Andreas Popp ve své eseji píše: “Když jsem ve své knize „Chléb a hry“ v roce 2004 exaktně předpověděl dnešní hospodářskou krizi (prosím, odpusťte mi tu samochválu), mnoho lidí si tehdy ťukalo prstem na čelo, ale u tématu „Demokracie“ jsou důsledky dramaticky horší.

Ještě před několika lety věřilo velmi mnoho inteligentních lidí na Zemi v protiklad komunismu a kapitalismu. Dnes víme, že sice střednědobá ekonomická efektivita (z materialistického hlediska) funguje u komunistického plánovaného hospodářství hůře než při tzv. volném trhu, avšak oba systémy vedou nakonec k chudobě většiny národa, k masivnímu drancování přírody a k vykořenění etnické příslušnosti.

Spočívají tyto zdrcující výsledky při jejich srovnání skutečně jen v rozdílných povahách těchto systémů, nebo by mohla být příčina v samotné podstatě, se kterou se skoro všichni političtí vůdci permanentně ohánějí:

V demokracii? Lidé jsou bohužel již po generace udržování v tomto umělém „dualismu“.
Opakem demokracie je diktatura!
S takto zjednodušenou představou o světě je možné manipulovat s miliardami lidí, aniž by to tušili.

Rozebereme-li si střízlivě náš dnešní svět a připustíme otázky, které nepodléhají politické korektnosti,
zjistíme velmi rychle, že se za demokracií skrývá zvláštní forma diktatury.
Když jsem se před pár lety dozvěděl, že „fašismus“ se může lehce schovat do pláštíku „antifašismu“, bylo mi hned jasné, jak chytré toto současné zřízení vlastně je, avšak jen v zájmu hrstky vyvolených. Skutečné záměry se schovají za svůj pravý opak. Tento princip znáte i ode mně, když komentuji zprávy z masmédií…

Přes vídeňský Institut für Wertewirtschaft jsem narazil na práci jednoho filosofa-ekonoma jménem Rahim Taghizadegan, který se tématem demokracie brilantně zabýval a která představuje podstatný základ tohoto textu.

CO VLASTNĚ ZNAMENÁ DEMOKRACIE?
Pojem „demos“ pochází ze starořečtiny a znamená asi tolik, co dnešní slovo „vesnice“. Nejmenší spravující jednotka se v antice nazývala „deme“, přičemž se tím v positivním slova smyslu označovala samovláda občanů. Je třeba si však na tomto místě říci, kdože to byli ti občané. Občané nebyli lid jako takový, nýbrž menšinová skupina lidí, kteří představovali politický orgán demosu (rozuměj vesnice). Převážná většina lidí byla z vládnutí vyloučena. I slovo „lid“ bychom měli lépe prozkoumat. Slovem „lid“ se rozuměla skupina svobodných obranyschopných mužů, kterým bylo přiznáno právo nosit zbraň. Tyto dva orgány, občané a lid, netvořily více než 5 – 15% celkového počtu obyvatel vesnice. Zbývajícím 85ti procentům „nesvobodných“ bylo zapovězeno ovlivňovat politické dění. Volby v této jisté formě „aristokracie“ neexistovaly, neboť byly považovány za nedemokratické. Místo toho existovala stále se střídající forma politické účasti všech občanů tak, aby se nakonec „každý“ dostal ke slovu.

Naproti tomuto veřejnému úseku demokracie stál privátní úsek poddaných, kterým se říkalo „idios“. V průběhu idealizace „demokratické elity“ se zřejmě odtud odvodilo dnešní slovo „idiot“, kterým byla míněna pracující třída, která měla za úkol pracovat pro „vedoucí deme“ a kterým nebyl dáván čas ani příležitost se nad touto nespravedlností ani zamýšlet.

I Římané oddělovali od sebe obyvatele pomocí pojmů Res Privata (vedení) a Res Publica (závislá spodní vrstva obyvatelstva). Viděno dnešním pohledem, vidíme zde jisté paralely, pokud vezmeme soukromé koncerny a držitele moci (včetně politiků) a na druhé straně máme sloužící, pracující třídu poddaných, kteří jsou v rámci republiky „drženi pospolu“.

Možná si teď myslíte, že to trochu přeháním, neboť jen obyčejná věcná kritika svaté krávy jménem „demokracie“ je často spojena s extrémní a a priori nepřátelskou opozicí.

Stále je nám opakováno, že demokracie reprezentuje „většinovou společnost“, ale tak tomu opravdu není. Například většina Němců si nepřála EURO či odmítá německou účast na válce v Afghánistánu, ale to „demokratické“ vedení evidentně nezajímá. Je rozhodnuto jednoduše proti vůli obyvatelstva, které je současně umlčováno různými strach nahánějícími příběhy. Vzpomeňme na všechny ty story o nebezpečí teroru, o klimatických katastrofách, chřipkové pandemii – ověřená to metoda, jak přesvědčit poddané.

Blbé je, že dnešní poddaní musejí pro „deme“ tak tvrdě pracovat, že se již nedostanou k tomu, aby si přečetli  něco od starých mudrců.

Aténská škola, Rafael, Vatikán
Více o demokracii >>

Aby se mohl podílet na antické řecké demokracii, musel každý muž prokázat, že vykazuje určité vlastnosti.
V této době (cca. 500-300 před Kristem) byly předpisy pro přijetí velmi přísné. Člověk musel být starší 18ti let, musel pocházet z Atén a musel prokázat bezpodmínečnou nezávislost. Všichni občané (tedy rovněž členové „deme“) mohli kdykoliv zřídit „vyšetřovací výbor“, pokud byl uchazeč v podezření, že někdy v minulosti nestál při svých aténských rodičích, nebo že byl zbabělý ve válce.

Chtěl bych ještě jednou jasně říci, že při této proceduře se nejednalo o ucházení se o nějaký úřad, nýbrž jen o účast na demokracii tím, že mohu spolupůsobit při kontrole politických shromáždění, zda tato probíhají podle pravidel. Pokud chtěl někdo hovořit s předsedajícím takového shromáždění, který by se dal srovnat s dnešním kancléřem, bylo to téměř kdykoli možné. V průměru byl každý druhý občan jednou ve svém životě činný jako (neplacený) „kancléř“.

Existovala také stálá armáda. V případě války byli obyvatelé (samozřejmě bez žoldu) okamžitě k dispozici, aby chránili vlast. Občanské shromáždění bylo zhruba srovnatelné s dnešním parlamentem, akorát s tím rozdílem, že „poslanci“ nesli přímou odpovědnost za své chyby. Odhlasovaly se zákony a když někdo navrhnul změnu, která se také zrealizovala, byl „iniciátor“ do konce života odpovědný, když ta či ona novinka přinesla v praxi problémy pro obyvatelstvo. V extrémních případech docházelo dokonce i k popravám.

Pomyslím-li na náš dnešní zákonodárný chlív, zřejmě bychom už žádné poslance neměli.

Platón to vystihl dobře:

„Vidím přicházet konec každého státu, ve kterém zákon neurčuje panovníka, nýbrž panovník zákon.“

Za těchto okolností se dá označit dnešní společenské zřízení za spíše pravý opak toho, co je ve skutečnosti „demokracie“. Snad už je teď více jasné, proč ve svých knihách často používám výrazy jako je „Demokratismus“ nebo „Demokratura“.

Při mých zkoumáních mně vždy zarazilo, že velcí myslitelé a filosofové se vyslovovali jasně proti demokratickému zřízení, protože zde zřejmě spatřovali základ budoucí tyranie. Demokracie s omezenou dobou trvanlivosti? Zde se nám otvírají obrovské brány k přemýšlení. Kritika směřuje k tomu, že je třeba prozkoumat paralely diktatury jedné osoby, uskupení mocných (oligarchie) a tyranie zkrze lid samotný (demokracie).

CELÁ HRA JE VELMI JEDNODUCHÁ: KDO JE U KORYTA, CPE SE. LHOSTEJNO, O KTERÝ DRUH MOCI ZROVNA JDE.

Ptá se syn svého otce: Co je demokracie.
„Víš, synku, dnešní pojem slova demokracie je velmi často to, že smíme žít a dostávat peníze za nic.“
„A nezačnou být lidé zde na nás vzteklí, když na nás musí pracovat?“
„Samozřejmě, že ano, ale to je rasismus a ten je zakázaný.“

Vše se evidentně opakuje. Římský stát zanikl díky spotřebě vlastních zdrojů. Tento stav začal tehdy také neuvěřitelným nafukováním státního aparátu ve formě úředníků, politiků a podobným státním orgánům. Ať už v antickém Řecku, Římském impériu nebo ve Spojených státech, kterým se podřídil v podstatě celý zbytek světa, vždy se v demokracii objeví „třída“, která se soustředí na to, aby lidi ovlivňovala a manipulovala s cílem udržet si pro sebe prebendy. Obyčejný člověk, který se lopotí jako poddaný, aby tento systém financoval, nehraje od určité chvíle žádnou roli.

Demeoti ovládají Idioty
Tyto souvislosti dokáží bystří lidé samozřejmě relativně rychle pochopit, což aktivuje určité morální komponenty, kdy člověk nechce potom být za tyto utlačovatelské mechanismy demokracie zodpovědný. S ohledem na „dogmatiky“ našich demokratických vlád po celém světě, kteří umí přijít akorát s „kritickou“ námitkou: „Demokracie sice není 100% spravedlivá, ale lepší systém neznám“ pak máme hned důkaz, že v politice nejsou ty nejlepší osoby, nýbrž (přinejmenším morálně) ty nejhorší. Možná bychom si občas mohli vzpomenout na staré filosofy, neboť přesně toto zjištění bylo již mnohokrát popsáno.

Starý římský politický typus „Cato“, který byl v rámci demokratických struktur vystřídán typusem „Césarem“, hřměl směrem k masám lůzy, když jej před rozlobeným shromážděním táhli od pultu:

„Umlčujete ty, kteří nad Vámi převažují, jen abyste se sami vydali na milost vládě jednoho!“

Další průběh zániku Říma je znám. Rozpoznáme zde opět „podobnosti“ s dnešním demokratickým „pořádkem“?

Masová hysterie při Obamových volbách ukázala více než jasně, ve kterém stádiu manipulace se obyvatelé této povětšinou demokratické planety nacházejí.
Lidé plačící štěstím v den voleb. Když se při své badatelské práci ptám lidí, co vlastně dělá Obama lépe než třeba pan Bush nebo pan Clinton (myslím zcela konkrétně), tak se nedozvím vlastně nic víc, než krčení rameny a větu: „Obama je neuvěřitelně sympatický a já mu prostě věřím…“ „Yes we can!“ Touto lacinou frází nadchnout miliony lidí, to je skutečně mimořádné.

Všichni otcové zakladatelé USA byli anti-demokraté!
To nemá co dělat s nějakými špatnými pohnutkami, avšak pouze a jen se studovanými historickými zkušenostmi. Obecně panoval názor, aby Spojené státy neupadly do demokracie, což bylo i písemně stvrzeno. Místo toho byla preferována republika, jejíž politické vedení podléhalo malému množství vybraných mužů se zvláštními zásluhami a jejichž úkol byl sloužit lidem.

Když americký prezident Andrew Jackson zavedl v rámci demokracie všeobecné volební právo, začalo také zároveň „podmazávání“ ve formě povolebních dárečků pro rýsující se systém úřednictva. Slavný sociolog Max Weber označil tento systém jako diletantská správa loupeživých politiků (též profesionálních politiků).

Francouzský aristorkat Alexis de Tocqueville k tomu řekl, že prezident již nevládne v zájmu státu, ale v zájmu svého znovuzvolení; provozuje prostituci před lidmi a místo aby odolával jejich choutkám, tak jak by to byla jeho povinnost, nechá se pohánět jejich náladami.
Podařilo se mu tedy odhalit systém volebních lístků jako základ pro korupci a intriky!
Každé čtyři roky jsou i dnes lidé na jeden den „demokraté“, aby si odhlasovali své nové vůdce. Vlastní odpovědnost lidí? Kdepak! Právě naopak! Říkáme to dokonce zcela nepokrytě: „Odevzdáváme svůj hlas!“ Lépe se to snad ani vyjádřit nedá.

Potom zase tyranie pokračuje dál, lhostejno, kdo je zrovna u (údajné) moci. Tragické na tomto systému je, že není možné rozpoznat nějakou fyzickou osobu jako tyrana, nýbrž zde máme jakousi vytvořenou instituci „demokratického státu“, která lidem namluvila, že tou institucí jsou vlastně oni sami.
Systém politických stran v republikách dodatečně podporuje tuto chybnou doměnku. Špatného krále je možné rychleji vyhnat z paláce, než špatnou „demokratickou elitu“, za kterou je navíc člověk sám zodpovědný, když ji přece „volil“. A tady je právě ten omyl!

JAK SVOBODNĚ A NEZÁVISLE JSOU VLASTNĚ POLITICI VOLENI?
Velká část pobíračů státního platu jsou úředníci, nebo jinak státem zaměstnávaní lidé – ti dostávají svůj příjem ze státního rozpočtu. Další velké množství lidí je rovněž plně závislých na systému, ať už je to zkrze důchody, podpory, nebo jiné sociální dávky. Celkově je často více než polovina obyvatel demokratické země v této formě „polapena“.

Podíváme-li se při této příležitosti na volební účast, která je cca 50% oprávněných voličů (u posledních evropských voleb to bylo asi 43%), je nám hned jasné, že politici jsou voleni v podstatě jen na státu závislými lidmi.

Vláda je tedy kontrolována těmi, kteří jsou na ní závislí!
Zajímavé je, že většina lidí instinktivně cítí tuto naprostou šílenost, jestliže jejich mozek zrovna nezamlžují masmédia. „Volíme menší zlo“, říkává se často, nebo „proti těm nahoře se stejně nedá nic dělat“. Co to má prosím celé společného s lidem jako suverénem státu?

Demokracie se stala náboženstvím, o kterém se nikdy nesmí pochybovat, neboť jedinou alternativou je přece hrůzostrašná totalitní společnost, což nás „naučila historie 20. století“, že ano. Jednoduchá, věčně chybná, avšak efektivní metafora, která pomalu ale jistě vede lid do duševního otroctví.
Ve snaze být opět zvoleni, slíbí politici všechno, především to, co nikdy nemohou splnit. Právem volit se poddaní ještě zdaleka nestávají občany. Jelikož demokracii věrní voliči podvědomě cítí celé toto pozadí, stoupá potenciál agrese, která může být politiky (kteří fungují jaké zástupci skutečných „deme“) využita k iniciaci nových válek tím, že se budou konstruovat obrazy veřejných nepřátel.
Nic se nezlepší, pokud lidé nezačnou pomalu zkoumat základy. Pak bychom zřejmě mohli „znovuobjevit“ férové alternativy soužití.

Milí čtenáři, doufám, že jsem Vám tímto provokativním textem přiblížil svou základní otázku:
Demokracie nebo tyranie, je v tom vůbec rozdíl?

Uzavřít chci své pojednání citátem od Gustava Le Bona z roku 1895:

Masy nikdy neprahly po pravdě. Od skutečností, které se jim nelíbí se odvrací a dávají přednost tomu, uctívat omyl jako svého Boha. Ten, který je umí klamat, se stává jejich pánem. Ten, který se je pokouší probudit, je vždy jejich obětí…”

S laskavým souhlasem: Zvídavý Vincenc

Autor textu: Andreas Popp

The post Andreas Popp. Demokracie, diktatura nebo tyranie? Jak fungovala demokracie v Řecku a Římě first appeared on Čítárny.

Washingtonská deklarace byla vyhlášena v Paříži 18.10.1918. Opustili jsme tak tzv. žalář národů – Rakousko-Uhersko, aby mohlo vzniknout samostatné Československo, které jsme 31.12.1992 rozbili a svou samostatnost 1.5. 2004 předali dnes čím dál víc totalitnější EU.

Washingtonská deklarace neboli Prohlášení nezávislosti československého národa jeho prozatímní vládou (Declaration of Independence of the Czechoslovak Nation by its Provisional Government)
patří k zásadním dokumentům souvisejících se vznikem samostatného Československa.
Text deklarace vznikl mezi 13 a 16. říjnem 1918 ve Washingtonu, je podespán T. G. Masarykem a Milanem Štefánikem a Edwardem Benešem.
Dne 18. října 1918 byl text předán americké vládě. O den později vyšel tiskem.

