma, jinak řečeno jezuitským maršem, ve kterém se Havlíček vypořádává s jezuitským pokrytectvím v tzv makaronském verši, kdy střídá latinu a češtinu.

„Te Deum laudamus –
V Kyjově je rámus,
Dies irae dies illa –
Nastane tam naše víra.“

Konkurs

Věje vítr černomorský,
travou v stěpi klátí;
sbíhají se do Kyjova
páni kandidáti.

Věje vítr od západu,
v Kyjově se práší;
každá firma haní jiné,
sama se vynáší. –

Poslal papež dekret z Říma,
pečeť jako talíř:
„Co je po té řecké víře,
nedám za ni halíř!

Není církev jako církev,
cáre nejmilejší,
římská církev mezi všemi
nejcírkvovatější!“ –

A carhradský patriarcha,
pečeť jako miska:
„Nevěř tomu, Vladimíre,
co ancikrist píská.

Není církev jako církev,
cáre nejmilejší,
řecká církev mezi všemi
nejcirkvovatější!“

A rabínské synedrium
„Šulem, šulem“ píše,
„nevěř Římu, nevěř Řekům,
drž se jen Mojžíše.

Není církev jako církev,
cáre nejmilejší,
židovská je mezi všemi
nejcírkvovatější.“

Také mufti muhamedský
překřičet se nedá:
„Potluč ty psy nevěřící,
uvěř v Muhameda!

Není církev jako církev,
cáre nejmilejší,
musulmanská mezi všemi
nejcírkvovatější!“ –

V carském dvoru na Podolu
psi se o kost hryzli:
také ty ostatní sekty
konkurovat přišly.

Čert zná všechna jejich jména!
Ale jak se ctily,
z toho se ruské hokyně
mnoho naučily.

Tenkrát byly zlaté časy
pro dohazovače,
rosolku pili z krajáčů,
jedli jen koláče.

Protože jim v tom konkursu
obchody tak květly,
jmenují se od té doby
také „boží metly“.

Knihu ilustroval například František Gellner nebo výroční vydání z roku 1946 doprovodil svými ilustracemi Josef Lada. Viz obrázek.

The post Borovského Konkurs pobaví i po 150 letech. Křest sv. Vladimíra jakoby psal dnes first appeared on Čítárny.

Oba tito světci, kteří dodnes spojují ortodoxní a katolickou větev křesťanství, se narodili v první polovině 9. století v obci Thesaloniki (Soluň), které apoštol Pavel kolem roku 52 po Kristu adresoval svůj zřejmě chronologicky první dopis, obsažený v novozákonním kánonu, První list Tesalonickým (První list Soluňským). Kdysi (asi před 10 lety) jsem k úvodním slovům druhé kapitoly tohoto listu (1Te 2,1-16) napsal dosud nezveřejněný komentář, který se mi zdá poměrně aktuální i dnes. Třeba bude čtenáře zajímat.

Malá poznámka pro ty, kdo nejsou příliš obeznámeni s dějinami křesťanství.
Apoštolů kolem Krista Pána sice bylo 12, ale žádný z nich nerozšířil křesťanství mezi pohany. Původní kruh apoštolů se v zásadě držel velmi konzervativní verze původního „židokřesťanství“ (např. povinnost obřízky, omezení ve stravě, uctívání svátků). Teprve svatý Pavel z Tarsu, povolaný podle Nového zákona Bohem na cestě do Damašku, kam jel pronásledovat křesťany, se stal tvůrcem a hlasatelem křesťanství, jak ho známe dnes a jako se rozšířilo mimo Palestinu. Jeho autentické listy jsou nejstaršími texty Nového zákona (byly napsány dříve než evangelia) a jeho pojetí křesťanství se dá shrnout do teze, že Kristus nás osvobodil od litery Zákona k životu z Ducha a z Lásky, ke svobodě dospělých lidí.

