Pierre Boulle (20.2. 1912 – 30.1. 1994) napsal tuto knihu v roce 1963. A dnes patří k těm nejlepším dílům žánru sci-fi. Na základě Boulleho knihy bylo natočeno několik velmi úspěšných  filmů.

Je zajímavé, jak v určitý čas začne spolu rezonovat právě čtená kniha a dění kolem vás. V mém případě to byla kniha Pierra Boulleho Planeta opic a politické šílenství, které den za dnem zaznamenávám z medií, z projevů politiků, válečných štváčů. Z prostředí kde slovo mír, dohoda, spolupráce jsou jako sprostá slova.

Základní děj knihy:
Francouzský novinář Ulysse Mérou se v daleké budoucnosti vydává spolu s vědcem profesorem Antellem a jeho asistentem na expedici k obří hvězdě Betelgeuze. Po přistání na planetě Soror zjišťují šokující realitu: inteligentní, civilizovaní a mluvící opice (gorily, šimpanzi, orangutani) tvoří vyspělou společnost s vědou, politikou, soudy i byrokracií, zatímco lidé jsou primitivní, němí, lovní tvorové – obdoba zvířat v kleci. Ovšem to největší překvapení je teprve čeká.

Bystrým čtenářům samozřejmě neunikne vedle dobrodružné zápletky jsou zde na mnoha místech inspirující kritické přesahy, týkající se vývoje a směřování lidské civilizace.
Při četbě vás možná napadne k čemu je dobré chtít schopnější civilizaci, pokud se distancujeme od zásadního problému člověka: harmonie mezi duchovním a materiálním světem. A do této harmonie patří i naše morální vyspělost, schopnost tolerance, úcta k člověku. Povedená satira na lidskou společnost, vědu, náboženství, rasismus a byrokracii.

Mimochodem autor napsal i světoznámý román Most přes řeku Kwai, která byla zfilmována a stala se filmovou legendou.

Výpisky z knihy Pierre Boulle | Planeta opic:

„Lidstvo ztratilo ducha.
Stalo se to pozvolna, nenápadně. Lidé přestali myslet, přestali tvořit, přestali snít.
Zlenivěli duševně.
Zatímco opice přemýšlely v tichu a samoty, jejich mozek se vyvíjel.
A nakonec promluvily.“

xxx

Pro většinu opic je člověk prostě člověk a nic víc. Rozdíl mezi dvěma jedinci je jim naprosto lhostejný.
Rozumní lidé? Lidé nadaní moudrostí? Lidé mající ducha…? Ne, to není možné, to vypravěč přehnal.
Dr. Zaius:
„Lidská moudrost jde ruku v ruce s idiotstvím.“
xxx

Člověk je Král všech Lží. To je základní premisa vznešeného mrzoutství a také základ každého empirického poznání. “Jak to víš, jak to víš!” Jak to vím? “Ale jak jste, pane, uhodl, že se uprchlíci vydali tímto směrem, a ne oním, kam nás navedl ten Člověk?”, zeptal se mladý gorilí policista staršího a zkušenějšího. “To je snadné”, odvětil velitel, “Člověk vždycky lže.”
xxx

Když mluvila o lidech, věděl jsem, že má na mysli zvířata, která jsou nadána jistou schopností napodobovat, která mají některé analogie v anatomii, ale psychicky jsou ve stadiu embrya a naprosto nemyslící bytosti.
„To jsou masožrouti,“ řekla opovržlivě. „Kdysi tady vládli a moc jim zachutnala. Rádi organizují a řídí. Milují lov a život na vysoké noze. Nejchudší se najímají na těžké práce. Učí se spoustě věcí z knih. Dostávají řády. Někteří jsou považováni za věhlasné odborníky v úzce specializovaných oborech, které vyžadují paměť. Ostatek…“
Mávla opovržlivě rukou.
„Je pravděpodobné, že člověk se svýma dvěma rukama, s krátkými a nešikovnými prsty byl v nevýhodě od svého zrození,“ řekla Zira, „že je neschopen vyvíjet se a pokračovat v chápání světa. Já jsem toho názoru, že jedním z nejdůležitějších faktorů opičího duchovního vývoje je to, že  máme čtyři ruce. Pomohlo nám to nejdřív k tomu, že jsme mohly lézt po stromech, a tak pochopit trojrozměrnost prostoru, zatímco člověk, vinou svého špatného tělesného uzpůsobení, zůstal přikován k zemi, a tak jeho myšlení nepřekročilo chápání roviny.“
xxx

Žádný rozumný tvor, kterého by někdo zavedl do tohoto cirkusu, by se nemohl domnívat nic jiného, než že je svědkem řádění bláznů nebo vzteklých zvířat. Všichni si tady byli podobni, žádná inteligence nesvítila v jejich pohledech. Nemohl jsem jednoho od druhého rozeznat. Všichni  byli stejně oblečeni a všichni měli stejnou masku bláznovství.
xxx

Co charakterizuje civilizaci? Výjimečný duch? Ne: každodenní život… Hm! Všimněme si přednostně duchovní oblasti. Vezměme nejprve umění a na prvním místě literaturu. Stojí literatura skutečně mimo schopnosti našich velkých vyšších opic, připustíme-li, že jsou schopny sestavovat slova?  
xxx

Z čeho sestává naše literatura? Z velkých klasických děl! Ale kdež! Jakmile někdo napíše originální knihu, a to se stane jednou dvakrát za století – ostatní literáti ho napodobují, to jest kopírují, takže vyjdou statisíce prací pojednávajících o přesně témž tématu, s trochu odlišnými tituly a s poněkud jinak kombinovanými větami. Opice, které jsou v podstatě imitátoři, musí být nutně schopny něčeh podobného, pod jedinou  podmínkou, totiž že mohou používat jazyka.
xxx

Vzhledem k tomu, že jsem dokázal pravdivost své teze pro nejvyšší činnost ducha, mohl jsem ji snadno rozšířit i na ostatní činnost. Náš průmysl jsem nepotřeboval ani moc analyzovat. Bylo mi hned jasné, že zde není potřeba žádného rozumového impulsu, aby trval v čase. V podstatě jde o to, že k udržení jeho činnosti stačí neměnné pohyby, které mohou opice bez námahy konat; na vyšších místech jsou pak kádry, jejichž úloha spočívá v tom, že sestavují určitá hlášení a že říkají určitá slova za daných okolností. To všechno je jen otázka podmíněných reflexů. Na ještě vyšších administrativních místech se mi opičení zdá ještě snadnější. Gorilám tedy stačí pouze napodobovat některé postoje a pronášet věty, založené na stejném modelu, aby udržely náš systém při životě.
xxx

Kornelius (při pohledu z kopce na noční světla velkoměsta): “Jako hvězdy na nebi. Není to krásné?”
Zira: “Ano … odsud.”
xxx

Bývala jsem drezérkou. Předváděla jsem číslo s dvanácti orangutany, nádherná zvířata. Dnes jsem spolu s dalšími artisty cirkusu v jejich kleci já. Musím po pravdě říct, že opice s námi zacházejí dobře a že nám dávají dost jíst. Slámu v kleci mění, když je špinavá. Nejsou zlé. Jenom napravují hlavu těm, kdo neprokazují dost dobré vůle a odmítají dělat to, co si opice předsevzaly, že nás naučí. Já se bez diskusí podvoluji. Chodím po čtyřech, dělám kotrmelce. Jsou ke mně velmi milé. Nejsem nešťastná. O nic se už nestarám, za nic neodpovídám. Většina z nás se přizpůsobila.
xxx

„Co se nám stalo, bylo předvídatelné. Duševní lenost se zmocnila lidstva. Lidé přestali používat mozek, přestali přemýšlet. Zatímco opice meditovaly v tichu… jejich mozek se vyvíjel v osamělém přemýšlení… a promluvily.“

The post Pierre Boulle a Planeta opic. Vynikající sci-fi o výměně světa lidí a opic first appeared on Čítárny.

Aldous Huxley (1894–1963) se předávkoval drogou záměrně. Bylo to 22.11. 1963. V ten samý den zastřelili prezidenta J. F. Kennedyho. Všechna tehdejší média se vrhla jak hladoví psi na smrt prezidenta a na úmrtí spisovatele, myslitele, mimořádného vizionáře a filosofa Huxleye si nikdo nevzpomněl.

Přesto, že dílo Huxleye bylo pro lidstvo mnohonásobně větším přínosem, než byla politika Kennedyho.

