Václav Čtvrtek nepsal jen pro děti, jak se mylně domnívala sebevědomá podavačka v Luxoru, ale také pro dospělé. Jeho pověsti z Prahy a dalších českých měst jsou psány příjemně lehkým českým jazykem, jsou malinko erotické i mrazivé. Jedním slovem krásné počteníčko o české historii trochu jinak, které by nemělo minout žádného, kdo si chce vychutnat čtení po všech stránkách.

Páté vydání těchto pověstí doznalo značných změn, proto v redakaci Knižního klubu pozměnili i název. Přibylo 15 textů, takže vydání obsahuje už 36 textů. Oněch patnáct quasi pověstí se našlo v autorově pozůstalosti uložené v Literárním archivu Památníku národního písemnictví. Kniha je tak další vypovědí o velikém umu našeho nejznámějšího spisovatele.

Skutečně brilantně napsané pověsti se vždy jedním drápkem zachycují konkrétního místa děje, avšak dějovou zápletkou a břitkostí komična připomínají spíš krátké povídky renesančního typu. A to je v české literatuře opravdu vzácností.

Nelze  nezdůraznit i jedinečnost koncentrované dějovosti a dobové (byť neurčitě historické) věrnosti v detailech  těchto krásně českých próz.

Ale jak už jsem psal. Je to počteníčko pro jazykové a estetické gurmány, a pravděpodobně si Václav Čtvrtek psaní plně vychutnal a bylo pro mě velkým potěšením se s Václavem Čtvrtek takto setkat.

Pověsti nezbedné a divů plné / Václav Čtvrtek / Ilustrovala Zdeňka Krejčová  / editorka Vladimíra Gebhartová

Ukázka z knížky:

Když tak Belzebub nejprve vyměnil chudé za bohaté a vyschlé za šťavnaté a trupelnaté za tučné, dal se do prvního kuchařského díla. Horkým dechnutím upekl berana, ale poházel ho vysoko natí z petržele.

Když to přinesl na stůl, nabídl nejdřív opatovi. Opat si vzal svrchu větvičku petržele, žvýkal ji a liboval si, že je dnes zvlášť ctnostně povadlá.

Jeden z bratří však zajel nožem hlouběji a dobral se berana. Hned pošeptal všem kolem:
„Je dobré pohroužit se někdy duši do hříchu a tak ji vyprubovat.“
Od té chvíle si bratří sloužili beranem, jen opat překusoval petržel.
Čert nosil na stůl pořád víc jídla, vína i ovoce. Mniši hříšně jedli a pili, jen opat ve své spolehnutosti nedovedl rozeznat tučné maso od pecnu z kůry a láhev vína od láhve vody. Jedl to i pil, ale nehřešil, protože nevědomost prý hříchu nečiní.

Belzebubovi však šlo zvlášť o opata. Zlobil se, že mu dost nezraje pro peklo. Odešel proto z refektáře do ambitů. Tam byl obraz Maří Magdalény vymalovaný tak názorně, aby nemohl být spor o tom, že to byla veliká hříšnice. Belzebub se na čtyři strany ohradil znameními a potom oslovil obraz:
„Rozpomeň se, Mářinko, na tu dobu, kdy ti byla radost pro hřích a hřích pro radost. Jen se rozpomeň.“

Malovaná Maří Magdaléna si vzdychla a lehoučce se pohladila tam, kde jí to bývalo příjemné od jiných. Tím Belzebubovi uvízla. Vyvolal ji z obrazu a poručil jí:
„Půjdeš do refektáře a přivedeš mi opata do hříchu.“
Mářinka se tam rozběhla, jako by ani nepatřila do houfu světic. Belzebub za ní, jen se mu vzadu pod mnišskou kutnou vyhazuje kopyto.
V refektáři sloužili už bratří credo in unum vinum bonum. Tváře jim hoří jako lucerny. Dásně melou jako mlýn, a na kolo toho mlýna ženou víno, sotva stačí náhon. Jen opat ještě nezhřešil.

V té ctnosti ho zastihla Mářinka. Hned k němu, a z nejlíbeznějších vzpomínek na něm zkoušela milostné praktiky. Jenže všecko to vázlo na krunýři opatovy suché ctnosti. Uhýbal Mářince hlavou a vším.
Zato v bratřích se začalo vařit víno. A děly se od toho, s trochou Belzebubova přičinění, divné zázraky. Hrušky a jablka, melouny a broskve, to všecko se proměnilo v sladké atributy.

Sám opat začal drhnout v ctnosti. Měl se k Mářince a povídá:
„Bratří, kdyby člověk nehřešil, jak by pak nebe mohlo prokázat svoji slitovnost?“
A měl se velmi silně k Mářince Magdalí.
Jak to spatřil Belzebub, zamnul si dlaně, až mu od nich škrtalo. Už si na opata chystá pazoury. Jenže si nemohl, anebo spíš nedokázal odepřít, aby si neposkočil radostí, jak se mu nakonec všecko vyvedlo. Jen si poskočil, vyletěla mu vzadu kutna a ukázalo se kopyto.
Opat Mářince ještě pošeptal:
„Co je naše chtění, když si nebe nepřeje, abys přišla o korunu světice.“
Potom odvázal od pasu cingulum a vypráskal Belzebuba z refektáře.
Mářinka Magdalí se vytratila.

