Třetího února 1997 byl den, kdy skočil spisovatel Bohumil Hrabal (1914 – 1997) do nenávratna. V roce 1990 začaly poprvé vycházet jeho texty bez různých cenzorských zásahů.

Doba byla hektická a tyto zápisky velmi dobře mapují naši společnost a nejen ji. 
Knížka vyšla díky pochopení a účasti Společnosti Bohumila Hrabala a obsahuje texty Kouzelná flétna, Potopená katedrála, ještě nedokončené Dopisy Dubence, Veřejná sebevražda, Několik vět, Třínohy kůň na dostihové dráze, Greyhound story, Bílý koníček, Listopadový uragán, Živoucí řetězy, Na doraz v redakci Karla Dostála.

Ozvaly se tenkrát velmi kritické hlasy na hlavu spisovatele Hrabala, myslím však, že nastal čas, aby se tyto jeho pozdní prózy znovu četly a nově chápaly.

Bohumil Hrabal / Listopadový uragán / vydala Tvorba ve vydavatelství Delta v roce 1990, tehdy v nákladu 150 500 výtisků

Ukázka z knihy:

Bílý koníček
Milá Dubenko,
tak jsem už tady, v Novém Yorku. Já, teď Manhattanu syn, já Bohumil Hrabal, já kosmos z Libně, jsem tady, abych vzdal počest Walt Whitmanovi, tomu, který na konec svého života jezdil na kolečkové židli a ještě stačil naučit psát poezii toho mladého muže, který jej tlačil v tom královském básnickém křesle. Jsem tedy tady, přijel jsem z Washingtonu, z hlavního mésta. jehož ulice se rozbíhají periférií až na venkov, do údolí listnáčù, kde zurčí potùčky a přes ně leží skácené kmeny. aby každý viděl, jaký je konec nejen stromù. ale i věcí. Ted jsem v Novém Yorku a už jsem se vydal na Bowery a hned kousek dál na hlavní třídu, kde jsou banky bank, je to fantastické, tohle město, tady dětem ukazují, když se nebudou učit, jak skončí jako opilci umírající na ulici… a hned vedle je uložený kapitál Spokojených státù . . .
Tady jsem, Dubenko, se Zuzanou objel Hudsonský záliv a řeku . . . a byla mlha a mrakodrapy až po pás trčely v té něžné mlze a ta naše výletní loď plula podle břehù a zase . . . jak krásné jsou ty mrakodrapy, jak jsou uchvacující v tom pitoreskním seskupení, tam kde začíná mlha. tak tam už se v úřadech svítilo, to je nádhera, ty světla téměř tam, kde začíná nebe? A jaká je nádhera, když na březích je kolem dokola Manhattanu drátěný plot, takový pás kolem dokola Manhattanu, jistě pět, deset metrù. a tam se třpytí všechno to. co město už nepotřebuje. je to, jako by tohle udělal sám Kurt Schwitters, jako by spolupracoval Robert Rauschenberg… a tam v tom zmatení mrtvých a odhozených věcí slizkými břichy se smykají krysy . . .
a kluci tam mají eldorádo mezi křovisky a roštím, tam je jejich království . . .
jejich, ale i moje, já jsem miloval jako kluk všechny ty zmola a všechny ty skládky odpadù za svatým Vojtěchem, kam se vyváželo všechno to, co už lidé nepotřebovali, co se nehodilo, vyšlo z módy . . . co umřelo . . .
A na třídách a ulicích, co jezdí těch krásných limuzín s dámskými koleny na zadním sedadle, co to je krásy, ta americká auta a ti řidiči, kteří nejezdí podle předpisù, ale z oka do oka, na křižovatkách rozhodují jen bystré oči, křižovatky se třpytí jen bystrýma očima, teprve když řidič najde souhlas v očích toho, kdo z boku na křižovatku přijíždí, tak teprve pokračuje v jízdě po té své hlavní . . . a na periférii, jaká to krása, Dubenko, hřbitovy aut, presovaná auta, která už dosloužila, už zestárla a vyšla z módy . . .
Vlastně nejen ten Nový York, ale i každé město na světě je konfrontací života a smrti, porodnic a pohřebních ústavù . . . ale tady v Novém Yorku tenhle rytmus života a smrti bije přímo do očí . . .

xxx

Já, herec Honza Tříska, vypovídám o tom, jak jsem se dostal do Spojených států… doma jsem byl herec a říkali o mně, že jsem jeden z těch dvaceti… ale můj kamarád byl Václav Havel, kamarádili jsme spolu od dětství… Sternenfreudschaft… a přišel čas po tom roce šedesát osm… a přišli na mně, že můžu hrát, když budu chtít, i v Národním divadle… tak mi vyšetřovali příslušníci tajné policie… a jak to, že jsem jel za Havlem do Vlčice u Trutnova? A já jsem řekl, to je můj kamarád! A zase blátíčko, a co dělá vaše paní a vaše děti… A zase: Jak to, že jezdíte do Vlčice u Trutnova? Povídám, ale to je můj kamarád, přeci! A oni na to, že jsem herec, že takové návštěv nejsou žádoucí… ale já povídám, ale to je můj kamarád… A fízlové zase, a co vaše paní, zdráva? A vaše holčičky, taky zdrávy? A jednou budou chtít i studovat, ale co vy, vy jezdíte za Václavem Havlem… Ale já povídám, ale kruci, už jsem vám to řekl předloni, to je můj kamarád, můj Václav Havel, kamarád od klukovských let… a pak leta ticho, a pak jsem už nesměl hrát v Praze a už jsem dojížděl hrát do Bratislavy… a potom zase… A co dělá vaše paní a vaše děti? Jsou zdrávy? A hele, pane Tříska, tak v pondělí se hlaste, máte povolení od nás, můžete hrát, a vy hrát budete, v Národním divadle, ale… a já povídám, co ale? A oni, fízlové… ale když jezdíte za svým kamarádem do Vlčice u Trutnova, tak my čas od času se optáme, nic moc, kdo tam jezdí, o čem se hovoří a tak… A já povídám, tak, tak to hrát v tom Národním divadle nebudu, protože nemůžu, protože Václav Havel je můj kamarád od dětství… Pan Gibian takhle útržky překládal a Švýcarka Zuzanka řekla a vytáhla si sukni nad koleno: Ať jdou do prdele!.. A pan Gibian pokračoval… A tak sem jednou jednou zametal sníh tam v Sibeliově ulici a zahodil jsem koště a povídám: Do prdele a už toho mám dost. A od té doby jsem přemýšlel… a pak to bylo, jeli jsme na Kypr a hned ten den jsem ujel s mojí rodinou do Athén… tak tak, už tam na mne byl zatykač, ale důstojník řeckého vojska mi nabídnul letadlo a tak jsem žil v Athénách skoro půl roku, bez dokladů, jen tak…

A Dubenko, já jsem byl při tom a moje Pipsi, jeli jsme s panem Třískou a jeho rodinou letadlem, to bylo cirátů, než pana Třísku pustili, vedoucí čtvrtého, kulturního oddělení ÚV, pan Müller řekl nakonec… Tak si, pane Tříska, jeďte na ten Kypr, ale já vám na očích vidím, že tam zůstanete… a tak jsem tu zpověď doplnil, povídám… Potkal jsem vedoucí knihovny na Žižkově, spráskla ruce… Pane Hrabale, já jsem v Athénách potkala Jana Třísku, ukázal mi, kde bydlí, ve sklepě, byla tam zakrvácená deka… tam Třískovi čekali na vstup do Spojených států… Dubenko, tady vidíte, jaké to je trápení, jaká hrůza je být ve své vlasti, udávat svoje kamarády… Proto pan Tříska je v Los Angeles, on, který byl tady doma král, kam přišel, tam jej lidé zdravili, protože byl herec jednička, tak než by zradil, tak raději je tam hercem, vydělává si, mají jej rádi, ale ty nejvyšší úlohy, které hrál doma, ty v Americe nedostává…

V pátek, dne 8. prosince 89, v Kersku.

The post Hrabalův Listopadový uragán. Dosud necenzurované texty first appeared on Čítárny.

Jan Zábrana (1931-1984). Základy ke třem jeho básnickým sbírkám byly položeny již v onu dobu, ve zmíněném sborníku nesou název Černá lyrika, Anály a Léta s Helmuthem.

Poté v šedesátých letech vyšly knižně, přepracované a přejmenované: Utkvělé černé ikony (Mladá fronta Praha 1965), Stránky z deníku (Československý spisovatel Praha 1968) a Lynč (Mladá fronta Praha 1968), jehož název Zábrana ještě jednou změnil na Samosoud. Zábranovo neustálé cizelování, doplňování a promýšlení sbírek vedlo k tomu, že jejich konečnou verzi je možno najít až v souborném posmrtném vydání Básně (Torst-Mladá fronta Praha 1993).

V této recenzi se budu věnovat sbírce Stránky z deníku (také BB art Praha 2001),
již tvoří čtyři oddíly (bez zvláštních názvů) – první tři obsahují každý sedmnáct sonetů, poslední jen třináct. Zábranův sonet většinou dodržuje klasické rozdělení na čtyři strofy o počtu veršů 4-4-3-3, najdeme ale i jiné varianty, např. 4-4-1-5 nebo 6-8 apod. Rýmy, resp. asonance jsou vždy pravidelné, verše mají 8 až 9 slabik (ty verše, které se navzájem rýmují, jich mají stejný počet). Příklady veršových schémat: AABB CDCD EFE FGG, ABAB CDCD EEF GFG, ABBA CDCD EEF GFG apod.

Zábrana si nedává záležet na melodičnosti, nevybírá pečlivě rýmy (někdy jsou opravdu primitivní, třeba uhoří/úhoři, moci/noci, pach/prach, hajný/Heini), ba naopak: jeho sonety mají tvrdou, jednoduchou kadenci zarputilého výsměchu. Volbou toho či onoho slova se ovšem z jinak celkem prozaické věty stává měkké zachvění či tvrdý úder a tak v celku básně různé verše vyčnívají a vzájemnou interakcí ji poeticky oživují. Krom, dalo by se říci, hudební stránky je však třeba zmínit obsah, neboť právě ten je u Zábrany ze všeho nejdůležitější.

Na rozdíl od Danta nebo Petrarky, u kterých melodie a obsah často vytvářejí jednotu, v níž spočívá nemožnost báseň prozaicky převyprávět, u Zábrany je obsah spíše jen podbarvován tónem verše, jeho nepřevoditelnost do prózy spočívá ale v jeho rozbití.
Těžko pochopitelné náznaky a metafory, nezvyklé spojování slov, mnohoznačné symboly, úspornost a hutnost kontrastující se Zábranovými básněmi ve volném verši, z toho všeho je vytvořen skoro neproniknutelný kadlub, obsahující (snad) básnickou výpověď. Svou poetikou je proto Zábrana bližší modernistům, jako je Mallarmé nebo Eliot, zároveň však nevychází ze subtilní intelektové hry, nýbrž z drsných, takřka bítnických prožitků v bahně socialistické společnosti. Sonet mu poskytuje údernost, jakou jinde nedosahuje, a zároveň ho nutí k takovému stýkání významů, které vytrváří zhuštěné magické piktogramy, v nichž je obsažen jeho niterný svět. Chtěl bych se nyní podrobně věnovat čtyřem konkrétním básním, tedy z každé části sbírky jsem si vybral jednu.

Pokusím se pochopitelně o co nejreprezentativnější výběr. Mezi dosti srozumitelné a sbírku odemykající sonety patří Žalm z první části.
Zábrana ho věnoval Bedřichu Fučíkovi. Význam slova „žalm“ je modlitba, kontemplace, v níž se člověk osobně angažuje ze vztahu k Bohu vůči svému okolí, jímž se cítí (většinou negativně) vtáhnut do děje. Tímto okolím je bez velkých pochybností pro Zábranovu báseň komunistický teror:

„Žalm nad tím, odkud vítr vane, / žalm o potlesku, o pokleku, / žalm za ty nikdy nepitvané, / ty „zastřelené na útěku“, // o tom, jak kůň si zvykne tahat, / jak ostnatý drát obrost domy, / o chvíli, kdy jsi prvně nahmát / tu tvrdou perlu ve svědomí, // žalm o krutosti utopistů, / za němé – do koledy pístů, / žam mizérií a žalm pláče, // že osel sovu uhýká, / žalm, kterým ale možná ptáče / jim z jejich léčky uniká…“

Hned v první strofě máme tři předložky ke slovu žalm: nad, o a za. Když je použito nad, lze „žalm“ významově nahradit za „žal“ – žal nad podstatou doby, neboť „odkud vítr vane“ je prohlédnutí spádů těch, kdo vládli.
Naopak o specifikuje žalm jako svědectví, jako konkrétní výpověď a slouží v celé básni k vykreslení hlavních rysů teroru. V první strofě jsou to potlesk a poklek coby metafora davu, onoho pompézního služebnictví bez všech myšlenek, kdy my je zárukou veškeré pravdy, byť by to byla sebevětší lež. Konečně za posunuje žalm do role tryzny.
První strofa tak udává základní kontrapunkt: podstata režimu se ukazuje navenek ve své pochybné síle a zároveň skrývá (proto „nikdy nepitvané“) své vraždění.

Druhá strofa stojí zase na jiném napětí: na jedné straně je zvyk a ostnatý drát, duše by podlehla, ale tu nahmatává „tvrdou perlu ve svědomí“.
V tom ještě ale není vítězství nad pokušením, Zábrana nijak nenaznačuje, jak konflikt dopadne. Perla ve svědomí… tomu jistě lze snadno porozumět, jenže proč je zdůrazněno, že je tvrdá? Souvisí to, domnívám se, s oním slovem „nahmát“. Nahmatat lze něco, když člověk cosi hledá, nejspíše když hledá to, co by mu v dané situaci pomohlo. Když nás okolnosti nutí ohnout hřbet, můžeme se snažit ve svém svědomí hmatat tak, aby nám to ulehčilo: hledáme úlevu, něco měkkého, poddajného – tehdy se perla svědomí (čili to, co je v něm opravdové, nikoli nějaké měkké lejno) musí jevit značně tvrdá, a to nikoli jen ve svém vzdoru vůči manipulacím, ale také pro svou nepohodlnost.

Třetí strofa je ve svém prvním verši poměrně jasná, druhý verš staví do kontrastu němé (oběti) a hluk pístů, ono funění budovatelské doby.
Proč ale mluví o koledě pístů? Za němé do koledy pístů… čili tryzna se ztrácí v klopotě, která si žádá… oběti! Stvůrná koleda, vše pohlcující a vše si žádající soukolí, stroj na krev koleduje. A pak, ve třetím verši, je tu žalm bez předložky, tehdy se žal, svědectví i tryzna spojují, všechno je vystiženo mizérií a pláčem.

Čtvrtá strofa je již jen rezignací (jestliže osel sovu uhýká, není naděje), únikem…
únikem pomocí básně. Ovšem co je to za únik? Jaký je smysl Žalmu? Není to přece zavření očí, zapomnění, setřesení břemene. Zábrana komunikuje… s Bohem, s námi, sám se sebou, je úplně jedno s kým, jde o to, že jeho Žalm představuje zachování života ducha v jeho vyjádření, neboť nejsilnější zbraní tyranie je zničení každého způsobu vyjádření pravdy. Smyslem celých Stránek z deníku je podle mne právě boj o duchovní přežití.

