O současnosti coby „zlaté éře dinosauří paleontologie“ se mluví již nějaký ten rok. Je to ale pravda? Skutečně prožíváme období největšího rozkvětu poznání této skupiny druhohorních plazů? Osobně se domnívám, že tomu tak skutečně je.

Nejen, že máme nyní k dispozici nejmodernější technologie pro detailní výzkum dinosauřích fosilií, ale je také objevováno množství nových lokalit a na výzkumu samotném se podílí dosud nejvíc lidí v historii paleontologie. Úplně nejlepším a nejpřesvědčivějším indikátorem této skutečnosti je ale prostý počet nových druhů dinosaurů, popisovaný v posledních letech.

Již v roce 1990 publikoval americký paleontolog Peter Dodson studii nazvanou Counting dinosaurs: How many kinds were there? (Sčítání dinosaurů: Kolik jejich druhů existovalo?), v níž ukázal, jak výrazně se zvýšil počet nově popsaných dinosaurů za posledních 20 let (mezi lety 1970 až 1990).[1] Oproti předchozím 146 rokům od formálního popisu prvního dinosaura (1824 až 1969), kdy to bylo celkem 170 platných rodů, popsali paleontologové za pouhých dvacet let následujícího období celých 115. To znamená, že přes 40 % všech do té doby popsaných dinosauřích rodů bylo uvedeno do vědeckého povědomí v pouhých posledních 12 % celkové doby od popisu prvního dinosaura.[2]

Téměř polovina všech známých dinosaurů tedy byla v době vydání studie popsána zhruba v poslední osmině celkové doby trvání výzkumu dinosaurů. Dodson s kolegou publikoval aktualizovaný výčet ještě v roce 2006, ten už však nyní můžeme pominout.[3]Snadno přitom dokážeme zjistit, zda je v současnosti situace v tomto směru ještě lepší, a zda tedy skutečně žijeme ve „zlatém věku dinosauří paleontologie“.

Pojďme se nyní podívat na posledních zhruba dvacet let (2000 – 2019) a vytvořit podobnou, ale aktualizovanou statistiku. Jaký bude její výsledek? Mějme přitom na paměti, že číselné údaje mohou být zatíženy menší statistickou chybou i faktem, že na vědecké platnosti některých započítaných taxonů se paleontologové nemohou dodnes s naprostou jistotou shodnout.

Jedním z dinosaurů, které popsal sám autor statistiky z roku 1990 Peter Dodson, je i vývojově primitivní ceratopsinní ceratopsid Avaceratops lammersi, formálně popsaný v roce 1986. I tento menší rohatý dinosaurus z Montany, žijící v době před 77 miliony let, byl tedy zahrnut do původní statistiky. Na snímku odlitek kostry ve filadelfské Akademii přírodních věd. Kredit: Daderot, Wikipedie (volné dílo)

Čísla mluví jasně. Z celkového počtu 1067 vědecky platných druhů, popsaných dle mé osobní statistiky celkově od roku 1824, tvoří druhy popsané v posledních dvou desetiletích, tedy přibližně od počátku nového století a tisíciletí, skutečně velký podíl.
Konkrétně bylo v roce 2000 popsáno 19 platných druhů. V roce 2001 to bylo 26 druhů, v roce 2002 pouhých 10 platných druhů, v roce 2003 již 32 druhů, v roce 2004 21 druhů a v roce 2005, kdy jsem zakládal tento blog, to bylo již 33 druhů a o rok později dokonce 36.

V roce 2007 to bylo rovných 30 druhů, o rok později 21 druhů a v roce 2009 to už bylo 42 nových druhů. V rekordním roce 2010 to bylo 64 nových druhů, o rok později pak 50 druhů a v roce 2012 38 nových druhů. Rok 2013 přivítal 40 nových druhů a rok 2014 36. V roce 2015 bylo popsáno 33 nových druhů, o rok později o jeden méně (32) a v roce 2017 pak 41. V loňském roce to bylo 38 nových druhů a letos (pouze ke konci července 2019) pak prozatím 32 druhů.