Zmíněná pasáž z Prvního listu Tesalonickým se věnuje Pavlovým vzpomínkám na práci v Soluni. Apoštol zdůrazňuje, že příchod jeho a jeho společníků do Soluně nebyl marný. Upomíná adresáty na utrpení, které přestál před svým příchodem do města ve Filipech – a také mluví o odvaze, kterou jemu a jeho společníkům dal Bůh, aby přesto hlásali evangelium. Když toto všechno apoštol připomenul, obrací se na Soluňské těmito pohnutými slovy:

„Naše poselství nepochází z omylu ani z nekalých úmyslů, ani vás nechceme podvést. Bůh nás uznal za hodné svěřit nám evangelium, a proto mluvíme tak, abychom se líbili ne lidem, ale Bohu, který zkoumá naše srdce. Nikdy, jak víte, jsme nesáhli k lichocení, ani jsme pod nějakou záminkou nebyli chtiví majetku – Bůh je svědek!“

Předně si všimněme toho poselství, které Pavel se společníky přináší celému světu: je to evangelium.
Evangelium je určitá zpráva, které se musíme učit (především z Písma a potom z tradice apoštolských otců). Nejde jen o to zprávě rozumět, vyslechnout ji, je třeba mnohem více. Právě proto evangelium není text, nýbrž spíše způsob života, života ve vztahu k Bohu. Na základě této úvahy můžeme lépe porozumět tomu, proč raná církev dovedla schválit jako kanonické čtyři různé texty evangelia. Evangelium v plném slova smyslu je totiž celý Nový zákon, každé ze čtyř evangelií jsou pouze příspěvky k evangeliu, příspěvky podle Marka, podle Matouše atd. Ty texty nemají podávat přesnou zprávu, přesnou informaci o událostech, nýbrž všechny dohromady mají být prostředníkem, skrze nějž se nás dotkne Slovo Boží v Duchu svatém. Že nepochází z nekalých úmyslů, to může apoštol říci celkem s jistotou, protože při jeho poctivosti k sobě samému a inspirovanosti Duchem sv., je se svými úmysly jistě docela dobře seznámen. Na druhé straně vystává otázka, jak může říci, že jeho poselství nevychází z omylu? Copak se cokoli, co je lidské, neukazuje vždy nějak mylným – a copak apoštol není člověk, nejsou jeho slova slovy lidskými? Jistěže jsou. Avšak o ta slova právě tolik nejde, jde o Ducha, o evangelium. Proto apoštol jinde (2K 3,6) říká, že litera zabíjí, avšak Duch dává život. Proto jakékoli zákonické, paragrafové chápání Nového zákona prostě není evangelium.

Základem hlásání evangelia, jak o tom píše Pavel, je líbit se více Bohu než lidem, dbát na Boha, který zkoumá naše srdce. Proč srdce?
Má snad na srdci záležet zvěstování evangelia? V křesťanství se až příliš často myslelo, že srdce je slabá opora. Různým pastýřům tanulo na mysli, jak je člověk křehký, jak potřebuje jasný řád, jak ponechat ho svému srdci mimo závory explicitních pravidel je totéž jako nechat ho úplně zvlčit. A sám apoštol někdy má tyto sklony. Nemohou však být prostě primárním obsahem křesťanství, mohou být nanejvýše určitou praktickou pomůckou, kterou si vynucují okolnosti. První věc, již si v takové diskusi budeme muset asi vždy všimnout, je jakási prazvláštní představa, že položit důraz na srdce tak, jak ho klade sám apoštol Pavel, znamená ponechat člověka jeho svévoli. Jenomže ze čtyř evangelií jasně vidíme, oč Ježíšovi šlo: odmítal dodržování vnějších pravidel tam, kde buď byla v rozporu s láskou, nebo tam, kde sloužila k pouze vnějšímu náboženskému životu bez lásky. Člověk je přirozeně před Bohem odpovědný nikoli jen za to, jaká explicitní pravidla odmítne, nýbrž i za to, jaká poslouchá a proč. Nezbaví se v žádném případě odpovědnosti za svá rozhodnutí, pokud je přenechá na někom jiném. Bůh bude vždy nakonec zkoumat jeho srdce a ptát se ho na to, jaký byl on sám. Že poslouchal to a to, ještě nevypovídá vůbec nic o tom, jaký je sám v sobě.