Poněkud jiným, i když do stejné doby zasazeným, sonetem je Vesnice 1955 z druhé části sbírky.
Zábrana se často vrací do intimních vzpomínek, hledá sám sebe, svůj osud, svou identitu a tento sonet je toho dobrou ukázkou:

„Jen přijeď, už je přešla msta!“ / Po letech… Jedeš na vesnici / vlakem, jímž jezdí družstevníci / pro motocykly do města. // Opilý strýc řve do čtyř stěn: / „Kdy vstoupím? Já? Je tak dost zmatku!“ / A z další láhve táhne zátku… / Spíš do dne. Ráno vyjdeš ven // a kolem jiná krajina… / Kluk s píšťalkou se začíná / vychloubat: „Tu mi vyřezal // Slovák z prvního kravína!“ / A neví, že jsi doteď spal, / když se tě vyptává: „Už hnal?“

Úvodní strofa načrtává obrázek vesnice, již zasáhla násilná kolektivizace: hned v prvním verši je obsaženo, že někdo byl vyhnán, že je tu napětí a že návrat (s existenciálním rozpětím toho pojmu) je sice fyzicky možný (přijeď), nikoli však nutně bezpečný. Ale už ono následující zdůraznění času (po letech) klade otazník nad to, zda a v jakém smyslu se člověk může vracet. Lidé ve vlaku jsou někdo jiný, družstevníci…

Venkov jako staletí přetrvávající princip, jako domov tradic a jako symbol donekonečna se opakujícího přírodního cyklu byl za pomocí brutálního násilí změněn. Co nedokázal čas, to dokázali komunisté. Ze selského stavu se stala družstva, satelity měst – proto to Zábranovo spojení družstevníků s cestami vlakem do města a s motocykly. Informativní první strofa je vystřídána rozkolísaným sestupem do nitra.

Čtyři stěny a v nich řvoucí strýc: kdy vstoupím? Kam? Do družstva. Konkrétní osud v jeho singulární jedinečnosti a ta naprostá bezmoc, utápěná v alkoholu. Tak svět svírají ničící pracky státního teroru. Strýc je ovšem záhy minut, jeho utrpení je výmluvné a není k tomu dál co říci. Pozornost se soustředí ještě niterněji: spánek jako symbol proměny, iniciace… den a ráno jsou nový svět, nicméně bez pozitivních konotací. Pro Zábranu je šedivost světla, vnitřní prázdnota střízlivě pozorovaného okolí charakteristická.

Úvodní verš třetí strofy je třeba spojit s pohledem na rozorané meze, na obrovské monolity lánů bez počátku a bez konce. Pro toho, kdo znal původní tvář venkova, to musela být srážka s cizotou… a náhle převáží melancholie. Fyzické setkání s klukem, který se chlubí píšťalkou, již mu vyřezal Slovák z prvního kravína, je uvnitř v duši navrátilce dovršením ztráty. Klukovi nic nevypoví a nevysvětlí, život sám se staví na stranu zániku, protože lhostejně roubuje nové i na plaňky, jež vysel teror. V poslední strofě se spánek stává místem iniciace i zaspání… ten, kdo dosud (za)spal nezná sice detailní událost, ale vidí a chápe (iniciace): jiná krajina, strýc, hrozby msty atd. To klukovi uniká, a to ne jen proto, že je dítětem zaujatým píšťalkou, ale hlavně že byl naroubován a svůj kmen, jejž si nevybral a bez kterého už nemůže žít, chápe jako součást své identity. Napětí mezi těmito horizonty, onen triumf závislosti na osudu, která je vlastně smrt a ve smrt vždycky vyroste, vnáší do posledního verše básně, tak dětsky nevinného, melancholickou, hluboce usebranou nedořečenost toho, co nelze vyslovit a co nikdo nechce slyšet: marnosti…

Plně nadčasový pól Zábranovy tvorby může reprezentovat báseň Sídliště z třetí části sbírky:

„Okna zarostlá do psího vína, / naděje, už nezávislá na cizí… / Jiná samota i úzkost jiná. / Dřív upřené se sprostě nabízí. // Zoufalství rve to zelené listí, / ví o všem, co se kde udá. / Pohled vzhůru… Už jen u dentisty / a i tam: nástropní nuda. // Startéry, sauny, jizvy na těle – / a po večerech „staří přátelé“ / se šminkou na televizním oltáři. // Trhat účty, upomínky, splátky, / vytrácet se v řádcích, mezi řádky, / propadat se do sebe a do stáří.“

Oproti obecné představě socialistického sídliště připomíná první verš spíše anglický venkov z devatenáctého století, což má svůj důvod patrně v napětí mezi niterným a vnějškovým. Uvnitř je stáří, to je ten emblém s oknem a psím vínem, nikoli stáří ve smyslu věku, ale udolaného ducha, v němž se po srážkách s vnější absurditou všechno hroutí. Duch má však stále svou důstojnost i krásu, obě spočívají v jeho autentickém utrpení.
Následující tři verše nelze v jejich náznakovosti dost dobře pochopit odděleně. Je-li naděje nezávislá na cizí naději, pak není spojena s žádným ty (ani s milovaným, ani s nenáviděným, ani s rodinou, ani s celým lidstvem, ba dokonce ani s Bohem) – a je to ještě naděje? A jaká je to samota, když každé ty je při absenci vztažné naděje vnitřně lhostejné? Zdá se, že klíč je zde:
„Dřív upřené se sprostě nabízí.“ Změnila se snad konstelace věcí, přišel po jaru podzim a náhle je možné trhat švestky? Této interpretaci brání slovo sprostě. Může-li se něco nabízet sprostě, nemá a nemělo to samo v sobě cenu, v té sprostotě zejí klam s výsměchem, směřované k tomu, kdo po tom, co sprostota nabízí, někdy opravdu zaujatě toužil. Dvojakost světa, který nabízí leccos vznešeného, aby poskytl i různé zadní cesty (lze je shrnout pod hlavičku šíře pojaté korupce), a tak znehodnotil vše, co nabízí, je tu odkryta.
Velká většina lidí, za reálného socialismu obzvláště!, je vůči něčemu takovému bytostně slepá, a odtud ona izolace. Odtud lhostejnost k ty, z nichž se stává ono, odtud pouhá naděje v přežití uprostřed panoptika zkorumpovaných ono s lidskou maskou, odtud ale také a především úzkost. Celá báseň je zpěv úzkosti.

Druhá strofa spojitě pokračuje. Zatímco okna z počátku sonetu jsou symbolem stáří jako něčeho přece jen krásného, mohli jsme vidět, že zestárnutí proběhlo i podstatně hlouběji a jeho důsledek je nyní zmíněn jasně: zoufalství. To ono rve zralost a útěchu podzimu života – krom toho k jeho podstatě patří všetečnost. Vydáno na pospas moři prázdných ono těká všude okolo v úzkosti i naději, neboť neví, která vlna ho smete, která mine, která zmrzačí. Jestliže je ale někdo v takové mizérii, stále mu ještě zbývá…
Bůh, duchovno, onen svět. Bylo-li v první strofě řečeno „naděje nezávislá na cizí“, poslední dva verše druhé strofy to zřetelně potvrzují. Ne že by nahoře nebylo, ale ubitý duch se tam dívá „už jen u dentisty“, čili musí najít opět jen ono: prázdno, nuda… Poslední dvě strofy zrychlují a rozptylují se do chaosu povrchu, hlubší vysvětlení si zaslouží závěrečný verš básně. Navazuje na „vytrácet se v řádcích, mezi řádky“, což je podle mého názoru hořkým svědectvím o tom, že ani psaní, tvůrčí činnost, nezabraňuje konečnému krachu existence, která je zamčena v poušti samých ono. Samotné já sublimuje, neboť teprve v rozkročenosti mezi ono a ty jde cestou k ty i k své identitě. Zastavit se nemůže, je v pohybu buď k ono, nebo k ty – odtud ten dynamický proces propadání se. „Propadat se do sebe“ je navíc nesmírně výstižné. K ty je třeba stoupat, neboť to, co už tu vždy je, je pouze náš organismus, uzel buněk, který se sám ze své podstaty propadá v sebe: umírá a hnije.

Ze čtvrté části sbírky vyberu drsnou, rozbitou poezii Zábranovu, tak třeba báseň Negalantní konverzace:

„„Ne, neznám… Syn? Tak ne tvůj přítel?“ / Vytrať se… „taky verše… ctitel…“ / …jak u krejčího za plentu. / Ty – unavený objevitel / svěžích a slibných talentů… // „Vím od maminky, že vás znala…“ / No, znala… Pět let se mnou spala. // „…hlavně už by je neměl mást / sentimentální Fellini… / Jo, kapr bude jikry klást / pořád, i do kyseliny…“ // „Jitřní zrak…“ „A co na pár piv?“ / „Až po vás…“ Přesně, přesně tak: / můj ocas taky prošel dřív / než tvoje hlava… ta až pak…“

Forma sonetu se rozpadá pod tlakem situace, rýmy jsou šroubované a dodržené jen vnějškově, verše se skládají z fragmentárních náznaků, které nám poskytují mozaikový obraz něčeho, co je vymknuto z kloubů. Mluví spolu nejspíše otec a syn, kteří předtím netvořili rodinu, ale teď se jako dvě samostatné, zcela nezávislé osobnosti náhle setkávají v nové situaci vztahu biologického rodiče a biologického potomka. Podle úvodního verše se zdá, že byli již předtím přáteli.

Přátelství je ovšem také dáno do opozice k synovství – to syn vyciťuje jakousi nerovnost. Otec na pozadí synovského shledávání podobností (těch lichotivých samozřejmě) svůj nadhled dává okamžitě najevo. Zřejmě v synovi cítí něco, co jej vnitřně omezuje: nový život, pro tu chvíli perspektivnější, než je ten jeho. „Převahu“ nad ním má ale jen biologickou a vlastně i ta je pouze iluzorní. Kopulace není zplození… je to proces, kdy se snaží především spermie, nikoli člověk jako individuum. Dojde-li k početí, zásluha za vývoj plodu není také na otci nebo na matce, ale přímo na spoustě molekul, jež spolu všelijak interagují. Žádný otec a žádná matka nejsou tvůrci svého potomka. Mohou pouze iniciovat některé procesy, podstatně však zůstávají závislí na tajemství, zvaném život, díky němuž i oni existují a díky němuž také jako všichni ostatní zemřou.

Otcův cynismus, který propuká v druhé strofě, k níž se staví třetí strofa jako opozice syna „intelektuálního průjemníka“, a vrcholí na konci básně, je vlastně jen odrazem naprosté prázdnoty biologického otcovství. Vznešené pojmy jako syn a otec jsou vyostřeným vyřčením podstaty fyzické podstaty „otcovství“ pokáleny, propadají se vniveč, a tak se ukazují jako to, co patří – jako všechno vznešené a krásné v lidství – k niternosti, k prožitku, ke vztahu osob.

Jan Zábrana (1931-1984) je znám také jako překladatel z angličtiny (např. G. Corso: Mokré moře, L. Ferlinghetti: Startuji ze San Francisca, resp. Lunapark v hlavě, resp. Čtu báseň, která nekončí, A. Ginsberg: Kvílení a jiné básně, J. Conrad: Srdce temnoty) a také z ruštiny (např. S. Jesenin. Oheň jeřabin, resp. Ryšavý měsíc, I. Babel: Rudá jízda, I. Bunin: Pozdní hodina, resp. Povídky z dálek, moří a cest, B. Pasternak: Doktor Živago).
Je mimo to autorem důležitých, posmrtně vydaných Deníků (Torst Praha 1992), spolu s J. Škvoreckým psal detektivky, řídil vydání Příběhů Sherlocka Holmese, v přelomovém roce 1989 vyšly jeho Eseje a úvahy (Odeon Praha 1989)…

Ale jako básník, bohužel, příliš v povědomí není. Přitom už roku 1956 byl pozván do samizdatového sborníku Život je všude, který redigovali J. Hiršal s J. Kolářem. Kromě Zábrany bychom v něm našli také V. Havla, B. Hrabala, J. Zahradníčka nebo V. Holana, čili tvůrčí elity českého národa.

Autor: Boris Cvek / Téma

The post Jan Zábrana za socialismu zakazovaný a jeho texty z deníku z roku 1968. Nebo jsou zase o dnešku? first appeared on Čítárny.

Téměř každý zná tvorbu pro děti Astrid Lindgren (1907–2002), nositelky Ceny Hanse Christiana Andersena z roku 1958, kterou udílí IBBY (Mezinárodní sdružení knihy pro mladé čtenáře). Její příběhy byly přeloženy do více než 90 jazyků a počet výtisků přesahuje 150 miliónů.
Pro zajímavost u nás jen Kosmas nabízí kolem dvaceti knih Astrid Lindgrenové v češtině.

Idylická i vážná témata knih Astrid Lindgren.
Zamyslíme-li se ale nad jejími knihami v úplnosti, vyvstává před námi poměrně komplikovaná tvůrčí cesta Astrid Lindgrenové. Je autorkou cyklických idylických příhod Dětí z Bullerbynu (1947 –1952, česky 1962) nebo ze života trojice sourozenců Lotta z Rošťácké uličky (1992) a slavné rozverné, konvencemi nesvázané Pipi Dlouhé punčochy, kterou psala právě již za války. Byla vydána v roce 1945 a její český překlad vyšel až v roce 1976. Vytvořil jej Josef Vohryzek, který se dostal v rámci akcí na záchranu židovských dětí za války do Švédska, ale v době normalizace jeho jméno pokryla Jana Fürstová. Josef Vohryzek se stal nežádoucí politickou osobou a nesměl v normalizačních letech publikovat.
Lindgrenová psala také romány s vážnými tématy, nevyhýbala se smrti, osamocení, smutku. Patřily mezi ně Ronja, dcera loupežníka (1981, česky 1987) a další díla Mio, můj Mio (1954) a Bratři Lví srdce (1973), které Ronje předcházely, byly v překladu Jarky Vrbové vydány až v 90. letech minulého století.

Válečné deníky
Z českého literárního prostředí pojďme zpět k Astrid Lindgren a překvapivým Válečným deníkům 1939-1945, které vydalo nakladatelství Slovart v překladu Jitky Herčíkové (2016).
O odkaz Astrid Lindgren se stará její dcera Karin (*1934), jejíž péči vyšly právě Válečné deníky v roce 2015 ve Švédsku a vzbudily senzaci. Jak Astrid Lindgrenová prožívala válečnou dobu v neutrálním Švédsku? Byla v té době vdaná a matkou dvou dětí, syna Larse měla za svobodna jako velmi mladá, dcera se jí narodila v manželství se Sturem Lindgrenem (1898 –1952).

Již od počátku deníku 1. září 1939, kdy vypukla válka, máme co do činění s velmi zaujatou a nesmírně empatickou ženou, která až do konce války bude přemýšlet o osudech zemí a jejich obyvatel, zatažených do světového konfliktu s Hitlerem. Píše-li o začátku válečného běsnění v Polsku, kdy si tuto zemi rozdělili nacisté a sovětská moc, poznamená si: „ Člověku se nechce ani věřit, že se něco takového děje ve 20. století.“
Na druhé straně se dovídáme o každodenním životě rodiny Lindgrenových a jejích blízkých a o nutných zásobách, které pro svou rodinu chystá ze strachu z bídy a nedostatku potravin.
Zápisy se dotýkají ve velké míře finsko – ruské války, severské solidarity a pomoci Švédska těžce zkoušeným zemím a uprchlíkům. Kniha je bohatá na obrazovou dokumentaci, obsahuje celé strany z deníků a výstřižky z novin, týkajících se válečných operací a krutostí včetně existence koncentračních táborů. České vydání tak bylo zachováno podle švédského, i když si běžný český čtenář ve výstřižcích z tisku toho moc nepočte, přeloženy jsou jen nadpisy článků. Ocenění si zaslouží ale rejstřík jmen s informacemi o osobách, vyskytujících se v denících.