Součtem dostaneme číslo 674 druhů, což znamená, že za posledních 20 let, tedy v posledních 10,2 % času od prvního popisu bylo představeno světu neuvěřitelných 63,2 % známých dinosauřích druhů!
Téměř dvě třetiny všech dinosaurů tedy byly popsány pouze v posledních dvou dekádách. Z toho v posledních deseti letech (2010 až zatím 2019, zhruba 5,1 % celkové doby) to bylo 404 druhů. I to činí ohromný podíl z celkového počtu, konkrétně 37,9 %. Více než třetina dinosaurů byla tedy objevena za posledních deset let, ačkoliv první z nich byl popsán již před téměř dvěma stoletími! Průměrně bylo také za poslední dekádu v každém dílčím roce popsáno v průměru více než 40 nových druhů, a to ještě letos nejsme s počty zdaleka u konce.
Za jediný rok je tedy v poslední době popsáno víc dinosauřích druhů, než kolik vědci představili světu za několik desetiletí během prvních objevů v 19. století.

Otázkou je, kolik nových druhů ještě můžeme objevit?
Podle jedné studie z roku 2016 existovalo v průběhu druhohor maximálně necelých 2500 druhů dinosaurů, což by znamenalo, že se již skutečně blížíme k maximu možného z hlediska objevů a popisů nových druhů.[4] Ještě snad někdo pochybuje, že právě nyní žijeme ve zlatém věku dinosauří paleontologie?

Short Summary in English: Of about 1067 valid dinosaur species (as of July 2019) about 674 (or 63.2 %) were described in the last 20 years. In the last 10 years (2010-2019) 404 valid species were described so far, which makes 37.9 % of their total number. We are truly living in the golden age of dinosaur paleontology.

Odkazy:

VLADIMIR SOCHA / DINOSAURUSbLOG >>

https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_dinosaur_genera

http://www.polychora.com/dinolist.html

https://paleobiodb.org/

[1] Viz odkaz https://www.vet.upenn.edu/people/faculty-clinician-search/PETERDODSON

[2] Dodson, P. (1990). Counting dinosaurs: how many kinds were there? PNAS, 87: 7608-7612. doi: https://doi.org/10.1073/pnas.87.19.7608

[3] Wang, S. C. & Dodson, P. (2006). Estimating the diversity of dinosaurs. PNAS, 103(37): 13601–13605. doi: 10.1073/pnas.0606028103

[4] Starrfelt, J.; Liow, L. H. (2016). „How many dinosaur species were there? Fossil bias and true richness estimated using a Poisson sampling model“. Phil. Trans. R. Soc. B., 371 (1691): 20150219. doi: 10.1098/rstb.2015.0219

The post Proč většina dinosaurů byla objevena až v posledních dvaceti letech first appeared on Čítárny.

Přece jen se ještě jednou vracíme k osobnosti Zdeňka Buriana, i když jen velkou oklikou – také druh Tyrannosaurus rex, stejně jako mnohem méně známá Stegopelta landerensis, byl vědecky popsán v roce umělcova narození, tedy 1905.

Když byl koncem října 1905 druh T. rex oficiálně představen světu, malému Zdeňkovi bylo teprve 8 měsíců. Z gigantického teropodního dinosaura, kterého později mnohokrát výtvarně ztvárnil, by měl určitě velkou radost už tenkrát – a to ještě neznal Scottyho!

K objevu tohoto možná největšího známého suchozemského dravce všech dob totiž došlo až přesně deset let po umělcově smrti.
Psal se rok 1991 a v pustinách kanadské provincie Saskatchewan pracoval tým paleontologů z Royal Saskatchewan Museum v hlavním městě provincie Regina. Doprovázel je také profesor střední školy ve městě Eastend, jistý Robert Gebhardt. Právě on měl to štěstí spatřit po téměř 68 milionech let pozůstatky obřího exempláře tyranosaura, který bude později znám jako Scotty (nebo také pod katalogovým označením RSM P2523.8).

Fosilie objevil v sedimentech pozdně křídového souvrství Frenchman dne 16. srpna 1991, ale teprve v červnu roku 1994 mohly začít vykopávky, vedené opět zmíněným muzeem z města Regina.[1] Gebhardt se dokonce zprvu domníval, že se jedná pouze o jakési železité konkrece a nikoliv o fosilní kosti, což se později ukázalo jako mylné. Vedoucím vykopávek byl Rob Borden a jeho kolegové Tim Tokaryk a John Storer, kteří byli přítomní i při Gebhardtově objevu fosilií.

