Po Velké knize příběhů Sherlocka Holmese (česky 2017) nebo Velké knize vánočních detektivek a záhad (česky 2018) přišel editor Otto Penzler s antologií dvaceti povídek o zdánlivě nemožných mordech a jiných zločinech.
Povídky autorů: Arthur Conan Doyle, Erle Stanley Gardner, Gilbert Keith Chesterton, Agatha Christie, Stephen King, Maurice Leblanc, Edgar Allan Poe etc.

Ústřední oddíl obří bichle zove se Záhadná zmizení a sestává ze čtveřice skutečných chuťovek pro fajnšmekry.
První je povídka Kam se poděla Alice? od Williama Irishe (1903-1968), což je pseudonym klasika Cornella Woolriche, mj. autora předloh slavných filmů Okno do dvora, Nevěsta byla v černém a Siréna od Mississippi.

Jak pan Penzler nekorektně uvádí, holdoval Irish alkoholu a byl nespolečenský gay. Samotář. Dokonce jednou ke své škodě odmítl opustit hotelový pokoj poté, co se mu zanítila ošklivá rána, a tak mu následkem trucovitosti amputovali nohu. Ale co tenhle americký nešťastník zvládal na výbornou, bylo mistrné vytváření napětí, a dnes bychom asi řekli, že byl ještě lepší než John Sandford (*1944), který je sice obří jednička, ale s filmem si jeho texty neporozuměly.

Ale k Woolrichovi. Nakonec se dočkal i štěstí na území Hollywoodu, ale i u kinematografie obecně, a podle jeho děl vzniklo již nejméně třicet filmů; například Hitchcockovo Okno do dvora je dle povídky It Had to Be Murder – a několik snímků vytvořil podle jeho předloh Hitchcockův obdivovatel Francois Truffaut. Text I All at Once, No Alice se taky dočkal filmové adaptace (1948, The Return of the Whistler) a je součástí série spojené tímtéž vypravěčem. Whistlerem.

Další propad oběti do naprosté nicoty, který se přesto vysvětlí, zachytil Henry Keating (1926-2011) v Záhadě zamčené koupelny (1980).
U nás celkem neznámý pan Keating byl původně dobrý žurnalista, ale nakonec – patnáct let – předseda Detektion Clubu (1985-2000). Vnímali ho jako svého guru a jedno z nesporných es detektivní fikce. Převzal dokonce (1996) od Britské asociace autorů detektivek ocenění zvané Cartier Diamond Dagger, co se uděluje za celoživotní přínos, a zvláštností jeho románů bývá vsazení dějů do Indie, kde „vládne“ inspektor bombajské policie Ganesh Ghote a jejíž prostředí líčil autor velmi přesně a citlivě, ačkoli tam prvně přijel teprve po dopsání devátého románu s Ganeshem.

Záhadná zmizení si vysnil taky „otec moderní detektivky“ Edmud Clerihew Bentley (1875-1956) a zde pod prostým titulem Obyčejné vlásenky (1916).
Bentley nevynalezl auta tak zvané značky, ale zato dokázal současně pracovat jako právník i soudní obhájce i žurnalista. Roku 1905 ještě k tomu začínal jako autor nonsensových básní, jimž dokonce vypracoval specifickou formu, které se podle něj dodnes říká CLERIHEW! Byly tyto verše kdysi stejně populární jako známé LIMERICKY. Bentley je ale především duchovním otcem řešitele záhad Philipa Trenta, přičemž Chestertonovi připsal neskutečně překvapivý román Trentův poslední případ, který „dostane“ každého. I vás, přečtete-li jej. Byl třikrát zfilmován.

Velká kniha detektivek nicméně nezačíná zmizeními, nýbrž brutálnějším oddílem Nejrafinovanější vraždy, na kterém se – díky Penzlerovi – podílí pět klasiků: Agatha Christie, Edgar Allan Poe, Sir Arthur Conan Doyle, zmíněný už Chesterton – a Wilkie William Collins.
Vedle – už bohužel moc profláklých Vražd v ulici Morgue (1841) a Strakatého pásu se Sherlockem – zde najdeme Agátin Sen (uvádí celou knihu), Chestertonova Neviditelného (1911) a Collinsovo Cestovatelovo vyprávění o děsivě podivné posteli (1852), což je – navzdory nezpochybnitelnému Collinsovu vypravěčskému umu – asi nejslabší číslo celého svazku a jen parafráze na historku, která putuje v bizarních obměnách většinou lidských dějin.