Nad prázdným stolem se točí trochu sirného smradu.
Opat poručil bratřím povstat od stolu. Ukazoval jim rukou a bratří ve zlosti zpívali mizerére.

The post Erotický Václav Čtvrtek. Neznámé Pověsti nezbedné a divů plné first appeared on Čítárny.

Kdo pracoval u knížek, dobře ví, že mají stejné osudy jako lidé. S výročím Václava Čtvrtka jsem si vzpomněla, jak jednoho dne do nakladatelství Albatros došla žádost o práva na Pohádku o ptáku Klabizňákovi. Tato pohádka byla panem Čtvrtkem převyprávěná legenda, a až v roce 1988 vyšla jako bilderbuch s ilustracemi Gabriely Dubské.
Text byl tak úsporný, že Japonci knížku vydali česky a japonský překlad pouze přiložili. To bylo v roce 1996. Titul pak zařadili do série nejkrásnějších obrázkových knížek světa. Toho se pak chytli Korejci a vydali knížku v roce 1997 a nakonec i CD, ještě bych možná někde našla svůj neohrabaný překlad do angličtiny pro nabídku ke korejskému vydání.

Výtvarnice Gabriela Dubská mi tenkrát vyprávěla, jak ilustrovala Kočičiny kocourka Damiána. Makovou panenku napsal Václav Čtvrtek pro ni, pak pro televizi začala pracovat na víle Amálce, tu však potom realizoval režisér Bedřich.  

O vzniku trilogie Rumcajs, Manka, Cipísek by mohla vyprávět tehdejší redaktorka Milada Matějovicová, kterou Václav Čtvrtek sám ustanovil editorkou svého díla.

Vladimíra Gebhartová vytvořila pěkný výbor Kotě z Kocourkova v roce 1986. Připomněla další příběhy pro dospělé čtenáře z Nezbedných pověstí, které zůstaly ležet v Památníku národního písemnictví a nakonec její zásluhou vyšly v roce 2008.

Hana Doskočilová by mohla vyprávět, jak těžké je dopisovat příběhy pro knižní vydání, kde se dochoval jen scénář k filmové podobě, a jak lehce pak při čtení působí.

Možná prvním literárním pokusem Václava Čtvrtka bylo Čtení o vepříkovi a kůzleti s ilustracemi tehdy začínající ilustrátorky Aleny Ladové.
Bylo to v dětském válečném časopisu a jednotlivé listy mi do redakce donesla výtvarnice Milada Čvančarová, která je náhodou doma objevila. Knížku pak vydal v roce 2001 Amulet a dva roky nato ji opět přeložili a vydali Japonci.

The post Václav Čtvrtek. Neznámé osudy jeho několika bestsellerů first appeared on Čítárny.

Václav Čtvrtek napsal pohádky, ale dosud je nikdo nevydal, tím připravil velkou radost ilustrátorovi Tomáši Řízkovi a celé redakci Albatrosu. Vznikla tak milá knížka 14 pohádek pro nejmenší děti o tlustém dědečkovi a Kačence, kteří spolu ledacos vymysleli.

A jak je to v knížce?
Kačenka bydlí s tlustým dědečkem v hezkém domku se zahrádkou. Dědeček rád sedává v houpací židli doma i venku a čeká na Kačenku, až se vrátí ze školy. A co se jim během roku přihodilo? Hráli spolu divadlo, sáňkovali, dělali pokus, Kačenka šla do 1. třídy – a to ostatní poprvé prozradí tato knížka.

O vůbec prvním vydání této pohádky nám napsali z redakce Albatrosu:
Vydáním rukopisu, který Václav Čtvrtek zanechal v polovině sedmdesátých let před odchodem do pohádkového nebe v literární redakci našeho nakladatelství, skládáme hold autorovi, jenž promlouvá k dětem už víc než padesát let. Rukopis byl redakčně upraven, pro zachování čtvrtkovského ducha, jazyka i poetiky však do celkové podoby příběhů zasahováno nebylo. Věříme, že čtenáře potěší příběhy ještě dotýkané autorovou rukou.

O Kačence a tlustém dědečkovi | Václav Čtvrtek | Ilustroval Tomáš Řízek | Vydal Albatros Media, 2011

Webové stránky Tomáše Řízka: www.rizek-tomas.cz

Ukázka z knihy:

Jak Kačenka a tlustý dědeček hráli divadlo o myši.

Byla zima, den byl kratičký jako nic a hned po něm přicházel dlouhý večer.
A tak si tlustý dědeček každý večer přistrčil houpací židli až ke kamnům, Kačenka se usadila mezi polštáře na gauči, a děda spustil rádio.
„Tak copak jste nám dnes uchystali?“ řekl děda.