Úryvek z 10. listopadu 1940 se přímo dotýká osudů Československa:

„Starý milý gentleman s deštníkem, všude chodil pozdě, posel míru z toku 1938, kterého jsme nezměrně obdivovali, neboť skutečně vypadal, že přišel na způsob, jak se vyhnout válce – Neville Chamberlain, včera večer zemřel. Nakonec se nedočkal chvíle, kdy na vlastní oči uvidí, jak tenhle špektákl dopadne, a to je možná dobře. Nikdy nezapomenu, jak nám připadalo úžasné, když si v onom nejistém září 1938, kdy válečný mrak začal narůstat do obřích rozměrů, rezolutně vložil deštník do podpaží a odletěl do Mnichova. Všechno se uklidnilo, měli jsme pocit, že tisíciletá říše stojí za dveřmi a Chamberlain si vysloužil obdiv celého světa – snad až na Čechoslováky.“

Astrid Lindgren získávala další informace přímo ve své práci; od roku 1940 v oddělení cenzury korespondence pročítala dopisy a v denících z nich přímo cituje, aby dokumentovala utrpení za války.
V dalších letech války stále více dává průchod obavám, i když se nám může zdát, že při popisu Vánoc a slavení narozenin neměli Lindgrenovi nouzi, jelikož dostávaly zásilky s potravinami od rodičů. Dozvídáme se podrobně, jaký jídelníček Lindgrenovi měli, kdy si mohli pochutnat na delikatesách, které představovalo většinou jehněčí a sobí maso.

S nadpisem 3 roky války si 5. září 1942 Lindgren zapsala:

„Myslela jsem na ruské a francouzské válečné zajatce v německých přístavech; podle dopisů od švédských námořníků jsou tak strašlivě vyhladovělí, že se pokoušejí v odpadcích hledat bramborové slupky. Takže přece jen na válku nezapomínáme. Leží jako zoufalství na dně všeho a rozpíná se s každou další zprávou z novin. V Řecku pořád tisíce lidí denně umírají hlady, už je nezvládají ani pohřbívat, pouze je pohodí na hřbitově. Před námi je další válečná zima- Bože, buď k nám milostivý. V tuhle chvíli zuří bitva o Stalingrad; Němci postupují dál do Ruska–ale do zimy se to mezi nimi rozhodnout nestačí.“

Její deníky obsahují většinu zásadních událostí, v květnu roku 1943 píše o konfliktu polské a ruské vlády (AL psala důsledně o ruské a nikoliv o sovětské vládě), polská vláda požaduje vyšetření strašlivých masových hrobů v Katyni, ve kterých pohřbili na 10 000 zavražděných polských důstojníků.
A zmanipulovaná a nedovzdělaná Astrid Lindgren si povzdechne a nikoliv poprvé: „Bože, ochraňuj nás před Rusy!“

Konec války
Nezapomíná na vnitřní politiku Švédska, komentuje kulturní dění, ztráty významných osobností, za války zemřela významná autorka Selma Lagerlöfová a další osobnosti. Konec války vnímá s nezměrnou radostí, ale stále nezapomíná vše dokumentovat.
Kerstin Ekmanová v předmluvě hovoří o tom, že se soudí i v současných historických filmech, jak byli lidé i ve Švédsku málo informováni o zvěrstvech v koncentračních táborech a jak se toto tvrzení nezakládá na pravdě, jelikož její matka, v té době úřednice, si k tomuto poznamenává (25. dubna 1945):

„Z Berlína zbyly jen dýmající ruiny a podle večerních zpráv je už nějakou chvíli obklíčený Rusy.
Zabralo mi několik hodin, než jsem si z novin všechno vystříhala. Obzvlášť večerní týdeníky vynikají ve strašlivých popisech německých koncentračních táborů; všechno ale nezařadím. Z Německa stoupá pach krve a vládne tam příšerně poraženecká nálada. Je to jako Untergang des Abendlandes.
Německé ženy dostaly příležitost na vlastní oči spatřit zvěrstva v Buchenwaldu – a s nimi i někteří neutrální novináři.
Četla jsem velké množství dopisů od dánských Židů, které švédský Červený kříž dostal z Terezína. Nyní jsou v táboře v blízkosti Strängnäsu, všichni na pokraji smrti. Jsou to jímavé dopisy. Přesto je Terezín ve srovnání s jinými místy ještě snesitelný a Dánové měli zvláštní postavení.“

Deník pokračuje až do ukončení celého světového válčení a poslední zápis je ze dne Nového roku 1946.
Opět je prozírává a píše o osobní zkušenosti z minulého roku a hodnotí nejen závěr 2. světové války, ale komentuje obavy z atomové bomby, která na svět a tehdejší mírové snahy vrhá stín. V červenci 1945 opouští zrušené cenzurní oddělení mezinárodní korespondence a mezi řádky se poměrně často dozvídáme, jak tento fakt Astrid Lindgrenovou mrzí a jak jí tato práce bude chybět. Můžeme se oprávněně domnívat, že tato činnost byla pro budoucí spisovatelku studnicí inspirace.

V posledních měsících roku 1945 se již dočítáme o počátcích literární dráhy Astrid Lindgrenové.
Vydala knihu Kerstin a já a světově proslulou Pipi Dlouhou punčochu. Ve Válečných denících je přiložen dopis nakladateli, ve kterém Pipi nabízí k vydání. Pozoruhodné je, jak ji charakterizuje: „Díky své nadpřirozené síle a dalším okolnostem je zcela nezávislá na dospělých a žije přesně tak, jak ji to baví. Při setkání s velkými lidmi má vždy poslední slovo“.
A tento postoj k Pipi a jejím dobrodružstvím byly a jsou stále přitažlivé pro děti na celém světě, děti mají v sobě čas od času představu, jak by to bylo úžasné, být samy sebou a bavit se po svém. V románech Lindgrenové je vždy přítomný soucit a láska k bližnímu. Podle posledních zápisů je více skeptická k další své literární tvorbě. My víme, že tato skepse nebyla na místě. Její deníky svědčí nejen o jejím literárním talentu, ale i o opravdovém zájmu o dění kolem sebe, který ovšem překračoval ve vypjaté válečné době hranice její rodinné každodennosti a rodného Švédska.

Poznámka:
19. září 1938 vyzvaly vlády Velké Británie a Francie Československo, aby odstoupilo pohraniční území s více než 50 % německého obyvatelstva.
Zrada Západu vůči ČSR byla dokonána.

The post Válečné deníky Astrid Lindgren se týkají i Mnichovské zrady v roce 1938 first appeared on Čítárny.

Velmi upřímná výpověď člověka a jednoho života v kontexu doby. Rozsáhlá kniha krátkých prozaických textů, deníkových záznamů, komentářů, záznamů snů a glos básníka Ivana Diviše (18.09. 1924 – 7.04. 1999) byla psána v šedesátých letech v Čechách, následujících dvacet let v německém exilu, po návratu do vlasti na počátku devadesátých let pak v Čechách i v Německu.

Vybíráme:

Kdyby se jedinec pouhých pět minut choval ve společnosti tak, jak se vlády chovají ke společenstvím jim svěřeným, vyrazili by ho z každé putyky s rozbitou hubou.

Celá tato společnost je zbudována ne jako systém podnětů, ale brzd. Zde se dává pracovní příležitost pouze a jen impotentovi. Banda podprostředních lidí, a copak o to, šlendriánských a neukázněných zcela habituálně, nachází v tomto protirozumovém bludišti nejen možnost uživit se, ale ideální příležitost ustavičně mizet.

Prezident Novotný si soukromě dodělával maturitu. Všechny předměty už měl za sebou, jen ještě z dějepisu potřeboval jít na zkoušku. Po přezkoušení mu examinátor řekl: soudruhu prezidente, bylo mně požitkem vás zkoušet. Jen maličkost: Husa neupálili Hanzelka a Zikmund, ale jen Zikmund.

Tento režim nepotřebuje grázly velkého formátu, nepotřebuje Cesary Borgie a Machiavellie. To obstará Moskva, kde grázlů velkého formátu nesedí rovněž dvakrát mnoho, ale takových, dejme tomu, deset patnáct. Ostatek tam, ale především zde, tvoří neprostupná, přitom nezastižitelná sraženina prostředních, ze smrků a flusů ulepených lemplů. A právě tento šufťácký sortiment, tento vzorek bez ceny, to je ono odpadové dossie, na němž stojí a padá režim.

Zpráva! Podat zprávu! Donést zprávu! Pronést zprávu vřavou! Ani jednou se neohlédnout, běžet po nesmírně ostrém hřebeni, nést zprávu, donést ji, proboha, ještě platnou, ještě nezkreslenou, běžet proto stále rychleji, donést ji zatepla, donést ji a padnout, toť vše.

Televize, tento menticidální nástroj na masovou výrobu kreténů.

Kolik zbytečných zpráv jsem nucen konzumovat každou vteřinu! Ale já chci slyšet jen jednu velkou zprávu, nikoli deset tisíc bezvýznamných. Chci onu jedinou, podstatnou, ústřední zvěst.

Ve světě, kde existuje už jen fašismus jako jediná možná „filosofie“ základního obrovského zklamání vším, fašismus jak jedinecký, tak kolektivní, jak veřejný, tak intimní, existuje konsekventně už jen jediný čin, a to je vražda, zabití člověka, zbavení života jako msta za život.

Jediné psaní, jež je právo, tj. texty spásné, jsou ty, jež čteny způsobily by zděšení. Pravdivé odhalení jedné každé bytosti znamená šok, podpálit společnost. Vše, co čtenář konzumuje, je víceméně zestetizovaná lež, předkládá se mu jen tolik, aby se neudávil.

Viděl jsem děvku v tesilonu socialismu, s vyšitou prdelí a prošoustnutým stehnem, jak si objednala bombu malakoff a shodila to loktem pod stůl. Rozmáznutou šlehačku, kterou vyrobili ti, co vstanou na šichtu o půl páté, seškrábla škrabátkem u nohou té běhny pětačtyřicetiletá žena, s křečovými žilami o tloušťce námořnických uzlů. Zase jsme v horních náplavech, znovu ptakoještěři proletí vzduchem jako na obrázcích Toyen, znovu můžeme zaléhat střílny hrudí, je tomu přesně tak, je tomu přesně jak těsně po ukřižování, kdy onen Jediný mohl pouhým dechnutím anulovat sběř u svých nohou, ale v neodpustitelné gestaci pozved oči k nebi a řekl Odpusť jim.

Aby se vytvořilo něco, musí autor vycedit krev. Hodlá-li kdo klohnit svá písma v tvůrčí pohodě, tedy v blufu, kterému nikdy nic neodpovídalo, neudělá nic. Je to nemožné proto, že život je s krutou pedanterií vedená kniha. Má dáti Dal. Fajfkovat a škrtem pera odepisovat miliardy v ní může mocenská politika, ale nikdy duch.

Absurdita a sprostota manželských hádek. Nikdy tu není nic meritorního, o nic se nejedná, meritorní je to, oč se jedná a straší za hádkou. Idioti, impotenti a kurvy lítají vzduchem jak šutry. Není tomu snad tak, že by ti dva hádající se takoví byli; ale segmentárně a co do vztahu muže a ženy takoví jsou. Nikdy se nemůže naplnit vztah mezi mužem a ženou; nikdy to nemůže vyjít: je tu metafyzický spor, a protože lidé jsou banální, je tato metafyzičnost, nemožnost uspokojivého vztahu mezi mužem a ženou oblečena do banálního roucha. Jaká podlost, jaká škoda! Napřed zamilovanost (nikdy láska) a pak svatba v kostele, a teď – vyhřezlá střeva. Vyhřezenci.

Je to společnost, kde v životní při vítězí vždy žena proti sebelepšímu muži. Však já ti už tu kundu osladím!

Beatles tvoří přechod od jazzu k rocku. Tkvějí ještě posledním vlášením v přirozenosti, a tedy v lásce. Přehrávám si obligátní pásek, ale Beatles téměř není slyšet pro nepřetržitý potlesk, asi tak jako není slyšet Velkého Maa pro nepřetržitý potlesk. A to je tomu všemu třicet let. Rock však, který ilustruje už jen rozpad a surové šílenství, je rovněž na konci. Co bude následovat, může být už jen házení ostrých nožů a granátů z jeviště do publika (které si to nechá líbit) anebo „vzestup“ k nějaké snesitelnější formě hudby podle toho, jak svět nahlédne svou nemožnost a začne se samopohybem zachraňovat. Neboť rock je na dně, i rockoví šílenci začínají žít z tantiém nepravým životem rentiérového blba a už jim to taky nestojí tak jak dřív. Nic není slyšet, snad jen ten začátek nové hudby.

Celá nejnovější a nejmodernější hudba vážná je naprosto izolovaná v sobě, ve své nepřístupnosti, v tom může smutně soutěžit co do naprosté odizolovanosti s nejmodernější poezií, která operuje dokonalým nesrozumitelnem, zatímco nejmodernější hudba operuje také dokonalým nesrozumitelnem, víc, nemožností konzumovat její obsahy. Graficky ryze, ryze graficky: vážná klasická, tj. tradiční báseň je stále dobře na první i ikstý pohled čitelná. Viděli jste však moderní, nejmodernější, soudobou partituru? Už pohled vás zarazí, natožpak poslech. Má-li nejmodernější poezie tři sta čtenářů, má nejmodernější klasická hudba posluchačů šest.

Vít Nezval, jedinečný básník a zrádce všeho, nejen svého talentu, zemřel na rozkaz. Nezval podléhal odjakživa obskurantismu. Našla se bába, která mu vyvěštila smrt na ten a ten den; jistě tu byla prediagnóza, ale všechno působí dojmem, že si Vítězslav Nezval na její rozkaz lehl na pohovku, aby podle jejího příkazu zemřel. Františka přišla domů, Vít mrtev. Na den, jak věštila – a přikázala – obskurantní bába.

Zásvětí, život po smrti a podobné – nu budiž, nesmysly. V podstatě mají jiné jméno. Očistec, Ráj, Peklo, Nebe – nevím, jak tyto zrůdnosti historicky vznikly, v kterém pomateném a zlém mozku, ale to jsou ty bajonety, zapíchnuté nám všem do zad – a běž! Jsou to ideje Hitlerovy a Stalinovy. To jsou ti ruští vojínové, kteří se museli svlíknout donaha a pod pistolemi NKVD si vysloužit Ráj během přes zaminované pole. To jsou ti němečtí vojáci pod Stalingradem, tam poznali ten Očistec. Celá eschatologie je nesmírná syčárna, vzniklá bohužel v pařeništi římské církve. Jsem jen jednou na zemi a v tom je má velikost a důstojnost. Octnout se ještě po smrti v Nebi, tak bych jim to tam rozbordelil, v Očistci bych se cítil jako doma a Peklem bych pohrdal. Běda teologům a vykořisťovatelům lidských mozků a duší. Jejich legitimními dědici jsou sbory KGB.