Washingtonská deklarace:

V této vážné chvíli, kdy Hohenzollernové nabízejí mír, aby zastavili vítězný postup spojeneckých armád a zabránili rozdělení Rakousko-Uherska a Turecka, a kdy Habsburkové slibují federalizaci říše a autonomii nespokojeným národům, podrobeným jejich vládě, my, československá Národní rada, uznaná vládami spojeneckými a vládou americkou za prozatímní vládu československého státu a národa, v plném souhlasu s prohlášením českých poslanců, učiněným v Praze dne 6.ledna 1918 (poznámka č. 1), a vědomi si toho, že federalizace a tím více autonomie neznamenají ničeho pod habsburskou dynastií, činíme a prohlašujeme toto naše prohlášení nezávislosti.

Činíme tak, poněvadž věříme, že žádný národ nemůže být nucen žít pod svrchovaností, které neuznává, a poněvadž máme vědomí a pevné přesvědčení, že náš národ nemůže se volně vyvíjet v habsburské lži-federaci, která není než novou formou odnárodňujícího se útisku, pod nímž jsme trpěli minulá tři století. Máme za to, že svoboda jest prvním požadavkem federalizace, a jsme přesvědčeni, že svobodní národové střední a východní Evropy snadno utvoří federaci, jestliže to shledají nutným.

Činíme toto prohlášení na základě našeho historického a přirozeného práva. Byli jsme samostatným státem již od sedmého století a r.1526 jako samostatný stát, sestávající z Čech, Moravy a Slezska, spojili jsme se s Rakouskem a Uhrami v obrannou jednotu proti tureckému nebezpečí.
Nikdy jsme se v této konfederaci nevzdali dobrovolně svých práv jako samostatný stát. Habsburkové porušili svou smlouvu s naším národem, nezákonně překročujíce naše práva a znásilňujíce ústavu našeho státu, kterou sami přísahali zachovávat, a my proto odpíráme zůstat déle součástkou Rakousko-Uherska v jakékoli formě.

Požadujeme pro Čechy právo, aby byli spojeni se svými slovenskými bratry ze Slovenska, kdysi součástky našeho národního státu, odtržené později od našeho národního těla a před 50 lety vtělené v uherský stát Maďarů, kteří nevylíčitelným násilím a krutým útiskem podrobených plemen pozbyli veškerého mravního a lidského práva vládnout komukoliv, kromě sobě samým.

Svět zná dějiny našeho zápasu proti habsburskému útisku, zesílenému a v systém uvedenému dualistickým vyrovnáním rakousko-uherským z r.1867. Tento dualismus je toliko nestoudnou organizací hrubé síly a vykořisťování většiny menšinou; je to politický úklad Němců a Maďarů proti našemu vlastnímu národu, stejně jako proti jiným slovanským a latinským národům monarchie.
Svět zná historii našich práv, kterých Habsburkové sami neodvážili se popírat. František Josef uznal opětovně nejslavnostnějším způsobem svrchovaná práva našeho národa (poznámka č. 2). Němci a Maďaři postavili se na odpor tomuto uznání a Rakousko-Uhersko, sklánějíc se před Pangermány, stalo se kolonií Německa a jako jeho předvoj na východě vyvolalo poslední balkánský konflikt stejně jako nynější světovou válku, kterou Habsburkové počali sami, bez souhlasu zástupců lidu.

Nemůžeme a nechceme nadále žit pod přímou nebo nepřímou vládou těch, kdo znásilnili Belgii, Francii a Srbsko, chtěli být vrahy Ruska a Rumunska, jsou vrahy desetitisíců občanů a vojínů naší krve a spoluviníky bezpočetných nevýslovných zločinů, spáchaných v této válce proti lidskosti těmito dvěma degenerovanými a neodpovědnými dynastiemi.
Nechceme zůstat součástkou státu, který nemá existenčního oprávnění a který odpíraje přijmout základní zásady moderní světové organizace, zůstává toliko umělým, nemorálním politickým útvarem, který překáží každému hnutí, směřujícímu k demokratickému a sociálnímu pokroku. Habsburská dynastie, zatížená nesmírným dědictvím chyb a zločinů, je stálou hrozbou světovému míru a my považujeme za svoji povinnost k lidstvu a civilizaci přispět k jejímu pádu a zničeni.

Odmítáme svatokrádežné tvrzeni, že moc dynastie habsburské a hohenzollernské je původu božského; odpíráme uznati božské právo králů. Náš národ povolal Habsburky na český trůn ze své svobodné vůle a tímtéž právem je sesazuje.
Prohlašujeme tímto habsburskou dynastii za nehodnou, aby vedla náš národ, a upíráme jí veškerá práva vládnout československé zemi, která, to zde nyní prohlašujeme, bude od nynějška svobodným a nezávislým lidem a národem.

Přijímáme ideály moderní demokracie a budeme k nim lnout, poněvadž to byly ideály našeho národa po staletí.
Přijímáme americké zásady, jak byly stanoveny prezidentem Wilsonem: zásady o osvobozeném lidstvu, skutečné rovnosti národů a vládách, odvozujících všecku svou spravedlivou moc ze souhlasu ovládaných. My, národ Komenského, nemůžeme než přijmout tyto zásady, vyjádřené v americké deklaraci nezávislosti, v zásadách Lincolnových a v prohlášení lidských a občanských práv. Za tyto zásady prolévá náš národ krev dnes po boku svých spojenců v Rusku, v Itálii a ve Francii.

Načrtneme jen hlavni zásady ústavy československého národa: konečné rozhodnutí o ústavě samé náleží zákonitě zvoleným zástupcům osvobozeného a sjednoceného národa.

Československý stát bude republikou. Ve stálé snaze o pokrok zaručí úplnou svobodu svědomí, náboženství a vědy, literatury a umění, slova, tisku a práva shromažďovacího a petičního. Církev bude odloučena od státu. Naše demokracie bude spočívat na všeobecném právu hlasovacím: ženy budou postaveny politicky, sociálně a kulturně na roveň mužům. Práva menšiny budou chráněna poměrným zastoupením; národní menšiny budou požívat rovných práv. Vláda bude mít formu parlamentární a bude uznávat zásady iniciativy a referenda. Stálé vojsko bude nahrazeno milicí.

Československý národ provede dalekosáhlé sociální a hospodářské reformy; velkostatky budou vyvlastněny pro domácí kolonizaci; výsady šlechtické budou zrušeny. Národ náš převezme svou část předválečného státního dluhu rakousko-uherského; válečné dluhy ponecháme těm, kdo do nich zabředli.

Ve své zahraniční politice přijme československý národ plnou část odpovědnosti za reorganizaci východní Evropy. Přijímá cele demokratický a sociální princip národnostní a souhlasí s naukou, že veškeré úmluvy a smlouvy mají být sjednány otevřeně a upřímně, bez tajné diplomacie.

Naše ústava postará se o účinnou, rozumnou a spravedlivou vládu, která vyloučí jakékoliv zvláštní výsady a znemožní třídní zákonodárství.

Demokracie porazila teokratickou autokracii. Militarismus je zničen – demokracie je vítězná – na základech demokracie lidstvo bude reorganizováno. Mocnosti temnoty sloužily vítězství světla – vytoužený věk lidstva vzchází.
Věříme v demokracii – věříme ve svobodu – a ve svobodu vždy větší a větší.

Dáno v Paříži, dne 18.října 1918.

profesor T. G. Masaryk, předseda ministerské rady a ministr financí,
generál, Dr. Milan Štefánik, ministr národní obrany,
Dr.Edvard Beneš, ministr zahraničních věci a ministr vnitra.

The post Washingtonská deklarace. Prohlášení nezávislosti československého národa 18.10.1918 first appeared on Čítárny.

Co je demokracie? Pojem „demos“ pochází ze starořečtiny a znamená asi tolik, co dnešní slovo „vesnice“. Nejmenší spravující jednotka se v antice nazývala „deme“, přičemž se tím v positivním slova smyslu označovala samovláda občanů.

Je třeba si však na tomto místě říci, kdože to byli ti občané. Občané nebyli lid jako takový, nýbrž menšinová skupina lidí, kteří představovali politický orgán demosu (rozuměj vesnice). Převážná většina lidí byla z vládnutí vyloučena. I slovo „lid“ bychom měli lépe prozkoumat. Slovem „lid“ se rozuměla skupina svobodných obranyschopných mužů, kterým bylo přiznáno právo nosit zbraň.

Tyto dva orgány, občané a lid, netvořily více než 5 – 15% celkového počtu obyvatel vesnice. Zbývajícím 85ti procentům „nesvobodných“ bylo zapovězeno ovlivňovat politické dění.
Volby v této jisté formě „aristokracie“ neexistovaly, neboť byly považovány za nedemokratické. Místo toho existovala stále se střídající forma politické účasti všech občanů tak, aby se nakonec „každý“ dostal ke slovu.

Naproti tomuto veřejnému úseku demokracie stál privátní úsek poddaných, kterým se říkalo „idios“.
V průběhu idealizace „demokratické elity“ se zřejmě odtud odvodilo dnešní slovo „idiot“, kterým byla míněna pracující třída, která měla za úkol pracovat pro „vedoucí deme“ a kterým nebyl dáván čas ani příležitost se nad touto nespravedlností ani zamýšlet.

I Římané oddělovali od sebe obyvatele pomocí pojmů Res Privata (vedení) a Res Publica (závislá spodní vrstva obyvatelstva).
Viděno dnešním pohledem, vidíme zde jisté paralely, pokud vezmeme soukromé koncerny a držitele moci (včetně politiků) a na druhé straně máme sloužící, pracující třídu poddaných, kteří jsou v rámci republiky „drženi pospolu“.

Stále je nám opakováno, že demokracie reprezentuje „většinovou společnost“, ale tak tomu opravdu není.
Například většina Němců si nepřála EURO či odmítá německou účast na válce v Afghánistánu, ale to „demokratické“ vedení evidentně nezajímá. Je rozhodnuto jednoduše proti vůli obyvatelstva, které je současně umlčováno různými strach nahánějícími příběhy. Vzpomeňme na všechny ty story o nebezpečí teroru, o klimatických katastrofách, chřipkové pandemii – ověřená to metoda, jak přesvědčit poddané.

Aby se mohl podílet na antické řecké demokracii, musel každý muž prokázat, že vykazuje určité vlastnosti.
V této době (cca. 500-300 před Kristem) byly předpisy pro přijetí velmi přísné. Člověk musel být starší 18ti let, musel pocházet z Atén a musel prokázat bezpodmínečnou nezávislost. Všichni občané (tedy rovněž členové „deme“) mohli kdykoliv zřídit „vyšetřovací výbor“, pokud byl uchazeč v podezření, že někdy v minulosti nestál při svých aténských rodičích, nebo že byl zbabělý ve válce.
Při této proceduře se nejednalo o ucházení se o nějaký úřad, nýbrž jen o účast na demokracii tím, že mohu spolupůsobit při kontrole politických shromáždění, zda tato probíhají podle pravidel. Pokud chtěl někdo hovořit s předsedajícím takového shromáždění, který by se dal srovnat s dnešním kancléřem, bylo to téměř kdykoli možné. V průměru byl každý druhý občan jednou ve svém životě činný jako (neplacený) „kancléř“.

Existovala také stálá armáda. V případě války byli obyvatelé (samozřejmě bez žoldu) okamžitě k dispozici, aby chránili vlast.
Občanské shromáždění bylo zhruba srovnatelné s dnešním parlamentem, akorát s tím rozdílem, že „poslanci“ nesli přímou odpovědnost za své chyby. Odhlasovaly se zákony a když někdo navrhnul změnu, která se také zrealizovala, byl „iniciátor“ do konce života odpovědný, když ta či ona novinka přinesla v praxi problémy pro obyvatelstvo. V extrémních případech docházelo dokonce i k popravám.

„Vidím přicházet konec každého státu, ve kterém zákon neurčuje panovníka, nýbrž panovník zákon.“
Platón

Za těchto okolností se dá označit dnešní společenské zřízení za spíše pravý opak toho, co je ve skutečnosti „demokracie“. Snad už je teď více jasné, proč ve svých knihách často používám výrazy jako je „Demokratismus“ nebo „Demokratura“. (Andreas Popp)

Je zvláštní, že velcí myslitelé a filosofové se vyslovovali jasně proti demokratickému zřízení, protože zde zřejmě spatřovali základ budoucí tyranie.
Demokracie s omezenou dobou trvanlivosti? Zde se nám otvírají obrovské brány k přemýšlení. Kritika směřuje k tomu, že je třeba prozkoumat paralely diktatury jedné osoby, uskupení mocných (oligarchie) a tyranie zkrze lid samotný (demokracie).

Celá hra na demokracii je velmi jednoduchá: Kdo je u koryta, cpe se. Lhostejno, o který druh moci zrovna jde.
Vše se evidentně opakuje. Římský stát zanikl díky spotřebě vlastních zdrojů. Tento stav začal tehdy také neuvěřitelným nafukováním státního aparátu ve formě úředníků, politiků a podobným státním orgánům. Ať už v antickém Řecku, Římském impériu nebo ve Spojených státech, kterým se podřídil v podstatě celý zbytek světa, vždy se v demokracii objeví „třída“, která se soustředí na to, aby lidi ovlivňovala a manipulovala s cílem udržet si pro sebe prebendy. Obyčejný člověk, který se lopotí jako poddaný, aby tento systém financoval, nehraje od určité chvíle žádnou roli.

Podle Andrease Poppa a Rahima Taghizadegana
Fotografie: Aténská škola, Rafael, Vatikán

The post Demokracie ve starém Řecku. Stručná historie nejvíc zneužívaného slova v politice first appeared on Čítárny.

Přelomový projev. Pokud utíkáte ve strachu ze svých vlastních voličů, Amerika pro vás nemůže nic udělat, řekl americký viceprezident na Mnichovské konferenci. Vzkaz Vanceho evropským lídrům.

CELÝ PROJEV
amerického viceprezidenta JD Vancea na mezinárodní bezpečnostní konferenci v Mnichově v pátek 14. února 2025.

Jednou z věcí, o kterých jsem dnes chtěl mluvit, jsou samozřejmě naše společné hodnoty. Je skvělé být zpátky v Německu. Jak jste již slyšeli, byl jsem zde loni jako senátor Spojených států. Viděl jsem ministra zahraničních věcí Davida Lammyho a žertoval jsem, že oba jsme minulý rok měli jiné zaměstnání než nyní.

Nyní však nastal čas, abychom my všichni, kteří jsme měli to štěstí, že nám naše národy dali politickou moc, ji moudře využili ke zlepšení jejich života.

Za posledních 24 hodin jsem strávil nějaký čas mimo zdi této konference a velmi na mě zapůsobila pohostinnost lidí, i když se samozřejmě vzpamatovávají ze včerejšího strašného útoku. Poprvé jsem byl v Mnichově vlastně se svou manželkou, která je zde dnes se mnou, na osobní cestě. A vždy jsem měl rád město Mnichov a vždy jsem měl rád jeho obyvatele.

Jsme velmi dojatí a naše myšlenky a modlitby jsou s Mnichovem a se všemi, které postihlo zlo způsobené této krásné komunitě. Myslíme na vás, modlíme se za vás a určitě vám budeme fandit iv následujících dnech a týdnech.

Na této konferenci se setkáváme, abychom diskutovali o bezpečnosti. A obvykle máme na mysli hrozby pro naši vnější bezpečnost.

Vidím, že se zde dnes sešlo mnoho významných vojenských velitelů. Ale přestože se Trumpova administrativa velmi zajímá o evropskou bezpečnost a věří, že můžeme dospět k rozumné dohodě mezi Ruskem a Ukrajinou – a také věříme, že v nadcházejících letech je důležité, aby Evropa ve velké míře posílila zabezpečení své vlastní obrany –, hrozbou, které se ve vztahu k Evropě nejvíce obávám, není Rusko, není to Čína.

To, čeho se obávám, je hrozba zevnitř. Ústup Evropy od některých jejích nejzákladnějších hodnot: hodnot, které má společné se Spojenými státy americkými.

Zarazilo mě, že bývalý evropský komisař nedávno vystoupil v televizi a vyjádřil radost nad tím, že rumunská vláda právě zrušila celé volby.
Varoval, že pokud věci nepůjdou podle plánu, přesně to samé se může stát i v Německu.
Tato povýšená prohlášení jsou pro americké uši šokující. Roky nám říkaly, že vše, co financujeme a podporujeme, je jménem našich společných demokratických hodnot. Vše od naší politiky vůči Ukrajině až po digitální cenzuru je označováno za obranu demokracie.