“Poznáš pravdu a pravda tě přivede k šílenství.” napsal kdysi Aldous Huxley, který během svého života dospěl k tomu jak funguje a bude fungovat tento šílený svět lidí. Pochopil stejně jako např. J.H. Beck, že “těžko lze očekávat, že demokracie bude vzkvétat ve společnostech, kde se postupně koncentruje a centralizuje politická a ekonomická moc. Technologický pokrok však lidstvo vedl a stále vede právě k takové koncentraci a centralizaci moci.”

Pár výpisků, které nastíní způsob myšlení jedinečného autora.

“Optimální populace je modelována podle vzoru ledovce, 8/9 pod vodou,1/9 nad ní. Ti pod vodou jsou šťastni, i když konají hroznou práci, která je ale dětsky prostá, žádná námaha pro mozek, pro svaly. 7,5hod denně a pak dávka sómy (drogy) a hry a neomezované páření a pocitová kina.
Ti, kteří to myslí dobře, si často počínají právě tak jako ti, kteří to myslí špatně.”
Aldous Huxley

“Lidé si zamilují svůj útlak, budou zbožňovat technologie, které ruší jejich schopnost přemýšlet.”
Aldous Huxley

“V příští generaci bude existovat farmakologická metoda, jak přimět lidi, aby si zamilovali své otroctví, a jak vytvořit diktaturu bez slz, takříkajíc vyrobit jakýsi bezbolestný koncentrační tábor pro celé společnosti, takže lidem budou jejich svobody ve skutečnosti odebrány, ale budou si to spíše užívat.”
Aldous Huxley

“Oběť manipulace mysli neví, že je obětí. Stěny jejího vězení jsou pro ni neviditelné a ona sama se domnívá, že je svobodná.”
Aldous Huxley

“Lékařská věda dosáhla tak ohromného pokroku, že už téměř nezůstal zdravý člověk.”
Aldous Huxley

“Fakta nepřestávají existovat proto, že jsou ignorována.”
Aldous Huxley

“Skutečně beznadějné oběti duševních chorob se nacházejí mezi těmi, kteří se zdají být nejnormálnější. Mnozí z nich jsou normální, protože jsou tak dobře přizpůsobeni našemu způsobu existence, protože jejich lidský hlas byl umlčen tak brzy v jejich životě, že ani nebojují, netrpí a nerozvíjejí se u nich příznaky jako u neurotika. Nejsou normální v tom, co lze nazvat absolutním smyslem slova; jsou normální pouze ve vztahu k hluboce nenormální společnosti.”
Aldous Huxley

“Láska vyhání strach, ale naopak strach vyhání lásku. A nejen láska. Strach vyhání také inteligenci, vyhání dobrotu, vyhání veškeré myšlenky na krásu a pravdu.”
Aldous Huxley

“Tato mocenská elita přímo zaměstnává několik milionů pracujících v zemi ve svých továrnách, kancelářích a obchodech, ovládá mnoho dalších milionů tím, že jim půjčuje peníze na nákup svých výrobků, a prostřednictvím vlastnictví masových komunikačních prostředků ovlivňuje myšlení, city a jednání prakticky všech. Řečeno slovy W. Churchilla: “Nikdy nebylo tolik lidí manipulováno tak silně malým počtem lidí.”
Aldous Huxley

“Diktátoři mohou svou tyranii vždy upevnit apelem třeba i na na vlastenectví.”
Aldous Huxley

“Účelem propagandisty je přimět jednu skupinu lidí, aby zapomněla, že určité jiné skupiny lidí jsou lidé.”
Aldous Huxley

“Pokud většina z nás zůstává nevědomá sama o sobě, je to proto, že sebepoznání je bolestivé a my dáváme přednost potěšení z iluzí.”
Aldous Huxley

“Člověk věří věcem, protože byl podmíněn tím, aby jim věřil.”
Aldous Huxley

“Dávejte si pozor na přílišnou racionalitu. V zemi šílenců se integrovaný člověk nestane králem. Je zlynčován.”
Aldous Huxley

“Všude tam, kde bylo třeba volit mezi člověkem rozumu a šílencem, svět bez váhání následoval šílence.”
Aldous Huxley

“Cílem života je zjistit, že jste vždycky byli tam, kde jste měli být.”
Aldous Huxley

“Tato starost o základní podmínku svobody – nepřítomnost fyzického omezení – je nepochybně nutná, ale není vším, co je nutné. Je naprosto možné, aby člověk vyšel z vězení, a přesto nebyl svobodný – aby nebyl pod žádným fyzickým omezením, a přesto byl psychologickým zajatcem, který je nucen myslet, cítit a jednat tak, jak chtějí představitelé národního státu nebo nějakého soukromého zájmu v rámci národa, aby myslel, cítil a jednal.”
Aldous Huxley

“To, co mohu nazvat poselstvím Brave New World, je ale možné, aby lidé byli spokojeni se svým otroctvím. Myslím, že to lze udělat. Myslím, že se to v minulosti podařilo. Myslím, že dnes by to šlo udělat ještě účinněji, protože jim můžete poskytnout chléb a cirkus a můžete jim poskytnout nekonečné množství rozptýlení a propagandy.”
Aldous Huxley

The post Aldous Huxley. Lidé si zamilují útlak, zbožňují ho, nemusí myslet a konat bolestná rozhodnutí first appeared on Čítárny.

Aldous Huxley (1894–1963) v dyspotickém románu naruby Překrásný nový svět (vychází 1932, na vrcholu velké hospodářské krize), popisuje společnosti, kde nejvyšší hodnotou všech společenských otroků je štěstí. Dosahuje se ho tím, že lidé s nadšením konzumují syntetickou drogu sómu. Ta navozuje pocit naprosté spokojenosti v globálním státě v roce 2540, kde nehrozí hlad, války, revoluce, stávky ani demonstrace.

Pokud ale budeme popisovat pojem štěstí, zjistíme, že je štěstí je jen pocit.
Příjemný, omamující, chvilkový záchvěv klidu. Tělesný projev, který můžete někdy zažít při kouření marihuany či jiné lehké drogy.
Stejně, ale jako u drog, přichází a odchází.

Koneckonců už Heyduk napsal ve slavné básni: Co je štěstí? Muška jenom zlatá…

„Optimální populace,“ pravil Mustafa Mond, „je modelována podle vzoru ledovce – osm devítin pod vodou, jedna devítina nad ní.“
„A ti, co jsou pod vodou, jsou šťastni?“
„Šťastnější než ti, co jsou nad ní.“
„I přes to, že konají tak hroznou práci?“
„Hroznou? Jim se nezdá hrozná. Naopak, mají ji rádi. Je lehká, je dětsky prostá. Žádná námaha pro mozek, ani pro svaly. Sedm a půl hodiny mírné, nevyčerpávající práce, a pak dávka sómy a hry a neomezované páření a pocitová kina. Co si mohou ještě přát?

Pravda,“ dodal, „mohli by žádat kratší pracovní dobu. A my bychom jim ji mohli přirozeně povolit. Technicky by bylo zcela jednoduché zkrátit pracovní dobu u nižších kast na tři až čtyři hodiny denně. Ale byli by pak šťastnější? Ne, nebyli. Před více než sto padesáti lety se takový pokus udělal.

(Citace z knihy Překrásný nový svět)

Štěstí proto není rovno pocitu spokojenosti, jak si mnozí myslí.
Spokojenost vás sice může do jisté míry naplňovat tzv. štěstím, ovšem za určitého předpokladu.
Záleží na přístupu, jak takový stav dosáhnout.

Platí přísloví, že bez práce nejsou koláče.
Bez pochopení utrpení není štěstí ani spokojenost.
Bez poctivého učení není skutečná vzdělanost.
Bez znalostí, zkušeností a stálého hledání souvislostí, nastává čím dál hlubší nevědomost.
Smysluplný život může být velmi uspokojivý i v dobách zlých, ale život beze smyslu bude velmi častým utrpením i v časech dobrých.

“Lidé si zamilují svůj útlak, budou zbožňovat technologie, které ruší jejich schopnost přemýšlet.”
Aldous Huxley

Huxley v knize “Překrásný svět” píše psychofarmaka nahrazují lidem úplně vše. 
Každý si denně vezme dávku syntetické „somy“ a je šťastný, aniž by poklesla jeho výkonnost. Celoplanetárnímu státu nehrozí hlad, nespokojenost, války, revoluce, stávky ani demonstrace, protože všichni jsou se svým stavem spokojeni.

Myslím, že diktatury budoucnosti se budou velmi lišit od diktatur, které známe… a to je nebezpečí, ve skutečnosti mohou být lidé v novém režimu v některých ohledech šťastní. Ale budou šťastní v některé způsoby. Štěstí, když byste neměli být šťastní.