Když tedy apoštol dbal víc Boha, který zkoumá naše srdce, než lidí (a lidmi jsou jistě míněni i všichni možní kněží a autority), pak tím vůbec nedal přednost vlastní svévoli před poslušností Bohu, nýbrž vlastní odpovědnosti před neodpovědným a mechanickým poslouchání lidí.
Hlásání evangelia, čehosi duchovního, co nelze zamknout do mrtvého a dutého hlasu litery, tedy hlásání životní konverze a živého vztahu s Bohem, je dáno jasně do souvislosti s posloucháním Boha, který zkoumá naše srdce. Křesťan se bude ptát: jakého mne shledá Bůh, který přece vskutku vidí do mého srdce? Nebude se před tíhou této otázky schovávat za autority. Co mu pomohou autority před tváří a soudem Božím? Autorita Nového zákona (včetně Pavlových listů) nevytváří nějaký systém, za který bychom se mohli takto schovat se svou odpovědností a s tíhou problému. Apeluje na nás místo toho, abychom žili autenticky a vskutku odpovědně před tím, který zkoumá naše srdce. Hlásat evangelium bez takového postoje vůbec nejde; apoštol to dává poměrně jasně najevo, když staví do souvislosti s hlásáním evangelia právě rozdíl mezi posloucháním lidí a posloucháním Boha. A s tím chtě nechtě dost úzce souvisí ta řeč o lichocení a chtivosti majetku. Do jakéhokoli velkého, mocného a organizovaného náboženství se podíváme, uvidíme, že kněžská kasta, jejíž moc byla opřena právě o poslušnost věřících, měla sklon k různému politickému handlu, k lichocení a ke zločinu. Pavel ovšem nepřišel hlásat evangelium proto, aby jej někdo poslouchal, nýbrž aby lidé poslouchali Boha. Nikdy se nestal ničím, co by připomínalo církevního hodnostáře nebo vladaře. Nevyžadoval od nikoho pro sebe žádnou finanční nebo jinou materiální podporu, živil se prací svých rukou a opíral se o autoritu nevynucenou mocenskými prostředky (neměl vojáky ani justici), konečně také nestanovoval nějaké konkrétní doktríny a paragrafy, nýbrž vedl ke konverzi a na cestě celoživotní konverze k Bohu byl sám příkladem. Zdá se, že apoštol byl zvláště hrdý na to, že pod žádnou záminkou nebyl on ani jeho společníci chtiví majetku, opakuje to totiž na více místech svých dopisů. Konkurenční učitelé různých jiných směrů si asi naopak na získávání peněz od lidí potrpěli – a Pavel v tomto viděl jeden z nejlepších znaků jejich neopravdovosti a lživosti. Důležitá jsou i další slova apoštolova, která následují hned za těmi, jež jsme citovali, znějí takto:

„Také jsme nehledali slávu u lidí, ani u vás, ani u jiných; ač jsme mohli jako Kristovi poslové dát najevo svou důležitost, byli jsme mezi vámi laskaví, jako když matka chová své děti. Tolik jsme po vás toužili, že jsme vám chtěli odevzdat nejen evangelium Boží, ale i svůj život. Tak jste se nám stali drahými!“

Těmito slovy končí první odstavec naší pasáže. Vidíme, že pro apoštola a jeho druhy se stali důležitější lidé, kterým hlásali evangelium, a láska k nim, než jejich vlastní důležitost jako poslů Kristových. Dokonce i svůj život by za ně položili! V žádném případě to však pro nás není rámci Nového zákona nějaká novinka, neboť Pán sám říká, že dobrý pastýř položí život za své ovce (J 10,13-15). Z apoštolových úst potom museli adresáti jeho listu mnohem lépe rozumět řeči o matce, která chová svoje děti, než křesťané z pozdějších dob slovům mnohých hierarchů o svaté matce církvi.

