Božská komedie (La Divina Commedia) patří k vrcholů světové litaratury a je bezesporu nejvýznamnější dílo Danta Alighieriho (1265 – 13./14. září 1321). Jedná se o rozsáhlou epickou báseň, která popisuje fiktivní cestu samotného Danta záhrobím v roce 1300, když mu bylo 35 let. Dílo je alegorie cesty lidské duše od hříchu přes pokání až k Bohu!

Psáno v jazyku toskánština, která se pak stala základem dnešní spisovné italštiny.
Božská komedie vznikala přibližně v pozdním středověku, v letech 1307–1321.
Dílo je psáno tercínami (tříveršové sloky s rýmem aba bcb cdc…) Tuto formu vymyslel Dante právě pro toto dílo.
Celkem 100 zpěvů (canti) a přes 14 000 veršů.

Dante ukázkově vymodeloval italský jazyk a přizpůsobil jej potřebám literárního psaní, čímž výrazně ovlivnil formování italského jazyka, kterým se dnes mluví. Dnes je uznáván jako “otec italského jazyka”. Jeho mistrovská Božská komedie je jediným středověkým dílem, které je stále čitelné v původní verzi bez překladu!!!

Božská komedie je také velmi osobním vyrovnáním Danteho s vyhnanstvím z Florencie.
V roce 1302 při tzv. Převratu černých guelfů byl Dante odsouzen za korupci (falešné obvinění), doživotní vyhnanství + trest smrti v případě návratu. Florencii už nikdy nespatřil.
Ztráta rodné země a touha po spravedlnosti silně ovlivnily jeho pohled na politiku. Své nepřátelé umisťuje do Pekla.

Božská komedie obsahuje i osudovou platonickou lásku k Beatrici Portinari.
Objevuje se hlavně v Očistci a Ráji, kde se stává jeho průvodkyni po nebeských sférách, od Měsíce až po Krystalové nebe. Beatrice se stává symbolem božské milosti, teologie, čistoty a osvícené lásky.

Božská komedie má 3 části, cantiche. Inferno / Purgatorio / Paradiso.

PEKLO (Inferno)
Dante se ztratí v temném lese (symbol hříchu a ztraceného života). Setká se s antickým básníkem Vergiliem (symbol lidského rozumu), který ho provází Peklem.
Peklo má podobu obrovského trychtýře s 9 kruhy trestů – čím hlouběji, tím těžší hříchy a krutější tresty (nejhlouběji je Lucifer).
Velmi živé, drastické a dodnes nejslavnější část díla.

Ukázka devíti verší je patrně nejslavnější část jeho díla.
Jedná se o nápis nad branou, kterou se vstupuje do Pekla.

Mnou prochází se k sídlu vyhoštěnců,
mnou prochází se do věčného bolu,
mnou prochází se k říši zatracenců,
pán spravedlnost dal mi do úkolu.
Mne zbudovala s boží všemocností
nejvyšší moudrost s první láskou spolu.
Dříve než já, jež trvám od věčnosti
nebylo nic, co taktéž věčným není.
Kdo vchází mnou ať naděje se zhostí!

xxx

Jaký osud či náhoda dovedla tě sem před posledním tvým dnem?
Kdo tvé kroky řídil?“
„Tam nahoře, v jasném světě, na své cestě,“
odpověděl jsem mu, „ztracen v temném údolí,
dříve než jsem dospěl k plnému věku, jsem sešel z cesty.“

(překlad Otto František Babler)

OČISTEC (Purgatorio)
Po opuštění Pekla vystupují na obří horu Očistce na jižní polokouli.
Zde duše procházejí 7 terasami (podle 7 smrtelných hříchů), kde se postupně očišťují pokáním.
Na vrcholu Danta přebírá jeho ideální láska Beatrice (symbol božské milosti a teologie).

Vstupní ukázka z Očistce. Symbolický přechod od temnoty Pekla k naději a očištění.

Ku cestě v lepší proud se nyní noře
člun mého ducha, nechť se za sebou
nechá moře tak ukrutné a hoře;
a zpívati budu o tom druhém kraji,
kde duše lidská zbavuje se kalu,
by vstoupila v nebeský ten háj.

Ó svaté múzy, mne zde oživte,
zde Kalliopé nechť svůj zpěv mi vzbudí,
jenž můj duch tak vysoko provází,
že blíže k božským sférám než k lidem.
Sladké barvy safíru východního,
jenž se shlukl v klidu vzduchu čistého,
radost mi zraku opět navrátily,
jakmile jsem vyšel z ovzduší mrtvého,
jež oči i srdce mi těžce tížilo.
Venuše krásná, planouc láskou, smála se
na východě a ryby její zářily
za ní, jak průvod její milostný.

Ukázka ze zpěvu Matildy. Tento zpěv je jedním z nejlyričtějších v celém díle.
Popis rajského lesa, vůně, větru, ptáků a krásné ženy je plný smyslové něhy a kontrastu k temnotě Pekla. Zpěv Matildy je považován za symbol blaženosti a harmonie před setkáním s Beatricí.

Tu na lukách těch zelených a krásných,
jež zdobily květy všech barev světa,
žena se zjevila, jak v květech sbírala,
zpívajíc píseň, jež sladce zněla v uších.
„Ó krásná paní, jež v lásce planouc,
v těchto místech květy sbíráš, jak se zdá,
bys ozdobila je svou krásou věčnou,
bys mi směla říci, kdo jsi, ó ženo,
a proč jsi zde v tom ráji pozemském?

Obojí překlad J. Vrchlický cca 1880

RÁJ (Paradiso)
Dante spolu s Beatricí prochází 9 nebeskými sférami (podle tehdejší kosmologie) až do Empyrea – místa mimo čas a prostor, kde spatří Boha.
Vyvrcholení je mystická vize Trojjediného Boha a „lásky, jež hýbe sluncem i ostatními hvězdami“.

Ukázka bezesporu mystická, plná světla a lásky. Beatrice zde symbolizuje teologii a božskou lásku, která vede k Bohu; po jejím odchodu Dante dosáhne vrcholu.

Sláva tomu, jenž hýbe vším, co hýbe,
proniká vším a větší sláva jeho
v jednom místě než v druhém se zjevuje.
Já v nebi byl, kde věc, již chci zpívati,
se viděla, a kdo odtud sestoupí,
ten paměti a jazyku již chybí;
neboť naše představa se blíží
tak blízko k cíli, že paměť nemůže
jít za ním, leč v tom, co se vidělo. Ó světlo věčné, jež sám v sobě sídlíš,
sám sobě rozumíš a sám se sobě
líbíš, v lásce a radosti se kocháš!