Otto Penzler těmito (notoricky známými) úvodními povídkami ale knihu nepoškodil, protože v ní prahl mít záměrně i „nejznámější a nejvydávanější příběhy neproveditelných zločinů“. Tomu tyto dřevní texty odpovídají.

A sotva je ostatně dočteme, stojíme před triem oddílu Vražedná ostří, obsahujícím holmesovský Doktorův případ (od Stephena Kinga), Čajový listek (Edgara Jepsona a Roberta Eustace) a Vraždu na lanovce (1954, přepracováno 1979) od Petera Godfreyho (1917-1992), jehož sotva znáte.
Ale seznamte se! Svého času si vysloužil přízvisko „jihoafrický Georges Simenon“ a byl dramatik i novinář, otevřené vystupující proti apartheidu. Třikrát mu dali mezinárodní cenu Ellery Queen Award a zavádí nás na oddělení vražd v Kapském Městě. Nu, a mimo jiné vám díky němu dojde, jak se mohl dostat i do vajíčka s naprosto neporušenou skořápkou KYANID.

Předposlední oddíl knihy uvádí povídka Lawrence Blocka (*1938)
Ten je jeden z nejvšestrannějších a nejoblíbenějších autorů žánru, přičemž se má za to, že jeho nejkvalitnějšími prózami prochází bývalý policista a nynější alkoholik Matthew Scudder. Ale ještě vytříbenějším stylem vynikají případy pochybného právníka Ehrengrafa, který neváhá v zájmu klienta občas obejít zákon. Za celoživotní přínos žánru byl Block jmenován jeho velmistrem (1994) a tady zveřejněnou povídku Lupič, který cítil kouř (1997) napsal s manželkou Lynne, někdejší topmodelkou.

Jednou z Blockových zábavných figur je ale i – paradoxně líný – špión Evan Tanner, který trpí poruchou spánku a musí být takřka pořád vzhůru.

Není to vše a nesmí, uznejte, v naší knize chybět ani povídka Erle Stanley Gardnera (1889-1970) Ptáček v hrsti (1932), která jen volně asociuje drsnější židovskou anekdotu. Hoch má ve dlaních slavíka a říká rabínovi:

„Prý umíš předvídat budoucí. Hele, je ptáče v těchhle mých dlaních mrtvé, anebo ne?“
Ten mizera kluk je přitom prý skutečně rozhodnut slavíka brutálně rozdrtit, řekne-li mudrc „žije“; ale mazaný židovský rabín – až po chvíli – odpoví: „Záleží na tobě.“

E. S. Gardner napsal víc než sto románů plus četné knihy s právní tematikou.
Ve chvíli smrti byl nejprodávanějším autorem v historii. Stvořil, jak známo, nejslavnějšího právníka literatury Perry Masona – a prodalo se přes tři sta miliónů výtisků románů s tímto filutou. Obhájce se tu suverénně ujímá role detektiva, aby zachránil klienty.

Ale Penzlerova kniha opakovaně vrtá až do největších hlubin času, takže takřka na závěr tasí eso v podobě povídky s lupičem-gentlemanem Lupinem – a jeho tvůrcem Maurice Leblancem.
Lupin (jako literární hrdina zrozený roku 1905) je dodnes nejslavnější figura francouzské detektivky a taky jeho duchovní tatínek původně dřel jako reportér, i když reportér policejní. Psát nicméně uměl skvěle také beletrii a vypsal si jí Řád čestné legie. A Lupin? Po letech úspěšné kriminální dráhy (je ale přehnané, že se vydržel čtyři roky vydávat za šéfa francouzské policie a vést vyšetřování vlastních loupeží) se přidal na stranu zákona a začal policii, většinou bez jejího vědomí, pomáhat. Ale prvotřídní bojovník se zločinem stejně není, protože nedokáže odolat ženám a kanadským žertům, které občas svádí a provádí.

Jediným nedostatkem Penzlerovy antologie jsou opakovaná zklamání ve chvílích, kdy dorazíme k pointám.
Ale to je osud a jinak to nejde. Taková už jsem já, detektivka, matinko, a zrovna tak kouzlo magického triku se rozpouští, když vám nějaký ten kouzelník-zrádce vysvětlí, jak na to šel od lesa. Také zde se zvedne opona a odpadá iluze a vracíme se k fyzice a mechanice a gravitaci a psychologii. K tomu, z čeho je bohužel anebo bohudík upleten každodenní život.

