Ačkoli to Charles Dickens (7.2. 1812- 9.6. 1870) dělal nenápadně a zčásti zřejmě podvědomě, byl zřejmě jedním z nejpodvratnějších autorů své doby, a přece zbožňován, a to dokonce i autoritami, proti kterým brojil. Jak je to možné? Tušíme to jenom, ale co z jeho děl vyčteme, je nepochybné, pevné, egoistní, solitérní a možná i „postmoderní“ (radši to dávám do uvozovek) přesvědčení, že pouze jedinec bývá dobrý.

„Ve schopnosti vyvolat vizuální představu nenajdeme jemu rovného. Když Dickens něco popíše, už to před sebou vidíte po zbytek života.“
George Orwell.

A onu Dickensovu víru nezastřel ani nepotlačitelně „dickensovský“ humor. S tou skálopevnou vírou napadá vládu, s ní slovně napadá i parlament, který mu přijde k ničemu.
Poznal jej totiž jako parlamentní zpravodaj detailně.
Napadá ovšem rovněž aristokraty, ale i odboráře. Dickens dále pohrdá reky všech bitev, a to tak moc, že bitvu vlastně ani nikdy nepopíše. Napadá důstojníky, ale napadá i stávkující, a prý: „Domluvte se navzájem!“ Tak by jim poradil.
Útočí zrovna tak na byrokraty, opovrhuje tlučhuby a politikou. Kromě toho ale napadá i školství, tedy školství jeho časů, a to ačkoli sám žádné kloudné vzdělání neměl. Anebo právě proto?

Nepokrytě věří, že o nic nepřišel. I ve svém vůbec posledním dokončeném románu Náš společný přítel (1865) ještě pokračuje v podvracení a napadá i závěti, kterými „mrtvoly“ ovládají osudy nás živých.
Jeho Nadějné vyhlídky (1861) dokonce brojí i proti mecenášství, což je v případě spisovatele šokující a naprosto nevídaný paradox. Dickens byl zkrátka génius, který atakoval kdeco, jenže… Jenže jaksi rafinovaně a po anglicku. Ano. I při ráně vám Dickens sugeruje dost možnou pravdu, že ty „zlé“ instituce stejně nejlze zrušit, jelikož jejich bídnost v podstatě bují už v nás. Tou bídností institucí i politiky je totiž už lidská povaha.

Čtu Dickense rád, i když pouze stopově a pomalu, ale někdy ho čtu a představuji si, jak tvořil.
A jak kladl na papír písmena i ve strachu z drsných stránek života, například revolucí, a spolu s Orwellem dobře vnímám i to, nakolik se mu hnusí londýnské slumy a že nemá iluzí o valné části chudiny, ba dělnictva. Jako v podstatě později i H. G. Wells (1866-1946), ten chabější Dickens nové doby…

Dickens se zcela vymykal světu, ale nelze si přesto neuvědomit, že bouřit a brojit jako uhlazený gentleman je vždy zatrolené snazší, jelikož jako uhlazený gentlemani jisté části reality prachsprostě ignorujete, i když si to třeba nepřipouštíte.
„Vyvstává tak dojem celých skrytých vrstev obyvatelstva, které má Dickens za společensky nepřijatelné,“ zformuloval to skutečně nejlépe už zmíněný Orwell a já nijak nepopírám, že mi při psaní tohoto textu otevíraly oči právě oči George Orwella…

Dětství Dickense aneb kořeny jeho života, myšlení a spisovatelství
Jeho dětství plynulo zpočátku mimo bídu. Bylo navíc esteticky věnčeno – rok co rok takřka ladovskými zimami, které ale podivuhodně zůstaly naprostou tehdejší anomálií.
Idyla se otřásla v jeho dvanácti letech. Pro dluhy mu zavřeli otce a dítě se ocitlo „ve výrobě“. Bez uvozovek. Je charakteristické, že se za to sice přímo nestyděl, ale hanbil se hluboce za styky s „nižšími hochy“. Zraňovaly ho totiž, jak vzpomíná, a ještě po dvaceti letech se místům té zkušenosti vyhýbal, protože „by tam plakal“ (chodil, jak známo, intenzivně Londýnem s představou, že musí denně prochodit přesně tolik času, kolik ho strávil nad papírem).

Trudné období dětství Dickens později vytěžil, pravda, ale jinak o práci naprosto nepíše.
Intuitivně se této tematice vyhýbá a je rozeným protikladem autorů socialismu, kteří chodili „sát“ materiál do továren. Za plentu přitom Dickens skrývá nejen pot, ale dokonce i nezpocené „džoby“ svých hrdinů. Proč? Je to „nuda“.
A tak není divu, že musel děje postrkávat všelikými záměnami a intrikami… A aby se – snad, proboha, náhodou – komukoli líčením lopoty nezhnusil, obětuje Dickens na oltář chlácholení i notný kus vlastního nadání. Zapírá talent vystihnout i šedou realitu a radši bohapustě vrší náhody a viktoriánsky větví zápletky. „Když se ale pokusí o akci, začíná melodrama,“ postřehl s pousmáním Orwell. A podle mého viděl instituce celý život očima toho ve dvanácti letech raněného anarchisty (Jak mne tam jenom mohli rodiče dát? MNE?) a „pro jistotu“ útočil na všechno, ale o stezkách k nápravě vůbec nepřemýšleje.

Disponoval k tomu navíc (až jako mnohý vojevůdce) i morbidní pamětí na detaily a tak neskutečně živě vyprávěl, že to zastřelo vše.
Opravdu vše. A ačkoli se tato vlastně plevelná a odbíhavá představivost stávala bez ustání kontraproduktivní, nikdy kupodivu nezadusila příběh. Příběhy, ve kterých se dokonce i Dickensova rouhavá nevíra ve smysl zapojování se jedince do společnosti jeví jako vysoce oprávněná. „Smysl má jen soukromý život, Jinak nic.“ To jako by říkal. „Já chápu literární tvorbu. Já ještě chápu herce…“
(Toužil být hercem a vlastně jím taky byl, i když spíše jako amatér…) „Tak. Ale ostatní zaměstnání jsou prostě fax pas.“

„Sednu si ke psaní a prostoupí mě blahodárná síla,“ píše Diskens.
A jak připomíná Vladimír Korner: „Styl je záležitostí první věty, a ta k vám přijde sama. Nikdy nejde vyspekulovat.“
To o Dickensovi zcela platí.
„A jsou velmi dobří spisovatelé jako Thackeray anebo Trollope anebo Colette,“ rozlišuje ještě jemněji Truman Capote, „ale pak máte i skutečné umělce. Flaubert. Proust… A taky Charles Dickens.“

Capote má určitě pravdu, nicméně se často čehosi nedostává těm, kterým hodně přebývá, abych tady parafrázoval Nezvala, a Dickens si jednoduše neuměl představit oddanost muže svému životnímu poslání – s jednou výjimkou. S výjimkou Copperfieldovy touhy psát. Jinými slovy, Dickense malilinko sráží dolů jeho absolutně bezbřehý egocentrismus.

Neměl na tyto představy zkrátka „buňky“, a tak žádný div, že v konečném důsledku vlastně nejvíc brojí za to, aby se jeho hrdinové už konečně mohli válet kdesi za vodou a s pytlem dukátů.
Svým způsobem je to autor i pro milionáře a… „Byl bez jediného vážnějšího zájmu o cokoli,“ vidí ho ještě černěji George Orwell. Charles Dickens se díval, chodil, ale žil v sobě jako autista. Mistrně předčítal a exhiboval až na okraj infarktu, čímž si neskutečně vydělal, snad i hezky hrál na jevišti (a hezký byl), ale vynalézavý jinak zůstal pouze v tom, jak skloubit věty. V román. A třeba „nové objevy“ ho prokazatelně naprosto nezajímaly. Dickens byl totiž intelektuálně zcela nezvídavý, ale když se nad tím zamyslíme, proč by nás to vlastně mělo šokovat?

A přece mu mohla být i celá psychologie jeho románů ukradena a pro filozofii si vystačil s věru ryze britskou výzvou „helejte, hrajte slušně, jo?“, přičemž ještě k tomu právě sporty naprosto nebritsky ignoroval, takže se o nich slůvka nedočteme!
A to se za jeho časů už také hojně provozovaly. Dickense to nebralo. Omalovával doma radši kraslice. Psal, ale omalovával fakticky jenom povrch. Měl zcela filmové vidění a zcela filmový způsob psaní, i proto lidi devatenáctého století tak uhranul. Přibližovačka, celkový záběr, detail… To zvládal až neskutečně bravurně. Jeho vidění bylo přesné. Ale – abych to zjednodušil – byl „jenom“ Zdeněk Burian. Nešel hloub.

V literatuře to ale stačí, ba je to cesta do nebe. Nemají nám snad asociace naskakovat samy a co víc, každému jenom podle jeho ustrojení? Hemingway by to podepsal a nad jeho knihami se to taky děje.

Jakmile začnete něco „vysvětlovat“, jste totiž jako spisovatel mrtev.
A když si na vás čtenář nepřijde sám, smíte mrtvým taky zůstat.

Jedno ale opatrník Charles Dickens potlačit nedokázal. Svůj zájem o zločin.
Ne, nikdy nenapadá policii, což je zajímavé, ale neodbytně ho poutaly veškeré krvavé a senzační absurdnosti. Pouťově se vyžíval v morbiditách, nekrofilii a sadismech. Popsal samovznícení člověka a tak rád strašil. I když pomineme magii povídek jako Vánoční koleda (1843) či Kouzelná rybí kostička (1868), i bez ní v sobě nesu pár jeho „hororů“, které nejsou zbytečné.
Třeba mně Dickense kdysi pomohly objevit a milují ho pro ně i čtenáři pokleslé literatury.

Ve Smutečním závoji (1837) zve šílená žena lékaře ke svému už popravenému synovi.
Boj o život (1846) je drama orlího hnízda zdobící staré čítanky.

Následovala kniha Začarovaný (1847), Štvanec (1848) a Strastiplná dobrodružství anglických zajatců (1857) – o boji s karibskými piráty.
Také Strašidelný dům (1859) a především možná nejlepší duchařská povídka na světě Železniční křižovatka v Mugby (1866) – o přízraku varujícím hradláře před neštěstím onou mrazivou výzvou „hej, vy tam dole“.

Tato pasáž povídky Železniční křižovatka v Mugby (1866) je považována za vrchol Dickensovy mistrovské schopnosti vytvořit napětí jen popisem místa a chování postavy.

„Hej! Vy tam dole!“

Když uslyšel hlas, který ho takto volal, stál ve dveřích své budky s praporkem v ruce, stočeným kolem krátké tyče. Člověk by si byl pomyslel, vzhledem k povaze terénu, že nemohl pochybovat, odkud ten hlas přichází; ale místo aby se podíval nahoru, kde jsem stál na vrcholu strmého zářezu téměř přímo nad jeho hlavou, otočil se a podíval se dolů po trati. Bylo v tom způsobu, jakým to udělal, něco pozoruhodného, i když bych za nic na světě nedokázal říct co. Vím však, že to bylo dost pozoruhodné, aby upoutalo mou pozornost, ačkoli jeho postava byla zkrácená perspektivou a zastíněná hluboko v tom hlubokém příkopu, zatímco já jsem stál vysoko nad ním, tak nasáklý září hněvivého západu slunce, že jsem si musel rukou zastínit oči, než jsem ho vůbec spatřil.