Tři kruhy v jednom barvě a velikosti
se zjevily mi, tři barvy v jednom kruhu
se zdály, jako duha v duze druhé;
a jeden z nich se zdál být odrazem
druhého, jako Iris od Iris,
a třetí zdál se oheň, jenž dýchá. Ó jak je krátký můj zpěv a jak slabý
můj jazyk k tak velkému předmětu!

Naše myšlenka je příliš hrubá pro to. (Dále Beatrice:)
„Synu, ty sám vidíš nyní, jak blízko
jsem k tobě, jak tvá touha se naplňuje;
teď pohleď vzhůru, neboť já se vracím
tam, kde můj trůn je v růžici blažených.“ A já jsem viděl, jak se Beatrice
obrátila a hleděla v tu výši,
kde věčný mír a láska vládne věčně;
a já jsem zůstal, jako člověk zůstává,
jenž chce vidět víc, než co vidět může.

Vrcholem je pak mystická vize Trojice a vtělení (verše kolem 115–145):

Zde síla mého zraku překročila
míru, a já jsem viděl, jak se v tom bodu
shlukla láska, jež hýbe sluncem hvězdami.

překlad J. Vrchlický cca 1880
…

A svět by rázem vyšel ze zmatků,
kdyby dokázal přírody se tázat,
s lidmi by všecko bylo v pořádku.

Jak směšné jsou ty lidské problémy,
myšlení, jež se nepozdvihlo z bláta
a nutí ploužit křídla po zemi!
Ten felčaří, ten právy svět látá,
ten hledá spásu v kolárku,
ten potřebuje k vládě sofismata,
z obecního si plní almárku.
Krást, čachrovat, být utahaný chtíči
a z únavy pěstovat zahálku!
…

Otrocká zemi, kam to dospělo?
Paní krajů? Ne peleš pro tělo,
naše města jsou v moci tyranů.
Každý křupan se stane pohlavárem,
když přeběhne ze strany na stranu,
a lid mu tleská, ať je zlodějem.
Ten felčaří, ten právy svět látá,
ten hledá spásu v kolárku,
ten potřebuje k vládě sofismata,
z obecního si plní almárku.
Krást, čachrovat, být utahaný chtíči
a z únavy pěstovat zahálku!

Dante Alighieri: Božská komedie – Ráj,
zpěv jedenáctý (Paradiso, Canto XI) v překladu Vladimíra Mikeše.

Nejznámější středověký bestseller.
Božská komedie si okamžitě získala široké publikum, což dokazuje šíření více než 2 000 rukopisných kopií před rokem 1480, kdy šíření technologie tisku radikálně změnilo způsob čtení a rozvržení textů. Z těchto rukopisů, často opatřených glosy, poznámkami nebo rozšířenými komentáři, a někdy s cenným ikonografickým prostředím, jich dnes zbylo asi 800: zbytek je ztracen spolu s Danteho autogramy.

Taková obrovská textová tradice způsobila vážné problémy ve snaze filologicky obnovit původní čtení. To bylo způsobeno tím, že každý, kdo kopíroval text, dělal své vlastní chyby, které se následně opakovaly a bohužel zhoršovaly další vydání.

Kniha Božská komedie, která je prezentována ve videu se snaží tyto chyby napravit.
Základem bylo benátské vydání z roku 1491 od Pietra Piasi.
Kniha vyšla 1491. Jedná se o velké folio (315 x 212) mm.), s velkým okrajem stránky, který obsahuje text básně „pozměněný“ Pietrem da Figinem (dominikánským učencem ze 14. století) a nedávným komentářem Cristofora Landina (Florencie 1481).
Celkem bylo 13 vydání během 19 let.

Výzdoba knihy Božská komedie je připisovaná Antoniovi Grifovi (Benátky, přibližně 1430–1510) – byla provedena krátce po tisku.
Originál koupil v roce 1927 tehdejší italský ministr školství Pietro Fedele zastupující italskou vládu a následně nabídl Casa di Dante v Římě.
V prestižní knihovně zůstává dodnes jako nejcennější kniha.

Zdroj videa Facsimilefinder

The post Božská komedie a Dante Alighieri, otec moderního italského jazyka first appeared on Čítárny.

Když měl 25. května Dante narozeniny, nikdo se tím na tzv. Západě nezabýval. A ni v roce kdy uběhlo 700 let od jeho úmrtí a v Ravenně byla restaurována jeho hrobka. Oslavovali ho jen Italové a normální vzdělaní lidé. Ti nedovzdělaní a ideově infekční ho podstrčili pod gilotinu polické korektnosti.

Alexandr Dugin ve svém článku problé levicových ideologů jediných pravd problém vysvětluje:

Když se Božská komedie dostala do rukou vzteklých obhájců lidských práv, liberálů a globalistů, zjistili, že Danteho práce byla politicky nekorektní.
A to bylo vše. Už ne Dante. Stal se další obětí liberální kultury. Jeho práce lze nyní tisknout pouze s vysvětlivkami a zřeknutím se „nepoliticky korektního obsahu uvnitř díla“.

Formální důvod pro zrušení Danteho je prý tento:
Autor Božské komedie dal zakladatele islámu do nepříliš příjemné části posvátného vesmíru.
A liberálové, kteří se obecně nestarají o islám, ani o žádné tradiční náboženství obecně, najednou usoudili, že takové čtení může mít negativní dopad na psychiku migrantů z islámských zemí. A že by z toho měli být chráněni, aby nevyvolávali výbuchy nepředvídatelné agrese z jejich strany.
Vypadá to absurdně, ale v současném našem světě se zdá téměř všechno absurdní. Měli bychom si snad zvyknout?

Všichni jsou v pozici úplných idiotů.
1. Hlavně samotní cenzoři. Představte si, jak starý Soros a malá Greta Tunbergová listují společně v Božské komedii a podtrhují podezřelé pasáže.
2. Evropané, kteří nyní musí činit pokání nejen za kolonialismus a vraždu feťáka Floyda (kterého nezabili), ale také za Danteho.
3. Samotní muslimové, kteří jsou považováni za tak slabomyslné, že nedokáží ocenit vzdálenost, která odděluje křesťanský středověk od moderní Evropy, a berou vše doslovně a okamžitě brutálně reagují, jako nekontrolovatelní maniaci.

