Řečeno sumárně: Tato kritická revue tvorby pro mládež plnila ve své době – tedy od poloviny padesátých do poloviny devadesátých let minulého století – úlohu hodnotitele i podněcovatele dětské literatury a podílela se tak výrazně na celkové situaci a úrovni písemnictví této oblasti.

Zlatý máj ovšem nezačínal v roce 1956 bez tradice:
již koncem devatenáctého století vycházel podobně koncipovaný, avšak na tehdejších podmínkách vývoje literatury pro děti odvislý časopis Úhor, který se však postupem doby stal periodikem učitelským a zanikl; krátce po druhé světové válce vycházelo několik ročníků Štěpnice, pro kterou rovněž zkázu znamenal odklon od kritického zaměření a přesun pozornosti k pedagogizování.

První ročník Zlatého máje svou tvář teprve hledal.
Hodně místa redakce v čele s Františkem Benhartem věnovala autorským zpovědím, jubilejním článkům a ukázkám tvorby. Vyjímkou byla diskuse Co s dobrodružnou literaturou pro mládež? Ačkoliv zamítla vydávání Karla Maye a Jaroslava Foglara, přece jen podnítila nový zájem „o dobrodružnou četbu, která ještě donedávna byla přehlížena a snad i podceňována“.

Od druhého ročníku se akční radius časopisu postupně rozšiřoval.
Nová redakce za vedení Oldřicha Syrovátky, později Františka Tenčíka, Vladislava Stanovského a Z. K. Slabého dokázala ke spolupráci získat nejen značně široký kádr starších i mladých kritiků, ale i významné spisovatele, jako byl František Hrubín, J. V. Pleva, Ludvík Aškenazy, J. V. Svoboda a další. Cenné byly i průhledy do světového dění, jejichž autory byli jak zahraniční spoulupracovníci z řady zemí od Ruska přes Polsko, Německo, Rakousko či Švýcarsko až po Japonsko, Indii a Izrael. Zlatý máj z odstupu let můžeme chápat i jako historii naší a světové literatury, jako pramen stanovisek a informací, což nesouvisí pouze s recenzní rubrikou a s kritickými statěmi, ale i s dvojím zpracováním dějin české literatury pro děti, se zevrubnou galérií českých a slovenských spisovatelů i s medailóny Mezinárodního slovníku spisovatelů, ve své době díla u nás zcela ojedinělého.

Značnou odezvu měla i čísla monotematická.
Byla věnovaná například problematice čítanek, dětským časopisům, humoru, pohádce. Obdobně diskuse s tématy Hledá se hodnej táta, Deprivované dítě, dramatická tvorba pro mládež, dobrodružná literatura, komiksy, kritika a teorie dětské literatury nebo polemika o výtvarné podobě dětských knih, podnícená Kolíbalovými ilustracemi ke Stromu pohádek Vladislava a Stanovského, měly velký ohlas a přispěly k postupnému odstraňování socialistickorealistických regulí, nastolených u nás hned počátkem padesátých let. Největší zájem ovšem projevila česká veřejnost o foglarovskou diskusi, zásadní a zcela vyhrocený střet příznivců a odpůrců díla Jaroslava Foglara, který nebyl redakcí manipulován. Což jí vyneslo pochopitelně nevůli nadřízených činitelů včetně samotného vydavatele, jímž bylo Státní nakladatelství dětské knihy.

Charakteristická tvář Zlatého máje vznikala postupně.
Když začínal, mohl na někdejší Úhor a Štěpnici navázat jenom do určité míry. Obdobné časopisy v zemích východního bloku neexistovaly a s těmi v západních zemích neexistoval žádný kontakt. Až vlastně mezinárodní anketa, jejímž výsledkem bylo mezinárodní setkání spisovatelů v roce 1964, začala zmapovávat oblasti, na kterých do té doby mohlo být pro naši veřejnost napsáno Hic sunt leones.

Důležité bylo právě to, že se podařilo kolem redakce soustředit základní kádr teoretiků, kritiků a recenzentů, kteří se problematice dětské literatury věnovali soustavně.
Ke zkušeným starším odborníkům se na stránkách časopisu připojili mladí, kteří tu prodělali svá Lehrjahre a jejichž podíl byl pak rok od roku výraznější. Jednoho úskalí se však redakce vždy snažila vyvarovat: aby kmenoví autoři časopisu utvořili kompaktní skupinu, která by se snažila diktovat, jakým směrem se má dětská literatura ubírat. Redaktoři pojímali Zlatý máj jako časopis celostátní, jako časopis celé české a slovenské literatury a všech spisovatelů, malířů, divadelníků, filmových, televizních a rozhlasových pracovníků, loutkářů atd., i když důraz byl průběžně položen především na dění literární.

Pokud o nějaký diktát Zlatý máj usiloval, byl to diktát umění proti braku, diktát životného pojetí proti schematismu, diktát široké tvůrčí a žánrové palety dětských knih proti jakémukoli zužování.
(Zmiňuji se tu samozřejmě o letech před husákovskou nenormalizací a po ní, doba sovětské okupace a stranických čistek i v tomto oboru vykonala své; musím ovšem přiznat, že redakce tohoto období učinila maximum, aby pro Zlatý máj udržela co nejčistší štít v rámci možného.)

Zlatý máj v době svého rozkvětu, tedy především v šedesátých letech minulého století, si získal značné renomé i v zahraničí, stal se inspirací pro následně založené obdobné časopisy v Rusku, Bulharsku, Jugoslávii, Polsku i jinde.
Je i jeho přičiněním, že Praha byla chápána jako centrum kritiky dětské literatury s šancí vytvořit zde vědecký institut, který by se této oblasti v mezinárodním měřítku věnoval. Jako mnohé jiné, vývoj po srpnu 1968 tyto šance zlikvidoval.

Přesto Zlatý máj i jeho edice Blok zůstává inspirativní i pro dnešek, který se bohužel přiklání k adoraci braku, k omezování nových tvůrčích činů (tentokrát nikoli z pozice komunistického oktrojování, nýbrž zdůrazněním pouze složky výdělečné). Lze na jeho stránkách totiž najít leccos, co nemá pouze (dnes už poněkud vzdálenou) historickou hodnotu.

Posledními šéfredaktory Zlatého máje byli vynikající literární kritik PhDr. Zdeněk Heřman a Jaroslava Votýpková.

The post Zlatý máj. Historie legendárního časopisu o knihách pro děti a mládež aneb bylo tu, není tu first appeared on Čítárny.

Mateřídouška je už dlouho manipulační médiem pro nejmenší děti. Svého největšího dna, ale dosáhlo v březnovém čísle (2023). V tomto čísle vydává kýčovítý komiks o soudruhu prezidentovi, přesně v duchu starých čísel z nejhorší doby totálního socialismu z 50ých let.

Koneckonců soudruh Pavel má k té době vřelý vztah. Např. jako bývalý snaživý a uvědomělý rozvědčík Československé Lidové armády, který přísahal věrnost nejen Komunistické straně Československa, ale i Sovětskému svazu či Varšavské smlouvě, což byl tenkrát vojenský protipól NATO.

