Druhý svazek pokračuje v ediční řadě Korespondence Jakuba Demla (1878 – 1961), která chce zpřístupnit některé dosud nevydané soubory básníkových dopisů. Dochovaly se jich tisíce desítkám adresátů. Potvrzují těsné spojení Demlova díla a života, ale také vyvracejí představu, že vše, co zažil, vepsal do svého díla nebo že vše, co sepsal, také publikoval.

Tento soubor má také zásadní význam pro poznání Demlova díla, jeho literárních i duchovních zdrojů, a pro pochopení jeho životních podmínek v době, kdy začal zveřejňovat vlastní knihy (mj. v roce 1907 Homilie a básnickou prvotinu Notantur Lumina) a zároveň se pro svou spisovatelskou i vydavatelskou práci dostával do stále ostřejších sporů s církevními nadřízenými. Spolu s básníkovými dopisy Josefu Ševčíkovi a s dosud nezveřejněnými dopisy Josefu Florianovi a Vladimíru Evermodu Balcárkovi a dalšími, méně početnými soubory listů tvoří korespondence s Fenclem dokumentární doprovod k Demlovým textům, jako jsou deníkové knihy Rosnička a Domů (1912 a 1913) či kniha dopisů Do lepších dob (1927).

Dochovaný soubor Demlových dopisů Matěji Fenclovi patří – navzdory zjevné neúplnosti – v básníkově životní korespondenci k nejpočetnějším a nejsouvislejším: obsahuje 98 listů z let 1905 – 1912, Fenclových dopisů se dochovalo 12 – šest z roku 1906, další z let 1912 – 1938 (podrobnější údaje viz přiložený soupis dopisů). Rukopisy jsou uloženy v Literárním archivu Památníku národního písemnictví a v olomoucké pobočce Zemského archivu v Opavě. Několik listů je známo jen z opisů, které vyšly ve sbornících Studia či v knize Rosnička. Po životních a profesních osudech Matěje Fencla jsme dále pátrali v archivních dokumentech (například ve farních kronikách), uložených např. v Muzeu v Uhříněvsi a ve Státním oblastním archivu Praha-východ. Z nich také čerpáme v doprovodných textech k edici.

Korespondence | Jakub Deml | K vydání připravila, doprovodné texty, vysvětlivky a ediční poznámky napsala, bibliografii Matěje Fencla sestavila a cizojazyčné pasáže přeložila Šárka Kořínková / Předmluva Daniela Iwashita. Redakce Daniela Iwashita a Iva Mrázková / Kresby Jakub Deml. Portrét na obálce a frontispis Pavel Reisenauer. Obálka Miloslav Moucha.
www.dauphin.cz

Jakub Deml (20. 8. 1878 Tasov – 10. 2. 1961 Třebíč)

Básník a katolický kněz. Autor zhruba stovky knih, z nichž některé patří k základním dílům moderní české literatury. Jeho prózy Hrad Smrti (1912) a Tanec Smrti (1914) inspirovaly české surrealisty novým ztvárněním snu. K nejznámějším Demlovým knihám patří lyrické apostrofy květin Moji přátelé (1913), šestadvacet svazků básnického dokumentu Šlépěje (1917 – 1941) či Mé svědectví o Otokaru Březinovi (1931) a Zapomenuté světlo (1934). Jedinečným rysem Demlova psaní je vzájemné propojení knih, z nichž postupně vzniká živý a dramatický celek.

Po absolvování brněnského bohosloveckého semináře byl Jakub Deml v roce 1902 vysvěcen na kněze. V duchovní správě působil velmi krátce a pro konflikty s brněnskou konzistoří byl už v roce 1911 zbaven kněžských povinností a později předčasně penzionován. Krátce před první světovou válkou nesměl kvůli údajně pohoršlivému životu pobývat na venkově a vrátil se tam až po krátkém intermezzu v Praze. V roce 1922 si postavil dům v rodném Tasově, kde žil až do smrti.

V období, do něhož spadají dopisy shrnuté v této knize, byl Jakub Deml jedním z nejoddanějších spolupracovníků Josefa Floriana při vydávání edice Studium. V téže době debutoval knihou Slovo k Otčenáši Františka Bílka (1904) a básnickou knihou Notantur Lumina (1907). V době návratů do Babic se rovněž odehrála řada událostí, jež daly vzniknout Demlovým prvním deníkově-dokumentárním knihám Rosnička (1912), Domů (1913) a Pro budoucí poutníky a poutnice (1913).