Rádio povídá:
„Poslechněte si pohádku.“
V tu chvíli si Kačenka strčila do pusy bonbon a tlustý dědeček dva. Cucali bonbony, rádio svítilo zeleným okem a vypravovalo jim k tomu pohádku.
Bylo to dost staré rádio. Děda si ho koupil v těch časech, kdy ještě nebyl tlustý. A tak tomu starému rádiu dalo dost práce, aby pořádně mluvilo a hrálo.
Vždycky se přitom celé zahřálo.
A tohle věděl kocour té Jitky, co bydlela o patro výš. Jmenoval se Halaburda, a taky to byl kocour pořádně veliký. Každý večer, když už rádio bylo zahřáté, zaškrábal Halaburda drápkem na dveře. Když mu Kačenka otevřela, Halaburda povídá:
„Na chodbě je strašná zima a hrozně mě zebou tlapky.“
Halaburda sice mluvil kočičí řečí, ale na kocourovi se pozná, že je mu zima.
„No tak pojď dál, Halaburdo,“ pozvala ho Kačenka.
„A vyskoč si nahoru na rádio, tam se ti tlapky moc dobře zahřejou,“ řekl tlustý dědeček.
„Pěkně vám, lidi, děkuju,“ uklonil se v kolínkách kocour Halaburda a hop a už seděl nahoře na rádiu.
Tiše se složil do klubíčka, ocas si obtočil kolem předních tlapek a hřál se.
Jenže časem se kocour Halaburda naučil poslouchat pohádky. Když třeba byla pohádka o princezně, Halaburda klidně spal.
„Nespi. Je to o princezně!“ šeptala mu do ucha Kačenka.
„I jen ho nech,“ povídá z houpací židle tlustý dědeček. „Copak kocour ví, kdo je to princezna?“
Když byla pohádka o chlebě, to Halaburda taky jen tiše ležel. On chleba moc nerad.
Zato při pohádkách, kde se mluvilo o mase nebo o jitrnicích, to do Halaburdy vjelo. Střihal ušima, olizoval se a vzdychal, až se na to tlustý dědeček nemohl dívat.
„Tumáš aspoň slupku od salámu,“ povídá.
Tak to šlo večer za večerem. Rádio hrálo a hřálo, nahoře seděl kocour Halaburda a tlustý dědeček s Kačenkou poslouchali.
Jenže pak se stalo to neštěstí.

Ten večer v rádiu vysílali zas pohádku o princezně. Sotva začali, Halaburda usnul. Ale ta pohádka šla dál, a najednou z kouta královské síně vyběhla na princeznu myš.
„Tygr!“ vykřikla princezna, protože ještě nikdy neviděla ani tygra, ani myš.
A vtom přichvátala k princezně komorná. Ta sice taky ještě nikdy neviděla tygra, ale zato viděla už moc myší.
„Princezno, vždyť je to docela obyčejná myš,“ řekla komorná.
„Myš!“ vypískla princezna.
A vtom kocour Halaburda, který tiše spal na rádiu, divoce vyskočil:
„Kde je ta myš?“
„Tamhle, tamhle v koutě!“ křičela z rádia princezna.
Kocour Halaburda blýskl očima do kouta pokoje.
„Jakápak myš? Já tam nic nevidím,“ zabručel.
„Teď je tamhle, v druhém koutě!“ pištěla princezna z rádia.

The post O Kačence a tlustém dědečkovi. Dosud nevydaná pohádka Václava Čtvrtka. first appeared on Čítárny.

Asi už jste se také mnohokrát přesvědčili, že být chytrý, důvtipný a vtipný se v životě vyplácí. Na to postupně přišli i jezevec, opička, medvěd, husa, myška, kotě a další hrdinové této hravé knížky. Stálo je to sice úsilí, sem tam odřenou tlapku, natlučený čumáček, ztratili při tom nějaké to pírko či chloupek, ale nakonec nelitovali. Až si přečtete jejich veselé příhody, sami zjistíte, jak je důležité mít filipa – a že vám určitě nechybí!

Kotě z Kocourkova | Václav Čtvrtek | uspořádala Vladimíra Gebhartová, Ilustrace Marcela Walterová | edice První čtení, Albatros, 2013. 4. vydání (1. vydání s ilustracemi J. Kalouska, Albatros 1986)

Myška a šiška

Myška pískala při muzice na flétnu a dostala za to pětník.
Za pětník si koupila u husy šišku. Pěkná to byla šiška: bachratá, křupavá. Ó jé, to byla výtečná šiška!
Myška si nese šišku domů.
„To si dám, to si pochutnám!“ libuje si. I táhne šišku do své dírky.
Napřed myška, za ní šiška. Myška prošla, šiška ne! Byla bachratá, uvízla v dírce.
A myška se šiškou dopředu. Šiška se nehne.
A myška se šiškou dozadu. A šiška se ne a nehne!
Vězí pevně v dírce a myška je v pelíšku docela zavřená.
Pláče myška:
„To je pěkné nadělení, sedím tu jak ve vězení, pro šištičku, pro šišku nemohu ven z pelíšku!“
Plakala a seděla. Pak vstala a usmála se:
„Schroupu tu bachratou šišku, prokoušu se ven z pelíšku!“

The post Kotě z Kocourkova. Neznámá knížka Václava Čtvrtka pro první čtení first appeared on Čítárny.

„V Jičíně se za těch časů říkalo, že není nikdo tak malý, aby o něj Rumcajs klopýtl, a nikdo tak mocný, aby se ho český loupežník bál,“ čteme v úvodu knihy Rumcajs a Manka (1970), na kterou kupodivu pozapomněl i literární historik Bohumil Svozil ve Slovníku českých spisovatelů od roku 1945! Ale to je detail.
A slyšíme-li na tituly My tři a pes z Pětipes (1958), Pohádkové příběhy kominíka Valenty (1960), Chlapec s prakem (1961) anebo Dobrodruzi z Devátého náměstí (1968), už jsme sice taky doma, skutečného Olympu dětských snů však dobyly až jiné Čtvrtkovy (1911-1976) knížky. Ano, ano, až ty z posledních let jeho života. O Rumcajsovi.

