Čechů, kteří osobně navštívili Astrid Lindgren ve Švédsku, není mnoho. S potěšením proto přinášíme reportáž spisovatelky Hany Doskočilové, která to štěstí měla. A tak jednoho dne seděly na kanapi dvě spisovatelky, o kterých se mohlo říct slovy Astrid, že píši, aby pobavily ditě, které je v nich a doufají, že ostatní děti se budou bavit stejně jako ony.

Astrid Lindgren
Když jsme s Mirkem letěli do Švédska, vůbec jsem netušila, co mě tam čeká. Brali jsme to jako normální návštěvu u přátel, kteří už dvanáct let žili v Uppsale, oba tam pracovali na univerzitě a nám se po nich stýskalo.
Lekla jsem se, až když na mě z místních novin vykoukla moje vlastní fotka a vítali mě tam jako hosta Uppsaly.
„Co se divíš?“ chechtal se Karel. „Z Jarmilky se tu zatím stala dokonalá manažerka.“

A tak jsme namísto bloumání po Stockholmu a plavby lodí pod stockholmskými mosty absolvovali okružní cestu po nejrůznějších kulturních institucích, nakladatelstvích a nadacích. Připadám si v podobných situacích trapně, ale tady jsem neznala ani slovo švédsky a moje angličtina je tak mizivá, že ji radši ani nepoužívám. Jarmila mi zdárně tlumočila, co jim říkala, to vůbec netuším. Ale chovali se ke mně moc hezky.

„S kým se chceš ještě setkat?“ zeptala se mě Jarmila.
„Ze všech Švédů znám jen Astrid Lindgrenovou. Jenom z jejích knížek, to se ví. Byla to tenkrát pro nás v nakladatelství SNDK úplná bomba! Po všech těch Timurech a jeho partách najednou Pipi Dlouhá punčocha.“
Rozhodně mě ani nenapadlo, že k takovému setkání dojde. Paní Lindgrenová byla nemocná a nikoho nepřijímala. Jenomže Jarmila je nezmar. Na předposlední den našeho pobytu schůzku doopravdy vyjednala. Neměla jsem z toho žádnou radost. Vždycky se bojím, že se při osobním setkání s hvězdou zboří moje představa.

U paní Astrid Lindgrenové nic takového nehrozilo. Její charisma nebylo hvězdné, spíš takové sousedské. To jsem pochopila hned v taxíku, který nás k ní vezl. Když jsme řekli adresu „Dalagatan 46“ /tu si budu do smrti pamatovat/ povídá s úsměvem:
„Jedete za Astrid? Tak ji ode mne pozdravujte.“

U paní Lindgrenové byl zrovna byt plný novinářů z Estonska. Fotili, filmovali, prostě vřava. Ale mě tam ku podivu všechna tréma přešla a jen jsem byla šťastná, že sedím vedle ní na kanapi. Až potom za hodinu, v ulici za rohem u kafe, jsem to samým štěstím obrečela.

Na kanapi sedí Astrid Lindgren a Hana Doskočilová, tlumočí Jarmila Durmanová a opodál to vše sleduje Mirek Sekyrka, manžel paní Doskočilové.

Fotky jsou scanem místních novin. Květen 1992.

The post Jak Hana Doskočilová potkala světovou Astrid Lindgren přímo u ní doma first appeared on Čítárny.

Kdo pracoval u knížek, dobře ví, že mají stejné osudy jako lidé. S výročím Václava Čtvrtka jsem si vzpomněla, jak jednoho dne do nakladatelství Albatros došla žádost o práva na Pohádku o ptáku Klabizňákovi. Tato pohádka byla panem Čtvrtkem převyprávěná legenda, a až v roce 1988 vyšla jako bilderbuch s ilustracemi Gabriely Dubské.
Text byl tak úsporný, že Japonci knížku vydali česky a japonský překlad pouze přiložili. To bylo v roce 1996. Titul pak zařadili do série nejkrásnějších obrázkových knížek světa. Toho se pak chytli Korejci a vydali knížku v roce 1997 a nakonec i CD, ještě bych možná někde našla svůj neohrabaný překlad do angličtiny pro nabídku ke korejskému vydání.