Obrovské množství podprostředních lidí se bleskurychle naučilo kraulovat polofašistickým kalem, nalézá v rozhrnování jeho pěny jedinečnou šanci, jak ozvláštňovat svou osobní nicotu, netušíc ovšem, že je ideálním materiálem ovládání beze zbytku, jelikož už na ně nemusí být vynaložena žádná námaha.

To není žádná pravda! je výkřik nejopravdovějšího zoufalství, a to i kdyby se jednalo o punčochu kurvy, pohozenou na podlahu bordelu, vždyť v tomto nejpravdivějším výkřiku ozývá se i všechno zoufání i doufání chaosu, přecházejícího v kosmos.

Keltové strhávali z borovic jmelí zlatým srpem; už tato slova sama o sobě jsou báseň. Kdo se jmelí dotkl obnaženou, neřkuli nevážnou rukou, byl potrestán. To byli Keltové. Na Dobříši jsem viděl mladou lipku, vysazenou v aleji vedoucí do města, přelomenou vejpůl. A za ní další, rovněž zmrzačenou. To jsou lidé dvacátého věku. Toto je hlavní, smrtelně nebezpečný problém našeho života – vymizelá úcta k prostředí, k živému, ke Stvoření; psáno výslovně s velkou písmenou.

Odmítáme kapitalismus, odmítáme fašismus, odmítáme komunismus, odmítáme katolicismus, odmítáme protestanty, odmítáme všechny, kteří se zařazují, shlukují, houfují a připínají si odznaky příslušenství k mocenským uskupením. Rozeznáváme, že neexistuje žádný třetí, ani jedenáctý, ani třiapadesátý model. Existuje první a poslední model, my sami, jeden každý z nás, se svou odpovědností, opuštěností a snahou vyjít z ní pokusem o smysluplnou komunikaci. Nic jiného nemůžeme nasadit, nic jiného nasadit nemá cenu.

Cílem života není poznání, ale bezpodmínečná donkichotiáda lásky. Kdo je toho názoru, že cílem života je poznání, ať se dá cestou věčného študenta, který sběhá všechny fakulty, až se definitivně nejen zapíše, ale i upíše stolici marxismu, ať se dá cestou nekončícího sbírání vajglů, cestou kdyby sebeponížení, ale sběratelského sebeponižování, na jehož konci leží drek: druhý se dává cestou bezpodmínečného ne poznávání, ale pronikání do lásky, tj. ne cestou sbírání vajglů, ale zcela opačnou cestou, cestou únavného, rozryvně vyčerpávajícího odhazování balastu. Na konci neleží makromolekula in vitro, ale zárodek nového života, jehož úběžníkem bude opět utrpení – ale na jehož konci leží vzlyk bezpodmínečné, zrazené donkichotiády lásky, nové lásky, avšak lásky!

Co to jsou vlastně lidské dějiny? Spějí vůbec k čemu? Ve svých dvaapadesáti mám lidské dějinnosti právě po krk; snad je i člověk dobrý, schopen slušnosti a soucitu; ale nikdy jako účastník dějinných pohybů. Dějiny se mně zdají z člověčenství tím nejhnusnějším; evaporují táhlý smrad; kamkoli do dějin sáhneš, vylovíš mrtvolu; ovšem jsou i chrámová okna a pyramidy, bylo by však lépe, kdyby jich nebylo; za každým chrámovým oknem a každou pyramidou (ale i goblénem, porcelánovou vázou – pyramidy se mně nezdají být dobrým příkladem), za každým kusem tzv. krásy kupí se hora mrtvol.

Ve třicátých létech žil v Jindřichově Hradci náboženský podivín jménem Panocha. Jednou ohlásil, bylo to v neděli, někdy v létě, na Vajgaru produkci; že prý bude jako Kristus Pán kráčet po vodě. Podle Jedličkova podání (Jedlička byl věci přítomen) se na březích Vajgaru sešlo asi tisíc lidí. Panocha se objevil v bílém prostěradle, vkročil do vody a po dvou krocích šel ke dnu jak sekyra.

Člověk musí být neposlušný, jinak se nedostane ani za roh.

Bůh prý vášnivě miluje naši svobodu, tj. naše svobodné rozhodnutí přímyku k Němu: nikdy se nedočká.

Protivná na baroku je jeho nestřídmost, gestace rozevlátých světců, kteří se vzpínají k nebesům, jež jsou očividně prázdná.

Škoda, že je to tak zařízeno. Musíme se reprodukovat a tím jen komplikujeme situaci už tak dost nahnutou.

Jednoho dne budeme vědět všichni všechno, což je ovšem i signál vše sbalit a dát se na útěk – ale kam? –, neboť tento všeobecný stav vševědoucnosti bude nevyhnutelně znamenat konec světa a to bude jen dobře.

Jaká osobivost mravenců, vší a mšic! Vědí hovno, a kážou – ano, jen slova, slova, slova jako v té hře o nešťastném princi dánském. Peklo? vole, to je tady, to ti to všechno nestačí? Očistec, ten je tady, to ti to všechno nestačí? Patrně se ti vede příliš dobře. Ráj! Schön wärs60, ale to neexistuje. Zmrtvýchvstání? Kdo je mrtev, nemůže žít nanovo. Bůh se mi jeví – za předpokladu, že jest – jako geniální Nadvelematematik, pokud byl ovšem big bang spirituálně instalován a nebyla to jen vzpoura fyzikálních zákonů. A jestliže Bůh jest, pak je nejvýš odporný, neboť nás soustavně nechává ve štychu, a opustil dokonce svého „vlastního syna“, a to v nejzoufalejší nouzi, nechal ho ve štychu a Ježíš v posledním tažení na kříži tu hrůzu prohlédl a svému taťuldovi to vpálil. Eli Eli lama sabachtani, to byl direkt rovnou do ksichtu. Věřit? Čemu? Jste-li už schopen konu tak absurdního, jakým je víra, pak už málo záleží na tom, v co a v koho věříte.

The post Ivan Diviš. Teorie spolehlivosti je upřímná i tragická výpověď z let 1960 – 1999 first appeared on Čítárny.

Zápisky mladé francouzské dívky židovské víry Hélène Berrové jsou inteligentní, vnímavé a na mnoha místech objevujeme velmi zajímavé souvislosti, jež zapadají do každé společnosti v jakémkoliv čase a nejen do nesmírně složité a strachem prostoupené doby druhé světové války. Je obdivuhodné, jak ve věku 23 let vnímala iracionalitu chování nejen jednotlivců, ale i celého systému.

Hélène zachycuje atmosféru strachu a nejistoty, v níž žijí ti pařížští Židé, kteří dosud unikají deportaci.
Mrazivé jsou myšlenky na osud deportovaných. Co je na vzdáleném Východě očekává? Představa je stále nejasná, obavy jsou smíšeny s nadějí, postupně se však hrůza zhmotňuje do stále konkrétnější podoby.
K nejpůsobivějším stránkám knihy patří úvahy o tom, zda si připnout na šaty či nikoli žlutou židovskou hvězdu, jak přikazuje nové německé nařízení, či řádky věnované postojům některých lidí okolo, kteří navzdory jasné skutečnosti zůstávali k tragédiím před svýma očima nepochopitelně nechápaví.
Opravdu obdivuhodná a přínosná biografie spojená se silným čtenářským zážitkem, kde nic není vykonstruované, ale vše se opírá o postřehy ze skutečných událostí.

„Proč mě německý voják, když ho potkám na ulici, nezfackuje nebo mi nezačne nadávat? Proč mi často i podrží dveře do metra, nebo řekne pardon, když vejde přede mnou? Proč? – protože ti lidé nevědí, nebo spíš přestali myslet; jsou k tomu, aby udělali, co se jim v tu chvíli poručí. Ale jak je nepochopitelně nelogické přidržet mi dveře v metru a zítra mě třeba poslat do tábora, to už nevidí; přitom budu pořád jedna a táž osoba. Princip kauzality jim nic neříká… A nemyslí, ano, znovu se k tomu vracím, to je základ všeho zla; to je síla, o kterou se tenhle režim opírá. Zrušit myšlení jednotlivce, umlčet jeho svědomí, to je první krok nacismu…

Deník Hélène Berrové bývá často srovnáván s nejznámějším svědectvím podobného druhu, s deníkovými zápisky Anne Frankové.
Postavíme-li obě autorky pomyslně vedle sebe, najdeme mezi nimi vedle toho, co mají společné, také několik podstatných rozdílů. Obě zachycují přibližně stejné období, roky 1942 až 1944. Zatímco mladičká Anne strávila tuto dobu v úkrytu, omezena jen na svět soukromých vztahů a své bohaté fantazie, o osm let starší Héle`ne naopak bylo dopřáno prožít tento čas „na svobodě“, byť ve stále se stahujícím kruhu ohrožení. Obě autorky jsou vybaveny mimořádnou vnímavostí a citlivostí, obě dovedou mistrně zacházet se slovem, spojuje je také vitalita a láska k životu. Obě také v průběhu času zachyceného v deníku lidsky dozrávají – Anne ve vztazích s lidmi okolo sebe, Hélène vedle toho také v praktické aktivitě, službě druhým.

Hélène Berrová (1921- 1945)
Hélène, studentka anglistiky na Sorbonně, získala v červnu 1942 diplom za vynikající práci o Shakespearově pojetí římských dějin. Vzhledem k protižidovským zákonům nemohl dál studovat oficiálně a činila tak tajně. V té tobě ale již žila několik paralelních životů: už od roku 1941 pracovala v podzemní organizaci, která zachraňovala židovské děti před deportací. V této odvážné službě vytrvala až do konce. Rozhodně však neobětovala svůj soukromý, citový život – v deníku tak můžeme sledovat rostoucí neporozumění ve vztahu s nepřítomným přítelem Gérardem i zrod vztahu nového, když Héle`ne potkává svou životní lásku, spolužáka Jeana Morawieckého. V dubnu 1945 podlehla tyfu v koncentračním táboře Bergen-Belsen.

Na záložce knihy se píše…

První zápis v deníku je datován 7. dubna 1942, poslední 15. února 1944…
Osobní rovina se prolíná s pozorováními a úvahami o stále temnější a tragičtější realitě, která mladou ženu obklopuje. Hélène popisuje svou práci v organizaci pro pomoc židovským dětem, zachycuje atmosféru strachu a nejistoty, v níž žijí ti pařížští Židé, kteří dosud unikají deportaci. Mrazivé jsou myšlenky na osud deportovaných. Co je na vzdáleném Východě očekává? Představa je stále nejasná, obavy jsou smíšeny s nadějí, postupně se však hrůza zhmotňuje do stále konkrétnější podoby. K nejpůsobivějším stránkám knihy patří úvahy o tom, zda si připnout na šaty či nikoli žlutou židovskou hvězdu, jak přikazuje nové německé nařízení, či řádky věnované postojům některých lidí okolo, kteří navzdory jasné skutečnosti zůstávali k tragédiím před svýma očima nepochopitelně nechápaví.

Deník / Berrová Hélène / Vyšehrad, 2009

The post Deník Hélène Berrové. Neobyčejně silná výpověď židovské dívky v okupované Francii 1942–1944 first appeared on Čítárny.

Základem Otevřeného deníku básníka, esejisty, překladatele, editora a autora pohádek Jana Vladislava (1923–2009) jsou deníkové záznamy, které si jako signatář Charty 77 vedl v Praze od ledna 1977 do ledna 1981, kdy byl donucen odejít do exilu ve Francii.

Po dobu dalších téměř třiceti let texty svých záznamů obohacoval o úvahové a esejistické pasáže a vytvořil tak summu své celoživotní spisovatelské zkušenosti a obecně platné svědectví o osudu humanitního vzdělance ve střední Evropě dvacátého století. Přestože Jan Vladislav práci na svém stěžejním díle nedokončil, jeho Otevřený deník patří vedle Celého života Jana Zábrany, Divišovy Teorie spolehlivosti, Deníku Pavla Juráčka a Letu let Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové k nejdůležitějším novodobým českým literárním dílům psaným na deníkovém půdorysu. Kniha je doplněna ediční poznámkou a jmenným rejstříkem.

Potud oficiální anotace z nakladatelství Torst (editor Jan Šulc), a já připojuji – KONEČNĚ!
Tento dokument doby, který vyšel nenápadně v listopadu letošního roku je skutečnou knihou roku. Jan Vladislav byl osobností, kterou Francie ráda přijala a ocenila možná více, než je ceněn doma. Píšou, že práci nedokončil, ale právě proto je to Otevřený deník, protože své zápisky neustále doplňoval, upřesňoval, glosoval, tak jak život šel. O své vážné nemoci věděl, lékaři mu slibovali ještě tři měsíce, bohužel mu nebyly dopřány. Ale to nic nemění na skutečnosti, že prakticky věděl, že už je to konec jeho deníku. 

Budete překvapeni mnohými postřehy, málokdo ví o jeho samizdatové edici, o jeho přátelích filozofu Janu Patočkovi nebo všestranném Jiřím Kolářovi aj.
Já si navíc cením autora i pro to, co v deníku není, to vyžaduje velkou kázeň a moudrost. Měla jsem čest poznat Jana Vladislava osobně až po roce 1989 v Památníku národního písemnictví na Strahově na výstavě jeho prací. Předtím jsme si jen psali ohledně smluv a vydávání v Albatrosu. Toto nakladatelství se k němu vždy chovalo slušně, a proto s námi komunikoval na rozdíl od institucí jako Dilia a Artia. Proto také později bylo možné domluvit s ním, s dědici Vladislava Stanovského a Stanislavem Kolíbalem retro vydání Stromů pohádek už v jiném nakladatelství.

Tyto knihy také měly svůj osud.
V SNDK je prosadila přítelkyně Jana Vladislava redaktorka Dagmar Sekorová, a byla za ně na nějaký čas pak z nakladatelství odejita. Takové to byly časy. Ale to už jsem se vzdálila od Otevřeného deníku. Nebudu mnoho prozrazovat, ale čtení doporučím i mladším čtenářům, přestože některé osoby už budou pro ně neznámé, ale postupnými vypravěčskými krůčky vás pan spisovatel navede a uvede do svého úžasného světa.

Otevřený deník | Jan Vladislav | Torst, 2012 | stran: 1008 | Grafická úprava: Vladimír Nárožník

Ocenění knihy:
Porota ceny Toma Stopparda jednomyslně udělila cenu Toma Stopparda za rok 2012 knize Jana Vladislava Otevřený deník.
Cena byla slavnostně předána 21. května 2013 v Praze.
Jde o cenu jejíž součastí je mramorová kostka, grafika a malá finanční částka (30.000 Kč), kterou poskytuje již od roku 1983 Tom Stoppard z UK.

