Kýč se mě ve velké míře vyhýbal od chvíle, kdy jsem se naučila písmena. Naštěstí pro mě, jediné nakladatelství pro dětskou knihu v šedesátých letech mi předkládalo díla výtečných autorů. Nakladatelství mělo vysoké požadavky nejen při výběru spisovatelů, ale i ilustrátorů. Nevzpomínám si, že by se mi do rukou dostalo vydání, vyzdobené kýčem, přestože jsem se s pojmem kýč setkala už v dětství.

Jednak proto, že můj učitel kreslení na základní škole věnoval tomu tématu jednu hodinu. Od té doby jsem nejen tušila, ale už věděla, že zahradní trpaslíci, umělé květiny, obrazy s labutěmi plachtícími v rudém západu slunce, porcelánové tretky vyrovnané ve vitrínkách – jsou všechno kýč.

A pak také kýč byl (a je) nevyhnutelnou součástí našeho běžného života.
Stačí vzpomenout jen na předměty doprovázející svatební obřad, na nadýchaně-krajkové šaty nevěsty, na marcipánové figurky na dortu, nebo na den Svatého Valentýna, kdy máme záplavu srdíček.

Knihy vydané v šedesátých a sedmdesátých letech zdobily většinou černobílé kresby. Někdy se do nich zařadilo i pár barevných grafik, ale celobarevný tisk byl vzácný. Mně to nevadilo ani v nejmenším, vždyť má představivost se rozjela na plné obrátky hned jak jsem se pohroužila do četby.

Po změně režimu se ale nakladatelství začala množit, na trh se valily spousty knih a v soutěžní horečce se rodilo čím dál víc barevných, malých, velkých, kvákajících, mňoukajících, hrajících a, samozřejmě, kýčovitých vydání pro děti. Jsou nakladatelství, která se specializují přímo na ten „umělecký žánr“, s vědomím, že při koupi knihy je v první řadě rozhodující vkus rodiče.
A to je právě kámen úrazu, protože vkus rodiče formuje vkus dítěte.
Co rodič dítěti přečte, ukáže, vloží do rukou, to jeho ratolest přijímá jako etalon a později mívá většinou stejná měřítka.

Ilustrátor Adolf Dufek, Šplíchal, a Vlasta Švejdová patří mezi typické české představitele ilustračního kýče. Tyto a další podobné kýčokresby, které by i za socialismu neměly šanci na delší přežití, se dnes prezentuji i v takových dětských časopisech jako je Sluníčko a jsou součástí nabídek kýčovitých knih převážně z Egmontu, Librexu, Fragmentu etc. (ukázky připravila redakce Čítárny)

Přitom kýč může neznalého ošálit, mnoho kupujících po něm sáhne snadno. Proč asi? A co je vůbec kýč?
Podle Abrahama A. Molese není umění bez kýče, jedno je nemyslitelné bez druhého. Vznik kýče můžeme datovat do doby rozkvětu měšťanství, za rozvoje buržoazie se kýč znova rozmohl. Průmyslová výroba produkovala, měšťáci konzumovali a konzum se stal zdrojem rychlého obšťastnění, pramenem štěstí.

Kýč v umění je také produktem konzumní společnosti, je to svého druhu „potřeba“. Měšťák totiž očekává, že dílo bude splňovat určitá kritéria, v první řadě, že to dílo bude hezké a že ta hezkost mu umožní, aby se zasnil, aby se ukolébal v sentimentálních snech a přenesl se do světa iluzí.

Právě proto se kýč nikdy nepohrouží do hlubin duše, zůstává povrchní, probouzí falešné naděje a tím se stává nástrojem zapírání skutečnosti a vyhýbání se ji.

Kýč nám nalhává, že existuje svět, kde není ohyzdnost a znetvoření, kde není bolesti a ztrát, kde smutek rychle vyprchá a každý okamžik, od narození až do smrti, je překrásný a dokonalý. Kde příroda a v ní i lidé, zvířata, žijí v opojení věčným mládím. Kde žít je jednoduché a kde překážky, pokud se nějaké přece jen vyskytnou, se dají snadno překonat.