„Hej! Dole!“

Poté, co se díval dolů po trati, se znovu otočil, zvedl oči a spatřil mou postavu vysoko nad sebou.

„Je tu nějaká cesta, po které bych mohl sejít dolů a promluvit s vámi?“

Podíval se na mě nahoru bez odpovědi a já jsem hleděl dolů na něj, aniž bych ho příliš brzy tlačil opakováním své zbytečné otázky. Právě v tu chvíli se dostavil neurčitý otřes v zemi i ve vzduchu, který se rychle změnil v prudkou pulzaci a přibližující se řev, až jsem ucouvl, jako by měl sílu strhnout mě dolů.
Když pára, která se zvedla z toho rychlého vlaku až do mé výšky, prolétla kolem mne a odsklouzla pryč přes krajinu, podíval jsem se znovu dolů a spatřil jsem, jak znovu svinuje praporek, který ukazoval, když vlak projížděl.

Opakoval jsem svůj dotaz. Po chvíli, během níž se na mne zdál dívat s upřenou pozorností, ukázal stočeným praporkem směrem k bodu na mé úrovni, asi dvě stě nebo tři sta yardů vzdálenému. Zavolal jsem na něj dolů: „Dobře!“ a vydal se k tomu místu. Tam, díky pečlivému rozhlížení kolem sebe, jsem našel hrubou klikatou sestupnou stezku vytesanou do skály, po níž jsem sešel.

Zářez byl nesmírně hluboký a neobyčejně strmý. Byl vyhlouben v lepkavém kameni, který se stával čím dál mazlavějším a mokřejším, jak jsem sestupoval. Z těchto důvodů mi cesta připadala dost dlouhá, abych měl čas vzpomenout si na zvláštní výraz neochoty nebo nátlaku, s nímž mi tu stezku ukázal.

Když jsem sešel dost nízko po té klikaté cestě, abych ho znovu uviděl, spatřil jsem, že stojí mezi kolejemi na místě, kudy vlak před chvílí projel, v postoji, jako by čekal, až se objevím. Měl levou ruku u brady a levý loket spočíval na pravé ruce zkřížené přes prsa. Jeho postoj byl plný takového očekávání a bdělosti, že jsem se na okamžik zastavil a žasl nad ním.

Pokračoval jsem v sestupu a když jsem vystoupil na úroveň železnice a přiblížil se k němu, viděl jsem, že je to tmavý, nažloutlý muž s tmavým vousem a poněkud hustým obočím. Jeho stanoviště bylo na tak osamělém a ponurém místě, jaké jsem kdy viděl.
Na obou stranách kapající mokrá stěna zubatého kamene, která vylučovala veškerý výhled kromě úzkého pruhu oblohy; perspektiva jedním směrem byla jen křivým prodloužením této velké kobky; kratší perspektiva druhým směrem končila v ponurém červeném světle a ještě ponuřejším vchodu do černého tunelu, jehož masivní architektura měla barbarský, skličující a odpudivý ráz. Tak málo slunečního světla se kdy dostalo na toto místo, že z něj vanul zemitý, mrtvolný zápach; a tolik studeného větru jím proudilo, že mě to prochladlo, jako bych opustil přirozený svět.

Nikdy už také nevytěsním vzpomínku na kratičký drasťák Svíčka (česky 1971, Karavana 39), ve kterém autor – zcela v Poeově duchu – líčí až do posledního detailu pocity muže přivázaného k výbušnině propojené doutnákem se středem titulní svíčky, která… Uhořívá a uhořívá, cha cha cha!

A další napínáky ukuchtil Charles Dickens se svým švagrem Wilkie Collinsem (1824–1889).
Jmenují se Vrak Golden Mary (1856) a Poselství z moře (1860), a napsali i rafinovaný nervák Průjezd zakázán (1867), Vlastně jenom v románech Dickens tyhle touhy a tuto tematiku tlumí, i když taky ne všude a s určitou výjimkou Záhady Edwina Drooda (česky 2008).

Jenže právě u této knihy, Záhady Edwina Drooda, vše končí.
V pátek 9. června 1870 ani ne šedesátiletý Dickens nečekaně zemřel uprostřed dvaadvacáté kapitoly této překvapující a na pokračování vydávané knihy.
O zajímavém příběhu této poslední podivné knihy čtěte zde>>

The post Charles Dickens. Jedinečně čtivý, podvratný i zvrácený světový autor first appeared on Čítárny.

Charles Dickens a Záhada Edwina Drooda. Zřejmě nejslavnější nedokončený román ve světové literatuře – tajuplný příběh s vraždou a s několika duchařskými motivy. Je bezmála neuvěřitelné, že v nejnapínavějším místě román končí, protože Dickens (7.2.1812 – 9.6. 1870)  při práci na tomto díle zemřel.

Otevřený konec však přímo vybízí čtenáře k úvahám, jak celý příběh dopadne. Dickens se touto nesmírně napínavou knihou stylisticky i formálně posunuje do 20. století a předjímá moderní román.

Román stál v Čechách doposud stranou pozornosti.
Vyšel jednou za první republiky, samostatně v novém českém překladu vychází poprvé v nakladatelství Albatros. Josef Škvorecký napsal ke knize zasvěcený doslov i s popisem variant dokončení. Tajemství Edwina Drooda je totiž zároveň nejčastěji „dokončovaným“ románem světové literatury (existuje více než 2000 seriózních pokusů o dokončení!).

„Ve schopnosti vyvolat vizuální představu nenajdeme mu rovného. Když Dickens něco popíše, už to před sebou vidíte zbytek života.“
George Orwell

Charles Dickens však není jen autorem světoznámých „seriózních“ románů.
Velmi rád strašil. Když pomineme skvělé povídky jako Vánoční koleda (1843) či Kouzelná rybí kostička (1868), zůstane dál pár „hororů“, jež možná pomohou autora objevit mnoha čtenářům a pro které jej milují i čtenáři pokleslé literatury. Ve Smutečním závoji (1837) zve šílená lékaře ke svému popravenému synovi. Boj o život (1846) je drama orlího hnízda zdobící staré čítanky. Následoval Začarovaný (1847), Štvanec (1848), Strastiplná dobrodružství anglických zajatců (1857) o boji s karibskými piráty, Strašidelný dům (1859) a nejlepší duchařská povídka na světě Železniční křižovatka v Mugby (1866) o přízraku varujícím hradláře před neštěstím zcela mrazivou výzvou „hej, vy tam dole“… V povídce Svíčka (česky 1971) autor zcela v Poeově duchu líčí až do posledního detailu pocity muže uvázaného k výbušnině propojené doutnákem se středem svíčky, která uhořívá.
Jen v románech tuhle tematiku tlumí. Tedy až do Tajemství Edwina Drooda.

V pátek 9. 6. 1870 Dickens nečekaně zemřel uprostřed 22. kapitoly této překvapující a na pokračování vydávané knihy.
A kam vlastně zmizel Edwin? ptáme se ještě dnes. Byl zavražděn? A mělo být toto dílo „pouhou“ detektivkou? Je diskutabilní, věděl-li to Charles Dickens sám.
Nezbytné nitky mezi obětí a potenciálními pachateli totiž po všechny kapitoly lišácky napínal ke všem postavám, až skoro jako Agatha Christie. A je snad některá z nich Droodem v přestrojení?

Je otázkou, věděl-li to Charles Dickens sám, ale nezbytné nitě natažené mezi obětí a potenciálními X pachateli určitě pevně držel v ruce a po všechny kapitoly je lišácky napínal.
Ke komu? Právě že ke všem „podezřelým“ postavám, až skoro jako Agatha Christie. Prokázal tak opět talent a navázal nejenom na Collinse, ale i na Edgara Allana Poea. Jsou sta dokončení a vysvětlení z pera jiných autorů a Josef Škvorecký je podrobněji probírá v doslovu k letošnímu českému vydání Drooda, takže jenom stručně:

Už Dickensův syn napsal s Wilkie Collinsem román Tajemství Johna Jaspera (1871) a kniha „Záhada Edwina Drooda uzavřena. Duchovním perem Charlese Dickense skrz médium“ (1873) se zrodila ze spiritistických seancí, kdy (prý) Dickensův duch diktoval jistému T. P. Jamesovi. Jak to probíhalo?

Od 3. října 1872 ze sebe ono médium večer co večer v transech chrlilo až desítky stran „Drozda II“, a to údajně zcela odpovídajících stylem a se stejným slovníkem i způsobem myšlení a problém je jenom v tom, že pan James ukončil své vzdělávání ve třinácti letech (což kdysi hrozilo i Dickensovi, to je pravda) a „nikdy jindy neprokázal sebemenší literární talent“, jak podotýká i případem zmatený sir Arthur Conan Doyle.

O odhalení pachatele se ve svých knížkách snažili i uznávaní spisovatelé jako Charles Forsythe anebo Leon Garfield a tou nejoriginálnější verzí Dickensova posledního románu se roku 1985 stal úspěšný broadwayský muzikál Drood, který posbíral přehršli cen i včetně populárního Edgara „za nejlepší detektivní dílo“ a jehož finále je věru šalamounské. Publikum v sále totiž pokaždé znovu a samo rozhodne, kdo z podezřelých je vrah, a až podle té volby je odehrán jeden z připravených alternativních konců.

V letech 1915 a 1935 bylo Tajemství Edwina Drooda také zfilmováno a v té zvukové verzi se objevil vynikající Claude Rains. A konečně (od filmu zase utečme) roku 1992 Drooda svými mezikapitolami doplnili i Italové Carlo Fruttero a Franco Lucentini, aby potom celek vydali pod titulem Pravda o případu D. (česky 1998). Onu záhadu zde pitvá hned celá konference detektivů, mezi kterými se skví Poeův Dupin. Sherlock Holmes, páter Brown, Hercule Poirot i Freemanův doktor Thorndyke, dále tlustý Nero Wolfe, ale i Philip Marlow a Maigret a konečně i Dostojevského Porfirij Petrovič, který kdysi odhalil Raskolnikova. Každý přitom pátrá svým stylem a jak je mu vlastní.

A závěr analýzy?
Existují totiž prý hned dvě vysvětlení onoho písmenka „D“ v titulu.
1. D jako Drood.
2. D jako Dickens.

Ten byl podle autorů zavražděn z umělecké žárlivosti právě Wilkie Collinsem, tímto SKUTEČNÝM vynálezcem detektivního románu (a tuto prioritu, prosím, Collinsovi neberme).
Tak, a dost. Protože žárlit bychom přece mohli všichni. Na to, jak snadno Charles Dickens triumfuje, ANIŽ kdy co padouch předložil sebemenší konstruktivní návrh.

