Když jsem byl kdysi v Sovětském svazu, byl jsem opravdu překvapen vzděláním mnoha lidí. O knihách jste se klidně mohli bavit s řdičem autobusu, kdekdo hrál na nějaký hudební nástroj a při diskusích o čemkoliv bylo znát u většiny lidí kvalitní všeobecné vzdělání a rozhled. Proto nepřekvapí, že ani Gagarin absolvent technické škol, měl docela slušné humanitní vzdělání a znal i poezii. Ta je koneckoců v Rusku i dnes mnohem populárnější jak v Evropě nebo v severní Americe.

Zveřejňujeme neznámý rozhovor Olega Kudenka / Svět knih. 1961. č. 8. S. 7–8.

Juriji Alexejeviči, co čtete a jaké knihy jste si oblíbil?

„Odpovědět na vaši otázku,“ říká Jurij Gagarin, „není tak snadné, protože jsem nikdy neupřednostňoval žádného autora ani jednu knihu. Myslím si, že čím více bude člověk číst dobré knihy, tím bude moudřejší, sečtělejší, vzdělanější. Samozřejmě je nemožné číst knihy všech dob a národů v jednom lidském životě. Proto je pravděpodobně každý člověk omezen na nezbytné minimum.

Už dávno jsem se rozhodl, že si musím znovu přečíst všechny ruské klasiky, nejlepší díla moderních spisovatelů, sovětských i zahraničních. Musím říci, že i když s obtížemi, tento úkol zvládám. Snažím se každý den strávit alespoň hodinu čtením knihy. Upřímně řečeno, poslední dobou se musím více zabývat speciální literaturou, ale přesto se snažím beletrii číst pravidelně.

Čtení dobré knihy není jen příjemný, rozumný odpočinek. Kniha je přítel, rádce. To je zdrojem mnoha dobrých myšlenek, pocitů a znalostí. A někdy je těžké určit, kterou knihu a proč milujete víc. Ve stejném věku, ve stejném prostředí – jako jedna věc; člověk roste – mění se jeho názory, představy, okolnosti života – a potřebuje další knihy.

Tak to bylo se mnou. Vezměte si například poezii.
Jako dítě jsem nadšeně četl Puškina a Lermontova. Ale pak jsem poznal Shakespeara a Majakovského.
Puškin byl stále můj oblíbený básník, ale uvědomil jsem si, že nemohu soudit poezii bez studia jiných básníků.
Hamleta jsem četl několikrát. A byl jednoduše šokován tím, jak jsou lidé v této hře zobrazeni; zdá se, že věříte, že skutečně žili, vidíte je, slyšíte jejich hlasy.

Nyní o Majakovském.
Tohoto velkého sovětského básníka jsem si osvojil postupně. A čím víc to čtu, tím víc se mi to líbí. Básně a básně se obzvláště líbily: „Dobrý!“, „Vladimir Iljič Lenin“, „Nahlas“, básně a eseje o Americe, „Básně o sovětském pasu“. Bolševická vášeň, bohatost obrazů, zvláštní poetická síla a řekl bych revoluční duch, „budovatelská a rebelská síla“ jsou v jeho básních.

Mám rád pravdivé básně A. Tvardovského, zvláště pak tu označenou Leninovou cenou “Za dálku, dálku.” Toto je báseň o našem životě, o osudu lidí. Mám rád i básně K. Simonova.

Nechtěl bych své literární zájmy odkládat na polici, – směje se Gagarin, – ale když už jsem řekl o poezii, zřejmě je třeba říci o próze. Kromě toho bych chtěl učinit výhradu, že každý člověk má svůj vlastní vkus a nemyslím si, že mám právo soudit spisovatele a knihy. Nejsem kritik. Jsem pilot. Takže můžu mluvit jen o tom, co se mi líbí.

Z ruských prozaiků mám nejraději Čechova a Lva Tolstého.
Čechova miluji ze školy, kdy jsem četl jeho první povídky „Kashtanka“ a další. Zamilovala jsem si jeho humor, úžasnou ostražitost, hloubku, schopnost psát přesnými, jednoduchými slovy. Později jsem v něm cítil mistra obrovských společenských zobecnění, umělce, jehož srdce je plné bolesti pro znevýhodněné a uražené lidi. Když jsem se dozvěděl, že Vladimíru Iljiči Leninovi se příběh “Oddělení č. 6” velmi líbil, přečetl jsem si ho a byl jsem velmi nadšen pravdivostí a silou tohoto příběhu.

A Lev Tolstoj! Se zájmem jsem četl jeho kavkazské romány, Sevastopolské příběhy, romány, zejména Vojnu a mír. O Tolstého věcech se dá mluvit dlouho, protože Tolstoj je obr.

Pokud se budeme bavit o sovětských spisovatelích, pak se můj názor bude pravděpodobně shodovat s názorem milionů lidí. Miluji M. Gorkého, N. Ostrovského, A. Fadějeva, M. Šolochova.

Jednou z mých oblíbených knih je Příběh skutečného muže od Borise Polevoje.
Poměrně nedávno jsem měl možnost poprvé potkat Alexeje Maresjeva. Hrdina Polevoj byl pro mě živým příkladem vytrvalosti, odvahy a oddanosti vlasti. Od něj jsem se snad nejvíc naučil postoji k životu.

Ale charakter je utvářen řadou knih a okolností. Například ještě v leteckém klubu jsem se zájmem četl zápisky amerického zkušebního pilota Jimmyho Collinse. Tato kniha mi dala hodně k zamyšlení. Collinse pronásledovala samota a touha po penězích. Celý život byl pod vlivem okolností.

Od dětství miluji příběhy Jacka Londona. Jsou to silní lidé se silnou vůlí. Tyto příběhy čtu stejně jako díla Victora Huga, jehož revoluční romantika a vášeň mě vždy fascinovaly. Taky jsem četl Dickense. Moc se mi líbila Longfellowova Píseň o Hiawathovi. Ale snad nejoblíbenější knihou mezi zahraničními spisovateli je Gadfly od Ethel Lilian Voynichové. Obraz Gadfly – zarytého bojovníka za svobodu – se mi navždy vryl do duše.

Rád bych také řekl o sci-fi knihách.
Četl jsem Julese Verna, HG Wellse, Fenimora Coopera, Conana Doyla, Jefremova, Alexandra Beljajeva.
Fikce, zvláště dnes, nám pomáhá snít, dívat se do zítřka. Je zajímavé porovnávat sen a realitu, která se někdy ukáže být jasnější a konkrétnější než jakýkoli sen.
Nedobrovolně srovnávám Julevernovy popisy a Beljajevovy popisy ve Star of the KEC s tím, co jsem sám viděl a zažil. A musím říct, že v životě se někdy všechno děje jinak než ve sci-fi knihách.
Jsem prostě ohromen fantastickými díly Ciolkovského, zejména příběhem „Ze Země“, jak správně náš pozoruhodný vědec dokázal předvídat vše, co ho potkalo, co musel zažít na vlastní kůži! Mnoho, mnoho z jeho předpokladů se ukázalo jako naprosto správné.

Moc se mi líbila kniha od I. Jefremova “Mlhovina Andromeda“.
Autor se podíval do budoucnosti očima vědce a umělce, snažil se jako první komplexně ukázat život v průběhu tisíciletí, což je už samo o sobě zajímavé. Toto je kniha o vítězství komunismu, nelze ji číst bez vzrušení. A lidé tam jsou zajímaví a dotýkají se velkých problémů. A hlavně – víra v progresivní vývoj společnosti.

Na závěr bych chtěl říci, že člověk nežije v bezvzduchovém prostoru.

The post Jurij Gagarin. První člověk ve vesmíru četl jak klasiku, tak poezii… rozhovor first appeared on Čítárny.

Může být poezie na titulních stranách novin? Tak, jako to bylo kdysi, když poezie byla nedílnou součásti školní výuky, soutěží, společenského i politického dění. Při stávající degradaci vzdělávání, aktuální vzdělanosti tzv. novinářů a intenzivní přeměně novin na PR katalogy zboží a politiky se to jeví jako nemožné. Poezie úspěšně vymizela ze všech mainstreamových médií. Nedovzdělanost a konzumní způsob života válcuje společnost.

Poezie nevydělává už celá desetiletí, protože média se o básníky nezajímají.
Básníci převážně nepatří mezi typy lidí, kteří jsou ochotni produkovat bulvární skandály. I dnes je básník člověk převážně inteligentní a přemýšlivý.
Existuji ale výjimky např. geniální Magor Jirous, ale ten za svou popularitu nevděčí ani tak svému velkému talentu, jako alkoholismu a skandálům, které občas vyrobil a proto se o něho zajímal i bulvár Lidovky a dělal mu patřičnou reklamu.