Nápadně velké rozměry zkamenělých kostí byly lákavé a nový jedinec tyranosaura byl ihned označen za jednoho z největších známých exemplářů druhu T. rex, později často porovnávaného s proslulou Sue z Chicaga.
Bohužel se ale ukázalo, že vyprostit celou fosilii nebude vůbec jednoduché, protože byla uvězněna v železitém pískovci a nebylo snadné jednotlivé kosti kvalitně a bezpečně očistit a vypreparovat. Paleontologové pracovali na tomto exempláři celých dvacet let a několikrát se na lokalitu objevu vraceli, aby získali další, dosud chybějící fragmenty fosilních kostí a zubů.[2]
Celý proces také značně zpomalila výrazná velikost jednotlivých částí kostry.

Pro jednoho z pouhých 12 v té době známých poměrně kompletních jedinců tyranosaura se brzy vžila přezdívka Scotty, a to podle lahve skotské whisky, kterou členové týmu objevivšího kostru na oslavu svého nálezu popíjeli.[3] Scotty je nyní jednou z nejkompletnějších tyranosauřích koster na světě, a to zhruba z 65 až 70 % (podle objemu kosterního materiálu).[4]

V roce 2010 začal mladý paleontolog Scott Persons z Univerzity v Albertě zkoumat a měřit jednotlivé kosterní části různých exemplářů druhu T. rex se záměrem zjistit, který z nich byl skutečně největší.

Tento výzkumný projekt byl ukončen až na jaře 2019, kdy na základě obvodu stehenní kosti Scottyho Persons doložil, že se pravděpodobně jednalo o nejmohutnějšího známého jedince druhu T. rex vůbec. Měl být ještě zhruba o 5 % hmotnější než dosud rekordní Sue, a to konkrétně svými 8870 kg vůči 8460 kg u exempláře z Jižní Dakoty. Odhadovaná délka rovných 13 metrů rovněž Scottyho zhruba o 70 cm staví do popředí před slavnější Sue, objevenou o pouhý rok dříve.
Problém je pouze v tom, že jednotlivé kosterní fragmenty u různých jedinců tyranosaurů se velikostně liší a rozdíl 5 % je příliš malý na to, aby šlo snadno vyloučit statistickou chybu. Jinými slovy, nevíme s jistotou, zda skutečně byl Scotty větší než Sue, jejich velikost je přibližně stejná. Máme tedy před sebou nejméně dva jedince druhu T. rex, u nichž tělesná hmotnost pravděpodobně výrazně přesáhla 8000 kilogramů, což z nich činí jedny z největších známých suchozemských predátorů (a teropodních dinosaurů) vůbec.[5]

Pokud bychom brali výpočet hmotnosti od Personse a jeho kolegů za bernou minci, pak můžeme konstatovat, že Scotty byl téměř 4,5 milionkrát těžší než nejdrobnější současný teropod kalypta nejmenší[6], více než 20 tisíckrát těžší než nejmenší známý druhohorní teropod Microraptor zhaoianus[7] a více než stokrát těžší než průměrný dospělý muž.

Scotty by také vyvážil asi osm osobních automobilů, dva středně velké slony africké a nákladní automobil. Histologický výzkum kostí dále odhalil, že Scotty byl nejspíš velmi starý exemplář, který zahynul ve věku kolem 30 let (Sue se dožila „jen“ asi 28 až 29 let). Není jisté, zda se jednalo o samce či samici, zajímavý je ale objev patologií na kostře (zlomené a znovu srostlé pravé žebro, ocasní obratel a otvor za očnicí), které dokládají, že i tento jedinec byl pokousán jiným tyranosaurem.
Nechybí také možné doklady o parazitické infekci prvokem, vzdáleně příbuzným bičence drůbeží, v podobě otvorů na čelistech.[8] Tato pravěká obdoba trichomoniózy byla zřejmě specifická pro druh T. rex a jeho nejbližší vývojové příbuzné, protože se s ní setkáváme zejména u tohoto druhu.[9]

Scotty je dnes k vidění nejméně ve dvou trvalých expozicích (v Eastendu a Regině) a replika jeho kostry už byla vystavována v Japonsku i jinde. Do budoucna se zřejmě bude jednat o jednu z nejslavnějších fosilií dravého dinosaura na světě, konkurující i proslavené Sue.