Apoštol Pavel, který evangelizoval pohany, stál sám uprostřed obrovského pohanského světa, uprostřed Římského impéria s ideou, která byla naprosto nová, která byla pro pohany vlastně naprosto cizí a nepřijatelná, s ideou, kterou vyznávala hrstka jakýchsi podivínů kdesi v Palestině – jak se mu vlastně podařilo evangelizovat pohany?
Kde je tajemství toho obrovského úspěchu, jehož dosáhl a který mohl sotva někdo očekávat? Podobné otázky jsou palčivé zvláště dnes, kdy během emancipace člověka, během růstu kultury, vzdělanosti a svobody ztrácí křesťanství na všech frontách své pozice a jeho pověst spojená se středověkou církví mocipánů a tmářů není příliš dobrá. Naopak se křesťanství přesouvá do zemí třetího světa, kde mocipáni a různé mafie ovládají lidi v mnohem větší míře než v Evropě. Jak to že se apoštolovi Pavlovi podařilo ve velmi podobné společnosti jako ta dnešní evropská šířit myšlenku, která neměla z hlediska zdravého rozumu žádnou šanci na rozšíření – a jak to, že nám se to nedaří, že naopak lidé křesťanství opouštějí a vysmívají se mu i ti, kteří ještě nedávno věřili? Zdá se, že v Prvním listu Tesalonickým nacházíme docela tvrdou, ovšem naprosto jasnou odpověď.

Rozdíl mezi způsobem evangelizace apoštola Pavla a praxí církví v posledních staletích je otřesný.
Nicméně stejně tak i rozdíl mezi Pavlovým evangeliem a škatulkovacím systémem nauk různých církví, mezi Pavlovou přirozenou autoritou a represivním systémem církví, mezi Pavlovou láskou k těm, které evangelizoval, mezi jeho obětavostí a finanční skromností na jedné straně – a mezi tím, co známe z církevních praxí na straně druhé, i tento rozdíl je alarmující a zdrcující. Církve sice mohou nejrůznějšími úsměvy maskovat skutečný stav věcí, nicméně jejich ovoce i jejich pověst ve společnosti zůstane vždy neoddiskutovatelným svědectvím. Rehabilitovat křesťanství se dnes díky tomu může ukázat ještě nemožnější než rozšířit ho v Pavlově době. Ale aby nám to bylo ještě jasnější, upřeme svou pozornost na text druhého odstavce naší pasáže.

„Jistě si, bratří, vzpomínáte na naše úsilí a námahu, jak jsme ve dne v noci pracovali, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž, když jsme vám přinesli Boží evangelium. Vy i Bůh jste svědky, jak jsme se k vám věřícím zbožně, spravedlivě a bezúhonně chovali. Víte přece, že jsme každého z vás jako otec své děti napomínali, povzbuzovali a zapřísahali, abyste vedli život důstojný Boha, který vás povolal do slávy svého království.“

To je plný text druhého odstavce. Vskutku nemalý je důraz tohoto podivuhodného muže na to, že hlásal evangelium, aniž by po komkoli cokoli chtěl, co se týče materiálního zaopatření – a nebylo to pro něj vůbec snadné!
Ve dne v noci on i jeho společníci pracovali, aby nikomu nebyli na obtíž. S tímto přístupem by měl nesporně apoštol výbornou reputaci i mezi dnešními lidmi, zároveň je patrné, že i pro tehdejší lidi to bylo velmi důležité téma, když ho apoštol tolik zdůrazňuje. A nejen to. Oproti nikoli řídké praxi, kdy se nepravosti nebo dokonce zločiny církevních hodnostářů omlouvají poukazem na křehkost člověka a svatost církve i navzdory všem lidským hříchům, Pavel velmi jasně zdůrazňuje své a jeho přátel zbožné, bezúhonné a spravedlivé chování. Je to logické i díky tomu, na co jsme poukázali již výše – totiž díky tomu, že evangelium není litera, nýbrž Duch, že není nějakou informací, nýbrž konverzí a způsobem života. Pavel každého ze soluňských křesťanů (aspoň to tak říká) jako otec napomínal, povzbuzoval a zapřísahal, tedy nikoli ho jen učil doktríně, nýbrž šlo o cosi mnohem více než o doktrínu – o cosi, co se v žádném případě nemohlo obejít bez poctivé snahy o spravedlnost, zbožnost a bezúhonnost. Závažný rozdíl oproti dnešku, jak už jsme naznačili kurzívou, je i v tom, že apoštol se staral o každého křesťana, že ho znal osobně, že se o něj zajímal, když byl v tom kterém městě. Tento zájem o osobu druhého člověka má velký psychologický efekt a nemůže ho nahradit žádný oficiální, úřední aparát, který eviduje a sekýruje věřící. Cílem, o němž mluví apoštol, není žádný život podle předpisů, nýbrž život podle Boha, život vztahující se k živému Bohu místo mrtvých, neosobních předpisů, život individuálně autentický, nikoli život masově uniformní.