Ovšem básník a český bard Karel Kryl byl už pro Lidovky nezajímavý.
Na vlastní kůži se o tom přesvědčil Martin Štumpf, když zaslal Lidovkám zprávu o mši za Karla Kryla. Místo snahy informovat, dostal odpověď:
“…soukromá jubilea někdejších trampských zpěváků je třeba uplatnit v placené inzerci”.
Noviny prostě odmítly o jeho výročí úmrtí zdarma informovat.

Mainstreamová média, která se tváří, že nepotřebujeme společnost básníků, se stává obrazem duchovní bídy novinářů a vlastně celé společnosti.
Úbytek vydaných básnických sbírek je zřejmý a neviditelná, či viditelná ruka trhu pracuje. Za socialismu bylo poezie plno (a velmi často i kvalitní) protože byla podporována i státem a navíc se četla.
Dnes se básnické sbírky nekupují ani do knihoven. Vždyť to nikdo nečte, namítla nám kdysi jedna knihovnice. A nebyla sama.

Jenže poezie se nečte, protože není propagována
a není propagována, protože se prý nečte.
Začarovaný kruh lidské stupidity i v mnoha dalších oblastech lidské společnosti. A to je podle mne hlavní podstata problému.

Své o tom ví i autoři ročenky Hostu “Nejlepší české básně”. Bezesporu bohulibý projekt, kdyby…
Knihu Nejlepší české básně si totiž koupí jen pár skalních příznivců poezie, z nichž někteří i takové dílko odmítnou i pro hloupé titulní slovo “nejlepší”.
Příliš to zavání socialistickou cenzurou a škatulkováním, co je a co není nejlepší pro dnešního člověka. Koneckonců jaká jsou kritéria pro nejlepší poezii než kamarádské vztahy s autory a potažmo preference autorů v denním tisku poezie.
Každá taková popularita (článek v novinách) znamená zvýšení prodejnosti maximálně o cca 50ks. Neumětelství v propagování poezie je vidět v každé podobné aktivitě.

Jen si vzpomeňte na šílenou propagaci poezie v rámci projektu “Praha, město literatury”.
Rozvěšené budky s amplióny chrlící mluvenou literaturu v nesmírně rušných částech města může vymyslet jen blázen nebo chytrák za peníze. Psal se rok 2015.

Mnozí se asi podiví, ale čtení je ryze intimní záležitost.
Jen zkuste číst lidem v pražském metru. Takovou blbost snad nikdo nemůže vymyslet, že? No divili byste se velice. Zkoušeli to propagátoři projektu Praha město literatury. Rok 2011. Mimořádný zážitek na hranici stupidity.

Osobně si ale dokážu představit, že na titulní stránce slušných a objektivních mainstreamových novin jsou básně.
Jenže je tady paradox. V praxi slušné mainstreamové noviny už neexistují.
Pokud by se tak nedopatřením stalo, v novinách se neobjeví básně aktuální (to přece zavání socialistickým realismem) nebo nedej přírodo nutící myslet, ale hlavně rýmovačky srandovní, jelikož báseň musí být v první řadě jen zábava, jiná telenovela, ta správná vsuvka pro čtenáře Blesku alias rýmovačka typu Jiří Dědeček a spol. Kníže má k lidu blíže etc.
Poezie proměněná v ideovou stupiditu. Koneckonců jak velké procento lidí vnímá poezii jen jako rýmovačky. Bude to většina?

TOTALITNÍ POTOMSTVO 
Jiří Ošlejšek
V těchto městech řádí knihovnické myšky.
Nechtěli tam moje darované knížky.
V České Lípě, v Jaroměři, patří k nim i Děčín.
Když si na to zapomenu, skoro za ně brečím.
Oznámím Vám to, co asi nevíte?
Co knihovnám darovat nesmíte?
Jsou to Vaše knížky, autorské hříšky.
Že by zase kontrola, totalitní potvora?
Tohle není totalitní nařízení,
jen nemáte k daru nutné povolení.

Je tady ale další fenomén.
Přesto, že poezii dnes veřejnost nepřijímá, paradoxně ji denně a skoro zbožně poslouchá. Sice ve své většině pokleslou, ale poslouchá.
To když náhodou (nebo omylem) zahrají v rádiu písničku s opravdu slušným textem. Báseň v hudbě. A to je jedna z cest. Na Slovensku to zkusili. Když pomineme často stupidní obsah, pak forma propagace se zdá být dobrou cestou. Proč to nezkusit i jinde. Rozhodně lepší jak všeliké budky rozvěšené po Praze z kterých se pouštějí audiotexty, které nikdo v ruchu města neslyší a ani ho ho to v každodenním spěchu nezajímá.
Bohžel to už skončilo. Asi došly eurogranty a zadarmo to nikdo neudělá.
Více: Nedeľná chvíľka poézie na Exprese >>

Mnozí se asi podiví, ale čtení je ryze intimní záležitost.
Jen zkuste číst lidem v pražském metru. Takovou blbost snad nikdo nemůže vymyslet, že?
No divili byste se velice. Zkoušeli to propagátoři projektu Praha město literatury. Rok 2011. Mimořádný zážitek na hranici stupidity.

Anna Brikciusová
Čas vypršel

je tu pro jiné,
mladší, jásavější,
silnější

dubům se to nechce věřit

The post Proč poezie už nebude na titulních stránkách novin first appeared on Čítárny.

Kniha a čtenářství, knižní svět. Přehled nejzajímavějších a nejznámějších rekordů z Guinnessovy knihy rekordů (Guinness World Records)  k roku 2025/2026).

Nejdelší slovo na světě
Má 189819 písmen a s vaším svolením ho nebudeme uvádět celé. Je to název proteinu titinu a jeho vyslovení trvá přibližně tři a půl hodiny.

Největší publikovaná kniha:
This the Prophet Mohamed (Dubaj, 2012) – rozměry 5 m × 8,06 m, váha cca 1 500 kg, 429 stran. Vyrábělo jí ji přes 50 lidí.

I Am Texas (USA) – 7 stop 2 palce vysoká, 11 stop 1 palec široká, váha 496 liber (cca 225 kg), 400 stran.

Nejmenší tištěná kniha:
„Malý Ted z města Ternip“, jejímž autory jsou bratři Malcolm Douglas a Robert Chaplin žijící v Kanadě. Tato kniha je křemíkový čip o velikosti pouhých 70 µm na 100 µm. Knihu lze vidět pouze pomocí speciálního elektronového mikroskopu s vysokým výkonem. Záznam jedné stránky stál celých patnáct tisíc dolarů!

Flowers of the Four Seasons (Japonsko, Toppan Printing, 2012/2013) – rozměry 0,74 mm × 0,75 mm. Prodává se s lupou a zvětšenou verzí.

Nejprodávanější beletristická série:
Harry Potter od J. K. Rowlingové – přes 600 milionů výtisků celé série.

Nejprodávanější samostatná beletristická kniha:
První díl Harryho Pottera (Harry Potter a Kámen mudrců / Philosopher’s Stone) – přes 120 milionů výtisků.

Nejrychleji prodávaná beletristická kniha za 24 hodin:
Harry Potter a Relikvie smrti (Harry Potter and the Deathly Hallows) – 8,3 milionu výtisků v první den (21. července 2007 v USA). To je přibližně 345 833 knih za hodinu.

Nejprodávanější kniha všech dob:
Bible (křesťanská) – odhaduje se 5–7 miliard výtisků (přesně nelze spočítat kvůli stáří a distribuci).

Nejvyšší počáteční náklad beletristické knihy:
Stejný díl Harryho Pottera – 12 milionů výtisků v prvním nákladu (USA).

Nejrychleji prodávaná non-fiction kniha (novější rekord):
$100M Money Models od Alexe Hormoziho – 2 917 443 výtisků za jeden den (srpen 2025).

Nejmenší komiks:
Dossier Minimum Bug (Nizozemsko, 1999) – 1 × 1,4 palce (2,54 × 3,56 cm), 16 stran (s lupou zdarma).

Nejdelší název knihy:
Kniha o předpovídání cen akcií (27 978 znaků) – název je tak dlouhý, že se na Amazonu zkracuje.
Guinnessova vlastní kniha rekordů: Sama drží rekord jako nejrychleji a nejvíce prodávaná kniha svého druhu – od roku 1955 přes 140–150 milionů výtisků ve více než 40 jazycích.

Nejpomaleji prodávaná kniha:
Překlad Nového zákona od Davida Wilkinse (Oxford University Press) – trvalo stovky let, než se prodalo významné množství.

Nejstarší spisovatelky, které vydaly první knihu
Sestřičky Delaneyovy  vydaly svou první knihu, když jedné bylo 103 let a druhé 105!
Dílo se jmenuje „Kniha každodenní moudrosti sester Delaneyových“.
Sestřičky Delaneyovy jsou jasným příkladem toho, že nikdy není pozdě začít něco nového.
Mimochodem, tři roky po vydání napsala starší sestra Sarah Delaney pokračování knihy – „Sama v 107 letech“.