Mimořádně kvalitním kýčem vládne už desetiletí v knižních ilustracích Fischerová-Kvěchová. (ukázky připravila redakce Čítárny)

Kýč nám namlouvá, že nikdy nezestárneme
a tak se potom na obrázcích všichni culí stejnou miminkovskou tváří, dědeček i babička vypadají jako kdyby jim bylo ještě třicet, osmiletý vnouček je k nerozeznání od své šestnáctileté sestry.

Kýč na nás zkouší sentimentální, levné triky:
ať je to čarodějnice nebo víla, srnečka nebo vlk – všichni na nás hledí nevinně, se široce otevřenýma očima a do mimořádné délky narostlými řasami a u toho se usmívají s odpudivou přeslazeností, abychom se náhodou nezamysleli, jací jsou doopravdy.

Kýč typizuje, chybí v něm charaktery.
Pošťáka od dvorního šaška nebo princeznu od sirotka odlišují maximálně šaty, zlá macecha by se zase určitě umístila na první místa při volbě královny krásy. O nějakém strádání chlapečků a holčiček nemůže být ani řeč, vždyť jejich tvářičky jsou vždy tak červeňoučké, očička jim jenom svítí, pusinky mají úhledně plné, ty děti očividně překypují zdravím, i když pohádka třeba vypráví, že už tři dny neměly co do úst.

Kýč se nevyhýbá ani oblastem, kde se má propagovat dobrá kniha, ilustrace a čtenářství. Neuvěřitelným kýčem v tomto směru je kalendář, které produkuje Celé Česko čte dětem. Fotografie Smolíčka s mrtvolou jelena Dity Pepe z kalendáře je vrcholem nevkusu a klasickou ukázkou fotografického kýče. Kýč roku 2010. Celé Česko čte dětem vydalo neuvěřitelný kalendář. (ukázky připravila redakce Čítárny)

Barvy kýče jsou též odlišné od barev umění,
jsou záměrně přehnané, křiklavé, jako u pouťového zboží, jejich cílem je taky vykřičet nám do tváří ať si je koupíme; nebo jsou přeslazeně, strojeně pastelové, jako sněhové pusinky.

Dnes se můžeme často setkat s ilustracemi, které prozrazují neschopnost kreslíře a, jestli se to spojí s kýčem, pak se to na vkusu našich dětí podepíše důkladnou zkázou.

Jedna podoba kýče se spojila s výrobou kreslených filmů.
Výtah z populárních kreslených filmů se přenáší na papír s nenáročným, kuse zprostředkovaným textem. Často už samotné původní filmy se pohybují na hranici kýče (nebo ji už dokonce dosáhly). Takové „knihy“ nepodporují rozvoj našich dětí, ale jen hmotný zisk výrobců.

Slušné umění obsáhne také jizvy přírody, jak řekl Adorno. Kýč ale není uměním, pro kýč je příznačná průměrnost, banalita, chybí v něm autenticita, osobitost, odstínění, komplexita, které jsou charakteristické pro umělecká díla. Ilustrace na vysoké úrovni není jen znázorněním obsahu textu, není jenom dekorací, ale je mnohem víc než to: je samostatným uměleckým dílem, které působí na naši osobnost.

Pokud ovšem jsou kýčovité ilustrace používány přímo pro školni učebnice a ovlivňují tak přímo názor nejen dětí, ale i učitelek, pak je na pováženou, zda takovým nakladatelstvím by neměla být odebrána licence. Ilustrace Vlasty Švejdové. (ukázky připravila redakce Čítárny)

Pro děti jsou většinou knihy prvním uměleckým zážitkem a právě proto je výsostně důležitá zodpovědnost rodičů a nakladatelství.
Aby dítě bylo schopno, až vyroste, rozlišovat mezi nevalnými, falešnými a skutečnými hodnotami, musí být vedeno už odmalička dobrým směrem a musí se v něm formovat vkus, protože vkus je dovednost a tato dovednost se může brousit, zušlechťovat, rozvíjet.

Gabriella Rácz pro časopis Csodaceruza, maďarský časopis o dětské literatuře pro děti a mládež
z maďarštiny přeložila Nikoleta Zdražilová

Kýč na Čítárnách >>

The post Co je kýč a jak ho bezpečně rozpoznat v ilustracích first appeared on Čítárny.