Pohled na repliku kostry „Scottyho“ v instituci T.rex Discovery Center z jiného úhlu. Ať se ale podíváte jakkoliv, nepochybně vás ohromí svou mohutností a celkovými rozměry. Samotná stehenní kost tohoto tyranosaura je dlouhá 133 cm a váží kolem 90 kilogramů. Scotty žil v období nejsvrchnější křídy (geologický stupeň maastricht), asi před 68 až 66 miliony let a dožil se věku kolem 30 let. Dosud není jisté, zda šlo o samce nebo samici.

Kredit: Muhsatteb; Wikipedie (CC BY-SA 4.0)

Titulní foto: Tyrannosaurus rex, Muzeum ROM, Toronto, credit Mik Herman

Odkazy:

https://blogs.scientificamerican.com/laelaps/is-scotty-the-biggest-t-rex-maybe-not/

https://en.wikipedia.org/wiki/Specimens_of_Tyrannosaurus#%22Scotty%22:_RSM_P2523.8

https://www.smithsonianmag.com/smart-news/meet-scotty-largest-and-longest-lived-t-rex-ever-found-180971808/

https://www.royalsaskmuseum.ca/trex

https://www.newscientist.com/article/2197485-huge-t-rex-fossil-suggests-many-dinosaurs-were-bigger-than-we-thought/

———

[1] Viz odkaz https://royalsaskmuseum.ca/trex/visit/exhibits/the-cretaceous

[2] Viz odkaz https://www.nytimes.com/2019/03/28/science/scotty-t-rex-fossil.html

[3] Viz odkaz https://www.folio.ca/paleontologists-identify-biggest-tyrannosaurus-rex-ever-discovered/

[4] W. Scott Persons, Philip J. Currie & Gregory M. Erickson (2019). An Older and Exceptionally Large Adult Specimen of Tyrannosaurus rex. The Anatomical Record. doi: https://doi.org/10.1002/ar.24118

[5] Viz odkaz https://www.nationalgeographic.com/science/2019/03/worlds-biggest-t-rex-found-in-canada-scotty-dinosaur/

[6] Viz odkaz http://animaldiversity.org/accounts/Mellisuga_helenae/

[7] Benson, R. B., Hunt, G., Carrano, M. T., Campione, N. and Mannion, P. (2018). Cope’s rule and the adaptive landscape of dinosaur body size evolution. Palaeontology, 61: 13-48. doi:10.1111/pala.12329

[8] Viz odkaz https://www.cbc.ca/news/canada/saskatchewan/sask-scotty-trex-biggest-ever-1.5068830

[9] Wolff, E. D. S.; Salisbury, S. W.; Horner, J. R.; Varricchi, D. J. (2009). Hansen, D. M. (ed.). „Common Avian Infection Plagued the Tyrant Dinosaurs“. PLoS ONE. 4 (9): e7288. doi: 10.1371/journal.pone.0007288

The post Jak byl objeven tyranosaurus Scotty a je skutečně nejmohutnější ze všech? first appeared on Čítárny.

Celosvětová obava (a v některých případech až hysterie), vzedmutá v posledních týdnech kolem šíření koronaviru SARS-CoV-2 mne inspirovala k tomu, abych další příspěvek na svém webu věnoval právě otázce epidemií až pandemií, které se podle některých vědců měly výrazně podílet na vyhynutí dinosauří megafauny na konci křídové periody před 66 miliony let.

Ačkoliv dnes je již prakticky prokázaná teorie o mimozemském impaktu coby hlavní příčině této dávné katastrofy[1], někteří paleontologové s touto verzí událostí stále nesouhlasí.
Jedním z nejvíce rozhodných odpůrců je přitom již celých čtyřicet let americký paleontolog Robert T. Bakker, známý pro svou nanejvýš významnou roli v tzv. dinosauří renesanci v průběhu 60. až 80. let. Bakker je pověstný svými mnohými neortodoxními názory (jako je domnělá živorodost sauropodních dinosaurů nebo „pštrosí“ rychlost běhu u dospělých tyranosaurů) a dlouho byl také označován za jednoho z hlavních odpůrců impaktní teorie o vyhynutí dinosaurů od otce a syna Alvarezových.[2]