Rychločtení
Absolutní rekord v rychlosti čtení drží obyvatelka Kyjeva – Irina Ivančenko, které bylo při registraci rekordu pouhých 16 let. Přečetla 163333 slov za jednu minutu! Přitom plně pochopila a vstřebala význam přečteného, což potvrdili novináři přítomní při stanovení rekordu.

Kniha v Guinessově knize rekordů >>

The post Kniha a čtenářství. Guinnessova kniha rekordů. Nejzajímavější údaje first appeared on Čítárny.

Jako román je čtení o čtení, které sepsal ze své učitelské praxe francouzský spisovatel Daniel Pennac. Ale pozor, žádná příručka, ale čtivé vyprávění plné vtipu a sympatických úvah, kterou by si měli přečíst nejen rodiče, ale hlavně učitelé. A nemusíte se bát. Kniha se sice jmenuje “Jako román”, ale opravdu není dlouhá. O to je však zajímavější a už vůbec není nudná.

Daniel Pennac je původním povoláním učitel a proto má k dětem blízko.
Ve své útlé knížce (něco přes 100 stran) se zamýšlí, proč lidé málo čtou.
Text je určen především dospělým, kteří si stěžují, že jejich děti málo čtou, ale zcela jistě tam najdou mnoho poučení i tzv. odborníci na literaturu.
Hlavní příčinu nezájmu o čtení vidí Pennac především ve špatném vedení dětí ke knížkám, už ve školním věku.
Řeknete si nic nového. Kolik už toho bylo napsáno. Jenže kniha Pennaca je trochu jiná.
Je nejen velmi čtivá, ale hlavně důmyslně vystavěna. Od naprosté skepse až po nacházení východisek “jak na to”. Poukazuje na různé učitelské i rodičovské nešvary a vtipně glosuje své úvahy perličkami z praxe.

Na závěr knihy si můžeme přečíst tzv. deset práv čtenáře, které rozhodně stojí za přemýšlení. Třeba i vás napadne, co můžete udělat pro svoje děti, aby ke knihám nepřistupovali se strachem a s ohrnutým nosem začínajícího konzumenta.

Čas na čtení, stejně jako čas na lásku, prodlužuje čas na život.
Kdybychom se na lásku dívali z hlediska našeho časového rozvrhu, kdo by si na to troufl? Kdo má čas být zamilovaný? Ale kdo kdy viděl milence, který by si neudělal čas na milování?
Nikdy jsem neměl čas na čtení, ale nic mi nikdy nezabránilo v tom, abych dočetl román, který se mi líbí.
Čtení nemá nic společného s organizováním společenského času; čtení, stejně jako láska, je způsob bytí.
Otázka nezní, zda mám na čtení čas (čas, který mi stejně nikdo nedá), ale zda si dopřeji potěšení z toho, že jsem čtenář, nebo ne.
Daniel Pennac

Daniel Pennac / Jako román / Z franc. přeložila Helena Beguivinová. (a velmi dobře)
Mladá fronta, Praha 2004. Vázané, 120 str.

Daniel Pennac (*1944)
V roce 1985 vydává v ediční řadě Černá série (Série noire) první část ságy o smolaři Benjaminu Malaussenovi – Lidožrouti z obchoďáku (Au bonheur des ogres, česky 2004, Mladá fronta), která ho rázem proslaví.
Po „černé řadě“ přichází s tetralogií pro dětské čtenáře Kamo, v níž hlavní roli hraje kamarádství a samozřejmě škola (Kamo – Nápad století, Kamo a já, Kamo – Agentura Babylon, Kamo na útěku, 1992–1997; česky nakladatelství Meander 2012–2014).

Kromě próz pro dospělé i děti (v češtině vyšla i próza Pes paličák, Baobab 2011) je Pennac autorem několika teoretických knih.
V eseji Jako román (Comme un roman, česky Mladá fronta 2004) se Pennac zamýšlí nad tím, jak dětem předat radost ze čtení.
Pennac se podílel na tvorbě několika komiksových alb a filmových i televizních scénářů.

Za svá díla získal celou řadu ocenění (1988 Mystère de la critique, 2000 Prix Ulysse, 2007 Prix Renaudot, 2008 Grand prix Metropolis bleu za celoživotní dílo).
Zdroj: Baobab www.baobab.cz

Výpisky z knihy Daniel Pennac / Jako román:

“Kde najít čas na čtení?
Vážný problém.
Který žádným problémem není.
Jakmile vyvstane otázka času na čtení, znamená to, že není chuť. Neboť podíváme-li se na to blíž, čas číst nemá vůbec nikdo. Ani malí, ani mládež, ani velcí. Život je neustálou překážkou čtení.
“Číst? To bych rád, ale to víte, práce, děti, dům, nemám prostě čas…”
“Já vám závidím, že máte čas číst!”
Ale jak to, že tamhleta, která chodí do práce, chodí na nákupy, vychovává děti, řídí auto, miluje tři muže, chodí k zubaři a příští týden se stěhuje, si najde na čtení čas, a tenhle cudný svobodný mládenec ne?
Čas na čtení je vždy čas kradený. (Ostatně stejně jako čas na psaní nebo na milování.)
Ukradený z čeho?
Řekněme, že z povinnosti žít.
To je nejspíš důvod, proč největší knihovnou na světě je metro – onen okoralý symbol výše zmíněné povinnosti.
Čas na čtení, stejně jako čas na lásku, rozšiřuje čas na žití.
Kdybychom měli na lásku pohlížet z hlediska svého časového rozvrhu, kdo by se jí odvážil? Kdo má čas na to být zamilovaný? Kdo však kdy viděl zamilovaného, který si neudělá čas na milování?
Nikdy jsem neměl čas na čtení, ale nic mi nikdy nemohlo zabránit, abych dočetl román, který se mi líbí.
Čtení nesouvisí s organizováním společenského času, čtení je stejně jako láska způsobem bytí.
Otázkou není zda mám či nemám čas číst (čas, který mi ostatně nikdo nedá), nýbrž zda si dopřeju nebo odepřu potěšení být čtenářem.

---

Lidské čtení – aneb nezadatelná práva čtenáře.
Autor je formuluje jako desatero. Jak říká, je to kulaté a posvátné číslo známých přikázání a je pěkné ho pojednou vidět na seznamu povolení.

Desatero zní:
Právo nečíst.
Právo přeskakovat stránky.
Právo knihu nedočíst.
Právo číst tutéž knihu znovu.
Právo číst cokoli.
Právo na bovarysmus (odvozené od Flaubertovy Madame Bovary, která měla velké iluze o životě dané romantickou četbou. Jde o konfrontaci světa snů a reality, završený tragickým osudem Emy Bovary, páchající sebevraždu).
Právo číst kdekoli.
Právo jen tak listovat.
Právo číst nahlas.
Právo mlčet.

V posledním, desátém bodě s názvem Právo mlčet píše:
„Člověk staví domy, protože žije, ale píše knihy, protože ví, že je smrtelný. Bydlí v tlupách, protože je tvor stádní, ale čte, protože ví, že je sám. Četba je pro něj společníkem, který nezabírá místo žádnému jinému, ale jehož by ani žádný jiný společník nedokázal nahradit. Neposkytuje mu žádné definitivní vysvětlení jeho údělu, ale splétá hustou síť jeho spolčení se životem. Nepatrná a skrytá spřažení, která vypovídají o paradoxním štěstí žít, přestože ukazují tragickou absurditu života. Takže naše důvody, proč čteme, jsou stejně podivné jako naše důvody, proč žijeme. A nikdo není oprávněn požadovat od nás, abychom se mu z tohoto soukromí zpovídali.
Ti nemnozí dospělí, kteří mi dávali knihy ke čtení, se vždy před těmi knihami stavěli do pozadí a dali si dobrý pozor, aby se mě nevyptávali, jak jsem jim porozuměl. Těm jsem ovšem o svých četbách povídal. Ať živým, nebo zemřelým, jim věnuji tyto stránky.“

xxx
A samozřejmě neradi čtou. V knihách je příliš velká slovní zásoba. A také příliš mnoho stránek. Jinými slovy je příliš mnoho knih.
Ne, oni rozhodně neradi čtou.
Tomu přinejmenším nasvědčuje les zdvižených rukou, když se profesor zeptá:
„Kdo nerad čte?“
V téměř úplné jednomyslnosti je i jistá provokace. Několik málo rukou se nezdvihne (mezi jinými i ruka Sicilské vdovy) jen ze srdnaté lhostejnosti k položené otázce.
„Dobrá,“ konstatuje profesor. „Protože neradi čtete… budu vám knihy číst já.“
Bez přechodu otevře aktovku a vytáhne tááákhle tlustou knihu, vážně obrovský špalek s lesklou obálkou. Působivější knihu si snad ani nelze představit.
„Připraveni?“
Nevěří vlastním očím a uším. Ten chlap fakt hodlá číst tohle všechno? Ale to bude trvat celý rok! Ohromení… Dokonce i určité napětí… Neexistuje profesor, který by chtěl strávit rok čtením. Musí to být hrozný lenoch, nebo je v tom nějaký háček. Je to léčka. Vyfásneme každý den seznam slovní zásoby a nakonec písemku z porozumění textu…
Koukají po sobě. Někteří si pro všechny případy před sebe připraví papír a vyrovnají řadu propisek.