Ale jednoznačně je přítomnost Mohammeda v tomto díle pouze výmluvou.
Dante je encyklopedie evropského středověku, velký památník teologie, filozofie, poezie a kultury. Dante je vrcholem západoevropského křesťanského ducha, oslavou říše, náboženství a rytířské lásky. V Dante mnoho generací Evropanů čerpalo inspiraci pro formování svých osobností. Podle Danteho si evropští hrdinové vybudovali svůj osud a život.

Fideli d’amore – „Věrní lásce“.
Dante vyjádřil ideály této rytířské společnosti křesťanské aristokratické elity.
Z tohoto důvodu je dnes Dante popraven. Je nositelem jiné Evropy – Evropy ducha a myšlenky, víry a cti, bezplatné služby a velké lásky. Moderní evropští vládci to všechno divoce nenávidí. Proto Danteho zakazují, odstraňují z učebních osnov, obviňují ho z nedostatečné tolerance a vystavují ho hanbě.

Evropa ničí své základy, rozrušuje své podstavce a odhodí nezničitelné ostatky génií z jejich hrobů.
Rusko by v žádném případě nemělo jít touto cestou. To se týká nejen ochrany našich géniů, ale také velkých myslitelů, umělců a básníků v Evropě. Rusko nikdy nebylo evropskou zemí, ale vždy jsme dokázali ocenit evropskou velikost, myšlenku, umění, genialitu. I když nám Evropané nerozuměli, rozuměli jsme jim. A vážili jsme si toho, co na nich bylo nejobdivovanější. Dnes, když Evropané házejí velkého Danteho do koše své zhroucené civilizace, je nejvyšší čas povýšit ho na prapor.

Dante je náš. Známe ho, ctíme, čteme, učíme a rozumíme mu. Aniž bychom si přáli, ocitáme se v roli strážce a ochránce evropských hodnot – ale právě hodnot, skutečných a skutečných – nikoli výsledků dekadence a degenerace.
Liberalismus a globalizace ještě nejsou celou Evropou. Kromě toho představují protievropskou Evropu. Proto se vzdávají evropských kořenů a ničí to, co je pro evropské srdce nejposvátnější.
Nevzdáváme se svých kořenů. A evropští géniové jsou námi stále uctíváni a ctěni.

L’amor che move il sole e l’altre stelle
Musíme být věrni Lásce.
A pokud láska zmizí, co by ještě pohnulo sluncem a hvězdami?

Zdroj: Alexander Dugin / Dante Alighieri: Cancelled Genius

The post Dante a Božská komedie pod gilotinou hloupé dehonestace a stupidní politické korektnosti first appeared on Čítárny.

Peklo je v různých náboženstvích a kulturách smyšleným místem nebo stavem trestu pro duše, které se dopustily vážných hříchů nebo zločinů, a je spojováno s trestem, utrpením nebo věčným zatracením. Svým způsobem je to termín zastrašující a používaný k manipulaci s vědomím lidí.

Asi mne opět někdo obviní, že propadám nostalgickým touhám po obrozeneckém romantismu, ale nezlobte se, paní Karolina Světlá to před stopadesátí lety viděla nachlup přesně. V románu Nemodlenec líčí člověka, mladého zemana Michala Luhovského, který v nic nevěří, o všem pochybuje a toto zoufalství ho skoro zabije.
Téměř půldruhého století od napsání tohoto velkého románu, cynických nemodlenců na světě drasticky přibylo. Změnili svět ke svému obrazu a o dost ho přiblížili k tradičním vizím Pekla.

Je velice zajímavé a poučné, že nejpropracovanější a nejpesimističtější představy pekla vytvořily dvě původně pouštní náboženství: křesťanství a islám. Judaismus, byť také svým původem pouštní náboženství, se od obou liší tím, že v jeho ranné podobě idea pekla vůbec neexistovala a ani později nezískala tu obrovskou autoritu, kterou má v obou druhých tzv. „velkých náboženstvích.
V pozdějším hebrejském pojetí pekla se duše po smrti odebírá do Džehenny, která se nalézá pod zemí a pod mořem a má několik vchodů. Je to obrovský prostor, tmavý a chladný, ale protékají jím řeky ohně. Tady je duše očištěna od všech poskvrn, které získala během života. Duše hříšníků mohou být uvrženy do ohně anebo zavěšeny za údy. Ti nejhříšnější zde zůstávají navždy, duše běžného hříšníka tu nemusí být déle než dvanáct měsíců. Modlitby a oběti jejich žijících potomků jim mohou pomoci pobyt v pekle zkrátit. Toto zkrácení pekelného pobytu se nejspíš podobá našemu konceptu očistce.
Snad nejpodrobnější popisy a do detailu promyšlené rozvrstvení pekla najdeme v Dantově Infernu:

Pověz nyní, hříšný člověče, poněvadž tak těžká, ano nesnesitedlná věc jest za tak malou chvílku jako za okamžení toliko dva ďábly spatřiti, co učiníš, budeš-li (čehož, Bože, rač uchovati) zatracen, když v horoucím pekle budeš před očima ustavičně míti ne již dva ďábly, ale nesčíslný počet přešeredných ďáblů, kteříš tě ne na krátkou chvíli, ale na věky věků přehroznými a potvornými obličeji svými bez přestání budou děsiti a tobě, co nejhoršího a nejstrašlivějšího může vymyšleno býti, budou ukazovati, jen aby ti tím většího strachu nahnali a tě více trápili?

Dante se také zmiňuje o nepředstavitelném hluku v pekle, o ohavnosti pekelných příšer a nesnesitelném smradu, ale jaksi mimochodem. Není to hlavní náplň trestů hříšných duší. Je to pouze popis prostředí pekla se vším jeho kalem a nečistotami, protože jak ostatně uvádí i český jesuita Šteyer, do pekla ústí všelijaké stoky a kanály se všemi výkaly a nečistotami světa. Do toho se prolíná zápach síry a čertů a v neposlední řadě i mučených těl.

Dantově popisu pekla se blíží dílo italského jezuity Giovanni Battisty Manniho (Modena 1606 – Řím nebo Bologna 1682), který je v českém prostředí znám díky svému řádovému kolegovi Matěji Václavu Šteyerovi (1630–1692) , který roku 1676 přeložil do češtiny Manniho dílo La prigione eterna dell’ inferno pod názvem Věčný pekelný žalář.
Kniha popisuje v jednotlivých kapitolách, provázených ilustracemi, mnohá utrpení a mučení. V kapitole Trápení sluchu je nejprve pro kontrast uvedena středověká krčma se vším hlukem a křikem, který začne poutníkovi za chvíli vadit, a peklo se vším úpěním trpících duší, kvílením a řevem čertů a syčením ohně pekelného; následuje Trápení od smradu; Trápení koštu; Trápení nehejbání se z místa; Trápení chlipných; Trápení lakomců; Nesmyslnost těch, kteří peklo za báseň mají aj., jimž budou vystaveni hříšníci v onom přehrozném místě, kteréž “jest země tmavá, přikryta mrákotou smrti“. Věčný pekelný žalář je pokud možno ještě grafičtější a pochmurnější než Inferno.
Byl vydán česky několikrát (1676, 1679, 1680?, 1701), a nazván „nejhroznější ze všech knih českých“ (Josef Jungmann).