{youtube}D7OZHhUN-ZI{/youtube}

„Vymazávání nežádoucích jmen z povědomí čtenářů a české literatury vůbec je přece u nás už třicet let běžnou součástí kulturní politiky; dnes se jenom s neskrývaným zadostiučiněním uplatňuje ještě důsledněji, a to i v oblasti básnického překladu, který býval dost dlouho útočištěm pro ty, co jinak nesměli. “

„Snaha o naprostou upřímnost je stejně jen chiméra; psát znamená nevyhnutelně stylizovat. … Okamžitý zápis trpí bezprostředními emocemi, dodatečný záznam je vydán napospas rozmarům paměti a napsané slovo dokáže nakonec překrýt původní autentický zážitek.“

„Takových lidí uhranutých představou, že právě oni rozluští kvadraturu kruhu, sestaví perpetuum mobile, najdou kámen mudrců nebo napíšou knihu, kde bude odpověď na všechno, jsou zástupy, a nejen v umění.“

„Je to tak, vím to; jen si nejsem jist, zda skutečně ti živoucí mrtví po nás nic nepožadují. Sám Husserl přece říká, že nám stojí tváří v tvář a hledí do duše.“

„… něco dokončuju a je to čím dál horší – mám pocit, že na tom nechám život, doslova, protože se mi prostě nevybavují potřebná slova, a tak často stojím nad jednou větou hodinu a nad stránkou celé dopoledne; když to spočítám, vychází mi, že bych si nevydělal ani na sůl. Doslova. …ale ještě spíš je to tím, že jsem prostě už strašně unavený tímto druhem práce, tím věčným obracením slov ze všech stran a jejich kladením vedle sebe. Pociťuji najednou, jako bych byl hluchý nebo slepý k jejich významu, nebo lépe jako by naráz ožívaly všechny jejich významy a já už se v nich ztrácím a nevím, za který konec je vzít, abych uchopil ten pravý. Je to prostě vyježděná kolej, už se v ní nedá jet dál. Vždyť jsem se toho taky napřekládal, jsou to desetitisíce stran a snad statisíce veršů.“

F. X. Šalda. „Na lidi jako on se neprávem zapomíná, v dějinách literatury pro ně není rubrika, a přitom bez jejich zápalu a práce by plno knih nebylo.“

O setkání s Michauxem:
„První chvíle nebyla snadná – Michauxův obličej je uzavřený, bledý, holý…. Ptačí hlava se značně prořídlými vlasy, nádherné oči, vážné, modré a hledící upřeně, jako by byly černé, plné inteligence, intenzity a také šelmovství.“

„Budeš se možná ptát, vzdálený čtenáři těchto stránek, … proč se pořád zabývám záležitostmi, které se mne vlastně přímo netýkají, místo abych… psal o sobě. Odpověď: právě proto, že se mne přímo týkají, že jsou osobní, poněvadž mluví o světě, v němž žiji, aniž jsem si ho vybral. O světě, k němuž jsem byl a zůstávám fatálně připoután, mimo jiné i jakousi odpovědností, ať už je to dáno výchovou, četbou, to jest knihami, s jejichž hrdiny jsem se ztotožňoval, nebo přemrštěnou vírou ve svou úlohu, tedy jistým velikášstvím, nebo konečně pouhou stádností, které by se dalo v lepším případě taky říkat přirozená solidarita s tvory jako já, jako všichni kolem mne. …Nejsem sám, kdo ví a vidí, jak mu právě to, o čem se zde tak náhodně, namátkou a útržkovitě zmiňuji, brání žít po jeho, co mu ztěžuje nebo znemožňuje realizovat jeho přání, jeho práci, jeho touhy, jeho náruživosti, jeho lásky, a to i ty nejnezištnější.“

„Ti, co nás předešli, jsou všichni tady s námi. Mlčenliví, neviditelní, neslyšitelní, utajení ve věcech, v slovech, v myšlenkách, i v těch nejprostších.“

Myšlenky z Leonarda
3/
Co děláš jiného
než to, že vytloukáš
ze zlatých palic šišek,
ze samčích žaludů
a ze samičích bukvic
semena, která potěžkáváš v dlani,
přesýpáš jako řezavé
uhlíky z ruky do ruky
a zašlapáváš do země
i se vším, co z nich bude
a o čem nevíš,
s celým tím světem,
od prvních klíčků po hustou změť korun
a pravdu letokruhů, kterou odhalí
teprve řez?
Co děláš jiného
než to, že vytloukáš
semena z toho, co už bylo,
co ve tmě dozrálo
pro tebe bez jména
a ve tmě vydá stromy,
jež nikdy nespatříš
a jménem nepoznáš?
Jan Vladislav. Kniha poezie. Praha: KOS, 1991, s. 167–168.

The post Otevřený deník Jana Vladislava. Opravdu jedinečný dokument doby first appeared on Čítárny.

Deník spisovatele je nejrozsáhlejší a nejucelenější soubor Dostojevského povídek a próz, jaký byl kdy česky vydán, nám umožňuje ocenit široké rozpětí tvorby ruského génia.

Ukázky z knihy:

STARÁ BAJKA KRYLOVA O JEDNÉ SVINI

A abych o tom všem posléze už úplně skončil, uvedu maličkou, velmi pěknou bajku Krylova, kterou jistě teď všichni zapomněli, neboť co je do Krylova v nynějším podnikavém století plném shonu?

Na tu bajku jsem si mimoděk vzpomněl, když jsem už začal psáti svůj článek o financích a o ozdravení kořenů. U Krylova má krásnou morálku, ale na jiné téma, na téma o jiných kořenech. Ale to je jedno, hodí se i na nás. Zde je ta bajka.

Pod staletým dubem Svině hojně žaludů se nacpala, vyspala se ihned líně, protáhla se, zívla a vstala a rypákem kořeny podrývat se jala.
“Vždyť tohle stromu škodí”, z dubu Havran Svini dí. Kořeny když obnažíš, uschnout může.”
“Ať si uschne”, Svině vece. “Mně z toho nebude hůře, nevidím v něm zisku přece, ať zmizí, není mi to líto, pravím, jen když jsou žaludy, na sádlo z nich trávím.”
Dub jí praví. “Nevděčnice! kdybys byla schopna, abys rypák zvedla, pak bys jistě ihned zhlédla, ty žaludy že na mně rostou přece.”

Jak se vám líbí bajka? A což budeme chtít se podobat takovému portrétu?

Deník spisovatele / 1880-1881

xxxxx
Avšak přece Evropa teď za nic neuvěří, že u nás v Rusku se mohou rodit nejen vědečtí pracovníci (velmi sice nadaní), nýbrž i géniové, vůdcové lidstva na způsob Bacona, Kanta a Aristotela. Tomu nikdy neuvěří, neboť nevěří v naši civilizaci a nezná naši přicházející ideu.
Ve skutečnosti mají i pravdu, neboť přímo nebude u nás ani Bacona, ani Newtona, ani Aristotela, dokud se nepostavíme sami na cestu a nebudeme duchovně samostatní. Ve všem ostatním stejně tak, ve svém umění, průmyslu: Evropa je ochotna nás chválit, hladit po hlavičce, ale za své nás neuznává, pohrdá námi tajně i zjevně a mnohdy se jí dokonce tak protivíme, protivíme se jí úplně, zvláště když se jim vrháme na krk s bratrskými polibky.

Ale odvrátit se od okna do Evropy je těžké, v tom je fatum. A přitom Asie – vždyť to přímo může býti naše východisko v naší budoucnosti – zase to volám! A kdyby se u nás alespoň zčásti dovršilo osvojení této myšlenky – ó jak by byl pak ozdraven kořen!
Asie, asijské naše Rusko – vždyť to je také náš nemocný kořen, který se musí nejen osvěžit, ale úplně vzkřísit a přetvořit! Princip, nový princip, nový názor na věc – to je nezbytné!…

…V Evropě jsme byli příživníky a otroky, ale v Asii jsme Evropany. Poslání, poslání naše civilizátorské v Asii podnítí našeho ducha a potáhne nás tam, jakmile se jen začne hnutí.
Postavte jen dvě železnice, začněte s tím, – jednu na Sibiř a druhou do Střední Asie a uvidíte ihned důsledky.
Nechcete málo! – zasmějí se mi. – Kde vezmeme prostředky a co dostaneme: pro sebe ztrátu a nic víc….

…Kdyby se mezi námi zrodil směr k Asii, pak by byl nadto i východiskem pro mnohé neklidné mysli, pro všechny, které pojal stesk, pro všechny zlenivělé, pro všechny znavené bez práce. Zařiďte vodě výtok – a zmizí plíseň a zápach. A až budou jednou strženi do díla – nebudou se už nudit, všechno se přerodí.
Dokonce i mnohý nenadaný člověk s poraněnou, smutnou sebeláskou našel by tam své východisko. Neboť nenadanost na jednom místě vzkřísí se mnohdy na jiném místě téměř jako génius. To se často děje i v evropských koloniích….

…”My prý jsme Evropa, co máme dělat v Asii?” Bývaly dokonce i velmi ostré hlasy: “Ta naše Asie! Ani v Evropě se nemůžeme domoci pořádku a zařídit se a tu nám ještě strkají Asii. Pro nás je ta Asie vůbec zbytečná, kdyby ji tak někam dali!” Tyto úsudky se ozývají někdy i nyní u našich rozumářů, ovšem pro jejich příliš velký rozum….

…Nač a do jaké budoucnosti? Čím je nezbytné obchodovat s Asií? Co v ní máme dělat?
Je nezbytnost, že Rusko není jen v Evropě, nýbrž i v Asii; protože Rus není jen Evropan, nýbrž i Asiat?
Nejen to: v Asii je snad ještě více nadějí našich než v Evropě.
Nejen to: v budoucích osudech našich bude snad právě Asie naším hlavním východiskem!…

Deník spisovatele / 1880-1881

xxxxx
V dnešní době se do Turků zamilovala téměř celá Evropa. Například ještě před rokem se sice Evropa snažila najít v Turcích nějaké velké národní síly, ale zároveň téměř všichni chápali, že to dělají jen z nenávisti k Rusku.

Od doby, kdy bylo Turecko ve válce s Ruskem, se na některých místech Evropy postupně upevnilo a prosadilo skutečné a vážné přesvědčení, že tento národ není jen organismem, ale má i velkou sílu, která má zase vlastnost rozvoje a dalšího pokroku.

Tento sen stále více uchvacoval mnoho evropských hlav, a nakonec se dostal i k nám: někteří lidé v Rusku začali mluvit o jakýchsi nečekaných národních silách, které Turecko projevilo. V Evropě však tento sen posilovala nenávist k Rusku, zatímco u nás pouhá zbabělost a strašlivý spěch s pesimistickými závěry, které byly vždy charakteristické pro intelektuální vrstvy naší společnosti, jakmile někde a v něčem začaly naše „neúspěchy“!

V Evropě se stalo totéž, co v pochroumané mysli Dona Quijota, jen v opačné podobě, i když podstata skutečnosti je naprosto stejná: aby zachránil pravdu, vymyslel si lidi se slimáčími těly. Zatímco oni (intelektuálové), aby zachránili svůj hlavní, pro ně tak utěšující sen o bezvýznamnosti a bezmocnosti Ruska, vytvořili ze skutečného slimáka lidský organismus, dali mu maso a krev, duchovní sílu a zdraví.

Nejvzdělanější evropské státy dnes o Rusku vášnivě šíří absolutní absurdity. V Evropě jsme byli i předtím málo známí, dokonce jsme se divili, že tak osvícené národy mají tak malý zájem dozvědět se něco o národu, který nenávidí a kterého se neustále bojí. Tato nedostatečná znalost Evropy, ba dokonce i určitá neschopnost Evropy nás v mnoha ohledech pochopit, to vše pro nás bylo doposud svým způsobem výhodné. Proto ani nyní nedojde k žádné újmě.

Ať si doma vykřikují o „hanebné slabosti Ruska jako vojenské mocnosti“, což je v rozporu se svědectvím desítek jejich vlastních zpravodajů ze samotného válečného pole, kteří obdivovali bojovnost, rytířskou pevnost a nejvyšší kázeň ruského vojáka a důstojníka; ať považují nejreálnější, byť významné chyby ruského štábu na počátku války nejen za nenapravitelné, ale za organické, stále přítomné vady naší armády a národa (zapomínajíce, jak často jsme je za celých dvě stě let v boji porazili).

Ať nakonec i jejich nejserióznější politická vydání informují Evropu o přesné pravdě a o obrovské vzpouře lidu, vedeného nihilisty na Vyborské straně v Petrohradě, a o ruskou vládou požadovaných dvou plucích na železnici z Dinaburgu na záchranu Petrohradu: ať to vše řeknou ve svém slepém hněvu.

Opakuji: je to dokonce v náš prospěch, protože oni nevědí, co dělají. Určitě by samozřejmě rádi všude podněcovali nenávist vůči nám jako „nebezpečným protivníkům jejich civilizace“, a proto nás představují v dekadentní podobě, aby nás směšně zostudili jako vojenskou mocnost a státní organismus.

Avšak když je někdo tak slabý a nicotný, jak může vzbuzovat nejen obavy, nýbrž i (zapříčinit) vznik koalic? Právě pro ně je výhodné obrátit jejich společnost proti nám. Mluví tedy sami proti sobě – pokud tomu tak je, pak nám tím jen prospívají, nikoli škodí. My si počkáme, jak to dopadne.

Deník spisovatele /1877

The post Deník F.M. Dostojevského. Bajka o svini, o rozumu, vztahu Ruska a západních států first appeared on Čítárny.

Kniha Celý den drobně prší vychází ze záznamů dochovaných v následující podobě: Švýcarský deník (1920) v sešitku úplně bez desek sešitém jedinou sponou (44 stran), táborový deník z roku 1927 ve formě literárně upravené verze, jejíž originál vlastní sběratel.

S prvním vydáním Foglarových deníků se kladou otázky. Hlavně tři.
1. Co s tím, že nejsou originály veškerých deníků k dispozici?
2. A co s tím, že jsou deníky obsáhlé a že asi nebude všecko hodno zveřejnění?
3. Konečně padla i otázka, JAK pojem deník definovat – a co z „makulatury“ bezpočetných Foglarových rukopisů ignorovat, respektive odložit pro budoucí časy.

Víte to anebo ne, ale Foglarova maminka dlouho vedla papírnicví v jejich činžáku na Vinohradech, a tak se mohla i dotyčná skutečnost stát jednou z příčin následujícího: pokud nám Foglar tvrdí, že životem „proklusal“, lze dodat, že se jím rovnocenně tomu propsal. Ale nejen s ohledem na vydané knihy!

V pozůstalosti zbylo totiž nezveřejněno skutečné kvantum textů, a když je nyní něco z té haldy prvně vydáno, často jde pouze o nízkonákladové publikace pro „skautskou obec“. Je to i příklad tzv. Hromadných dopisů, zveřejněných již dokonce několikrát, anebo Vánočních sešitů. Obě publikace jsem do jisté míry studoval, ale jejich edice pro širou veřejnost nadále není.

Ano, teď namítáte, že by se veřejnost o detaily ani nezajímala. Máte pravdu a možná z valné části nikoli, ale sám vnímám záležitost opačně a vždycky proto budu za takovou edici lobbovat, i když samo sebou chápu, že by obdobný lobbing na půdě parlamentu vzbudil leda oživení v sále. A byl marný. Andrej sice jednou prohodil, že byl i Foglar (vedle Verna) jeho dětskou četbou, obávám se však, že to jen plácl – v rámci pro sebe tak typického a úplně instinktivního populismu. No, ale nechci mu křivdit.

