Už je to víc jak 30 let, co příběh Douglase Adamse Stopařův průvodce Galaxií poprvé vyšel a dnes ho znají milióny. Douglas jednou provždy změnil naše názory na Vogony, dvouhlavé pozemšťany, ojeté propisovačky nebo ručníky, které se každoročně, 25. května, stávají symbolem uctění jeho památky. Douglas Adams zemřel 2001.  A pokud o tom ještě nevíte, pak málo čtete. A ještě něco. Douglase Adams nás přesvědčil, že trilogie má pět dílů. Vlastně to není pravda, už šest.

Ten šestý díl se jmenuje And Another Thing. A ještě něco.
Je volným pokračováním této podivné double trilogie. Se souhlasem manželky pana Douglase knihu napsal Ir Eoin Colfer a to opravdu skvěle.

Eoin Colfer, který byl k napsání pokračování přemluven, možná i klasickým irským násilím v jednom nejmenovaném pubu.
Zřejmě proto musel už v počátcích vydání knihy čelit silné kritice jedné z hlavních postav knihy, Arthura Denta, kterou sám probouzí z říše mrtvých, aby měl o čem psát. Dent byl tímto činem velmi rozmrzen a promlouvá ke svému autorovi přímo ze stanice BBC.. Zde v originále možné poslechnout.
A aby to nebylo málo, ve světě narůstá organizovaný odpor vůči této knize, který připravují  fanoušci předcházejích pěti dílů trilogie Douglase Adamse Stopařův průvodce Galaxií.

Všechno začíná na planetě Zemi, Jak jinak. )) A opět budou všichni putovat vesmírem a bojovat s Vogony. Ale pozor ! Úplnou novinku je planeta Nano a její nové majitelé, kteří pořádají konkurs na nového Boha planety.
Je zajímavé, že Dent už není úplně hlavní postavou, spíš sledujete příběhy ostatních. Ale i tak Zafoda Bíblbrox, svůdná Trillian, pubertující Čina, flegmoš Ford Perfect to pěkně rozjedou.
Ač nerad musím říct, že Colfer si s vnuceným úkolem poradil velmi vtipně. Anglická verze je vtipná, čtivá a chvílemi jsem i slzel smíchy, stejně tak i česká verze Vita Penkaly.

Colfer napsal další díl vesmírné skopičiny, která nás nutí myslet, zatímco upadáme v kolaps hysterického smíchu.

Ukázka z knihy. Úvod…

Pokud víme… Imperiální galaktická vláda jednoho dne nad kbelíkem krabů posázených drahokamy rozhodla, že v nijak módním cípu západního spirálního ramene Galaxie je potřeba hyperprostorová dálnice. Navenek se hlásalo, že toto opatření má předejít dopravním zácpám v daleké budoucnosti, ale ve skutečnosti se mělo jen nějak zaměstnat pár ministerských bratranců, co se věčně poflakovali po vládním obchoďáku. Na trase plánované rychlodráhy byla bohužel Země, pročež byla vypravena stavební flotila plná nelítostných Vogonů, která měla obtížnou planetu s jemnou dopomocí termonukleárních zbraní odstranit.

Přežily dvě osoby, kterým se podařilo stopnout vogonskou loď: Arthur Dent, mladý Brit, zaměstnanec regionální rozhlasové stanice, který toho rána zrovna neplánoval, že by si nechal zpod pantoflí odstřelit a rozprášit rodnou planetu. Kdyby lidské plemeno vyhlásilo referendum, Arthur Dent by byl patrně zvolen tím nejméně vhodným, kdo by měl do vesmíru nést naděje lidstva. V univerzitní ročence se o Arthurovi po pravdě řečeno psalo, že „nejspíš skončí v nějaké díře na Skotské vysočině a společnost mu budou dělat jen jeho ulítlé včely“. Arthurův kamarád z Betelgeuze Ford Prefect, terénní výzkumník pro onen proslulý mezihvězdný almanach jménem Stopařův průvodce Galaxií, byl naštěstí větší optimista. Kde Arthur viděl jen mraky, Ford si byl jistej, že jsou zlatem lemovaný mraky černý, takže oba dohromady tvoří jednoho protřelého kosmického cestovatele, pokud je ovšem jejich cesty toulavý nezavedou na planetu Junipella, kde mají mraky opravdu zlaté lemování. Arthur by tam nepochybně zakormidloval s lodí přímo do nejbližšího mraku chmur a Ford by se skoro určitě pokusil to zlato ukrást, což by skončilo kataklyzmatickým vznícením plynu, z nějž místní chmurné mraky sestávají. Exploze by to byla nádherná, ale jakožto hrdinský závěr by neobstála; něco by tomu chybělo – konkrétně hrdina v jednom kuse.

Z ostatních Pozemšťanů už zůstala naživu jen Tricia McMillanová, aneb Trillian, abychom jí neupřeli její sexy kosmo jméno, zuřivě ambiciózní astrofyzička a navíc začínající reportérka, která vždycky věřila, že život stojí za víc než za život na Zemi. Navzdory tomuto přesvědčení byla Trillian přímo u vytržení, když ji vystřelil ke hvězdám sám Zafod Bíblbrox, nekonformní dvouhlavý galaktický prezident.

Dá se o prezidentu Bíblbroxovi vůbec říct něco, co by ještě nebylo vytištěno na tričkách a nekoluje po celé galaxii jako bonus ke každému nákupu na LeeBay? Nejslavnějším z těchhle tričkových sloganů je asi ZAFOD ŘÍKÁ ZAFODOVI ANO, byť ani jeho vlastní psychiatrický tým nechápe, co to vlastně znamená. Druhým nejoblíbenějším je nejspíš BÍBLBROX. BUĎTE PROSTĚ RÁDI, ŽE JE.