Kult osobnosti, který je zde zcela evidentní, je třeba rvát dětem do hlavy od útlého dětství.
A tak se hodí i soutěž o nejlepší dopis našemu soudruhu prezidentovi Pavlovi. Že má něco společného s tím, že schvaloval vstup okupačních vojsk do ČR v roce 1968, že byl speciálně cvičený na potlačovaní demokracie v ČSSR nebo že musel souhlasit se zatčením Václava Havla, se ale samozřejmě dětem tají.

The post Mateřídouška vydala kýčovítý komiks o soudruhu prezidentu Pavlovi first appeared on Čítárny.

Pedophrasty neboli pedofrastie se používá v propagandě při prosazování jakýkoliv názorů. Argumenty sdělují bezbranné děti, protože opravdu málokdo by zpochybňoval jejich pravost nebo zdroj jejich prohlášení. Často se používají symbolické fotky.

Příklad: Greta a změna klimatu
PR figura Greta má údajně reprezentovat rozčílení nad bezohledností lidí, díky kterým se rapidně mění klima na této planetě.Postpubertální a nedovzdělaná Greta je klasickým symbolem a proto nelze na ni klást racionální požadavky. Je medializována jako prorok. Proto s ní nelze vést polemiku.
Očekává se, že bude katalyzátorem přijmutí emočního souhlasu u cílové skupiny bez kritického zkoumání skutečnosti. Ten pak bude využíván k politickým cílům.

Být pionýrskou celebritou v tak mladém věku je strašná životní zkouška.
Horší je ale být dětskou hereckou celebritou. Ovšem dětská politická celebrita, to tu ještě nebylo. Copak se asi s Gretou Thunberg stane za pár let? Gusta Fučíková? Ptá se spisovatel Ondřej Neff ZDE

PIONÝRKA GRETA
Greta naklonila svou hlavičku nad zeleným pionýrským šátkem a jasným pohledem spočinula na modrých dálkách, kde v šiku na planetu útočí ty zlé, neduživé, molekuly ceodvě.
Posmutněla. Důvěrně se nakloní a vypravuje.
Vypravuje o své rodné globální straně, o dvanácti posledních letech lidstva, o pionýrském oddíle piár soudruhů, o době, kdy blbci padali z nebe,
vzpomíná na modré soudruhy, v jejichž objetí vřelém nachází ideovou pravdu jedinou.
Je statečná ta naše pionýrka Greta, ta naše nová Gusta Fučíková.

Příklad 2 / Kult osobnosti
V březnovém čísle (2023) vydává kýčovítý komiks o soudruhu prezidentovi Petru Pavlovi, přesně v duchu starých čísel z nejhorší doby totálního socialismu z 50ých let.

Koneckonců soudruh Pavel má k té době vřelý vztah. Např. jako bývalý snaživý a uvědomělý rozvědčík Československé Lidové armády, který přísahal věrnost nejen Komunistické straně Československa, ale i Sovětskému svazu či Varšavské smlouvě, což byl tenkrát vojenský protipól NATO. Rovněž byl předseda KSČ, což byla funkce v politické straně, kterou i za komunistů nebylo lehké dostat.

Více >>

The post Pedofrastie se používá v propagandě u bezbranných dětí při prosazování jakýkoliv názorů first appeared on Čítárny.

Už to jsou desítky let, co v nakladatelství Olympia vyšla první kniha s tímto dnes už legendárním hrdinou kreslených seriálů Kocour Vavřinec a jeho přátelé autorů Dagmar Lhotové a Z. K. Slabého a ilustrátorky Věry Faltové. Kolik je ale Vařincovi let? První seriálový příběh s ním už vyšel v časopise Mateřídouška už 1. února 1967 a on se pak na dlouhou řadu let v Mateřídoušce zabydlel.

O jeho zrodu uvádějí autoři:

“V šedesátých letech už mohly dětské časopisy u nás otiskovat komiksy (dříve považované za nežádoucí).  Mateřídouška však nemohla najít autory, kteří by k tomuto žánru inklinovali, a tak jsme se po několika krátkodobých pokusech, většinou převzatých ze zahraničí, sešli v trojici a hovořili jsme o tom, jak by měl seriál vyhlížet, jací by měli být jeho hrdinové, co by se v něm mohlo odehrávat.
Z tohoto rozhovoru (a z dalších schůzek) se zrodil nejen kocour Vavřinec, ale i psí holčička Otylka, prasátko Mojmír, snílek a básník, a nerudný kozel Spytihněv. K nim se jako antagonisté přidali psí zápasník Hubert a lstivá myš Julie.
Naším cílem bylo upoutat děti, aby si tyto postavičky oblíbily, a udržet seriál alespoň po dva nebo tři roky. Což se pak nejenom uskutečnilo, ale i pořádně protáhlo – nejen v časopise, nýbrž i v dalších knihách: Kocout Vavřinec a jeho přátelé na cestách (1971), Kocour Vavřinec detektiv sportovec (1973), Kocour Vavřinec na vodě i ve vzduchu (1977, holandské vydání De 4 vakantie plezier 1978, bulharské vydání Kotarakat Vavrinec po voda i vazduch 1980) a Olympiáda  kocoura Vavřince (1980).

Po samostatných reedicích vydalo nakladatelství BB/art v roce 2006 soubornou publikaci Velká kniha kocoura Vavřince.

Když vyšly v Mateřídoušce první příběhy, děti si své zvířecí hrdiny skutečně oblíbily, o čemž svědčí i několik divadelních inscenací, gramofonová deska, televizní seriál a DVD.
Dostali jsme však tehdy i jeden zcela negativní dopis, abychom Vavřince, Otylku, Mojmíra a Spytihněva okamžitě přejmenovali, poněvadž v rodině pisatele existovala přesně tato jména a on si tudíž nepřeje být porovnáván se zvířátky. Naopak o seriálu byly napsány dvě diplomové práce, jejichž autoři shledávali určitou příbuznost s Ladou a Sekorou, takže Vavřinec vychází z ryze české tradice.

A o to nám ostatně šlo. Být původní, čeští, nenapodobovat ani domácí ani zahraniční vzory. Že kocour Vavřinec přes zmíněné „jubileum“ si uchovává svoji životnost, o tom svědčí, že Česká televize právě zařadila reprízu sedmidílného „večerníčku“, uváděného ovšem ráno raníčko, a že se seriály s ním vrátily letos i do časopisu – tentokrát do Sluníčka.“


Ilustrace: Věra Faltová

The post Legendární kocour Vavřinec a spol. mají víc jak 50 let. Stvořilo je trio Lhotová, Slabý, Faltová first appeared on Čítárny.

“Kdy už ten Toman konečně odejde?” zeptal se někdo v létě 1991 na jedné poradě časopisu ABC. Zmíněný šéfredaktor Toman, za jehož zády se tak jednalo, byl zrovna v Mariánských Lázních.  Půl roku uteklo jako voda a dotyčný se onoho odchodu dočkal. Vlastislav Toman (1929) v tu chvíli dovršil takřka šestatřicátý rok v našem vůbec největším časopise pro děti – a třiatřicet let z toho stál v jeho čele. Dělal šéfredaktora, ale taky psal a dodneška publikoval čtvrt sta titulů. Nevíce ovšem uvízl v povědomí dětí jako zručný scenárista komiksů.
Vraťme se však na začátek.