Foglarovkou se jednou asi stane i komplet časopisu, který pro oddíl Hochů od Bobří řeky psal Foglar pod titulem Čigoligo. Za další dojde na – někým znalým komentovaný – knižní soubor představující „Jestřába“ jako zručného kreslíře, což využíval mj. pro „oddílové nálepky“ a „pamětní lístky“. Dočkáme se i několika svazků korespondence, skoro určitě ale jen vybrané. V tom směru totiž „klusal“ s nemenší pečlivostí a důsledností, takže jsem i já žasl nad podrobností listu, jímž mi odpověděl na, dnes již to vidím správněji, banalitu.

Konečně se ale dostávám i k jeho deníkům a kronikám.
Co se toho druhého sortimentu týká, vyšly z nich zvláště díky panu Zapletalovi skvělé výbory, a existuje i objemná publikace, kde můžete sekvence kronik analyzovat jako faksimile. S množstvím fotografií.

Ale… Ani psaní oddílové kroniky tomuto muži během radostné grafomanie nestačilo, takže chci zdůraznit, že kupříkladu „táborová kronika“ není totožná s jeho „táborovým deníkem“. Jde o dvě věci a písmák psal a psal – i při vší své ostatní a praktičtější činnosti – na táborech jak kroniky, tak ryze táborové deníky, který se, a pozor, natolik liší od jeho privátního deníku (vytvářeného v ostatních, neletních částech roku), že je editor svazku Celý den drobně prší z této knihy i jejích pokračování eliminoval. No, věřili byste tomu? A přece se to stalo. Táborové deníky tu nenajdete, anebo s jedinou výjimkou, která mi navíc připadá zhola zbytečná a poněkud záhadná.

„Táborovým deníkům“ mimo to říkával pan Foglar také „táborová třídnice“, a jak plyne už z názvu, neměla soukromý ráz, ale určena byla k prohlížení všem klukům v oddíle Dvojka. A holkám taky? Ehm, těch tu nebylo.
Třídnice je tedy úplně specifická a editor Šulc jen doufá, že se jejich komplet stane samostatnou knižní publikací.

A přece je tu ona výjimka potvrzující pravidlo, takže do naší knihy zařazuje „třídnici“ roku 1927. Proč?
Kdo ví. Ale od roku 1920 až do roku 1934 si Foglar vlastně žádné skutečně regulérní deníky nepsal a je to období čtrnácti let, takže měl editor pocit, že musí mezeru aspoň symbolicky překlenout. Zvolil datum uprostřed oné čtrnáctky, ale v případné knize všech táborových (a jen táborových) deníků vyjdou tyhle zápisky samozřejmě znovu.

Asi jako v této knize vychází – hned úvodem – reedice tenké foglarovky Jestřábova švýcarská dobrodružství (2020), kde pokryl záznamy období mezi 3. zářím 1920 a 6. listopadem téhož roku. Otázkou zůstalo, zda i tyhle cestopisně švýcarské záznamy neměly být z naší knihy nemilosrdně vykopnuty, protože kompaktní s tím, co se pak odehrává od roku 1934, jsou málo.

A ještě něco.
Rovněž výš zmiňovaný táborový deník z roku 1927, respektive ona „třídnice“, už knižně vyšel, a to pod názvem Tábor Svazu Třinácti (1999). A protože sebrané Foglarovy deníky budou mít minimálně tři objemné svazky (možná víc), automaticky se nabízí otázka, proč vlastně Jan Šulc ještě přifukuje masu textu oběma – do úvodu napasovanými – dílky Jestřábova švýcarská dobrodružství a Tábor Svazu Třinácti. I jen prvý svazek Deníků totiž má 584 stran, přičemž kniha vlastně zachycuje především některé osobní (a ne tedy letně-táborové) deníky pouhých čtyř let 1934-1937.

Dalším paradoxem je, že tu toho – i bez Švýcarska a Svazu Třinácti – mohlo být daleko víc.
Vedle svých deníků si totiž grafomaniakální Foglar vedl i ZÁPISNÍKY, DIÁŘE, POZNÁMKOVÉ BLOKY a vůbec rozličné sešity s „pracovními poznámkami“. V posledně zmíněných sešitech přitom ani zdaleka nejsou pouze ony „pracovní“ poznámky, ale i fakta ryze deníkového charakteru! A vidíte, přesto nebyla do naší publikace zařazena.

Jinak obdivuhodný editor Jan Šulc přitom v Ediční poznámce (str. 575) dokonce kompiluje i seznam úplně konkrétních Foglarových prací, které kniha Celý den drobně prší, ano, ignoruje. Oč jde? Jsou to například veškeré zápisy v sešitě z lázeňského pobytu v Piešťanech – na celkem šesti listech. Dále se jedná o zápisník let 1923-24, kde Foglar popsal tři listy. A čím vlastně?

Nejsem, víte, pravý foglarovský badatel jako třeba pan Šantora – a v Památníku národního písemnictví, kde je dnes Foglarova pozůstalost, jsem hodně let nebyl; takže rovnou přiznávám, že nemám ani páru o obsahu těch zápisníků. A neměl bych ostatně ani dost páry na to, co vykonal Jan Šulc. A přece! Přece tento pilný editor ignoruje i školní sešit s Foglarovými zápisy z roku 1925, načež prý i pozdějšími, snad ani nedatovanými. I zde se vyskytují dva Foglarem popsané listy.

Není to, uznávám, mnoho, ale ve „skautském zápisníku“ už z roku 1924 (málem bych jej přeskočil) se jedná dokonce o 16 popsaných listů. Co víc, hned další Foglarův skautský zápisník se záznamy o oddílové činnosti od září 1927 do července 1928 obsahuje nespecifikovaný počet popsaných stránek – a zápisník z roku 1930 k tomu přidá ještě 27 listů. V dalším zápisníku z roku 1931 pak Foglar popsal již 30 listů.
Ve „skautském zápisníku“ z let 1931-32 pak 21 listů a z téhož roku je blok s diářem, ve kterém je dokonce založen list s básní.

Roku 1932 si Jaroslav Foglar vedl rovnou dva diáře naráz. Dohromady mají 133 listů.
Ale přímo k nezaplacení je zápisník z roku 1933 (v zelených deskách), ve kterém objevíme i rozličné zajímavé výpisky, poznámky a – především – taky další a zcela regulérní deníkové záznamy! Jde celkem o pětici popsaných listů.
Tři další listy se honosí dokonce jakýmsi rukopisem, snad Foglarova dosud nezveřejněného literárního díla, a následuje „modrý blok“ s jedenácti listy, dále trhací kalendář – s četnými Foglarovými poznámkami, nato ještě jeden trochu záhadný, nespecifikovaný zápisník a celkem čtyři poznámkové bloky z období, kdy měla Dvojka klubovnu na lodi Skaut (1935-1937).

Kromě toho ale známe ještě „hnědý blok“ – s devíti Foglarem popsanými listy, pak i další zelený blok – s dalšími devíti popsanými listy, dále oranžový blok (20 listů) a tzv. černý zápisník.
V černém zápisníku jsou poznámky a záznamy, popsáno je zde 40 listů a vloženo dalších šest. Není to snad pozoruhodné kvantum materiálu? Avšak v naší knize z toho kvanta nenajdete ani středník a Šulc prostě ultimativně soudí, že „ještě nejde o osobní deníky v pravém slova smyslu“. Ty se podle jeho názoru začínají rodit teprve v diáři a v zápisnících z roku 1934. Ten obsah naštěstí už v naší knize nalézáme, avšak „plně deníkový charakter“ mají prý Foglarovy záznamy teprve od roku 1935, kdy jim dokonce začíná vyhrazovat „pevně vázané knihy“.

Kniha Celý den drobně prší vychází ze záznamů dochovaných v následující podobě: Švýcarský deník (1920) v sešitku úplně bez desek sešitém jedinou sponou (44 stran), táborový deník z roku 1927 ve formě literárně upravené verze, jejíž originál vlastní sběratel, jehož jméno Jan Šulc záměrně neuvádí, ale originál deníku měl či má prý formu vázaného sešitu v pevných deskách.

Inu, roku 1934 si psal Foglar deník do běžného obchodního diáře, a to od začátku roku, ale jen do 1. dubna. Popsal 54 strany. Nato postupně využil dva zápisníky a tady popsal mezi 9. srpnem a 26. zářím 43 stránek, ale mezi posledním listopadem a 8. prosincem už jen 9 stran. Onu absenci záznamů konce roku 1934 vysvětlí další z jeho zápisníků, pokrývající rozmezí 25. až 27. 12. 1934 a od 3. 2. 1935 do konce roku 1936. V tomto jediném sešitě, který Foglar dost možná dostal roku 1934 pod vánoční stromeček, je neuvěřitelných 243 stránek záznamů – a vydržel mu, jak vidíme, přes dva roky.

Další deníky roku 1937 se oproti tomu zachovaly hned v pěti zápisnících a záznamy naprosto plynule navazují s pouhou přestávkou jednoho letního tábora od 1. 7. do 1. 8. Poslední z pěti sešitů končí teprve datem 10. 6. 1938 a obsahují 318 stran zápisků. Ale naše kniha je nepřevzala sakum pakum a pořizuje ze zápisníků let 1934-1937 pouze výbor.
Zdůvodněno je to několikanásobně. Jednak některými nečitelnými místy. Jednak určitou skupinou nedokončených sekvencí textu. Jednak „nesrozumitelnými“ částmi, ale taky, a pozor, záznamy ryze osobního rázu.

Závěrem už jen dvě poznámky.

Existuje tvrzení, a Jan Šulc to tvrzení opakuje, že si člověk píše osobní deník „samozřejmě“ jen pro sebe. Ale ano. A jistěže se to může stát. Ale jednak to nikdy nelze prokázat, a to ani právně, ani jinak, a za druhé je někdy přesně pravý opak nejen pravdou, ale očividnou pravdou. Protože ani běžný člověk většinou nepíše deník „pouze pro sebe“, nu, a je-li povoláním spisovatel, tak se o tom dá pochybovat s ještě výraznějším úspěchem.

Ano, je pravda, že třeba vyšly zápisníky Agathy Christie (jsou i přeloženy do češtiny) a není v jejich případě pochyby, že autorce sloužily ryze při plánování románů a neměla nikdy v plánu je zveřejnit. Teprve po její smrti a pro neskutečný úspěch jejích detektivek se tak stalo, ale pověřený přepisovatel předtím musel vybojovat pernou (a jistě bohatě zaplacenou) válku.

Jak to? Jednak psala Agatha zcela nečitelně. Jednak byly plány na její knihy (často poté stejně pozměněné) vecpány do zápisníků i všelijak napřeskáčku. A jednoznačně šlo o pracovní sešity a nic víc. Je určitě otázkou, zda neměly být raději spáleny! Dědicům teď sice také nějaké příjmy přinášejí, ale už je tyto bonusy věru nevytrhly. A otázka z českých luhů?

Která část Foglarových poznámek je s tímhle srovnatelná?
Zdá se mi, a teď vás možná překvapím, že minimální. A jestliže vyšly po celém světě i výše zmíněné drápaniny kultovní paní Christie, věru není důvod bránit se zveřejnění – daleko lineárnějších a snad i literárnějších – záznamů Jaroslava Foglara.

Ve Slovu úvodem taky Jan Šulc uvádí příklady deníkového „žánru“ a mj. jmenuje Demla, Hanče, Zbyňka Havlíčka, Jana Vladislava, Jana Zábranu, Ivana Diviše, Jiřího Cieslara, Vratislava Effenbergera, Ladislava Hejdánka, Egona Bondyho a Jiřího Kuběnu; přičemž u posledních čtyř nás upozorní, že jejich (rozsáhlé) deníky dosud nejsou zveřejněny.

A jmenuje i Pavla Juráčka. Jehož deník je pověstný a naposled vyšel hned ve čtyřech monumentálních svazcích. Tady je přitom zajímavé, že autor s uveřejněním až poněkud megalomansky počítal a jistě by vám tvrdil, že se pokoušel o absolutní záznam pravdy své doby.

Jenže to je tvrzení autora a váháme. Takřka každý autor deníku se – více anebo méně vědomě – stylizuje a zrovna Juráček byl krajně specifickou osobností. Jistěže proklamuje absolutní upřímnost, ale jeho pohled na ostatní musel zůstat subjektivním i poté, co by snad sám sebe rozkrájel. Miloš Forman jej četl rád a proklamoval to i v televizi, ale ani on nebral za bernou minci vše, na co v těchto svědectvích narazil. Juráček měl svou povahu a taky odsud a z ní se odvíjejí jeho jistě fascinující deníky.

A Foglar? Rovněž „Jestřáb“ měl specifický pohled na svět.
Jedinečné vnímání. Jistě nebudeme tvrdit, že nejsou jeho deníky upřímné, ale dokázat to úplně všude nelze. A jak šel čas, stále víc nemyslel při psaní deníku pouze a jenom už na sebe. Ne, on se nestylizoval, ale…

V osmdesátých letech dokonce uvažoval, že deníky spálí, a to na hezké hromádce navršené v Prokopském údolí. Slavomil Janov dokonce ví, kde přesně to chtěl udělat. Ale neudělal to. A určitě nebyl jako Faulkner (dejme tomu), který vždy tvrdil, že o spisovatelově žití by jeho čtenáři měli znát pouze obrovitou nulu.
Což je názor často sdílený a v podstatě ho má i Milan Kundera. Hovořit má dílo, a když někoho zajímá víc nejpodrobnější Kafkův životopis než kterákoli jeho povídka, něco se porouchalo.

A ještě jedna poznámka. Jaroslav Foglar si psal soukromý deník už v letech 1917 až 1920, kdy mu bylo zhruba devět a dvanáct let.
Musely to být v jeho případě dosti klíčové roky a deník byl – neobezřetně – vystaven roku 1998 v Praze. Kdosi ho dnes patrně má, protože ho z výstavy „čórnuli“. Objeví se tento – možná vůbec nejzajímavější – deník ještě někdy?

A vyjde kniha „o dešti“ doplněna? Proč by se to nemohlo stát?
Pravděpodobnost, že deník zničil nějaký psychopat nebo šílený závistník, tu jistě taky je, ale já tomu nevěřím. Deník dnes má doma buď zloděj, anebo už člověk, kterému ho zloděj výhodně prodal. Tento člověk se možná ani tolik nebojí, a totiž vyjít s deníkem konečně na světlo, protože nebude hloupý a vždycky by se nějak vymluvil (našel jsem to ve strouze). Ale on sám či celá jeho rodina zřejmě chápou, že cena ještě půjde nahoru.

Knize Celý den drobně prší (Foglar se ve svých zápiscích pozoruhodně často obírá počasím) nechybí ani obrazová příloha, která není ani málo od věci, ale dokládá líčené události.
Jde o fotografie, o kresby, o snímky snad ještě neznámých Jestřábových článků, jak je zveřejňoval tisk a časopisy, o reprodukce oddílových písemností.
A taky narazíme na úžasné dobové plagáty i úryvku z Foglarových kronik.

Díky příloze dostal celek další dimenzi, jejíž součástí jsou i pozoruhodné výňatky z korespondence a všechny možné i nemožné další dokumenty. Z těch známějších osobností, kterým je na konci knihy děkováno, jmenujme alespoň Jiřího „Pedra“ Zachariáše, Luboše Trkovského, Milana „Alpína“ Lebedu, Doru Lábusovou a Martina Izeru.