Apoštolova pozornost je upnuta k přicházejícímu království Boha, v jehož brzký příchod v době psaní Prvního listu Tesalonickým asi nesmírně mnoho věřil.
Závěrečný odstavec pasáže je věnován Pavlovým díkům, že Soluňští přijali od něj i jeho společníků slovo Boží zvěsti nikoli jako slovo lidské, nýbrž jako slovo Boží, kterým skutečně je. Toto slovo Boží, jak říká apoštol, projevuje svou sílu v těch, kdo uvěřili – přitom poukazuje na pronásledování, kterého se Soluňským dostává od jejich vlastních krajanů stejně, jako se ho dostává církvím, které jsou v Judsku, od jejich krajanů. A o těchto lidech, kteří v Palestině umučili Krista a pronásledovali křesťany (přičemž se pochopitelně jedná především o zákoníky, farizeje a vysoký klérus, tyto typy lidí zažehnou později ohně inkvizice a teroru také jakožto křesťané uprostřed církví, které se budou hlásit k Ježíši Kristu dávno po Ježíšově ukřižování), říká apoštol toto:

„Ti zabili i Pána Ježíše a proroky a také nás pronásledovali; nelíbí se Bohu a jsou v nepřátelství se všemi lidmi, když nám brání kázat pohanům cestu spásy. Tak jen dovršují míru svých hříchů. Už se však na nich ukazuje konečný hněv Boží.“

Apoštol Pavel ve své době představoval alternativu k pevně organizované a etablované církvi, jejíž vůdcové si pro svůj zisk a pro své politikaření upravili Boží slovo tak, aby nechali umučit nevinného člověka, který byl Božím Synem, na kříži.

Cyril a Metoděj byli v situaci, když už církev představovala několik staletí mocenskou instituci, účastnící se politických zájmů své doby. Církevní hodnostáři představovali mocné muže, nicméně oba věrozvěstové přinášeli evangelium do nových zemí stejně jako apoštol Pavel, kde museli přesvědčit svým osobním příkladem a opravdovostí víry. Myslím, že list apoštola Pavla, adresovaný jejich soluňským předkům, vysvětluje výborně étos, který oba do našich zemí přinesli a který byl potom mnohokrát zrazen a pošlapán těmi, kdo se k nim z výše svých hierarchických postů hlásili a hlásí.

Photo: Sousoší Cyrila a Metoděje na Radhošti od Albína Poláška

Autor: Boris Cvek / Téma

The post Cyril a Metoděj. Je přirozené, šířit nové myšlenky dialogem a ne cenzurou, násilím a arogancí first appeared on Čítárny.

Ani životopis ani biografie, nýbrž poetický text o životě Svatého Františka z Assisi, text o kráse matek a radosti dítěte a o andělském úsměvu Boha.