Charles Dickens | ZÁHADA EDWINA DROODA | přeložila Jarmila Emmerová | ilustroval Petr Urban | Albatros, 2008, 2. vyd., 344 stran
Pravda o případu D. | Charles Dickens, Carlo Fruttero | Franco Lucentini | z angl. orig. přel. Jarmila Emmerová, z ital. orig. přel. Kateřina Vinšová | 1. vyd . – Praha: Knižní klub, 1998 . – 426 s

Herci Rory Kinnear and Freddie Fox hovoří o ztvárnění postav jedinečného autora Charlese Diskence a režisér Diarmuid Lawrence odhaluje, jak je složité převést Dickense na plátno. No není divu, Dickens byl skutečně mistr pera a vybrat z knihy to podstatné je opravdu složité.
České titulky si nastavíte bez problému pomocí nástrojů na liste se sipkou, červene označení CC

Filmová verze z roku 1993

The post Charles Dickens a jeho nedokončená záhada Edwina Drooda. Román s vraždou a duchy first appeared on Čítárny.

Jan Keller ve svých mimořádně povedených esejích Odsouzeni k modernitě  dobře převyprávěl a interpretoval sadu zdařilých, klasických, literárních příběhů a analogicky je propojil s moderními sociologickými studiemi.

Ty staré dobré romány kupodivu teoretické práce dneška předčí velmi často a bývají aktuální. Bohužel! A dřevní díly oslovují lid dík talentu svých autorů a formě, ale hlavně proto, že světu nepanují teorie. Nevládnou mu esejistické výklady. Svět lidé vnímají skrze příběhy. Koncipované, akční, jaké chcete.

Kellerova práce Odsouzeni k modernitě má podtitul Co hledá sociologie a našla beletrie a shrnula 23 studií.
Pětici už jsem četl (v první verzi) mezi roky 2010-2015 v Salonu Práva a vychází z námětů sedmi děl Hanse Fallady, Émila Zoly, Oscara Wilda, Stendhala, Balzaca a Flauberta.
Ostatních 18 textů je vydáno poprvé.

Odsouzeni k modernitě dokládá, že tu vše bylo. I ty znaky postmoderny. Ve skutečnosti existují dávno. Šlo i o znaky modernity 19. století, ale my to nechceme vidět. Sociální problémy včetně patologických přetrvávají.

ŘADA ÚDAJNĚ NOVÝCH PROCESŮ VE SPOLEČNOSTI JE VE SKUTEČNOSTI STARONOVÁ.

A údajná dysfunkčnost modernity? Je bohužel očividná. Jen domněle nové společenské problémy existovaly vždycky. Jen pozměnily vizáž. Jinými slovy? Denně bychom měli zažívat déjà vu. – ¨¨
Může se zdát, že Keller protentokrát přehnaně akcentoval literaturu na úkor života, může se to tak jevit.
Není to tak. U těch „starých“ knih, s nimiž co sociolog moderně pracuje, je totiž krom formy důležitá i zdařilá reflexe životní materie. Ten materiál tu byl samo sebou už před dotyčnými díly, léta roste po jejich boku a setkáme se s ním dodnes.
Platí to u románu Kmotr, zrovna tak pro Zweigovu biografii Josef Fouché.

Zvlášť tu by bylo možné zaměnit za jiný prospěchářův životopis, ale to už je detail; každé literární dílo je nahraditelné a Jan Keller, nutno uznat, vybral trefně. A vybral klíče. Vedle nich umí zužitkovat také analogickou sérii prací sociologických, filozofických a politologických. Lehkým kladivem je přitlouká k prověřené literární klasice – v počtu jednoho až čtyř titulů na klasikův román. Mám-li být přesný, pracoval s 29 teoretickými knihami. Ty aspoň jmenuje pod eseji, řadu dalších zohlednil v textu.

Charles Dickens
Úvodem nás na Zlých časech upoutá, jak chce (bídácký) politik řídit zem. Jako firmu. Parlament Dickens přirovnal ke smetišti. Ti „popeláři“ (podle něj) se vysmívají abstraktu jménem lid. Lidu se ani necítí být ničím povinováni. A škola? Institut deformující děti v bytosti očekávané surovým trhem práce. Sedí to. Aby ne.

George Orwell
George Orwell, autor ještě levicovější než Dickens, naopak Kellerovu knihu uzavírá. Mýlil se ovšem prekérně, když psal roku 1936 reportáž z hornického městečka. To, co vnímal jako mizející, má svět dodnes v míse na stole. I minimální rozdíl mezi nezaměstnaným a „pracujícím chudákem“ – v mnoha zemích.
Už dvacet let před sociologem Karlem Rennerem Orwell i pochopil, že střední třída slouží buržoazii. Je (vítaný) tlumič nárazů vedených spodinou, tou ozbrojenou i neozbrojenou. Jen občas se z té třídy-tlumítka jedinec vyšvihne, nahoře mu to umožní, ale většina „středu“ celý život čeká a čeká a čeká. Jako v Casablance. No, vlastně ještě také osočuje chuďasy „pod“ sebou, jak jsou neschopní a líní. – Střední třída lpí na své vlastní panskosti v domnění, že se tím udrží nad vodou; možná má pravdu, ale Orwell mnohé další její vlastnosti vypozoroval i na sobě. Mohlo to ovšem být zavádějící.

Lewis Corey
Už počátkem let třicátých se odehrál děsuplný příběh Hanse Fallady, v němž má odpornou, ale klíčovou roli asociální filmový herec. To, co se v tom příběhu stane, je ale pro život typické. V té době psal Lewis Corey knihu Krize střední třídy (1935) a chápal nejméně jedno.
Přestože nižší zaměstnanci bývají – víc než kdo jiný – vystaveni krutostem hospodářských krizí, nikdy si nepřestanou namlouvat, že dál patří ke střední vrstvě. A dnes?
Rádoby ozdravné reformy uskutečněné i předstírané v desetiletích okolo přelomu milénia se na střední třídě podepsaly nejzhoubněji, míní Keller.

John Steinback
Hrozny hněvu (1939) Johna Steinbecka líčí drsný osud americké rodiny v agresivním prostředí tržní ekonomiky nedeformované jakoukoli přítomností sociálního státu. Faktické trestání lidí za jejich život prožívaný v nejistotě působí šokujícím dojmem. Laboratoř onoho skvělého románu předvedla, že válka proti chudým jako jednotlivcům nenahradila válku s chudobou teprve v sedmdesátých letech, ale je vedena dávno. Bez kulometů. Už tenkrát fungovalo i vězení jako nástroj sociální politiky vůči nejchudším a je charakteristické, že tytéž, kteří kritizují výši sociálních dávek, ani málo netrápí výstavba nových věznic. Z daní.
Trestající stát? Existoval i existuje. V místě státu sociálního. Dusí mnohde dodnes lidi i jen za chudobu a dělá z nich jako z hloupých trubců fiktivní viníky. Minimálně v někdejší Americe tomu tak bylo. –

Emil Zola
A Zolův Germinal? Tuto knihu o nesnesitelnosti života francouzských horníků Keller konfrontuje s obsáhlou studií Fracoise Deubeta Galeje: přežívání mladých (1987). Dnešní francouzští nezaměstnaní netrpí ovšem už – na rozdíl od někdejších rubačů uhlí – hlady, to je fakt. Je to někdy ale jedno. Ty životy jsou přežíváním.
Už Zola líčil stejný defétismus v psychice. „Společnost se nedá změnit,“ říkali povětšinou horníci a věří tomu uboze i dnešní mladí. Srovnat Zolovo líčení stávky s jejich – nikam konkrétně necílenou – agresivitou jistě je na diskusi, ale zjistíme, že novodobí zoufalci jako by nenalézali protivníka.
Jejich předchůdci se aspoň vymezovali vůči vládnoucí třídě, ale mladí dneška se chtějí marně stát jejími příslušníky. Všichni tam jistěže nemohou. Být tedy aspoň policajtem! sní. Klidně pak budou pálit do svých někdejších druhů. I tak to chodí. U Zoly však strádající ještě vnímali řešení v kolektivní rovině. Dnes? Panuje individualismus. Ale tam i tady se objevují taky ti a hlavně ty, jimž nezbývá, než se uchýlit k prostituci.

Charles-Louis Phillip
Podnikatelský charakter prostituce předvedla zas knížka Charlese-Louise Phillipa Bubu z Montparnassu (1901, česky 1919), jistěže také zaměnitelná. Až roku 2000 se přitom stalo Nizozemsko první zemí Evropy, v níž byla prostituce legalizována. Aby mohli ideologové prodávání těla přidat k ziskovým aktivitám, vydávají je obvykle za projev svobodné volby. I jím může být, pravda, ale svoboda individuální volby v reálu spíš odpovídá bezvýhradnému uznání práva silnějšího.

Upton Sinclair
Na šokujícím románu Džungle (1906) zas Keller ilustruje tristní skutečnost, že za termínem deregulace se v reálu přečasto skrývají až automatické, striktní akty šikanující nejubožejší. Minimálně v případě někdejších jatek v Chicagu vedla taky k fixlování při výrobě klobás, z něhož lze zdravě zvracet. I k padělání jiných „dobrot“. Upton Sinclair zachytil absenci regulace trhu v krystalické podobě. Pozici námezdních sil na trhu práce rád líčí tento mistr s pobavenou ironií paralelně s osudy porážených prasat a dobytčat. Shora dolů. Propad. Zkáza.
Dehonestace. Filipiky zaměstnavatele. „Stát škodí,“ omílají mezitím magnáti a skupují vliv na řízení věcí veřejných. Bezostyšně usilují o neomezenou politickou moc, ačkoli měli tlít na hřbitovech. Taky na jatkách občas „zpracovali“ člověka.

Další závažný román Sinclaira Lewise Babbitt (1922) lze srovnat s Liessmannovou Teorií nevzdělanosti (2006, česky 2009). Co souvisí s vytvářením flexibilních lidí, se kterým se začalo školními reformami v šedesátých letech, a vše, co má Liessmann (na oko?) za omyl, je dle Kellera metodicky promyšlená realizace snu typického byznysmena. Aktuální pokusy reformovat vysoké školství u nás jsou dobrým příkladem. Plány na to, aby byly školy ovládnuty podniky a firemně nevyužitelné vědění putovalo do hnoje (bylo odbouráno), předčí aktuálně i zničující představivost titulního hrdiny Babbitta! Nicméně taky nejde popřít (říkám si), že skuteční vzdělanci by byli vším jiným, než bezproblémovými figurami na šachovnici.
Vším jiným… než mobilními, týmu oddanými klony. Nevěřím sice, že by používali nějaký ten kalašnikov, ale byli by zrnky písku. Zrny ve stroji, jak říká Graham Greene. Kdo ví. Už podle Babbitta je pravý intelektuál o dost větší hrozba než socialista. – A zobrazení podnikového managementu?

Franz Kafka
Keller ho ne zcela úspěšně zkusil vystříhat z šípkovím zarostlého Kafkova Zámku. Četli jste jej? Dva číhaví zeměměřičovi pomocníci, přidělení právě ze zámku, mu život leda komplikují. Ani svět pracujících dneška pak nepostrádá protimluvy typu „negativní růst“ a „kontrolovaná autonomie“, jak to mapuje kniha Paradoxní kapitalismus (2015).
Autoři mnohdy až komických pravidel „strategického managementu“ fungují jako Kafkovi úředníci. Ne vždy, ale přinejmenším „nikdy neprojít praxí“ bývá občas vydáváno za „komparativní“ výhodu. Kontakt s lidmi manažera odvádí od racionálního rozhodování. Inu: Zámek.