Když však vidíme, že evropské soudy ruší volby a vysocí úředníci vyhrožují zrušením dalších, měli bychom se ptát, zda se držíme přiměřeně vysokého standardu. A mluvím o nás, protože jsem v zásadě přesvědčen, že jsme v jednom týmu.

Musíme udělat víc než jen mluvit o demokratických hodnotách. Musíme je také žít. Pokud si mnozí z vás v této místnosti pamatují, studená válka postavila obránce demokracie proti mnohem tyranštějším silám na tomto kontinentu. A vezměte si, která strana v tomto boji cenzurovala disidenty, zavírala kostely, rušila volby. Byli to ti dobří? Určitě ne.

A díky Bohu, že studenou válku prohráli. Prohráli, protože si nevážili ani nerespektovali všechna mimořádná požehnání svobody, svobodu překvapovat, dělat chyby, vynalézat, budovat. Ukázalo se, že nemůžete nařídit inovaci nebo tvořivost, stejně jako nemůžete nutit lidi, co si mají myslet, co mají cítit nebo čemu mají věřit.

Věříme, že tyto věci spolu určitě souvisí. A bohužel, když se dnes dívám na Evropu, někdy není až tak jasné, co se stalo s některými vítězi studené války.
Kde v Evropě zůstala svoboda a pravda?

Dívám se do Bruselu, kde komisaři Evropské komise varovali občany, že během občanských nepokojů mají v úmyslu vypnout sociální média: v momentě, kdy zpozorují něco, co považují za „nenávistný obsah“, nebo do této země, kde policie provedla razie proti občanům podezřelým z uveřejňování antifemi.

Dívám se do Švédska, kde před dvěma týdny vláda odsoudila křesťanského aktivistu za účast na pálení Koránu, které vyústilo v vraždu jeho přítele. A jako soudce v jeho případě mrazivě poznamenal, švédské zákony, které mají údajně chránit svobodu projevu, ve skutečnosti neposkytují – cituji – „volnou propustku“ k tomu, abyste mohli cokoli dělat nebo mluvit bez rizika, že urazíte skupinu, která toto přesvědčení zastává.

A možná nejvíc mě znepokojuje pohled na naše velmi drahé přátele, Spojené království, kde se v důsledku ústupu od práv týkajících se svědomí dostaly na mušku základní svobody zejména věřících Britů.

Před něco přes dva roky britská vláda obvinila Adama Smithe Connera, jednapadesátiletého fyzioterapeuta a vojenského veterána, z ohavného zločinu, když stál 50 metrů od potratové kliniky a tři minuty se potichu modlil, nikomu nepřekážel, s nikým nekomunikoval, jen se nekomunikoval, jen se nekomunikoval. Když ho britské orgány činné v trestním řízení spatřily a zeptaly se, za co se modlí, Adam jednoduše odpověděl, že za nenarozeného syna.
Se svou bývalou přítelkyní před lety ukončil těhotenství. Policistů to nedojalo. Adam byl uznán vinným z porušení nového vládního zákona o nárazníkových zónách, který kriminalizuje tichou modlitbu a jiné činnosti, které by mohly ovlivnit rozhodnutí člověka v okruhu 200 metrů od potratového zařízení. Byl odsouzen k trestu zaplacení tisíců liber za právní náklady prokuratuře.

Přál bych si říci, že to byla náhoda, ojedinělý, bláznivý příklad špatně napsaného zákona, který byl přijat proti jediné osobě. Ale ne.

V říjnu 2024, teprve před několika měsíci, začala skotská vláda rozesílat dopisy občanům, jejichž domy leží v takzvaných bezpečných přístupových zónách, ve kterých je varovala, že i soukromá modlitba v jejich vlastním domě může znamenat porušení zákona. Vláda samozřejmě vyzvala čtenáře, aby nahlásili všechny spoluobčany podezřelé z myšlenkového zločinu v Británii av celé Evropě.

Obávám se, že svoboda slova je na ústupu a ve smyslu zábavy, přátelé, ale i ve smyslu pravdy. Přiznám se, že někdy nejsilnější hlasy za cenzuru nepřicházely z Evropy, ale z mé země, kde předchozí administrativa vyhrožovala společnostem sociálních médií a zastrašovala je, aby cenzurovaly takzvané dezinformace.

Dezinformace jako například ideu, že koronavirus pravděpodobně unikl z laboratoře v Číně. Naše vlastní vláda podporovala soukromé společnosti, aby umlčely lidi, kteří se odvážili vyslovit to, co se ukázalo jako zjevná pravda.

Pokud vaši demokracii dokáže zničit několik set tisíc dolarů digitální reklamy z cizí země, pak v první řadě nebyla moc silná.

Proto jsem sem dnes přišel nejen s pozorováním, ale také s nabídkou. A tak jak se zdálo, že Bidenova administrativa se zoufale snaží umlčet lidi za to, že říkají své názory, tak Trumpova administrativa bude dělat přesný opak a doufám, že na tom můžeme spolupracovat.

Ve Washingtonu je nový šerif. A pod vedením Donalda Trumpa možná nebudeme souhlasit s vašimi názory, ale budeme bojovat za to, abychom bránili vaše právo vyjadřovat se ve veřejném prostoru. Souhlasíte nebo ne?

Nyní jsme samozřejmě v bodě, kdy se situace natolik zhoršila, že v prosinci letošního roku Rumunsko rovnou zrušilo výsledky prezidentských voleb na základě chabých podezření zpravodajské služby a obrovského tlaku svých kontinentálních sousedů.

Jak jsem pochopil, argumentem bylo, že rumunské volby byly ovlivněny ruskými dezinformacemi. Ale poprosil bych své evropské přátele, aby se na to podívali z určitého nadhledu.

Můžete si myslet, že není správné, pokud Rusko kupuje reklamu na sociálních sítích, aby ovlivnilo vaše volby. My si to jistě myslíme. Můžete to odsoudit i na světové scéně.

Ale pokud vaši demokracii dokáže zničit několik set tisíc dolarů digitální reklamy z cizí země, pak v první řadě nebyla moc silná.

Dobrou zprávou je, že si myslím, že vaše demokracie jsou podstatně méně křehké, než se mnozí lidé zjevně obávají.

Nemusíme souhlasit se vším, co lidé říkají. Ale když političtí lídři zastupují důležitou voličskou skupinu, je naší povinností s nimi alespoň diskutovat.

A opravdu věřím, že když našim občanům umožníme vyjádřit svůj názor, budou ještě silnější. Což nás samozřejmě přivádí zpět do Mnichova, kde organizátoři právě této konference zakázali účast na těchto rozhovorech zákonodárcům zastupujícím populistické strany na levici i na pravici.

Opět platí, že nemusíme souhlasit se vším nebo s čímkoli, co lidé říkají.
Ale když političtí lídři zastupují důležitou voličskou skupinu, je naší povinností s nimi alespoň diskutovat.

Mnohým z nás na druhé straně Atlantiku to nyní stále více připomíná staré zakořeněné zvyky skryté za ošklivá slova z dob Sovětského svazu, jako jsou nesprávné informace a dezinformace, a kterým se prostě nelíbí, že by někdo s alternativním názorem mohl vyjádřit jiný pohled nebo, nedejbože, jinak hlasovat, nebo ještě hůř.

Toto je bezpečnostní konference a jsem si jist, že jste sem všichni přišli připraveni mluvit o tom, jak přesně chcete v následujících letech zvýšit výdaje na obranu v souladu s nějakým novým cílem. A to je skvělé, protože jak prezident Trump jasně řekl, je přesvědčen, že naši evropští přátelé musí hrát větší roli v budoucnosti tohoto kontinentu.

Nemyslíme si, že souhlasíte s termínem „podělení se o břemeno“, ale myslíme si, že je důležitou součástí toho, že pokud jsme ve společné alianci, Evropané by měli zvýšit své výdaje, zatímco Amerika se soustředí na oblasti světa, které jsou ve velkém nebezpečí.

Dovolte mi však, abych se vás také zeptal, jak vůbec začnete přemýšlet o otázkách týkajících se rozpočtu, pokud v první řadě nebudeme vědět, co bráníme? Hodně jsem už slyšel během mých rozhovorů a měl jsem spoustu skvělých rozhovorů s mnoha lidmi, kteří se zde v této místnosti sešli. Slyšel jsem hodně o tom, před čím se musíte bránit, a to je samozřejmě důležité.

Neexistuje bezpečnost, pokud se bojíte těch hlasů, názorů a svědomí, kterými se řídí váš vlastní národ.

Co se mi však zdálo poněkud méně jasné, a určitě si myslím, že i mnohým občanům Evropy, je, před čím přesně se máte bránit. Jaká je pozitivní vize, která oživuje tento společný bezpečnostní pakt, o kterém jsme všichni přesvědčeni, že je tak důležitý?

Jsem hluboce přesvědčen, že neexistuje bezpečnost, pokud se bojíte těch hlasů, názorů a svědomí, kterými se řídí váš vlastní národ. Evropa čelí mnoha výzvám. Ale krizi, které tento kontinent právě teď čelí, krizi, které podle mě čelíme všichni společně, jsme si způsobili sami.

Pokud utíkáte ve strachu před vlastními voliči, Amerika pro vás nemůže nic udělat. A stejně tak není nic, co byste vy mohli udělat pro americký lid, který mě zvolil a který zvolil prezidenta Trumpa. K tomu, abyste v příštích letech dosáhli něčeho hodnotného, ​​potřebujete demokratické mandáty.

Nenaučili jsme se, že slabé mandáty přinášejí nestabilní výsledky? Ale je toho tolik hodnotného, ​​čeho lze dosáhnout se silným demokratickým mandátem, který podle mě vznikne tím, že budete více reagovat na hlasy svých občanů.

Pokud se chcete těšit z konkurenceschopných ekonomik, z cenově dostupné energie a bezpečných dodavatelských řetězců, pak potřebujete mandáty na vládnutí, protože k tomu, abyste se mohli těšit ze všech těchto věcí, musíte činit těžká rozhodnutí.

A my to samozřejmě velmi dobře víme. V Americe nemůžete získat demokratický mandát tím, že budete cenzurovat své oponenty nebo je zavírat do vězení. Ať už jde o vůdce opozice, pokorného křesťana modlícího se ve vlastním domě nebo novináře, který se snaží informovat o událostech.

Nemůžete ho získat ani tím, že nebudete brát ohled na základnu svých voličů v otázkách, jako například kdo má být součástí naší společnosti. A ze všech naléhavých výzev, kterým zde zastoupené národy čelí, není podle mě nic naléhavějšího než masová migrace.

V současnosti se téměř každý pátý člověk žijící v této zemi přistěhoval ze zahraničí. To je samozřejmě historicky nejvyšší hodnota. Mimochodem, podobné číslo je i ve Spojených státech, také historicky nejvyšší. Jen v letech 2021 až 2022 se počet přistěhovalců, kteří přišli do EU ze zemí mimo EU, zdvojnásobil. A od té doby se samozřejmě ještě mnohem zvýšil.

Tu situaci známe. Nevznikla ve vakuu. Je výsledkem série vědomých rozhodnutí, která v průběhu deseti let přijali politici na celém kontinentu a další na celém světě. Hrozby, které tato rozhodnutí způsobily, jsme viděli včera právě v tomto městě.

Samozřejmě, nemohu o tom opět mluvit, aniž bych nezmínil strašlivé oběti, kterým byl zničen krásný zimní den v Mnichově. Naše myšlenky a modlitby jsou a zůstanou s nimi. Ale proč se to vůbec stalo?

Je to strašný příběh, ale je to příběh, který jsme v Evropě slyšeli už příliš často a bohužel příliš často i ve Spojených státech. Žadatel o azyl, často mladý muž ve věku kolem 20 let, který je již policii znám, vrazí autem do davu a rozbije komunitu. Jednotu.

Kolikrát musí dojít k těmto hrozným neštěstím, než změníme kurz a nasměrujeme naši společnou civilizaci novým směrem? Žádný volič na tomto kontinentu nešel k volebním urnám, aby otevřel brány milionům neprověřených přistěhovalců. Víte, pro co hlasovali? V Anglii hlasovali pro brexit. Ať už s tím souhlasíte, nebo ne, hlasovali pro něj. Stále více lidí v celé Evropě volí politické lídry, kteří slibují, že skoncují s nekontrolovanou migrací.

Nyní shodou okolností prožívám mnohé tyto obavy, ale nemusíte se mnou souhlasit. Jen si myslím, že lidem záleží na jejich domovech. Záleží jim na jejich snech. Záleží jim na jejich bezpečnosti a schopnosti zajistit sebe a své děti. A jsou inteligentní. To je jedna z nejdůležitějších věcí, které jsem se za svůj krátký čas v politice naučil.

Na rozdíl od toho, co možná slyšíte o pár kopců dále v Davosu, občané všech našich národů se obecně nepovažují za vzdělaná zvířata nebo za vyměnitelná kolečka globální ekonomiky. Nepřekvapuje, že nechtějí, aby je vůdci lhali nebo neúnavně ignorovali. Je úkolem demokracie rozhodovat o těchto velkých otázkách při volebních urnách.

Jsem přesvědčen, že odmítání lidí, odmítání jejich obav nebo ještě hůře, rušení médií, voleb nebo odstavení lidí z politického procesu nic nezachrání. Ve skutečnosti je to nejjistější způsob, jak zničit demokracii.

Mluvit a vyjadřovat názory není zasahování do voleb, dokonce i když vyjadřují názory lidé mimo vaši zemi – a dokonce i když jsou tito lidé velmi vlivní – a věřte mi, říkám to se vším humorem –, pokud americká demokracie dokázala přežít deset let nadávání Grety Thunbergové, vy dokážete přežít pár měsíců Elona Muska.

Co však žádná demokracie, americká, německá ani evropská, nepřežije, je říkat milionům voličů, že jejich myšlenky a obavy, jejich touhy, jejich žádosti o úlevu jsou neoprávněné nebo nehodné toho, aby se o nich vůbec uvažovalo.

Demokracie stojí na posvátné zásadě, že na hlasu lidu záleží.
Tady není místo pro firewally. Tuto zásadu buď podporujete, nebo ne. Evropané, lidé mají hlas. Evropští lídři mají na výběr. A jsem pevně přesvědčen, že se nemusíme bát budoucnosti.

Přijměte to, co vám říkají vaši lidé, i když je to překvapující, i když s tím nesouhlasíte. A pokud to uděláte, můžete čelit budoucnosti s jistotou as důvěrou, protože víte, že národ stojí za každým z vás.

A v tom je podle mě velké kouzlo demokracie. Není to v těchto kamenných budovách nebo krásných hotelech. Není ani ve velkých institucích, které jsme společně vybudovali jako jedna společnost.

Věřit v demokracii znamená pochopit, že každý z našich občanů má moudrost a má hlas. A pokud odmítneme tento hlas poslouchat, i naše nejúspěšnější zápasy zajistí jen velmi málo.

Jak jednou řekl papež Jan Pavel II., podle mého názoru jeden z nejvýjimečnějších zastánců demokracie na tomto nebo kterémkoli jiném kontinentu, „nebojte se“. Neměli bychom se bát našich lidí ani tehdy, když vyjadřují názory, které nesouhlasí s vedením jejich země.

Děkuji vám všem. Přeji vám všem hodně štěstí. Ať vás Bůh žehná.

14. února 2025 / Mnichovská konference / Panel „USA ve světě“
, přeložil Lukáš Obšitník.

The post Demokracie stojí na posvátné zásadě, že na hlasu lidu záleží. Přelomový projev viceprezidenta USA Vanceho first appeared on Čítárny.

Vzhledem k tomu, že Univerzita Karlova spadá pod instituce, které musí občanům zpřístupnit informace na základě zákona o svobodném přístupu k informacím (spadá mezi tzv. povinné subjekty), tak jsme se obrátili na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy – konkrétně na prof. Konvalinku, 24.2. 2021 s těmito konkrétními požadavky na poskytnutí informací:

1. Požadujeme poskytnutí relevantní vědecké informace ve formě citace vědecké publikace, která́ by ověřitelným způsobem dokládala, že při izolaci de novo viUKru SARS-CoV-2 (2019-nCoV) byla kompletní́ makromolekula RNA genomu tohoto viru získána ze vzorku od nemocného pacienta z izolované́ monokultury virových částic SARS-CoV-2, které́ bylo dosaženo centrifugací se specifickým hustotním gradientem. Celá kompletní́ makromolekula genomu viru SARS-CoV-2 byla změřena pomocí gelové́ elektroforézy, která́ by určila přesný počet bází virového genomu. Takto vyextrahovaná́ RNA byla osekvenována, aniž̌ by byl řetězec genomu doplňován softwarovými metodami.