xxx
A díky i vám, pánové Márquezi, Calvino, Stevensone, Dostojevskij, Saki, Amado, Gary, Fante, Roché, ať jste živí, či mrtví! Ani jeden z těch pětatřiceti odpíračů četby nečekal, až profesor vaši knihu dočte, a dočetl si ji sám dřív. Proč o týden odkládat potěšení, které si můžeme dopřát za jediný večer?
„Kdo to je ten Süskind?“
„Ještě žije?“
„Co jiného napsal?“
„To ten Parfém napsal francouzsky? Člověk by řekl, že to psal francouzsky. (Díky, díky vám, dámy a pánové překladatelé, vy letniční světýlka, díky!)
A jak týdny ubíhají…
„Ta Kronika ohlášené smrti je skvělá! A Sto roků samoty, to je o čem, pane profesore?“
…
„Roald Dahl je fakticky něco! Ta povídka o ženské, jak zabila svýho starýho mraženou kýtou a pak dala předmět doličný sníst policajtům, to mě vážně dostalo!“ Budiž, budiž, kategorie literární kritiky ještě nejsou vytříbené… ale to přijde… nechme je číst… to přijde…
„Pane profesore, Rozpůlený vikomt, Doktor Jekyll a pan Hyde a Portrét Doriana Graye vlastně všechny zpracovávají stejný námět, že jo: dobro, zlo, dvojníky, svědomí, pokušení, společenskou morálku, všechno tohle, ne?“
„Ano.“
„Dá se říct, že Raskolnikov je ‚romantická‘ postava?“ Vidíte… ono už to přichází.

xxx
Pravé potěšení z románu tkví v paradoxní důvěrnosti mezi autorem a mnou…
Osamělost tohoto psaní totiž potřebuje, aby můj vlastní němý a osamělý hlas text vzkřísil.
Profesor je tu jen jako dohazovač. Přišel čas, aby se po špičkách vytratil.

The post Daniel Pennac. Jako román se čte jedinečná kniha o čtení nejen pro učitele first appeared on Čítárny.

Jan Vladislav ve své Eseji o vlastním a cizím aneb o magickém významu slov, píše:
Chtěj nechtěj, i když si to neuvědomujeme nebo nepřiznáváme, v překládání jde vždy také o kus autobiografie.
Nelze žít týdny, měsíce, někdy i celé roky v něčí bezprostřední blízkosti bez následků, ať už jakýchkoli, inspirativních nebo tíživých.
Věděl to například i Vladimír Holan, když kdesi s důrazem připomněl, že překládání „odsává básníkovi síly, které je povinen dát vlastní poezii“ a „odvádí jej od jeho jediného úkolu“.

Tento rub má ovšem i svůj líc.
I o tom Holan věděl. Proto si neprotiřečil, když se při jiné příležitosti zmínil o svých básnických převodech se zřejmým uspokojením jako o přirozených setkáních na cestě.

Od toho jediného úkolu, o němž mluví Holan, od skutečné vlastní poezie odvádí ovšem hotové i začínající básníky velmi často a daleko důrazněji něco zcela jiného než překládání. Mnozí z nás se na to pořád ještě pamatují z nedávné a dodnes neukončené minulosti. I to patří k oné autobiografické složce překladatelství, o níž je řeč.
V takových dobách, v takovém světě zákopů nebo plotů z ostnatého drátu a cenzury přicházívá totiž často překlad ke cti jako jedna z posledních možností básnického oslovení veřejnosti. Je to u nás už staletá tradice.
Patří k ní například i známá Čapkova antologie moderní francouzské poezie.

Patří k opakujícím se dramatům naší literatury, že podobným způsobem, prostřednictvím překladů, byla řada českých básníků nucena mluvit ke svým čtenářům znovu i po roce 1948, tentokrát ovšem celá desetiletí.
Tak vznikla řada děl, z nichž většina neztratila dodnes nic na své básnické působivosti, případně objevnosti. Díky tomu mohou nadále vycházet a také vycházejí v nových vydáních bez dodatečných ideových úprav. U valné části vlastní tvorby z téže doby, u většiny původních knih, poznamenaných do morku kostí cejchem tehdejších oficiálních požadavků na poezii, tomu tak není. Ostatně nešlo v nich vlastně taky o překlady – překlady nebo více či méně obratné parafráze z jazyka, kterému Arthur Koestler říkal džugašviliština?

Za války překládal Jan Zahradníček polského básníka C. K. Norwida, který žil jako výtvarný umělec dlouho v Itálii a r. 1883 zemřel v Paříži.
V jednom dopise z dubna 1943 Zahradníček píše, jak ho ta práce drží, a to i proto, že „člověk přitom zapomene, kde vlastně jsme.“ Něco podobného prožívali někteří z nás mladších znovu koncem 40. a počátkem 50. let. V tom zapomínání na okolní svět, jak vím z vlastní zkušenosti, však nebylo nic z rezignace. Ve všem, co jsem tehdy dělal, ve vlastním psaní i v překládání, ať už šlo o Shakespearovy Sonety, italskou renesanční poezii, Michelangelovy verše.

Kdysi, v dobách prvního, ještě dost dětinského objevování světa mě fascinoval Rimbaud.
Jeho dílo a příběh se tehdy vykládaly jako příkladný pokus moderního člověka měnit život pouhou magií slova, tak jak si to básník vizionářsky uložil už jako chlapec. Svým způsobem to odpovídalo i mým chlapeckým představám. Nejobdivovanějším hrdinou mých prvních knížek byl čarodějův učeň, který se zmocnil pánovy černé knihy, a tak si osvojil moc magického slova, které dokázalo vše. O podobné knize, jak jsem se časem dočetl, snil v dětství i Hermann Hesse, pozdější nositel Nobelovy ceny.

Osobní zkušenosti z války, i když nebyly zvlášť dramatické, a z pozdějších let, třebaže nebyly ty nejhorší, mi však názorně ukázaly, že zmíněné sny o magické moci slova měnit život na povel a na počkání jsou v poezii šálivé a v praxi, v politice, smrtelně nebezpečné.
A setkání s Henri Michauxem, s jeho právě vydanou knihou Zkoušky, zaříkání na jaře 1946 na jednom knihkupeckém pultu v Grenoblu, mě právě včas utvrdilo v přesvědčení, že má-li básnické slovo vůbec nějakou magickou moc, pak spíše v tom, že život zaříkává.

„Bylo by opravdu podivné, kdyby z tisícera událostí, k nimž dochází rok co rok, vyplývala dokonalá harmonie. Řada jich nepomíjí, řada jich v člověku zůstává a zraňuje. Nezbývá než zaříkávat.“
Henri Michaux, předmluva ke knize Zkoušky, zaříkávání, překlad z jara 1946, pokud vím nepublikovaný.

 Tušil to ostatně i další básník mého srdce, Eugenio Montale:

Nečekej od nás heslo, jež ti otevře svět,
spíš dvě tři slabiky, suché a zkroucené.
Jediné, co ti dnes můžeme povědět,
je to, co nejsme, to, co nechceme.

Jan Vladislav, spisovatel a básník o svědomí a morálce.

The post Jan Vladislav. Esej o vlastním a cizím aneb o magickém významu slov first appeared on Čítárny.

Básník a spisovatel Jiří Žáček má na svých stránkách velmi vypečenou moudrost: “Ber život jako peříčko, a odfoukne tě vítr, ber život jako balvan, a potopí tě ke dnu”. Evidentně se tím často řídí, pokud se podíváme na obsah jeho mimořádného díla. Jeho vztah ke knihám a poezie je osudový. O tom nemůže nikdo pochybovat.
Ale kde jsou ty počátky, kde se zakořenila v budoucím básnikovi láska k psanému slovu, poezii…?
Jiří Žáček píše:

Nejmilejší knihou mého dětství je Erbenova Kytice; četl jsem tu hrůzostrašnou a čarokrásnou knihu balad přinejmenším padesátkrát a pořád ještě mi při čtení běhá mráz po zádech.
Neznám jinou podobně sugestivní sondu do bájných časů, kdy lidé sice chodili na mši do kostela, ale krajem bloudily polednice, ve vodách žili vodníci, oživlí nebožtíci ohrožovali  živé nevěsty, lidé se převtělovali do stromů, spravedlnost obstarávali a zavražděné panny k životu křísili kouzelní stařečci.
A na Velký pátek se otvíraly skrýše s poklady.
Já Kytici nečtu, já ji prožívám na vlastní kůži, jako by to byly mé vlastní vzpomínky.

