Vynikající politická satira “Jistě pane ministře!” byla po 106 týdnů v britském žebříčku nejprodávanějších knih “TOP 10”. Jistě pane ministře! je klasická odpověď stálého tajemníka ministerstva sira Humphrey Applebyho, když manipuluje s naivním ministrem Jamesem Hackerem. Ten byl zvolen do čela fiktivního Ministerstva pro administrativní záležitosti, jehož činnost je zasazena do téměř reálné britské politiky. Ministr není příliš inteligentní a zajímá se především o přízeň voličů.

Jistě, pane ministře! Obsah knihy

Stálý tajemník ministerstva sir Humphrey Appleby je symbolem manipulativní politiky.
Je inteligentní, bystrý a vtipný. Proto využívá různé důmyslné způsoby, jak ministrovy nápady usměrnit žádoucím směrem. Snaží se, aby se ministr Hacker příliš nevměšoval do záležitostí ministerstva. Skutečná výkonná moc tak zůstává v rukou stálých úředníků a tudíž v jeho vlastních.

Další typickou postavou státní správy je tajemník ministra Bernard Woolley.
Loajální pracovník státní správy, který za každých okolností neohrozí svůj další kariérní postup. Jeho vynikající pozorovací talent osvětluje čtenářům jednotlivé situace z jiného úhlu.

Jistě, pane ministře! TV seriál

Knihy Jistě, pane ministře a Jistě, pane premiére byly napsány podle tv seriálu:
Seriál “Jistě pane ministře!l patřil k nejsledovanějším pořadům ve Velké Británii.

Anthony Jay a Jonathan Lynn společně pracovali od 70. let 20. století pracovali ve společnosti Johna Cleese (člena Monthy Python’s Flying Circus).
V roce 1979 BBC schválila jejich nápad a byl natočen pilotní díl seriálu a dalších 21 epizod.
“Jistě, pane ministře” bylo poprvé byly vysílány na BBC 2 v roce 1980 a získaly neobyčejný úspěch jak diváků tak novinářů.
Seriál si elmi pochvalovala britská premiérka Margaret Thatcherová.
Na seriál “Jistě pane ministře!” navázal seriál “Jistě, pane premiére”.

Jonathan Lynn & Anthony Jay / Jistě pane ministře. I. a II. díl. Aurora, Praha 2003
Z angl. orig.: “The Complete Yes Minister”, BBC Books, London 2001.

Výpisky: Jistě, pane ministře

Sir Humphrey Appleby: „Musíme si ujasnit svá stanoviska.”
James Hacker: „Dobře. Jaká jsou fakta?”
Sir Humphrey Appleby: „Já mluvím o stanovisku. Na faktech nezáleží.”
xxx

Ministr Hacker: „V Bruselu je binec. Víte, co se říká o jejich průměrném úředníkovi?”
Humphrey: „Hmm…”
Ministr: „Že má organizační talent jako Ital, pružnost jako Němec a skromnost jako Francouz.”
(Humphrey se chichotá.)
Ministr: „A k tomu všemu představivost jako Belgičan, štědrost jako Holanďan a moudrost jako Ir.”
xxx

Bernard: Co když premiér bude na pomoci trvat?
Sir Humphrey: V tom případě postupujeme podle čtyřfázové strategie.
Bernard: Co je to?

tajemník ministerstva zahraničí:
Standardní reakce našeho ministerstva zahraničí pro období krize,
v 1 fázi odpovíme, že se nic nestane.
Sir Humphrey:
Ve 2. tvrdíme, že se něco stát může, ale mi s tím nesmíme nic dělat.
tajemník ministerstva zahraničí:
Ve 3. připustíme, že něco by se s tím možná dělat mělo, ale mi s tím nic dělat nemůžeme.
Sir Humphrey:
A ve 4., že něco jsme s tím dělat mohli, ale teď už je pozdě.

James Hacker: Já znám ty tři články úřednické víry. “Konat rychle trvá déle, konat levněji se prodraží a konat v tajnosti je demokratičtější.”
xxx

Jamec Hacker: „Co bulvár? Jak mám proniknout do masového deníku? Co fotografie?”
Bill Pritchard: „Víte, noviny dávají přednost fotografiím hezkých dívek.”
James Hacker: „Možná vám uniklo, že tomuto kritériu moc nevyhovuji.”
xxx

Sir Humphrey Appleby: „Vznesl jste otázky, o nichž jsem doufal, že je nikdo nepoloží.”
James Hacker: „Opozice má klást nepříjemné otázky.”
Sir Humphrey Appleby: „A vláda se brání na ně odpovídat?”
James Hacker: „Vy jste ovšem na moje odpověděl.”
Sir Humphrey Appleby: „Jsem rád, že si to myslíte.”
xxx

Sir Humphrey Appleby: Pane, kde jste sebral nápad na tak nebezpečný nesmysl?
James Hacker: Od někoho na ministerstvu.
Sir Humphrey Appleby: Víte dobře, jak jsem vás varoval, jak je nebezpečné mluvit s lidmi na ministerstvu. Já vás žádám, abyste nevstupoval na minové pole místních samospráv. Je to politický hřbitov!
Bernard Woolley: Promiňte mi, sire Humphrey, ale je nemožné zakládat hřbitov na minovém poli. Ti nebožtíci by mohli… (Naznačuje výbuch.)
xxx

James Hacker: Bernarde, jak Humphrey věděl, že jsem u Cartwrighta?
Bernard Woolley: Kroky Boží jsou nevyzpytatelné.
James Hacker: Rád bych si s vámi jednu věc ujasnil. Humphrey není žádný Bůh.
Bernard Woolley: Mám mu to říct já či vy?
xxx

sir Humphrey Appleby: Jak pokračuje kampaň za svobodu informací?
sir Arnold: Pardon, o tom nelze mluvit.
xxx

Huphrey Appleby: Korupce?
Desmond Glazebrook: Spíš nepřiznané provize pro zahraniční vládní činitele.
Humphrey: Úplatky?
Desmond Glazebrook: Ano.
xxx

“Jsou ty odpovědi stoprocentně přesné?” chtěl jsem vědět.
“Jsou pečlivě vypracovány, aby vyjadřovaly stanovisko ministerstva,” odpověděl opatrně.
“Humphrey,” řekl jsem stejně opatrně, “tyhle zvláštní parlamentní výbory jsou velice důležité. Nemůžu dovolit, aby mě přistihli, že je klamu.”
“Nepřistihnou vás, že je klamete.”
To mě zcela neuspokojilo. Vzrůstalo ve mně podezření, že ten materiál není zcela pravdivý. “Je to všechno pravda?” naléhal jsem dál.
“Pravda a nic než pravda,” ujistil mě.
“A celá pravda?”
“Samozřejmě, že ne, pane ministře,” řekl už trochu netrpělivě.
To mě zmátlo. “Takže jim řekneme, že si některé věci necháváme pro sebe?”
S úsměvem zavrtěl hlavou. “To samozřejmě ne.”
“Proč ne?”
Sir Humphrey vstal a autoritativně prohlásil: “Ten, kdo chce zachovat tajemství, musí zachovat tajemství, že má tajemství k zachování.” S tím odešel.
Ta citace mě zaujala, připadala mi docela důvtipná. “Kdo to řekl? zeptal jsem se Bernarda.
Bernard vypadal udiveně. Hleděl na mě, pak na dveře, za nimiž Humphrey právě zmizel.
“To byl sir Humphrey…”

The post Jistě pane ministře! Jedinečná politická satira o podstatě politiky. Citáty first appeared on Čítárny.

Baltazar Gracián y Morales (8.1. 1601 – 6.12. 1658) byl španělský jezuita, spisovatel a filosof 17. století. Během svého života byl za své mimořádné a nadčasové názory církevními autoritami často pronásledován a cenzurován, protože představitelé církve považovali jeho dílo za dehonestující a podkopávající vážnost církevního, ale i světského stavu.

Baltazar Gracián Y Morales se narodil v Calatayud, Aragon, Španělsko. Do Tovaryšstva Ježíšova nastoupil v roce 1619. Gracián následně napsal několik knih o aspektech lidského života a chování a nakonec se stal rektorem jezuitské koleje v Tarazoně. Gracián se zabýval definováním kvalit ideálního člověka a vytvořením systému pravidel, která by vedla k lepšími až ideálnímu životu.