Zhruba v příští generaci bude existovat farmakologický přístup, jak přimět lidi, aby milovali své otroctví, vytvořit takříkajíc diktaturu bez slz, vytvořit jakýsi bezbolestný koncentrační tábor pro společnost jako celek, takže lidé budou zbaveni své svobody. fakt, ale místo toho si to užijí, protože budou odkloněni propagandou nebo vymýváním mozků, nebo vymýváním mozků vylepšeným farmakologickými metodami, takže ztratí jakoukoli chuť vzdorovat. Zdá se, že jde o poslední revoluci.

Aldous Huxley v televizním rozhovoru z roku 1958.

Huxleyho vize budoucnosti je ale mnohem děsivější než Orwellova vize v knize “1984“. 

V Orwelově knize 1984 jsou lidé ovládáni strachem z bolesti.
V Konci civilizace jsou ovládáni způsobovanou rozkoší.

Orwell se obával, že nás zničí to, co nenávidíme.
Huxley se obával, že nás zničí to, co milujeme.

Orwell se obával těch, kteří by zakázali knihy.
Huxley se obával, že by nebyl důvod knihy zakazovat, protože by nebyl nikdo, kdo by chtěl nějakou číst.

Orwell se obával těch, kteří by nám odpírali informace.
Huxley se obával těch, kteří by nám jich dali tolik, že by nás uvrhli do pasivity a egoismu.

Orwell se obával toho, že by byla pravda před námi skryta.
Huxley se obával toho, že by pravda utonula v moři bezvýznamnosti.

Orwell se obával, že se staneme nesvobodnou kulturou.
Huxley se obával, že se staneme kulturou zcela zaujatou, obdobou smyslových filmů, heče peče a her s odstředivým míčem.

Srovnání Orwella a Huxleye podle Neila Postmana (Amusing Ourselves to Death, 1985)

V Huxleovém světě jsou všichni neustále šťastní. Kde je tedy problém?
Huxleyho znepokojivý svět stojí na biologickém předpokladu, že štěstí je příjemný tělesný pocit.
A jelikož biochemie našeho těla dobu a intenzitu příjemných pocitů omezuje, dlouhodobého štěstí lze docílit, jen když se podaří ovlivnit pochody v našem mozku.

“Tato mocenská elita přímo zaměstnává několik milionů pracujících v zemi ve svých továrnách, kancelářích a obchodech, ovládá mnoho dalších milionů tím, že jim půjčuje peníze na nákup svých výrobků, a prostřednictvím vlastnictví masových komunikačních prostředků ovlivňuje myšlení, city a jednání prakticky všech. Řečeno slovy W. Churchilla: “Nikdy nebylo tolik lidí manipulováno tak silně malým počtem lidí.”
Aldous Huxley

Od utrpení, že nejsme šťastni se osvobodíme, jakmile pochopíme, uvědomíme si, že subjektivní pocity jsou jen momentální záchvěvy emocí.
Pokud tohle pochopíme, pak nás bolest utrpení přestane trápit, mysl se zklidní, projasní a dosáhne spokojenosti.
Nastane klid tak hluboký, že si to ten, kdo se celý život horečně honí za příjemnými vjemy, ani neumí představit.
Je to, jako kdyby někdo stál deset let na břehu moře, vítal „dobré“ vlny, snažil se zabránit jejich rozpadnutí a proto ty „špatné“ odháněl, aby se k němu nedostaly. Každodenní marné úsilí by ho dohánělo k šílenství. Nakonec by se posadil na písek a nechal vlny, aby přicházely a odcházely po libosti. Jaká úleva!

“Pokud většina z nás zůstává nevědomá sama o sobě, je to proto, že sebepoznání je bolestivé a my dáváme přednost potěšení z iluzí.”
Aldous Huxley

PS: Český překlad knihy “Konec civilizace” je velmi zavádějící a víceméně hloupý. “Překrásný nový svět”, to je ten správný název.

Doporučujeme:
Síla moudrosti Františka Drtikola podle Evžena Štěkla

The post Huxley popsal Překrásný nový svět. Totalitu, kde otroci jsou dobrovolně šťastni first appeared on Čítárny.

Tušíte, jak se asi mluvilo před 6000 lety? Poslechněte si prehistorický jazyk, který lingvisté po roce 2010 zrekonstruovali. Podle jejich této teorie je jejich verze tím jednotným pra-indo-evropským jazykem, kterým hovořili naši předci. Tento pra pra jazyk byl přímým předchůdcem většiny evropských a asijských jazyků a nyní máme jedinečnou příležitost poslechnout si jak zní.

Lingvista Andrew Byrd nahrál pro časopis ‘Archeologie’ dramatizované čtení, a to pouze za pomoci slovníku, který existoval před 6000 lety.

Eric Powell vysvětluje:
Pra-indo-evropským jazykem mluvili lidé, kteří žili zhruba od 4.500 až 2.500 tis. let př. n.l., a kteří nezanechali žádné psané texty. Vyvstala tedy otázka, jak onen pra-jazyk zněl.

V roce 1868 vytvořil německý lingvista August Schleicher bajku, na základě zrekonstruovaného základu pra-indo-evropského jazyka a názvem “Ovce a koně”. Tak jak od té doby lingvisté zjišťují víc a víc o našem pra-jazyku, je i tato bajka neustále aktualizována, aby odrážela nejnovější pochopení toho, jak tento mrtvý jazyk zněl v mluvené podobě, před 6.000 lety.

Poslechněte si její nejnovější verzi.

Rozsáhlejší výklad: Nové Bohatství
http://www.novebohatstvi.cz/

The post Znáte prehistorický jazyk? Jak se asi mluvilo před 6000 lety? first appeared on Čítárny.

Robert Anson Heinlein (1907-1988), patrně nejvlivnější autor science fiction, autor knihy Cizinec v cizí zemi, která bývá považována za nejznámější sci-fi román, co kdy byl napsán!!!! Kniha, která donutí každého myslící člověka se zamyslet nad smyslem lidské civilizace a jeho dalšího vývoje.

Heinlein zkoumá život rodilého Marťana Valentina Michaela Smithe, jehož rodiče jsou pozemšťané, ale vychovali ho Marťané. Smithe je totiž díky komplikovanému pozemskému právu jediným vlastníkem Marsu. A to je kámen úrazu.
Mnohé zájmové a mocenské skupiny na Zemi ho chtějí zničit nebo si ho podrobit.
Situace se zdramatizuje, když Smith založí svou vlastní církev.

Příběh o podstatě dobra a zla a o svobodě. A hlavně o podstatě lidského chování a formování pozemské civilizace.

Slovo „grok“:
V Heinleinově vynalezeném marťanském jazyce „grok“ doslova znamená „pít“ a přeneseně znamená „chápat“, „milovat“ a „být za jedno“. Toto slovo se rychle stalo běžnou mluvou mezi fanoušky sci-fi, hippies a později počítačovými programátory a hackery. Pak vstoupilo do Oxford English Dictionary a nakonec skončilo jako název AI na platformě X.

Způsob uvažovaní Roberta Heinleina bych doložil několika jeho názory:

Politické značky – jako royalista, komunista, demokrat, populista, fašista, liberál, konzervativec a tak dále – nejsou nikdy základními kritérii.

Lidská rasa se politicky dělí na ty, kteří chtějí, aby byli lidé ovládáni, a na ty, kteří takovou touhu nemají.

Je pravdou, že téměř každá sekta, kult nebo náboženství uzákoní svá vyznání, pokud k tomu získá politickou moc, a bude se řídit tím, že potlačuje opozici, podvrací veškerou výchovu, aby se brzy zmocnila mysli mladých, a zabitím, zavřením nebo zahnáním podzemí všech heretiků.