Korespondenci Jakuba Demla vydává nakladatelství Dauphin
https://www.dauphin.cz/search.html?searchstr=deml

Matěj Fencl
(19. 2. 1877 Bílov – 6. 1. 1949 Uhříněves)
Katolický kněz a překladatel. Po složení maturity na reálném gymnáziu v Příbrami nastoupil na podzim 1898 v Praze na českou Teologickou fakultu Karlo-Ferdinandovy uni­-
verzity. V roce 1902 byl v Chrámu sv. Víta vysvěcen na kněze a vstoupil do duchovní služby. Po prvních kaplanských působištích v severozápadních a západních Čechách přišel v roce 1907 do Uhříněvsi u Prahy, kde vykonával duchovní správu až do své smrti v roce 1949. Dlouhá léta byl pouze kaplanem, až v roce 1940 se po úmrtí svého předchůdce stal uhříněveským děkanem. Řada pochval, které mu v průběhu let udělili jeho nadřízení, svědčí o tom, že svou službu konal zodpovědně a pečlivě.
V prvních letech kaplanské služby navázal Matěj Fencl kontakty s Josefem Florianem a jeho staroříšským vydavatelstvím, seznámil se s Jakubem Demlem a stal se jeho „korespondenčním“ přítelem. Díky tomu zesílil Fenclův zájem o literaturu a začala jeho překladatelská spolupráce s Florianovou ediční řadou Studium. Jakub Deml a Josef Florian jej také nasměrovali k jeho životnímu úkolu – překladu díla německé mystičky Anny Kateřiny Emmerichové, jemuž se pak věnoval přes dvacet let.

The post Jakub Deml. Korespondence. Matěj Fencl first appeared on Čítárny.

Edice Korespondence Jakuba Demla ( Dauphin) soustřeďuje a zpřístupňuje některé rozsáhlejší soubory básníkových dopisů, jež dosud nebyly publikovány. Po prvních dvou svazcích Carissime, kde se touláte? Dopisy Jakuba Demla příteli Josefu Ševčíkovi do Babic (2010) a I tento list považujte za neúplný. Dopisy Jakuba Demla příteli Matěji Fenclovi (2011) následuje soubor shrnující jednu z nejrozsáhlejších korespondencí Jakuba Demla se sochařem Františkem Bílkem z let 1901 až 1928. Více než 350 dopisů vychází ve dvou knihách, které odděluje přestávka v letech 1906 až 1912.

Potřeboval bych na to čas jednoho Dne, abych mohl Vaše Dílo osvětliti jeho světlem – čas jednoho dechu, abych je mohl vysloviti najednou a tím jasněji viděti bylo jednotu Vašeho díla a ten Jediný jeho žár.
(Jakub Deml Františku Bílkovi 14. října 1903)

Kdo byl Jakub Deml?
Básník a katolický kněz. Autor zhruba stovky knih, z nichž mnohé patří k základním dílům moderní české literatury. Kromě snových próz Hrad Smrti (1912) a Tanec Smrti (1914) jsou to například lyrické apostrofy květin Moji přátelé (1913), knihy Mé svědectví o Otokaru Březinovi (1931) a Zapomenuté světlo (1934) či šestadvacet svazků básnického dokumentu Šlépěje (1917–1941). Jedinečným rysem Demlova psaní je vzájemné propojení knih, z nichž postupně vzniká živý a dramatický celek.

Dopisy z první knihy této korespondence spadají do období, kdy Jakub Deml dokončoval bohoslovecký seminář v Brně a posléze působil jako kaplan v Kučerově, Babicích a Martínkově. Prostřednictvím Otokara Březiny se seznámil s dílem a osobností Františka Bílka a napsal o něm svou první knihu Slovo k Otčenáši Františka Bílka (1904). Jeho práce objednal pro babickou farnost a v edici Studium vydal šest sešitů Souborných prací Františka Bílka (1905). Dílo tohoto výtvarníka inspirovalo zejména Demlovy eseje z té doby, ale i některé prózy, které později zařadil do své básnické prvotiny Notantur Lumina (1907). Vzájemná korespondence obou tvůrců však v roce 1906 na šest let umlká.

Do roku 1911 Deml intenzivně spolupracoval s vydavatelstvím Josefa Floriana ve Staré Říši. Téhož roku se vystupňovaly jeho konflikty s brněnskou konzistoří a definitivně skončila i jeho práce v církevní správě. Krátce před první světovou válkou nesměl kvůli údajně pohoršlivému životu pobývat na venkově a vrátil se tam až po krátkém intermezzu v Praze v letech 1912 až 1913. Právě tehdy svou korespondenci s Františkem Bílkem obnovil.

Po prvním období dopisování z let 1901 až 1906 však nastala v jejich přátelství i spolupráci šestiletá odmlka. Dopisy z druhé knihy korespondence začínají v době Demlova nuceného pobytu v Praze v letech 1912 až 1913 a sledují jeho tvůrčí dráhu i životní putování přes Jinošov a Slovensko až do rodného Tasova.

Pražské období silně poznamenal vztah k přítelkyni a mecenášce Elišce Wiesenbergerové, manželce továrníka ze Žebráku. Jako adresátka či literární postava se promítla například do deníkové knihy Pro budoucí poutníky a poutnice (1913), z níž vychází lyrická próza Miriam (1916), do druhého oddílu lyrických apostrof Moji přátelé (1913, podstatně rozšířeno 1917) či do snových próz Tance Smrti (1914). Od prosince roku 1913 až do konce první světové války Deml pobýval u své sestry Františky Kryštofové v Jinošově a vydal první dva svazky Šlépějí. Spolu s Pavlou Kytlicovou, která se stala jeho vydavatelkou i životní oporou, si v roce 1922 postavil dům v Tasově a natrvalo se tam usadil. Ve dvacátých letech byl činovníkem tasovského Sokola a vydal dva sokolské tituly: Sokolskou čítanku (1923) a Sestrám (1924). Všechny zmíněné knihy a mnohé další výtvarně doprovázel František Bílek.