Pod svým skutečným jménem vydal pouze jednu knihu: Sanctuary Mediation for Priests and Frequent Communiates. Ostatní knihy vydal bez svolení svého jezuitského představeného pod pseudonymy Lorenza Graciána nebo Graciána de Marlonesa.

Mnoho jeho knih bylo věnováno objasnění principů konceptismu – metafyzického vtipu, založeného na dvojznačnostech, nových slovech, propracovaných domýšlivostech a protikladech. Někteří považují jeho styl za nástup dekadence. Právě světská povaha některých jeho knih později vedla k jeho pokárání.

V roce 1637 publikoval knihu El héroe, kde popisuje politického nadčlověka, kterého pojal jako křesťanskou odpověď na Machiavelliho prince. Kniha později upoutala pozornost Napoleona a ovlivnila Schopenhauera a Neitzscheho.

V pozdějším díle El discreto Gracián tvrdil, že k zajištění ideálního života je třeba nejprve hovořit s mrtvými (číst jejich díla), poté se živými (získávat světské zkušenosti a cestovat) a poté se sebou (meditací a přípravou na smrt).

Navzdory svým nadřízeným vydal pod jiným jménem knihu El kritón (1651, 1653, 1657), třídílný filozofický román, který německý pesimistický filozof z 19. století Arthur Schopenhauer považoval za jednu z nejdůležitějších knih, jaké kdy byly napsány. Schopenhauer velmi obdivoval Graciána. Není divu, že v jeho díle najdeme dostatek společných myšlenek.

Kniha je psána satirickým tónem o lidské společnosti. Jedná se o příběh ušlechtilého divocha, který je přiveden do Evropy, aby pozoroval tzv. civilizační výdobytky. Vyvozené závěry jsou ale vysoce pesimistické, což naznačuje, že civilizace poškozuje přirozené humanistické instinkty, s nimiž se člověk rodí.

Asi 300 aforismů bylo získáno z Gracianových děl a publikováno jako příručka El Oráculo (Příruční orákulum a umění moudrosti).
Jedná se zhuštěný souhrn moudrosti ve 300 odstavcích, jak se chovat v životě důstojně, moudře a proto i šťastně.
Tuto knihu, stejně jako ostatní Gracianovy knihy, vydal jeho přítel Don Vincencio Juan de Lastanosa. Byl to možná on, kdo vytáhl jeho myšlenky z ohromné ​​Gracianovy práce, která v mnoha případech odráží jeho zřejmou touhu poučovat knížata a jejich výkon moci.

Knihy:
Baltasar Gracián, Příruční orákulum a umění moudrosti, Odeon, Praha 1990.
Baltasar Gracián, Kritikon, Odeon, Praha 1984
Gracián kontra Komenský : Příruční orákulum aneb Umění moudrosti / uspořádal Hugo Schreiber Praha, Evropský literární klub 2006.

Výpisky z díla: Příruční orákulum aneb Umění moudrosti

Hloupost vždycky vstupuje bez zaklepání, protože všichni nevědomci jsou smělí. Sama jejich prostota, která jim zprvu brání vzít v úvahu námitky, zbavuje je později pocitu trapnosti.

Nikdy se nezdržovat s hlupáky. Je jím ten, kdo je nezná, a více ten, kdo je poznal, ale neodmítl. Jsou totiž nebezpeční v běžném styku, a v důvěrném škodliví. A třebaže na nějakou dobu je zadrží vlastní nedůvěra a cizí opatrnost, posléze svou hloupost provedou anebo vysloví, a pokud s ní otáleli, tedy jen proto, aby byla důkladnější.

Hloupí jsou všichni, kteří na to vypadají, a polovina těch, kteří na to nevypadají.

Aby byl člověk oblíben, musí použít jediného prostředku: odít se kůží nejtupějšího hovádka.

Být ve střehu proti hrubcům, hašteřivcům, domýšlivcům a veškerému druhu hlupáků. Lze jich potkat mnoho a moudrost spočívá v tom, minout je.

Puklá nádoba se nikdy nerozbije a svou trvanlivostí se až zprotiví. Zdá se, že štěstěna závidí nejvýznamnějším osobám, protože klade na roveň dlouhověkost a neužitečnost jedněch s významem a krátkověkostí druhých. Takže tu budou chybět všichni, na nichž záleží, a zůstane ten, který nepřináší žádný prospěch.

Mlčenlivost je známkou sebeovládání. Srdce bez tajemství je jako odkrytá karta. Tam, kde je hloubka, jsou i hluboká tajemství, neboť se vyskytují veliké prostory a zálivy, do nichž se utápějí poklady.

Ach, jak velkým byl mudrc, kterého znepokojovalo, že jeho spisy by byly po chuti mnohým! Vybraného muže nesytí obecná chvála. Někteří jsou však takovými chameleóny veřejné obliby, že nenacházejí požitek v příjemných váncích Apollónových, ale v přízemním dechu zástupů. To se týká i soudnosti: ta ať se nedá ošálit zázraky chátry, které jsou leda pro ohromování hlupců, poněvadž uvádějí v úžas obecnou nevědomost.

Všichni jsou modloslužebníky: jedni úcty, druzí prospěchu, a všichni rozkoše.

The post Baltazar Gracián. Cenzurovaný jezuita a jeho Příruční orákulum umění moudrosti first appeared on Čítárny.

Jan Werich (6. února 1905 Praha – 31. října 1980 Praha) byl jeden z nejoblíbenějších českých umělců. Byl moudrý, laskavý s jedinečně inteligentním humorem. Dokázal spojit humor s hlubokým nadhledem. „Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl.“
Takové jsou všechny werichovské moudrosti:  Myšlenky jednoduché, hravé a přitom nadčasové.

Jan Werich. Výběr jedinečných citátů: 

• Kde blb, tam nebezpečno!
• Vždycky bylo, je, a já se domnívám, že i bude na světě lidí víc hloupých a nevzdělaných, než chytrých a vzdělaných, i když chytrost a vzdělanost nejsou na sobě přímo závislé. Já znám mnoho vzdělaných hlupáků.
• “Vždycky se najde někde balvan nebo břeh nebo pařez, který se nebojí brzdit povodeň kalné hlouposti. Zbabělci jsou nepochybně nebezpečný živel, ale co teprve odvážní blbci?”
• Mít rád lidi a milovat lidi to je celé tajemství a snad jediný recept na štěstí.
• Čest je pouhý nápis na náhrobku s erbem, a tím končí můj katechismus.
• Život vždycky stál a stojí a bude stát za to, aby byl dožit. Ono se s ním popravdě ani nic víc dělat nedá.
• Smích chytré lidi léčí. A jen blbce uráží.
• Kdo myslí jenom na sebe, ochudí jiné o sebe, ochudí sebe o jiné, zakrní a pak zahyne…
• Přátelství je součást lidského štěstí.
• Dobré není jen to, co je nové. Nové je naopak to, co je dobré.
• Ono je to jako v tý starý cirkusácký anekdotě, jak říkal ředitel klaunovi:
  “Klaune, proč ten kůň nezpívá?”
  A klaun odpoví: “Není mu dáno.”
  A ředitel řekne: “Tak mu dejte!”
  A v tom je celej vtip umění: komu není dáno, tomu se dát nedá.

• Arogance je parukou k zakrytí duševní pleše.
• Nadbytek neznamená bohatství.
• Nenávidím pohřby. Až na ten svůj, na kterej nebudu muset jít.
• Proti blbosti i bohové bojují marně.
• Mnohdy jsem seděl u stolu pokrytého ubrusem, na kterém včerejší a předvčerejší omáčky nakreslily mapy neznámých světů, a přemýšlel, proč je tolik vedoucích a tak málo vědoucích?
• Neříkej, že nemůžeš, když nechceš! Přijdou dnové,kdy to bude daleko složitější a horší: budeš chtít a nebudeš moci. A to důležité nezapomeň,že chlap nesmí být blbej ve třech případech: za volantem, u stolu a v posteli. Všude jinde se to snese…
• Jakmile se z mládí začne dělat zásluha, je to špatné. Protože každéj starej blbec byl taky jednou mladej blbec.
• Člověk, který umí nasytit duši, není zlý člověk.
• Bez lidí dobré vůle by život byl jen nákladné a nebezpečné dobrodružství.
• On autor byl vůl a překladatel není, rozumíte, proto to tak je.
• Smích není nikdy pro nic a za nic, snad jen u šílených lidí. Normální člověk musí mít důvod, směje se něčemu.
• Smích – tu ozvěnu našeho pláče – to křídlo úsměvu, co tluče za oknem nočního strachu, nikdy mít v hrsti nebudem. Kdybychom – nedejte bohové – tu sladkou můru polapili, bylo ba na světě po srandě.
• Z mého pohledu je dobrá a prospěšná jen ta emancipace, která zvýší úctu ženy ve vašich očích, aniž by snížila přitažlivost pro jiné vaše orgány. Ženská, o kterou nikdo nestojí, přece nemůže mít z emancipace žádnou radost.