Výpisky:

Začátek
BYL JEDNOU JEDEN MARŤAN jménem Valentine Michael Smith.
Projekt první expedice na Mars s lidskou posádkou vycházel z předpokladu, že největším nebezpečím hrozícím člověku je člověk sám. V té době, to jest osm let po založení první lidské kolonie na Měsíci, mohl člověk k jiným planetám cestovat pouze s využitím jejich přitažlivých sil; ze Země to k Marsu trvalo dvě stě padesát osm pozemských dní a zpátky totéž, plus čtyři sta padesát pět dní čekání na Marsu, než se planety doplazí do pozic, které umožňují zpáteční cestu.
xxx

“Je to pravda… plození dětí je primární účel sexu. Takže je pitomost, abych jej provozoval já, když na děti nemám ani věk, ani chuť.”
Zavrtěla hlavou. ,,Děti jsou jen jedním z důsledků… ale ne primárním účelem. Děti propůjčují smysl budoucnosti a to je dobrota. Jenže v životě ženy je jen párkrát počato dítě… a přitom má žena mnoho tisíc příležitostí sdílet sebe. A to je ten primární účel činnosti, kterou tak často provozujeme, ale mohli bychom ji provozovat jen párkrát za život, kdyby byla určena pouze k reprodukci. Je to sdílení a sbližování, od věků a navěky. Jubale, Mike toto grokoval, protože na Marsu jsou tyto dvě věci – oživení vajec a sbližování sdílením – dokonale odděleny… a grokoval také, že náš systém je lepší. Jaké štěstí je nevylíhnout se jako Marťan… a být člověkem… a ženou!”
xxx

“Schopnost lidské mysli racionalizovat své vlastní úchylky je bez hranic a já v tomto směru nejsem žádná výjimka. A protože stejně jako vy, pane, ani já nemám na penězích jiný zájem, než je utrácet, je nemožné, abych někdy zbohatl. Na druhé straně mi nikdy nehrozilo, že bych nedokázal schrastit tu skromnou sumu, kterou potřebuju k uspokojování svých neřestí, protože to dokáže v této zemi každý, kdo je aspoň trochu mazaný.
xxx

“Láska je stav, ve kterém je štěstí druhého člověka podstatné pro to vaše.”
„Žárlivost je nemoc, láska je zdravý stav. Nezralá mysl často zaměňuje jednu za druhou nebo předpokládá, že čím větší láska, tím větší žárlivost – ve skutečnosti jsou téměř neslučitelné; jedna emoce stěží ponechává místo druhé.”
xxx

„Každý se může podívat na hezkou dívku a vidět hezkou dívku. Umělec se může podívat na hezkou dívku a vidět starou ženu, kterou se stane. Lepší umělec se může podívat na starou ženu a vidět hezkou dívku, kterou bývala. Ale velký umělec – mistr – a takový byl Auguste Rodin – se dokáže podívat na starou ženu, vylíčit ji přesně takovou, jaká je… a přinutit diváka vidět hezkou dívku, kterou bývala… a navíc dokáže přimět kohokoli nebo dokonce vás, aby viděli, že tato krásná mladá dívka je stále naživu, není vůbec stará a ošklivá, ale prostě uvězněná ve svém zničeném těle.“
xxx

“Ale dobra není nikdy dost.” Aby dobro dosáhlo dobra, je zapotřebí tvrdá, chladná moudrost. Dobro bez moudrosti vždy vykoná zlo.”
xxx

“Dobrá, použiji tedy Starý zákon, to přece jen lidi tolik nerozruší. Znáš příběh o Sodomě a Gomoře? Jak se odtamtud Lot zachránil, když se Jahve rozhodl ta zkažená města zničit?”
“Ovšem. Jeho žena se změnila v solný sloup.”
“Vždycky mi to připadalo jako poněkud neohrabané potrestání. Ale bavme se o Lotovi. Petr jej popisuje jako spravedlivého, zbožného a počestného muže, kterého soužila ohavná mluva zkažených. Svatý Petr musí být morální autorita, když mu byly svěřeny klíče od rajského království. Ale není jasné, co udělalo takový ideál všech ctností z Lota. Na bratrův návrh rozdělil statek s dobytkem. Nechal se zajmout v boji. Vzal roha z města, aby si zachránil kůži. Nakrmil a ubytoval dva cizince, ale z jeho chování je zřejmé, že věděl, jak důležité osoby to jsou – a podle koránu i mého vlastního názoru by jeho pohostinnost měla větší cenu, kdyby je byl považoval za žebráky. Kromě těchto informací a posudku od svatého Petra najdeme v bibli už jen jedno místo, podle něhož můžeme posuzovat Lotovu bezúhonnost – bezúhonnost tak výjimečnou, že Bůh zasáhl, aby mu zachránil život. Podívej se do Geneze devatenáct, verš osmý.”
xxx

“Podívejte se na pavouka černé vdovy.” Je to plachá malá bestie, užitečná a na můj vkus nejhezčí z pavoukovců s lesklou povrchovou úpravou z lakované kůže a ochrannou známkou červených přesýpacích hodin. Ale chudinka má tu osudovou smůlu, že má na svou velikost až příliš velkou moc. Takže to všichni zabijí na první pohled.”
xxx

“Pokud máte pravdu, můžete ji ukázat.” Mluvení to nedokazuje.”
“Vím, že nejjemnější způsob, jak lhát, je říct správné množství pravdy – a pak držet hubu.”
“Myšlení se nevyplácí.” Jen jsi nespokojený s tím, co vidíš kolem sebe.”
xxx

“Má drahá, myslel jsem si, že sloužím lidstvu.”… a potěšilo mě to pomyšlení. Pak jsem zjistil, že lidstvo si nechce nechat sloužit; naopak nesnáší jakýkoli pokus jí sloužit. Takže teď dělám, co mě baví.”

Konec
“My to nějak zvládneme,” ujistil jej archanděl Michael a podíval se na Digbyho. “Neviděli jsme se už někde?”
“Nevzpomínám si. Ovšem, člověk už toho zažil tolik -” pokrčil rameny.
“To je jedno. Tys Bůh.”
“Formality vynechte, prosím,” požádal Foster. “Nechávám vám tu fůru práce a nemáte na ni celou věčnost. Jistěže jsi Bůh – ale kdo není?”
Odešel. Mike si posunul svatozář do týla a dal se do díla. Musí uskutečnit tolik změn.

The post Robert Heinlein. Cizinec v cizí zemi. Kdo ovládá lidstvo a kdo po tom netouží first appeared on Čítárny.

Fursov. Podle zatím známých údajů se se zemědělství rozvíj téměř 10 tisíc let. Jeden z hlavních faktorů rozvoje byl fakt, že někde mezi 10 a 12 tisíci lety zmizela v Atlantském oceánu bariéra Golfského proudu a Golfský proud zamířil do západní Evropy. Dlouhé léto Starého světa vytvořilo podmínky pro zemědělství.
Australský geolog Gordon Childe nazval toto období “neolitická revoluce”, což rozhodně není přesný, ale bohužel je ustálený termín.

Průměrné tempo ekonomického růstu, obecné, i nejproduktivnější zemědělské ekonomiky nepřesáhlo 0,2-0,4 %. To znamená, že ekonomický vývoj postupoval podle asymptoty, nic se nezměnilo.

Omezovačem růstu byly přirozeně zdroje nebo, jak řekl Karel Marx, přírodní výrobní síly, a jakmile obyvatelstvo konkrétní společnosti překročilo práh možností přírodních výrobních sil, byl zapnut mechanismus krizové samoregulace.

Formy krizové samoregulace probíhaly:
Buď kolonizací, část obyvatelstva se odstěhovala a vytvořila kolonii.
Tak třeba Řekové a jiné národy postupně kolonizovali Středomoří po celá staletí.
Nebo úřady zavedly přísná opatření, které rapidně omezila spotřebu 90 % populace.
V Číně to dělali velmi rádi. To často vedlo k povstáním. Například povstání Rudých obočí a povstání v horách Lü-lin po reformách Wang Manga (45 př. n. l. – 6. října 23). Takové povstání odřízlo krvavou cestou demografický hrb – a dějiny byly jakoby znovu zahájeny.
Nomádské kmeny zase využívaly slabosti zemědělské společnosti, napadli, vyvraždili část populace a usedli jako nová dynastie.
To byl častý případ v arabském světě, i v Číně, protože tam bylo několik dynastií kočovného původu. Poslední dynastií Čching byli polonomádi Mandžuové. (1636–1912)

Existovaly však také mírumilovné samoregulace asymptotických společností.
Například neustálé a institucionalizované tvrdé potlačování heilotů ze strany Sparťanů, omezování jejich počtu a míry jejich spotřeby. (heilóti byla skupina nesvobodných obyvatel z Lakónie a Messénie, části Sparty)
Poněkud dokonalejší byly kastovní systémy „předkolumbovské“ Ameriky a řada společností v Oceánii.
Nejrozvinutější formou je samozřejmě Indie, i když systém kasty a varny není pouze indická záležitost. V Indii byl systém nejrozvinutější, bylo tam sice cca 1000 kast, ale byly tam 4 základní varny.
Varna je společenský stav v kastovním systému rozdělení obyvatelstva Indie, cca od roku 1500 př. n. l.
Bráhmani – nejvyšší vrstva – kněží s privilegovaným postavením ve společnosti
Kšatrijové – kasta bojovníků, panovníků, kteří měli v rukou světskou moc
Vaišjové – kasta obchodníků a statkářů
Šúdrové – nejnižší vrstva – řemeslníci, rolníci, chovatelé dobytka.
Později přibyli Nedotknutelní, nazývaní Páriové.