Korespondence však postupně umlká, poslední známý dopis pochází z roku 1928. Rok poté zemřel Otokar Březina, který byl vždy smiřujícím prostředníkem mezi Jakubem Demlem a Františkem Bílkem.

Můj milený příteli, jak dívám se na Vás se zalíbením! V šeré mé budoucnosti zdáte se mi jedním bodem světlým, jistým. Kráčím po rozzuřených vlnách tohoto času duchem k Vám a noha má se ni neomočí pro silnou moji důvěru k Vám.
(František Bílek Jakubu Demlovi 19. prosince 1904)

Jakub Deml – František Bílek: Číslo jednací: láska – Vzájemná korespondence Jakuba Demla a Františka Bílka
Kniha I. 1901-1906, Kniha II. 1912-1928 / Ediční řada: Jakub Deml – Korespondence, svazek III/I., II. / Ilustrace: Pavel Reisenauer, Jakub Deml, František Bílek | Edici Jakub Deml: Korespondence řídí Daniela Iwashita / Vydal Dauphin, 2013

Kdo byl František Bílek?
Sochař a grafik. Ve svém díle se inspiroval křesťanstvím, zprvu v katolické tradici. Stal se jedním z nejosobitějších představitelů českého výtvarného umění konce 19. a první poloviny 20. století a svou tvorbou ovlivnil i další generace. K jeho nejvýznamnějším sochařským dílům patří Krucifix (1896–1899), Slepci (1901) nebo Strom, jenž bleskem zasažen, po věky hořel (1901). Vytvářel také architektonické návrhy a podstatně zasáhl též do vývoje grafiky – díky přátelství s Otokarem Březinou a Jakubem Demlem i do grafiky knižní.

Dopisy z první knihy této korespondence začínají krátce po Bílkově sňatku s Bertou Nečasovou. Otokar Březina ho seznámil s mladým kaplanem Jakubem Dem-lem, z jehož nadšení pro sochařovo dílo se zrodila kniha Slovo k Otčenáši Františka Bílka (1904) a šest sešitů Souborných prací Františka Bílka (1905), vydaných v edici Studium. Jakub Deml Bílkovo dílo propagoval v časopisech i mezi svými přáteli, pro své kaplanské působiště v Babicích u něj dokonce objednal korouhve, lampy a hřbitovní kříž.

V prvních dvou desetiletích práce byl Bílek na vrcholu tvůrčích sil, vydal své nejdůležitější autorské knihy Stavba budoucího chrámu v nás (1908) a Cesta (1909), proběhly jeho úspěšné výstavy v Mnichově (1904), Berlíně (1905) a v Praze v kostele sv. Martina ve zdi (1908). Neustále hledal prostor, kam uložit svá díla natrvalo, a v roce 1912 si postavil vlastní vilu s ateliérem na Hradčanech. Koncem tohoto roku znovu navázal přátelství i spolupráci s Jakubem Demlem, jak o tom svědčí druhá část jejich vzájemných dopisů.

V době, kdy byly psány dopisy z druhé knihy této korespondence, se František Bílek výtvarně podílel na Demlových knihách daleko více než v období předchozím. Prvním společným dílem po obnovení přátelství byla deníková kniha Pro budoucí poutníky a poutnice (1913). František Bílek nakreslil portrét Elišky Wiesenbergerové do Demlova Tance Smrti (1914), litograficky přepsal lyrickou prózu Miriam (1916), vytvořil dřevoryty pro druhé vydání Mých přátel (1917), reliéfní vazbu pro překlad Slavíka svatého Bonaventury (1916) nebo obálku pro první svazek řady Šlépějí (1917). Pozdější druhou roztržku s Jakubem Demlem předznamenal již v roce 1920 Bílkův přestup k Československé církvi. Přesto oba tvůrci našli ve dvacátých letech ještě jednu velkou společnou ideu – sokolství. František Bílek obrazem doprovodil dvě Demlovy sokolské knihy, Sokolskou čítanku (1923) a Sestrám (1924).

I po utichnutí korespondence je Bílek přítomen v Demlových knihách a v jeho dopisech jiným adresátům, především jako osobnost nerozlučně spjatá s Otokarem Březinou. Spolu s ním tak zůstává jednou z ústředních postav Demlova díla od počátku až do konce.
 
Jakub Deml (20. 8. 1878 Tasov – 10. 2. 1961 Třebíč)

Básník a katolický kněz. Autor zhruba stovky knih, z nichž některé patří k základním dílům moderní české literatury. Jeho prózy Hrad Smrti (1912) a Tanec Smrti (1914) inspirovaly české surrealisty novým ztvárněním snu. K nejznámějším Demlovým knihám patří lyrické apostrofy květin Moji přátelé (1913), šestadvacet svazků básnického dokumentu Šlépěje (1917 – 1941) či Mé svědectví o Otokaru Březinovi (1931) a Zapomenuté světlo (1934). Jedinečným rysem Demlova psaní je vzájemné propojení knih, z nichž postupně vzniká živý a dramatický celek.