Součástí knížky je lidová balada Osiřelo dítě, kterou mi zpívávala maminka a já ji vždycky obrečel. Aby ne, vždyť to je nejstrašnější horor, jaký znám, tomu se nevyrovnají ani rafinovaně kruťácké filmy Alfreda Hitchcocka! „Když hlavičku češe, krev potůčkem teče…“
Ano, Kytice je fantastický stroj času, který mě přenáší do minulosti. Když se vám taková čarodějná knížka dostane do ruky – nebo spíš do hlavy – ve věku zvýšené vnímavosti, už ji v životě nikdy nezapomenete.

V klukovských letech se stala mou biblí knížka Dobrodružství Toma Sawyera.
Také tuhle rozpustilou a roštáckou knihu jsem nepřečetl, nýbrž prožil. I já jsem byl zamilovaný do spolužačky Becky, i já jsem s věrným kamarádem Huckem Finnem vymýšlel lumpárničky k ukrácení dlouhé chvíle, i já jsem bloudil v podzemním labyrintu a našel poklad.
Tenhle Twainův bestseller geniálně, s poezií a vtipem zfilmovala Věra Plívová-Šimková; film Páni kluci byl nedávno znovu k vidění v televizi a znovu jsem za něj byl režisérce vděčný.

První knížkou poezie, kterou jsem si koupil a mnohokrát přečetl, byly Básně Karla Tomana.
Mám asi pět různých vydání Tomanovy poezie, ale když si chci znovu připomenout jeho stručné, hutné, mužné  verše, neomylně sáhnu po tom starém ohmataném kapesním vydání. Má první uhranutí poezií, především lidovou, spadají samozřejmě do útlého dětství, ale Toman patří dodnes k mým nejmilejším básníkům.

A že jich je! Těch knih, které mě provázely životem, byly stovky. Takže na oblíbenou novinářskou otázku, kterou knihu bych si s sebou vzal na opuštěný ostrov, bych musel odpovědět:
Kterou knihu? Proč jen jednu?
Vezmu si jich plnou bednu!

Ukázka z pracovního stolu Jirky Žáčka, aneb nejen poezií živ je básník.
Domácí úkol 4 (Ticho) Jiří Žáček

Vždycky mě potěší, když se dočtu o nečekaných projevech zvířecí inteligence. Jako nedávno: orangutan v jedné evropské zoo se zmocnil klíče od své klece a po návštěvní době vyrážel na vycházky. Prostě si odemkl klec a když se do ní zase vrátil, zamkl za sebou a klíč uschoval v ústech. Nebýt bezpečnostních kamer, nikdo by nic netušil. Proč nezůstal na svobodě? Protože vyhodnotil své šance na přežití mimo zoo realisticky a vyšlo mu, že nejbezpečnější místo pro orangutany je v kleci.

Není povzbuzující vědomí, že štafetu planetární inteligence neneseme sami? Koneckonců orangutan a člověk jsou prý z 96,4 % geneticky totožní. Škoda jen, že přemnožený predátor homo sapiens dělá všecko pro to, abychom na zeměkouli skutečně zůstali sami. Orangutanů ve volné přírodě už mnoho nezbývá. Možná se ukáže, že i pro člověka je nejbezpečnější místo v kleci.

Okurková sezona / Jiří Žáček
1966—1980
NěKDO
Někdo žije kopretinou
Někdo je zas na růže
Někdo je hňup vlastní vinou
Někdo za to nemůže
Někdo kypí zvedá činky
Někdo šidí žaloudek
Někdo má rád prasečinky
Někdo je spíš na soudek
Někdo bere tučné renty
Někdo chodí bez gatí
Někdo platí alimenty
Někdo je zas neplatí
Někdo bije svoji paní
Někdo je zas od ní bit
Někdo mlčí Někdo žvaní
Kdekdo zpívá tenhle hit:
Někdo žije kopretinou
Někdo je zas na růže
Někdo je hňup vlastní vinou
Někdo za to nemůže…

Z knihy: Vy mně taky! 1999

http://jirizacek.cz/

Titulní ilustrace: Jiří Žáček. Portrét od Káji Saudka.

The post Básník a spisovatel Jiří Žáček: V dětství ho okouzlila Erbenova Kytice. Co čte nejoblíbenější český básník? first appeared on Čítárny.

ROZHOVOR:

Pane Žáčku, jste jedním z mála spisovatelů z povolání v dnešní době. Živí Vás skutečně jenom literatura? Jaké je to živobytí v dnešní době, kdy hlavním společenským měřítkem úspěchu v životě jsou ještě zřetelněji než dříve peníze, ne tak duševní bohatství nebo dokonce charakter?
Byl jsem na volné noze patnáct let a měl jsem štěstí, živil mě každoročně vydávaný slabikář, knížky pro děti i pro dospělé, a také spolupráce s televizí a divadly. Loni v lednu jsem skončil s rakovinou v nemocnici a po operaci a dvouměsíční radioterapii jsem se stal invalidním důchodcem. Ale český důchod je tak žebrácký, že stačí sotva na zaplacení činže a všech složenek, takže vlastně pokračuji v existenci na volné noze. A protože jsem už kapánek unavený všeobecným žvaněním, plkáním, blábolením, čím dál víc závidím malířům, sochařům a muzikantům, kteří se obejdou beze slov.

Můžete čtenářům přiblížit názorně, jak vzniká literatura? Jak vypadá cesta od nápadu na papír? Stává se Vám, že nápady na čas vyschnou? Zvenčí to vypadá, že jste závislý na přízni osudu, zda budete mít co psát a uživíte se, nebo nikoliv. Jestliže je tomu skutečně tak, jak se s tím vyrovnáváte?
Ani věda nemá ponětí, co se odehrává v lidské mysli. Díkybohu! Spisovatel potřebuje mít dostatek nápadů, ale možná ještě víc pevnou vůli, aby se donutil z těch nápadů něco udělat. Jak
říkají kolegové prozaici, nejdůležitějším orgánem spisovatele je zadek, protože román, ale i povídka se musí vysedět. U básniček je to jinak, ty se dají skládat i za chůze, jak to kdysi dělával Karel Toman a možná i další básníci. Ale všechno se mění, dnes už spisovatel nepotřebuje ani vymýšlet náměty. Mnoho nakladatelů dnes najímá autory k napsání knížek na módní témata, ale zpravidla se jeden vydavatel opičí po druhém a druhý po třetím, a tak se často objeví deset dvacet titulů o tomtéž. Ještě horší než tato kampaňovitost je boom sekundárního televizního čtiva, jako jsou knižní verze TV seriálů a show, banálních a plytkých, až srdce bolí. To už je fatální triumf blábolu nad literaturou. Na milost beru jen knižní přepisy některých večerníčků.

Co Vás přivedlo k tvorbě pro děti?
Dcera Markéta a po ní také syn Jakub. Nebyl jsem ideální otec, a tak jsem se sám před sebou chtěl vykoupit aspoň básničkami a pohádkami. Ale fandím všem dětem, a tak bych k psaní pro děti nejspíš dospěl i jako bezdětný.

V jednom rozhovoru uvádíte, že děti jsou rozumnější než dospělí. Podle toho až vzdělání a výchova z nich udělá tvory s deformacemi v myšlení a chování. Dá se říci, že v dětech se projevuje nějaká věčná schopnost regenerace člověka, možnost začít znovu od začátku a lépe?
Ano, v poslední větě jste užila výstižné formulace. Ale lidé jsou různí a mnozí se vymykají normě a paušálním soudům, někteří dozrávají jako víno a z jiných stejné zkušenosti udělají shnilotinu. A tak z roztomilého, všemi zbožňovaného děťátka může vyrůst odporný křivák, stejně jako se z protivného, sobeckého a prolhaného spratka může nakonec stát ohromný chlap nebo báječná žena.

Vaše poezie pro děti bývá literárními historiky zařazována do proudu takzvané nezvalovsko-halasovské linie, inspirované zejména poezií Lewise Carrola. Jaký vztah máte Vy osobně k těmto významným osobnostem?
Nezval a Halas jsou géniové české poezie, na kterých jsem se, jako téměř všichni čeští básníci druhé poloviny 20. století, vyučil. Lewis Carrol předvedl profesorům klasického básnictví, jak psát poezii s fantazií a humorem, a je inspirativní dodnes. Bohužel mnoho básnických učedníků Carrola špatně pochopilo a zaplavilo svět lavinou hloupostí bez hlavy a paty v pošetilé víře, že nonsens je každý nesmysl, který je při zatmění mysli napadne. Totéž se děje v divadle, televizi a filmu: převládá pitvoření, pošklebování, parodie, takže divák je nakonec vděčný za klasickou tragédii, kterou tvůrci nezprznili hloupým originálničením.