Dětství jako z Rychlých šípů.
Tomanův tatínek pocházel z jihočeské Čkyně. Sem syn později rád jezdil, hlavně o prázdninách, ale rájem dětství mu byla i plzeňská “Homolka” a tamní “prérie” na břehu řeky Radbuzy. Pořádali “válečné výpravy” s kluky až nad Starý Plzenec, na skálu Ostrou hůrku a na hrad Radyni. Doma četl. Foglara. Maye… A podle jistého Mayova sluhy (tedy vlastně Old Shatterhandova) získal mezi kamarády i přezdívku: Hadži.

Právě tuhle přezdívku dal po letech i Božovi Rakovi, hrdinovi svého rozsáhlého seriálu o klubu Strážců (1967-1984). A další pětice hochů tady vylíčených, tak to jsou i druzi Tomanova dětství. První z nich, Zrzek, tak to byl Vašek “Bum” Štekl, budoucí herec a komik. Robin s čapkou zbojníka Robina Hooda, je zase nadšený cyklista Vláďa Bednář. Hezoun Jenda Drábek, vedoucí Strážců a jistá to obdoba Mirka Dušína, je Miroslav Liška, někdejší ministrant z Jiráskova náměstí v Plzni. A Kája Drobný, ten s kšiltovkou? To byl ve skutečnosti skaut Zdeněk Vřešťál, po Únoru vězněný.

A tak tedy vznikly “plzeňské Rychlé šípy”, druhý nejdelší chlapecký seriál mající 176 dílů.
A čtvrť Petřina v něm je plzeňským Petrohradem a Slovanka, to jsou Slovany. Zvláště závěrečná Kronika Strážců (1981-84) obsahuje prvky, které byly úlitbou době, ale ohlédněme se i za Foglarem. Svého času taky “pustil” Rychlé šípy na stavbu mládeže (1948) a kdyby komunisté Vpřed nezastavili, nejspíše by v tomto duchu pokračoval, to si přiznejme.

Vpřed ale už pak vycházet nesměl. A až po deseti letech dostalo šanci právě ABC. A v něm posléze i Strážci. Jejich návaznost na Rychlé šípy Toman nikdy nepopíral a patronem Strážců je ostatně jakýsi “Mirek Dušek, člen kdysi slavného klubu”. Nepopíral návaznost, nicméně při psaní těžil ze vzpomínek na svou Plzeň i Čkyni.

Mládí v ABC
Četba Troskových knih Tomana kdysi přivedla až ke zkouškám na elektrotechnické škole na Borech (1943), ale pro špatnou němčinu u nich skoro proletěl. Nakonec ne. Ale o jedněch prázdninách ho totálně nasadili na letišti a až do února 1945 do Škodovky. V dubnu navíc zasáhla jeho dům bomba. Prchali z něj do čtvrti Homolka, k ženatému Vlastislavovu bratru Karlovi, pozdějšímu novináři. Uběhlo ale jen pár dní a pumami byly zasypáni i tam. Tak skončila vystrašená rodina až na samotě u Třemošné. Přišlo osvobození – a dostali nový byt po okupantech.

Po maturitě (1948) se Toman vrátil do Škodovky, ale souběžně psal do Mladé fronty, kde mu radil vedoucí filiální redakce Ludvík Mištera. Pak přišla vojna (1951). Zůstal v redakci Rudé zástavy (1953-56). A zde tenkrát tiskli nejen Švandrlíka, ale i Gabriela Lauba či Arnošta Lustiga. Toman odsud nakonec “utekl”, využil šanci, osobně vymyslil název “ABC mladých techniků a přírodovědců” a začal pracovat v novém časopise.

Oči Strany byly na tento “nový Vpřed” upřeně upřeny, a přece se dělo všelicos. Mohli opisoval i ze švýcarského časopisu Interavia a jindy Toman šokoval cenzory “nemístnými” detaily z vojenské přehlídky v Moskvě. Komiksy Pif a Pifík se pro ABC kupovaly od francouzského Vaillantu. Podstatnou pomocí byl pro redakci předválečný modelář z Mladého hlasatele Vladimír Procházka.
Ale jinak se mašírovalo s dobou a v Tomanově povaze se dále a jako vlásky v copu mísil ostych s neústupností. Ne, z ABC nikdy neodešel. “A vyhoďte Vlastíka dveřmi, vrátí se vám oknem,” řekl kdosi. “Vyhoďte ho oknem a vrátí se vám komínem.”


Zůstal. Od 1. října 1956 do 28. února 1992.

Cenzura a spolupráce s Foglarem.

„Cenzoři naštěstí nečetli ábíčko zevrubně,“ vzpomíná dnes Vlastislav Toman. „Šli po slovech: SSSR, budování. A hledali vnější známky angažovanosti. Tak co? Rozmístil jsem je. ABC ale bylo ke čtení.“ Vymyslil například hru Volá vesmír (1959) a obnovil Foglarovy čtenářské kluby jako „raketové posádky“. Už se ale nelovili bobříci, přišlo „podávání důkazů“.

I tak museli s kluby skončit (1975). Rušili prý jednotu Pionýra.

Zato podpultové ábíčko se stalo dětem hotovou magií. A ty přílohy!
Už roku 1961 k výtisku přidali aršík zažehlovacích obtisků z NDR a byla to senzace. A došlo i na spolupráci s Foglarem. Ten se díky Tomanovi ocitl i v tiráži (1964) jako člen aktivu pro práci se čtenáři, stal se dále „guvernérem posádek“ a jeho pověstná rubrika Z bobří hráze přešla do ábíčka maskována za Kompas. Toman také Foglarovi vydával povídky. I knihy, byť nikdy ne celé (Tábor smůly a Poklad Černého delfína). „Do druhé u nich by stačilo sem tam vepsat slovo pionýři a…“ radil, ale Foglar to odmítl.

Psát pionýrský seriál Kulišáci (ABC 1963-1966) však Foglarovi nevadilo. Právě zde je Toman i spoluautorem některých dílů. Hlavně těch s děvčaty. Jenže „hloupých holek“ se Foglar asi v půli komiksu obratně zbavil a posléze celé dílo upravil na nové díly Rychlých šípů, a když ABC po převratu udělovalo Řád dětského úsměvu, byl i dekorován.

Kreslené seriály pro děti a další fenomény
Tomanův časopis ovšem během mnoha desetiletí podchytil nebo podnítil mnoho dalších fenoménů. Vylepšili americké “bedničky od mýdla”, až nastala “zlatá éra minikár”. Po roce 1972 nastal definitivně i zlatý čas vystřihovacích modelů, světově raritní. A novým Batličkou se v ábíčku stal spisovatel Jaroslav Fencl, dodavatel krátkých povídek.