Velká kniha detektivek – zdánlivě nemožné zločiny.
Ilustrace, grafický design a sazba Pavlína Veselá. Povídky 22 autorů sestavil Otto Penzler. Do češtiny převedl kolektiv třinácti překladatelů: Zora Freiová, Eva Klimentová, Eva Kotulová, Tomáš Míka. Eva Němcová, Eva Outratová, Hana Pernicová, Zuzana Pernicová, David Petrů, Jarmila Rosíková, Josef Schwarz, Lucie Šavlíková a Zora Wolfová.
Vydalo nakladatelství Familium. Černošice 2023. 472 stran. Knihu si lze nadále rezervovat na prodejnách.

The post Velká kniha detektivek aneb zdánlivě nemožné zločiny podle světových autorů first appeared on Čítárny.

Velmi zdařilý detektivní román Skála, na který čtenáři dlouho čekali, se odehrává na magickém ostrově Lewis. Tímto první dílem plánované trilogie se vrací Peter May do rodného Skotska. Děsivě temný příběh, jenž přerostl hranice svého žánru a není pouhopouhou detektivkou, ale velmi členitým románem dneška, spoutává čtenáře, nedopustí, aby odešel, a láká ho stále novými motivy.
Skála vyšla v roce 2009 nejdříve ve Francii, o dva roky později už byla hitem ve Velké Británii. Na českých pultech se román objevil letos díky nakladatelství Host a stejně jako v dalších evropských státech zaznamenal oprávněný vysoký zájem ze strany čtenářů.

Fin Macleod, detektiv z pevniny, na ostrově Lewis vyrostl. Tady prožil prvních osmnáct let života. Nyní vrátil, aniž by o to moc stál, vlastně nechtěl už nikdy vidět to zpropadené místo, od kterého se snažil navždy odpoutat.
Dosud si nějak neuvědomoval, jak hluboko je v něm zakořeněno. Jeho návrat na Lewis znamená obnažení pečlivě pohřbených vzpomínek, pochopení podivných nočních můr, které ho léta trápí, ujasnění si vlastní životní cesty, která na něho čeká v budoucnu. Po osmnácti letech na pevnině, kdy začal studovat, zběhl ze studií, stal se poldou, oženil se bez lásky, narodil se mu syn, se znovu setkal se spolužáky, přáteli, první láskou, znovu spatřil ostrov, kde se hovoří v rodinách gaelsky, kde pastor zmůže víc než policajt, kde není lehké se uživit, kde v alkoholu a marihuaně hledají spásu mnozí od puberty, kde vztahy mezi lidmi jsou víc než svérázné. Tady jen těžko hledají lidé obživu, prudký déšť a neustálý vítr jsou tu častými návštěvníky, a snad jenom strach z Boha je větší, než starost všech o živobytí.  Atmosféru nelehkého života obyvatel v lůně přírody bez lesů autor líčí plasticky, barvitě. Jeho popisy jsou svěží, nejsou rozvláčné a unavující. Přiblížil se jimi k umění anglických romanopisců devatenáctého století. Však zasadil svůj napínavý děj do velmi obdobných kulis. Vědom si však dobře současných trendů, vždy popis ukončí včas a rozjíždí další strhující děj.

Strhující a pulzující text čte, v režii Jitky Škápíkové, Jiří Dvořák.
Svým melodickým, lehce ironizujícím hlasem umocnil napětí, dokonale odhalil charakteristické rysy jednotlivých postav, vygradoval tajemné návraty hlavního hrdiny do vlastní minulosti. Ony návraty, které musel detektiv Fin absolvovat, aby dospěl ke kýženému cíli: k odhalení vraha brutální vraždy jeho spolužáka ze základní školy.

Román Skála patří ke skvostům současné prózy.
Jiří Dvořák ji posunul mezi skvosty mezi audioknihami. Svým hlasem pečlivě odhaluje onu krásu a magickou přitažlivost ostrova Lewis, vykresluje svérázné obyvatele a jejich životní styl, odkrývá morální principy, které se mohou dodržovat jedině zde. Jedině zde mají právo na existenci, jedině tady podle těchto zásad lidé jsou ochotni žít.

Příběh plný napětí, podivných událostí, tajemných narážek se krásně poslouchá, i když trvá třináct a půl hodiny – což je pěkná porce. Nicméně jakmile si pustíte první kapitolu, budete hledat chvilky, jen abyste si doposlechli další části. Na vině jsou autor výtečného textu, jeho překladatelka, která se překladu zhostila velmi dobře a zkušeně, a skvělý herec, jenž nám text zprostředkovává.
Skála je detektivka, která přesáhla hranice svého žánru, román, který přerostl své meze. Víc superlativ netřeba, další si doplní každý posluchač sám.