2. Pokud neexistuje žádná práce, která by splňovala vědecké nároky na izolaci de novo viru SARS-CoV-2 z bodu 1, požadujeme informaci, na základě jaké vědecké publikace je možno považovat výsledek WGS – celogenomové sekvenace, která zpracovává různorodý biologický/genetický materiál (obsahující lidský materiál a celou řadu dalších, pozorovatelem neidentifikovaných neznámých složek), za skutečný, v přírodě se vyskytující genom patogenního viru, jako je to uvedeno v následující literatuře (viz odkaz pod článkem*), bez toho, aby byly provedeny kontrolní experimenty, které by vyloučily možnost, že stejný genom je možno sestavit sekvenací z odebraných vzorků zcela zdravých lidí? Jak je možné s jistotou tvrdit, že sekvence, ze kterých je v těchto studiích sestaven genom viru SARS-CoV-2, náležely zrovna tomuto viru, a ne jinému organismu, pokud došlo pouze k vyloučení doposud známých sekvencí srovnáním s databází BLAST, ale neznámé sekvence už nebyly nijak dále selektovány?

3. Požadujeme informaci, na základě jaké odborné publikace (prosíme přesnou citaci) byla vědecky prokázána existence patogenu SARS-CoV-2 a jeho příčinná souvislost s onemocněním COVID-19, tzn. doložte prosím citací vědeckou práci, která dokládá platnost hypotézy, že virus SARS-CoV-2 se přenáší z člověka na člověka a že u něj způsobuje onemocnění COVID-19.

4. Požadujeme poskytnutí relevantní vědecké informace, která by ověřitelným způsobem dokládala, že cílové sekvence RNA, detekované testy RT-PCR pro diagnostiku přítomnosti SARS-CoV-2, lze pokládat za součást genomu infekce schopného SARS-CoV-2, tzn. požadujeme citaci vědecké literatury, ve které byl genom o délce cca 30 kbp změřen gelovou elektroforézou, provedeno sekvenování celého řetezce a ten by se shodoval s kteroukoli z uvedených variant tohoto viru uvedených v NCBI?

5. Požadujeme poskytnutí relevantní vědecké informace, která by ověřitelným způsobem dokládala, že antigeny detekované antigenními testy, byly řádně biochemicky určeny na základě izolace viru SARS-CoV-2, resp. ve které vědecké publikaci je uveden popis, jak byly bílkoviny viru SARS-CoV-2 biochemicky určeny a popsány na základě extrakce z virové monokultury viru SARS-CoV-2.

UNIVERZITA, COBY POVINNÝ SUBJEKT, NÁM PO MĚSÍCI ODPOVĚDĚLA, RESP. ODPOVĚĎ ZAMÍTLA A ODŮVODNILA TO TĚMITO ARGUMENTY (CELÉ ZNĚNÍ ROZHODNUTÍ UK):

ODSTAVEC PRVNÍ:

Jedná se o specializované odborné otázky.
Existuje na ně mezinárodní konsensuální názor, který není ve vlastnictví povinného subjektu a ani jej povinný subjekt nemá k dispozici.
Vědecké informace jsou vlastnictvím autora/ů nebo vydavatele daných informací.
Univerzita Karlova jako povinný subjekt:
není povinna informace ve vědeckých publikacích přezkoumávat
není oprávněna z vědeckých informací vyvozovat hypotézy a úvahy
není oprávněna je předávat jako potvrzené dalším osobám
Vědecké poznání není uzavřeným systémem pravd, ale dynamickým procesem směřování k pravdě.
Nikdo není vlastníkem konkrétních vědeckých závěrů.
Na základě kritického zkoumání a na základě všech dostupných pramenů může učinit závěr kdokoli s erudicí v oboru.

ODSTAVEC DRUHÝ:

Dotazy, které žadatel pokládá, jsou zjevně založeny na dogmatickém pojetí tzv. Kochových postulátů.
Kochovy postuláty jsou 140 let starým souborem pravidel, který je již dávno překonaný.
Díky moderním molekulárně biologickým metodám není potřeba izolovat patogenní mikroorganismus, aby byla určena jeho molekulová struktura, přesná sekvence párů bází jeho DNA/RNA nebo i prostorová struktura všech jeho proteinů.

ODSTAVEC TŘETÍ:

Existuje široký vědecký konsensus o tom, že:
chorobu COVID 19 způsobuje virus SARS-CoV-2
virus SARS-CoV-2 lze specificky a citlivě detekovat pomocí biochemických metod včetně PCR (???????????????)
je známa detailní chemická i prostorová struktura všech proteinů viru SARS-CoV-2
je známa struktura viru SARS-CoV-2
je známa přesná sekvence jeho dědičné informace RNA
Tyto informace může poučená osoba snadno získat z otevřených zdrojů.
Povinný subjekt (UK) nemůže podat žadateli na položené dotazy odpovědi, které by mohly sloužit jako konečné, autoritativní a nesporné pravdy, resp. konečné vědecké informace.

PROTI TOMUTO ZAMÍTAVÉMU STANOVISKU JSME SE ODVOLALI S TÍMTO ZDŮVODNĚNÍM:

Ad 1.1: Jedná se o specializované odborné otázky.

Žadatel se obrací na povinný subjekt z důvodu, že se jedná o jednu z nejlepších a nejstarších evropských univerzit s vědeckou tradicí a řadou specializovaných pracovišť, u kterých se předpokládá schopnost jak analýzy, tak syntézy vědeckých informací.

Ad 1.2: Existuje na ně mezinárodní konsensuální názor, který není ve vlastnictví povinného subjektu a ani jej povinný subjekt nemá k dispozici.

Žadatel se obrací na povinný subjekt jako na vědecký ústav, jehož činností je mimo jiné kritická práce s vědeckými informacemi, aniž by je vlastnil nebo publikoval. Pokud by povinný subjekt pracoval pouze a jedině s informacemi, které vlastní nebo které publikoval, jistě by nebyl schopen plnit kritéria, které musí vysoká škola v systému pedagogickém a vědeckém splňovat.

Ad 1.3: Vědecké informace jsou vlastnictvím autora/ů nebo vydavatele daných informací.

Žadatel tento fakt nezpochybňuje a ani jeden z dotazů, který povinnému subjektu v rámci své žádosti položil, nesměřuje k tomu, že by bylo zpochybňováno autorské právo nebo naopak, že by bylo připisováno povinnému subjektu.

Ad 1.4: Univerzita Karlova jako povinný subjekt:

není povinna informace ve vědeckých publikacích přezkoumávat
není oprávněna z vědeckých informací vyvozovat hypotézy a úvahy
není oprávněna je předávat jako potvrzené dalším osobám

Tento argument žadatel nechává bez komentáře, ale pokud je to faktické konstatování stavu, v jakém se povinný subjekt nachází, mělo by na to být upozorněno Ministerstvo školství a rodiče studentů, kteří na půdě povinného subjektu studují nebo mají zájem studovat.

Ad 1.5: Vědecké poznání není uzavřeným systémem pravd, ale dynamickým procesem směřování k pravdě.

Argument se nevztahuje k žádnému žadatelovu dotazu. Přesto žadatel předpokládá, že povinný subjekt při své kritické práci s informacemi, během dynamického procesu směřování k pravdě, pracuje pouze s informacemi vědecky ověřenými a pravdivými.

Ad 1.6: Nikdo není vlastníkem konkrétních vědeckých závěrů.

Argument se nevztahuje k žadatelově žádosti, ale pokud je možné vědecký závěr považovat za vědeckou informaci, tak si povinný subjekt protiřečí se svým výše uvedeným argumentem – viz bod 1.3.

Ad 1.7: Na základě kritického zkoumání a na základě všech dostupných pramenů může učinit závěr kdokoli s erudicí v oboru.

Vzhledem k tomu, že povinný subjekt je institucí zabývající se kritickým zkoumáním a je možno nesporně předpokládat, že zaměstnává osoby s erudicí v oboru, tak sám povinný subjekt přiznává, že je schopen a může dané závěry, vztahující se k žadatelovým dotazům, učinit. Přesto tyto informace odmítá poskytnout.

Ad 2.1: Dotazy, které žadatel pokládá, jsou zjevně založeny na dogmatickém pojetí tzv. Kochových postulátů.

Povinný subjekt podsouvá žadateli tvrzení, které se nezakládá na pravdě a ani žádný z dotazů neopodstatňuje takovýto závěr, který povinný subjekt ve svém odůvodnění uvádí. Všechny dotazy žadatele jsou založeny na obecné vědecké metodologii a akceptovaných vědeckých standardech. Ty mimo jiné předpokládají, že ten, kdo něco ve vědě tvrdí, musí své tvrzení kriticky posoudit nejprve sám a poté poskytnout své hypotézy ke kritickému posouzení vědecké obci. Zde je vědecká metodologie neúprosná a jediný argument, který zkoumanou hypotézu vyvrací, má větší váhu než jakýkoli počet argumentů, které hypotézu potvrzují.

Žadatel vlastní rešeršní činností dostupných vědeckých informací nezískal informace, které by umožnily vědeckou akceptaci hypotéz:

A) Byla prokázána existence nového patogenu, jedná se o koronavirus 2019-nCoV/SARS-CoV-2.
B) Virus SARS-CoV-2 způsobuje onemocnění COVID-19.

Žadatel se proto dotazuje povinného subjektu, jenž se k tématice prostřednictvím svých zaměstnanců pravidelně vyslovuje ve veřejnoprávních médiích, aniž by naznačil nebo připustil, s ohledem na šíření a aplikaci těchto hypotéz v reálném životě, jakoukoli relativitu dosavadního poznání.

Žadatel po povinném subjektu požaduje uvedení primárních vědeckých zdrojů, které jsou podkladem pro tvrzení, že existuje nový virus SARS-CoV-2 a že tento virus způsobuje nemoc COVID-19. Z pohledu žadatele je zcela nepodstatné, zda tyto vědecké zdroje budou splňovat Kochovy postuláty, ale je nutné, aby byly publikovány formou, která umožní obsah vědecky ověřit a která splňuje základní vědecká kritéria (např. provedení kontrolních experimentů).

Ad 2.2. Kochovy postuláty jsou 140 let starým souborem pravidel, který je již dávno překonaný.

Povinný subjekt uvádí tuto informaci, aniž by měla jakoukoli relevanci vzhledem k dotazům žadatele. Analogicky k bodu 1.4 odkazujeme povinný subjekt k tomu, aby o této skutečnosti informoval především autory studií o SARS-CoV-2:

Zhu N at al.: A Novel Coronavirus from Patients with Pneumonia in China, 2019. N Engl J Med. 2020 Feb 20
Bao L at all.: The pathogenicity of SARS-CoV-2 in hACE2 transgenic mice. Nature. 2020 Jul;583(7818):830- 833. doi: 10.1038/s41586-020-2312-y. Epub 2020 May 7.

Z nějakého nepochopitelného důvodu je pro autory citovaných studií důležité tyto 140 let staré soubory pravidel dodržovat, jakkoli je evidentní, že se jim je splnit nepodařilo (jedni to přímo přiznávají a druzí sice tvrdí opak, ale publikované informace dokládají, že to není pravda).

Ad 2.3: Díky moderním molekulárně biologickým metodám není potřeba izolovat patogenní mikroorganismus, aby byla určena jeho molekulová struktura, přesná sekvence párů bází jeho DNA/RNA nebo i prostorová struktura všech jeho proteinů.

Všechna tvrzení v tomto argumentu tvoří informace, které žadatel po povinném subjektu požaduje, pouze je požaduje ve formě ověřitelných vědeckých informací, podložených citacemi vědecké literatury.

Žadatel ve vědecké literatuře nenalezl žádnou studii, ve které by byly použity moderní molekulárně biologické metody k určení neznámého patogenu (de novo) tak, aby správnost takového postupu byla prokázána kontrolními experimenty. V rámci své žádosti proto žádá povinný subjekt, aby mu alespoň jednu takovou práci citoval.

Ad 3.1: Existuje široký vědecký konsensus o tom, že:

chorobu COVID 19 způsobuje virus SARS-CoV-2
virus SARS-CoV-2 lze specificky a citlivě detekovat pomocí biochemických metod včetně PCR
je známa detailní chemická i prostorová struktura všech proteinů viru SARS-CoV-2
je známa struktura viru SARS-CoV-2
je známa přesná sekvence jeho dědičné informace RNA

Žadatel požaduje po povinném subjektu, pokud tento konsensus bezvýhradně sdílí, aby doložil, na základě jakých vědeckých (ověřitelných a kontrolovaných) pozorování se tento konsensus zakládá. Tzn. aby v takovém případě doložil odkazy na relevantní vědeckou literaturu.

Ad 3.2: Tyto informace může poučená osoba snadno získat z otevřených zdrojů.

Vzhledem k tomu, že žadatel oprávněně předpokládá, že:

Povinný subjekt zaměstnává velké množství „poučených osob“, které tyto informace mohou získat z otevřených zdrojů.
Povinný subjekt se touto problematikou přímo zabývá a pracuje s ní.

Z toho lze vyvodit, že povinný subjekt těmito informacemi disponuje a je povinen je na základě výše citovaného zákona poskytnout.

Ad 3.3: Povinný subjekt (UK) nemůže podat žadateli na položené dotazy odpovědi, které by mohly sloužit jako konečné, autoritativní a nesporné pravdy, resp. konečné vědecké informace.

Žadatel neklade povinnému subjektu za povinnost odpovědět formou, která by splňovala kritéria, jež si v odůvodnění stanovuje povinný subjekt sobě sám. Žadatel požaduje pouze, aby informace poskytnuté povinným subjektem byly vědecky verifikovatelné a verifikované.

Jeden z nejvyšších představitelů povinného subjektu, prorektor pro vědeckou činnost prof. Jan Konvalinka, se v jednom ze svých pravidelných rozhovorů ve vysílání veřejnoprávního rozhlasu v listopadu 2020 vyjádřil v souvislosti s informovaností veřejnosti ohledně problematiky COVID-19 takto, cituji:

„Víte, mě vždycky znovu fascinuje, jak lidé, kteří když si kupují ojeté auto, tak jdou za třemi kamarády, nechají si prohlédnout auto od automechanika, dívají se na tloušťku laku a radí se s řadou lidí než ho koupí nebo nekoupí, tak první, promiňte, ale pitomost, kterou uvidí na internetu, tak rozešlou desítkám kamarádů. To jsou lidé s akademickými tituly. Mě to děsí a znepokojuje, když si uvědomím, že ti lidé mají volební právo a na základě toho budou rozhodovat ve volbách.“

Na jednu stranu by vysoký představitel povinného subjektu nejradši ubíral volební právo občanům ČR za to, že šíří neověřené informace ohledně problematiky SARS-CoV-2/COVID-19 a na stranu druhou, když se občan ČR snaží informace ověřit u nejprestižnější vzdělávací instituce v naší zemi, tak ta mu není schopna poskytnout jedinou relevantní odpověď a odkazuje tazatele na „otevřené“ zdroje, které prorektor Konvalinka označuje jako zdroj mimo jiné, s prominutím (cituji): „pitomostí“.

Žadatel trvá na tom, aby povinný subjekt pověřil některého ze svých zaměstnanců, kterého považuje za „osobu poučenou v oboru“, odpovědí na tyto základní otázky, které již déle než rok rezonují nejen vědeckými kruhy, ale celou naší společností. Vládní představitelé jistě nesou za tuto situaci odpovědnost politickou, vědecká obec by se jistě neměla zříkat své odpovědnosti odborné, zvlášť tehdy, jedná-li se o státem zřizovanou instituci. Věřím, že povinný subjekt, kterým je tak věhlasná instituce, jako je Univerzita Karlova, najde alespoň jednoho odborníka, který bude schopen vědecky na dotazy odpovědět a podepsat se pod své odpovědi.