Čtvrtkovy postavičky jsou tak moc české, až nás dnes už ani nenapadne, nakolik byly asi inspirovány americkými povídačkami o obru Drobečkovi alias Paulu Bunyanovi, onom hrdinovi prostého lidu zmiňovaném poprvé už roku 1886, a australskými historkami o Kamenáči Billovi – které mohl Václav Čtvrtek přinejmenším, a to prokazatelně, česky i číst…
Jistě: zůstal jemnější ve výrazivu a celkově poetičtějším… než lidoví tvůrci Kamenáče a Drobečka, ale až neskutečná ztřeštěnost prášilských Bunyanových příhod nezaniká ani pod vrstvou Čtvrtkova svébytného jazyka…

„A pak Rumcajs zapukal z fajfky a ono to očesalo švestky na dvě rakouské míle kolem. Zapukal podruhé – a hnul skálou až u Prachova.“ Nu, není snad tohle i Paul Bunyan?
Anebo srovnejme názvy pohádek – a teď cituji z knihy Pavla Šruta Obr jménem Drobeček (1997):
Jak se Drobeček narodil, Jak zlobr dozlobil, Jak si Drobeček namluvil ženu Katy, Jak Katy chovala bažanty, Jak Katy Drobečkovi zachránila život, Jak Drobeček ulovil jelena, Jak pracoval pro švédského krále, Jak Katy drobečkovi poradila, Jak Modrásek závodil s pštrosem.

A teď cituji z českého pandánu:
Jak se Cipísek narodil, Jak Rumcajs vystrnadil obra, Jak dal Rumcajs Mance sluneční prstýnek, Jak Rumcajs hospodařil knížepánovi v bažantnici, Jak nebýt Manky bylo by po knížepánském, Jak Cipísek předběhl jelena…

Ilustrace Radek Pilař.

Čtvrtek měl ovšem i české předchůdce.
Mahena, Wericha, Hrubína, Drdu, oba Čapky (na Josefa navázal roku 1947 dvěma knížkami o pejskovi a kočičce), inspiroval ho jičínský Josef Štefan Kubín (1864–1965) či výtvarníci Lada a Sekora… A komplet jeho děl nakonec dosáhl osmdesáti svazků. Nicméně právě až koncem let šedesátých spisovatel počal vracet (podobně jako tehdy v jiném duchu Z. K. Slabý) do odfantaskněných u nás pohádek postavičky lidové klasiky. I když… „Prarumcajse“ představila už jedna jeho pohádka z roku 1946.

Ten skutečný Rumcajs se však vynořil až o dvacet let později, a to ze stránek skvělého měsíčníku Mateřídouška. A vstoupil rovnou i do prvních televizních Večerníčků. 1969 vyšla prvá rumcajsí kniha a… následovala hotová erupce. Je to k neuvěření, ale třeba jen za roky 1970–1971 stihl Václav Čtvrtek vyslat na trh 22 titulů.
Stvořil tak celou pohádkovou kroniku Českého ráje a dojem z ní je dodnes tak realistický, že mnohé děcko užasne, když ho rodiče přivezou na malebné jičínské náměstí: To ta místa existují i v reálu? „Ach, nepostavili… aspoň podloubí až dodatečně podle pana Čtvrtka?“ ptal jsem se jako kluk zcela vážně. Dobře od těch časů chápu, co pro malého Václava znamenaly čtyři roky dětství zde.
Krásu. Idylu. A dům. Ten, kde žil, ten, co tu stojí dodnes – tedy na počátku jedné lipové aleje. Až na to, že zpředu míval růže. Zahrádku. A za sebou? Sad. Klukovi Vašíkovi prý tenkrát ten dům připadal plný lidí, a snad i byl. Přivezli ho mezi ně ve třech letech… a matka mu zde prý často zpívala. Děda podmanivě vyprávěl. Jenže…
Když bylo Václavovi sedm, musel najednou pryč… a zpátky, do (přece jen) šedivější Prahy. Z domu do bytu na Letné.

Ilustrace Radek Pilař.

Naštěstí mu krásy toho ztraceného ráje zůstaly vklíčeny v srdci a co se v Jičíně naučil, dodnesl si posléze až do stáří. Rád však i vzpomínal, že bylo největším blahem jeho školních let číst si na břiše… a přikusovat ohromný krajíc chleba se sádlem. Už tehdy rostla jeho schopnost hlubokého soustředění, schopnost šťastného přebývání ve vlastních světech. Vyrostl tím pádem i v notně mlčenlivého muže, neboť „nápady se můžou vymluvit a vyblednout“ (tak ho cituje Vladimír Janovic), a zůstával radši tichým rybářem. Ale jiným než třeba Ota Pavel, neboť jeho se v dětství nedotklo zlo, takže se mohl už navždycky rozhlížet pohádkotvorně. Jinak to neuměl.
A právě nad udicí vyseděl i své nejlepší nápady. U Lipna, v lesích Brd a na zámku Dobříš, jehož parkem si vykračovával s rukama za zády.
„Á, pan Čtvrtek zas pase břicho,“ žertovali.