Pokud by peklo bylo jen chytře vymyšleným obrazem proti lidským hříchům, pak by snad mělo svůj pedagogický význam.
Ale ono to bohužel vypadá tak, že právě ty kultury, které ty nejsložitější představy pekla vymýšlejí, nevyhnutelně vytvářejí i věrné repliky pekla na zemi. Navzdory Dantově bohaté imaginaci bych řekl, že například kobercový nálet na Drážďany anebo svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki byly peklem řádově o mnoho horším, než si italský básník ve své době vůbec dovedl představit. To peklo, které nacisté vymysleli v Osvětimi a jinde je mnohem horší než Dantovo, protože jeho hříšníci se alespoň něčím provinili, oběti nacistů byly nevinné.

Sandro Botticcelli / Peklo

Naše kultura vytvořila různé filiálky pekla na zemi: peklo je virtuální realita, nahrazení skutečných věcí a citů simulacrem, peklem je život prožitý bez radosti v práci, jež člověka nebaví.
Peklem na zemi je každodenní nutnost vyřídit jednoduché věci po anonymním strojovém telefonu či situace, kdy různí anonymní zakuklenci, jež podporuje nejedna z velmocí a někteří bohatí králové, mohou poslední technickou vymožeností sestřelovat civilní letadla s nevinnými lidmi na palubě nebo veřejně popravovat zajatá rukojmí. V Sartrově geniálním bonmotu: L’enfer se sont les autres, Peklo to jsou ti druzí.

Podívejme se, jak na peklo pohlížejí některé odlišné mimoevropské kultury: u jihoamerických Aztéků existuje říše Mictlan, kam odcházeli jejich mrtví.
Toto místo leželo na severu a říkalo se mu také země bílých květů. Byla tu neustálá tma a bydleli zde bohové smrti. Cesta sem trvala čtyři roky a poutníci museli podstopupit těžké zkoušky v horách, které narážely jedna do druhé, na poli, kde vítr přenášel ostré nože, a nakonec přebrodit řeku krve s děsivými jaguáry.

V mytologii Inuitů existuje podsvětní země Adlivun.
Tam žijí duše zemřelých , které se zde očišťují než odejdou do říše klidu a míru na měsíci (Quidlivun). Sedna, Tornarsuk a duchové Tornat (duše zvířat a přírodních bytostí), a Tupilak (duše zemřelých lidí) žijí v Adlivunu, popisovaném jako mrazivá divočina. Sedna je vládkyní této říše, kde vězní duše, jež se připravují na další fázi své cesty.

V hinduistické mytologii se popis pekla, zvaného Naraka, značně liší dle různých textů.
Podsvětí vládne bůh Yama, který po smrti váží viny hříšníků. Pekel je většinou dvacet osm, ale mnozí hříšníci se z nich po určité době, až si vytrpí svůj trest opět dostanou na svobodu.

V tichomořské mytologii je vládcem podsvětí bůh Kanaloa.
Ten je také učitelem magie a vládcem oceánu. Je blízce spřízněn s nejvyšším bohem Kane. Jeho symbolem je sepie či chobotnice a je po něm nazvána vyhaslá sopka. Kane a Kanaloa jsou většinou zobrazování jako doplňující se mocnosti a jejich síla je v rovnováze. Například Kane byl pozván ke stavbě kanoe, Kanaloa k její plavbě. Kanaloa objeví horké prameny, Kane je pak pro lidi otevře. Je tedy zřejmé, že bohové zla i dobra nejsou nesmiřitelné síly, ale doplňují se a pomáhají si.

Ačkoliv japonská mytologie dle kroniky Kodžiki nevěnuje velkou pozornost podsvětní řiši Jomi, je to hrozné místo, kde panuje smrt, ale není to peklo dle křesťanských či islámských představ:

A hle, v útrobách paní Izanami se s hlasitým čvachtáním rozlézali červi. Na hlavě jí pobýval velký hrom, na prsou ohnivý hrom, v břišním otvoru černý hrom, v ochmýření rodidel třeštící hrom, na levé ruce mladistvý hrom, na pravé pozemský hrom, na levé noze hřímající hrom a na pravé hrom uložený ke spánku. Protože Izanagi poznal její hanbu, vyšle za ním jeho zemřelá žena Izanami babice podsvětí, aby jej zabily. Když Izanami zvolá: “Každý den zardousím tisíc vašich lidí…” Izanagi odpoví: “A já denně postavím patnáct set porodních chýší, kde se narodí patnáct set nových lidí.”

Peklo v japonské vizi tedy není všemocné, je tu životní protiváha Izanagiho porodních chýší, které vládu smrti úspěšně popírají. Původní šintoismus zásadně odmítal neúctu moderních náboženství k pozemskému životu a víru ve věčný život na nebesích.

Gustave Dore / Dante / Peklo (včetně titulního fota)

V buddhismu je to trochu jinak.
Existuje tu pojem džigoku (peklo), srovnatelný s naším. Podle těchto představ je mezi životem pozemským a posmrtným neutrální sféra, kde zemřelý člověk po nějakou dobu pobývá mezi životem a smrtí. V této době se sedmkrát vrací zpět a sedmkrát zase umře, což se děje v intervalech sedmi dnů. Proto se také v rodině drží smutek a vykonávají se zádušní obřady po dobu 49 dnů, kdy se pozůstalí modlí, aby mrtvý našel cestu do ráje (gokuraku) a neskončil v pekle (džigoku).
Během těchto sedmi týdnů nejvyšší vládce podsvětí bůh Emma za pomoci deseti soudců, kteří mají zaznamenávat každý pozemský skutek, s konečnou platností rozhodne, kam nebožtík půjde. Podle představ buddhistů leží pekelné království pod mořem a je plné šlehajících plamenů. Mrtví, kteří se sem dostanou za špatné skutky, jsou zde mučeni a musí také tvrdě pracovat. Jen jednou za rok v červenci či v srpnu, je brána zásvětí pootevřena a duše se ve svátek obon mohou vrátit ke svým rodinám, ať už z pekla či z říše věčného blaha. Příbuzní se na tento návrat dlouho připravují a chystají slavnostní pohoštění. Po skončení dne jsou duše předků opět obřadně odesílány do říše věčného blaženství za mořem (tokojo no kuni).