Honore Balzac
Na Balzacově Velikosti a pádu Césara Birotteaua chytrý poslanec Jan Keller demonstruje Revoluci spekulantů. Zní tak i titul kapitoly. Ten titul parafrázuje název knihy politologa Jamese Burnhama Revoluce manažerů (1941). Odhalila, že to bývali právě manažeři, kdo se stal pro chod firem podstatnějším než majitelé, ale již nepředpověděla, že nejpozději od sedmdesátých let začnou firmami brutálně smýkat burzovní spekulanti.
Muži, ale i ženy v pozadí, jak to popisuje sociolog Richard Sennett v Korozi charakteru (1998) nebo v jiné rovině Scorseho pravdivý film Vlk z Wall Street.
Je tomu skutečně tak. – Na pozici kdysi chrabrých manažerů rozhodují investoři, ne-li jejich spekulace. Vidina krátkodobých výsledků a okamžitého zisku katastrofálně převažuje nad systematickým úsilím lidí, mezi jaké náležel snaživý Balzacův Birotteau. Muži jako on nemají šanci. Jde o blázny. Neboť pošetilost je bláznovstvím. Jsou leda k tomu, aby do smrti spláceli dluhy, do nichž je uvrhly bezskrupulózní štiky vyhlížející náhodu; to je i princip „hry“. Nepřestat číhat. Hledat pačesy. Využít šanci. Údajně inovativní kapitalismus se během posledních dvou set let takřka nezměnil. Není na odstřel, ale rovněž spekulant dneška, tedy než je pomyslně odstřelen, provádí docela zákonně tatáž alotria jako číman Balzacův.

Karel Čapek
Díky Válce z mloky pak zvíme i dost o Rizikové společnosti (česky 2004), jak se nazývá hezká knížka sociologa Ulricha Becka, podle které modernitu charakterizuje také to, že i během běžného fungování se před společností vynořují zcela neúměrná rizika. Typu Černobylu, ale i horší. Ohrožující samo její srdce.
A Čapek? Umanutě, i když na poli sci-fi se vracel k situaci, v níž má slibné jednání nezamýšlené negativní dopady. Dle Becka si sami pořizujeme ohrožení, asi jako u Čapka si lidstvo systematicky pěstovalo mloky. Budoucí své hubitele.
Nepřítele lidu alias doktora Stockmanna ze stejnojmenné Ibsenovy hry (1888) hrál kdysi ve filmu působivě i Steve McQueen, dobrý herec. Ono kontroverzní drama – od génia na Dickensově úrovni, kterého by dnes v Norsku hodili psům – je o snaze vzepřít se rituálům, jež deptají moderní společnost.
Pojednává ale rovněž o čelení „nekonečnému růstu“, jenž si žádá jakékoli oběti. Už sto let před ekologickým hnutím stvořil Ibsen ve Stockmannovi eko-aktivistu, nicméně upozornil na víc. Na toxicitu samotné víry v prosperitu a její šance.

Gustave Flaubert
V Paní Bovaryové, románu stojícím na základě skutečných soukromých událostí let 1851-1856, sledujeme předzvěst dnešního těkajícího člověka orientovaného často jako ona. Výhradně na vlastní osobu. Sebestřednost hrdinky i onoho člověka je ovšem chrání před pocity viny. Nakonec mohou být zničeni. Pošetilá, a přece vytrvalá snaha paní Bovaryové napodobit lidi, kteří mohou dle vlastní libosti vyslyšet volání svých tužeb (boháče), se vrací taktéž jako iluze „montující“ z příslušníků středních vrstev marné celoživotní čekatele.

Oscar Wilde
A Doriana Graye má Keller za předchůdce dnešní Společnosti zážitku (1992), již charakterizuje stejnojmenná práce německého badatele Gerharda Schulze. Nebo snad motivy jednání Wildeova hrdiny nejsou normou dnešních nejširších vrstev? Anebo se lidé v modernitě neorientují povětšinou „vnitřně“ a jako by žádali, aby se jejich nezávislému „vnitřnímu voláním“ přizpůsobil celý svět? Děje se to a muži, jakým byl fiktivní Dorian, se stávají programově asociály.
Neprahnout rezonovat v souzvuku s jinými, chtějí být hlavně v souzvuku se sebou. „Užij si to,“ zní typické přání naší doby, ale už Dorianův mentor lord Wotton měl svého mladšího přítele za symbol všeho, co hledala doba tehdejší. Za sobě samému užitečnou bytost, jejímž dílem nejsou výrobky, ale život. Ten vlastní. Jaký? Možná by taky pro lorda Wottona bylo šokem, že se dnes vlastnosti adolescentů staly normou i v chování lidí dosti věkem sešlých. Oni bohužel nemají Dorianův obraz. A jen občas si některý uvědomí, že stejně jako Dorian není vlastním pánem, nýbrž otrokem zážitků.

Ivan Gončarov
Poutavý je i rozbor Oblomova učiněný po ruce s Ehrenbergovou knihou Únava být sám sebou (2000). Je sporu, že dotyčný Gončarovův hrdina trpěl depresí? Neřekl bych – a potíže podobně postižených bývají výsledkem napětí mezi aspiracemi zůstat sám sebou – a uspět mezi ostatními – a mezi neschopností věc realizovat.
Na Oblomova příliš zapůsobil nárazový moment přesunu z agrární společnosti jeho statku do industriálního města a obdobně, míní Keller, se sto let poté – v letech šedesátých – mířilo od industriální společnosti k té postindustriální, charakteristické vlnou liberalizace, při níž autoritu pozbyli otcové, šéfové, učitelé, lékaři i manželé.
Jako by se rozšklebil chřtán. Zbylo po autoritě vakuum? Ano. Bez pravidel. A my ztratili šanci se vymlouvat. Mnozí byli nuceni stanovit nová, soukromější pravidla. Nesedělo jim to. Ne každý to dokáže!
A Oblomov? Ne že nechtěl, ale neuměl se účastnit „krysích dostihů“a světa přetvářky. Soupeření, hrabivosti, samolibosti, lakoty, podrazů, klepů. V tom ona kniha připomíná román Kdo chytá v žitě, dodal bych, „a když nemusel, nikam nešel“. Neuměl ani dospět, jako však většina lidí stižených depresí včetně válkou postiženého Salingera. Taky Oblomov zůstal věčným adolescentem.

„Podobně jako můžeme Doriana Graye mít za pionýra společnosti zážitku a madame Bovaryovou za ranou předchůdkyni postmoderní mentality, lze ho považovat za člověka, který nesnese tempo změn moderní společnosti. Hroutí se pod tíhou jejích požadavků,“ postřehl Jan Keller. Oblomov není s to dostát požadavkům, které ovšem odmítá intuitivně a vnitřně.

Guy de Maupassant
Na románu Miláček se nám pak odvážně předvádí dokonce šance roztříštit celý jeden pilíř sociologie, a totiž tezi o funkční diferenciaci společnosti. Poživačný krasavec Georges Duroy realizuje svou kariéru jen dík charismatu vojáka. Z hlediska sociologického jde o příběh „hluboce deprimující,“ stýská si sociolog Keller.
Finanční spekulace tu jsou tím, co určuje, jak fungují média, a už tenkrát platilo, že co dostačující realita funguje umně konstruované zdání. Miláček je knihou o sebekonstruování a nelze po jeho vzniku tedy už nikdy s vážností charakterizovat tímtéž aktem postmodernu.
V závěru knihy si hrdina uvědomí, jak má blízko k parlamentu, a Keller tedy klidně mohl zmínit i částečně analogického hrdinu Kosinského knihy Byl jsem při tom. Byť se tam jedná o zahradníka impotentního.

Thomas Mann
Jako sociálního konstruktivistu chápe Keller i Mannova hochštaplera Felixe Krulla. Podobní lidé od let osmdesátých hlásali, že jsme – v každém okamžiku – výtvor vlastních představ a máme budovat soukromé reality. Na pomoc a naproti přispěchal internet a nejde jen o filozofie některých podnikatelů, ba naopak.
Konstrukcionisté jako by totiž gumovali rozdíly mezi fikcí a realitou. Zdání je jim něčím víc než skutečnost a simulace, často umožněná i právě technologickým vývojem, jim bývá nejvyšší formou autistní reality. Bytí pak připomíná spíš obrazy, jak dokládá i filozof Guy Debord, a „svůj se Krull cítil, jen když si hrál na někoho jiného. Dobře mu bylo jen v těch šatech, které mu sloužily co převlek,“ čteme. A pohrdal jen těmi, kteří se domnívali, že pochopili, co on sám je zač.

I zde šlo, myslím, připomenout další hrdiny. Toma Ripleyho z románů Patricie Highsmithové. Neffova Humbla.
Pokud bych měl sám jmenovat muže, který si v kvalitním smyslu slova, vytvářel a dál i vytváří specifický vlastní svět, pak bych okamžitě jmenoval Miroslava Zikmunda. Individualistický přístup k životu ale, nic naplat, generuje sociální bezprizornost. Podobní lidé bývají jak narcisy.
Jsou to i hrdinové Kellerovy kapitoly věnované Julienu Sorelovi (Červený a černý), Lucienu Chardonovi (Ztracené iluze) a Frédericu Moreauovi (Citová výchova). Tito tři mladíci připomínají věčné studenty, ale minimálně Sorel je předobrazem dnešní vysokoškolsky vzdělané servisní třídy. Té ve službách mocných. „Co chceš dělat?“ ptá se jej máti. „Nic.“ „Ale čím budeš?“ „Ministrem.“

Je charakteristické, že ani jediný z nich není s to podat skutečný výkon, tedy kromě sexuálního, upozorňuje Keller. Co tedy zbývá? Chtějí-li zbohatnout, protože už se jednou bohatí nenarodili, jde jen o cestu nějakou postelí či politické pletichy, a Keller podobné postoje srovnává i s tzv. Bobos (2000, česky 2002) ze stejnojmenného bestselleru Davida Brookse.

Příslušníci bohémské buržoazie představují ovšem dnes i křížence hippies let šedesátých a yuppies let osmdesát, což byli vysokoškoláci orientování zrovna naopak. A Sorel? A Chardon? Moreau? Rovněž jsou předchůdci flexibilních, ale většinou nuzných intelektuálů jako třeba já.
Často lidí píšících. Svou činností bohužel někdy nechtěně degradují pracovní podmínky skutečných zaměstnanců a stávají se, i když mimořádně, příčinou jejich nižších platů. Samo psaní (anebo jiná tvorba) jim sice dává šanci zapomenout na vlastní deklasované postavení, ale právě jejich existence firmám umožňuje zesilovat tlak na své vlastní lidi a tyto nutit k povolnosti a právě flexibilitě. Právo na to asi ty firmy mají, nevím a jak to berete, neboť vyvraždit všechny šéfy kalašnikovem, jak by možná zavtipkoval president Miloš Zeman, nelze.