Byl plachý… a koncem šedesátých let (po předčasné smrti své ženy) se, jak už řečeno, rozhodl místo větších dětí (pro ty psal doposud) oslovit ty nejmenší.
Jak? Plejádou strašidýlek. „Ta jsou mou pravou láskou.“ A šťasten poetizoval další a další lidové pověry. „Preventivně očkuji proti snížení citlivosti,“ vztyčil okolo sebe bezpečné kulisy Českého ráje plné sladkosti vzpomínek, ale při bedlivějším čtení poznáme, že ze sebe vypisoval nejen dávnou harmonii, nýbrž i vzdor. Namířený proti „přetechnizovanému přerozumu“. A tak zůstává bodrá parní lokomotiva jediným strojem celé rumcajsí epopeje. Protože Čtvrtek nechtěl zobrazovat moderní svět.

A přece jsou jeho strašidýlka lidmi a námi. „Jen pohádkově jednají,“ zdůrazňoval. „Ne, nevytvářím nic nového, jen ozvláštňuji realitu.“
I šlo mu to zlehka a snadno, vždyť už právě jako hoch potkával všechny ty bytůstky v lukách a srdci dědova domu. „Jičín byl pro mne jedinou pohádkou…“ A nezapomeňme ani na to, že když tam poprvé dorazil, ještě neuměl číst.

Ilustrace Radek Pilař.

A zde držíme klíč k jeho poetice.
Neuměl tenkrát číst, a tak o to víc bájil. I ožili ohniví muži v lesích a tančily žínky z palouků a blekotali hastrmani tůní a v zámku na náměstí žil knížepán. S kněžnou, již si hoch už tenkrát pojmenoval Majolenka. Nu, a jen díky vší té fantazii mohlo po letech vypučet na třicet knih právě z onoho kraje. Knížek o Rumcajsovi, o Makové panence, o motýlu Emanuelovi, o vílách Andulce a Amálce, o skřítcích Křemílku, Vochomůrkovi či o Hrompaci a Tancibůrkovi. A Čtvrtek, tento pečlivý syn účetního, přepisoval a cizeloval své pohádky a chybičku prý po něm redaktor v odevzdaném rukopisu nenašel. To, co však mohl najít, byl nenápadný vzdor.

Opravdu. Protože Václav Čtvrtek nikdy nezapomněl, jak mu to kdysi i „vprostřed pohádky“ připomínalo první světovou.
Byť vzdálenou. Byť neslyšnou. Ale válku – a válku s jeho tatínkem. Ukradeným. Ten do ní totiž musel. A já, milovník Čtvrtkových pohádek, si dodnes rád představuji, jak si onen dobromyslný hošík začal postupně a kvůli otci už tenkrát přivolávat právě ty vzdálené boje… o nichž jistě slýchal zmínky. A jak je pozvolna vměšoval do svých přírodou jinak ověnčených snů. A jak tímto způsobem volal a přitahoval tátu, budoucího Rumcajse, a to i s celou frontou, jak je fantazií přenášel až k sobě a Jičínu.

A právě tady a ze strachu z války, z tohoto rozporu ve Čtvrtkovi vypučela odbojnost jeho textů.
Řekl bych. A ještě po tolika letech ji ze sebe vypisoval, a to, právě to cítím jako podstatu oblouku mezi hochem jménem Cafourek a zralým panem Čtvrtkem (což je jenom pseudonym). A právě zde prýští i pramen rumcajsího odboje proti režimům. A ať už byl někdejší rozpad Rakouska pro nás Čechy smůlou anebo štěstím, pro budoucího spisovatele symbolizoval – tak jako pro mnohé – „únik zpod jha“.
Jenže mu bylo teprve sedm a samostatnost byla v jeho případě vykoupena i „únosem“ ze svobody ráje, tedy toho Českého. Na Letnou. A tak se dotavila jedinečná směs, z níž je ukuchtěn Rumcajs. Boj za svobodu se propojil se vzpomínkou na výhost ze šťastného Jičína, obé naráz se slilo kdesi v nitru a až před samým koncem Čtvrtkova života se stalo stříbeným dolem na poetično. A tak těžil, uměl to. Za přispění výtvarníka Radka Pilaře okouzlil národ. Ti dva stvořili v Rumcajsovi protiklad pophvězd. A navíc v čase, který jako by na poezii přestával věřit.

Ilustrace Radek Pilař.

Rád bych ale skončil postřehem Vladimíra Kováříka z měsíčníku Pionýr (5. 11. 1981).
Václav Čtvrtek podle něj začal o Českém ráji psát až poté, co ho „ještě jako štíhlý muž“ navštívil. Předtím tam prý léta nezavítal a o to byly teď jeho city zjitřenější. Kovářík jel tehdy s ním a měl spisovatele před očima právě ve chvílích, kdy vymyslil dnes už magická slova Rumcajs, Řáholec, Cipísek, přičemž poslední z nich prý vzniklo z „krucipísek“. Slova, jež si Čtvrtek zažmuntral, když už ho nic nemohlo napadnout.

Jako bych tam ty dva dodnes viděl… Stojí v skrytu podloubí… a Václav ještě netuší, že bude v tomhle městě jednou čestným občanem, ale už si vymýšlí: osudy ševce prudiny. A v náhlé inspiraci lokalizuje jeho dílničku pod Valdickou bránu. Jo, právě pod tu věž, jejíž střecha nám i dnes – a už z dálky – připomíná charakteristický rumcajsí klobouk… : – )

The post Jak kronikář Českého ráje Václav Čtvrtek oživil na věčné časy Rumcajse, Manku, Cipíska first appeared on Čítárny.