The post Trilogie Stopařův průvodce naší Galaxií nemá pět, ale šest dílů first appeared on Čítárny.

Stal se jedním z nejpopulárnějších spisovatelů pro děti a mládež v Irsku. Je učitel na základní škole a své knihy píše po večerech. Již v mladém věku tvořil divadelní hry a nutil neochotné spolužáky převlékat se za bojovné Vikingy. Svérázné nápady si uchoval i v dospělosti a vkládá je do svých knížek z nichž nejznámější jsou příběhy o Artemisi Fowlovi a populární je i kniha Splněná přání. A jak žije a píše autor dnes? Přečtěte si krátký rozhovor …

Můžete nám říct, kde jste se narodil, pane Colfere?

Jsem z Wexfordu, z města na jihovýchodním pobřeží Irska. Tam jsem se v roce 1965 narodil.

Po kom jste získal vztah ke psaní, ke kultuře?

Můj otec byl učitelem na základní škole, ale už osm let je v penzi. I přesto však zůstává významným historikem a umělcem. Maminka byla samozřejmě hlavně “matkou na plný úvazek“, ale také byla a stále ještě je vynikající učitelkou dramatu.

A co dětství?

Klukovská léta jsem strávil se čtyřmi bratry a to bylo samozřejmě úžasné, protože jsem měl vždy společníky. Někdy to ale tak skvělé zase nebylo…, právě proto, že jsem měl stále společníky. Ale vážně, nikdy jsem nezažil, že by nebylo co dělat a kam jít.
Každý pátek po škole a vždy o prázdninách nás máma s tátou všechny nacpali do úplně přeplněného auta a vyrazili jsme do Sladeu, překrásné rybářské vesničky na wexfordském poloostrově Hook. Táta ze Sladeu pochází, a tak vždy, když jsme přijeli, potkali jsme všechny naše bratrance a sestřenice, se kterými jsme si během těch roků dokonale osvojili všechny způsoby lumpáren. Naštěstí jsme to ale odnesli jen rozbitými koleny a podobnými malými úrazy.

Kdy jste napsal své první texty?

Na Wexfordské základní škole jsem se začal zajímat o literaturu a v té době jsem také napsal své první povídky. V té době jsem si literární pokusy i sám ilustroval. Byl jsem prostě výrobní linkou o jednom člověku. Kamarádi ale mými pracemi nijak zvlášť nadšeni nebyli. V mém prvním „díle“, založeném na vikinských příbězích, které jsme brali ve škole, můžete vidět, jak jsem se pokusil všechny je obsadit do některé z jeho částí. Hlavním hrdinou jsem byl samozřejmě já sám. Jejich pocit důležitosti z toho, že se stali postavou v povídce, však skončil v poslední kapitole, kdy byli všichni brutálně zavražděni ve velkolepé krvavé bitvě. Ta  měla jen jediného vítěze, kterým jsem byl čistě náhodou opět já. Co dodat…Prostě jsme napsal knihu.

Jaké je Vaše původní povolání?

Po maturitě jsem 3 roky studoval na vysoké škole v Dublinu. V roce 1986 jsem se stal učitelem pro první stupeň základní školy a vrátil se zpátky do Wexfordu. I když jsem přes den pracoval, svou lásku k psaní a ilustrování jsem  nikdy neztratil. Stěží najdete den nebo spíš noc, kdy bych nenapsal alespoň několik řádků.

Řadu let jste strávil mimo svou rodnou zemi, kde všude jste byl?

V roce 1991 jsem se oženil a rok poté jsme opustili Irsko. Následující 4 roky jsme strávili prací v Saudské Arábii, Tunisu a Itálii. I v této době jsem se pokoušel psát téměř každý den. Život i práci v takto odlišných kulturách jsme si s manželkou náramně užili. A navíc počasí v těchto zemích je o hodně lepší než to, na které jsme zvyklí v Irsku. Po čtyřech letech toulání se po světě jsme se nakonec rozhodli, že se vrátíme domů a já ke svému původnímu zvyku: přes den učit, v noci psát.

Kdy Vám nakladatelství vydalo první knihu a jak se jmenovala?

První kniha mi vyšla v roce 1998 a jmenuje se Benny and Omar. Při práci na ní jsem hodně čerpal ze zážitků z Tunisu. K mé velké radosti se mezi irskými dětmi stala velmi oblíbenou a od té doby byla už přeložena do řady světových jazyků. Pokračování této knížky Benny and Babe přišlo o rok později a bylo dokonce nominováno na jednu z prestižních literárních cen.

Která z Vašich knih je zatím nejúspěšnější?

Určitě jsou to příběhy o Artemisi Fowlovi. První z nich má stejný název jako její hrdina, další se jmenují Artemis Fowl – Operace Arktida a Artemis Fowl – Věčná šifra. Všechny tito knihy byly vydány už na celém světě.
Mimoto jedna významná filmová společnost získala práva na zfilmování Artemise Fowla a v současné době se pracuje na projektu, který bude realizován, jak doufám, v Irsku.
Vedle těchto knih jsem napsal ještě několik dalších; ve vašem jazyce ještě vyšel v nakladatelství Albatros strašidelný sci-fi thriller Supervědátor a Splněná přání.

Jaká Vás čeká budoucnost?

Na začátku tohoto roku vyšla další ze série o Artemisi Fowlovi. Tento zatím poslední příběh se jmenuje Opalin podraz..
A potom? Kdo ví. Budu psát dokud budou čtenáři mé knihy číst nebo dokud mi nedojdou nápady. Doufejme, že nic z toho se v blízké době nestane.

Zdroj – Albatros

The post Eoin Colfer – dokud mě čtete, budu psát first appeared on Čítárny.