Po absolvování brněnského bohosloveckého semináře byl Jakub Deml v roce 1902 vysvěcen na kněze. V duchovní správě působil velmi krátce a pro konflikty s brněnskou konzistoří byl už v roce 1911 zbaven kněžských povinností a později předčasně penzionován. Krátce před první světovou válkou nesměl kvůli údajně pohoršlivému životu pobývat na venkově a vrátil se tam až po krátkém intermezzu v Praze. V roce 1922 si postavil dům v rodném Tasově, kde žil až do smrti.

V období, do něhož spadají dopisy shrnuté v této knize, byl Jakub Deml jedním z nejoddanějších spolupracovníků Josefa Floriana při vydávání edice Studium. V téže době debutoval knihou Slovo k Otčenáši Františka Bílka (1904) a básnickou knihou Notantur Lumina (1907). V době návratů do Babic se rovněž odehrála řada událostí, jež daly vzniknout Demlovým prvním deníkově-dokumentárním knihám Rosnička (1912), Domů (1913) a Pro budoucí poutníky a poutnice (1913).

Korespondenci Jakuba Demla vydává nakladatelství Dauphin
https://www.dauphin.cz/search.html?searchstr=deml

Vy na loktech nosíte mé srdce – Simeon; ó kéž jsem lehký pro Vás svojí čistotou, a k podobenství Nemluvňátka přestvořen! „Nemohu nějak zakončiti dopis“ – „Neukončuji, abych mohl v blízkých dnech pokračovati“ – můj milovaný, kdo řekl něco podobného! Taková slova se nevymýšlejí; jak zlatý pel a šťáva medová, žárem Slunce vyvěrají z květinových kalichů – z kalicha ohnivého Vašeho srdce, a Vy pravíte ke mně: Poď, včeličko, je to dobré! A včelička je smutná a bzučí: „Ano, kvítečko Boží, ráda bych, ale já nevím, jestli za chvíli neumru, nožky mám celé zapatlané práškem z květů jedových, a já se toho tak namlsala, že mne přepadají chvilkami mrákoty, a vosk mého těla, jak může být dobrý, a jak bude možno dělati z něho svíce oltářní! Ó já nešťastná včelka! A jak mne můj raneček tíží, a já si bezpochyby uhnala nemoc nezhojitelnou, a já jsem unavena, i křidélka jsou těžká, a vítr i slabší zdá se mi tak silným, a můj úl tak daleko, tak dávno jsem neviděla naši Královnu – o kvítečko Boží, což jestli je všechno už pozdě!?“ – – Můj milý, slova Vaše jsou tak tichá, jak musejí být, aby byla zářením Pravdy, a ta tichost je svědectvím Pravdy – a Pravda je Světlo, a Světlo ve tmě svítí, a já čtu Vaši bolest: „… kdy mi který ze Světců světa pohledem svým poví o Pánu: On je nejen Cesta a Život – i – Pravda!?“ Ó můj milý, já první jsem temnota – a já první této Vaší bolesti neobsáhnu… Pravdu povídám, a nemohu doufat, že Vaše světlo kdy spatřím! Jak mne to trápí! Petr nikdy „neviděl“ – protože zhřešil. On „neviděl“. A jak čtu na konci čtvrtého Evangelia, řekl mu Kristus: „Co tobě po tom?“ – Petrovi bylo jen praveno: „Následuj mne“ – „Ty poď za mnou.“ A Petrovi bylo praveno: „Ty půjdeš, kam se ti nebude chtíti…“ Petr zhřešil. A třebas prvním z apoštolů – byl odsouzen k temnotě, k nevidění…! Duše „chce“, kde je světlo – tam chce jíti, chce choditi ve světle, ale Petrovi řekla Pravda: „Ty půjdeš, kam se ti nebude chtíti…“ Petře, Ty Jsi snad „spatřil“ a „viděl“ – a „Ty můžeš povídat, nanejvýš co jsi viděl – ale ty nemůžeš povídat, co vidíš – protože nevidíš nic! Ty jsi zhřešil – Ty poď za mnou – ne ve Mně, ale za mnou – s očima a rukama zavázanýma… Ty poď za mnou – a o Jana se nestarej, Jan je miláček, a on může všady, kam mohu Já – a Já jdu k Otci…“