V současné době jste jedním z mála kvalitních autorů poezie pro děti. Regály knihkupectví jsou dnes přeplněny kýčovitými knížkami se sladkými ilustracemi ve stylu Walta Disneyho. Zdatní veršotepci doplňují tyto obrázky básničkami bez smyslu a půvabu. Předpokládejme, že rodiče pod tlakem reklamy tyhle knihy nejen koupí dětem, ale také je před nimi vychvalují, čímž deformují jejich vkus. Za dob reálného socialismu byla kvalita literatury pro děti do značné míry garantována monopolním nakladatelstvím Albatros, což z tohoto hlediska byla výhoda. Spatřujete v současné absolutní volnosti tvorby knih pro děti nějaké výhody?
Když budeme chápat absolutní svobodu v kultuře jako zrušení veškerých kritérií, pak taková svoboda skoro určitě skončí vítězstvím nevkusu nad vkusem, hlouposti nad inteligencí, kšeftu
nad kulturou. Výrobcům kýče vyhovují zákazníci hloupí, nevzdělaní, snadno manipulovatelní. Což je naprostý opak toho, oč usiluje skutečné umění. Takže rodiče, kteří kupují dětem knižní nebo filmové kýče, by zasloužili nařezat rákoskou přes pozadí, neboť svým dětem evidentně škodí.

Je-li posláním spisovatele vyjádřit, jak jednou napsal Josef Škvorecký, onu “esenci condition-humaine”, co je posláním literatury pro děti?
Ve světě, kde všichni děti vychovávají a terorizují všemožnými příkazy, je podle mne hlavním posláním dětské literatury hrát si s dětmi, inspirovat je, provokovat, ponoukat k přemýšlení, ale ne k tomu hokynářsky pragmatickému chytračení, jak koho ošulit a co kde trhnout. Mělo by to být přemýšlení hlavou i srdcem, kritické i spontánní, a měl by v něm být i humor a fantazie a radost, všechno to, čím děti mění svět k lepšímu. Děti uchovávají to lepší z nás, co jsme my velcí už zapomněli, ztratili nebo zradili. Proto my dospělí potřebujeme děti mnohem víc než ony nás.

Začali jsme Vaším zájmem o děti a jejich duševní svět. Obraťme teď pozornost na druhý konec života: Co si myslíte o stárnutí a stáří? Co říkáte názoru, že „mládí lže a stáří mívá pravdu“, čili že viditelná krása mladého člověka časem pomine a dá pak vystoupit nitru v jeho pravém, nefalšovanému stavu? Je pro Vás stáří „velká hodnota v životě lidském“, nebo se ho obáváte? Mnozí umělci až ve stáří vydali největší plody ducha (Neruda, Zeyer, Goethe, Shakespeare) – myslíte, že Vás také něco takového čeká?
Kdo tvrdí, že se těší na stáří, lže. Ale pokud člověku slouží mozek i tělo, je i šedesátka dobrý věk. Dva metry do výšky už neskočíte, ale dobrá knížka se dá napsat i v šedesáti. Už víte, co chcete a jak na to. Neztrácíte čas pošetilostmi mládí, ale třeba vám ten intelektuální výkon už nestojí za to. Anebo si svůj nejlepší opus necháte sami pro sebe, protože už nemáte potřebu dokazovat světu, jaký jste mistr. Ale takového zmoudření jsem zatím nedosáhl, ještě bych se rád čtenářům pochlubil knížkou básní, aforismů a třeba i prózou. Šedesátka je zkrátka dobrá, sedmdesátka bude horší. Po duelu s rakovinou se nebojím smrti, ale mám strach z tělesné a duševní bezmocnosti, z mnohaletého umírání lidské trosky, která je všem na obtíž, a přesto ji lékaři silou mocí udržují naživu. Člověk by měl mít právo na důstojný odchod ze života. Tohle všechno jsou ovšem předčasné úvahy, protože já bych se rád dožil osmdesátky – však moje bába to dotáhla až na 95!

Zdroj  KROK – Knihovnická revue Olomouckého kraje. Vydává Vědecká knihovna v Olomouci. Ročník 3., číslo 3, s. 2.
(přetitěno se souhlasem redakce, kráceno)

The post Básník a spisovatel Jiří Žáček o dětech, básničkách a poezii života first appeared on Čítárny.

Prof. Matějček byl velmi uznávaný dětský psycholog o čtení malých dětí.

Ale je to skutečně pravda? Přečtěte si, co o tom řekl prof. Matějček v knize Co, kdy a jak ve výchově dětí.

„Jenomže, čím dříve se dítě něčemu naučí, tím líp,“ řeknou si někteří rodiče – a pravdu nemají.
Zvlášť, když to vezmou pěkně od podlahy a zavedou místo učení domácí drezuru. (Ve své sbírce zajímavostí mám jeden případ, kdy otec učil své dítě číst už od šesti týdnů po narození.) Už od dob Jana Amose Komenského totiž víme, že má-li se dítě něčemu dobře a lehce a s potěšením naučit, musí být k tomu náležitě psychicky zralé a vyspělé. Od toho jsou tu vývojová psychologie a pedagogika, aby nám poradily, kdy a co je vhodné dělat.

Sám život je však zpravidla rozmanitější, a tím i zajímavější, nežli školské předpisy i než dobrá mínění paní učitelek nebo snaživých rodičů. Je prostě celá řada dětí, které v šesti letech čtou už docela slušně a nikdo je tomu neučil – a jsou děti, které učil kdekdo (jsou jinak nepochybně normálně zdatné, schopné, inteligentní) a ještě v deseti letech čtou sotva jako prvňáčci.

Čtení bez učení
Už před třiceti léty jsme prováděli šetření, jehož předmětem byli tzv. hyperlektici (na rozdíl od dyslektiků), tj. děti, které se naučily číst do čtyř let věku. Shromáždili jsme takových dětí víc než 70. Jen ve dvou případech rodiče dítě číst učili – jeden z nich je ten, kdy učení začalo už v časném věku kojeneckém. Ve všech ostatních bylo pro rodiče překvapením, že dítě má takový zájem o písmenka a že se číst prakticky naučilo samo.

Ukázalo se ovšem, že znát písmenka zdaleka ještě není čtení. To začíná tehdy, když dítě je schopno písmenka spojovat v celky. Když ve vysloveném slově dovede „slyšet“ jednotlivé hlásky, slovo v tyto hlásky dovede rozložit a ze symbolů, které jednotlivé hlásky reprezentují, tj. z písmen, toto slovo zase složit. Těmto našim výjimečně časným čtenářům to trvalo zpravidla půl roku nebo celý rok, než dospěli od jednotlivých písmen ke skutečnému čtení. Ukázalo se také, že u některých z těchto dětí bylo jejich vyspělé čtení v souladu s jejich celkově vyspělou inteligencí, u jiných však že šlo o dovednost víceméně jednostrannou. Navíc tu však byl ještě jeden překvapivý poznatek: Mezi těmito hyperlektiky měli zřetelnou převahu chlapci. A ti nejlepší geniální čtenáři byli vesměs chlapci.

Čtenáři v MŠ
Na jaře roku 1998 a 1999 jsme provedli za pomoci obětavých spolupracovníků podobné šetření v mateřských školách, a to v celém okrese Most a Litoměřice, ve městě Česká Lípa a ve třech pražských obvodech. Požádali jsme paní učitelky, aby nám z dětí, které mají nastoupit do školy, označily ty, které podle jejich mínění už umí číst. To jsme si pak ověřovali jednotnými zkouškami. Byly školky, kde nebyl žádný čtenář, byly jiné, kde jich bylo třeba několik. Co se dále ukázalo?

V námi zkoumaných venkovských okresech bylo „čtenářů“ v mateřských školách méně, tj. 2 – 4 %, než v Praze, tj. v průměru kolem 8 %, a ne všechny děti, které paní učitelky za „čtenáře“ označují, se povznesly nad pouhé poznávání písmen. Rodiče těchto dětí patří většinou do kategorie „vyššího vzdělání“ (75 % jich má vzdělání nejméně středoškolské, přičemž vzdělání jen základní, bez vyučení, neměl ani jeden z rodičů těchto dětí). Většina „čtenářů“ projevovala zájem o čtení zcela spontánně a bez učení, a co je zvláště pozoruhodné, že ve venkovských okresech mezi nimi ve shodě s nálezy u hyperlektiků zřetelně převažují chlapci, zatímco v Praze převažují dívky nebo je rozložení přibližně vyrovnané (ovšem i zde nejvyspělejší čtenáři jsou zase chlapci).

Nad těmito nálezy samozřejmě můžeme vést nejrůznější úvahy a paní učitelky a rodiče tak jistě učiní. Já jsem zde však chtěl jen doložit starou zkušenost, že schopnost naučit se číst má v dětské populaci z hlediska vývojového času velice široké rozložení. Paní učitelky v základní škole si nemohou tedy představovat, že začnou stavět „na zelené louce“ a na stejných základech u všech dětí. Nemohou si také představovat, že by se nějakým záměrným „brzdícím“ procesem dalo zájmu dětí o čtení zabránit a srovnat všechny pěkně do jedné řady. Musíme prostě počítat s individuálními výkyvy nahoru a dolů, přičemž ty nahoru jsou jistě výhodnější než ty opačné.