Sám Toman mj. zbeletrizoval Strážce do knih Trampoty s kapitánem (1971) a Trampoty na pokračování (1987) a doplnil je posléze i sci-fi komiksem Strážci IKS (2000-2003) o putování časem i po zemích Evropské unie. Fantastika byla jeho parketou odedávna, už i v případě jeho vůbec prvního komiksu Za tajemstvím hlubin (1957). Zde ovšem zatím šlo spíš o ilustrované povídání (seriály byly tehdy v nemilosti), ale hodně zachránil výtvarník Liďák alias Haďák.

Toman se učil. S pozdějším emigrantem Janem Kristoforim tak stvořil Zajatce Torů (1965-66) a unikátem zůstává jeho zcela původní pokračování Doylova Ztraceného světa (Druhá výprava, 1979-80).

Děti fascinoval i zpracováním za komunismu nikdy nevydaných románů E. R. Burrougse o “hrdinovi dvou světů” Johnu Carterovi (1968-71) a nadchl vůbec nejdelším českým sci-fi komiksem o Kruanovi (od 1973), jehož filmovou verzi chystá od roku 2006.
Jak dílo vzniklo? Burrougsovi dědici nedovolili ábíčku tvořit a publikovat seriál podle Tarzana, tak Toman místo toho hmátl po vlastní prvotině Příchod bohů (1966). Tato kniha dikcí nepatrně upomíná i na Bradburyho Marťanskou kroniku, je však zcela technicistní a hlavně je pro děti. Dvě její povídky Toman rozvedl do celých dvou ročníků ABC a navázal i sérií třetí komiksů. Tak se stal “Kruan ze Žluté planety” až jakousi obdobou francouzského pračlověka Rahana – a ovšem i českou variantou kapitána Cartera, onoho “bojovníka z Marsu”. Uspěl a vracel se. Tak máme i série Kruanova cesta (1988-89), Kruan a bohyně (1995-97) či Kruan a Pozemšťané (1998-99).

Padesáté výročí založení ábíčka a film pro kina o Kruanovi.
Vlastislav Toman v ABC zřejmě vytěžil maximum z konstelace “nastavené” tehdejším režimem. Nechával vlka nažrat, zatímco ábíčko vzkvétalo. I za hranicemi byly podobné časopisy, ale buď jen stopového nákladu, anebo sice vysokého, ale neseriózní. A že zuby nehty se držící šéfredaktor přes třicet let lavíroval? Někdo to asi pro děti udělat musel.

Toman dnes míní, že se nikdy úplně neohnul, ale je faktem, že v jistém předklonu se zrodila už celá původní redakce. Tematika je však zachraňovala. Mladým technikům patřili opravdu, přírodovědcům jakbysmet, a to nešlo “ožulit”. Ano, sdíleli státní linii vědeckotechnického rozvoje a zvláště po roce 1970 se stala tato čtyři slova magickým zaklínadlem. I to je zachránilo.

Do důchodu pak Vlastislav Toman odešel po úvodem citovaném dotazu.
“Kdy už konečně…?” Deset let už tou dobou odkládal operaci oboustranného šedého zákalu. Ta se roku 1992 naštěstí povedla a “šeď, která mi zrak postupně zakalila, jako by přede mnou do té doby skrývala spoustu drobností, ale zejména jasný pohled do dálky.”
To aspoň Toman s úlevou píše v knize Můj život s ABC (2005). A právě renomované oči se mu staly i výzvou k další práci a opět nejenom pro ABC.

A začátkem roku 2007 se pak dočkal i setkání své redakce po padesáti letech.
Došlo k němu na Kavčích horách a sešlo se na čtyřicet lidí. Dalších asi patnáct sice slíbilo, že přijdou a že je to moc těší, když setkání bude, ale pak se nedostavili. Milé bylo, že pozvání přijal a přišel i vůbec první šéfredaktor ABC Jan Čeřovský. Slavil i Jindřich Kovařík, výtvarník a ilustrátor už od prvního čísla – a také autor původního loga. Dostavilo se i několik bývalých sekretářek, tou druhou v pořadí počínaje. Česká rada Pionýra dodala čtyři dorty, dva z nichž náležely těm, kdo přišli s původním číslem jedna. Sdružení přátel Jaroslava Foglara věnovalo Poděkování za propagaci Jaroslava Foglara a jeho zkušeností.

Zato současné ABC, byť pozváno, se nedostavilo. Lidé se na to dost ptali a nelíbilo se jim, že v novém ábíčku setkání ignorovali. Došlo ale i na to, že se pár lidí jaksi drželo stranou, aby si nepokazili spolupráci s tímto časopisem. Staří totiž poslali do nové redakce dopis na téma setkání a s přáním úspěchů do dalších let.

V novém ABC se zatím o akci mluvilo všelijak, až k ní bylo zaujato zcela negativní stanovisko. Na Kavčích horách prý zneužili ABC. A rozebírala se i otázka případné žaloby. Za “reklamu zdarma” zkrátka setkání “starých” nikdo v novém ABC nepovažoval. Na Kavčí hory zato přišel režisér Krejčí, který s Tomanem chystá kruanovský film.

A autor sám? Po úspěšném napsání synopse a dvou verzí scénosledu řešil v lednu 2007, jak udělat akčnější začátek, ale nevynechat přitom některé podstatné události. “Nic neobvyklého, Ivoši,” dodává k tomu pan Toman optimisticky.

The post Historie ABC a Vlastislav Toman. 36 let v legendárním časopise ABC first appeared on Čítárny.

Když jsem byl kluk, a tedy koncem „šedesátých“, tak mi kromě (ryze literární) Mateřídoušky kupovávali za korunku měsíčně Sluníčko. Bylo to takřka čtvercový (16×16,5cm) časopisek a těžko jsem jej mohl nenávidět, když ještě neexistoval kosmos internetu, televizi jsme doma vůbec neměli a dětských knížek mi taky zase tak moc nepřibývalo.
Ale je zase fakt, že občas bodovali aspoň rozhlasoví Hajajové, známí dodnes neodmyslitelnou znělkou a tehdy i hlasem Vlastimila Brodského…

Ale vstupme do Sluníček! Proč Vzniklo?
Jak v knize Česky psané časopisy pro děti (1850-1989) (2014) připomíná Štefan Švec, nápad na Sluníčko jako didaktickou pomůcku pro mateřské školky i první dva ročníky škol obecných dostali již v květnu 1965 spisovatel Otakar Chaloupka a psycholog Zdeněk Helus, a to na konferenci Jiskry a literatura; přičemž v desátém čísle Zlatého máje z téhož roku je svým článkem podpořil ještě Bohuslav Kabát.

Myšlenka pod stůl nespadla, nicméně Sluníčko vzniklo teprve v září 1967, kdy mi shodou okolností bylo příhodných tři a půl roku.
A Sluníčko se rozzářilo v nakladatelství Mladá fronta, kde jej dle tehdejších mravů a zvyku vydávala Česká ústřední rada Pionýrské organizace Socialistického svazu mládeže.
V čele časopisu (jehož redakce měla adresu Senovážná 2) stál v prvních dvou letech šéfredaktor Mateřídoušky Zdeněk Adla (1910-1990) a poté, do roku 1973, předčasně zesnulý Jan Kloboučník (1919-1974).