Zažil jsem nádherný obon návratu duší v jedné vesnici na poloostrově Izu někdy na konci šedesátých let a byla to velice radostná záležitost, protože pesimistickou buddhistickou doktrinu s peklem nebere nikdo úplně vážně. Lidé zpívají, tančí, popíjejí sake, pochutnávají si u pouličních stánků na pečené sépii a chobotnici. Kolem půlnoci dají hořící svíčky do misek z dýní a pošlou je po řece do moře. Ten pohled na stovky planoucích svíček, jež pomalu odplouvaly na širé moře byl zcela nezapomenutelný.
Pokud bychom v české tradici hledali nějaký vhodný ekvivalent tohoto krásného zvyku, byl by to nejspíš svátek Dušiček.

Zdá se, že čím složitější a společensky zvrstvenější společnost, tím hroznější a propracovanější představy pekla. Tzv. primitivní kultury, například amazonští Indiáni se naopak konstrukcí pekla nezabývají, jejich veškerá existence se odehrává tady na zemi, v bohaté plodivé džungli, která nemá daleko do ráje. V našem světě triumfuje peklo pouštní mentality a zdá se, že je každým dnem o něco horší.

The post Peklo. Pohledy různých kultur a osobností na pekelný ráj first appeared on Čítárny.

Cenzura názorů je podle eufanatiků nutná, protože je zcela evidentní, že Asterix a jeho přátelé nenávidí Římany (rozuměj Italy) a své problémy řeší zásadně násilím (rozuměj terorismem). Z toho  jasně vyplývá, že toto umělecké dílo Alberta Uderza a Reného Goscinnyho neodráží současný vývoj multikulturního světa a EU, protože propaguje násilí a rasismus a mělo by být označeno za nevhodné pro děti.

A kdo tohle vymyslel ?
S tímto neskutečným prohlášením vytáhli do boje členové francouzské organizace na obranu dětských práv DCI. Zdá se, že i ve Francii stále platí Werichovo “kde blb, tam nebezpečno”. Prezident DCI pan Rosenczveig napsal paní Versini z výboru na obranu dětí ve Francii v květnu 2007, že slavný evropský komiks o Asterixovi a jeho galských kamarádech je velmi rasistický a násilný a tedy nevhodný pro děti a mládež.
Není známo jestli paní Versini došlo, že v tomto případě by se musely celoplošně zakázat nejen všechny komiksy, ale i pohádky. Protože násilí, horor, rasová diskriminace a terorismus je zvláště v klasických pohádkách víc než bujaře rozvíjen.

Pikantní cenzura je například Červená Karkulka je evidentním návodem na teroristický útok vlka na babičku, objevují se zde hororové prvky (pojídání babičky a Karkulky zaživa). Propaguje se zde týrání zvířat, (vlkovi je zaživa rozpáráno břicho). A navíc pohádka nabádá děti, aby nedodržovaly základní hygienu, protože sotva Karkulka a babička vylezou z vlkova břicha, nejen že si neumyjí ruce, ale  klidně jí s myslivcem bábovku, kterou Karkulka přinesla.

Cenzura Medvídka Pú v Británii:
V Británii byl Medvídek Pú spolu s velmi populárním příběhem Charlottes Web a dětskou říkankou The Little Pig vyřazen ze školních onov už v roce 2014, protože pohádkové postavy by mohly urazit muslimské a židovské studenty, kteří se v rámci svých náboženství zdržují vepřového masa. Je jen zvláštní, že do té doby knihy židovské populaci vůbec nevadily a navíc se nám nepodařilo dohledat, kde se k tomu nějaká židovská komunita vyjadřuje.

Přepisovaný Dahl
Pokud si po roce 2022 koupíte nové vydání jednoho z děl oblíbeného autora dětských knih Roalda Dahla, autora knih Charlie a továrna na čokoládu a James a obří broskev, nedostanete to, co Dahl ve skutečnosti napsal. Namísto toho dostanete faksimile Dahla probuzeného, ​​drasticky napsané tak, aby tisíce malých detailů odpovídalo moderním pocitům probuzení. Důsledky toho jsou mnohem větší než samotný Dahl: přepsání Dahla je součástí větší snahy levice nejen ovládnout současnou společnost, ale uzavřít všechny únikové cesty, a dokonce i možnost, že by si někdo mohl myslet, že se neprobudil.
Světový Roald Dahl, nejoblíbenější autor knih pro děti aneb co o něm určite nevíte

Ono je vůbec zvláštní, že například i v Česku se často ozývají hlasy proti novým knížkám pro děti, které mají ráz hororu, ale ještě jsme neslyšel, že by se někdo rozčílil nad tím, jaké krváky a thrillery vnucujeme dětem pod zástěrkou pohádek a jmen jako je Němcová, Erben nebo bratři Grimmové.
“Rasimus a propagaci rasismu” můžeme prý spatřit ve všech pohádkách, kde sluhové mají jinak zabarvenou pleť jak králové, princové či hlavní hrdinové.
Stačí se jen na pohádky podívat z toho jedině správného úhlu.

Další zákazy knih pro mládež a cenzura v 21. století.
Knihy O myších a lidech od Johna Steinbecka, Kdo chytá v žitě od J.D. Salingera, Dobrodružství Huckleberryho Finna od Marka Twaina patří ke skvostům světové literatury a přesto byly v roce 1992 na indexu zakázaných knih v mnoha školních knihovnách USA. Důvod zřejmý. Příliš otevřeně kritizují pokrytecké chování lidí a celé společnosti.

Je neuvěřitelní, že ještě po roce 2000 požadovala Windsor Forrest High School v USA po studentech povolení od rodičů na čtení děl Shakespeara: Hamleta, Macbetha či Krále Leara. Zákazům se nevyhnul ani nejoblíbenější spisovatel Roald Dahl a to knihami Jakub a obří broskev, Čarodějnice.

Píše se rok 2018. Italské ministerstvo by mělo z povinných školských osnov vyškrtnout Božskou komedii Dante Alighieriho.
Doporučili to experti z poradní organizace při OSN, podle nichž kniha šíří nenávist vůči Židům, muslimům a homosexuálům. Božská komedie, mistrné dílo středověké literatury a jeden z pilířů italských vzdělávacích programů, je urážlivá a diskriminační, a to jak jazykově, tak obsahem. Tvrdí to členové organizace Gherush92, jež má status zvláštního poradního orgánu Ekonomické a sociální rady.