Mimozemská příčina pozemských událostí mu byla od počátku proti srsti a Alvarezovy s jejich laboratorními (a exaktně fyzikálními) metodami výzkumu příliš neuznával. Bakker měl totiž o příčinách masového vymírání z konce křídy zcela jinou, a to rovněž velmi zajímavou, představu.
Své vysvětlení vědec publikoval například i ve své proslulé knize Dinosauří kacířství (Dinosaur Heresies) z roku 1986. Hlavní příčinou měly být podle jeho názoru zejména ekologické katastrofy, tedy ryze pozemské události, zapříčiněné vnitřními i vnějšími geologickými pochody naší planety. Ty měly dát vzniknout živelným pohromám, změnám výšky hladin oceánů nebo novým pevninským mostům mezi jednotlivými kontinenty a s nimi související výměnou megafauny.
A právě tato poslední příčina měla být tou potenciálně největší katastrofou, která rozpoutala na konci druhohorní éry nepředstavitelné biologické peklo.

Podle Bakkera se totiž právě na konci křídy dinosauří i savčí fauny tehdejší východní Asie a Severní Ameriky promíchaly a přinesly sebou viry, bakterie a další patogeny, schopné zahájit celosvětovou epidemii – tedy pandemii – strašlivých chorob.

Zcela bezbranní dinosauři tedy měli vyhynout na jakousi celosvětovou morovou ránu nebo alespoň být jí natolik početně i zdravotně oslabeni, že už potom nedokázali snášet další rány osudu v podobě běsnících indických vulkánů, dopadu planetky do Mexického zálivu, ústupu hladin moří apod. Ty byly podle Bakkera už spíše jen doplňkovými faktory, jakýmisi posledními ranami z milosti pro nebohé, nemocemi vyčerpané dinosauří populace. Opravdu ale mohla pandemie jakéhosi hypotetického super-viru vyhladit druhohorní pány pevnin naší planety?

Obrazová rekonstrukce jedince druhu Tyrannosaurus rex (založená na fosilním exempláři MOR 980) nakaženého dinosauří obdobou trichomonózy. Podle některých vědců mohli dinosauři trpět nemocemi, způsobovanými parazitickým prvokem, příbuzným současné bičence drůbeží (Trichomonas gallinae). Mohla se ale mezi dinosaury na konci křídy rozšířit i mnohem závažnější pandemická choroba? Žádné důkazy něčeho podobného zatím k dispozici nemáme. Kredit: Chris Glen – Wolff E. D. S., Salisbury S. W., Horner J. R., Varricchio D. J. (2009); Wikipedie (CC BY 2.5)

Bakker sám ve zmíněné knize uvádí, že k oboustranné výměně fauny dochází koncem období křídy přes jakousi „proto-Beringovu úžinu“, kdy se cíp Aljašky a severovýchodní Asie setkaly a umožnily přechod zejména východoasijské fauny na severoamerický kontinent.

Bakker dále cituje případy, kdy tato velká „výměna druhů“ vedla k drastickým vymíráním a lokálním i regionálním katastrofám.
K podobným událostem došlo například před necelými 3 miliony let s propojením Panamské šíje[3] nebo v menším měřítku i v historické době, když člověk zavlekl nové druhy do dosud nedostupných oblastí (autor konkrétně uvádí například mor skotu[4]).

Podle Bakkera s sebou nové druhy nesou také nové patogenní organismy a parazity, kteří mohou v původních „obyvatelích“ najít bezbranné či alespoň snáze dostupné hostitele. Koevoluce s parazity původní druhy na boj s nimi dobře vybavila, zatímco druhy nové se nedokážou zdaleka tak rychle adaptovat a vytvořit účinný systém biologické obrany proti novým a nečekaným patogenním organismům. Ostatně zdecimování populace původních obyvatel Střední Ameriky nemocemi evropských dobyvatelů je pro to dostatečně přesvědčivým dokladem.[5]

Podle Bakkera jsou ale pohromou i velcí živočichové, například dominantní predátoři, kteří v nových ekosystémech dokážou ulovit jakoukoliv kořist a zdecimovat tak původní populace (jedním z takových „poslů zkázy“ měl být i samotný Tyrannosaurus rex, který se do Severní Ameriky pravděpodobně dostal z východní Asie a lavinovitě se pak rozšířil po celé Laramidii).[6]

Výměna parazitů, patogenních mikroorganismů i samotných dinosauřích druhů měla být podle Roberta Bakkera jednou z hlavních příčin oslabení a nakonec i vyhynutí celé dinosauří dynastie v době před 66 miliony let.