Podívejme se namátkou na třetí číslo pátého ročníku Sluníčka (imprimované 22. října 1971 a distribuované v listopadu téhož roku)
Vidíme, že Kloboučníkovi pomáhali se (čtyřiadvacetistránkovým) měsíčníkem prvořadě redaktorka Lilly Eisenschimlová a grafik Vlastimil Pokorný.
Trojici pak doplňovala vcelku úctyhodná sedmičlenná redakční rada sestávající vedle někdejšího šéfredaktora Adly ještě z Evy Opravilové, Ladislava Dvořáka, Františka Holešovského, básníka Josefa Bruknera a hned ze dvou výborných malířů Oty Janečka a Radka Pilaře. A teď už časopis prolistujme.

Stejně jako v předchozím ročníku na obálce pokračoval Českým Honzou (na obrázku Josefa Žemličky) cyklus Pohádkové postavy. – Následující dvoustrana náležela dalšímu dílu takzvaných Vycházek a tentokrát mohla děcka číst o ukládání se zvířat k zimnímu spánku (kresby Kateřina Černá).

Další stránky 4 a 5 (s obrázky vynikající Zdeňky Krejčové) obsahují hned čtyři básně Jiřího Havla (1924-2016) i včetně dvou říkanek vyloženě zvukomalebných (Mniši a myši, Pešek z Peček) a hned následující dvoustranu měl zabukovanou Brukner. K tomu účelu, aby svými verši jako už vícekrát doplnil klasické výtvarné dílo. Onoho listopadu došlo na Kočky s červeným deštníkem od Ferdinanda Desnose.

Co následuje? Literárně cenná Gorkého vzpomínka Domov a dětství (ilustrovaná opět Krejčovou) a tyto překvapivé Puškinovy verše (datované 1825):

Srdce žije z naděje
a ne přítomností chudou:
čas tvé smutky zavěje;
a když přejdou, milé budou.

A dál zde byla rubrika Píšeme, kreslíme, prostor poskytovala výtvarné i literární tvorbě malých čtenářů a tentokrát a konkrétně povídce sedmiletého pražského kluka Radana Žemličky Záhada profesora Livrzeje (i třem Žemličkovým výkresům, ale zda byl synem či vnukem autora obálky, netuším).

A jsme na straně 11. Zde časopis otiskl výsledky ankety z čísla 11 minulého ročníku.
I zvíme, co prý z obrázků zaslaných do Senovážné ulice vyplynulo. Děvčata si nejradši hrají s panenkami a s medvídky a chlapci s autíčky. „Ale jiné hračky se vyskytují poskrovnu,“ konstatuje smutně redakce a mrzí ji, že si děti málo hrají se stavebnicemi a skládačkami.
Neznámo čím bylo odměněno takřka padesát těchto kreslířů a zveřejněna jsou v časopise nejenom jejich jména, ale i bydliště (pražské tu kupodivu figuruje pouze devětkrát). – Na té samé stránce ovšem redakce analyzuje také výsledky dotazníku z čísla 10, kterým dostaly děti šanci aspoň naznačit, co by se z časopisu mělo vyhodit a co tam naopak postrádají.
Výsledek? Vyhodit prý nic. A přidat? Psaly si kupříkladu o kreslené vtipy a komiksy. Ale redakce konstatovala, že „stávající rubriky“ lze bohužel už rozšířit zcela minimálně.
Další stránku onoho Sluníčka ilustroval Miroslav Barták a rovněž navrhl psa pro rubriky Dílna v krabici na straně 13. Děti tu ovšem k časopisu potřebovaly (tehdy běžné) cívky od nití, aby z nich pejskovi udělaly kolečka. – Hned na sousední straně najdeme i bludiště a taky reklamu na obtisky. A následující Úkol na prosinec? Je pouze další maskovanou reklamou, a to hned na patnáct knih, o něž si bylo možno napsat do Jindřišské ulice v Pardubicích!

Pro zajímavost uvedu, o které tituly tenkrát šlo.
Adla: Pejskovy pohádky (ilustroval Josef Paleček).
Bednář: Piano jde do světa.
Adla: veršovaná trilogie o Cvalíku,
Alík a strýc (má oblíbená),
Vitalij Bianki: Mravenečkova dobrodružství, encyklopedie Svět zvířat.
Ladovy Říkadla a Fidlovačka
Veselé příhody Frantíka Vovíska a kozla Bobeše
Kubaštovy Tři medvídci, Žabí král, Prasátka a vlk
Komiks Miloše Nesvadby Evička a Monoklíček sportují (libreto Josef Velda)
Martínkovy pohádky Eduarda Petišky (ilustrované Václavem Sivkem)

Ale vraťme se mezi stránky časopisu. Ten přinesl i dvaadvacátý díl Pilařova komiksu o Machalínkovi (ten jsem upřímně nesnášel a děti ho později v jedné anketě opravdu zapudily) a v rámci tzv. Encyklopedie osmici obrázků Květy Pacovské zachycujících „významná města socialistických států“, podkreslená Havlovými dvojveršími a s dovětkem: Deset odpovědí odměníme knihami. Současně ovšem redakce dětem bezelstně dovoluje, aby si v tomto případě určitě nechali poradit od rodičů, staršího sourozence anebo od „soudružky učitelky“.

Tím naštěstí pravěké Sluníčko ještě nekončí a slavný už tehdy velice Václav Črvtek doň také přispěl, a to povídkou Jak se hádali o knoflík. Ilustroval ji Jaroslav Malák a jiný malíř Miloš Noll doplnil obrázky ruskou lidovou pohádku Liška a medvěd. Cyril Bouda ilustroval vodnický příběh Miroslava Procházky Venca Mazanec a Leoš Konáš pohádku Vladimíra Stuchla Tři nejvěrnější.

Na úplně konec jsem si nechal trojici stránek, které jsem měl v tehdejším Sluníčku nejradši. Co že na nich rašilo?
1. Pravidelné „malované čtení“, v němž jistá vybraná slova nahrazovaly obrázky (zde to je příběh Tesař ilustrovaný Zdeňkou Krejčovou).
2. Dnes už klasický komiks Karla Franty o strašidýlku Kuk.
3. Adolfem Bornem kreslený kocouří seriál o Couru a Courkovi, který tehdy ovšem ještě nepsal Svatopluk Hnčíř, nýbrž (nikde však neuvedený) Jan Kloboučník.

TAK! A TEĎ SE PODÍVEJME NA SLUNÍČKO DNEŠKA.

Hle, Sluníčko se rozrostlo, má už 44 stran a formát 25×20,5cm. A stojí dokonce pětatřicetkrát víc. Loňská zářijová devítka má na titulní straně snad trochu překvapivě (a nostalgicky) Rumcajse, Manku a Cipíska (a vevnitř jen ten samý obrázek opakován jako omalovánka), ale ptejme se spíše po tom, co je za obálkou.