V roce 2021 vychází nový belgický překlad, kde redaktoři natvrdo vyškrtli pasáž o Mohamedovi, protože ten podle Danteho v pekle trpí za to, že rozséval svár svým náboženstvím. Už tenkrát. A zřejmě i dnes. Proto bylo třeba podle překladatelky a cenzorky Lies Lavrijsenové pasáž vyjmout, jelikož Mohamedův popis je prý značně urážející. Ukázkový příklad autocenzury!

Protože mnoho veřejně činných lidí není schopno se jasně zamyslet, tváříme se, že historii je třeba neustále přepisovat.
Přesně v cenzurním duchu: “Minulost je taková, jakou chceme mít budoucnost.”

Církve přepisovali historii i bibli po celou dobu své existence, u nás zvláště po Bílé hoře. Stačí jen vzpomenou Bohuslava Balbína (1621 – 1688) a jeho vynikající nedokončenou encyklopedii české vzdělanosti tzv. Bohemia docta (1877), kde Balbínův obdiv sklízeli ve své většině katolicky smýšlející vzdělaní lidé, zatímco řada velkých vzdělaných protestantů byla zesměšňována nebo dokonce opomíjena. Včetně Komenského.

I v době obrozeni před první republikou se také falšovalo co se dalo, aby se probudil národní duch v českých zemích, kde podstatná část populace mluvila již německy.
Stejně jako za první republiky, tak i komunistické strany si nárokovali svou pravdu na minulost, stejně jako dnes se o to snaží mnohé tzv. demokratické spolky nebo politické strany.
Stačí jen vzpomenout demagogické výroky Schwarzenberga a expremiéra Nečase ohledně historické události vysídlování Čechů a Němců z českého pohraničí. Člověk by po takovém historickém exkursu upustil slzu, jak mnozí lidé trpí agresívním vpádem Sovětské armády za druhé světové války na Ukrajinu a do nacistického Německa, které po celé Evropě a v SSSR vyvraždilo milióny lidí.

A tak bychom mohli pokračovat dál a dál.
Hranice lidské stupidity jsou všudypřítomné!

The post Cenzura světových bestsellerů. Asterixe, Twaina, Danteho, Dahla, Shakespeara je třeba zakázat! Nabádají k nesprávnému vidění světa first appeared on Čítárny.

V Ravenně se v roce 2021 konaly vzpomínkové akce k 700. výročí úmrtí Dante Alighieriho. Znovuotevření restaurované hrobky vrátilo harmonickou původní tvář hrobce, kterou na konci 18. století navrhl architekt Camillo Morigia.
Slavnostní událost organizuje Fondazione Ravenna Manifestazioni.

Domenico di Michelino, Dante a jeho světy (1465) – Florencie, katedrála Santa Maria del Fiore, levá boční loď. Obraz je dokladem o konání veřejné četby Božské komedie v době florentské republiky přímo v katedrále. Dante drží v ruce svou knihu, vedle něj je napravo zobrazena Florencie, nalevo peklo, v pozadí očistec a nahoře ráj.

Božská komedie od Dante Alighieriho (1265 – 1321) v originále La Divina Commedia, je jedno z nejvýznamnějších děl světové literatury vůbec.
Vzniklo pravděpodobně mezi lety 1307–1321. V Božské komedii samotné Dante uvádí, že se děj odehrává o Velikonocích roku 1300.

Obsahuje 3 velké zpěvy, které symbolicky reprezentují jedno umění.
Peklo je bezesporu skulpturální.
Očistec je malebný.
Ráj pak symbolizuje hudbu.
Dante zřejmě hudbu miloval a důkazem může být jedinečná harmonie jazyková, ale také velmi časté hudební odkazy např. známá část s pěvcem Carelou v Očistci nebo různé stupně blaženství v Ráji.

Koneckonců Dante o poezii píše… est fíctio reťhorica in musica posita. / Rétorická fikce se odehrává v hudbě.

Link: https://www.ravennafestival.live/

Ukázka devítiverší je patrně nejslavnější a nejcitovanější částí díla.
Jedná se o nápis nad branou, kterou se vstupuje do Pekla.
Překlad Otto František Babler. Peklo, Zpěv III., 1 – 9.

Per me si va ne la città dolente,
per me si va ne l’eterno dolore,
per me si va tra la perduta gente.
Giustizia mosse il mio alto fattore;
fecemi la divina podestate,
la somma sapïenza e ‘l primo amore.
Dinanzi a me non fuor cose create
se non etterne, e io etterno duro.
Lasciate ogne speranza, voi ch’intrate
(Inferno, Canto III, vv 1 – 9)

Mnou prochází se k sídlu vyhoštěnců,
mnou prochází se do věčného bolu,
mnou prochází se k říši zatracenců,
pán spravedlnost dal mi do úkolu.
Mne zbudovala s boží všemocností
nejvyšší moudrost s první láskou spolu.
Dříve než já, jež trvám od věčnosti
nebylo nic, co taktéž věčným není.
Kdo vchází mnou ať naděje se zhostí!

Dante / Peklo / Inferno

The post Božský Dante Alighieriho a jeho restaurovaná hrobka v Ravenně first appeared on Čítárny.

Umění rétoriky a dialogu se dnes už nevyučuje, jako tomu bylo ve starověku. Nicméně i matematika se mnohým zdá zbytečná, a přece i ta nám může mnohé říci i o poezii, beletrii, neboť je přirozenou sokyní rétoriky, jak píše ve své knize Dante a statistika řeči Ital Mariotti.

Božská komedie od Dante Alighieriho (1265 – 1321) v originále La Divina Commedia, je jedno z nejvýznamnějších děl světové literatury vůbec.
Vzniklo pravděpodobně mezi lety 1307–1321. V Božské komedii samotné Dante uvádí, že se děj odehrává o Velikonocích roku 1300.
Obsahuje 3 velké zpěvy, které symbolicky reprezentují jedno umění. Peklo jest bezesporu skulpturální. Očistec jest malebný. Ráj pak symbolizuje hudbu. Dante zřejmě hudbu miloval a důkazem může být jedinečná harmonie jazyková, ale také velmi časté hudební odkazy např. známá část s pěvcem Carelou v Očistci nebo různé stupně blaženství v Ráji. Koneckonců Dante o poezii píše… est fíctio reťhorica in musica posita.