Milý, milý můj: rozumíte mému smutku? Mému mlčení? Je to mlčení, že na světě, a snad i na nebi, nemůže být bolestnějšího! – – Je potřeba jiných muk „očist“cových? ó můj milý! Nepřestávejte se za mne modliti, protože modlitba Vaše mi pomáhá – k tomu: abych „chodil za Vámi…“ A snad se Bůh smiluje, pro Vaši modlitbu, a snad Syn Boží přijde, dotkne se mých očí a řekne: Chci, abys viděl! A slinou dotekne se mých uší a řekne: Efeta – A snad potom, můj drahý, uslyším Váš hlas… A to všechno pro Vaši modlitbu…! Či i já, umíraje, zvolám s bolestí: „Scribantur haec in generatione altera!? (Ať to napíše pokolení příští.)“ Což tedy i já nesmím ještě psát? A jako Mojžíš (pro vinu) umřít před zemí zaslíbenou? Můj milý, rozumíte mé bolesti? A tato bolest pro mne, donedávna, nebyla tak těžkou… jak sladko jest nést břemeno svých vin! ale odnedávna: opravdu je těžkou, ta bolest má: od chvíle té, kdy jste mne miloval… Tedy pro Vaši Lásku je mi to tak těžké – nebo jaký smutek, řekla-li choť: jsem neplodná… – Ó můj – milý, mohu Vám kdy učinit co horšího? zasadit hlubší ránu? Sám sebe více odsoudit? Modlete se – za zemřelého…

Jak je mi těžko, něco jiného Vám říci – něco veselého – „Je radost jako píseň ztracená ze žití vyššího, zpívaná v opojení mystického vína – jak úsměv na zářící tváři spícího, jímž náhle procitlý na sen svůj zapomíná…“ Což, já někdy ve spaní či v zapomnění (své tíhy) promluvím něco veselého – ale veselost Vaše, můj drahý, je veselost Janova: veselost života – neusnulého, nespícího, nezapomínajícího… Ale modlete se, drahý, ať mě Bůh posiluje (pro Vaši Lásku), aspoň sny…

A kdy pak já Vám na Váš poslední list odpovím? Toto všechno, co dnes jsem odpověděl, jen odpověď na Vaše jediné slovo: „Pravda“

The post Jakub Deml. Korespondence. Dosud nepublikované texty first appeared on Čítárny.

Básník, katolický kněz a tvůrce díla, které nemá v české literatuře obdoby nejen svou celistvostí a rozsahem, ale také původností, silou slova, intenzitou obrazů, rozmanitostí forem, humorem a svobodou. Tento básník je navštěvován všemi zázraky, zázrakem levitace, zázrakem fatamorgány, zázrakem transsubstance, zázrakem materializace… Kolik je přechodů mezi tmou a světlem, tolik přechodů je v díle Jakuba Demla mezi Tancem smrti a Mými přáteli.

Co s estetikou, ideologií a poetikou před jeho dílem! Stejně všecky fráze: Deml mystik, Deml katolicista, Deml polemik neobrážejí nic z podoby tohoto básníka, kterého neučinily katolíkem hodiny náboženství či teologické studium, ale angelus jeho kraje, kaplička se sochou Panny Marie a modré bezoblačné večery, kterého neučinil ,mystikem’ středověk, nýbrž dar viděti lilii a labuť na jednom stonku, a jenž ,nepolemizuje’ z potřeby přesvědčovati své nepřátele, nýbrž z bolesti a smutku, tak lidského… Co s literární historií, estetikou, kritikou! Jean Arthur Rimbaud se nikdy nedověděl o své slávě. A přece každý básník přes potlesk i mlčení zná velikost své slávy.
Vítězslav Nezval v roce 1928 ve stati „Kapka inkoustu“

Spisovatel, vydavatel, překladatel a editor, který svým pojetím živého slova, knihy jako daru a díla jako jediné souvislé knihy života usiloval vytvořit společenství přátel a čtenářů, ale zároveň se tím vždy vyřazoval z „dobré společnosti“ obecně přijatelných literátů.

Deml není veden v seznamu oficiálních básníků českých; veřejnost literární, až na několik zasvěcenců, neví o něm. A přece jest básník mnohem větší a opravdovější než nejeden, jehož jméno tiskne se několikrát měsíčně v novinách. Stačí přečísti několik stránek z něho, abys poznal, že má svůj výraz, silný i jemný zároveň, své duševní zkušenosti, svou vnitřní optiku a melodiku; že rty jeho posvětil uhlík bolesti a slovo jeho řeřaví jím posud; že tvoří si formu svou z vnitřní nutnosti a že co tísní se v jeho slově, jsou duševní dálky zabrané výbojcem, jehož paže má ve svých chvílích zoufalou odvahu své jedinečné teskné sudby.
Deml zná smutnou alchymii bolesti, muky a strázně duševní, a jako jiní světlo, rozkládá on v prisma tmu. V těch chvílích zjevuje cosi ze „zkušenosti druhého zraku“, abych užil slova Březinova, čeho nedovede zapomenouti ten, kdo pochopil; v těch chvílích při vší své fragmentárnosti nebo někde snad i mlžnosti jest opravdový a ryzí básník; v těch chvílích může mnohému a mnohému učiti se od něho oficiální poesie česká, propadlá ve své většině tak žalostným bludům a klamům hmotařským a churavící těžce v samém svém kořeni. Jeho dvě knížky daly mně něco, co vzpouzí se etiketě a jménu, ale není proto méně skutečné: naopak, jest to co nejbližší duchové skutečnosti samé.
F. X. Šalda v roce 1913 ve stati „Jakuba Demla Hrad Smrti a Moji přátelé“