Ukázka audioknihy:
{youtube}W8MgfMghxjE{/youtube}

Peter May (1951)
se narodil v Glasgow. Žije ve Francii. Původně se živil jako novinář. Když ve dvaceti sedmi letech vydal první román The Reporter (1978), byl požádán, aby jej přepsal do podoby scénáře pro seriál BBC. Od té doby se věnuje televizní tvorbě. Je jedním z nejúspěšnějších a nejplodnějších televizních scenáristů. Má na kontě více než tisíc položek, včetně seriálů The Standard a Machair. Vedle toho také píše romány. Šestidílná série „čínských“ thrillerů s dvojicí mladého čínského komisaře Li Yan a americké soudní lékařky Margaret Campbellové, těžící z rozdílů dvou odlišných kultur, mu vynesla celosvětové renomé.
Román Skála (The Blackhouse), první z trilogie odehrávající se v Mayově rodném Skotsku, vyšel v roce 2009 ve Francii, o necelé dva roky později ve Velké Británii, kde po vydání v září 2011 osm týdnů figuroval na britském žebříčku bestsellerů, byl prezentován v prestižním Richard and Judy Book Club, zvítězil v anketě o nejoblíbenější knihu podzimu 2011 a BBC plánuje natočit jeho filmovou verzi.
V září 2012 vyšel druhý díl trilogie s názvem The Lewis Man a v lednu 2013 její závěrečný díl – The Chessmen. Obě knihy se drží v top žebříčcích a jsou nadšeně přijímány světovým tiskem, recenzní ohlasy plné superlativů vycházejí v nejprestižnějších denících a jejich literárních přílohách.

Skála | Peter May | Překladatel: Linda Kaprová
Interpret: Jiří Dvořák | Režie: Jitka Škápíková
Vydavatelství: Martin Pilař, OneHotBook, 2013

The post Skála. Po bestselleru skvělě namluvená audiokniha Petera Maye first appeared on Čítárny.

Román Josefa Škvoreckého Mirákl vznikal v letech 1969–1972 a byl vydán v roce 1972 v torontském nakladatelství Sixty-Eight Publishers. V románu jsou zachyceny události z let 1949 až 1970, a to technikou filmových střihů, pomocí nichž se vrací hlavnímu protagonistovi vzpomínky z různých období jeho života. Čtenář je nucen neustále sledovat různé linie příběhu, které se mezi sebou vzájemně prolínají. Vedle sebe jsou řazeny na různém počtu stran popsané události z různých časových období, události jak dějinně důležité, tak zcela banální.

Hlavními tématy, jež prostupují celý text, jsou učitelská dráha v Kostelci, další osudy Dannyho Smiřického a zázrak, který je inspirován skutečnou událostí z roku 1949.
Příběh románu začíná příchodem mladého učitele na dívčí sociální školu, kde se setkává s další postavou, která prochází textem, Liškou, která ho svádí. Spletitý děj popisuje různé situace na dívčí škole, počínaje Dannyho zdrženlivostí, způsobenou kapavkou, konče maturitami.

Další, detektivní, linii tvoří události kolem tzv. čihošťského zázraku, který Danny prospal v kostelecké kapli.
Tyto události jsou spojené se záhadným zmizením faráře Doufala. Záhadu se snaží více méně neúspěšně objasnit Dannyho přítel redaktor Jůzl. Poměrně rozsáhlá část románu se odehrává na pozadí událostí Pražského jara a následné okupace – autor líčí poměry v politických kruzích i mezi umělci a intelektuály, často s ironickým odstupem.

Zmíněné dějové linie však nejsou úplně vyvážené – hlavně v závěru dominuje ta, terá popisuje Dannyho životní osudy.
V Miráklu jsou užity postupy detektivky, románové postupy a také často využívá anekdotického žánru. Tato žánrová mnohovrstevnatost se dobře hodí pro zachycení nepochopitelné doby, ve které se příběh odehrává.

Důležitým prvkem je všudypřítomná ironie v podání mistra pera pana Škvoreckého.
Už podtitul knihy – politická detektivka, stejně jako i název, jsou ironické. Příznakové je využití označení textu jako „pokleslého“ žánru detektivky. Na rozdíl od detektivky v pravém smyslu se vypravěč ani čtenář nedobírá pravdy, ale naopak vše se ještě více komplikuje a neprostupně zahaluje. To, že detektivka vlastně není vyřešená, lze chápat jako ironický nadhled nad skutečností, že život a dějiny jsou nepochopitelné a stejně nepolapitelné jak pravda.