Chlapec odešel s andělem a pes šel za nimi. Ta věta se zázračně hodí na Františka z Assisi.
Moc se o něm neví a to je dobře. To, co se o někom ví, popravdě brání, abychom ho poznali. Přes to, co se o něm říká – v přesvědčení, že dobře víme co –, na něj vlastně nevidíme. Třeba se říká: sva-tý-fran-ti-šek-z-a-si-zi. Jako ve snu, aniž by se člověk probudil z mrákot jazyka. Vlastně se nic neříká, tak nějak se to nechá říct. Necháváme přijít slova, ta ovšem přicházejí v pořadí, které nepatří nám, nýbrž lži, smrti, životu ve společnosti. Jak málo skutečných slov si denně sdělíme, skutečně málo. Možná se zamilováváme jen proto, abychom konečně promluvili. Možná si otvíráme knihu jenom proto, abychom začali konečně naslouchat. Chlapec odešel s andělem a pes šel za nimi.
Kniha ověnčená cenami  Prix des Deux Magots a  Grand Prix Catholique de Littérature

Christian Bobin (1951)
se narodil ve středofrancouzském průmyslovém městě Creusotu, v kraji vzdalujícím se již Burgundsku a jeho zlaté vinařské stezce, na cestě k lesům kolem středověkého města Autun. Kde se narodil, tam také žije, v čím dál větší skrytosti, věrný vlastním slovům o útěku Rimbaudově: Zmizet znamená si polepšit. O Christianu Bobinovi není co říct, snad kromě toho, že píše. Protože je to neužitečné tak jako láska, hra, dětství. Protože užitečné není nic, jako láska, hra, dětství.  Je to příběh, který začal v roce 1951 a který zase skončí, nikdo neví kdy.  

Ten nejnižší / Christian Bobin / z francouzského originálu  přeložil Denis Molčanov / vydal Dauphin, 2014 / www.dauphin.cz
Fotografie na obálce Jan Horáček                      
    
Ukázka

Lidé jdou životem jak slepci. Slova jsou jim bílou holí.
Předcházejí střetu s překážkami, vtisknou první tvary jejich krvi. Francouzské slovo cesta, route, se podle slovníků objevilo ve třináctém století, vyškrábalo se z mazlavého bláta latinského rumpere, „rozbít silou“, a stala se z něj rupta, „cesta vysekaná lesem“. Slovo jako dělané pro Františka, pro toho, kdo si právě razí rozbitou cestu světem – zrádce vlastní rodiny, zrádce všech z lásky k lásce, ten, kdo z oblouků vytyčuje jedinou dlouhatánskou přímku.

Teď už jde všechno samo. Těch několik let ubíhá jak světlo, voda, vítr.
Pro své žáky píše pravidla pro život. Jsou prostá: jásejte na duši, o zítřek se nestarejte, svou pozornost upřete na vše, co obdařil život. Užívejte si toho, že už na ničem nelpíte, užívejte zázraku všeho přítomného. Aby jim to ještě zjednodušil, vypráví jim příběh. Chcete vědět, co je radost, opravdu to chcete vědět? Tak poslouchejte: je noc, prší, já mám hlad, jsem venku, bouchám na dveře svého domu, volám, říkám, co jsem zač, ale neotevírají mi, a tak trávím noc na vlastním prahu, na dešti, o hladu. Tak to je radost. Ať pochopí, kdo může. Ať slyší, kdo chce uslyšet. Radost, to je už nikdy nebýt doma, zůstat venku napořád, slabý ve všem, hladový ve všem, všude ve venku světa jako v břiše božím.

Pak se stáhne do samoty, k zeleni stromů, šedi kamení. Jakási nemoc postihne jeho oči, bere jim sílu. Poraněn sluncem píše mu dopis plný milosti, zpěv plný chvály, poslední pozdrav životu, jejž tak miloval: „Pochválen buď, Pane, za naši sestru Zemi, jež nás živí a vede nás a dává nám trávu s květy přepestrými.“ Jeho Chvalozpěv slunce bije do očí krásou ranní rosy, oné první krve úsvitu. Má dvě verze. Mezi nimi skoro žádný rozdíl. Druhá nic neubírá na první. Po pár týdnech přidává František z Assisi jednu prostou větu, oslňující větu, světlo jazyka provázaného tichem: „Pochválen buď za naši sestru smrt.“