Inspirátor a zakladatelská osobnost moderní české literatury – z jeho poezie i snových textů vyšla česká básnická avantgarda dvacátých a třicátých let, na jeho dokumentární a svědecké texty navázala mnohá podstatná díla deníkové a dopisové prózy 20. století; k Demlovi se přihlásili mj. Vítězslav Nezval, Vladimír Holan i Jan Zahradníček, Jiří Kolář i Bohumil Hrabal, Ivan Diviš, Josef Jedlička i Jan Zábrana, ze současných autorů k němu odkazují ve svých dílech například Ivan Wernisch, Ludvík Vaculík či Emil Hakl.

„Že jsem se až po uši zamiloval do Jakuba Demla, to pochopí každý, kdo si přečte první stránku Zapomenutého světla. Čtenář neodtrhne oči dříve, dokud nedočte; a potom si strašlivě vzdychne. Ale tisíckrát strašlivěji si vzdychne ten, kdo se pokouší psát prózu, vzdychne zdravou žárlivostí nad neopakovatelností Zapomenutého světla, ve kterém Deml na tak malých plochách dovede rozpoutat skoro všechny formy psaní, od anekdoty k vnitřnímu monologu, od naturalismu k pomněnkově modré lyrice mariánského kultu…“
Bohumil Hrabal v roce 1967 v knize Bohumil Hrabal uvádí… výbor z české prózy

Ústřední postava vlastního díla, které v rozmanitých slovesných formách tvoří celoživotní a souvislý „román duše“ na pokračování, jímž procházejí desítky dalších reálných postav – mezi nimi i řada osobností českého literárního, kulturního a společenského života, ale i řada lidí z Demlova nejbližšího okolí, které takto zvěčnil.

„V čem tkví ,heroismus‘ hrdiny Demlova románu duše? Především v tom, že se pokouší do svého díla zahrnout vše, každou událost svého života, ať je to setkání s člověkem, s věcí, květinou. ,Ani jedna věc, která přichází pod naši ruku, ať nezůstane bez odpovědi‘ (Notantur Lumina), a úsilí dát odpověď na každou věc, byť sebenepatrnější, v ní vytváří tajemství jejího náhlého zrození před našima očima…“
Vladimír Binar v roce 1971, v předmluvě „Neznámé arcidílo Jakuba Demla“ k výboru Tasov

Rodák z Tasova u Velkého Meziříčí, kam situoval většinu svých knih a kde se ve 20. letech po letitém putování po různých místech Českomoravské vysočiny usadil a žil tam až do smrti – Tasov v jeho pojetí však není uzavřenou lokalitou na okraji dění, v jeho básnickém vidění se rodný kraj proměňuje ve středobod veškerého lidského i přírodního života a dějin.

„Smysl Demlova díla je univerzální, i když vychází především z českomoravských podmínek a reálií. Bylo by bezpředmětné Demla zařazovat po bok světově proslulých jmen, protože by to v žádném případě jeho dílo ani neosvětlilo, ani nedefinovalo. Deml musí být světové literatuře představen v celé své komplexní povaze.“
Joseph Normon Rostinsky, autor anglicky psané monografie o Jakubu Demlovi (1981), v roce 2008 v rozhovoru pro týdeník A2

Kritik českého duchovního, společenského a politického života i jeho konkrétních představitelů a ideologů – proto bylo jeho dílo většinou odmítáno, cenzurováno nebo umlčováno, po desetiletí komunistické nesvobody se vyřazovalo z oficiálních knihoven i české literatury, nezmiňovalo se ve slovnících ani učebnicích, čtenářům je dodnes přístupno jen zčásti, a právě pro nedostupnost a neznalost převažují výběrové, ideologické, přejaté a nekriticky opakované soudy o tomto díle.

„Deml přežil všechny katastrofy 20. století. Lze se od něj naučit, že se ve společnosti nemusíme účastnit věcí, které odmítáme a které zraňují naše lidské přesvědčení. Proto je život tohoto hádavce tak důležitý pro naši společnost, v níž víc a víc lidí ztrácí cit pro to, co je dobré a co špatné. (…) U Demla se hromadí všechna tabu české kultury: katolicismus za monarchie, husitská Církev československá a protihabsburské hnutí, náboženský fundamentalismus a demokratické spory o pravdu, křesťanství ve smyslu apoštola Pavla a antijudaismus, socialistické ideologie a komunistický GULAG, autorita a svodoba každého člověka, materialismus konzumního společnosti a metafyzika. Krátce řečeno: Česká republika se asi s těmito bolestmi ještě sama nevyrovnala, a proto není připravená vydat Demlovo dílo celé. Deml je dodnes u ledu, protože mnoho lidí má v hlavách socialistickou propagandu. Věřím ale, že mladá generace bude mít nestranný pohled, že rozliší věci esteticky hodnotné od méně hodnotných a že sama Demlovy názory prozkoumá.“
Alexander Wöll, německý slavista, autor monografie o Jakubu Demlovi (2006), v roce 2008 v rozhovoru pro týdeník A2