Výtvarnice Gabriela Dubská mi tenkrát vyprávěla, jak ilustrovala Kočičiny kocourka Damiána. Makovou panenku napsal Václav Čtvrtek pro ni, pak pro televizi začala pracovat na víle Amálce, tu však potom realizoval režisér Bedřich.  

O vzniku trilogie Rumcajs, Manka, Cipísek by mohla vyprávět tehdejší redaktorka Milada Matějovicová, kterou Václav Čtvrtek sám ustanovil editorkou svého díla.

Vladimíra Gebhartová vytvořila pěkný výbor Kotě z Kocourkova v roce 1986. Připomněla další příběhy pro dospělé čtenáře z Nezbedných pověstí, které zůstaly ležet v Památníku národního písemnictví a nakonec její zásluhou vyšly v roce 2008.

Hana Doskočilová by mohla vyprávět, jak těžké je dopisovat příběhy pro knižní vydání, kde se dochoval jen scénář k filmové podobě, a jak lehce pak při čtení působí.

Možná prvním literárním pokusem Václava Čtvrtka bylo Čtení o vepříkovi a kůzleti s ilustracemi tehdy začínající ilustrátorky Aleny Ladové.
Bylo to v dětském válečném časopisu a jednotlivé listy mi do redakce donesla výtvarnice Milada Čvančarová, která je náhodou doma objevila. Knížku pak vydal v roce 2001 Amulet a dva roky nato ji opět přeložili a vydali Japonci.

The post Václav Čtvrtek. Neznámé osudy jeho několika bestsellerů first appeared on Čítárny.

Pohádky, které jsou zcela netradičně bez kýčovitých příběhů o králích a princeznách. Příběhy antropomorfizovaných zvířat, květin, hraček rozvíjejí u dětí fantazii a kreativitu i samostané myšlení. Děti se pohádkovou formou setkávají s jevy, které potkávají každý den a učí se poznávat jejich podstatu.

Knihu ilustrovala světově uznáváná výtvarnice českého původu, Květa Pacovská  a skvostně graficky upravil manžel ilustrátorky Milan Grygar.

Pokud někdo uměl dávat dohromady různé autory a soubory, pak odpovědná redaktorka Olga Štruncová (Blumenfeld) k takovým dobrým duším knížek pro děti patřila. Určitě není bez zajímavosti, že knížka působí i dnes velmi moderně a nadčasově. Doporučujeme její vyhledání v knihovnách, je určena pro děti nad 5 let.

Pohádky pro všední dny i pro svátky  
/Zdeněk Adla, Drahuše Černá, Hana Doskočilová, Olga Hejná, Eva Jílková, Ester Krumbachová, Milena Lukešová, Daisy Mrázková, Dušan Radovič, Zdeněk K. Slabý
/Ilustrovala Květa Pacovská
/ Albatros, 1973

The post Knižní skvost Květy Pacovské. Pohádky pro všední dny i pro svátky. first appeared on Čítárny.

Hana Doskočilová-Sekyrková jako jedna z mála našich autorů vyšla slovensky, anglicky, francouzsky, italsky, švédsky, finsky, norsky, dánsky, německy, hornolužicky, maďarsky, polsky, slovinsky, srbsky, rusky, japonsky a možná jsem ještě některé jazyky zapomněla uvést.
Kromě pár řádků na stránkách Albatrosu se nikde neobjevilo ani slovo k úmrtí této významné autorky pro děti. Bývaly v dávné minulosti zvyky podceňovat literaturu pro děti a mládež, pak se u nás stala příkladem pro celý svět a také výhodným vývozním artiklem. Zřejmě jsme nyní opět v úpadku, kdy se tato literatura přehlíží, doufejme, že se jedná o dobu přechodnou…

Hana Doskočilová vydala v roce 1961 svou první knížku pro děti: Pohádky pro děti, mámy a táty s ilustracemi Vladimíra Fuky v redakci Olgy Štruncové (později Blumenfeld).
Tato redaktorka stála v jejich začátcích na půdě SNDK, a stala se toho samého roku její kolegyní a přítelkyní. Hana Doskočilová redigovala Zpravodaj mladých čtenářů „Mladý čtenář“ (1964 – 1968), dále Knihy na palubu a začala psát drobné texty pro různé omalovánky, skládanky a vystřihovánky. Už tehdy projevila velké nadání pro uměleckou literární zkratku a toto své nadání dovedla do skutečného mistrovství.