Džáti neboli kasta je podskupinou varny.
Každý hinduista se narodí do jedné z tisíců společenských skupin – džáti. Předpokládá se, že hinduisté se do určité kasty rodí na základě své minulé karmy.
V kastovně-varnských společnostech se jakýkoli sociální protest velmi rychle změnil v mezikastové konfrontace a nenabyl žádného výrazného rozsahu. A systém fungoval tak úspěšně, že kastovní systém implicitně reprodukovali i jeho odpůrci.

Takový systém i za koloniální Indie, na rozdíl od Číny, obecně rolnická povstání prakticky nezná.
Zatímco v Číně vedla rolnická povstání někdy ke změně dynastií.
Například bohatý rolník Liu Bang se stal zakladatelem dynastie Han, který svrhl dynastii Čchin, která byla v letech 221–206 př. n. l. první císařskou dynastií vládnoucí sjednocené Číně. Byl tak založený centralizovaný byrokratický stát, který s určitými přestávkami trval až do pádu císařství v roce 1912.

Pokud jde o otroctví athénského a římského typu a klasický feudalismus, byly mnohem méně stabilní než asijské asymptotické formy.
Otrokářští politici se museli sjednotit v říše, řešit problémy posílením represivního aparátu.

Feudalismus také poměrně rychle vyčerpal svůj potenciál a během krize dlouhého 16. století se buď vrátil k archaickým formám, jde o druhé vydání nevolnictví, nebo se vrhl do kapitalismu.
A pak na základě kapitalismu, jako prozatímní formy agrárních vztahů, pak proběhla průmyslová revoluce.

Počátkem 15. století skončil v Evropě středověk a začaly časy italské renesance, kdy bankéři severoitalských obchodních republik dosadili svá stvoření na papežský růn a brilantně zakryli krvavý politický chaos a zkaženost.
To způsobilo vzestup tzv. italského humanismu a německé reakce reformace s více než sto lety náboženských válek, které zničily Svatou říši římskou.
A byla to porážka křižáků, morová epidemie a expanze Osmané, kteří dali impuls renesanci, reformaci a novověku – počátek moderní Evropy a celé západní progresivní civilizace od novověku, která trvala asi 360 let a prošla třemi fázemi:
– raný, střední a pozdní novověk.

Pokud geneze kapitalismu skončila v polovině 17. století, raný kapitalismus, manufaktura – do konce 18. století, do 80. let 18. století, pak se vše děje velmi rychle.
Jak poznamenal slavný ekonom Douglas North, „kdyby muž z Athén nebo starověký Říman v roce 1750 skončil v Evropě, pak by mu bylo jasné všechno kromě střelných zbraní, ale kdyby se dostal do Evropy v roce 1850, tento svět by byl už by pro něj bylo naprosto cizí a nepochopitelný.

Od 80. let 18. století skutečně západní, především britská, ekonomika učinila silný průlom a posunula se od asymptoty (přibližování) k exponentu (umocňování)
A exponent setrvačností vydržel až do konce dvacátého století a trvá dodnes, ale slábne. Světová ekonomika, především její současná vlajková loď, americká, se totiž těsně přiblížila asymptotickým 0,2 %.

Proč mohl vzniknout kapitalistický systém?
První věc, která vás upoutá je průmyslová revoluce. Je pravda, že průmyslová revoluce se mohla odehrát pouze ve společnosti, která z hlediska struktury vlastnictví, zejména půdy, přítomnosti určité úrovně bohatství, zájmů vládnoucí třídy, orientace na moře, obchod, sociokulturní charakteristiky, byla skutečně připravena na průmyslovou revoluci a pracoval v jeho směru.
Anglie byla taková společnost, od poloviny 17. století, v 80. letech 18. století jen nabrala na síle.

Exponenciální růst kapitalismu se stal soběstačným a zahrnoval celý severoatlantický svět.
Byl hlavně zaměřen na moře, ne na pevninu, jako euroasijské říše kontinentálního typu, ale na moře a na obchod.
Hlavní faktory růstu byly:
Rozmístění průmyslové revoluce, mimořádná koloniální expanze, prudký nárůst vykořisťování pomocí sociální nerovnosti, silná akumulace kapitálu.
Jak poznamenává Jevgenij Balatskij, tok technologických inovací konce 18. a první poloviny 19. století vedl ke zvýšení poměru kapitálu a práce ve výrobě a ke zvýšení produktivity práce.

Proto tempo ekonomického růstu převyšovalo tempo růstu populace.
Malthus o tom napsal knihu. Je o pasti, která se stala známou jako malthusiánská past.
Britové a s nimi Západ z ní právě vyskočili nejen díky technickým inovacím, jak říkají obhájci kapitalismu, ale také díky celé řadě sociálně represivních opatření.
Takže je zřejmé, že průmyslová revoluce měla svou stinnou stránku.

Tato opatření měla za cíl neutralizovat odvrácenou, stínovou, stranu technického a ekonomického pokroku, zejména během prvních 100 let. co to je?
Balatskij uvádí následující opatření:

1. Odstranění části populace prostřednictvím rozšířeného používání trestu smrti v XVIII-XIX století. Nejprve dodám, že hlavně ve Velké Británii, protože ve Francii a Německu prostě nebyly tak kruté zákony jako ve Velké Británii v 18. století.

2. Likvidace části populace kvůli růstu kriminality, zejména ve viktoriánské Anglii.

3. Zrychlené vymírání populace, nemoci, hlad, přelidnění měst, export odsouzených zločinců do Austrálie.
Mimochodem spolu s kriminálníky odplouvaly i prostitutky, které pak s kriminálníky vytvářely rodiny a základ nového australského společenství.
V koloniích a polokoloniích hovoříme o vyhlazování celých etnických skupin, následuje často rozsáhlá alkoholová a lékařská neutralizace.

4. Známá je tzv. narkotizace Číňanů. Na tom mimochodem vydělala opravdu velké peníze anglická královská rodina v 19. století a také aristokratické finanční rodiny spojené s Východoindickou společností. To je to, co americký aktivita Lyndon LaRouche (1922 – 2019) nazval „Dope, Inc: Britain’s Opium War”.
Dope, Inc. je kniha poprvé publikovaná LaRouchem v roce 1978, s podtitulem „Britská opiová válka proti světu“ obsahuje přetisky studie z časopisu Executive Intelligence Review , analyzující rozsah a velikost mezinárodního nelegálního obchodu s drogami známého jako Dope, Inc. .
Poslední vydání začíná LaRouchem navrženou nadnárodní strategií z roku 1985 proti obchodu s drogami na západní polokouli, která byla představena v Mexico City v roce 1985, ale nikdy nebyla údajně implementována. Rovněž hodnotí drogové války vedené USA z Afghánistánu proti Rusku a dnešní Evropě.

Book https://www.amazon.com/Dope-Inc-Britains-Opium-Against/dp/1615772847

Tato antisociální a protilidská opatření umožnila kapitálovému systému oddálit pokles na dlouhou dobu.
Jenže Gaussova křivka běží a nic není navždy.

Andrej Fursov 1.8. 2023,
Překlad a doplnění / redakce Čítárny.com

The post Fursov. Jak fungují mechanismy pádů a vzestupů civilizací v lidské historii nám známé first appeared on Čítárny.

Edward Gibbon (1737 – 1794) byl jeden z nejvýznamnějších britských historiků. Zabýval se hlavně dějinami Římské říše a jeho hlavní dílo Úpadek a pád Římské říše patří dodnes ke klasickým. Předkládáme názory z jeho díla, ve které jsou shrnuty základní principy chování společnosti, které Gibbon považoval za příčinu úpadku Římského společesntví.