Rostou noví. Sám se však nemohu k podobným extrémistům- externistům řadil, nedisponuji totiž prakticky žádným „sociálním kapitálem“ alias dostatečně širokou sítí neformálních vztahů. – To třeba takový Ladislav Klíma jich, pravda, měl i v Praze ještě méně. Naopak jeho současník Lovecraft v Americe víc.
Nejsem Klíma ani Lovecraft, ale z Kellerovy knihy mě nejvíc zaujala kapitola Kmotrův sociální kapitál. Oč jde?
Sociolog Pierre Bourdieu se o tom typu kapitálu zmínil už počátkem „osmdesátých“ a následovali ho James Coleman a Robert Putnam, politolog. Ten jeho prostřednictvím vysvětluje úpadek veřejné angažovanosti Američanů koncem „šedesátých“: Což je sporné. Ale sporu není, že „zdravá“ živnost rodu Corleonů fungovala dávno předtím. Na principu sociálního kapitálu. Jim nechyběl jako mně.

Následky modernity, ke které dnes je značná část lidstva odsouzena, už ovšem předpověděli jiní kmotři a samotný život chameleonů typu Josefa Fouché, druhého nejbohatšího muže Francie.
Byl to mistr kliček, lze jej i obdivovat; tedy kdyby i nevraždil. Ve svém oboru byl Fouché třída, ale až modernita umí dotáhnout jeho prospěchářovu strategii k dokonalosti. Až ona vytváří komplexní aparát holdující jí, anonymní a výkonné neosobní moci. Zabydlet se v tomto aparátu je pro profesionálního oportunistu nakonec i schůdnější, než střídat pány jako pláště. To je pravda. Ale už Fouché, tento muž odborně posluhující sedmi režimům, nepřestal sloužit režimu jedinému.
Kterému? Říká si „krajně centralizovaná politická moc“ a je něčím, nač ani výše zmíněný kalašnikov neplatí. A nevím, zda je na místě vzpomenout i Richelieua, ale určitě si připomeňme nejschopnějšího ředitele FBI Edgara Hoovera. S trochou škodolibosti pak můžeme „flexibilního“ Fouchého mít i za zakladatele informační společnosti, míní Jan Keller. Chameleon a Janus sedmi tváří prvý dokonale pochopil, co pak pochopili „Kmotr“ i Hoover. A to? Skutečná informace je jen ta rozšiřující naši moc.

Tou klíčovou kapitolou ovšem není u Kellera pasáž o Fouchém. Ani sekvence o románu (mistrně píšícího) Maria Puza. Řekl bych, že klíč představuje díl Modernizace podle svatého Marka.
Vychází z prózy Evangelium podle Marka (1954, česky 1989 v knize Zrcadlo a maska) a tato povídka se odehrává roku 1928 jsa odvozena z téže historky jako sekvence Waughova románu Hrst prachu (1934) – o Muži, který měl rád Dickense. Ale liší se.
Jihoameričanům nešťastník předčítá z Bible, a to opakovaně a tak dlouho, až je titulním evangeliem uhrane. Natolik uhrane, že jej ukřižují. Po Ježíšově vzoru. A Keller srovnává onen akt také s tím vším, co by nám mohli už brzy udělat migranti, i když nenosí samopaly.
Připomíná i jasnozřivá slova politologa Freda W. Riggse, jenž už v šedesátých letech upozornil, že jen mechanický přenos ekonomických modelů z bohatých zemí do zemí chudých je… Přinejmenším poněkud naivní. Tam na Jihu, ale i jinde v bídě, vzniknou struktury, které sice vypadají moderně, ale na skutečnou modernitu si jen šikovně hrají; zatímco okolo pokračují kmenové a etnické sváry. Dovezená správa neshodám v podstatě automaticky slouží a je efektivním nástrojem korupce. Tradiční struktury takové země podlehnou rozkladu, asi jako mu může podlehnout Evropa a jako mu podlehl starý Řím. Kdo seje vítr, sklidí občas i bouři. V zemích, kterým bylo jednou „pomoženo“, podivně často nastal chaos. Anebo jen spekulujeme? Ne.
K obdobným závěrům dospěl antropolog Clifford Geertz a izraelský sociolog Samuel Eisenstadt. Toho vyděsilo, že se dotyčné státy nestaly ani moderními v našem slova smyslu, ani se neumějí vrátit k původnímu stavu. Cesta zpět neexistuje. Jde jen o namydlenou šikmou plochu – a vůbec nejprecizněji situaci umí popsat německý ekonom Ernst Friedrich Schumacher v Ekonomii, která by počítala s člověkem (1973, česky 2000).

Cizí banky zadlužují chudé státy, to je známo. (Viz kniha Weapons of Mass Migration / Kelly M. Greenhill, 2011)
Soběstačnost těchto chuďasů posilována nikdy být ani neměla a zprvu méně zadlužené země se bohužel specializují. Každá na laciný vývoz nějaké komodity. Přijde jediná neúroda a stačí k zadlužení v podobě propasti. Hrozny hněvu ve velkém se vracejí a typický africký uprchlík dneška si to sype s batohem a i bez kalašnikova z míst, kde byly v posledních třiceti letech privatizovány podniky.
Kde se vliv státu na ekonomiku minimalizoval, jak to aspoň vidí Jan Keller, ale nejen on.

„Opravdu jen málokdy se stane, aby na realizaci jedné krátké povídky pracoval dlouhodobě tým sociologů, psychologů, antropologů a politologů. Aby ji do života uvedly zástupy předních ekonomů,“ konstatuje nad textem (v podstatě) okrajového Borgese. A léčba modernitou?
Pro dotyčné země znamenala peklo. Skutečné peklo. Ta údajná cesta do ráje (podle Hroznů hněvu byl v Kalifornii), ke které jsme sami vybídli, vede – stejně jako u Borgese – možnáí až k brutálnímu odpravení toho boha, co chtěl ukázat cestu všem tápajícím.

Jan Keller. Odsouzeni k modernitě / Ilustroval Boris Jirků / Vydalo nakladatelství Novela bohemica. Praha 2015. 196 stran. ISBN 978-80-87683-53-8

The post Odsouzeni k modernitě. Jan Keller nahlíží skrze slavné romány na úděsný dnešek first appeared on Čítárny.

Vánoční koleda Charlese Dickense. Klasika, kterou málokdo zná a přesto je čím dál víc aktuální. Povídka o lidské nemohoucnosti a postupné demenci myšlení ve společnosti, kde novým Bohem jsou peníze. Obchodník Ebenezer Skruž je lakotný mrzout. Vlastně miluje jen jedno – peníze! Hromadí je a škudlí, kde se dá. Ani o Vánocích, svátcích klidu a míru, nedokáže být laskavý a štědrý. Během svého života začal myslet jako vrchní účetní a lidskost se z něho úplně vytratila.

Brzy se ale má všechno změnit…
O Štědrém dnu má Skruž podivnou vidinu, ve které ho navštíví jeho zemřelý společník Jakub Marley. Tajemným hlasem mu prozradí, že se mu zjeví tři duchové, kteří starému skrblíkovi pomůžou stát se lepším člověkem, pokud on bude chtít.
Ke Skružovi skutečně postupně přijdou záhadní návštěvníci – duch minulých Vánoc, duch letošních Vánoc a duch příštích Vánoc. Připomenou mu jeho dětství, zavedou ho do chudé rodiny jeho písaře a ukážou mu, jaké štěstí prožívá o svátcích jeho nemajetný synovec se svými dětmi. Poslední duch odhalí obchodníkovi děsivou budoucnost…
Zlému lakomci spadnou klapky z očí a rozhodne se pro zásadní životní změnu…
Traduje se, ze jistý Mr. Fairbanks četl povídku na Štědrý večer v Bostonu v roce 1867 a byl tak pohnut, že svou továrnu na Boží hod zavřel a všem svým zaměstnancům poslal krocana.

Je to pohádka nebo návod na prozření?
Posuďte sami v této nadčasové a vynikajícím způsobem napsané povídce světového klasika. A až s dětmi dočtete, otevřete třeba knížku Momo a ztracený čas, kterou napsal další světoznámý spisovatel Michael Ende.

Vánoční koleda | Charles Dickens | Přeložil Jan Váňa | Vydal XYZ, 2010

UKÁZKA Z KNIHY

Hlavu mu dnes pokrývala mrazivá jinovatka, která se usadila na obočí i na štětinatém vousu. Studenou náladu nosil všude s sebou. I za největšího horka proměnil svou kancelář v lednici, ve které ani o Vánocích nenastala sebemenší obleva. Letní horko i zima měly na Skruže jen nepatrný účinek. Snad ho nerozehřálo žádné teplo, a ani krutý mráz se mu nedostal pod nehty. A ani žádný vítr, vánice, ani liják nebyly krutější a nemilosrdnější než Skruž. Lijáky, chumelenice a krupobití se někdy opravdu bohatě předaly, ale toho se Skruž nedopustil nikdy. A tak mu na ulici nikdy nikdo nezastoupil cestu, aby se na něj usmál a s přívětivým pohledem se pozeptal: „Jak se máte, milý pane Skruži? A kdypak nás navštívíte?“ Ani žádný žebrák ho jakživ nepožádal o almužnu, žádné dítě se ho nikdy nezeptalo: „Kolik je, pane, hodin?“ Žádný mužský ani ženská se Skruže jedinkrát v životě nepoptali, kam jde, jak se mu dnes vede a jestli si nemyslí, že bude pršet. Zdálo se, že dokonce i psi, kteří vodí slepce, poznali, co je pan Skruž zač. Jakmile ho uviděli, tahali své pány do průjezdů a na domovní dvorečky a vrtěli ocasem, jako by chtěli říct: „Chraň nás jeho zlého pohledu, můj pane! Ty nevidíš, ale já, tvůj pes, to cítím.“ Ale to všechno bylo Skružovi jedno. To se mu právě líbilo! Těšilo ho, že od sebe všechny odhání, že plaší lidskou sympatii a city.

Jednou, bylo to zrovna na Štědrý den, nejlepší den z celého roku, seděl starý Skruž v kanceláři a pracoval. Bylo studené, nevlídné a mlhavé počasí. Slyšel, jak lidé venku na dvoře přešlapují zimou, viděl, jak si mnou ruce, jen aby se trochu zahřáli. Hodiny na věži právě odbily třetí, a už se začalo stmívat. Ale co to povídám, stmívat! Vždyť nebylo světlo ani ve dne, jen světlo svícnů z oken kanceláří barvilo rudými skvrnami hustý, nahnědlý vzduch. Mlha se drala a vnikala každou skulinkou dovnitř, a byla tak hustá, že londýnské domy vypadaly jen jako své pouhé stíny. Kdo viděl ten zčernalý mrak, valící se a halící všechno kolem, mohl si málem myslet, že příroda vaří mlhu někde docela blízko.