Špína na svatém obrázku
Třinácté století patří kupcům, kněžím, vojákům. Dvacáté už jen kupcům. Čekají v obchodech jak kněží ve svých kostelích. Čekají ve fabrikách jak vojáci v kasárnách. Šíří se světem silou svého obrazu. Najdete je na zdech, obrazovkách, v novinách. Obraz je jejich kadidlo, obraz je jejich meč. Třinácté století hovořilo k srdci. K tomu, aby ho slyšeli, nebylo třeba hlasitosti. Středověké zpěvy zněly sotva hlasitěji, než sníh padající na sníh. Dvacáté století hovoří k oku, a protože zrak je ten z nejpřelétavějších smyslů, je třeba křičet, řvát ostrými světly, ohlušujícími barvami, obrazy šťastnými k uzoufání, obrazy čistými tak, že z nich kape špína, zbavené stínů, jakož i o smutku. Obrazy bezútěšně šťastné. Dvacáté století totiž hovoří, aby prodalo, proto musí lahodit oku – oslnit ho a zároveň oslepit. Vytřít mu zrak. Třinácté století toho tolik prodat nechce – Bůh, to žádnou cenu nemá, jeho obchodní cena rovná se sněhové vločce dopadající na miliardy jiných sněhových vloček.

Obrázek z novin. Stál u článku, který si musíte nejdřív přečíst: očima se světa nedotknete, musíte jazykem. Co říkal ten článek?
Říkal takovou věc z konce dvacátého století, ze země jako jsou všude. Všude jsou peníze, všude je svět zruinovaný penězi. Ten novinář popisoval, jak v téhle zemi jako každé jiné, možná o něco zruinovanější než ty jiné, probíhá den jedné žebrácké rodinky – jejich pracovní den. Jak žijí v chudé čtvrti jednoho nesmírného města, takového toho města-světa s dvaceti, třiceti milióny obyvateli, takového toho města přetékajícího zbožím a dušemi, krví, zlatem a bahnem.
A tak je vidíte, jak jdou desítky kilometrů z chudinské čtvrti do bohaté, jak před sebou tlačí vozík, který se postupně plní věcmi z popelnic. Jedno slovo přitáhlo vaši pozornost. To slovo vám otevřelo oči: slovo „na vyhození“. Zpočátku označovalo obsah popelnic a pak, nenápadně, přeskočilo i na ty, kteří v tom nacházeli potravu.
V té zemi, tvrdil článek, novináři, lidé od policie a dokonce i sociologové se jali říkat žebrákům „na vyhození“. A protože žádné slovo nechodí zcela samo, začalo se v souvislosti se zásahy policie proti těmhle strašákům a jejich vozíkům mluvit o výhodách „společenského čištění“. Neúprosnost řeči, hrůzostrašná neúprosnost řeči a zákona: co jiného s těmi, kdo jsou „na vyhození“, co jiného než „vyčistit“ svět od jejich nepěknosti, jež nevede k penězům, k sterilizované veselosti peněz?

Říkáte, že mě milujete, a plníte mě temnotou.
Třinácté století je stoletím křížových výprav – lišek proti vlkům, křesťanů proti muslimům, muslimů proti křesťanům. Pocházejí z jednoho otce pochovaného v Bibli, Abraháma. A teď se perou o jeho kosti, zuby nehty. Náboženství, religio, je to, co váže, religare, a není nic religióznějšího než nenávist: ona poutá lidi v dav silou jedné myšlenky, jediného jména, tedy před tím, než je láska po jednom vysvobodí slabostí něčí tváře či hlasu. František z Assisi odchází do Palestiny hovořit o Bohu, který se hrozí davů, nudí se v kostelích. Vypráví vojákům to, co dříve říkal vrabcům. Nemluví, aby je přesvědčil, přesvědčit znamená opět zvítězit, a on touží po vítězství zpěvu slabého, bez brnění železa či slov.

The post Ten nejnižší. František z Assisi. Poetický text o životě Svatého Františka first appeared on Čítárny.

Dnešní čísla, nazývané také indo-arabská čísla, jsou kombinací pouhých 10 symbolů nebo číslic: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9 a 0. První výskyt indických číslic byl již prokázán v buddhistických textech. A jejich vznik je datován mezi lety 400 před naším letopočtem a 400 našeho letopočtu.
Před jejím přijetím lidé používali tzv. římská čísla, ve skutečnosti jsou pozůstatkem mnohem vyspělejší etruské civilizace, na jejímž základě vznikla, ve své době méně vyspělá, římská civilizace. Což je taky paradox.