• Člověk, který nikdy neplakal nežil opravdový život!
• Dobré divadlo začíná dobrým vrátným.
• Překonávat vědomě své sklony k blbnutí a blbostem je nejvlastnějším projevem lidskosti.
• Jestliže neumíš naučíme, jestliže nemůžeš pomůžeme ti, jestliže nechceš nepotřebujeme tě.
• Nikdy se nesměji nejlépe. Bojím se, že by to mohlo být naposledy.
• Člověk se nají, napije, pak se dívá na televizi, což je možná nebezpečné, vezme si pyžamo, usne a ráno se neprobudí.
• Deset tisíc bych za takovou smrt dal, a že jsem hodně lakomej!
• Na světě je zavedeno, že spousta hloupých si hraje na chytré. Z chytrých, kterých je na světě nedostatek, jen ti nejchytřejší si hrají na hloupé.
• Ženy nemají smysl pro nesmysl.
• Ono totiž není šedivých dnů, které bují svou všedností. To jsou jenom unavené oči, které nechtějí vidět jejich svátečnost.
• Bůh stvořil člověka, ale nedal si to patentovat, a tak to teď po něm může dělat kdejakej blbec.
• Hloupost je největší zlo.
• Dobrý herec je laciný i za velkou gáži, protože lidi na něj ty peníze přinesou. Ale špatný herec je drahý i za málo.
• A přece každého dne byl svět o chlup lepší než včerejšek, i když lidi dělají psí kusy, aby tomu tak nebylo.
• Kde je nouze o ženské, tam stoupají chtíče na úkor estetických požadavků.
• Člověk nemůže nikdy dělat víc, než je mu dovoleno člověčenstvím. Míň může dělat vždycky. A jak jste si všimli, to s úspěchem probíhá. Ale přemýšlet, a to dá práci, umí jen část lidstva. Ona část, ona tenoučká vrstva, která válčí s lidskou hloupostí.
• Člověk, který cestuje s touhou dozvědět se, směřuje přes všechny dálky hlavně k sobě samému.
• Když nejde o sex, nejde o nic. (Častěji se vyskytuje ve verzi používající slova život a hovno.)
• Umění je jako slunce, které se taky nikomu nevtírá. Když zatáhne záclony a zavřete okenice, tak vám slunce do bytu neleze, jenomže je to vaše chyba, pane, že chcete žít potmě.
• Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl, a když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a ne to, co není, jak tomu v mnoha případech je.
• Paměť je výsada blbých. Chytrý nemá čas si pamatovat, chytrý musí vymýšlet.
• Čas má plné kapsy překvapení.

• Člověk má dělat to, co umí, co potřebuje ke štěstí.
• Člověk je doma tam, kde si pověsí klobouk.
• Já myslím, že civilizace není dobrá, když je bez kultury. Člověk potřebuje ke štěstí a spokojenosti nejenom pohodlí tělesné, ale i duševní. Kultura a civilizace musí jít ruku v ruce.
• Takové manželství, to není nějaká betonová stráda. A právě to je celej ten kumšt a celej ten vtip, že v manželství, když si dva lidi rozumějí a mají se rádi, dovedou si vodpustit a můžou se i přát.
• Dobrá nálada nevyřeší všechny Vaše potíže, ale nasere tolik lidí, že stojí za to si ji udržet.
• Rozum, který zůstává stát, je v pořádku – jen si nesmí lehnout.
• Lidská paměť je taky bludiště – moc věcí se tam ztratí.
• Kdo se umí smát sám sobě, má právo smát se smát všemu ostatnímu, co mu k smíchu připadá.
• Zbabělci jsou nepochybně nebezpečný živel, ale co teprve odvážní blbci?!?!?!
• V boji s lidskou hloupostí nemůžeme nikdy vyhrát. Ale nikdy v něm nesmíme ustat.
• Televize není nepřítel, televize se dá vypnout.
• Skoro každý stárnoucí mužský začne psát paměti, ale málokterý je dopíše.
• Člověk musí mít vždycky cíl, ale nemusí se vždycky trefit.
• U nás se vždy platilo více za muziku než za fyziku, a proto tady není žádný Einstein.
• Až Ti bude úzko otoč se čelem ke slunci. Všechny stíny budeš mít za zády.
• Smích a pláč jsou nejcennější majetek živého člověka.
• Proti hlouposti se bojovat musí, ale vyhrát se nedá!
• Každého dne je svět lepší než včerejšek, i když lidi dělají všechno proto, aby tomu tak nebylo.
• Dokonalost je znamenitá věc, ale má jednu vadu. Věští konec.
• Není-li tu ta, kterou mám rád, tak mám rád tu, která tu je.
• Malí se bojí velikých, ale stojí za úvahu, že velice velcí se skoro vždycky bojí nepatrných.
• Člověk přišel na svět proto, aby tady byl, pracoval a žil. Jen moudrý se snaží náš svět postrčit dál, posunout výš. A jen vůl mu v tom brání.
• Humor je boj s lidskou blbostí. V tomto boji nemůžeme nikdy vyhrát. Ale nikdy v něm nesmíme ustat.
• Nic nesnižuje mužovo sebevědomí tolik, jako nejistota co do počtu vlastních dětí.
• Já, když mluvím německy, tak si nerozumím.
• O chytré ženské je nouze. Konečně o chytré mužské zrovna tak.
• Bavilo by někoho blbnout, kdyby blbnutí bylo povinné? Nebo nebavilo?
• Vědy je zapotřebí, ale kdyby Newton byl ležel někde jinde a nepadla mu na nos hruška, nebo co to bylo, a neupozornila ho na to, že je taky přitažlivost zemská, tak by ta přitažlivost byla dál. On by ji neobjevil, objevil by ji někdo jinej. Za minutu, za vteřinu, za sto let. Ale kdyby Shakespeare nenapsal Hamleta, tak nikdy nebyl. Kdyby velký umělci neudělali svoje dílo, tak jsme byli o to chudší, protože umění je komunikace.