Dveře Skružovy kanceláře zůstaly pootevřené, to aby měl stále na očích svého pomocníka, jenž opisoval dopisy v nevlídné komůrce, která se podobala temnému sklípku. Skruž měl v krbu jen malý oheň, ale ohníček jeho pomocníka Boba byl ještě daleko menší. Ano, hořel tam jen jediný žhavý uhlíček. Přiložit si nemohl, protože Skruž měl bedýnku na uhlí ve své kanceláři, a pomocník věděl, že kdyby se opovážil jít ke svému pánovi pro trochu uhlí, byl by v tu chvíli bez práce. Proto se zachumlal do lehkého kabátku a chtěl si nad svíčkou zahřát ruce. Ale jako hřejivý oheň si svíčku představit nedovedl, a tak se dál tetelil zimou.
„Veselé Vánoce, strýčku! Dej vám Bůh štěstí!“ ozval se náhle veselý hlas. Byl to hlas Skružova synovce Freda, který vrazil do kanceláře tak prudce, až sebou Skruž trhl.
„Eh,“ hekl Skruž, „co je to za hlouposti!“
Synovec se tak zahřál rychlou chůzí, že mu pěkné mladé tváře jen hořely. Oči měl jako jiskry a jeho dech ve studené místnosti vytvářel obláčky páry.
***
Skruž si zašel na večeři do zastrčeného hostince, a když přečetl všechny noviny i bankovní zprávy, šel si domů lehnout. Bydlel v bytě, který dřív patřil jeho zemřelému společníkovi. Byla tam řada tmavých pokojů, dům byl v temném zákoutí dvora, jako by se tam schoval, když byl ještě malý a hrál si s okolními domy na schovávanou, a teď už nenašel cestu zpátky. Bylo to obydlí staré a zasmušilé a Skruž v něm bydlel sám. Všechny ostatní místnosti měly pronajaty nejrůznější kanceláře. Dům byl tak tmavý, že i Skruž, který tady znal každý kámen, musel ve tmě ohmatávat zdi rukama. Mlha a šedivina mrazu zahalily stará vrata tak, až se zdálo, že zhmotnělý Mráz sedí na zápraží a přemýšlí o svém smutném a dočasném osudu. Ani na dveřích, kromě velikého klepátka, nebylo nic veselého a zvláštního. Skruž to klepátko vídával každý den, ráno i večer, a je třeba říci, že měl zrovna tak málo fantazie jako kterýkoli jiný obyvatel ve starém Londýně, zrovna tak jako městská rada, nevyjímaje ani pana starostu. Také musím připomenout, že si Skruž ani jedinou myšlenkou nevzpomněl na svého zemřelého společníka. Za celých sedm let, až v tenhle podvečer. Skruž, jako každý den, strčil klíč do dveří a náhle spatřil v okrouhlém klepadle na dveřích Marleyovu tvář. Ano, byl to Marleyův obličej! Nebyl zahalený neproniknutelnou tmou jako ostatní předměty na nádvoří, ale měl kolem sebe jakési podivné světlo, jako když světélkuje trouchnivějící dřevo.Tvář se na něj nedívala hněvivě ani zuřivě, ale pohlížela na Skruže tak, jak se Marley na něj dívával vždy – zpod svých podivných brýlí, vysunutých na čele. Vlasy měl rozježené, jako by do nich foukal vítr, a přestože měl oči široce otevřené, zůstaly nehybné. To všechno, a ještě k tomu smrtelná barva, učinily tuto tvář strašnou, ale zdálo se, že to strašné nebylo závislé přímo na její vůli. Když se Skruž znovu pozorně podíval na vidinu, proměnil se obličej jeho společníka znovu v obyčejné klepátko. Nezapíral, že se lekl – tělem mu projel ledový pocit, který od dětství už neprožil. Prudce odemkl, vstoupil do světnice a rozsvítil svíčku. Než zavřel dveře, opatrně vykoukl, jako by očekával, že se na něj ušklíbne Marley.

Ale na dveřích nebylo nic, jen šrouby a nýty, které držely klepátko. A tak se slovem „pcha“ rychle zabouchl dveře, až se to rozlehlo domem, jako když zaburácí hrom. Zdálo se mu, jako by každá místnost nahoře, každý sud ve vinném sklepě dole odpovídaly svým vlastním hlasem. Skruž nebyl z těch, kdo se lekají každého zvuku. Uzamkl dveře, dal se zvolna chodbou a cestou po schodech utíral vosk z kapající svíčky. Schody byly tak široké, že by tu mohl lehce projet i pohřební vůz s koňmi. Snad proto se Skružovi zdálo, že v přítmí skutečně viděl pohybující se máry. Ani půl tuctu plynových lamp by nestačilo k osvětlení těch širokých schodů, a Skruž si svítil jen svíčkovým blikátkem. Avšak kráčel nebojácně dál. Tma je laciná, je zadarmo, a proto ji měl rád. Než ale zavřel těžké dveře, prošel všechny pokoje, aby se přesvědčil, jestli je všechno v pořádku. Záhadná tvář mu ještě v mysli docela nevybledla. Salonek, ložnice, komora, všechno bylo v pořádku, jak se slušelo. Nakoukl pod stůl, nikdo tam nebyl, a nikdo nebyl ani pod starou pohovkou. Slabý oheň skomíral v krbu, miska byla na stole, v ní byla připravena ovesná kaše, přistavená blíž k ohni. Nikdo nebyl ani pod postelí, ani v kumbále, nikdo se neschovával v jeho županu, jenž visel na stěně. Ani v komoře nebylo nic podezřelého. Jen stará mřížka z krbu, staré střevíce, dva košíky na ryby, umyvadlo o třech nožkách a pohrabáč. Skruž spokojeně zavřel dveře a zamkl je na dva západy, což nemíval ve zvyku. Když se pojistil proti všem podivným náhodám, odvázal si kravatu, oblékl si župan, obul pantofle, nasadil si noční čepici, usadil se ke krbu, aby snědl ovesnou kaši. Oheň se jen sem tam kmitl, bylo to pouhé nic na dnešní chladnou noc. Musel si přisednout blíž, zrovna, jako by se k němu přitiskl, aby ucítil aspoň trochu tepla od toho nepatrného štipce uhlí. Krb měl velmi starodávný, vystavěl si jej jakýsi holandský kupec a obložil jej podivnými obrázky, které představovaly rozmanité výjevy z Písma svatého. Byli tam Kainové i Abelové, dcery Faraonovy, královny ze Sáby i andělští poslové na oblacích. Byli tam i Abrahamové, Belsazarové, apoštolové vstupující na lodě a ještě mnoho postav, které upoutaly Skružovu pozornost. Ale Marleyova už sedm let mrtvá tvář všechno pohlcovala jako hůl prorokova. Kdyby ty hladké dlaždičky byly prázdné a měly moc zhmotnit Skružovy myšlenky, byl by se na každé z nich objevil obraz Marleyova obličeje.

„To jsou jen hlouposti!“ řekl si Skruž a přešel několikrát pokoj dokola tam a zase zpátky. Potom si znovu sedl do křesla a jen náhodou se podíval na zvonek, který visel v pokoji na stěně. Skruž jej nepoužíval, a vlastně mu ani k ničemu nebyl. Zvonek byl ve spojení s místností v nejvyšším poschodí. Proč, to už nikdo nevěděl. Když se na něj zadíval, s úžasem zpozoroval, že se zvonek začíná houpat. Zpočátku jen tak zvolna, že sotva vydával zvuk a jen slabě zacinkal. Ale najednou se rozezvučel hlasitě, a po něm se vzápětí rozezněly všechny zvonky v domě. To trvalo asi půl minuty nebo minutu, ale Skružovi se zdálo, že zvoní celou hodinu. Náhle zvonky umlkly, zrovna tak jako najednou spustily. Potom zazněl cinkavý hluk hluboko dole, jako by někdo rachotil řetězy ve sklepě, kde byly sudy obchodníka s vínem. Skruž si vzpomněl, jak kdysi slyšel vyprávět, že duchové haraší řetězy v domech, ve kterých straší. Vtom se rozlétly dveře u sklepa a ozvala se dunivá rána. Skruž teď uslyšel hřmot mnohem zřetelněji a zdálo se, že někdo jde nahoru po schodech a už se blíží ke dveřím.
„A já říkám znovu, že to jsou hlouposti!“ řekl tiše Skruž.
„Tomu nevěřím.“ Ale zbledl jako stěna, když se to přihnalo do jeho pokoje, a přímo k němu. dyž to zjevení vrazilo do větnice, slabý plamínek v krbu vyskočil, jako by zavolal:
„Vždyť ho znáš, je to Marleyova tvář!“

„»Máte okovy,« vykoktal Vydřigroš třaslavě. »Povězte mi proč.«
»Vláčím řetěz, který jsem si ukoval za života,« odvětil duch. »Článek po článku a loket po loktu jsem ho ukul sám — z vlastní slobodní vůle jsem se jím opásal a z vlastní svobodní vůle jsem ho taky vláčel. Je snad jeho vzor neznámý a divný zrovna tobě?«
Vydřigroš se třásl čím dál tím víc.
»Nebo bys chtěl poznat,« pokračoval duch, »váhu a délku silného opasku, který vláčíš sám? Byl navlas stejně těžký a stejně dlouhý jako tenhle už před sedmi nočními svatvečery. Od té doby jsi na něm pilně koval, Je to dnes přetěžký řetěz!«“
Charlers Dickens / Vánoční koleda

The post Vánoční koleda Charlese Dickense o příčině lidské nemohoucnosti a naději first appeared on Čítárny.

Jak by psal Charles Dickens, kdyby žil dnes a měl před sebou monitor? Jeden vynikající bohemista ze Zdic (Vladimír Novotný) mi říkal, že stejně. Jak to? „To, co děláš na počítači, to bys nakonec ručně prováděl stejně.“ Nebo přece existuje rozdíl?

Pravděpodobně časový. Rok psaní by možná s počítačem nemusel být celý rok. Hm, to nemusel, ale háček tu stejně bude.
Psychický. Chtěl by snad autor Olivera Twista vážně psát rychle jako Emerson Fittipaldi. Nebo ještě rychleji? Dickens by si to možná nepřál. Nebo by to ani nedokázal. Jednoduše psal tak, jak přemýšlel. I když… Úplně jednoduché to nebude a Truman Capote vtipně píše:

„Thackeray je dobrý spisovatel a Flaubert velký umělec. Trollope je dobrý spisovatel a Dickens velký umělec. Colette je dobrá spisovatelka a Proust velký umělec. Katherine Anne Porterová byla vynikající, skutečně byla výjimečně dobrá spisovatelka, a Willa Cartherová byla umělkyně. Ale zrovna mě nenapadá nikdo,“ vtipkuje Capote, aniž by myslel sebe, „o kom bych dneska mohl říct, že je velký umělec.“

To řekl svému „zpovědníku“ Lawrenci Grobelovi ještě před nástupem počítačového věku a „počítačového“ psaní, ale to nevadí a pochybujete se mnou, že modernější technologie vygenerovaly větší počty „umělců“. Pokud by to byla pravda, měli bychom jich stáda. Nové technologie jsou čímsi fascinující a obdivuji je, ale možná nakonec nevykonstruují víc…
Možná ani ne víc paní Porterových, přičemž Katherine Anne Porterová (dodejme) žila v letech 1890-1980 a vedle povídek napsala román Loď bláznů (třikrát ji nominovali na Nobelovu cenu za literaturu).
Tím spíš technologie „nenasekají“ ani vyšší množství „vynikajích, skutečně vynikajích“ spisovatelů. Klávesnice DELETE sice skýtá výhodu, ale spisovatele nevytvoří, a někomu to bude znít až rasisticky, ale často se jako velikán-autor už prostě musíte narodit.