Zdroj: https://www.resetheus.org/2021/04/13/muze-byt-konsensus-nakazlivy/

* Literatura uvedená k dotazu č. 2:

I. Zhu N, Zhang D, Wang W, Li X, Yang B, Song J, Zhao X, Huang B, Shi W, Lu R, Niu P, Zhan F, Ma X, Wang D, Xu W, Wu G, Gao GF, Tan W; China Novel Coronavirus Investigating and Research Team. A Novel Coronavirus from Patients with Pneumonia in China, 2019. N Engl J Med. 2020 Feb 20;382(8):727-733. doi: 10.1056/NEJMoa2001017. Epub 2020 Jan 24. PMID: 31978945; PMCID: PMC7092803.

II. Prof Roujian Lu, MSc, Xiang Zhao, MD, Juan Li, PhD, Peihua Niu, PhD, Bo Yang, MSc, Honglong Wu, MSc et al.; Genomic characterisation and epidemiology of 2019 novel coronavirus: implications for virus origins and receptor binding, The Lancet, Published:January 30, 2020DOI:https://doi.org/10.1016/S0140-6736(20)30251-8

III. Wu, F., Zhao, S., Yu, B. et al. A new coronavirus associated with human respiratory disease in China. Nature 579, 265–269 (2020). https://doi.org/10.1038/s41586-020-2008-3

IV. Ren LL, Wang YM, Wu ZQ, Xiang ZC, Guo L, Xu T, Jiang YZ, Xiong Y, Li YJ, Li XW, Li H, Fan GH, Gu XY, Xiao Y, Gao H, Xu JY, Yang F, Wang XM, Wu C, Chen L, Liu YW, Liu B, Yang J, Wang XR, Dong J, Li L, Huang CL, Zhao JP, Hu Y, Cheng ZS, Liu LL, Qian ZH, Qin C, Jin Q, Cao B, Wang JW. Identification of a novel coronavirus causing severe pneumonia in human: a descriptive study. Chin Med J (Engl). 2020 May 5;133(9):1015-1024. doi: 10.1097/CM9.0000000000000722. PMID: 32004165; PMCID: PMC7147275.

V. Chan JF, Kok KH, Zhu Z, Chu H, To KK, Yuan S, Yuen KY. Genomic characterization of the 2019 novel human-pathogenic coronavirus isolated from a patient with atypical pneumonia after visiting Wuhan. Emerg Microbes Infect. 2020 Jan 28;9(1):221-236. doi: 10.1080/22221751.2020.1719902. Erratum in: Emerg Microbes Infect. 2020 Dec;9(1):540. PMID: 31987001; PMCID: PMC7067204.

VI. Chan JF, Kok KH, Zhu Z, Chu H, To KK, Yuan S, et al. Genomic characterization of the 2019 novel human-pathogenic coronavirus isolated from a patient with atypical pneumonia after visiting Wuhan. Emerg Microbes Infect. 2020Dec;9(1):221–36.

VII. Jennifer Harcourt at al.; Isolation and characterization of SARS-CoV-2 from the first US COVID-19 patient; bioRxiv 2020.03.02.972935; doi: https://doi.org/10.1101/2020.03.02.972935

VIII. Shutoku Matsuyama, Naganori Nao, Kazuya Shirato, Miyuki Kawase, Shinji Saito, Ikuyo Takayama, Noriyo Nagata, Tsuyoshi Sekizuka, Hiroshi Katoh, Fumihiro Kato, Masafumi Sakata, Maino Tahara, Satoshi Kutsuna, Norio Ohmagari, Makoto Kuroda, Tadaki Suzuki, Tsutomu Kageyama, and Makoto Takeda; Enhanced isolation of SARS-CoV-2 by TMPRSS2-expressing cells PNAS March 31, 2020 117 (13) 7001-7003; first published March 12, 2020; https://doi.org/10.1073/pnas.2002589117

IX. Danilo Licastro, Sreejith Rajasekharan, Simeone DalMonego, Ludovica Segat, Pierlanfranco D’Agaro, Alessandro Marcello The Regione FVG Laboratory Group on COVID-19; Isolation and Full-Length Genome Characterization of SARS-CoV-2 from COVID-19 Cases in Northern Italy, Journal of Virology May 2020, 94 (11) e00543-20; DOI: 10.1128/JVI.00543-20

X. Araujo DB, Machado RRG, Amgarten DE, Malta FM, de Araujo GG, Monteiro CO, Candido ED, Soares CP, de Menezes FG, Pires ACC, Santana RAF, Viana AO, Dorlass E, Thomazelli L, Ferreira LCS, Botosso VF, Carvalho CRG, Oliveira DBL, Pinho JRR, Durigon EL. SARS-CoV-2 isolation from the first reported patients in Brazil and establishment of a coordinated task network. Mem Inst Oswaldo Cruz. 2020 Oct 23;115:e200342. doi: 10.1590/0074-02760200342. PMID: 33111751; PMCID: PMC7586445.

XI. Park WB, Kwon NJ, Choi SJ, Kang CK, Choe PG, Kim JY, Yun J, Lee GW, Seong MW, Kim NJ, Seo JS, Oh MD. Virus Isolation from the First Patient with SARS-CoV-2 in Korea. J Korean Med Sci. 2020 Feb 24;35(7):e84. doi: 10.3346/jkms.2020.35.e84. PMID: 32080990; PMCID: PMC7036342.

XII. Pavel STI, Yetiskin H, Aydin G, Holyavkin C, Uygut MA, Dursun ZB, Celik İ, Cevik C, Ozdarendeli A. Isolation and characterization of severe acute respiratory syndrome coronavirus 2 in Turkey. PLoS One. 2020 Sep 16;15(9):e0238614. doi: 10.1371/journal.pone.0238614. PMID: 32936826; PMCID: PMC7494126.

XIII. Sarkale P, Patil S, Yadav PD, Nyayanit DA, Sapkal G, Baradkar S, Lakra R, Shete-Aich A, Prasad S, Basu A, Dar L, Vipat V, Giri S, Potdar V, Choudhary ML, Praharaj I, Jain A, Malhotra B, Gawande P, Kalele K, Gupta N, Cherian SS, Abraham P. First isolation of SARS-CoV-2 from clinical samples in India. Indian J Med Res. 2020 Feb & Mar;151(2 & 3):244-250. doi: 10.4103/ijmr.IJMR_1029_20. PMID: 32362649; PMCID: PMC7366528.

The post Resetheus žádal Univerzitu Karlovu o vědecké důkazy o nemoci Covid19. Nikdy je neobdržel! first appeared on Čítárny.

Friedrich August von Hayek (8.5. 1899 – 23.3. 1992) ve své jedinečné a klíčové knize Cesta do otroctví z roku 1944 jasně prokazuje, že není možné sladit osobní svobodu a jakékoliv centrální plánování.
Zkušenost z doby totalitního socialismu nás učí, že buď jste svobodni nebo řízení. S oblibou jsem říkal svým studentům, buď budete v životě ovce bez odpovědnosti nebo budete ovčáci s odpovědností. To je duch, který se nese celou knihou a Hayek na základě mnoha analýz, logikých úvah nejen svých potvrzuje, že má ve většině svých názorů pravdu, protože jeho teze byly později potvrzeny samotným politickým a společenkým procesem.

“Přítomnost se od dějin liší v tom, že nevíme, co nám přinese. Význam uplynulých událostí můžeme zpětně hodnotit a jejich důsledky není těžké vystopovat. Ale ve chvíli, kdy dějiny probíhají, pro nás ještě dějinami nejsou. Unášejí nás kamsi do neznáma a my jen zřídka máme možnost zahlédnout, co leží před námi.
Jinak by tomu bylo, kdybychom směli prožít stejné události dvakrát při plném vědomí toho, čeho jsme předtím byli svědky. V jak odlišném světle by se nám věci jevily, jak významné a často znepokojivé by nám připadaly změny, kterých jsme si napoprvé témě nepovšimli! Možná je pro člověka lepší, že něco takového nemůže nikdy zakusit a nezná žádné zákony, kterými by se dějiny nutně řídily.

Ale i přesto, že se dějiny nikdy přesně neopakují, a právě proto, že žádný vývoj není nevyhnutelný, můžeme se do jisté míry z minulosti poučit, a vyhnout se tak opakování stejného procesu. Člověk nemusí být prorokem, aby si uvědomoval hrozící nebezpečí. Náhodná kombinace zkušenosti a zájmu může často jednomu člověku ukázat události ve světle, které zatím pro většinu lidí zůstává skryté.”
Hayek / uvod

Přemýšlím-li co od Hayeka nejčastěji cituji, pak je to asi jeho teze o rozptýlených či roztroušených znalostech ve společnosti a o nemožnosti převést je z  mikrosvěta, kam patří, kde vznikají a kde se používají do jakéhokoli centrálního mozku, úřadu, orgánu.
Hayek nám odkázal triviální, ale velmi antiintuitivní myšlenku, která se – alespoň podle mne – stala nejsilnějším argumentem proti socialismům všeho druhu. Centrální řízení je podle Hayeka možné jen v systémech jednoduchých, ale ve složitém systému možné není. Tam musí nastoupit ceny a trh.
V. Klaus: 100 let od narození Friedricha Augusta von Hayeka

Tato kniha, kterou napsal Hayek ve svém volném čase v letech 1940 až 1943, a dál ji upřesňoval, je výsledkem jeho 30letého bádání.
Ústřední argument této mimořádné knihy byl poprvé nastíněn v článku s názvem „Svoboda a hospodářský systém“, který vyšel v časopise Contemporary Review v dubnu 1938 a později byl v rozšířené formě přetištěn ve sborníku Texty o veřejné politice, uspořádaném profesorem H. D. Gideonsem.

Výpisky:

Ačkoli lidé nemají rádi, když se jim něco připomíná, není to tak dlouho, co nám naši pokrokáři dávali německou socialistickou politiku za příklad hodný následování, tak jako je v poslední době vzorem a ideálem progresivistů Švédsko.

Je jistě pravda, že němečtí socialisté našli ve své zemi značnou oporu v určitých rysech pruské tradice. Tato příbuznost mezi prušáctvím a socialismem, na niž byly v Německu obě strany pyšné, ostatně také podporuje náš hlavní argument.

Podobně i britský myslitel F. A. Voigt došel po mnohaletém podrobném pozorování dění v Evropě z pozice zahraničního dopisovatele k závěru, že „marxismus vedl k fašismu a německému národnímu socialismu, protože je s fašismem a nacionálním socialismem stejné podstaty“.
A Walter Lippmann dospěl k přesvědčení, že „generace, k níž náležíme, se nyní poučuje o tom, co nastane, když se lidé odvrátí od svobody a přikloní se k nucené organizaci vlastních záležitostí. Ačkoli si slibují život ve větší hojnosti, v praxi se ho musejí zříci; a jak se organizované řízení rozšiřuje, musí se namísto rozmanitosti cílů nutně dostavit uniformita. V tom spočívá nemesis plánované společnosti a autoritářského ovládání záležitostí lidí.

Všimněme si nenápadného významového posunu, kterým slovo „svoboda“ muselo projít, aby takový argument mohl působit věrohodně.
Pro velké apoštoly politické svobody znamenalo toto slovo osvobození od donucování a svévolné moci jiných lidí, uvolnění z pout, které jednotlivci nedávaly jinou volbu než poslouchat příkazy nadřízeného, k němuž byl vázán. Slibovaná nová svoboda však měla být svobodou zbavující nutnosti, uvolnění od tlaku vnějších okolností, které nevyhnutelně omezují možnosti volby nás všech, byť některých z nás mnohem více než jiných. Aby člověk mohl být skutečně svobodný, musela být svržena „despocie fyzických potřeb“ a uvolněna „omezení ekonomického systému“.

V současné debatě o dopadech technického pokroku se nám tento pokrok často prezentuje jako něco probíhajícího mimo nás, co by nás mohlo nutit užívat nové vědomosti konkrétním způsobem. Je jistě pravda, že nám vynálezy dávají úžasnou moc, ale bylo by nesmyslné tvrdit, že bychom tuto moc měli využít k zničení našeho nejvzácnějšího dědictví – svobody. Znamená to naopak, že chceme-li si ji zachovat, musíme ji co nejžárlivěji střežit a že musíme být připraveni podstupovat pro ni oběti. Moderní technický pokrok nás ničím nenutí směřovat ke komplexnímu plánování hospodářství, naopak nutí nás mít se ještě více na pozoru před mocí, kterou by plánovací úřad za takových okolností získal.

V demokratickém státě se může moc donekonečna upevňovat předáváním neomezených pravomocí, aniž tím suverenita demokracie utrpí újmu.

Často se říká, že politická svoboda nemá bez ekonomické svobody význam.
To je jistě pravda, ale téměř v opačném smyslu, než v jakém to chápou naši plánovači. Ekonomická svoboda, která je nutnou podmínkou pro jakoukoli další svobodu, nemůže znamenat osvobození od ekonomických starostí, jež nám socialisté slibují a jehož lze dosáhnout jen tím, že zároveň se starostmi zbavíme člověka i možnosti volby. Musí to být svoboda v naší ekonomické činnosti, která s sebou kromě práva na volbu nevyhnutelně nese i riziko a odpovědnost s tímto právem spojené.

Je pravda, že někteří akademičtí socialisté přišli nedávno pod tlakem kritiky a strachu lidí ze zničení svobody systémem centrálního plánování s novým druhem „konkurenčního socialismu“, o kterém doufají, že zabrání obtížím a rizikům centrálního plánování a přinese kombinaci zrušení soukromého vlastnictví s plným zachováním individuální svobody.
V odborných časopisech se o tomto novém socialismu sice debatovalo, v praktické politice se však s největší pravděpodobností neprosadí. Kdyby se tak totiž stalo, nebylo by těžké dokázat (jak se již autor tohoto textu několikrát pokusil – viz časopis Economics, 1940), že takové plány spočívají na iluzi a trpí nenapravitelným vnitřním rozporem. Není možné regulovat všechny výrobní zdroje, aniž se přitom rozhoduje o tom, kdo je má využívat a pro koho. A přestože by v tomto takzvaném „konkurenčním socialismu“ plánování ústředního orgánu mělo poněkud méně syrovou podobu, jeho účinky by se v základu příliš nelišily a konkurenční prvek by v něm existoval jen naoko.

Mnohý vysokoškolský učitel ve třicátých letech zažil, jak se mu američtí a angličtí studenti vraceli z Evropy plni nejistoty, zda se hlásit spíše ke komunistům, nebo k nacistům, a jediné, čím si byli jistí, byla nenávist k západní liberální civilizaci.

Socialisté věří ve dvě věci, které se od sebe absolutně liší,a snad i vylučují: svobodu a organizaci.

Pokud chceme vybudovat lepší svět, musíme sebrat odvahu k novému začátku, i kdyby to znamenalo určité reculer pour mieux sauter – pro lepší rozběh ustoupit pár kroků zpět.
Tuto odvahu rozhodně neprojevují ti, kdo věří v nevyhnutelné tendence, kdo kážou „nový řád“, který není nic než projekce tendencí uplynulých čtyřiceti let, a které nenapadá nic lepšího než napodobovat Hitlera. Vždyť ti, kdo nejhlasitěji volají po „novém řádu“, jsou nejvíce ve vleku idejí, které rozpoutaly tuto válku a přivodily většinu zel, jež nás teď souží. Mladí mají pravdu, když nedůvěřují myšlenkám, jimiž se řídí předchozí generace. Mýlí se však, když se domnívají, že to jsou liberální myšlenky devatenáctého století (neboť ty mladší generace prakticky nezná). Třebaže nemůžeme chtít a ani nejsme schopni vrátit nazpátek svět devatenáctého století, máme možnost realizovat jeho ideály – a nejsou to špatné ideály. Nemáme právo cítit se v tomto ohledu nadřazeni našim prarodičům a neměli bychom nikdy zapomínat, že jsme to byli my, dvacáté století, a nikoli oni, kdo všechno pokazil. Oni si ještě plně neuvědomovali, co je zapotřebí k nastolení světa, který si přáli; nás však zkušenost několika desetiletí pro tento úkol vybavila lépe. A jestliže náš první pokus o vybudování světa svobodných lidí selhal, musíme se pokusit znovu. Vůdčí princip, který nám říká, že politika svobody jednotlivce je jedinou pokrokovou politikou, platí dnes stejně jako v devatenáctém století.