1. Valná většina obyvatel preferuje zábavu před prací.
2. Tradiční role otců jako živitelů rodiny je zpochybňována, množí se rozvrácené vztahy a svobodně žijící matky bez otců.
3. Senioři jsou zanedbávání. Lidé pečuji o domácí mazlíčky více než o svoje staré rodiče.
4. Literatura a umění se stávají bezduchým. vytváří se planá zábava za každou cenu. Úroveň vzdělání rapidně klesá.
5. Takzvaná umělecká díla jsou ošklivá, nevkusná, nic neříkající, ale přesto za ně bohatí zaplatí horentní sumy.
6. Čestná vojenská služba vlasti je odmítána, zpochybňována vysmívána a posléze zákonem zrušena. Armádu tvoří nájemní žoldneři.
7. Lidé pilně pracující jsou zesměšňováni a jako vzor se staví prázdní pokrytci, populisté, pochybní umělci a takzvané celebrity.
8. Daňové zatížení obyvatelstva stále roste a stát přerozděluje neúměrně vysoké částky. Lidé se nebojí nepracovat, protože stát se o ně vždy nějak postará.
9. Státní dluh roste do nikdy nesplatitelné výše.
10. Přestává se vyrábět a pěstovat, protože výroba doma je moc drahá a potraviny a výrobky se dovážejí ze satelitních zemí.
11. Kdo se dostal do pozice, kde může ze státního krást, většinou tak činí. Postižitelnost těchto zločinů je velmi malá.
12. Početí a výchova dětí je vnímáno jako obtěžující a dětí se rodí stále méně.
13. Léty osvědčené mechanizmy, chránící poctivé před podvodníky, náhle selhávají.
14. Veřejné funkce se stávají předmětem kořisti zisku. udělují se za úplatky, a kdo je získal, chce z nich kořistit, aby se mu vložený úplatek několikanásobně vrátil.
15. Staletími předků prověřené hodnoty – jako je čest, smysl pro povinnost, zodpovědnost, nadšení pro práci, pro dobročinnost, zápal pro věci veřejné, jsou vysmívány a zesměšňovány.
16. Šíří se cynismus.
17. Šíří se plýtvání, nestřídmost, znevažování znalostí, dovednosti a poctivé práce.
18. Do země přichází velké množství cizinců.
19. Politikové nadbíhají lůze, která si vynucuje zábavu a státní podpory (chléb a hry).
20. Občané stále na všechno nadávají.

Edward Gibbon (1737 – 1794)
Od roku 1752 studoval v Oxfordu. Dlouho experimentoval s náboženstvím, jak katolicismem, tak protestanstvím, ale nakonec se s křesťanstvím úplně rozešel a patřil pak k jeho velkým kritikům. V Lausanne opět hojně četl, hlavně antické a francouzské autory, a setkal se také s francouzským racionalismem.

Roku 1763 cestoval do Paříže, kde se setkal s Denis Diderotem a d´Alembertem a pak odjel do Říma, který na něho udělal nesmírný dojem. Tam se také konečně rozhodl, že napíše dějiny úpadku Římské říše. Po smrti svého otce 1770 se odstěhoval do Londýna a jako šlechtic se zúčastnil několika zasedání parlamentu, věnoval se však stále Starověkému Římu. 1776 vyšel první díl Úpadku a pádu Římské říše, který vyvolal senzaci a silné polemiky. Do roku 1788 vyšlo všech šest svazků a Gibbon se stal slavným mužem. Od roku 1783 žil opět v Lausanne a po návratu do Anglie 1793 brzy zemřel.

Kromě toho napsal také několik studií ke starším dějinám, shromáždil množství materiálu k politickým dějinám švýcarské republiky, k dějinám Medicejů, zanechal po sobě bohatou korespondenci a velmi rozsáhlé deníky.
(Wiki)

The post Úpadek a zánik Římské říše podle Gibbona. Velká shoda se současným stavem civilizace first appeared on Čítárny.

Velikonoční ostrov byl kdysi pozemský ráj. Rostly tam nádherné palmy. Spousta zvířat, ptáci, žádní dravci.
První osadníci se objevili okolo roku 900 n. l. Jejich náčelníci si rozdělili ostrov na 11 částí. Za 100 až 200 let po příjezdu začali stavět kamenné plošiny zvané “ahu” a na nich vztyčovali známé obrovské sochy rodových předků.

Výroba soch a jejich transport nesmírně vyčerpávaly jak prostředí, tak lidi. Osadníci káceli stromy, lovili zvířata, na ostrově zbyl jeden jediný druh. Zbytek dorazily krysy, které se tam dostaly spolu s osadníky. A pak osadníci zdecimovali i pobřežní korýše. Poslední velké stromy zmizely mezi rokem 1200 až 1400. S tím se ztratilo obrovské množství potravy, možnost vyrábět velké kanoe, lana a krytinu na střechy.

Zimy jsou na Velikonočním ostrově chladné a studené. Začal být problém s topením a kremací zemřelých. Důsledkem odlesnění byla eroze půdy. Důsledkem eroze byl hlad a důsledkem hladu byl kanibalismus. V odpadních jámách se objevily rozštípané kosti. Kanibalové z nich vysávali morek. Přestože stavba soch a jejich transport ostrov ničily, moc náčelníků a kněží odvozujících se od bohů se rozpouštěla, pokračovala stavba soch až do poslední chvíle. Kolem roku 1680 lámou moc kněží místní vojenští náčelníci jménem “matatoa”.

Následuje chaos v podstatě blízký občanské válce. Lidé se stěhují do jeskyní, jejich vchody zužují pro snazší obranu. Společnost se zcela hroutí. Epidemie infekčních chorob zavlečených Evropany a nájezdy otrokářských lodí zkázu společnosti Velikonočního ostrova jen dokončují.

Katastrofa této společnosti je důsledkem stupidity.
Stupidita ale není hloupost, stupidita není nevědomost, stupidita není omyl ani nedostatek informací.
Stupidita je rozpad takzvaných schémat mezi realitou a naším naučeným chováním.
Schémata jsou poznávací programy určené k řešení problémů. Čím více naše mysl žije v nereálném, ideologickém, vybájeném světě, tím více děláme špatných rozhodnutí. Míra dopadů těchto rozhodnutí do velké míry závisí na skutečném vzdělání, inteligenci a psychopatii jedinců. Ve spojení s mocí jsou velkým ohrožením stability společnosti.

Jestliže jsme vybili v soutěži o zdroje muže sousedního kmene a zabrali jsme si jejich ženy a děti, bylo to velmi kruté, ale nebylo to stupidní. Jestliže v současném světě soutěžíme o zdroje a chrastíme jadernými zbraněmi, je to nejen velmi kruté, ale zcela stupidní.

Doporučené knihy:
Koukolík F., Mocenská posedlost, Karolinum 2010
Koukolík F., Jádro, Galén 2010
Koukolík F., Drtilová J., Život s deprivanty, Galén 2001
Koukolík F., Drtilová J., Vzpoura deprivantů, Nové vydání, Praha, Galén 2006
Diamond J. Collapse, How societies choose to fail or survive, Penguin Books 2005
Diamond J. Guns, Germs and Steel, W.W. Norton & Company 1999, New York

{youtube}eb_6MdUZyw0{/youtube}
Fotografie: Luděk Kovář, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0,

The post Co je stupidita. Prof. Koukolík o stupidiním ničení přírody a společnosti Velikonočních ostrovů first appeared on Čítárny.

Kultura je nejen návštěva Národního divadla, ale také způsob jak si rozumíme ze Sluncem a Měsícem, píše se v předmluvě knihy Kameny a hvězdy. Václav Cílek, geolog, populární spisovatel, esejista ve svých knihách dlouhodobě odkrývá nečekané souvislosti i kouzlo poznávání a vědění v oblastech, které jsou pro většinu lidí skryté.

Kniha se nezabývá jen poznáváním starobylých kamenných řad a uskupení v severozápadní Evropě, v okolí Kounova a Domoušic, ale především klade otázky, které nás nutí přehodnocovat naše znalosti a stereotypní pohledy na historii a současné vědění, jakožto pochopení dějů jež jsou našim běžným smyslům skryty. Knihu proto můžeme číst jako jeden ze způsobů, jak se dívat na kosmický aspekt české krajiny, jak slučovat nebe a zemi.

To co knihu bezesporu spojuje v různých podobách je láska k zemi a obdiv k kvězdám. Něco, co nacházíme v dílech mnoha autorů, včetně Karla Hynka Máchy.

V knize jsou uveřejněny texty učitele V.E. Babka o Českém Středohoří a inspirující text Johannese Keplera z roku 1601, De Fundamentis Astrologiae Certioribus aneb K pevnějším základům astrologie!

Kameny a hvězdy / Václav Cílek / Dokořán, 2014

Výpisky z knihy:

…Kameny v sobě často obsahují nepravidelnosti, třeba v žulách bývá “pecka”, oválný úlomek nějaké tmavší dioritické horniny. Někdy vystupuje jako reliéf, jindy se vyloupne a vytvoří důlek. Podobně i v křemenech bývají křemenné valounky či různé strukturální nepravidelnosti. Pověsti a srovnávací studie kulturních antropologů často hovoří o oku nebo o dvou očích kamene. Může to být spuštěné víčko spícího oka, které se v jednu chvíli otevře a pak usne na další staletí.

…Čeněk Zíbrt v „Seznamu pověr a zvyklostí pohanských“ vypočítává kázání a zákazy, ve kterých církev horlí proti uctívání výšin a kamenů. První zmínky jsou zaznamenány již v bibli, ale od 6. až do 12. století se setkáváme s opakovanými výzvami, aby pohanské kameny byly rozmetány a jejich ctitelům byl zakázán vstup do kostela, a tedy odepřeny svátosti. Uctívání kamenů ve středověku podle starých pramenů znamenalo, že pod kameny byla rozsvěcována světla a lidé k nim přinášeli chléb a další obětiny. Poslední církevní zákaz uctívání kamenů pochází z Irska až z poloviny 17. století.