“Proboha živého, co to je?” zvedl se ze židle profesor Macháček, když uviděl tu hrůzu. “Pokud ten kalendář Celé Česko čte dětem kandiduje na Kýč roku, pak počítejte s mým hlasem. Co to je za organizaci, která chce propagovat čtení a knižní kulturu mezi dětmi a rodiči, a vydává tyto neskutečné sprzněnosti? Já to říkám pořád, co bylo dříve průměrem, se dnes stává pomalu geniální. Lidé už neví, co je vkus.”
Přesně tak reagoval kdysi dávno profesor Macháček, když uviděl na stránkách Celé Česko čte dětem kýčovitý kalendář na rok 2010. Dnes už bohužel netuší kam až se ty hrůzy nakonec posunuly.

Kýčovité fotografie Dity Pepe!
Pokud se podíváme na fotografie, pak se nelze jen usmívat, jaké slátaniny vytvořila mladičká fotografka Dita Pepe a vydává to za umění. “To děvče umí dobře kopírovat,” řekl na její účet prof. Macháček, “ale není v žádném případě kreativní, nemá fantazii. A to je u fotografa opravdu zásadní. Bude to jednou rozhodně dobrá studiová kýčařka, která nafotí cokoliv, o čem bude přesvědčena, že letí a že se bude kupovat. Něco jako ti, co kopírují Saudka, například Saudková.” Ale  o tom, že Pepe najde kupce svých pouťových fotografií, rozhodně nepochybuji. Talent na to má.

Proč Celé Česko čte dětem propaguje zabíjení?
To je na celé akci vůbec pikantní, když organizace, jež chce u našich děti rozvíjet estetické vnímání světa, začne u nich propagovat zabíjení a středověké způsoby myšlení. Už před mnoha lety nám již zmíněný prof. Macháček říkal v národním muzeu, že to co tady vidíme, všechna ta vycpaná zvířata jsou obrazem dementního myšlení člověka, které by mělo rychle vymizet, abychom se nemuseli stydět před našimi dětmi.
Dnes už je to možné. Digitalizace nám umožní jednou provždy se zbavit nesmyslného zabíjení zvířat, jejich stahování z kůže, vycpávání a vystavování. Jak bychom se asi dívali v muzeu na místnost plnou vycpaných lidí a dětí?

Organizace Celé Česko čte dětem tyto středověké principy myšlení dokonce propaguje u našich děti jako skvělý umělecký počin v podobě kalendáře a nemá ani tolik humanitního cítění, aby o tom veřejně mlčelo. Na svých stránkách si dokonce paní Katrušáková pochvaluje, jak nesmírné těžké bylo všechna ta vycpaná zvířata sehnat a jak to bylo úžasné a veselé. Vrcholem jejich snažení jsou pak umělecké kýče, kdy zpěvačka drží v objetí starou mrtvolu daňka, rytíř stojí před zpráchnivělou vycpaninou aligátora nebo kocour v botách pózuje i s dětmi před mrtvými hlodavci. Jsou to opravdu úžasné obrazy hodné možná doby obrození, ale ne 21.století.

Nábožná úcta před tím, co stojí pod námi, zahrnuje samozřejmě i zvířata a ukládá člověku povinnost vážit si stvoření, která jsou mu svěřena a ochraňovat je,
řekl před mnoha lety Johann Wolfgang von Goethe. O několik set později se zřejmě nic nemění a lidé z organizace s tak chvályhodným názvem Celé Česko čte dětem dokonce dál a veřejně propaguje vraždění, aniž by jim vůbec došlo, co činí.

Vrcholem cynismu mi proto připadá výrok paní Katrušákové:
„Věřím, že si kalendář lidi podmaní díky nádherné atmosféře, kterou je cítit z mistrovských fotografií a že je to vhodný vánoční dárek pro každého.”

http://www.celeceskoctedetem.cz/cz/menu/166/unikatni-umelecky-projekt-kalendar-2010/
Photo-náhled: komerční prezentace kalendáře z webu Celé Česko čte dětem

The post Celé Česko čte dětem vydalo pro děti neuvěřitelný kýč s mrtvými zvířaty first appeared on Čítárny.