Charles John Huffam Dickens (1812-1870) sice neměl před napsáním Davida Copperfielda přímo porodní křeče, nicméně takřka jako pomatenec z Bedlamu (londýnský blázinec) se riskantně prodírá (jako bych jej viděl) nejpodivnějšími místy tehdejšího nočního Londýna a jeho zatím beztvarý román mu představuje totální duševní břemeno, s kterým se přes den zamyká v pracovně. Ale vyčkával, váhal, možná si dokonce zoufal, dlouho neuměl začít.
Proč? Protože ještě nebyly počítače? To je samozřejmě nesmysl.
V nějaké science fiction z prostředí Dickensova „století páry“ to jednou bude důvod, ale britský spisovatel a kritik Peter Ackroyd (*1949) to vnímá jinak, soudně. A uvádí, že se Dickens jednou komusi svěřil s tím, že nikdy nezačal dřív, než měl příběh vymyšlený „do posledního detailu“.

Řekne se – samozřejmě – ledacos, a sice to velmistr vyslovit mohl, ale jiná už pohádka bude, že detaily, daleko dopředu upředené, směly během psaní měnit vzhled, orientace i polohu. A Dickens psal především instinktivně. Do náruče nabíral nejen svět, nýbrž kilotuny svobody. S ním. O svobodu se vždycky bál.

Z jedné strany měl obrovskou, závisti hodnou kontrolu nad vlastním příběhem (Alexandre Dumas ji měl samozřejmě také), ale vlastní vyprávění ho paradoxně ovládalo jako žáka a jaksi krystalizovalo i bez Charlesova vědomí a jeho vůle.
Dickens byl čímsi vyšším dosazený článek do srdce stínů, kterým říkáme svět, ale tento svět představoval POUHÉ stíny proti jeho románům. Jimi žil. Uvnitř nich. A před niterným zrakem sice viděl prokreslené scény, ale myšlenku neuvidíte, takže mu ji vize každou chvíli přebily esem děje. Musel se tomu bránit, což dělal, a nikdy nechtěl klesat pod svou úroveň, jíž si byl vědom.

Dickens žil ve městě stvořeném z vlastní fantazie, i když ta ho neovládala, a nejstarší jeho syn tvrdil, že byl otec „systematičtější a pořádnější“ než kterýkoli úředník.
V osm ráno se trochu najedl, mezi devátou a druhou se ukrýval v tiché pracovně (ale Marcel Proust ji měl, jak víme, izolovanou lépe), ve 14. 00 vstal i od rozepsané věty a další tři hodiny prostě bloudil metropolí. Klidně po periférii. Tenkrát byl samozřejmě Londýn menší.
V šest jedl, už se nebránil přátelům, rodině; ale o půlnoci prostě usnul a nazítří v devět (a obyčejně po sprše, což nebylo dobově typické) pokračoval v onom tichu v Našem společném příteli, nebo v jiném románu.
Mezitím tvořil povídky, reportáže – a za pět hodin mezi devátou a druhou napsal dva tisíce, někdy dokonce čtyři tisíce slov. To se Dickensovi dařilo taky díky tomu, že svedl zachycovat něco nebeského, čemu zkratkou říkejme ZÁPAL.

Někdo řekl, že umění psát spočívá v tom, že poznáte, co vynechat. To bude pravda a Dickens je dobrý příklad.
Je doloženo, že dbal instinktivně na to, čemu říkal „neutuchající proces zavrhování“, takže neustále brutálně likvidoval houfy a stáda nespoutaných představ, které na něj dotíraly jako osazenstvo pekel. Možná to osazenstvo pekel nebylo, jenže on tam onu neupoutanost odkazoval. Mocí soudce.

Máte vždycky různé možnosti a lidi jsou tací, že si každý neumí vybrat možnost sobě ideální. Charles Dickens to ale velmi pravděpodobně brilantně zvládal a každopádně při psaní nijak britsky nepotlačoval city. Doloženo je, že při psaní plakal, smál se… a že se to mohlo střídat. Šel se svými figurami stejným krokem a Peter Ackroyd píše:

„Ti, kdo se zajímají o celkový tvar jeho prózy (nemusí se jednat jenom o kritiky a badatele), si jednoduše všimnou, jak dokonce i ty nejprostší pasáže zapadají do složité rytmické struktury.“

Taky během dokončování knihy byl stejně rozrušený jako před začátkem a prý opět bloudil uličkami. Zasmušilý elegán. Čekalo ho loučení, chápal, že přijde, a pamatoval si, jaké to bylo. Ale nejednalo se jenom o to, že přijde se slovy THE END o imaginární kamarády, své hrdiny, Dickens vždycky ztrácel i část sebe.
Ta odumřela. Pokaždé. Ale je to pro nás lepší, než aby „chcípla“ počítačová jednotka a – nic nezálohující – Dickens, vyvržený ze sobě vlastní reality do našich „světa-stínů“, spáchal v zoufalství sebevraždu.

Dickens napsal i jeden z nejlepších duchařských hororů všech dob. Hlídače:
The Signalman – Charles Dickens BBC GHOST STORY FOR CHRISTMAS 1976

The post Kdyby psal Charles Dickens na počítači, byl by lepší? Jak vůbec psal? first appeared on Čítárny.

Musíš se s těmi lidmi sžít, musíš je trochu poznat a oni musí poznat tebe… pak se teprve zakecáte… to je to, co dělá knížku knížkou… jinak by to nemělo cvek. Uvažovalas´ někdy o tom, co to je, když ti lidi někde v Tramtárii řeknou, že jseš jejich člověk? Pak to začneš vidět jejich vočima, pak už to nejsou jen domy a pamětihodnosti, ale život, takovej obyčejnej život, a ten ty města dělá.

Miroslav Šašek / To je Paříž
První ze série slavných obrazových průvodců po světových metropolích.
Paříž, to nejsou jenom pamětihodnosti, ale zejména její obyvatelé: domovnice „consierge“, jejich kočky, drobní trhovci, umčlci všichni ti Dupontové sedící v cafe-barech a také zahrady plné dětí…

Miroslav Šašek / To je Londýn
Saze, kouř, mlha, déšť, obloha je jako mokré prostěradlo…

Miroslav Šašek,
jeden z nejslavnějších českých emigrantů, světoběžník, malíř a ilustrátor, je u nás v Čechách téměř neznámý.

Původním povoláním architekt odešel z Československa v roce 1947 studovat do Paříže, odkud se už domů nikdy nevrátil. Později působil několik let jako redaktor Svobodné Evropy v Mnichově.

Na sklonku padesátých let nabídl londýnskému nakladatelství Allen první knížku z řady slavných ilustrovaných průvodců pro děti This is… To je Paříž.
Jak se nechal slyšet: kreslil „Paříž jednou docela jinak… Paříž takovou, jaká skutečně je. Jakou jsem ji viděl, když jsem tam poprvé přijel, a jak ji vidím i teď…“ Podle svědectví jeho redaktora se na knize nemusela měnit ani čárka a putovala rovnou do tiskárny.
This is Paris s jeho ilustracemi i textem vyšla v Londýně roku 1959, brzy poté i v nakladatelství McMillan v New Yorku. Po Paříži následovaly další metropole a státy.

Kniha This is Paris vyšla v roce 1959. Následují knihy o Londýně (1959), Římě (1960), New Yorku (1960), Edinburgu (1961) , Mnichově (1961), Benátkách (1961), San Francisku (1962), Izraeli (1962), Cape Canaveral (1963), Irsku (1964), Hong Kongu (1965),  Řecku (1966), Texasu (1967), OSN (1968), Washingtonu D.C. (1969), Austrálii (1970) a historické Británii (1974).
{youtube}aXKJZcpFRGU{/youtube}
Knihy z řady This is… přinesly svému autorovi řadu ocenění, mimo jiné zápis na čestnou listinu IBBY (1979).

Šaškovy knihy byly s úspěchem překládány: vycházely v desetitisícových nákladech ve Francii, Itálii, Německu, Španělsku, Jižní Americe, Japonsku i ve Skandinávii a přinesly svému autorovi řadu ocenění. Od roku 2003 vycházejí jejich reedice a Šaškovy knihy dnes zažívají celosvětový návrat.

Vydává BAOBAB
http://www.sasekfoundation.eu/

The post To je Paříž a To je Londýn. Slavné cestopisy Miroslava Šaška first appeared on Čítárny.

Charles Dickens napsal Kroniku Pickwickova klubu jako geniální variací na Cervantese. Jediná otázka je, zda to byl záměr nebo spíš jen náhoda.

Jedním z hlavních důvodů, proč jsem se rozhodl vlastně až nedávno, totiž v té době, kdy už jsem za sobotních večerů u vína přečetl s nesmírným požitkem např. Dona Quijota či Báseň i pravdu, číst Kroniku Pickwickova klubu od Charlese Dickense bylo to, že jsem ji měl koupenou a četl jsem o ní tu či tam, že nejde o klasický román. V zásadě romány nemám rád, tedy ty typické romány 19. a 20. století, výpravné a popisné.

Něco jsem z nich stihl přečíst za doby mé největší čtenářské hltavosti (třeba Balzaka si dodnes vysoce cením a také větší část Vojny a míru), ale Pickwick mi přišel pod ruce až v době, kdy jsem byl více vyhraněný, kdy už bylo méně času a kdy jsem si chtěl četbu opravdu vychutnat. A tu je třeba hned říci, že se mi četlo ne vždy snadno, zejména vložené příběhy a vypravování (v českém, dvojsvazkovém vydání Odeon Praha 1973, jsou vždy označeny podtrženým textem, např. Zápisky šílencovy) mi přišly nudné a dobové – asi podobně jako odbočky v Cervantesově velkém románu. Ale to není jediná podobnost mezi Donem Quijotem a Pickwickem.

Kronika Pickwickova klubu je tak úžasnou knihou právě proto, že je geniální variací na Cervantese, ať už záměrnou, nebo spíše jen náhodnou.
Děj obou knih je jaksi bezcílný, utopený v banální realitě, kterou prochází na jedné straně vznešený (i společensky) blázen či „idealista“, na druhé straně jeho prostý sluha se zdravým rozumem. Sancha u Dickense představuje mladý Sam Weller. Dickens ale píše ve skutečnosti zcela jiný typ románu, než je Don Quijote, který se z původního útoku na bláznivé rytířské romány rozvinul v hlubokou kontemplaci lidského údělu jako takového. Quijote je o mnoho úžeji spjat se svým Sanchem, a všechno ostatní jsou jen banální kulisy pro to, co nitro těchto dvou postav vypovídá o člověku. Pickwick je naopak obklopen věrnými, kteří si spolu s ním hrají na jakousi vyšší kulturu, jež je ve srovnání s Quijotovým šílenstvím jakousi velmi nevinnou hrou povrchních blbů, kteří se nikdy nedotkli hloubek ani vrcholů lidské vrženosti.

Šalamoun Jiří / ilustrace ke knize Charles Dickens, Kronika Pickwickova klubu, Odeon, 1973

Dickens využívá svého Pickwicka jako nástroj k barvitému vylíčení „staré dobré Anglie“ jako společnosti, v níž důstojnost a civilizovanost jsou vlastně jen formou povrchnosti, která nemá nijaké výsadní právo nad prostým světem Sama Wellera.