To, co ve skutečnosti spojuje socialisty z levého a pravého konce politického spektra, je společná nechuť k hospodářské soutěži a společná touha nahradit ji hospodářstvím řízeným shora.

Když někdo řekne: „K čertu s ekonomií, pojďme vybudovat slušný svět,“ zní to sice možná vznešeně, ve skutečnosti je to však pouze nezodpovědné prohlášení.
V našem světě, kde jsou všichni přesvědčeni, že je třeba tu či onde zlepšit materiální podmínky, je možné vybudovat slušný svět, pouze když dokážeme nadále zvyšovat všeobecnou úroveň bohatství. Existuje-li něco, co moderní demokracie neunese, pak je to podstatné snížení životní úrovně v době míru, nebo dokonce dlouhodobá hospodářská stagnace.

„Je známou skutečností, že současný parlamentní mechanismus je naprosto nevhodný pro rychlé schvalování velkého objemu složitých zákonů.
Vláda to v podstatě přiznala tím, že svá hospodářská a celní opatření zavedla nikoli na základě podrobné debaty v Dolní sněmovně, ale v podobě balíčku delegované legislativy. Labouristická vláda by to, předpokládám, pojala jako precedent a omezila by Dolní sněmovnu na dvě funkce, k nimž se skutečně hodí: projednávání stížností a diskusi o obecných otázkách. Její zákony by pak měly podobu obecných formulí, udělujících široké pravomoci příslušným resortům a které by případně sněmovna mohla napadnout formou vyslovení nedůvěry. Potřebnost a význam delegované legislativy nedávno zdůraznil i Donoughmoreův výbor. Její rozšiřování je nevyhnutelné, nemá-li proces socializace ztroskotat na běžných metodách obstrukce, které současná parlamentní procedura umožňuje“.

Podstatou každé morálky hodné svého jména je odpovědnost nikoli vůči nadřízenému, ale vůči vlastnímu svědomí;

Společný rys všech kolektivistických systémů lze popsat slovy, která jsou tolik drahá socialistům všech škol, totiž že jde o záměrnou organizaci práce ve společnosti pro daný společenský cíl. Jednou z hlavních výhrad socialistických kritiků k dnešní společnosti bylo odjakživa právě to, že jí chybí takové „vědomé“ vedení k jedinému cíli a že její aktivity jsou určovány rozmary nezodpovědných jednotlivců.

Centrální plánování znamená, že ekonomické problémy neřeší jednotlivec, ale společenství. To však nutně vede k tomu, že také společenství (či spíše jeho zástupci) musí rozhodovat o relativní důležitosti jednotlivých potřeb.
Takzvaná ekonomická svoboda, kterou nám plánovači slibují, neznamená nic jiného, než že se máme zbavit nutnosti řešit své vlastní ekonomické problémy a že nepříjemná rozhodnutí, která to s sebou někdy přináší, bude někdo dělat za nás. A protože v moderních podmínkách jsme téměř ve všem závislí na prostředcích, které nám poskytnou jiní lidé, znamenalo by ekonomické plánování řízení prakticky veškerého našeho života. Neexistuje v podstatě žádny z jeho aspektů, od základních potřeb až po vztahy s příbuznými a přáteli, od typu zaměstnání až po způsob trávení volného času, nad nímž by plánovač nevyvíjel „uvědomělou moc“.

Shodnou-li se lidé pouze na nutnosti centrálního plánování, dopadá to podobně, jato když se skupina lidí rozhodne společně podniknout cestu, aniž se dohodnou, kam chtějí jet: výsledkem pak může být, že jsou nuceni jet někam, kam většina z nich vůbec nechce. Pro plánovanou společnost je typické, že lidé jsou nuceni dohodnout se na mnohem více věcech, než byli zvyklí a že zároveň kolektivní jednání nelze omezit na úkoly, na nichž se shodnout dokážou – aby bylo možné vůbec něco udělat, je třeba dosáhnout shody úplně ve všem.

Pociťují-li lidé v totalitních zemích útlak méně bolestně, než si lidé ve svobodných zemích představují, je to proto, že se totalitní vládě do značné míry podařilo vnutit jim potřebný způsob myšlení.

Pravděpodobně platí, že velká většina lidí zpravidla není schopná samostatného uvažování, přejímá ve většině otázek předem hotové názory a ať je jí vrozen nebo namluven ten či onen soubor názorů, bude vždy stejně [ne]spokojena.
Svoboda myšlení má zřejmě v každé společnosti bezprostřední význam jen pro nepatrnou menšinu. To ale neznamená, že někdo je způsobilý nebo by měl mít moc vybírat ty, kterým bude tato svoboda vyhrazena. Rozhodně to neospravedlňuje předpoklad, že by jedna skupina lidí měla mít právo určovat, co si lidé mají myslet a v co věřit. Tvrdí-li někdo, že jelikož v každém systému se většina lidí řídí podle cizích názorů, vyjde nastejno, když se budou všichni řídit stejným názorem, prozrazuje to naprosté zmatení myšlenek. Snižovat hodnotu svobody myšlení jen proto, že nemůže nikdy zaručovat stejné možnosti samostatného uvažování pro každého, znamená naprosto se míjet s důvody, pro něž je svoboda myšlení hodnotná. [stejně, jako rovnoměrná distribuce bohatství a majetku.] Aby mohla plnit svou funkci primárního hybatele myšlenkového pokroku, je nezbytné nikoli to, aby každý mohl myslet a psát cokoliv, ale aby každou věc či myšlenku mohl někdo prosazovat. Pokud vláda nepotlačuje nesouhlas, najde se vždycky někdo, kdo bude zpochybňovat převládající myšlenky a zkoušet odolnost nových myšlenek vůči argumentaci a propagandě.

Demokracie a socialismus mají společné jen jediné slovo: rovnost. Ale povšimněme si rozdílu: zatímco demokracie usiluje o rovnost ve svobodě, socialismu jde o rovnost v omezení a poddanství.“

„Hitlerismus se prohlašuje jak za pravou demokracii, tak za pravý socialismus, a hroznou pravdou je, že v obou tvrzeních je zrnko pravdy – jistě zcela nepatrné zrnko, které však stačí k tomu, aby sloužilo jako základ pro fantastické překrucování skutečnosti. Hitlerismus zachází dokonce tak daleko, že si nárokuje úlohu ochránce křesťanství, a je hroznou pravdou, že dokonce i tak hrubě zavádějící výklad může vyvolat určitou odezvu. Z celé té mlhy polopravd ale jasně vysvítá jeden fakt: totiž že Hitler si nikdy nenárokoval, že představuje pravý liberalismus. Liberalismus má proto čest nazvat se doktrínou, kterou Hitler nejvíc nenávidí.“29

„Demokracie posouvá hranice svobody jednotlivce,“ napsal Alexis de Tocqueville v roce 1848, „zatímco socialismus ji omezuje. Demokracie připisuje každému člověku veškerou možnou hodnotu; socialismus činí z každého člověka pouhého vykonavatele, pouhé číslo. Demokracie a socialismus mají společné jen jediné slovo: rovnost. Ale povšimněme si rozdílu: zatímco demokracie usiluje o rovnost ve svobodě, socialismu jde o rovnost v omezení a poddanství.
„Discours prononcé á l’assemblée constituante le 12 septembre 1848 sur la question du droit au travail,“ Œuvres complètes de Alexis de Tocqueville (1866), IV, 546.

Civilizaci není možné přebudovat ve velkém měřítku. Není náhodou, že celkově se vždy našlo více krásy a slušnosti v životě malých národů a že u těch velkých byla spokojenost a štěstí obyvatel vždy přímo úměrná tomu, nakolik se jim podařilo vyvarovat se zhoubného nebezpečí centralizace. Nejméně nadějí na zachování demokracie a podpory jejího růstu máme tehdy, když bude všechna moc a většina důležitých rozhodnutí spočívat v rukou organizace, kterou pro její velikost obyčejný člověk ani nedokáže obsáhnout či pochopit.
Demokracie ještě nikdy dobře nefungovala bez silné místní samosprávy, která je skvělou politickou školou pro obyčejné lidi i pro budoucí státníky. Jedině v místní samosprávě se lze naučit odpovědnosti a procvičovat si ji na věcech, které jsou lidem dobře známy. Jednání v této sféře se totiž řídí spíše znalostí vlastního souseda než jakýmsi teoretickým vědomím o potřebách druhých. Jedině v místní samosprávě se může obyčejný člověk skutečně podílet na věcech veřejných, protože se týkají světa, který zná. Pokud je rozsah politických opatření tak velký, že potřebnými informacemi vládne takřka výlučně byrokracie, tvořivé impulzy soukromých osob musejí nutně zanikat. Domnívám se, že v tomto bodě je velmi cenná zkušenost malých zemí typu Holandska či Švýcarska a mají se z ní mnoho co učit i ty nejvíce prosperující velké země, jako je Velká Británie. Podaří-li se nám vytvořit svět, v němž bude místo pro malé státy, vyděláme na tom všichni.

„Neprokázalo se, že by velké organizace musely být nutně efektivnější. Jejich výhody, které mají údajně zlikvidovat hospodářskou soutěž, se v mnoha oblastech vůbec neprojevily.
Stejně tak neplatí, že by úspory z rozsahu výroby musely tam, kde existují, za všech okolností vyžadovat monopol. Optimálně efektivní velikosti firmy či firem lze dosáhnout dávno předtím, než většina nabídky padne do rukou jedné silné firmy. Závěry ve smyslu, že výhody velkovýroby musejí nutně vést k zániku konkurence, jsou nepřijatelné. Navíc je třeba si všimnout, že monopol je často výsledkem jiných faktorů, než je snížení nákladů plynoucí z většího rozsahu výroby. Dochází k němu tajnou dohodou a podporuje ho určitá politika státu. Jakmile se platnost těchto dohod zruší a tato politika změní, muže být konkurenční prostředí znovu nastoleno.“

Válečná ekonomika, vytvořená v Německu po roce 1914, „je prvním uskutečněním socialistické společnosti a její duch je prvním aktivním, nikoli pouze žádajícím projevem socialistického ducha.
Díky potřebám války se v německém hospodářském životě zakotvila socialistická myšlenka, takže obrana našeho národa přinesla lidstvu myšlenku roku 1914 – myšlenku německé organizace, národního společenství (Volksgemeinschaft) nacionalistického socialismu. … Aniž jsme si toho skutečně povšimli, celý náš politický život ve státě a v průmyslu postoupil do vyššího stadia. Stát a hospodářský život vytvořily novou jednotu.

The post Hayek. Cesta do otroctví aneb musíme vybrat mezi svobodou a státním donucováním. Jiná cesta není first appeared on Čítárny.

Laitmanova úvaha je jednoduchá: Pouze prostřednictvím jednoty a spojení můžeme vyřešit všechny naše problémy, ať už osobní nebo globální, a vytvořit tak lepší svět pro naše děti.

Víme, že demokracie pochází z řečtiny a znamená „vládu lidí“. Současný boj o moc v Americe ukazuje velmi jasně jednu věc: V Americe neexistuje žádná vláda. To znamená, že v Americe mohla existovat vláda lidí, i když krátká, ale když necháte lidi vládnout, dostanete tyranii. Nezáleží na tom, zda je tyranie vylíčena jako demokratická, předstírá, že odráží vůli lidí, nebo jak to ve skutečnosti je: represivní despotismus.

Problém demokracie není v tom, že by to byl špatný nápad. Svoboda, rovnost a spravedlnost pro všechny jsou ušlechtilé pojmy. Bohužel se to nemůže stát. Nikdy se to nestalo a nikdy se to nestane, dokud se nenaučíme hodnotám, které jsou nutné k tomu, abychom vůbec mohli mluvit o svobodě a rovnosti.

Protože nás to nikdy neučili, nikdy jsme neměli demokracii.
Měli jsme spoustu falešných, manipulativních vlád, které předstírají, že se starají o blaho lidí, zatímco ve skutečnosti dohlížejí na pokračování své vlastní kontroly. A protože jsme nikdy nebyli poučeni, jak, nebo dokonce proč bychom měli být všichni rovní a svobodní, vždy jsme nakonec podlehli své základní egoistické povaze a strhli demokratickou masku z tváře skutečné diktatury.

Jednoduše řečeno, demokracie rostou a padají, protože se neshodují s lidskou přirozeností.
Když je na společnost uvalena nepřirozená sociální struktura, společnost ji nakonec odmítne, ať je jakkoli ušlechtilá, a ustoupí své divoké povaze. Pokud chcete skutečně ušlechtilou společnost, která žije podle ušlechtilých principů, udělejte nejprve její obyvatele ušlechtilými a poté si sami vybudují ušlechtilou společnost, protože to bude jejich povahou.

Jeden pohled na to, co se dnes v Americe děje, vám ukazuje úroveň vzdělání pro ušlechtilost, kterou dnes mají Američané. Může to být bolestné přijmout, ale pokud nepřijmeme fakta, jak je budeme moci změnit?

Podívejme se například na to, co se dnes děje s prvním dodatkem. Existuje v Americe svoboda projevu?
Je každý povzbuzován nebo dokonce dovolen vyjádřit, co si opravdu myslí? Veřejná aréna je řízena pouličními gangy a online gangy a každý, kdo vystoupí z řady, je okamžitě narovnán nebo umlčen. A když nemáte svobodu projevu, nemáte rovnost, a tedy ani demokracii.

Pokud chcete vybudovat skutečnou demokracii, musíte vycházet z předpokladu, že existuje více než jeden názor.
Pokud existuje pouze jeden názor, i když je váš vlastní, měli byste vědět, že vaše společnost není demokratická. Jednotnost názorů by měla být vaším prvním varovným signálem. Žádní dva lidé nemají přesně stejný názor, a rozhodně ne celá země. Když je tedy slyšet pouze jeden hlas, je to standardně nedemokratická společnost.

Jakmile máte dva nebo více názorů, musíte vědět, jak s nimi souviset. Měli byste vědět, že názory lidí se liší, protože vidí realitu z různých perspektiv. Všichni se však dívají na stejnou realitu, což znamená, že všichni vidí pouze část obrazu a ne celou.

Takže každá část, kterou vyloučíte ze skupiny perspektiv, činí perspektivu každého deficitní, chybnou, částečnou, a proto nevhodnou pro správná rozhodnutí. Pouze tehdy, když jsou všechny různé pohledy oceněny a zahrnuty do rozhodovacího procesu, můžete dosáhnout výsledku, který prospívá celému kolektivu, a který je tedy udržitelný. Jinak jste povinni vytvořit další „demokracii“, jakou jsme viděli v celé historii, která je zde dnes a zítra pryč.

Z tohoto důvodu je pravidlem při budování udržitelné společnosti, založené na skutečné svobodě a rovnosti pro všechny, pěstování rozmanitosti názorů, odmítání umlčet jakýkoli hlas a budování společnosti, která zahrnuje všechny tyto rozdíly a jejíž členové cení si jednoty mezi nimi více než si váží svých vlastních názorů.

MICHAEL LAITMAN je globální myslitel žijící v Izraeli. Má doktorát z filozofie a kabaly a titul MS z lékařské biokybernetiky. Je plodným spisovatelem, který vydal více než 40 knih, které byly přeloženy do desítek jazyků. Je vyhledávaným řečníkem a mimo jiné napsal pro New York Times, The Jerusalem Post, Huffington Post, Corriere della Sera, Chicago Tribune, Miami Herald, The Globe, RAI TV a Bloomberg TV. .

www.michaellaitman.com

The post Je demokracie pouhým výplodem naší fantazie nebo je to iluzórní představa o fungování společnosti? first appeared on Čítárny.

Demokracie rozkvétá byť s kosmetickou vadou… Jedna z nejlepších básní zhudebněná básníkem a zpěvákem Karlem Krylem (*12.dubna 1944 – 3. březen 1994). Nadčasová, vizionářská a přesná. Text o kterém jsme si po roce 1989 mysleli, že patří minulosti. Jenže přišla ještě horší budoucnost a ještě zrůdnější totalita.

„Z čeho jsem smutný?
Z toho, že jsme vsadili na krámy a na prosperitu a zapomněli jsme na Boha, na duši i na to, že máme kulturu, že máme taky rádi krásné věci, které nás odlišují od toho žraní jako stádo. Že se měníme na zvířata, na příští otroky a děláme to dobrovolně.“
Karel Kryl

Krylovy písně opravdu nestojí u stálého opakování několika slov… to, co u něj tvoří jednu sloku, by u normálního písničkáře vydalo na jednu píseň.