Spisy Jakuba Demla, které vycházejí v nakladatelství Dauphin: https://www.dauphin.cz/vydano_deml.html

Rozvrh Díla Jakuba Demla v edici Bedřicha Fučíka a Vladimíra Binara
Záštitu nad tímto projektem převzal pan Jiří Gruša, prezident mezinárodního PEN klubu a ředitel Diplomatische Akademie Wiena

l. Moji přátelé – Praha 1980, 370 s.
První světla – Miriam – Nebe se jiskří mlékem – Moji přátelé
2. Můj očistec – Praha 1981, 334 s.
Hrad smrti – Tanec smrti – Vražda
3. Domů – Praha 1982, 534 s.
Do lepších dob – Domů – Rosnička – Pro budoucí poutníky a poutnice
4. Tajemná loď – Praha 1983, 284 s.
Verše české – Jediná naděje – Stařec před jeslemi
5. Mohyla – Praha 1982, 456 s.
Pozdrav Tasova – Tepna – Mohyla – Velebný pán – Bratr Antonín – Bratr Josef – Marta
– Hlas mluví k Slovu
6. Oltář v poli – Praha 1978, 470 s.
Šlépěje 1–9 – Sokolská čítanka – Sestrám
7. Tepna – Praha 1978, 502 s.
Audiatur et altera pars – Tepna – Šlépěje 10–20 – Pamětní kniha městečka Tasova
– Smrt Pavly Kytlicové
8. Není dálky – Praha 1978, 518 s.
Jak jsme se loučili – Památný den v Kuksu – Slovo k přátelům – Šlépěje 21–26
9. Česno – Praha 1983, 452 s.
Z mého okovu – Česno – Srdcem jsme viděli – Pouť na Sv. Horu
10. Zapomenuté světlo – Praha 1979, 434 s.
Život, jak já jej vidím – Zapomenuté světlo – Písně vojína šílence – Zvenku nebylo
by se čeho bát – Princezna – Žito svatého Josefa – Cesta k jihu – Pohádka – Jugo
– Rodný kraj
11. Bílek a Jenewein – Praha 1983, 483 s.
Slovo k Otčenáši Fr. Bílka – Dílo Felixe Jeneweina
12
12. Mé svědectví o Otokaru Březinovi – Praha 1983, 666 s.
13. Chléb a slovo – Praha 1983, 650 s.
Cena daru – Březina a další – Bílek a další – Exegeze – Katolický sen – Chléb a slovo
14. Slovo k přátelům
Výbor z korespondence – zatím existuje pouze rukopisný rozvrh a dílčí strojopisy či
elektronické opisy jednotlivých korespondencí
15.Carissime, kde se touláte. Dopisy Jakuba Demla Ševčíkovi do Babic

The post Kdo byl Jakub Deml? Proč si Hrabal oblíbil skoro zapomenutého spisovatele first appeared on Čítárny.

Pátý svazek edice Korespondence poprvé představuje rozsáhlý rukopis Jakuba Demla z let 1950–1951, kdy jeho práce nesměly vycházet. Ztvárnil v něm své svědectví o Josefu Florianovi i vzpomínky na vlastní životní cestu kněze, básníka a vydavatele od počátku 20. století do jeho poloviny.

Hudebně vystavěná memoárová próza obsahuje několik Florianových listů a v závěru se proměňuje v dopis, v němž Deml Florianovi deset let po jeho smrti odpovídá. Uzavírá tak předchozí početnou vzájemnou korespondenci z let 1903–1935, obsahující stovky listů, jež na vydání zatím čekají.
Vzpomínky rovněž završují deníkovou a životopisnou linii básníkova knižního díla a spolu s jeho Podzimním snem představují vrcholný, dosud však zcela neznámý text českého písemnictví počátku padesátých let.

Vydavatel a překladatel Josef Florian patřil spolu s básníkem Otokarem Březinou a sochařem Františkem Bílkem k osobnostem, které nejvýrazněji zasáhly do Demlova života a inspirovaly jeho dílo.
Jakub Deml jako spisovatel, překladatel, redaktor a organizátor úzce spolupracoval s Josefem Florianem na první staroříšské ediční řadě Studium (1904‒1911) až do jejího zákazu a vzájemné roztržky. Podruhé spolu korespondovali ve dvacátých letech do poloviny let třicátých. Od jejich seznámení v roce 1903 až do básníkovy smrti prochází Josef Florian mnoha dalšími Demlovými dopisy, od roku 1912 též řadou jeho knih. Ale až v Sedm let jsem u vás sloužil se stal ústřední postavou celé knihy.

V četných odbočkách vzpomínek vystupují další lidé, mezi nimi adresáti jeho dopisů a postavy jeho díla:
kromě Otokara Březiny a Františka Bílka k nim patří Josef Polák, Karel Dostál-Lutinov, Alois Hlavinka, Josef Ševčík, S. K. Neumann, Jaroslav Durych, T. G. Masaryk, Pavla Kytlicová – a v neposlední řadě blízcí spolupracovníci staroříšského nakladatelství Antonín Ludvík Stříž, Otto Albert Tichý, Ludvík Vrána a celá Florianova rodina.