• Pakliže člověk zvítězí nad vlastní blbostí, je vítězem nebo poraženým? V každém případě je to dobré.
• Přirozeností člověka je hledání radosti.
• Osud je vůl, to jste si vším. Ten si dělá věci podle sebe a nebere na nikoho ohled.
• Člověk má odvahu k ničení, ku tvoření ještě dlouho ne.
• Když muž nemá rozum, musí být žena vynalézavá. Když žena není vynalézavá, musí mít muž rozum.
• Kdo ví, je vyhnán z ráje blbosti.
• Dětská lež nemusí být vždycky vadou, může být také příznakem fantazie.
• Jedna ženská vidí někdy dál než pět mužských s dalekohledem.
• … epochy a staletí jsou ony mžiky na jevišti, kdy vlastní ucho se diví, co vlastní huba povídá…
• Co je blbý to se líbí. (Nebo: To je blbý, to se bude líbit.)
• Fanatismus je určitý nedostatek statečnosti. On je to strach přijímat svět v jeho složitosti. Fanatismus je cesta k zjednodušení života. Je to útěk před odpovědností, kterou člověk přijímá tím, že se pořád rozhoduje.
• Čas si vymysleli lidé, aby věděli, od kdy do kdy a co za to.
• Někdo má to štěstí, že má schopnost být přítelem.
• Člověk, který něco píše, aby se ujistil, že je kumštýř, je s odpuštěním trouba.
• Když rozum nad něčím zůstane stát, o to rychleji se pak rozběhne. Rozum, který zůstane stát, je v pořádku. Nesmí si sednout.
• Televize rozšiřuje nevkus a nemůže jinak, protože musí něco prodat, to je její pravý účel.
• Prodává se mnohým a musí se prodat mnoho.
• Manželé se v autobuse poznají podle toho, že na sebe nemluví.
• Je zvláštní, že parodovat je snazší, než stvořit parodované.
• Místo šavlí máme dnes tanky a lidi nedají pokoj a nedají pokoj a nedají pokoj.
• Mládí biologické neosvobozuje od blbosti a hlouposti, stejně jako stáří nezaručuje moudrost. Jsou blbí dědkové a hloupé děti.
• Vydařené manželství je div světa. Copak by se dnes mluvilo o Filémonovi a Baukidě, kdyby to nebyl div světa? Tři tisíce let se vzpomíná na dva neznámé lidi jen proto, že se jim vydařilo manželství.
• Francouzi nemohou být sprostí, neb nevyslovují H. A taky, že tím o HODNĚ přijdou.
• Nadšení je nakažlivá věc a člověku je těžko mlčet, když kolem všechno jásá.
• Šaty dělají člověka.
• Chytrost, ne směšnost, musí vyvolávat smích.
• Sentimentalita je vulgarizace smutku.
• Hloupost se vyfackováním nedá vyléčit.
• Je to smutné, ale mládí musí jednou odejít. I když si je člověk zachová v srdci, žel přírodě, nezachová si je v kolenou.
• Lidské štěstí, to je taková šňůrka, na kterou navlékáme malé korálky, taková malá štěstí – čím jsou drobnější a čím je jich víc, tím je to jejich štěstí větší.
• Rozum, který zůstává stát, je v pořádku – jen si nesmí lehnout.
• Takové manželství, to není nějaká betonová stráda. A právě to je celej ten kumšt a celej ten vtip, že v manželství, když si dva lidi rozumějí a mají se rádi, dovedou si vodpustit a můžou se i přát.

Fotomontáž podle : Karel Ludwig / © Archiv B&M Chochola

The post Jan Werich. Sto jeho nejslavnějších citátů a nadčasové písně first appeared on Čítárny.

Proč by čtyřverší nemohlo být střípkem, v němž se zrcadlí svět? / Jiří Žáček

Návod k použití knížky básní / Jiří Žáček
(Lojzovi Marhoulovi)

Kdo stvořil svět? Bůh, když se božsky opil.
Kdo jsme? Jsme Sisyfové. Běžci od Thermopyl.
Žijeme v pravdě? Hlavně masochisté.
Jsou ženy z Marsu? To je víc než jisté.
Je život sen? Sen, který si sním uvnitř cizí hlavy.
Kdy zmoudříme? Až bude pozdě na opravy.
Je láska věčná? V dětech našich dětí.
Je Bůh muž? Kdeže — žena, božská, samotřetí.
Je náš svět v pořádku? Svět ano — my jsme v nepořádku.
Co bude po smrti? Vše začne od začátku.
Náš nepřítel? Náš přítel rozum — rádce zrádce.
Čemu nás učí básně? Ptát se.

Poezie je permanentní pokus obnovit ztracenou vnitřní harmonii ve světě plném disharmonie. V jejím silovém poli tají ledovce předsudků a z pouště všednosti klíčí zázračná vegetace.
Báseň může vyklíčit z nejbanálnější epizody, z čehokoli.

 

Od nápadu k básni však vede cesta plná oklik a slepých uliček.
Nevěřím, že se dá báseň vysedět v klidu, zkonstruovat chladnou hlavou.
Báseň vzniká pod vysokým napětím.

Nevěřím v božské vnuknutí, věřím v úžasnou schopnost lidského mozku přemýšlet nejen o zadání, které si vědomě dáváme, ale zároveň o mnoha dalších věcech.
Jen tak si vysvětluji, že se nám v mysli jako blesk z čistého nebe zjeví nečekané myšlenky a nápady. Fantazie je zázračný dar, ale ani básník se neobejde bez logiky a systémového myšlení.

 

Od básníků se toho žádá přespříliš.
Ti, co mají hroší kůži, žádají, aby měl básník kůži jako novorozeně.
Básník má mít srdce na dlani, tvrdí ti, co by si rádi hryzli do cizího masa. Vtip je v tom, vážený a milý čtenáři, že to srdce na básníkově dlani je tvoje.

Básník nese svou kůži na trh, i když píše o zkušenosti druhých.

 

I koláče fantazie se musejí zadělávat kváskem zážitků.

Všechno si musí člověk vyvzdorovat — přinejmenším sám na sobě.

 

Možná že veškerá poezie není ničím jiným než hledáním klíčů — k sobě i k blízkým srdcím, ke kořenům lidskosti. Ke třináctým dveřím, za kterými najdeme sami sebe.

Kalkulovat se čtenářským ohlasem se nevyplácí zrovna tak jako kalkulovat s oficiálním uznáním.
Básník by si měl zachovat vnitřní svobodu, nepodléhat žádnému vnějšímu diktátu.
Může se mýlit, neboť mýlit se je lidské, ale nikdy nesmí vlastní integritu nahradit konjunkturální vypočítavostí — ta se neodpouští. Chci najít elementární srozumitelnost, takovou, která není výrazem primitivismu, ale jasného myšlení a otevřené obraznosti a přitom dokáže — třeba i nevysloveným tázáním — vyprovokovat čtenáře k tvořivému uvažování.
Určitá míra srozumitelnosti je podmínkou komunikace — a poezie by měla být příležitostí k dialogu, nikoli k zvěstování neomylných pravd.

 

Smích úspěšně přehazuje výhybky na kolejích stereotypu.
I žert pro žert má svou psychoterapeutickou funkci, ale opravdový humor usiluje o víc.
Cena humoru je v tom, že usvědčuje lež a straní pravdě.

Dějiny přírodních věd jsou plné příkladů, že z nejbláznivějších nápadů klíčí geniální myšlenky.

 

V českém veřejném povědomí platí poezie za změkčilost nehodnou pravých mužů. Kdo ještě ví, že středověcí rytíři byli školeni nejen v boji, ale i v psaní básní?
I rozum by měl občas metat kozelce, aby samou vážností nezatuchl.

Básně se píšou, mimo jiné:
Z vášnivé touhy vzepřít se každé definitivnosti, protože co je definitivní, je mrtvé. Poezie je trvalá vzpoura proti všemu, co život mrzačí a ničí.
A pořád pro mne zůstává zázračnou možností porozumět sám sobě.
A skrze sebe světu.

 

Pro slavného autora gregerií Gómeze de la Serna byl sonet sametovou vestou poezie, ale doba sametových vest je dávno pryč.
Pro mě je sonet daleko spíš barevným tričkem s veselým, něžným, praštěným a třeba i neuctivým nápisem, plandavým tričkem, které nesvírá ani netísní, ve kterém se cítím volně a přirozeně…

Rozhodně jsem tuhle knížku psal nejsvobodněji ze všech, hlavně jsem se oprostil od podvědomého pocitu, že poezie je cosi jako rytířský turnaj, kde slávu sklidí vítězové, kdežto poražení odejdou s hanbou.
Svět patří všem, nejen vítězům.

 

Čím dál víc se mi líbí rozepsat báseň — a nechat ji nedokončenou. Proč by měly být všechny texty fixovány v knihách?

V jedné Bradburyho povídce malíř Picasso kreslí na pláži obrazy do písku a s uspokojením sleduje, jak mořský příliv jeho dílo vzápětí smaže.
Ano, nejlepší básně mají zůstat nenapsané.

Website Jiří Žáček >>

Kresba Jiřího Žáčka od Káji Saudka.

The post Jiří Žáček. Proč se píši básně aneb malé zamyšlení nad poezií a psaním first appeared on Čítárny.

Spisovateli Paulu Coelhovi je pětasedmdesát a je ryzí opak autora science fiction, jakým byl dejme tomu Asimov. Oba mají úspěch, jak je to možné? Čte každého jiná, a to obří, skupina lidí?
Ano. „Svého času skoro narkoman a dnes bohatý hipík, ani maturitu nemá,“ urazil Paula svého času můj kolega. Tak viděl autora největšího brazilského bestselleru (*1947 v Riu) všech dob, i když nevím, jestli Coelhovu knihu-podobenství Alchymista (1988) četl. Odhaduji, že ji spíš prolistoval. Jestli vůbec.
Cituji z ní: „Neuskutečněná světla našich snů se změní v monstra nočních můr a možnosti, které jsme nezakusili.“

Paulo Coelho co kazatel i šarlatán i pravdomluvný guru.
Paulo Coelho byl mimo jiného dekorován řádem Čestné legie a je „rytíř Řádu umění a literatury“. Nejméně v letech 1982 a 2016 navštívil Prahu a vyprodukoval vedle Alchymisty na třicet dalších knih, které se úžasně prodávají v řadě zemí. Napříč jimi si představuji jakýsi protínající je koláč myšlenek, ze kterých pomyslně okusuje tu čtenář na Havaji, tu Rus. Zda esence koláče obstojí? Jestli zklame? Zkoumejme.