…O těchto věcech je třeba psát, jinak nabudeme dojmu, že skutečné menhiry u nás neexistují, takže kameny a jejich okolí není třeba chránit. Právě naopak, přesyceni postmodernou plnou náhražek skutečných věcí budeme vděčni za každý kousek pravěku, strom, pramen a vítr (jednou bych měl napsat knihu o větru, protože jsme ho přestali vnímat). Archeologové o našich menhirech píší neradi, protože upadají v podezření, že nejsou dostatečně vědečtí. Ubližuje to jejich pověsti i kariéře.

…Klepec, přirozený žulový skalní útvar nedaleko románských Tismic u Českého Brodu. Těžko si umíme představit, že by jeden z nejnápadnějších žulových kamenů středních Čech unikl pozornosti pravěkých lidí. To se týká i kamenů jako je Podlešínská jehla ve staré sídlení oblasti nedaleko Knovíze, Olovnické skalky pod Budčí a dalších míst.

…Když zvážím počet kamenů, které bez ohledu na archeologický důkaz vypadají jako menhiry, dojdu k počtu možná až 60 kamenů, ale protože jich mnoho neznám, tak jich může být přes stovku a další budou objeveny. Odhadl bych proto, že na našem území může být tak 100-200 pravěkých vztyčených kamenů. Archeologické doklady se však najdou jen pod několika z nich a o zbytku se další roky budeme dohadovat. Jenže to je typická situace i pro západoevropské menhiry! O mnoha z nich věříme, že jsou menhiry jenom proto, že stojí v menhirovém kraji a nedaleko se nalézá dlouhý hrob s datovatelnou keramikou. Zde musíme přijmout, že nejistota původu, účelu a stáří je charakteristickým obecným rysem menhirů a kamenných řad a trvá celá desetiletí, ne-li víc jak sto let, než se trochu rozptýlí.

Nová éra stavění menhirů začala počátkem 90. let a od té doby bylo vztyčeno nejméně 200 či spíš 500 kamenů. Je to nehomogenní skupina kamenů stavěných na odiv i jako soukromý obřad. Většina z nich je zbytečných a nerespektuje megalitické feng-šuej, jiné jsou i přes své mládí krásné a obohacují nás. Rovněž banky, hotely, bohaté instituce i soukromníci, kteří chtějí působit solidně a ekologicky a navíc ušetřit náklady na údržbu zeleně, si oblíbili na svých zahradách či ve foyeru kamenná uskupení. Tišší poutníci po megalitech se na tyto výtvory dívají v lepším případě jako na velké nedorozumění, v horším jako na zneužití tradice. Je to něco jako vystavit si ve vchodu vycpaného rysa.
Kult kamenů začal v tureckém mezolitu na samém konci ledové doby a od té doby nikdy neskončil, jen někdy podřimuje.

The post Kameny a hvězdy. Václav Cílek, oči kamenů, světla odjinud first appeared on Čítárny.

Aldous Huxley napsal knihu Brave New World, česky Překrásný nový svět (jiné vydání Konec civilizace) na počátku minulého století jako vizi budoucího světa lidí. Jako vizi světa, který vznikl nejen silou a mocí, ale také spontánní lidskou hloupostí a touhou po věčném štěstí. Jedná se o legendární knihu 20. století, kterou by měl číst každý.

Aldous Huxley popisuje svět v roce 2540.
Pokud obsah srovnáme s tím, co se kolem nás děje, jak se formuje společnost ať už organizovaně nebo spontánně, pak jeho vize nabývají neuvěřitelně reálných podob. Neveselé podobenství o civilizaci, která přetváří k obrazu svému nejen přírodu, ale i lidskou duši, jako by napsal Huxley dnes. Při čtení vás určitě napadne, že někteří lidé se touto knihou přímo inspirují.

V jeho příběhu je mnoho událostí, které svou podstatou připomínají chování některých mocenských skupin po celém světě.
Například se lidem vnucuje názor, že mají rádi nové oblečení a staré je lepší zahodit než opravit. Malým dětem se vštěpuje odpor ke knihám a vzdělávání i kultuře, protože přímo neprodukuje zisk a směřuje se jejich zájem k zábavě, sportu a shopingu.

Pokud mají nepříjemné pocity vezmou si pár gramů somy, drogy bez negativních vedlejších účinků. Lidé jsou přesvědčování, že bez práce se nedá žít a nepracovat by bylo příčinou jejich neštěstí. Sami prý nemohou kvalitně rozhodovat o společnosti a proto nad sebou dobrovolně přijímají všeobecnou a totální kontrolu.

Lidé se radostně stávají otroky v rádoby dokonalé a šťastné společnosti.
Povoluje se jim ale nevázaný sex, promiskuita, hazard. Funkce rodiny je silně potlačena nebo zakázána. Neexistuje domov ani svoboda. Ta je přece zdrojem neštěstí. Podpora animálnosti všeho druhu je vítána, opačné názory jsou všemi prostředky potlačeny a to dokonce i samotnými občany.

Funguje to stejně, jako se dnes hlídá vaše účast na Facebooku.
Pár pitomcům se nelíbí váš názor, protože není mainstreamový a správně ideologický. Označí vás proto a systém Facebooku a jejich poskoci vás automaticky začnou stíhat a omezovat vaši svobodu projevu podle neustále upravovaného algoritmu. A to vše podloženo oblíbenou prázdnou frází, že porušujete zásady nějaké komunity.

Rád bych ještě zdůraznil, že název knihy Konec civilizace, který zvolila jedna redakce je velmi scestný.
Podtitul knihy, který zní “Brave New World” neboli Překrásný nový svět, je mnohem přesnější. Proč redakce zvolila tak pitomý název Konec civilizace, když v knize jde o pravý opak mohu chápat, jako jakési podsunutí vidění světa redakce čtenáři, ale je značně neprofesionální. Neúcta k dílu je navíc zřejmá.

Kniha popisuje deformovanou a zmanipulovanou společnost jako komunitu šťastných lidí.
Těžko uvěřit, že Huxley měl  podobné vize už v roce 1932, kdy tato kniha poprvé vyšla. (česky vyšla poprvé roku 1933 pod názvem Konec civilisace) Problematiku budoucnosti lidstva Huxley rozvijí v dalších svých dílech.
Například v eseji Brave New World Revisited (1958), románu Ostrov (1962).

Pro zajímavost malé srovnání Orwella a Huxleye podle Neila Postmana (Amusing Ourselves to Death, 1985)

V Orwelově knize 1984 jsou lidé ovládáni strachem z bolesti.
V Konci civilizace jsou ovládáni způsobovanou rozkoší.

Orwell se obával, že nás zničí to, co nenávidíme.
Huxley se obával, že nás zničí to, co milujeme.

Orwell se obával těch, kteří by zakázali knihy.
Huxley se obával, že by nebyl důvod knihy zakazovat, protože by nebyl nikdo, kdo by chtěl nějakou číst.

Orwell se obával těch, kteří by nám odpírali informace.
Huxley se obával těch, kteří by nám jich dali tolik, že by nás uvrhli do pasivity a egoismu.

Orwell se obával toho, že by byla pravda před námi skryta.
Huxley se obával toho, že by pravda utonula v moři bezvýznamnosti.

Orwell se obával, že se staneme nesvobodnou kulturou.
Huxley se obával, že se staneme kulturou zcela zaujatou, obdobou smyslových filmů, heče peče a her s odstředivým míčem.

V den smrti 22. 11. 1963 požádal Huxley svou ženu Lauru o poslední dávku LSD.
Ta mu pak k jeho finálnímu psychedelickému zážitku četla pasáže z Learyho, Ram Dassovy a Metznerovy psychedelické verze Tibetské knihy mrtvých o jasném světle prázdnoty, aby mu takto pomohla dospět k pokojnému konci.

V ten samý den 22. 11. 1963 zastřelili prezidenta J. F. Kennedyho.
Všechna média se vrhla jak hladoví psi na smrt prezidenta a na spisovatele, myslitele, mimořádného vizionáře a na filozofa Huxleye si dlouho nikdo nevzpomněl.
Přesto je celé dílo Huxleye pro lidstvo stále velkým přínosem a varováním.