Jistěže opět i bludiště a také „Lesní hrátky“, kde mají děti v určitých skupinách odhalit zvíře, jež „nežije v lese“, anebo přiřazovat houbám stíny.
Následuje náznak postupu, jak nakreslit ježka, a obrázky na téma Najdi 8 rozdílů. Jedna z dalších pokreslených stran se pak nazývá Hurá do lesa!
Je tu i rubrika Povídejme si, kde mají děti za úkol říct, které vlastnosti obvykle přisuzujeme těm kterým zvířatům, a v tzv. Školičce narazí malý čtenář dokonce na početní příklady.
Angličtina snad nechybí dnes už nikde. Následuje vybarvovánka Sklízíme ovoce, tradiční stránka Besipu a tzv. Písmohrátky. A uprostřed časopisu a na tužším papíře je pak hned čtvero vystřihovánek: Lesní zvířátka, Pleteme košík, Sbíráme houby a Zaječí pelíšek.

Dále nesmí chybět stránka Je to pravda?, ale ani se nezapomnělo na malůvku (kýčovitého poz. redakce) Adolfa Dudka, obrázek Nesmyslov, jehož nesmysly smíme objevovat.
A je zde i strana Honem do domečku a i dnes tu sice najdeme anketu, avšak nikdo už nepředpokládá, že by snad děti do Sluníčka psaly, takže je spíš symbolická a… Týká se navíc jen hub.

Z časopisu bohužel zcela zmizely nejen plátna klasiků, ale i veškeré verše.
A literaturu zastupuje jen jedna jediná povídka Jak šla Ella do školy, již napsala zkušená Daniela Krolupperová (a již ilustrovala Michaela Bergmannová).

Potěšilo mě ovšem, že stále nezaniká oblíbené mnou Malované čtení, a že konkrétně v tomto čísle bylo zastoupeno adaptací Sutějevovy pohádky Kouzelný hříbek. – Některá podstatná jména tu přitom lapidárně suplují malůvky Veroniky Balcarové.

Ale abych nezapomněl na nejpodstatnější novum: Časopisem děcka do jisté míry doprovázejí dva vnucení jim hrdinové Líza a Pupík a brzy navíc odhalíme, že dokonce existují i jako plyšové hračky (a jsou v prodeji).
Ach ouvej? Nevím! Je to prostě jistý princip a metoda a možná naštěstí se ve Sluníčku objevují oba jen uměřeně. Například strana 14 se díky tomu jmenuje Učíme se s Pupíkem a stránky 34-35 zase jsou věnovány rubrice Kutil Pupík. Ale nechybí ani rubrika Učíme se s Lízou, kde si kupříkladu lze cvičit psaní devítky.

A komiksy? Bída s nouzí, bohužel. Ale přesto lze v moderním čísle hned dva objevit.
Na začátku Sluníčka je to (jak jinak) Líza a Pupík (scénář sama šéfredaktorka Eva Bavorová, kresby Tomáš Suder) a na stranách 32-33 jde o Dinosvět Venduly Hegerové.
Mně připadá docela půvabný. Kýč to podle mého názoru rozhodně není.

A co ještě? – Inu, moderní Sluníčko obsahuje také přehršle reklam a v tomto rámci je dokonce představena Mateřídouška, a to coby „nejoblíbenější časopis mezi školáky“.
A Sluníčko navíc upozorňuje i na hned dvě aktuální novinky multikin.

Dnešní adresa časopisu mého dětství je Komunardů 42, nicméně vydává jej akciová společnost CN Invest v Pařížské 26. Šéfredaktorkou je zmíněná už Eva Bavorová, ale čtrnáct dalších tvůrců je pouhými „spolupracovníky redakce“.

A jaký dnes vlastně je náklad Sluníčka? Napište mi to! Nicméně předem vím, že tři sta tisíc (zatímní rekord) to už nebude.
Ale což. „A buďme rádi, že Sluníčko vůbec ještě vychází,“ chtěl jsem původně dodat. Místo toho ovšem skončím poněkud patetičtěji:
„Literaturo! Kdes byla? Že ses tu – takřka – ztratila?“
Ale kdo ví. Třeba Sluníčko zase vyjde a bude zářit ajko kdysi. Uběhne však ještě hodně vody….

A jak to vypadá s Mateřídouškou? Tam už řeší bez problému politickou propagandu!

Mateřídouška a propaganda. Vymývání mozků u dětí nejen v ČT, ale i v dětských časopisech
Mateřídouška vydala kýčovítý komiks o soudruhu prezidentu Pavlovi

The post Časopis Sluníčko včera a dnes. Nárust nevkusu, kýče a zrůdné průměrnosti first appeared on Čítárny.

V souborném vydání se komiksu o Kruanovi prodalo půl milionu výtisků. Naposledy se vynořil ze Zlaté knihy komiksů Vlastislava Tomana v prosinci 2013, kterou získáte, pokud podpoříte kampaň za natočení filmu o Kruanovi. Autor sám se s optimismem sobě vlastním domnívá, že někdejší nadšence pro časopis Abc, ve kterém se „Kruan“ léta letoucí objevoval, najde i mezi podnikateli, milionáři a miliardáři, kteří si vybaví vlastní dětství.

„Už když začaly vycházet první příběhy o Kruanovi,“ řekl nedávno spisovateli Janu Vavřičkovi, „ozývali se první čtenáři, že by příběh měl být zfilmován. Bohužel tomu doba nenadbíhala a technologie už vůbec ne, i když se jeden čas uvažovalo o čistě kreslené verzi! Ale dnes se časy změnily, dlouhé řady komiksů jsou dávno zfilmovány a přál bych si, abych se ještě té filmové podoby dočkal osobně a nikoli v plechovce, promiňte, urně.“
Já sám se s publicistou, scenáristou a spisovatelem Vlastislavem Tomanem seznámil kdysi díky české Obci spisovatelů, ale prvořadě jsme se semkli uvnitř Střediska západočeských spisovatelů na Americké 29 v Plzni. Ledacos jsem o Vlastovi věděl už z dřívějška a kdo by ostatně v dětství nezavadil o Abc mladých techniků a přírodovědců, v němž působil od jeho vzniku (1957) zprvu jako redaktor techniky, od roku 1959 co šéf. Pětatřicet dlouhých let života s tímto časopisem dnes vyústilo Tomanem přijatou funkci odborného poradce redakce.

Co vůbec děláš dnes v březnu 2015?
Finišujeme na projektu Kruan a tak každou chvíli ještě něco někam píšu. Zbývá pár dní a pár tisíc korun…. Do toho mám rehabilitace od paní doktorky (ještě mě dnes ortoped posílá na Bulovku nemocnice na menší zákrok na lokti levé ruky), dopisuji scénář komiksu První stádo pro Abc, mám rozpracovaný námět na velký komiks do Abc a dělám konkurz s výtvarníky, kteří by jej malovali. Do toho teď Abc přišlo i s návrhem dělat výstavu u příležitosti 60. ročníku (v dubnu v OC Letňany v Praze).

Jak ses vlastně stal novinářem a spisovatelem? Původně jsi přece studoval elektrotechniku a měl z tebe být konstruktér!
Ale není. V Plzni jsem chodíval do filiální redakce Mladé fronty, kterou tenkrát vedl redaktor Ludvík Mištera, báječný člověk. Bylo nás, pravda, povícero, kdo mu pomáhal. I já se občas ohlásil s nějakou novinářskou informací, až mi povídá: „Vlastíku, ale přece dokážeš zprávu napsat sám!“ Tak jsem to zkusil, šlo to. Díky, Ludvíku Mištero, že jsi mi pomohl přehodit životní výhybku!