Dnešné podoba čísel tzv. indo-arabských čísel byla poprvé zaváděna v Evropě okolo roku 1000 papežem Silvestrem II.
Jeho snaha ale narazila, protože jeho návrh byl v církevních kruzích spojován s ďábelským znamením. Teprve matematik Leonardo Fibonacci (foto) ve své knize Kniha počtů (Liber abaci) z roku 1202 poprvé prosadil postupné používání číslic v Evropě. Ten přivezl znalost číslic ze severní Afriky (studoval v Béjaïe, v dnešním Alžírsku) a to zřejmě díky knihám od Al-Chorezmího (Počítání s indickými číslicemi, latinsky překlad „Algoritmi de numero Indorum“) a Alkinduse (O používání indických číslic, Ketab fi Isti´mal al-´Adad al-Hindi).

Označení arabské číslice tak vzniklo zřejmě z neznalosti jak individuální tak společenské, protože zvláště středověká církev nebyla v obecné rovině až tak osvícená, jak se mnohdy píše. Bohužel označení zobecnělo takovým způsobem, že se na některých školách používá dodnes.

Masivnější používání číslic ve společnosti započalo až obrození po francouzské revoluci, která poprvé a nevratně svrhla staletou diktaturu církve. Souvisí to s mnohými přelomovými společenskými změnami, které vznikaly za vlády Napoleona.

Rovněž objev nuly a místo hodnotového systému byly vynálezy jedinečné indické civilizace.

Indická matematika dospěla mnohem dřív než evropská k velkému objevu desetinné soustavy a především nuly, kterou pak předala ostatnímu světu spolu se svými číslovkami prostřednictvím Arabů; vždyť to, čemu říkáme arabské číslice, je ve skutečnosti modifikovaný znakový soubor starých Indů, jehož převzetí západním světem Arabové jen zprostředkovali. Ne náhodou říkali matematice hindisat („indická“).

Význam indické matematiky pro celý svět charakterizuje Profesor Arthur Llewellyn Basham (1914–1986), takto:

„Dluh západního světa Indii v tomto směru nelze ani docenit. Většina velkých objevů a vynálezů, na něž je Evropa tak hrdá, by byla nemožná bez rozvinutého matematického systému, a ten by byl zase nemyslitelný, kdyby se Evropa nebyla zbavila těžkopádné soustavy římských číslovek. Neznámý muž, který vynalezl nový systém, byl ze světového hlediska po Buddhovi nejvýznamnějším synem Indie. Ačkoli jeho objev bereme jako samozřejmost, byl dílem práce analytického mozku první třídy a zasloužil by si mnohem více poct, než se mu zatím dostalo.“

Specialisté už dávno vypočítali dlouhou řadu dílčích úseků matematiky, v nichž starověcí Indové předhonili Evropu o celá staletí. Připomeňme si alespoň, že Árjabhata dovedl například určit takzvané Ludolfovo číslo, používané k výpočtu poloměru a průměru kruhu, na čtyři desetinná místa a jeho bezprostřední následovníci dokonce na devět; že ve svém díle pracuje s matematickou hodnotou nuly a nekonečna; že řeší skoro moderním způsobem lineární rovnice; že jiní starověcí indičtí matematikové znali nezávisle na Řecích Pythagorovu větu, sinus i kosinus atd.

Z knihy:
Moudrost a umění starých Indů. Odpovědi Dušana Zbavitele na pomatenost křesťansko – islámské civilizace

Více:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Arabsk%C3%A9_%C4%8D%C3%ADslice
http://www.archimedes-lab.org/numeral.html
https://en.wikipedia.org/wiki/Positional_notation
http://www.archimedes-lab.org/nombredormachine.html

The post Stručná historie čísel. Arabská čísla rozhodně nevymysleli Arabové a římské Římani first appeared on Čítárny.