Demokracie

Demokracie rozkvétá byť s kosmetickou vadou
Ti, kteří kradli po léta dnes dvojnásobně kradou
Ti, kdo nás léta týrali nás vyhazují z práce
A z těch kdo pravdu zpívali dnes nadělali zrádce
Ti, kdo nás léta týrali, nás vyhazují z práce
A z těch kdo pravdu zpívali dnes nadělali zrádce

Demokracie prospívá bez nás a pragmaticky
Brbláme spolu u píva, jak brblali jsme vždycky
Farář nám slíbil nebesa a čeká na majetky
My nakrmíme forbesa za dvě či za tři pětky
Farář nám slíbil nebesa a čeká na majetky
My nakrmíme forbesa za dvě či za tři pětky

Demokracie zavládla zpívá nám Gott a Walda
Zbaštíme sóju bez sádla u strejdy Mcdonalda
Král Václav jedna parta je se šmelinářským šmejdem
Pod střechou velký partaje se u koryta sejdem
Král Václav jedna parta je se šmelinářským šmejdem
Pod střechou jedný partaje se u koryta sejdem

Demokracie pánuje od Aše po Humenné
Samet i něha v pánu je a zuby vylomenné
Dali nám nové postroje a ač nás chomout pálí
Zaujímáme postoje místo abychom stáli
Dali nám nové postroje a ač nás chomout pálí
Zaujímáme postoje místo abychom stáli

Demokracie dozrává do žaludečních vředů
Bez poctivosti bez práva a hlavně bez ohledů
A je to mýlka soukromá snad optického klamu
Že místo srdce břicho má
A místo duše tlamu

{youtube}Np0vLCSAfaY?si=YNUCis8o4n3–uIE{/youtube}
Další básně pak navazují na novou totalitu, kterou v české kotlině zavedl lokajský režim premiéra Fialy.
Spolu s novou (nejen mediální) cenzurou přichází opět udávání a podobné chování části obyvatel jako za nacistů či socialismu.

Kádrují mě

1. Kádrují mě v Americe, taky v Kanadě,
kádrují mě v republice, ba i v úřadě,
(: a kdyby mě stokrát znali, zase by mě kádrovali,
vždyť to patří k politice, to je nasnadě. 🙂
2. Kádrují mě kolegové na své poradě,
čtyři vlády exilové, pátá na Hradě,
(: s podpisem i bez podpisu, celá halda časopisů,
asketi i kořalové s pěnou na bradě. 🙂
3. Kádrují mě bolševici, věrni linii,
dogmatičtí heretici v Kalifornii,
(: muzikanti kvůli soundu, žvanilové z undergroundu,
v strukturách i v opozici, v české mafii. 🙂
4. Kádrují mě zdola, shora noví pánové,
přičinliví hoši z Fóra v Hradci Králové,
(: důchodkyně, dorostenky, kádrováci z VéPéeNky,
demokrati, byrokrati, klerikálové. 🙂
5. Kandiduje strana ctnosti s dvěma Vasily,
nezvolenci z Veřejnosti proti násilí,
(: v aerotaxi horko-ťažko kandiduje rektor Kňažko,
v každém pádě na akádě hledaj’ posily. 🙂
6. Na Pasienkoch čeká Budaj, čeká v županu,
že ho zase jednou udaj’ ve Vatikánu,
(: zřek’ se totiž, to je k zlosti, čarnogurské národnosti,
takže novej vzájomnosti nejde do plánu. 🙂
7. Sedí Váša v Jumbo-jetu, letí do Hradce,
kancelář má na klozetu, v křeslech poradce,
(: Azbuk straší na Okoři, jeho děsí Braniboři,
takže radši v Mrtvým moři letí koupat se. 🙂
8. Zleva-zprava samozvanci v týmu sehraném,
každý šašek má dnes šanci stát se Reaganem,
(: Věrka, Magda nebo Rita usazeny u koryta,
jen ten chudák Mohorita chodí s naganem. 🙂

Znamení doby

Před okny sloup – znamení moru
Předpověď provazů a divných mravů
Klesáme hloub se strachem tvorů
Před ranou do vazu, před zlobou davu

Na stěně mříž – znamení doby
Děsím se obrázků, děsím se šachu
Zbyl jenom kříž, zůstaly skoby
A myšlenka na lásku v zajetí strachu

Zástupy lidí jdou pozpátku vpřed tak, jako raci
Zbabělost – hostii každý si pozvedá, pálí ho dlaň
Mnozí se stydí, že stavěli svět, některý zvrací
Dávaje bestii ze svého oběda povinnou daň

K výkazu ztrát připište sebe
že jste jen couvali mlčky a kvapně
Zato když brát chtěli vám nebe
že jste jim kývali, Bože, tak trapně!

Přes čelo stín – znamení studu
Znamení malého lidského strachu
Na pití blín, k zábavě nudu
K důvěře podlého a nasypat hrachu!
A nasypat hrachu

Divný kníže

Jel krajem divný kníže
a chrpy povadly
když z prstů koval mříže
a z paží zábradlí
on z vlasů pletl dráty
měl kasematy z dlaní
a hadry za brokáty
zlá slova místo zbraní

Kam šlápl vyrůstaly
jen ocúny a blín
když slzy nezůstaly
tak pomohl jim plyn
hnal vítr plevy s polí
a Kristus křičel z kříže
když rány léčil solí
ten prapodivný kníže

On pánem byl i sluhou
a svazek ortelů
si svázal černou stuhou
již smáčel v chanellu
a hluchá píseň slábla
když havran značil cestu
již pro potěchu ďábla
vyhlásil v manifestu

Měl místo básní spisy
a jako prózu mor
a potkany a krysy
a difosgen a chlor
měl klobouk z peří rajky
a s důstojností snoba
on vymýšlel si bajky
v nichž vítězila zloba

Měl pendrek místo práva
a statky pro gardu
v níž vrazi řvali sláva
pro rudou kokardu
on lidem spílal zrádců
psal hesla do podloubí
v nichž podle vkusu vládců
lež s neřestí se snoubí

Dál kníže nosí věnce
tou zemí zděšenou
on strach má za spojence
jde s hlavou svěšenou
a netuší že děti
z té země v které mrazí
prostě a bez závěti
mu jednou hlavu srazí

The post Karel Kryl. 80 let. Demokracie dozrává do žaludečních vředů Bez poctivosti bez práva bez ohledů first appeared on Čítárny.

V Kanadě už přes tři týdny probíhají největší pokojné demonstrace v moderních dějinách. Statisíce lidé vyráží do ulic a odmítají vakcinační tyranii a nošení roubíků. Freedom Convoy 2022, jak se akce jmenuje, podporuje podle CTV 54% Kanaďanů.

Levicový premiér Trudeau ale odmítá s nimi jednat a označil je za rasisty, nacisty, za lidi se špatným názorem a nevýraznou menšinu.
Nakonec je označil za okupanty a vytáhl zákon, který existuje jen pro případ napadení státu. Emergencies Act. Nasadil proti nim policii, která je brutálně rozhání, včetně nezávislých médií. LIberální ministryně financí Freelandová a šéfka Světového ekonomického fóra WEF jim nejdříve zařídila zrušení dvou finančních sbírek (10 a 8 miliónů) a pak je označila za zlo a zahájila proti nim naprosto šílený fašizující postup.
Zmrazuje jim bankovní účty!!!! likvidují jim licence na business.

Kanada se probouzí ze šoku a spousta lidsky-právních institucí už podává oznámení na soudy. Demokracie je evidentně zašlapávaná do země.

Rumunský europoslanec Cristian Terhes dění shrnul naprosto přesně.

“Premiér Kanady, způsob, jakým se právě chová – je přesně jako tyran, jako diktátor. Je jako Ceaușescu v Rumunsku,” řekl europoslanec Cristian Terheș z Rumunska během projevu v Evropském parlamentu v Bruselu.
“Pokud vyvoláváte pochybnosti o vakcínách, jste vyvrženi. Jaký je rozdíl mezi tím, co dělá on, a tím, co se stalo za Inkvizice?”

„Na jedné straně říkají dobře, že bychom neměli věřit v Boha,“ pokračoval Terhes ve srovnání se snahou katolické církve ve 12. století vykořenit herezi v Evropě a Americe. “Ale na druhé straně říkají, že věří ve vědu,” řekl o moderních vládách. “Nemusíme. Věda není o víře. Věda je o měřeních, závěrech, hypotézách, argumentech a diskusi.”

“Doufám, že toto hnutí za svobodu a práva se šíří po celém světě,”
“Protože na konci dne se musíme ujistit, že tito volení představitelé chápou, že byli zvoleni do těch úřadů pro lidi. Aby se nechovali jako páni otroků.”
Živě zde >>

The post Kanada. Je přesně jako tyran, diktátor. Je jako Ceaușescu v Rumunsku first appeared on Čítárny.

Americký lingvista, filozof, politický kritik a aktivista Noam Chomsky správně poukazuje na to, že po éře demokratizace v 60. letech se ocitáme v periodě obecné regrese.

V Česku je tento ústup citelný ve všech směrech už víc jak 15 let. Nejcitelnější je v oblasti  vzdělávání, což velmi souvisí s dlouholetou nekompetencí úředníků ministerstva školství, byrokracií a korupcí. A hlavně ovoce jejich práce je vidět na této generaci, dvacetiletých a náctiletých, jejichž znalosti jsou proti minulým generacím poloviční, zatímco sebevědomí by mohli rozdávat.

Bílá kniha, typický český přístup k maturitám a další nedomyšlené projekty se táhnou českým vzděláváním v takovém chaosu, jako by politici tím vyloženě cílili na vyšší nevzdělanost, a tím i vyšší produkci levné pracovní síly. Dnes žádný myslící člověk nepochybuje, že kvalita a přístup ke vzdělávání, i přes velké ideologické výhrady, byl nepoměrně lepší za éry socialismu. A to je velmi smutné konstatování.

„Dělníci v 19. století v Anglii sice nechodili do školy, ale byli pravděpodobně vzdělanější než aristokracie,“ říká Noam Chomsky. Bohužel i toto bude nejspíš pravda a možná že nás podobný osud znovu čeká.
Učitel historie Daniel Falcone pořídil rozhovor s Chomskym pro server Truthout v jeho kanceláři dne 14. 5. 2013. Každopádně mnohé názory sice směřují do USA, ale i v obecné rovině jsou velmi alarmující.

Daniel Falcone: Chtěl jsem vám položit několik otázek o vzdělávání v 21. století.
Chomsky: Nejsem si jist, jestli téma existuje.

Ano, jistě. Dobrá, mohl byste před diskusí o 21. století okomentovat historii této země spojenou se vzděláváním a to, jakou tradici jsme si ve spojitosti se vzděláváním vypěstovali?
To je zajímavá otázka. Spojené státy byly pionýry v masovém veřejném vzdělávání. Tohle zde je vlastně státem zřízená univerzita, která je součástí velké expanze našeho vzdělávání v 19. století prostřednictvím federálního zřízení. Většina z nich je dál na západě, ale tohle je jedna z nich. Pak je tu veřejné masové vzdělávání, to je taky hezká věc. To nemělo hlavní přínos, ale bylo způsobilé. Jeden příklad, částečně se to týká doby nezávislých farmářů, z nichž někteří byli velmi radikální. Pojďme zpět do 19. století, Farmářská aliance (hnutí rozvíjející se v 70. a 80. letech 19. století v USA, spojující několik politických frakcí a hájící zájmy nezávislých farmářů, pozn. překladatele) vzešla z Texasu a byla nejradikálnější lidovou demokratickou organizací v historii, alespoň si to myslím. Těžko tomu uvěřit, když se podíváte na dnešní Texas.

Tak tedy, tehdy tam žili nezávislí farmáři. Bránili svá práva, nechtěli být otroky. A právě oni měli být přesměrováni do továren a z nich se měly stát nástroje někoho jiného. Tehdy vůči tomu panoval značný odpor. Nu a veřejné vzdělávání se tak ve skutečnosti zaměřilo na to učit nezávislé lidi tomu, jak se stát pracovníky v průmyslovém systému.

Bylo toho ale více. Ralph Waldo Emerson to vlastně komentoval, když řekl něco v tomto smyslu: slyšel jsem mnoho politických lídrů říkat, že musíme mít masové veřejné vzdělávání. Důvodem je, že miliony lidí, kteří volí, je nutno vzdělat, aby je udrželi v dostatečné vzdálenosti od jejich hrdel. Jinými slovy, trénují je v poslušnosti a servilitě, aby nepochopili, jak svět funguje, a nechtěli jejich hlavy.

Právě nyní se ocitáme v periodě obecné regrese, a to nejen ve vzdělávání. Mnoho z toho, co se děje, je svým způsobem porážka 60. let; 60. léta byla periodou demokratizace. Společnost se stala mnohem civilizovanější a vzdělávání se dostalo do centra pozornosti napříč politickým spektrem – liberálové, konzervativci, obojí společně. Je svým způsobem zajímavé číst liberální literaturu ze 70. let, ovšem pozornost zasluhuje to, čemu na liberálním konci říkají „chyba institucí odpovědných za indoktrinaci mladých“. Právě tato používaná fráze vystihuje liberální úhel pohledu skutečně přesně. Udržet je od našich hrdel na distanc. Jenže indoktrinace mladých neprobíhala správně. Byl to vlastně Samuel Huntington, profesor politologie z Harvardu, oddaný myšlence liberalismu (Huntington se proslavil zejména knihou o střetu civilizací, The Clash of Civilizations, v níž prognózuje, že po studené válce budou různé kulturní identity hlavním zdrojem konfliktu, pozn. překladatele). Právě on je spoluautorem obsáhlé zprávy krize demokracie (The Crisis of Democracy). Tam je uvedeno, jak zvýšit indoktrinaci a dostat se zpět na demokratizační vlnu. Ekonomika se ostře změnila, když prošla liberální periodou, s čímž přišla radikální nerovnost, stagnace, finanční instituce a všechny tyto problémy. Důležité je, že dluhy studentů za vzdělání začaly vysoce růst. To je ovšem samo o sobě indoktrinací. Nikdy to ovšem nebylo prostudováno. Důležitými věcmi se obvykle nikdo nezabývá; přitom jde jen o to dát dohromady kousky informací. Jedno minimálně zůstává podezřelé, tedy že rostoucí studentské dluhy jsou nástrojem indoktrinace. Je těžké si představit, že by k tomu byl nějaký ekonomický důvod. Vzdělávání v jiných zemích je bezplatné, jako třeba v Mexiku, a to je chudá země.

Finsko, které má nejlepší vzdělávací systém na světě, alespoň podle dostupných údajů, má bezplatné vzdělávání. Německo také. Spojené státy byly v 50. letech mnohem chudší zemí než dnes. Nicméně vzdělávání bylo v podstatě bezplatné: G.I. Bill a podobně (G. I. Bill je zkrácený název pro zákon Servicemen’s Readjustment Act, který zajišťoval válečným veteránům sociální výhody, pozn. překladatele). Chybí zde ekonomický důvod pro vysoce zpoplatněné vysoké školství a vysoké zadlužení studentů.

Roli zde hraje mnoho faktorů. A jedním z nich pravděpodobně je, že studenti jsou chyceni do pasti. Jiným faktorem může být, co se děje s učiteli jako vy. Učitelé se mění na pouhé pomocníky, dočasné pracovníky, kteří nemají žádná práva. Nemusím vám říkat, jak to je, vy o tom můžete povídat mně.

Nicméně čím více můžete mít diplomovaných absolventů, dočasných pracovníků, nerovných odměn za práci (Chomsky zde naráží na tzv. „two-tier payment“, systém, v němž jedna skupina pracovníků dostává nižší odměny a sociální výhody než jiná, pozn. překladatele), tím více lidí máte pod kontrolou – a všechno tohle se děje. Nyní je to institucionalizováno prostřednictvím No Child Left Behind/Race to the Top (kampaně a legislativní úpravy na podporu vzdělávání, první z éry G. W. Bushe, druhá z období Baracka Obamy, pozn. překladatele); učení se na testy – snad nejhorší z možných způsobů učení. Nemáš se jako učitel zabývat myšlením studentů samých, výzvami, vyvoláváním otázek. Můžeme to vidět na té nejdetailnější úrovni. Vedl jsem spoustu rozhovorů na místech, kde se lidé obávají o vzdělávání, a potkal jsem učitele, kteří za mnou přišli a řekli mi, víte, učím v 6. třídě. Malá dívenka za mnou přijde a řekne, že se zajímá o něco, co se stalo ve třídě, že by chtěla vědět, jak se na to dívat. A já jí říkám, že to nejde; musíš se učit na test. Záleží na tom tvoje budoucnost i moje výplata.

