Spisovateli Paulu Coelhovi je pětasedmdesát a je ryzí opak autora science fiction, jakým byl dejme tomu Asimov. Oba mají úspěch, jak je to možné? Čte každého jiná, a to obří, skupina lidí?
Ano. „Svého času skoro narkoman a dnes bohatý hipík, ani maturitu nemá,“ urazil Paula svého času můj kolega. Tak viděl autora největšího brazilského bestselleru (*1947 v Riu) všech dob, i když nevím, jestli Coelhovu knihu-podobenství Alchymista (1988) četl. Odhaduji, že ji spíš prolistoval. Jestli vůbec.
Cituji z ní: „Neuskutečněná světla našich snů se změní v monstra nočních můr a možnosti, které jsme nezakusili.“

Paulo Coelho co kazatel i šarlatán i pravdomluvný guru.
Paulo Coelho byl mimo jiného dekorován řádem Čestné legie a je „rytíř Řádu umění a literatury“. Nejméně v letech 1982 a 2016 navštívil Prahu a vyprodukoval vedle Alchymisty na třicet dalších knih, které se úžasně prodávají v řadě zemí. Napříč jimi si představuji jakýsi protínající je koláč myšlenek, ze kterých pomyslně okusuje tu čtenář na Havaji, tu Rus. Zda esence koláče obstojí? Jestli zklame? Zkoumejme.

Už nad jednou z ústředních myšlenek váhám.
Na různých místech svého díla Paulo Coelho do omrzení opakuje, že ještě mocnější než vodíkové pumy a podobné zbraně jsou, ano, slova.
Slovem, pravda, míní více nebo méně nápadně přímo Boha. A slovem lze ranit a byli slovy mnozí dotlačeni ke spáchání sebevraždy, ale snad se shodneme, že je NEPSANÁ ďábelskost mocnější. Máte doposud jiný a naivnější názor?

Reaganovou oblíbenou myšlenkou z času, kdy se stal – v řádných volbách – prvním hercem, chci říct politikem na Zemi, bylo, že vše, čeho bychom se měli bát nejvíc, je strach sám.
To koneckonců nelze než podepsat. A Coelho vkládá v mysl hrdinky poznatek:
„Co vše jsem pozbyla jen pro stálé obavy, že něčeho pozbudu.“
Hezké, ale chci ukázat četné situace reálného života, kdy jsou naopak obavy jednou z nejzdravějších a nejpříhodnějších pojistek. Často přímo k přežití. A stateční? Coelho:
„Rozhodují se provázeni strachem, na každém kroku je sužuje ďábel a hlavu si lámou se vším. Váhají, zda právě nedělají chybu, přesto jednají.“

V Alefovi, jeho další knize, je ovšem lehce vykrádán Nietzsche. „Co tě nezabije, to tě posílí.“
Mnoha esům denodenní války se to, pravda, osvědčilo lépe než pepřový sprej, ale u řady obyčejnějších lidí se ukazuje, že je spíše přizabije, co je nezabije, a že je spíš „pošílí“, co je neeliminuje.
Pokud nedokážete milovat, co děláte, je lépe tím rovnou seknout, radí dále Paulo a rada to jistě je. V praxi opět ne pro každého. Po světě dodnes žijí otroci, pro které není užitelná, i kdyby tisíckrát chtěli. Nebo se domníváte, že využitelná je? Inu, Coelho je váš.

„Život bez důvodu je život bez důsledku,“ pokračuje. Osobně mi to přijde jako logický nesmysl, ale radši k tomu, co autor jakž takž trefil. K tomu, proč má davy ctitelů a ctitelek. Formou jakýchsi pohádek ilustruje, že můžeme jen každý za sebe vnímat a chápat velikost či bezvýznamnost vlastního utrpení. A domníváte-li se, že tomu tak není, a obracíte-li se na lékaře a psychology, nebo dokonce spisovatele, aby vám pravý rozměr světa přiblížili, chybujete. A proč? Etalony drží v ruce Bůh, jen ten zná pravý rozměr všeho.

Co ještě Paulo Coelho radí v řádcích svých románů?
„Nikdy se nepokoušej jednat stejně, jako ten či onen. Cesty života jsou velmi různorodé.“
A tady nelze než uznat, že se autorova kariéra částečně odvinula právě z toho. Taky ale díky tomu, že začal v jistém momentě správněji hospodařit s časem. Na posvátnost času upozorňuje a naprosto nic proti tomu nemám. I když upozorňuje (v knize Pátá hora) snad až vágně:
„Začni něco dělat a čas bude tvým spojencem.“

Do banality se bohužel překlápí i postřeh, že máme v pravý čas začít a končit. Další myšlenka se týká nevysvětlitelnosti některých našich činů a emocí. Podle Coelhova názoru vedou pokusy vysvětlit vlastní emoce k demolici mostů, které se mohou natáhnout od nás k „neviditelnému“. Raději přeskočme k lásce.