Jaroslav Foglar: Celý den drobně prší. Výbor z deníků 1920-1937. Doplňující texty napsal Roman Šantora. Vybral a edičně připravil Jan Šulc. Ilustrovali Jaroslav Foglar a Ondřej Sekora. Ve společnosti Albatros Media vydaly za spolupráce se Skautskou nadací Jaroslava Foglara Albatros a Památník národního písemnictví zjara 2023 s datem 2022. 584 stran. Doporučená cena 749 korun

PS: Tábor Svazu Třinácti (1999) náleží mezi dvě krátké foglarovky (tou druhou je švýcarský deník z roku 2020), které se v dubnu 2023 staly součástí prvního svazku chystané řady Foglarových osobních deníků. Systémové to zrovna není, protože Tábor Svazu vznikl jako literární adaptace ne osobního, ale ryze táborového deníku. Rukopis je dnes v držení sběratele, jehož identitu svazek Celý den drobně prší utajil.

The post Celý den drobně prší. Z dochovaných deníků Jaroslava Foglara first appeared on Čítárny.

I jako zakládající člen Sdružení přátel Jaroslava Foglara jsem pozoroval popřevratový boom kolem tohoto nikoli prvoligového spisovatele. Jenže nejde o ligu. A uvědomoval jsem si to už v letech devadesátých, kdy jsme se s JF třikrát setkali (bylo mi už třicet). Ještě víc to samé chápu po jeho smrti (+1999) a víme jistě jedno: o žádném jiném českém spisovateli toho nebylo po převratu napsáno tolik jako o Foglarovi, skautsky zvanému Jestřáb.
A okolo nikoho jiného, snad s výjimkou Ludvíka Součka, nevyrašil totálnější kult. A vyslovuji to „total“, ale chtěl jsem nejprve napsat „absurdnější kult“.

Nebo není absurdní? Kdo ví. Řadu let se sice bojovalo o práva na dědictví, a tak přece došlo k jakémusi utlumení zájmu, ale třeba loňský rok 2022 se stal – ohledně Mistra – zatím nejrušnějším rokem dějin.
Neuvěřitelné je to taky z toho hlediska, že valné části obyvatelstva to jde úplně mimo, což jistě rád a plně chápu. „Foglar?“ opakují po vás, když záříte jako blbeček. „Ale děti ho nečtou. Toho čtete leda vy, dědkové a pošuci. V lepším případě jste sentimentální nostalgik. Vždyť tenhle váš Foglar byl dětina a škudlil a egocentrik a normální knihu pro dospělé by nenapsal, ani kdyby ho zavřeli na půl roku do senátu. Odkojil ho brak, špatné kino, blbé divadelní hry, specifická máti – a vnímá trapně dětsky. Takový trochu přerostlý skaut, ne? A za války? Možná by se nakonec i spojil s nacisty, kdyby mu dovolili pokračovat v práci s chlapci a v psaní. Nepublikoval snad ve Správném klukovi?“

Na tom všem pučí přehršličky pravdy. Ale třeba Skautská nadace Jaroslava Foglara toto nevnímá. Vše to pro ni leží coby plky pod rozlišovací rovinou očí. V poklidu oslavila 20 let od založení a – pozor – plácla se přes kapsu a hola, zakoupila kompletní autorská práva po hlavním kreslíři Rychlých šípů JUDr. Jenu Fischerovi!
Mohla s tím, pravda, počkat. Už roku 2030 uplyne 70 let od Fischerova nešťastného úmrtí (k němuž vedla jízda na motorce mrazivou Prahou bez jakéhokoli zateplení hlavy) – a práva budou rázem uvolněna veškerenstvu. I tak to chodí.

Ale jen roku 2022 proběhly dvě velké foglarovské výstavy (v Praze a Ústí nad Orlicí), byl navíc i prezentován v rámci tři dalších komiksových výstav – v Plzni, Brně, Litomyšli – a narazili jsme vloni na „foglaroviny“ i na programu hned pěti divadel!

Vedle (úvodem zmíněného) Sdružení existuje i – aktivnější – Akademie Jaroslava Foglara, založená jeho nejskalnějším příznivcem a nadšencem Slavomilem Janovem, a máme třeba i nedávno zformovanou skupina Foglarovci sobě.

A charakteristické každoroční akce těch spolků?
Lednové návštěvy hrobů pánů Foglara a Fischera, setkávání na ulici u rodného Foglarova domu přesně v den jeho narozenin, srazy (letos už desátý) u pamětního kamene na potoce Mastník, kde se v letech 1929 a 1930 konaly Tábor na Bobří řece a Tábor smůly, pověstný Večer světel, tradiční už podzimní skautská burza a prvořadě červnové bratření se ve Sluneční zátoce na Sázavě; byť je dnes okolí nepříjemně zdevastováno vykácením kusů lesa.

Roku 2022 doplnilo dotyčná mecheche i nových 250 článků v magazínu Bohoušek ( https://www.bohousek.cz/ ) anebo bezvadná květnová beseda s oddílem Hoši od Bobří řeky v Památníku národního písemnictví, moderovaná Jaroslavem Čvančarou. Permanentně vychází i časopis Bobří stopa, kde občas publikuji, ale profrčme radši pěkně popořádku tím nabitým rokem, měsíc po měsíci. Něco to ukáže.

LEDEN.
Albatros prvně vydal Šlikův druhý díl Chaty v Jezerní kotlině. Osobně mi v knize vadí polopatická propagace ekologie, ale budiž. Albatros vydal i audioknihu Tajemství Velkého Vonta v podání Davida Matáska.

ÚNOR.
Masarykova univerzita představila vědeckou publikaci Foglar v nás (i když vydanou už dřív, a to nákladem pěti set výtisků). Patrně jde o dosud nejvědečtější práci, co o Foglarovi vyšla, a vidí-li to z mraku, není v šoku jenom z toho důvodu, že by jí nerozuměl.

27. února zesnul v 98 letech Jan Pavlásek, už poslední pamětník Foglarova táboření ve zmiňované už Sluneční zátoce. Byl známý pod skautskou přezdívkou Song, kterou mu – snad – přidělil Foglar sám. Spíše však jeho kamarádi.

BŘEZEN.
Vyšel komiksový sešit Rychlé šípy 33. Autorem není Foglar, ale panové Dubský a Zeman, z nichž druhý je tu kreslíř. S panem Dubským si píši – a napsal scénářů Rychlých šípů už několik set, což je ovšem na Zemana příliš. V březnu 2022 vyšlo i druhé vydání Hrnčířova románu Maják Uctívačů ginga; na foglarovky se váže spíš volně, ale obsahuje zajímavý komiksový pastiš s Rychlými šípy od pana Kociána. 17. 3. byla na Kampě uvedena do provozu foglarovská lavička zvaná Záhada hlavolamu, a jak jsem ji tak zkoumal, aniž jsem sám Vandal, je stvořena snad až nerozbitně. Koncem března 22 vyšel pak objemný katalog k výstavě Město jako přízrak – a už čtvrtý dotisk publikace Deník Jana Tleskače.

DUBEN.
Do prodeje se dostala trika Rychlých šípů Vzteklý pes a Bídníci. První je červené, druhé žluté, a kdo si trička natáhne, tomu se na hrudi zaskví zvětšený komiksový obrázek. Znalcům nemusím vysvětlovat, který. Ale napovím. Na prvním tričku utíká Rychlonožka před jistým krásným a viditelným psem, na druhém peláší Dlouhé Bidlo.
Koncem téhož měsíce Albatros vydal i audioknihu Tajemná Řásnovka.

KVĚTEN.
Albatros vydává reedici Strachu nad Bobří řekou. Tento druhý díl Hochů od Bobří řeky zasadil Foglar do časů okupace a jednou z hlavních zápletek je loupež, kterou provedl v zájmu svých kronik v gestapem zapečetěné klubovně ve Vodárenské věži na Smíchově. Je to ale chabě napsaná kniha. Od 10. května bylo pak možno získat reprint publikace Jaroslav Foglar o klubovnách Dvojky, vydané již za války. Nadace ho představila v nákladu sta výtisků. Ještě do poloviny května vydal Albatros nová vydání Hochů od Bobří řeky i Záhady hlavolamu a 16. 5. zveřejnil Bohoušek odkaz na deskovou hru nikoli Marka, ale Libora Čermáka Třináct bobříků, kterou si zájemci směli stáhnout v PDF. 17. 5. vyšel už desátý Sborník nezávislých foglarovců a 19. 5. zveřejnil Albatros první číslo sešitového vydání Rychlých šípů, jehož součástí jsou však i jiné komiksy – s Foglarovým světem jen víc či méně propojené. V druhé půli května vyšel ještě sešit Rychlé šípy špacírují – s pěti parodiemi jejich dobrodružství – a koncem května Nadace vytvořila (pouhých) deset replik legendárního sešitu 65 úžasných dobrodružství Rychlých šípů. Jak uvádí znalec a kronikář foglarismu Martin Izera, polovinu těch publikací převzal štáb amerického filmu Lucky Man, odehrávajícího se za Protektorátu, kdy taky původní sešit – ohromným nákladem – prvně vyšel.

ČERVEN.
8. 6. prvně vyšla kompletně Foglarova Stínadelská trilogie v komiksové verzi, kde je spisovatel jen autorem části scénáře. Objevila se hned ve dvou provedeních odlišených Čermákovou ilustrací na obálce i barvou textu. Na Světě knihy bylo den poté představeno druhé vydání komiksové knihy Kreslené seriály z časopisu Junák z let 1945-1948 – z osvědčeného Nakladatelství Josef Vybíral. Zatímco původní verze ještě foglarovská nebyla, pro tuto se podařilo získat povolení k doplnění o seriál Medvědí družina.

18. 6. proběhlo každoroční setkání ve Sluneční zátoce, kde se ale foglarovci bohužel stali nevítanými hosty. S provozovatelem „areálu“ komunikuje obvykle Miloš Vraspí, ale roku 2022 byl zrovna nemocen. V Zátoce se prvně prodával box s tzv. proužkovým vydáním Stínadelské trilogie. Další zajímavostí se stala knížka Nakladatelství Kšiltovka s podtitulem Sloupky pro české slovo z let 1943-1944. Jde o Foglarvy články, ale publikaci bohužel vydali pouze absurdně nízkým nákladem dvaceti kusů. A zrovna tak vydali Foglarovci sobě svůj klubovní časopis s řadou málo známých Foglarových textů – nákladem 13 kusů. U sběratelů vedou podobné praktiky pochopitelně k předražování. Aukro to řídí, anebo umocňuje. Můžeme se ošívat, lze i nesouhlasit, ale to je asi tak vše, co proti tomu lze podnikat. Máme svobodu.

Nadace vydala i tzv. Stínadelský skicák Jana Fischera: reálně jde o pouhých 11 ilustrací ke knize Stínadla se bouří, vloženy jsou obvykle v plátěné tašce s potiskem. Do konce roku 2022 dosáhl Skicák nákladu 185 výtisků.
Všeobecně se zde nezmiňuji o mimoliterárních artefaktech, ale udělám teď první výjimku a upozorním na 13 sad vrhacích kostek Ladislava Vitáska s hlavičkami Rychlých šípů, přičemž šestou stranu každé kostky zdobí půvabný čenich prvého ze dvou klubovních psů, slavnějšího to Bubliny. Radši se, lidé zlatí, ani nedívám, za kolik už se tyhle kostečky prodávají dnes.

ČERVENEC.
V polovině měsíce vyšla sběratelská verze románu Stínadla se bouří (Albatros), jde už o deváté vydání s fascinující obálkou. V druhé půli července nabídla společnost Hardnix tisk kvaše Zdeňka Buriana, na kterém spatřujeme Rikitan u stanu. Jde o ilustraci z Kobesova vydání Hochů od Bobří řeky. 22 kusů je vytvořeno pigmentovým tiskem a ve formátu A2 při rozlišení 2400 x 1200 dpi. Ne celých 78, ale prý pouze 77 výtisků je o dost lacinějšími plakáty ve formátu A1.

ZÁŘÍ.
Začátkem měsíce vydává Albatros druhý sešit Rychlých šípů (ale nejen jich, jak víme) a 7. 9. vyšel v nakladatelství Šošon Stínadlář, kniha skic, náčrtů a ilustrací Jiřího Gruse ke Stínadelské trilogii. Náklad svazku o 140 stranách byl prý jen 18 kusů, a to včetně dvou variant desek. Marko Čermák pak připravil nákladem sta výtisků (každý s podpisem) i další vydání komiksové Stínadelské trilogie, tentokrát v proužkovém vydání a pevné vazbě. Proužkovým vydáním se, dodám, rozumí knížka, která je širší, než jak jest vysoká. Komiks se touto formou vynořil již v mém dětství a těžko zapomenout na momenty, kdy jeho nenápadná varianta putovala pod lavicemi školní učebnou. Láká mou generaci dodnes.
Nekoupil jsem. V kartonovém pouzdru současně Čermák již připravoval obdobně podlouhlé vydání své a Foglarovy Chaty v Jezerní kotlině, a to zvlášť v černobílém – zvlášť v kolorovaném provedení. Vyšlo teprve koncem roku.
Koncem září přišel na trh už jen trapný smaltovaný hrnek s potiskem užívajícím Fischerovu kresbu Bratrstva v momentech, kdy chtěli jiným hrnečkem (a za pomoci bylinkářky) uspat Rychlé šípy.

ŘÍJEN.
6. 10. vydal Albatros druhý svazek prvního skutečně kompletního vydání Rychlých šípů. Při autogramiádě – týden poté – se mohli prvně v dějinách potkat pod tou samou střechou HNED DVA oficiální ilustrátoři Foglarova komiksu, ale Jiří Grus nakonec nedorazil, takže Marko podepisoval sám. Většina knihy je ostatně jeho. Jako absurdní dovětek akce mi však přijde prezentace ještě další „knihy“ nakladatelství Šošon Stínadelský svět Jiřího Gruse. Jde o 28 stran volné kreslířovy tvorby ve formátu A3, která je „pouze inspirována“ motivy z jeho a Foglarovy Stínadelské trilogie. Náklad? Osm nebo deset výtisků, údaje se různí.

V druhé polovině října vyšel však i precizní katalog Ivana Vápenky Foglarovská filatelie. Na konci měsíce vydal Albatros po několika odkladech konečně i Žákův román Tleskač, de facto prequel Stínadelské trilogie.

LISTOPAD.
V polovině měsíce vyšla kniha Dobrodruh z Václaváku, kterou napsal Václav Junek o svém otci, mj. autoru malé části Rychlých šípů. Od posledního dne měsíce byl dostupný i třetí sešit Rychlých šípů.

PROSINEC.
Na Mikuláše bohužel odešel fotograf František Dostál. Podařilo se mu vytvořit soubor snímků, zachycujících Foglara v plné práci na románu Strach nad Bobří řekou -v zahradě Kajetánka, na oblíbené jeho zídce. Dostál jistě nelhal, když tvrdil, že původně netušil, že fotografuje Foglara. Za zmínku jistě i stojí, nakolik nekomerčně Dostál s těmi snímky zacházel. Jen dva dni po jeho smrti přišel na trh polštář(!) potištěný kompletním komiksovým příběhem tandemu Fischer-Foglar Rychlonožka v říši snů. Jestli je ještě v prodeji? Na webu jsem nabídku nenašel!