Ale mimo hudbu nacházíme v Božské komedii i velký smyl pro matematiku, kterou zřejmě vnímal téměř jako mystickou vědu.
Sto zpěvů je rozděleno takto. 33 jich má Peklo + jeden úvodní zpěv, 33 Očistec a 33 Ráj.
Veršů obsahuje celá báseň 14 233, z nichž připadá 4720 na Peklo, 4755 na Očistec a 4758 na Ráj. Slov má celá báseň 99 542, z těch připadá na Peklo 33.144, na Očistec 33.379 a na Ráj 32.719. Schází pouze 458 slov, aby celá báseň měla 100.000 slov korespondujících 100 zpěvů: na jeden zpěv by tedy přišlo průměrně l000 slov.
Dílo je psáno formou tercín (tříveršových strof po 10 nebo 11 slabikách), což je forma, kterou Dante vytvořil pro Božskou komedii, která obsahuje těchto 4611 tercín + 200 rýmovaných veršů, které jsou vždy po jednom na začátku a na konci každého zpěvu, celkem má tedy Komedie 14 233 veršů.
Pro zajímavost. Tercíny jsou psány v pětistopých jambických verších, kdy schéma rýmu označujeme jako aba, bcb, cdc, ded, … xyx, yzy.

Co se týče používaných slov pro vyjádření panického strachu, hrůzy, ale i lásky, něhy, rozkoše dokázal Dante psát s minimálním množství citoslovcí, což literátům doporučoval mimo jiné i Jaroslav Vrchlický. Slovo hvězdy je v Pekle 10x, v Očistci 9x, v Ráji 24x. Slovo láska je v celé básní 153krát, v Pekle jen 17krát.

Dante napsal svou velebáseň s pomocí 5860 slov. Jen pro zajímavost Shakespeare vládl asi 15.000 slovy, anglický velikán John Milton jich užíval 8000, řecký Demosthenes použil pouze pětinou slov svého jazyka, 4972. Jak vidno, slovní základ je důležitý, ale pro velké dílo je důležitější výběr a genialita autora, jak s nimi naloží.

Ukázka devíti verší je patrně nejslavnější a nejcitovanější část jeho díla. Jedná se o nápis nad branou, kterou se vstupuje do Pekla.
Překlad Otto František Babler. Peklo, Zpěv III., 1 – 9.

Per me si va ne la città dolente,
per me si va ne l’eterno dolore,
per me si va tra la perduta gente.
Giustizia mosse il mio alto fattore;
fecemi la divina podestate,
la somma sapïenza e ‘l primo amore.
Dinanzi a me non fuor cose create
se non etterne, e io etterno duro.
Lasciate ogne speranza, voi ch’intrate
(Inferno, Canto III, vv 1 – 9)

Mnou prochází se k sídlu vyhoštěnců,
mnou prochází se do věčného bolu,
mnou prochází se k říši zatracenců,
pán spravedlnost dal mi do úkolu.
Mne zbudovala s boží všemocností
nejvyšší moudrost s první láskou spolu.
Dříve než já, jež trvám od věčnosti
nebylo nic, co taktéž věčným není.
Kdo vchází mnou ať naděje se zhostí!

Titulní foto:
Domenico di Michelino, Dante a jeho světy (1465) – Florencie, katedrála Santa Maria del Fiore, levá boční loď. Obraz je dokladem o konání veřejné četby Božské komedie v době florentské republiky přímo v katedrále. Dante drží v ruce svou knihu, vedle něj je napravo zobrazena Florencie, nalevo peklo, v pozadí očistec a nahoře ráj.

The post Dante Alighieri a Božská komedie. Světové veledílo ve velmi zajímavých číslech first appeared on Čítárny.

Do speciálního archívu na  Špicberkách budou umístěny digitální kopie knih světového  významu. I Božská komedie od Dante Alighieriho (1265 – 1321) má tak být zachována pro  budoucí generace.

Vatikánská apoštolská knihovna se rozhodla v rámci projektu „500 RUKOPISŮ – 500 LET“ využít technologii Piql pro archivaci nejvýznamnějších rukopisů výjimečné historické a kulturní hodnoty.
Digitální verze vzácných dokumentů budou pro budoucí generace uloženy na černobílém filmovém pásu, tedy mediu, jehož životnost se odhaduje až na 500 let. Právě díky tomu představuje technologie Piql nejstabilnější metodu dlouhodobé archivace.

Smlouva o spolupráci byla uzavřena v uplynulých dnech a prvním rukopisem archivovaným technologií Piql se symbolicky stala Božská komedie od Dante Alighieriho, která byla uložena v Arktickém světovém archivu (Arctic World Archive), který byl společností Piql za podpory norské vlády vybudován na ostrově Spitsbergen, který je součástí souostroví Špicberky.

Umístění Arktického světového archivu právě sem přitom není náhodné – ostrov Spitzbergen byl totiž uznán jako neutrální zóna, která by se měla uznávat i v případě válečných konfliktů, a jde tedy o jedno z nejbezpečnějších míst na světě. Další neopomenutelnou skutečností je to, že data jsou zde uložena v tzv. offline formátu, takže nehrozí nebezpečí, že by se k nim mohli jakkoliv dostat hackeři. K datům by bylo možné proniknout pouze fyzicky, čemuž zase zamezí přísné zabezpečení.

The post Božská komedie od Dante Alighieriho je archivována pro příští generace na Špicberkách first appeared on Čítárny.

Kněz, básník a myslitel Francescco Petrarca (20. 7. 1304 až 19. 7. 1374) je také je označován jako „otec humanismu”. Do světové literatury navždy vstoupily jeho Sonety Lauře.
Na rozdíl od podobných básní věnované nadpozemské a ušlechtilé Beatrice Danta Alighieriho, je jeho Laura daleko víc obyčejná žena než vysněný ideál Dantův.
Setkali se poprvé 6. dubna 1327 na ranní mši v kostele Santa Chiara v Avignonu.

Celý svět dnes zná Petrarkovy Sonety Lauře, protože básnické zbožštění Lauřiny krásy je stále mimořádné citlivé a působivé.

Nemohla být ani stvořena z prvků pozemských…

Kde zlato vzal bůh lásky, z které žíly,
na ty dva copy kadeřavých vlasů?
Kde v trní růže? Z kterých zeměpásů
ten křehký sníh, v nějž dech a tep se vlily?

Odkud ty perly, z kterých letmo střílí
ta cudná slova tlumeného hlasu?
Odkud má tolik nebeského jasu
a božských krás pro mramor čela bílý?