Ve škole se nemusí nudit
Co tedy dělat s těmito dětmi v první třídě? Budou se nudit! Budou zlobit! Odpověď je překvapivá. Zní, že není třeba dělat nic zvláštního. Stačí jen to nejdůležitější, tj. to, co říká první článek moderní pedagogiky – individuálně zaměstnávat dítě přiměřeně jeho schopnostem. Zkušenost naznačuje, že tyto děti se nenudí a nezlobí, jsou-li zaměstnány něčím, co je pro ně přitažlivé, zajímavé, stimulující. A takové „učení“ pro dítě najít, vymyslet, připravit, to je přece podstatou pedagogického umění.

Někde takové dítě ostatním předčítá pro zábavu i poučení, někde má úkoly navíc v době, kdy ostatní čtou. Psaní a kreslení jsou dovednosti se složkou motorickou, která se jen zřídka vyvíjí ve shodě s intelektovými schopnostmi – čili máme tu velké pole působnosti. Ostatně každý máme své intelektové i mimointelektové schopnosti trochu jinak „namíchány“, takže při troše pozornosti najdeme další „slabá“ místa v psychické výbavě takovéhoto předčasného čtenáře. Je tedy vždycky něco, čím se nemůže zrovna moc „vytahovat“ a kde my můžeme nasadit svůj přiměřený „vzdělávací nátlak“.

A tak, žádný strach z předčasných čtenářů!

2.6.2000 Prof. PhDr. Zdeněk Matějček, CSc, (Portál)
Kniha:
Profesor Matějček / Co, kdy a jak ve výchopvě dětí / Vydal Portál 

The post Profesor Matějček. Čtení u malých dětí. Radí uznávaný dětský psycholog first appeared on Čítárny.

A jaké myšlenky nám předává Ray Bradbury v knize 451 stupňů Fahrenheita?

Můj strýc říká, že architekti se zbavili předních verand, protože nevypadaly dobře.
Ale můj strýc říká, že to byla pouze racionalizace; skutečný důvod, skrytý vespod, mohl být ten, že nechtěli, aby lidé takhle seděli, nic nedělali, houpali se, mluvili; to byl špatný druh společenského života. Lidé příliš mluvili. A měli čas přemýšlet.
A tak utekli s verandami. A zahrady taky. Už není mnoho zahrad, kde by se dalo sedět. A podívejte se na nábytek. Už žádná houpací křesla. Jsou příliš pohodlné. Nechte lidi vstát a pobíhat.

Každý po sobě musí něco zanechat, když zemře, říkával nám dědeček. Dítě nebo kniha nebo obraz nebo dům nebo zeď postavená nebo pár vyrobených bot. Nebo vysazená zahrada s jabloněmi. Něco, čeho se dotkla vaše ruka, aby vaše duše měla kam jít, když zemřete, a když se lidé podívají na ten strom nebo květinu, kterou jste zasadili a která vás přežije, jste tam.

Nezáleží na tom, co děláte, řekl, pokud změníte něco z toho, jak to bylo předtím, než jste se toho dotkli, na něco, co je jako vy poté, co dáte ruce pryč.
Rozdíl mezi člověkem, který jen seká trávníky, a skutečným zahradníkem je v doteku, řekl. Sekáč trávy tam stejně dobře nemusel být vůbec; Zahradník tam bude celý život.

Ray Bradbury, 451 stupňů Fahrenheita

Když byl jednou Ray Bradbury dotázán, proč se jeho příběhy nenaplnily a lidé stále neovládají Mars (kniha Marťanská kronika), spisovatel odpověděl:

„…lidé udělali spoustu hloupých věcí, jako jsou psí kostýmy, práci správce reklam a věci jako iPhone, a na oplátku nedostali nic jiného než kyselou pachuť. Ale kdybychom rozvinuli vědu, prozkoumali Měsíc, Mars, Venuši…
Kdo ví, jak by ten svět vypadal? Lidstvo dostalo příležitost surfovat po vesmíru, ale chce se zapojit do konzumu: pití piva a sledování televizních pořadů.“

The post Ray Bradbury o zlikvidovaných verandách, kde lidé moc mysleli first appeared on Čítárny.

První československý prezident Tomáš G. Masaryk. Poprvé jsem ho prostudoval až v roce 1990, kdy mi můj třídní učitel (byl jsem v osmák) předal u jakési příležitosti Hovory s T. G. Masarykem od Karla Čapka. Byla to doba popřevratové euforie, kdy člověk objevoval mnoho nových věcí, dříve potlačovaných a zakázaných.
A tak jsem si tu knihu nepřečetl už nikdy celou, byl jsem uchvácen jinými proudy, hltal jsem světové kulturní dědictví a k muži, jejž moje babička nazývala tatíčkem, jsem se vracel jen vlažně a příležitostně.

Neoslovil mne jako filozof, ani jako myslitel, ba málo i jako politik. Co ovšem stimulovalo mou pozornost vždy, když jsem se s Masarykem dostal do styku, byla jeho osobnost, v níž se obrazily mravní a kulturní hodnoty, jež mnozí Čechové kdysi ctili a jež definovaly tu podobu národní svébytnosti, za niž se netřeba stydět.
Náš tehdejší mnohonárodnostní stát se hlavně díky Masarykovu vlivu stal přes všechny své problémy v celé střední a východní Evropě výspou klidu, prosperity a civilizačních hodnot. Mohl se poměřovat s Francií, Bitánií a USA jako rovný s rovným, byť vzešel z po všech stránkách zaostalé monarchie. Nechci idealizovat první republiku, leckterá smradlavá pravda o Češích ostatně vyplula na povrch záhy po jejím pádu, nicméně Masaryk pro mne určitě patří k lidem, jako byl Komenský, Hus, Jiří z Poděbrad, svatý Václav, Karel IV. nebo Palacký, kteří zasazují českou ideovou kulturu do kontextu evropského civilizačního étosu a vedou ji k vysokým inspiracím a metám.

 Zvláště blízko je mi Masaryk ve svém živém zájmu o světovou literaturu a leckdy se s ním shodnu i na hodnocení jednotlivých autorů.
Jak vyplývá z Hovorů, cenil si konkrétně v ruské literatuře především Puškina a Gogola (jmenuje i Gončarova… jistě se tomu není co divit, neboť ideový schematismus Oblomova hlásá Masarykovi drahé zásady prakticismu), a s tím plně souhlasím (přidal bych ještě Někrasova). Spolu s Masarykem chválím též Gorkého, s Tolstým se naopak hádám a vůči Dostojevskému jsem nedůvěřivý.
O posledně jmenovaném čteme v Hovorech (Československý spisovatel Praha 1990) toto:

„Dostojevskij mě zaujal i negativně, musil jsem být proti té ruské a slovanské anarchičnosti (BC: velice dobře ji může poznat čtenář Deníku spisovatele), které přes všecek svůj návrat ku pravoslaví nepřekonal. Stal se svou dvojakostí otcem ruského jezuitství.“
Podobně jsem nadšením žasnul, když jsem četl Masarykova slova o mém milovaném Rabelaisovi: „…na tom jsem vyciťoval vlastní charakter francouzský.“

A Masaryk byl frankofilem, byť v pozdějších letech dával přednost duchu anglosaskému – tehdy ostatně mezi Francouzi a Anglosasy nebyl tak velký rozdíl, jako je dnes. Když chválí jednotlivé francouzské autory, překvapivě mi tam chybí Montaigne nebo Villon, Ronsard a Racine (čili stará katolická Francie), naopak poněkud přebývá Musset (kde je Maupassant?) a především Comte, který měl na Masarykovu filozofii rozhodující vliv. Již tady, na podkladě zkušeností mladého Masaryka, jak o nich mluví v Hovorech, si můžeme udělat obraz o jeho estetické senzibilitě: měl rád, stručně řečeno, to prostě zdravé okořeněné nyvou romantikou – možná by mu byl velice blízko E. Rostand se svou skvělou a proslavenou hrou Cyrano z Bergeracu, o níž se Masaryk ale vůbec nezmiňuje.

Hlouběji do Masarykova literárního světa vnikneme v jeho stěžejním díle, v pravém kompendiu „masarykismu“: ve Světové revoluci (Čin-Orbis Praha 1925).
Kontext celé knihy tvoří politická filozofie, ale myšlenky se často rozbíhají i do hloubek kulturního srovnávání, etiky nebo náboženství. Masaryk byl jednoznačně příznivcem nové doby a revolucí, které směřovaly proti konzervativismu Svaté aliance, proti spojenectví oltáře a trůnu. Pro něj byly demokracie, reformace, svědomí a individualismus prakticky totéž. Novodobou historii chápe jako mohutný emancipační proces, jako boj mezi demokracií a katolickou teokracií, to je ona světová revoluce, to je však také Masarykův horizont, který jej organicky včleňuje do století devatenáctého a problematizuje aplikovatelnost jeho myšlení ve století dvacátém. Já se však nebudu zabývat rozbory „masarykismu“, a všimnu si jen jeho názorů literárních.