Okolo patnáctého vydal Ivan Vápenka i obsáhlý text Síň slávy Rychlých šípů.
Zaplňuje celé číslo časopisu Maják – Vpřed! Jen se po něm zaprášilo. 16. prosince přišel do prodeje i další model ježka v kleci (existují jich desítky a desítky) a Šošon uvedl téhož dne na trh knihu Pavel Čech – Ilustrace ke knize Chata v Jezerní kotlině Jaroslava Foglara. Jde o 60 stran o rozměru A3 v nákladu (držte se) OSM výtisků.

Ve svazku je i Čechova Mapa Stínadel, už dřív samostatně vydaná ve speciálním tubusu.
Zatímco někde jinde tíhne malíř Čech ke kýči, tuhle mapu uznávám, vlastním a… Jde opravdu o půvabnou záležitost.

Nejsem nicméně fanatik s touhou mít vše, co se Foglara i kdyby jen minimálně dotklo. Vybírám si. Taky tento výčet událostí a momentů není proto úplný. Jako náhled do jednoho světa ale stačí a zajímalo by mě, co by si takřka čtvrt století mrtvý Jaroslav Foglar myslel, kdyby ono šílení viděl.

Sporu nebude, že vlastní kult vytvářel i sám a zaživa. I kdyby zprvu spíše podvědomě. Měl pro to smysl. A je to tak, že se občas narodí i muž s čidly a předpoklady státi se skoro dokonalou legendou. Všech příčin vzniku kultu bývá přitom tak moc a bývají natolik bizarní, že by při analýze zdatně bodoval autor dizertační práce. Mně se ale naopak líbí, že si kdykoli umím říct: „A není to všecko fuk?“

Skutečně jádro Foglarova významu není totiž tak gigantické a gurmáni nepotřebují závěje. Chtějí pravou dřeň.
Což mi připomíná, že zrovna vyšla i prvá část Foglarových osobních deníků. Ač se jedná o pouhý výběr a ačkoli jsou vynechány deníky táborové…

a přestože vše zatím končí na Silvestra 1937, má svazek neuvěřitelných 584 stran.

ZÁVĚREČNÁ VÝZVA LUMPOVI:

NĚKDE JE UKRYT DENÍK S FOGLAROVÝMI dětskými ZÁZNAMY PŘED 3. ZÁŘÍM 1920, KTERÝMŽTO DATEM TEPRVE ZAČÍNÁ AKTUÁLNÍ SVAZEK „CELÝ DEN DROBNĚ PRŠÍ“.
S VÝJIMKOU PÁR LIDÍ (NEBO ASPOŇ JEDNOHO) NIKDO NETUŠÍME, KDE DENÍK ZROVNA SPOČÍVÝ a ZDA UŽ NENÍ PODMÁČEN DEŠTI. BOHUŽEL. ALE ZNIČENÝ ASI NEBUDE. PŘED ČTVRTSTOLETÍM (1998) BYL ZDCIZEN NEZNÁMOU RUKOU V MUZEU HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY – A ŽÁDNÝ JEHO MOMENTÁLNÍ MAJITEL, AŤ UŽ PŘEKUPNÍK ČI KDOKOLI, SE ANI PO VYDÁNÍ JEHO POKRAČOVÁNÍ ZATÍM NEOZVAL. OZVĚTE SE, VY LAKOTNÝ BREBURDO. ČEKÁTE SNAD, ŽE CENA STOUPNE NA ROVNÝ MILION?

The post Kult Jaroslava Foglara – Jestřába aneb Letem jestřábím světem roku 2022 first appeared on Čítárny.

Když v září 1984 v pražské nemocnici na Karlově náměstí zemřel Jan Zábrana, jen několik lidí jemu nejbližších vědělo, že po sobě zanechal nejen jedno z nejobsáhlejších a nejhodnotnějších překladatelských děl v české literatuře našeho století, doprovázené eseji a úvahami o překládaných autorech, ale i velké množství dosud nepublikovaných vlastních textů.

Dvousvazkový výbor z deníků, zápisků a textů Jana Zábrany z let 1948 – 1984 s názvem Celý život je uspořádán do sedmi oddílů.

První oddíl je výborem z deníků, které si Zábrana vedl v Humpolci v letech 1948 – 1949.
Druhý oddíl přináší nejzajímavější články publikované spolu s básněmi a prvními překlady v cyklostylovaném školním časopisu Výkvět, vydávaném po válce humpoleckým reálným gymnáziem.
Třetí oddíl je výborem ze zápisků z 1. poloviny 50. let, vzniklých po Zábranově příchodu do Prahy a dochovaných v různých sešitech spolu s převážně dosud netištěnými básněmi.
Čtvrtý oddíl tvoří zápisky ze sešitu z roku 1966.
Pátý oddíl připomíná dva texty, které Zábrana publikoval v letech 1968 a 1969 v reklamní brožuře Klubu přátel poezie a v Sešitech pro literaturu a diskusi.
Šestý oddíl je nejrozsáhlejší. Tvoří jej výbor ze 127 modrých sešitů formátu A5, do kterých si Zábrana v letech 1970 – 1984 zapisoval vše, co pro něj bylo podstatné, a kterým dal název Disiecta membra. (Ukázky z tohoto oddílu vycházely v roce 1991 na pokračování v Literárních novinách pod názvem Modré sešity.)
První svazek výboru Celý život zahrnuje prvních 45 sešitů, sešity 46 – 127 jsou obsaženy ve svazku druhém. Ten je zakončen sedmým oddílem, obsahujícím Zábranovy zápisky z nemocnice v Motole a na Karlově náměstí až do září 1984.

Jan Zábrana | Celý život (1+2) | Výbor z deníků  29. dubna 1948 – 5. listopadu 1976 | 5. listopadu 1976 – červenec 1984
Uspořádali Dušan Karpatský a Jan Šulc, vydal Torst, 1992

Výpisky z knihy…

vidět generaci, která plave v hnoji a tváří se přitom jako štika v rybníce

Nekrolog nad mou generací (možná nad poslední) by možná – nevím, možná – měl znít: víra tvá tě zahubila. Napříště přežijí jen ti, kteří žádnou víru v nic mít nebudou nebo budou ochotni se jí kdykoli odříct, vzdát se jí, obětovat ji.

Zkuste říci, co je život. Nepovede se vám to. Je nedefinovatelný. A slepíte-li definici, bude to schéma bezobsažné jako smrt sama, a ne podstata života. A s poezii to nemůže být jinak. Verše nemusí být poezií. A často nám některá místa v románech rvou srdce víc než deset sbírek veršů. A dnes je vůbec složité psát básně. Neznamená to, že musíte říci věci, které ještě nikdo neřekl. Není takových věcí a citů. Nejvýš se na vás může žádat, abyste něco vyslovil tak, jak to ještě nikdo neudělal.

Propagovat českou barokní literaturu a obdivovat se jí – to je totéž jako propagovat a cenit si výtvory „spisovatelů“, kteří nerezignovali na možnost „zůstat spisovateli“ ani po sovětské invazi v roce 1968 a vydávají i v té černočerné džungli cenzury. Barokní literatura, trpěná oficiální katolickou cenzurou, je artefakt zasluhující si stejného morálního odplivnutí jako kolaborantská literatura, trpěná cenzurou loutkové vlády, dosazené sovětskými okupanty zjara 1969. Ten, kdo tohle nevidí a idealizuje si českou barokní „literaturu“, je hlupák nechápající utrpení a zotročení jen proto, že tenkrát nebyl zotročen on sám… Zasluhuje tedy málem, aby byl zotročen dnes, v době svého života…

Jen se kochejte odérem růží, vyrostlých z hnoje katolické cenzury… Jste ve stejné situaci jako ti, kdo se za dvě stě let budou (budou?) esteticky kochat výplody Donáta Šajnera a Miroslava Floriana… Nevidět zotročení jen proto, že k němu došlo dávno a netrpěl jsem jím já – to je něco, pro co nikdy nenajdu omluvu…

Přežije vždycky jen chamraď,
jen chamraď, jen chamraď,
zahyne vždycky, co mám rád,
co mám rád, co mám rád…

OÚNZ… Samozřejmě neznamená obvodní ústav národního zdraví, ale: Odevzdej úplatek, nebo zemřeš!
Naivitou připomíná „výklad“ slova MUKL, který mi v 60. letech po amnestii podávali přátelé mých rodičů, stejně jako oni čerstvě navrácení z basy: Muž určený k likvidaci…
Jak tenkrát všechny tyhle hrátky prožívali! Jak ještě – někdy v půli životů – počítali s tím, že se něco změní, že křivdy budou odčiněny, že někdo narovná to, co zlomil. Nic, nic, nic už je v druhé půlce cesty nečekalo, jen šeď, stárnutí, kompromisnictví, nakonec jen vděčnost, že ti, kdo jim kdysi zničili existenci, je koneckonců nechají vedle sebe, nějak neodplaceně, skromně existovat…

Nevnucuj světu svou vizi sebe sama, nechtěj, aby akceptoval názor, který máš o sobě ty sám…
Kočka je mačka, ale sračka je sračka. (můj komentář k celoročnímu televiznímu kursu slovenštiny)

Svět se zkazil… zkazil se a zahnil jak špatně zaletovaná konzerva. Všechno se proměnilo v aušus… Poměr k práci, konzumácká zpitomělost stále aušusovějšími výrobky… Všechno šlo do háje, všechno. A když přemýšlím o příčině, nevidím jinou než ten bezprecedenční atomový pat visící nad světem od konce 40. let.

Zjara 1961, tři měsíce před smrtí, vysvětloval Hemingway A. E. Hotchnerovi, kterého omylem pokládal za svého přítele, ačkoli to byl ten nejhorší had, kterého si mohl hřát na prsou, proč se pro něho stal život nesnesitelným: „What does a man care about? Staying healthy. Working good. Eating and drinking with his friends. Enjoying himself in bed. I haven’t got any of them, Hotch. Do you understand, goddam it? None of them…“ Ten, kdo se celý život proklamoval za tvrdého chlapíka, za chlapáka, který se hned tak nevzdá, který dokáže bojovat doposledka jako jeho stařec s rybou, tady de facto říká, že život ztratil cenu a nemá smysl, pokud přestal být příjemný. Podle téhle argumentace by k zoufalství na tomhle světě stačilo zestárnout a onemocnět nějakou tou vleklou, nevyléčitelnou nemocí, která po padesátce postihne každého druhého…

Včera dopoledne, 7. června, jsem v redakci v Lidovém nakladatelství asi hodinu mluvil se Stanislavem Kolíbalem. (Známe se z druhé poloviny 50. let od Jana Vladislava, ke kterému tehdy chodíval, ale neviděli jsme se snad patnáct let.) Znám málo lidí tak milých, jako je on. To, co vykládal, historky, jaké se při setkání vykládají – nebylo ani tak zajímavé samo o sobě, ale úhlem, ze kterého o tom vyprávěl.
Říkal, že se mu líbil Andrej Platonov (četl můj překlad Zrození mistra), a pak se mne ptal, jestli náhodou neznám knížku Vlas od Osipa Dymova, která vyšla za první republiky u Floriana ve Staré Říši, a jestli nevím, co to bylo za spisovatele. Pár informací jsem mu mohl říct, na tuhle knížku mě před lety upozornil Láďa Dvořák, sehnal jsem ji pak v antikvariátě; z nějakých dějin ruské literatury vím, že Dymov byl emigrant.
Pak jsme mluvili o starých českých překladech Remízová a říkal jsem mu, že si léta toužím přečíst aspoň jednu báseň od Gronského, mladého milence Mariny Cvětajevové, který zemřel (neštěstí? sebevražda?) ve 30. letech a o němž všichni psali, že to byl velice talentovaný básník, ale od něhož se mi nikdy nikde nepodařilo najít ani verš (zda vydal knížku, se mi nikdy nepodařilo zjistit).
Kolíbal mi vyprávěl celou historii malíře Vyleťala, který sedí v base…
Kolíbal přinesl clo redakce obálku na knížku Pohádky pro dvě uši, proto tam byl.

Já, člověk jako já, si představuje peklo jako místnost plnou lidí, ve které je neustále zapnutý televizor a z níž je na jediný okamžik zakázáno odejít. Jan Zábrana

Když se v překladu – v nějakém složitém kontextu nebo z jiných důvodů – vyskytne slovo, které se nedá přeložit, musí je překladatel svého čtenáře naučit. Uvést je – pokud je nevysvětlí – v takových souvislostech, že i ten nejméně „vnímavý“ čtenář (vždycky je třeba počítat s „nejméně vnímavým“ čtenářem) pochopí, oč jde, případně i proč se takové slovo – takové místo – nedalo přeložit jinak.

Chyť se jednou za řiť,
přestaň s city!
Chytře se v tom zařiď
na dožití…
(devíza kulturních kolaborantů)

Nevnucuj světu svou vizi sebe sama, nechtěj, aby akceptoval názor, který máš o sobě ty sám…
Nevnucuj, nechtěj…

Včera jsem náhodou – když jsem něco přerovnával v komoře – našel staré číslo Plamene (11/1967), v kterém doktor píše v odpovědi na jakousi anketu to, co mi o svém vztahu k Babelovi mnohokrát říkal: „Byl bych velice ochuzen, kdybych se nesetkal se zářivým a tragickým spisovatelem Isaakem Babelem a jeho Rudou jízdou, ve které jednou ranou se směšuje oslava člověka s jeho bídou, Isaakem Babelem, který svoji lidskou a občanskou a uměleckou pravdu říkal, byl by za ni zaplatil cokoliv, jeho Rudá jízda je pro mne maximem toho, co lidský duch dokázal; nemohu nikdy číst více než jednu povídku a pak zavřít knížku a naslouchat, jak mi bije srdce a jak mi pracuje rozum na plné obrátky. Někdy si myslím, že lze umřít na bolest, kterou způsobuje Babelovo slovo. Tohle říkám uváženě a je tomu alespoň pro mne tak.“

Muži ověšení šperky,
ženy prolité alkoholem,
svítání nad benzínovými nádržemi,
žvaniví fízlové a básníci němí,
smog všech muzeí a deficitní hnůj,
sbohem světe, kterému jsem říkal: můj!

Opravdu – žít do sedmdesáti proto, abys dospěl k tomu, že jediné dvé věci, které jsou na tomto světě reálné, jsou Peníze a Smrt. Poznal jsem v životě tolik starců – a kde byla všechna ta tisíckrát ožvaněná moudrost? Jediné dvě věci, na které po sedmdesátce slyšeli, byly Peníze a Smrt.

Nakonec uvidíte, že poezie není řemeslo a že je třeba riskovat vše. Vezměte si kteréhokoli moderního básníka. K těm máme nejblíž. A uvidíte, že je to zoufale odvážný tanec po laně nad propastí. Nestoupnout vedle, v tom je vše. V tom je je tajemství básníka. Všechny originální a nové verše jsou na jemné hranici kýče a vulgárnosti. Utečete-li od této hranice co nejdále, ztratí verš život a to je cesta mezi pavučiny a příhrady knihoven. Nedejte si pozor, překročte toto lano, padáte do hlubiny a jsou z toho texty k šlágrům. Jen vydržíte-li věčně kráčet mezi naprostou nemohoucností a naprostou neschopností, bude z vás básník

Dneska by ještě všech pět oblíz
po lásce, z které zbyl jen obrys.

Kdepak, to není ono.
Hovno je vždycky jenom hovno.

The post Jan Zábrana. Celý život. Nadčasové Deníky z let 1948 až 1984 nebo z dneška? first appeared on Čítárny.