Říkáváš mi: „Jsem Plzeňák žijící v Praze…“
Právem. V Plzni jsem se narodil a prožil prvních dvacet let do vojny. Na tu jsem šel s přesvědčením, že se do rodiště vrátím, ale osud mi přehodil výhybku a já mířil z Písku, kde jsem začal sloužit u spojařů, do Prahy. Ale ani v metropoli a v redakci vojenských novin Rudá zástava, kde jsem tři roky dělal redaktora kulturně osvětové práce, jsem ještě neuvažoval o tom, že se už do Plzně nevrátím.

Odkdy jsi na to téma přemítat začal?
Když vojenští páni Zástavu zrušili, naskytla se šance nastoupit do nového časopisu pro děti a jí si splnit dávný sen, který jsem měl již jako puberťák čtoucí nejen Mladého hlasatele, ale zejména poválečný týdeník Vpřed.

Redakci skautského Vpředu jsi prý několikrát navštívil už tenkrát.
V letech 1947-1948. Poznal jak tak doktora Karla Bureše i Jaroslava Foglara. Nu, a nástupem do časopisu Abc se stal ze mě Plzeňák žijící v Praze, což platí dodnes, jak říkám, a celé mé plzeňské údobí od dětství po dospělost se mi stalo doživotním zdrojem inspirace v mé literární práci, kdy připomenu jen kreslený seriál Strážci, který se odehrává z velké části na Petrohradě a na plzeňských Slovanech, v seriálu na Petrově a na Slovance.

A navíc i v okolí Plzně, jak vím…
Jistě. Na Hrádku i jinde. Hrdiny se stala pětice kluků, což jsem původně byl já (Hadži) a kamarádi Václav Štekl (Zrzek, v reálu budoucí známý herec), Míra Liška (Honza), Vláďa Bednář (Robin) a Zdeněk Vřešťál (Kája). Za léta vzniklo postupně 176 stran a tři knihy (Trampoty s kapitánem, Trampoty na pokračování a Strážci Žulového paláce) na tenhle námět.

Četl jsem i tvou vzpomínkovou práci Můj život s Abc – ábíčkem (2005), ve které uvádíš i další příklady svých vztahů s Plzní.
Jedná se nepochybně taky o knihy Objevení Sluneční země a Příběhy psané střelným prachem, obě vyšly v Západočeském nakladatelství. K napsání té první mě inspirovaly příhody, které jsme prožívali jako parta plzeňského souboru Divadlo naší doby (DND) v někdejším mlýně u Stříbra, k sepsání druhé vedla cesta přes proslulou sbírku historických zbraní v tehdejším Městském, dnes Západočeském muzeu v Plzni. Učarovaly mi na celý život a v příbězích psaných střelným prachem jsem pokračoval ještě i ve výboru Dlouhý oheň smrti. Ale s Plzní a okolím se prolnuly i další aktivity; například v roce 1959 jsme měli první sraz čtenářů Abc na Radyni a později přibyly i setkání u rozhledny na Chlumu a pod Přimdou. Dlouho jsem taky spolupracoval s tehdejším Krajským domem pionýrů a mládeže a s Městskou stanicí mladých techniků, došlo na řadu besed a na Výstavišti se konala z mé iniciativy i První celostátní přehlídka mladých techniků (1961), na které mělo Ábíčko vlastní expozici. I v mé pozdější literární tvorbě se plzeňské prvky vynořují a občas je hrdinou Plzeňan nebo někdo ze západočeských končin.

Tvůj sci-fi titul Velmistr žánru ale už má nepochybně celostátní dosah.
To se přenášíme do další oblasti mých zájmů i mé práce a mě to velmi překvapilo, když jsem byl pozván do Chotěboře na 12. festival Fantazie, abych převzal ocenění v anketě Aeronautilus a byla ohodnocena má dlouholetá organizátorská i tvůrčí práce.

Kdo o titulu rozhodoval?
Hlasy odborníků, ty jistě, ale taky sami účastníci festivalu, většinou mladí. Překvapilo mě i potěšilo, že taky oni má dílka znají. V Abc jsem prostě býval na očích, zatímco teď jako senior mám takových příležitostí méně. Naštěstí taky jsou a svého času jsem kupříkladu vystoupil v České televizi v pořadu RETRO v části věnované starším českým seriálům.
Při té příležitosti jsem obdržel i další titul.

Jaký?
Nazvali mě (smích) ikonou českého komiksu.

A na jednom Světě knihy ti pak Akademie science fiction, fantasy a hororu udělila i cenu v kategorii Za dlouholetou práci pro SF s přihlédnutím k zásluhám o rozvoj českého komiksu. Nehrála tu ovšem občas roli i (nesporná) kvantita tvé tvorby?
Předpokládám, že na prvém místě to byla kvalita a taky některé mé aktivity ve sporech o to, co to vůbec je komiks. Na rozhraní roků padesátých a šedesátých byl totiž šmahem odsuzován jako západní ideologická diverze, a proto i zakazován. Ale pak se společným postupem redaktorů přece povedlo dosáhnout toho, že náleží do literatury jako žánr.

Původně ho metli pod koberec?
Studená válka rozhodně řádila v mnoha oborech i směrech. Nám se ale povedlo nastolit jakýsi neutrální stav. Něco podobného se opakovalo znova v letech sedmdesátých a podařilo se komiks zachovat i rozvíjet, jak dnes dokazuje i prestižní Encyklopedie Tomáše Prokůpka, Pavla Kořínka, Martina Foreta a Michala Jareše. Dá se skutečně říct, že se ve druhé polovině dvacátého století dařilo českému komiksu jako nikdy předtím. Platforma pro publikování nebyla úzká! Všechny naše časopisy pro děti a mládež tenkrát komiksy tiskly, od Sluníčka a Mateřídoušky přes Ohníček a Pionýr a včetně Sedmičky, Mladého světa, ba novin Mladá fronta.

A ABC?
Bylo dokonce vlajkovou lodí. V každém čísle jsme uveřejňovali dva velké komiksy, jeden malý humorný a k tomu stripy v rubrice Kompas. Často jsme je vřazovali i do přílohy zvan= Déčko a od roku 1985 začaly pravidelně (už předtím nepravidelně) vycházet Abc speciály. Přinášely jak reedice úspěšných seriálů z časopisu, tak i nové příběhy, a sečteno šlo o stotisícové náklady za dostupnou cenu. Námětů a scénářů jsem napsal jen tehdy asi čtyřicet a zmiňovaní už Strážci jsou po Rychlých šípech druhým nejdelším seriálem z klubovního prostředí.

Nu, a co Kruan? On sám jako hrdina se, připomínám, objevuje teprve ve třetí sérii a celek zatím sestává z cyklů Příhody Malého boha, Příchod bohů, Kruanova dobrodružství, Kruanova cesta, Kruan a bohyně a Kruan a Pozemšťané. Dodáš i něco k plánované filmové podobě?
Nejméně ještě to, že ve světě teď filmované komiksy frčí.