Už nad jednou z ústředních myšlenek váhám.
Na různých místech svého díla Paulo Coelho do omrzení opakuje, že ještě mocnější než vodíkové pumy a podobné zbraně jsou, ano, slova.
Slovem, pravda, míní více nebo méně nápadně přímo Boha. A slovem lze ranit a byli slovy mnozí dotlačeni ke spáchání sebevraždy, ale snad se shodneme, že je NEPSANÁ ďábelskost mocnější. Máte doposud jiný a naivnější názor?

Reaganovou oblíbenou myšlenkou z času, kdy se stal – v řádných volbách – prvním hercem, chci říct politikem na Zemi, bylo, že vše, čeho bychom se měli bát nejvíc, je strach sám.
To koneckonců nelze než podepsat. A Coelho vkládá v mysl hrdinky poznatek:
„Co vše jsem pozbyla jen pro stálé obavy, že něčeho pozbudu.“
Hezké, ale chci ukázat četné situace reálného života, kdy jsou naopak obavy jednou z nejzdravějších a nejpříhodnějších pojistek. Často přímo k přežití. A stateční? Coelho:
„Rozhodují se provázeni strachem, na každém kroku je sužuje ďábel a hlavu si lámou se vším. Váhají, zda právě nedělají chybu, přesto jednají.“

V Alefovi, jeho další knize, je ovšem lehce vykrádán Nietzsche. „Co tě nezabije, to tě posílí.“
Mnoha esům denodenní války se to, pravda, osvědčilo lépe než pepřový sprej, ale u řady obyčejnějších lidí se ukazuje, že je spíše přizabije, co je nezabije, a že je spíš „pošílí“, co je neeliminuje.
Pokud nedokážete milovat, co děláte, je lépe tím rovnou seknout, radí dále Paulo a rada to jistě je. V praxi opět ne pro každého. Po světě dodnes žijí otroci, pro které není užitelná, i kdyby tisíckrát chtěli. Nebo se domníváte, že využitelná je? Inu, Coelho je váš.

„Život bez důvodu je život bez důsledku,“ pokračuje. Osobně mi to přijde jako logický nesmysl, ale radši k tomu, co autor jakž takž trefil. K tomu, proč má davy ctitelů a ctitelek. Formou jakýchsi pohádek ilustruje, že můžeme jen každý za sebe vnímat a chápat velikost či bezvýznamnost vlastního utrpení. A domníváte-li se, že tomu tak není, a obracíte-li se na lékaře a psychology, nebo dokonce spisovatele, aby vám pravý rozměr světa přiblížili, chybujete. A proč? Etalony drží v ruce Bůh, jen ten zná pravý rozměr všeho.

Co ještě Paulo Coelho radí v řádcích svých románů?
„Nikdy se nepokoušej jednat stejně, jako ten či onen. Cesty života jsou velmi různorodé.“
A tady nelze než uznat, že se autorova kariéra částečně odvinula právě z toho. Taky ale díky tomu, že začal v jistém momentě správněji hospodařit s časem. Na posvátnost času upozorňuje a naprosto nic proti tomu nemám. I když upozorňuje (v knize Pátá hora) snad až vágně:
„Začni něco dělat a čas bude tvým spojencem.“

Do banality se bohužel překlápí i postřeh, že máme v pravý čas začít a končit. Další myšlenka se týká nevysvětlitelnosti některých našich činů a emocí. Podle Coelhova názoru vedou pokusy vysvětlit vlastní emoce k demolici mostů, které se mohou natáhnout od nás k „neviditelnému“. Raději přeskočme k lásce.

„Láska nikoho neposlouchá a zradí jen ty, kdo se snaží rozluštit její tajemství,“ zvíme z knihy Vyzvědačka.
Můžeme hodně nastudovat, to je pravda, a něco pochopíme jen zkušeností, ale všechno nikdy. Smiřme se s tím.

Lásky se skutečně týká hodně Coelhových postřehů.
Tvrdí, že láska nikdy nepřichází postupně a po kapkách a že v ní zvítězí ten, kdo ji „nikdy nepřestane hledat“.
Až zarytě je Paulo přesvědčen, že jenom láska dá životu jakýsi smysl a že ta Bohem posvěcená se pozná podle toho, že toužíme být pod jejím vlivem lepší.
Zdají se vám některé tyto myšlenky banální? Jenže banální bývá i zlo, takže proč ne naopak?
„Partnera nemůžeš vlastnit, a jste-li oba otroky, jde mezi vámi o něco jiného. Ne o lásku.“
A ještě jinde bard píše:
„I když je k tobě osud štědrý, a právě tenkrát, najde se pokaždé studna, která může utopit veškeré tvé sny.“
Anebo:
„Neproklínej, proboha, skvrnu, na které jsi uklouzl. Pátrej po důvodu, proč jsi zakopl.“

Podobně obecně se může jevit i prostá rada „naplň osud“ a je otázka, je-li každému souzeno tu pravou cestu života vyhmátnout. Tuším, že ne. Ale jistě, měli bychom se snažit.

Spíš se mi zamlouvá toto. „Zbabělci nemohou nikdy prohrát, ale ani zvítězit,“ říká se v Ďáblovi a slečně Chantal.
Ale Mistr stejně vyhrál proto, že pilně saje z nedefinovatelných pojmů. A skutečný filozof není, i když se dá (rozpačitě) souhlasit s nikoli moc osobitým názorem, že „bolest lásky vždycky přejde“. Werther to měl vědět!

Coelhovo srovnávání lásky s tvůrčí činností bych nicméně ani náhodou nezatracoval a není vůbec špatný jeho postřeh, že ani v jednom nestačí jen inspirace, jelikož je nutno na vztazích i knize pracovat.

V románu Záhir Coelho dokonce káže o tom, že bývá láska tím „jediným“ podnětem aktivujícím skutečnou kreativitu.
I proto jej vezměme na milost; nezní to přece zle. Ale celkově a s výjimkami není nabitá baterie názorů Paula Coelha s to přestát skutečné analýzy. Sám to ví! A tak nám již programově nepředestírá pravdy, nýbrž zaklínadla a své touhy. Ony se vám třeba i splní, říká. Třeba se i stanou onou vytouženou pravdou, když si to budete pěkně sugerovat.

Coelhova kniha Veronika se rozhodla zemřít opět dost lapidárně brojí za odvahu být sám sebou. A kdo ví, snad je opravdu v jakémsi kontaktu s pánem Bohem každý, kdo najde a nachází odvahu říkat, co zrovna cítí. Ve společnosti s takovým člověkem ale rádi nebudeme.

Zajímavý je rozhodně tento postřeh z jeho knížky Čarodějka z Portobela:
„Pravidla musíte znát a respektovat. Z toho prostého důvodu, abyste na ně mohli v klidu zapomenout.“
A jak se zdá, školy a kostely do nás opravdu odmalička hustí pravidla tak mocně, až to je rušičkou všech znamení, která taky ukazují cestu. Co když správnější? Na tohle téma uvažuje Paulo Coelho v knížce U řeky Piedra jsem usedla a plakala; ale všecka jeho i jen převzatá nemoudra i moudra by nestačila, kdyby nám jako bijec nudy a životních stereotypů nedal přesně a právě to, co snad i podvědomě prahneme konzumovat. Příběhy.

P. S.
Coelho v knize Rukopis nalezený v Akkonu:
„Vzdát se vítězství je nejnebezpečnější z překážek na tvé cestě. Dá ti totiž auru jisté svatosti.“

The post Paulo Coelho. V dobrém o hloupých i méně hloupých citátech, sloganech a myšlenkách first appeared on Čítárny.

Před rokem 1140 provedl Gratian soupis církevního práva, kde se snažil získat soulad v do té doby roztříštěném a někdy si odporujícím církevním právu.