Od kterých kůrů, z kterých kruhů ráje
ten zpěvný hlas, jenž trápí mě a tráví,
že snad mě stráví za nedlouhý čas?

Kterého slunce záře vrozena je
těm očím, v nichž můj bol i mír můj pravý
a z nichž mě žehnou plameny a mráz?

Ukázka ze Zpěvníku Sonety Lauře…

Ale málokdo četl jeho další a významná díla.
Z latinských děl:
epos Africa
Bucolicum carmen – Pastýřská báseň
Z filozofických děl:
De viris illustribus – O slavných mužích
Secretum meum – Moje tajemství

Velmi zajímavá je jeho korespondence s Karlem IV., Arnoštem z Pardubic a Janem ze Středy z let 1351-68.
Roku 1356 navštívil Prahu.

Česky je překládán již začátkem 16.století např. Řehořem Hrubým z Jelení, Mikulášem Konáčem z Hodiškova…

Výběr  z básní:

Život se žene, pořád dál a dál,
a smrt vždy za ním velkými kroky,
a to, co daly a dají roky,
přešlé i příští, nosí mi jen žal.

A vzpomínky a čekání mě rvou,
hned tam, hned tam, že bych šel bez váhání,
rázem už zbavili toho sužování,
jen kdybych neměl cit sám se sebou.

Dívám se v duchu na své srdce s hořem,
co mělo slasti: a z druhé strany
vidím v tom vichru sebe na moři:

přístav je v bouři a můj člun je zmožen,
ráhna a stěžně jsou zpřelámány
a světla k nimž jsem vzhlížel nehoří.
(překlad J. Vladislav)

Má Itálie

„Má Itálie, třeba slova marná
jsou na smrtelné rány,
jichž sta z tvých krásných údů na mne zírá,
chci aspoň lítost pět, jak čeká na ni
kraj Tiberu, kraj Arna,
kraj Pádu, kde zlý čas mi srdce svírá.
Vladaři všehomíra, / soustrast, jež kdysi na zem jít ti dala,
kéž dnes tě vede k zemi milované:
hleď, laskavý náš Pane,
z tak planých příčin tak zlá válka vzplála.
A srdce okoralá,
surová, zprahlá, divá
otevři lásce, učiň přístupnými
a pravda tvá ať zpívá
(ač nehoden jsem) jasně ústy mými!“

Diana milenci se nelíbila

Diana milenci se nelíbila
víc, když ji nečekaně viděl stát
v ledové vodě — celá nahá byla —,
než mně děvečka z hor, která jde prát
závoj a před zcucháním sponou v šláři
dál auře* plavé vlasy zavírat:
že jim teď mne, když nebe žhne v té záři,
milostným mrazením rozchvět se daří.

Život nám utíká a nezastaví

Život nám utíká a nezastaví
se hodinku. Smrt kráčí bez ustání,
dnešek a včerejšek jsou věčné štvaní
do války. Stejně zítřek nedočkavý.

Paměť a čekání mi srdce tráví
hned tím, hned oním tak, že nemít ani
sám nad příštím své duše slitování,
všech myšlenek bych se už dávno zbavil.

Vzpomínám, jestli srdce sladký plod
kdy sklidilo, a cítím z druhé strany
v své plavbě vanutí zvichřená, zlá.

V přístavu vidím bouři. Lodivod
je unavený, plachty potrhány
a světla, k nimž jsem vzhlížel, vyhaslá.

Teď vidíš Amore: mladinká paní

Teď vidíš, Amore: mladinká paní
tvou vládu nectí, pro mne nemá cit,
dva nepřátele má — a cítí klid.

Je v sukni, prostovlasá, ty jsi v zbrani.
Sedne si bosa, kolem kvete tráva.
Ke mně je krutá, k tobě pohrdavá.

Mne vězní. Jestli tobě ponechává
dál soucit šíp a luk ti nerezaví —
msti, pane, mne i sebe za bezpráví!

Vzduch plný par a dotěravá mlha

Vzduch plný par a dotěravá mlha,
již nakupily kolem dravé větry,
se náhle promění a přijde déšť:
A už jsou téměř křišťálové řeky
a místo svěžích mechů po údolí
je vidět jen jinovatku a led.

Mně houstne v srdci, chladnějším než led,
z tíživých myšlenek taková mlha,
jaká se zvedá tady nad údolí,
uzavřené před milostnými větry
a obklopené nehybnosti řeky,
když padá z oblohy mírnější déšť.

Za chvilku přejde každý velký déšť
a v teple roztají sněhy a led
a vidíš, jak se pyšně vzedmou řeky.
Nezahalí nebe tak hustá mlha,
aby, když prudce zaútočí větry,
neprchla ze strání a přes údolí.

Leč co je pro mne kvítí po údolí!
Já pláču, ať je jasno nebo déšť,
ať ledové jdou nebo vlahé větry.
V srdci mé paní den ať není led
a v její tváři jako vždy ta mlha:
Kéž spatřím s ní jezera, moře, řeky!

Zatímco budou k moři klesat řeky
a zvěř milovat stíny po údolí,
ať před krásnýma očima je mlha,
z které se rodí v mých ten stálý déšť,
a v krásné hrudi ať ztvrdne ten led,
jenž budí v mé tak strastiplné větry!

Musím vám odpovědět všem, větry,
pro lásku, jež mě zde mezi dvě řeky
sevřela v zeleň luk a z rosy led,
až kreslil jsem pak všude po údolí
stín, v němž jsem stál a nedbal na žár, déšť
a blesk, zvuk hromu, jímž se trhá mlha.

Neprchla nikdy mlha, když šly větry,
jako ten den. A řeky nehnal déšť,
led teplem slunce netál po údolí

Překrásná žena, jižs tak miloval

Překrásná žena, jižs tak miloval,
až překotně se od nás odloučila
a na nebe, jak doufám, vystoupila:
Vždyť každý její čin jen sladce hřál.

Je čas, abys zas oba klíče vzal,
jež k tvému srdci měla, dokud žila.
Veď k ní pouť přímou, jež se nestočila —
kéž zátěž země netíží tě dál!

Nejtěžší břemeno je odložené,
ta další můžeš lehce odložit,
jak poutník bez tlumoku stoupat sem.

Ted jasně vidíš, jak se k smrti žene
vše, co je stvořené, jak třeba jít
je duši lehké strastným průsmykem.

The post Francescco Petrarca. Málo známé básně středověkého barda first appeared on Čítárny.