„Láska nikoho neposlouchá a zradí jen ty, kdo se snaží rozluštit její tajemství,“ zvíme z knihy Vyzvědačka.
Můžeme hodně nastudovat, to je pravda, a něco pochopíme jen zkušeností, ale všechno nikdy. Smiřme se s tím.

Lásky se skutečně týká hodně Coelhových postřehů.
Tvrdí, že láska nikdy nepřichází postupně a po kapkách a že v ní zvítězí ten, kdo ji „nikdy nepřestane hledat“.
Až zarytě je Paulo přesvědčen, že jenom láska dá životu jakýsi smysl a že ta Bohem posvěcená se pozná podle toho, že toužíme být pod jejím vlivem lepší.
Zdají se vám některé tyto myšlenky banální? Jenže banální bývá i zlo, takže proč ne naopak?
„Partnera nemůžeš vlastnit, a jste-li oba otroky, jde mezi vámi o něco jiného. Ne o lásku.“
A ještě jinde bard píše:
„I když je k tobě osud štědrý, a právě tenkrát, najde se pokaždé studna, která může utopit veškeré tvé sny.“
Anebo:
„Neproklínej, proboha, skvrnu, na které jsi uklouzl. Pátrej po důvodu, proč jsi zakopl.“

Podobně obecně se může jevit i prostá rada „naplň osud“ a je otázka, je-li každému souzeno tu pravou cestu života vyhmátnout. Tuším, že ne. Ale jistě, měli bychom se snažit.

Spíš se mi zamlouvá toto. „Zbabělci nemohou nikdy prohrát, ale ani zvítězit,“ říká se v Ďáblovi a slečně Chantal.
Ale Mistr stejně vyhrál proto, že pilně saje z nedefinovatelných pojmů. A skutečný filozof není, i když se dá (rozpačitě) souhlasit s nikoli moc osobitým názorem, že „bolest lásky vždycky přejde“. Werther to měl vědět!

Coelhovo srovnávání lásky s tvůrčí činností bych nicméně ani náhodou nezatracoval a není vůbec špatný jeho postřeh, že ani v jednom nestačí jen inspirace, jelikož je nutno na vztazích i knize pracovat.

V románu Záhir Coelho dokonce káže o tom, že bývá láska tím „jediným“ podnětem aktivujícím skutečnou kreativitu.
I proto jej vezměme na milost; nezní to přece zle. Ale celkově a s výjimkami není nabitá baterie názorů Paula Coelha s to přestát skutečné analýzy. Sám to ví! A tak nám již programově nepředestírá pravdy, nýbrž zaklínadla a své touhy. Ony se vám třeba i splní, říká. Třeba se i stanou onou vytouženou pravdou, když si to budete pěkně sugerovat.

Coelhova kniha Veronika se rozhodla zemřít opět dost lapidárně brojí za odvahu být sám sebou. A kdo ví, snad je opravdu v jakémsi kontaktu s pánem Bohem každý, kdo najde a nachází odvahu říkat, co zrovna cítí. Ve společnosti s takovým člověkem ale rádi nebudeme.

Zajímavý je rozhodně tento postřeh z jeho knížky Čarodějka z Portobela:
„Pravidla musíte znát a respektovat. Z toho prostého důvodu, abyste na ně mohli v klidu zapomenout.“
A jak se zdá, školy a kostely do nás opravdu odmalička hustí pravidla tak mocně, až to je rušičkou všech znamení, která taky ukazují cestu. Co když správnější? Na tohle téma uvažuje Paulo Coelho v knížce U řeky Piedra jsem usedla a plakala; ale všecka jeho i jen převzatá nemoudra i moudra by nestačila, kdyby nám jako bijec nudy a životních stereotypů nedal přesně a právě to, co snad i podvědomě prahneme konzumovat. Příběhy.

P. S.
Coelho v knize Rukopis nalezený v Akkonu:
„Vzdát se vítězství je nejnebezpečnější z překážek na tvé cestě. Dá ti totiž auru jisté svatosti.“

The post Paulo Coelho. V dobrém o hloupých i méně hloupých citátech, sloganech a myšlenkách first appeared on Čítárny.