Gratiánova práce Konkordance diskordantních zákonů (nazývaná také Decretum Gratiani nebo prostě Decretum) byla sepsaná kolem roku 1140 a poprvé sjednocuje kanonické právo v církvi.
Kanonické právo bylo totiž až do 11. století v chaotickém stavu. Nebylo nikdy systematicky kodifikováno a sestávalo z mnoha rozptýlených poznámek z ekumenických koncilů, penitenciálů (knih, jež určovaly tresty za hříchy), papežů, jednotlivých biskupů, Bible, církevních otců etc. Navíc byla většina církevních zákonů svou povahou regionální, takže je nebylo možné uplatnit v celém křesťanském světě, kde spíše než statutární zákon vládl více zvyk, a to jak v církevní, tak v sekulární oblasti.
Gratián v knize rozvinul další kanonisté kritéria založená na rozumu a svědomí a vytvořil tak dílo mimořádné, jak co do rozsahu, tak co do zachycené oblasti.

Dekret Gratiánův má tři hlavní části:

Distinctiones čili rozlišení a definice. V celkem 101 „distinkcích“, většinou dále dělených na kánony, Gratián probírá nejprve obecnou teorii práva a základní pojmy, potom jednotlivé otázky církevního práva. U jednotlivých tvrzení uvádí také prameny – zejména římské právo, Bibli, papežská a koncilní rozhodnutí nebo také starší podobné sbírky.

Causae čili případy. Na celkem 36 fiktivních případech probírá Gratian různé právní otázky (quaestiones), které se v nich objevují, diskutuje různé názory a podává nakonec řešení.

De consecratione pojednává o svátostech a svěcení, například kostelních budov.

„Podle Bermana to bylo první souborné a systematické právní pojednání v dějinách Západu, a možná i v dějinách lidstva pokud slovem “souborný” rozumíme pokus zachytit skutečně veškeré zákony daného společenství a slovem “systematický” snahu prezentovat tento zákon jako jednotné těleso, jehož všechny části jsou propojené a vytvářejí celek”.

Gratianus byl profesor práva a teologie na boloňské univerzitě.
O jeho životě se ví velmi málo, tradičně se uváděl jako kamaldulský mnich, žijící v boloňském klášteře San Felice, ovšem ani tato informace asi není přesná.

Více: https://www.wdl.org/en/item/14708/

The post Decretum Gratiani. První sjednocující dílo kanonického práva v církvi z roku 1140 first appeared on Čítárny.

Tak, a teď si předestřeme jako na hostině mysli pár mudrlantství a bonmotů, ať se přiblížíme lidu. Čím bych začal… Ronald Reagan jednou řekl: „Kdyby nastala krize, vzbuďte mě, i kdybych byl na zasedání vlády.“
Je to vtipné a kdo ví, možná si to zapamatoval svého času jistý český kníže (patří mu Orlík), načež v parlamentu demonstrativně klímal. Na Ronnieho, pravda, neměl, ale… Hm, asi jako když se nedávno vrátil kolega ze služební jízdy s bočně naklepnutým auťákem. „Přispěje to vaší slávě!“ žertoval jsem, ale kdo ví, možná měl za to, že to myslím vážně. Tak či tak, smál se. Smáli se i knížeti Karlovi a smáli se i Reaganovi.

Ale nechme piškuntálií a vraťme se až do staré Persie.
„V nebezpečí se vydá, kdo z tygřího doupěte mládě odebere. Ale taky ten, kdo ženu o sen připraví!“
No, tak to vidíte. Tady to máme. Hned mám islám a Peršany radši.

Přeskočme ale do Katalánska.
„Jste-li podprůměrný, tak i když se budete pokoušet tvořit velice, ale velice, převelice špatně…….., zůstanete stále podprůměrný.“ Dalí.
Opakovaně a relativně dlouze jsem nad touto jeho provokací dumal – a víte, že dává smysl? Dalí chtěl vyslovit zvláštní pravdu, že špatný umělec se odhalí vždycky, zatímco ten skutečný je dobrý, i když nechce.

Přesuňme se ale od klasika surrealismu ke klasiku brakové detektivky. Jmenoval se skvěle Earl Derr Biggers. A proslavil se, intenzivně filmovanými, detektivkami s čínským pátračem Charlie Chanem. Nu, a tento imaginární kouzelník záhad, které rozlouskával jako Popelka oříšky, údajně řekl:
„Moudrý muž nedělá tři věci. Neorá nebe, nemaluje po vodě, nepře se s ženou.”
Co říkáte, milí páni? Není to snad přínosné?
Ale slyším dámy, že prý ne tolik.

Týž detektiv ale taky řekl:
„Klenot se leští třením, muž utrpením.“
Tak na tom je pravdy ještě víc a to nemusíte znát Flauberta. Já ho ale náhodou krapet znám, i vím, že řekl:
„Štěstí je jako pohlavní nemoc. Potká-li tě moc brzy, poznamená celé tvé ustrojení.“
Nedobře poznamená, byl si Flaubert jist. Měl pravdu.

Následující výrok ale nevím komu připsat. Jde o tzv. Pingatorův zákon. Zní:
„Co je komu určeno, tomu nikdo neunikne. Pokud to nejde poštou.“
Na to bych ovšem reagoval, že Česká pošta funguje slušně, a vidím to například na tzv. Trhu knihy. Cokoli si tudy objednáte, vám přijde. A poměrně rychle, třeba z druhé strany země. A ještě s dopisem. Občas mi nějaký dobrý člověk dokonce připadá do balíčku stovku, jelikož dodatečně uzná, že je kniha umaštěná. Mám jinak ve zvyku objednávat si knížky přes Kosmas, což taky bezvadně funguje, zvlášť jde-li o novinky, nicméně i třeba u knížek víc než deset let starých… Na druhé straně varujme řetězec Kosmas. Kniha víc než deset let stará je sice často ještě v jeho skladu (např. Česká republika v symbolech, znacích a erbech), nicméně pravděpodobně ji snáz i levněji pořídíte právě na Trhu knihy.

Protože už jsem se výše lehce navezl do chlapíčka čínského původu, přejdu nekorektně do Maďarska a připomenu rčení, které zcela jistě není pravdivé, ale jednoduše existuje:
„Máte-li za přítele Maďara, už nepotřebujete nepřítele.“

Radši se přesunu do New Yorku a navštívím Isaaca Asimova, byť už zesnulého (jestli to nevíte, tak na AIDS). Tento veleplodný spisovatel měl názor, se kterým souhlasím:
„Čím víc budeš soucítit sám se sebou, tím méně s tebou budou cítit druzí.“

Od Asimovových non fiction plynně doputuji do temných románů pana Harrise; jeho kanibalismus praktikující lékař Hannibal Lecter (nakonec vystupující ve čtyřech románech včetně méně zdařilého Hannibala) říká:
„Strach je cenou za představivost.“
Copak o to, na to bychom přišli sami, ale říká na jiném místě i temnější větu:
„Lidé vám nic nedají najevo, ale postarají se, abyste nic nedokázal.“
Je to pravda? Není? Abych řekl pravdu, jste-li dítě štěstěny, uniknete tomuto vlivu „lidu“, ale jsou nešťastníci, které veřejné mínění skutečně devastovalo, ač byli liliemi.

Nejlepší špílce jsem si nechal na závěr. Jsou to pravdy, které horko těžko napadnu já ve svém pragmatismu, které stěží atakujete i vy. Hle:
„Nesnaž se mít poslední slovo; měl bys ho dostat.“ Sci-fi autor Robert Heinlein

„Jsi-li paranoidní, ještě to neznamená, že po tobě nejdou.“
Jistěže to někde říká Woody Allen, ale já mám pocit, že už to je z Hellerovy Hlavy XXII, kde si je hlavní hrdina Yossarin jist, že ho „všichni chtějí zabít“.

„Už montáž zpráv vytváří implicitní a často demagogický komentář.“
Eco

„Každá vyspělá technologie je nerozeznatelná od magie.“
Clarke (ale nejen on)

„Chceš se pomstít? Rovnou kop hrob i pro sebe.“
Což román Monte Cristo popírá jen zdánlivě.