Celé Česko čte dětem chce učit děti esteticky vnímat svět nebo je naklonovat na kýč? To je otázka, která se objevila kolem podivného projektu – kalendáře s vycpanými mrtvými zvířaty, které nafotila Dita Pepe. Po shlédnutí kalendáře je mi jasné, že organizátoři Celé Česko čte dětem chtějí vychovat z našich dětí cynické bytosti, kterým se líbí zabíjení zvířat a kýčovité pseudofotografie. Estetické vnímání je zde na stejné úrovní, jako předvolební politický slint.

Fotografie Dity Pepe nebo pseudoumělecké slátaniny?
Pokud se podíváme na fotografie, pak se nelze jen usmívat, jaké slátaniny vytvořila mladičká fotografka Dita Pepe a vydává to za umění. “To děvče umí dobře kopírovat,” řekl na její účet prof. Macháček, “ale není v žádném případě kreativní, nemá fantazii. A to je u fotografa opravdu zásadní. Bude to jednou rozhodně dobrá studiová kýčařka, která nafotí cokoliv, o čem bude přesvědčena, že letí a že se bude kupovat. Něco jako Saudek nebo ti co ho kopírují, například Saudková.” Ale  o tom, že Pepe najde kupce svých pouťových fotografií, rozhodně nepochybuji. Talent na to má.

Známé osobnosti na kalendáři podporují čtenářství nebo sebe?
U některých VIP je zcela pochopitelné, že jsou ochotni posedět u čehokoliv, co jim přinese aspoň trochu popularity. Chápu to u pubertálních zpěváků a samozřejmě u některých herců. Těžko ale pochopit, jakým způsobem přesvědčily paní Chýlkovou nebo Langerovou, aby se propůjčily k takovým akcím, které jim rozhodně na vážnosti ani popularitě nepřidají. Asi to bude tím, že někdy myšlenka je mnohem zajímavější, jak samotná realizace, a pak se s tím asi nedá nic dělat. Jen trpět. Koneckonců o tom je vlastně celý projekt Celé Česko dětem.
A tak se můžeme jen s chutí zasmát nad fotografii Smolíčka s mrtvým jelenem, stejně jako nad kopálistou a bruslistou Haškem, coby vyždímaným mořským vlkem nebo nad velmi povedenými vycpanými plameňáky se Sommerovou a Špátovou v jakési parodii na knihu Alenka v říši divů., kterou fotografka buď nečetla nebo vůbec nepochopila. Ale to je běžný způsob práce. Navíc mě zaráží to množství vycpaných zvířat, které mi velmi připomíná středověké myšlení.

Grafika “Najbrt” asi nepůjde do portfolia… a nešla
Grafika kalendáře je produktem studia Najbrt, který se na poli designu zapsal několika vyjímečným pracemi. V tomto případě však jejich grafik Petr Štěpán byl zřejmě zmámen kouzlem fotokýče Pepe nebo možná i samotnou fotografkou. Kdoví? Každopádně to, co stvořil kolem fotografií není nic, čím by se Najbrt mohl chlubit v portfoliu. To by museli být opravdu blázni.

Quo vadis projekte Celé Česko čte dětem?
Celé Česko čte dětem tak znovu potvrzuje, že neroznávat kvalitu od podprůměrnosti, je jejich parketa, které se podřizují od počátku. A to není dobrá známka do budoucnosti. Společnost, která by měla prosazovat kvalitu knih, ilustrací a tím i vkusu, dnes prodává za pětistovku neskutečný kýč. Co s toho plyne, si každý čtenář domyslí sám. A to nechci probírat z jakých peněz tento kalendář vznikl.
Navíc propagace zabíjení a středověkého vycpávání zvířat mi připadá v dnešní době nejen absurdní, ba dokonce dementní.

Myslím, že jen s velkým sebezapřením a notnou dávkou otupělosti lze takový kalendář koupit. Nicméně buďme spravedliví. Vidím i jeho zřejmý přínos. Kalendář je velmi vhodným prezentačním materiálem pro jakoukoliv přednášku o kýči.

PS: Prof. Macháček samozřejmě použil mnohem drsnější výroky, které se ovšem kvůli malým dětem nedají prezentovat veřejně.

http://www.celeceskoctedetem.cz/cz/menu/166/unikatni-umelecky-projekt-kalendar-2010/
Photo-náhled: komerční prezetentace kalendáře z webu Celé Česko čte dětem

The post Kýč roku 2010. Celé Česko čte dětem vydalo neuvěřitelný kalendář first appeared on Čítárny.