Od sedmdesátých let psala další vlastní knížky pro nejmenší: jako např. Kudy chodí malý lev, Medvědí pohádky, Micka z trafiky aj. ale také píše geniální drobné příběhy k ilustracím zvířat Mirko Hanáka, které se postupně dostávají do celého světa. V roce 1972 odchází na volnou nohu, začíná spolupracovat s časopisem Mateřídouška, doprovází v menších grafických titulech ilustrace Sekory, Zápala a v neposlední řadě Krtečka Zdeňka Milera. Těch titulů s Krtkem je nakonec kolem patnácti a pan Miler si spolupráci s usměvavou a pohotovou autorkou velmi chválil. Že se dostaly téměř do celého světa ani nemusím připomínat.

V osmdesátých letech začíná další velmi šťastnou spolupráci s ilustrátorem Gabrielem Filcíkem na svých titulech pro děti, které jsou spojené s pověstmi: Diogenes v sudu, Damoklův meč, Golem Josef a ti druzí. I tyto knížky se dočkají překladů do nejméně deseti jazyků a jsou nejen oblíbené, ale i úspěšné.

V devadesátých letech vzdává hold své psí kamarádce v titulu Pejskování s Polynou, píše knížky:
Když velcí byli kluci nebo Šimsu a v roce 2001 získává zaslouženou Zlatou stuhu za titul: O Mamě Romě a romském pánbíčkovi.
Některé Čtvrtkovy Večerníčky se dochovaly pouze v podobě scénáře, kdo jiný je mohl zpracovat do knižní podoby než právě autorka Hana Doskočilová: např. Maková panenka a motýl Emanuel nebo Vodník Čepeček.

Dne 7. února 2019 navždy odešla autorka, kterou bez přehánění znají děti nejen u nás a pokud ne přímo její jméno, tak její texty určitě.
Měla jsem tu čest, milá Hanko, poznat, jak skvělý člověk jsi byla. Měla jsi ráda dobré jídlo a víno, s Mirkem jste si zajeli na milovaný Rhodos… Chybíš a budeš chybět…

The post Spisovatelka Hana Doskočilová. Významná česká autorka, jejíž knížky znají děti u nás i ve světě first appeared on Čítárny.

Půvabné pohádkové příběhy pro malé čtenáře, jejich rodiče i prarodiče vycházejí v nezkrácené podobě a nové grafické úpravě. Medvědí pohádky, pohádky o řemeslech, o dvou dědečcích z Dlouhé Míle či o malém lvovi, a navíc ještě pohádky ze všech koutů světa od jedné z nejznámějších českých moderních pohádkářek potěší a zahřejí u srdce.

Neměli bychom zapomenout, že Hana Doskočilová je vedle např. Václava Čtvrtka jedna z mála, kteří umí dětem vyprávět. A proto patří na pomyslný Olymp autorů knih pro děti.

Pohádky pro děti, pro mámy a pro táty / Hana Doskočilová / ilustroval Gabriel Filcík
Vyd. Euromedia Group – Knižní klub, 2008 / 4. vydání, v Knižním klubu 1./1. vydání vyšlo v SNDK v roce 1961 s ilustracemi Vladimíra Fuky/

(obálka je z 3. vydání v roce 1997)

UKÁZKY Z KNIHY

Na Dlouhé míli žili dva staří páni, dědeček Hrouda a děda Skřivánek. Od podívání se jeden druhému podobal jako vrabčák vrabčákovi, dva stejní šediváčci ve stejných domcích s červenou střechou.
Jak zdání klame! Zatím byl každý z nich jiný, ale úplně, úplně jinačí.
Starý pan Hrouda byl dědeček nešťastný, protože ho v životě potkávaly jen samé nešťastné příhody, zato děda Skřivánek měl odjakživa štěstí.
Na světě vážně není žádná spravedlnost…
Tak třeba jejich každodenní dědečkovské procházky s hůlkou špacírkou.
Proč chodil na procházku děda Hrouda? Protože si doma připadal velice nešťastný.)
A děda Skřivánek? Z úplně jiného důvodu. On byl totiž velice šťastný, když se mohl procházet.