„Každá zem i osoba, co víc myslí na pohodlí a klid než na svobodu, svobodu ztratí; ironií je, že tím ztratí právě i pohodlí a klid.“
Carl Becker

To samé, pravda, říká trochu jinak i slavný pan Hayek v knize Cesta k otroctví.
„Až moc lehce podléháme představě, že směníme svobodu za jistotu, a pozdě odhalíme svůj omyl, až když jsme svobodu i jistotu ztratili.“

„Hlavně ne válku. Vono stačí, že je mír.“
Malíř nejen židlí Vladimír Komárek

The post Neobvyklá mudrosloví a citáty napříč literárním spektrem podle Ivo Fencla first appeared on Čítárny.

První díl Osudů dobrého vojáka Švejka za první světové války vyšel 1. března 1921. To bylo Jaroslavu Haškovi 38 let (*30. 4. 1883). Pokud se zamyslíme nad geniální figurou českého Švejka, pak si uvědomíme, jak je mimořádně nadčasová a to i přesto, že hrdinu knihy zná každý, ale jen promile knihu skutečně četlo.

Zajímavými otázkami je, zdalipak jsme opravdu národem, jehož typickou vlastností je švejkování nebo proč se z postavy Haškova románu stal tak populární národní symbol?

Haškův román Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války je především epitafem 19. století, kdy obrovské ideje a víru v lepší budoucnost vystřídají miliony mrtvých v zákopech zbytečné první světové války.
A s postupem doby, historickými milníky a střídajícími se diktaturami si český národ vyjmul Švejka z původního kontextu a udělal ho nesmrtelným.
Z literární postavy se stal symbol rádoby českého národního charakteru.
A počínání tohoto geniálního pitomce se stalo návodem jak vzdorovat absurdní moci.
Nejdříve Rakouska-Uherska, pak komunistické moci a dnes tzv. demokratické anarchii.

Nejvýstižněji ohodnotil Švejka Zdeněk Mahler dnes už legendární větou:

V Bibli najdete skoro všechno, ale ve Švejkovi je úplně všechno.

V českých zemích se vžil pojem „švejkovina“ pro všechno, co se původně tváří vážně, avšak nakonec vyzní jako karikatura.
Jenže život přináší spoustu podobných situací po celém světě, stačí si jich všimnout a zjistíme že švejkovina je celosvětový fenomén. Neboť jak pravil sám Hašek:

“Bez inteligence může člověk obstát v nějakém obyčejném zaměstnání a v životě, ale při kuchyni je to znát.”

{youtube}pzbTYhOvbpA{/youtube}

Citáty z knihy i z filmu:

Poslušně hlásím, že ten pán je hotovej nezmar. Jako nějakej Bouška z Libně. Vosumnáctkrát za večer ho vyhodili vod Exnerů a dycky se jim tam vrátil, že si zapomněl… – No dovolte? – Takovej byl vytrvalej, že se moh stát ministrem.

Von se každý může zmejlit, a musí se zmejlit, čím víc o něčem přemejšlí. Soudní lékaři jsou lidi, a lidi mají svoje chyby. To už je tak v přirozenosti lidský, že se člověk mejlí až do svý smrti. Proto říkám, že jsou lidi chybující, že se mejlejí, ať je učenej, nebo pitomej, nevzdělanej blbec. Mejlejí se i ministři.

Das ganze tschechische Volk ist eine Simulantenbande!

Paní Müllerová: Milostpane, milostpane. Tak nám zabili Ferdinanda!
Josef Švejk: Kerýho paní Müllerová? Já znám dva. Jednoho, ten je sluhou drogisty Průši a vypil mu tam omylem nějaký mazání na vlasy!
Paní Müllerová: Ale milostpane, pana arcivévodu z Konopiště! Toho tlustýho, nábožnýho!

Dřív to bejvalo horší. Obžalovaný museli chodit po rozžhaveným železe, pít roztavený volovo… Dneska? Je to legrace! Kavalce máme, stůl máme, záchod máme přímo pod hubou, poměry se rozhodně zlepšily! K našemu dobru.

Při popravách provinilců účinkují vždy kněží, obtěžujíce svou přítomností delikventa.

Je to tam bezpečný? – Choděj tam pouliční holky a různá dobrá společnost.

Pane hostinský, tady kdysi visel obraz císaře pána… – Jo, visel, ale sraly na něj mouchy, tak jsem ho dal na půdu. To víte, ještě by si moh někdo dovolit nějakou poznámku, a byly by z toho nepříjemnosti… Copak to potřebuju?

Předseda baráčníků: „Měli jsme zahradní slavnost – dva metráky řízků! Bohatá tombola! A v tom přišel jeden pán, ať toho necháme, že má Rakousko smutek… Řekl jsem jen – počkejte, až dohrají Hej Slované… a už jsem tady…”
Karbaník: „No to si posedíte… mě zašili jen proto, že jsem při kartách vykřikl – sedm kulí jako v Sarajevu!”

Švejk: „Paní Müllerová! Paní Müllerová – sundejte mně z almary tu vojenskou čepici… Paní Müllerová, já jdu na vojnu.”
Müllerová: „A co tam budou dělat?”
Švejk: „Bojovat… už i Čubička píše, že… drahou vlast vovinuly nějaké mraky.”
Müllerová: „Dyť se nemůžou hejbat!”
Švejk: „Vy mě na tu vojnu vodtáhnete na vozíčku. Cukrář z protějšího vchodu jeden takovej vozík vlastní, vozili v něm před lety svýho chromýho zlýho dědečka na čerstvej vzduch…”

Náš obrlajtnant Makovec, ten nám vždy říkal: ,Disciplína, vy kluci pitomí, musí bejt, jinak byste lezli jako vopice po stromech, ale vojna z vás udělá lidi, vy blbouni pitomí.’ A není to pravda? Představte si park, řekněme na Karláku, a na každým stromě jeden voják bez disciplíny. Z toho jsem vždycky měl největší strach.

Vona celá politika je pro malý děti. – No jó, nebo pro takový pitomce, jako je Franc Josef!

Jestli vede někoho strážník, tak je to těžkej moment v životě lidským…

Nešetři mě. Mysli si, že na klystýru stojí Rakousko a vítězství je naše!

Řekněte rychle: Je rádium těžší než olovo? – Já ho prosím nevážil…

Byla to jakási mobilizace bláznovství, masová psychóza, která plnila smutné domy ústavů choromyslných…

Byla to opičí říše. Hlavy státníků byly plny plánů, které se vykonávaly a prováděly při snídaní, všechny soudy byty vychytralé a blázince byly přitom plny. Někdo se zbláznil z nutnosti, aby se ukázal být hezkým vládě…

Byly tam nejrůznější druhy politických šílenců… Když se Švejk octl v Hallu, cítil jakési duševní uklidnění. Shledával, že vlastně není jen nepatrná jednotka v říši, nýbrž že všechny událostí, které se shrnuly na jeho hlavu, mluví jasně, že on něco znamená. Jeho sebevědomí velice stouplo, zejména když choromyslný pán krátce po jeho příjezdu počal ho titulovat panem majorem. Představil se mu jako jenerál Potiorek, chodil s ním po zahradě, a ukazuje mu na rozkvetlý záhon pampelišek, říkal mu: “Vy si vezmete tento pluk a obsadíte s ním Bosnu a Hercegovinu.” Přitom ukázal na uschlou třešni u zdi…

Když později Švejk líčil život v blázinci, činil tak způsobem neobyčejného chvalořečení: „Vopravdu nevím, proč se ti blázni zlobějí, když je tam drží. Člověk tam může lézt nahej po podlaze, vejt jako šakal, zuřit a kousat. Kdyby to člověk udělal někde na promenádě, tak by se lidi divili, ale tam to patří k něčemu prachvobyčejnýmu. Je tam taková svoboda, vo kerej se ani socialistům nikdy nezdálo. Člověk se tam může vydávat i za pánaboha nebo za Panenku Marii, nebo za papeže. Každej tam mohl mluvit, co chtěl a co mu slina právě přinesla na jazyk, jako by byl v parlamentě. Vůbec žilo se tam jako v ráji. Můžete tam hulákat, řvát, zpívat, plakat, mečet, ječet, skákat, modlit se, metat kotrmelce, chodit po čtyřech, poskakovat po jedné noze, běhat dokola, tancovat, hopkat, sedět celej den na bobku a lézt po stěnách. Nikdo k vám nepřijde a neřekne: ,Tohle nesmíte dělat, tohle se, pane, nesluší, to byste se mohl stydět, to jste vzdělanej člověk?’ Jak říkám, moc pěkný to tam bylo a těch několik dní, který jsem strávil v blázinci, patří k nejkrásnějším chvílím mýho života.“

Níže podepsaní lékaři bazírují na vrozeném kreténismu Josefa Švejka vyjadřujícího se slovy: Ať žije císař František Josef I., kterýžto výrok úplně stačí, aby osvětlil duševní stav vyšetřovaného jako notorického blba.