A jaká je tedy skutečnost?
Samozřejmě už nikdy nezjistíme, nakolik se případné epidemie podepsaly na kondici dinosauřích populací na konci křídové periody. Je pravděpodobné, že občasné devastační účinky přinejmenším na regionální populace některých dinosaurů nejspíš měly.
Ale pro celosvětovou pandemii, která by v relativně krátkém časovém úseku dokázala vyhladit všechny dinosaury v Eurasii, Severní a Jižní Americe, Africe a v Austrálii s Antarktidou, chybí jakékoliv důkazy (a je také nepředstavitelné, jak by se podobná epidemie mohla ve světě bez dopravních prostředků tak rychle rozšířit). Neptačí dinosauři pravděpodobně vyhynuli vlivem destruktivních účinků na biosféru, vyvolaných dopadem planetky Chicxulub a snad i enormně silnou výlevnou vulkanickou činností sopek v tehdejší Indii.[7]
Je jisté, že v té době množství dinosaurů umíralo také na otravu a různé nemoci, myšlenka globální pandemie (coby hlavní příčiny vymírání na konci křídy) však zůstává vysoce nepravděpodobnou.

Rekonstrukce přibližného vzezření parazitického hmyzu druhu Pseudopulex jurassicus, vzdáleně příbuzného dnešním blechám. Tito až 3 centimetry dlouzí parazité opeřených dinosaurů a jiných obratlovců žili na území Číny v období střední jury (asi před 165 miliony let) a mohli představovat významné přenašeče nemocí. Příbuzný druh Pseudopulex magnus žil o 40 milionů let později v období spodní křídy. Mohli by snad podobní ektoparazité přispět ke globální pandemii světa dinosaurů? Ani to není příliš pravděpodobné. Kredit: Wang Cheng, Oregon State University; Wikipedie (CC BY-SA 2.0)

Poznámky:

[1] Schulte, Peter (2010). „The Chicxulub Asteroid Impact and Mass Extinction at the Cretaceous-Paleogene Boundary“ (PDF). Science. 327 (5970): 1214–1218. doi: 10.1126/science.1177265

[2] Alvarez, L. W.; Alvarez, W.; Asaro, F.; Michel, H. V. (1980). „Extraterrestrial cause for the Cretaceous–Tertiary extinction“ (PDF). Science. 208 (4448): 1095–1108. doi: 10.1126/science.208.4448.1095

[3] O’Dea, A.; Lessios, H. A.; Coates, A. G.; et al. (2016). „Formation of the Isthmus of Panama“. Science Advances. 2 (8): e1600883. doi: 10.1126/sciadv.1600883

[4] Dennis Normile (2008). „Driven to Extinction“. Science. 319 (5870): 1606–1609. doi: 10.1126/science.319.5870.1606

[5] Li Y., Carroll D. S., Gardner S. N., Walsh M. C., Vitalis E. A., Damon I. K. (2007). „On the origin of smallpox: correlating variola phylogenics with historical smallpox records“. Proc Natl Acad Sci USA. 104 (40): 15787–92. doi: 10.1073/pnas.0609268104

[6] Brusatte, S. L.; Carr, T. D. (2016). „The phylogeny and evolutionary history of tyrannosauroid dinosaurs“. Scientific Reports. 6: 20252. doi: 10.1038/srep20252

[7] Sprain, Courtney J.; Renne, Paul R.; Vanderkluysen, Loÿc; Pande, Kanchan; Self, Stephen; Mittal, Tushar (2019). „The eruptive tempo of Deccan volcanism in relation to the Cretaceous-Paleogene boundary“. Science. 363 (6429): 866–870. doi: 10.1126/science.aav1446

 

The post Mohla vyhubit dinosaury pandemie, koronavirus v pozdně křídové verzi first appeared on Čítárny.