Quijote může představovat od Homéra po Burroughse sahající kulturu géniů, jeho opakem není jen Sancho, ale právě možná ještě více Pickwick jako představitel kultury, jež se začala šířit v posledních dvou stoletích, kultury výchovné, všeobecné, rovnostářské.
Dickens přitom není nespravedlivě útočný, není hořký nebo sarkastický, i když někdy jsou postavy pro svou vlastně milou angažovanost, slušnou a společenskou snahu být kulturní, vlastně krutým výsměchem celé této kultuře, hraničícím s ostrým sarkasmem (případ pana Huntera, který zve Pickwicka na dýchánek své ženy). Pan Pickwick není zlý člověk, nemá rád extrémy, jde mu o ušlechtilé cíle a svou nemotorností a hloupostí (řekl by naopak o Quijotovi snad někdo, že je hloupý?) je lidský, opravdu sympatický. Dá se říci, že celý ten román je dobromyslný a také dobromyslně vtipný.

Šalamoun Jiří / ilustrace ke knize Charles Dickens, Kronika Pickwickova klubu, Odeon, 1973

Vlastně zpočátku jsem oceňoval zejména svébytný humor, jenže ten je možný právě proto, že Pickwick žije mimo realitu, že jeho zapálení pro dobro vyplývá nikoli z jeho odvahy podrobit povrchní morální samozřejmosti kritickému hledání toho, co v lidech je autenticky hodnotné, nýbrž z jeho hlouposti. On je obětí i pilířem uniformní společnosti, ve které se na osobnosti hraje, aniž by tu osobnosti byly.
Všechno, umění, věda, politika, láska či přátelství jsou v pavučině takové vzájemné hry – ne hry, která by falšovala to, co je uvnitř, a navenek by vystavila něco jiného, naopak hry, jež nemá pod sebou už žádnou realitu, protože to, co je autentické, vlastně vůbec neexistuje. Existuje ovšem utrpení a Dickens ho nechává, věren svému sociálně-kritickému zaměření, vybublat z hlubin společnosti třeba u příležitosti pobytu Pickwicka ve vězení pro dlužníky. Jenže tohle je jako mnoho vedlejších větví děje jen dobový kolorit. Kronika Pickwickova klubu ve skutečnosti svou dobu výrazně překračuje a je dobrým vysvětlením pro vzpouru prokletých básníků, avantgardy, beat generation, pro hnutí existencialistů, ale i pro sexuální revoluci apod.

Šalamoun Jiří / ilustrace ke knize Charles Dickens, Kronika Pickwickova klubu, Odeon, 1973

Svět podle Pickwicka je svět dobra, k němuž se dá dospět konformitou, svět samozřejmostí bez konverzí a vnitřního vývoje, bez otřesů a autentického morálního dilematu.

Kdo bude toto Dickensovo dílo číst s myšlenkami na to, co vlastně je dobro a jak se člověk morálně vyvíjí, shledá knihu nejen vtipnou, barvitou a dávající určité svědectví o své době, nýbrž také vysoce aktuální ve zmatku globálního davu, kdy jsme po bojích právě proti pickwickovské kultuře 19. a první půlky 20. století jaksi ztratili směr a potřebujeme se znovu zamyslet, znovu uchopit, co mělo být vlastně potřeno, a co zachováno.

Na rozdíl od většiny klasických románů bude Dickensův Pickwick ještě po staletích chápán jako jedno z nejlepších vyjádření mohutného nástupu uniformní kultury a morálky během 19. století. Nebo také by se dalo říci: jak se původní osvícenská idea osvěty proměnila ve svůj opak a jak drzý, skandální rozum byl zkrocen a přeměn v řadovou „vzdělanost“, v uniformitu a konformitu.

Autor: Boris Cvek / Téma

The post Charles Dickens napsal Kroniku Pickwickova klubu jako geniální variaci na Cervantese first appeared on Čítárny.

Charlese Dickense si většinou představujeme jako starosvětského Angličana, který napsal Vánoční kolegu nebo Olivera Twista a další takové ty tlusté romány. Jenže, kdo ví jak skutečně žil, jaký byl vynikající vypravěč, jaký měl vztah k ženám, co ho na práci nejvíc bavilo a co nenáviděl.

Film Vášeň mezi řádky (v originálu Invisible Women, Neviditelná žena) nám takového Dickense představuje.
Charismatického muže plného energie, který, kromě toho, že měl manželku a deset dětí a psal své tlusté romány, zvládal být i novinářem, divadelníkem, společenským aktivistou, celebritou.
Vášně mezi řádky se ale ještě více soustředí na Nelly (Felicity Jones), inteligentní a krásnou mladou ženu, která si s Dickensem odvážně začne milostný románek, jehož důsledky si v tu chvíli ještě neumí představit. Neví, jaké to je, být milenkou ženatého muže s deseti dětmi. Ve viktoriánské Anglii je to zločin, který se trestá vyhoštěním na okraj společnosti. I když ji její milenec hmotně zajistí, nečeká ji žádná světlá budoucnost. Přestože jejich vztah byl plný lásky a vášně a přetrval až do jeho smrti, přestože se stala Dickensovou živou vodou a múzou, přesto se musela smířit s rolí „neviditelné” ženy.

{youtube}B8_Ma4Eok_w{/youtube}

The post Charles Dickens a Vášeň mezi řádky. Životopisný film vynikajícího vypravěče a spisovatele first appeared on Čítárny.

Poprvé opravdu reprezentativně vyšla česky kniha iniciovaná a spolunapsaná kdysi Charlesem Dickensem Strašidelný dům a jeho příběhy (1859).

Jak moc měl anglický spisovatel rád Vánoce, je známo.
Čtenářům to dokázal už Veselou vánoční kapitolou (v pořadí osmadvacátou) Kroniky Pickwickova klubu (1837) a v letech 1843-1845 následovaly povídky Vánoční koleda, Zvony a Cvrček u krbu. Jen o málo méně se mu povedly další dva „vánoční“ příběhy Bitva života (1846) a Očarovaný (1848) a zjara 1850 založil časopis Důvěrně známá slova a tradici pomyslně nadělovaných textů přenesl počínaje črtou Vánoční stromek také na jeho stránky.
Zpočátku skromně, ale prvé „speciální“ čtyřiadvacetistránkové vánoční číslo vydal již v prosinci 1851 a od roku 1852 dosahovala čísla šestatřiceti stran a nabyla charakteru povídkových sbírek.

V úvodním příběhu těchto souborů obyčejně Dickens předestřel téma, které pak směli rozvinout další přispěvatelé, i vznikly publikace Sedm chudých pocestných (1854), Hostinec U Cesmíny (1855), Ztroskotání Golden Mary (1856) a Dům k pronajmutí (1858).
Zjara 1859 sice vydávání Slov ukončil, ale nahradil je týdeníkem Po celý rok, který vydržel připravovat až do roku 1867 (zemřel náhle o tři léta později), přičemž už ve speciálním vánočním čísle z 13. prosince 1859 se objevuje osm kapitol Strašidelného domu (včetně jedné veršované od Adelaide Procterové). Z těchto osmi sekvencí sepsal sám Charles Dickens tu úvodní, tu závěrečnou a také tu šestou, tedy Ducha v pokoji Mladého pána, který je jeho působivou vzpomínkou na školní léta v Chathamu.
Zbytek knihy zajistily tři autorky včetně Elizabeth Gaskellové (Duch v zimní zahradě) a dva autoři: dnes už neznámý George Augustus Sala (Duch v dvoupokoji) a Dickensův mladší přítel Wilkie William Collins.

A tady uveďme i jednu zajímavost z našeho prostředí, kterou autor doslovu v letos vydané české verzi souboru nepřipomíná; a to tu, že Collinsova povídka Duch v pokoji s příborníkem byla editory známé sešitové řady Karavana kdysi a pod titulem Svíčka připsána Dickensovi samotnému.
Stalo se tak roku 1971 v 39. svazku Záhadné dobrodružství velrybářské lodi a připomeňme jenom, že je hrdina ohrožen explozí, ke které má dojít v momentě, kdy knot v jeho bezprostřední blízkosti do určité míry ohoří.

Téhož roku 1971 také nakladatelství Vyšehrad vydalo Vladimírem Pražákem přeložený sborník čistě jen Dickensových povídek Strašidelný dům, ve kterém se objevily z titulní publikace jen první dva z oněch tří Dickensových počinů.

Už jen dodejme, že výše zmíněný rámec poskytla vnitřním kapitolám Strašidelného domu docela zajímavá situace, kdy se vypravěči jednotlivých příběhů (nikoli samozřejmě jejich skuteční autoři a autorky) uvolí strávit celé tři měsíce v titulním, údajně strašidelném domě bez služebnictva a jen s dopomocí hluchého stájníka.
Prožijí tu mnohá dobrodružství a mimo jiné si vzájemně vyprávějí. Mezi nájemníky náleží přitom i neprovdaná ještě sestra původce rámcového textu Johna (alias Dickensova alter ega), a když má pak – v poslední z kapitol – dojít taktéž na povídku („šichtu“) dobrého Johnova přítele Johna Governora (ochotného a schopného celý zimní čas společnosti vařit), chrabrý muž se radši prostě vyzná z lásky k Johnově sestře:

Když se blížila „šichta“ (jak to sám nazýval) pana Governora, zpozoroval jsem u něho rostoucí neklid, a teď nás všechny překvapilo, že vstal a s vážnou tváří požádal o svolení promluvit se mnou dřív, než začne vyprávět. Protože se těšil všeobecné oblibě, byl tento ústupek posouzen shovívavě a odebrali jsme se spolu do vedlejší haly.
„Příteli mořeplavče,“ oslovil mě pan Governor, „od chvíle, kdy jsem vstoupil na palubu tohohle vyřazeného vraku, strašilo mě to dnem i nocí.“
„Co, Jacku?“
Pan Governor mě poplácal po rameni, nechal na něm ležet ruku a pokračoval:
„Vidina v podobě ženy.“
„To známe! Tvoje stará nemoc. Toho se, Jacku, nezbavíš, ani kdybys žil do sta let.“
„Ne, nemluv tak, myslím to vážně. Celou noc mě pronásledovala jedna postava. A v kuchyni mě celý den táž postava vyváděla z míry tak, až se divím, že jsem neotrávil celou naši posádku. Přitom to není výplod fantazie. Chtěl bys tu postavu vidět?“
„Moc rád bych ji spatřil.“
„Tak tady ji máš!“ řekl Jack, načež ukázal na moji sestru, která se nepozorovaně přikradla k nám.
„Je to možné?“ žasl jsem. „V tom případě, má milá Patty, předpokládám, že bych se zbytečně ptal, jestli něco strašilo tebe?“
„Bez ustání, Joey,“ odpověděla.
A tak jsme se k ostatním vraceli všichni tři společně a já jsem představil sestru jako Ducha z Rohového pokoje a Jacka jako Ducha z pokoje mé sestry. Návrat byl triumfální – stal se vrcholem událostí onoho večera.

Charles Dickens, Wilkie Collins, Elizabeth Gaskellová, Hesba Strettonová, Adelaide Anne Procterová a George Augustus Sala: Strašidelný dům a jeho příběhy.
Přeložili Zdeněk Beran, Jarmila Emmerová a Julie Žemlová. Doslov Zdeněk Beran. Ilustrace Adolf Born. Odpovědný redaktor Ondřej Müller. Plus. Praha 2016. 160 stran. ISBN 978-80-259-0596-8

The post Dickensův strašidelný dům a jeho málo známé příběhy first appeared on Čítárny.