Přední český výtvarník a ilustrátor Radek Pilař (*23. 4. 1931 – †7. 2. 1993) je autorem postavičky Večerníčka, která děti denně provází už od roku 1965, stejně důvěrným kamarádem se stal jen o dva roky mladší Rumcajs, kterému Radek Pilař možná nevědomky vtiskl vlastní podobu.

Radek Pilař byl ovšem všestranně nadaným umělcem.
Po studiích na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru profesora Vlastimila Rady se věnoval převážně malbě, inklinoval k prvkům moderny. V některých ohledech předstihl dobu – už v 60. letech začal s filmovými experimenty, byl ovlivněn pop artem, který poznal v Paříži. Spolupracoval s divadlem Semafor, v roce 1963 se začal věnovat filmu a zároveň začal s tvorbou pro děti.

V této oblasti získal největší popularitu vytvořením trojice postav Rumcajse, Manky a Cipíska.
(nejdříve v televizním seriálu a následně v knížce) společně s autorem textu Václavem Čtvrtkem. Spoluzaložil časopis Sluníčko, brzy začal spolupracovat se Státním nakladatelstvím dětské knihy, pozdějším Albatrosem, které ocenilo jeho umění charakterizační zkratky a smysl pro hru a zadalo mu řešení netradičních omalovánek a knížek – hraček. První ilustrace mu vyšly v knize Rybky, ptáčci proměnáčci a Hrací skříňka Jindřicha Hilčra (1963).
Kromě Václava Čtvrtka a jeho loupežnických příběhů z lesa Řáholce neměl stálého autora, s nímž by intenzivně spolupracoval. Jeho ilustrace byly obvykle součástí většího projektu a nešly oddělit od jeho animované tvorby. Obě oblasti u něho splývaly a prolínaly se navzájem, obohacovaly jedna druhou.

Radek Pilař s Václavem Čtvrtkem (vlevo)

Vývoj jeho tvorby šel však i po fenomenálním úspěchu Rumcajse mnohem dál.
Až do konce svého života překračoval tradiční hranice výtvarnosti a pronikal svou uměleckou tvorbou i do technické a průmyslové skutečnosti. Kromě ilustrace se věnoval malbě, grafice, fotoasambláži, vytvářel koláže, montáže i objekty. Patřil mezi výtvarníky hledající stále nové cesty v obsahu i v technice výtvarných procesů. V roce 1985 založil společně s Břetislavem Pojarem, Jiřím Kubíčkem a Jiřím Jarošem kabinet animované tvorby na pražské FAMU. Videotvorba ho zcela pohltila a společně s Josefem Bruknerem a Jiřím Pilkou vytvořil videokompozici Musica Picta. Dodnes je uznáván za zakladatele českého videoartu.

Politického převratu se účastnil aktivně a společně se studenty natáčel rozhovory s umělci v pražském Mánesu. Roku 1990 se stává čestným občanem města Jičína. Ve stejném čase zakládá Katedru animované tvorby a videa na FAMU a Asociaci videa a intermediální tvorby, na což navazuje založení ateliéru videotvorby na FaVU v Brně.

Když se doba překábatila…
Dva roky po Sametové revoluci uspořádal svou poslední výstavu Absolutní opona v Galerii bratří Čapků v Praze. Stává se členem Rady Unie výtvarných umělců, Umělecké rady FAMU, Umělecké rady Ministerstva školství a Media archivu. 7. února 1993 nevydrželo jeho nemocné srdce takové pracovní tempo a Radek Pilař umírá na infarkt. Je pohřben na pražském Vyšehradě.

Výstavy a ocenění.
Radek Pilař měl přes 40 samostatných výstav, ilustroval na 50 knížek pro děti, které vyšly po celém světě, vytvořil kolem 40 krátkých filmů a večerníčků, realizoval přes 30 videozáznamů a videoartů – je zakladatelem tohoto směru v České republice. Získal řadu ocenění, mezi jinými mezinárodní cenu Řád dětského úsměvu, udělovanou dětmi. Tři základní knížky Rumcajs, Manka, Cipísek vycházejí v Albatrosu od roku 1970 dodnes, celkem v nákladu 1 828 000 výtisků. K tomu je nutné přičíst další jednotlivé příběhy s postavičkou Rumcajse, omalovánky, obtisky a leporela. Pak dojdeme k celkovému číslu 3 260 000 výtisků.

Dílo Radka Pilaře je v současnosti možné zhlédnout v písecké Sladovně, kde je kromě jeho ilustrátorské činnosti představena i volná tvorba, a rovněž v Jičíně, kde je nově otevřená interaktivní expozice věnovaná výhradně příběhům o loupežníku Rumcajsovi.

The post Radek Pilař oslovuje generace děti Rumcajsem, Mamkou, Cipískem z kouzelného světa Řáholce first appeared on Čítárny.

Narodil se 26. července 1925 v Praze. Vyrůstal na Žižkově. S pohádkami se potkával od dětství, jak prozradil v roce 2003 v rozhovoru pro Týdeník rozhlas:

„Bydleli jsme pohromadě s dědečkem a babičkou, tak o pohádky nebyla nouze. Jinak je vyprávěla babička, jinak děda a táta taky jinak – byl to široký rejstřík přednesu pohádek.“

Vyučil se rytcem
Odmala chtěl být malířem a za svým snem se vypravil. Studoval na reálném gymnáziu. V sextě měl být totálně nasazen, naštěstí jeho profesor kreslení mu sehnal umístění v rytecké dílně. Jako učedník měl od dvou hodin padla, tak mohl odpoledne studovat techniku malířství u akademického malíře Moučky, přítele rodičů. „Ten mě naučil, jak se napíná a šepsuje plátno, celé malířské řemeslo.“
Po válce odmaturoval a nastoupil na Vysokou školu technickou v Praze, kterou nedokončil. Zlákal ho kreslený film.