Takhle je to všude. A jsou přitom patrné techniky ohlupování populace, stejně jako její kontroly. Pod republikány i demokraty. Obamova administrativa to prosazuje. A taky snaha zlikvidovat prostřednictvím tzv. charter schools (systém škol zakládaných nestátními subjekty se stání dotací, pozn. překladatele), všechno to není nic víc než snaha zničit veřejný vzdělávací systém. Tvrdí, že tak dávají rodičům na výběr, ale to je směšné. Většina lidí žádnou volbu nemá, žádná není. Je to jako když se říká, že každý může být milionář. Jistě, určitým způsobem to možné je, není proti tomu žádný zákon.

V některých vašich textech poukazujete na efekt taylorismu – metody řízení, která rozebere úkoly na drobné části a zvyšuje tak efektivitu – jako formy kontroly práce. Posiluje náš vzdělávací systém způsob kontroly práce?
Posiluje kontrolu mimo práci. Termín taylorismus je vlastně někdy používán i ekonomickým tiskem. Taylorismus rozvíjí kontrolu v práci, ale my bychom se měli zajímat o to, pod jakou kontrolou jsme mimo práci. K tomu existuje mnoho nástrojů a vzdělávání je jedním z nich. Reklama je druhým. Reklamní průmysl je velmi rozsáhlý a každý, kdo má otevřené oči, může vidět, proč tomu tak je. Především, reklamní průmysl je známkou neochoty nechat trhy fungovat. Pokud máme trh, neměli bychom mít reklamu. Pokud někdo chce něco prodat, řekne, co to je a vy si to koupíte, pokud chcete. Ale pokud máme oligopoly, jejich zájem je zastavit cenovou válku o zákazníka. Musejí produkty diferencovat a reklama mate lid v tom, proč by raději měli kupovat tohle než tohle. Stačí prostě lidi obrátit na konzum – pokud se vám to podaří, jsou v pasti.

Začíná to už u malých dětí. V současnosti je skutečně velká část reklamního průmyslu zaměřená pouze na to zajmout děti. A to dětství poškozuje. Každý, kdo má s dětmi nějakou zkušenost, to vidí. Je to doslova destrukce dětství. Děti nevědí, jak si hrát. Víte, nemohou jít ven, jako když jsme my byli dětmi a měli jsme volné nedělní odpoledne. To jste šel ven na hřiště a tam jste našel tlupu jiných dětí, hráli jste si s balónem nebo jste dělali něco jiného. Dnešní děti nic takového dělat nemohou. Jejich čas začali organizovat dospělí, nebo děti tráví čas doma se svými technologickými hračkami a videohrami.

Ale myšlenka jít ven a tam si hrát se všemi tvůrčími výzvami, s pochopením: to už pominulo. A stalo se tak zcela vědomě s cílem zachytit děti od raného věku a proměnit je v závislé konzumenty. A to znamená být pouze sám pro sebe. Získáváte sociopatické chování ztělesněné Ayn Randovou (americká spisovatelka, původem z Ruska, která obhajovala systém laissez-faire jako ten, který jediný dokáže zaručit individuální práva, v drtivé většině ostře kritizovaná, pozn. překladatele), který vychází přímo z konzumentské kultury. Konzumentská kultura znamená, že jsem tu pouze sám pro sebe; nestarám se o nikoho jiného. Myslím, že tohle skutečně ničí společnost v mnoha ohledech. A vzdělávání je toho součástí.

Máme jako národ nějaký důvod obávat se útoků na veřejné vzdělávání a dokončení privatizace vzdělávání?
Je to součást kontroly a ohlupování populace, to je podstatné. Má to hodně co do činění s blížící se katastrofou, zejména katastrofou v oblasti životního prostředí. Je to velmi vážné. Není to věc současných generací, je to věc vašich dětí a vnoučat. Veřejnost je přitom velmi blízce nakloněna vědeckému konsensu. Pokud se podíváte na průzkumy, lidé to považují za vážný problém. Měli bychom s tím něco dělat. Vláda to dělat nechce, a korporátní sektor nejen že to dělat nechce, stojí v přímé opozici. Vezměme kupříkladu ALEC (American Legislative Exchange Council, konzervativní lobbyistický trust složený ze zástupců zákonodárců, podnikatelů a nadací, pozn. překladatele). Tato organizace je financovaná korporacemi bratří Kochů (Koch Industries je jednou z největších soukromě vlastněných firem v USA, pozn. překladatele) a podobných lidí. Je to organizace, která formuluje legislativu států, formuluje je přímo pro zákonodárce. Má velký vliv a skrze něj může hodně získat. V současnosti mají nový program, který vypadá na první pohled velmi dobře. Chtějí zvyšovat úroveň „kritického myšlení“. Způsob, jakým chtějí zvyšovat kritické myšlení, souvisí s „vyrovnáváním vzdělávání“. „Vyrovnané vzdělávání“ znamená, že pokud děti učíte něco o klimatických změnách, musíte je zároveň učit klimatické změny popírat. Je to jako učit o evoluci a zároveň o kreacionismu, čímž dosáhneme kritického myšlení.

Tohle vše jsou způsoby, jak udělat z populace tlupu imbecilů. Je to skutečně vážné. Myslím, že je to otázka života smrti, nejen problém s tím, že společnost bude horší.

Jaké jsou, podle vás, důležité vlastnosti školy? Na čem je dobrá škola založena?
Dobrá, popíšu školu, do které jsem jako dítě chodil. Byla to škola vedená následovníky Johna Deweyho (John Dewey byl americký filosof přelomu 19. a 20. století, proponent filosofického pragmatismu, výrazně se věnoval otázkám spojeným s reformou vzdělávání, pozn. překladatele), byla to experimentální škola provozovaná Temple University, která měla velice kvalitní pedagogickou fakultu. Byl jsem tam od svých 2 do 12 let. Poté jsem odešel na Central High School ve Filadelfii, střední školu s akademickým zaměřením. Možná ji znáte, byla to chlapecká škola, asi už není.

Ano, dnes už tam probíhá společné vzdělávání.
Byla to škola se všeobecným zaměřením. Než jsem se dostal na střední školu, doslova jsem netušil, že jsem dobrý student, protože taková otázka nikdy nevzešla: každý byl dobrý student. Děti byly povzbuzovány k tomu, aby dělaly, co je baví a co jim jde nejlépe, mělo to strukturu, mělo to program. Přeskočil jsem celý ročník, ale nepřikládal jsem tomu žádnou pozornost a ani nikdo jiný tomu nepřikládal pozornost. Byl jsem sice nejmenší dítě ve třídě, ale otázka, zda-li je někdo dobrý student nebo ne, nikdy nevyvstala. To je něco, co bychom se měli snažit dělat lépe.

Děti nebyly takto zařazovány; nebyly známky. Zato jsme měli hodně společné práce, společných projektů a byli jsme stále povzbuzováni ke studiu, k objevování nových otázek. Mělo to velký úspěch. Všechno si to velmi dobře pamatuju. Zato když jsem přišel na akademicky zaměřenou střední školu, je to jako černá díra. Byl jsem schopen získat nejlepší známky i stipendium na vysokou školu. Také jsem tam dost dobře jít nemusel a vystačit si s tím, co jsem se naučil sám.

A škola je právě tohle. Není přitom žádný důvod, proč by nebylo možné realizovat ji tak kdekoliv. Zrovna dnes jsem obědval s jedním z členů fakulty, kterého znám dlouhá léta a který pracuje na vzdělávacích programech v přírodních vědách pro střední školy. Popisoval mi programy podobné těm, které se snaží zavádět do škol po celém světě, shodou okolností ale nikoliv zde. Tak mi tedy popisoval jeden, který začíná otázkou „Jak může komár létat v dešti“? A následuje otázka, proč by to měl být vlastně nějaký problém? Takže studuješ sílu dešťové kapky zasahující komára – je to jako když člověka strefí lokomotiva. Jak je tedy možné, že se nerozbije na kousky? A co jim umožní zůstat nahoře? Pak následuje milion dalších otázek. Začneš je řešit. Začneš se učit fyziku, biologii, mnoho dalšího. Je řada věcí, které studenti mohou, mohou klást otázky, usilovat o jejich řešení, dělat experimenty a jiné věci. Toto je podle mého vzdělávání. Nejde jen o to naučit se, jak létá komár v dešti, zároveň se učíte, jak být tvůrčí a proč je vzrušující se věcem učit, věci vytvářet a vynalézat. A to lze dělat už od mateřské školy.

Jeden takový vzdělávací program pro mateřské školy byl popsán v Science Magazine: zabývali se otázkou, proč vzdělávací systém ničí zájem. Ve zmíněném vzdělávacím programu dostaly děti nádoby, v nichž byly různé objekty, oblázky, skořápky, semínka a jiné. Jejich úkolem bylo vybrat pouze semena. Děti si tedy udělaly vědeckou konferenci, na které diskutovaly způsoby řešení, které by mohly vyzkoušet. Byť učitel zůstává v pozadí a radí, děti jednají vcelku nezávisle. Nakonec se jim podařilo semínka vybrat. V tom okamžiku dostaly děti lupu, učitel semena otevřel a děti se podívaly dovnitř. Objevily zárodek, který může vzklíčit. Děti se tím neučily jen biologii, učily se také, že je zábavné věcem rozumět a objevovat je. A na tom záleží. Je úplně jedno, jak moc se ve škole učíte. Jde o to, zda se snažíte přijít věcem na kloub a pracovat či studovat sám od sebe. A to se dá dělat na jakékoliv úrovni. Takové může být studium na vysoké škole; tohle všechno lze dělat na dobré vysoké škole, například na této vysoké škole k tomu nepotřebujete známky. Nepřikládají jim žádnou pozornost.

Stejně tak je možné dělat to i v mateřské škole. Tohle je způsob, jak dělat dobrou školu; místo, kde je všechno možné.

A tohle jsou přirozené impulsy?
Děti jsou přirozeně tvůrčí, pochopitelně v nich ale nesmíte jejich přirozenou kreativitu udusit. Právě přirozená zvídavost je vede k neustálým otázkám „proč?“

Skvělá předměstská škola, bohatá na prostředky. Někdy musejí čelit apatii a indoktrinaci, úzkému ideologickému spektru. Je to podle vás dáno kulturními podmínkami, nebo je našemu vzdělávacímu systému vlastní?
Tak to bylo i ve škole, na kterou jsem chodil ve Filadelfii, v dobách mnohem nižší korporátní kontroly nad společností. Nemyslím si, že by to bylo čemukoliv jakkoliv vlastní. Můžeme mít školy, které pracují s programy, o nichž jsem mluvil. A nejenom v oblasti přírodních věd, v mnoha jiných oblastech to jde stejně dobře. Vezměme si třeba historii. Mám přítelkyni, která byla učitelkou na škole v Lexingtonu, kde žiju, učila děti v 6. třídě. Byla dobrou učitelkou, velmi úspěšnou. Popisovala mi, jakým způsobem učila děti téma americké revoluce za nezávislost. Několik týdnů před tím, než měli látku probírat, začala žáky podrobovat svévolným restrikcím, nutila děti dělat věci, které neměly rády a které jim nedávaly žádny smysl. Po krátké době toho měly děti plné zuby a začaly se dávat dohromady, aby v tom učitelce nějak zabránily. A v tom okamžiku jim učitelka začala vykládat o revoluci za nezávislost. Děti velmi dobře porozuměly, o co jde.

To je chytré.
Neexistuje žádná úroveň, kdy takové věci nemůžete dělat, pokud jste učitelem, který má kontrolu nad tím, co dělá. Pokud je nějaký respekt k učení, vychází z toho, že učitel má kontrolu. Avšak právě to podléhá destrukci: učitelova kontrola nad třídou jako kontrola pracovníka nad dílnou. To nelze připustit, to je taylorismus.

Kontrola shora, kontrola administrativní. Žádný respekt k osobě pracovníka, ať už se jedná o učitele, nebo strojníka. Je pozoruhodné, jak se to událo. Mám na mysli velkou studii jednoho z členů naší fakulty, Davida Noblea, který pracoval na historii technologií. Studoval strojní průmysl v 50. a 60. letech 20. století. Tehdy se začínala prosazovat počítačová kontrola strojů. Numerická kontrola výrobního procesu, velký pokrok.

Noble provedl detailní studii a je ohromující, jak to fungovalo. Byly sledovány dva modely: v prvním bylo ponecháno kvalifikovaným strojníkům, aby celý výrobní systém řídili sami se svou detailní znalostí a dovedností napravovat problémy, přicházet s novými nápady atd. Ve druhém modelu totéž dělali manažeři. Studie ukázaly, že model, v němž systém řídili strojníci, byl úspěšnější, ale vybrán byl opačný model: model s disciplinovanými pracovníky. I když mohli mít vyšší profit, důležitější bylo mít disciplinované, poslušné pracovníky. Ne pracovníky, kteří dělají věci pro sebe, tedy z velmi jasných motivů. Pokud mohou pracovat pro sebe, začnou se velmi brzy ptát, k čemu mít šéfy. No a pak jsou šéfové v problémech. Něco jako okupační stávky, to je pro ně velké nebezpečí. To se dělo, a stejné je to ve školách.

Učitelům nelze nechat kontrolu nad třídou. Proto učení na testy; tehdy jsou učitelé disciplinovaní. Udělají, co se jim řekne. Jsou na tom závislé jejich platy, je na tom závislá jejich práce. Stávají se sociopaty, jako každý jiný. Tím pádem máme společnost, ve které platí „starám se sám o sebe, zapomenu na všechny statní“. A z toho plyne, že se zbavujeme sociálního zabezpečení a zdravotní péče. Proč bych měl platit za to, že dítě z domu naproti chodí do školy, když moje dítě do školy nechodí? Proč bych se měl starat o postižené vdovy? A tak dále.

A je tohle snaha demokratů i republikánů?
Ano, obou. Obama tvrdil, že sníží výdaje na sociální zabezpečení. Následně předstírali překvapení nad tím, co z toho vzešlo. Velmi komický příběh se objevil na první straně New York Times. Součástí programu Medicaid (forma podpory zdravotní péče pro nízkopříjmové skupiny, pozn. překladatele) jsou smlouvy se soukromými společnostmi na poskytování péče starým lidem, postiženým apod. Jedna studie zjistila, že to, co tyto společnosti poskytují, jsou kurzy jógy pro zámožné, a řada dalších podobných způsobů vydělávajících peníze. Jak to, že soukromé společnosti, místo aby pomáhaly lidem, vydělávají peníze? Tedy pokud se nad tím zamyslíme hlouběji, má soukromá firma za úkol pomáhat lidem, nebo má za úkol vydělávat peníze?

Co umění a hudba? Jsme svědky ořezávání nákladů …
Ořezává se tím kreativita, ořezává se nezávislost. Domnívám se, že to je fáze, v níž mohou děti, v podstatě dospělí, vyjádřit sami sebe. Je důležité to omezovat.

Vyrůstal jsem v období velké ekonomické deprese. Moje rodina byla chudá, řekněme zaměstnanecká dělnická třída, řada z nich nikdy nechodila ani do první třídy, ale přitom jim byla blízká velmi vysoká kultura. Shakespearovy hry v parku, představení organizovaná WPA (Work Projects Administration, někdejší americká federální agentura, která v letech 1935 – 1943 poskytovala pomoc nezaměstnaným, pozn. překladatele), koncerty, a to je jen část života. Odbory poskytovaly vzdělávací programy pro své pracovníky, stejně jako kulturní programy. Vysoká kultura byla prostě součástí života. Pokud vás to zajímá, jedna studie pojednává o dělnické třídě v Anglii devatenáctého století a o tom, co četli, je to úžasné. Ukázalo se, že většinou nechodili do školy. Nicméně žili na vysoké kulturní úrovni. Četli současnou literaturu a klasiku.
Autor studie dochází k závěru, že byli pravděpodobně vzdělanější než aristokraté.

The post Noam Chomsky. Alarmující názory na vývoj demokracie a vzdělávání first appeared on Čítárny.