Brýle
Večer se dědečkové sešli u plotu na kus řeči.
„Veliké neštěstí mě potkalo, pane Skřivánku. Veliké neštěstí,“ stěžoval si dědeček Hrouda. „Oči mi tak slábnou, že už na tři kroky nevidím ani bernardýna! Musel jsem jít na středisko pro brýle!“
„To je náhoda, pane Hroudo. Já byl taky pro brýle! A víte, že si to nemůžu vynachválit? S brýlemi teď vidím bernardýna na tři kroky úplně zřetelně. Jako zamlada, zrovínka jako zamlada,“ usmívá se děda Skřivánek.

Ilustrace Gabriel Filčík

Poslední desetikoruna
Jednou přišel dědeček Hrouda za dědou Skřivánkem a vypadal ještě mnohem nešťastněji než jindy.
„Copak se vám stalo, pane sousede?“ lekl se děda Skřivánek.
„Ále, ani se neptejte. Byl jsem ve městě a nějaký rošťák mi vyfoukl z kapsy peníze. Poslední desetikorunu! Taktak že mi zbylo zpátky na autobus,“ lamentoval dědeček Hrouda.
„Jen když se nestalo nic horšího, pane Hroudo. Dneska ti kapsáři snad měli v městečku valnou hromadu. Mně taky ukradli desetikorunu. Ještěže to nebyly všechny moje peníze,“ povídá děda Skřivánek.
„Máte našetřeno?“ zeptal se dědeček Hrouda a chtě nechtě ho pod jazykem píchla závist.
„I kdepak,“ mávl rukou šťastný soused. „Mám ale děravou kapsu, a tak mi pár drobných zůstalo v podšívce. Na autobus to sice bylo málo, zato na dvě žemle akorát. Zvu vás, pane Hroudo! Dáme si ty žemle k večeři.“

Špačci
V zahrádkách dozrávaly višně a špačci měli hody.
„Kdybych tak měl flintu. Já bych jim, holomkům, ukázal!“ hartusil dědeček Hrouda a hněvem se celý třásl.
„Vy byste mohl střelit na špačka?“ divil se děda Skřivánek.
„Bodejť, vždyť mi očesali celý strom. Jediná višnička nezbyla! Z čeho budu vařit marmeládu?“ a nešťastný dědeček nebyl k utišení.
„Nesmíte si to tolik brát, pane sousede. Stalo se, stalo. I já mám višeň dohola. Budeme si muset počkat až na švestková povidla. Špačík švestky nerad, ty většinou jen naklovne.“
Tohle snad děda Skřivánek neměl ani říkat.
Dědeček Hrouda práskl dveřmi svého domečku a zůstal tam po  řadu dní velice, velice nešťastný.
A zatím děda Skřivánek, co mu zbývalo, naučil jednoho špačka říkat Pepíku…

Džbán bez ucha
Byla neděle a dědečci už zase spolu mluvili.
„Vy si dneska, pane Hroudo, nepůjdete pro pivo?“ zavolal děda Skřivánek do okna sousedního domku.
„Rád bych, pane Skřivánku, žízeň mám jako trám. Jenže jsem ke vší smůle rozbil džbán. A považte, jak nešťastně! Zrovna ucho mu chybí,“ stěžoval si dědeček Hrouda.
„To nic, vezmu pivo i pro vás,“ podívá děda Skřivánek a v hospodě Na růžku si dal načepovat dvakrát dobrou míru. Taky jeho džbán už, pravda, nebyl celý. Scházelo mu ucho.
Naštěstí jen ucho, nic víc.

Ilustrace Gabriel Filčík

The post Pohádky pro děti, pro mámy a pro táty Hany Doskočilové, oceňované spisovatelky pro děti first appeared on Čítárny.