Škvorecký napsal román, který je ale také třeba chápat jako téměř bezprostřední autorovu reakci na události roku 1968 i jako vyrovnání se s předchozími dvaceti lety komunistického režimu.

Knihu a vyznění celého příběhu docela přesně charakterizuje i Orwellův citát, který je uveden na začátku knihy:

Na moderních diktaturách je strašné to, že pro ně neexistuje naprosto žádný precedens.
Jejich konec nelze předvídat. V minulosti lidé dříve nebo později svrhli každou tyranii, opírajíce se o lidskou přirozenost”, která svou podstatou toužila po svobodě. Jenomže my naprosto nemůžem s jistotou říct, že „lidská přirozenost“ je konstantní.
Vypěstovat lidské plemeno, které si nebude přát svobodu, je třeba zrovna tak dobře možné jako vypěstovat plemeno bezrohých krav. Inkvizice ztroskotala, jenomže Inkvizice neměla k dispozici prostředky moderního státu. Rádio, cenzura tištěného slova, standardizovaná výchova a tajná policie všechno změnily.
Masová sugesce se za posledních dvacet let vyvinula ve vědu a my zatím nevíme, jak bude úspěšná.
George Orwell (1903-1950)

Mirákl / Josef Škvorecký / první vydání 1972

Výpisky…

Než jsem šel spát, přečetl jsem si znova první článek jeho pozdějšího seriálu: ten, na který mu odepsal páter Urbanec.
Myslím tedy, že jsme plně oprávněni položit si několik otázek, psal v závěru a pak ty otázky položil s řečnickým patosem:
Je „poručík“ Doufal, jenž zemřel 12.6.1949 na následky „autohavárie“ -při níž přišel nevysvětlitelným způsobem o všechny nehty na pravé ruce – totožný s P. Josefem Doufalem, zatčeným pro údajný podvod 1.6.1949 a od té doby nezvěstným? A jestliže je, k jakému asi doznání nutili kněze vyšetřovatelé, jestliže použili tak nelidského mučení? Pokud pak jde o tuto druhou otázku, myslím, že jsme nejen oprávněni si ji klást, ale také na ni odpovědět: Nutili ho, aby se přiznal k instalaci mechanismu, který do kaple instalovali — oni sami!
xxx

Pan Kohn filozoficky zakýval hlavou.
„Copak se mi chtělo? Nechtělo. Vobejdoval jsem v Praze ještě v květnu devětatřicet! Pořád jsem nebyl štont se rozhodnout. Na jedný straně – šeptaly se hrozný věci. Že nás daj do lágrů, že tam s lidma zacházej jak s dobytkem, že tam všichni pojdem – ale nic člověk nevěděl jistě. To bylo nejhorší. Nic nebylo jistý, ani to dobrý, ani to zlý.
A na druhý straně – odjet do ciziny – mně bylo už pětačtyřicet, jinak než česky a trochu německy jsem neuměl, doma malou fabričku, kapitál za hranicema žádnej a vyvízt už se nic nedalo – jo, pane doktor, to maj těžký rozhodování. Když jim táhne na padesátku a nikde nic jistýho, jenom všude samá hrůza. To je to nejhorší. Když není nic, vůbec nic jistýho.“
xxx

Ušklíbl jsem se, jak to rád dělal on.
„Všechny nadpřirozené nebo nepřirozené faktory jsou zcela vyloučeny. Páter Ronald Arbuthnot Knox,” řekl jsem. „A po vyloučení všeho nemožného musí být pravda to, co zbývá.
Ať je to sebenepravděpodobnější. Tyhle dvě zásady platí pořád.”
„V literatuře, kamaráde, v pokleslý literatuře. Ne v životě,” řekl Gellen.
xxx

Myslel jsem na mnohem dřívější dobu, kdy mi bylo šestnáct, sedmnáct, ležel jsem na posteli ve svém pokoji, díval se oknem na tajemnou Beteigeuzu, mechanicky se modlil Otčenáš a myslel přitom na život, který teprve přijde. Na tu špatnou detektivku, v níž pachatel se jmenuje Pravda, ale detektiv ho nikdy nechytí. Občas, snad, zabliká nějaké řešení, jenže vždycky je přitažené za vlasy, nepravděpodobné. Vypadá třeba krásně, ale platí jenom v literatuře.

Chtěl jsem už jenom spát. Za oknem zářily jasné hvězdy, ty trapné symboly marnosti.

The post Mirákl je politická detektivka Josefa Škvoreckého z let 1949 až 1970 i o dnešku first appeared on Čítárny.