Výpisky z knihy:

„Víte, já jsem patrně jiný než většina lidí. Jestliže je člověk jiný, zůstává osamělý. Lidé jsou k němu hrozní.“
—————-
Šedivá podsaditá budova. Na průčelí heslo Světového státu:
KOMUNITA – IDENTITA – STABILITA.
—————-
„Optimální populace,“ pravil Mustafa Mond, „je modelována podle vzoru ledovce – osm devítin pod vodou, jedna devítina nad ní.“
„A ti, co jsou pod vodou, jsou šťastni?“
„Šťastnější než ti, co jsou nad ní.“
„I přes to, že konají tak hroznou práci?“
„Hroznou? Jim se nezdá hrozná. Naopak, mají ji rádi. Je lehká, je dětsky prostá. Žádná námaha pro mozek, ani pro svaly. Sedm a půl hodiny mírné, nevyčerpávající práce, a pak dávka sómy a hry a neomezované páření a pocitová kina. Co si mohou ještě přát? Pravda,“ dodal, „mohli by žádat kratší pracovní dobu. A my bychom jim ji mohli přirozeně povolit. Technicky by bylo zcela jednoduché zkrátit pracovní dobu u nižších kast na tři až čtyři hodiny denně. Ale byli by pak šťastnější? Ne, nebyli. Před více než sto padesáti lety se takový pokus udělal.

Celé Irsko přešlo na čtyřhodinový pracovní den. A jaký byl výsledek? Neklid a prudký vzestup spotřeby sómy. To bylo vše. Ty tři a půl hodiny delšího volna se staly zdrojem štěstí tak málo, že lidé byli nuceni si od nich brát dovolenou. Úřad pro vynálezy je nacpán návrhy na výrobní procesy, které by uspořily práci. Jsou jich tam tisíce.“

Mustafa Mond udělal marnotratné gesto. „A proč je nerealizujeme? Kvůli dělníkům. Bylo by to prostě kruté navalit na ně břemeno nadměrného volna. A zrovna tak je to se zemědělstvím. Kdybychom chtěli, mohli bychom vyrobit synteticky každé sousto potravy. Ale my nechceme. Protože dostat potraviny z půdy trvá déle než dostat je z továrny.
—————-
Studenti samozřejmě musí mít určitou obecnou představu, mají-li jednou své práci rozumět – jenomže zase ne příliš velkou, mají-li se stát co možná hodnými a šťastnými členy lidské společnosti. Neboť zvláštní, jak známo, přispívá ke zdatnosti a ke štěstí, kdežto obecné je pro mysl jen nutným zlem. Páteří lidstva nejsou filozofové, nýbrž kutilové, kteří si hrají s lupenkovou pilkou, a filatelisté.
—————-
Chtěl říci „budoucí světové kontrolory“, ale opravil se a řekl: „budoucí ředitele líhní.
—————-
Hlavní nástroje společenské stability.
Standardní muži a ženy, v jednotných dávkách. Produkty jediného bokanovskyzovaného vajíčka poskytnou veškeré dělnictvo pro menší továrnu.
„Šestadevadesát identických sourozenců pracuje u šestadevadesáti identických strojů.“
Milióny identických blíženců. Konečně byl princip hromadné výroby aplikován i v biologii.
—————-
„Krátce řečeno,“ shrnul ředitel, „rodiče byli otec a matka.“ Tyto necudné výrazy, ve skutečnosti ovšem čistě vědecké, padaly do rozpačitého mlčení jako rachot hromu. „Matka,“ opakoval ještě jednou nahlas tento vědecký poznatek. „Já vím,“ poznamenal vážně, opíraje se nazad o židli, „já vím, jsou to trapné věci. Ale trapná je většina dějinných skutečností. (Musíte si uvědomit, že za oněch časů hrubého rozmnožování plozením živých mláďat odchovávali děti jejich rodiče, nikoli státní ústředny pro predestinaci.)“
—————-
Ti, kteří to myslí dobře, si často počínají právě tak jako ti, kteří to myslí špatně.
—————-
„Před dávnými léty, když ještě Ford Pán putoval po zemi, žil malý chlapec jménem Ruben Rabinovič. Ruben byl dítě polsky mluvících rodičů.“ Tady se ředitel sám přerušil.
„Víte přece, co je to polština?“
„Mrtvý jazyk.“
„Jako francouzština nebo němčina,“ doplnil jiný student, pyšný na své vědomosti.
„A ‚rodiče‘?“ ptal se dále Ř.L.P.4
Nastalo stísněné mlčení. Někteří chlapci zrudli. Nenaučili se ještě důležitému a často sotva postižitelnému rozlišování mezi necudností a čistou vědou. Konečně si jeden dodal odvahy a zvedl ruku.
„Lidské bytosti bývaly…,“ zaváhal a krev se mu nahrnula do tváří. „No… živorodé.“
„Velmi správně,“ přikývl ředitel souhlasně.
„A když se děti dekantovaly…“5
„Narodily,“ opravil ředitel.
„Tak to byli rodiče – nemyslím ovšem děti, myslím ty druhé.“ Ubohý hoch byl celý zmaten.
„Krátce řečeno,“ shrnul ředitel, „rodiče byli otec a matka.“ Tyto necudné výrazy, ve skutečnosti ovšem čistě vědecké, padaly do rozpačitého mlčení jako rachot hromu. „Matka,“ opakoval ještě jednou nahlas tento vědecký poznatek. „Já vím,“ poznamenal vážně, opíraje se nazad o židli, „já vím, jsou to trapné věci. Ale trapná je většina dějinných skutečností. (Musíte si uvědomit, že za oněch časů hrubého rozmnožování plozením živých mláďat odchovávali děti jejich rodiče, nikoli státní ústředny pro predestinaci.)“
Říkat o sobě „matka“ – to přesahovalo všechny žerty: bylo to nemravné.  Jedna z hlavních funkcí přítele spočívá v tom, aby snášel (v mírnější a symbolické formě) tresty, které bychom rádi uvalili na své nepřátele, avšak nemůžeme.
—————-
Ó ty nový krásný světe,“ opakoval. „Ó ty nový krásný světe, který takové máš obyvatele! Poleťme hned.“ „Někdy se vskutku vyjadřujete neobyčejně divně,“ pravil Bernard a díval se upřeně na mladíka ve zmateném údivu. „A vůbec, neměl byste raději počkat, až ten nový svět opravdu uvidíte?
—————-
Opět se probudil do skutečnosti vnějšího světa, podíval se kolem sebe a tu pochopil, co vidí – pochopil, zachvácen hrůzou a ošklivostí, že to je ono stále se vracející delirium jeho dní a nocí, ona noční můra všude kolem se hemžící, nerozeznatelné identity. Blíženci, blíženci… Jako larvy se slizce hemžili kolem. Zastavil se a díval se očima široce rozevřenýma údivem a hrůzou kolem sebe na tu luzu, uprostřed níž stál. „Jaké to množství ušlechtilých bytostí!“ Ta melodická slova se mu vysmívala. „Jak spanilé to lidstvo! Ó ty nový a krásný světe…
——————
Divoch tu stál a přihlížel. „Ó ty nový a krásný světe, ó ty nový a krásný světe…“ Hudba slov v jeho mysli nabývala jiného ladění. Ta slova se mu vysmívala v jeho bídě a sklíčenosti, ohavně se na něj šklebila a cynicky se mu vysmívala. Ten ďábelský, zlomyslný smích jen zvětšoval nízkou špinavost a ošklivost noční můry, ošklivost a hnus.
——————
Petrklíče a krajina mají jednu velkou chybu: jsou zadarmo. Láska k přírodě nezaměstnává žádnou továrnu. Proto bylo rozhodnuto, že se láska k přírodě odstraní, alespoň u nižších kast; že se odstraní láska k přírodě, nikoli však sklon používat dopravních prostředků. Bylo totiž přirozeně nezbytné, aby jezdili do přírody i nadále, přestože se jim protiví.
Problémem bylo, jak najít ekonomicky pádnější důvod pro používání dopravních prostředků, než jakým bylo pouhé zalíbení v petrklíčích a krajině. Ten důvod byl promptně nalezen.
„Predestinujeme masy k odporu vůči přírodě,“ uzavřel ředitel, „avšak zároveň je uzpůsobíme tak, aby našly zalíbení ve všech sportech v přírodě. Přitom dbáme, aby každý takový sport nutně vyžadoval složité nářadí. Takže teď nejen používají dopravních prostředků, ale jsou také spotřebiteli průmyslového zboží.
—————-
Hodní a spořádaní lidé nemají ani potuchy o tom, jaký je svět ve skutečnosti.

The post Překrásný nový svět nebo konec civilizace? Světový Aldous Huxley o tom, jak nás ničí touha po rozkoši, konzumu a otroctví first appeared on Čítárny.