Jakub Demel. Korespondence / Kresby Jakub Deml / Ediční řada: Jakub Deml: Korespondence / vydal Dauphin, 2015

JOSEF FLORIAN / (9. 2. 1873 Stará Říše – 29. 12. 1941 Stará Říše)
Vydavatel a překladatel. Vystudoval reálku v Telči, techniku a filozofickou fakultu v Praze. Od poloviny devadesátých let spolupracoval s okruhem Katolické moderny. V letech 1898 až 1900 byl profesorem na náchodské reálce. Učitelskou dráhu rázně ukončil, vrátil se do svého rodiště, začal překládat díla Léona Bloye a stal se samostatným vydavatelem. V roce 1902 se oženil s Františkou Stehlíkovou, v letech 1903 až 1927 se jim narodilo dvanáct dětí.

Po několika sešitech řady Knihy a exegeze vydával Florian knižní a sborníkovou edici Studium (1904–1911), na níž se jako překladatel, autor, redaktor i organizátor od počátku výrazně podílel Jakub Deml. Zpřístupňovali zde podstatné papežské dokumenty Pia X., svědectví o lasalettském zjevení, díla středověkých mystiků i soudobých světových, především francouzských spisovatelů a náboženských myslitelů. Kolem edice se postupně soustředil okruh čtenářů, podporovatelů a spolupracovníků – kněží, spisovatelů, překladatelů či výtvarníků. Studium v mnohém oponovalo představitelům brněnské diecéze. Po zákazu Studia a rozchodu s Demlem Florian v roce 1911 nakrátko přemístil vydavatelství do Velké a Osvětiman, roku 1913 se natrvalo usadil ve Staré Říši. Od roku 1912 vydával se spolupracovníky knižnice Dobré dílo a Kurs, edici a sborníky Nova et Vetera, od roku 1926 sborník Archy. Tyto i další staroříšské publikace objevily mnoho českých či zahraničních myslitelů, spisovatelů a výtvarníků, vytvořily svébytnou kulturní enklávu a inspirují nekonformní české umělce i vydavatele dodnes.

Jakub Deml (20. 8. 1878 Tasov – 10. 2. 1961 Třebíč)
Básník a katolický kněz. Autor zhruba stovky knih, z nichž některé patří k základním dílům moderní české literatury. Jeho prózy Hrad Smrti (1912) a Tanec Smrti (1914) inspirovaly české surrealisty novým ztvárněním snu. K nejznámějším Demlovým knihám patří lyrické apostrofy květin Moji přátelé (1913), šestadvacet svazků básnického dokumentu Šlépěje (1917 – 1941) či Mé svědectví o Otokaru Březinovi (1931) a Zapomenuté světlo (1934). Jedinečným rysem Demlova psaní je vzájemné propojení knih, z nichž postupně vzniká živý a dramatický celek.

Po absolvování brněnského bohosloveckého semináře byl Jakub Deml v roce 1902 vysvěcen na kněze. V duchovní správě působil velmi krátce a pro konflikty s brněnskou konzistoří byl už v roce 1911 zbaven kněžských povinností a později předčasně penzionován. Krátce před první světovou válkou nesměl kvůli údajně pohoršlivému životu pobývat na venkově a vrátil se tam až po krátkém intermezzu v Praze. V roce 1922 si postavil dům v rodném Tasově, kde žil až do smrti.

V období, do něhož spadají dopisy shrnuté v této knize, byl Jakub Deml jedním z nejoddanějších spolupracovníků Josefa Floriana při vydávání edice Studium. V téže době debutoval knihou Slovo k Otčenáši Františka Bílka (1904) a básnickou knihou Notantur Lumina (1907). V době návratů do Babic se rovněž odehrála řada událostí, jež daly vzniknout Demlovým prvním deníkově-dokumentárním knihám Rosnička (1912), Domů (1913) a Pro budoucí poutníky a poutnice (1913).

Korespondenci Jakuba Demla vydává nakladatelství Dauphin
https://www.dauphin.cz/search.html?searchstr=deml

V témž roce 1904 jsem ponejprv uviděl skutečného revolucionáře. Neměl oholený krk. Neměl měkké, běloučké ruce. Bylo mu právě třicet let. (…) Oči jeho byly ohnivé a dívaly se skrz vás tak daleko, že jste tomu nemohli rozumět. Tak se dívají i oči blázna. (…) Tento žebrák a blázen byl Josef Florian.
Aniž jsem tušil, bylo to setkání rozhodující o celém mém životě až za hrob.
Věděl to Josef Florian?
Snad to věděla má nebožka matka.
Celý můj život se obrátil naruby.

(Jakub Deml: Sedm let jsem u vás sloužil)

The post Jakub Deml. Korespondence. Vzpomínky na Josefa Floriana first appeared on Čítárny.