Frčí znovu i ABC?
Vcelku. Ale jednu dobu mělo krizi. Za minulého režimu jsme nesporně měli časopisy pro děti, které nám záviděli na obou stranách železné opony, a to jak novináři, tak pracovníci mládežnických organizací a pedagogičtí odborníci, jak vím z mezinárodních konferencí, ze setkání dětských organizací i z návštěv partnerských časopisů a pobytů zahraničních kolegů u nás. Nechť je mi prominuto, že stále mluvím o Abc, ale právě ono bylo mnohokrát oceňováno jako unikátní a originální, a to zvlášť v kombinaci s jeho vysokým nákladem.
Výrobní náklady pokrývala tehdy tzv. záporná daň (dotace ze státní kasy), ale poté, co nastala cenová liberalizace (1990-1991), šly ceny raketově nahoru a progresivně zrostla daňová zátěž. Nebylo výjimkou, že ve Frontě provedli ekonomické propočty, aby určili cenu toho kterého časopisu, a vzápětí se vše zase změnilo. Tiskárna totiž zvýšila cenu, papírna rovněž, barvy také podražily, distribuce náhle vyžadovala vyšší rabat a v rodinách se ještě k tomu začalo šetřit právě na časopisech pro děti! V Abc jsme v průběhu předchozích let měnili ceny jen o pár desetníků a v letech osmdesátých jsme marně žádali o zvýšení ceny z tří korun na pět, když jsme měli náklad okolo tří set tisíc výtisků. ÚV KSČ ale podobné zdražování od stolu zamítlo. Nebudeme přece zdražovat dětem časopisy! Oblečení dětí se ovšem zvýšení cen dočkalo a koloval vtip: Co je nejlepší antikoncepce? Dětské dupačky nad manželskými postelemi!

Druhou příčinou krachu po převratu se pak stala i příliš pomalá reakce na vpád zahraničních časopisů, jejichž české mutace byly konkurenční i cenově. Byly nové i s příchutí donedávna nedostupného zboží, což lákalo. Vzniklo i několik českých časopisů, zejména pro ty mladší děti, ale většinou záhy zanikly.

Nebyla snad před převratem ekonomická návratnost důležitá?
Ale taky. Stát ovšem měl své možnosti, jak přerozdělovat finance, a podpořili se třeba právě dětské časopisy. Má dáti, dal, platí v každé ekonomice. I proto mělo v letech osmdesátých dojít k úpravám a tehdy by zdražení nebylo ještě velké, takže by ho rodiče přijali. Jen u Ábíčka se v letech 1972-1989 zdvihl náklad ze 135 000 výtisků na 315 000.

Víš, jak tím vzrostl zisk?
Hodně. Ale časopisy byly ideologicky manipulovány vydavateli, tedy i Socialistickým svazem mládeže (SSM) a Pionýrskou organizací SSM (PO SSM). Nemohu dost dobře mluvit za deník Mladá fronta nebo za týdeník Mladý svět, sídlící v Panské ulici, dětské časopisy jsou však má doména. Do roku 1983 několikrát měnily adresy, soudě však podle různých průšvihů, dělali mí kolegové dobré a čtené čtení a vedle nezbytných oficialit se často pouštěli na pole neoraná a byli neposlušní. U dětských a pionýrských časopisů, jak se těm našim říkalo, jsme podle mě zachovali profil i tvář. Leccos se dalo ošidit a obejít i pouhým přifařením znaku sjezdu či výročí k reportáži.
Samozřejmě, že se nahoře občas něco nelíbilo a zahřmělo. Dopadlo i pár postihů, ale pro mě osobně bylo nejtrefnějším hodnocením takzvaně totalitní minulosti, když se mi do ruky dostal dopis jednoho tatínka, který o Ábíčku říká, že to byl časopis, který se dal číst.

Pamatuji, že váš časopis mnohé podnítil mnohé například i k budování tzv. minikár. A co čtenářské kluby? Nebyl to snad unikátní vztah časopisu se čtenáři, který v zahraničí neexistoval?
S myšlenkou čtenářských klubů přišel první Jaroslav Foglar. V předválečném týdeníku Mladý hlasatel. Měl velké zkušenosti jako skautský vůdce a dokázal je využít k vytvoření jednoduchého i lákavého programu Třinácti bobříků. Vytvořil souběžně i vzorové Rychlé šípy a tito chlapci ukazovaly, co a jak v klubu dělat, jak prožívat volný čas a jací by kluci i děvčata měli být. Přihlášky se jen hrnuly. Za čtyři roky 1937-1941 jich bylo redakcí zaregistrováno přes 24 600! Ale je pravda, že ne všechny existovaly pořád. Některé přežily sotva pár týdnů nebo měsíců, načež se rozpadly. Ale dost bylo těch, které přežily okupaci, i když samotný časopis již dávno neexistoval!

A v míru?
Foglar obnovil kluby v časopise Vpřed a obohatil činnost o nové prvky a podněty. Ale i tady kluby, a bylo jich posléze asi 12 300, skončily. Kdy? Samozřejmě v roce 1948 se sloučením Vpředu s týdeníkem Junák, které oficiálně souviselo se šetřením papíru.

Uplynulo patnáct let…
Uplynulo. A bylo lákavé zkusit, zda by taky děti šedesátých let o klubovou činnost měly zájem. Doba se ale změnila a měnily se i zájmy. Nyní navíc existovala jednotná dětská pionýrská organizace přifařená ke škole.
Naštěstí se ukázalo, že by přece bylo možné, vhodné i prospěšné obohatit její činnost o práci v místě bydliště, a tedy mimo školu. Ústřední rada PO ČSM hledala možnosti, jaký dát dětem program, a ten objevilo Abc v září 1960. Odstartovali jsme totiž celoroční hru Volá vesmír. Kosmický prostor byl v popředí zájmu, létaly první družice a sondy, připravovali se první kosmonauté a my měli snad lákavé motto Hrajte si na raketové posádky. Kluby se velice podobaly foglarovským, uznávám, ale zaměřily se na poznávání vesmíru a kosmické techniky i moderní vývoj vůbec.

Do popředí se tehdy ovšem dostala i ochrana přírody, která Ábíčku také pomyslně patřila, a my začali zakládat hlídky ochrany přírody. Ukázalo se navíc, že chtějí zájmy uplatňovat i děvčata, a tak vznikaly dívčí kluby. V menším měřítku se uplatnily i další zájmové obory a celkem jsme nakonec zaregistrovali 6 500 klubů, z čehož bylo zhruba 5 000 živých. Stále jsme, upozorňuji, měli přehled, zda ten který pracuje nebo už skončil, a registrovali jsme i řadu generačních klubů, kdy zakládající a odrůstající parta předala název a číslo mladším členům, ti pokračovali a štafetu opět předali.

Z dnešního hlediska sci-fi?
Tak trochu. Ale to je téma pro jiný rozhovor.

The post Vlastislav Toman. Co píše legenda Ábíčka o socialismu. Mladí ať to raději nečtou first appeared on Čítárny.