Ilustrace Zdeněk Smetana

Ve studiu u Jiřího Trnky
Když se dozvěděl, že ve Štěpánské ulici v Praze je studio kresleného filmu, jeho kroky tam zamířili. Přinesl s sebou balík kreseb na ukázku. Chtěl zaměstnat. Vrátný mu řekl, ať tam ten balík nechá, že je panu Trnkovi ukáže, a přijde za týden. Přišel a vzali ho. Tady se od píky učil pod přísným dohledem Jiřího Trnky animaci. Nakonec ve Studiu Bratři v triku pracoval půl století.

Pohádky mu doopravdy učarovaly, proto je více známá jeho tvorba pro děti. Prosytil ji pro něho typickými výrazovými prostředky: nadsázkou, humorem a metaforou. Jeho filmy z nedětské tvorby nazýval psychologickými groteskami. V sedmdesátých letech rozšířil témata svých snímků o aktuální společenské a politické náměty.

Ilustrace Zdeněk Smetana

Postavičky z večerníčků
Velký úspěch, jenž stále trvá, přinesly Zdeňku Smetanovi Pohádky z mechu a kapradí. Když je Václav Čtvrtek psal, netušil, kdo je bude ilustrovat. Televize je nabídla právě Zdeňku Smetanovi. Jakmile si příhody dvou skřítků přečetl, věděl, že je to látka, jakou dostane člověk do ruky jednou za život. Měl pravdu. Křemílka s Vochomůrkou si nenechají ujít ani malí ani velcí už pěknou řádku let.

Za Křemílkem s Vochomůrkou přišly další a další postavičky, na které se díváme opakovaně v podvečer, dobře se po nich usíná. Každý z nás má některou víc v oblibě. Mou favoritkou je Malá čarodějnice, jiní upřednostňují Štaflíka a Špagetku, ale určitě nikdo nezanevře na Rákosníčka. Však je nám s ním dobře taky už pár pátků.
{youtube}NlFvue_Hzx0{/youtube}

Na svém kontě má výtvarník, animátor, scenárista a režisér Zdeněk Smetana přes čtyři sta filmů, z nich jsou čtyři celovečerní. Ilustroval na padesát knih. Za své dílo získal víc jak padesát ocenění na českých i zahraničních filmových festivalech.
Mezi nimi najdeme Zlatého medvěda (Berlín), Lva sv. Marka (Benátky), Zlatou palmu (Cannes) v Londýně obdržel Cenu londýnské akademie za nejlepší film. V roce 2014 získal cenu za celoživotní dílo při slavnostním zahájení Anifilmu (Mezinárodní festival animované tvorby v Třeboni).

Ilustrace Zdeněk Smetana

O dětech
Zdeněk Smetana sám svou rodinu přiblížil takto:

„Mám dvě dcery, mladší se narodila až deset let po té starší, takže i vnuci přišli na svět s velkým odstupem – celý život jsem byl vlastně obklopen malými dětmi a to mi prospívalo. Dítě je totiž bezvadný divák. Dospělý vás sice poklepe po rameni a chválí, ale co si opravdu myslí, neřekne. Zato když se dítěti zdá něco dlouhé a nezajímavé, zvedne se a promítání – nepromítání jde čurat. A když je něco pěkné, tak se raději počurá, jen aby o nic nepřišlo.“

Zdeněk Smetana zemřel 25. 2. 2016.

The post Jak vytvořil Zdeněk Smetana svět s Křemílkem a Vuchomůrkou, Malou čarodějnicí i Kubulou, Kubou a Kubikulou first appeared on Čítárny.

Padesát let bylo Hajajovi 2. ledna 2011. Tehdy se poprvé objevil na ČRo legendární cyklus pohádek pro malé děti spolu s melodií flétny Václava Žilky. Z původních pěti minut se stal desetiminutový pořad. Rozhodně stojí za pozornost, že symbol pořadu skřítek Hajaja, dodnes nemá svou oficiální podobu, je to totiž skřítek neviditelný a tím jedinečný.

Legendy pořadu HAJAJA
Vlastimil Brodský byl první, který děti oslovil 2. ledna 1961 „Dovolíte, jsem Hajaja. Dříve domácí skřítek v domě U Tří zvonů. Můj čas je podvečer…“  Brodský dokonce obdržel Cenu hlavního města Prahy za vytvoření rozhlasového Hajaji.
K Brodskému se postupně přidali Karel Höger, František Filipovský, Jan Tříska nebo Jana Brejchová. Během 50 let tak byly v tomto pořadu odvysílány tisíce příběhů mnoha autorů v podání stovek herců.

Pohádky pro Hajaju vymýšleli
Václav Čtvrtek, Zbyněk Malinský, Olga Hejná, Marie Kubátová, Alois Mikulka, František Nepil, Jiří Suchý, ale také nesmíme zapomenout na Markétu Zinnerovou, Alenu Vostrou, Martinu Drijverovou Pavla Šruta, Irenu Obermannovou, Jindřicha Balíka, Melitu Denkovou, Arnošta Víta a vlastně každého, kdo v literatuře pro děti a mládež něco znamenal nebo znamená.