Začnu Masarykovým srovnáním soudobé kultury francouzské a anglické, které se děje ve stínu jeho bipolárního vidění světa:

„Mne zarážel v romantismu francouzském ten zvláštní nervosní až zvrácený sexualism; myslím, že posud Musset je vlastním představitelem tohoto cítění ve Francii. Hledal jsem (myslím, že správně) v tomto prvku romantiky vliv katolicismu na katolíky podle jména: katolicism svým asketismem a ideálem celibátním příliš upozorňuje na pohlaví a zveličuje jeho význam a to již v útlém mládí…. Katolicisující básník Charles Guérin to formuloval: „věčný souboj mezi ohněm pohanského těla a touhou nadpozemskou katolické duše.“

A není to jen asketism, je to upřílišený transcendentism náboženský vůbec, který katolíka skeptika a nevěrce vede k protivě krajního naturismu… Protestantism je mnohem méně transcendentní, je realistický.

V Baudelairovi romantické spojení ideálu katolické madony a naturalistické Venuše je drasticky a přímo representativně provedeno… Zola to salto provedl svým naturalistickým románem…“ Masaryk v tomto jevu vidí dekadenci, ztrátu francouzské odolnosti, ale Francie světovou válku vyhrála, ba vzešla z ní jako kontinentální hegemon. Je pravda, že jižanský katolický svět měl vždy poněkud větší sklon k sexuální uvolněnosti (stačí si přečíst Boccaccia nebo Rabelaise), ale s náboženskou extází to mělo pramálo společného. Mnohem víc se v katolicismu naopak vášnivost promítla do mystiky (srv. poezii svatého Jana od Kříže) či do situace v klášterech (výmluvná je Diderotova Jeptiška).

Z Masaryka mnohem hlasitěji než racionální úvaha mluví protestantská prudérie – od dob královny Alžběty dosahovala v Anglii přímo chorobných rozměrů.
Joyce (jejž Masaryk považuje za hlasatele „naturalistického a sexuálního terrestrismu“) a Lawrence představovali proto stejně přirozenou reakci jako Zola nebo Maupassant (nebo Nietzsche v Německu). USA si to ještě radikálněji prožily po druhé světové válce, kdy se konzervativní tendence prosadily a kdy se proti nim zvedla beat generation.
Pokud jde o Baudelaira, je příznačné, že literární modernista a anglikán Eliot v něm proti Masarykovi viděl jednoho z posledních autorů, který autenticky vnímal napětí mezi dobrem a zlem, čili protiklad mezi Madonou a Venuší.
Masaryk by asi těžko porozuměl sexuální revoluci jako emancipaci od pokrytectví, od idealizovaných ikon manželského vztahu, které přinášely schematismus a s ním nerovnost (dlužno poznamenat, že stejně by na tom byl také Eliot). Jakmile již není podstatné hlavně to, „co tomu řeknou lidé“, je radikálně otevřen prostor pro autenticitu vztahu dvou osob (na rozdíl od vztahu dvou sociálních rolí). Moderní „úpadková“ literatura chce říci pravdu, ne pohádky – a Masaryk to nikdy úplně nepochopil.

Úpadek a obrození bývají často definovány těmi, kdo chtějí de facto udržet status quo, a to je podle mne i Masarykův případ.
Byl pozitivista i platonik, stavěl Huma dosti jasně před Comta, ale jeho vize dějin je comtovská, ctil pravdu a demokracii, přesto prezidentství pojal dost autokraticky a přehlížel obrovskou zkorumpovanost prvorepublikové politiky. Tyto velké rozpory doby samotné, dědictví fin de siècle, mu nevadily – ale „dekadence“ ano, ačkoli právě ona vedla k tříbení chaosu do nové skepse vůči civilizačním předsudkům a do nového odhodlání jít k věcem samým, nic si nepředstírat. Masaryk se hlásí k Mussetovi, Tennysonovi, sestrám Brontëovým, Austenové, a tím se odřezává od nové doby.

Jeho obdiv k anglosaským humanitním ideálům a k prosperitě Británie zase příliš zanedbává koloniální kontext, hodnotí tedy současnost poněkud falešným přitakáním. Zaslepenost britského humanismu se v plné míře ukázala neschopností jasně odsoudit Hitlerův nástup k moci a v dobrých předválečných vztazích s jeho režimem. Smysl avantgardy v nejrším slova smyslu, čili boj proti slepé konformitě za autentický život, jímž není myšlen život podle nějakých abstraktních ideálů považovaných za správné, ale úsilí bez přetvářky být sám sebou a hledat životní plnost, byl Masarykovi cizí.

Zajímavé je jeho spojení ruské revoluce z roku 1917 a soudobé literatury:

„Největší spisovatelé ukazují nám ruskou duši nemocnou a chorobnou, ale ukazují nám také její živelní touhu po pravdě. Tolstoj jen reliéfně vyjádřil, po čem toužili všichni, když podstatu umění viděl jen v pravdě, pravdivosti. Carism právě pravdou nebyl, a vojna neobnažila tu nepravdu více a lépe než Puškin, Gogol, Lermontov, Gončarov, Turgeněv, Dostojevskij, Tolstoj, Gorkij! Dostojevského teď Rusové přímo zovou prorokem revoluce – a válka a revoluce je krvavým ověřením ruské literatury… Rusko padlo, muselo padnout svou vnitřní nepravdou, jak by řekl Kirějevskij. Válka byla jen velikou příležitostí, kdy se vnitřní nepravda objevila v plné nahotě, a carism se shroutil sám v sobě a sám sebou. Carism dovedl Rusko zhruba civilisovat, t. j. dát evropské vymoženosti šlechtě, byrokracii, důstojnictvu, ale mužík a voják-mužík – Rusko – žili vně té carské civilisace a proto se jí nezastali, když ve válce svou nedostatečností a vnitřní chudobou neobstála.“

Masaryk v této souvislosti obviňuje ruskou pravoslavnou církev, že se málo starala o mravní výchovu lidu. To je ten jeho idealismus: je možné, aby ve státě, který je staletí ve vleklém úpadku a jenž nedokáže civilizační ideou konkurovat Západu, církev zachránila situaci? Ruská literatura byla především záležitostí elit, mohla tedy obrazit napětí, jež prožívaly mezi svou ruskou identitou a západní kulturou, díky níž byly elitami, ale nemohla rozmělnit mentalitu carismu, a ten se vrátil s bolševiky. Mužici možná starý carský systém rádi neměli (zvláště zrušení nevolnictví je paradoxně uvrhlo do bídy – ve své pohnuté a velmi autentické sociální poezii o tom podává svědectví Někrasov), ale jeho pád se udál tak nějak bez nich, a tím méně se jich na něco ptal Lenin.

Když se Masaryk dostává k rozboru americké literatury, nachází v ní i dekadenci. Nedokáže si přitom odpovědět na otázku proč? – ba poukazuje na to, že důvody, kterými se vysvětluje její vznik v Evropě, jsou protikladné těm, kvůli nimž se mohla objevit v USA.
Díky Poeovi a Dostojevskému, jež oba považuje za dekadenty, se Masaryk dotýká toho, co dnes nazýváme globalizací a čehož byla dekadence možná jedním z prvních projevů (i když svět jako vesnice v západní režii byl už dávno předtím myšlen Vernem!):

„…uvažoval jsem o tom, že v „novém“ a „čerstvém“ světě americkém a ruském nalézáme, co nám podává „stará“ Francie – budeme muset ty obvyklé klasifikace národů důkladně revidovat.“

Masaryk si ale všímá i boje soudobé americké literatury proti puritanismu (a sám puritány hájí), proti tomu, co on nazývá americký „kocourkov nejen duchovní, ale hlavně mravní.“
Je skoro senzační slyšet dnes o meziválečné Americe jako o nějakém maloměstském hnízdu, jež se oproti staré Evropě teprve líhne a prodělává nemoci dětského věku. Masaryk také tvrdí, že Amerika se ve své mladší generaci odříká anglosaské identity, což jen dokazuje, jak cizí je jeho doba době naší. Anglosas byl tehdy zřejmě chápán především jako imperiální Brit, a proto je jasné, že USA, osvobozená kolonie, nechtěly mít s britskou říší mnoho společného – na druhé straně dnes se anglosaský ztotožňuje s pohledem na svět a se zvyky vlastními Američanům a spolu s nimi Australanům, Kanaďanům či Novozélanďanům a až potom Britům.

Autor: Boris Cvek / Téma

The post Prezident T.G. Masaryk o dobrých knihách, spisovatelích a společnosti first appeared on Čítárny.