Oltář skládal se ze tří dílů, opatřených hodně falešným pozlátkem, jako celá sláva církve svaté.

Bůh otec vypadal jako loupežník Divokého západu, kterého představuje obecenstvu film nějakého napínavého krváku.

Syn boží byl naproti tomu veselý mladý muž, s pěkným bříškem, zahaleným něčím, co vypadalo jako plavky. Celkem dělal dojem sportsmana. Kříž, který měl v ruce, držel s takovou elegancí, jako kdyby to byla tenisová raketa.

Všude přitom manipulovali s Ukřižovaným, jako by chtěli říci: Tobě jenom useknou hlavu, oběsí tě, uškrtí, pustí do tebe patnáct tisíc volt, ale co tenhle musel zkusit…

Co blázníte, vždyť jsou tady lidi! (slavný závěr filmu Poslušně hlásím)

Člověk je tak složitá bytost, že o tom lidstvo nemá ponětí.

The post Haškův Švejk. Nejvtipnější citáty z nejznámější české knihy z roku 1921 first appeared on Čítárny.

Henry David Thoreau / 12. červenec 1817 – 6. květen 1862

Odešel jsem do lesů, poněvadž jsem chtěl žíti rozvážně, střetnouti se s podstatnými věcmi života, a poznati, zda bych se nemohl naučiti tomu, čemu se má učiti, a ne abych umíraje teprve si musil přiznati, že jsem nežil.

„Pospěšte, abyste přečetli nejlepší knihy. Není jich mnoho a může se státi, že váš život uplyne, než-li je přečtete.“

„Bohatství člověka měříme podle věcí, které může postrádat, aniž by přitom ztratil dobrou náladu.“

Buďsi tvůj život jakkoli nízký, pusť se s ním do křížku a žij jej; neprchej před ním a nespílej mu. Není tak špatný, jako ty jsi. Vypadá nejubožeji, když jsi nejbohatší. Sudílek najde i na ráji chyby. Miluj svůj život tak chudý, jak je.

I v této poměrně svobodné zemi se většina lidí z pouhé nevědomosti a pomýlení tak zatěžuje pochybnými starostmi a zbytečně lopotnými pracemi, že si jemnější plody života ani nemohou utrhnout – jejich prsty jsou na to z nadměrné dřiny příliš neohrabané a třaslavé. Takový náruživý pracant si jak je den dlouhý nedopřeje ani chvilku na to, aby byl sám sebou; nemůže si dovolit udržovat otevřenější vztah k druhým; jeho práce by na trhu klesla v ceně. Nemá čas být něčím jiným než strojem.

Místo abych zašel za nějakým vědátorem, chodil jsem nezřídka na návštěvu k jednotlivým stromům.

Dříve než ozdobíme své domy okrasami, očišťme jak své zdi, tak svůj život, a základem všeho učiňme krásnou domácnost a krásný život; doposud smysl pro krásu pěstujeme většinou venku, kde není ani domu, ani domácího pána.

„Náš život je rozbíjen detaily – zjednodušujte, zjednodušujte.“

Tisíckrát sekne do větví zla ten, kdo má namířeno na kořen, a možná že ten, kdo věnuje nejvíce času a peněz nuznému, svým způsobem života nejvíce rozplizuje bídu, kterou se marně snaží zmírniti. Je jako pobožný otrokář, který obětuje výnos každého desátého otroka na to, aby ostatní nemusili v neděli pracovati.

„Každý člověk je stavitelem chrámu, kterým je jeho tělo.“

Jestliže vlády nemají zájem naslouchat mým peticím, proč bych já měl naslouchat peticím jejich?

Neznám ošklivější zápach, než jaký šíří zahnilá dobrota. Je to lidská, je to božská zdechlina. Kdybych najisto věděl, že k mému domu přichází člověk s vědomým záměrem prokázat mi dobrodiní, vzal bych nohy na ramena a prchal o život jako před oním suchým, vše spalujícím větrem afrických pouští zvaným samum, který vám prachem zacpe ústa, nos, uši i oči, až se dočista udusíte, protože bych se bál, že bych něco z jeho dobroty pochytil a nějaký její bacil by se mi třeba vloudil do krve. Nikdy jsem neslyšel o filantropickém shromáždění, na němž by někdo vážně navrhl, aby se něco dobrého udělalo pro mne nebo pro někoho jako já.

Civilizace sice zdokonalila naše domy, ale nezdokonalila také tak lidí, kteří v nich obývají. Vytvořila paláce, ale nebylo tak snadno vytvořiti šlechtice a krále.

„Až tehdy, když zapomeneme, co jsme se naučili, začínáme se znovu učit.“

„Lidé se někdy přiblíží pravdě spíš prostřednictvím pověry než svými vědomostmi.“

Uctíváme nikoli Grácie, nikoli Parky, ale paní Módu. Ta spřádá a tká a stříhá s neomezenou pravomocí. Vůdčí opice v Paříži si nasadí na hlavu cestovní čapku a všechny opice v Americe se opičí po ní. Pomalu přestávám doufat, že zásluhou lidí se na světě zrodí ještě něco zcela prostého a poctivého.

Stále ještě žijeme uboze. Omyl stíhá omyl, záplatujeme záplatami a za svou nejlepší ctnost se odškodňujeme nějakou zbytečnou a nesmyslnou ohavností. Náš život se po kousíčcích rozpadá.
Stát sám se všemi tak zvanými zásadními vymoženostmi, které jsou mimochodem všechny jen podružné a povrchní, je právě takový neohrabaný, přebujelý organismus, přecpaný krámy, lapený do vlastních osidel, zruinovaný přepychem a nerozvážnými výdaji, mizernými rozpočty a nedůstojným cílem, jako milióny domácností v zemi.
Žije se příliš rychle. Proč jen žijeme v takovém shonu, proč maříme své životy? Pokud jde o práci, na žádné nám vlastně nezáleží. Třeštíme, jako bychom byli postiženi tancem svatého Víta. Člověk si stěží dopřeje na půl hodinky po obědě zdřímnout, ale jen se probudí, už zvedá hlavu a ptá se: ‚Co je nového?‘, jako by nad ním všichni ostatní hlídkovali. Co nového! Oč důležitější je poznat to, co nemělo čas zestárnout!
Šalebné přeludy jsou pokládány za nejryzejší pravdu, kdežto skutečnost za něco vybájeného. Kdybychom jen uznávali to, co je nevyhnutelné a co má právo existovat, ulice by byly samá hudba a poezie.

Nenarodil jsem se proto, abych byl k něčemu donucován, vždy budu dýchat po svém vlastním způsobu. Uvidíme, kdo je silnější. Jakou sílu mají masy? Jenom kteří se řídí vyššími zákony než já, mne mohou k něčemu nutit…Nechci ani slyšet o lidech, kteří by byli většinou nuceni žít určitým způsobem života.

Nezatěžujte se příliš úsilím získat nové věci, ať jsou to šaty nebo přátelé. Prodejte své šatstvo a zachovejte si své myšlenky. Kdybych byl nucen strávit všechny své dny jako pavouk v koutě nějakého podkroví, svět by byl pro mne pořád stejně nezměrný, pokud bych se mohl obírat svými myšlenkami. Nesnažte se tak dychtivě rozvíjet svou osobnost, vystavovat ji příliš mnoha vlivům, jež by si s ní pohrávaly; je to všechno plýtvání silami.

Nejraději se řídím vlastním kompasem – nemíním kráčet v lesku a pompě slavnostního průvodu, na význačném místě, ale pokojně – nechci žít v tomto neklidném, nervózním, rušném, povrchním století, ale v rozjímání stát nebo sedět a nechat je míjet. Co vlastně lidé oslavují?

The post Henry David Thoreau. Citáty z jeho světově proslulých knih first appeared on Čítárny.