Kdo Hajaju vlastně vymyslel?
Za vznikem pořadu stála redaktorka Vlasta Váňová, mimochodem manželka Václava Čtvrtka. Konkrétní název vymyslela spisovatelka a výtvarnice Olga Hejná, která při sestavování každodenních pohádek s rozhlasem spolupracovala. Sama o tom řekla:
“Tenkrát byly děti ještě malé a já si vybavila, že jim říkám – půjdete hajat. Název se líbil, a tak u něj už zůstalo”.

I dnes, kdy Hajaju poslouchá třetí generace dětí, usedá k rozhlasu kolem 30 000 malých posluchačů, ale i jejich rodičů nebo babiček a dědečků.

V některých knižních výborech samozřejmě jistou představu skřítka Hajaji naleznete:
Olga Hejná: Pohádky na dobrou noc (ilustrovala Olga Čechová)
Olga Hejná: Pohádky pro skřítka Hajaju (ilustroval Jan Kudláček)
Václav Čtvrtek: Hajaja: Pohádky na dobrou noc (ilustroval Miloslav Disman)
Václava Ledvinková: To nejlepší z Hajaji
Milena Lukavská: Kde je doma Hajaja

Starosti s jarem (ukázka z knihy Kde je doma Hajaja)

Bylo to kolem jednadvacátého března. To je slavný den, protože má začít jaro. Jenže studeně foukalo a počasí se jaru ani v nejmenším nepodobalo.
Večer jsem zaslechla zvenku dupání, funění a vzdychání. Našla jsem baterku, ale na zápraží jsem se sama neodvážila.
Hajaja se vrátil z procházky teprve před chvílí a jen řekl, že má velké starosti s jarem, nic víc. Zavřel se v pokoji a nechtěl, abych ho rušila v přemýšlení. Jenže toho dupání a funění na dvorku neubývalo. A to jsem Hajajovi přece říct musela.
Odvážně vyšel na zápraží, rejdil světlem baterky sem a tam, až kolečko světla zachytilo temný kopeček se špičatým čumáčkem.
„Podívejme, ježek Emil!“ divil se Hajaja. „Celý podzim se jen cpal a cpal, aby měl pod kůží dost zásob, až bude muset prospat zimu. Když začalo foukat, byl už pěkně tlustý a řekl mi: ‚Hajajo, na shledanou na jaře.‘ Potom zalezl v kůlně do hromady sena a spal. Teď se probudil a nemůže najít žádné slimáky, brouky ani žížaly. Pomohl by mu kousíček masa.“
Skočila jsem pro pár nudliček masa a zmizely v ježkovi natotata.
„To jaro mě spletlo,“ řekl a poděkoval.
„Jaképak jaro,“ povídám. „Podívej se na tuhle kaluž, vždyť ji vroubí plátečky ledu. Jaro ještě vůbec nepřišlo.“
„Právě že přišlo,“ vzdychl Hajaja. „Ale ještě je mrňavé a podle hvězdářů je staré sotva hodinu. Ale za tu chvilku už nadělalo v našem lese škodu. Probudilo křečka na poli, probudilo pár ježků, a v lese šťouchlo i do medvěda. Ještě je hloupoučké, a až ho najdu, domluvím mu.“
„Nebude daleko,“ zívl ježek. „Před chvílí za mnou vlezlo do sena v kůlně a strkalo do mě tak dlouho, až jsem se probudil.“
Hajaja zanesl ježka zpátky do sena. Jen ať si ještě pár dní schrupne! Pak s baterkou prohledával dvorek. Do kdejakého koutu si posvítil, až našel, co hledal. Maličké Jaro se krčilo ve slepičím kurníku jako hromádka neštěstí a div se nerozbrečelo.
„Já jsem asi něco pokazilo, viď, Hajajo. Ale musím přece budit zimní spáče, ježky, jezevce a medvědy. Musím ukázat světu třešňové květy a sedmikrásky. Musím poručit slepicím, aby už vyseděly kuřátka. Jenže…,“ a Jaro se rozplakalo. „Jenže, každý mi jen nadává.“
„Kvok, kvok, bodejť by ne, ty popleto!“ kvokla zasloužilá slepice Kdákalka. „Jistěže musíš světu ukázat kytky, selátka, vzbudit zimní spáče a poručit slepicím, aby seděly na vejcích. Ale ze všeho nejdřív, ty nezkušené jarní pachole, musíš od nás vyhnat zimu!“
„Moudrá slova,“ kývl Hajaja. „Musíš jaksepatří vyrůst a zesílit, milé Jaro. Pak zimu vyženeš raz dva.“
A maličké Jaro už vědělo, jak na to, a samou radostí kousek povyrostlo. Rostlo nám rovnou před očima. Když mu pomůže sluníčko, bude z něj brzy pořádný silák.
A opravdu, za pár dní se Hajajany probudily do pravého jarního dne. Sluníčko hřálo, ptáci zpívali a stavěli hnízda. Tráva na loukách i v příkopech udělala místo květům sedmikrásek a pampelišek. Slepice v Hajajově kurníku střádaly vajíčka, aby vyseděly hodně kuřátek.
Z maličkého Jara opravdu vyrostl pěkný chlapík.

The post Hajaja. Stručná historie legendární pohádkové postavičky v rozhlase first appeared on Čítárny.